Křižovatka soumraku

13 Hlavy rodů

Zaida a hledačky větru odešly, půvabné a navenek klidné, ale téměř stejně málo obřadně, jako vstoupily, jen s přáním, aby na Elain svítilo Světlo a byla v bezpečí. Na Atha’an Miere to bylo jako vyběhnout beze slova. Elain usoudila, že pokud se Zaida opravdu chce stát příští paní lodí, má soupeřku, jíž hodlá vypálit rybník. Pro Andor mohlo být dobře, že Zaida usiluje o trůn Atha’an Miere, nebo jak to Mořský národ nazýval. Dohoda nedohoda, bude si už nadosmrti pamatovat, že jí Andor pomohl, a to by mělo být dobře. I když pokud neuspěje, její soupeřka bude zase vědět, koho Andor podpořil. Přesto to bylo samé kdyby a možná. Tady a teď bylo něco úplně jiného.

„Nečekám, že někdo bude hrubý na vyslance,“ začala tiše, jakmile se za nimi zavřely dveře, „ale v budoucnu očekávám, že budu mít ve svých komnatách soukromí. Ani vyslanci sem prostě nesmějí jen tak vrazit. Je to jasné?“

Rasoria kývla, tvář ztuhlou, ale podle barvy na tvářích se cítila pokořeně, že sem nechala Mořský národ jen tak vrazit, stejně jako Birgitte, a pouto se... kroutilo... až Elain cítila, jak i jí rozpaky rudnou tváře. „Neudělaly jste nic špatně, ne tak úplně, ale ať už se to nikdy nestane.“ Světlo, teď mluvila jako hňup! „Už o tom nebudeme mluvit,“ dodala škrobeně. Ach, Světlo spal Birgitte i to pouto! Musely by se Zaidou zápasit, aby ji zastavily, ale přidat hluboké pokoření k bolení hlavy druhé ženy, bylo jako vršit urážku na zranění! A Aviendha neměla právo se zubit tak... tak vlezle. Elain nevěděla, kdy nebo jak její sestra zjistila, že se na Birgitte občas odrážejí pocity té druhé, ale celé jí to připadalo ohromně zábavné. Občas mívala pěkně protivný smysl pro humor.

„Myslím, že se vy dvě jednou roztečete,“ prohlásila, škytajíc smíchy. „Ale tys už ten žert provedla, Birgitte Trahelion.“ Birgitte se na ni zamračila, náhlý strach potlačil rozpaky, a zatvářila se tak nevinně, až hrozilo, že jí vypadnou oči z důlků.

Lepší se neptat, usoudila Elain. Když člověk začne klást otázky, říkávala Lini, tak musí vyslechnout odpovědi, ať chce, nebo ne. A ona to nechtěla slyšet, když Rasoria zírala na dlažbu a ostatní gardistky v místnosti zapomněly předstírat, že neposlouchají. Nikdy si neuvědomila, jak vzácné je soukromí, dokud ho úplně neztratila. Nebo skoro úplně. „Hodlám teď dokončit koupel,“ pronesla klidně. Krev a popel, jaký žert jí to Birgitte provedla? Nemohlo to být nic vážného, když dosud nevěděla, o co šlo.

Naneštěstí voda v lázni vychladla, tedy byla vlažná. Rozhodně se jí nechtělo do ní sedat. Ještě chvilka ve vodě by byla skvělá, ale neměla čas čekat, až vany vědro po vědru vyprázdní a přinesou další horkou vodu. Celý palác už musel vědět, že je zpátky, a první panská a první úředník budou chtít podat hlášení, zvlášť když byla den pryč. Povinnost byla před potěšením, pokud měla vládnout zemi. A dvojnásob to platilo pro někoho, kdo se teprve pokoušel získat trůn.

Aviendha si sundala ručník z hlavy a roztřásla si vlasy. Zřejmě se jí ulevilo, že nebude muset znovu lézt do vody. Vydala se k převlékárně, a než došla ke dveřím, shodila župan. Než se tam dostaly Elain a komorné, už byla skoro oblečená. Jen s několika protesty nechala Naris tu práci dodělat, i když už jí zbývala jenom těžká vlněná sukně. Vzápětí komornou zase odehnala a tkanice po kolena vysokých holínek si zavázala sama.

Elain to neměla tak snadné. Pokud se neobjevilo něco naléhavého, cítila se Essande znevážena, když s ní neprobrala výběr šatů. U blízkých služebníků bylo třeba neustále zachovávat jemnou rovnováhu. S výjimkou osobního sluhy věděli víc o jejích tajemstvích, než si myslela, že vědí, a viděli ji v tom nejhorším stavu, mrzutou, unavenou, jak pláče do polštáře, vzteká se a trucuje. Úcta musela platit na obě strany, jinak byla situace nezvládnutelná. A tak si Aviendha sedla na lavici a nechala si od Naris učesat vlasy, než se Elain rozhodla pro prosté šedé šaty z jemné vlny, se zelenou výšivkou na vysokém límci a rukávech a podšité černou liškou. Ne že by se nemohla rozhodnout, jenže Essande jí pořád předhazovala hedvábí podšité perlami, safíry nebo ohnivými opály, každé šaty zdobenější než ty předchozí. I když trůn ještě Elain nepatřil, Essande chtěla, aby se každý den oblékala jako královna k audienci.

To mělo smysl v dobách, kdy každý den přicházely delegace kupců se svými peticemi nebo s projevy úcty, zvláště cizinci, kteří doufali, že potíže v Andoru neovlivní jejich obchod. Staré rčení, že ten, kdo drží Caemlyn, drží Andor, nebylo nikdy tak docela pravdivé, a v očích kupců naděje, že skutečně získá trůn, zmizely, když k branám dorazilo Arymillino vojsko. Rody stojící na každé straně si dokázali spočítat stejně snadno jako peníze. Dokonce i andorští kupci se teď královskému paláci vyhýbali a drželi se pokud možno ve Vnitřním Městě, aby si nikdo nemyslel, že přišli do paláce, a bankéři přicházeli zahalení a v anonymních kočárech. Nikdo jí nepřál nic zlého, to věděla, a zcela jistě ji nikdo nechtěl rozzlobit, ale taky teď nechtěli rozzlobit Arymillu. Nicméně bankéři chodili dál a zatím neslyšela, že by někteří kupci předkládali petice Arymille. To by byla první známka, že je její věc ztracená.

Dostat se do šatů trvalo téměř dvakrát déle, než mělo, poněvadž Essande dovolila, aby Elain pomáhala Sephanie. Holka celou dobu supěla, jak zatím nebyla zvyklá oblékat někoho cizího, a bála se, aby pod Essandiným dohledem neudělala nějakou chybu. Mnohem víc, než aby neudělala nějakou chybu před svou paní, usoudila Elain. Kvůli úzkosti byla ještě neohrabanější, z toho byla ještě nervóznější a kvůli tomu se ještě víc bála, že udělá chybu, takže výsledkem bylo, že byla pomalejší, než kdy byla ta křehká stařena. Konečně Elain seděla naproti Aviendze a nechala si od Essande učesat vlasy. Podle Essandina názoru dovolit holce přetáhnout Elain spodničku přes hlavu nebo jí zapnout knoflíčky byla jedna věc, jenže riskovat, že jí některá zcuchá vlasy, bylo něco zcela jiného.

Ale než ji pořádně učesala, objevila se ve dveřích Birgitte. Essande frkla a Elain si uměla živě představit, jak se šklebí. Essande připustila, aby byla Birgitte přítomná při koupání, i když neochotně, ale převlékárna byla posvátná.

Po Birgitte nesouhlas komorné jen sklouzl. Obvykle se nesnažila na Essande tlačit víc, než Elain vyžadovala. „Vrátila se Dyelin, Elain. Přivedla společnost. Hlavy rodů Mantearů, Haevinů, Gilyardů a Northanů.“ Z pouta mezi nimi se z nějakého důvodu nesl zmatek a podráždění.

I když ji kvůli Birgitte bolela hlava, Elain by byla skákala radostí. Kdyby neměla Essande hřeben v jejích vlasech, možná že by to byla udělala. Čtyři! Nečekala, že Dyelin bude mít takový úspěch. Doufala v to, modlila se, ale nečekala to, rozhodně ne jenom za jeden krátký týden. Pravdou bylo, že si byla jistá, že se Dyelin vrátí s prázdnýma rukama. Se čtyřmi rody na tom byla stejně jako Arymilla. Žralo ji pomyšlení, že je „na tom stejně“ jako ta hloupá ženská, ale taková byla pravda. Mantearové, Haevinové, Gilyardové a Northanové. Proč ne Candraedové? To byl pátý rod, za kterým chtěla Dyelin zajít. Ne. Má další čtyři rody a nebude se rozčilovat kvůli tomu, že jí jeden schází.

„Zabav je ve formálním pokoji, než tam dojdu, Birgitte.“ Malý obývací pokoj stačil pro Zaidu – doufala, že si paní vln nevšimla té urážky – ale čtyři hlavy rodů vyžadovaly více. „A požádej první panskou, ať jim zařídí komnaty.“ Komnaty. Světlo! Bude třeba vyhodit Atha’an Miere z jejich, aby udělali místo. Dokud neodejdou, na většině postelí, kde nespali dva lidé, spali tři. „Essande, myslím, že to zelené hedvábí se safíry. A safíry taky do vlasů. Velké safíry.“

Birgitte odešla, stále zmatená a rozčilená. Proč? Určitě si nemyslela, že měla nechat Dyelin vychladnout kvůli Zaidě? Světlo, teď byla zmatená kvůli tomu, že se Birgitte cítila zmatená. Pokud to tak bude pokračovat, skončí obě v mrákotách! Když se dveře zavřely, Essande došla k nejbližší skříni a usmívala se přímo vítězoslavně.

Elain se podívala na Aviendhu, která zahnala Naris s hřebenem a skládala si šedý šátek, aby si mohla převázat vlasy, a usmála se. Potřebovala něco, aby se jí přestala točit hlava. „Možná by sis měla vzít hedvábí a drahokamy, Aviendho, jenom teď,“ pronesla mírně škádlivým tónem. „Dyelin to pochopitelně nebude vadit, jenže ostatní nejsou na Aiely zvyklí. Mohli by si myslet, že chci pobavit podruhyni.“

Myslela to jako vtip – kvůli šatům si ze sebe tropily žerty pořád, a Dyelin se na Aviendhu dívala křivě, ať měla na sobě cokoliv – ale její sestra se zamračila na skříně, pak kývla a odložila šátek na podušku se střapci. „Hlavně aby to na ty hlavy rodů udělalo správný dojem. Nemysli si, že to budu dělat pořád. Je to laskavost pro tebe.“

Na někoho, kdo jen dělá laskavost, se v šatech, které jí Essande vyndala, přebírala s dost velkým zájmem, než se rozhodla pro tmavomodré, sametové, zeleně prostřihávané, a stříbrnou síťku na vlasy. Byly to její šaty, ušité jen pro ni, ale od příchodu do Caemlynu se jim vyhýbala, jako by se v nich hemžili jedovatí pavouci. Uhladila si rukáv a zaváhala, jako by se ještě nerozhodla, a potom nechala Naris, aby jí pozapínala perleťové knoflíčky. Když jí Elain nabídla smaragdy, jež by se k ní báječně hodily, odmítla a nechala si stříbrný náhrdelník a těžký slonovinový náramek, ale na poslední chvíli si na rameno připjala jantarovou želvu.

„Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit,“ prohodila. „Lepší být v bezpečí než litovat,“ souhlasila Elain. „Ty barvy ti ohromně sluší.“ Byla to pravda, ale Aviendha se začervenala. Pochvaly týkající se toho, jak skvěle střílí z luku nebo jak rychle běhá, brala, jako by jí patřily, ale těžko se srovnávala s tím, že je krásná. To k ní sice také patřilo, ale až donedávna to přecházela.

Essande nesouhlasně vrtěla hlavou, protože netušila, že brož je angrial. Jantar se k modrému sametu moc nehodil. Nebo to možná bylo kvůli Aviendžinu noži, který si zastrčila za zelený sametový pásek. Bělovlasá žena se ujistila, že Elain má malou dýku se safíry na pochvě a jílci pověšenou na zlatém opasku. Všechno muselo být přesné, aby se to setkalo s Essandiným schválením.

Rasoria sebou prudce trhla, když Aviendha vstoupila do předpokoje v hedvábí a s vysokým límcem. Gardistky ji dosud neviděly v ničem jiném než v aielském. Aviendha se mračila, jako kdyby se byly zasmály, a popadla svůj nůž, ale její pozornost naštěstí odvrátil plátnem zakrytý tác na servírovacím stolku u zdi. Zatímco se oblékaly, donesli Elain oběd. Aviendha sundala modře pruhované plátno a snažila se Elain přimět k jídlu, usmívala se a poukazovala, jak sladké budou dušené sušené švestky, a vykřikovala nad kousky vepřového v jíše. Vypadaly spíš jako průhledné plátky. Rasoria si odkašlala a připomněla, že oheň ve větším obývacím pokoji hezky hoří. Moc ráda urozené paní Elain podnos odnese. Všichni se snažili zajistit, aby Elain správně jedla, i když v názoru na to, co je „správné", se dost lišili, ale tohle bylo směšné. Ten tác tu stál už nějakou dobu. Jícha se srazila do hmoty, která by se v misce udržela, kdyby ji obrátila vzhůru nohama!

Čekaly na ni hlavy čtyř rodů a už čekaly dost dlouho. Taky to řekla, ale navrhla, že je dvě nechá najíst, pokud mají hlad. Vlastně naznačila, že by mohla trvat na tom, aby se najedly. To stačilo, aby Aviendha přehodila plátno přes podnos a otřásla se, a Rasoria také dál nemarnila čas.

Ledovou chodbou do formálního pokoje to byla jen krátká cesta, a jediné, co se tu, kromě nich, hýbalo, byly jasně barevné zimní nástěnné koberce, vlnící se v průvanu, ale gardistky kolem Elain a Aviendhy vytvořily kruh a dávaly pozor, jako by čekaly trolloky. Elain dalo práci přesvědčit Rasorii, že pokoj není třeba prohlížet, než tam vstoupí. Gardistky jí sloužily a poslouchaly, ale také měly za úkol ji udržet naživu, a kvůli této povinnosti uměly být stejně tvrdohlavé jako Birgitte ohledně toho, jestli je zrovna strážcem, hlavním kapitánem nebo starší sestrou. Po tom incidentu se Zaidou by Rasoria nejspíš chtěla, aby urození pánové a paní, čekající uvnitř, odevzdali zbraně! Hrozba jíchou k tomu taky mohla trochu přispět. Ale po krátkém dohadování Elain a Aviendha vedle sebe propluly širokými dveřmi a bez doprovodu. Ale Elain její uspokojení nevydrželo dlouho.

Formální pokoj byl velký, aby se sem docela pohodlně vešlo několik desítek lidí, s tmavým deštěním a vrstvami koberců a s křesly s vysokými opěradly, postavenými do půlkruhu před vysokým krbem z bílého mramoru s červenými žilkami. Zde se přijímali důležití hodnostáři s většími poctami než při audienci před trůnem, protože to tu bylo soukromější. Polena v krbu hořela, ale oheň ještě nestačil celou místnost vyhřát, i když to určitě nebyl důvod, proč měla Elain pocit, že dostala ránu do břicha. Už pochopila, proč je Birgitte tak zmatená.

Když vstoupily, Dyelin se otočila od ohně, nad nímž si hřála ruce. Byla to žena s výraznou tváří, s jemnými vráskami v koutcích očí a pár šedinami ve zlatých vlasech. Ona se nezdržovala převlékáním a stále na sobě měla tmavošedé jezdecké šaty, se skvrnami na lemu. Místo pukrlete jen ohnula krk a nepatrně pokrčila kolena, ale nemínila to jako nezdvořilost. Dyelin věděla, kdo je, stejně jistě jako Zaida – jejím jediným šperkem byl malý zlatý špendlík ve tvaru taravinské sovy a dubu na rameni, jasné vyhlášení, že hlava rodu Taravin víc nepotřebuje – a přesto téměř zemřela, aby dokázala svou věrnost Elain. „Má paní Elain,“ začala formálně, „je mi ctí představit ti urozeného pána Perivala, hlavu rodu Mantear.“

Hezoučký zlatovlasý chlapec v prostém modrém kabátě odskočil od krasohledu na zlaceném podstavci, vyšším, než byl sám. V ruce držel stříbrný pohár. Elain doufala, že v něm není víno, nebo aspoň víno hodně ředěné. Na servírovacím stolku se nacházelo několik podnosů se džbány a poháry. A zdobený čajník, o němž věděla, že je v něm skoro voda. „Je mi potěšením, má paní Elain,“ zapípal kluk celý rudý a podařila se mu celkem slušná, byť trochu neohrabaná poklona s rukou na meči u pasu. Ta zbraň na něj byla trochu moc dlouhá. „Rod Mantear stojí za rodem Trakandů.“ Omámeně opětovala jeho zdvořilost a automaticky roztáhla sukně.

„Urozená paní Catalyn, hlava rodu Haevin,“ pokračovala Dyelin.

„Elain,“ zamumlala tmavooká mladá žena po jejím boku, dotkla se tmavozelených rozdělených suknic a nepatrně se snížila, což mohlo být pukrle, nebo jen napodobovala Dyelin. Nebo se možná chtěla vyhnout tomu, aby se bradou nepíchla o velkou smaltovanou brož na vysokém límci svých šatů, s modrým medvědem Haevinů. Vlasy měla zachycené do stříbrné síťky, na níž se také skvěl modrý medvěd, a měla i velký pečetní prsten. Snad byla trochu moc pyšná na svůj rod. Přes svou chladnou povýšenost byla ženou jen ze zdvořilosti, na tvářích ještě měla dětský tuk. „Haevinové stojí za Trakandy, očividně, protože jinak bych tu nebyla.“

Dyelin nepatrně stiskla rty a vrhla po děvčeti tvrdý pohled, který Catalyn ignorovala. „Urozený pán Branlet, hlava rodu Gilyard.“

Další kluk, tenhle s neposlušnými černými kudrnami, v zeleném kabátě se zlatou výšivkou na rukávech, který spěšně odložil pohár s vínem, jako by nebyl rád, že ho s ním někdo vidí. Modré oči měl příliš velké a málem si při pokloně zakopl o meč. „Je mým potěšením říci, že rod Gilyard stojí za Trakandy, urozená paní Elain.“ V polovině věty mu hlas přeskočil z fistule do basu a on se začervenal ještě víc než Perival.

„A urozený pán Conail, hlava rodu Northan.“

Conail Northan se zazubil přes okraj stříbrného poháru. Byl vysoký a hubený, v šedém kabátě s poněkud krátkými rukávy, takže mu vyčnívala kostnatá zápěstí, měl podmanivý úsměv, veselé hnědé oči a orlí nos. „Tahali jsme slámky kvůli pořádku při představování a já si vytáhl tu nejkratší. Northanové stojí za Trakandy. Nemůžeme dovolit, aby trůn získala husa jako Arymilla.“ On svůj meč zvládal a alespoň on byl dospělý, i když pokud mu bylo moc přes šestnáct, snědla by Elain jeho holínky i se stříbrnými špornami.

Jejich mládí pochopitelně nebylo překvapením, jenže čekala, že Conail bude mít po boku nějakého šedivého dědka, aby mu radil, a ostatním budou přes rameno koukat poručníci. V místnosti kromě Birgitte ale nikdo nebyl. Ta stála před oknem, ruce zkřížené na prsou, a v jasném poledním slunci, proudícím do místnosti čistým sklem, vypadala jako silueta nelibosti.

„Trakandové vás všechny vítají a já vás všechny vítám,“ pravila Elain a potlačila úlek. „Na vaši podporu nezapomenu a Trakandové nezapomenou.“ Něco z jejího zděšení ale muselo proniknout navenek, protože Catalyn stiskla rty a zablýsklo se jí v očích.

„Já už poručníka nepotřebuji, jak jistě víš, Elain,“ procedila škrobeně. „Můj strýc, urozený pán Arendor, o svátku světel řekl, že jsem tak připravená, jak jenom můžu být, a můžu se zbavit otěží už teď, stejně jako za rok. Pravda, myslím, že chtěl mít víc volného času, aby mohl jezdit na lov, dokud to ještě zvládne. Vždy miloval štvanice a už je dost starý.“ Znovu přešla Dyelinino zamračení. Arendor Haevin a Dyelin byli zhruba stejně staří.

„Já taky nemám poručníka,“ ozval se Branlet nejistě a hlas měl skoro stejně vysoký jako Catalyn.

Dyelin se na něho soucitně podívala a shrnula mu vlasy z čela. Okamžitě mu zase spadly dopředu. „Mayv si byla vyjet sama, jak to ráda dělala, a její kůň šlápl do psouní nory,“ vysvětlovala tiše. „Než ji našli, bylo už příliš pozdě. Došlo k nějakým... debatám... ohledně toho, kdo má zaujmout její místo.“

„Hádali se kvůli tomu tři měsíce,“ zamumlal Branlet. Chvilku vypadal mladší než Perival, chlapec snažící se stát si na svém, s nímž nikdo nemůže strkat. „Nemám to nikomu říkat, ale tobě to povím. Královnou máš být ty.“

Dyelin položila Perivalovi ruku na rameno a on se hned narovnal, i když byl menší než ona. „S urozeným pánem Perivalem tu měl být urozený pán Willin, ale léta ho tíží. Věk nás nakonec dohoní všechny.“ Vrhla další pohled na Catalyn, ale holka si prohlížela Birgitte a špulila rty. „Mám ti od Willina vyřídit, že tě pozdravuje a taky ti posílá muže, jehož považuje za svého syna.“

„Strýc Willin mi řekl, že mám hájit čest Mantearů a Andoru,“ pravil Perival soustředěně, jak jen dítě může být. „A já se o to budu snažit, Elain. Budu se velice snažit.“

„Jsem si jistá, že se ti to podaří,“ ujistila ho Elain a podařilo se jí do hlasu dostat trochu milý tón. Nejradši by je všechny vyhodila a položila několik důrazných otázek Dyelin, ale teď to ještě udělat nemohla. Bez ohledu na věk byli všichni hlavami velmi mocných rodů a ona jim musela nabídnout občerstvení a alespoň nějaký hovor, než se půjdou převléknout po cestě.

„Ona je opravdu hlavní kapitán královniny gardy?“ zeptala se Catalyn, když Birgitte podala Elain šálek z tenkého modrého porcelánu s trochu zabarvenou horkou vodou. Holka mluvila, jako by tam Birgitte nebyla. Birgitte zvedla obočí, než odešla, ale Catalyn zřejmě měla velkou praxi v tom, jak si nevšímat toho, co nechtěla vidět. Z poháru vína v její baculaté ruce vycházela ostrá nasládlá vůně koření. V Elainině bídné náhražce čaje nebyla ani kapka medu.

„Ano, a taky můj strážce,“ řekla. Zdvořile. Tak připravená, jak jen kdy bude! Ta holka to nejspíš považovala za poklonu. Zasloužila by si výprask za hrubost, ale nemohla zpráskat hlavu rodu. Ne, když potřebovala její podporu.

Catalyn zalétla pohledem na Elaininy ruce, ale prsten s Velkým hadem její chladný výraz nezměnil. „Ony ti to daly? Neslyšela jsem, že bys byla povýšená na Aes Sedai. Myslela jsem, že tě Bílá věž poslala domů. Po smrti tvé matky. Nebo možná kvůli těm potížím ve Věži, o kterých jsme se doslechli. Jen si to představ, Aes Sedai se hašteří jako selky na trhu. Ale jak může být generál nebo strážce, když ani nemá meč? V každém případě má teta Evelle říká, že žena by měla nechat meč mužům. Vlastní koně si nekováš, když máš kováře, ani si nemeleš obilí, když máš mlynáře.“ Nepochybně citát od urozené paní Evelle.

Elain se ovládla, nevšímajíc si jenom chabě zastřených urážek. „Vojsko je generálovým mečem, Catalyn. Gareth Bryne říkal, že generál, který používá další čepel, si plete práci.“ To jméno na ni také neudělalo dojem. Dokonce i děti horníků v horách Oparů znaly jméno Gareth Bryne!

Vedle Elain se objevila Aviendha, jako kdyby ji nadchla příležitost promluvit si s tou holkou. „Meče nejsou k ničemu,“ prohodila sladce. Sladce! Aviendha! Elain si dosud nikdy neuvědomila, že se její sestra umí tak skvěle přetvařovat. Taky měla pohár svařeného vína. Bylo by příliš očekávat, že bude jen z lásky k sestře dál pít hořký čaj. „Měla by ses naučit zacházet s oštěpem. Taky s nožem a lukem. Birgitte Trahelion by se ti na dvě stě kroků trefila z luku mezi oči. Možná na tři sta.“

„S oštěpem?“ vydechla Catalyn chabě. A pak, trochu nevěřícně: „Oči?“

„Ještě ses neseznámila s mou sestrou,“ řekla Elain. „Aviendho, urozená paní Catalyn Haevin. Catalyn, Aviendha z Devíti údolí Taardadů.“ Možná to měla udělat obráceně, ale Aviendha byla její sestra a dokonce i hlava rodu se musela spokojit s tím, že ji představují sestře dědičky. „Aviendha je Aielanka. Studuje na moudrou.“

Ta hloupá holka s trhnutím otevřela pusu a brada jí padala pořád víc, až vypadala jako ryba. Velmi uspokojivé. Aviendha se na Elain usmála a v zelených očích jí to pochvalně jiskřilo. Elain si podržela neutrální výraz, ale ráda by se taky zazubila.

Zvládnout ostatní bylo mnohem snazší, mnohem méně rozčilující. Perival a Branlet byli v Caemlynu skoro poprvé, natož v královském paláci, a stěží řekli dvě slova, pokud je z nich někdo nevypáčil. Conail si myslel, že to, že je Aviendha Aielanka, musí být vtip, a skoro skončil s jejím nožem v břiše, jak se nevázaně řehtal, ale naštěstí si myslel, že to je vtip taky. Aviendha se tvářila tak chladně, že kdyby měla své obvyklé šaty, vypadala by jako moudrá. V sametu vypadala ještě víc jako urozená paní u dvora, i když pořád sahala po noži. A Branlet pořád pokukoval po Birgitte. Elain chvíli trvalo, než si uvědomila, že ji pozoruje, jak chodí ve vysokých podpatcích – ty široké kalhoty byly kolem boků docela úzké – ale jen si povzdechla. Naštěstí si toho nevšimla Birgitte, a pouto by bylo Elain prozradilo, kdyby se to pokoušela skrývat. Birgitte se líbilo, když se na ni muži dívali. Dospělí muži. Elainině věci by moc neprospělo, kdyby její strážce naplácal Branletovi na zadek.

Hlavně chtěli vědět, jestli je Aes Sedai Reanne Corlyová. Nikdo z nich ještě neviděl sestru, ale mysleli si, že ona jí být musí, protože umí usměrňovat, a jedním krokem přenesla je a jejich ozbrojence přes sto mil. Byla to vhodná příležitost vyzkoušet si vyhýbavost, aniž by doslova lhala, podloženou prstenem s Velkým hadem. Lež by od začátku pošpinila její vztahy s touto čtveřicí, jenže těžko mohla doufat, že se klepy o tom, jak jí Aes Sedai pomáhají, dostanou k Arymille, zatímco bude vesele vykládat pravdu. Pochopitelně všichni čtyři jí honem vykládali, kolik ozbrojenců přivedli, dohromady přes tři tisíce, a skoro polovina z nich byli kušištníci a halapartníci, kteří byli zvlášť užiteční na hradbách. To byl dost velký počet, aby ho měly čtyři rody po ruce, když k nim přišla Dyelin, ale žádný rod nechtěl, aby v těchto časech zůstala jeho hlava bez ochrany. Když byl v sázce trůn, docházelo i na únosy. Conail to řekl se smíchem. Jemu zřejmě přišlo všechno k smíchu. Branlet kýval a prohraboval si vlasy. Elain napadlo, kolik z jeho mnoha tet, strýců, bratranců a sestřenic ví, že odešel, a co udělají, až to zjistí.

„Kdyby byla Dyelin ochotná počkat pár dní,“ ozvala se Catalyn, „mohla jsem přivést víc než dvanáct set mužů.“ To bylo potřetí ve třech větách, kdy se jí podařilo poukázat, že přivedla zdaleka největší oddíl. „Poslala jsem zprávu všem rodům zavázaným Haevinům.“

„A já každému rodu zavázanému Normanům,“ dodal Conail. Pochopitelně s úsměvem. „Northanové nemohou povolat tolik mečů jako Haevinové či Trakandové – nebo Mantearové,“ dodal s úklonou Perivalovi, „ale každý, kdo vyjede, když orel zavolá, pojede na Caemlyn.“

„V zimě moc rychle nepojedou,“ poukázal Perival klidně. Což bylo překvapivé, protože ho nikdo neoslovil. „Myslím, že ať uděláme cokoliv, budeme to muset zvládnout s tím, co máme teď.“

Conail se zasmál, plácl mládence po rameni a rázně mu sdělil, aby přestal být tak pesimistický, protože každý muž se srdcem na pravém místě je na cestě do Caemlynu, aby podpořil urozenou paní Elain, ale Elain se dívala spíš na Perivala. Na okamžik se jí podíval do očí, než stydlivě sklopil zrak. Chlapec, ale věděl, do čeho se dostal, lépe než Conail nebo Catalyn, která jim znovu sdělila, kolik ozbrojenců přivedla a kolik Haevinů může povolat, jako kdyby všichni přítomní kromě Aviendhy nevěděli přesně, kolik mužů má každý rod k dispozici, jak ve cvičených vojácích, tak v sedlácích, kteří se ve válce případně chopili halapartny nebo píky, tak i ve vesničanech, jež bylo možné v případě potřeby povolat do zbraně. Nebo skoro přesně. Urozený pán Willin odvedl s mladým Perivalem dobrou práci. Teď ona musela dohlédnout na to, aby nepřišla vniveč.

Konečně přišel čas vyměnit si polibky. Branlet byl rudý až ke kořínkům vlasů a Perival upejpavě mrkal a Conail přísahal, že si už nikdy neumyje tvář. Catalyn Elain překvapivě zdráhavě ďobla do tváře, jako by jí právě došlo, že Elain přiznala, že Elain stojí nad ní, ale po chvíli si kývla a chladná pýcha jí opět obalila jako plášť. Jakmile byli všichni čtyři předáni komorným a sluhům, kteří je doprovodí do jejich komnat, o nichž Elain doufala, že je první panská již stačila připravit, Dyelin si dolila víno a s unaveným vzdechem se usadila do křesla.

„Nejlepší práce, jakou jsem kdy odvedla, že to říkám já. Candraeda jsem rovnou dostala z cesty. Nikdy by mě nenapadlo, že se Danine dokáže rozhodnout, a trvalo to jen hodinu, aby se ukázalo, že mám pravdu, i když jsem tam musela zůstat tři, abych ji neurazila. Ta ženská musí zůstávat v posteli do poledne, než se rozhodne, kterou stranou má slézt! Ostatní byli ochotní vidět, co je rozumné, stačila jen trocha přesvědčování. Nikdo s trochou zdravého rozumu nehodlá riskovat, že na trůn usedne Arymilla.“

Chvíli se mračila do vína a pak na Elain upřela pohled. Nikdy neváhala říci, co si myslí, ať už si myslela, že Elain bude souhlasit nebo ne, a očividně v tom hodlala pokračovat i nadále. „Mohla to být chyba, vydávat tuhle rodinku za Aes Sedai, i když jsme to neřekly rovnou. To napětí je na ně možná příliš a všechny nás to ohrožuje. Dnes ráno, z důvodu, na který jsem nepřišla, panímáma Corlyová zírala a civěla, jako když nějaká holka přijde poprvé do města. Myslím, že se jí skoro nepodařilo splést průchod a dostat nás sem. To by bylo skvělé, všichni tam byli seřazení a připravení projet tou tajemnou dírou ve vzduchu a ona by se neobjevila. Nemluvě o tom, že bych pak uvízla v Catalynině společnosti na Světlo ví jak dlouho. Ohavné děcko! Má dobré jádro, kdyby si ji někdo na pár let vzal do ruky, ale dostala do vínku dvojnásobnou dávku toho jedovatého haevinského jazyka.“

Elain zaskřípala zuby. Věděla, jak kousaví Haevinové umějí být. Celá famílie se tím pyšnila! Catalyn rozhodně. A Elain už byla unavená vysvětlovat, co dnes mohlo vyděsit každou ženu, která dokázala usměrňovat. Už byla unavená, jak se jí pořád připomínalo to, co se snažila ignorovat. Ten zatracený oheň na západě stále plál, což bylo naprosto nemožné jak pro jeho velikost, tak pro délku trvání. Celé hodiny se ani nezměnil! Každý, kdo usměrňoval tak dlouho bez odpočinku, už musel padnout únavou. A Rand zatracený al’Thor byl přímo tam, v srdci toho všeho. Byla si tím jistá. Žil, ale z toho mu jenom chtěla nafackovat, že ji nutí to snášet. No, on tu na fackování nebyl, ale –

Birgitte praštila stříbrným pohárem na stůl tak tvrdě, že víno nastříkalo všude. Nějaká pradlena se určitě dost zapotí, aby dostala tu skvrnu z jejího rukávu. Komorná bude dřít celé hodiny, aby stůl znovu vyleštila. „Děti!“ štěkla. „Lidi budou umírat kvůli tomu, jak se rozhodnou, a jsou to proklatý děti, a Conail je ze všech nejhorší! Slyšelas ho, Dyelin. On chce vyzvat Arymillinýho šampiona jako zatracenej Artuš Jestřábí křídlo! Jestřábí křídlo nikdy nebojoval s žádným proklatým šampionem, a už když byl mladší než urozenej pán Northan, věděl, že jenom idioti dají suchý z nosu za nějakej souboj, ale Conail si myslí, že Elain získá její proklatej trůn svým proklatým mečem!“

„Birgitte Trahelion má pravdu,“ přisadila si Aviendha, ruce zaťaté do sukní. „Conail Norman je hlupák! Ale jak může někdo tyhle děti následovat do tance oštěpů? Jak po nich někdo může chtít, aby velely?“

Dyelin si je obě prohlédla a jako první odpověděla Aviendze. Aviendžiny šaty ji očividně mátly, ale ji mátlo už to, že se Aviendha s Elain navzájem adoptovaly za sestry, a hlavně to, že Elain má aielskou přítelkyni. Že se Elain rozhodla zvát tuto přítelkyni na jejich porady, docela snášela. I když ne bez toho, aby to dala najevo. „Já se stala hlavou rodu Taravin v patnácti, když můj otec padl v jedné šarvátce v altarských bažinách. Dva moji mladší bratři zemřeli, když zaháněli murandské zloděje dobytka, v tomtéž roce. Naslouchala jsem rádcům, ale já jsem říkala taravinským jezdcům, kde udeřit, a Altařany a Muranďany jsme naučili hledat si něco k ukradení jinde. Doba volí, kdy musejí děti dospět, Aviendho, ne my, a v těchto časech hlava rodu, která je ještě dítě, už nemůže být dítětem.

A k tobě, urozená paní Birgitte,“ pokračovala suše. „Tvůj jazyk je, jako obvykle... ostrý.“ Neptala se, odkud toho Birgitte tolik ví o Artuši Jestřábí křídlo, věci, které neznali ani historikové, ale pochvalně si ji prohlížela. „Branlet a Perival se budou řídit mou radou a myslím, že i Catalyn, jakkoliv lituji času, který budu muset s tou holkou strávit. Co se Conaila týče, není to první muž, který si myslí, že je neporazitelný a nesmrtelný. Jestli ho nedokážeš udržet na uzdě jako hlavní kapitán, tak ti radím, zkus se před ním projít. Podle toho, jak si prohlížel ty tvoje spodky, za tebou půjde kamkoliv.“

Elain... setřásla... čirý vztek. Nebyl to její vztek, a ona se spíš zlobila na Dyelin a na Birgitte, že vylila víno. Byl to Birgittin vztek. Ona nechtěla vrazit Randovi pár facek. No, chtěla, ale na tom nezáleželo. Světlo, Conail se díval i na Birgitte? „Jsou to hlavy svých rodů, Aviendho. Nikdo z jejich rodů by mi nepoděkoval, kdybych se k nim chovala jinak. Zdaleka ne. Muži, kteří za ně jezdí, budou bojovat, aby je udrželi naživu, ale pojedou za Perivala, Branleta, Conaila a Catalyn, ne za mě. Protože oni jsou hlavy rodů.“ Aviendha se zamračila a zkřížila ruce, jako by hledala loktuší, ale potom kývla. Náhle a neochotně – mezi Aiely nikdo nezískal tak významné postavení bez dlouholetých zkušeností a schválení moudrých – ale kývla.

„Birgitte, budeš s nimi muset jednat jako hlavní kapitán s hlavou rodu. Bílé vlasy neznamenají, že je člověk moudrý, a rozhodně by kvůli tomu nebylo snazší s nimi jednat. Pořád by měli vlastní názory, a podložené léty zkušeností, a nejspíš by si byli desetkrát jistější, že vědí, co je třeba udělat, lépe než ty. Nebo já.“ Dalo jí práci nemluvit ostře, a Birgitte to nepochybně poznala. Alespoň vztek proudící přes pouto zeslábl. Byl jen ovládaný, nezmizel – Birgitte těšilo, když se na ni muži dívali, tedy když to chtěla, ale rozhodně neměla ráda, když někdo říkal, že se snaží upoutat jejich pozornost – ale i tak znala nebezpečí pro obě, kdyby dala svým pocitům volný průchod.

Dyelin se napila vína a prohlížela si Birgitte. Jen hrstka lidí znala pravdu, kterou Birgitte chtěla udržet v tajnosti, a Dyelin mezi nimi nebyla, ale Birgitte byla dost neopatrná, tu a tam jí něco uklouzlo, takže si starší žena byla jistá, že za jejíma modrýma očima se skrývá nějaké tajemství. Jen Světlo vědělo, co by si myslela, kdyby tuhle hádanku rozluštila. A tak byly ty dvě jako olej a voda. Dokázaly se hádat kvůli tomu, co je nahoře a co dole, a rozhodně se hádaly kvůli kde čemu. Tentokrát si Dyelin očividně myslela, že vyhrála na celé čáře.

„Ať je to, jak chce, Dyelin,“ pokračovala Elain, „byla bych raději, kdybys s nimi přivedla jejich rádce. Co se stalo, stalo se, ale hlavně mi dělá starosti Branlet. Jestliže mě Gilyardové obviní, že jsem ho unesla, mohlo by to být horší než dřív.“

Dyelin jen mávla rukou. „Ty Gilyardy moc dobře neznáš, viď? S tím, jak se hádají mezi sebou, si možná ani nevšimnou, že je kluk pryč, až do léta, a jestli ano, nikdo nepopře, co udělal. Nikdo z nich nepřizná, že se dohadovali, kdo má být jeho poručníkem, takže na něho zapomněli dávat pozor. A za druhé, nikdo z nich nepřizná, že jsem se s nimi předem neporadila. V každém případě by se Gilyardové raději postavili za Zaidu než za Marne, a Arawny a Sarandy nemají o moc raději.“

„Doufám, že máš pravdu, Dyelin, protože tě určuji, abys jednala s každým rozzlobeným Gilyardem, který se tu objeví. A zatímco budeš radit ostatním třem, můžeš dohlídnout na Conaila, aby neudělal nějakou vyloženou pitomost.“

Přes všechny řeči sebou Dyelin při prvním příkazu trhla. Z toho druhého si povzdechla.

Birgitte se zasmála nahlas. „Když budeš mít potíže, půjčím ti spodky a holínky a můžeš se před ním projít.“

„Některé ženy,“ zamumlala Dyelin do vína, „dokážou chytit rybu a stačí jim jen nahodit, urozená paní Birgitte. Jiné ženy musejí tahat návnadu po celém rybníce.“ To rozesmálo Aviendhu, ale Birgitte se zase navztekala.

Do místnosti zavál studený vzduch, když se náhle otevřely dveře a vstoupila Rasoria a postavila se do pozoru. „Přišla první panská a první úředník, má paní Elain,“ ohlásila. Ke konci jí hlas zakolísal, když zachytila náladu v místnosti.

Tu by zachytila i slepá koza, když se Dyelin tvářila jako kočka u krajáče se smetanou a Birgitte se mračila na ni i na Aviendhu, a Aviendha si vybrala právě tuhle chvíli, aby si připomněla, že Birgitte je Birgitte Stříbrný luk, což v tomto případě znamenalo, že civěla na podlahu, celá nesvá, jako kdyby se vysmála moudré. Elain si občas přála, aby její přítelkyně všechny vycházely s Aviendhou stejně dobře jako ona, jenomže občas se jim podařilo do sebe narazit, a ona usoudila, že víc od skutečných lidí prostě žádat nemůže. Dokonalost patřila jenom do knih a mnoha kejklířských příběhů.

„Pošli je dál,“ nakázala Rasorii. „A neruš nás, pokud nedojde k útoku na město. Pokud to nebude důležité,“ opravila se. V příbězích žena, jež vydala takový rozkaz, vždycky skončila špatně. Občas se mohl člověk poučit i z příběhů, když chtěl.