Křižovatka soumraku

11 Řeči o dluzích

Průchod byl umístěn tak, že Elain jako by vyjela ze zdi do ulice do místa, pro bezpečnost vyznačeného pískem vysypanými sudy, rozmístěnými na dlažbě. Kupodivu necítila, že by kdekoliv v paláci někdo usměrňoval, i když tu bylo přes sto padesát žen usměrňování schopných. Některé budou pochopitelně na hradbách, příliš daleko, aby vycítila cokoliv menšího než propojený kruh, a pár jich bude úplně mimo město, ale někdo v paláci skoro vždycky používal saidar, ať už se dotyčná pokoušela přinutit jednu ze zajatých sul’dam přiznat, že opravdu vidí tkaniva z jediné síly, nebo jenom vyhlazovala pomačkaný šátek, aniž by ohřívala žehličku. Dnes ráno však ne. Nadutost hledaček větru se často rovnala té, již předváděly Aes Sedai, ale i tu muselo udusit, co cítily. Elain napadlo, že kdyby vylezla k oknu nahoře, určitě by uviděla tkaniva toho signálního ohně, jak už byly stovky leguí daleko. Cítila se jako mravenec, který si právě uvědomil hory, mravenec srovnávající Páteř světa ke kopcům, jež vždycky choval v úctě. Ale tváří v tvář tomuhle se musely cítit malé i hledačky větru.

Královniny stáje, ve východní části paláce a ze severu a z jihu ohraničené dvouposchoďovými budovami stájí z čistě bílého kamene, byly tradičně vyhrazeny pro královniny osobní koně a kočáry, a ona se zdráhala používat je, než bude Lví trůn oficiálně její. Kroky vedoucí k trůnu byly stejně složité jako při dvorském tanci, a i když tanec občas připomínal hospodskou rvačku, člověk pořád musel našlapovat s půvabem a přesností, aby získal svůj cíl. Dělat si nároky na výhody dřív, než byly potvrzeny, stálo některé ženy příležitost vládnout. Nakonec usoudila, že to není přestupek, kvůli němuž by vypadala příliš nafoukaně. Kromě toho byly Královniny stáje malé a neměly žádné jiné využití. Bylo tu méně lidí, kteří by museli dávat pozor na otevírající se průchody. Vlastně když vstoupila, celý dvůr byl prázdný, jen ve dveřích do stájí stál štolba v červeném kabátě. Ten se ale otočil a křikl dovnitř a vzápětí se vyhrnuly desítky podkoních, když vyváděla Ohniváka z vyznačeného kruhu. Nakonec se mohla vrátit v doprovodu mocných pánů a paní, nebo v to možná jen doufali.

Caseille provedla gardistky průchodem a většině přikázala sesednout a postarat se o zvířata. Ona sama a půltucet dalších zůstaly v sedlech a vše sledovaly nad hlavami pěších. Ani tady by Elain nenechala bez dohledu. Zvlášť tady, kde čelila většímu nebezpečí než v každém zámku, který navštívila. Muži od Matherinů se motali kolem, pletli se do cesty štolbům a gardistkám a civěli na bílé kamenné balkony a sloupořadí kolem dvora a věže a zlaté kupole viditelné za nimi. Chlad zde byl menší než v horách – odmítala ho cítit, jak to jen v současné době šlo, ale stále si ho uvědomovala – ale lidem i koním se při dechu stále tvořily obláčky páry. Také tu, po čistém horském vzduchu, byl silně cítit koňský hnůj. Uvítala by horkou lázeň před zapáleným ohněm v krbu. Potom se bude muset vrátit k tomu, jak si zabezpečit trůn, ale teď potřebovala právě dlouhou koupel.

K Ohnivákovi se rozběhli dva štolbové. Žena ho uchopila za uzdu a předvedla Elain pukrle, ale víc se starala o to, aby vysoký kůň nedělal potíže, když Elain sesedala, než o klanění, a muž se uklonil a zůstal ohnutý, s rukama sepjatýma, aby měla Elain při sesedání kam šlápnout. Ani jeden se nepodíval na zasněženou horskou louku, tam, kde by normálně viděli jen kamennou zeď. Stájníci už byli na průchody zvyklí. Slyšela, že v hospodách dostávají pití, když se chlubí, kolikrát už viděli použít jedinou sílu, a věci, jež údajně viděli, že dělá. Elain si uměla představit, jak asi ty příběhy znějí, když se dostanou k Arymille. Docela se bavila představou, jak si Arymilla kouše nehty.

Když sesedla, objevil se kolem ní hlouček gardistek, v karmínových kloboucích s bílými chocholy na široké krempě a s krajkou lemovanými krajkovými šerpami s vyšitým stříbrným lvem šikmo přes kyrysy. Teprve tehdy Caseille odvedla zbytek Elainina doprovodu do stájí. Náhrada byla stejně ostražitá, s rukama u jílců meče, kromě Deni, široké, klidně vypadající ženy s dlouhou, mosazí obitou palicí. Celkem jich bylo devět – jenom devět, pomyslela si Elain trpce. V samotném královském paláci potřebuju jenom devět osobních strážců! – ale všechny byly zkušené. Ženy, které vykonávaly „řemeslo meče", jak to Caseille nazývala, musely být dobré, nebo je dřív nebo později zabil někdo z jejich kolegů, jehož jedinou výhodou byla síla. Deni s mečem vůbec zacházet neuměla, ale pár mužů, kteří vyzkoušeli její palici, toho trpce litovalo. Přes své rozměry byla velice rychlá a neměla sebemenší ponětí, co to je férový boj, vlastně v tom ani neměla cvik.

Rasoria, rozložitý podporučík, která tady velela, vypadala, že se jí ulevilo, když štolbové odvedli Ohniváka pryč. Kdyby bylo po jejích osobních strážcích, nikdo kromě nich by k Elain nesměl ani na krok. No, možná že nebyly tak hrozné, ale podezíravě se koukaly skoro na každého kromě Birgitte a Aviendhy. Rasoria, přes modré oči a žluté, nakrátko ostříhané vlasy Tairenka, v tom patřila k nejhorším, dokonce trvala na tom, že budou sledovat kuchaře připravující Elainino jídlo a všechno ochutnají, než jí to přinesou. Elain neprotestovala, i když to přeháněly. Jedna zkušenost s vínem, do něhož byla přidána droga, jí docela stačila, i když věděla, že se dožije narození svého dítěte. Ale rty netiskla kvůli nedůvěře gardistek či tomu, co k ní vedlo. Šlo o Birgitte, proplétající se davem, ale ne k ní.

Aviendha se z průchodu pochopitelně vynořila poslední, když se ujistila, že jsou všichni na druhé straně, a než tkanivo propustila, Elain zamířila k ní, a vykročila tak náhle, že její doprovod musel skočit, aby kolem ní udržel kruh. Ale jakkoli rychle se pohnula, Birgitte, s tlustým zlatým copem až do pasu, tam byla první, pomohla Aviendze na zem a předala její kobylu štolbovi, který byl stejně nohatý jako Siswai. Aviendha měla vždycky větší potíže při sesedání než při nasedání, ale Birgitte nešlo jenom o pomoc. Elain a její doprovod dorazily právě včas, aby slyšela, jak ta ženská spěšně říká Aviendze tichým hlasem: „Pila kozí mlíko? A spala dost? Cejtí...“ Nakonec se odmlčela a zhluboka se nadechla, než se obrátila k Elain, navenek klidná, i když ji tu uviděla. Pouto fungovalo oboustranně.

Birgitte nebyla velká, i když v botách s vysokými podpatky Elain převyšovala, byla v nich vysoká jako Aviendha, avšak její přítomnost obvykle zdůrazňovala uniforma hlavního kapitána královniny gardy, krátký červený kabát s vysokým bílým límcem, nošený přes pytlovité modré kalhoty nacpané do lesklých černých holínek, se čtyřmi zlatými uzly na levém rameni a čtyřmi zlatými proužky na bílých manžetách. Nakonec to byla Birgitte Stříbrný luk, hrdinka z pověstí. Stále se snažila dožít těm pověstem. Tvrdila, že příběhy jsou silně nafouknuté, pokud ne rovnou úplně vymyšlené. Ale pořád to byla tatáž žena, která to všechno udělala a vytvořila jádro pověstí a víc. Teď, přes klidný zevnějšek, se z pouta nesly neklid a starosti o Elain spolu s bolestí hlavy a žaludku. Velmi dobře věděla, jak Elain nesnáší, když se na ni vyptávají za jejími zády. To nebyl celý důvod, proč byla Elain tak nabroušená, ale pouto Birgitte jasně říkalo, jak rozčilená je.

Aviendha si klidně odvinula loktuši z hlavy, přehodila si ji přes ramena a tvářila se jako žena, která neprovedla nic špatného a už vůbec se nezapletla s někým, kdo něco špatně udělal. Bylo by se jí to docela podařilo, nebýt toho, že vykulila oči, jak se pokoušela vypadat nevinně. Birgitte na ni měla v mnoha směrech špatný vliv.

„Pila jsem kozí mlíko,“ pronesla Elain vyrovnaně a až příliš jasně si uvědomovala, že gardistky obklopují všechny tři. Dívaly se ven, prohlížely dvůr, balkony a střechy, ale zcela určitě je poslouchaly. „Spala jsem dost. Chceš se mě zeptat ještě na něco?“ Aviendha nepatrně zrudla.

„Myslím, že prozatím mám už všechny odpovědi,“ opáčila Birgitte bez ruměnce, v nějž Elain doufala. Ta ženská věděla, že je unavená, věděla, že o tom spánku lže.

Pouto bylo občas rozhodně protivné. Ona včera vypila jen pohár silně zředěného vína, ale začínala mít Birgittinu kocovinu i její bolavý žaludek. Žádná z Aes Sedai, s níž o poutu mluvila, o ničem takovém nemluvila, ale ona s Birgitte prožívaly až příliš často totéž, fyzicky i emocionálně. To poslední znamenalo skutečný problém, když byla její nálada jako na houpačce. Občas se jí to podařilo setřást, bojovat s tím, ale dnes věděla, že bude muset trpět, dokud se Birgitte nevyléčí. Usoudila, že ty stejné pocity mají, protože jsou obě ženy. Předtím nikdo nikdy neslyšel o spojení se ženou. A jen málokdo o tom slyšel i teď, pravda, a některé Aes Sedai dokonce věřily, že to není možné. Strážce byl samec stejně jistě jako býk. To věděla každá, a jen málokterá se zastavila a zamyslela se nad tím, že to, co „ví každá", by si zasloužilo bližší zkoumání.

Být přichycena při lži, když se snažila řídit Egwaininým nařízením žít, jako kdyby již složila tři přísahy, Elain zahnalo do obrany a kvůli tomu byla neomalená. „Je Dyelin zpátky?“

„Ne,“ odsekla Birgitte stejně neomaleně a Elain si povzdechla. Dyelin odešla z města předtím, než se objevilo Arymillino vojsko, a vzala s sebou Reanne Corlyovou, aby jí dělala průchody a urychlila cestování, a na jejím návratu dost záviselo. Na tom, jaké zprávy přinese. Na tom, co kromě zpráv přinese.

Zvolit, kdo bude královnou Andoru, bylo docela prosté, když došlo na základy. V říši bylo přes čtyři sta rodů, ale jenom devatenáct bylo tak silných, aby za nimi ostatní šly. Obvykle všech devatenáct rodů stálo za dědičkou, nebo alespoň většina z nich, pokud nebyla očividně neschopná. Rod Mantear ztratil trůn ve prospěch Trakandů, když Mordrellen zemřela jen proto, že dědička Tigrain zmizela, a Mantearové začali plodit jen syny. A protože Morgasa z rodu Trakandů získala podporu třinácti rodů. K nástupnictví stačilo deset z devatenácti, podle zákona a práva. Dokonce i uchazečky, které si stále myslely, že by trůn měly získat ony, se obvykle připojily ke zbytku nebo se aspoň odmlčely a vzdaly se svých nároků, jakmile měla jiná žena za sebou deset rodů.

Když byly vyhlášeny tři soupeřky, byly věci dost špatné, ale nyní se Naean a Elenie sjednotily za Arymillou Marne, ze všech lidí, která z těch tří měla nejmenší naději na úspěch, a to znamenalo, že měla dva rody – dva dost velké, aby se s nimi muselo počítat; Matherinové a ostatních osmnáct, které navštívila, byli příliš bezvýznamní – svoje vlastní Trakandy a Dyelininy Taraviny, proti šesti. Dyelin ovšem trvala na tom, že Carandové, Coelanové a Rensharové podpoří Elain, a také Norwelynové, Pendarové a Traemane, ale první tři rody chtěly na trůně Dyelin a druhé tři zřejmě upadly do zimního spánku. Dyelin ale byla neochvějně věrná a neúnavně pracovala v Elainin prospěch. Neustále trvala na tom, že některé z rodů, jež se k ničemu nevyjadřovaly, bude možné přesvědčit, aby se postavily za Elain. Elain za nimi pochopitelně nemohla jít sama, Dyelin však ano. A teď začínala být situace zoufalá. Šest rodů podporovalo Arymillu a jenom hlupák by si myslel, že neposlala agenty k ostatním. Nebo že ji někteří vyslechnou jen proto, že měla těch šest rodů.

Přes skutečnost, že Caseille a její gardistky odešly z nádvoří, Elain a ostatní se museli tlačit davem. Muži od Matherinů konečně slezli z koní, ale pořád se tady motali, pouštěli halapartny a zase je zvedali, jen aby je znovu upustili, a přímo na dvoře se snažili vyložit svého soumara. Jeden chlapec honil slepici, která se nějak osvobodila a teď pobíhala koním mezi nohama, a jeden svraštělý stařík hlasitě povzbuzoval, i když bylo otázkou, jestli kluka nebo ptáka. Praporečník jen s věnečkem bílých vlasů, ve vybledlém červeném kabátě, přes břicho řádně napnutém, se snažil znovu nastolit pořádek s pomocí jen o málo mladšího gardisty. Oba se nejspíš vrátili z výměnku, stejně jako spousta jiných, ale další chlapec chtěl odvést svého kosmatého koně do paláce a Birgitte mu musela rozkázat, kam má jít, než mohla Elain vstoupit. Chlapec, sotva ochmýřený, nemohlo mu být víc než čtrnáct, na Birgitte kulil oči stejně jako na palác. Ve své uniformě byla rozhodně výraznější než dědička v jezdeckých šatech, a on už dědičku viděl. Rasoria ho postrčila směrem ke starému praporečníkovi a kroutila hlavou.

„Proklatě, nevím, co s nima budem dělat,“ bručela Birgitte, když komorná v červenobílé livreji v malé vstupní hale odebrala Elain plášť a rukavice. Malé z hlediska paláce. Mezi úzkými kanelovanými bílými sloupy poblikávaly zlacené kandelábry a byla o polovinu větší než hlavní vstupní hala Matherinského zámku, i když tady byl nižší strop. Další komorná se stříbrným lvem na levé části prsou, holka jen o málo starší než kluk, jenž se snažil dovnitř zavést koně, jí nabídla stříbrný podnos s vysokými poháry svařeného vína, než ji zamračení od Aviendhy a Birgitte zahnalo. „Ti proklatí kluci usnou, když je postavíme na stráž,“ pokračovala Birgitte a mračila se za ustupující komornou. „Starci zůstanou vzhůru, ale polovička si ani nevzpomene, co mají proklatě dělat, kdyby se někdo pokusil vylízt po tý zatracený hradbě, a druhá polovička nezažene ani šest ovčáků se psem.“ Aviendha zvedla obočí na Elain a kývla.

„Nejsou tu, aby bojovali,“ připomněla jim Elain, když se vydali chodbou s modrými dlaždicemi, kandelábry se zrcadly a vykládanými truhlicemi. Elain šla uprostřed, Birgitte a Aviendha na krajích a gardistky o pár kroků před nimi a za nimi. Světlo, říkala si, já bych si to víno nevzala! V hlavě jí bušilo stejně jako Birgitte. Sáhla si na spánek a říkala si, jestli nemá svému strážci nařídit okamžité léčení.

Birgitte ale měla jiné představy. Prohlédla si Rasorii a ostatní ženy před nimi, pak se ohlédla přes rameno a kývla těm za nimi, aby šly kousek dál. To bylo zvláštní. Jednu každou gardistku vybírala osobně a důvěřovala jim. Přesto mluvila rychle a téměř šeptem a nakláněla se blíž k Elain. „Těsně předtím, než ses vrátila, se něco stalo. Žádala jsem Sumeko, aby mě vyléčila, než se vrátíš, a ona najednou omdlela. Prostě se jí vyvrátily oči v hlavě a šla k zemi. A není jediná. Žádná nepřizná proklatou věc, ne mně, ale viděla jsem ostatní z rodinky, jak málem vyskočily z kůže, a hledačky větru taky. Žádná z nich nedokázala plivnout, ani kdyby musela. Vrátila ses dřív, než jsem našla nějakou sestru, ale asi bych u nich taky vyšla naprázdno. Tobě to ale řeknou.“

Aby v paláci všechno fungovalo, pracovalo tady lidí jako v malé vesnici, a už se začali objevovat sloužící, muži a ženy v livrejích běhali po chodbách a tiskli se ke stěnám nebo se vrhali do bočních chodeb, aby měla Elainina eskorta místo, takže Birgitte vysvětlila to málo, co věděla, potichu a co nejstručněji. U některých řečí jí nevadilo, když se dostaly až na ulici, a zvlášť ne k Arymille, ale příběhy o Randovi mohly být stejně špatné jako příběhy o Zaprodancích, když je pár vypravěčů překroutilo. Vlastně i horší. Nikdo neuvěří, že se ji na trůn jako svou loutku pokoušejí dosadit Zaprodanci. „Na každý pád,“ dokončila, „to s námi tady nemá nic společného.“

Myslela si, že mluví přesvědčivě, velmi chladně a odtažitě, ale Aviendha jí stiskla ruku, což bylo u Aielů jako objetí na uklidněnou, když u toho byli lidé, a od Birgitte se poutem nesl soucit. Bylo to horší než soucit, byl to sdílený pocit ženy, která už sama utrpěla ztrátu. Gaidal Cain byl pro Birgitte ztracen stejně nenávratně, jako kdyby byl mrtvý, a navrch k tomu se její vzpomínky na minulé životy vytrácely. Z doby před založením Bílé věže si skoro nic nepamatovala jasně, a poté ne všechno. Některé noci nemohla usnout, dokud nevypila tolik pálenky, kolik udržela, ze strachu, že přijde i o vzpomínky na Gaidala, na to, jak ho znala a milovala. Pálenka nebyla nejlepším řešením a Elain by jí byla moc ráda nabídla lepší, ale věděla, že její vzpomínky na Randa se neztratí, dokud sama nezemře, a neuměla si představit hrůzu z vědomí, že by o ty vzpomínky mohla přijít. Přesto doufala, že Birgittinu kocovinu někdo brzy vyléčí, dřív, než jí hlava praskne jako přezrálý meloun. Její schopnost léčení na to nestačila a Aviendha v tom nebyla o nic lepší.

Přes pocity, které z Birgitte cítila, udržovala druhá žena hladkou tvář. „Zaprodanci,“ zamumlala suše. A tiše. To nebylo jméno, jímž by se měla ohánět. „No, pokud to nemá nic společnýho s náma, tak jsme zatraceně v pořádku.“ Zabručení, jež mohlo být smíchem, ji usvědčovalo ze lži. Ale ačkoliv tvrdila, že ještě nikdy nebyla voják, měla vojácký názor na svět. Člověk měl obvykle spíš horší vyhlídky, ale práci bylo třeba vykonat. „Ráda bych věděla, nač myslí,“ dodala a ukázala na čtyři Aes Sedai, které se právě vynořily z boční chodby.

Vandene, Merilille, Sareitha a Careane měly při chůzi hlavy dohromady, nebo spíš se tři ostatní shlukly kolem Vandene, nakláněly se k ní, mluvily na ni a naléhavě gestikulovaly, až se jim třásně na šátcích třásly. Vandene plula pomalu, jako by byla sama, a nevěnovala jim pozornost. Vždycky bývala štíhlá, ale tmavozelené šaty s vyšitými květinkami na rukávech a ramenou na ní visely jako na věšáku a bílé vlasy stažené na šíji potřebovaly učesat. Tvářila se bezútěšně, ale to nemuselo mít nic společného s tím, co jí sestry říkaly. Od vraždy své sestry byla taková. Elain by se byla vsadila, že ty šaty patřívaly Adeleas. Od její vraždy Vandene nosila její šaty častěji než své vlastní. Ne že by to mělo něco společného s tím, jak jí padnou. Obě měly stejnou postavu, ale od sestřiny smrti Vandene ztratila chuť k jídlu. Vlastně i chuť k většině ostatních věcí.

Sareitha, hnědá, s tmavým hranatým obličejem, dosud nedotčeným bezvěkostí, uviděla Elain první a položila Vandene ruku na loket, jako kdyby ji chtěla odtáhnout z chodby. Vandene jí ruku smetla a plula dál, jen po Elain koukla a zmizela v chodbě, odkud Elain přišla. Dvě ženy v bílém šatu mladších novicek, které následovaly ostatní v uctivé vzdálenosti, předvedly rychlé pukrle zbývajícím sestrám a odběhly za Vandene. Merilille, maličká žena v šedém, u níž cairhienská bledost vypadala jako slonovina, zírala, jako by chtěla jít za nimi. Careane si jenom upravila šátek se zelenými třásněmi na ramenou, širších, než měla většina mužů, a vyměnila si tichá slova se Sareithou. Pak se otočily k Elain a udělaly pukrle skoro stejně hluboké, jako předtím novicky udělaly před nimi. Merilille si všimla gardistek a zamrkala, pak si všimla Elain a nadskočila. Její pukrle bylo stejně hluboké jako u novicek.

Merilille nosila šátek přes sto let, Careane víc než padesát a dokonce i Sareitha ho nosila déle než Elain z rodu Trakandů, ale postavení mezi Aes Sedai se řídilo silou v jediné síle a žádná z těch tří nestála mezi sestrami výš než někde uprostřed. V očích Aes Sedai větší síla dodávala když už ne větší moudrost, tak alespoň váhu názoru dotyčné. A s dostatečně velkým rozdílem se z těch názorů stávaly rozkazy. Občas měla Elain pocit, že cesta rodinky je lepší.

„Nevím, co to je,“ řekla dřív, než ostatní Aes Sedai stačily otevřít pusu, „ale my s tím nemůžeme nic dělat, takže si klidně můžeme přestat dělat starosti. Máme toho dost přímo před sebou, bez toho, abychom vyváděly kvůli věcem, které nemůžeme ovlivnit.“

Rasoria pootočila hlavu, mračila se a očividně uvažovala o tom, co jí uniklo, ale Elainina slova vyhnala Sareitze úzkost z očí. Sice stále pohybovala rukama, jako by si chtěla uhladit hnědé sukně, byla však ochotná řídit se příkladem sestry stojící tak vysoko jako Elain. Občas bylo výhodné stát tak vysoko, že jste mohly jedinou větou utišit námitky. Careane se už vzpamatovala, jako by se nikdy nevyplašila. Hodilo se to k ní, i když vypadala spíš jako vozka než Aes Sedai, i když na sobě měla berylově prostřihávané hedvábí a hladkou, bezvěkou měděnou tvář. Ale zelené byly obvykle tvrdší než hnědé. Merilille rozhodně nevypadala vyrovnaně. Vykulené oči a pootevřené rty jí dodávaly polekaný výraz. To u ní ale bylo obvyklé.

Elain kráčela dál chodbou doufajíc, že si půjdou po své práci, ale Merilille se připojila k Birgitte. Šedá by měla být mezi těmi třemi v čele, ale vyvinul se u ní sklon čekat, až jí někdo řekne, co má dělat, a když Sareitha zdvořile požádala Birgitte, aby jí udělala místo, beze slova uhnula. Sestry se k Elaininu strážci chovaly neochvějně zdvořile, když jednala jako hlavní kapitán. Jenom Birgitte-strážce se snažily ignorovat. Aviendze se od Careane žádné takové zdvořilosti nedostalo, Aes Sedai se prostě prodrala mezi ně. Každá žena necvičená v Bílé věži byla podle definice divoženka a Careane divoženkami opovrhovala. Aviendha našpulila rty, i když nůž od pasu nevytáhla, dokonce ani nenaznačila, že by mohla, za což jí byla Elain vděčná. Její první sestra uměla být... unáhlená. Ale když se nad tím zamyslela, v této chvíli by jí trochu ukvapenosti odpustila. Zvyk zakazoval hrubost k jiné Aes Sedai, za každých okolností, ale Aviendha mohla vrčet hrozby a mávat nožem, co hrdlo ráčí. To by mohlo stačit, aby ty tři vypadly, i když by to bylo trochu napjaté. Careane si zřejmě nevšimla, jak si ji Aviendha chladně prohlíží.

„Řekla jsem Merilille a Sareitze, že s tím stejně nic nenaděláme,“ řekla chladně. „Ale neměly bychom se připravit uprchnout, kdyby se to přiblížilo? Uprchnout před tímhle není hanba. I kdybychom se propojily, měly bychom stejnou šanci jako můry v lesním požáru. Vandene se nenamáhala poslouchat.“

„Opravdu bychom se měly nějak připravit,“ zamumlala Sareitha nepřítomně, jako by si v hlavě dělala seznam. „Když si neuděláš plány, tak si určitě přeješ, abys je měla. V knihovně tady je plno svazků, které se tu nesmějí nechat. Myslím, že několik jich nenajdeš ani ve věžové knihovně.“

„Ano.“ Merilille supěla, celá bez sebe strachy. „Ano, měly bychom se připravit k odchodu. Možná... Možná bychom neměly čekat. Odejít z nezbytí by určitě neporušilo naši dohodu. Jsem si tím jistá.“ Jenom Birgitte se na ni podívala, ona sebou však trhla.

„Jestli vyrazíme hned,“ řekla Careane, jako by Merilille ani neotevřela ústa, „budeme s sebou muset vzít i rodinku. Dovolíme jim se rozprchnout a jen Světlo ví, co udělají nebo kdy je zase pochytáme, zvlášť teď, když se některé naučily usměrňovat.“ V hlase se jí neozývala žádná trpkost, i když ze sester v paláci dokázala cestovat jen Elain. Pro Careane zřejmě znamenalo velký rozdíl, že ženy z rodinky začínaly v Bílé věži, i když většinu z nich vyhodily a pár jich uteklo. Ona sama poznala ne méně než čtyři, včetně jedné uprchlice. Alespoň to nebyly divoženky.

Sareitha ale stiskla rty. Jí vadilo, že několik žen z rodinky dokáže setkat průchod, a na rodinku měla všeobecně jiné názory. Obvykle své námitky omezovala na občasné zamračení nebo úšklebek, protože Elain svůj názor dala jasně najevo, ale dnešní napětí jí zřejmě uvolnilo jazyk. „Musíme je vzít s sebou,“ pronesla kousavě, „jinak by začaly všechny tvrdit, že jsou Aes Sedai, jakmile by se nám ztratily z dohledu. Ženská, která tvrdí, že ji z Věže vyhodily před třemi sty lety, může tvrdit cokoliv! Je třeba na ně řádně dohlížet, jestli chcete znát můj názor, místo aby si chodily, kam se jim zlíbí, a zvlášť ty, které můžou cestovat. Zatím možná chodí, kam jim řekneš, a vracejí se, Elain, ale jak dlouho potrvá, než se některá nevrátí? Dej na má slova, jakmile jedna z nich unikne, další ji budou následovat, a budeme mít na krku hrozný zmatek, kterého se hned tak nezbavíme.“

„Není důvod, abychom někam chodily,“ prohlásila Elain rázně jak kvůli sestrám, tak kvůli gardistkám. Ten vzdálený oheň stále plál na místě, kde ho původně vycítila, a pokud se pohnul, tak těžko směrem ke Caemlynu, natož aby se dostal až sem, ale povídačky, že se Aes Sedai chystají uprchnout, by mohla stačit, aby vypukla všeobecná panika, davy hrnoucí se k branám dřív, než se sem dostane to, co dokáže vyděsit Aes Sedai. Vojsko rabující město by nezabilo tolik lidí. A tyhle tři blekotaly, jako kdyby je mohly slyšet jenom koberce na zdech! Merilille měla jistou omluvu, ale ne ostatní. „Zůstaneme tady, jak rozkázala amyrlin, dokud nám amyrlin nevydá jiný rozkaz. K rodince se budete dál chovat se vší zdvořilostí, dokud nebude přijata zpátky do Věže, a to je rozkaz amyrlin, jak dobře víte. A budete dál učit hledačky větru a pokračovat v činnosti, jako se sluší na Aes Sedai. Máme utišovat strach lidí, ne šířit bezduché klevety a paniku.“

No, možná byla trochu víc než rázná. Sareitha sklopila oči jako napomenutá novicka. Merilille sebou znovu škubla při zmínce o hledačkách větra, ale to se dalo čekat. Ostatní učily, ale Merilille držel Mořský národ zkrátka jako jednu ze svých učednic. Spávala v jejich komnatách a obvykle nebyla vidět bez dvou tří hledaček, kdy se jim pokorně šourala za patami. Odmítaly od ní přijímat cokoliv jiného než pokoru.

„Ovšem, Elain,“ vyhrkla Careane chvatně. „Ovšem. Nikdo z nás by nenavrhl neuposlechnout amyrlin.“ Zaváhala, upravila si šátek se zelenými třásněmi a zdánlivě se věnovala jenom jemu. Jen na Merilille vrhla soucitný pohled. „Ale když už mluvíme o Mořském národu, mohla bys říct Vandene, aby se ujala svého dílu učení?“ Když Elain neřekla nic, vloudilo se jí do hlasu ostří, takže nebýt Aes Sedai, byla by mluvila trucovitě. „Tvrdí, že má moc práce s těmi uprchlicemi, ale najde si dost času, aby mě v noci nutila mluvit, dokud u toho neusínám. Ty dvě jsou tak zastrašené, že by neječely, ani kdyby jim šaty chytily plamenem. Nepotřebují její pozornost. Mohla by odučit svůj díl u těch zatracených divoženek. Vandene by se taky měla začít chovat jako Aes Sedai!“

Postavení nepostavení, napomenutí nenapomenutí, podívala se na Elain zlým pohledem a chvíli trvalo, než se uklidnila. Elain byla jedna ze dvou, které uzavřely dohodu vedoucí k tomu, že Aes Sedai musely učit hledačky větru, ale jí samotné se zatím podařilo vyhnout se většině učení tvrzením, že má jiné, naléhavější povinnosti. Kromě toho Mořský národ považoval suchozemské učitelky za prodejné síly, i Aes Sedai, a to prodejné síly s nižším postavením než kuchtička. Kuchtička se mohla pokusit při práci podvádět. Pořád si myslela, že Nyneiva odešla jen proto, aby už nemusela učit. Nikdo rozhodně nečekal, že skončí ve stejném stavu jako Merilille, ale i pár hodin stačilo.

„Ale ne, Careane,“ ozvala se Sareitha, stále se vyhýbajíc pohledu na Elain. A Merilille. Podle jejího názoru se šedá do téhle kaše dostala sama, a tak si zaslouží, co z toho vzešlo, ale nesnažila se jí vtírat sůl do ran. „Vandene je rozrušená kvůli sestře a Kirstian a Zarya ji pomáhají zabavit.“ Ať už si o rodince jinak myslela cokoliv, přijala, že Zarya je uprchlice, což musela, poněvadž Zarya byla jednou z těch, které Careane poznala, a jestli musela Kirstian lhát, tak ji její vlastní lež donutila všechno plně splatit. S uprchlicemi se nezacházelo laskavě. „Taky s ní trávím čas a ona skoro nikdy nemluví o ničem jiném než o Adeleas. Je to, jako by ke svým chtěla přidat i mé vzpomínky. Myslím, že by měla dostat čas, který potřebuje, a díky těm dvěma nemusí být příliš často sama.“ Loupla okem po Elain a nadechla se. „Ale učit hledačky větru je rozhodně... výzvou. Možná by jí sem tam hodinka pomohla ven z deprese, i kdyby jen tím, že se rozčílí. Nesouhlasíš, Elain? Jen hodinka dvě, občas.“

„Vandene dostane tolik času, aby mohla truchlit po své sestře, kolik potřebuje nebo bude chtít,“ prohlásila Elain vyrovnaně. „A už se o tom nebudeme bavit.“

Careane si ztěžka povzdechla a znovu si upravila šátek. Sareitha si povzdechla slabě a začala si kroutit prstenem s Velkým hadem na ukazováku levé raky. Možná vycítily její náladu nebo se možná netěšily na další výuku hledaček větra. Merilillin neustále překvapený výraz se nezměnil, ale ona Mořský národ vyučovala dnem i nocí, pokud se Elain nepodařilo ji od nich dostat, a hledačky větra byly stále méně ochotné ji pustit, jakkoliv se Elain snažila.

Alespoň se jí dařilo nebýt na ty tři strohá. Dalo to práci, zvlášť když tady byla Aviendha. Elain nevěděla, co by si počala, kdyby sestra ztratila. Vandene nejenže truchlila po sestře, ale také hledala jejího vraha, a nedalo se pochybovat o tom, že vrahem je buď Merilille Ceandevin, Careane Fransi nebo Sareitha Tomanes. Jedna z nich, nebo víc, což bylo ještě horší. Obvinění se zvlášť u Merilille v jejím současném stavu dalo těžké uvěřit, ale nebylo to snadné u žádné sestry. Jak poukázala Birgitte, jedním z nejhorších temných druhů, jaké kdy potkala, byl za trollockých válek jako beránek mírný jinoch, který nadskakoval při hlasitějším zvuku. A otrávil zásobu vody celého jednoho města. Aviendha navrhla, že všechny tři předvedou k výslechu, což vyděsilo Birgitte, ale Aviendha k Aes Sedai cítila rozhodně mnohem menší bázeň než kdysi. Bylo třeba zachovávat příslušné zdvořilosti, dokud nebude dost důkazů k odsouzení. Pak už žádné zdvořilosti nebudou.

„Ach,“ vyhrkla Sareitha a náhle se rozzářila. „Tady je kapitán Mellar. Když jsi byla pryč, zase se zachoval hrdinsky, Elain.“

Aviendha sevřela rukojeť nože a Birgitte ztuhla. Careane se tvářila velice chladně a dokonce i Merilille se podařila odsuzující povýšenost. Žádná ze sester se netajila tím, že Doilana Mellara nemá ráda.

S úzkým obličejem nebyl žádný krasavec, nebyl ani hezký, ale pohyboval se s hbitým půvabem šermíře, hovořícím o tělesné síle. Jako kapitán Elaininy osobní stráže měl tři zlaté uzly a nosil je na obou náramenících jasně vyleštěného kyrysu. Nevědomý pozorovatel by si mohl myslet, že má vyšší hodnost než Birgitte. Záplava sněhobílé krajky u krku a na zápěstích byla dvakrát tlustší a dvakrát tak dlouhá, než nosily gardistky, ale znovu vynechal šerpu, možná proto, že by zakrývala jednu řadu zlatých uzlů. Tvrdil, že v životě nechce nic jiného než velet její osobní stráži, ale často mluvil o bitvách, v nichž bojoval jako žoldnéř. Zřejmě nikdy nebyl na straně poražených a vítězství mívalo často původ v jeho neopěvovaných schopnostech na bojišti. Ometl bílý chochol na klobouku o zem, jak se hluboce klaněl, a zároveň obratně zvládal meč, a pak předvedl o něco menší úklonu Birgitte, s rukou křížem přes prsa.

Elain si připravila úsměv. „Sareitha říkala, že ses opět zachoval jako hrdina, kapitáne Mellare? Jakpak to?“

„Jen jsem konal svou povinnost vůči své královně.“ Přes sebepodceňující tón se usmíval mnohem hřejivěji, než by měl. Polovina paláce ho považovala za otce Elainina dítěte. To, že ty řeči nikdy nepopřel, ukazovalo, že si myslí, že má jisté vyhlídky. Úsměv mu ale nikdy nedostoupil k tmavým očím. Ty zůstávaly chladné jako smrt. „Má povinnost je mi potěšením, má královno.“

„Kapitán Mellar včera vedl další výpad bez rozkazu,“ vysvětlovala opatrně Birgitte. „Tentokrát se boj dostal až téměř do Farmaddinský brány, kterou rozkázal nechat otevřenou, dokud se nevrátí.“ Elain začínal tvrdnout výraz.

„Ale ne,“ namítala Sareitha. „Takhle to vůbec nebylo. Stovka ozbrojenců urozeného pána Luana se pokusila v noci dostat k městu, ale provedli to příliš pozdě a zastihl je východ slunce. Stejně tak třikrát tolik mužů urozeného pána Nasina. Kdyby kapitán Mellar nebyl nechal otevřít bránu a nevedl záchranný oddíl, byli by je rozsekali na kusy v dohledu hradeb. Tak se mu podařilo zachránit osmdesát mužů pro naši věc.“ Mellar se s úsměvem hřál v chvále Aes Sedai, jako by prve neslyšel Birgittinu kritiku. Ovšem zřejmě si neuvědomoval ani nesouhlasné výrazy Careane a Merilille. Vždy se mu dařilo ignorovat nesouhlas.

„Jak jsi věděl, že to jsou muži urozeného pána Luana, kapitáne?“ zeptala se tiše Elain. Birgitte se na rtech objevil slabý úsměv, jež měl Mellara varovat, ale on byl z těch, kteří zřejmě nevěřili, že je strážce. A i kdyby tomu věřil, jen málokdo kromě strážců a Aes Sedai vědělo, co to pouto obnáší. Pokud něco, tak se zatvářil ještě samoliběji.

„Neřídím se korouhvemi, má královno. Korouhev může nést kdokoliv. Dalekohledem jsem poznal Jurada Accana. Accan je Luanův muž až po konečky prstů. Jakmile jsem zjistil tohle...“ Zamítavě mávl rukou, až krajka zavlála. „Zbytek už bylo jenom malé cvičení.“

„A přinesl ten Jurad Accan zprávu od urozeného pána Luana? Cokoliv podepsaného a z pečetí, potvrzující, že rod Norwelyn podporuje Trakandy?“

„Nic psaného, má královno, ale jak jsem říkal –“

„Urozený pán Luan se za mě nepostavil, kapitáne.“

Mellarův úsměv poněkud pohasl. Nebyl zvyklý na to, aby ho někdo přerušoval. „Ale, má královno, urozená paní Dyelin říkala, že Luan už jako by byl ve tvém táboře. Že se objevil Accan, dokazuje –“ „Nic to nedokazuje, kapitáne,“ pronesla Elain chladně. „Urozený pán Luan možná nakonec skončí v mém táboře, kapitáne, ale dokud to nevyhlásí, musím teď kvůli tobě hlídat osmdesát mužů.“ Osmdesát ze sta. Kolik jich ztratila ona? A on kvůli tomu riskoval Caemlyn, Světlo ho spal! „Jelikož ti tvé povinnosti velitele mé tělesné stráže dávají čas vést výpady, můžeš si najít čas na jejich hlídání. Neuvolním na to nikoho z hradeb. Ať pan Accan a jeho druhové začnou cvičit muže, které jsem přivedla ze zámků. To je zabaví na většinu dne, ale nechám na tobě, abys zařídil, že po zbytek času nebudou na hradbách. A očekávám od nich, že se budou držet od hradeb a od potíží, kapitáne. Můžeš se do toho dát.“

Mellar na ni ohromeně zíral. Ještě nikdy ho ničím nepověřila a jemu se to nelíbilo, zvlášť před tolika svědky. Teď už žádné přehřáté úsměvy nepředváděl. Ústa se mu kroutila a z očí mu sálala mrzutost. Nemohl ale dělat nic, jen trhaně předvést další úklonu, chraptivě zamumlat: „Jak má královna přikazuje,“ a odejít s takovou důstojností, na jakou se vzmohl. Než udělal tři kroky, už si to rázoval, jako kdyby chtěl zadupat každého, kdo by se mu připletl do cesty. Bude muset říci Rasorii, aby se o to postarala. Mohl by si chtít vylít zlost na těch, kteří to slyšeli. Merilille a Careane téměř stejně kývly. Ony by Mellara setřely, a pokud možno, vypudily z paláce už dávno.

„I když udělal chybu,“ ozvala se opatrně Sareitha, „a já nejsem přesvědčená, že ji udělal, kapitán Mellar ti zachránil život a riskoval přitom vlastní, Elain, zachránil ho tobě i urozené paní Dyelin. Opravdu bylo nutné uvést ho před námi všemi do rozpaků?“

„Nemysli si, že někdy zapomínám splácet dluhy, Sareitho.“ Elain cítila, jak jí Aviendha tiskne jednu a Birgitte druhou ruku. Ona jim je na oplátku taky stiskla. Když je člověk obklopen nepřáteli, je dobré mít nablízku sestru a přítelkyni. „Teď si půjdu dát horkou lázeň, a pokud mi některá z vás nechce umýt záda...“

Propuštění poznaly a odešly s větší důstojností než kapitán Mellar. Careane a Sareitha již probíraly, jestli dnes hledačky větru budou či nebudou chtít lekci, a Merilille se snažila dívat na všechny strany zaráz v naději, že se vyhne všem hledačkám větru. O čem se ale budou bavit později? Jestli se Elain pohádala s otcem svého dítěte? Jestli úspěšně skryly to, že zavraždily Adeleas?

Já své dluhy vždycky splácím, pomyslela si Elain, dívajíc se za nimi. A pomáhám svým přátelům platit ty jejich.