Křižovatka soumraku

30 Co dokáže hůl přísah

Slunce sedělo na obzoru a silueta Bílé věže v dálce byla dokonale osvětlena, ale chlad právě uplynuvší noci jako by zesílil a tmavé mraky táhnoucí oblohou hrozily dalším sněhem. Zima ustupovala, ale stále se držela ještě v době, kdy již mělo začít jaro, a nerada se vzdávala své vlády. Do Egwainina stanu pronikl hluk ranních prací, třebaže stan stál stranou ostatních. Tábor jako by vibroval. Dělníci nosili vodu od studní a přiváželi dřiví na oheň a dřevěné uhlí. Služky budou sestrám roznášet snídani, novicky z druhé třídy se vzápětí poženou na ranní jídlo a ty z první a třetí třídy zase do výuky. Dnešek byl významný den, i když to ještě nikdo nevěděl. Dnes nejspíš skončí neschválené vyjednávání, jež probíhalo v Dareinu u stolu ve stanu pod mostem do Tar Valonu. Neschválené bylo na obou stranách. Elaidini nájezdníci dál beztrestně plenili na druhém břehu řeky. V každém případě to bude na delší dobu poslední setkání.

Egwain se podívala, co dostala ke snídani, povzdechla si a sebrala černý flíček z horké kaše. Otřela si prsty do lněného ubrousku, aniž by se přesvědčila, zda to byl červ. Když si nemohla být jistá, dělala si menší starosti kvůli tomu, co ještě mohlo zůstat v misce. Dala si do úst lžíci a snažila se soustředit na sladké kousky sušených meruněk, které do ní Chesa zamíchala. Nekřuplo jí něco mezi zuby?

„Jak říkávala moje matka, naplní to žaludek, takže si toho nevšímej,“ zamumlala Chesa, jako kdyby mluvila sama se sebou. Tak dávala Egwain rady, aniž by překročila hranici mezi paní a komornou. Alespoň jí radila, když u toho nebyla Halima, a ta dnes ráno odešla brzy. Chesa seděla na truhlici na šaty pro případ, že by Egwain něco potřebovala nebo bylo nutné někam zaběhnout s vyřízením, ale občas zabloudila pohledem k hromadě šatstva, které se dnes mělo vyprat. Nevadilo jí před Egwain zašívat a opravovat, ale probírat špinavé prádlo by podle ní znamenalo tu hranici překročit.

Egwain se zatvářila vyrovnaně a už jí chtěla říci, ať se jde nasnídat – Chesa považovala jíst dříve než ona za další přestupek –ale než stačila otevřít pusu, vrazila do stanu Nisao obklopená září saidaru. Než se chlopně stanu zavřely, Egwain venku zahlédla Sarina, Nisaina holohlavého, zakrslého strážce s černou bradou. Malá sestra měla kapuci shozenou a pečlivě upravenou na ramenou tak, aby byla vidět podšívka ze žlutého sametu, ale plášť si držela, jako by cítila zimu. Neřekla nic, jen po Chese vrhla ostrý pohled. Chesa počkala, až Egwain kývne, a pak popadla svůj plášť a vyběhla ven. Záři jediné síly sice neviděla, ale poznala, když Egwain chtěla mít soukromí.

„Kairen Stang je mrtvá,“ začala Nisao bez úvodu. Obličej měla hladký a hlas vyrovnaný a mrazivý. Byla dost malá, aby se Egwain cítila vysoká, a držela se, jako by chtěla získat na výšce. To Nisao obvykle nedělávala. „Sedm sester už zkoušelo ozvuk, než jsem se tam dostala. Není pochyb, že ji zabil saidín. Měla zlomený vaz. Roztříštěný. Jako by jí někdo otočil hlavu kolem dokola. Aspoň to bylo rychlé.“ Nisao se zhluboka, roztřeseně nadechla a pak si uvědomila, co dělá, takže se narovnala ještě víc. „Její strážce je připravený vraždit. Někdo mu dal bylinkový odvar na spaní, ale až se probere, bude dělat potíže.“ Neudělala obličej, jako to žluté obvykle dělávaly při zmínce o bylinkách, což ukazovalo, jak je rozčilená, ať už se tvářila jakkoliv.

Egwain odložila lžíci na stolek a narovnala se. Křesílko už jí nepřipadalo pohodlné. Teď byla po Leane nejlepší Bode Cauthonová. Novicka. Snažila se nemyslet na to, co ještě Bode je. S několika dny výcviku navíc by Bode dokázala pracovat skoro stejně dobře jako Kairen. Skoro. Avšak nezmínila se o tom. Nisao znala některá tajemství, ale ne všechna. „Anaiya a teď Kairen. Obě z modrého adžah. Víš o nějakém dalším spojení mezi nimi?“

Nisao zavrtěla hlavou. „Jak si vzpomínám, Anaiya byla Aes Sedai padesát nebo šedesát let, když Kairen přišla do Věže. Možná měly nějaké společné známé. Nevím, matko.“ Teď mluvila unaveně a trochu jí poklesla ramena. Tiché vyšetřování Anaiyny smrti ji nikam nedostalo a musela vědět, že jí Egwain hodí na krk i Kairen.

„Zjisti to,“ přikázala Egwain. „Nenápadně.“ Druhá vražda vyvolá dost velké pozdvižení bez toho, aby k němu ještě přidávala. Chvíli si druhou ženu prohlížela. Nisao se mohla vymlouvat nebo mohla tvrdit, že je to od začátku pochybné, ale doteď byla vždycky modelem sebeovládání a neochvějné sebejistoty žluté adžah. Nyní ale ne. „Chodí kolem mnoho sester se saidarem?“

„Několika jsem si všimla, matko,“ odpověděla Nisao škrobeně. Vzdorně zvedla bradu, avšak po chvíli záře kolem ní pohasla. Přitáhla si plášť k tělu, jako by jí náhle začalo být zima. „Pochybuji, že by to Kairen prospělo. Její smrt přišla příliš náhle. Člověk se ale cítí… bezpečněji.“

Když malá žena odešla, Egwain zamíchala kaši. Žádné další černé tečky, chuť k jídlu ji ale přešla. Nakonec vstala, hodila si přes ramena sedmipruhou štolu a přehodila si přes ně plášť. Právě dnes nehodlala sedět v šeru. Dnes, ze všech dní, musela dělat přesně to, co obvykle.

Venku ve vyjetých zamrzlých kolejích v uličkách mezi stany rachotily vozy s vysokými koly, naložené velkými sudy s vodou, otepmi naštípaného dříví a pytli dřevěného uhlí, a vozkové byli až po uši zabalení v pláštích proti chladu. Rodiny novicek jako obvykle spěchaly po dřevěných chodnících a obvykle se jim podařilo udělat pukrle před procházející Aes Sedai, aniž by zpomalily. Nedostatek úcty k sestře jim mohl vynést bití, ale stejně tak liknavost, a učitelky byly běžně méně tolerantní než Aes Sedai procházející kolem, neboť ty aspoň mohly omluvit novicku, která utíká okolo.

Bíle oděné ženy stále uskakovaly z cesty při pohledu na štolu na Egwaininých ramenou, jenže ona se odmítala nechat znechutit víc, než už byla, novickami klanějícími se jí na ulici, klouzajícími na zledovatělou zemi a občas padajícími dřív, než je jejich sestřenky dokázaly zachytit. „Sestřenky“ si začaly říkat členky stejné rodinky, což je nějak více stmelilo, jako by byly opravdu příbuzné, a to hodně blízké. Co jí však náladu pokazilo, bylo těch pár Aes Sedai, které zahlédla, jak plují po chodnících mezi vlnami úklon. Mezi svým stanem a amyrlininou pracovnou jich Egwain potkala jen asi deset, ale tři ze čtyř byly kromě plášťů obalené jedinou silou. Nejčastěji chodily ve dvojicích a za nimi se táhli všichni strážci, které měly. A i když nebyly obalené saidarem, vypadaly ostražitě, neustále otáčely hlavy a prohlížely si každého v dohledu.

Připomnělo jí to epidemii skvrnité horečky v Emondově Roli, kdy všichni chodili s kapesníky namočenými v kořalce, přitisknutými na obličej – Doral Barranová, tehdejší vědma, tvrdila, že to pomůže nákaze zabránit – a dívali se po sobě, jako by chtěli zjistit, kdo další je na řadě, u koho se objeví skvrny a praští sebou na zem. Jedenáct lidí zemřelo, než se epidemie přehnala, ale trvalo měsíc od posledního případu, než byli lidé ochotni kapesníky odložit. Egwain si dlouhou dobu spojovala pach kořalky se strachem. Teď ji skoro cítila. V jejich středu zavraždil dvě sestry muž, který dokáže usměrňovat, nemluvě o tom, že zřejmě dokázal přijít a odejít, jak se mu zlíbilo. Strach se mezi Aes Sedai šířil rychleji než jakákoliv choroba.

Stan, který používala jako pracovnu, už byl vyhřátý, když tam dorazila, a z ohřívadla vystupovala vůně růží. Kandelábry se zrcadly i stolní lampy byly zapálené. Všichni znali její denní zvyklosti. Pověsila plášť na věšák v rohu, posadila se za psací stůl a automaticky zachytila vachrlaté křesílko, aby se pod ní hned nesložilo. Stačilo jen dělat to, co obvykle. Zítra bude moci vyhlásit, co udělala.

První návštěvnice ji překvapila, byla to poslední žena, kterou ve svém stanu čekala. Theodrin byla pružná hnědá s tvářemi jako jablíčka, měděnou domanskou pletí a umíněným výrazem. Kdysi se stále usmívala. Teď se postavila na odřený koberec tak blízko, až se jí třásně na šátku otíraly o stůl. Předvedla formální pukrle, a Egwain natáhla ruku, aby jí mohla políbit prsten s Velikým hadem. Na formálnost bylo třeba odpovědět formálností.

„Romanda chce vědět, jestli se s tebou může dnes sejít, matko,“ prohlásila štíhlá hnědá. Mluvila mírně, avšak z jejího hlasu čišela umíněnost.

„Vyřiď jí, že může přijít, kdy bude chtít, dcero,“ odpověděla Egwain opatrně. Theodrin předvedla další pukrle, aniž by změnila výraz.

Když hnědá odcházela, protáhla se kolem ní do stanu jedna přijatá novicka a shrnula si pruhovanou bílou kapuci. Emara byla hubená a malá jako Nisao. Vypadala, jako by ji mohl odnést silnější vítr, ale na svěřené mladší novicky byla tvrdá, tvrdší než mnohá sestra. Ona ale byla tvrdá i na sebe, a život mladší novicky měl být tvrdý. Emara zakoulela šedýma očima na třásně na Theodrinině šátku a opovržlivě se ušklíbla, než si před Egwain uhladila sněhobílé, pruhované sukně. Theodrin na lících vyskočily barevné skvrny.

Egwain praštila rukou do stolu, až kalamář a nádobka s pískem nadskočily. „Zapomněla jsi, jak se slušně chovat k Aes Sedai, dítě?“ vyjela ostře.

Emara rázem zbledla jako stěna – amyrlin nakonec měla špatnou pověst – a honem před Theodrin udělala ještě hlubší pukrle. Ta krátce přikývla a vyrazila ze stanu o hodně rychleji, než jak přicházela.

To, co Emara se silným illiánským přízvukem vybreptala, který šel Egwain přišerně na nervy, byla žádost Lelaine o setkání s amyrlin. Romanda a Lelaine byly kdysi mnohem méně formální, objevovaly se bez ohlášení a kdy se jim zachtělo, ale vyhlášení války Elaidě hodně věcí změnilo. Ne všechno, ale dost na to, aby se to dalo snést. Egwain Lelaine odpověděla stejně jako předtím Romandě, i když víc stroze, a Emara málem upadla, jak dělala pukrle, a málem ze stanu vyběhla tryskem. Další hřebíček upevňující pověst o Egwain z al’Vereů, amyrlin, vedle níž vypadala Sereille Bagand jako polštář nacpaný prachovým peřím.

Jakmile byla přijatá pryč, Egwain zvedla ruku a zamračila se na to, co v ní držela. Složený čtvereček papíru, který jí Theodrin podstrčila, když jí líbala prsten. Písmo pokrývající malou stránku, bylo rozmáchlé a zároveň přesné, ale na kraji byla kaňka. Theodrin byla velmi pečlivá. Možná se snažila vyhovět obecnému názoru na hnědé.

Ta hloupá ženská dokonce připojila své jméno!

„Co je to, matko?“

Egwain překvapeně nadskočila a jenom tak tak zachytila padající křesílko. Zamračila se na Siuan, která stála ve stanu s šátkem s modrými třásněmi na loktech a koženým pouzdrem na papíry přitisknutým na prsa. Modrooká žena nad Egwain překvapením zvedla obočí.

„Na,“ zavrčela Egwain podrážděně a papír jí přistrčila. Nebyla vhodná chvíle na to, aby nadskakovala! „Víš o Kairen?“ Pochopitelně o ní musela vědět, přesto Egwain dodala: „Už jsi zařídila nezbytné změny?“ Nezbytné změny. Světlo, mluví stejně nabubřele jako Romanda. Je nervózní. Až teď ji napadlo popadnout saidar a splést tkanivo proti odposlouchávání. Teprve když byla ochrana na místě, napadlo ji, že dnešek musí být nejlepší čas, kdy by mělo někoho napadnout, že má se Siuan nějaké soukromé jednání.

Siuan nebyla nervózní. Ta přežila pořádné bouře. A dalo by se říci, že přežila i utopení. Dnešek pro ni byl jen trochu větrný. „Není třeba, dokud to s těmi čluny nebudeme vědět jistě, matko,“ odpověděla klidně, položila složku papírů na stůl a úhledně je rozložila mezi kalamář a nádobku s pískem. „Čím míň času bude Bode mít na to, aby si to promyslela, tím míň času bude mít na panikaření.“ Klidná jako tůň. Ani vražda dvou sester ji nedokázala rozrušit. Nebo to, že na místo jedné z nich musí poslat novicku cvičící se teprve pár měsíců.

Když si však přečetla zprávu, zamračila se. „Nejdřív se Faolain začne schovávat,“ zavrčela, „a teď to Theodrin přinese tobě místo mně. Ta hloupá holka má míň rozumu než rybařík! Myslela by sis, že chce, aby někdo zjistil, že pro tebe dohlíží na Romandu.“ Dohlíží. Hezké slovo místo „špehuje“. Obě se cvičily v eufemismech. To Aes Sedai musely. Dnes to ale Egwain šlo na nervy.

„Třeba chce, aby ji někdo odhalil. Třeba už ji nebaví, jak jí Romanda říká, co má dělat, co říkat a co si má myslet. Měla jsem tu přijatou, která se nad jejím šátkem ošklíbala, Siuan.“

Druhá žena zamítavě mávla rukou. „Romanda se snaží každému říkat, co má dělat. A co si myslet. A ten zbytek, věci se změní, jakmile Theodrin a Faolain budou moct přísahat na hůl přísah. Teď už asi nikdo nebude trvat na tom, aby prošly zkouškou na šátek. Do té doby musí brát, co přijde.“

„To nestačí, Siuan.“ Egwain se podařilo mluvit klidně, ale dalo jí to námahu. Měla představu, co ty dvě musí snášet, když jim řekla, aby se přidaly k Romandě a Lelaine. Potřebovala vědět, co přísedící kují, ale měla k těm dvěma závazky. Byly první, kdo jí odpřisáhl věrnost, a navíc ze své vůle. Kromě toho… „Hodně toho, co se dá říct o Theodrin a Faolain, se dá říct i o mně. Když se k nim chová neuctivé přijatá…“ No, toho se ona nebála. Sestry byly něco jiného. Zvláště přísedící. „Siuan, pokud o mně budou Aes Sedai pochybovat, nemůžu doufat, že se mi podaří sjednotit Věž.“

Siuan si nuceně frkla. „Matko, touto dobou už i Lelaine a Romanda vědí, že jsi opravdová amyrlin, i když to třeba nechtějí přiznat. Ty dvě by se nikdy nepřipojily ani k Deane Aryman. Myslím, že v tobě začínají vidět další Edarnu Noregovnu.“

„To je jejich věc,“ zabručela Egwain suše. Deane byla považována za zachránkyni Bílé věže poté, co Bonwhin způsobila tu katastrofu s Artušem Jestřábí křídlo. Edarna byla údajně politicky nejobratnější žena, jaká kdy získala hůl a štolu. Obě to byly velmi silné amyrlin. „Ale jako jsi mi připomněla, musím si dát pozor, abych neskončila jako Shein Chunla.“ Shein začala jako silná amyrlin, Věž i sněmovnu držela pevně v rukou, a skončila jako loutka, která dělala jenom to, co se jí řeklo.

Siuan kývla na pochvalu i na souhlas. Opravdu Egwain učila dějiny Věže a často vynesla na světlo amyrlin, která udělala osudovou chybu. Včetně sebe. „Je tady ale ještě něco,“ zamumlala a poklepala si papírem o prsty. „Až dostanu Theodrin do ruky, bude si přát, aby byla mladší no vička. A Faolain! Jestli si myslí, že se z toho teď vyzují, tak přísahám, že je obě vykuchám jako prasata!“

„Koho že vykucháš?“ zeptala se Sheriam procházející ochranou v závanu chladného vzduchu.

Egwainino křeslo se málem opět složilo na koberec. Bude si muset pořídit něco, na čem se dá sedět a nesloží se to pokaždé, když se pohne. Byla ochotná se vsadit, že Edarna nenadskakovala, jako by měla na zádech platanové chmýří.

„Nikdo, o koho by ses měla zajímat,“ odsekla Siuan a přiložila papír k plameni lampy. Rychle shořel až k jejím prstům, a ona pak rozemnula popel v dlaních a oprášila se. Pravdu o Faolain a Theodrin znaly jen Egwain, Siuan a Leana. A pochopitelně obě sestry. I když toho bylo hodně, co každá z nich nevěděla.

Sheriam napomenutí přijala s klidem. Ze svého zhroucení ve sněmovně se zřejmě docela vzpamatovala. Alespoň získala vnější důstojnost. Dívala se, jak Siuan pálí papír, a trochu přimhouřila zešikmené zelené oči a dotkla se úzké modré štoly na ramenou, jako by chtěla sama sobě připomenout, že ji tam má. Nemusela od Siuan přijímat rozkazy – dostat kronikářku do této pozice připadalo Egwain příliš tvrdé – ale velmi dobře věděla, že Siuan nemusí přijímat rozkazy od ní, což ji muselo žrát, protože Siuan v jediné síle stála tak hluboko pod ní. A taky ji muselo žrát, že tu jsou tajemství, ke kterým ona nemá přístup. Sheriam s tím však musela jíst.

Také přinesla papír, který položila na stůl před Egwain. „Cestou sem jsem potkala Tianu, matko, a pověděla jsem jí, že ti předám tohle.“

„Tohle“ bylo denní hlášení o uprchlicích, třebaže už nechodilo každý den, dokonce ani každý týden, od té doby, co byly novicky organizovány v rodinách. Sestřenky se navzájem podporovaly i ve strachu a slzách a dařilo se jim rozmluvit si navzájem i nejhorší chyby, jako byl například útěk. Na papíře stálo jediné jméno. Nicola Treehill.

Egwain si povzdechla a papír odložila. Myslela si, že Nicolin hlad po vědění ji tu udrží, jakkoliv znechucená se cítila. A přece nemohla tvrdit, že není ráda. Nicola byla potměšilá a bez skrupulí, ochotná vydírat, a udělala by cokoliv, o čem by si myslela, že jí to pomůže v postupu. Nejspíš jí někdo pomohl. Areina by se nezalekla krádeže koní, aby mohly obě uprchnout.

Najednou si všimla data vedle jména. Vlastně dvou dat a s otazníkem. Měsíce se uváděly zřídkakdy, natož dny, pouze na oficiálních dokumentech a smlouvách. Podepsáno a před svědky zapečetěno ve městě Illianu dvanáctého dne savenu tohoto roku milosti… A u hlášení této povahy a při zápisu ženy do knihy novicek. V běžném styku postačilo uvést jen tolik dní před tímto svátkem nebo po něm. Zapsaná data jí připadala divná. Musela si to spočítat na prstech, aby se přesvědčila, že to opravdu vidí.

„Nicola utekla před třemi nebo čtyřmi dny, Sheriam, a Tiana to hlásí až teď? A ani si není jistá, jestli to jsou tři, nebo čtyři dny?“

„Nicolu kryly její sestřenky, matko.“ Sheriam lítostivě zavrtěla hlavou. Nicméně se usmívala pobaveně. Dokonce obdivně. „Ne z lásky. Zřejmě byly rády, že vidí to dítě odcházet, a bály se, že ji přivedou zpátky. S tím svým nadáním k věštění byla opravdu nesnesitelná. Obávám se, že Tiana se na ně velice zlobí. Žádná z nich nebude dneska klidně sedět na zadku a v příštích dnech taky ne, jak se obávám. Tiana říkala, že hodlá každé dát místo snídaně řemenem, dokud se Nicola nenajde. Ale myslím, že by nakonec mohla povolit. Když byla Nicola pryč už tak dlouho před tím, než byl její útěk odhalen, může chvíli trvat, než ji najdou.“

Egwain sebou trhla. Vzpomínala na své návštěvy u správkyně novicek, což bývala právě Sheriam. A zrzka měla pádnou ruku. Výprask každý den, to bude tvrdé. Ale zatajit útěk novicky bylo vážnější než vycházet ven po večerce nebo žertovat. Odstrčila hlášení stranou.

„Tiana to zvládne, jak bude považovat za nejlepší,“ řekla. „Sheriam, nastaly nějaké změny v tom, jak sestry mluví o mém snu?“ Sen o seanchanském útoku odhalila hned ráno a ženy na ni jen lhostejně zíraly, zřejmě proto, že právě zemřela Anaiya. To ohromilo každého.

Místo odpovědi si Sheriam odkašlala a uhladila si modře prostřihávané suknice. „Možná si to neuvědomuješ, matko, ale jednou z Nicoliných sestřenek je Larine Ayellinová. Z Emondovy Role,“ dodala, jako by to Egwain nevěděla. „Nikdo by si nemyslel, že jí nadržuješ, pokud dáš milost celé rodině. Ať už to nakonec dopadne jakkoliv, prozatím hodlá být Tiana velmi přísná. Budou trpět.“ Egwain se opatrně opřela a zamračila se. Larine byla v jejím věku a vyrůstaly spolu jako kamarádky. Společně klevetily a učily se plést copy, až ženský kroužek řekne, že už jsou dost staré. Přesto byla Larine jednou z několika málo dívek z Emondovy Role, které přijímaly, že Egwain může být opravdu amyrlin, i když to dokazovala hlavně tím, že se držela zpátky. Ale Sheriam si teď myslí, že by Egwain někomu nadržovala? Dokonce i Siuan to zarazilo. „Měla bys lip než kdo jiný vědět, Sheriam, že disciplína novicek je čistě v pravomoci správkyně novicek. Pokud děvčeti neubližují, a o to tu nejde. Kromě toho, jestli si Larine myslí, že jí dneska projde napomáhání k útěku – napomáhání k útěku, Sheriam! – co si bude myslet, že jí projde zítra? Jestli ví, jak na to, může získat šátek. Já ji nepovedu po cestě, která skončí tím, že ji vyhodí za špatné chování. Tak. Co tedy říkaly o mém snu?“

Sheriam zamrkala a podívala se na Siuan. Světlo, ta ženská si myslí, že je Egwain tvrdá, protože je tu Siuan? Protože by mohla někde něco vykládat? Měla by mít rozum, vždyť sama byla správkyní novicek. „Názor sester, matko,“ začala konečně Sheriam, „je takový, že Seanchané jsou tisíc mil daleko a neumějí cestovat, a pokud vytáhnou na Tar Valon, tak to zjistíme dávno předtím, než se dostanou na dvě stě leguí daleko.“

Siuan cosi zabručela, a znělo to hnusně, ale nebyla překvapená. Egwain by taky nejradši nadávala. Starosti kvůli Anaiyně vraždě neměly s lhostejností sester nic společného. Ony nevěřily, že Egwain je snílek. Anaiya si byla jistá, ale Anaiya byla mrtvá. Siuan a Leana jí věřily, ale žádná nestála dost vysoko, aby je vyslechly s něčím víc než s netrpělivou zdvořilostí. A bylo docela jasné, že Sheriam jí nevěří. Poslouchala svou přísahu věrnosti do písmene, jak Egwain čekala, ale nemohla někoho přimět, aby věřil. Všechny jenom opakovaly, co se jim řeklo, a nic se nezměnilo.

Když Sheriam odešla, Egwain přemýšlela, co ji sem vlastně přivedlo. Chtěla jí jenom sdělit, že Larine bude potrestána? Určitě ne. Ale nic jiného neřekla, jen odpovídala na Egwaininy otázky.

Zakrátko dorazila Myrelle a za ní Morvrin. Egwain cítila, jak obě propustily pravý zdroj, než vstoupily do stanu, a své strážce nechaly čekat venku. I když je Egwain zahlédla jen krátce, strážci vypadali ostražitě.

Myrelle se při pohledu na Siuan zle zablýsklo v očích a rozšířila chřípí. Morvrin měla obličej jako z leštěného kamene, ale oběma rukama si uhlazovala tmavě hnědé sukně, jako by si z nich něco smetala. Možná že si to neuvědomovala. Na rozdíl od Sheriam musely přijímat rozkazy od Siuan a žádné se to nelíbilo. Ne že by jim Egwain chtěla dělat schválnosti, ale Siuan věřila, a přísahy nepřísahy, jim tak docela nevěřila. Ne tolik jako Siuan. Kromě toho byly doby, kdy bylo nevhodné, když už ne nemožné, aby sestrám, které jí přísahaly věrnost, říkala, co chce udělat. Siuan mohla nosit zprávy, a tak si Egwain mohla být jistá, že budou všechny splněny.

Zeptala se na řeči o svém snu hned na začátku, ale odpovídaly stejně jako Sheriam, na čemž nebylo nic překvapivého. Seanchané byli daleko. Pokud by se to mělo změnit, dostane se jim včasného varování. Tak to šlo už půl druhého týdne. A hůř…

„Mohlo to být jiné, kdyby byla naživu Anaiya,“ řekla Morvrin balancující na rozvrzané stoličce před psacím stolem. Přes své rozměry to dělala s půvabem. „Anaiya měla tajné znalosti. Vždycky jsem si myslela, že se měla dát k hnědým. Kdyby byla řekla, že jsi snílek –“ Cvakly jí zuby, jak se na ni Egwain ostře podívala. Myrelle se náhle začala zajímat o své ruce nad ohřívadlem.

Ani jedna jí nevěřila. Kromě Siuan a Leany nebyl v celém táboře nikdo, kdo by věřil, že Egwain je skutečný snílek. Varilin převzala rozhovory v Dareinu a obratně zatlačila Beonin do menší role a neustále přicházela s výmluvami, proč nemůže právě teď varování předat. Možná za pár dní, jestli rozhovory budou probíhat hladce. Jako by sestry někdy dělaly něco jiného, než že mluvily v kruzích, aniž by řekly jediné slovo, jež by mohlo druhou stranu urazit. Nikdo kromě Siuan a Leany. O nich si myslela, že jí věří.

Myrelle se obrátila k ní, jako by se násilím odvracela od ohřívadla. „Matko, přemýšlela jsem o dni, kdy byl zničen Shadar Logoth –“ Zarazila se a obrátila se zpět k ohřívadlu, protože do stanu vstoupila žena v modrých šatech, s protaženým obličejem, a přinesla trojnožku s namalovanými spirálami.

Maigan byla krásná, měla velké oči a plné rty, ale jaksi působila prodlouženě. Nebyla vysoká, ale měla dlouhé ruce. Chladně kývla Morvrin a významně si nevšímala Myrelle. „Dnes jsem si přinesla vlastní stoličku, matko,“ pravila a udělala pukrle, nakolik to se stoličkou v jedné ruce šlo. „Ty tvoje jsou vachrlaté, pokud to tak smím říct.“

Nebylo žádné překvapení, že po Anaiyně smrti modré adžah jmenovalo do Egwaininy rady někoho jiného. Egwain jenom doufala v nejlepší, když zjistila, kdo to má být. Maigan bývala spojenkyní Siuan, když byla Siuan ještě amyrlin.

„Nebude ti vadit, když pošlu Siuan pro čaj, matko?“ zeptala se Maigan, když si sedala. „Opravdu bys měla mít k ruce novicku, aby ti vyřizovala věci, ale Siuan bude stačit.“

„Mladší novicky mají svou výuku, dcero,“ odpověděla Egwain, „a i když jsou v rodinách, mají přijaté novicky těžko čas na vlastní studium.“ Kromě toho by musela posílat děvče ven do mrazu pokaždé, když by si chtěla s někým promluvit v soukromí. To nešlo u někoho, kdo se ještě nenaučil ignorovat horko či zimu, a navíc by to každému oznamovalo, že se ve stanu děje něco, co by mohlo být zajímavé zjistit. „Siuan, přinesla bys nám, prosím, čaj? Všechny si určitě rády dáme šálek.“

Když Siuan vyrazila ke vchodu, Maigan zvedla ruku. „Mám ve stanu nádobku s mátovým medem,“ pronesla velitelsky. „Dones ji. A ne abys ujídala. Vzpomínám si, že jsi byla na sladké. Tak rychle.“ Maigan bývala spojenec, teď byla jen jednou z mnoha sester, které Siuan kladly za vinu rozbití Věže.

„Jak říkáš, Maigan,“ opáčila Siuan pokorně, a dokonce trochu ohnula koleno, než odběhla. Maigan stála stejně vysoko jako Myrelle a Morvrin a před ní ji žádné přísahy věrnosti nechránily. Maigan spokojeně kývla. Siuan musela prosit, aby ji znovu přijaly do modrého adžah, a povídalo se, že na tom prošení nejvíc trvala právě Maigan.

Morvrin se omluvila a odešla za Siuan, snad že ji chtěla z nějakého důvodu dohonit, jenomže Myrelle se posadila a pustila se do zápolení s Maigan: která dokáže tu druhou ignorovat víc. Egwain nepřátelství mezi nimi nechápala. Lidé občas prostě neměli jeden druhého rádi. V každém případě to nenapomáhalo hovoru. Egwain využila příležitosti a probírala se papíry v Siuanině složce, ale nedokázala se soustředit na klepy z Illianu ani na narážky z Cairhienu. Theodrinino tvrzení, že žluté sestry kvůli něčemu blázní, zřejmě nic nepotvrzovalo. Siuan by byla něco řekla, kdyby to věděla.

Maigan a Myrelle na ni zíraly, jako by dívat se, jak obrací listy papíru, byla nejzajímavější činnost na světě. Byla by je obě poslala pryč, ale chtěla zjistit, nač Myrelle přišla ohledně dne, kdy byl Shadar Logoth smeten z povrchu země. Nemohla poslat pryč jednu a druhou ne. Ďas je obě vem!

Když se Siuan vrátila s dřevěným podnosem, stříbrným čajníkem a porcelánovými šálky – a Maiganinou bíle polévanou nádobkou na med – šel za ní voják v plátové a kroužkové zbroji. Byl to mladý Shienarec, s vlasy vyholenými až na cop na temeni. Mladý, a ne mladý. Ragan měl na tmavé líci svraštělou bílou jizvu od šípu a obličej měl tvrdý jako člověk, který neustále žije ve smrtelném nebezpečí. Zatímco Siuan rozdávala šálky, muž se uklonil, jednou rukou držel přílbu a druhou měl položenou na jílci meče. Nic z jeho výrazu neprozrazovalo, že se již setkali.

„Je mi ctí sloužit, matko,“ pozdravil formálně. „Posílá mě urozený pán Bryne. Mám vyřídit, že to vypadá, jako by nájezdníci včera v noci přešli na tento břeh řeky. S Aes Sedai. Urozený pán Bryne zdvojnásobil hlídky. Radí, aby se sestry držely v táboře. Aby se vyhnuly nehodám.“

„Smím odejít, matko?“ ozvala se Siuan náhle a mluvila trochu zahanbeným tónem, jako někdo, kdo si náhle musí odskočit.

„Ano, ano,“ propustila ji Egwain netrpělivě a skoro nepočkala, až zmizí ze stanu, a už pokračovala. „Vyřiď urozenému pánu Bryneovi, že Aes Sedai si chodí, kdy se jim zachce a kam.“ Prudce zavřela pusu, než ho mohla oslovit jménem, ale díky tomu vypadala ještě přísněji. Doufala.

„Povím mu to, matko,“ odpověděl a znovu se uklonil. „Sloužím srdcem i duší.“

Maigan se při jeho odchodu pousmála. Vojáky nesnášela – strážci byli podle jejího názoru dobří a nezbytní, vojáci dělali zmatky, které museli jiní napravovat – ale byla ráda, když viděla cokoliv, co zřejmě zaráželo klíny mezi Egwain a Garetha Brynea. Nebo bylo lepší říci, že to ráda viděla Lelaine. V tom byla Lelaininou ženou až do morku kostí. Myrelle se tvářila jen zmateně. Věděla, že Egwain s urozeným pánem Garethem vychází velmi dobře.

Egwain si nalila šálek čaje. A vzala si trochu Maiganina medu. Ruce měla klidné. Čluny byly na místě. Za pár hodin sebere Leana Bode a odjede s ní kus od tábora, než jí vysvětlí, co má dělat. Larine musí přijmout trest, jaký si zaslouží, stejně jako Bode musí udělat, co je třeba. Egwain byla mladší než Bode, když byla poslána na lov černých sester. Shienarci sloužili ve válce proti Stínu v Morně, srdcem i duší. Aes Sedai a ty, z nichž se měly stát Aes Sedai, sloužily Věži. Byla to silnější zbraň proti Stínu než nejlepší meč a v neopatrné ruce o nic méně ostrá.

Když dorazila Romanda a Theodrin jí rozhrnula chlopně, šedovlasá žlutá předvedla velmi odměřené pukrle, ani menší, ani větší, než jaké bylo vyžadováno od přísedící k amyrlin. Nebyly teď ve sněmovně. Byla-li tam amyrlin pouze první mezi sobě rovnými, ve vlastní pracovně nebyla pro Romandu o nic víc. Ale prsten Egwain nepolíbila. Hranice existovaly. Prohlédla si Myrelle a Maigan, jako by uvažovala, zda je má požádat, aby šly pryč. Nebo je poslat pryč. Tohle byla ožehavá záležitost. Přísedící očekávaly poslušnost, ale ani jedna z nich nepatřila k jejímu adžah. A navíc byly v amyrlinině pracovně.

Nakonec neudělala nic, jenom dovolila Theodrin, aby si od ní vzala plášť s květinovými bordurami a nalila jí hrnek čaje. Theodrin nebylo zapotřebí říkat, aby to udělala, a pak se vrátila do rohu, kde kroutila šátkem a tvářila se mrzutě, když se Romanda posadila na prázdnou stoličku. Přes nerovné nohy se Romandě podařilo tvářit, jako by seděla ve věžové sněmovně, nebo možná na trůně, jak si tak upravovala šátek se žlutými třásněmi, jejž nosila pod pláštěm.

„Rozhovory šly špatně,“ oznámila svým vysokým, zvučným hlasem. I tak to od ní znělo jako prohlášení. „Varilin si rozčilením hryže rty. Magla je taky rozčilená, dokonce i Saroiya. Když začne Saroiya skřípat zuby, většina sester by už křičela.“ S výjimkou Janyi se vyjednávání účastnily všechny sestry, které byly před rozdělením Věže přísedícími. Nakonec mluvily se ženami, jež tenkrát byly ve sněmovně také. Beonin musela málem běhat s posílkami.

Romanda si přiložila šálek ke rtům a pak ho držela nad talířkem, aniž by řekla slovo. Theodrin vyrazila a donesla šálek k podnosu, kde do něj přidala med, než ho podala zpátky přísedící, a vrátila se do rohu. Romanda čaj znovu ochutnala a kývla. Theodrin zrudla.

„Hovory budou pokračovat dál,“ prohlásila Egwain opatrně. Romanda byla proti každému vyjednávání, ať bylo pochybné nebo ne. A věděla, co se má stát dnes v noci. Nesdělit sněmovně, co přijde, Egwain připadalo jako zbytečný políček.

Romanda přikývla. „Už nám ukázaly jedno. Elaida nedovolí přísedícím, které za ni mluví, aby byť o píď ustoupily. Je zahrabaná ve Věži jako krysa ve zdi. Jediný způsob, jak ji dostat ven, je poslat za ní fretky.“ Myrelle se zakuckala a Maigan se na ni překvapeně podívala. Romanda se pořád dívala na Egwain.

„Elaida bude odstraněna, tak nebo tak,“ opáčila Egwain chladně a postavila šálek na talířek. Ruka se jí netřásla. Co ta ženská zjistila? A jak?

Romanda se zaškaredila do čaje, jako by v něm pořád nebylo dost medu. Nebo byla zklamaná, že Egwain neřekla víc. Poposedla si, jako by měla v ruce meč a připravovala se k dalšímu útoku. „To, co jsi říkala o rodince, matko. Že jich je přes tisíc a nejenom pár desítek. Že některým je pět, šest set let.“ Kroutila nad takovou hloupostí hlavou. „Jak by to všechno mohlo Věži uniknout?“ Vyzývala k boji, nekladla otázku.

„Teprve nedávno jsme zjistily, kolik divoženek se nachází mezi Mořským národem,“ odpověděla Egwain mírně. „A pořád nevíme jistě, kolik jich je doopravdy.“ Romanda se šklebila. Právě žluté potvrdily, že jen v samotném Illianu jsou stovky divoženek Mořského národa. První bod pro Egwain.

Romanda však ještě neskončila. A nebyla to pro ni ani tvrdá rána. „Budeme je muset pochytat, hned jak to tady vyřídíme,“ prohlásila zachmuřeně. „Nechat jich pár desítek v Ebú Daru a Tar Valonu, aby nám pomohly vystopovat uprchlice, byla jedna věc. Ale nemůžeme dovolit, aby několik tisíc divoženek bylo… organizováno.“ Mluvila ještě opovržlivěji, víc než co jiného jí vadila představa, že se divoženky organizují. Myrelle a Maigan je pozorně poslouchaly. Maigan se předkláněla. Ani jedna nevěděla víc, než co Egwain vykládala, a všechny předpokládaly, že to pochází od Siuaniných špehů.

„Jejich hodně přes tisíc,“ opravila ji Egwain, „a ani jedna není divoženka. Všechny byly vyhozeny z Věže, až na pár uprchlic, které unikly.“ Nezvýšila hlas, ale mluvila rázně a dívala se Romandě do očí. „V každém případě, jak je podle tebe máme pochytat? Jsou ve všech zemích a dělají všechno možné. Ebú Dar byl jediné místo, kde se kdy scházely jinak než náhodou, a odtamtud po příchodu Seanchanů uprchly. Od trollockých válek rodinka Věži sdělovala jenom to, co chtěla, aby Věž věděla. Dva tisíce let se schovávala Věži přímo pod nosem. Jejich počty rostly, zatímco počet žen ve Věži klesal. Jak je asi máme najít mezi všemi divoženkami, které Věž vždycky ignorovala, neboť byly ‚moc staré’, než aby se z nich mohly stát novicky? Rodinka nám nijak nepřekáží, Romando. Používají jedinou sílu skoro tak často jako Aes Sedai, ale vykazují stopy stárnutí jako každý jiný, i když stárnou pomaleji. Jestli budou chtít zůstat schované, nikdy je nenajdeme.“ A to byly další body pro Egwain, aniž by jediný ztratila. Romandě se na čele leskl pot, jisté znamení, jak je rozčilená. Myrelle dávala dobrý pozor, jenže Maigan málem padala ze stoličky, jakkoliv vyrovnaně se tvářila.

Romanda si olízla rty. „Jestli usměrňují, musí vypadat jako my. Jestli stárnou, tak nemůžou usměrňovat často. A není možné, aby žily pět nebo šest set let!“ Už žádné přetvářky.

„Mezi Aes Sedai a rodinkou je jediný skutečný rozdíl,“ řekla Egwain tiše. Přesto to znělo hlasitě. I Romanda zadržovala dech. „Odešly z Bílé věže dřív, než mohly přísahat na hůl přísah.“ Tady to konečně bylo vysloveno nahlas.

Romanda sebou trhla, jako kdyby utržila smrtelnou ránu. „Ty jsi ještě přísahy nesložila,“ zachraptěla. „Hodláš se jich zřeknout? Požádat sestry, aby se jich zřekly?“ Myrelle či Maigan zalapala po dechu. Nebo to možná byly obě.

„Ne!“ vyhrkla Egwain ostře. „Tři přísahy dělají Aes Sedai a já složím přísahy, jakmile dostaneme hůl přísah do rukou!“ Zhluboka se nadechla a zmírnila tón. Ale předklonila se, snažila se do hovoru zatáhnout i druhou ženu. Přesvědčit ji. Málem natáhla ruku. „Jak to je, sestry odcházejí a poslední léta tráví v klidu, Romando. Nebylo by lepší, kdyby to nebyla poslední léta? Kdyby sestry odešly k rodince, mohly by rodinku připoutat k Věži. Další lovení by nebylo nutné.“ Zašla tak daleko, že už mohla udělat i poslední krok. „Hůl přísah umí rozvazovat stejně jako vázat.“

Maigan dopadla na koberec a hned se sbírala a rozčileně si oprašovala sukni, jako by ji někdo strčil. Myrelle zbledla.

Romanda pomalu položila šálek na psací stůl, vstala a upravila si šátek. Bezvýrazně civěla na Egwain, než jí Theodrin položila na ramena plášť, zapnula zlatou sponu a pečlivě jako komorná upravila záhyby. Pak teprve promluvila, a hlas měla tvrdý jako kámen. „Když jsem byla malá holka, snila jsem o tom, že se stanu Aes Sedai. Ode dne, kdy jsem dorazila do Bílé věže, se snažím žít jako Aes Sedai. Žila jsem jako Aes Sedai a jako Aes Sedai zemřu. Tohle se nesmí dovolit!“

Otočila se k odchodu, ale zakopla o stoličku, jíž si zřejmě nevšimla. Theodrin spěchala za ní a kupodivu se tvářila ustaraně.

„Matko?“ Myrelle se zhluboka nadechla a zaťala prsty do tmavozelené sukně. „Matko, opravdu naznačuješ…?“ Odmlčela se, jak to nedokázala vyslovit. Maigan seděla ztuhle na stoličce.

„Vyložila jsem fakta,“ odvětila Egwain klidně. „Rozhodnutí je na sněmovně. Pověz, dcero, zemřela bys raději, kdybys mohla žít a dál sloužit Věži?“

Modrá a zelená sestra si vyměnily pohledy, a pak si uvědomily, co udělaly, a rychle se zase otočily. Žádná nepromluvila, ale Egwain skoro viděla, jak se jim hlavou honí myšlenky. Po chvíli vstala a šla narovnat překocenou stoličku. Ani to je nevytrhlo z povrchních omluv, že to musela udělat sama. Pak se znovu odmlčely.

Egwain se pokusila vrátit ke stránkám Siuaniny složky – v Tearském Kameni vše uvázlo na mrtvém bodě a nikdo netušil, jak to skončí – ale chvíli po Romandině odchodu dorazila Lelaine.

Na rozdíl od Romandy byla štíhlá modrá přísedící sama a čaj si také nalila sama. Posadila se na uprázdněnou stoličku, odhodila dozadu kožišinou podšitý plášť a nechala ho viset na sponě s velkými safíry. I ona měla šátek. Přísedící ho obvykle nosily. Lelaine byla přímější než Romanda. Nebo to tak zvenku vypadalo. Oči se jí tvrdě leskly.

„Kairenina smrt zhatila šance na uzavření dohody s Černou věží,“ zahučela přes šálek čaje a vdechovala páru. „A je nutné to vyřídit s chudákem Llywem. Třeba si ho vezme Myrelle. Dva z jejích tří předtím patřily jiné. Žádná jiná ještě nikdy nezachránila dva strážce, kterým umřela Aes Sedai.“

Egwain nebyla jediná, kdo v tom slyšel zvláštní důraz. Myrelle rozhodně zesinala. Měla jistá tajemství a jedním z nich bylo, že má ve skutečnosti čtyři strážce. Předání pouta Lana Mandragorana od Moirain bylo něco, co nikdo neudělal už celá staletí. Dneska se na spojení s mužem proti jeho vůli Aes Sedai nedívaly dobře. Něco takového se nestalo už celá staletí. „Tři mi stačí,“ vyhrkla. „Omluvíš mě, matko?“

Maigan se tiše zasmála, když Myrelle rychle vyšla ze stanu. Ale ne tak rychle, aby venku nepopadla saidar.

„Ovšem,“ řekla Lelaine a vyměnila si s druhou modrou pobavený pohled, „povídá se, že se se svými strážci sezdala. Se všemi. Chudák Llyw se možná za manžela nehodí.“

„Je široký jako kůň,“ přisadila si Maigan. Přes pobavení nad Myrelliným úprkem nemluvila zlomyslně. Jenom konstatovala. Llyw byl chlap jako hora. „Myslím, že znám jednu mladou modrou, která by si ho mohla vzít. Muži ji takhle nezajímají.“

Lelaine kývla, z čehož bylo jasné, že mladá modrá našla svého strážce. „Zelené umějí být divné. Vezmi si třeba Elain z rodu Trakandů. Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že si vybere zelené adžah. Myslela jsem si, že si vyhlédne modré. Ta holka má cit pro změny v politice. I když má taky sklony lézt do hlubší vody, než je zdravé. Nemyslíš, matko?“ S úsměvem se napila čaje.

Tohle se vůbec nepodobalo Romandině opatrnému zkoumání terénu. Tohle bylo bezhlavé sekání. Ví Lelaine o Myrelle a Lanovi?

Poslala někoho do Caemlynu, a pokud ano, kolik toho zjistila? Egwain napadlo, jestli se Romanda necítila vyvedená z rovnováhy.

„Myslíš, že Kairenina vražda tu dohodu zhatí?“ optala se. „Pokud víme, mohl se třeba Logain vrátit pro nějakou šílenou mstu.“ Proč to pro Světlo řekla? Musí si dávat pozor na jazyk a vzít rozum do hrsti. „Nebo to možná byl nějaký chudák z okolních statků nebo mostních měst.“ Lelaine se usmála ještě víc a posměšně, ne pobaveně. Světlo, tak neuctivá nebyla za celé měsíce.

„Kdyby chtěl Logain mstu, matko, asi by byl v Bílé věži a vraždil červené.“ Přes svůj úsměv měla hlas klidný. Bylo to rozčilující. Možná to byl záměr. „Je skoro škoda, že to neudělal. Mohl dostat Elaidu. Ale tak by nedostala, co si zaslouží. Ne, Kairen na to nemá vliv o nic větší než Anaiya, ale dohromady kvůli nim budou sestry víc trvat na zárukách a omezeních. Ty muže možná potřebujeme, ale musíme mít jistotu, že kontrolu máme my. A naprostou.“

Egwain kývla. Nepatrně. Souhlasila, jenže… „Možná bude těžké přimět je, aby na to přistoupili,“ řekla. Těžké. Dneska rozhodně všechno zmírňuje.

„Pouto strážce lze trochu upravit,“ ozvala se Maigan. „Jak to je, dokážeš muže přimět, aby udělal, co chceš, jen s trochou přetahování, ale to se dá snadno odstranit.“

„To mi zní až příliš jako nátlak,“ vybuchla Egwain. Tkanivo znala od Moghedien, ale jen proto, aby věděla, jak se před ním bránit. Byla to ohavnost, krádež svobodné vůle jiného člověka, celé jeho bytosti. Každý pod nátlakem udělal, co po něm člověk chtěl. Cokoliv. A věřil, že to dělá z vlastní vůle. Už jenom z toho pomyšlení se cítila špinavá.

Maigan se jí však dívala do očí stejně jako Lelaine a hlas měla úlisný jako tvář. Ona si špinavá nepřipadala. „Nátlak byl použit na sestry v Cairhienu. To už je jisté. Ale já mluvila o poutu, to je něco úplně jiného.“

„Ty si myslíš, že dokážeš asha’many přesvědčit, aby přijali pouto?“ Egwain nedokázala uvěřit. „Kromě toho, kdo se s nimi spojí? I kdyby si každá sestra, která nemá strážce, vzala jednoho a každá zelená dva nebo tři, není tu dost sester. A to i pokud najdete nějakou, která se bude ochotná spojit s mužem, co každou chvíli zešílí.“

Maigan přikyvovala, jako kdyby souhlasila. A upravovala si sukně, jako by ji tak docela neposlouchala. „Jestli se dá pouto změnit jedním způsobem,“ řekla, jakmile Egwain domluvila, „mělo by být možné změnit ho i obráceně. Tak by bylo možné odstranit sdílení a snad i vědomí. Pak by to šílenství nemusel být takový problém. Bylo by to jiné pouto, ne takové, jaké máme se strážci. Všechny budou určitě souhlasit, že to není jako mít doopravdy strážce. Každá sestra se může spojit s tolika asha’many, s kolika bude potřeba.“

Náhle si Egwain uvědomila, co se děje. Lelaine tady jen seděla a civěla do čaje, ale skrz řasy sledovala Egwain. A používala Maigan jako nastrčeného koně. Egwain potlačila hněv a nemusela se nutit, aby mluvila chladně. Hlas měla jako led.

„To zní přesně jako nátlak, Lelaine. To je nátlak a žádné hry se slovíčky to nezmění. A já to vysvětlím každé, kdo to ještě navrhne. A nechám spráskat každou, která to navrhne. Nátlak je zakázaný a zůstane zakázaný.“

„Jak jsem říkala,“ opáčila Lelaine, což mohlo znamenat cokoliv. Další slova byla určitější. „Bílá věž občas udělá chybu. Bez toho se nedá žít. Ale jdeme dál. A i když občas potřebujeme zakrýt svoje chyby, kdykoliv je to možné, dáme je do pořádku. I když je to bolestné.“ Odložila šálek na podnos a odešla s Maigan za patami. Maigan popadla pravý zdroj, ještě než vyšla ze stanu. Lelaine nikoliv.

Egwain se chvíli snažila jen klidně dýchat. Procvičila řeku mezi břehy. Lelaine neřekla, že Egwain z al’Vereů je chyba, která by měla být napravena, ale skoro.

V poledne Chesa Egwain přinesla další dřevěný podnos a na něm teplý, křupavý chleba jen s jednou nebo dvěma podezřele vypadajícími tmavými tečkami a čočku s kousky turínu a tvrdé mrkve a kousíčky něčeho, co mohlo být skopové. Egwain do sebe dostala jen jednu lžíci. Starosti jí nedělala Lelaine. Už jí vyhrožovala i dřív, i když ne od chvíle, kdy dala jasně najevo, že je amyrlin a ne loutka. Místo jídla však zírala na Tianinu zprávu na stole. Nicola by možná nezískala šátek i přes svůj potenciál, ale Věž měla dlouhé zkušenosti s umíněnými, nevychovanými ženskými, které dokázala proměnit v sebevědomé Aes Sedai. Larine čekala zářná budoucnost, ale musela se naučit řídit pravidly, než začne zjišťovat, která lze porušit a kdy. Bílá věž uměla naučit obému, ale všechno hezky popořádku. Bode bude mít skvělou budoucnost. Měla skoro stejně velký potenciál jako Egwain. Ale ať byla žena Aes Sedai, přijatá nebo mladší novicka, Věž od ní žádala to, co bylo zapotřebí pro Věž. Aes Sedai, přijatá, mladší novicka nebo amyrlin.

Když se Chesa po chvíli vrátila a uviděla jídlo téměř nedotčené, dala mnohomluvně najevo své zklamání, zvlášť proto, že našla téměř nedotčenou i snídani. Egwain napadlo, že se vymluví na bolení břicha, jenže to zavrhla. Když jí Chesin čaj vyléčil bolest hlavy – aspoň na několik dní, než se vrátila ještě silnější a každou noc – ukázalo se, že tlustá komorná má celou sbírku bylinek na každou nemoc, pořízenou od každého formana s hbitým jazykem, a každý odvar chutná odporněji než ten předchozí. A vždycky vypadala zklamaná, když Egwain ty hrozné čaje nevypila, že je nakonec do sebe nalila jenom proto, aby si Chesa nedělala starosti. Občas to kupodivu zabralo, ale Egwain to rozhodně nechtěla mít už nikdy v puse. Poslala Chesu s podnosem pryč a slíbila, že se nají později. Chesa jí nepochybně přinese večeři dost velkou na to, aby se s ní dala vykrmit husa.

Při tom pomyšlení se usmála – Chesa nad ní bude stát a lomit rukama, dokud nepozře poslední sousto – ale pohled jí znovu padl na Tianinu zprávu. Nicola, Larine a Bode. Bílá věž byla přísná. Pokud nebyla ve válce díky konsenzu se sněmovnou, nesměla amyrlin… Ale Věž byla ve válce.

Egwain nevěděla, jak dlouho tam seděla a zírala na ten kousek papíru s jediným jménem, ale když se vrátila Siuan, už byla rozhodnutá. Věž byla přísná a nikdy nikoho neprotěžovala. „Už Leana s Bode odjely?“ zeptala se Siuan. „Už před dvěma hodinami, matko. Leana má doručit Bode a pak odplout po řece.“

Egwain kývla. „Prosím, nech mi osedlat Daišara…“ Ne. Někteří lidé už amyrlinina koně poznali. Bylo jich příliš mnoho. Na dohadování a vysvětlování nebyl čas. Nebyl čas prosadit svou autoritu. „Osedlej Belu a počkej na mě na rohu dvě ulice na sever.“ Skoro všichni znali i Belu. Každý znal Siuanina koně.

„Co chceš dělat, matko?“ vyptávala se Siuan ustaraně. „Chci se projet. A Siuan, nikomu o tom neříkej.“ Podívala se jí do očí a vydržela. Siuan bývala amyrlin a dokázala pohledem umlčet i kámen. Teď byla amyrlin Egwain. „Nikomu, Siuan. Tak běž. Honem.“ Čelo stále svraštělé, Siuan odběhla.

Jakmile byla Egwain opět sama, sundala si z krku štolu, pečlivě ji poskládala a strčila si ji za pás. Plášť měla z dobrého sukna, ale docela prostý. Bez štoly na krku mohla být kýmkoliv.

Ulička před její pracovnou byla pochopitelně prázdná, jenomže jakmile překročila zamrzlou ulici, musela se proplétat obvyklou bílou řekou novicek s několika pruhy přijatých a občas i Aes Sedai. Mladší novicky se jí klaněly, aniž by zpomalily, a přijaté dělaly pukrlata, jakmile si všimly, že její sukně pod pláštěm není bílá s pruhy, a Aes Sedai kolem pluly s tvářemi skrytými v kapucích. Pokud si někdo všiml, že za ní nejde strážce, no, hodně sester nemělo žádného. A ne všechny obklopovala záře saidaru. Jenom většinu.

Dvě ulice od své pracovny se zastavila na kraji dřevěného chodníku a obrátila se zády k proudu spěchajících žen. Snažila se uklidnit. Slunce bylo v polovině cesty k západnímu obzoru, zlatá koule nabodnutá na zlomený štít Dračí hory. Stín hory již padal na tábor a na stany se snášelo večerní šero.

Konečně se objevila Siuan na Bele. Kosmatá kobylka kráčela na kluzké ulici pevným krokem, avšak Siuan jí visela na otěžích a na sedle, jako by se bála, že spadne. Možná se i bála. Siuan byla jedním z nejhorších jezdců, jaké kdy Egwain viděla. Když s kletbami slezla na zem, zřejmě se jí ulevilo, že to přežila. Bela na Egwain zařehtala, jak ji poznala. Siuan si upravila kapuci a otevřela ústa, ale Egwain zvedla ruku dřív, než mohla promluvit. Všimla si, jak se druhé ženě na rtech tvoří slovo „matko“. A nejspíš by promluvila dost hlasitě, aby ji slyšeli na padesát kroků.

„Nikomu o tom neříkej,“ napomenula ji Egwain tiše. „A žádné poznámky a náznaky.“ To by mělo pokrýt všechny možnosti. „Dělej společnost Chese, dokud se nevrátím. Nechci, aby si dělala starosti.“

Siuan jen neochotně kývla. Tvářila se málem trucovitě. Egwain usoudila, že bylo moudré dodat „poznámky“ a „náznaky“. Nechala bývalou amyrlin stát jako trucující holčičku a nasedla.

Nejdřív musela jet krokem kvůli zamrzlým kolejím vyježděným v blátě. A protože by se každý divil, kdyby viděl jet Siuan na Bele rychleji. Snažila se držet v sedle jako Siuan, nejistě se kymácela a držela se jednou rukou sedlové hrušky. Měla pocit, že spadne. Bela otočila hlavu a podívala se na ni. Věděla, koho má na zádech, a věděla také, že Egwain umí jezdit lépe. Egwain dál napodobovala Siuan a snažila se nemyslet na to, kde je slunce. Celou cestu z tábora za řady vozů, až ji první stromy skryly před pohledy z tábora.

Pak se předklonila a přitiskla tvář do Běliny hřívy. „Odnesla jsi mě z Dvouříčí,“ zašeptala. „Dokážeš ještě běhat tak rychle?“ Narovnala se a pobídla Belu patami.

Bela nedokázala cválat tak rychle jako Daišar, ale hned zrychlila. Kdysi to byl tahoun, ne závodní nebo válečný oř, ale dávala do běhu své srdce a natáhla krk tak chrabře jako Daišar. Hnala se sněhem a slunce sklouzlo pod obzor, jako by ho někdo namazal. Egwain se skláněla v sedle a pobízela kobylu do běhu. Byl to závod se sluncem, o kterém Egwain věděla, že jej nemůže vyhrát. Jenže i když slunce nedokáže porazit, pořád měla dost času. A Bela běžela.

Smrákalo se, pak se setmělo docela, než Egwain zahlédla měsíc odrážející se na hladině Erinin. Pořád byl čas. Byla na tom samém místě, jako když tenkrát na Daišarovi hovořila s Garethem a dívali se, jak říční bárky přistávají v Tar Valonu. Zastavila Belu a poslouchala.

Ticho. Pak tlumená nadávka. Tiché bručení a škrábání, jak muži táhli po sněhu těžké břemeno a snažili se u toho být potichu. Egwain obrátila Belu po zvuku. Stíny se zavlnily a ona zaslechla tiché šustnutí oceli vyjíždějící z pochvy.

Pak kdosi zamumlal, ne dost potichu. „Toho poníka znám. Je to jedna ze sester. Ta, o který říkají, že bývala amyrlin. Mně tak nepřipadá. Není o nic starší než ta, co přej dělá amyrlin teď.“

„Bela není poník,“ odsekla Egwain. „Odveďte mě k Bode Cauthonové.“

Z nočních stínů se vynořila desítka mužů a obklopila ji s Belou. Všichni ji zřejmě považovali za Siuan, ale to byla jejich věc. Pro ně byla Aes Sedai jako Aes Sedai, a odvedli ji k místu, kde na koni velkém jako Bela seděla Bode v tmavém plášti. Šaty měla taky tmavé. Bílá by byla v noci příliš vidět.

I Bode poznala Belu a poškrábala ji za uchem, když k ní Egwain dojela.

„Zůstaneš na břehu,“ řekla Egwain tiše. „Až bude po všem, můžeš se vrátit se mnou.“

Bode při zvuku Egwainina hlasu ucukla, jako kdyby se popálila. „Proč?“ zeptala se celkem zdvořile. Aspoň tolik se naučila. „Já tohle zvládnu. Leana Sedai mi to vysvětlila a já to zvládnu.“

„Já vím, že ano. Ale ne tak dobře jako já. Ještě ne.“ To znělo jako až příliš tvrdá kritika, jakou si druhá žena nezasloužila. „Jsem amyrlin, Bode. Některé věci můžu rozhodnout jenom já. A o něco bych neměla žádat mladší novicku, když to zvládnu líp.“ Možná to nebylo o tolik mírnější, ale nemohla jí vysvětlovat, jak je to s Larine a Nicolou, ani jakou cenu Bílá věž žádá ode všech svých dcer. Amyrlin to první nemohla vysvětlovat novicce a novicka nebyla připravená zjistit to druhé.

I v noci bylo z jejího držení těla zřejmé, že Bode nerozumí, ale naučila se také, že se nemá hádat s Aes Sedai. Stejně jako se naučila, že Egwain je Aes Sedai. Na ten zbytek dojde později. Věž ji může učit, jak dlouho bude potřeba.

Egwain sesedla, předala Běliny otěže jednomu vojákovi a zvedla si sukni, jak procházela sněhem k funícím mužům. Ti po sněhu jako sáně táhlí velkou pramici. Pramice byla velká a neohrabaná a oni se s ní museli vyhýbat stromům. Nadávali přitom, i když méně, než je u mužů obvyklé, jakmile si všimli, že jde za nimi. V přítomnosti Aes Sedai si muži obvykle dávali pozor na jazyk, a i když jí ve tmě neviděli do tváře, kdo jiný by byl tady u řeky? A i když poznali, že to není žena, jež je měla doprovázet, kdo by se Aes Sedai na něco ptal?

Dotlačili pramici do řeky a dávali pozor, aby voda nešplouchala. Šest se jich vyškrábalo na palubu a nasadilo vesla do havlen obalených hadry. Muži byli bosí, aby nedupali. Po řece pluly i menší čluny, ale dnes v noci museli překonat proud. Jeden z mužů na břehu jí podal ruku a ona se posadila na sedátko na přídi a držela si plášť u těla. Pramice odrazila od břehu a kromě tichého šplouchání vesel ve vodě byla úplně tichá.

Egwain se zadívala na jih k Tar Valonu. Bílé hradby se leskly ve světle přibývajícího měsíce a osvětlená okna dávala městu tlumenou záři, skoro jako by byl ostrov obklopen saidarem. Bílá věž byla vidět i ve tmě, okna ozářená, velká masa lesknoucí se v měsíčním světle. Přes měsíc něco přeletělo a Egwain zadržela dech. Bála se, že to byl draghkar, právě v tuhletu noc zlé znamení. Usoudila však, že to byl jenom netopýr. Možná už se odvažovali ven, jak se blížilo jaro. Přitáhla si plášť úžeji k tělu a dívala se, jak se město blíží.

Když se před pramicí tyčila vysoká hradba Severního přístavu, veslaři zabrali zpětně a pramice těsně minula zeď vedle vjezdu do přístavu. Egwain skoro natáhla ruku, aby pramici od bledého kamene odstrčila. Náraz by určitě zaslechli vojáci na stráži. Vesla tiše čeřila vodu a pramice se zastavila u místa, kde se mohla dotknout železného řetězu přehrazujícího přístav. Veliká oka řetězu se leskla, jak byla namazaná.

Ale nemusela se ničeho dotýkat. Nebylo třeba čekat. Uchopila saidar a cítila radost života dřív, než spletla tkanivo. Řetěz obklopila země, oheň a vzduch a země a oheň se ho dotkly. Černé železo se rozžhavilo doběla po celé šířce přístavu.

Měla právě dost času si uvědomit, že něco uchopilo pravý zdroj kousek od ní na hradbě, když něco udeřilo do člunu, praštilo ji, a potom už ji obklopila studená voda a vnikla jí do nosu a do úst. Tma.

Ucítila pod sebou něco tvrdého a zaslechla vzrušené hlasy. Ženské hlasy.

„Víš, kdo to je?“

„To se podívejme. Rozhodně jsme dostali něco lepšího, než v co jsme doufali.“

Něco se Egwain vtlačilo do pusy a do krku jí vtekl čaj chutnající po mátě. Křečovitě polkla a náhle si uvědomila, jak jí je zima, úplně se třásla. Otevřela oči. A upřela je na tvář ženy, která jí podpírala hlavu a držela hrnek. Vojáci kolem drželi lucerny, takže její tvář jasně rozeznávala. Bezvěkou tvář. Byla v Severním přístavu.

„Tak, správně, holka,“ povzbuzovala ji Aes Sedai. „Všechno to vypij. Je to pořádná dávka, prozatím.“

Egwain se snažila hrnek odstrčit, popadnout saidar, ale cítila, jak opět klouže do temnoty. Čekaly na ni. Někdo ji zradil. Ale kdo?