Shannarovo dědictví

Kapitola 3

Blížila se půlnoc, když Par a Coll dorazili do části Varfleetu, kterou protékala řeka, a tam si také poprvé uvědomili, jak nejsou na útěk před Rimmerem Dallem a jeho Stopaři připraveni. Ani jeden z nich nepředpokládal, že útěk bude nevyhnutelný, a tím pádem si ani jeden z nich nevzal nic, co by vyžadovala delší cesta. Neměli žádné jídlo, žádné přikrývky, nic, kromě běžných dlouhých nožů, které nosí všichni muži z údolí, žádné zbraně, žádnou výstroj na stanování nebo oblečení proti špatnému počasí, a nejhorší bylo, že neměli žádné peníze. Majitel pivnice jim už měsíc nezaplatil. A peníze, které si ušetřili z předešlého měsíce, zmizely spolu se vším, co měli, v ohni. Zbylo jim jen oblečení, které měli na sobě, a vzrůstající strach, že asi měli s tím bezejmenným cizincem zůstat o trochu déle. Břeh řeky byla jedna velká změť hausbótů, mol, opraven a skladišť. Po celé jeho délce hořela světla a přístavní dělníci se spolu s rybáři opíjeli a žertovali ve světle olejových lamp a dýmek. Dým vycházel i z úzkých kamen a sudů, a nad tím vším visel pach ryb.

„Možná, že to pro tuto noc vzdali,“ ozval se v jednu chvíli Par. „Myslím tím Stopaře. Možná se do rána nebudou obtěžovat dalším hledáním — anebo se možná nebudou obtěžovat vůbec.“

Coll se na něj podíval a významně zdvihl jedno obočí. „Možná, že krávy mohou létat.“ Odvrátil se. „Měli jsme trvat na tom, aby nám za naši práci pořádně platili. Pak bychom nebyli v takové situaci.“

Par pokrčil rameny. „Nic by to nezměnilo.“

„Že ne? Přinejmenším bychom měli nějaké peníze.“

„Jen kdyby nás napadlo, že si je máme vzít s sebou na představení. A udělali bychom to?“

Coll pokrčil rameny a zašklebil se. „Ten majitel pivnice nám dluží.“

Celou cestu až k jižním molům šli už mlčky, aby se nakonec zastavili tam, kde osvětlené vody přecházely ve tmu. Hleděli jeden na druhého. Noc byla nyní studenější a šaty měli moc slabé na to, aby je chránily před chladem. Třásli se, ruce zabořené v kapsách, paže přimknuté těsně k tělu. Kolem nich nepříjemně bzučeli komáři.

Coll si povzdechl. „Máš nějakou představu o tom, kam půjdeme, Pare? Máš v hlavě nějaký plán?“

Par vyndal ruce z kapes a rychle si je mnul. „Ano, mám. Ale abychom se tam dostali potřebujeme člun.“

„Jih, a pak — dolů po Mermidonu?“

„Ano, až dolů.“

Coll se usmál, ale nechápal. Myslel si, že pojedou zpět do Stinného dolu. Par se rozhodl, že nejlepší bude ho při té představě nechat.

„Počkej tady,“ řekl Coll náhle a zmizel dřív, než mohl Par protestovat.

Parovi se zdálo, že zůstal sám na konci mola ve tmě skoro hodinu, ale byla to nejspíš jen její půlka. Přešel k lavičce, která stála u rybářské boudy, sedl si a schoulil se před nočním vzduchem. Měl smíšené pocity. Byl rozzlobený, a to hlavně na — cizince za to, že je nejdřív odvedl pryč a pak opustil — ale vlastně to je v pořádku, Par to tak sám chtěl, ale necítil se kvůli tomu o moc lépe

— pak na Federaci, která je vyhnala z města jako nějaké obyčejné zloděje, a na sebe, že byl tak hloupý a myslel si, že může uspět s provozováním skutečných kouzel, i když to bylo zakázané. Jedna věc byla pohrávat si s mincemi mezi prsty a považovat to za kouzlo; a něco jiného bylo rozehrát kouzlo písně přání. Bylo to příliš do očí bijící, a on si měl uvědomit, že by se celá věc dříve nebo později dostala až k úřadům.

Natáhl si nohy před sebe a překřížil je. S tím se nedá teď už nic dělat. Oba musí jednoduše začít znovu od začátku. Nikdy si nemyslel, že se vzdá. Příběhy byly hodně důležité; byla to jeho zodpovědnost, aby neupadly v zapomnění. Věděl, že kouzlo je dar, který mu byl dán právě pro tento účel. Bylo mu jedno, co říkala Federace

— že kouzla jsou nezákonná a že jsou zdrojem velké bolesti pro zem a její lid. Co věděla Federace o kouzlech? Těm z Koaliční rady chyběla jakákoliv praktická zkušenost. Prostě se rozhodli, že něco se musí udělat v zájmu těch, kteří prohlašovali, že části Čtyřzemí se hroutí a že lidé se začínají měnit v nějaké strašné příšery z dob Jaira Ohmsforda, méněcenné příšery, které nezasluhovaly porozumění, v bytosti, které čerpaly sílu z noci a kouzel ztracených v dobách druidů.

Dokonce pro ty příšery měli jména. Nazývali je Přízraky.

Náhle, což nebylo příjemné, si Par vzpomněl na své sny a na temnou postavu, která mu udělovala rozkazy.

Pak si uvědomil, že noc ztichla; zmizelo bzučení komárů i hlasy rybářů a přístavních dělníků, a nebylo slyšet dokonce ani zvuk nočního větru. V uších slyšel pouze zvuk svého vlastního srdce a šepot někoho jiného...

Na nohy ho zvedla vlna. Objevil se Coll, lezoucí z Mermidon! o několik stop dál, a jak se přibližoval, stříkal kolem vodu. Byl nahý. Par se uklidnil a nechápavě na něj zíral.

„Hrome, ty jsi mě ale vylekal! Co to děláš?“

„Jako co to vypadá?“ zasmál se Coll. „Byl jsem si zaplavat!“

Co skutečně dělal zjistil Par až po menším naléhání. Pospravoval malou rybářskou loď, kterou vlastnil majitel Modrých knírů. Majitel se mu o ní jednou nebo dvakrát zmínil, když se zrovna vytahoval se svým rybářským uměním. Coll si na to vzpomněl, když Par naznačoval, že potřebují loď, vzpomněl si také velice dobře na popis boudy, ve které majitel loďku schovával, a vydal se jí najít. Jednoduše doplaval tam, kde byla schovaná, utrhl zámek, povolil lana a odtáhl ji pryč.

„Je to jen zlomek z toho, co nám dluží za zisky, které jsme mu přinesli,“ tvrdil na svou obranu, zatímco se utíral a oblékal.

Par to nezpochybňoval. Potřebovali loďku víc než majitel pivnice, a tohle byla pravděpodobně jediná možnost, jak nějakou získat. Za předpokladu, že Stopaři ještě prohledávali město, aby je našli, bylo jedinou další možností vydat se pěšky přes Runové hory — to by ovšem vyžadovalo více jak týden času. Plavba dolů po Mermidonu bude trvat jen pár dní. A nakonec oni tu loďku v podstatě neukradli. Zamyslel se. Anebo možná ano. Jenže oni jí buď vrátí, a nebo řádně nahradí, až budou moci, něčím jiným.

Loďka byla jen dvanáct stop dlouhá, ale měla vesla, rybářské náčiní, potřeby na vaření a stanování, pár dek a celtu. Nasedli a odrazili do noci, nechali vlny, aby je odnášely od břehu.

Po zbytek noci pluli po řece směrem na jih, vesla používali jen aby se udrželi ve středním proudu, poslouchali zvuky noci, pozorovali pobřeží a pokoušeli se neusnout. Jak pluli, Coll vyložil svoji teorii o tom, co by měli dál dělat. Samozřejmě nebylo možné vrátit se v nejbližší budoucnosti do Truborohu. Federace je tam bude hledat. Bude také nebezpečné jet do jakéhokoliv většího města Jižní země, protože federální úředníci už o nich budou vědět. Nejlepší by bylo, kdyby se vrátili do Dolu. Mohli by pak pokračovat ve vyprávění příběhů — samozřejmě ne hned, ale třeba za měsíc nebo tak nějak, až po nich Federace zastaví pátrám. Později by pak mohli jet do jedné z menších vesniček do nějaké více izolované osady, na místa, která Federace navštěvovala. Určitě by to tak šlo.

Par ho nechal vypovídat. Vsadil by se, že Coll nevěřil ani slovu z toho, co říkal; pokud ano, nemělo žádný smysl se o tom teď dohadovat.

Zakotvili právě když vycházelo slunce, a postavili si tábor ve stínu stromů na vysokém břehu zameteném větrem, a spali až do poledne. Potom šli chytat ryby. V časném odpoledni už byli zpátky na řece a pokračovali až dokud nezapadlo slunce. Zase zakotvili a rozbili tábor. Začínalo pršet a tak vybalili celtu, aby jim poskytla přístřeší. Rozdělali malý oheň, zachumlali se do dek a beze slov hleděli na řeku. Pozorovali kapky deště, jak do ní padají a na její rozechvělé hladině vytvářejí různé obrazce.

Pak se chvíli bavili o tom, jak se od dob Jaira Ohmsforda ve Čtyřzemí všechno změnilo.

Před třemi sty lety vládla Federace pouze v zastrčených městech Jižní země a tam se snažila zavádět přísnou politiku izolace. Tehdy ještě dokonce vládla Koaliční rada, která sestávala z mužů vybraných městy jako zástupci do vlády. A byla to právě armáda Federace, která postupně začala ovládat celou Radu a po čase její politika izolace ustoupila politice expanze. Federace prohlašovala, že nadešel čas rozšiřování sfér jejího vlivu — roztáhnout trochu své hranice a nabídnout možnost vlády zbytku Jižní země. Bylo logické, že Jižní země by měla být spojena pod jednou jedinou vládou, a kdo byl lepší než Federace?

Takhle to začalo. Federace se začala roztahovat na sever a cestou sbírala kousky Jižní země. Sto let po smrti Jaira Ohmsforda bylo vše na jih od Truborohu pod vládou Federace. Ostatní národy — elfové, trollové, trpaslíci a dokonce i skřeti se nervózně dívali na jih. Krátce poté Truboroh, jehož králové byli dávno mrtví, jehož města spolu bojovala a byla rozdělena, souhlasil, že se stane protektorátem a tím zmizelo poslední místo klidu mezi Federací a zbytkem země.

A přibližně v téhle době se začali objevovat řeči o Přízracích. Tvrdilo se, že za to mohou kouzla starých časů, kouzla, která se vnořila do země a teď se probouzela k životu. Kouzla měla různé podoby, někdy to byl jen studený vítr, jindy zase něco podobné člověku. V každém případě se to označovalo jako Přízraky. Přízraky škodily zemi a jejímu životu a měnily je v hnijící bahno bez života. Napadaly živoucí bytosti, lidi i netvory, a když byli dostatečně oslabeni, zmocnily se jich, vkradly se do jejich těl a přebývaly tam jako ukrytí paraziti. Potřebovaly životy druhých, aby se nasytily. Takhle přežívaly.

Federace zaručila těmto pomluvám důvěryhodnost tím, že prohlašovala, že takovéto příšery doopravdy existují a že pouze ona je dostatečně silná, aby proti nim každého ochránila.

Nikdo se neozval, že za problémy a Přízraky může někdo, kdo nemusí mít s kouzly nic společného. Jednodušší bylo prostě přijmout vysvětlení, které bylo nabízeno. A co víc, od dob, kdy vymřeli druidové, nikdo v zemi kouzla neprovozoval. Samozřejmě, že Ohmsfordové vyprávěli své příběhy, ale poslouchalo je jen málo lidí a ještě méně jim věřilo. Většina si myslela, že druidové jsou jenom legenda. Když Truboroh souhlasil s tím, že se stane protektorátem a město Tyrsis bylo okupováno, zmizel i Shannarův meč. Nikdo si z toho nic nedělal. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, a nikdo se o to nestaral. Meč nikdo přes dvě stě let nespatřil. Existovala pouze kobka, o které se říkalo, že ho ukrývá, ostří bylo uložené v bloku tří kamenů ve středu Parku lidí. Jednoho dne zmizela i ta.

Nedlouho poté se ztratily Elfeíny. Nikde nebyl žádný záznam, co se s nimi stalo. Dokonce ani Ohmsfordové to nevěděli.

Pak se začali vytrácet i elfové, celé osady, celá města najednou, dokud nezmizel i Arborlon. Nakonec nezbyl ani jediný elf; bylo to, jako kdyby nikdy vůbec neexistovali. Západní země byla opuštěná, bezpečná pro lovce i pytláky z ostatních zemí a zejména pro potulující se skupiny tuláků. Tuláci, které nikde jinde nevítali, se na tomto území vyskytovali odjakživa, ale dokonce i oni tvrdili, že neví nic o tom, co se stalo s elfy. Federace rychle využila situaci. Prohlásila, že Západní země byla živnou půdou kouzel, která základem problémů Čtyřzemí. Nakonec to byli právě elfové, kdo zemím kouzlo přinesl. Byli to elfové, kdo ho jako první začali provozovat. Kouzla je pohltila — dobrá ukázka pro ty, kdo by se pokusili o to samé.

Federace zdůraznila své stanovisko zákazem praktikování jakýchkoliv kouzel. Západní země, ačkoli neobydlená, se stala protektorátem; Federace neměla tolik vojáků, aby chránila tak velké území, ale jak bylo slíbeno, byla to země, která bude jednou vyčištěna od jakéhokoliv kouzla.

Krátce poté vyhlásila Federace válku trpaslíkům. Navlékla to tak, aby to vypadalo, že ji vlastně vyprovokovali trpaslíci, i když nikdy nebylo řečeno, jak. Výsledkem bylo praktická kapitulace. Federace měla v té době tu největší, nejlépe vybavenou a vycvičenou armádu ve Čtyřzemí, a trpaslíci neměli žádné pravidelné vojsko. Trpaslíci už neměli ani elfy jako spojence, jako tomu bylo po všechny roky předtím, a skřeti ani trollové nikdy nebyli jejich přátelé. I přesto válka trvala téměř pět let. Trpaslíci znali hornatou Východní zemi o hodně lépe než Federace a ačkoliv Poslední přístav padl téměř ihned, trpaslíci pokračovali v bojích ve vysočině, dokud nebyli donuceni vzdát se. Odvlekli je dolů z hor a poslali na jih do federálních dolů. Většina z nich tam zemřela. Poté, co kmeny skřetů viděly, co se stalo s trpaslíky, rychle se přizpůsobili. Federace prohlásila protektorát i ve Východní zemi.

Zůstávalo zde pouze pár ohnisek izolovaného odporu. Ještě žilo pár trpaslíků i kmeny skřetů, které odmítly přijmout zákony Federace a pokračovaly v boji v hluboké divočině na severu a východě. Ale bylo jich příliš málo na to, aby něco změnili.

Aby nějak ukázala sjednocení velké části Čtyřzemí a aby odměnila ty, kteří se podíleli na jeho dosažení, postavila Federace na severním břehu Duhového jezera, tam, kde Mermidor protékal Runovými horami, monument. Monument byl postaven z černého granitu. Od širokého, čtvercového základu se stáčel dovnitř a rostl až do výšky dvou set stop nad útesy, a tvořil tak monolitickou věž, která byla vidět na míle daleko ze všech směrů. Věž se jmenovala Jižní hláska.

Toto se odehrálo před téměř sty lety, a teď byli svobodným národem už jen trollové, stále ještě chráněni pohořími Severní země, Charnalsem a Kershaltem. Byla to nebezpečná, nehostinná země, přírodní pevnost, a nikdo z Federace s ní nechtěl mít nic společného. Bylo rozhodnuto nechat ji být na pokoji tak dlouho, dokud se trollové nezačnou plést do záležitostí ostatních zemí. Trollové, jenž byli po celou svou historii velice soběstačným národem, to velice rádi přijali.

„Všechno je teď tak jiné,“ řekl Par smutně, zatímco seděli ve stanu a pozorovali déšť dopadající na hladinu Mermidoru. „Už nejsou žádní druidové, žádný Paranor, žádná kouzla — kromě těch pochybných náhražek a toho mála, které známe my. Žádní elfové. Co si myslíš, že se jim stalo?“ Odmlčel se, ale Coll neměl nic, co by mohl dodat. „Žádné monarchie, žádný Leah, žádní Buckhannahové, žádné Svobodné sbory legií, Truboroh je k ničemu.“

„Žádná svoboda,“ temně zakončil větu Coll.

„Žádná svoboda,“ odpověděl Par ozvěnou.

Zhoupl se dozadu, přitahujíc si nohy pevně k hrudi. „Přál bych si vědět, kam zmizely elfeíny. A Meč. Co se stalo s Shannarovým mečem?“

Coll se otřásl. „To samé, co se stalo se vším ostatním. Ztratil se.“

„Co tím myslíš? Jak to mohli dovolit?“

„Nikdo se o něj nestaral.“

Par o tom přemýšlel. Dávalo to smysl. Nikdo se moc nestaral o kouzla poté, co zemřel Allanon a druidové zmizeli. Kouzla byla jednoduše ignorována jako pozůstatek dávných časů, věc, které se každý obával a nechápal ji. Bylo jednodušší na ni zapomenout, a tak to udělali. Všichni. Musel mezi to zahrnout i Ohmsfordy — jinak by i nadále měli elfeíny. Jediné, co jim z kouzel zbylo, byla píseň přání.

„Známe příběhy, povídání o tom, jaké to bylo, my máme celou historii, a přesto nevíme nic,“ řekl jemně.

„Víme, že Federace nechce, abychom o tom mluvili,“ doplnil ho Coll chytře. „To víme.“

„Někdy přemýšlím o tom, jestli je v tom nějaký rozdíl.“ Parova tvář se proměnila v grimasu. „Lidé si nás přijdou poslechnout a druhý den — kdo si to bude pamatovat? Ještě někdo kromě nás? A i kdyby, co s tím? Je to všechno dávná historie — a pro některé dokonce ani to ne. Pro někoho jsou legendy a mýty jen plno nesmyslů.“

„Ale ne pro všechny,“ řekl Coll potichu.

„Jaký to má účel, že my máme píseň přání, když vyprávěním příběhů nic nezměníme? Možná měl ten cizinec pravdu. Možná, že by se kouzla dala využít lépe.“

„Jako třeba v pomáhání psancům při jejich boji proti Federaci? Jako třeba tím, že bychom se nechali zabít?“ zavrtěl Coll hlavou. „To je stejná hloupost jako nepoužívat ho vůbec.“

Někde na řece najednou něco vystříklo a bratři se otočili jako jeden muž, aby zjistili co. Ale viděli jen hladinu zvednutou deštěm a nic jiného.

„Všechno se zdá být bezvýznamné.“ Par nakopl zem před sebou. „Co to vlastně děláme, Colle? Nechali jsme se vyhnat z Varfleetu jako bychom byli sami psanci.

Vzali jsme si tenhle člun jako nějací zloději, a nakonec máme utíkat k domovu jako psi se staženými ocasy.“ Odmlčel se a hleděl na bratra. „Proč si myslíš, že bychom měli dál kouzlit?“

Collova strnulá tvář se mírně otočila směrem k Parovi. „Co tím myslíš?“

„Proč ho máme? Proč se neztratilo spolu se vším ostatním? Myslíš, že to má nějaký důvod?“

Dlouho bylo ticho. „Nevím.“ nakonec řekl Coll. Zaváhal. „Nevím, jaké to je umět kouzlit.“

Par se na něj zahleděl. Najednou si uvědomil, na co se to vlastně zeptal a zastyděl se.

„Ne, že bych chtěl, abys mi rozuměl,“ dodal rychle Coll, který si všiml bratrovy reakce. „Stačí, když kouzlo ovládá jeden z nás.“ Usmál se.

Par se na něj také usmál. „S tím souhlasím.“ S díky se na Colla zadíval a pak zívl. „Chceš jít spát?“

Coll zavrtěl hlavou a uvolnil své velké tělo. „Ne, chtěl bych si ještě povídat. Je krásná noc na takové povídání.“

Přesto mlčel, jakoby neměl co říct. Par se na něj chvíli díval, pak se oba zahleděli přes Mermidon, pozorujíc jak proud žene velkou větev, viditelně utrženou bouří. Vítr, který nejdříve vál velmi silně, najednou utichl, déšť padal přímo dolů a jak se prodíral stromovím mezi stromy, zněl pravidelně a jemně.

Par se přistihl, jak myslí na cizince, který je zachránil před Stopaři Federace. O tom, kdo ten muž je, přemýšlel po většinu dne, a ještě pořád netušil, kdo by to mohl být. Něco na něm bylo známé — něco ve způsobu, jakým mluvil, jeho jistota, víra. Připomínal mu někoho z příběhů, které vyprávěl, ale nemohl se rozhodnout koho. Znal tolik legend a mnohé z nich byly o mužích jako byl tento, o hrdinech z dob kouzel a druidů, hrdinech, o kterých si Par myslel, že v současnosti již nežijí. Možná se mýlil. Cizinec v Modrých knírech, tím, jak je zachránil, na něho udělal dojem. Zdálo se, že je připraven postavit se Federaci. Možná že pro Čtyři země existovala ještě nějaká naděje.

Naklonil se dopředu, přiložil na malý oheň další kousky dřeva a pozoroval kouř jak za celtou stoupá vzhůru do noci. Daleko na východě se najednou zablesklo a pak následoval dlouho znějící hrom.

„Hodily by se nějaké suché šaty,“ zamumlal. „Moje jsou vlhké jenom z toho vzduchu.“

Coll přikývl „A taky horká polívka a chleba.“

„Koupel a teplá postel.“

„A vůně čerstvého koření.“

„A růžová voda.“

Coll si povzdechl. „V tuhle chvíli by mi ke spokojenosti stačilo, aby přestal ten ošklivý déšť.“ Podíval se do tmy. „V noci, jako tahle bych možná uvěřil i v existenci Přízraků.“

Par se z ničeho nic rozhodl, že poví Collovi o svých snech. Chtěl o nich mluvit a už neviděl žádný důvod, proč by neměl. Chvíli se ještě rozhodoval a pak řekl: „Nic jsem ti o tom neřekl, ale už dlouho mám takové zvláštní sny, vlastně jeden a ten samý sen neustále dokola.“ V krátkosti ho popsal a zaměřil se na svou nejistotu ohledně tmavě oděné postavy, která k němu promlouvala. „Nevidím ho dost jasně, abych mohl říct, kdo to je,“ vysvětloval opatrně. „Ale mohl by to být Allanon.“

Coll se otřásl. „Mohl by to být kdokoliv. Je to sen, Pare. Sny nejsou vždycky příjemné.

„Ale já jsem ten sen měl už tucetkrát, nebo možná ještě vícekrát. Nejdřív jsem si myslel, že si se mnou pohrává kouzlo, ale...“ Zastavil se a kousal si rty. „Co když...?“ Znovu se odmlčel.

„Co když co?“

„Co když to nejsou jen kouzla? Co když se Allanon — nebo někdo jiný — pokouší poslat nějakou zprávu?“

„Zprávu o čem? Abys odešel do Hadeshornu nebo někam jinam, kde je to stejně nebezpečné?“ Coll zavrtěl hlavou. „Toho bych se nebál, být na tvém místě. A rozhodně bych se nerozmýšlel, zda jít.“ Zamračil se. „Nechceš jít, že ne? Tak co?“

„Ne,“ odpověděl Par rychle. Ne dokud si to přinejmenším pořádně nepromýšlím, dodal v duchu, a ta reakce ho překvapila.

„To jsem si oddechl. Už takhle máme dost problémů, a to i bez toho, abychom hledali mrtvé druidy.“ Coll se zřetelně domníval, že už si vše vyjasnili.

Par neodpověděl, a místo toho začal prohrabávat oheň klackem. Posunoval kousky popela tam a zpět. Uvědomil si, že doopravdy přemýšlel o tom, že se vydá na cestu. Nikdy předtím o tom nepřemýšlel s takovou vážností, ale najednou měl potřebu vědět, co ty sny znamenají. Bylo jedno, jestli byly od Allanona nebo ne. Nějaký slabý hlas uvnitř něho, část podvědomí, mu říkal, že když najde zdroj svých snů, tak objeví něco o sobě a svých kouzlech. Vadilo mu, že takhle přemýšlí, že přemýšlí o vykonání toho, o čem si už v době kdy sny začaly řekl, že nesmí udělat. Ale už to nebylo natolik silné, aby ho to odvrátilo. Sny měly v rodině Ohmsfordů silnou tradici a skoro pokaždé přinášely nějakou zprávu.

„Přál bych si, abych si byl jistý,“ zamumlal.

Coll už ležel na zádech, oči v záři ohně zavřené. „Jistý čím?“

„Těmi sny,“ řekl provokativně. „Jestli je někdo vyslal nebo ne.“

Coll si odfrkl. „Já jsem si jistý za nás za oba. Druidi neexistují. Stejně tak jako Přízraky. Neexistují žádní temni poslové, kteří by se pokoušeli předat ti ve spánku nějaké zprávy. Existuješ jen ty a jsi přepracovaný a neodpočatý, a pak se ti zdají části příběhů, o kterých zpíváš.“

Par si také lehnul a přikryl se dekou až po bradu. „Možná, že ano,“ přikývnul, ale uvnitř s tím vůbec nesouhlasil.

Coll se na své půlce začal převalovat a zíval. „Dneska se ti bude nejspíš zdát o rybách a potopách když je tahle mokro.“

Par nic neříkal. Chvíli naslouchal zvukům deště, hledíc na tmavou celtu a obrys ohně, který se odrážel na jejím mokrém povrchu.

„Možná, že si vyberu svůj vlastní sen,“ řekl jemně.

A pak už usnul.

A tu noc doopravdy snil, poprvé asi po dvou týdnech. Byl to sen, který chtěl, sen o tmavě oblečené postavě a vypadalo to, jako kdyby se mohl natáhnout a přivést ji k sobě. Zdálo se, jakoby sen přišel najednou, jakoby vyklouznul z hlubin jeho podvědomí v okamžiku, kdy usnul. Byl překvapen jeho náhlostí, ale nevzbudil se. Viděl, jak tmavá postava vystupuje z jezera, pozoroval, jak si pro něho přichází, mlhavá, bez tváře, tak strašidelná, že by utekl, kdyby mohl. Ale sen, v němž jen účinkoval, by ho nenechal. Slyšel sám sebe jak se ptá, proč se sen tak dlouhou dobu neobjevil, ale nikdo mu neodpověděl. Tmavá postava jednoduše v tichosti přistoupila, nepromluvila ani nenaznačila proč přichází.

Nakonec se zastavila přímo před ním, bytost, která mohla být kdokoliv nebo cokoliv, dobro i zlo, život i smrt.

Mluv, pomyslel si vystrašeně.

Ale postava tam jen stála, potopena ve stínu, tichá a nehybná. Zdálo se, že na něco čeká.

Pak Par postoupil trochu dopředu, aby tomu druhému mohl stáhnout kapuci, která ho schovávala, veden nějakou vnitřní silou, o které ani nevěděl, že by ji někdy měl. Sundal mu tu kapuci a tvář pod ní byla tak jasná, jako by jí viděl ve slunečním světle. Hned ji poznal. Tisíckrát o ní zpíval. Znal ji stejně dobře jako svou.

Byla to Allanonova tvář.