Shannarovo dědictví

Kapitola 25

Za soumraku druhého dne Padishar Creel a Morgan Leah konečně dorazili na Výběžek. Oba byli vyčerpaní.

Od okamžiku, kdy opustili Tyrsis, neustále cestovali. Zastavovali se jen aby se najedli. Předešlou noc spali necelých šest hodin. Postupovali by mnohem rychleji a snadněji, kdyby Padishar netrval na tom, že za sebou musí dokonale zamést stopy. V Parmském hvozdu, neustále křižoval cesty, protahoval je stržemi, údolími řek, přes kdejaký kámen. Jako ostříž celou tu dobu sledoval krajinu kolem.

Morgan si myslel, že je až příliš opatrný. Když mu došla trpělivost, řekl mu to. „Hrome. Padishare, plýtváme časem! Co si myslíš, že tam vzadu je?“

„Nic, co bychom měli vidět, kamaráde,“ odpověděl jeho společník tajemně.

Večer byl dusný, vzduch těžký a nehybný. Na horizontu, kde se usadil rudý kotouč slunce se obloha zatahovala. Z koše, který je vytahoval vzhůru k vrcholu Výběžku, viděli, jak v lesích pod nimi začínají stíny noci zaplňovat poslední světlá. Kolem nich otravně bzučel hmyz přilákaný potem jejich těl. Žár dne ležel na celé zemi jako dusivý příkrov. Padishar stále pozoroval výhled na jih směrem k Tyrsisu, jakoby si byl jist, že je něco pronásledovalo. Morgan se díval s ním, ale opět nic nezahlédl. Velký muž pokýval hlavou. „Nic nevidím,“ zašeptal. „Ale něco přichází.“

Více se k tomu nevracel a horal se ho neptal. Morgan se cítil unavený, měl hlad a věděl, že ať udělali s Padisharem cokoli, rozhodně to nestačilo. Dostali se k cíli a udělali všechno co bylo v lidských silách aby zametli své stopy. Strachem nic nezískají. Morgan cítil, jak mu kručí v břiše a myslel na nadcházející večeři. Dnešní oběd znamenal jen malé rozptýlení — pár kořínků, okoralý chléb, tvrdý sýr a trocha vody.

„Chápu, že psanec k životu nic nepotřebuje, ale mohl jsi to vymyslet trochu lépe!“ stěžoval si.

„Ó, jistě, kamaráde!“ odpověděl vůdce psanců. „A příště se změníš v hrobaře a já mrtvolu!“

Rozepře odsunuly stranou — sice na ně nezapomněli, ale dokázali se na ně dívat s nadhledem. Pět minut potom co se odehrála pustil Padishar výměnu názorů z mysli a Morgan na konci dne usoudil, že je všechno zase v pořádku. Vážil si toho muže — drzé a rozhodné způsoby byly blízké horalovým. Obdivoval jistotu, která z něho vyzařovala a lehkost s jakou dokázal přesvědčit ostatní. Představoval rozeného vůdce. Padishar Creel vládnul nepopiratelnou silou: přesvědčovala lidi aby ho následovali. Padishar si zároveň uvědomoval, že svým přívržencům musí také něco dávat. Věděl jakou Morgan sehrál úlohu, když přivedl mladíky z údolí na sever a uznal oprávněnost jeho obav o jejich bezpečí. Po jejich hádce se k tomu ještě několikrát vrátil. Ujišťoval Morgana, že Para a Colla Ohmsfordovy nikdy neopustí. Zjistí, zda jsou v bezpečí. Přes rýpavé podezření, že Padishar Creel nikdy nesplní co slíbí, měl Morgan složitého a charismatického vůdce psanců doopravdy rád.

Při každém zastavení během jejich cesty vzhůru, potřásali všichni Padisharovi na pozdrav nikou. Neměl bych mu začít věřit? napadlo přitom Morgana.

Uvědomoval si ale, že víra je stejně pomíjivá jako kouzlo. Na okamžik si vzpomněl na zlomený meč u svého pasu. Víra a kouzlo společně vykované v jedno, zalité do železa a pak roztříštěné. Přes své rozhodnutí pustit vše z hlavy, řídit se Padisharovým návrhem a nechat si čas na uzdravení, neustále pociťoval hlubokou bolest ze ztráty meče. Řekl si, že minulost nezmění; musí se s tím, co se stalo, naučit žít. Dlouhá léta nemusel kouzlo meče použít — ani nevěděl, že existuje. Není na tom tedy hůř než předtím. Je stále stejným Morganem.

Bolest však přetrvávala. Prázdnota vyškrabující kosti z těla a rozkládající na kusy. Zanechala ho, aby si našel svou původní, ztracenou celistvost. Ovládání kouzla ho změnilo, jako žhavým železem do něho vypálilo svůj cejch. Zůstaly mu vzpomínky, obrazy z bitev, dojmy z toho jakou moc dokázal přivolat, z jaké síly se těšil. Vše pominulo. Nikdy na to úplně nezapomene, jako kdyby ztratil rodiče, sourozence nebo dítě.

Rozhlédl se po Parmském hvozdě a cítil, jak se ztrácí.

Když dorazili k Výběžku čekal na ně Chandos. Padisharův jednooký pobočník vypadal větší a černější než jak si ho Morgan pamatoval, jeho vousatá, nepravidelná tvář plná vrásek se mračila. Skrýval se ve velkém plášti, litery jeho mohutné tělo ještě zvětšoval. Uchopil Padisharovu ruku a pevněji stiskl. „Dobrý lov?“

„Nebezpečný je výstižnější,“ odpověděl krátce velký muž.

Chandos pohlédl na Morgana. „Ostatní?“

„Bojovali do poslední chvíle, aby zachránili mladíky, kde je Hirehone? Zůstal tady, nebo se vrátil do Varfleetu?“

Morgan si ho na okamžik prohlédl. Padishar stále hledá zrádce, pomyslel si. O mistru Kiltanské kovárny nepadla od chvíle, kdy Morgan tvrdil, že ho zahlédl v Tyrsisu, ani zmínka.

„Hirehone?“ Chandos vypadal zmateně. „Odešel po vás, v ten samý den. Myslím, že šel zpátky do Varfleetu tak jak jsi mu řekl. Není tady.“ Odmlčel se. „Přesto máš návštěvu.“

Padishar zívl. „Návštěvu?“

„Trolly, Padishare.“

Vůdce psanců najednou procitl. „Neříkej. Trolly? Dobrá, dobrá. A jak se sem dostali?“

Vydali se po útesu směrem k ohňům, Padishar s Chandosem kráčeli vedle sebe a Morgan za nimi v závěsu. „Neřekli,“ řekl Chandos. „Přišli před třemi dny z lesů a nedělalo jim žádné problémy nás najít. Nikdo je nepřivedl. Našli nás, jako bychom tábořili uprostřed pole se vztyčenými vlajkami.“ Zamumlal. „Je to dvacet silných chlapíku ze severní země, charnalové. Říkají si Kelktická skála. Než jsem si s nimi šel dolů promluvit, jen tu postávali. Potom se zeptali, jestli s tebou mohou mluvit. Když jsem řekl, že jsi pryč, odpověděli, že počkají.“

„Dobrá? Vypadají odhodlaně?“

„Jako kámen padající k zemi. Když souhlasili, že odloží zbraně, vzal jsem je nahoru. Nepřipadalo mi vhodné nechat je sedět dole v Parmském hvozdě. Aby tě našli museli ujít zatraceně dlouhou cestu.“ Olízl se ve vousech. „Navíc myslím, že nás je proti nim tři sta, neznamenají tedy velké nebezpečí.“

Padishar se pousmál. „Opatrnosti nikdy nezaškodí, starý kamaráde. Poslat k zemi trolla, nestačí do něj jen šťouchnout. Kde jsou?“

„Vzadu, u ohně nalevo.“

Morgan s Padisharem zírali tmou. Několik stínů bez tváře stálo na nohou a sledovalo je jak přichází. Vypadali mohutně. Morgan sáhl podvědomě po meči, ale v zápětí si uvědomil, že mu zbývá už jen jílec.

„Jejich vůdce se jmenuje Axhind,“ dokončil Chandos úmyslně hlubokým hlasem. „Je to starší.“

Padishar kráčel k trollům, únavu nechal někde za sebou a už jeho vysoká postava ukazovala na vůdce. Jeden z trollů postoupil o krok dopředu, aby se s ním pozdravil.

Morgan Leah nikdy trolly neviděl. Samozřejmě o nich slyšel vyprávět příběhy: každý o trollech vyprávěl. Kdysi, dávno předtím, než se Morgan narodil, přišli trollové ze své vlasti na severu, aby obchodovali s příslušníky ras. Nějakou dobu dokonce žili mezi lidmi v Truborohu. To se změnilo s příchodem Federace a její křižáckou výpravou proti jižním zemím. Pod Streleheimem už nebyli trollové vítáni. Odešli zpět na sever. Aby se vrátili do svých horských držav, stačilo velice málo. Byli od přírody samotářský. Nyní svou zemi neopouštěli — alespoň Morgan nic podobného neslyšel. Najít skupinu trollů hluboko na jihu bylo velmi neobvyklé.

Morgan se snažil na návštěvníky nezírat, ale stálo ho to velké úsilí. Trollové měli komicky velké svaly, vysoká a rozložitá těla a jako kůži drsnou, ořechově hnědou kůži. Jejich ploché tváře postrádaly jakýkoli výraz. Na jejich hlavě nemohl i Morgan najít žádné uši. Těla si chránili těžkým brněním. Jako odhozené stíny ležely kolem jejich ohně veliké pláště.

„Jsem baron Creel, vůdce Hnutí.“ Padisharův hlas jakoby vybuchl.

Troll, stojící před ním, zahučel něco nesrozumitelného. Morgan zachytil jen jméno Axhind. Muži si rychle potřásli rukama a pak Axhind kývl na Padishara, aby přisedl k jejich ohni. Když vůdce psanců a jeho společníci přišli k ohni, aby se usadili, ustoupili Trollové stranou. Hradba mohutných těl se uzavřela a Morgan se s nepříjemným pocitem rozhlédl kolem sebe. Nikdy si nepřipadal tak bezbranný. Chandos vypadal nerozhodně. Posadil se několik stop za Padishara. Morgan se uvelebil vedle něj.

Začala vážná rozmluva, ale horal z ní nerozuměl ani slovo. Celá probíhala v hrdelní řeči trollů, kterou Morgan neznal. Padisharovi vyhovovala, ale občas se odmlčel, aby se zamyslel nad tím, co říká. Ozývalo se jakési chrochtání, hluboké mumlání a vše podtrhávala ostrá gesta.

„Padishar zná jejich jazyk?“ zeptal se hned Morgan šeptem Chandose.

Společník se na něj ani nepodíval. „Nás v Truborohu naučí život mnohem víc než horaly,“ řekl.

Morgan měl obrovský hlad, ale donutil se na něj nemyslet. Přes velkou únavu se držel zpříma a nic neříkal. Debata pokračovala. Zdálo se, že je Padishar s výsledkem spokojen.

„Chtějí se k nám přidat,“ zašeptal za chvilku Chandos, který se zjevně rozhodl, že Morgana za jeho trpělivost odmění. Poslouchal dál. „Nejenom tady ta hrstka — všech jednadvacet kmenů!“ Oči mu svítily vzrušením. „Pět tisíc mužů! Chtějí se s námi spojit!“

I Morgana to překvapilo. „S námi? Proč?“

Chandos hned neodpověděl a dal Morganovi znamení, aby počkal. Pak řekl: „Hnutí je oslovilo už dřív a požádalo o pomoc. Ale oni se domnívali, že je příliš roztříštěné a nezávislé. Nakonec si to rozmysleli.“ Rychle se rozhlédl kolem. „Říkají, že je Padishar dokázal dostatečně stmelit, aby o tom znovu uvažovali. Hledají způsob jak zpomalit postup Federace k jejich domovině.“ Jeho hrubý hlas zněl spokojeně. „Hrome, takový polibek štěstěny jsem nečekal!“

Axhind začal rozdávat hrnky a plnit je tekutinou z velkého džbánu. Morgan přijal hrnek, který mu nabídli a podíval se do něj. Jeho obsah byl tmavý jako smůla. Čekal dokud si Padishar a vůdce trollů nepokynuli na pozdrav a pak se napil. S největším zapřením se nepozvracel. Ať to bylo cokoliv, chutnalo to jako žluč.

Chandos si všiml jeho výrazu. „Trollí mléko,“ řekl a usmál se.

Spolu s ostatními dopil hrnek až do dna i Morgan. Nevěřil, že je to vůbec možné. Potom vstali, Padishar a Axhind si ještě jednou potřásli rukama a rozcházeli se.

„Slyšeli jste?“ zeptal se tiše Padishar, když zmizeli ve stínu. Nad hlavou jim mihotaly hvězdy a poslední paprsek denního světla se vytratil. „Rozuměli jste všemu?“

„Každému slovu,“ odpověděl Chandos a Morgan mlčky přikývl.

„Pět tisíc mužů! Hrome! S takovou silou bychom se mohli postavit celé Federaci!“ Padishar byl u vytržení. „Hnutí může svolat dva tisíce mužů a trpaslíci ještě víc! Hrome!“

Udeřil pěstí do otevřené dlaně a pak se natáhnul a srdečně poplácal Chandose i Morgana po zádech. „Je na čase, aby se něco začalo dařit, nemyslíte hoši?“

Morgan večeřel o samotě u stolu poblíž ohně. S vůněmi, linoucími se z několika kotlíku se mu vrátila i chuť, kterou ztratil po konzumaci trollího mléka. Padishar s Chandosem probírali události, ke kterým došlo během nepřítomnosti vůdce psanců. Toho se Morgan účastnit nemusel. Porozhlédl se po Steffovi a Teel. Ani jednoho nespatřil. Když dojedl, objevil se Steff ze tmy a dřepl si vedle něj.

„Jak to šlo?“ zeptal se zběžně trpaslík aniž by pozdravil a jeho sukovité ruce objaly korbel s pivem, který si přinesl. Vypadal překvapivě unaveně.

Morgan stručně vyprávěl o událostech minulého týdne. Když skončil, Steff si mnul skořicovou bradu a poznamenal: „Všichni máte štěstí, že jste naživu.“ Jeho zjizvená tvář působila divoce; polostín v ní vyrýval ještě hlubší čáry. „Zatímco jste byli pryč, děly se tu zvláštní věci.“

Morgan odsunul talíř, pohlédl na něj a čekal.

Trpaslík si odkašlal. Než promluvil, rozhlédl se kolem. „Teel onemocněla ve stejný den, kdy jste odešli. Kolem poledne ji našli zhroucenou na útesu. Dýchala, ale nepodařilo se mi ji probudit. Vzal jsem ji dovnitř, zabalil do dek a většinu týdne jsem u ní proseděl. Nemohl jsem nic udělat. Jen tam bezvládně ležela.“ Zhluboka se nadechl. „Myslím, že jí někdo otrávil.“

Ústa se mu zkřivila. „Připadá mi to pravděpodobné. Mnozí lidé v linutí nemají pro trpaslíky pochopení. Nakonec se probrala, zvracela a jen stěží se slabostí mohla pohnout. Aby se jí vrátila síla a nakonec i vědomí, krmil jsem jí polévkou. Nepamatuje si, co se jí stalo. Poslední na co si vzpomíná je něco o Hirehoneovi...“

Morgan zalapal po dechu a to Trpaslíka zarazilo. „Víš o tom něco, Morgane?“

Morgan slabě přikývl. „Možná. Myslím, že jsem viděl Hirehona po našem příchodu do Tyrsisu potom. Neměl tam co dělat a tak jsem si myslel, že jsem se spletl. Už si tím nejsem tak jistý. Někdo nás zradil Federaci. Mohl to být Hirehone.“

Steff zavrtěl hlavou. „To se mi nezdá. Proč zrovna Hirehone? Mohl nás vydat ve Varfleetu. Na co čekal?“ Posunul své podsadité tělo. „A Padishar mu naprosto věří.“

„Možná,“ zamumlal Morgan a usrkl pivo. „Ale Padishar se na něj ptal, hned jak jsme se vrátili.“

Steff se na okamžik zamyslel a pak změnil téma. „Ještě něco. Před dvěma dny našli strážné z noční hlídky u výtahu mrtvé s proříznutými hrdly. Ani stopa po jejich vrahovi.“ Odvrátil pohled a pak se na něj znovu podíval. Oči mu potemněly. „Všechny koše byly vytažené, Morgane.“

Zírali jeden na druhého. Morgan se zamračil. „Takže pachatel byl už nahoře?“

„Nevím. Vypadá to tak. Ale jaký k tomu měl potom důvod? A zvenčí se to nikdo být nemohl. Koše ležely na svém místě, takže dolů nikdo nesestoupil.“

Morgan se zahleděl do stínu a přemýšlel. Žádná odpověď nepřicházela. Steff se zvedl. „Myslel jsem, že bys to měl vědět. Čekám, že Padishar se to dozví od vlastních lidí.“ Vypil obsah korbele. „Musím se vrátit k Teel; po tom co se stalo ji nerad nechávám o samotě.“ Podrbal se na čele a zašklebil se. „Au já se necítím zrovna dobře.“

„Dobrá, vrať se,“ řekl Morgan a také se zvedl. „Přijdu se na vás ráno podívat. Zoufale se už potřebuju vyspat.“ Odmlčel se. „Víš o trollech?“

„Jestli o nich vím?“ Steff se ušklíbl. „Už jsem s nimi mluvil. Axhind a já máme leccos společného.“

„Dobře, dobře. Další záhada. Povíš mi o tom zítra, souhlasíš?“

Steff odcházel. „Zítra.“ Dolehlo k Morganovi ze tmy. „A radši si dávej pozor, horale.“

V tom měl Morgan Leah dostatečně jasno.

Tvrdě prospal celou noc a probudil se odpočatý. Ranní slunce se vyšplhalo nad vrcholky stromů a začalo hřát. V táboře psanců bylo rušno, víc než obvykle. Morgana zajímalo co se děje. Na okamžik ho napadlo, že se vrátili přátelé z údolí, ale vzápětí tu možnost zavrhl. V takovém případě by ho jistě probudili. Oblékl se, obul, sroloval deku, umyl se, najedl a potom se vydal na okraj srázu. Tam spatřil Padishara oblečeného do zářivě rudého oděvu jak vykřikuje rozkazy a posílá muže na všechny strany.

Když k němu horal zamířil, vůdce psanců se ohlédl a zabručel. „Doufám, že tě hluk nevzbudil.“ Otočil se, aby vykřikl rozkazy na skupinu mužů u výtahů a pak pokračoval normálním hlasem, „nesnesl bych pomyšlení, že jsme tě vyrušili.“

Morgan si něco zamumlal pod vousy, ale přestal, když uviděl uštěpačný pohled obrovského muže. „Ha, ha. Jen si dělám legraci, horale,“ konejšil ho. „Nezačínejme den tím, že vykročíme levou nohou. Čeká nás hodně práce. Vyslal jsem zvědy, aby proslídili Parmský hvozd. Musím se ujistit, že mě tušení oklamalo a nikdo nás nesledoval. Poslal jsem i pro Hirehona. Uvidíme. Axhind a jeho lidé zatím čekají. Bylo mi řečeno, že trollové tady nahoře jsou blízcí příbuzní. Včera jsme se jen oťukávali. Dneska si promluvíme o konkrétních krocích, které je třeba udělat. Přidáš se k nám?“

Morgan se připojil. Upevnil si k pasu pochvu se zbytky Leahova meče, který nosil víceméně ze zvyku a následoval Padishara po srázu zpátky do tábora, kde už čekali shromáždění trollové. Po cestě se zeptal, jestli se Padishar nedozvěděl nějaké zprávy o Parovi s Collem. Nedozvěděl. V očekávání se rozhlédl po Steffovi a Teel, ale ani jednoho nespatřil. Rozhodl se, že je najde později.

Když došli k trollům, Axhind objal vůdce psanců a s horalem se pozdravil vážným kývnutím a železným stiskem ruky. Pokynul jim, aby se posadili. Za chvilku se objevil Chandos s několika společníky, které Morgan neznal. Debata mohla začít.

Trvala po celý zbytek dopoledne a podstatnou část odpoledne. Morgan opět nerozuměl jejich hovoru a Chandos se tentokrát do jednání přímo zapojil, takže se o něho nemohl starat. Nicméně Morgan pozorně poslouchal pozoroval gesta a pohyby medvědích trollů a snažil se vyčíst co se asi odehrává za obličeji bez výrazu. Příliš se mu to nevedlo. Připomínali velké pařezy, které někdo oživil a dal jim lidskou podobu. Tím jim umožnil pohybovat se. Jediný jejich projev života spočíval v tom, že se dívali. A pokud promluvili, byli skoupí na slovo, dokonce i Axhind. Maximálně se snažili šetřit silou. Morgana napadlo, jak asi bojují? Nejspíš si na to dokázal i odpovědět.

Slunce putovalo po obloze. Světlo měnilo jas, krátilo a prodlužovalo stíny. Den se naplnil horkem, které nehybně leželo. Všichni se neustále snažili najít příjemnější místo k odpočinku. Udělali si krátkou přestávku na oběd, přípitek pivem a vínem a padla i krátká zmínka o horalovi, která se týkala rozsahu podpory, kterou hnutí získalo. Morgan moudře mlčel. Věděl, že je tady, aby je podpořil a ne aby odporoval.

Když se objevil udýchaný a zděšený běžec, odpoledne už pokročilo. Padishar ho zahlédl, otráveně se zamračil a omluvil se. Pozorně vyslechl běžcovu zprávu, pak se podíval na horala a pokynul mu. Morgan spěšně vstal.

Zatímco k nim Morgan došel. Padishar běžce propustil. „Našli Hirehona,“ řekl mírně a klidně. „U západního okraje Parmského hvozdu, blízko stezky po které jsme se vraceli. Je mrtvý.“ Uhnul pohledem. „Hlídka, která ho našla tvrdí, že vypadal, jako rozporcovaný na kousky.“

Morganovi se při té představě sevřelo hrdlo. „Co se děje, Padishare?“ zeptal se tiše.

„Až ti to dojde, určitě mi dej vědět, horale. Do té doby mám i horší zprávu. Předtuchy mě nikdy nezklamou. Ani ne dvě míle odtud je armáda Federace. Celá posádka z Tyrsisu, pokud to není pravda, ať mě vlastní matka vydědí.“ Tvrdá tvář se mu ironicky stáhla. „Jdou si pro nás, kamaráde. Postupují přímo k Výběžku. Zjistili, kde jsme. Předpokládám, že oba víme jak se to mohlo stát. Nemýlím se?“

Morgana jeho slova omráčila. „Kdo?“ Stěží to slovo vydechl.

Padishar pokrčil rameny a pousmál se. „Skutečně na tom teď záleží?“ Ohlédl se přes rameno. „Je čas přerušit jednání s trolly. Nelíbí se mi, že budu muset říci Axhindovi a jeho lidem co se stalo, ale nebudu jim to tajit. Na jejich místě bych se ztratil rychleji než zajíc v díře.“

Trollové měli jiný názor. Schůzka skončila a Axhind se svými lidmi nevypadali, že chtějí odejít. Namísto toho požádali o vrácení svých zbraní, působivé sbírky seker a velkých mečů. Když je dostali, posadili se a uvolněně začali brousit ostří. Zdálo se, že se připravují k boji.

Morgan odešel najít trpaslíky. Tábořili u odloučené skupinky jedlí na druhé straně úpatí útesu, kde ze země vystupovala skála tvořící přirozený úkryt před nepřízní počasí. Steff ho smutně pozdravil. Teel nehybně seděla. Ačkoliv se jí napjatě třpytily oči, její tvář pod maskou neprozrazovala sebemenší pohnutí. Vypadala silnější, temné vlasy měla stažené dozadu. Pevně stiskla Morganovi ruku. Krátce s ní promluvil, ale nedostal téměř žádnou odpověď. Morgan jim vypověděl zprávu o Hirehoneovi a blížící se armádě Federace. Steff klidně přikývl; Teel setrvala ve své nehybnosti. Když Morgan odcházel, neměl z nich dobrý pocit.

Armáda Federace dorazila se soumrakem. Rozptýlila se v lesích přímo pod útesy Výběžku a s mravenčí pílí začala podle svých představ čistit krajinu. V zástupech vystoupilo z lesa několik tisíc silných mužů s vlajícími prapory a blyštivými zbraněmi. Každý oddíl před sebou vztyčil svou zástavu, černý prapor s jedním červeným a jedním bílým pruhem v čele pravidelného vojska a šklebící se bílá vlčí hlava v místě, kde se nalézali Stopaři. Postavili stany, shromáždili stojany na zbraně, po stranách uložili zásoby a rozdělali ohně. Začali stavět obléhací stroje. Zvuk pil zařezávajících se do stromů a seker utínajících větve naplnil vzduch.

Psanci z výšky všechno pozorovali. Své opevnění už měli připravené. Morgan se díval s nimi. Vypadali klidně a uvolněně. Není jich mnoho, ale Výběžek tvořil přirozenou pevnost, která dokázala odolat i pětkrát větší armádě než měla Federace. Koše už vytáhli nahoru na sráz. Dostat se dolu, nebo naopak, bylo možné jedině namáhavým šplháním po stěně. To vyžadovalo žebřík anebo kotvy. S tím si poradí hrstka mužů.

Snesla se už tma, když si Morgan mohl opět promluvit s Padisharem. Stáli u pečlivě střežených výtahů a pozorovali odlesky rozházených strážních ohnu. Vojáci Federace pokračovali v práci a zvuky jejich úsilí Stoupaly z lesní temnoty do klidného nočního vzduchu.

„Nemusím ti vysvětlovat své obavy,“ zamumlal vůdce psanců a zakabonil se.

Morgan se také zamračil. „Jak se můžou domnívat že se k nám s tím obléhacím zařízením dostanou?“

Padishar zakroutil hlavou. „Nemohou, a to mě trápí.“

Ještě se chvíli dívali a pak Padishar odvedl Morgana na opuštěnou část srázu. Přitáhl si ho k sobě a zašeptal. „Nemusím ti připomínat, že už nás někdo dvakrát zradil. Kdokoli je za to odpovědný, je nejspíš stále mezi námi. Bez jeho pomoci se jim nepodaří Výběžek obsadit.“

Otočil se a silnou, ošlehanou tvář naklonil k Morganovi. „Postarám se o to, abych zajistil bezpečnost Výběžku. Horale, měj taky oči otevřené. Protože jsi tu nový, můžeš mnohé vidět jinak. Možná objevíš něco, čeho bych si já nevšiml. Pozoruj každého z nás, a jestli něco zjistíš, budu tvým velkým dlužníkem.“

Morgan mlčky přikývl. Teď měl důvod tady být, něco o čem se domníval že postrádá. Užíral ho pocit prázdnoty ze zlomeného meče. Trápilo ho, že musel opustit Para s Collem. Tenhle úkol ho možná přivede na jiné myšlenky. Byl za to Padisharovi vděčný.

Když skončili, šel za zbrojířem a požádal ho, aby mu dal meč se širokým ostřím. Dostal jeden, který se mu hodil. Potom našel odloženou pochvu Leahova meče, zkrátil ji na míru zlomenému ostří, zacelil uříznutý konec a přivázal své dílo pečlivě k opasku.

Poprvé se cítil líp.

I v noci spal dobře. Federace až do úsvitu pokračovala v montování obléhacích strojů. Když vyšlo slunce, zvuky ustaly. Náhlé ticho Morgana probudilo a vyvedlo z míry. Oblékl se, opásal se zbraněmi a pospíchal ke kraji srázu. Psanci zaujímali svá místa se zbraněmi připravenými k boji. Padishar stál nad propastí se Steffem, Teel a oddílem trollů. Všichni se mlčky dívali na hemžení pod sebou.

Armáda Federace se šikovala, z oddílů tvořila jednotky. Dobře vycvičení vojáci beze zmatku pochodovali na svá místa. Obstoupili úpatí Výběžku, roztáhlí se od jednoho konce útesu na druhý a vyčkávali mimo dosah luků nebo praků. Na hromadách vedle nich ležely žebříky a lana s kotvami. Obléhací věže stály připravené k použití. Nahrubo vybudované konstrukce nesahaly ani do třetiny výšky útesu. Velitelé rázně vykřikovali povely a mezery mezi jednotkami se pomalu začaly uzavírat.

Morgan se lehce dotkl Steffova ramene. Trpaslík se nejistě ohlédl, pokýval hlavou aniž by pozdravil a znovu se odvrátil.

Morgan se zamračil. Steff neměl žádné zbraně.

Zazněly trubky a řady Federace se napřímily. Všechno ztichlo. Obloha na východě se rozjasnila. Na brnění a zbraních se zaleskly sluneční paprsky. Rosa pokrývala listy a trávu, ptáci začali zvesela zpívat. Odněkud z dálky se ozýval zvuk tekoucí vody. Morganu Leahovi připadalo, že vstal do docela obyčejného jitra, které zdravíval, když se ještě potuloval a lovil v horách svého rodného kraje.

Pak se vzadu mezi stromy, za řadou vojáků, něco pohnulo. Větve a kmeny sebou zaškubaly a skřípající řev drásal nervy. Rady Federace se rozestoupily a vytvořily tak průchod dobrých sto stop v průměru. Psanci a jejich spojenci v očekávání ztuhli. Tváře měli zamračené. Les se otřásal, jak přicházelo doposud ukryté překvapení.

Hrome, zašeptal Morgan sám pro sebe.

Vynořilo se to z blednoucích stínu. Obrovská stvůra neskutečných rozměrů, zjevení složené z nejhorších kousku a částí, kterými by pohrdlo i zvíře živící se zdechlinami. Organismus obsahující chlupy, svalstvo a kosti, ale stejně tak kovové desky a tyče. Členité konce a lesklý povrch tvořilo železo naroubované na mase, a maso vyrůstající na železe. Vypadal jako veliký, deformovaný korýš nebo červ. Nebyl však ani jedno z toho. Bestie se ploužila vpřed a její lesknoucí se oči hledaly okraj útesu. Klepety cvakala jako noži a drápy nedbale drtily tvrdý kámen.

Morgana na okamžik napadlo, že to je stroj. Než dozněl jeden úder srdce, uvědomil si, že je to živé.

„Ďáblova krev!“ vykřikl Steff, když poznal přicházející zrůdu. Jeho hrubý hlas zněl naštvaně a vystrašeně. „Přivedli Drtiče!“

Drtič si pomalu a majestátně razil cestu skrz vojska Federace. Šel si pro ně.