Křižovatka soumraku

17 Tajnosti

Jakmile si byla Delana jistá, že její jedovaté semínko zakořenilo, zamumlala, že bude lepší, když je neuvidí přijíždět do tábora společně, a vyklouzla, pobídla kobylu do rychlého klusu a nechala ostatní pokračovat v nepříjemném tichu. Strážci se drželi vpovzdáli a vojáci sledovali statky a houštiny v okolí cesty a na Aes Sedai se ani nepodívali. Muži ale neuměli držet pusu zavřenou. Říci muži, aby byl zticha, ho jen přimělo klevetit o to víc, samozřejmě jen mezi blízkými přáteli, kterým mohl důvěřovat, jako by to oni na oplátku neřekli každému, kdo byl ochotný poslouchat. Strážci možná byli jiní – Aes Sedai vždycky tvrdily, že jsou, tedy ty, které měly strážce – ale vojáci budou nepochybně mluvit o tom, že se sestry hádaly, a nepochybně řeknou, že Delaně, než odjela, pořádně umyly hlavu. Ta ženská si to naplánovala velice pečlivě. Jestli tomu semínku dovolí vyrůst, mohlo by z toho vzejít něco horšího než pýr nebo psí víno, ale šedá sestra se velmi obratně zbavila viny. Pravda téměř vždy nakonec vyjde najevo, ale tak často je opletená drby, spekulacemi a očividnou lží, že jí většina lidí stejně nevěří.

„Doufám, že se nemusím ptát, jestli o tom některá z vás už slyšela.“ Egwain to pronesla docela nedbale a zdánlivě sledovala krajinu, ale potěšilo ji, když to všechny okamžitě popřely se značným důrazem, včetně Beonin, která pohybovala spodní čelistí a zle se mračila na Morvrin. Egwain jim důvěřovala, jak jenom se odvážila – nemohly jí složit přísahu, aniž by ji hodlaly do puntíku dodržet, pokud nebyly černé adžah, což byla vtíravá myšlenka, jež ji nutila k opatrnosti – nicméně i přísahy věrnosti ponechávaly dost místa, aby i nejvěrnější lidé mohli napáchat ty nejhorší věci z přesvědčení, že je to ve vašem nejlepším zájmu. A lidé, kteří byli k přísaze donuceni, dokázali být velmi schopní při hledání mezer a prostoru k manévrování.

„Skutečnou otázkou je,“ pokračovala, „co má Delana za lubem?“ Těmto ženám nemusela nic dál vysvětlovat, všechny byly zběhlé ve hře rodů. Pokud šlo Delaně jen o to, aby zarazila jednání s Elaidou a sebe z toho vynechala, mohla si s Egwain prostě promluvit kdykoliv o samotě. Přísedící nepotřebovaly důvod, aby zašly do amyrlininy pracovny. Nebo mohla použít Halimu, jež věštinou spávala na kavalci v Egwainině stanu, ačkoliv byla tajemnicí Delany. Egwain trápívaly bolesti hlavy a občas je dovedly zahnat pouze Haliminy masáže, aby vůbec dokázala usnout. Vlastně i anonymní zprávička by postačila, aby sněmovně předložila výnos zakazující vyjednávání. Dokonce i nejuhádanější háklivky by musely uznat, že řeči o ukončení války se války rozhodně dotýkají. Delana však očividně chtěla, aby se to dozvěděly i Sheriam a ostatní. Její donášení bylo šípem namířeným na jiný terč.

„Svár mezi hlavami adžah a přísedícími,“ navrhovala Carlinya chladná jako sníh. „Možná svár mezi adžah.“ Mimoděk si upravovala bílý plášť složitě vyšívaný bílou nití, podšitý hustou černou kožišinou. Klidně mohla probírat cenu cívky příze. „Nenapadá mě, proč by něco takového chtěla, ale takové budou následky, pokud nebudeme velmi opatrné, a ona nemůže vědět, že hodláme být opatrné ani že máme nějaký důvod být opatrné, takže logicky jí musí jít o jedno z toho či obojí.“

„První odpověď, která tě napadne, není vždycky správná, Carlinyo,“ namítla Morvrin. „Nedá se poznat, zda si Delana svůj čin promyslela tak pečlivě jako ty, nebo že vůbec uvažuje stejným způsobem.“ Obtloustlá hnědá věřila víc v selský rozum než v logiku, aspoň to tvrdila, ale pravdou bylo, že obojí spojovala, kvůli čemuž byla velmi umíněná a podezíravá vůči rychlým nebo snadným řešením. Což nebylo špatné. „Delana se možná snaží přetáhnout některé přísedící ve věci, jež je pro ni důležitá. Možná doufá, že Elaida nakonec černé adžah veřejně vyhlásí. Bez ohledu na výsledky jí může jít o něco, co ani netušíme. Přísedící umějí být stejně malicherné jako kdokoliv jiný. Co víme, možná chová zášť vůči některé z těch, jež jmenovala, ještě z doby, kdy byla novicka a ony ji učily. Lepší bude soustředit se na to, co z toho vzejde, než si lámat hlavu s tím, proč to udělala, dokud nezjistíme víc.“ Tón měla stejně klidný jako výraz, ale Carlinyina chladná vyrovnanost na chviličku přešla v chladné opovržení. Její logika nepřipouštěla slabé stránky lidské povahy. Ani to, aby s ní kdokoliv nesouhlasil.

Anaiya se zasmála, bylo to téměř mateřské pobavení, a její kůň zatančil, než ho zase uklidnila. Jako když mateřsky vypadající selku pobaví dovádění omladiny ve vsi. Dokonce i některé sestry byly dost hloupé, aby ji považovaly za selku. „Netrucuj, Carlinyo. Nejspíš máš pravdu. Ne, Morvrin, opravdu ji asi má. Na každý pád si myslím, že můžeme udusit veškeré její naděje na spory.“ To vůbec neznělo pobaveně. Žádnou modrou by nepobavilo nic, co by mohlo zbrzdit Elaidino svržení.

Myrelle zuřivě kývla na souhlas a potom překvapeně zamrkala, když Nisao řekla: „Můžeš si, matko, dovolit tohle zarazit?“ Maličká žlutá nemluvila často. „Nemyslím to, oč Delana usiluje. Tedy pokud se rozhodneme, co to vůbec je,“ dodala rychle a kývla na Morvrin, jež znovu otevřela ústa. Nisao vypadala vedle ostatních žen jako dítě, ale gesta měla rozhodná. Nakonec byla žlutá, se vší sebejistotou, jež z toho vyplývala, a většinou před nikým neustupovala. „Myslím jednání s přísedícími ve Věži.“

Všichni na ni chvíli zírali, dokonce i Beonin.

„A proč by to měla dovolit?“ ozvala se konečně Anaiya nebezpečným tónem. „Nezašly jsme tak daleko, abychom s Elaidou mluvily.“ Byla to selka se sekáčkem schovaným za zády a odhodláním ho použít.

Nisao vzhlédla a přezíravě frkla. „Neřekla jsem, že to chceme. Ptala jsem se, jestli se odvážíme to zarazit.“

„Nevidím v tom žádný rozdíl.“ Sheriam měla ledový hlas a bledou tvář. Hněvem, myslela si Egwain, ale mohl to být i strach.

„Tak chvíli mysli a možná ho uvidíš,“ poradila jí Nisao suše. Tak suše, jako byla suchá čepel nože, a stejně ostře. „V současné době o vyjednávání hovoří jen pět přísedících, a hodně potichu, ale zůstane to tak? Jakmile se roznese, že bylo navrženo a odmítnuto vyjednávání, jak dlouho potrvá, než se rozšíří zoufalství? Ne, poslouchejte mě! Všechny jsme se do toho daly plné oprávněného hněvu a touhy po spravedlnosti, ale trčíme tu a zíráme na hradby Tar Valonu, zatímco Elaida si sedí ve Věži. Jsme tu skoro dva týdny, a vypadá to, jako bychom tu byly už dva roky nebo klidně i dvacet. Čím déle tu trčíme a nic se neděje, tím víc sester začne hledat omluvy pro Elaidiny zločiny. A tím víc začnou uvažovat o tom, že musíme Věž zacelit bez ohledu na cenu. Chceš snad čekat, až začnou sestry jedna po druhé utíkat k Elaidě? Mně se rozhodně nelíbí představa, že budu stát na břehu a čelit té ženské jen s modrými adžah a vámi ostatními. Vyjednávání aspoň všem ukáže, že se něco děje.“

„K Elaidě se žádná nevrátí,“ namítala Anaiya a poposedla v sedle, ale ustaraně se mračila a mluvila, jako by to už viděla. Věž vábila všechny Aes Sedai. Nejspíš i černé sestry toužily po tom, aby Věž byla opět celá. A támhle stála, jen pár mil daleko, ale zdánlivě mimo dosah.

„Jednání nám může získat čas, matko,“ připustila neochotně Morvrin a nikdo nedokázal do hlasu dostat tolik neochoty jako ona. Mračila se zamyšleně a vůbec ne potěšeně. „Ještě několik týdnů a urozený pán Gareth snad najde ty lodě, které potřebuje k zablokování přístavů. To všechno změní v náš prospěch. Když se do města nedostane žádné jídlo ani žádné hladové krky ven, do měsíce tam vypukne hlad.“

Egwain s námahou udržovala chladný výraz. Na to, že by lodě k zablokování přístavů získali, nebyla naděje, ačkoliv žádná z nich to nevěděla. Gareth jí to však jasně vysvětlil dávno před odchodem z Murandy. Původně doufal, že plavidla koupí cestou na sever podél Erinin a bude na nich převážet zásoby, dokud nedorazí k Tar Valonu, a tam je v ústích přístavů potopí. Když však pro cestu k Tar Valonu použili průchody, změnilo to hodně věcí. Zpráva o obléhání se z města dostala s prvními loděmi, jež vypluly poté, co dorazilo vojsko, a teď, ať poslal jezdce na sever nebo na jih, prováděli lodní kapitáni obchody na palubách svých lodí zakotvených daleko v řece. Žádný kapitán nehodlal riskovat, že loď bude zabavena. Gareth to sdělil pouze jí a jeho důstojníci pouze jemu, ale kdyby si sestry promluvily s vojáky, zjistily by to též.

Naštěstí dokonce i sestry hledající strážce s vojáky mluvily málokdy. Obvykle je považovaly za zlodějskou, nevzdělanou chásku, která se koupe jen náhodou, když musí přejít řeku. S takovým druhem lidí se jakákoliv sestra stýkala pouze pod nátlakem. Díky tomu bylo snazší uchovat tajemství, což bylo občas nezbytné. A občas bylo zapotřebí i uchovat tajemství před těmi, kteří byli na její straně. Vzpomínala si, že kdysi takto neuvažovala, ale to patřilo k dceři hostinského, kterou musela opustit. Tady byl jiný svět s jinými pravidly, než vládla v Emondově Roli. Tam chyba znamenala předvolání před ženský kroužek, tady znamenala smrt či něco horšího, a nejen pro ni.

„Přísedící, jež zůstaly ve Věži, by měly být ochotné si promluvit,“ přisadila si Carliniya s povzdechem. „Musí vědět, že čím déle obléhání trvá, tím větší je naděje, že urozený pán Gareth získá lodě. Ale netuším, jak dlouho budou ochotné mluvit, až jim dojde, že nejsme ochotné se vzdát.“

„Elaida na tom bude trvat,“ zahučela Myrelle, nicméně se zjevně nehádala, jen mluvila sama se sebou, a Sheriam se otřásla a přitáhla si plášť k tělu, jako by jí bylo zima.

Jen Beonin vypadala šťastně, narovnala se v sedle a tmavě medové vlasy pod kápí rámovaly široký úsměv. Netlačila však na pilu. Všichni tvrdili, že je skvělá vyjednavačka, a ona věděla dobře, kdy má čekat.

„Řekla jsem, že můžete začít,“ pravila Egwain. Ne že by to byla myslela vážně, jen je chtěla uklidnit, ale pokud měla žít podle tří přísah, musela si stát za tím, co řekla. Nemohla se dočkat, až sevře hůl přísah. Pak to bude mnohem snazší. „Hlavně si dávejte pozor na to, co řeknete. Pokud si nemyslí, že nám všem vyrostla křídla a sem jsme přiletěly, musí tušit, že jsme znovu objevily cestování, ale nemůžou si být jisté, dokud jim to někdo nepotvrdí. Mnohem lepší pro nás bude, když zůstanou v nejistotě. Tohle tajemství musíte strážit stejně pečlivě jako tajemství o našich fretkách ve Věži.“

Myrelle a Anaiya sebou trhly a Carlinya se ustrašeně rozhlédla, třebaže ani strážci, ani vojáci nebyli dost blízko, aby je slyšeli, pokud by nezačaly křičet. Morvrin se jen zatvářila kyseleji. Dokonce i Nisao vypadala nezdravě, třebaže s rozhodnutím poslat tajně do Věže sestry, údajně na Elaidino povolání, neměla nic společného. Sněmovna by uvítala zprávu, že ve Věži je deset sester, které se snaží podtrhnout Elaidě nohy, jak jen to půjde, i když to zatím nepřineslo žádné výsledky, ale přísedící by rozhodně nepotěšilo, že to před nimi udržovaly v tajnosti, protože se bály, že by některé přísedící mohly být černé adžah. To by Sheriam a ostatní raději prozradily, že Egwain složily přísahu věrnosti. Výsledek by byl asi tak stejný. Sněmovna zatím nenechala nikoho zmrskat, ale vzhledem k tomu, jak většinu přísedících rozčílilo, jak Egwain zvládla ten kousek s válkou, nebylo by nic překvapivého, kdyby skočily po příležitosti ukázat, že stále mají jistou autoritu, a zároveň důrazně předvést svou nelibost.

Beonin byla očividně jediná, kdo byl proti tomu rozhodnutí – alespoň dokud nezačalo být jasné, že ostatní si stejně prosadí svou – ale roztřeseně se nadechla a přivřela oči. Navíc v tom mohlo hrát svou roli i to, že jí konečně došlo, do čeho se právě pustila. Už jenom najít někoho ve Věži, kdo bude ochoten mluvit, bude obtížné. Špehové v Tar Valonu mohli poskytnout jenom to, co z Věže zaslechli. Zprávy z Věže samotné přicházely pouze v útržcích od sester, jež se vydávaly do Tel’aran’rhiodu, kde zahlédly prchavé odrazy bdělého světa, ale všechny ty kousíčky hovořily o tom, že Elaida vládne skrze výnosy a rozmary a dokonce ani sněmovna se jí neodvažuje postavit. Beonin poněkud zešedla a vypadala ještě hůř než Nisao. Anaiya a ostatní se tvářily tuze sklíčeně.

Egwain pocítila příval chmur. Tyto se Elaidě vzepřely nejsilněji, dokonce i zdráhavá Beonin, jež vždycky raději mluvila, nezjednala. No, šedé nebyly vyhlášené vírou, že se něco dá vyřešit jinak než mluvením, bude-li ho dost. Někdy by to měly zkusit s trollokem nebo jenom s nějakým lapkou, a uviděly by, kam se dostanou! Bez Sheriam a ostatních by se odpor proti Elaidě rozpadl dřív, než by se vůbec stačil vytvořit. Málem to tak stejně dopadlo. Ale Elaida byla i po všem, čím prošly, co dokázaly, pevně usazená ve Věži, a dokonce i Anaiya viděla, jak jim vítězství uniká mezi prsty.

Ne! Egwain se zhluboka nadechla a narovnala se. Ona je právoplatnou amyrlin bez ohledu na to, co si sněmovna myslela o tom, co dostane, když ji pozvedala, a ona musela udržet vzpouru proti Elaidě a naději na scelení Věže živou. Pokud to vyžadovalo, že bude předstírat vyjednávání, nebude to poprvé, co Aes Sedai předstírala, že usiluje o jedno, přičemž jí šlo o něco úplně jiného. Udělá vše, co bude nutné, aby udržela povstání při životě a svrhla Elaidu. Všechno, co bude nutné.

„Natahuj jednání, jak jen to půjde,“ nakázala Beonin. „Můžeš mluvit o čemkoliv, pokud udržíš v tajnosti to, co je třeba, ale s ničím nesouhlas a nech mluvit je.“ Šedá se zakymácela v sedle a rozhodně vypadala hůř než Anaiya. Jako by jí bylo na zvracení.

Když se v dohledu objevil tábor, slunce již bylo v půli cesty k nadhlavníku a doprovod lehce ozbrojených jezdců se vrátil zpátky k řece, takže Egwain a sestry jely poslední míly jen se strážci. Urozený pán Gareth se zastavil, jako by si s ní chtěl znovu promluvit, ale pak jen obrátil koně na východ za jezdci a pobídl ho do klusu, aby je dohonil, protože už zmizeli za stromy. O jejich sporech se nehodlal bavit v doslechu jiných a podle něj byly Beonin a ostatní právě to, zač je považovali všichni ostatní, totiž hlídací psi adžah. Byla trochu smutná z toho, že před ním musí mít tajnosti, ale čím méně lidí tajemství zná, tím větší je naděje, že tajemstvím zůstane.

Tábor byl rozlezlý, stany byly každý pes jiná ves, co se týče tvarů, velikosti, barvy i stavu oprav, a zabíral téměř celou pastvinu lemovanou stromy v polovině cesty mezi Tar Valonem a Dračí horou, uvnitř kruhu uvázaných koní a řad vozů, které byly také každý jiný. Za lesem stoupal kouř z několika komínů, ale místní sedláci se drželi mimo, do tábora přicházeli jenom prodávat vejce, mléko a máslo nebo když některý potřeboval léčení, a zatím nikde nebylo vidět vojsko, jež přivedla Egwain. Gareth své síly soustředil u řeky, část zabrala mostní městečka na obou březích a zbytek byl v záložních táborech, jak je nazýval, tam, odkud muži mohli přiběhnout na pomoc, pokud by z města provedli výpad. Čistě pro případ, že se zmýlil ve vrchním kapitánovi Chubainovi. Nikdy nezapomínej, že se ve svých úvahách můžeš mýlit, říkal jí. Nikdo proti tomu pochopitelně nic nenamítal. Kterákoliv sestra byla připravená kritizovat každou pitomost, ale držet mostní městečka byl nakonec jediný způsob, jak oblehnout Tar Valon přinejmenším na pevnině. A hodně Aes Sedai potěšilo, že jsou vojáci z dohledu, pokud už je nedokázaly pustit z hlavy.

Když se Egwain a ostatní přiblížili k táboru, vyjeli z něj tři strážci v barvoměnivých pláštích. Jeden byl hodně vysoký a další hodně malý, takže byli odstupňovaní. Uklonili se Egwain a sestrám a kývli na strážce za nimi. Všichni vypadali nebezpečně jako muži, kteří si tolik věří, že už ani nepotřebují nikoho přesvědčovat, jak nebezpeční jsou, díky čemuž to jaksi bylo ještě víc vidět. Strážce v klidu a lev odpočívající na kopci, znělo staré rčení Aes Sedai.

Zbytek rčení se během let ztratil, ale vlastně nebylo třeba říkat víc. Za daných okolností nebyly sestry úplně spokojené s bezpečností tábora, i když byl plný Aes Sedai. Strážci hlídkovali kolem něj jako lvi na lovu.

Anaiya a ostatní kromě Sheriam se rozprchly, jakmile dorazily k první řadě stanů za vozy. Půjdou hledat hlavy svých adžah, navenek aby ohlásily, co se stalo během projížďky s Egwain a urozeným pánem Garethem, ale hlavně musely zajistit, aby hlavy adžah věděly, že některé přísedící hovoří o vyjednávání s Elaidou a že Egwain je neústupná. Bylo by to snazší, kdyby věděla, kdo ty ženy jsou, jenže ani přísaha věrnosti je nepřiměla, aby jí to prozradily. Myrelle si málem spolkla jazyk, když to Egwain navrhla. Dostat práci bez toho, aby pro ni měla příslušný výcvik, bylo už tak dost těžké, a Egwain věděla, že se musí ještě hodně naučit o tom, jak být amyrlin. Musela se hodně naučit a zároveň odvést kopu práce.

„Omluvíš-li mne, matko,“ pravila Sheriam, když konečně také Beonin zmizela mezi stany se svým zjizveným strážcem v závěsu, „mám psací stůl plný papírů.“ Nedostatek nadšení v jejím hlase byl pochopitelný. Štola kronikářky přicházela se stále rostoucími hromadami hlášení, které bylo třeba roztřídit, a dokumentů, jež bylo třeba připravit. Přes její zápal pro zbytek práce, což v tomto případě znamenalo udržet tábor v chodu, bylo Sheriam slyšet, jak si pro sebe zuřivě mumlá, kdykoliv se ocitla před další kupou papírů i ještě jako správkyně novicek.

Přesto, jakmile jí Egwain dala svolení, pobodla svého černonohého grošáka do klusu a rozehnala přitom hejno dělníků v drsných kabátech se šátky omotanými kolem hlavy, nesoucích velké nůše. Jeden upadl na břicho do rozmrzlého bláta. Sheriamin Arinvar, štíhlý Cairhieňan s prošedivělými spánky, se zastavil, aby se ujistil, že se chlapík zvedá, a potom pobídl tmavého ryzáka za svou paní. Dělník za ním vztekle nadával a hlavně spílal svým smějícím se kamarádům. Všichni věděli, že když Aes Sedai chce někam jít, musí jí člověk uhnout z cesty.

Egwaininu pozornost upoutalo to, co se vysypalo z nůše do bahna. Až se otřásla při pohledu na hromadu mouky hemžící se červy, až to vypadalo, že je v nůši stejně tolik pohyblivých černých teček jako mouky. Všichni zřejmě odnášeli zkaženou mouku na smetiště. Nemělo smysl prosívat ji, když byla tak silně napadená – něco takového by jedl jen člověk umírající hlady – ale každý den bylo třeba vyhodit příliš mnoho mouky a obilí. Vlastně i polovina soudků s nasoleným vepřovým a hovězím páchla natolik, že se daly jedině zakopat. Pro sloužící a dělníky, alespoň pro ty, kteří znali táborový život, to nebylo nic nového. Bylo to jen o málo horší než obvykle, ale nic neslýchaného. Mouční červi se mohli objevit kdykoliv a kupci, snažící se získat co nejvíc, vždycky prodávali i zkažené maso vedle dobrého. U Aes Sedai to však vyvolávalo vážné starosti. Každý soudek masa, každý pytel obilí či mouky byly obklopeny uchováváním ihned po nákupu a vše, co bylo vetkáno do uchovávání, se nemohlo změnit, dokud nebylo tkanivo odstraněno. Jako by selhával sám saidar. To byste spíš přiměli sestru dělat vtipy na černé adžah než mluvit o tomhle.

Jeden ze smějících se mužů si všiml, jak je Egwain pozoruje, a dloubl do zabláceného chlapíka, který okamžitě zmírnil své nadávky, i když jenom o trochu. Dokonce se zamračil, jako by za jeho pád mohla ona. Jak měla tvář skrytou pod kapuci a amyrlininu štolu složenou v kapsáři, zřejmě ji považovali za jednu z přijatých, neboť ne všechny měly dost šatů, aby vždy chodily správně oblékané, nebo možná za návštěvnici. Ženy do tábora přicházely často, mnohdy zahalené, dokud opět neodešly, ať už na sobě měly skvělé hedvábí nebo obnošené sukno, a tvářit se kysele na cizinku či přijatou novicku bylo rozhodně bezpečnější než šklebit se na Aes Sedai. Egwain připadalo divné, že se jí všichni okolo neklanějí.

Byla v sedle od rozbřesku, a i když horká koupel nepřipadala v úvahu – vodu sem bylo třeba nosit od studní vykopaných půl míle na západ od tábora, pročež se všechny sestry, až na ty nejnáročnější nebo nejzabedněnější, uskrovnily – když horká koupel nebyla možná, stejně se těšila, až se zase postaví oběma nohama na zem. Nebo ještě lépe, až si nohy položí na podnožku. Kromě toho odmítat, aby se jí dotkl chlad, neznamenalo totéž jako ohřát si ruce nad ohřívadlem. I na jejím jediném psacím stole bude hromada papírů. Včera večer řekla Sheriam, aby jí předala hlášení o stavu oprav vozů a zásob píce pro koně. Budou suchá a nudná, ale ona každý den kontrolovala něco jiného, aby aspoň věděla, jestli to, co jí lidé vykládají, je založeno na faktech nebo na přáních. A vždy tu byla hlášení špehů. Zprávy, které se adžah rozhodla předat amyrlininu stolci, byly nesmírně zajímavým čtením, když se porovnaly s tím, co jí od svých agentů dodávaly Siuan a Leana. Nešlo o to, že by si zprávy protiřečily, ale z toho, co se adžah rozhodla nechat si pro sebe, bylo možné vytvořit pozoruhodné obrazy. Pohodlí a povinnost ji táhly k její pracovně – vlastně to byl jen další stan, i když ho všichni nazývali amyrlinina pracovna – ale teď měla příležitost rozhlédnout se kolem, aniž by se všichni chvatně připravovali na její příchod.

Jezdců bylo v dohledu jen pár, většinou strážci, a občas nějaký štolba vedl koně, jak nejrychleji to bylo v blátivé břečce možné, ale nikdo ji ani jejího koně zřejmě nepoznal. Oproti téměř prázdným ulicím se dřevěné chodníky, vlastně jen hrubá prkna přibitá na špalcích, lehce prohýbaly pod váhou lidí. V proudu žen byla vidět hrstka mužů, jako rozinky v laciném koláči, kteří šli dvakrát rychleji než ostatní. Kromě strážců se muži snažili vyřídit své záležitosti mezi Aes Sedai co nejrychleji. Téměř všechny ženy skrývaly tvář a zpod kapucí vycházela pára, jež jim stoupala od úst, přesto bylo snadné poznat Aes Sedai od návštěvnic, ať měly pláště prosté nebo vyšívané a podšité kožišinou. Před sestrou se dav rozestupoval. Každá jiná žena se musela mačkat mezi ostatními. V mrazivém dopoledni však příliš mnoho sester venku nebylo. Většina jich zůstávala ve stanech. Samy i po dvou po třech budou číst nebo psát dopisy nebo poslouchat zprávy, jež jim přinášely návštěvnice. O něž se možná podělí se zbytkem svého adžah, nebo také ne.

Svět viděl Aes Sedai jako monolit, vysoký a pevný, nebo aspoň viděl, dokud současný rozkol ve Věži nevešel ve všeobecnou známost, ale holým faktem bylo, že adžah byla rozdělená a sněmovna byla jediným místem, kde se setkávala, a sestry samotné byly jen o málo víc než shromážděním poustevnic, které spolu nemluvily víc, než bylo nezbytně třeba, a i pak pouze s několika přítelkyněmi. Nebo s jinou sestrou, jež se připojila z nějakého konkrétního důvodu. Cokoliv jiného se ve Věži změnilo, Egwain si byla jistá, že tohle se nezmění nikdy. Nemělo smysl předstírat, že Aes Sedai někdy byly něco jiného než Aes Sedai nebo že někdy budou, velká řeka valící se dál, se všemi mocnými proudy skrytými v hlubinách, měnící řečiště jenom neznatelně pomalu. Ona na té řece narychlo vybudovala několik hrází a odvedla část vody tady a část tam pro své vlastní účely, ale věděla, že to jsou jen dočasné stavby. Dřív nebo později ty hluboké proudy její hráze strhnou. Mohla se jenom modlit, aby vydržely dost dlouho. Modlit se a sypat hráze, jak jen to půjde.

Občas se v davu objevila jedna z přijatých se sedmipruhou štolou přes kapuci bílého pláště, ale hlavně tu byly novicky v nezdobeném bílém suknu. Jen hrstka z jedenadvaceti přijatých novicek v táboře skutečně vlastnila pruhované pláště, a ty si schovávaly pro výuku ve třídách nebo pro službu u sester, ale hodně námahy bylo vloženo do toho, aby každá novicka nosila neustále bílou, i když měla jen jedny náhradní šaty. Přijaté se pochopitelně snažily pohybovat tím labutím skluzem jako Aes Sedai a jedné či dvěma se to docela dařilo i přes nerovné chodníky, ale novicky běhaly skoro stejně rychle jako muži, jak se hnaly s posílkami či ve skupinkách po šesti sedmi spěchaly do výuky.

Aes Sedai neměly tolik novicek, které by mohly učit, už velmi dlouho, vlastně od trollockých válek, kdy bylo více i Aes Sedai, a když nyní získaly téměř tisíc žaček, nastal příšerný zmatek, dokud je nezařadily do těchto „rodin“. Název to nebyl oficiální, ale používaly jej dokonce i Aes Sedai, jimž se stále nelíbilo, že mají přibírat všechny ženy, jež o to požádají. Nyní každá novicka věděla, kde má být a kdy, a každá sestra to aspoň dokázala zjistit. Nemluvě o tom, že počet uprchlic se snížil. To Aes Sedai vždycky dělalo starosti a několik set z těchto žen by docela dobře mohlo získat šátek. Žádná sestra nechtěla přijít ani o jedinou z nich, dokud nebude rozhodnuto, že bude poslána pryč. Ženy stále občas vyklouzly, když jim došlo, že výcvik je těžší, než čekaly, a cesta k šátku Aes Sedai delší, ale kromě toho, že díky rodinám bylo snazší to zjistit, útěk ženám, které se mohly spoléhat na pět či šest sestřenek, jak je nazývaly, připadal méně přitažlivý.

Kousek před velkým hranatým stanem, jenž sloužil jako věžová sněmovna, zabočila Egwain do boční ulice. Chodníky před stanem ze světle hnědého plátna byly prázdné – sněmovna byla místem, kam všichni chodili, pouze pokud k tomu měli dobrý důvod – ale záplatované závěsy byly zatažené, aby nikdo nepovolaný neviděl, co se tam děje, a tak se nedalo poznat, kdo by mohl vyjít ven. Každá přísedící by Daišara poznala od podívání, a některým přisedícím se Egwain chtěla vyhnout víc než ostatním. Lelaine a Romandě, kupříkladu, jež se vzpíraly její autoritě stejně instinktivně, jako bojovaly proti sobě navzájem. Nebo všem, které začaly mluvit o vyjednávání. Bylo by příliš hezké věřit, že ony se jen snaží pozvednout ducha, jinak by to jen nešeptaly. Bylo však třeba zachovávat zdvořilost bez ohledu na to, jak často by ráda některé vrazila pořádný pohlavek, ale nikdo si nemohl myslet, že si ho Egwain nevšímá, když ho neuvidí.

Před ní, za vysokou plátěnou stěnou, která obklopovala jeden ze dvou pozemků pro cestování v táboře, zazářilo slabé stříbřité světlo a vzápětí ven vyšly dvě sestry. Ani Phaedrine, ani Shemari nebyla dost silná, aby mohla průchod setkat sama, ale propojené zvládly jeden natolik velký, aby jím prošly. Hlavy měly u sebe a byly zabrané do hovoru a kupodivu si právě připínaly pláště. Egwain se cestou kolem odvracela. Obě hnědé ji učily jako novicku a Phaedrine stále udivovalo, že je z Egwain amyrlin. Byla hubená jako tyčka a byla klidně schopná vlézt do bláta, aby se zeptala, jestli Egwain nepotřebuje pomoc. Shemari, velice rázná žena s hranatým obličejem, vypadající spíš na zelenou než na knihovnici, se vždycky chovala přehnaně správně. Opravdu přehnaně. Její hluboká pukrlata, vhodná pro mladší novicku, obsahovala víc než jenom náznak výsměchu, jakkoliv hladkou udržovala tvář, a nejen proto, že se o ní vědělo, že pukrlata dělá, když Egwain zahlédne na sto kroků.

Egwain si říkala, kde asi byly. Někde v místnosti anebo možná někde v teplejším počasí. Nikdo pochopitelně nesledoval příchody a odchody sester, dokonce ani jejich adžah. Vším vládl zvyk a zvyk silně odrazoval od přímých otázek ohledně toho, co nějaká sestra dělá a kam chodí. Phaedrine a Shemari nejspíš byly vyslechnout některé ze svých špehů osobně. Nebo si možná odskočily podívat se do knihy v nějaké knihovně. Nakonec byly hnědé. Ale nemohla si nevzpomenout na poznámku Nisao o sestrách odcházejících za Elaidou. Bylo možné najmout si veslaře a přeplavit se do města, kde byla spousta maličkých vodních branek, kudy mohl vstoupit každý, kdo by chtěl, ale s průchodem nebylo třeba riskovat cestu k řece a hledání člunu. Stačilo, aby se do Věže vrátila jediná sestra s touto informací, a ony by přišly o poslední výhodu. A neexistoval způsob, jak to zarazit. Dala se jenom udržovat opozice proti Elaidě. A donutit sestry, aby věřily, že tohle může mít rychlý konec. Jen kdyby tu nějaký rychlý konec byl.

Kousek za pozemkem pro cestování Egwain zastavila koně a zamračila se na dlouhou stěnu stanu ještě záplatovanějšího, než byl ten sněmovní. Po chodníku připlula Aes Sedai – měla obyčejný tmavomodrý plášť a tvář jí zakrývala kapuce, ale novicky a ostatní jí uskakovaly z cesty, jak by to pro obchodnici nikdy neudělaly – zastavila se před stanem a dlouho se na něj dívala, než odhrnula chlopeň a vstoupila. Její neochota byla jasná, jako kdyby křičela nahlas. Egwain tam nikdy nechodila. Cítila, že uvnitř je usměrňován saidar, i když slabě. Nezbytné množství bylo překvapivě malé. Rychlá návštěva amyrlin by však neměla upoutat velkou pozornost. Tolik toužila vidět, co spustila.

Sesedla před stanem, ale zjistila, že má menší potíže. Neměla kde Daišara uvázat. Amyrlin vždy někdo spěchal podržet třmen a odvést koně, ale ona tu teď stála, držela valachovy otěže a hloučky novicek se kolem hnaly, aniž by se na ni podívaly, neboť ji zřejmě považovaly za návštěvnici. Touto dobou už novicky znaly od pohledu všechny přijaté novicky, ale jen málokterá viděla zblízka amyrlin. A Egwain neměla bezvěkou tvář, jež by jim prozradila, že je Aes Sedai. S lítostivým smíchem sáhla do kapsáře. Štola jim řekne, kdo je, a pak může jedné přikázat, aby jí na chvíli podržela koně. Pokud to nebudou považovat za špatný vtip. Některé novicky z Emondovy Role se jí snažily sundat štolu z krku, aby se nedostala do potíží. Ne, to už vyřídila.

Stanová chlopeň se náhle odhrnula a objevila se Leana, zapínajíc si tmavozelený plášť stříbrnou sponou ve tvaru ryby. Plášť byl hedvábný a bohatě vyšívaný zlatem a stříbrem, stejně jako živůtek jejích jezdeckých šatů. I červené rukavičky měla vyšívané na hřbetech rukou. Leana od připojení k zelenému adžah věnovala svému odívání hodně pozornosti. Při spatření Egwain trochu vykulila oči, ale okamžitě se zatvářila neutrálně. Jediným pohledem zhodnotila situaci a zastavila novicku, jež se tu objevila sama. Novicky chodily do tříd po rodinách. „Jak se jmenuješ, dítě?“ Leana se hodně změnila, ale rázná byla stejně. Leda pokud nechtěla být. Většina mužů se změnila v puding, když Leana nasadila svůj smyslný hlas, nicméně ten nikdy nepoužívala na ženy. „Jdeš s posílkou pro nějakou sestru?“

Novicka, světlooká žena ve středních letech s neposkvrněnou pletí, která nikdy nestrávila den práce na poli, chvíli civěla, než se vzpamatovala a udělala pukrle, kdy rukama v rukavičkách s ustřiženými prsty zkušeně roztáhla bílé sukně. Leana, vysoká jako muž, a přesto půvabná a krásná, také neměla bezvěkou tvář, ale ta její patřila ke dvěma nejlépe známým v táboře. Novicky si na ni s úžasem ukazovaly, na sestru, která bývala kronikářkou, byla utišena a vyléčena, takže znovu dokázala usměrňovat, byť ne tak silně jako předtím. A navrch změnila adžah! I nejnovější žena v bílém věděla, že to se nikdy nestalo, i když to druhé se naneštěstí stávalo součástí tradic. Nyní bylo mnohem těžší přimět novicku zpomalit, když se nedala použít námitka, že riskuje konec cesty k šátku tím, že se spálí a přijde o jedinou sílu navždy.

„Letice Murow, Aes Sedai,“ představila se žena uctivě zpěvavým murandským přízvukem. Mluvila, jako kdyby chtěla ještě něco dodat, ale jednou z prvních lekcí po vstupu do Věže bylo, zapomenout na to, čím žena bývala. Pro některé to byla dost tvrdá lekce, zvlášť pro ty, jež mívaly titul. „Jdu navštívit sestru. Co jsme opustily Murandy, jsem ji viděla jen chvilku.“ Příbuzné byly vždy umístěny do jiných rodin novicek, stejně jako ženy, které se znaly před zápisem do knihy novicek. Povzbuzovalo to ženy k navazování nových přátelství a umírňovalo nevyhnutelné napětí, pokud se jedna učila rychleji než druhá nebo měla vyšší potenciál. „Má také volno až do odpoledne a –“

„Tvá sestra bude muset ještě chvíli počkat, dítě,“ přerušila ji Leana. „Podrž amyrlin koně.“

Letice sebou trhla a zažírala na Egwain, jíž se konečně podařilo vytáhnout štolu. Podala ženě Daišarovy otěže, stáhla si kapuci a přehodila si úzký pruh látky přes ramena. V kapsáři byla štola lehká jako pírko, ale kolem krku měla svou váhu. Siuan tvrdila, že občas může cítit, jak na ní visí všechny ženy, které kdy štolu nosily, jako neustálou připomínku zodpovědnosti a povinností, a Egwain jí věřila každé slovo. Muranďanka na ni civěla víc než prve na Leanu a trvalo jí déle, než si vzpomněla, že se má uklonit. Nepochybně slyšela, že amyrlin je mladá, ale zřejmě ji nenapadlo jak mladá.

„Děkuji, dítě,“ pronesla Egwain. Bývaly doby, kdy jí připadalo divné nazývat ženu o deset let starší dítě, ale časem se všechno změnilo. „Nebude to na dlouho. Leano, požádej, prosím, někoho, aby poslal pro Daišara štolbu, ano? Když už jsem na zemi, raději tu zůstanu, a Letice by měla navštívit svou sestru.“

„Zařídím to sama, matko.“

Leana předvedla půvabné pukrle a odešla, aniž by naznačila, že to bylo víc než jen náhodné setkání. Egwain jí věřila mnohem víc než Anaiye a dokonce i Sheriam. Před Leanou rozhodně neměla žádná tajemství, stejně jako před Siuan ne, ale jejich přátelství bylo dalším tajemstvím, jež bylo zapotřebí uchovat. Například Leana měla špehy v Tar Valonu, když už ne v samotné Věži, a její hlášení dostávala pouze a jedině Egwain. Leana byla také mnohem rozmazlovanější, než by odpovídalo jejímu nízkému postavení, a všechny sestry ji měly rády, i když jen proto, že byla žijícím důkazem, že utišení, největší děs každé Aes Sedai, lze zvrátit. Vítaly ji s otevřenou náručí, a protože byla něco méně než ony, stála pod nejméně polovinou sester v táboře, často před ní mluvily o věcech, o nichž nechtěly, aby je zjistila amyrlin. Egwain se na ni ani nepodívala, místo toho se usmála na Letice – která zrudla a předvedla další pukrle – a pak vstoupila do stanu, kde si stáhla rukavice a zastrčila si je za pás.

Ve stanu stálo mezi nízkými dřevěnými truhlami osm kandelábrů se zrcadly. Na jednom ještě byly vidět zbytky zlacení, ostatní byly ze železa a ani dva neměly stejný počet ramen, ale poskytovaly dobré osvětlení, i když tu nebylo tak jasno jako venku. Stoly, které jako by pocházely ze sedmi různých selských kuchyní, stály v řadě uprostřed stanu na plátěné podlážce a na lavicích u tří nejvzdálenějších seděly novicky s plášti složenými vedle sebe. Všechny obklopovala záře jediné síly. Nad nimi se nervózně vznášela správkyně novicek Tiana a přecházela mezi stoly, a kupodivu také Sharina Melloy, jedna z novicek získaných v Murandy.

No, Sharina se tak úplně nevznášela, jen vše klidně sledovala, a snad nebylo nic překvapivého na tom, že tu je. Byla to důstojná šedovlasá bába s pevně staženým drdolem na temeni. Předtím velmi pevnou rukou vedla velkou rodinu a teď zřejmě přijala všechny ostatní novicky za své vnučky a praneteře. To ona je úplně sama rozdělila do malých rodin, zřejmě jenom proto, že jí vadilo, jak se všechny poflakují kolem. Většina Aes Sedai tiskla rty, když se jim to připomnělo, i když tuto organizaci přejaly docela rychle, jakmile jim došlo, že je tak mnohem snazší mít přehled o novickách a rozdělovat je do tříd. Tiana pozorně dohlížela na práci novicek a Shariny si zdánlivě nevšímala. Byla malá, štíhlá, s velkýma hnědýma očima a dolíčky ve tvářích, a vypadala jaksi mladá i přes bezvěkou tvář, zvlášť vedle vrásčitých lící a širokých boků vyšší novicky vedle sebe.

Pozornost dvou měly i obě Aes Sedai usměrňující u stolu před vchodem, Kairen a Ashmanaille. Janya Frende byla přísedící za hnědé a Salita Toranes za žluté. Aes Sedai i novicky prováděly stejný úkol. Před každou ženou byla těsně setkaná síť země, ohně a vzduchu kolem misky či poháru, vyrobených táborovými kováři, kteří si lámali hlavu, proč sestry chtějí něco takového ze železa, nemluvě o tom, že si je nechaly vyrobit stejně skvěle, jako by byly ze stříbra. Každou sítí proniklo druhé tkanivo ze země a ohně a dotklo se nádoby, jež pomalu měnila barvu v bílou. Ve všech případech velice velmi pomalu.

Zacházení s tkanivem se zlepšovalo cvikem, ale z pěti sil byla klíčem země, a kromě Egwain samotné, pouze devět sester v táboře – se dvěma přijatými a téměř dvěma tucty mladších novicek – ji zvládalo natolik, aby tkanivo vůbec fungovalo. Jenom málokterá sestra se mu však chtěla věnovat. Ashmanaille, dost hubená, aby vypadala vyšší, než byla ve skutečnosti, poklepávala prsty na stůl vedle kovového poháru a netrpělivě se mračila, jak se bílý pokraj pomaloučku dostal přes polovinu výšky. Kairen měla modré oči dost chladné, aby to málem vypadalo, že pohledem rozbije číši, na níž pracovala. Zatím na ní měla bílý jen nepatrný proužek na spodku. Egwain musela zahlédnout vcházet právě ji.

Ale ne všechny postrádaly nadšení. Janya, štíhlá, ve světle bronzovém hedvábí, šátek s hnědými třásněmi přehozený přes ramena, sledovala, co Kairen a Ashmanaille provádějí, s dychtivostí někoho, kdo si přeje dokázat totéž. Janya chtěla všechno vědět, vědět, jak se všechno dělá a proč se to dělá právě takhle. Když se nedokázala naučit vyrábět ter’angrial, byla nesmírně zklamaná – to zatím zvládly pouze tři sestry kromě Elain a jen s omezeným úspěchem – a dala si spoustu práce, aby zvládla tohle, třebaže zkouška ukázala, že nemá dostatečnou sílu v používání země.

Salita si Egwain všimla první. Byla to žena s kulaťoučkou tváří a tmavá jako uhlí, klidně si Egwain prohlédla a žluté třásně na šátku se jí zhouply, když předvedla přesně odměřené pukrle, dokonalé do posledního coulu. Salita byla pozvednutá v Salidaru a patřila k té znepokojující skupině přísedících, které byly na tuto úlohu příliš mladé. Salita byla Aes Sedai pouze třicet jeden rok a žena křeslo málokdy získala dříve než po stu letech. Siuan si této skutečnosti všimla a považovala ji za znepokojující, třebaže nedokázala říci proč. Něco, čemu nerozuměla, ji vždycky znepokojovalo. Přesto se Salita postavila za válku proti Elaidě a Egwain ve sněmovně často podpořila. Ne vždy a ne v tomhle. „Matko,“ pronesla chladně.

Janya prudce zvedla hlavu a předvedla zářivý úsměv. Ona také podporovala válku, jediná žena, která byla přísedící ještě před rozkolem ve Věži, kromě Lelaine a Lyrelle, dvou modrých, a i když Egwain nepodporovala zcela neochvějně, obvykle se postavila za ni. Jako obvykle se z ní slova jen sypala. „Přes tohle se nikdy nedostanu, matko. Je to prostě úžasné. Vím, že by nás už nemělo překvapovat, když přijdeš s něčím, co žádnou z nás ani nenapadlo – občas si myslím, že jsme příliš zapadly do vyježděných kolejí, jsme si příliš jisté tím, co se dá a co ne – ale přijít na to, jak vyrobit cuendillar…!“ Nadechla se a Salita její odmlku hladce přešla. A chladně.

„Pořád trvám na tom, že to není správné,“ prohlásila rázně. „Připouštím, že objev byl vynikajícím úspěchem z tvé strany, matko, ale Aes Sedai by neměly vyrábět věci na… prodej.“ Do toho slova vložila veškeré opovržení ženy, jež přijímala výnosy ze svého panství v Tearu, aniž by se někdy vůbec zamyslela nad tím, odkud pocházejí. Tento přístup nebyl neobvyklý, třebaže většina sester žila z velkorysé roční apanáže poskytované Věží. Alespoň do chvíle, než se Věž rozdělila. „A navrch,“ pokračovala, „téměř polovina sester, které jsou k tomu nuceny, jsou žluté. Každý den dostávám stížnosti. Přinejmenším my máme na práci důležitější věci než výrobu… cetek.“ Tím si vysloužila přísný pohled od Ashmanaille, jež byla šedá, a mrazivý od Kairen, patřící k modrým, ale ona si jich nevšímala. Patřila k těm žlutým, které ostatní adžah považovaly jenom za přívažek ke svému vlastnímu, jež mělo pochopitelně jako jediné smysl a bylo užitečné.

„A novicky by takhle složitá tkaniva neměly dělat vůbec,“ dodala Tiana. Správkyně novicek se nikdy nezdráhala vyjádřit svůj názor před přísedícími či před amyrlin a nyní se tvářila nazlobeně. Zřejmě si neuvědomovala, že se jí tím prohlubuje dolíček a ona tak vypadá mrzutě. „Je to pozoruhodný objev a kupříkladu já nemám proti obchodu vůbec žádné námitky, ale některá z těchto děvčat stěží zvládnou, aby ohnivá koule změnila barvu. Když je necháváme pracovat s takovými tkanivy, jen nám to ztěžuje, když jim chceme zabránit, aby se vrhaly na věci, které zvládnout nedokážou, a Světlo ví, že to je dost těžké i bez toho. Mohly by si ublížit.“

„Hlouposti, hlouposti,“ vykřikla Janya a zamávala útlou rukou, jako by tu představu zaháněla. „Každá holka, která byla vybrána, zvládne zaráz tři ohnivé koule, a tohle vyžaduje jen o málo víc jediné síly. Vůbec to není nebezpečné, pokud na ně dohlíží sestra, což vždy dohlíží. Viděla jsem rozpis. Kromě toho to, co za den vyrobíme, nám přinese dost peněz, abychom mohly týden platit vojsko, ale sestry samotné tolik zdaleka vyrobit nedokážou.“ Lehce zašilhala, a jako by se náhle dívala skrz Tianu. Příval jejích slov se ani na chvíli nezpomalil, ale teď jako kdyby mluvila zpola k sobě. „Budeme muset být při prodeji tuze opatrné. Mořský národ po cuendillaru dychtí a v Illianu a Tearu je podle všeho stále spousta jejich lodí – šlechtici po něm taky touží – ale i to má své hranice. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli bude lepší, když se objeví naráz všude, nebo jestli ho máme pouštět po kouscích. Dříve nebo později začne klesat dokonce i cena cuendillaru.“ Náhle zamrkala, podívala se na Tianu a na Salitu a naklonila hlavu na stranu. „Chápete, co tím myslím, že?“

Salita se zlobně zamračila a trhla si za šátek. Tiana rozčileně rozhodila rukama. Egwain zachovávala klid. Pro jednou se nijak nestyděla, že ji chválí zajeden z jejích údajných objevů. Na rozdíl od většiny ostatních věcí s výjimkou cestování, byl tento objev skutečně její, i když jí Moghedien ukázala cestu, než utekla. Ta ženská nevěděla, jak něco opravdu udělat – alespoň jim nic takového nevyjevila, jakkoliv na ni Egwain tlačila, a že na ni tlačila hodně tvrdě – ale Moghedien byla velice chamtivá, a dokonce i ve věku pověstí byl cuendillar drahocenným přepychem, takže znala dost, aby si to Egwain mohla poskládat a domyslet si zbytek. V každém případě, ať už měl námitky kdokoliv a sebedůraznější, Aes Sedai stále potřebovaly peníze, takže výroba cuendillaru bude pokračovat. Třebaže čím déle potrvá, než nějaký prodají, tím lépe, usoudila Egwain.

Sharina hlasitě tleskla a všechny ženy okamžitě otočily hlavu. Kairen a Ashmanaille se rovněž obrátily a modrá dokonce pustila tkaniva, takže se číše odrazila od stolu s kovovým zachřestěním. Byla to známka toho, že se nudí. Proces bylo možné začít znovu, i když najít přesné místo bylo velmi těžké, a některé sestry využívaly veškeré příležitosti dělat během hodiny, kterou ve stanu každý den trávily, cokoliv jiného. Buď tu byly hodinu, nebo než dokončily jeden předmět, cokoliv přišlo dřív. To je údajně mělo nutit, aby se víc snažily zlepšovat své schopnosti, ale zatím pokročila jen málokterá.

„Bodewhin, Nicolo, do třídy,“ nakázala Sharina. Nemluvila příliš hlasitě, ale její hlas snadno pronikl i změtí hlasů, natož tichem ve stanu. „Máte čas si ještě umýt ruce a obličej. Honem. Nechcete udělat špatný dojem.“

Bode – Bodewhin – se pohnula vcelku rychle, propustila saidar a pak položila zpola dokončený náramek z cuendillaru do truhlice u zdi, aby jej dohotovil někdo jiný, a popadla svůj plášť. Byla baculatá a hezká a vlasy nosila spletené do dlouhého copu, i když si Egwain nebyla jistá, má-li k tomu svolení ženského kroužku. Ale ten svět už byl pryč. Bode si cestou ze stanu natahovala rukavice a klopila oči. Na Egwain se ani nepodívala. Očividně ještě nepochopila, proč si novicka nemůže popovídat s amyrlin, kdykoliv se jí zachce, i když spolu vyrůstaly.

Egwain by si byla ráda s Bode a dalšími popovídala, ale amyrlin se musela rovněž hodně učit. Amyrlin měla mnoho povinností, několik přítelkyň a žádné oblíbenkyně. Kromě toho by i jen náznak náklonnosti dvouříčské dívky vyčlenil z kolektivu a ze života s ostatními novickami by měly samou mizérii. A navíc by mi to neprospělo u sněmovny, pomyslela si suše. Přesto chtěla, aby ji dvouříčské dívky chápaly.

Druhá novicka, již Sharina jmenovala, se ani nezvedla, ani nepřestala usměrňovat, jen černýma očima blýskla po Sharině. „Kdyby se mi dovolilo opravdu cvičit, mohla bych v tomhle být nejlepší,“ zavrčela mrzutě. „Zlepšuju se. Vím, že ano. Umím věštit, víte.“ Jako by to spolu souviselo. „Tiano Sedai, řekni jí, že můžu zůstat déle. Dokážu tuhle misku dokončit před příští hodinou, a Adine Sedai určitě nebude vadit, když se trochu opozdím.“ Jestli jí hodina začínala brzy, opozdí se víc než jen trochu, pokud se tu zdrží, aby dokončila misku. Po hodině práce byla miska bílá jen z poloviny.

Tiana otevřela ústa, ale než ze sebe vydala jediné slovo, Sharina zvedla prst a po chvíli druhý. Muselo to mít nějaký zvláštní význam, protože Nicola zesinala, okamžitě propustila tkaniva a vyskočila tak rychle, až strčila do lavice, čímž si vysloužila zamračený pohled od druhých dvou novicek, jež na ní seděly. Ty se však honem vrátily k práci. Nicola skoro běžela uložit zpola dokončenou misku do truhly a pak se vrhla pro plášť. Z koberečku za stoly, kde ji Egwain prve neviděla, vyskočila žena v krátkém hnědém kabátku a širokých kalhotách. Areina, mračící se na všechny v dohledu, vyletěla ze stanu za Nicolou. Obě se tvářily stejně rozladěně a nespokojeně. Pohled na ty dvě pohromadě Egwain znepokojil.

„Nevěděla jsem, že sem smějí kamarádky, aby se dívaly,“ podotkla. „Dělá Nicola stále potíže?“ Nicola a Areina se pokoušely vydírat ji, Myrelle a Nisao, ale tohle na mysli neměla. To bylo další tajemství.

„Lepší, když se kamarádí s Areinou než s některým štolbou,“ zafrkala Tiana. „Už dvě se nechaly obtěžkat, víš, a deset dalších to nejspíš potká. Ta holka ale potřebuje víc kamarádek. Přítelkyně splní svůj účel.“

Odmlčela se, když do stanu vpadly další dvě bíle oděné novicky a se zakvíknutím se zastavily, když zjistily, že Aes Sedai stojí přímo před nimi. Spěšně se spustily do dřepu a pak se na Tianin pokyn vrhly dozadu, kde si složily pláště a z truhlic vytáhly částečně zbělenou číši a téměř bílý pohár.

Sharina se dívala, jak se dávají do práce, potom si vzala plášť a přehodila si ho přes ramena. „Omluvíš-li mne, Tiano Sedai,“ řekla a předvedla pukrle, téměř jako kdyby si byly rovny, „řekly mi, abych dnes pomohla s obědem, a nechci se dostat do křížku s kuchařkami.“ Tmavýma očima spočinula na Egwain a kývla.

„Běž tedy,“ štěkla Tiana ostře. „Nerada bych slyšela, že tě zmrskaly za pozdní příchod.“

Sharina nehnula brvou, znovu Tianě a přísedícícm předvedla pukrle, ani uspěchaně, ani líně, a také Egwain – s dalším pronikavým, ale ještě ne urážlivým pohledem – a potom se za ní stanová chlopeň zavřela a Tiana rozčileně zafuněla.

„Nicola dělá míň potíží než jiné,“ pronesla temně a Janya potřásla hlavou.

„Sharina nedělá problémy, Tiano.“ Mluvila rychle jako vždy, ale tiše, aby ji nebylo slyšet v zadní části stanu. Neshody mezi sestrami se nikdy neprojednávaly před novickami. Zvlášť když se neshoda týkala nějaké novicky. „Ona už zná pravidla lépe než přijatá a nikdy nepřekročí hranici. Nikdy se z ničeho neulívá, ani z nejhorších prací, a první přijde s pomocí, když to nějaká novicka potřebuje. Sharina je prostě Sharina. Světlo, nesmíš dovolit, aby tě zastrašovala novicka.“

Tiana ztuhla a rozzlobeně otevřela ústa, ale jakmile Janya jednou spustila, skočit jí do řeči nebylo nic snadného. „Nicola, na druhou stranu, dělá všechny možné potíže, matko,“ sypala ze sebe hnědá. „Od chvíle, kdy jsme zjistily, že má dar věštění, věští dvakrát třikrát denně, pokud dáš na její slovo. Nebo spíš to vykládá Areina. Nicola je dost chytrá, aby věděla, že si podle všeho nemá pamatovat, co věští, ale Areina je zřejmě vždy u toho, aby to slyšela a zapamatovala si její slova a pomohla jí je vyložit. Něco z toho by napadlo každého v táboře s půlkou mozku a důvěřivou náturou – bitvy se Seanchany nebo asha’many, uvěznění amyrlin, Drak Znovuzrozený dělá samé nemožné věci, vidění, která by mohla znamenat Tarmon Gai’don nebo žaludeční nevolnost – a všechno to ostatní se děje jen proto, aby to ukázalo, že by Nicole mělo být dovoleno postupovat rychleji. Pořád po tom prahne. Myslím, že jí už přestala věřit i většina novicek.“

„Taky do všeho strká nos,“ přisadila si Salita ve chvíli, kdy jí Janya poskytla možnost, „ona i ta druhá holka.“ Zachovávala chladnou a klidnou tvář a zvedla si šátek, jako kdyby se na něj cele soustředila, ale s řečí dost chvátala, snad se bála, že se hnědá znovu ujme slova. „Obě byly zmrskány za špehování sester a já sama jsem Nicolu přistihla, jak nakukuje na pozemek pro cestování. Tvrdila, že se jenom chtěla podívat, jak se otevírá průchod, ale já si myslím, že se snažila naučit tkanivo. Netrpělivost chápu, ale klam nelze připustit. Už si nemyslím, že Nicola získá šátek, a upřímně řečeno, začínám uvažovat, jestli bychom ji neměly poslat pryč dříve nežli později. Kniha novicek je možná otevřená pro každou,“ dodala s důrazným pohledem na Egwain, „ale kvůli tomu ještě nemusíme úplně snížit měřítka.“

Tiana zamračeně našpulila rty, což znovu zdůraznilo její dolíček. Egwain mohla snadno zapomenout, že nosí šátek už třicet let, a myslet si, že je sama novickou. „Dokud jsem já správkyní novicek, rozhodnutí, jestli poslat nějaké děvče pryč, je pouze na mně,“ vyhrkla ohnivě, „a já nehodlám ztratit dívku tak silnou jako Nicola.“ Nicola bude jednoho dne velice silná v jediné síle. „Nebo Sharina,“ dodala s úšklebkem a podrážděně si uhladila suknice. Sharinin potenciál byl rozhodně pozoruhodný, mnohem větší, než měla kterákoliv žena v živé paměti kromě Nyneivy, a byla dokonce silnější než Nyneiva. Některé sestry si myslely, že by se mohla stát nejsilnější, jak jen to bylo možné, ale to byla jen spekulace. „Jestli ti, matko, dělá Nicola potíže, dohlédnu na ni.“

„Jenom jsem byla zvědavá,“ pronesla Egwain opatrně a spolkla návrh, aby na obě ženy řádně dohlížely. Nechtěla mluvit o Nicole. Bylo by příliš snadné dostat se před volbu, že bude muset lhát nebo odhalit věci, jež se odhalit neodvažovala. Škoda že nedovolila Siuan zařídit v tichosti jejich smrt.

Šokované sebou při té myšlence trhla. Opravu se z Emondovy Role dostala tak daleko? Věděla, že bude muset dříve nebo později vydat rozkaz, po němž budou v bitvě umírat muži, a myslela si, že by dokázala vydat rozsudek smrti, pokud by to bylo opravdu nutné. Pokud by jedna smrt mohla zabránit smrti tisíců či dokonce stovek, nebylo by správné ji nařídit? Ale nebezpečí, jež představovaly Nicola a Areina, spočívalo jen v tom, že by mohly odhalit tajemství, které by mohlo Egwain z al’Vereů nadělat nepříjemnosti. Myrelle a ostatní by měly štěstí, kdyby z toho vyšly jen s mrskáním, což by rozhodně považovaly za víc než nepříjemnost, ale nepohodlí nebylo dostatečným důvodem pro zabití.

Egwain si náhle uvědomila, že se mračí, a Tiana a obě přísedící ji pozorovaly. Janya se ani nenamáhala skrýt zvědavost za maskou vyrovnanosti. Aby se kryla, přenesla Egwain zamračený pohled na stůl, kde se Kairen a Ashmanaille opět ponořily do práce. Bílá na poháru Ashmanaille vyšplhala o kousek výš, ale za tu krátkou dobu ji Kairen dohonila. Vlastně ji nejen dohonila, protože číše byla dvakrát vyšší než pohár.

„Zlepšuješ se, Kairen,“ pochválila ji Egwain.

Modrá vzhlédla a zhluboka se nadechla. Její oválná tvář se stala obrazem chladného klidu kolem ledově modrých očí. „Moc schopností to nevyžaduje, matko. Stačí jen splést tkanivo a čekat.“ Její hlas zněl ke konci kousavě a před oslovením krátce zaváhala. Kairen poslali ze Salidaru za nějakým velmi důležitým úkolem, jenž skončil průšvihem, třebaže to nebyla její vina, a vrátila se k nim v Murandy, kde zjistila, že vše, co opustila, se obrátilo vzhůru nohama, a holka, na niž si pamatovala jako na novicku, nosí amyrlininu štolu. Poslední dobou trávila Kairen spoustu času s Lelaine.

„Zlepšuje se. V některých věcech,“ podotkla Janya a významně se na modrou sestru zamračila. Když byla Egwain pozvednuta, Janya si možná byla stejně jistá jako ostatní přísedící, že sněmovna získala loutku, ale zřejmě již pochopila, že Egwain nosí štolu a zaslouží si od každého příslušnou úctu. „Pochopitelně pochybuji, že dohoní Leanu, pokud se do toho pořádně neopře, natož tebe, matko. Vlastně by ji mohla dohonit mladá Bodewhin. Já sama bych nechtěla, aby mě překonala novicka, ale některé to asi cítí jinak.“ Kairen na lících vyskočily rudé skvrny a oči sklopila k číši.

Tiana frkla. „Bodewhin je hodné děvče, ale víc času tráví hihňáním a hrami s ostatními novickami než usilovnou prací, pokud ji Sha –“ Ostře se nadechla. „Pokud na ni někdo nedohlíží. Včera se s Althyn Conly pokusily o dvě věci naráz, jen aby viděly, co se stane, a ty věci se slepily. K prodeji to není, pokud nenajdeš někoho, kdo by chtěl dva poháry spojené pod úhlem, napůl ze železa a napůl z cuendillaru. A Světlo ví, co se mohlo stát děvčatům. Zřejmě si neublížily, ale kdo ví, co se stane příště?“

„Zajistěte, aby žádné příště nebylo,“ nařídila Egwain nepřítomně a pozornost upírala na Kaireninu číši. Bílá hranice postupovala rychle nahoru. Když toto tkanivo používala Leana, černé železo se měnilo v bílý cuendillar, jako kdyby se předmět rychle namočil do mléka. Egwain sama proměnu dokázala v okamžení, černá byla vzápětí bílá. Bude to muset být Kairen a Leana, ale ani Leana nebyla dost rychlá. Kairen potřebovala čas, aby se zlepšila. Dny? Týdny? Cokoliv bude nutné, protože všechno ostatní by znamenalo pohromu pro ženy, jež se toho zúčastní, pro muže, kteří zemřou při boji v ulicích Tar Valonu, a možná i pro Věž. Najednou byla Egwain ráda, že návrh Beonin schválila. Kdyby Kairen vysvětlila, proč potřebuje, aby se snažila víc, by mohlo přinést výsledek, ale tohle bylo další tajemství, jež musela zachovat, dokud nepřijde čas, aby ho vyjevila světu.