Křižovatka soumraku

8 Vír barev

Petřin si neuvědomil, že se pohnul, dokud nebyl nakloněný nad Tanečníkův krk a nehnal se za Argandou. Sníh nebyl o nic méně hluboký, země o nic rovnější a světlo o nic lepší, ale Tanečník se řítil stíny, nechtěje nechat pstružáka v čele, a Perrin ho pobízel k ještě rychlejšímu běhu. Přijížděl Elyas, vousy roztažené na prsou, široká krempa klobouku vrhala stíny na jeho tvář a z ramenou mu viselo krzno. Osobou vedle něho byla Děva s tmavou šufou ovinutou kolem hlavy a v bílém plášti, aby nebyla vidět na sněhu, přehozeném přes šedý, hnědý a zelený kabátec a spodky. Elyas a Děva bez ostatních znamenali, že Faile byla nalezena. Muselo to tak být.

Arganda štval koně, aniž by se staral, že by si mohl zlomit nohu, přeskakoval vyčnívající skaliska a projížděl závěje, ale Tanečník ho těsně před Elyasem předhonil. Arganda se drsně zeptal: „Viděl jsi královnu, Machero? Je naživu? Mluv, chlape!“ Děva, Elienda se sluncem osmahlými tvářemi, zvedla ruku k Perrinovi. Mohl to být pozdrav či soucit, ona však pokračovala v cestě. Elyas podá hlášení Perrinovi a ona své moudrým.

„Našli jste ji?“ Perrin měl v hrdle náhle sucho jako na poušti. Na tohle čekal dlouho. Arganda prskal za hledím, věda, že se Perrin neptá na Alliandre.

„Našli jsme Shaidy, které sledujeme,“ začal Elyas opatrně s rukama složenýma na sedlové hrušce. Dokonce i na Elyasovi, slavném Dlouhém tesákovi, který žil a běhal s vlky, byla vidět únava z dlouhé cesty a nedostatku spánku. Tváře měl propadlé vyčerpáním, což ještě podtrhovala zlatá záře jeho očí. Hustý vous i vlasy, jež mu visely k pasu a jež měl na šíji svázané řemínkem, měl prošedivělé, a poprvé za dobu, co ho Perrin znal, vypadal starý. „Utábořili se kolem slušně velkého města, které dobyli, na hřebeni asi čtyřicet mil odsud. Nemají žádné pořádné hlídky a ty, co jsou dál, spíš dávají pozor na to, aby jim neutekli zajatci, než na cokoliv jiného, takže jsme se dostali dost blízko, abychom se mohli pořádně kouknout. Je jich ale mnohem víc, než jsme mysleli. Nejmíň devět, možná deset klanů, říkaly Děvy. Včetně gai’šainů – aspoň lidí v bílém – by v tom táboře mohlo být tolik lidí jako v celém Mayene nebo Ebú Daru. Nevím, kolik oštěpů, ale deset tisíc je podle toho, co jsem viděl, ještě nízký odhad.“

Perrinovi se stahoval žaludek. V ústech měl tak sucho, že by nedokázal promluvit, ani kdyby se Faile nějakým zázrakem objevila přímo před ním. Deset tisíc algai’d’siswai, k tomu ještě tkalci a stříbrotepci a starci, trávící dny vzpomínáním ve stínu, kteří se mohli chopit oštěpu, kdyby na ně někdo zaútočil. On neměl ani dva tisíce kopiníků, kteří by prohráli, i kdyby stáli proti stejnému počtu Aielů. Necelé tři stovky Dvouříčských, jež dokázaly napáchat škody na dálku, ale deset tisíc protivníků by nezastavily. Tolik Shaidů by roztrhalo Masemovu chátru na kusy, jako když kočka vletí do hnízda myší. I když měl asha’many, moudré a Aes Sedai... Edarra a ostatní moudré mu toho o moudrých moc neprozradily, ale věděl, že deset klanů mohlo mít i padeást žen schopných usměrňování, možná víc. Možná méně – žádné dané počty nebyly – ale ne dost málo, aby to znamenalo nějaký rozdíl.

S velkou námahou potlačil zoufalství a mačkal ho, až to byla jenom kroutící se vlákna, která mohla přikrmit jeho hněv. Kladivo v sobě nemělo prostor pro zoufalství. Deset klanů nebo celý kmen Shaidů, pořád měli Faile a on musel přijít na to, jak ji odtamtud dostat.

„Co záleží na tom, kolik jich je?“ chtěl vědět Aram. „Když do Dvouříčí vtrhli trolloci, byly jich tisíce, desítky tisíc, ale my jsme je stejně pobili. Shaidové nemůžou být horší než trolloci.“

Perrin zamrkal, jak ho překvapilo, že stojí za ním, nemluvě o Berelain, Gallennem a Aes Sedai. Jak spěchal za Elyasem, přestal vnímat všechno ostatní. Mezi stromy byli vidět muži, které Arganda přivedl pro střet s Masemou. Stále udržovali řady, ale Berelainina osobní stráž utvořila volný kruh kolem Elyase a stála tváří ven z kruhu. Moudré stály mimo tento kruh a s vážnými výrazy naslouchaly Eliendě. Ta mluvila potichu a občas kroutila hlavou. Její názor na stav věcí nebyl o nic veselejší než Elyasův. Ve spěchu musel Perrin ztratit košík, nebo ho zahodit, protože teď ho měla u sedla pověšený Berelain. Tvářila se... mohl to být soucit? Světlo ho spal, byl příliš utahaný, aby mu to vůbec myslelo. Jenže teď, víc než kdy jindy, potřeboval, aby mu to myslelo. Jeho příští chyba by mohla být poslední, pro Faile.

„Podle toho, co jsem slyšel, cikáne,“ ozval se Elyas tiše, „když přišli trolloci, podařilo se vám je ve Dvouříčí překvapit. Máš nějaký rafinovaný plán, jak překvapit Shaidy?“ Aram se na něj mrzutě zamračil. Elyas ho znal dřív, než se chopil meče, a Aram nebyl rád, když mu ty časy někdo připomínal, i přes šaty jasných barev, které stále nosil.

„Deset klanů nebo padesát,“ zavrčel Arganda, „musí existovat nějaký způsob, jak královnu osvobodit. A taky ostatní, samozřejmě. A taky ostatní.“ Zlobně se mračil, ale byl cítit zoufalstvím, liška připravená ukousnout si tlapu, aby unikla z pasti. „Přijmou...? Přijmou to výkupné?“ Rozhlížel se kolem sebe, až uviděl, jak od okřídlené gardy přichází Marline. Dařilo se jí jít rychle i ve sněhu a ani trochu neklopýtala. Ostatní moudré už nebyly nikde v dohledu a Elienda taky ne. „Přijmou ti Shaidové výkupné... moudrá?“ Uctivé oslovení znělo, jako by ho to napadlo až dodatečně. Už si sice nemyslel, že Aielové mezi nimi mají něco společného s únosem, ale Aielům stejně nedůvěřoval.

„To nemůžu říct.“ Marline si jeho tónu nevšímala. S rukama zkříženýma na prsou tam stála a zírala na Perrina, ne na Argandu. Byl to jeden z těch pohledů, kdy žena muže zvažuje a přeměřuje si ho, dokud mu nedokáže ušít oblek nebo mu sdělit, kdy si naposledy pral spodky. Kdysi, když měl ještě na takové věci čas, by ho to vyvedlo z míry. Když znovu promluvila, v jejím tónu nebylo nic rádcovského, jen sdělovala fakta. Možná to tak dokonce i myslela. „Vaše mokřinské placení výkupného je proti našim zvyklostem. Gai’šaina je možné dát jako dar nebo vyměnit za jiného gai’šaina, ale nejsou to zvířata k prodeji. Zdá se však, že Shaidové už se ji’e’toh neřídí. Berou mokřiňany jako gai’šainy a berou všechno, ne jen pětinu. Mohli by určit cenu.“

„Moje klenoty ti jsou k dispozici, Perrine,“ přisadila si Berelain klidně s vážným výrazem. „V případě nutnosti mohou Grady nebo Neald donést další z Mayene. Zlato také.“

Gallenne si odkašlal. „Altařané jsou na loupežníky zvyklí, má paní, ať už to jsou sousední šlechtici nebo zbojníci,“ začal pomalu a plácl se otěžemi do dlaně. I když Berelain odporoval nerad, očividně to hodlal udělat. „Takhle daleko od Ebú Daru neplatí žádné zákony, jen to, co řekne místní pán nebo paní. Šlechta i kmáni jsou zvyklí vyplatit každého, koho neporazí v boji, a rychle ten rozdíl poznají. Není normální, že se nikdo z nich nepokusil vykoupit si bezpečí, ale po cestě, kudy šli tihle Shaidové, jsme viděli jen trosky a neslyšeli nic jiného, než že uloupí všechno, co se dá odnést. Nabídku na výkupné by mohli přijmout, ale dá se jim věřit, že za to něco dají zpátky? Už když vyslovíme nabídku, mohli bychom se tím vzdát jediné skutečné výhody, totiž že o nás ještě nevědí.“ Annoura lehce zavrtěla hlavou, jen nepatrně, ale Gallenne ten pohyb zachytil i jedním okem a zamračil se. „Ty nesouhlasíš, Annouro Sedai?“ zeptal se zdvořile. A s náznakem překvapení. Šedá se občas chovala téměř ostýchavě, zvlášť před sestrou, ale nikdy neváhala promluvit, když nesouhlasila s radou danou Berelain.

Tentokrát však Annoura zaváhala a zakryla to tím, že si přitáhla plášť k tělu a pečlivě upravovala záhyby. Bylo to od ní neohrabané. Aes Sedai si uměly nevšímat horka a zimy, když chtěly, nedotýkalo se jich to, i když všichni ostatní kolem byli zlití potem nebo jim cvakaly zuby. Aes Sedai, jež věnovala pozornost na teplotu, získávala čas, aby mohla přemýšlet, obvykle o tom, jak zakrýt to, nač myslí. Nepatrně se zamračila na Marline, konečně se rozhodla a přestala se mračit.

„Vyjednávání je vždycky lepší než bojování,“ pronesla s chladným tarabonským přízvukem, „a při vyjednávání je důvěra vždycky otázkou bezpečnosti, že? Musíme pečlivě zvážit, jaká opatření podniknout. Je tu také otázka, kdo k nim půjde. Moudré už možná nejsou posvátné, protože se zúčastnily bitvy u Dumajských studní. Sestra nebo skupina sester by si mohla vést lépe, ale i pak je třeba veliké opatrnosti. Já jsem ochotná –“

„Žádný výkupný,“ prohlásil Perrin, a když na něj všichni zazírali, většinou konsternovaně, Annoura s nečitelným výrazem, tak to zopakoval ještě tvrději. „Žádný výkupný.“ Nezaplatí těmhle Shaidům za to, že ublížili Faile. Určitě se bála, a oni za to budou platit, ne brát peníze. Kromě toho měl Gallenne pravdu. Nic, co Perrin viděl, v Altaře i v Amadicii nebo předtím v Cairhienu, nenaznačovalo, že se Shaidům dá věřit, že dodrží uzavřenou dohodu. To by klidně mohl věřit krysám v sýpce a housenkám v zelí. „Elyasi, chci vidět jejich tábor.“ Když byl malý kluk, poznal jednoho slepce, Nata Torfinna, s vrásčitou tváří a řídkými bílými vlasy, jenž dokázal rozložit každý kovářský hlavolam jen po hmatu. Celá léta se Perrin pokoušel jeho výkon zopakovat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Musel vidět, jak do sebe kousky zapadají, než se v nich vyznal. „Arame, najdi Gradyho a řekni mu, ať za mnou co nejrychleji přijde na plac pro cestování.“ Tak začali říkat místu, kam dorazili po každém skoku a odkud vyráželi na další. Pro asha’many bylo snazší setkat průchod na místě, jehož se již dotklo tkanivo toho předchozího.

Aram cílevědomě kývl, otočil bělouše a vyrazil k táboru, ale Perrin už viděl námitky, otázky a požadavky, hromadící se ve tvářích okolo něj. Marline ho stále studovala, jako by si náhle nebyla jistá tím, co je zač, a Gallenne se mračil na otěže ve své dlani, nepochybně viděl, jak se věci obracejí k horšímu, ať udělá cokoliv, ale Berelain vypadala rozrušeně, v očích jí byly vidět námitky, a Annoura tiskla rty do tenké čárky. Aes Sedai nesnášely, když je někdo přerušoval, a ať už byla na Aes Sedai ostýchavá nebo ne, vypadala, že je připravená svou nelibost si vybít. Arganda, stále rudější, otevřel pusu s očividným záměrem začít řvát. Arganda řval často od chvíle, kdy mu unesli královnu. Nemělo smysl tu čekat a poslouchat je.

Perrin pobodl koně a projel kruhem gardistů, míře k rozpolceným stromům. Ne cvalem, ale ani se neloudal – rychlým klusem projížděl mezi vysokými stromy, ruce zaťaté do otěží, a již vyhlížel Gradyho. Elyas ho beze slova následoval. Perrin si byl jistý, že v sobě nemá místo ani na špetku strachu, ale z Elyasova ticha mu dobře nebylo. Ten totiž nikdy nenarazil na překážku, aniž by viděl cestu, jak ji obejít. Ale nějaká cesta tu být musela. Když dorazili ke kamenné desce, Perrin nechal Tanečníka chodit sem a tam kolem pokácených stromů i mezi stojícími, střídavě ve světle a stínu, neschopen ho zastavit. Musel být v pohybu. Musela existovat nějaká cesta. Myšlenky mu běhaly jako krysy v kleci.

Elyas sesedl, dřepl si a zamračil se na proseknutý kámen, aniž by věnoval pozornost svému koni, který tahal za otěže a snažil se vycouvat. Vedle kamene byl silný kmen borovice, dobře deset sáhů dlouhý, zapřený jedním koncem o rozervané zbytky pařezu dost vysoko, aby pod ním Elyas mohl projít, aniž by se musel shrbit. Jasné sluneční paprsky, pronikající lesem tu a onde, jako by prohlubovaly stín kolem stopami označeného kamene, ale to Elyasovi činilo stejně malé potíže jako Perrinovi. Z pachu hořící síry, jenž stále ještě visel ve vzduchu, krčil nos. „Měl jsem dojem, že jsem ten smrad zachytil cestou sem. Asi by ses o tom zmínil, kdybys neměl v hlavě jiné věci. Velká smečka. Větší, než jsem kdy viděl nebo o tom slyšel.“

„To tvrdila i Masuri,“ prohodil Perrin nepřítomně. Co Gradyho zdrželo? Kolik lidí je v Ebú Daru? Tak velký byl shaidský tábor. „Říkala, že narazila na stopy sedmi smeček a tuhle ještě nikdy nepotkala."

„Hm, sedmi,“ zamumlal Elyas překvapeně. „Dokonce i Aes Sedai musela urazit kus cesty, aby dokázala tohle. Většina příběhů o temných psech pochází od lidí vylekaných tmou.“ Zamračil se na stopy křižující hladký kámen, potřásl hlavou a do hlasu se mu vloudil smutek, když řekl: „Kdysi to byli vlci. Anebo aspoň duše vlků, co je chytil a pokřivil Stín. To bylo jádro, ze kterýho byli vytvoření temní psi, Stínubratři. Myslím, že proto musejí být u Poslední bitvy i vlci. Nebo možná temný psy vytvořili, protože tam budou vlci, aby proti nim bojovali. Vedle vzoru občas vypadá sovarrská krajka jako kus šňůrky. Každopádně to bylo dávno, během trollockých válek, alespoň pokud se mi podařilo zjistit, a za války Stínu předtím. Vlci mají dlouhou paměť. Na to, co ví jeden vlk, se nikdy doopravdy nezapomene, dokud zůstanou ostatní vlci naživu. Ale hovoru o temných psech se vyhýbají a temným psům jakbysmet. Při pokusu zabít jednoho Stínubratra by mohla zemřít i stovka vlků. Horší, kdyby neuspěli, temný pes by mohl pohltit duše těch, kteří ještě nejsou úplně mrtví, a tak za rok by se objevila nová smečka Stínubratrů, co by se ani nepamatovali na to, že kdysi byli vlky. Teda já doufám, že by si to nepamatovali.“

Perrin přitáhl otěže, i když toužil po pohybu. Stínubratři. Vlčí jméno pro temné psy nabylo větších chmur. „Sežrali by i lidskou duši, Elyasi? Řekněme duši člověka, který dokáže mluvit s vlky?“ Elyas pokrčil rameny. Jen hrstka lidí dokázala to, co oni dva. Odpověď na tyto otázky by mohli zjistit až ve chvíli smrti. Důležitější v této chvíli bylo, že jestli kdysi byli vlky, museli být dost inteligentní, aby ohlásili, co najdou. Masuri to ostatně naznačila. Hloupé by bylo věřit v opak. Jak dlouho potrvá, než to udělají? Kolik času má, aby osvobodil Faile?

Křupání kopyt ve sněhu ohlásilo jezdce, a on honem sdělil Elyasovi, že temní psi oběhli tábor, takže donesou zprávy o něm tomu, komu se mají hlásit.

„S tím bych si moc hlavu nelámal, synku,“ odpověděl starší muž a ostražitě vyhlížel přicházející jezdce. Poodešel od kamene a začal se protahovat, jak měl svaly ztuhlé dlouhým pobytem v sedle. Elyas byl příliš opatrný, aby se nechal chytit, jak studuje něco, co bylo pro ostatní zahaleno stínem. „To vypadá, že lovili něco důležitějšího než tebe. A půjdou po té kořisti, dokud ji nenajdou, i kdyby to trvalo celý rok. Neboj se. Tvou ženu dostaneme zpátky dřív, než ti temní psi ohlásí, že jsi tady. Neříkám, že to bude snadný, ale dokážeme to.“ Odhodlání měl v hlase i v pachu, ale skoro žádnou naději.

Perrin bojoval se zoufalstvím, odmítal se mu poddat, a zas nechal Tanečníka chodit, když se mezi stromy objevila Berelain s osobní stráží a za Annourou jela na koni Marline. Jakmile Aes Sedai zastavila koně, moudrá se soumračnýma očima sklouzla na zem a setřásla si sukně přes tmavé punčochy. Jiná žena by se možná červenala, že ukazuje nohy, ne však Marline. Ta si jen urovnala šaty. Zato Annoura se tvářila rozčileně, zakysle a podrážděně, díky čemuž její nos připomínal zobák ještě víc. Mlčela, ale vypadala, že je připravená kousat. Musela si být jistá, že její nabídku na vyjednávání se Shaidy přijmou, zvlášť když ji podpořila Berelain a Marline se tvářila přinejhorším neutrálně. Šedé byly vyjednavačky, zprostředkovatelky, rozhodovatelky a uzavíratelky dohod. To mohl být její motiv. Co jiného by to mohlo být? Tento problém musel odsunout na později, ale nesměl na něj zapomenout. Musel brát v úvahu vše, co by se mohlo zamotat do osvobození Faile, ale problém, který musel rozlousknout hned, ležel čtyřicet mil na severovýchod.

Okřídlená garda vytvořila ochranný kruh mezi stromy kolem místa na cestování a Berelain se připojila k Perrinovi a snažila se ho zatáhnout do hovoru, vnutit mu zbytek bažanta. Byla cítit nejistotou, pochybovala o jeho rozhodnutí. Možná doufala, že se jí ho podaří přesvědčit, aby se pokusil dojednat výkupné. On nechal Tanečníka chodit a odmítal poslouchat. Pokusit se o to by znamenalo vsadit všechno na jeden vrh kostek. A když byla v sázce Faile, nemohl si dovolit hazard. Metodicky, jako kdyby pracoval v kovárně, tak to bylo správné. Světlo, ale že byl unavený. Soustředil se na svůj hněv a vstřebával jeho žár, aby měl energii.

Krátce po Berelain dorazili Gallenne a Arganda s dvojstupem ghealdanských kopiníků v leštěných kyrysech a kónických přilbách a rozestavili se mezi Mayenery. Berelain se do pachu vloudilo podráždění, když odjela za Gallennem. Ti dva seděli na koních těsně u sebe a jednooký muž skláněl hlavu a poslouchal, co mu Berelain povídá. Mluvila potichu, avšak Perrin věděl, o čem se baví, alespoň částečně. Občas se po něm ohlédli, jak tak vodil Tanečníka pořád sem a tam. Arganda zastavil svého pstružáka na jednom místě a hleděl mezi stromy k táboru, nehybný jako socha, ale vyzařující netrpělivost, jako z ohně vyzařuje teplo. Byl ztělesněním vojáka, samý chochol, s mečem a stříbřenou zbrojí, tvář jako z kamene, ale páchl již téměř panikou. Jakmile bude Faile zpátky, všechno bude zase v pořádku. Všechno bude v pořádku. Sem a tam, tam a sem.

Konečně se objevil Aram se zívajícím Jurem Gradym na tmavém hnědákovi, dost tmavém, aby vedle lysiny na nose vypadala jeho srst černá. Dannil a tucet Dvouříčských, pro tentokrát bez oštěpů a halaparten, zato s dlouhými luky, jeli za nimi, ale ne moc blízko. Grady, podsaditý chlapík s ošlehaným obličejem, jemuž se již začínaly dělat vrásky, i když byl ještě poměrně mladý, vypadal jako ospalý sedlák i přes to, že měl u pasu meč s dlouhým jílcem a na sobě černý kabát se stříbrným mečíkem na vysokém límci, ale statek nechal daleko za sebou, a Dannil a ostatní se mu vždycky vyhýbali širokým obloukem. Perrinovi taky, drželi se zpátky a koukali do země, občas dokonce vrhali rozpačité pohledy na něj a na Berelain. Na tom nezáleželo. Všechno bude v pořádku.

Aram se pokusil dovést Gradyho k Perrinovi, ale asha’man věděl, proč ho sem zavolali. S povzdechem sesedl vedle Elyase, jenž dřepěl v kaluži světla a do sněhu kreslil mapu a mluvil o vzdálenostech a směru a popisoval dopodrobna místo, kam se chtěl dostat, na mýtinu na svahu otočenému k jihu, s hřebenem, kde byly na třech místech prolákliny. Vzdálenost a směr stačily, pokud byly přesné, ale čím lepší obrázek si asha’man o místě udělal, tím blíže se dokázal dostat.

„Tady nesmíš udělat chybu, chlapče.“ Elyasovi plály oči soustředěním. Ať už si ostatní o asha’manovi mysleli cokoliv, jeho to nikdy nezastrašilo. „V tý krajině je plno hřebenů a hlavní tábor je jen asi míli od tohohle. Budou tam hlídky, malý oddíly, tábořící každou noc na jiným místě, tak dvě míle okolo. Jestli nás posadíš o kus dál, tak nás určitě uvidí.“

Grady jeho pohled bez mrkání opětoval. Pak kývl, prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl. Vypadal stejně unavený jako Elyas. Stejně vyčerpaný, jako se Perrin cítil. Vytvářet průchody a držet je otevřené, aby jimi mohly projít tisíce lidí a koní, byla dřina.

„Už sis dost odpočinul?“ zeptal se ho Perrin. Unavení lidé dělají chyby a chyba s jedinou silou mohla být osudová. „Nemám poslat pro Nealda?“

Grady na něho zíral krhavýma očima a po chvíli zavrtěl hlavou. „Fager není odpočatější než já. Možná míň. Já jsem silnější než on, o kousek. Lepší, když to udělám já.“ Otočil se k severovýchodu a bez varování se vedle stopami poznačeného kamene objevila svislá stříbromodrá čára. Annoura s hlasitým zasupěním uhnula s koněm, když se světelná čára rozšířila do průchodu, do díry ve vzduchu, za kterou byla vidět sluncem zalitá mýtina na prudkém svahu mezi stromy mnohem menšími, než rostly tady. Již rozštípnutá borovice se otřásla, jak ztratila poslední kousek opory, zasténala a dopadla se sněhem tlumeným praštěním, z něhož koně frkali a tancovali. Annoura se na asha’mana mračila, tvář jí temněla, ale Grady jen zamrkal a zeptal se: „Je to to správný místo?“ Elyas si upravil klobouk, než kývl.

Na víc Perrin nečekal. Sehnul se a projel s Tanečníkem do sněhu, který koni sahal nad spěnky. Mýtina byla malá, ale díky bílým oblakům na obloze vypadala po lese za ním jako obrovská prostora. Světlo bylo ve srovnání s lesem téměř oslepující, i když slunce bylo ještě za zalesněným hřebenem nad nimi. Shaidský tábor ležel právě za tím hřebenem. Perrin se toužebně zadíval tím směrem. Měl co dělat, aby zůstal na místě, místo aby vyrazil ozlomkrk k místu, kde byla Faile. Otočil Tanečníka čelem k průchodu. Přicházela Marline.

Ta si ho upřeně prohlížela a oči odtrhla jen na tak dlouho, aby došlápla bez zakopnutí do sněhu. Ustoupila stranou, aby mohli projít Aram a Dvouříčtí. Ti už byli na cestování zvyklí, i když na asha’many už méně, a jen ti nejvyšší trochu sklonili hlavu. Perrinovi došlo, že průchod je větší než ten první, který pro něj kdy Grady udělal. Tenkrát musel sesednout. Ale uvažoval o tom jen tak mimochodem, nebylo to důležitější než bzučení mouchy. Aram dojel k Perrinovi, napjatý, páchnoucí netrpělivostí a dychtivostí jet dál, a když Dannil a ostatní prošli a klidně si chystali šípy a obhlíželi okolní les, objevil se Gallenne, zachmuřeně sledující stromy, a za ním půl tuctu Mayenerů, kteří sklopili kopí a projížděli průchodem za ním.

Pak byl otevřený průchod dlouhou dobu prázdný, ale když už se Perrin rozhodl, že se vrátí a zjistí, co zdržuje Elyase, vousáč se objevil s Argandou a šesti nespokojeně se tvářícími Ghealdaňany za patami. Lesklé přílby a kyrysy byly pryč a všichni se mračili, jako by tam museli nechat spodky.

Perrin si pro sebe kývl. Pochopitelně. Shaidský tábor byl na druhé straně hřebene a stejně tak slunce. Ta lesklá zbroj by byla jako zrcadlo. Mělo ho to napadnout. Nechával se vést strachem k netrpělivosti, zamlžoval mu myšlení. Potřeboval mít jasnou hlavu, teď víc než kdy jindy. Podrobnosti, které mu uniknou teď, by ho mohly zabít a nechat Faile v shaidských rukou. Jak se o ni mohl nebát? Musel to zvládnout, ale jak?

K jeho překvapení projela bránou před Gradym, jenž vedl svého tmavého hnědáka, Annoura. Stejně jako vždycky, když ji viděl projíždět průchodem, ležela své klisně na krku, jak jen jí to vysoká sedlová hruška dovolila, a mračila se na otvor, vytvořený s pomocí mužské polovice jediné síly. Jakmile projela, pobídla koně co nejvýš do svahu, aniž by ještě vjela mezi stromy. Grady nechal průchod zavřít. Perrinovi po něm zůstal chvíli rudý otisk na sítnici. Annoura sebou trhla a odvrátila zrak, mračíc se na Marline a na Perrina. Kdyby nebyla Aes Sedai, byl by Perrin řekl, že soptí vztekem. Berelain jí musela přikázat, aby jela, ale ona za to nedávala vinu jí.

„Odsud jdeme pěšky,“ oznámil Elyas tichým hlasem, který nepřehlušil občasné dupnutí koně. Říkal, že Shaidové jsou neopatrní a nemají žádné hlídky, nebo skoro žádné, ale mluvil, jako by byli dvacet kroků od nich. „Muž na koni je moc vidět. Shaidové nejsou slepí, jen slepí na Aiely, což znamená, že vidí dvakrát líp než kdokoliv z vás, takže se nestavte nikde na obzoru, až se dostaneme nahoru. A snažte se nenadělat moc hluku, pokud to půjde. Nejsou ani hluší. Nakonec najdou naše stopy – v tom sněhu se s tím nedá moc dělat – ale nemusíme jim dávat vědět, že tu jsme, dokud nebudeme pryč.“

Arganda, už tak mrzutý, že musel sundat zbroj a chocholy, se začal hádat kvůli tomu, že Elyas dává rozkazy. Nebyl úplný hlupák, takže mluvil potichu, ale vojákoval už od patnácti a velel vojákům v bojích s bělokabátníky, Altařany a Amadičany, jak moc rád zdůrazňoval, a bojoval i v aielské válce a přežil Krvavý sníh u Tar Valonu. Aiely znal a nepotřeboval neoholeného zálesáka, aby mu vykládal, jak si má natahovat boty. Perrin to nechal plavat, protože si sice stěžoval, ale mezitím už přikazoval dvěma mužům, že mají držet koně. Opravdu nebyl hlupák, jen se bál o svou královnu. Gallenne nechal všechny muže v lese a mumlal, že kopiníci jsou bez koní k ničemu a nejspíš by si srazili vaz, kdyby je nutil jít někam pěšky. Taky nebyl hloupý, ale nejdřív vždycky viděl černou stranu. Elyas se ujal vedení a Perrin se zdržel jenom tak dlouho, aby si ze sedlových brašen vyndal mosazný dalekohled, který si strčil do kapsy kabátu.

Rostly tu hlavně borovice a jedle a další, v zimě bez listí. Svah nebyl o nic prudší než v Pískopcích u nich doma, i když kamenitější, což Dannilovi a ostatním Dvouříčským nedělalo problémy. Sunuli se do kopce se šípy nasazenými a dávali dobrý pozor a nenadělali o moc víc hluku než pára, která jim stoupala od úst. Aram se v lese taky vyznal, jen vytáhl meč a držel se u Perrina. Jednou si začal prosekávat cestu spletí zhnědlých lián, než ho Perrin zarazil, ale hluku nenadělal víc než Perrin, pouze mu pod nohama tiše křupal sníh. Nikoho nepřekvapilo, že Marline se pohybuje, jako by vyrostla v lese a ne v Aielské pustině, kde byly stromy vzácné a sníh nevídaný, i když se zdálo, že všechny její náhrdelníky a náramky by měly chřestit. Annoura šplhala skoro stejně tiše, jenom jí trochu odletoval sníh od sukní, ale obratně se vyhýbala trní suchých hlohů a trnek. Aes Sedai obvykle objevily způsob, jak člověka překvapit. Taky se jí dařilo sledovat ostražitě Gradyho, i když asha’man se zřejmě soustředil na to, kam šlape. Občas si ztěžka povzdechl a na chvíli se zastavil a zamračil se na hřeben před nimi, ale neopožďoval se. Gallenne a Arganda nebyli zrovna nejmladší a nebyli zvyklí chodit pěšky, když mohli jet, takže začínali funět a občas se přitahovali za stromy, ale pozorovali se navzájem skoro stejně tolik, jako sledovali půdu, a žádný nehodlal dopustit, aby ho ten druhý předběhl. Čtyři ghealdanští kopiníci, na druhou stranu, klouzali a padali, zakopávali o kořeny pod sněhem, pochvy se jim chytaly do lián a vztekle nadávali, když upadli nebo se popíchali o trní. Perrin začal zvažovat, že je pošle zpátky ke koním. Nebo by je musel praštit po hlavě a nechat na místě, kde je cestou zpátky vyzvednou.

Náhle z podrostu před Elyasem vystoupili dva Aielové, obličeje jim až k očím zakrývaly tmavé závoje a z ramen jim visely bílé pláště. V rukou drželi oštěpy a puklíře. Podle výšky to byly Děvy oštěpu, což ovšem neznamenalo, že jsou méně nebezpečné než ostatní algai’d’siswai, a vmžiku bylo nataženo devět dlouhých luků a na srdce jim mířily šípy.

„Takto bys mohla dojít k úrazu, Tuandho,“ zamručel Elyas. „Měla bys mít rozum, Sulin.“ Perrin Dvouříčským pokynul, ať skloní luky, a Aramovi, ať skloní meč. Zachytil jejich pach zároveň s Elyasem, dřív, než vystoupily z úkrytu.

Děvy si vyměnily překvapené pohledy, ale poté si sňaly závoje a spustily si je na prsa. „Vidíš hodně, Elyasi Machero,“ pravila Sulin. Šlachovitá, s ošlehaným obličejem a jizvou na tváři, měla pronikavé modré oči, ostré jako nebozezy, ale teď se tvářila překvapeně. Tuandha byla mladší a vyšší a mohla být docela hezká, než přišla o pravé oko a vysloužila si tlustou jizvu od čela až po bradu. Jizva jí zvedala koutek rtů v poloúsměvu, ale to byl jediný úsměv, jaký kdy předvedla.

„Máte jiný kabáty,“ podotkl Perrin. Tuandha se zamračila na ten svůj, šedý, zelený a hnědý, a pak na Sulinin, úplně stejný. „Pláště taky.“ Elyas byl unavený, když si to nechal uklouznout. „Ještě se nepohnuli, že ne?“

„Ne, Perrine Aybaro,“ řekla Sulin. „Shaidové vypadají, že chtějí zůstat nějakou dobu na jednom místě. Včera v noci přinutili lidi z města odejít na sever, ty, které nechali odejít.“ Nepatrně zavrtěla hlavou, stále rozrušená tím, že Shaidové nutí stát se gai’šainy i lidi neřídící se ji’e’toh. „Tví přátelé Jondyn Barran, Get Ayliah a Hu Marwin se vydali za nimi, jestli od nich něco nezjistí. Naše sestry oštěpu a Gaul znovu obcházejí tábor. My čekaly tady na Elyase Macheru, až se vrátí s tebou.“ Málokdy mluvila procítěně, ani teď ne, ale byl z ní cítit smutek. „Pojďte, ukážu vám to.“

Obě Děvy se otočily a Perrin spěchal za nimi a na všechny ostatní zapomněl. O kus dál na hřebeni se přikrčily a pak lezly dál po čtyřech. Perrin se zařídil podle nich a poslední sáhy lezl po břiše. Pak vyhlédl mezi stromy na druhou stranu hřebene. Tady les končil, dál už bylo jen křoví a sem tam nějaký zákrsek. Byl dost vysoko, aby viděl na několik leguí daleko. Krajina tu byla zvlněná, holé kopce se táhly až k místu, kde opět začínal tmavý pás lesa. Viděl všechno, co vidět chtěl, a mnohem méně, než potřeboval.

Pokoušel se představit si shaidský tábor podle Elyasova popisu, ale skutečnost byla daleko horší. Tisíc kroků pod ním byla masa nízkých aielských stanů i všech možných dalších stanů, vozů, kár, lidí a koní. Táhla se na míli všemi směry od šedých kamenných hradeb města v polovině cesty k protějšímu svahu. Věděl, že stejně to musí vypadat na druhé straně hradeb. Nebylo to jedno z velkých měst, ne jako Caemlyn nebo Tar Valon, část hradeb, na niž viděl, mohla mít nejvýš čtyři sta kroků na délku a jinde byly hradby zřejmě ještě užší, ale hradby byly vysoké a měly věže a na severním konci bylo něco, co vypadalo jako citadela. A přesto ho shaidský tábor celé spolkl. Faile byla někde v tom moři lidí.

Vytáhl dalekohled z kapsy kabátu a v poslední chvíli si vzpomněl, že ho má jednou rukou zastínit. Slunce bylo zlatou koulí přímo před ním, v polovině cesty k nadhlavníku, a zbloudilý odraz od čoček mohl všechno zničit. V dalekohledu uviděl skupiny lidí, jasně rozeznával obličeje. Dlouhovlasé ženy s tmavými loktušemi přes ramena, obalené desítkami dlouhých náhrdelníků, ženy s méně náhrdelníky dojící kozy, ženy v cadin’sorech a občas s oštěpy a puklíři, ženy vyhlížející z hlubokých kapuci těžkých bílých šatů, přebíhající po sněhu rozdupanému v břečku. Byli tam i muži a děti, ale ty jen zběžně přebíhal pohledem. Tisíce a tisíce žen, jen když počítal ty v bílém.

„Příliš mnoho,“ zašeptala Marline a on odložil dalekohled a zamračil se na ni. K Děvám se připojili také ostatní a všichni leželi v řadě na hřebeni. Dvouříčtí muži dávali pozor, aby se jim tětivy nedostaly do styku se sněhem, aniž by zvedli luk nad hřeben. Arganda a Gallenne obhlíželi tábor svými dalekohledy a Grady svah pod sebou pozoroval s podepřenou bradou, stejně soustředěný jako oba vojáci. Možná že nějakým způsobem používal jedinou sílu. Marline a Annoura také zíraly na tábor, Aes Sedai si olizovala rty a moudrá se mračila. Perrina by nenapadlo, že by Marline chtěla promluvit nahlas.

„Jestli si myslíš, že odejdu jen proto, že je Shaidů víc, než jsem čekal,“ začal ohnivě, ale ona ho přerušila a klidně opětovala jeho zamračený pohled.

„Příliš mnoho moudrých, Perrine Aybaro. Kamkoliv se podívám, vidím, jak nějaká žena usměrňuje. Jen chvilku tady, chvilku tam – moudré neusměrňují pořád – ale jsou všude, kam se podívám. Příliš mnoho moudrých na deset klanů.“

Zhluboka se nadechl. „Kolik jich tam podle tebe je?“

„Já myslím, že tam jsou všechny shaidské moudré,“ odpověděla Marline, klidná, jako kdyby se bavila o ceně za ječmen. „Všechny, které dokážou usměrňovat.“

Všechny? To nedávalo smysl! Jak tady mohly být všechny, když Shaidové byli zřejmě roztroušení po celé zemi? Alespoň slyšel příběhy o tom, jak Shaidové prováděli nájezdy po celém Ghealdanu a Amadicii, příběhy o přepadeních i tady v Altaře dávno předtím, než unesli Faile, a povídačky o výpadech ještě dál. Proč by byly všechny pohromadě? Jestli se tu Shaidové chtěli shromáždit, celý kmen... Ne, musel brát v potaz to, co věděl určitě. Už to bylo dost zlé. „Kolik?“ zeptal se znovu rozumným tónem.

„Nevrč na mě, Perrine Aybaro. Nevím přesně, kolik shaidských moudrých zůstalo naživu. I moudré umírají na nemoci, hadí uštknutí, při nehodě. Některé zemřely u Dumajských studní. Našli jsme tam těla a ta, která mohli, odnesli k pohřbení. Ani Shaidové neopustili všechny zvyky. Jestli jsou tam dole všechny, které přežily, a učednice, jež dokážou usměrňovat, tak bych řekla asi čtyři stovky. Možná víc, ale méně než pět set. Než Shaidové překročili Dračí stěnu, měli necelých pět set usměrňujících moudrých a možná padesát učednic.“ Většina sedláků by se kvůli ječmeni určitě vzrušila víc.

Annoura, stále hledící do shaidského tábora, přiškrceně vzlykla. „Pět set? Světlo! Polovina Věže z jednoho kmene? Ach, Světlo!“

„Mohli bychom tam proklouznout potmě,“ zamumlal Dannil, „tak jako jsi ty u nás proklouzl do toho bělokabátnickýho tábora.“ Elyas zabručel, což mohlo znamenat cokoliv, ale neznělo to moc nadějně.

Sulin si opovržlivě frkla. „My bychom se do toho tábora nedostaly, ne s nadějí, že se zase dostaneme ven. Vás by svázali jako kozla na rožeň, než byste se dostali kolem prvních stanů.“

Perrin pomalu kývl. Napadlo ho proplížit se pod rouškou tmy do tábora a nějak odtamtud Faile dostat. A taky ostatní, samozřejmě. Ona by bez nich stejně neodešla. Ale nevěřil, že to bude fungovat, ne, když se jednalo o Aiely, a velikost tábora udusila poslední jiskřičky naděje. Mezi tolika lidmi mohl chodit celé dny, aniž by ji našel.

Náhle si uvědomil, že už nemusí potlačovat zoufalství. Hněv zůstal, ale byl studený jako ocel v zimě, a nezachytil ani kapičku beznaděje, ve které se předtím utápěl. V tom táboře bylo deset tisíc algai’d’siswai a pět set žen, které dokázaly usměrňovat – Gallenne to bral za správný konec, připrav se na nejhorší a potom už tě může všechno překvapit jenom příjemně – pět set žen, které by neváhaly použít jedinou sílu jako zbraň. Faile byla ukrytá jako sněhová vločka na zasněžené louce, ale když se toho nahrnulo tolik, zoufalství prostě nemělo smysl. Člověk se buď ohnul, nebo ho to zasypalo. Kromě toho už ten hlavolam viděl. Nat Torfinn vždycky říkával, že každý hlavolam lze rozložit, jakmile člověk přišel na to, kde zatlačit a kde zatáhnout.

Na severu a na jihu byla půda vyčištěná dál od města než na hřebeni, kde ležel. Po krajině byly roztroušené statky, kde z žádného komína nestoupal kouř, a ploty označující pole pod sněhem, ale víc než hrstka lidí, pokoušející se přiblížit z libovolného směru, by klidně mohla mít pochodně, korouhve a trubky. Zhruba k jihu mezi statky vedla jedna silnice a druhá na sever. Jemu to nejspíš nebude k ničemu, ale člověk nikdy neví. Jondyn by mohl z města přinést nějaké informace, i když k čemu by to bylo dobré, když bylo město uprostřed shaidského houfu, to netušil. Gaul a Děvy, obcházející tábor, mu povědí, co leží za dalším hřebenem. Sedlo na něm vypadalo, že tamtudy vede další silnice někam k východu. Asi míli na sever od sedla stálo několik větrných mlýnů, jejichž dlouhé bílé lopatky se pomalu otáčely, a na dalším hřebeni za tím prvním zřejmě byly další mlýny. Po svahu od mlýnů až k městské hradbě vedla řada oblouků, jako dlouhý, úzký most.

„Ví někdo, co to je?“ zeptal se a ukázal na oblouky. Prohlídka dalekohledem mu neprozradila nic, než že jsou ze stejného šedého kamene jako hradby. Na most to bylo příliš úzké a nemělo to zídky po stranách a navíc se nezdálo, že by na tom místě bylo třeba stavět most.

„To přivádí vodu,“ hlásila Sulin. „Táhne se to na pět mil k jezeru. Nevím, proč nepostavili město blíž, ale většina půdy kolem jezera vypadá na to, že když odejde zima, je tam jen samé bahno.“ Už ji neznámá slova jako bahno nezarážela, jenom trocha bázně utkvěla na ,‚jezeru". Vadila jí představa tolika vody na jednom místě. „Chceš zastavit dodávku vody? To by je určitě vylákalo ven.“ Boji o vodu rozuměla. Většina bojů v Pustině začínala kvůli vodě. „Ale myslím, že ne –“

Perrinovi v hlavě vybuchly barvy, odstíny tak jasné, že přestal vidět i slyšet. Tedy všechno kromě barev samotných. Byla to mohutná vlna, jako by se pokaždé, když je vyhnal z hlavy, barvy shromažďovaly v nějaké nádrži, jejíž hráz prorazila ta tichá povodeň, nehlučné víry, které se ho snažily stáhnout do sebe. A uprostřed toho se srazil obraz, Rand a Nyneiva, sedící na zemi naproti sobě, obraz tak jasný, jako by je měl přímo před sebou. Neměl na Randa čas, ne teď. Ne teď! Snažil se barvami prodrat, jako se topící se člověk hrabe k hladině, donutil – je – zmizet!

Zrak i sluch, okolní svět, ho přímo praštily.

„...je šílenství,“ říkal zrovna Grady ustaraně. „Nikdo nezvládne tolik saidínu, abych ho cítil na takovou dálku! Nikdo!“

„Nikdo nezvládne ani tolik saidaru,“ zamumlala Marline. „Ale někdo to dělá.“

„Zaprodanci?“ Annouře se třásl hlas. „Zaprodanci, používající nějaký sa’angrial, o kterém jsme nic netušily. Nebo... nebo Temný sám.“

Všichni tři se dívali k severozápadu, a i když Marline vypadala klidněji než Annoura a Grady, byla cítit stejně ustrašeně a ustaraně. Kromě Elyase všichni pozorovali trojici s výrazem lidí očekávajících vyhlášení začátku nového Rozbití světa. Elyas se tvářil smířeně. Vlk by štěkal na sesuv půdy unášející ho ke smrti, ale vlk věděl, že smrt přijde, dříve nebo později, a že se s ní nedá bojovat.

„To je Rand,“ podotkl Perrin hluše. Otřásl se, jak se barvy vrátily, ale hned je zahnal. „Jeho věc. On to vyřídí, ať je to cokoliv.“ Všichni na něho zírali, dokonce i Elyas. „Potřebuju jazyky, Sulin. Museli vyslat lovecký oddíly. Elyas říkal, že o kus dál mají hlídky, malý skupinky. Dokážeš mi sehnat zajatce?“

„Pozorně mě poslouchej,“ začala Annoura a slova se z ní jenom hrnula. Zvedla se ve sněhu natolik, aby dosáhla přes Marline na Perrina, a popadla ho za plášť. „Něco se děje, možná je to nádherné, možná strašné, ale v každém případě je to závažné, důležitější než cokoliv ve známých dějinách! Musíme zjistit, co to je! Grady nás tam dostane, dost blízko, abychom to viděli. Já bych nás tam dostala, kdybych znala ta tkaniva. Musíme to vědět!“

Perrin se jí podíval do očí a setřásl její ruku. Ona zůstala civět s otevřenou pusou. Aes Sedai nikdy nezmlkly tak snadno, ona to ale udělala. „Řekl jsem ti, co to je. Naše práce nás čeká přímo tady. Sulin?“

Sulin se otočila od něj k Aes Sedai a pak k Marline. Nakonec pokrčila rameny. „I když je budeš vyslýchat, moc nezjistíš. Přijmou bolest a vysmějí se ti. A hanba bude pomalá – jestli je tyto Shaidy ještě možné zahanbit.“

„Cokoli zjistím, bude víc než to, co vím teď,“ opáčil. Jeho práce byla tady. Musel rozložit hlavolam, osvobodit Faile a zničit Shaidy. Na tom jediném na celém světě záleželo.