Shannarovo dědictví

Kapitola 22

Byla už skoro půlnoc, když Walker Boh dorazil. Byl na cestě z Kamenného krbu směrem na sever už od rána. Nepospíchal, dopřál si dostatek času, aby si promyslel co bude dělat. Když vyšel, byla obloha jasná a plná slunce. S přibližujícím se večerem, začaly plynout ze západu mraky. Vzduch zešednul a zmlhavěl. Krajina, kterou cestoval se skládala z nevlídných skupin klikatých hřebenů, které narušovaly souměrnost lesů. Stromy se o ně opíraly, anebo se ohýbaly jinam. Vypadaly jako tyčky, které někdo náhodně zapíchal do země. Padlé kmeny a kamení ze skal mu opakovaně překážely v cestě a zdálo se, že mlha, která visela jako závoj mezi stromy, se vůbec nehýbe.

Walker se zastavil. Mezi dvěma zubatými hřbety se díval dolů na malé údolí, ve kterém bylo malé jezero. Nebylo skoro vidět, protože ho zakrývaly borovice a hustá mlha, která se nad jeho hladinou houževnatě držela. Loudavě a netečně vířila v téměř úplném bezvětří.

Jezero bylo domovem Divouse.

Walker se dlouho nezdržoval. Za okamžik se vydal dolů do údolí. Jak sestupoval, rychle ho obklopila mlha. Ústa mu naplnila kovovou chutí a zakryla mu výhled dopředu. Doléhající tísni, smyšleným šepotům, nepříjemnému mrtvu — těmto pocitům nevěnoval pozornost a soustředil se na chůzi. Vzduch rychle chladnul. Na kůži mu usedala mlha, která přinášela hnilobu. Kolem se tyčily borovice. Bylo jich stále víc, dokud nestály na stráži docela všude. Údolí se ponořilo do ticha. Bylo slyšet jen škrábání jeho bot po kamení.

Cítil, jak ho Divous pozoruje.

Bylo to už dávno.

Kdysi ho Cogline před Divousem varoval. Divous byl stín žijící v jezeře. Byl starší než celé Čtyřzemí. Tvrdil, že tu žil už před Velkými válkami. Chvástal se, že si pamatuje věk pohádek. Stejně jako ostatní stíny uměl předpovídat tajemství skrytá smrtelným. Ovládal kouzlo. Bylo to ale stvoření plné hořkosti a zášti. Polapené věčností z důvodů, které nikdo neznal. Byl nesmrtelný a nenáviděl nehmotné a prázdné bytí, které musel snášet. Hněv si vyléval na lidech, kteří si s ním přišli promluvit. Trápil je hádankami o pravdách, které se snažili dozvědět. Posmíval se jim pro jejich smrtelnost a ukazoval jim mnohé z toho, co by nejraději ukryli, namísto věcí, které chtěli, aby vyšly najevo.

Brin Ohmsfordová přišla za Divousem před třemi sty lety. Chtěla najít cestu do Maelmordu a tam se postavit Ildatch. Stín si s ní hrál dokud nepoužila píseň přání. Lapila ho do pasti a donutila, aby jí vyjevil to, co chtěla vědět. Stín na to nikdy nezapomněl; bylo to jedinkrát, kdy nad ním zvítězil člověk. Když vyrůstal, slyšel Walker ten příběh mnohokrát. Hned potom, kdy přišel na sever ke Kamennému krbu. Opustil jméno a dědictví Ohmsfordů. Tehdy zjistil, že na něj Divous čeká. Brin Ohmsfordová byla sice mrtvá, ale Divous žil věčně a byl rozhodnutý, že někdo musí za jeho ponížení zaplatit. Když už ne ten, kdo ho způsobil, tak proč by nebyl dobrý někdo z jeho potomků.

Cogline mu poradil, aby se držel zpátky. Kdyby k tomu měl Divous příležitost, zničil by ho. Jeho rodiče dostali stejnou radu. Ale Walker ve svém životě dosáhl bodu, kdy už se přestal omlouvat za to kdo a co je. Přišel do divočiny, aby unikl svému dědictví; nechtěl strávit zbytek života myšlenkami na číhající nebezpečí. Nejlepší bude s tím skoncovat. Vydal se Divouse hledat. Protože stín se nikdy neobjevil víc než jednomu člověku, byl Cogline nucen zůstat vzadu. Setkání, které následovalo, bylo nezapomenutelné. Trvalo téměř šest hodin. Během té doby stín na Walkerovi vyzkoušel všechny triky a záludnosti, které znal. Prozradil mu skutečná i smyšlená tajemství o jeho minulosti a budoucnosti. Zasypal ho řečí, která ho měla dovést k šílenství. Ukazoval mu své podoby i ničivé a jedovaté obrazy, které miloval, Walker Boh to všechno přestál. Když se stín vyčerpal, proklel Walkera tak, jak by ho to ani ve snu nenapadlo a zmizel zpátky v mlze.

Walker se vrátil ke Kamennému krbu s pocitem, že záležitosti z minulosti se urovnaly. Nechal Divouse být a Divous — nechal být jeho, přestože byl připoután k jezeru.

Až dodnes za ním Walker nebyl.

Povzdechl si. Tentokrát to bude těžší. Něco od stínu potřebuje. Mohl předstírat opak. Mohl si důvod, proč přišel, nechat pro sebe. I to je možnost jak se od Divouse dozvědět, kde se nalézá tajemný Černý elfeín. Mohl mluvit o tomhle, nebo tamtom. Mohl přistoupit na roli, která by stvůru zmátla, protože měla ráda hry. Ale bylo nepravděpodobné, že by to něco změnilo. Divous vždy uhádl důvod návštěvy.

Walker Boh na sobě cítil dotek mlhy, pohlazení jemných prstů, které se ho stále držely. Nezdálo se, že to bude příjemné.

Pokračoval dál, zatímco slunce zapadlo a kolem se setmělo. Když si stíny mohly najít vtom šedém závoji místo, protahovaly se a třpytivě odrážely nepřesnou podobu věcí, kterými byly vržené. Walker se hlouběji zahalil do pláště, rozmýšlel, co Divousovi řekne, jaké důvody mu uvede a jaké hry bude hrát, když ho k tomu donutí. V mysli si připomněl metody, které proti němu stín nejspíš použije — většina z nich byla z dob jeho mládí, kdy si nevěděl rady se svou odlišností, celý sklíčený nejistotou.

Kamarádi Para a Colla, jejich rodiče a dokonce lidé z vesnice ve Stinném dole, kteří ho ani neznali, jej už tehdy nazývali „Temným strýcem“. Temný kvůli barvě života a celé existence toho bledého, do sebe ponořeného mladého muže, který jim občas mohl číst myšlenky, který uměl předpovídat co se stane a dokonce uměl i ovlivnit, aby se to tak stalo. Který rozuměl mnoha věcem, které byly ostatním zapovězené. Parův a Collův zvláštní strýc bez vlastních rodičů, bez rodiny, která by byla skutečně jeho. Bez původu, ke kterému by se někdo jiný mohl hlásit. Dokonce ani jméno Ohmsford k němu nesedělo. Vždycky byl „Temný strýc“, nějak starší než kdokoli jiný, ale nikoliv lety, nýbrž vědomostmi. Nebyly to vědomosti, které by se naučil: byly to vědomosti, se kterými se narodil. Jeho otec se mu to snažil vysvětlit. Způsobilo to dědictví písně přání. Tak se projevovalo. Ale nikdy to tak nezůstalo, nikdy. Byla to jen část života, kterou musel prožít kvůli tomu, čím ve skutečnosti byl. Ale Par a Coll tím projít nemuseli, namítl by Walker. Ne, jen ty a já, jen děti Brin Ohmsfordové, protože my střežíme víru, zašeptal by jeho otec. My jsme ti, které vybral Allanon...

Vztekle vzpomínky zahnal a znovu se do něj zakousla hořkost. „Vybraní Allanonem“ říkal otec? Spíš „prokletí Allanonem“.

Stromy se před ním náhle rozestoupily a to ho překvapilo. Stál na kraji jezera, po jehož obou stranách se do mlhy rozbíhaly skalnaté břehy. Voda v tichu jemně a bez přestání šplouchala. Walker Boh se napřímil. Mysl uzavřel do sebe tak pevně, jakoby ji vykoval ze železa. Myšlenky měl jasné a zcela se soustředil.

Čekal jako osamělá socha.

V mlze se něco hýbalo. Vyzařovalo to z více než jednoho místa. Walker se snažil soustředit pozornost, ale zmizelo to stejně rychle, jako se objevilo. Odněkud z dálky nad závojem, který visel nad jezerem, za stěnami hřebenů, mezi kterými bylo úzké údolí sevřené, zašeptal hlas z prázdného nebe.

Temný strýc.

Walker ta slova slyšel, zněla blízko a zároveň odnikud. Ani v hlavě nebo na nějakém rozpoznatelném místě, přesto zněla. Neodpověděl. Čekal dál.

Nesouvislé pohyby, které před chvilkou protrhly mlhu, se teď soustředily do jednoho místa a spojily se v bezbarvý obrys, který se tyčil nad vodou. Začal se přibližovat. Jak šel, bral na sebe jasnější podobu, rostl, byl větší než postava člověka, kterou měl představovat a tyčil se, jakoby chtěl rozdrtit všechno, co mu stálo v cestě. Walker se nehýbal. Z éterického obrysu se stal stín a ze stínu osoba...

Bez výrazu pozoroval Walker Boh Divouse, který před ním vyvstal. Visel z mlhy a vysouval tvář ze stínu, aby odhalil, kým se rozhodl být.

„Přišel jsi přijmout můj úkol, Walkere Bohu?“ zeptal se.

I přes své odhodlání se Walker polekal. Dolů k němu zírala temná, zamyšlená tvář Allanona.

Skladiště bylo tiché. Očekáváním, kterým byl jeho vnitřek připomínající jeskyni zaplněn, zíralo na Padishara Creela šest párů očí.

Právě oznámil, že půjdou zpátky do Jámy.

„Tentokrát na to půjdeme jinak,“ řekl jim a jeho tvář s vystouplými kostmi byla rozpálená odhodláním, jakoby je jen tohle mohlo přesvědčit přistoupit na jeho důvody. „Teď už žádné plížení parkem s provazovými žebříky. Do Jámy je vchod v jednom z dolních pater Věže. Tudy půjdeme. Rovnou do Věže, dolů do Jámy a zase zpátky — to by nikoho jiného nenapadlo.“

Par se odvážil rychle pohlédnout na ostatní. Coll, Morgan, Damson, psanci Stasas a Drutt — všichni se tvářili nedůvěřivě a vyděšeně. Návrh vůdce psanců byl neslýchaný; že by mohl uspět, ještě více. Nikdo se ho nepokoušel přerušit. Chtěli slyšet, jak to hodlá provést.

„Stráž se ve Věži střídá dvakrát denně — za svítání a za soumraku. Jednou za týden má každá z nich volno, ale v různých dnech. Takový den je právě dnes. Denní stráž má volno hned co padne soumrak. Vím to: zjistil jsem si to.“

Tvář se mu stáhla ve známém vlčím úsměvu. „Dnes, pár hodin před výměnou stráží dorazí zvláštní četa, protože večer bude ve čtvrtích kolem Věže inspekce a velitel chce mít všechno v pořádku. Denní stráž propustí celou skupinu bez problémů dovnitř, všechno bude vypadat jako při jiných inspekcích.“ Odmlčel se. „Ta četa budeme pochopitelně my.“

Naklonil se dopředu a upřeně se na ně díval. „Až budeme uvnitř, vyřídíme noční hlídku. Když to uděláme potichu, denní stráž si ničeho nevšimne. Budou na své pochůzce a udělají za nás kus práce — všechny budou držet venku. Pro každý případ zajistíme zevnitř dveře na petlici. Pak sejdeme po schodech ve Věži do dolních pater a z nich ven do Jámy. Mělo by být snadné a docela rychlé najít to, co hledáme. Až to budeme mít, vrátíme se stejnou cestou, kterou jsme přišli.“

Chvíli všichni mlčeli. Pak se ozval Drutt pronikavým, hlubokým hlasem, „Poznají nás, Padishare. Můžou tam být někteří z vojáků, kteří nás zajali.“

Padishar zakroutil hlavou. „Před třemi dny se střídali. Celá hlídka, která byla ve službě, když nás chytli, je pryč.“

„A co velitel?“

„Bude mimo do začátku pracovního týdne. Je to jenom výkonný důstojník.“

„Budeme potřebovat uniformy vojáků Federace.“

„Máme je. Přinesl jsem je včera.“

Drutt a Stasas si vyměnili pohledy. „Dlouho jsi o tom přemýšlel, co?“ zeptal se ten druhý.

Morgan, který seděl na lavici vedle Para, vstal. „Jestli cokoliv z toho nevyjde, budeme ztracení ve Věži. Budeme v pasti, Padishare.“

Velký muž pokýval hlavou. „Ne, nebudeme. K naší výbavě přidáme lana a kotvy. Pokud se nebudeme moci vrátit stejnou cestou, vyšplháme se z Jámy po nich.

Federace se bude snažit dostat do Věže hlavním vchodem. Nedojde jim, že bychom tudy mohli zpátky.“

Bylo po otázkách. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém všech šest probíralo vlastní pochybnosti a strach. Čekali, až je něco uvnitř znovu ujistí, že ten plán vyjde. Par se přistihl jak uvažuje, že v plánu je až nepříjemně mnoho věcí, které by nemusely vyjít.

„Tak co bude?“ došla Padisharovi trpělivost. „Není času nazbyt. Všichni víme, že to je riskantní, ale to je v tomhle případě přirozené. Chci slyšet rozhodnutí. Zkusíme to, nebo ne? Kdo říká, že ano? Kdo je se mnou?“

Par poslouchal, jak se ticho prodlužuje. Coll a Morgan seděli jako sochy vedle něho na lavici. Stasas a Drutt, kteří vypadali, že by mohli promluvit první, teď upírali pohledy na zem. Damson se dívala na Padishara a on na ní. Parovi najednou došlo, že nikdo nic neřekne, protože čekají na něj.

Sám sebe překvapil. Nemusel o tom ani přemýšlet. Prostě řek: „Já půjdu.“

„Zbláznil ses?“ zašeptal mu okamžitě do ucha Coll. Padishar věnoval chvilku pozornosti Stasasovi a Druttovi, kteří prohlásili, že také půjdou. „Pare, tohle byla naše šance dostat se odtud!“

Par se k němu naklonil. „Copak nevidíš, že to dělá kvůli mně? Já jsem ten, kdo chce najít Meč! Nemůžu nechat Padishara, aby vzal všechno riziko na sebe! Musím jít!“

Coll bezradně zavrtěl hlavou. Morgan na Para mrknul přes Collovo rameno a dal mu na srozuměnou, že jde také. Coll jen beze slova zvedl ruku a přikývl.

Zbývala Damson. Padishar na ni upíral svůj ostrý pohled a čekal. Najednou Para napadlo, že se Padishar nemusel ptát kdo s ním půjde; mohl to prostě rozkázat. Padishar mu předtím řekl, že nevěří, že zrádce mohl být jeden z nich — ale možná pro jistotu vyzkoušel.

„Počkám na vás v parku,“ řekla Damson Rhee a všichni se k ní otočili. Zdálo se, že si toho ani nevšimla. „Budu se muset namaskovat jako muž, který má rozkaz jít s vámi. Další zbytečné riziko pro vás. Moje přítomnost vám nepřinese žádný užitek. Kdyby se něco stalo, budu vám víc platná venku.“

Padisharův úsměv byl odzbrojující. „Uvažuješ, jako vždycky správně, Damson. Počkáš v parku.“

Parovi se zdálo, že souhlasil příliš rychle.

Na klidné a šedé hladině jezera vytryskly gejzíry, hned se ztratily. Když jejich kapky dopadly Walkerovi na kůži, připadaly mu jako kousky ledu.

„Pověz mi, proč jsi přišel, Temný strýci?“ zašeptal Allanonův stín.

Když vzplál odhodláním, Walker cítil, jak vnitřní zamrazení odeznělo. „Nemusím ti nic říkat,“ odpověděl. „Nejsi Allanon. Jsi jen Divous.“

Allanonův obličej se zalesknul, vytratil se v pološeru a místo něj se objevila Walkerova tvář. Divous se dutě zasmál. „Já jsem ty, Walkere Bohu. Nic víc a nic míň. Poznáváš se?“

Jeho tvář se několikrát změnila — Walker jako dítě, jako kluk, jako mladík, jako muž. Obrazy se měnily tak rychle, že je Walker mohl jen stěží postřehnout. Bylo trochu děsivé vidět svůj život ubíhat tak rychle. Přinutil se zůstat klidný.

„Budeš se mnou mluvit, Divousi?“ zeptal se.

„Budeš mluvit sám se sebou?“ zazněla odpověď.

Walker se zhluboka nadechl. „Budu. Ale proč bych to měl dělat? Není nic o čem bych si se sebou mohl povídat. Vím už všechno co potřebuji.“

„Tak jako já, Walkere. Tak jako já.“

Divous se začal scvrkávat až byl tak velký jako Walker. Posmíval se mu tím, že si ponechal jeho tvář, na které se objevovaly známky stáří, které ji jednoho dne změní. Dával jí zničený výraz, aby předvedl marnost jeho života.

„Vím proč jsi za mnou přišel,“ řekl náhle Divous. „Znám i ty nejtajnější myšlenky, které skrýváš dokonce sám před sebou. Nemusíme si na nic hrát, Walkere Bohu. V tom se mi vyrovnáš a já si nepřeju, znovu se s tebou utkat. Přišel jsi se mě zeptat, kam musíš jít, abys našel Černý elfeín. Jak průhledné. Prozradím ti to.“

Walker v zápětí přestal stínu věřit. Divous nikdy nic dobrovolně nedělal, aniž by to nepřekroutil. Přikývl na odpověď, ale neřekl nic.

„Jak smutně vypadáš, Walkere,“ utěšoval ho stín. „Nezajásáš nad mou pokorou, nejsi pyšný, že budeš mít co chceš? Je potom těžké připustit, že ses obešel bez pýchy a odhodlání, svých vznešených ideálů? Nakonec jsi přece jen podlehl v té záležitosti s druidy?“

Walker ztuhnul, ačkoli nechtěl. „Vidíš to špatně, Divousi. Ještě není rozhodnuto.“

„Ó ano, Temný strýci! O všem už je rozhodnuto! Nenech se mýlit. Tvůj život se před mýma očima odvíjí jako rovná niť a všechny tvé roky na tomhle světě mají jasný cíl. Chytil ses do pasti druidových slov. To, co odkázal Brin Ohmsfordové teď patří tobě, ať už to tak chceš nebo ne. Už jsi to převzal!“

„Pak mi pověz o Černém elfeínu,“ zkusil to Walker.

„Všechno chce svůj čas. Buď trpělivý.“

Slova se vytratila. Divous se ve svém úkrytu z mlhy posunul. Denní světlo ustoupilo tmě, šedá zčernala a hvězdy s měsícem zakryl hustý háv oparu nad údolím. Přesto na místě, kde Walker stál bylo světlo. Kalná, ve tmě slabě blikající, fosforeskující záře vody pod místem, kde ve vzduchu plul Divous.

„Tolik úsilí jsi věnoval tomu, abys druidům uniknul,“ řekl jemně Divous. „Jaké bláznovství.“ Walkerova tvář zmizela a byla nahrazena otcovou. Otec promluvil. „Pamatuj Walkere, že jsme nositelé Allanonovy důvěry. Dal jí Brin Ohmsfordové když umíral, aby se předávala z generace na generaci, udržovala se, dokud ji bude potřeba, až do vzdálené budoucnosti...“

Otcova tvář se na něho po očku dívala. „Snad nyní?“

Ve vzduchu kolem něj ožily obrazy jako závoje utkané z mlhy. Objevovaly se jeden za druhým, zářily barvami a byly plné hloubky skutečného života.

Zmatený Walker o krok ustoupil. Viděl se v těch obrazech s tváří plnou vzteku a vzdoru, nohama stál na mracích nad přikrčenými postavami Para, Wren a ostatních, kteří se u Hadeshornu shromáždili, aby se setkali s Allanonovým stínem. Ze tmy, která postupovala po obloze, se přihnala bouře a v zubatých pruzích se míhaly světelné výboje. Mezi hromy a blesky zasyčel Walkerův hlas svá vlastní slova, která jakoby vytanula z jeho paměti. Raději si useknu ruku než abych viděl, že se vrací druidi! A pak pozvedl paži, aby ukázal, že ruka je pryč.

Obraz se vytratil a znovu objevil. Viděl opět sám sebe, tentokrát na vysokém a pustém hřebeni, který vedl do nekonečna. Celý svět pod ním se vytratil, národy a jejich rasy, stvoření pozemská i vodní, životy všech a všeho co bylo. Vítr švihal do jeho černých šatu a zuřivě mu hvízdal v uších. Byla tam s ním dívka. Žena a zároveň ještě dítě, kouzelné stvoření nepředstavitelné krásy. Okouzlila ho napjatým pohledem svých hlubokých černých očí, kterému nemohl uniknout. Houně jejích dlouhých stříbrných vlasů se jí třpytila a vlála. Dosáhla na něj, protože potřebovala jeho oporu, aby se nohama udržela na zrádné skále — a on ji hrubě odstrčil. Upadla, skutálela se dolů do propasti. Když se ztratila z dohledu už ji nebylo slyšet, stříbrné vlasy se zaleskly jako třpytivá stuha a pak už nic.

Obraz opět zmizel a objevil se jiný. Viděl se potřetí, nyní na hradě, který byl bez života a zašedlý prázdnotou bez lidí. Neúprosně se k němu plížila smrt, kradla se zdmi a chodbami a chladnými prsty pátrala po známkách života. Cítil potřebu utéct, věděl, že musí, pokud chce zůstat naživu — přesto nemohl. Stál bez pohnutí, nechal smrt přijít k sobě, aby na něj dosáhla a objala ho. Když jeho život končil, naplnil ho chlad a za sebou viděl stát temnou, zahalenou postavu, která ho pevně držela, aby neuprchnul. Postava měla Allanonovu tvář.

Obrazy zmizely, barvy vybledly, vrátila se šedá mlha. Lenivě se sunula fosforeskujícím vzduchem nad jezerem. Divous nechal pomalu klesnout své zahalené ruce a jezero nespokojeně zasyčelo a zaprskalo. Walker Boh ustoupil před sprškou, která na něj zezdola vystříkla.

„Co říkáš, Temný strýci?“ zašeptal Divous. Znovu měl Walkerovu bledou tvář.

„Stále si hraješ,“ řekl Walker tiše. „Ukazuješ lži a polopravdy, kterými se mi posmíváš. Neřekl jsi nic o Černém elfeínu.“

„Neřekl?“ Divous se temně zasmál. „Myslíš, že je to celé hra? Pouhé lži a polopravdy?“ Jeho smích nezněl vesele. „Musíš si rozmyslet co chceš, Walkere Bohu. Ale já vidím budoucnost, která je ti utajená. Jsi bláhový pokud nevěříš, že jsem ti z ní část neukázal. Vzpomeň si, Walkere. Stávám se součástí každého, kdo za mnou přijde. Dokážu hovořit o jeho nejskrytějších tajemstvích.“

Walker pokýval hlavou. „Ne, Divousi. Nedokážeš se stát mnou. Nikdy nezměníš svou skutečnou podstatu — jsi stín bez totožnosti, bez těla, navěky v tomhle jezerním vyhnanství. Nic z toho co děláš, žádná tvoje hra na tom nic nezmění.“

Divous zasyčel směrem k obloze. V jeho hlase zazněl vztek. „Odejdi, Temný strýci! Vezmi si co potřebuješ a jdi!“ Walkerův obličej zmizel a vystřídala ho tvář smrti. „Myslíš, že můj osud s tvým nijak nesouvisí? Měj se na pozoru! Nedokážeš si představit, kolik toho máme společného!“

Jeho šaty zavlály a do mlhy vrhly střípky kalného světla. „Poslouchej mě, Walkere! Poslouchej mě! Chceš se dozvědět o Černém elfeínu? Pak poslouchej! Ukrývá ho temnota tak černá, že jí světlo nikdy nepronikne. Lidé se v ní mění v kámen. Planoucí oči a hlasy černoty přivádějí k šílenství! V dálce, kde přebývají jen mrtví, leží váček popsaný runami, znaky dávné minulosti. V tom váčku leží kámen!“

Tvář smrti se propadla do prázdnoty. Zůstaly jen šaty, volně visící v mlze. „Dal jsem ti to, co sis přál, Temný strýci,“ zašeptal stín a jeho hlas pulsoval hnusem. „Ten dárek tě zničí, proto jsem tak učinil. Zhyň a nech zapomenout na svůj rod. Zůstal jsi poslední! Toužím spatřit tvou zkázu! Teď už jdi! Nech mě! Přeju ti rychlou cestu do záhuby!“

Divous zmizel v mlze. Světlo, které ho přineslo se ztratilo také. Celé jezero a břeh kolem zahalila tma. Walker chvilku nic neviděl. Stál na místě a čekal, až prohlédne. Na kůži cítil mrazivý dotek mlhy. V mysli mu zněl Divousův smích.

Temný strýc, ozvalo se hrubé zašeptání.

Proměnil se před ním v kámen.

Když se vyjasnilo, rozpoznal za sebou nejasné obrysy stromů. Odvrátil se od jezera a zachumlaný v plášti odcházel pryč.