Křižovatka soumraku

14 Co vědí moudré

Halwyn Norry, první úředník, a Reene Harforová, první panská, vstoupili společně. On se trhaně, neuměle poklonil, její půvabné pukrle nebylo ani příliš hluboké, ani příliš malé. Nemohli se od sebe lišit víc. Paní Harforová byla kulatá a důstojná, šedé vlasy měla stažené do úhledného drdolu na temeni. Pan Norry byl vysoký, nešikovný, trochu připomínal brodivého ptáka, a zbytečky vlasů měl zastrčené za ušima jako bílá pírka. Každý nesl koženou slohu se znakem, plnou papírů, ale ona tu svou nesla u boku, jako by si nechtěla pomačkat formální šarlatový tabard, jako obvykle dokonale vyžehlený, ať byla doba jakkoliv pokročilá či jakkoliv dlouho byla na nohou, kdežto on si slohu tiskl na prsa, jako by zakrýval starou skvrnu od inkoustu, přičemž jich měl na tabardu několik a ta největší zabarvovala jeho stříbrnému lvovi špičku ocasu dočerna. Když vyřídili zdvořilosti, okamžitě od sebe odstoupili a dávali si pozor, aby se jeden na druhého ani nepodívali.

Jakmile se za Rasoriou zavřely dveře, kolem Aviendhy vzplála záře saidaru. Aielanka spletla ochranu proti odposlouchávání, jež přilnula ke stěnám místnosti. To, co nyní řeknou, bylo zabezpečeno jen pro jejich uši, jak jen to bylo možné, a Aviendha by zjistila, kdyby se kdokoliv pokoušel naslouchat s pomocí jediné síly. Takováto tkaniva zvládala velice dobře.

„Paní Harforová,“ řekla Elain, „začni, prosím.“ Pochopitelně jim nenabídla víno ani křesla. Pana Norryho by takové porušení dobrých mravů šokovalo až do hloubi duše a paní Harforová by se mohla docela dobře urazit. Zatím se Norry ošil a koutkem oka se podíval po Reene. Ta stiskla rty. Dokonce i po týdnu, kdy se scházeli každý den, bylo naprosto zřejmé, jak neradi podávají hlášení před tím druhým. Oba na své hájemství jaksepatří žárlili, o to víc, že první panská se přesunula na území, jež kdysi bylo možné považovat za práci pana Norryho. Vedení paláce bylo samo sebou vždy zcela v rukou první panské a dalo by se říci, že její nové povinnosti jsou pouhým rozšířením starých. Halwin Norry by to ale nikdy neřekl. Hořící polena v krbu hlasitě zapraskala a vyslala do komína spršku jisker.

„Jsem přesvědčená, že druhý knihovník je… špeh, má paní,“ promluvila paní Harforová nakonec. Norryho si nevšímala, jako by tím dokázala zařídit, že zmizí. Odmítala komukoliv jinému prozradit, že v paláci hledá špehy, a to, že to věděl první úředník, ji zřejmě žralo ze všeho nejvíc. Jediné, čím ji převyšoval, pokud měl opravdu v něčem větší pravomoci než ona, bylo placení palácových účtů. Norry nikdy nechtěl vysvětlovat výdaje, avšak i tohle bylo víc, než se jí líbilo. „Každé tři čtyři dny navštěvuje pan Harnder hostinec U obruče a šípu. Údajně tam chodí na pivo, které vaří hostinská, jakási Millis Fendryová, jenže panímáma Fendryová také chová holuby, a kdykoliv tam pan Harnder zajde, ona odešle holuba, který odletí na sever. Včera si tři z Aes Sedai, které přebývají u Stříbrné labutě, našly důvod navštívit Obruč a šíp, i když tam chodí mnohem chudší lidé než k Labuti. Přišly tam a odešly zahalené a s kapucemi a přes hodinu byly zavřené s panímámou Fendryovou v soukromém pokoji. Všechny tři byly z hnědého adžah. Obávám se, že to ukazuje, kdo pana Harndera zaměstnává.“

„Kadeřníci, dveřníci, kuchaři, mistr tesař, ne méně než pět úředníků pana Norryho a teď jeden knihovník.“ Dyelin si přehodila nohu přes nohu a kysele se mračila. „Je tady někdo, o kom nakonec nezjistíme, že je špeh, paní Harforová?“ Norry znepokojeně natahoval krk. Zločiny svých úředníků bral jako osobní urážku.

„Doufám, že se snad dostávám na dno toho sudu, má paní,“ opáčila paní Harforová samolibě. Ji nevzrušovali ani špehové, ani hlavy mocných rodů. Špehové byli mor, který hodlala z paláce vymýtit stejně jistě, jako ho udržovala bez krys a blech – i když poslední dobou jí s krysami musely pomáhat Aes Sedai – zatímco mocní šlechtici byli jako déšť nebo sníh, přírodní úkazy, jež je třeba přetrpět, než se přeženou, ale nic, kvůli čemu by se měl člověk rozčilovat. „Je jen určitý počet lidí, které je možné koupit, a jen určitý počet si může dovolit nebo chce kupovat.“

Elain se snažila vzpomenout, jak pan Harnder vypadá, ale jen se nejasně rozpomínala na boubelatého plešouna, který neustále mrkal. Sloužíval její matce a před ní i královně Mordrellen. Nikdo se nezmínil o tom, že zřejmě slouží i hnědým adžah. V každém paláci mezi Páteří světa a Arythským oceánem operovali špehové Věže. Každý vladař aspoň s polovinou mozku to očekával. Seanchané budou nepochybně brzy také žít pod dohledem Bílé věže, pokud už k tomu nedošlo. Reene odhalila několik špehů červených adžah, což byl nepochybně odkaz z dob, kdy v Caemlynu přebývala Elaida, ale tenhle knihovník byl první špeh jiného adžah. Elaidě by se v časech, kdy byla rádkyní královny, nelíbilo, aby ostatní adžah věděly, co se děje v paláci.

„Škoda že nemáme žádné falešné příběhy, které bychom chtěli hnědým adžah podstrčit,“ pronesla zlehčujícím tónem. Velká škoda, že ony a červené vědí o rodince. Přinejlepším musely vědět, že v paláci je mnoho žen, které dokážou usměrňovat, a nepotrvá dlouho, než jim dojde, kdo to je. Tak vznikne spousta problémů, ale na ně teprve dojde. Lini říkávala, že je třeba vždycky mít dopředu připravené plány, avšak dělat si příliš velké starosti s něčím, co se stane za rok, znamenalo, že člověk může zítra zakopnout. „Sleduj pana Harndera a snaž se zjistit, s kým se přátelí. To by mělo prozatím stačit.“ Někteří špehové se spoléhali na své uši, buď že zaslechnou nějaké klepy, nebo poslouchali u dveří. Jiní podmazávali jazyky skleničkami vína. Pokud chtěli špehovi zmařit plány, ze všeho nejdřív museli zjistit, jakým způsobem získává informace, které pak prodává.

Aviendha hlasitě frkla, roztáhla suknice a začala si sedat na koberec, než jí došlo, co má na sobě. Vrhla po Dyelin varovný pohled a usadila se místo toho na okraj křesla, obraz dvorní dámy s blýskajícíma se očima. Až na to, že dvorní dáma by palcem nehladila nůž u pasu. Být po jejím, byla by Aviendha podřízla každému špehovi krk, jakmile by ho dostala do rukou. Špehování bylo podle jejího názoru ohavné, jakkoliv jí Elain vysvětlovala, že odhalený špeh je nástroj, který lze využit k tomu, aby přiměla své nepřátele uvěřit v to, co chtěla ona.

Ne že by každý špeh nutně pracoval pro nepřítele. Většina z těch, jež první panská odhalila, brala peníze z více než jednoho zdroje, k nimž patřili král Roedran z Murandy, různí vznešení páni a paní z Tearu, hrstka cairhienských šlechticů a značný počet kupců. Hodně lidí se zajímalo o to, co se děje v paláci, ať už z obchodních nebo jiných důvodů. Občas se zdálo, že každý špehuje každého.

„Pani Harforová,“ pravila Elain, „nenašla jsi žádné špehy Černé věže.“

Jako většina lidí, i Dyelin se při zmínce o Černé věži zachvěla a zhluboka se napila vína, ale Reene se jen zaškaredila. Protože na tom nemohla nic změnit, rozhodla se skutečnost, že existují muži, kteří dokážou usměrňovat, ignorovat. Pro ni byla Černá věž… jenom pro zlost. „Neměli čas, má paní. Dej jim rok a najdeš dveřníky a knihovníky, kteří berou peníze i od nich.“

„Asi ano.“ Příšerná představa. „Co jiného pro nás ještě máš?“

„Promluvila jsem si s Jonem Skellitem, má paní. Muž, jenž jednou převleče kabát, to klidně udělá znovu, a Skellit je takový.“ Holič Skellit byl v žoldu rodu Arawnů, což znamenalo, že je Arymilliným mužem.

Birgitte spolkla kletbu – z nějakého důvodu se v přítomnosti Reene Harforové snažila dávat pozor na jazyk – a mrzutě vyjela: „Ty sis s ním promluvila? Aniž by ses někoho zeptala?“

Dyelin neměla ohledně první panské žádné výčitky a zamumlala: „Mateřský mlíko v hrnku!“ Elain ještě nikdy neslyšela, že by Dyelin mluvila hrubě. Pan Norry zamrkal a málem upustil složku. Na Dyelin se ani nepodíval. První panská se však jen odmlčela, aby se ujistila, že Birgitte už domluvila, a klidně pokračovala.

„Byl správný čas a Skellit byl zralý. Jeden z mužů, jimž podává hlášení, odjel z města a ještě se nevrátil, a ten druhý si zřejmě zlomil nohu. Tam, kde hasili oheň, je vždycky náledí.“ Řekla to tak nevzrušeně, až bylo jasné, že mužův pád nějak zařídila. V těžkých časech dokázali být tvrdí právě ti nejméně nápadní lidé. „Skellit souhlasí, že další zprávu do táborů doručí osobně. Viděl, jak se dělá průchod, a nebude muset předstírat hrůzu.“ Člověk by si myslel, že odmalička vídá, jak kupecké vozy projíždějí dírou ve vzduchu.

„Co mu zabrání uprchnout, jakmile se dostane ven z toho zatr… ehm… města?“ zeptala se Birgitte a podrážděně začala přecházet sem a tam s rukama sepjatýma za zády. Silný zlatý cop měla málem celý zježený. „Jestli uteče, Arawnové si najmou někoho jinýho a ty ho budeš muset hledat zase od začátku. Světlo, Arymilla se musela o průchodech doslechnout vzápětí poté, co dorazila, a Skellit to jistě ví.“ Rozčilovalo ji, že by mohl Skellit uprchnout, a nejen to. Žoldnéři si mysleli, že byli najati, aby zastavili vojáky, ale za pár stříbrných klidně dovolili každou noc jednomu dvěma lidem projít branami oběma směry. Podle nich jeden dva moc škody nenadělají. Birgitte neměla ráda, když se jí to připomínalo.

„Zastaví ho chamtivost, má paní,“ opáčila paní Harforová klidně. „Pomyšlení, že získá zlato od urozené paní Elain i od urozené paní Naean, ho přiměje vrátit se. Je pravda, že urozená paní Arymilla se už musela o průchodech doslechnout, ale to jenom přidává Skellitovi na věrohodnosti, proč tam jde osobně.“

„A co když je dost chamtivý, aby se pokusil získat víc zlata tím, že změní strany potřetí?“ optala se Dyelin. „Mohl by nadělat velkou… neplechu, paní Harforová.“

Reene promluvila odměřeněji. Hranice by nikdy nepřekročila, ale nesnášela, když si kdokoliv myslel, že je neopatrná. „Urozená paní Naean by ho nechala pohřbít pod nejbližší závěj, má paní, a já zajistila, aby to věděl. Ona nebyla nikdy zrovna trpělivá. Jak určitě sama dobře víš. V každém případě z táborů nedostáváme zrovna moc zpráv, a on by mohl zahlédnout pár věcí, které by se nám mohly hodit.“

„Jestli nám Skellit dokáže povědět, ve kterém táboře budou Arymilla, Elenia a Naean a kdy, dám mu to zlato sama,“ prohlásila Elain. Elenia a Naean se držely Arymilly, nebo spíš ona si je držela u sebe, a Arymilla byla mnohem méně trpělivá než Naean, a navíc byla přesvědčená, že bez její osobní přítomnosti nebude nic fungovat pořádně. Každý den jezdila z tábora do tábora a nikdy nespala dvakrát ve stejném. „To je jediné, co nám může říci o táborech, co by mě zajímalo.“

Reene sklonila hlavu. „Jak přikazuješ, má paní. Dohlédnu na to.“ Příliš často se snažila neříkat věci před Norrym přímo, ale nedala najevo, že by slyšela napomenutí. Elain si pochopitelně nebyla jistá, jestli by tu ženu dokázala otevřeně napomenout. Paní Harforová by i poté vykonávala své povinnosti a špehy by rozhodně dál honila s nezmenšenou horlivostí, když už pro nic jiného, tak proto, že ji jejich přítomnost v paláci urážela, ale Elain by každý den nejspíš narazila na tucet nepříjemnosti, malých těžkostí, které by jen přidávaly k její bídě a které by nemohla první panské připsat přímo. Musíme tancovat přesně stejně jako naši sluhové, řekla jí máti kdysi. Můžeš si pořád najímat nové sloužící, trávit všechen čas jejich výcvikem a trpět, dokud se vše nenaučí, jenom abys skončila tam, kde jsi začala, nebo můžeš přijmout pravidla, stejně jako oni, žít v pohodlí a využívat čas k vládnuti.

„Děkuji ti, paní Harforová,“ řekla, za což se jí dostalo dalšího přesně odměřeného pukrlete. Reene Harforová byla další osoba, jež znala svou cenu. „Pane Norry?“

Muž podobný volavce sebou trhl a přestal se mračit na Reene. Jistým způsobem považoval průchody za své hájemství, s nímž si není radno zahrávat. „Ano, má paní. Ovšem.“ Monotónně drmolil. „Urozená paní Birgitte tě už jistě zpravila o tom, že z Illianu a Tearu sem přijíždějí kupci. Jsem přesvědčený, že je to… ehm… jejím zvykem, kdykoliv se vrátíš do města.“ Káravě se podíval na Birgitte. Jeho by nikdy nenapadlo přeložit Elain stéblo přes cestu, i kdyby na něj křičela, ale žil podle vlastních pravidel a svým mírným způsobem nebyl rád, že mu Birgitte sebrala příležitost vypočítávat povozy, soudky a bedny, jež přivážely. Miloval čísla. Tedy Elain aspoň předpokládala, že je to mírný způsob. Pan Norry nebyl příliš vášnivý.

„Ano,“ sdělila mu jen s náznakem omluvy, aby ho neuvedla do rozpaků. „Obávám se, že někteří Atha’an Miere nás opouštějí. Od zítřka jich budeme mít na průchody jen polovičku.“

Norry roztáhl prsty na kožené složce, jako kdyby se snažil nahmátnout papíry v ní. Elain nikdy neviděla, že by se do nich díval. „Aha. My to… zvládneme, má paní.“ Halwyn Norry zvládl vždycky všechno. „Abych pokračoval, včera došlo k devíti případům žhářství, o něco víc než obvykle. Došlo i ke třem pokusům zapálit skladiště s potravinami. Žádný nebyl úspěšný, jak honem dodávám.“ Nicméně dál mlel jako obvykle. „Smím-li to tak říci, gardisté hlídkující v ulicích mají vliv – počet útoků a krádeží klesl, je jich jen o málo víc než obvykle touto dobou – ale je zřejmé, že ty požáry někdo řídí. Bylo zničeno sedmnáct budov, všechny až na jednu opuštěné.“ Nesouhlasně stiskl rty. Aby jeho donutili opustit Caemlyn, chtělo by to víc než jen obléhání. „A dle mého názoru byla místa vybrána tak, aby oheň odlákal vozy s vodou co nejdál od skladišť, která se pokoušeli zapálit doopravdy. Jsem nyní přesvědčen, že totéž platí o všech požárech, k nimž došlo v posledních týdnech.“

„Birgitte?“ zeptala se Elain.

„Můžu zkusit zanýst skladiště do mapy,“ navrhla Birgitte pochybovačně, „a do ulic, který budou nejdál, poslat další gardisty, ale stejně to bude zatr… ehm… záležet na štěstí.“ Na paní Harforovou se nepodívala, ale Elain z ní cítila, jak se červená. „Každý u sebe může mít křesadlo a ocílku, a s trochou suchý slámy se požár založí za chviličku.“

„Udělej, co půjde,“ nakázala jí Elain. Kdyby žháře chytili při činu, bylo by to opravdu čiré štěstí, a ještě větší štěstí by bylo, kdyby mohl říci víc než to, že mu peníze dala osoba s tváří zakrytou kapuci. Vystopovat ten peníz zpátky k Arymille nebo Elenii nebo Naean, to by chtělo štěstí Mata Cauthona. „Máš ještě něco, pane Norry?“

První úředník si přejel prstem po dlouhém nose a uhnul před ní pohledem. „Doneslo se… ehm… ke mně,“ začal váhavě, „že Marnové, Arawnové a Sarandové si nedávno vzali na svá panství velké půjčky.“ Paní Harforová zvedla obočí, než se stačila ovládnout.

Elain se zadívala do svého šálku a zjistila, že už čaj dopila. Bankéři nikdy nikomu neříkali, kolik komu půjčují a za jakou protihodnotu, přesto se nezeptala se, odkud to Norry ví. To by bylo… trapné. Pro oba. Když jí sestra vzala šálek, Elain se usmála, a pak se zamračila, když jí ho Aviendha přinesla zpátky plný. Aviendha si zřejmě myslela, že by měla pít slabý čaj, dokud jí nepoteče z očí! Kozí mléko bylo podle ní lepší, ale voda z nádobí místo čaje také poslouží. No, bude ten zatracený šálek držet, ale nebude pít.

„Žoldnéři,“ zavrčela Dyelin a před žárem v jejích očích by utekl i medvěd. „Už jsem to říkala a řeknu to zas. Potíž s prodejnými meči je v tom, že ne vždycky zůstanou u prvního žoldu.“ Od samého začátku byla proti tomu, aby při obraně města pomáhali žoldnéři, i když bez nich byl Arymilla mohla se svým vojskem projet libovolnou bránou, nebo skoro. Jinak prostě neměli dost mužů, aby uhlídali každou bránu, natož hradby.

Birgitte se proti žoldnéřům stavěla taky, ale přijala Elaininy důvody, byť neochotně. Přesto jim nedůvěřovala. Teď však jen zavrtěla hlavou. Posadila se na opěradlo křesla u ohně a botu s ostruhou si položila na sedadlo. „Žoldnéřům záleží na jejich pověsti, když už ne na cti. Změnit strany je jedna věc, ale skutečně zradit a vydat bránu je něco zhola jiného. Kumpanii, která by to udělala, by už nikdy nikdo nenajal. Arymilla by kapitánovi musela nabídnout dost, aby mohl prožít zbytek života jako pán, a přinejmenším přesvědčit jeho muže, že by totéž zařídila i pro ně.“

Norry si odkašlal. I to znělo jaksi suše. „Zdá se, že si na některé důchody půjčili dvakrát i třikrát. Bankéři o tom pochopitelně… nevědí… aspoň zatím.“

Birgitte začala klít, ale hned se zarazila. Dyelin se mračila do vína tak, až byl div, že nezkyslo. Aviendha Elain stiskla ruku a hned ji zase pustila. Z ohně vyletěly jiskry a pár jich dopadlo na koberec.

„Na žoldnéřské kumpanie si budeme muset dát pozor.“ Elain zvedla ruku, aby zarazila Birgitte. Druhá žena sice neotevřela pusu, ale z pouta se nesl křik. „Budeš na to muset někde najít lidi.“ Světlo! Zřejmě si budou muset dávat pozor na lidi vně i uvnitř hradeb! „Nemělo by jich být zapotřebí moc, ale musíme vědět, kdyby se začali chovat divně nebo tajnůstkářsky, Birgitte. To by mohlo být jediné varování.“

„Uvažovala jsem o tom, co dělat, kdyby se jedna kumpanie nechala koupit,“ poznamenala Birgitte trpce. „Vědět to stačit nebude, pokud nebudu mít dostatek mužů, co by mohli vletět ke každý bráně, o který si budu myslet, že byla zrazená. A polovina vojáků ve městě jsou žoldnéři. A půlka těch ostatních jsou dědci, co ještě přednedávnem byli na penzi. Budu nepravidelně měnit stanoviště žoldnéřů. Pak pro ně bude těžší vydat nějakou bránu, když si nebudou jistí, kde budou zítra, ale stejně by se to dalo zařídit.“ Jakkoliv pořád namítala, že není generál, zažila víc bitev a obléhání než deset žijících generálů a velice dobře věděla, jak takové věci chodí.

Elain si skoro přála, aby měla sklenici vína. Skoro. „Je možné, že by bankéři zjistili to, co ty, pane Norry? Než budou půjčky splatné?“ Pokud ano, někteří by mohli dát na trůně přednost Arymille, neboť ta by pak mohla obrat krajinu dohola, aby zaplatila. Možná by to i udělala. Žoldnéři byli jako korouhvička, obraceli se tam, kam zavály politické větry. Bankéři zase byli schopní politiku ovlivňovat.

„Podle mého názoru to není příliš pravděpodobné, má paní. Museli by… ehm… klást správné otázky správným lidem, jenže bankéři jsou mezi sebou obvykle… ehm… uzavření. Ne, podle mě to není pravděpodobné. Prozatím.“

V každém případě se s tím nedá nic dělat. Jen musela povědět Birgitte, že se možná objeví nový zdroj vrahů a únosců. Akorát že vzhledem k tvrdému výrazu tváře i pouta jí to už došlo. Odteď nepůjde udržet osobní stráž pod sto žen. Pokud tu tato naděje někdy vůbec byla.

„Děkuji, pane Norry,“ řekla Elain. „Vedl sis dobře, jako vždy. Okamžitě mi sděl, pokud uvidíš nějaký náznak, že bankéři ty otázky položili.“

„Ovšem, má paní,“ zamumlal Norry a sklonil hlavu jako volavka vrhající se za rybou. „Má paní je laskavá.“

Když Reene a Norry odešli – on jí podržel dveře a uklonil se téměř o vlásek půvabněji než obvykle a ona nepatrně sklonila hlavu, když kolem něj proplouvala do chodby – Aviendha ochranu, kterou držela, nepropustila. Jakmile se dveře zavřely a jejich bouchnutí spolkla ochrana, promluvila. „Někdo se pokoušel poslouchat.“

Elain zavrtěla hlavou. Nedalo se říci kdo – černá sestra? Zvědavá členka rodinky? – ale aspoň jim to nevyšlo. Ne že by tu byla větší šance, že se někomu podaří přes Aviendžiny ochrany proklouznout, možná by to nezvládl ani Zaprodanec, ale pokud by to někdo dokázal, byla by to Aielanka řekla hned.

Dyelin její prohlášení vzala méně sebejistě a zamumlala něco o Mořském národě. Když uslyšela, že polovina hledaček větru odchází, nehnula brvou, ne před Reene a Norrym, ale teď chtěla vědět, co je za tím. „Já Zaidě nikdy nevěřila,“ zavrčela, když Elain skončila. „Ta dohoda sice vypadá dobře pro obchod, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nechala jednu hledačku větru poslouchat. Připadala mi jako žena, která chce vědět všechno, čistě pro případ, že by se jí to mohlo jednou hodit.“ Dyelin nebyla váhavá, teď však zaváhala a obracela pohár s vínem v dlaních. „Víš jistě, Elain, že nám ten… to světlo nemůže ublížit?“

„Tak jistá, jak jen to jde, Dyelin. Kdyby to mělo roztrhnout svět, už by k tomu podle mě došlo.“ Aviendha se zasmála, avšak Dyelin zesinala. Opravdu! Občas se člověk musel smát, i když jen proto, aby se nerozplakal.

„Jestli budeme příliš otálet, když teď Norry a paní Harforová odešli,“ ozvala se Birgitte, „někdo by mohl začít být zvědavý.“ Mávla rukou, aby ukázala ochranu, kterou neviděla, třebaže věděla, že je stále na místě. Denní porady s první panskou a prvním úředníkem vždycky maskovaly ještě něco jiného.

Všechny ženy k ní přistoupily, když odložila dvě mísy Mořského národa ze zlatého porcelánu na servírovací stolek a z kabátku vytáhla ošoupanou mapu. Mívala ji tam vždycky, pokud nespala, a to ji potom měla pod polštářem. Rozložila ji a v rozích zatížila prázdnými sklenicemi. Na mapě byl Andor od Erinin k hranici mezi Altarou a Murandy. Vlastně se dalo říci, že na mapě je Andor celý, poněvadž to, co leželo dál na západ, bylo posledních několik pokolení pod vládou Caemlynu jenom napůl. Mapa nebyla zrovna mistrovské dílo a zkrabacená místa zakrývala většinu podrobností, avšak terén na ní byl vidět dobře a bylo na ní vyznačené každé město a vesnice, silnice, most i brod. Elain odložila šálek s čajem dál od mapy, aby ji nepolila. A aby se zbavila té bídné náhražky čaje.

„Hraničáři se pohnuli,“ vykládala Birgitte a ukázala na lesy severně od Caemlynu, na místo nad nejsevernější hranicí Andoru, „ale moc daleko nedošli. Tímto tempem jim to ke Caemlynu potrvá nejméně měsíc.“

Dyelin se zadívala do svého vína a pak náhle vzhlédla. „Myslela jsem, že vy ze severu jste na sníh zvyklí, urozená paní Birgitte.“ I teď musela hledat slabá místa, a říkat jí, aby to nedělala, by ji jenom přesvědčilo, že Birgitte má nějaké tajemství, takže by pak byla dvacetkrát odhodlanější je vypátrat.

Aviendha se na ni zamračila – když na Birgitte zrovna nezírala s bázní a úctou, zuřivě její tajemství ochraňovala – ale Birgitte Dyelinin pohled klidně opětovala a z pouta nebyly znát sebemenší obavy. S tou lží ohledně svého původu už se docela sžila. „Už jsem v Kandoru dlouho nebyla.“ To byla pravda, třebaže to bylo mnohem déle, než si Dyelin uměla představit. Tenkrát se to tam ještě ani nejmenovalo Kandor. „Ale ať už jsi zvyklá na cokoliv, přesunout dvě stě tisíc vojáků, nemluvě o Světlo ví kolika markytánech, se v zimě prostě rychle nedá. Horší je, že jsem poslala panímámu Ocalinovou a panímámu Foteovou na návštěvu do vesnic několik mil jižně od hranice.“ Sabeine Ocalinová a Julanya Foteová byly z rodinky a uměly cestovat. „Vesničané si prý myslí, že Hraničáři se utábořili na zimu.“

Elain sykla a zamračila se do mapy, jak si prstem odpočítávala vzdálenosti. Spoléhala na zprávy o Hraničářích, když už ne na to, že se objeví Hraničáři samotní. Zpráva o tom, že do Andoru vstoupilo tak velké vojsko, by se před nimi měla hnát jako lesní požár. Jen hlupák by uvěřil, že tak daleko táhnou proto, aby dobyli Andor, ale každý, kdo by se o nich dozvěděl, by uvažoval, co mají v úmyslu a co s nimi udělat, a každý by říkal něco jiného. Tedy jakmile by se ta zpráva začala šířit. Pak by nade všemi získala výhodu. Ona zařídila, aby Hraničáři přišli do Andoru, a už také zařídila, aby odešli.

Volba nebyla příliš těžká. Zastavit je by stálo příliš mnoho krve, pokud by se to vůbec dalo zařídit, a oni chtěli jenom projít do Murandy, kde doufali, že najdou Draka Znovuzrozeného. To také bylo její dílo. Nesdělili jí, proč Randa hledají, a ona jim nehodlala říkat, kde je doopravdy, ne, když s sebou měli tucet Aes Sedai, což také tajili. Ale jakmile by se o nich dozvěděly hlavy rodů…

„Mělo by to fungovat,“ pravila tiše. „Jestli to bude nutné, můžeme řeči o nich rozšířit sami.“

„Mělo by to fungovat,“ souhlasila Dyelin a temným tónem dodala: „Dokud Bashere a Bael udrží svoje muže na uzdě. S Hraničáři, Aiely a Dračí legií blízko sebe to bude nebezpečná situace. A nevidím, jak bychom mohli zajistit, že asha’mani neudělají něco šíleného.“ Frkla. Podle ní musel být muž už od začátku šílený, jinak by se nikdy nestal asha’manem. Aviendha kývla. S Dyelin nesouhlasila téměř tak často jako Birgitte, ale asha’mani byli jednou věcí, na níž se shodly.

„Zajistím, aby se Hraničáři k Černé věži ani nepřiblížili,“ ujišťovala je Elain, ačkoliv totéž už udělala několikrát. Dokonce i Dyelin věděla, že Bael a Bashere své oddíly udrží na uzdě – ani jeden nechtěl bitvu, kterou nepotřeboval, a Davram Bashere by určitě nebojoval proti krajanům – ale ohledně asha’manů a toho, co by mohli udělat, měl každý právo být nervózní. Elain přejela prstem od hvězdičky označující Caemlyn k místu, které si zabrali asha’mani. Černá věž nebyla na mapě vyznačená, ona však až příliš dobře věděla, kde leží. Aspoň to bylo dost daleko od Lugardské silnice. Poslat Hraničáře na jih do Murandy, aniž by obtěžovali asha’many, nebude těžké.

Při pomyšlení, že nesmí obtěžovat asha’many, stiskla rty, ale zatím se s tím prostě nedalo nic dělat, a tak v duchu odsunula muže v černých kabátech stranou. S tím, s čím se nedalo nic dělat zatím, se bude moci něco udělat později.

„A ostatní?“ Víc říkat nemusela. Šest hlavních rodů se dosud nepřiklonilo na žádnou stranu – alespoň ne na její či Arymillinu. Dyelin tvrdila, že nakonec všechny přejdou k Elain, ale prozatím to nebylo vidět. Sabeine a Julanya hledaly i zprávy o těchto šesti rodech. Obě strávily dvacet let jako formanky, byly zvyklé na obtížné cestování, spaní po stájích či pod stromy, a uměly si všímat i toho, co lidé neříkali, stejně jako toho, co řekli. Byli z nich dokonalí zvědové. Pokud by musely pomáhat se zásobováním města, byla by to tuze velká škoda.

„Povídá se, že urozený pán Luan se vyskytuje na deseti různých místech na východě i na západě.“ Birgitte se na pomačkanou mapu mračila, jako by na ní mělo být vyznačeno Luanovo postavení, a když teď byla Reene Harforová z doslechu, zaklela, mnohem sprostěji, než bylo na místě. „Vždy je až v tý další vesnici. Urozená paní Ellorien a urozený pán Abelle zřejmě zmizeli úplně, i když je to pro hlavu rodu dost těžký. Aspoň o nich panímáma Ocalinová a panímáma Foteová nedokázaly zaslechnout ani šeptnutí, ani o ozbrojencích rodu Pendar a Traemane. Nenašly po nich sebemenší stopu.“ To bylo velice neobvyklé. Někdo se kvůli tomu hodně nadřel.

„Abelle byl vždycky jako duch, když chtěl,“ podotkla Dyelin, „vždycky tě dokázal chytit nepřipravenou. Ellorien…“ Přejela si prstem přes rty a povzdechla si. „Ta žena je na to, aby zmizela, příliš nápadná. Leda by byla s Abellem nebo Luanem. Nebo oběma.“ Z té představy nebyla nadšená, ať už tvrdila cokoliv.

„Ohledně našich ostatních ‚přátel’,“ pokračovala Birgitte, „urozená paní Arathelle před pěti dny vyšla z Murandy. Tady.“ Ukázala na mapě místo dvě stě mil jižně od Caemlynu. „Před čtyřmi dny urozený pán Pelivar vyšel asi pět nebo šest mil na západ odtamtud a urozená paní Aemlyn tady, dalších pět šest mil.“

„Nešli společně,“ řekla Dyelin a kývla. „Přivedli s sebou nějaké Muranďany? Ne. To je dobře. Mohli by se přesouvat na svá panství, Elain. Jestli se od sebe vzdálí ještě víc, budeme to vědět jistě.“ Z těchto tří rodů byla nejvíc nervózní.

„Mohli by mít namířeno domů,“ usoudila Birgitte, neochotně jako vždy, když musela souhlasit s Dyelin. Přehodila si složitě pletený cop přes rameno a zaťala do něj pěst skoro jako Nyneiva. „Lidé i koně musejí být unavení, když v zimě táhli do Murandy. Ale jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že jsou na pochodu.“

Aviendha frkla. V tom jejím elegantním sametu to bylo dost šokující. „Vždycky předpokládej, že nepřítel udělá, co nechceš. Řekni si, co by se ti od nich nejméně líbilo, a plánuj podle toho.“

„Aemlyn, Arathelle a Pelivar nejsou nepřátelé,“ namítla chabě Dyelin. Ač věřila, že jejich spojenectví se časem rozpadne, tito tři vyhlásili svoji podporu Dyelin samotné.

Elain se nikde nedočetla, že by nějakou královnu donutili usednout na trůn – něco takového se aspoň nedostalo do historických knih – ale Aemlyn, Arathelle a Pelivar zřejmě byli ochotní to zkusit a nehodlali tím získat moc sami pro sebe. Dyelin trůn nechtěla, ale pasivní vládkyně by také nebyla. Prostou skutečností bylo, že Morgasa z rodu Trakandů poslední rok, co seděla na trůně, dělala jednu botu za druhou, a jen málokdo věděl či věřil, že během té doby byla zajatkyní jednoho ze Zaprodanců. Některé rody chtěly na trůně kohokoliv kromě Trakandovny. Nebo si to aspoň myslely.

„Co je to poslední, co by chtěli?“ zeptala se Elain. „Jestli se rozprchnou na svá panství, tak budou do jara mimo dosah, a tou dobou už bude všechno rozhodnuté.“ Světlo dej, aby bylo. „Ale co když potáhnou dál na Caemlyn?“

„Bez Muranďanů nemají dost ozbrojenců, aby se postavili Arymille.“ Birgitte si mnula bradu a hleděla do mapy. „Jestli už nevědí, že Aielové a Dračí legie zůstávají stranou, brzy to zjistí, nicméně se budou mít určitě na pozoru. Nikdo z nich není tak hloupý, aby vyprovokoval boj, který nemůže vyhrát, pokud nebude muset. Podle mě se utáboří někde na východě nebo jihovýchodě, odkud na všechno uvidí a možná i dokážou ovlivnit, co se bude dít.“

Dyelin dopila víno, jež už muselo vychladnout, ztěžka vydechla a šla si dolít. „Jestliže půjdou do Caemlynu,“ prohlásila znuděně, „tak doufají, že se k nim připojí Luan, Abelle nebo Ellorien. Možná všichni tři.“

„Pak musíme vymyslet, jak jim zabránit dostat se do Caemlynu, než naše plány přinesou ovoce, a zároveň si z nich neudělat nepřátele na život a na smrt.“ Elain schválně mluvila stejně přísně jako Dyelin otráveně. „A musíme naplánovat, co uděláme v případě, že by sem dorazili předčasně. Kdyby na to došlo, tak je, Dyelin, musíš přesvědčit, aby si vybrali mezi Arymillou a mnou. Jinak vznikne takový zmatek, že ho možná už nikdy nerozmotáme, a zbytek Andoru do toho spadne s námi.“

Dyelin zachrčela, jako by dostala ránu. Naposledy se rody rozdělily mezi tři uchazečky o Lví trůn před pěti sty lety a vzápětí vypukla sedmiletá válka, než královna získala korunu. Tou dobou už byly všechny původní uchazečky mrtvé.

Elain bezmyšlenkovitě zvedla šálek a napila se. Čaj už byl studený, ale na jazyku ucítila med. Med! Užasle se podívala na Aviendhu a její sestra zdvihla koutky úst v úsměvu. Byl to spiklenecký úsměv, jako by Birgitte nevěděla přesně, co se stalo. Dokonce ani jejich zvláštně zesílené pouto nezahrnovalo chutě, přesto musela cítit, jak je Elain překvapená a že má z čaje radost. Dala si ruce v bok a nasadila přísný výraz. Nebo se o to přinejmenším pokusila. Prese všechno se však také usmála. Elain si náhle uvědomila, že Birgitte přestala konečně bolet hlava. Nevěděla, kdy bolest zmizela, ale už tam rozhodně nebyla.

„Doufej v nejlepší a mysli na nejhorší,“ řekla. „Občas se stane i to nejlepší.“

Dyelin, jež netušila nic o medu a tom ostatním, jen si všimla, že se všechny zubí, si hlasitě odkašlala. „A občas se to nestane. Jestli tvůj chytrý plán vyjde přesně tak, jak bylo naplánováno, nebudeme Aemlyn, Ellorien a ty ostatní potřebovat, avšak je to obrovské riziko. Jestli se všechno zvrtne –“

Otevřely se dveře a dovnitř se vnesla vlna chladu a žena s tvářemi jako jablíčka, ledovýma očima a zlatým uzlem podporučíka na rameni. Možná prve klepala, ale pokud ano, ochrana zvuk ztlumila. Stejně jako Rasoria, i Tzigan Sokorin byla hledačkou větru, než se připojila k Elainině osobní stráži. Asi se měnily stráže. „Moudrá Monaelle si přeje mluvit s urozenou paní Elain,“ ohlásila Tzigan a škrobeně se narovnala. „Je s ní panímáma Karistovanová.“

Sumeko bylo možné odbýt, ne však Monaelle. Arymillini lidé by se raději pustili do Aes Sedai než do Aielů, nicméně moudrou do města mohlo přivést pouze něco skutečně důležitého. Birgitte to věděla také a okamžitě začala skládat mapu. Aviendha nechala ochranu, aby se rozplynula, a propustila pravý zdroj.

„Požádej ji, ať jde dál,“ nakázala Elain.

Monaelle na Tzigan nečekala a vplula do místnosti, jakmile byla ochrana pryč. Když si v poměrném teple spustila loktuši z ramen k loktům, zlaté a slonovinové náramky jí hlasitě zachřestily. Elain nevěděla, jak je Monaelle stará – moudré nebyly ohledně věku tak zdrženlivé, jenže byly vyhýbavé – přesto vypadala na střední věk. V po pás dlouhých žlutých vlasech měla načervenalé pramínky, ale ani jediný bílý vlas. Na Aielanku byla malá, menší než Elain, s mírnou, mateřskou tváří, a v jediné síle byla dost slabá, jenom tak tak by byla přijata do Bílé věže, ale mezi moudrými, kde se to nepočítalo, stála velmi vysoko. Pro Elain a Aviendhu bylo důležitější, že u jejich znovuzrození jako prvních sester byla porodní bábou. Elain před ní udělala pukrle a přešla Dyelinino opovržlivé frknutí. Aviendha se jí hluboce poklonila, přičemž se málem zlomila v pase. Kromě povinností, které k porodní bábě měla podle aielských zvyků, byla stále ještě učednicí moudrých.

„Soudím, že soukromí již nevyžadujete, když jste spustily ochranu,“ řekla Monaelle, „a je čas, abych zkontrolovala tvůj stav, Elain z rodu Trakandů. Do porodu by se to mělo dělat dvakrát měsíčně.“ Proč se mračila na Aviendhu? Ach, Světlo, samet!

„A já se přišla podívat, co dělá,“ dodala Sumeko, která vstoupila za moudrou. Sumeko byla působivá, obtloustlá žena se sebevědomýma očima v dobře střižených šatech ze žlutého sukna, přepásaných červeným pásem, a stříbrnými hřebeny v rovných černých vlasech. Na vysokém límci měla stříbrný špendlík ve tvaru kruhu s rudým smaltem. Mohla by být šlechtična nebo úspěšná obchodnice. Kdysi byla v přítomnosti Aes Sedai dost ostýchavá, ale to už ji dávno přešlo. A nebála se ani královniny gardy. „Můžeš jít,“ nařídila Tzigan. „Tohle se tě netýká.“ Vlastně ani šlechticů. „Ty můžeš jít taky, urozená paní Dyelin, i ty, urozená paní Birgitte.“ Zadívala se na Aviendhu, jako by ji chtěla též vyhodit.

„Aviendha smí zůstat,“ prohlásila Monaelle. „Promeškává příliš mnoho lekcí a tohle se bude muset dříve nebo později naučit.“ Sumeko kývla, ale na Dyelin a Birgitte upřela chladný, netrpělivý pohled.

„Musíme s urozenou paní Dyelin něco probrat,“ řekla Birgitte s mapou zastrčenou v rudém kabátě a vyrazila ke dveřím. „Večer ti povím, co jsme vymyslely, Elain.“

Dyelin na ni vrhla přísný pohled, skoro stejně přísný jako na Sumeko, ale odložila víno, poklonila se Elain a s neskrývanou netrpělivostí čekala, zatímco Birgitte cosi dlouze mumlala do ucha Monaelle. Moudrá něco krátce odpověděla. O čem si to šeptaly? Nejspíš o kozím mlíku.

Jakmile se za ženami zavřely dveře, Elain nabídla, že nechá poslat pro další víno, neboť to ve džbáně již bylo studené, ale Sumeko stroze odmítla a Monaelle také, zdvořile a trochu nepřítomně. Moudrá upírala oči na Aviendhu a mladší žena zrudla, odvrátila zrak a popadla se za sukně.

„Nesmíš mít Aviendze za zlé ty šaty, Monaelle,“ pravila Elain. „Požádala jsem ji, aby si je vzala, a ona to udělala jako laskavost pro mě.“

Monaelle našpulila rty a zamyslela se. „První sestry by si měly prokazovat laskavosti,“ usoudila nakonec. „Znáš své povinnosti ke svým lidem, Aviendho. Zatím sis s tím obtížným úkolem poradila docela dobře. Musíš se naučit žít ve dvou světech, takže se hodí, že sis zvykla i na tyto šaty.“ Aviendha se uvolnila, jenže Monaelle pokračovala: „Ale nesmíš si zvykat příliš. Ode dneška budeš každý třetí den a noc trávit ve stanech. Zítra se se mnou vrátíš. Než se staneš moudrou, musíš se toho ještě hodně naučit, a to je tvou povinností, stejně jako být svazující šňůrou.“

Elain sestru vzala za ruku a stiskla jí ji, a když se ji Aviendha pokoušela pustit, držela ji dál. Aviendha se po krátkém zaváhání vzdala. Zvláštním způsobem Elain Aviendžina přítomnost nahrazovala ztrátu Randa. Nebyla to jen sestra, ale také sestra, která ho milovala. Mohly si navzájem dodávat sílu a rozesmát se navzájem, když jim bylo do pláče, a když to bylo potřeba, mohly si spolu poplakat. Jedna noc ze tří o samotě znamenala jednu noc ze tří, kdy bude každá plakat sama. Světlo, co Rand děla? Ten strašný plamen na západě stále zářil s nezmenšenou silou a Elain si byla jistá, že Rand je v jeho středu. Na jejich poutu se nezměnilo ani zbla, přesto si tím byla jistá.

Náhle si uvědomila, že Aviendze mačká ruku vší silou, což ona opětuje. Obě naráz povolily sevření, ruce si však nepustily.

„Muži dokážou dělat potíže, i když jsou úplně jinde,“ podotkla Aviendha tiše.

„Pravda,“ souhlasila s ní Elain.

Monaelle se nad tím usmála. Patřila k těm několika málo lidem, kteří věděli o poutu s Randem a o tom, kdo je otcem Elainina dítěte. Nicméně nikdo z rodinky to netušil.

„Podle mě jsi nějakému muži dovolila dělat všechny potíže, jakých se mu zachtělo, Elain,“ napomenula ji škrobeně Sumeko. Pravidla rodinky se řídila pravidly pro mladší a přijaté novicky a zakazovala nejen děti, ale i vše, co by k nim mohlo vést, a členky se jimi přísně řídily. Kdysi by si žena z rodinky raději spolkla jazyk, než by byť jen naznačila, že nějaká Aes Sedai nedodržela pravidla. Od té doby se však hodně změnilo. „Dnes mám cestovat do Tearu, abych mohla zítra dopravit lodní náklad obilí a oleje, a už se připozdívá, takže jestli jste skončily s řečičkami o mužích, navrhuji, aby Monaelle pokračovala v tom, proč sem přišla.“

Monaelle si postavila Elain před krb tak blízko, až byl žár z dohořívajících polen téměř nesnesitelný – vysvětlila jí, že je lepší, když je matka v teple – a potom ji obklopila záře saidaru a začala splétat prameny ducha, ohně a země. Aviendha ji pozorovala skoro stejně pozorně jako Sumeko.

„Co je to?“ zeptala se Elain, když se do ní tkanivo zanořilo. „Je to jako rytí?“ Každá Aes Sedai v paláci na ni použila rytí, i když pouze Merilille měla dostatečnou schopnost léčit, aby to k něčemu bylo, ale ani ony, ani Sumeko nedokázaly říci víc, než že čeká dítě. Elain ucítila svrbění a jakési bzučení v těle.

„Nebuď labuť, holka,“ zavrčela Sumeko. Elain pozvedla obočí, a dokonce ji napadlo, že Sumeko pod nosem setká prsten s Velkým hadem, ale kulatolící žena si toho zřejmě nevšimla. Nemusela by si všimnout ani toho prstenu, jak se předkláněla a civěla, jako by mohla tkanivo v Elainině těle vidět. „Moudré se naučily léčení ode mne. A asi i od Nyneivy,“ připustila po chvíli. Ach, kdyby to Nyneiva slyšela, vyletěla by jako ohňostrůjcovská rachejtle. „A prostou formu se naučily od Aes Sedai.“ Frknutí, znějící jako trhání plátna, ukazovalo, co si Sumeko myslí o „prosté“ formě, což bylo jediné léčení, jež Aes Sedai znaly po tisíce let. „Tohle je něco, co znají jenom moudré.“

„Nazývá se to hlazení dítěte,“ prohodila Monaelle nepřítomně. Soustředila se hlavně na tkanivo. Prosté rytí slouží ke zjištění, co dotyčného trápí – to bylo prosté – a už by to skončilo, ale ona prameny pozměnila a bzučení v Elainině těle změnilo výšku a zanořilo se hlouběji. „Možná že to má něco společného s léčením, je to snad jakýsi druh léčení, ale my ho známe ještě z dob, než jsme byli posláni do Trojí země. Některé způsoby tkaní jsou podobné tomu, co nám ukázaly Sumeko Karistovanová a Nyneiva z al’Mearů. Při hlazení dítěte zjistíte zdravotní stav matky a dítěte, a když změníte tkanivo, můžete vyléčit i některé problémy, ale na ženu, která nečeká dítě, to nezabere. Na muže taky ne, pochopitelně.“ Bzučení zesílilo, až měla Elain pocit, že ho musí slyšet každá v místnosti. Elain málem vibrovaly zuby.

Vzpomněla si na dřívější myšlenku a vyhrkla: „Neublíží dítěti usměrňování? Teda, když já budu usměrňovat.“

„O nic víc než dýchání.“ Monaelle nechala tkanivo s úsměvem zmizet. „Máš dvě. Je příliš brzy, aby se poznalo, jestli to jsou děvčata, nebo chlapci, ale jsou zdravé, stejně jako ty.“

Dvojčata! Elain si vyměnila veselý úsměv s Aviendhou. Skoro cítila sestřinu radost. Bude mít dvojčata. Randovy děti. Doufala, že to bude chlapeček a holčička nebo dva chlapci. Dvě holčičky by při nástupnictví znamenaly spoustu problémů. Ještě nikdo nikdy nezískal Růžovou korunu se všeobecnou podporou.

Sumeko naléhavě zachrčela a ukázala na Elain a Monaelle kývla. „Dělej přesně to, co já, a uvidíš.“ Dívala se, jak Sumeko vytváří tkanivo, a znovu kývla. Kulatá žena nechala tkanivo zapadnout do Elain a zasupěla, když sama ucítila to bzučení. „Nebudeš si muset dělat starosti s nevolností,“ pokračovala Monaelle, „ale občas budeš mít problémy s usměrňováním. Vlákna by ti mohla vyklouznout, jako by byla namaštěná, nebo se vytratí jako mlha, takže to budeš muset zkoušet dál, abys zvládla i jednoduché tkanivo a udržela ho. Časem by se to mohlo zhoršovat a během porodu nedokážeš usměrňovat vůbec, ale hned po porodu se to spraví. Brzy začneš být náladová, jestli to už nezačalo, jednu chvíli budeš brečet, vzápětí budeš štěkat. Otec tvých dětí by se měl mít na pozoru a držet se od tebe co nejdál.“

„Slyšela jsem, že mu dnes ráno už málem utrhla hlavu,“ zahuhlala Sumeko, propustila tkanivo, narovnala se a upravila si rudý pás kolem břicha. „Tohle je pozoruhodné, Monaelle. Mě nikdy nenapadlo tkanivo, které by se dalo použít pouze na těhotné.“

Elain stiskla rty, ale řekla jen: „S tím tkanivem poznáš všechno, Monaelle?“ Nejlepší bude, když si budou všichni myslet, že otcem jejích dětí je Doilan Mellar. Děti Randa al’Thora by se staly terčem ať už ze strachu, z nenávisti či z touhy po výhodách, ale nad Mellarovými dětmi se nikdo zamýšlet nebude, možná dokonce ani nad Mellarem samotným ne. Bylo to nejlepší a tím to končilo.

Monaelle zvrátila hlavu dozadu a zachechtala se, až si musela otřít slzy. „Tohle vím díky tomu, že jsem porodila sedm dětí a měla tři manžely, Elain z rodu Trakandů. Schopnost usměrňovat tě chrání před nevolností, ale stejně musíš zaplatit. No tak, Aviendho, musíš to taky zkusit. Opatrně. Přesně tak, jak jsem to udělala já.“

Aviendha dychtivě uchopila pravý zdroj, jenže než začala setkávat vlákna, saidar zase pustila a upřela oči na zeď s tmavým deštěním. Hleděla k západu. Stejně jako Elain, Monaelle a Sumeko. Plamen, jenž tak dlouho zářil, právě zmizel. Jednu chvíli tam byl, zuřící žár saidaru, a vzápětí byl pryč, jako by nikdy neexistoval.

Sumeko se vzedmulo mohutné poprsí, jak se zhluboka nadechla. „Myslím, že se dnes stalo něco skutečně nádherného, nebo strašného,“ pronesla tiše. „A já se bojím zjistit, co z toho.“

„Nádherného,“ řekla Elain. Bylo to hotovo, ať to bylo cokoliv, a Rand byl naživu. Už to samo o sobě bylo nádherné. Monaelle se na ni tázavě zadívala. Věděla o poutu, takže si dokázala domyslet zbytek, ale jen si prstem zamyšleně pohladila náhrdelníky. V každém případě brzy vypáčí zbytek z Aviendhy.

Kdosi zaklepal na dveře a ony sebou prudce trhly. Všechny kromě Monaelle. Předstírajíc, že neviděla, jak ostatní ženy nadskočily, se moudrá příliš okatě soustředila na svou loktuši. Sumeko zakašlala, aby zakryla rozpaky.

„Dále,“ zavolala hlasitě Elain. Musela skoro řvát, aby její hlas pronikl dveřmi i bez zvukové ochrany.

Do místnosti strčila hlavu Caseille s kloboukem v ruce a potom vstoupila a pečlivě za sebou dveře zavřela. Bílou krajku na límci a manžetách měla jako čerstvě nažehlenou, ale očividně se vrátila zpátky do služby poté, co se po večerní cestě trochu upravila. „Odpusť, že vyrušuji, má paní, ale myslela jsem, že to budeš chtít vědět. Mořský národ šílí, teda ty ženy, které tu ještě jsou. Zřejmě se ztratila jedna z jejich učednic.“

„Co dál?“ zeptala se Elain. Scházející učednice znamenala už dost velký problém, ale něco v ženině tváři jí prozradilo, že toho bude víc.

„Gardistka Azeri mi náhodou sdělila, že před třemi hodinami viděla Merilille Sedai opouštět palác,“ pokračovala Caseille váhavě. „Merilille a jednu ženu v plášti a s kapucí. Vzaly si koně a naloženého soumara. Yurith říkala, že ta druhá žena měla na rukou tetování. Má paní, nikdo neměl důvod hledat –“

Elain ji pokynem ruky umlčela. „Nikdo neudělal nic špatně, Caseille. Není to ničí vina.“ Alespoň ne gardistek. Tohle ovšem byla pěkná kaše. Talaan a Metarra, dvě učednice hledaček větru, byly v jediné síle velice silné, a pokud Merilille dokázala jednu z nich přemluvit, aby se pokusila stát Aes Sedai, mohla sama sebe přesvědčit, že vzít ji tam, kde by ji mohly zanést do knihy novicek, je dostatečným důvodem, aby se vyhnula svému slibu učit hledačky větru. Které budou rozčilené kvůli ztrátě Merilille a vzteklé kvůli učednici. Ony budou vinit každého okolo a nejvíc ze všeho Elain.

„To o Merilille už ví každý?“ zeptala se.

„Zatím ne, má paní, ale ten, kdo jim sedlal koně a nakládal mulu, nebude držet jazyk za zuby. Stájníci nemají moc o čem klevetit.“ Tedy pořádně horká kaše, a malá šance, že ji dokáže zchladit dřív, než ji bude muset sníst.

„Doufám, že se mnou později povečeříš, Monaelle,“ navrhovala Elain, „ale teď mě musíš omluvit.“ Ať už měla k porodní bábě povinnosti či nikoliv, ani nepočkala, jestli bude souhlasit. Musela se pokusit zabránit pohromě. Snad to půjde. „Caseille, oznam to Birgitte a řekni jí, že chci okamžitě poslat zprávu k bránám kvůli Merilille. Vím, vím, možná už opustily město a stráže u brány by stejně Aes Sedai nezastavily, ale třeba by ji mohly zdržet nebo vyděsit její společnici, takže se schovají někde ve městě. Sumeko, požádala bys Reanne, ať sežene všechny z rodinky, které nedokážou cestovat, aby prohledaly město? Je to jenom malá naděje, ale Merilille si možná myslela, že je už příliš pozdě, aby se vydávala na cestu. Zkontrolujte všechny hostince včetně Stříbrné labutě a…“

Doufala, že Rand dnes opravdu udělal něco nádherného, ale nemohla marnit čas a přemýšlet o tom. Musela získat trůn a vyřídit to s rozzlobenými Atha’an Miere, než si svůj hněv vybijí na ní. Zkrátka byl to den jako každý jiný od jejího návratu do Caemlynu, což znamenalo, že má plné ruce práce.