Křižovatka soumraku

21 Značka

Alviarin prošla průchodem a nechala ho za sebou zavřít v hasnoucím záblesku modrobílého světla a vzápětí kýchla z prachu, který svými kroky rozvířila. Kýchala, až jí do očí vhrkly slzy. Skladiště vytesané do podložní skály tři podlaží pod věžovou knihovnou osvětlovala jen zářící koule poletující před ní. Místnost byla prázdná až na prach nastřádaný za mnohá staletí. Mnohem raději by se byla vracela přímo do svých komnat ve Věži samotné, ale vždy tu hrozilo, že narazí na poklízející služku, a potom by se musela zbavit těla a doufat, že si nikdo nevzpomene, že služku naposledy viděl jít do jejích pokojů. Zůstat vskrytu a nevzbudit ani náznak podezření, nakazovala Mesaana. To bylo poněkud přehnaně opatrné, protože černé adžah kráčely Věží beztrestně od jejího založení, ale když někdo z Vyvolených přikáže, jen hlupák by neuposlechl. Alespoň pokud hrozilo nebezpečí, že ho odhalí.

Alviarin podrážděně usměrnila a rychle odklidila prach ze vzduchu. Praštila s ním tak tvrdě, že se kamenná podlaha měla otřást. Nemusela by tím procházet pokaždé, kdyby prach prostě odmetla do rohu, místo aby ho nechala na celé podlaze. Tak hluboko pod knihovnu nikdo nezavítal celá léta. Nikdo by si nevšiml, že je místnost poklizená. Ale někdo vždycky dělal něco, co se nikdy nedělalo. Často to dělávala sama a nechtěla se nechat chytit kvůli hloupé chybě. Přesto remcala, když si ze střevíců a lemu sukní a pláště usměrňovala bláto. Nikdo by pravděpodobně nepoznal, že pochází z Tremalkingu, největšího ostrova Mořského národa, ale někdo by mohl uvažovat o tom, kde se zablátila. Věžový pozemek bude zasněžený, jen místy byl sníh odklizen až na zmrzlou půdu. Přesto nadávala, když znovu usměrnila, aby ztlumila vrzání rezavých pantů, když otevírala hrubé dřevěné dveře. Existoval způsob, jak udělat tkanivo a skrýt ho, takže by vrzání nemusela pokaždé tlumit – byla si zcela jistá, že existuje –jenomže Mesaana ji ho odmítla naučit.

Mesaana byla pravým zdrojem jejího podráždění. Vyvolená ji naučila jen tomu, co sama chtěla, a ničemu dalšímu, jenom naznačovala, jaké divy před ní tají. A Mesaana ji používala jako poslíčka. Alviarin seděla v čele svrchované rady a nazpaměť znala jména všech černých sester, což bylo víc, než mohla říci Mesaana. Tu ženskou příliš nezajímalo, kdo bude plnit její rozkazy, pokud budou splněny, a to do posledního písmenka. Až příliš často chtěla, aby Alviarin dělala všechno sama, nutila ji jednat s lidmi, kteří se považovali za jí rovné jen proto, že také sloužili Velikému pánu. Příliš mnoho přátel se považovalo za rovné Aes Sedai či dokonce jim nadřazené. Horší bylo, že jí Mesaana zakázala udělit jim lekci. Byli to odpudiví malí hlodavci, žádný z nich ani neuměl usměrňovat, a Alviarin k nim musela být zdvořilá jen proto, že někteří z nich možná sloužili jinému Vyvolenému! Bylo jasné, že to Mesaana neví jistě. Možná byla jednou z Vyvolených, ale Alviarin byla její nejistota k smíchu.

Světelná koule se před ní nesla a Alviarin proplouvala kamennými chodbami a uhlazovala za sebou prach lehkými doteky vzduchu, aby vypadal neporušeně, a opakovala si několik vybraných slov, která by Mesaaně ráda sdělila. Samo sebou že nic takového nakonec neřekne, což její podráždění jenom zhoršovalo. Kritizovat jednoho z Vyvolených i těmi nejmírnějšími výrazy bylo krátkou cestou k bolesti, možná i ke smrti. Vlastně možná k obojímu. Plazit se před nimi a poslouchat byl jediný způsob, jak vycházet s Vyvolenými, a to první bylo stejně důležité jako druhé. Nesmrtelnost stála za trochu plazení se. S tím mohla získat veškerou moc, kterou chtěla, mnohem víc, než jakou kdy oplývala nějaká amyrlin. Ale nejdřív musela přežít.

Když došla k první rampě vedoucí vzhůru, už se nenamáhala zakrývat stopy. Tady nebylo zdaleka tolik prachu a v něm byly stopy po kolech a botách. Dalších stop si nikdo nevšimne. Přesto šla rychle. Obvykle ji pomyšlení na život věčný rozveselilo, pomyšlení, že nakonec získá moc skrze Mesaanu, jako ji nyní získala skrze Elaidu. No, skoro stejnou, poněvadž čekat, že donutí Mesaanu, aby byla stejně poslušná jako Elaida, bylo příliš ctižádostivé, nicméně mohla by se připojit k ženě, která jí zajistí vzestup. Dnes se však v duchu vracela k faktu, že byla mimo Věž skoro měsíc. Mesaana se určitě nenamáhala udržet Elaidu během její nepřítomnosti pod kontrolou, i když bude určitě dávat za vinu Alviarin, pokud se něco zvrtlo. Elaida byla po tom posledním případě určitě řádně zastrašená. Ta ženská prosila o svolení, aby směla přestat brát soukromé pokání u správkyně novicek. Určitě byla dost zastrašená, aby udělala něco špatně. Určitě. Alviarin myšlenky na Elaidu rázně odsunula stranou, ale nezpomalila.

Po druhé rampě se dostala na nejvyšší podlaží sklepa, kde nechala světelnou kouli zmizet a propustila saidar. Stíny tady přerušovaly kaluže světla, jež vrhaly lampy zasazené v železných držácích na stěnách. Nikde se nic nehýbalo, jen občas kolem s tichým šustěním drápků na kameni proběhla krysa. Nad tím se Alviarin téměř usmála. Téměř. Věž byla přímo zamořená očima Velikého pána, i když si nikdo zřejmě nevšiml, že zábrany selhaly. Nemyslela si, že to udělala Mesaana. Ochrany prostě už nefungovaly, jak by měly. Byly v nich… díry. Jí rozhodně nezáleželo na tom, jestli ji to zvířátko vidělo, ani na tom, co ohlásí, ale přesto rychle vyrazila po úzkém točitém schodišti nahoru. Na této úrovni mohli být lidé a lidem se nedalo věřit tak jako krysám.

Cestou do schodů ji napadlo, že by se mohla Mesaany zeptat na ten neuvěřitelný výboj jediné síly, pokud bude… opatrná. Vyvolená by si myslela, že něco skrývá, kdyby se o něm nezmínila. Každá žena na světě, která dokázala usměrňovat, musela uvažovat o tom, co se asi stalo. Musí jenom být opatrná a nenechat si uklouznout něco, co by ukazovalo, že to místo osobně navštívila. Samozřejmě až dávno poté, co záře pohasla – nebyla tak blbá, aby nakráčela do něčeho takového! – ale Mesaana si zřejmě myslela, že Alviarin by měla plnit její úkoly, aniž by si udělala chvilku pro sebe. Opravdu ta žena věřila, že sama nemá nic na práci? Nejlepší bylo chovat se, jako by neměla. Alespoň prozatím.

Ve stínech na vrcholku schodiště se zastavila před malými prostými dveřmi, z této strany jen hrubě opracovanými, aby se vzpamatovala a složila si plášť přes ruku. Mesaana byla jednou z Vyvolených, nicméně stále byla člověk. Mesaana dělala chyby. A bez váhání by Alviarin zabila, kdyby chybu udělala ona. Plazit se, poslouchat a přežít. A neustále se mít na pozoru. To věděla už dávno před prvním setkáním s Vyvolenými. Vytáhla z kapsáře bílou štolu kronikářky, přehodila si ji kolem krku, pootevřela dveře a zaposlouchala se. Ticho, jak čekala. Vstoupila do Devátého depozitáře a zavřela za sebou dveře. Z druhé strany byly dveře vyleštěné, až zářily.

Věžová knihovna byla rozdělená do dvanácti depozitářů, pokud se vědělo, a Devátý byl nejmenší a odpočívaly zde texty o různých formách aritmetiky, přesto byla místnost dost velká, dlouhý ovál s klenutým stropem, vyplněný řadami vysokých dřevěných polic. Ve výšce čtyř kroků nad sedmibarevnými dlaždicemi vedl kolem každé police úzký ochoz se žebříky na kolečkách, takže se s nimi snadno pohybovalo. Kolem stály mosazné kandelábry se zrcadly, tak těžké, že s každým pohnuli nejméně tři muži. V knihovně byl neustálým problémem oheň. Všechny kandelábry jasně svítily, pokud by nějaká sestra chtěla najít knihu nebo rukopis, ale uprostřed jedné uličky, přesně tam, kde si ho pamatovala ze své poslední návštěvy, stál vozík se třemi velkými, v kůži vázanými svazky. Netušila, proč by někdo mohl potřebovat různé formy aritmetiky ani proč o nich bylo napsáno tolik knih, a přes to, jak se Věž pyšnila tím, že má údajně největší sbírku knih na světě o všech představitelných tématech, většina Aes Sedai asi souhlasila s Alviarin. V Devátém depozitáři nikdy nepotkala jinou sestru, což byl důvod, proč ho používala. V širokých klenutých dveřích, které byly otevřené, se zastavila, dokud se nepřesvědčila, že chodba venku je prázdná, než vyklouzla. Každý by považoval za zvláštní, že se začala zajímat právě o tyto knihy.

Jak spěchala hlavními chodbami, kde se na dlaždicích opakovaly pruhy v barvách adžah, uvědomila si, že knihovna je ještě tišší než obvykle, i vzhledem k tomu, jak málo Aes Sedai v současné době ve Věži přebývalo. V dohledu vždycky bylo několik sester, byť jen knihovnic – některé hnědé si v horních poschodích držely pokoje navíc k těm, které měly ve Věži – ale obrovské postavy vyřezané do stěn chodeb, zobrazující legračně oděné lidi a prapodivná zvířata půldruhého sáhu vysoká, jako by byly jedinými obyvateli knihovny. Složitě vyřezávané lampy visící na řetězech u stropu slabě vrzaly v průvanu. Její kroky zněly nadpřirozeně hlasitě a od klenutého stropu se odrážela jejich ozvěna. „Smím ti pomoct?“ ozval se za Alviarin tichý hlas. Alviarin se překvapeně otočila a málem upustila plášť, než se ovládla. „Jenom jsem se chtěla projít knihovnou, Zemaille,“ prohlásila a okamžitě pocítila osten podráždění. Jestli je natolik nervózní, že vysvětluje, co dělá, knihovnici, tak se opravdu potřebovala sebrat, než podá hlášení Mesaaně. Málem Zemaille pověděla, co se stalo na Tremalkingu, jen aby viděla, jak sebou cuká.

Nemastný neslaný výraz na tmavé tváři hnědé sestry se nezměnil, ale do hlasu se jí vloudila jakási nečitelná emoce. Zemaille byla vysoká a hubená a vždycky nosila masku odstupu a odměřenosti, ale Alviarin měla podezření, že je méně plachá, než předstírala, a méně příjemná. „To je docela pochopitelné. V knihovně je klid a tohle jsou smutné časy pro nás pro všechny. A pro tebe pochopitelně ještě smutnější.“

„Pochopitelně,“ zopakovala Alviarin. Smutné časy? A obzvlášť pro ni? Zvážila, že Zemaille zatáhne do nějakého odloučeného rohu, kde by ji mohla vyslechnout a potom se jí zbavit, ale všimla si, jak je z konce chodby pozoruje další hnědá, kulatá žena ještě tmavší než Zemaille. Aiden a Zemaille nebyly v jediné síle příliš silné, ale přemoci obě naráz by bylo obtížné, pokud by to vůbec zvládla. Co dělaly obě tady dole? Ty dvě byly málokdy vidět, zavíraly se v pokojích nahoře, o něž se dělily s Nyein, třetí sestrou z Mořského národa, a ve Třináctém depozitáři, kde byly uchovávány tajné záznamy. Všechny tři pracovaly tam, byly ochotné se ponořit až po krk do práce. Alviarin šla dál a snažila se přesvědčit sama sebe, že je lekavá bez příčiny, ale to jí od svrbění mezi lopatkami příliš neulevilo.

Z toho, že hlavní vchod nehlídaly žádné knihovnice, se svrbění ještě zhoršilo. Knihovnice vždycky stály v každém vchodu, aby zajistily, že bez jejich vědomí nezmizí z knihovny ani list papíru. Alviarin usměrnila, aby otevřela křídlo vysokých vyřezávaných dveří, než k nim došla, nechala je otevřené a spěchala dolů po širokých mramorových schodech. Široký, duby lemovaný kamenný chodník, vedoucí k vysoké Věži, byl umetený, ale kdyby nebyl, byla by s použitím jediné síly roztavila sníh před sebou, a ať si o tom každý myslí, co chce. Mesaana dala jasně najevo, jakou cenu by zaplatila, kdyby někdo náhodou zjistil tkanivo pro cestování, dokonce i za to, kdyby se zjistilo, že ho ona zná, jinak by cestovala přímo odsud. S Věží v dohledu, tyčící se za stromy a lesknoucí se v slabém ranním světle, tam mohla být jediným krokem. Místo toho potlačovala touhu se rozběhnout.

Nebylo překvapením, že široké, vysoké chodby Věže našla zcela prázdné. Několik spěchajících sluhů s bílým plamenem Tar Valonu na prsou se zastavilo a uklonilo, když procházela kolem, ale nebyli nijak užiteční ani důležití. Sestry se dnes držely v obydlích svých adžah, a pokud by nepotkala členku vlastní buňky, ani Aes Sedai, o níž věděla, že je černá adžah, by jí nepomohlo. Ona znala je, ony však neznaly ji. Kromě toho se nehodlala odhalit před kýmkoliv, pokud nemusela. Jednou jí možná některý z těch úžasných nástrojů z věku pověstí, o kterých mluvila Mesaana, umožní vyslechnout každou sestru okamžitě, pokud jí je ta žena opravdu předá, ale teď to šlo jen přes šifrované rozkazy zanechané na polštáři nebo na tajným místech. To, co jí kdysi připadalo jako skoro okamžitá odpověď, jí nyní přišlo jako nekonečné zdržování. Obtloustlý, plešatý sluha při úkloně hlasitě polkl a ona honem nasadila neutrální výraz. Pyšnila se svou ledovou odtažitostí, vždycky předváděla chladný a nevzrušený zevnějšek. Na každý pád mračit se cestou přes Věž ji nikam nedostane.

Ve Věži byla jedna osoba, o níž si byla naprosto jistá, kde ji najde, někdo, od koho mohla vyžadovat odpovědi bez obav z toho, co si žena bude myslet. Trocha opatrnosti byla samozřejmě i zde na místě – neopatrně položená otázka odhalila víc než většina odpovědí – ale Elaida jí poví všechno. S povzdechem se vydala nahoru.

Mesaana jí pověděla o dalším zázraku z věku pověstí, který by velice ráda viděla. Jmenovalo se to „výtah“. Létající stroje ovšem zněly mnohem velkolepěji, ale bylo mnohem snazší představit si mechanický přístroj, který člověka přenáší z jednoho poschodí na druhé. Nebyla si jistá, jestli opravdu existovaly budovy několikrát vyšší než Bílá věž – na celém světě se výškou Věži nevyrovnal ani Tearský Kámen – ale už jenom když věděla o „výtazích“, připadalo jí šplhání po spirálových chodbách a schodištích jako hrozná dřina.

Zastavila se u amyrlininy pracovny o tři poschodí výš, jenomže jak čekala, obě místnosti byly prázdné a psací stoly byly vyleštěné. Místnosti samy působily holým dojmem, nebyly tu žádné nástěnné koberce, žádné ozdoby, vůbec nic, jenom ty stoly, židle a nezapálené kandelábry. Elaida sem už ze svých komnat pod vrcholkem Věže příliš často nechodila. Kdysi to bylo přijatelné, protože ji to ještě víc izolovalo od zbytku Věže. Jenom málo sester se tam nahoru vydávalo dobrovolně. Ale dnes, než Alviarin vylezla osmdesát sáhů, vážně zvažovala, že Elaidu přiměje, aby se vrátila zpátky dolů.

Elaidina čekárna byla samozřejmě prázdná, i když složka papírů na psacím stole prozrazovala, že tam někdo byl. Ale podívat se do ní a rozhodnout, zda by měla být Elaida potrestána za to, že ji má, mohlo počkat. Alviarin hodila plášť na psací stůl a otevřela dveře, s nově vyřezaným plamenem Tar Valonu a čekající na zlatníka, vedoucí do komnat.

Překvapilo ji, jak velkou úlevu cítí, když uviděla Elaidu sedět za hustě vyřezávaným a zlaceným psacím stolem se sedmipruhou – ne, nyní šestipruhou – štolou kolem krku a plamenem Tar Valonu vyloženým mléčnými opály mezi zlacením na vysokém opěradle křesla za hlavou. Vtírala se jí obava, kterou teprve nyní nechala vyplout na povrch, že se ta ženská zabila při nějaké hloupé nehodě. To by vysvětlovalo poznámku Zemaille. Vybrat novou amyrlin by trvalo celé měsíce, i když musely čelit vzbouřenkyním a všemu ostatnímu, ale její dny kronikářky by byly sečteny. Co ji ale překvapilo víc než úleva, byla přítomnost větší části sněmovny. Přísedící stály před psacím stolem se svými šátky. Elaida věděla, že nemá přijímat takové delegace bez ní. Obrovské zlacené stojací hodiny u stěny, vulgárně přezdobené, dvakrát odzvonily vysokou a malé smaltované figurky Aes Sedai vyskakovaly z dvířek vepředu, když Alviarin otevřela pusu, aby přísedícím řekla, že si musí s amyrlin promluvit v soukromí. Odejdou bez větších protestů. Kronikářka neměla pravomoc je poslat pryč, ale ony věděly, že její pravomoci sahají dál, než naznačovala její štola, i když ani zdaleka netušily, jak daleko.

„Alviarin,“ řekla Elaida poněkud překvapeně, než se kronikářka vzmohla na slovo. Elaidin tvrdý výraz změkl téměř v potěšený i a zvedla koutky téměř v úsměvu. Elaida už delší dobu neměla důvod se usmívat. „Postav se támhle a mlč, dokud na tebe nebudu mít čas,“ pokračovala a velitelsky ukázala do rohu. Přísedící přešláply a upravily si šátky. Suana, svalnatá žena, se na Alviarin stísněně podívala a Shevan, hranatá a vysoká jako muž, zírala přímo před sebe, ale ostatní se jí nechtěly podívat do očí.

Alviarin zůstala stát s otevřenou pusou jako přimražená na barevném hedvábném koberci. Tohle nemohla být z Elaidiny strany pouhá vzpoura – ta ženská se musela úplně zbláznit! – ale co jí, ve jménu Velikého pána, dodalo odvahu? Co?

Elaida praštila rukou do stolu, až jedna lakovaná kazeta nadskočila. „Když ti řeknu, dcero, že se máš postavit do rohu,“ pronesla tichým, nebezpečným tónem, „tak čekám, že poslechneš.“ Oči se jí leskly. „Nebo mám zavolat správkyni novicek, aby se tyto sestry mohly podívat na tvé ‚soukromé’ pokání?“

Alviarin ucítila horko ve tvářích, částečně pocházelo z ponížení, částečně z hněvu. Že někdo slyšel, jak jí někdo něco takového říká, a do očí! Strach v ní bublal rovněž, v žaludku cítila kyselinu. Stačilo pár slov a Elaida by byla obviněna z toho, že poslala sestry vstříc katastrofě a zajetí, a nejednou, nýbrž dvakrát. Už se začínaly šířit řeči o tom, co se stalo v Cairhienu. Byly to jen nejasné klepy, jenže s každým dnem byly určitější. A jakmile vyjde najevo, že navrch k tomu poslala Elaida padesát sester, aby se pokusily přemoci stovky mužů, kteří dokážou usměrňovat, ani existence vzbouřených sester přezimujících v Murandy jí neudrží štolu na krku, a ani hlavu. Tohle by se neopovážila. Leda… Leda by mohla odhalit Alviarin jako černou adžah. Tím by mohla získat trochu času. Jenom trochu, jakmile vyjdou najevo fakta o Dumajských studních a Černé věži, ale Elaida mohla být ochotná chytat se i stébla. Ne, to nebylo možné, to nemohlo být možné. Útěk nepřicházel v úvahu. Například pokud byla Elaida připravená vznést obvinění, útěk by je jen potvrdil. Navíc by ji Mesaana našla a zabila, kdyby utekla. To vše jí prolétlo hlavou, když jako svázaná přecházela do rohu, jako by byla potrestaná novicka. Musel existovat způsob, jak z toho vyjít, ať už se stalo cokoliv. Vždy existoval způsob, jak se z toho dostat. Možná na to přijde, když bude poslouchat. Byla by se modlila, kdyby Veliký pán poslouchal modlitby.

Elaida si ji chvíli prohlížela a potom spokojeně kývla. Oči se jí však stále leskly. Zvedla víko jedné ze tří lakovaných kazet na stole, vyndala malou, věkem ztmavlou želvu ze slonoviny a hladila ji mezi prsty. Mazlit se s figurkami z té kazety měla ve zvyku, když se chtěla uklidnit. „Nuže,“ řekla, „vysvětlovaly jste mi, proč bych měla začít vyjednávat.“

„My nežádaly svolení, matko,“ vyjela velice ostře Suana a vystrčila bradu. Měla velkou bradu, hranatou, a byla dost nafoukaná, aby ji na lidi vystrkovala. „Takové rozhodnutí náleží sněmovně. Žluté adžah je pro vyjednávání.“ Což znamenalo, že je pro to ona. Ona byla hlavou žlutého adžah, vrchní tkadlena, což bylo něco, co Alviarin věděla, protože černé adžah znalo tajemství všech adžah, nebo skoro všech, a podle Suany její názory byly názory jejího adžah.

Doesine, další žlutá, se po ní úkosem podívala, ale neřekla nic. Byla bledá a chlapecky štíhlá a tvářila se, jako by tu ani nechtěla být. Vypadala jako hezký, trucující chlapeček, kterého někdo někam přitáhl za ucho. Přísedící se často vzpíraly, když je hlavy adžah k něčemu nutily, ale bylo docela dobře možné, že si Suana nějakou cestičku našla.

„Mnoho bílých také podporuje jednání,“ ozvala se Ferane a nepřítomně se mračila na inkoustovou skvrnu na svém tlustém prstě. „Za daných okolností to je logické.“ Byla vrchní kasuistkou, hlavou bílého adžah, ale na rozdíl od Suany nekladla své názory před názory celého adžah. Často vypadala nesoustředěně jako nejhorší z hnědých – její dlouhé černé vlasy potřebovaly učesat a zřejmě si ráno namočila třásně na šátku do čaje – ale při debatě dokázala zachytit i nejslabší skulinku v logice. Klidně tu mohla být sama, protože prostě nevěřila, že by potřebovala pomoc od dalších bílých přísedících.

Elaida se narovnala a zamračila se. Začala želvu hladit rychleji. Honem promluvila Andaya, aniž by se podívala na Elaidu, a předstírala, že si upravuje šedé třásně na šátku.

„Problém, matko, je v tom, že musíme najít způsob, jak tohleto ukončit mírovou cestou,“ začala a mluvila se silným tarabonským přízvukem, jako vždy, když se necítila dobře. V Elaidině přítomnosti bývala často bázlivá, a teď se podívala na Yukiri, jako kdyby doufala, že ji podpoří, ale štíhlá ženuška jen odvrátila zrak. Yukiri byla na takovou malou ženu pozoruhodně umíněná. Na rozdíl od Doesine nepoužívala nátlak. Tak proč je tady, když tu nechtěla být?

Andaya si uvědomila, že je v tom sama, a chvatně pokračovala. „Nesmí to dojít až k bojům v ulicích Tar Valonu. Nebo ve Věži. To zvlášť ne, ne znovu. Zatím jsou vzbouřenkyně zřejmě ochotné jen sedět a pozorovat město, ale to nevydrží. Znovu objevily cestování, matko, a použily ho, aby přenesly vojsko přes stovky leguí. Musíme začít vyjednávat, než se rozhodnou použít cestování a přivést to vojsko do Tar Valonu, protože jinak, i když vyhrajeme, bude vše ztraceno.“

Alviarin zaťala ruce do sukní a ztěžka polkla. Bála se, že jí oči vypadnou z důlků. Vzbouřenkyně že umějí cestovat? A už jsou tady u Tar Valonu? A tyhle hlupačky chtějí jednat? Viděla, jak se pečlivě vymyšlené plány, pečlivě zaranžované pletichy vypařují jako mlha na slunci. Snad ji Temný pán vyslechne, když se bude modlit hodně usilovně.

Elaida se mračila dál, ale opatrně odložila slonovinovou želvu a její hlas zněl téměř normálně. Jako předtím, než jí Alviarin přitáhla otěže, s tím ocelovým jádrem za měkkými slovy. „Hnědé a šedé také podporuji vyjednávání?“

„Hnědé,“ začala Shevan a pak zamyšleně našpulila rty a viditelně změnila to, co chtěla říci. Navenek vypadala klidně, avšak palci si mimoděk mnula kostnaté ukazováky. „Hnědé má naprosté jasno v historických precedentech. Všechny jste četly tajné historie, nebo jste aspoň měly. Kdykoliv byla Věž rozdělená, svět zasáhla pohroma. A když se blíží Poslední bitva a na světě je Černá věž, nemůžeme si dovolit zůstat rozdělené ani o den déle, než je nutné.“

Prve se nezdálo pravděpodobné, že by Elaidě mohla tvář potemnět ještě víc, avšak zmínka o Černé věži to dokázala. „A zelené?“ Stále ještě ovládala hlas.

Byly tady všechny tři zelené přísedící, což ukazovalo na velmi silnou podporu ze strany jejich adžah nebo na silný tlak od hlavy jejich adžah. Jako nejstarší měla Elaidě odpovědět Talene – zelené hrozně daly na hierarchii úplně ve všem – ale vysoká zlatovlasá žena se z nějakého důvodu podívala na Yukiri a pak, což bylo stejně divné, na Doesine, upřela oči na koberec a začala se tahat za zelené hedvábné sukně. Rina se trochu zamračila a zmateně nakrčila svůj pršák, ale nosila šátek teprve necelého půl století, takže odpověď zůstala na Rubinde. Byla robustní a vedle Talene vypadala malá a tlustá a téměř obyčejná i přes oči barvy safírů.

„Mám přikázáno použít stejné argumenty jako Shevan,“ pronesla a nevšímala si polekaného pohledu, který po ní vrhla Rina. Očividně tu byl tlak od Adelorny, „hlavního kapitána“ zelených, a Rubinde s ní očividně nesouhlasila, když byla ochotná vynést to na veřejnost. „Tarmon Gai’don se blíží, Černá věž je skoro stejně velká hrozba a Drak Znovuzrozený se ztratil, pokud není mrtvý. Už si nemůžeme dovolit být rozhádané. Jestli Andaya dokáže vzbouřenkyně přemluvit k návratu do Věže, tak to musíme zkusit.“

„Chápu,“ řekla Elaida hluše. Kupodivu se jí však barva spravila a dokonce se téměř pousmála. „Pak je tedy rozhodně přemluvte, ať se vrátí, jestli to dokážete. Můj výnos však platí. Modré adžah už neexistuje a každá sestra, která jde za tím dítětem Egwain z al’Vereů, musí pod mým vedením odsloužit pokání, než bude opět vpuštěna do kteréhokoliv adžah. Já hodlám Bílou věž překout ve zbraň pro Tarmon Gai’don.“

Ferane a Suana otevřely ústa a na tvářích měly namalované námitky, ale Elaida je uťala zdviženou rukou. „Promluvila jsem, dcery. Teď odejděte. A zařiďte si to svoje… jednání.“

Přísedící nemohly nic dělat, pokud by jí nechtěly otevřeně vzdorovat. Měly práva sněmovny, ale sněmovna se málokdy odvažovala zasahovat příliš daleko do pravomocí amyrlin. Ne, pokud se sněmovna proti amyrlin nespojila, a tato sněmovna byla cokoliv, jen ne jednotná. To pomohla zajistit sama Alviarin. Přísedící tedy odešly, Feane a Suana celé naježené, Andaya skoro utíkala. Na Alviarin se žádná ani nepodívala.

Ta málem nepočkala, až se za poslední zavřou dveře. „Tohle ale nic na věci nemění, Elaido, to určitě vidíš. Musíš myslet jasně, ne se nechat ovládnout chvilkovým pomatením smyslů.“ Věděla, že blábolí, ale nedokázala přestat. „Ta pohroma u Dumajských studní, pohroma u Černé věže, to tě pořád ještě může vyhodit ze sedla. Potřebuješ mě, aby sis udržela hůl a štolu. Potřebuješ mě, Elaido. Ty…“ Prudce zavřela pusu, než vykecá všechno. Ještě tu musel být nějaký způsob.

„Překvapilo mě, že ses vrátila,“ řekla Elaida, vstala a uhladila si červeně prostřihávané sukně. Nikdy se nepřestala oblékat jako červená. Kupodivu se cestou kolem stolu usmívala. Nebyl to pouze náznak úsměvu, teď se usmívala potěšené. „Schovávala ses někde ve městě od chvíle, kdy vzbouřenkyně dorazily? Myslela jsem, že jakmile ses dozvěděla, že jsou tady, nasedla jsi na první loď. Kdo by si pomyslel, že znovu objeví cestování? Jen si představ, co dokážeme, jakmile se to naučíme.“ S úsměvem přicházela blíž.

„Tak se na to podíváme. Čeho se od tebe musím obávat? Příběhy z Cairhienu se zmiňují o Věži, ale i kdyby sestry skutečně poslouchaly toho al’Thorovic kluka, čemuž kupříkladu já nemůžu uvěřit, všechny to dávají za vinu Coiren. Ona byla zodpovědná za to, že ho sem přivede, a v mysli sester jako by už byla odsouzená.“ Zastavila se před Alviarin a zatlačila ji dál do kouta. Její úsměv nikdy nedostoupil až k očím. Usmívala se a oči se jí leskly. Alviarin od ní nedokázala odtrhnout zrak. „Za poslední týden jsme také slyšely spoustu věcí o té ‚Černé věži’.“ Znechuceně zkřivila rty. „Zřejmě je tam ještě víc mužů, než sis myslela. Ale všechny si myslí, že Toveine měla mít dost rozumu, aby si to zjistila, než zaútočila. Hodně se o tom debatovalo. Jestli se po té porážce přivleče zpátky, vina padne na ni. Takže tvoje hrozby…“

Alviarin narazila na zeď a mrkala, jak se jí před očima zajiskřilo, než si vůbec uvědomila, že jí druhá žena vrazila facku. Už jí natékala tvář. Elaidu obklopila záře saidaru a na Alviarin sedl štít dřív, než stačila mrknout, a odřízl ji od pravého zdroje. Elaida však nehodlala použít jedinou sílu. Napřáhla pěst a stále se usmívala.

Pomalu se nadechla a spustila ruku. Štít však nesundala. „Skutečně bys to použila?“ optala se mírně.

Alviarin odtrhla ruku od nože za pasem. Popadla ho čistě instinktivně, ale i kdyby Elaida nedržela jedinou sílu, zabít ji, když tolik přísedících vědělo, že jsou spolu, by bylo stejně dobré jako zabít sebe. Přesto jí zahořela tvář, když Elaida opovržlivě frkla.

„Těším se, až uvidím tvou hlavu na špalku za zradu, Alviarin, jenže dokud nebudu mít důkaz, který potřebuju, stejně můžu udělat pár věcí. Vzpomínáš si, kolikrát jsi poslala Silvianu, aby mi dala soukromé pokání? Doufám, že ano, protože ty budeš trpět deset dní za každý, který jsem vytrpěla já. Aha, ano.“ Prudce Alviarin servala štolu kronikářky z krku. „Protože tě nikdo nemohl najít, když dorazily vzbouřenkyně, požádala jsem sněmovnu, aby tě z místa kronikářky sesadila. Ne plnou sněmovnu, pochopitelně. Pořád bys tam mohla mít trochu vlivu. Ale bylo překvapivě snadné získat konsenzus od těch, které ten den zasedaly. Kronikářka má být s amyrlin, ne se někde potulovat. Ale nakonec možná už žádný vliv nemáš, protože se ukázalo, že ses celou dobu skrývala ve městě. Nebo jsi snad připlula zpátky, aby ses přesvědčila, k jaké katastrofě došlo, a skutečně sis myslela, že z trosek něco získáš?

Na tom nezáleží. Bylo by pro tebe lepší skočit na první loď a odjet z Tar Valonu. Ale musím přiznat, že představa, jak utíkáš z jedné vesnice do druhé a stydíš se ukázat tvář jiné sestře, bledne před představou, jak tě vidím trpět. Teď mi zmiz z očí, než se rozhodnu, že to má být spíš mrskání než Silvianin řemen.“ Hodila bílou štolu na podlahu, otočila se, propustila saidar a zamířila ke svému křeslu, jako by Alviarin přestala existovat.

Alviarin neodešla, utekla, utíkala s pocitem, že jí na krk dýchají temní psi. Od chvíle, kdy uslyšela slovo zrada, skoro nedokázala přemýšlet. To slovo jí znělo v hlavě pořád dokola a jí bylo do pláče. Zrada mohla znamenat jediné. Elaida to věděla a hledala důkaz. Temný pán se nad ní smiluj. Jenže to on nikdy nedělal. Smilování bylo pro ty, kteří se báli být silní. Ona se nebála, ona byla kůží nacpanou k prasknutí čirým děsem.

Utíkala dolů a ani si nevšimla, že na chodbách není jediný sluha. Hrůza ji zaslepila tak, že viděla jen to, co měla přímo před sebou. Běžela až dolů na šesté poschodí do svých komnat. Alespoň předpokládala, že jsou ještě její. Byl tam balkon, z něhož bylo vidět na velké náměstí před Věží, a patřily k úřadu kronikářky. Prozatím jí stačilo, že ještě má komnaty. A naději na přežití.

Nábytek stále tvořily domanské kousky, jež tu nechala předchozí obyvatelka, ze světlého pruhovaného dřeva vykládaného perletí a jantarem. V ložnici otevřela šatník, padla na kolena, odstrčila šaty a zezadu vytáhla malou truhličku, jenom dvě čtvereční pěsti, kterou vlastnila mnoho let. Řezby na truhličce byly složité, ale neohrabané, řada různých uzlů, očividně dílo řezbáře s větší ctižádostí než obratností. Ruce se jí třásly, když ji nesla ke stolu. Musela si otřít dlaně do sukní. Truhlička se dala otevřít snadno, stačilo jen roztáhnout co nejvíc prsty a zatlačit zároveň na čtyři různé uzly v řezbě. Víko se nazvedlo a ona ho odhodila. Objevil se její nejvzácnější majetek zabalený do kousku hnědé látky, aby nechřestil, kdyby s truhličkou zatřásla komorná. Většina sloužících ve Věži by se neodvážila krást, ale většina neznamenala všichni.

Alviarin na balíček jen zírala. Její nejvzácnější majetek, předmět z věku pověstí, ale nikdy se neodvážila jej použít. Jen v největší nouzi, řekla Mesaana, v největším zoufalství, ale co mohlo být horší než tohle? Mesaana říkala, že ta věc vydrží i ránu kladivem, ale Alviarin ji rozbalovala tak opatrně, jako by to bylo foukané sklo. Objevil se ter’angrial, jasně rudá hůlka dlouhá jako její ukazovák, dokonale hladká, jenom s několika rýhami tvořícími hadovitý propletený vzor. Uchopila pravý zdroj a vlasově tenkými pramínky ohně a země se dotkla toho vzoru na dvou propojených místech. Ve věku pověstí by to nebylo nutné, ale něco nazývaného „pohotovostní prameny“ už neexistovalo. Svět, kde téměř každý ter’angrial mohli používat i lidé neschopní usměrňování, si ani neuměla představit. Proč to dovolili?

Palcem stiskla konec hůlky – jediná síla sama o sobě nestačila – ztěžka se posadila a opřela se o nízké opěradlo křesla, jenom zírala na předmět ve své dlani. Bylo to. Cítila se prázdná, jako obrovská temná jeskyně, kde se jako velcí netopýři třepetají její obavy.

Místo aby ter’angrial znovu zabalila, strčila si ho do kapsáře a šla vrátit truhličku do šatníku. Dokud nebude vědět, že je to bezpečné, nehodlala dát tu hůlku z ruky. Nicméně dál mohla jen sedět a čekat. Kolébala se s rukama sepjatýma mezi koleny. Nedokázala se přestat kolébat a nedokázala ani přestat tiše sténat. Od založení Věže nebyla žádná sestra obviněna z toho, že je černá adžah. Pravda, ohledně jednotlivých sester se občas vynořilo podezření, a některá Aes Sedai občas zemřela, aby se zajistilo, že toto podezření nezajde dál, ale nikdy nedošlo na otevřené obvinění. Jestli byla Elaida ochotná otevřeně mluvit o popravčím špalku, musela být připravená brzy vznést obvinění. Hodně brzy. Černé sestry také zmizely, když podezření příliš zesílilo. Černé adžah zůstávalo vskrytu za jakoukoliv cenu. Přála si, aby dokázala přestat sténat.

Náhle světlo v místnosti pohaslo a obklopilo ji vířícími stíny. Sluneční světlo zřejmě nedokázalo proniknout dál než k okenním tabulkám. Alviarin vzápětí klečela a klopila oči. Třásla se, jak ze sebe chtěla vysypat všechny své obavy, ale s Vyvolenými bylo třeba zachovávat formu. „Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ vyhrkla jen a nic víc. Nesměla promarnit ani chviličku, natož hodinu tím, že bude ječet bolestí. Ruce tiskla k sobě, aby se jí netřásly.

„Co je ta tvá nejvyšší nouze, dítě?“ Byl to ženský hlas, ale zněl jako křišťálové zvonečky. Nespokojené zvonečky. Jenom nespokojené. Rozzlobené zvonečky mohly znamenat okamžitou smrt. „Jestli si myslíš, že hnu prstem, abych ti vrátila štolu kronikářky, ošklivě se mýlíš. Stále můžeš udělat to, co po tobě chci, jen s trochou námahy navíc. A pokání u správkyně novicek můžeš považovat za menší trest ode mne. Varovala jsem tě, že na Elaidu nemáš tak tvrdě tlačit.“

Alviarin spolkla námitky. Elaidu nebylo možné ohnout, pokud se na ni tvrdě netlačilo. Mesaana to musela vědět. U Vyvolených však mohly být námitky nebezpečné. U Vyvolených bylo nebezpečných mnoho věcí. V každém případě byl Silvianin řemen maličkostí ve srovnání s popravčí sekerou.

„Elaida to ví, Veliká paní,“ vydechla a zvedla oči. Před ní stála žena ze světla a stínu, oděná světlem a stínem, samá ostře černá a stříbřitě bílá, proplouvající z jedné strany na druhou a zpátky. Z kouřově šedé tváře hleděly stříbrné oči a stříbrné rty byly stažené do přísné čárky. Byla to jen iluze a Alviarin by ji byla zvládla stejně dobře. Když Mesaana proplula po domanském koberci, zableskla se suknice ze zeleného brokátu se složitými bronzovými pásky. Ale Alviarin neviděla tkanivo, které iluzi tvořilo, stejně jako necítila to, jež použila, když dorazila, jakož ani to, které používala, aby uvrhla místnost do stínů. Podle všeho, co cítila, nemohla Mesaana vůbec usměrňovat! Touha po získání těchto dvou tajemství ji obvykle žrala, ale dnes to ani nevnímala. „Ona ví, že jsem černá adžah, Veliká paní. Jestliže mě odhalila, musela zarýt hodně hluboko. V ohrožení jsou možná desítky z nás, možná všechny.“ Pokud si chtěla zajistit nějakou reakci, bude lepší hrozbu co nejvíc zveličit. Nakonec by to mohla být i pravda.

Avšak Mesaaninou odpovědí bylo jenom mávnutí nyní stříbrnou rukou. Tvář jí zářila jako měsíc kolem očí černějších než uhly. „To je směšné. Elaida se pořád nemůže ze dne na den rozhodnout, jestli vůbec věří, že černé adžah existuje. Snažíš se ušetřit si trochu bolesti. Trocha víc tě třeba poučí o tvém omylu.“ Alviarin začala prosit, když Mesaana zvedla ruku ještě víc a ve vzduchu se vytvořilo tkanivo, které si pamatovala až příliš dobře. Musí tu ženu přimět, aby to pochopila!

Stíny v místnosti se náhle prohnuly. Všechno jako by se posunulo do strany, když temnota zhoustla v půlnoční žmolky. A potom byla temnota pryč. Překvapená Alviarin prosebně natahovala ruce k modrooké ženě z masa a kostí, oděné v zelených šatech s bronzovými lemy. Mučivě známé ženě zhruba středního věku. Věděla, že Mesaana si chodí po Věži přestrojená za jednu ze sester, i když žádná z Vyvolených, se kterými se setkala, nevykazovala známky bezvěkosti, avšak nedokázala si k této tváři přiřadit jméno. A uvědomila si ještě něco. V této tváři se zračil strach. Dobře skrývaný, přesto však strach.

„Byla velice užitečná,“ pravila Mesaana a vůbec nezněla ustrašeně. Její hlas byl Alviarin téměř povědomý. „A teď ji budu muset zabít.“

„Ty jsi vždycky… přehnaně plýtvala materiálem,“ opáčil drsný hlas, znějící, jako když se pod botou drolí tlející listí.

Alviarin zděšeně upadla, když se před jedním oknem objevil vysoký muž v hadovité černé zbroji z překrývajícich se plátů, připomínajících hadí šupiny. Jenomže to nebyl muž. V bezkrevné tváři neměl oči, jenom mrtvolně bledou kůži na místě, kde měly být. Už se s myrddraalem ve službách Velikému pánu setkala, a dokonce se jí podařilo opětovat jeho bezoký pohled, aniž by se poddala hrůze, kterou vzbuzoval, ale teď se plazila po podlaze pryč, dokud zády nenarazila na nohu od stolu. Číhači se jeden druhému podobali jako vejce vejci, byli vysocí, hubení a stejní, ale tento byl o hlavu vyšší a strach z něj přímo vyzařoval a pronikal jí až do morku kostí. Bez přemýšlení sáhla po pravém zdroji. A málem zaječela. Pravý zdroj byl pryč! Byla odstíněná, nemohla se ničeho chopit! Myrddraal se na ni podíval a usmál se. Číhači se nikdy neusmívali. Nikdy. Alviarin přímo supěla.

„Může být užitečná,“ zachraptěl myrddraal. „Nechci, aby bylo černé adžah zničeno.“

„Kdo jsi, že vyzýváš jednoho z Vyvolených?“ otázala se Mesaana opovržlivě, kterýžto dojem však vzápětí zkazila tím, že si olízla rty.

„Myslíš si snad, že Ruka Stínu je jenom jméno?“ Myrddraal už nechraptěl. Jeho hlas zněl dutě a ozvěnou, jako by mluvil v nějaké obrovské jeskyni. Tvor se při řeči zvětšoval, až se hlavou otíral o strop ve výšce dvou sáhů. „Byla jsi povolána a nepřišla jsi. Má ruka dosáhne daleko, Mesaano.“

Vyvolená se viditelně třásla. Otevřela pusu, snad aby zaprosila, ale náhle ji obalil černý oheň, a ona zaječela, jak se jí šaty rozpadly na prach. Paže k bokům jí přidržovala pouta z černých plamenů, těsně se jí ovinula kolem nohou a v ústech se jí objevila syčící černá koule, která jí ústa doširoka rozevírala. Kroutila se tam, nahá a bezmocná, a při pohledu na to, jak koulí očima, se Alviarin málem sama znečistila.

„Chceš vědět, proč je nutné potrestat jednu z Vyvolených?“ Hlas opět zněl jako protivné skřípání a myrddraal zase vypadal jako příliš vysoký číhač, avšak Alviarin se nenechala oklamat. „Chceš se dívat?“ zeptal se.

Alviarin měla padnout na zem a žebrat o život, ale nedokázala se pohnout. A nedokázala ani uhnout očima před jeho bezokým pohledem. „Ne, Veliký pane,“ vypravila ze sebe Alviarin nakonec a v ústech měla sucho jako na poušti. Věděla to. Nemělo to tak být, ale věděla to. Uvědomila si, že se jí po tvářích koulejí slzy.

Myrddraal se opět usmál. „Mnoho lidí padlo z velké výšky za to, že chtěli vědět příliš mnoho.“

Plul k ní – ne myrddraal, ale Veliký pán oděný v kůži myrddraala. Používal nohy, a přece se jeho pohyb nedal popsat jinak. Bledá postava v černém hávu se k ní sklonila a ona by byla vykřikla, když jí položila ukazovák na čelo. Byla by vykřikla, kdyby ze sebe dokázala vypravit hlásku. Plíce měla bez vzduchu. Dotek pálil jako doruda rozžhavené železo. Mimoděk ji napadlo, proč necítí pach své hořící kůže. Veliký pán se narovnal a prudká bolest polevila a zmizela docela. Hrůza ji však rozhodně nepřešla.

„Teď jsem si tě poznačil,“ zachraptěl Veliký pán. „Mesaana ti už neublíží. Pokud jí nedám svolení. Najdeš ty, kteří zde ohrožují moje tvory, a předáš mi je.“ Odvrátil se od ní a tmavá zbroj mu spadla z těla. Překvapilo ji, že ocel s řinčením dopadla na zem, místo aby prostě zmizela. Byl oděn v černém, a ona nepoznala, jestli je to hedvábí, kůže nebo něco jiného. Ta čerň jako by vysávala světlo z místnosti. Mesaana se začala zmítat v poutech a přes roubík pronikavě kvičela. „Teď odejdi,“ pokračoval Veliký pán, „chceš-li žít další hodinu.“ Zvuk, jejž Mesaana vydávala, se zvedl v zoufalé zaječení.

Alviarin nevěděla, jak se dostala ze svých pokojů – nechápala, jak může vzpřímeně jít, když měla nohy jako z vody – ale utíkala chodbami, sukně vyhrnuté nad kolena, a utíkala, jak nejrychleji mohla. Náhle se před ní objevila podesta širokého schodiště a jí se jen tak tak podařilo zastavit, než došlápla do prázdna. Sesula se na zeď, třásla se a koukala na křivku širokých mramorových schodů. V duchu viděla, jak se její tělo láme při pádu dolů.

Jak tak roztřeseně lapala po dechu, položila si chvějící se ruku na čelo. Myšlenky se jí hrnuly jedna přes druhou. Veliký pán si ji poznačil. Prstem přejela po hladké, nepoškozené kůži. Vždycky si cenila vědomostí – moc se odvozovala od vědomostí – ale teď nechtěla vědět, co se děje v pokojích, které právě opustila. Přála si, aby nevěděla ani to, že se něco děje. Veliký pán si ji poznačil, ale Mesaana si najde způsob, jak ji zabít za to, že to ví. Veliký pán si ji poznačil a dal jí rozkaz. Mohla žít, pokud najde toho, kdo loví černé adžah. S námahou se narovnala a dlaněmi si chvatně otřela slzy z tváří. Nedokázala odtrhnout oči od klesajícího schodiště před sebou. Elaida ji určitě podezírala, ale i kdyby to nebylo něco víc, pořád může štvanici uspořádat sama. Elaidu do ní prostě bude muset zahrnout jako hrozbu, kterou je třeba zlikvidovat. Předat ji Velikému pánu. Znovu si sáhla na čelo. Měla na svůj povel černé adžah. Hladká, nepoškozená kůže. V Elaidiných komnatách byla Talene. Proč se dívala na Yukiri a Doesine tím divným způsobem? Talene byla černá, i když pochopitelně nevěděla, že jí je i Alviarin. Bude něco vidět v zrcadle? Má na čele něco, co uvidí ostatní? Pokud bude muset vymyslet plán pro Elaidiny údajné honce, mohla by začít u Talene. Snažila se odhadnout cestu, již bude muset zpráva urazit od ucha k uchu, než dorazí k Talene, ale pořád nemohla přestat zírat na schody, kde viděla, jak se její tělo odráží a láme při pádu až dolů. Veliký pán si ji poznačil.