Křižovatka soumraku

7 Kovářský hlavolam

Když je smích přešel, Aram nasadil samolibý úsměv a strach, který z něj byl cítit dříve, zmizel. Každý by si mohl myslet, že už stopy viděl sám a věděl všechno, co je tu k vědění. Nikdo ale jeho pošklebování nevěnoval pozornost, všichni se soustředili hlavně na obrovské psí tlapy otištěné do kamene, i když jim Perrin vysvětlil, že temní psi jsou už dávno pryč. Jeden z šikmých paprsků ranního slunce dopadal přímo na šedou desku a jasně ji ozařoval. Tanečník si již na pach hořící síry zvykl – alespoň jen frkal a uši tiskl k hlavě – ale ostatní koně před kamenem couvali. Nikdo z lidí kromě Perrina síru necítil a většina kvůli vyplašenému chování koní reptala a na podivně označený kámen se dívala, jako by to byl exponát v kočovném panoptiku.

Berelainina obtloustlá komorná zakvičela, když uviděla stopy, zakymácela se, že málem spadla ze sedla své nervózně tancující kobyly, ale Berelain jen nepřítomně požádala Annouru, ať na ni dá pozor, a na stopy hleděla se stejně nečitelným výrazem, jako kdyby byla sama Aes Sedai. Ruce však zatínala do otěží, až tenká červená kůže na jejích kloubech zesvětlala. Bertain Gallenne, pan kapitán okřídlené gardy, s křídly na rudé barbutě a třemi tenkými karmínovými chocholy, dnes ráno velel Berelainině osobní stráži osobně a teď dotlačil svého vysokého vraníka blíž ke kameni, seskočil do sněhu, jenž mu sahal po kolena, sňal si přílbu a upřel na kámen své zbylé oko. Prázdný důlek mu zakrýval šarlatový kožený klípec, jehož řemínek mu rozděloval po ramena dlouhé šedé vlasy. Podle jeho výrazu bylo jasné, že vidí potíže, ale on vždycky ze všeho nejdřív uviděl tu nejhorší z možností. Perrin usoudil, že u vojáka je to lepší, než když vždycky uvidí tu nejlepší.

Masuri sesedla také, ale na zemi se zastavila, držíc otěže v ruce, a nejistě se zadívala na tři sluncem osmahlé Aielanky. Několik mayenerských vojáků kvůli tomu reptalo, ale už by na to měli být zvyklí. Annoura si stáhla kapuci hlouběji do čela, jako by kámen vůbec vidět nechtěla, a s komornou jenom rychle zatřásla. Ta na ni užasle vyvalila oči. Masuri, na druhou stranu, čekala vedle svého koně s trpělivým výrazem, který kazilo to, že si uhlazovala rezavé sukně svých hedvábných jezdeckých šatů, jako by si neuvědomovala, že to dělá. Moudré si mlčky vyměnily pohledy, bezvýrazné jako samy sestry. Carelle stála z jedné strany vedle Nevarin, vyzáblé zelenooké ženy, a z druhé byla Marline se soumračně modrýma očima a tmavými vlasy, což bylo u Aielů vzácné. Všechny tři byly vysoké, vysoké jako mnoho mužů, a nevypadaly na víc než o pár let starší než Perrin, ale tu klidnou sebejistotu by nezvládl někdo tak mladý, jak vypadaly jejich obličeje. Přes dlouhé náhrdelníky a těžké náramky ze zlata a slonoviny, jež nosily, by jejich těžké tmavé suknice a tmavé loktuše, téměř zakrývající bílé haleny, mohly patřit selkám, ale tady nebylo pochyb, kdo tu nad Aes Sedai velí. Vlastně občas bylo pochyb o tom, kdo velí nad Perrinem.

Nakonec Nevarin kývla. A přívětivě, pochvalně se usmála. Perrin ji ještě nikdy neviděl se usmát. Nevarin se sice pořád nemračila, ale obvykle se tvářila, že hledá někoho, komu by mohla vynadat.

Teprve když kývla, předala Masuri otěže jednomu z vojáků. Její strážce nebyl nikde v dohledu, což muselo být dílo moudrých. Rovair se jí obvykle držel jako kudlibabka. Masuri si vyhrnula rozdělené sukně a sněhovou závějí se vydala ke kameni. Když došla k němu, začala pohybovat rukama nad otisky, očividně usměrňovala, i když Perrin neviděl, že by se něco dělo. Moudré ji pozorně sledovaly, ale ony musely její tkánivo vidět. Annoura nedávala najevo sebemenší zájem. Šedé sestře se třepetaly copánky, jako kdyby vrtěla hlavou, a potom poodvedla svého koně stranou, z dohledu moudrých, i když tím se dostala dál od Berelain, přičemž by si každý mohl myslet, že ta její radu právě teď může potřebovat. Annoura se moudrým opravdu vyhýbala, jak to jen šlo.

„Zhmotnělé příběhy od ohně,“ zamumlal Gallenne a s letmým pohledem na Masuri odvedl koně od kamene. Aes Sedai ctil, ale jen málokdo chtěl být poblíž, když usměrňovaly. „I když nevím, proč mě to ještě překvapuje po tom, co jsem od odjezdu z Mayene všechno viděl.“ Masuri, soustředěná na stopy, si ho nevšímala.

Kopiníci se zavlnili, jako by skutečně nevěřili vlastním očím, dokud jim to jejich velitel nepotvrdil, a někteří z nich začali páchnout strachy, jako by čekali, že temní psi vyskočí ze stínů. Perrin s tolika lidmi kolem nerozeznával jednotlivé pachy, ale ustrašený smrad byl dost silný, takže musel vycházet od více lidí.

Gallenne asi vycítil to, co Perrin zvětřil. Měl své chyby, ale vojákům velel už dlouho. Pověsil si barbutu na jílec meče a zazubil se. S klípcem přes oko vypadal chmurně, muž, jenž vidí vtip i tváří v tvář smrti a očekává, že ho tam uvidí i ostatní. „Jestli nám budou černí psi dělat potíže, posolíme jim uši,“ řekl hlasitě a srdečně. „To se dělá v příbězích, ne? Nasypete jim sůl na uši a oni zmizí.“ Několik kopiníků se zasmálo, i když pach strachu příliš nezeslábl. Příběhy vyprávěné u ohně byly jedna věc, ale když se tu ti tvorové objevili osobně, bylo to něco zhola jiného.

Gallenne dovedl koně k Berelain a položil ruku jejímu ryzákovi na krk. Zamyšleně se podíval na Perrina, což Perrin vyrovnaně opětoval a odmítal přiznat, že pochopil, co naznačuje. Ať už chtěl ten muž říci cokoliv, mohl to říci před ním a před Aramem. Gallenne si povzdechl. „Oni se ovládnou, má paní,“ pronesl tiše, „ale fakt je, že naše postavení není zrovna bezpečné, nepřátelé jsou všude kolem a docházejí nám zásoby. Zplozenci Stínu mohou věci jen zhoršit. Mě váže povinnost k tobě a k Mayene, má paní, a se vší úctou k urozenému pánu Perrinovi bys mohla zvážit změnu plánů.“ Perrin se navztekal – ten muž chtěl opustit Faile! – ale Berelain promluvila dřív, než mohl vybuchnout.

„Žádné změny nebudou, urozený pane Gallenne.“ Občas bylo snadné zapomenout, že je vládkyní, jakkoliv bylo Mayene malé, ale v jejím hlase se ozýval velitelský tón hodný královny Andoru. Jak byla vzpřímená, její sedlo vypadalo jako trůn, a mluvila dost hlasitě, aby její rozhodnutí uslyšeli všichni, a dost rázně, aby všichni věděli, že se rozhodla. „Jestli jsou nepřátelé všude kolem, tak pokračovat v cestě je stejně bezpečné jako se vrátit nebo odbočit. Ale i kdyby cesta zpátky či stranou byla desetkrát bezpečnější, stejně bych pokračovala dál. Hodlám napomoci záchraně urozené paní Faile, i kdybychom se museli probojovat přes tisíc temných psů a trolloků navrch. To jsem přísahala, že učiním!“

Odpověděl jí hromový jásot, gardisté křičeli a mávali kopími, až červené fábory vlály. Pach strachu zůstal, ale teď se tvářili, že jsou připravení prosekat se libovolným počtem trolloků, jen aby se neshodili v Berelaininých očích. Gallenne jim velel, ale ke své vládkyni cítili víc než pouhou náklonnost, i když měla, co se mužů týče, jistou pověst. Berelain bránila Mayene před tím, aby je pohltil Tear, tím, že štvala jednoho muže, kterému připadala krásná, proti jinému. Perrin sám měl co dělat, aby překvapeně necivěl s otevřenou pusou. Mluvila stejně odhodlaně, jako se cítil on! Byla cítit stejným odhodláním! Gallene neochotně sklonil hlavu na znamení, že se podvoluje, a Berelain spokojeně kývla, než obrátila pozornost zpátky k Aes Sedai u kamene.

Masuri už přestala mávat rukama, zírala na otisky a zamyšleně si poklepávala prstem na rty. Byla hezká, ale ne krásná, i když za něco z toho mohla být zodpovědná aessedaiovská bezvěkost. Často bylo těžké poznat sestru, která se narodila v chudém hospodářství, od té, jež přišla na svět ve velkolepém paláci. Perrin ji viděl celou rudou vzteky, unavenou a na konci sil, ale přes obtížné cestování a život v aielských stanech měla tmavé vlasy a šaty upravené, jako by se jí o ně starala komorná. Teď zrovna mohla stát v knihovně.

„Co jsi zjistila, Masuri?“ zeptala se Berelain. „Masuri, prosím? Masuri?“

Poslední slovo už znělo dost ostře a Masuri sebou trhla, jako by ji překvapilo, že zde není sama. Nejspíš ji to překvapilo. V mnoha věcech působila spíš jako zelená než jako hnědá, víc se soustředila na činy, než na rozjímání, šla rovnou k věci a nikdy nemluvila nejasně, ale stále byla schopná plně se ponořit do toho, co upoutalo její pozornost. Teď sepjala ruce v pase a otevřela ústa, ale než promluvila, zaváhala a tázavě se podívala na moudré.

„Jenom mluv, děvče,“ vyzvala ji Nevarin netrpělivě a za cinkání náramků si dala ruce v bok. Zamračila se, čímž vypadala víc jako obvykle, ale žádná moudrá se netvářila pochvalně. Všechny tři se mračily, až vypadaly jako tři světlooké vrány na plotě. „Nenechávaly jsme tě jen ukojit tvou zvědavost. Tak ven s tím. Pověz nám, co jsi zjistila."

Masuri zrudla, ale okamžitě začala mluvit, oči upřené na Berelain. Určitě se jí nelíbilo, když jí někdo nadával na veřejnosti, ať už ostatní věděli či nevěděli o jejích vztazích s moudrými. „O temných psech je známo poměrně málo, ale já o nich něco nastudovala. Během let jsem narazila na stopy sedmi smeček, u pěti z nich dvakrát a u dvou třikrát.“ Barva se jí vytrácela z tváří a začínala mluvit, jako by přednášela. „Někteří staří autoři hovoří o tom, že existuje pouze sedm smeček, další se zmiňují o devíti nebo třinácti i dalších počtech, o nichž si myslí, že mají nějaký zvláštní význam, jenže během trollockých válek psala Sorelana Alsahhan o ‚stovce smeček psů Stínu, jež loví za noci‘, a ještě před ní Ivonell Bharatiya údajně napsala o ‚psech zrozených ze Stínu, v počtech jako noční můry lidstva‘. I když je pravda, že Ivonell sama mohla být apokryfická. V každém případě –“ Mávla rukou, jako by hledala slovo. „Pach není to správné slovo, ani chuť. Pocit, že každá smečka je jedinečná, a já zcela jistě poznám, že s touhle jsem se ještě nikdy nesetkala, takže víme, že číslo sedm není správné. Ale ať je správný počet devět, třináct nebo jiný, příběhy o temných psech jsou mnohem běžnější než temní psi sami, a ti jsou takhle daleko na jih od Morny nesmírně vzácní. Druhá vzácnost: v téhle smečce jich mohlo být až padesát. Obvykle to bývá tak deset, nejvýš dvanáct. Užitečné rčení: Dvě vzácnosti dohromady volají po bližším zkoumání.“ Odmlčela se a zvedla prst, jako by to chtěla zdůraznit, a když usoudila, že to Berelain došlo, ruce opět sepjala. Vítr jí strhl žlutohnědý plášť z ramene, ale ona si zimy zřejmě nevšímala.

„Ze stopy temných psů je vždycky cítit naléhavost, ale různí se podle mnoha faktorů, kterými si nejsem jistá. Tahle má silnou příměs... asi by se to dalo nazvat – netrpělivost. Není to vlastně dost silné, zdaleka ne – jako kdybych nazvala bodnou ránu píchnutím o špendlík – ale postačí to. Řekla bych, že jsou na lovu už nějakou dobu a kořist jim nějak uniká. Ať už příběhy říkají cokoliv – mimochodem, urozený pane Gallenne, sůl temným psům v nejmenším neublíží.“ Takže nakonec nebyla úplně ztracená v myšlenkách. „Přes příběhy neloví náhodně, i když zabijí cokoliv, dostanou-li příležitost a nebude-li to zasahovat do štvanice. Pro temné psy je lov vším. Jejich kořist je vždycky důležitá pro Stín, i když občas netušíme proč. Ví se o nich, že prošli bez povšimnutí velké a mocné, aby zabili selku nebo řemeslníka, nebo vstoupili do městečka či vesnice, aniž by tam někoho zabili, i když tam přišli s určitým záměrem. To, co mě napadlo jako první důvod, proč sem asi přišli, můžeme zavrhnout, poněvadž pokračovali v cestě.“ Pohledem zalétla k Perrinovi, ale tak rychle, že si nebyl jistý, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. „Vzhledem k tomu silně pochybuji, že se vrátí. No ano, jsou pryč asi hodinu. To, jak se obávám, je vše, co k tomu mohu říci.“ Když domluvila, Nevarin a ostatní moudré pochvalně kývaly a jí se vrátilo trochu barvy do tváří, třebaže rychle zmizela, když si opět nasadila masku aessedaiovské vyrovnanosti. Závan větru přinesl k Perrinovi její pach, překvapený a potěšený, a rozčilený, že je potěšená.

„Děkuji ti, Masuri Sedai,“ pronesla Berelain formálně a lehce se uklonila ze sedla, na což Masuri nepatrně sklonila hlavu. „Uklidnila jsi nás.“

A pach strachu mezi vojáky vskutku slábl, i když Perrin slyšel, jak si Gallenne mrmlá: „To poslední nám mohla říct hned na začátku."

Perrin zachytil ještě něco, přes podupávání koní a tichý smích mužů, jimž se ulevilo. Od jihu se ozvalo volání modřinky, což kromě něj nemohl nikdo jiný slyšet, a vzápětí následovalo bzučivé volání škraboškového vrabce. Další modřinka se ozvala blíž, opět následovaná škraboškovým vrabcem, a stejný pár to zopakoval ještě blíž. V Altaře mohli být modřinky i škraboškoví vrabci, on ale věděl, že tihle nosí dvouříčské luky. Modřinka znamenala blížící se lidi, ne málo a možná ne přátelské. Škraboškový vrabec, jehož doma nazývali i zlodějský pták, neboť kradl lesklé předměty, na druhou stranu... Perrin přejel palcem ostří své sekery a čekal na další zavolání, dost blízko na to, aby si ho všimli i ostatní.

„Slyšeli jste to?“ zeptal se a díval se k jihu, jako kdyby to právě zachytil. „Moje hlídky zahlídly Masemu.“ To upoutalo pozornost a několik mužů kývlo, když se volání ozvalo ještě blíž. „Přichází odtamtud.“

Gallenne si s klením narazil barbutu na hlavu a nasedl. Annoura zvedla otěže a Masuri se začala brodit sněhem zpátky ke svému strakáči. Kopiníci se vrtěli v sedlech a začal z nich být cítit hněv, opět podkreslený strachem. Okřídlená garda měla u Masemy krvavý dluh, ale nikdo se netěšil, že ho vybere, když jich bylo padesát a Masema vždycky jezdil nejméně se stovkou nohsledů.

„Nebudu před ním utíkat,“ prohlásila Berelain. Zamračeně hleděla k jihu. „Počkáme na něj tady.“

Gallenne otevřel pusu a zase ji zavřel, aniž by promluvil – tedy ne k ní. Zhluboka se nadechl a začal pokřikovat rozkazy na svoje gardisty. Seřadit je nebylo snadné. I když stály stromy dost daleko od sebe, les nebyl právě nejlepší místo pro kopiníky. Každý útok by byl od začátku rozkolísaný, a vrazit do někoho kopí bylo těžké, když mohl uhnout za strom a dostat se člověku do zad. Gallenne se je snažil seřadit před Berelain, mezi ni a blížící se muže, ale ona po něm loupla okem a jednooký muž hned změnil rozkazy a seřadil kopiníky do nerovné řady, prohnuté kolem stromů, ale s ní uprostřed. Jednoho vojáka poslal tryskem do tábora. Muž se hnal sehnutý v sedle, kopí skloněné jako při útoku, a hnal se, jak nejrychleji to ve sněhu šlo. Berelain zvedla obočí, neřekla však nic.

Annoura zamířila s koněm k Berelain, ale zastavila se, když na ni Masuri zavolala. Hnědá sestra držela svého strakáče, ale stála tam, s moudrými, jež ji převyšovaly, takže vypadala skoro jako dítě. Annoura zaváhala, dokud ji Masuri nezavolala znovu, ostřeji, a potom měl Perrin dojem, že si Annoura ztěžka povzdechla, než k nim dojela a sesedla. Ať už Aielanky říkaly cokoliv, mluvily příliš potichu, aby je Perrin slyšel, obstoupily Annouru a skláněly se k ní, což se tarabonské sestře nelíbilo. Tvář měla schovanou v kapuci, avšak copánky se třepetaly ještě rychleji, jak vrtěla hlavou, a nakonec se rázně odvrátila a vložila nohu do třmene. Masuri tam klidně stála a nechala moudré, aby si řekly své, ale teď položila ruku Annouře na loket a něco řekla. Nato Annoura svěsila ramena a moudré kývly. Annoura si shrnula kapuci a počkala, až se Masuri vyškrábe na svého koně, než nasedla. Pak společně zajely ke kopiníkům a zastavily se vedle Berelain. Moudré se vtlačily mezi ně na opačné straně, než stál Perrin. Annoura věšela koutky širokých úst a nervózně si třela palce.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Perrin a snažil se neskrývat podezření. Moudré sice nechávaly Masuri slézat se s Masemou, ale pořád tvrdily, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvý. Aes Sedai nemohly použít jedinou sílu jako zbraň, pokud jim nehrozilo nebezpečí, ale moudré žádná taková omezení neměly. Napadlo ho, jestli se propojily. Věděl o jediné síle víc, než kdy chtěl, a dost o moudrých, aby si byl jistý, že kruh povede Nevarin, pokud by ho vytvořily.

Annoura otevřela pusu, avšak Carelle na ni varovně sáhla, tak ji zase zavřela a zamračila se na Masuri. Hnědá sestra našpulila rty a lehce zavrtěla hlavou, což Annouru nejspíš neobměkčilo. Rukama v rukavičkách mačkala otěže tak pevně, až se třásly.

Nevarin se podívala na Perrina, jako by mu četla myšlenky. „My máme v plánu bezpečně tě doprovodit zpět do tábora, Perrine Aybaro,“ prskla ostře, „tebe a Berelain Paeron. My máme v plánu zařídit, aby dnešek a příští dny přežilo co nejvíc lidí. Máš námitky?“

„Hlavně nedělejte nic jinýho, pokud vám neřeknu,“ upozornil ji. Taková odpověď mohla znamenat plno věcí. „Vůbec nic.“

Nevarin znechuceně vrtěla hlavou a Carelle se zasmála, jako by udělal ohromný vtip. Žádná z moudrých si zřejmě nemyslela, že je třeba ještě něco říkat. Dostaly rozkaz ho poslouchat, jenomže jejich představa poslušnosti se jaksi nesrovnávala s tím, co se kdy naučil. To by spíš prasatům narostla křídla, než by z nich dostal lepší odpověď.

Mohl to zarazit. Věděl, že by měl. Ať už moudré plánovaly cokoliv, schůzka s Masemou tak daleko od ostatních v táboře, když ten muž musel vědět, kdo ukradl jeho seanchanský papír, bylo jako doufat, že člověk dostane ruku z kovadliny dřív, než dopadne kladivo. Berelain byla skoro stejně hrozná jako moudré, když přišlo na plnění jeho rozkazů, ale usoudil, že by poslechla, kdyby vydal rozkaz stáhnout se do tábora. Aspoň si myslel, že by to udělala, přestože její pach prozrazoval, že se drží zuby nehty. Zůstávat bylo nesmyslné riziko. Byl si jistý, že by ji o tom dokázal přesvědčit. Ale ani před tím mužem nechtěl utíkat. Jedna jeho část mu říkala, že se chová hloupě. Ta větší doutnala vztekem, jaký se mu ovládal jen stěží. Aram se vtlačil vedle něj a mračil se, ale aspoň netasil meč. Mávání mečem by mohlo být jako hodit žhavý uhlík do seníku a čas na střet s Masemou ještě nenastal. Perrin položil ruku na sekeru. Ještě ne.

Přes šikmé paprsky slunce, pronikajícími hustými větvemi, byl les zahalený stíny. I v poledne by tady bylo šero. Nejdřív zachytil zvuky, tlumený dusot kopyt ve sněhu, těžké dýchání koní nucených k běhu, a pak se objevili jezdci, nesourodý dav hrnoucí se k severu mezi obrovskými stromy málem cvalem, i když na to byl terén naprosto nevhodný. Spíš než stovka to byly dvě, možná i tři stovky. Jeden kůň s řičením upadl a převalil se přes jezdce, ale nikdo z ostatních ani nezpomalil. Muž v čele zvedl ruku a oni zastavili koně, až sníh odletoval. Koně byli zpěnění, supěli a stoupala z nich pára. Občas se mezi nimi objevilo nějaké to kopí, ale většina jezdců ani neměla zbroj, další jen kyrys nebo přílbu, ale sedla měli ověšená meči, sekerami a palcáty. Sluneční paprsky vyhmátly několik obličejů, mužů s ponurýma očima, kteří se tvářili, jako by se nikdy neusmívali.

Perrina napadlo, že možná udělal chybu, když Berelain nenařídil návrat. Tohle pocházelo z rozhodnutí dělaných narychlo, když se nechal unést hněvem. Všichni věděli, že si ráno často vyjede, a Masema možná zoufale toužil dostat svůj seanchanský dokument zpátky. I s Aes Sedai a moudrými by boj v těchto lesích mohl být krvavý, kde by muži i ženy mohli umřít, aniž by si všimli, kdo je zabil. Kdyby nepřežili žádní svědkové, vždy by se to dalo hodit na bandity nebo dokonce na Shaidy. Už se to stalo předtím. A kdyby zůstali svědkové, Masema by klidně oběsil pár desítek svých vlastních mužů a potom by tvrdil, že viníci byli potrestáni. Nejspíš bude chtít zachovat Perrina Aybaru ještě chvíli při životě a nebude čekat moudré ani druhou Aes Sedai. To byly drobnosti, na nichž záviselo padesát životů. Velmi malé drobnosti, na nichž závisel život Faile. Perrin uvolnil sekeru ve smyčce. Berelain vedle něj byla cítit klidem a tvrdým odhodláním. Kupodivu ne strachem. Ani sebeméně. Aram páchl... vzrušením.

Oba oddíly se mlčky pozorovaly, až nakonec vyjel Masema jen se dvěma muži. Všichni tři měli shrnuté kapuce. Žádný z nich neměl přílbu ani kousek zbroje. Nengar a Bartu byli Shienarci jako Masema, ale jako on, i oni si oholili uzel na temeni, takže měli hlavy holé, až připomínaly lebky. Příchod Draka Znovuzrozeného zpřelámal všechna pouta včetně těch, jež tyto muže zavazovala bojovat se Stínem podél Morny. Nengar a Bartu měli na zádech meč a další měli pověšený u sedla a Bartu, menší než druzí dva, měl i jezdecký luk v pouzdře a toulec. Masema neměl žádné viditelné zbraně. Prorok pána Draka Znovuzrozeného žádné nepotřeboval. Perrin byl rád, že Gallenne pozoruje muže, které Masema nechal stát, protože na Masemovi bylo něco, co upoutávalo pozornost. Možná to bylo tím, čím byl, ale i to bohatě stačilo.

Masema zastavil svého vysokého světlého ryzáka pár kroků od Perrina. Prorok byl tmavý, zamračený muž průměrné výšky, s vybledlou jizvou po šípu na tváři, v obnošeném kabátě z hnědého sukna a tmavém plášti s rozedranými okraji. Na vzhledu mu nezáleželo a nejméně ze všeho na vlastním. Nengar a Bartu měli horečnaté oči, ale Masemovy zapadlé, skoro černé oči vypadaly jako řeřavé uhlíky v kovárně, jako by je měl vítr brzy rozfoukat do plamenů, a jeho pach byl drásající, proměnlivá ostrost čirého šílenství. Moudrých a Aes Sedai si nevšímal, jen se na ně zamračil a nenamáhal se to skrývat. Moudré byly podle něj horší než Aes Sedai, nejenže se rouhaly, když používaly jedinou sílu, ale navíc to byly aielské divošky až do morku kostí, což byl dvojnásobný hřích. Okřídlená garda byla pro něho jenom stíny pod stromy. „Pořádáš piknik?“ zeptal se a zalétl pohledem na košík, jenž Perrinovi visel u sedla. Obvykle mluvil stejně ohnivě, jako se tvářil, ale teď to znělo trpce a křivil rty, když mu oči zabloudily k Berelain. Pochopitelně ty řeči slyšel taky.

Perrinem projel vztek, ale ovládl ho, potlačil. Jeho hněv měl jen jeden cíl a on ho nehodlal promarnit na jiný. Tanečník zachytil náladu svého pána a vycenil na Masemova koně zuby a Perrin ho musel pevně přitáhnout. „V noci tu byli temní psi,“ řekl ne moc klidně, ale líp to nedokázal. „Jsou pryč a Masuri si nemyslí, že se vrátí, takže není třeba se bát.“

Masema stále nebyl cítit ustaraně. Nikdy nebyl cítit čímkoliv jiným než šílenstvím. Jeho ryzák agresivně přistrčil hlavu k Tanečníkovi, ale Masema mu drsně škubl za otěž. Jezdil dobře, to ano, ale s koňmi zacházel stejně jako s lidmi. Poprvé se podíval na Masuri. Jeho pohled byl ještě víc horký, pokud to bylo vůbec možné. „Stín lze najít všude,“ pronesl, vášnivé vyhlášení nezpochybnitelné pravdy. „Nikdo, kdo jde za pánem Drakem Znovuzrozeným, kéž Světlo ozařuje jeho jméno, se nemusí bát Stínu. I ve smrti nalezne konečné vítězství Světla.“

Masurina klisna couvla, jako by ji ten pohled spálil, ale jezdkyně ji ovládla pohybem otěží a opětovala Masemův pohled s aessedaiovskou neproniknutelností, klidná jako zamrzlé jezero. Nic nenaznačovalo, že se s ním potají schází. „Strach je užitečnou ostruhou pro důvtip a odhodlání, je-li ovládaný. Nebojíme-li se nepřátel, zbývá nám jen opovržení, a opovržení vede k vítězství nepřítele.“ Člověk by si myslel, že mluví k prostoduchému sedlákovi, jehož vidí dnes poprvé. Annoura to sledovala a tvářila se, jako by jí začínalo být špatně. Bála se, že jejich tajemství vyjde najevo? Že jejich plány, které mají s Masemou, nevyjdou?

Masema znovu zkřivil rty, tentokrát však v úsměvu, ne ve šklebu. Aes Sedai pro něho přestaly existovat, když obrátil pozornost zpátky k Perrinovi. „Někteří z těch, kdo jdou za pánem Drakem, našli město zvané So Habor.“ Takhle o svých stoupencích mluvil vždycky: opravdu šli za Drakem Znovuzrozeným, ne za ním. Skutečnost, že jim Masema říkal, co mají dělat, kdy a jak, byla jenom pominutelná drobnost. „Úhledné místo, tři až čtyři tisíce lidí, asi den cesty zpátky, možná míň, na jihozápad. Zdá se, že se neocitlo v cestě Aielům a jejich loňská úroda byla dobrá i přes to sucho. Měli stodoly plné ječmene, prosa a ovsa a dalších potřebných věcí, řekl bych. Vím, že ti dochází krmení. Jak pro lidi, tak i pro koně.“

„Proč mají v této roční době plné stodoly?“ Berelain se zamračeně předklonila a mluvila téměř panovačně.

Nengar zamračeně položil ruku na meč, jejž měl u sedla. S prorokem pána Draka takhle nikdo nemluvil. A nikdo o něm taky nepochyboval. Nikdo, kdo chtěl zůstat naživu. Zavrzala kůže, jak si kopiníci poposedali v sedlech, ale Nengar si jich nevšímal. Perrina mlátil do nosu smrad Masemova šílenství. Masema si prohlížel Berelain. Zdánlivě si nevšímal Nengara a kopiníků, ani možnosti, že by se muži mohli začít navzájem zabíjet.

„Otázka chamtivosti,“ prohlásil nakonec. „Obchodníci s obilím ze So Habor si zřejmě mysleli, že hodně vydělají, když si zboží ponechají, dokud zima nevyžene ceny nahoru. Jenže ho obvykle prodávali na západ, do Ghealdanu a Amadicie, a po událostech tam a v Ebú Daru se báli, že všechno, co tam pošlou, bude zabaveno. Jejich chamtivost jim ponechala plné stodoly a prázdné měšce.“ Do hlasu se mu vloudilo uspokojení. Chamtivost nenáviděl. Ale on nenáviděl všechny lidské slabosti, ať velké, či malé. „Myslím, že teď se se svým obilím rozloučí za nízkou cenu.“

Perrin vycítil past a nepotřeboval na to vlčí čich. Masema musel nakrmit své muže a koně, a jakkoli důkladně probírali krajinu, nemohli být v lepším stavu než Perrinovi. Proč neposlal několik tisíc svých stoupenců do toho městečka a nevzal si, co tam měli? Den zpátky. To by ho odvedlo dál od Faile a možná dalo Shaidům čas zase zvětšit náskok. Byl tohle důvod té zvláštní nabídky? Nebo další zdržení, aby mohl Masema zůstat na západě, blíž u svých seanchanských přátel?

„Třeba budeme mít čas to městečko navštívit, až bude má žena volná.“ Znovu zachytil slabé zvuky, jak lesem postupují lidé na koních, dřív než ostatní. Tentokrát to přicházelo od západu, od tábora. Gallenneho posel musel cválat celou cestu.

„Tvá žena,“ řekl Masema bezvýrazně a podíval se na Berelain, až se Perrinovi zpěnila krev v žilách. Dokonce i Berelain zrudla, i když tvář zachovala hladkou. „Opravdu věříš, že dnes ti o ní donesou zprávu?“

„Ano.“ Perrin mluvil stejně bezvýrazně jako Masema, a tvrději. Svíral hrušku sedla nad Berelaininým košíkem, aby nehmátl po sekeře. „Osvobodit ji je ze všeho nejdůležitější. Ji a ostatní. Až to uděláme, můžeme si naplnit břicha k prasknutí, ale tohle uděláme nejdřív.“

Blížící se koně už uslyšeli všichni. Na západě se objevila dlouhá řada kopiniků a za ní projížděla mezi stíny další. Rudé fáborky a kyrysy Mayenerů se prolínaly se zelenými fáborky a leštěnými kyrysy z Ghealdanu. Řady byly hodně dlouhé, táhly se až pod Masemovy čekající muže. Mezi stromy také přebíhali pěšáci s dlouhými dvouříčskými luky. Perrin doufal, že tábor nezůstal úplně bez ochrany. Ukrást ten seanchanský papír možná donutilo Masemu vyložit karty, a nakonec to byl veterán z bojů kolem Morny a proti Aielům. Mohl myslet dál než jenom na to, že najde Berelain. Bylo to jako další kovářský hlavolam. Posunete jeden kousek, aby se pohnul další jen natolik, že se uvolní třetí. Tábor s oslabenou obranou bylo snadné dobít a v těchto lesích na počtech záleželo stejně tolik jako na tom, kdo měl lidi, kteří dokážou usměrňovat. Chtěl Masema uchovat to tajemství natolik, aby to celé teď a tady zpečetil? Perrin si uvědomil, že položil ruku na sekeru, ale nechal ji tam.

Mezi Masemovými stoupenci přešlapovali koně, jak jim jezdci tahali za otěže, křičeli po sobě a mávali zbraněmi, Masema sám však jen beze změny výrazu sledoval blížící se kopiníky a lučištníky, o nic méně zakyslý, ani o nic víc. Jako by to byli ptáci poskakující po větvích. Jeho pach se beze změny šíleně svíjel.

„Co se děje ve službě Světlu, musí se udělat,“ řekl, když nově příchozí zastavili asi dvě stě kroků od nich. To nebylo pro dvouříčské luky nijak daleko a Masema je viděl v akci, ale nedával na sobě znát, že by ty široké hlavice mohly být namířené na jeho srdce. „Všechno ostatní je jen šmejd a brak. Pamatuj na to, urozený pane Perrine Zlatooký. Všechno ostatní je šmejd a brak.“

Bez dalšího slova prudce otočil koně a s Nengarem a Bartuem v závěsu se vydal ke svým mužům. Všichni tři hnali koně, aniž by se starali, že by si třeba mohli zlomit nohu nebo vaz. Čekající oddíl se zařadil za ně a celý dav se hrnul k jihu. Někteří muži vzadu se zastavili, aby vytáhli bezvládné tělo zpod zraněného koně a zbavili zvíře utrpení rychlým máchnutím dýky. Pak je začali bourat. Tolik masa nesmělo přijít nazmar. Jezdce nechali tam, kam ho pustili.

„On věří každému slovu, které řekne,“ vydechla Annoura, „ale kam ho jeho víra vede?“

Perrina napadlo zeptat se jí rovnou, kam si myslí, že Masemu vede jeho víra, kam ona chce, aby ho dovedla, ale ona náhle opět nasadila ten neproniknutelný aessedaiovský klid. Špička ostrého nosu jí zrudla chladem. Upřeně na něj zírala. Stejně snadno by mohl holýma rukama vypáčit temnými psy poznačený kámen ze země, jako dostat odpověď z Aes Sedai, když nasadí tenhle výraz. Bude muset nechat vyptávání na Berelain.

Muž, jenž přivedl kopiníky, najednou pobídl koně do kroku. Byl menší, v postříbřeném kyrysu a přílbě s mřížovým hledím a třemi krátkými bílými chocholy. Gerard Arganda byl tvrdý voják, jenž se nahoru propracoval úplně odzdola, proti všem okolnostem, a stal se prvním kapitánem Alliandřiny osobní gardy. Perrina, který přivedl jeho královnu na jih, aniž k tomu měl nějaký dobrý důvod, a potom dopustil, aby ji unesli, neměl rád, ale Perrin čekal, že se zastaví a projeví úctu Berelain, možná se i poradí s Gallennem. Arganda si Gallenneho hodně vážil a často spolu pokuřovali fajfku. Tentokrát jeho pstružák projel kolem Perrina a ostatních a jezdec ho pobízel k větší rychlosti. Když Perrin uviděl, kam jede, pochopil. Od východu se blížil osamělý jezdec na myšákovi a vedle něho se na sněžnicích šoural Aiel.