Křižovatka soumraku

12 Dohoda

Koupel nebylo těžké najít, i když Elain musela čekat na chodbě a mračit se na dveře do svých komnat, kde plamínky v kandelábrech se zrcadly rozhýbával průvan, než Rasoria a dvě gardistky místnosti prohledají. Jakmile se ujistily, že tam nečíhá žádný najatý vrah a v chodbě a vstupním pokoji byly rozestaveny stráže, Elain vstoupila. V ložnici na ni čekala bělovlasá Essande s Naris a Sephanií, dvěma oblékačkami, jež zaučovala. Essande byla hubená, na levé straně prsou měla vyšitou Elaininu zlatou lilii a pomalý způsob chůze zdůrazňoval její ohromnou důstojnost, i když to částečně bylo důsledkem jejího věku a bolavých kloubů, jež odmítala vzít na vědomí. Naris a Sephanie byly sestry, svěží tvářičky, statná těla a plachý pohled, hrdé na svou livrej a šťastné, že byly vybrány pro tuto práci a nemusejí čistit chodby, ale Essande se bály skoro stejně jako Elain. Dostupné byly i zkušenější komorné, které v paláci pracovaly celá léta, ale naneštěstí dívky, jež sem přišly hledat jakoukoliv práci, byly bezpečnější.

Mezi vrstvami osušek, které byly naskládány na růžových dlaždicích, kde byly srolované koberce, stály dvě měděné vany, důkaz, že zpráva o Elainině příchodu se sem dostala před ní. Sloužící se rychle učili, co se děje, tak rychle, že by jim to špehové Věže mohli závidět. V krbu hořel oheň a okna byla utěsněná, takže v místnosti bylo teplo. Essande počkala, než Elain vstoupí, a už hnala Sephanii pro muže s horkou vodou. Ta sem bude přinesena ve vědrech s dvojitými stěnami a víkem, aby voda cestou z kuchyně nevychladla, i když by se mohli zdržet, než je gardistky prohledají, aby se ujistily, že ve vodě nejsou schované žádné nože.

Aviendha se na druhou vanu dívala skoro stejně pochybovačně, jako se Essande dívala na Birgitte. Aielanka stále měla problémy vstoupit do vody a komorná stále nepřijala, že během lázně bude přítomen někdo, kdo tu nemá co dělat, ale nemarnila čas a už strkala Elain a Aviendhu do převlékámy, kde také hořel v širokém mramorovém krbu oheň. Byla to velká úleva, mít k ruce Essande, aby jí pomohla z jezdeckých šatů, a vědět, že ji čeká víc než jenom chvatné opláchnutí předvádění klidu, zatímco si bude dělat starosti s tím, jak se co nejrychleji dostat k dalšímu cíli. Sice musela stále předstírat další věci, Světlo jí pomáhej, a měla další starosti, ale byla doma, a to se hodně počítalo. Skoro dokázala zapomenout na ten oheň planoucí na západě. Skoro. No, ne doopravdy, ale podařilo se jí přestat si s tím dělat hlavu. Než byly svlečené – Aviendha pořád plácala Naris, sundávala si šperky sama a dělala, co mohla, jak předstírala, že se její oděv nějak sundal sám – než byly zabalené ve vyšívaných hedvábných županech, s vlasy ovinutými bílým ručníkem – Aviendha se třikrát pokusila ovinout si ručník kolem hlavy, a teprve když jí potřetí spadl na krk, dovolila Naris, aby to udělala, a mumlala si, že měkne tak, že bude brzy potřebovat někoho, aby jí zavázal boty, až se Elain rozesmála, a Aviendha se k ní připojila a zvrátila hlavu dozadu, takže Naris musela začít znovu od začátku – než to všechno bylo hotovo a ony se vrátily do ložnice, vany byly plné a vzduchem se nesla vůně růžového oleje, jenž byl přidán do vody. Muži, kteří přinesli vodu, byli pochopitelně pryč a Sephanie čekala s rukávy vyhrnutými nad lokty pro případ, že by chtěly vydrbat záda. Birgitte se s lokty na kolenou usadila na tyrkysem vykládanou truhlu u paty postele.

Elain dovolila Essande, aby jí pomohla se světle zeleným županem s vlaštovkami, a okamžitě si sedla do vany a ponořila se do horké, skoro vřelé vody až po krk. Sice jí tak z vody trčela kolena, ale skoro celé tělo měla v teple. Povzdechla si a cítila, jak z ní opadává únava a na její místo se vkrádá malátnost. Horká voda mohla být největším darem civilizace.

Aviendha zírala na druhou vanu a trhla sebou, když se jí Naris pokusila sundat župan, levandulový a s kytičkami na širokých rukávech. Zašklebila se, konečně jí to dovolila a opatrně vstoupila do vody, hned Sephanii vyrvala mýdlo a začala se důkladně drhnout. Důkladně, ale velmi opatrně, aby moc nenašplíchala na zem. Aielové používali vodu k mytí, stejně jako v potních stanech, zvlášť pro splachování šamponu, který vyráběli z tlustých listů rostoucích v Pustině, ale špinavá voda se schraňovala a zalévalo se s ní obilí. Elain jí ukázala dvě velké cisterny pod Caemlynem, napájené podzemními řekami a dost velké, že se protější strana ztrácela v lese tlustých sloupů a stínů, ale Aviendha měla vyprahlou Pustinu zalezlou pod kůží.

Birgitte si nevšímala Essandiných významných pohledů – ona málokdy řekla víc než dvě slova, jež nebyla nezbytná, a myslela si, že v lázni by se mluvit nemělo vůbec – a žvanila celou dobu, co se koupaly, i když si dávala dobrý pozor, co před Naris a Sephanii poví. Nebylo pravděpodobné, že by ty dvě byly v žoldu jiného rodu, ale komorné klevetily skoro stejně vesele jako muži – což už byla skoro tradice. Některé klepy ale stálo za to pěstovat. Birgitte mluvila hlavně o dvou obrovských kupeckých karavanách, které včera dorazily z Tearu, s vozy naloženými obilím a soleným hovězím, a další z Illianu s olejem, solí a uzenými rybami. Vždycky se hodilo připomenout lidem, že do města stále přicházejí potraviny. Jenom málo kupců se odvážilo vydat v zimě v Andoru na cestu a žádný nevozil něco tak laciného jako jídlo, ale průchody znamenaly, že Arymilla mohla zastavit všechny kupce, které chtěla, a její síly stejně budou hladovět, než Caemlyn pocítí první příznaky hladu. Hledačky větru, které vytvářely většinu těch průchodů, hlásily, že vznešený pán Darlin – činící si nárok na titul správce Tearu pro Draka Znovuzrozeného, ze všech věcí! – je v Tearském Kameni obléhán šlechtici, kteří chtěli Draka Znovuzrozeného úplně vyštvat z Tearu, ale že není pravděpodobné, že by se pokoušeli zarazit výdělečný obchod s obilím, zvlášť když věřili, že rodinka, doprovázející hledačky větru, jsou Aes Sedai. Ne že by se někdo skutečně pokoušel ten klam prosadit, jenže ženy z rodinky, jež splnily zkoušky na přijaté, než je vyhodily z Věže, dostaly prsteny s Velkým hadem, a pokud si z toho někdo učinil nesprávné závěry, tak mu v prvé řadě nikdo skutečně nelhal.

Elain usoudila, že pokud se tady bude válet příliš dlouho, teplo z vody vyprchá, a tak si od Sephanie vzala po růžích vonící mýdlo a dovolila Naris, aby jí jemným kartáčem s dlouhým držadlem začala drhnout záda. Kdyby dorazily nějaké zprávy o Gawynovi nebo Galadovi, Birgitte by se o tom byla rovnou zmínila. Dychtila po nich stejně jako Elain a nedokázala by si to nechat pro sebe. Birgitte své povinnosti hlavního kapitána prováděla dobře a Elain ji hodlala v téhleté hodnosti nechat, pokud se ji o tom podaří přesvědčit, ale kdyby tu byl Gawyn, obě by si mohly trochu vydechnout. Většina vojáků ve městě byli žoldnéři a bylo jich tak akorát dost, aby dokázali ohlídat brány a předváděli se na hradbách Nového Města, ale stále to bylo víc než třicet kumpanií, každá z nich s vlastním nevyhnutelně pyšným kapitánem posedlým svou osobou a připraveným hašteřit se kvůli každé hlouposti s ostatními kapitány. Gawyn se celý život cvičil ve velení vojsku: Hašteřivce by zvládl a ona by mohla v klidu pracovat na zabezpečení svého trůnu.

Kromě toho ho prostě chtěla dostat pryč z Bílé věže. Modlila se, aby se tam alespoň jeden z jejích poslů dostal a aby se už Gawyn plavil po řece sem. Egwain obléhala Tar Valon už déle než týden, a byl by to vskutku krutý žert osudu, kdyby se Gawyn ocitl mezi přísahami bránit Věž a láskou k Egwain. Horší bylo, že tu přísahu už jednou porušil, nebo ji alespoň ohnul, pro lásku ke své sestře a možná i pro lásku k Egwain. Kdyby Elaida byť jenom tušila, že Gawyn pomohl Siuan uprchnout, veškeré zásluhy za to, že pomohl nahradit Siuan na amyrlinině stolci, by se vypařily jako rosa, a pokud by byl v té chvíli ještě stále v Elaidině dosahu, skončil by v kobce a měl by ohromné štěstí, kdyby se nedostal k popravčímu. Elain nelitovala jeho rozhodnutí pomoci Elaidě. Nemohl tehdy vědět dost, aby se rozhodl jinak. Hodně sester bylo také zmateno tím, co se stalo. A hodně jich zřejmě ještě zmateno bylo. Jak mohla po Gawynovi žádat, aby viděl, co Aes Sedai unikalo?

A Galad... Vyrostla a nedokázala ho mít ráda, byla si jistá, že ji nesnáší a ze všeho nejvíc nesnáší Gawyna. Než se Gawyn narodil, Galad si musel myslet, že se jednou stane prvním knížetem mečů. Vzpomínala si na něj jako na chlapce, na mladého muže, který se již chová jako otec nebo strýc, spíš než bratr, jak dává Gawynovi první lekce v šermu. Vzpomínala si, jak se bála, že Gawynovi cvičným mečem rozbije hlavu. Ale on mu nikdy neudělal víc než pár modřin, jako každý jiný mládenec cvičící s mečem. Věděl, co je správné, tenhle Galad, a byl ochoten dělat, co bylo správné, bez ohledu na to, kdo a kolik za to zaplatil, včetně jej. Světlo, začal válku, aby pomohl jí a Nyneivě uprchnout ze Samary, a bylo pravděpodobné, že to riziko znal od samého začátku! Galadovi se líbila Nyneiva, nebo aspoň po jistou dobu – bylo těžké si představit, že chová tyto city, když se dal k bělokabátníkům a jen Světlo vědělo, kde je a co dělá – ale pravdou bylo, že tu válku začal, aby zachránil svou sestru. Nemohla schvalovat, že se stal dítětem Světla, a nemohla ho mít ráda, ale doufala, že je v pořádku. Doufala také, že najde cestu zpátky domů, do Caemlynu. Zprávu o něm by uvítala skoro stejně jako zprávu o Gawynovi. Sice ji to překvapilo, ale byla to pravda.

„Když jsi byla pryč, dorazily další dvě sestry. Jsou u Stříbrný labutě.“ Od Birgitte to znělo, jako by se v hostinci zastavily jen proto, že všechny postele v paláci už byly obsazené. „Zelená se dvěma strážci a šedá s jedním. Přišly zvlášť. A žlutá a hnědá odjely stejnej den, takže jich je dohromady pořád deset. Žlutá jela na jih k Far Maddingu. Hnědá na východ.“

Sephanie, trpělivě čekající u Aviendžiny vany, aniž by měla co na práci, si nad Elaininou hlavou vyměnila pohled se sestrou a zazubila se. Jako mnoho lidí ve městě měla za daný fakt, že Aes Sedai u Stříbrné labutě znamenají, že Bílá věž podporuje Elain a rod Trakandů. Essande je obě sledovala jako jestřáb a kývla. Ona to věděla taky. Každý zametač a hadrník vybírající popelnice věděl, že se Věž rozdělila a Aes Sedai bojují mezi sebou, ale přesto mělo to jméno stále svou váhu a obraz síly, který ani na chvíli nevybledl. Všichni věděli, že Bílá věž vždycky podporovala právoplatné královny Andoru. Vlastně většina sester se těšila na vládnoucí královnu, která bude zároveň Aes Sedai, první za tisíc let a první od Rozbití světa, která se k Aes Sedai otevřeně hlásila, ale Elain by vůbec nepřekvapilo, kdyby zjistila, že v Arymillině táboře je nějaká sestra, udržovaná hezky v ústraní. Bílá věž nikdy nesázela všechno na jednoho koně, pokud nebyl závod podplacený.

„To už stačí,“ řekla a podrážděně uhnula před kartáčem. Dívka byla dobře vycvičená, takže kartáč odložila na stoličku, vzala velkou illiánskou houbu a začala ji mydlit. Elain by moc ráda věděla, co ty sestry znamenají. Byly jako zrnko písku ve střevíci, tak maličké, až si člověk uměl jen těžko představit, že vyvolává potíže, ale čím déle tam zůstávalo, tím větší vypadalo. Ze sester u Stříbrné labutě se stával velký kámen už jen tím, že tam byly.

Ještě než dorazila do Caemlynu, sestry bydlely v několika hostincích, vždycky jich několik odjelo a další je nahradily. Obléhání na tom nic nezměnilo. Vojáci kolem Caemlynu by se nepokoušeli bránit sestře v cestě, stejně jako ti v Tearu ne. Ve městě chvíli byly i červené a vyptávaly se na muže mířící do Černé věže, ale čím víc toho zjistily, tím víc dávaly najevo své znepokojení, a poslední párek odjel z města den poté, co se před hradbami objevila Arymilla. Každá Aes Sedai, která vstoupila do města, byla opatrně sledována, a žádná z červených se ke Stříbrné labuti ani nepřiblížila, takže nebylo příliš pravděpodobné, že sem sestry poslala Elaida, aby ji unesly. Z nějakého důvodu si představovala malé skupinky Aes Sedai, roztroušené od Morny po Bouřlivé moře, a neustálý proud sester mezi nimi, sbírající informace a roznášející informace. Zvláštní představa. Sestry ke sledování světa používaly špehy a málokdy se o to, co zjistily, podělily, pokud to neznamenalo hrozbu pro samotnou Věž. Ty u Labutě nejspíš patřily k těm, které čekaly, až se všechno vyřeší, až na amyrlinině stolci skončí buď Egwain, či Elaida, než vyhlásí svou věrnost. To byla chyba – Aes Sedai by měla stát za tím, co si myslí, bez toho, aby si dělala starosti, jestli skončí na straně vítězů! – ale tyhle ji znervózňovaly z jiného důvodu.

Nedávno jeden z jejích pozorovatelů u Labutě vyslechl znepokojující jméno, rychle zamumlané a rychle utišené, jakoby ze strachu z cizích uší. Cadsuane. To nebylo běžné jméno. A Cadsuane Melaidhrin se zapletla s Randem, když byl v Cairhienu. Vandene si o té ženské moc nemyslela, tvrdila, že je tvrdohlavá jako mula, ale Careane málem omdlela, když to jméno uslyšela. Příběhy obklopující Cadsuane se zřejmě rozrostly do pověstí. Pokoušet se jednat s Drakem Znovuzrozeným sama rozhodně patřilo k tomu, co by Cadsuane Melaidhrin mohla podniknout. Ne že by si Elain dělala starosti kvůli Randovi a nějaké Aes Sedai, až na to, že by ji mohl rozčílit, až by se přestala ovládat – ten muž byl občas sám příliš neústupný, aby viděl, kde leží jeho dobro! – ale proč by se o ní zmiňovala sestra v Caemlynu? A proč ji ta druhá hned zarazila?

Přes horkou lázeň se otřásla při pomyšlení na všechny ty sítě, které Bílá věž během staletí spředla, tak jemné, že už je neviděl nikdo kromě sestry, jež je připravila, a tak propletené, že je nedokázal rozplést nikdo jiný než právě ta sestra. Věž spřádala sítě, adžah spřádaly sítě, dokonce i jednotlivé sestry spřádaly sítě. Občas ty plány splývaly, jako by je vedla jediná ruka. Jindy tahaly každý za jiný provaz. Tak to na světě chodilo tři tisíce let. Teď se Věž úhledně rozdělila zhruba na třetiny, jedna třetina pro Egwain, druhá pro Elaidu a třetí stála stranou. Kdyby ty poslední byly ve styku, vyměňovaly si informace – spřádaly plány? – následky...

Náhlý hluk, tlumený dveřmi, ji probral. Naris a Sephanie vykvíkly, vletěly si do náručí a civěly na dveře.

„Co zatraceně proklatě...?“ Birgitte s prskáním vyskočila z truhly, vyrazila z místnosti a práskla za sebou dveřmi. Hlasy zesílily.

Neznělo to, jako kdyby gardistky bojovaly, jen se z plných plic hádaly, a z pouta se nesl jen hněv a rozčilení spolu s tím zatraceným bolením hlavy, ale Elain vylezla z vany a natáhla ruce, aby jí Essande mohla obléknout župan. Bělovlasá žena byla úplně klidná, Elain asi taky, takže obě komorné se uklidnily natolik, aby se začervenaly, když se na ně Essande podívala, ale Aviendha vyskočila z vany, až voda cákala všude kolem, a celá mokrá vrazila do převlékárny. Elain čekala, že se vrátí s nožem, ale ona se vrátila obklopená záři saidaru s jantarovou želvou v ruce. Druhou rukou podávala Elain angrial, který měla v měšci, slonovinovou sošku nahaté ženy. Kromě ručníku na hlavě na sobě měla Aviendha jenom vodu a mydlinky a rozzlobeně zaháněla Sephanii, která se jí snažila navléknout župan. Nůž nenůž, Aviendha stále dokázala uvažovat, jestli bude bojovat s čepelí nebo jinak.

„Vrať to do převlékárny,“ prohlásila Elain a podala angrial Essande. „Aviendho, myslím, že tohleto opravdu nebudeme potřebovat –“

Dveře se pootevřely a do nich strčila hlavu zamračená Birgitte. Naris a Sephanie nadskočily, nebyly tak klidné, jak vypadaly.

„Chce tě vidět Zaida,“ zavrčela Birgitte na Elain. „Řekla jsem jí, že bude muset počkat, ale –“ Náhle vyjekla, vpotácela se do místnosti, rovnováhu nabrala až po dvou krocích a prudce se otočila k ženě, která do ní strčila.

Paní vln klanu Catelar nevypadala, že by do někoho strkala. Konce složitě zauzlené rudé šerpy se jí kývaly někde u kolen a vstoupila klidně, následovaná dvěma hledačkami větru. Jedna z nich zavřela dveře rozzlobené Rasorii těsně před nosem. Všechny tři se při chůzi pohupovaly jako Birgitte na vysokých podpatcích. Zaida byla malá, kudrnaté vlasy měla prošedivělé, ale její tmavý obličej patřil k těm, které jsou s věkem stále krásnější, a její krásu ještě podtrhoval zlatý řetěz ověšený medailonky, spojující jednu z tlustých zlatých náušnic s kroužkem v nose. Důležitější bylo, že působila velitelsky. Ne nadutě, ale věděla, že ji všichni poslechnou. Hledačky větru si prohlížely Aviendhu, stále obklopenou září jediné síly, a Chanelle její hranatý obličej ztuhl, ale kromě toho, že Shielyn zamumlala, že ta „aielská holka“ je připravená tkát, obě mlčely a čekaly. Osm náušnic v Shielyniných uších ji označovalo za hledačku větru klanové paní vln a Chanelle měla na čestném řetěze skoro tolik zlatých medailonků jako sama Zaida. Obě byly autoritativní a z toho, jak se držely a pohybovaly, to bylo jasné, ale nikdo nemusel vědět nic o Atha’an Miere, jakmile je uviděl, aby poznal, že hlavní je tu Zaida din Parede.

„Musely tě shodit ty boty, hlavní kapitáne,“ zamumlala s úsměvem na plných rtech a potetovanou rukou si pohrávala se zlatou krabičkou na voňavky, která jí visela na prsou. „Neohrabané věci, tyhle boty.“ Ony byly všechny, jako obvykle, bosé. Atha’an Miere měli chodidla tvrdá jako podrážky, a studené dlaždice jim nevadily. Zvláštní, kromě brokátových blůz a kalhot jasných barev měly všechny širokou bílou štólu, která jim visela pod pás a skoro zakrývala spousty náhrdelníků.

„Právě jsem se koupala,“ poznamenala Elain napjatým hlasem. Jako by to neviděly, když měla ručník na hlavě a na sobě mokrý župan. Essande se skoro třásla rozčilením, což znamenalo, že musela být vzteky bez sebe. Elain málem taky. „Jakmile odejdete, dokoupu se. Promluvím si s vámi, až dokončím koupání. Zlíbí-li se Světlu.“ Tak! Jestli se jí hodlají cpát do pokojů, tak ať si přeberou tohle!

„Milost Světla i na tebe, Elain Sedai,“ odpověděla Zaida úlisně. Zvedla obočí na Aviendhu, i když to nebylo kvůli záři saidaru, protože Zaida usměrňovat neuměla, ani kvůli její nahotě, protože Mořský národ si s tímhle nedělal hlavu, a nejméně ze všeho u suchozemců. „Mne jsi nikdy nepozvala, abych se s tebou vykoupala, i když by to bylo zdvořilé, ale o tom nebudeme mluvit. Zjistila jsem, že Nesta din Reas Dva měsíce je mrtvá, zabili ji Seanchané. Želíme její ztráty.“ Všechny tři se dotkly bílých štól a pak si přiložily prsty na rty, ale Zaida zřejmě neměla trpělivost na formality stejně jako Elain. Aniž by zvedla hlas nebo zrychlila, prostě pokračovala dál, což bylo málem šokující a odpovídalo to chování Mořského národa.

„Prvních dvanáct Atha’an Miere se musí sejít k volbě další paní lodí. Z toho, co se děje na západě, je jasné, že to nelze odkládat.“ Shielyn stiskla rty a Chanelle si k nosu zvedla krabičku, jako by chtěla přerazit nějaký pach. Kořenitá vůně byla dost ostrá, aby přerazila vůni růžového oleje v místnosti. Ale ať už Zaidě to, co vycítily, popsaly jakkoliv, ta se dál tvářila klidně a zcela sebejistě. Oči upírala na Elain. „Musíme být připravení na to, co přijde, a na to potřebujeme paní lodí. Jménem Bílé věže jsi slíbila dvacet učitelek. Nemůžu si vzít Vandene v jejím žalu ani tebe, ale vezmu s sebou ty tři ostatní. Zbytek nám Bílá věž dluží a já očekávám rychlé splacení. Poslala jsem pro sestry u Stříbrné labutě, abych zjistila, jestli některá z nich splatí dluh Věže, ale nemůžu čekat na jejich odpověď. Zlíbí-li se Světlu, vykoupu se dnes večer s ostatními paními vln v přístavu v Illianu.“

Elain musela tvrdě bojovat, aby udržela hladkou tvář. Ta ženská si jen tak ohlásí, že hodlá sebrat všechny Aes Sedai, potloukající se po Caemlynu, a odvede je? A znělo to, jako by tu nehodlala nechat ani žádnou hledačku větru. Z toho Elain pokleslo srdce. Dokud se nevrátí Reanne, bylo tu sedm žen z rodinky dost silných, aby setkaly průchod, ale dvě z nich ho nedokázaly udělat dost velký, aby projel vůz se spřežením. Bez hledaček větru by byly plány na zásobování Caemlynu z Tearu a Illianu přinejlepším problematické. U Stříbrné labutě! Světlo, ať už tam Zaida poslala kohokoliv, určitě jim odhalí každé slovo z dohody, kterou uzavřela! Egwain jí nepoděkuje za to, že tu hrůzu vypustila na veřejnost. Nemyslela si, že by jí během tak krátké doby spadlo do klína tolik problémů.

„Lituji tvé ztráty a ztráty Atha’an Miere,“ začala a horempádem přemýšlela. „Nesta din Reas byla velká žena.“ Byla to mocná žena s velmi silnou osobností. Elain se cítila šťastná, že po setkání s ní odešla s něčím víc než spodničkou. Když už si vzpomněla na spodničky, neměla čas na oblékání. Zaida by nemusela počkat. Utáhla si pásek županu. „Musíme si promluvit. Essande, nech pro naše hosty přinést víno a pro mě čaj. Slabý čaj,“ povzdechla si, jak poutem hned přiletělo varování. „Do menšího obývacího pokoje. Připojíš se ke mně, paní vln?“

K jejímu překvapení Zaida jen kývla, jako by to čekala. Kvůli tomu začala Elain uvažovat o Zaidině straně dohody. Dohody, vlastně byly dvě, a to by mohl být klíč.

Nikdo nečekal, že se malý obývací pokoj bude v nejbližší době používat, a tak tady bylo zima, i když Sephanie letěla zapálit oheň pod dubovými poleny v širokém bílém krbu. Plamínky vyskočily a poleno chytilo. Ženy se usadily v jen málo vyřezávaných křeslech s nízkými opěradly, rozestavenými do půlkruhu před krbem. No, Elain a ženy Mořského národa se usadily. Elain si přetáhla župan přes kolena a přála si, aby Zaida přišla až za hodinku, aby se mohla pořádně obléknout, a hledačky větru chladně vyčkaly, až si paní vln vybere křeslo, a potom se posadily vedle ní. Birgitte se zastavila před psacím stolem, ruce v bok, nohy rozkročené, tvář jako bouřkový mrak. Z pouta se nesla jasná touha zakroutit Atha’an Miere krkem. Aviendha se poněkud nedbale opřela o servírovací stolek, a i když jí Essande přinesla župan a významně ho držela před ní, jen si ho natáhla a zase se opřela, ruce zkřížené na prsou. Propustila saidar, ale želvu dál držela v ruce, a Elain tušila, že je připravená jedinou sílu okamžitě znovu popadnout. Ani Aviendžin studený pohled, ani Birgittino mračení na Mořský národ ale neměly sebemenší účinek. Byly, kdo byly, a věděly, kdo jsou.

„Atha’an Miere bylo přislíbeno dvacet učitelek,“ pravila Elain s lehkým důrazem. Zaida říkala, že ten slib dostala ona, že ona si vybere jeho splacení, jenomže tu dohodu uzavírala Nesta din Reas. Zaida si pochopitelně mohla myslet, že se stane novou paní lodí. „Vhodné učitelky, které vybere amyrlin. Vím, že se Atha’an Miere pyšní tím, že dohody plní do posledního písmene, a Věž svou část dohody plní také. Ale věděla jsi, že když sestry tady souhlasily, že vás budou učit, je to dočasné. A dohoda odlišná od té uzavřené s paní lodí. Přiznala jsi to, když jsi souhlasila, že hledačky větru budou setkávat průchody, aby sem bylo možné dopravit zásoby z Illianu a Tearu. Určitě by ses nezapletla do záležitostí suchozemců z jiného důvodu, než je splacení dohody. Ale jestli odejdeš, tvá pomoc tím končí a tím také naše povinnost učit. Obávám se, že u Stříbrné labutě také žádné učitelky nezískáš. Atha’an Miere budou muset počkat, dokud amyrlin nepošle příslušné učitelky. Podle dohody uzavřené s paní lodí.“ Škoda že nemohla požadovat, aby se držely dál od hostince, ale na to už nejspíš bylo příliš pozdě, a každý důvod, který ji napadl, jí připadal malicherný. Námitka, postrádající jádro, by Zaidu jen povzbudila. Atha’an Miere byli zuřiví vyjednavači. Zásadoví, ale zuřiví. Musela postupovat velmi pomalu a velmi opatrně.

„Má sestra tě drží za ucho, Zaido din Parede,“ řehtala se Aviendha a plácala se do stehna. „Vlastně pověšenou za kotníky.“ To byl u Mořského národa trest, který jí připadal z nějakého důvodu neuvěřitelně zábavný.

Elain potlačila podráždění. Aviendha moc ráda tahala Atha’an Miere za nos – začala s tím během útěku z Ebú Daru, a nikdy toho nenechala – ale teď na to nebyl vhodný čas.

Chanelle ztuhla a zlobně se zamračila. Ona se nejednou stala Aviendžiným terčem, včetně té politováníhodné epizody s oosquai, velmi silným aielským alkoholem. Skutečně ji obklopila záře saidaru! Zaida to neviděla, ale věděla o oosquai a o tom, že Chanelle museli odnést do postele, přičemž celou dobu zvracela, a tak zvedla varovně ruku. Záře pohasla a Chanelle potemněla tvář. Mohla se červenat, nebo se vztekala.

„Všechno, co říkáš, může být pravda,“ pokračovala Zaida a nebyla daleko od urážky, zvlášť když to říkala Aes Sedai. „V každém případě Merilille nebyla součástí té dohody. Souhlasila, že bude učitelkou, dávno před příchodem do Caemlynu, a půjde se mnou, aby pokračovala v učení.“

Elain se dlouze nadechla. Kvůli tomuhle se se Zaidou ani nemohla začít hádat. Velká část vlivu Bílé věže spočívala v tom, že Věž držela slovo stejně jako Mořský národ. Že se vědělo, že drží slovo. Lidé ovšem říkali, že je nutné pozorně poslouchat, aby se člověk ujistil, že Aes Sedai slíbila, co si myslel, že slibuje, a často to byla pravda, ale jakmile slib vyslovila, byl dobrý jako přísaha pod Světlem. Hledačky větru zřejmě nehodlaly pustit Merilille ze spárů. Vždyť ji skoro nepouštěly z dohledu. „Možná mi ji budeš muset vrátit, pokud ji budu potřebovat.“ Jestli Vandene a její dvě pomocnice prokážou, že je černá adžah. „Jestli se to stane, zařídím náhradu.“ A netušila, kdo by to mohl být.

„Musí odsloužit zbytek roku. Nejméně rok, podle dohody.“ Zaida mávla rukou, jako by se přiznávala. „Ale pokud je ti jasné, že její náhradnice musí dorazit dřív, než ona odejde, dobře. Nepustím ji, dokud na jejím místě nebudu mít jinou.“

„To by asi šlo,“ opáčila Elain klidně. To zatraceně bude muset, protože jinou možnost neměla!

Zaida se nepatrně usmála a nechala působit ticho. Chanelle pohnula nohama, ale spíš z netrpělivosti, než že by chtěla stát, a paní vln se nevrtěla. Očividně chtěla něco víc, hodlala uzavřít další dohodu, a očividně chtěla, aby Elain promluvila první. Elain se rozhodla, že počká. Oheň se konečně rozhořel a do komína létaly jiskry. Místností se šířilo teplo, ale její vlhký župan chytal chlad z okolí a přenášel jí ho na kůži. Nevšímat si chladu bylo v pořádku, jenže jak si měla nevšímat, že jí je zima a je celá mokrá? Klidně se Zaidě dívala do očí a také se usmívala. Vrátila se Essande se stříbrným čajníkem ve tvaru lva a tenkými zelenými hrnečky z porcelánu Mořského národa, poháry z tepaného stříbra a vysokou karafou na víno, ze které vycházela vůně koření. Všichni kromě Elain si vzali víno, Elain jinou volbu neměla. Zadívala se do čaje a povzdechla si. Jasně viděla dno hrnku. Kdyby čaj udělali ještě slabší, mohli by jí rovnou servírovat vodu!

Aviendha po chvíli přešla místnost, postavila pohár na stolek a nalila si čaj. Kývla na Elain a soucitně se usmála, naznačujíc, že před vínem dává přednost slabému čaji. Elain se proti své vůli také usmála. První sestry se dělily o zlé stejně jako o dobré. Birgitte se zazubila přes stříbrný pohár a hodila do sebe půlku obsahu. Z pouta se neslo její pobavení nad nevrlostí od Elain. A taky bolest hlavy, která se vůbec nezmenšila. Elain si přetřela spánky. Měla trvat na tom, ať ji Merilille vyléčí, jakmile ji uviděla. Když došlo na léčení, hodně žen z rodinky Merilille předčilo, ale v paláci to byla jediná sestra, která to aspoň trochu uměla.

„Na ty průchody potřebuješ hodně žen,“ ozvala se náhle Zaida. Už se neusmívala. Nelíbilo se jí, že mluví první.

Elain trochu upila té hrozné náhražky za čaj a neřekla ani jediné slovo.

„Světlu by se mohlo líbit, kdybych tady nechala jednu dvě hledačky větru,“ pokračovala Zaida. „Po určenou dobu.“

Elain svraštila obočí, jako by to zvažovala. Potřebovala ty zatracené ženské a víc než jednu dvě. „Co bys žádala na oplátku?“ zeptala se konečně.

„Jednu čtvereční míli pozemků u řeky Erinin. Dobré půdy, nezapomeň. Žádnou bažinu. Navždy to bude půda Atha’an Miere. Pod našimi zákony, ne andorskými,“ dodala, jako by ji ta maličkost právě napadla.

Elain se zakuckala. Atha’an Miere nenáviděli, když měli opustit moře, nenáviděli, když ho neměli na dohled. A Zaida žádá půdu tisíc mil daleko od nejbližší slané vody? A navrch chtěla, aby jí byla postoupena absolutně. Cairhieňané a Muranďané, dokonce i Altařané, krváceli, aby si z Andoru kousek ukousli, a Andořané krváceli, aby je udrželi z dosahu. Přesto jedna čtvereční míle byl jen malý kousek a malá cena za to, že Caemlyn nebude trpět hladem. Ne že by to Zaidě prozradila. A kdyby začal Mořský národ obchodovat přímo v Andoru, andorské zboží by se dostalo všude tam, kam Mořský národ plul, což bylo všude. Tohle Zaida už určitě věděla, ale nemělo smysl jí říkat, že to Elain napadlo. Pouto strážce nabádalo k opatrnosti, ale občas přišel čas na drzé čelo, jak by Birgitte měla vědět, lépe než ostatní.

„Čas se občas dostane do špatné dírky.“ Nebyla to lež, jenom výmluva. „Za čtvereční míli Andoru si zasloužím víc než dvě hledačky větru. Atha’an Miere za pomoc při použití Větrné mísy dostali dvacet učitelek a víc, a až odejdou, dostanete za ně náhradu. Ty s sebou máš jedenadvacet hledaček větru. Za míli Andoru bych měla dostat všech jedenadvacet, a dalších jedenadvacet místo nich, až odejdou, po tak dlouhou dobu, kdy budou Aes Sedai učit Mořský národ.“ Lepší bude, když si ta žena neuvědomí, že to je její způsob, jak to rovnou odmítnout. „Pochopitelně na všechno zboží, procházející do Andoru, by se vztahovaly normální celní poplatky.“

Zaida zvedla stříbrný pohár, a když ho dala dolů, nepatrně se usmívala. Ale Elain měla dojem, že úlevou, ne vítězoslavně. „Na zboží procházející do Andoru, ale ne na zboží procházející z řeky na náš pozemek. Mohla bych tu nechat tři hledačky větru. Řekněme na půl roku. A nesměly by být nasazeny v boji. Nedovolím, aby kvůli tobě umírali mí lidé, a nehodlám rozzlobit ostatní Andořany, protože by Mořský národ někoho z nich zabil.“

„Bude se od nich žádat jenom tkaní průchodů,“ řekla Elain, „ale musejí je udělat, kdykoliv požádám.“ Světlo! Jako kdyby hodlala používat jedinou sílu jako zbraň! Mořský národ to dělal bez přemýšlení, ale ona se skutečně snažila chovat tak, jak Elain požadovala, jako by už složila tři přísahy. Kromě toho, kdyby se saidarem rozstřílela ty tábory za hradbami, nepostavil by se za ni jediný andorský rod. „Musejí tu zůstat, dokud nebudu mít zabezpečenou korunu, ať už to bude půl roku nebo déle.“ Koruna by jí měla patřit mnohem dřív, ale jak říkávala její stará chůva Lini, člověk má počítat švestky v košíku, ne ty na stromě. Jakmile ale bude koruna její, nebude potřebovat, aby jí hledačky větru pomáhaly zásobovat město, a ještě ráda jim uvidí záda. „Ale tři není zdaleka dost. Budeš chtít Shielyn, protože je to tvoje hledačka větru. Já si nechám zbytek.“

Medailonky na Zaidině čestném řetěze se zhouply, jak zavrtěla hlavou. „Talaan a Metarra jsou stále učednice. Musejí se vrátit kvůli výcviku. Ostatní mají taky povinnosti. Čtyři lze postrádat, dokud koruna nebude tvá.“

Odsud to už byla jenom věc smlouvání. Elain nečekala, že si ponechá učednice, a hledačky větru klanových paní vln taky nemohly zůstat, což čekala. Většina paní vln používala své hledačky větru a mistry meče jako blízké poradce, a odloučily by se od nich asi stejně snadno jako ona od Birgitte. Zaida se snažila vyjmout také ostatní, jako třeba hledačky větru sloužící na velkých plavidlech, jenomže tím by výjimka platila na příliš velký počet, a Elain odmítla, a odmítla slevit ze svých požadavků, dokud Zaida nesleví ze svých. Což ta žena udělala pomalu a velice neochotně. Ale ne tak pomalu, jak Elain čekala. Paní vln tuhle dohodu očividně potřebovala tolik, jako ona potřebovala ženy, které budou setkávat průchody.

„Pod Světlem, je dohodnuto,“ mohla konečně říci, políbila si konečky pravé ruky a přitiskla je Zaidě na rty. Aviendha se zubila, očividně to na ni udělalo dojem. Birgitte udržovala hladkou tvář, ale pouto hlásilo, že nemůže uvěřit, že z toho Elain vyšla tak hladce.

„Je dohodnuto, pod Světlem,“ zamumlala Zaida. Její prsty na Elaininých rtech byly mozolnaté, i když už mnoho let nemusela tahat lana. Tvářila se docela spokojeně na ženu, jež se vzdala devíti ze čtrnácti hledaček větru, o něž se jednalo. Elain napadlo, kolik z těch devíti bude žen, jimž Seanchané v Ebú Daru zničili plavidla. Ztráta lodi byla mezi Atha’an Miere vážná věc, ať byl důvod jakýkoliv, a možná i důvod chtít se ještě chvíli držet mimo domov. Na tom ale nezáleželo.

Chanelle se tvářila ponuře, potetované ruce zatínala do kolen, jenomže ne tak ponuře, jak by se dalo čekat na ženu Mořského národa, která bude muset ještě chvíli zůstat na souši. Měla velet hledačkám větru, jež tu zůstanou, a nelíbilo se jí, že Zaida přistoupila na to, že nad ní mají být Elain a Birgitte. Mořský národ už se nebude nosit po paláci, jako by mu patřil, a činit požadavky nalevo napravo. Jenže Elain tušila, že Zaida na tuto schůzku přišla s vědomím, že zde bude muset několik svých žen nechat, a Chanelle přišla s vědomím, že jim bude velet. Na tom také nezáleželo, ani na tom, jaké výhody si Zaida myslela, že získala, aby jí to pomohlo stát se paní lodí. A že si to myslela, bylo jasné jako sklo. Záleželo jenom na tom, že Caemlyn nebude hladovět. Na tom a na... na tom, že ten zatracený oheň na západě ještě plane. Ne, ona se stane královnou a nemohla se chovat jako zamilovaná holka. Caemlyn a Andor byly to jediné, na čem jí mohlo záležet.