Křižovatka soumraku

5 Kování kladiva

Běžel rychle nocí, i když na zemi ležel sníh. Byl jedno se stíny, hnal se lesem a v měsíčním světle viděl skoro stejně jasně jako za denního světla. Hustou srst mu probíral vítr a náhle k němu přinesl pach, z něhož se mu srst zježila a srdce se mu rozbušilo nenávistí větší než k nezrozeným. Nenávistí a jistotou, že se blíží smrt. Teď už neměl na vybranou. Zrychlil a hnal se vstříc smrti.

Perrin se náhle probudil do tmy před svítáním pod jedním ze zásobovacích vozů na vysokých kolech. Do kostí mu ze země pronikal chlad, i když měl těžký, kožišinou podšitý plášť a dvě pokrývky, a také vál vítr, ne moc silný, zato však ledový. Když si rukama v plechových rukavicích otíral obličej, ve vousech mu zapraskala námraza. Aspoň to vypadalo, že nesněží víc než v noci. Příliš často se probouzel pokrytý navátým sněhem a sníh zvědům ztěžoval práci. Velice rád by si promluvil s Elyasem stejně, jako hovoříval s vlky. Pak by nemusel snášet to nekonečné čekání. Únava se ho držela jako druhá košile. Ani si nevzpomínal, kdy se v noci pořádně vyspal. Ale nepřipadalo mu to důležité. V těchto dnech mu jen žár hněvu dával sílu, aby vydržel v pohybu.

Usoudil, že ho neprobudil sen. Každou noc ležel a čekal na noční můry a ony každou noc přišly. V nejhorších našel Faile mrtvou nebo ji nenašel vůbec. Z těch se probouzel zalitý potem. Vším méně hrozným se prospal, nebo se jen napůl probudil, když ho trolloci zaživa rozsekávali do kotle nebo mu draghkar požíral duši. Tento sen se vytrácel rychle, jako všechny obyčejné sny, ale vzpomínal si, jak je vlkem a cítí... Co? Něco, co vlci nenávidí víc než myrddraaly. Něco, o čem vlk ví, že ho to zabije. To, co věděl v tom snu, bylo pryč, zůstala jen matná vzpomínka. Nebyl ve vlčím snu, v tom odraze světa vezdejšího, kde mrtví vlci přebývají dál a živí se s nimi mohou radit. Vlčí sen mu vždycky zůstal v hlavě zcela jasný, ať už do něj vstoupil vědomě nebo ne. Ale tento sen mu stále připadal skutečný a jaksi naléhavý.

Ležel nehybně na zádech a v duchu pátral po vlcích. Snažil se je přimět, aby mu pomohli při tomhle lovu, jenže marně. Přesvědčit je, aby se zajímali o konání dvounožců, bylo přinejlepším obtížné. Velkým skupinám lidí se vlci vyhýbali a pro ně bylo půl tuctu už dost velká skupina, aby drželi zpátky. Lidé lovili vlčí kořist a většina se vlky snažila na potkání zabíjet. V myšlenkách nic nenašel, ale po nějaké době v dálce zachytil nějaké vlky. Nebyl si jistý, jak daleko jsou, ale bylo to jako zachytit šepot téměř na hranici slyšitelnosti. Byli hodně daleko. To bylo zvláštní. Přes roztroušené vesnice a zámky, dokonce i občas nějaké to městečko, tohle byla hlavně země vlků, většinou nedotčené hvozdy s velikým množstvím vysoké i menší zvěře.

Se smečkou, k níž nepatřil, bylo vždycky nutné hovořit formálně. Zdvořile vyslal mezi vlky svoje jméno, Mladý vlk, a také svůj pach, a v odpověď dostal jejich, Listolov, Vysoký medvěd, Bělochvost, Brko a Hřmící mlha a plno dalších. Smečka byla dost velká a vedla je Listolov, vlčice působící velmi sebejistě. Brko, chytrý a na vrcholu sil, byl jejím druhem. O Mladém býkovi slyšeli a byli ochotní si promluvit s přítelem slavného Dlouhého tesáka, prvního dvounožce, jenž s vlky mluvil po době tak dlouhé, až působila jako věky zmizelé v mlhách času. Všechno to byl proud obrazů a vzpomínek na pachy, které se mu v hlavě měnily ve slova, stejně jako slova, která si pomyslel, se nějak stávala obrazy a pachy, jež chápali oni.

Chtěl bych něco zjistit, pomyslel si, když vyřídili pozdravy. Co vlk nenávidí víc než nezrozené? Pokoušel se vzpomenout si na ten pach ze snu, aby ho k němu přidal, jenže ten se mu ze vzpomínek ztratil. Něco, o čem vlk ví, že to znamená smrt.

Odpovědělo mu ticho a pramínek strachu promísený nenávistí, odhodláním a zdráháním. Ten strach už od vlků cítil dřív – nade všechno se báli požáru, ženoucího se lesem, alespoň si to myslel – ale tohle byl takový protivný strach, z něhož mu naskakovala husí kůže, celý se třásl a vyskakoval kvůli stínům. Promísený odhodláním pokračovat bez ohledu na cokoliv, byla to však víc hrůza než strach. Vlci takový děs nikdy necítili. Ale tihle ano.

Jeden po druhém se mu vytráceli z vědomí, schválně ho vyháněli, až zůstala jen Listolov. Poslední lov se blíží, řekla nakonec a vzápětí byla také pryč.

Urazil jsem vás? Vyslal za nimi. Jestli ano, tak pouze z nevědomosti. Ale neodpověděli mu. Alespoň tihle vlci už s ním nepromluví, rozhodně ne v brzké době.

Poslední lov se blíži. Tak vlci nazývali Poslední bitvu, Tarmon Gai’don. Věděli, že přijde, konečný střet mezi Světlem a Stínem, ačkoliv proč tomu tak musí být, to neuměli vysvětlit. Některé věci byly osudem, stejně jako východ a západ slunce a měsíce, a bylo osudem mnoha vlků, že při Posledním lovu zahynou. Báli se něčeho jiného. Perrin měl silný pocit, že on tam také bude muset být, že je předurčeno, aby tam byl, jenže pokud k Poslední bitvě dojde brzy, tak při ní nebude. Čekala ho práce, jíž se nemohl vyhnout – nechtěl! – dokonce ani kvůli Tarmon Gai’donu ne.

Vypudil z mysli bezejmenné děsy i Poslední bitvu, sundal si rukavice a sáhl si do kapsy kabátu pro kus řemenu, který tam měl. V ranním rituálu na něm mechanicky udělal další uzel a pak přejel prsty po řemeni a počítal. Dvaadvacet uzlů. Dvacet dvě rána od chvíle, kdy byla Faile unesena.

Zpočátku si nemyslel, že je nutné to počítat. Ten první den věřil, že je chladný a otupělý, ale zcela soustředěný, jenomže když se ohlédl zpět, viděl, že byl zahlcen nespoutaným vztekem a spalující touhou najít ty Shaidy co nejrychleji. Mezi Aiely, kteří unesli Faile, byli i muži z jiných kmenů, ale podle důkazů byla většina z nich Shaidové, a tak on na ně taky myslel. Touha vyrvat jim Faile z rukou dřív, než jí ublíží, mu stahovala hrdlo, až se málem dusil. Pochopitelně hodlal zachránit i ostatní ženy, které chytili spolu s ní, jenomže občas si musel v hlavě přeříkat jejich jména, aby se ujistil, že na ně nezapomněl úplně. Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu a jeho lenice. Stále mu připadalo velice divné, že mu někdo složil přísahu věrnosti, zvlášť královna – byl přece kovář! Býval kovář, kdysi – ale měl k Alliandre povinnosti a nebýt něj, ona by se do nebezpečí nedostala. Bain, Shaardad z Černé skály, Chiad, Goshien z Kamenné řeky, aielské Děvy oštěpu, které za Faile přišly do Ghealdanu a Amadicie. Bojovaly i s trolloky ve Dvouříčí, když Perrin potřeboval každou ruku, která udržela nějakou zbraň, a tím si vysloužily právo dělat si na něj nároky. Arrela Shiego a Lacile Aldorwin, dvě hloupé mladé ženy, které si myslely, že se naučí být jako Aielové, nebo jako nějaká divná verze Aielů. Ony přísahaly věrnost Faile, stejně jako Maighdin Dorlainová, uprchlice bez měďáku, kterou Faile vzala pod svá křídla jako komornou. Nemohl opustit Faileiny lidi. Faile ni Bashere t’Aybara.

Litanie se vrátila zpět k ní, k jeho ženě, k dechu jeho života. Se zaúpěním sevřel řemen tak pevně, až se mu uzly bolestivě vtiskly do dlaně zpevněné dlouhými dny práce s kladivem. Světlo, dvaadvacet dní!

Práce se železem ho naučila, že spěch ničí kov, ale na začátku taktéž spěchal, cestoval na jih průchody, které vytvořili asha’mani Grady a Neald, až na místo, kde byly nalezeny nejjižnější stopy Shaidů, pak ještě dál na jih, směrem, kterým vedly stopy, jakmile asha’mani dokázali vytvořit další průchody. A trápil se každou vteřinu, kdy museli odpočívat, než mohli udělat další průchod a udržet ho otevřený dost dlouho, aby mohli všichni projít. Užíral se tím, že musí Faile osvobodit za každou cenu. Bolest během dní sílila, když zvědové pátrali stále dál a dál v neobydlené divočině, aniž by nalezli sebemenší stopu, že tu někdy někdo byl, až pochopil, že se musí vrátit po stopách, a pak se škvařil další dny ve vlastní šťávě, než ho asha’mani dovedli zpět, a pátral po nějakém náznaku, kde Shaidové odbočili.

Měl vědět, že odbočí. Na jihu by se sice dostali do teplejších krajin beze sněhu, jenž byl pro Aiely tak cizí, avšak zároveň by se tím dostali blíž k Seanchanům v Ebú Daru. Věděl o Seanchanech a měl čekat, že to zjistí i Shaidové! Jim šlo o kořist, ne o boj se Seanchany a damane. Další dny pomalu pochodovali se zvědy vepředu, dny, kdy padající sníh oslepoval dokonce i Aiely a donutil je zastavit, až konečně Jondyn Barran našel strom se škrábanci způsobenými vozem a Elyas ze sněhu pod ním vyhrabal zlomený aielský oštěp. A Perrin konečně odbočil na východ, nejvýš dva dny jižně od místa, kam cestovali poprvé. Když si to uvědomil, chtělo se mu výt, ale pevně se ovládal. Nesměl se vzdát, nesměl, ne, když na něm byla Faile závislá. Tehdy začal schraňovat vztek, začal ho tvarovat.

Její únosci získali velký náskok, protože byl příliš ukvapený, ale od té doby byl opatrný, jako kdyby byl v kovárně. Jeho hněv se vytvrdil a vytvaroval do určitého tvaru. Od chvíle, kdy opět narazili na stopu Shaidů, necestoval dál, než kam se od východu do západu slunce dostali zvědové, a bylo dobře, že byl opatrný, protože Shaidové několikrát náhle změnili směr, kličkovali, skoro jako by se nemohli rozhodnout, kam jdou. Nebo možná uhýbali, aby se připojili k dalším. Mohl se řídit pouze podle starých stop a táborů zasypaných sněhem, ale všichni zvědové se shodovali na tom, že počty Shaidů se zvětšují. Musely tu být pohromadě nejméně dva až tři klany, možná víc, což byla dost velká kořist. Pomalu ale jistě je začínal dohánět. A to bylo důležité.

Shaidové urazili větší vzdálenost, než by považoval za možné vzhledem ke sněhu a k tomu, kolik jich bylo, ale jim zřejmě nezáleželo na tom, zda je někdo sleduje. Možná věřili, že se nikdo neopováží. Občas tábořili i několik dní na stejném místě. Hněv vykovaný do určitého tvaru. Cestu Shaidů lemovaly zničené vesnice, městečka a panství, jako by byli lidské kobylky, vylupovali sklady a spolu s dobytkem odváděli i lidi. Často v době, kdy konečně dorazil na místo, nezůstal tam nikdo živý, jenom prázdné domy. Lidé odešli hledat potravu jinam. Eldar překročil v Altaře, kde byl malý přívoz, který používali formani a místní sedláci, ne kupci, a kdysi ho provozovali mezi dvěma vesnicemi na zalesněných březích řeky. Jak se přes řeku dostali Shaidové, to netušil, ale jemu otevřeli průchod asha’mani. Z přívozu zůstala jen kamenná mola na obou březích a několik nevypálených budov bylo opuštěných. Zůstali jen tři vyhublí zdivočelí psi, kteří se při pohledu na lidi stáhli. Hněv se vytvrdil a vytvaroval v kladivo.

Včera ráno narazil na mrňavou vísku, kde na stovky kopiníků a lučištníků, vyjíždějících za rozbřesku z lesa za rudým orlem Manetherenu a karmínovou vlčí hlavou, stříbrnými hvězdami Ghealdanu a zlatým jestřábem Mayene, následovaných dlouhým zástupem vozů na vysokých kolech a remont, zírala hrstka ohromených, ušmudlaných lidí. Když uviděli Gaula a ostatní Aiely, ochromení překonali a v panice se rozběhli do lesa. Pár jich pochytat, aby odpověděli na otázky, bylo těžké. Byli ochotní raději se uhnat k smrti než si pustit Aiely k tělu. V Brytanu byla jen desítka rodin, ale Shaidové odsud přede dvěma dny unesli devět mladých lidí spolu se všemi jejich zvířaty. Dva dny. Kladivo bylo nástroj pro určitou práci.

Věděl, že musí být opatrný, jinak Faile ztratí navždycky, jenže kdyby byl opatrný přespříliš, ztratil by ji taky. Včera časně ráno řekl těm, kteří šli na zvědy, že mají jít dál než doteď a vrátit se až se západem slunce, pokud Shaidy nenajdou dřív. Za chvíli vyjde slunce a pár hodin nato se Elyas, Gaul a ostatní vrátí. Děvy a někteří dvouříčtí muži dokázali vystopovat i stín na vodě. Ačkoliv se Shaidové pohybovali rychle, zvědové byli rychlejší. Nebyli obtíženi rodinami, vozy a zajatci. Tentokrát poznají přesně, kde Shaidové jsou. Určitě. Věděl to. Naprosto jistě. Najde Faile a osvobodí ji. To bylo ze všeho na světě nejdůležitější, důležitější než zůstat naživu, pokud bude žít dost dlouho, aby toho dosáhl, jenže on byl kladivem, a pokud existoval nějaký způsob, jak toho dosáhnout, jakýkoliv způsob, hodlal tyhle Shaidy rozmlátit na kaši.

Odhodil pokrývky, znovu si natáhl plechové rukavice, zvedl sekeru, již měl položenou vedle sebe, s půlměsíčnou čepelí a těžkým bodcem, vykutálel se zpod vozu a vstal na udupaném sněhu. Kolem něj stály v řadách vozy na bývalých brytanských polích. Příjezd dalších cizinců v takovém množství a ozbrojených, s cizími prapory, byl víc, než zbylí vesničané zvládli. Jakmile je Perrin nechal, ten ubohý zbyteček se rozprchl do lesů, s tím, co pobrali, na zádech a na saních. Utíkali, jako by byl Perrin další Shaido, a neohlíželi se ze strachu, že je sleduje.

Když si prostrčil sekeru silnou smyčkou na opasku, hlubší stín u vedlejšího vozu se protáhl a změnil se v muže zabaleného do pláště černějšího než noc. Perrina to nepřekvapilo. Ve vzduchu sice visel silný pach koní, jichž tu bylo několik tisíc, jezdeckých, náhradních i tažných, nemluvě o nasládlém pachu koňského hnoje, on ale při probuzení stejně zachytil pach druhého muže. Srpek měsíce nízko na obloze vydával dost světla, aby mu viděl do tváře, i když ne jasně, i na jílec meče s mosaznou hlavicí, který měl na zádech. Aram býval kdysi cikán, avšak Perrin usoudil, že už jím nikdy nebude, i když nosil jasně pruhovaný cikánský kabát. Nyní měl Aram ve tváři vepsanou tvrdost, kterou nezakryly ani stíny. Stál, jako by byl připravený tasit meč, a od chvíle, kdy unesli Faile, se hněv stal stálou součástí i jeho pachu. Když Faile unesli, hodně věcí se změnilo. Avšak Perrin ten hněv chápal. Předtím ho nechápal, ne doopravdy, ne, dokud neunesli Faile.

„Chtějí tě vidět, urozený pane Perrine,“ řekl Aram a trhl hlavou ke dvěma nejasným postavám rýsujícím se mezi vozy. Při hovoru se mu u úst tvořila pára. „Řekl jsem jim, aby tě nechali vyspat.“ Tuhle vadu Aram měl, příliš se o něj staral, i když ho o to nikdo nežádal.

Perrin zavětřil a oddělil pachy těch dvou stínů od koní. „Přijmu je hned. Ať mi připraví Tanečníka, Arame.“ Snažil se být v sedle dřív, než se probudil zbytek tábora. Částečně proto, že stát v klidu bylo pro něho stále obtížnější. Stát v klidu znamenalo, že nechytá Shaidy. Částečně se tím taky snažil vyhnout společnosti, pokud to jen šlo. Byl by vyjel na zvědy sám, kdyby lidé, již tu práci vykonávali, nebyli mnohem lepší než on.

„Ano, můj pane.“ Do Aramova pachu se vloudila zubatost, když se ploužil sněhem pryč, ale Perrin si toho stěží všiml. Jenom něco opravdu důležitého by přimělo Sebbana Balwera vyhrabat se z pokrývek ještě za tmy, a totéž platilo pro Selandu Darengil...

Balwer vypadal vyzáble i v tlustém kabátě a obličej měl téměř zakrytý kapuci. Kdyby se narovnal, místo aby se krčil, byl by skoro o dlaň vyšší než Cairhieňanka vedle něj, která nebyla moc vysoká. Choulil se a přeskakoval z nohy na nohu, jak mu zima pronikala podrážkami. Selanda, v tmavém mužském kabátě a spodkách, se hodně snažila nevšímat si teploty, i když se jí před obličejem tvořila pára, jak dýchala. Třásla se, ale stejně se jí dařilo naparovat se, s pláštěm přehozeným přes rameno a rukou v rukavičce položenou na jílci meče. Kapuci pláště měla také shozenou, takže bylo vidět, že má vlasy ostříhané nakrátko až na pramen na temeni, který měla na šíji svázaný tmavou pentlí. Selanda vedla ty hlupáky, kteří chtěli napodobovat Aiely, Aiely nosící meče. Její pach byl měkký a hustý jako rosol. Byla ustaraná. Z Balwera bylo cítit soustředění, ale on byl soustředěný skoro vždycky.

Hubený mužík přestal poskakovat, aby se mohl rychle poklonit. „Urozená paní Selanda má zprávy, o kterých jsem usoudil, že bys je měl slyšet od ní, můj pane.“ Hlas měl suchý a přesný. Stejně by mluvil, i kdyby měl hlavu položenou na popravčím špalku. „Má paní, prosím?“ Byl jenom tajemník – Failein a Perrinův tajemník – puntičkářský, rezervovaný chlapík a Selanda byla šlechtična, ale od Balwera to neznělo jako prosba.

Loupla po něm okem a posunula si meč. Perrin se napjal, že ji chytí. Nemyslel si, že by skutečně tasila, ale nebyl si jí jistý, ani jejími směšnými přáteli, aby ji bral na lehkou váhu. Balwer ji jenom pozoroval s hlavou nakloněnou na stranu a byla z něj cítit netrpělivost, ne starosti.

Selanda pohodila hlavou a otočila se k Perrinovi. „Vidím tě, můj pane Perrine Zlatooký,“ začala se strohým cairhienským přízvukem, ale došlo jí, že na její hraní si na Aiela nemá trpělivost, a tak honem pokračovala. „Dnes v noci jsem zjistila tři věci. První a nejméně důležitá je, že Haviar hlásil, že Masema včera vyslal do Amadicie dalšího jezdce. Nerion se ho snažil sledovat, jenomže ho ztratil.“

„Vyřiď Nerionovi, že jsem řekl, že nemá nikoho sledovat,“ sdělil jí ostře. „A Haviarovi totéž. Měli by to vědět! Mají pozorovat, poslouchat a hlásit, co viděli a slyšeli, nic víc. Rozumíš?“ Selanda rychle kývla a na okamžik z ní byl cítit strach. Strach z něj, usoudil Perrin, strach z toho, že se na ni zlobí. Žluté oči u člověka některé lidi vyváděly z míry. Sundal ruku ze sekery a sepjal ruce za zády.

Haviar a Nerion byli další z dvou desítek Faileiných mladých hňupů, jeden byl Tairen, druhý Cairhieňan. Faile je využívala jako špehy, což ho z nějakého důvodu stále žralo, i když mu řekla do očí, že špehování je záležitostí manželky. Muž musel dávat dobrý pozor, když si myslel, že si jeho žena dělá legraci, poněvadž si ji zrovna dělat nemusela. Celá ta představa špehování ho vyváděla z míry, ale jestli je mohla využívat Faile, mohl je využívat i její manžel, když to bylo nutné. Ale pouze ti dva. Masema byl zřejmě přesvědčený, že dřív nebo později za ním půjde každý kromě temných druhů, ale kdyby k němu z Perrinova tábora přešlo příliš mnoho lidí, mohl by je začít podezírat.

„A neříkej mu Masema, ani tady,“ dodal stroze. Ten chlap totiž poslední dobou tvrdil, že Masema Dagar ve skutečnosti zemřel a z hrobu povstal jako prorok pána Draka Znovuzrozeného, a při zmínce o svém dřívějším jméně byl ještě nedůtklivější než obvykle. „Uklouzne ti to na špatným místě a budeš mít štěstí, když jen pošle pár svých rváčů, aby tě zbičovali, až tě příště najdou samotnou.“ Selanda znovu kývla, vážně, a tentokrát beze strachu. Světlo, tihle Faileini kreténi ani nepoznali, kdy by se měli bát.

„Už skoro svítá,“ zamumlal Balwer, zachvěl se a přitáhl si plášť k tělu. „Brzy budou všichni vstávat a některé věc je lepší probírat tak, aby to neviděl každý. Bude-li má paní pokračovat?“ Znovu to nebyl jen návrh. Selanda a ostatní Faileini příživníci byli dobří jen na to, aby vyvolávali potíže, a Balwer ji z nějakého důvodu provokoval, ale ona sebou jen rozpačitě škubla a omluvila se.

Opravdu se začínalo objevovat světlo, alespoň pro Perrinovy oči. Obloha nad nimi byla stále černá, posetá jasnými hvězdami, ale on už skoro rozeznával barvu šesti úzkých pruhů na přednici Selandina kabátu. Rozhodně pruhy rozeznával. Došlo mu, že spal déle než obvykle, a zavrčel. Nemohl si dovolit poddat se únavě, jakkoli unavený byl! Musel si poslechnout Selandinu zprávu – nedělala by si starosti jenom kvůli tomu, že Masema někam poslal jezdce, neboť to dělal skoro každý den – ale už se nervózně ohlížel po Aramovi s Tanečníkem. Zachytil nějakou činnost mezi koňmi, nicméně po jeho koni nebylo zatím ani vidu.

„Ta druhá věc, můj pane,“ pokračovala Selanda, „je, že Haviar viděl soudky se slanečky a soleným hovězím s altarskými značkami, a hodně jich bylo. Říkal, že mezi Mas... mezi prorokovými lidmi jsou taky Altařané. Několik jich vypadá na řemeslníky a pár na kupce nebo městské úředníky. V každém případě to jsou zavedení lidé a někteří si zřejmě nejsou jistí, jestli se rozhodli správně. Stačilo by se zeptat a mohli bychom zjistit, odkud se ty ryby a hovězí vzaly. A možná bychom pro tebe získali víc špehů.“

„Vím, odkud ty ryby a hovězí pocházejí, a ty taky,“ odsekl Perrin podrážděně. Za zády zatínal ruce v pěst. Doufal, že když postupují tak rychle, nebude moci Masema vysílat nájezdníky. Byli stejně špatní jako Shaidové, pokud ne horší. Nabídli lidem možnost přísahat věrnost Draku Znovuzrozenému a ty, kteří odmítli nebo jen prostě váhali příliš dlouho, upálili nebo probodli. V každém případě se od lidí, ať už vytáhli s Masemou nebo ne, čekaly velkorysé dary na podporu prorokovy věci, zatímco ti, kdo zemřeli, byli nepochybně temní druzi a jejich majetek se zabavil. Zloději přišli podle Masemova zákona o ruku, ale podle něj nic z toho, co jeho nájezdníci dělali, krádež nebyla. Podle jeho zákonů bylo za vraždu a spoustu dalších zločinů oběšení, ale spousta jeho následovníků zřejmě raději vraždila než přijímala přísahy. Tak získali větší kořist a pro některé byla vražda příjemným rozptýlením před snídaní.

„Řekni jim, ať se drží dál od těch Altařanů,“ pokračoval Perrin. „Za Masemou se táhne kdejaká pakáž, a i kdyby měli postranní úmysly, nepotrvá dlouho, než nasáknou zápalem jako ostatní. Pak bez váhání rozpářou i souseda, natož někoho, kdo jim bude dávat špatný otázky. Já chci jen vědět, co Masema provádí, co plánuje.“

Bylo jasné, že má něco za lubem. Tvrdil, že pro každého kromě Randa je rouháním dotýkat se jediné síly, tvrdil, že se chce jen připojit k Randovi. Jako vždycky při pomyšlení na Randa Perrinovi před očima zavířily barvy, tentokrát jasnější než obvykle, ale hněv je odpařil. Ale rouhání nerouhání, cestování Masema přijal, a to nebylo jenom tak nějaké usměrňování, ale mužské usměrňování. A ať tvrdil cokoliv, udělal to, aby zůstal co nejdéle na západě, ne proto, aby pomohl zachránit Faile. Perrin obvykle lidem věřil, dokud se neukázalo, že nejsou spolehliví, ale stačilo si přičichnout k Masemovi, aby věděl, že ten chlapík je šílený jako zvíře se vzteklinou, a ještě méně důvěryhodný.

Uvažoval o tom, jak ho zarazit, ať už plánoval cokoliv. O tom, jak zabránit Masemovi ve vraždění a pálení. Masema měl s sebou deset či dvanáct tisíc lidí, možná víc – nebyl zrovna vstřícný, když došlo na čísla, a poněvadž tábořili jako špinavá banda, nedali se spočítat – a Perrin jich neměl ani čtvrtinu, z čehož bylo několik set vozků a pacholků a dalších, kteří by v boji spíš zdržovali než pomáhali, ale se třemi Aes Sedai a dvěma asha’many, nemluvě o šesti aielských moudrých, mohl Masemu zarazit. Moudré a dvě z Aes Sedai by se toho ochotně zúčastnily. Víc než jen ochotně. Chtěly Masemu zabít. Ale kdyby jeho vojsko rozehnal, vznikly by pouze stovky menších tlup, jež by se rozptýlily po celé Altaře a dál a loupily by a zabíjely pro sebe, místo ve jménu Draka Znovuzrozeného. Rozehnat Shaidy by mělo stejné následky, usoudil a přestal na to myslet. Zarazit Masemu chtělo čas, který neměl. Dokud nebudou Shaidové rozdrcení.

„Co je ta třetí věc, kterou jsi zjistila, Selando?“ zeptal se drsně. K jeho úžasu začala páchnout ještě většími starostmi.

„Haviar někoho viděl,“ začala pomalu. „Ale neřekl mi to hned.“ Hlas jí ztvrdl. „Zajistila jsem, že už se to víckrát nestane!“ Zhluboka se nadechla a pak to z ní vyletělo: „Masuri Sedai Masemu... proroka navštívila. Je to pravda, můj pane, věř mi! Haviar ji viděl víc než jednou. Proklouzne do jejich tábora v kapuci a odejde stejně, ale on jí dvakrát viděl jasně do tváře. Pokaždé ji doprovází muž a občas další žena. Haviar toho muže neviděl dost jasně, aby si byl jistý, ale popis odpovídá Rovairovi, Masuriinu strážci, a Haviar si je jistý, že ta druhá žena je Annoura Sedai.“

Náhle se odmlčela, oči, jež na něj upírala, se jí v měsíčním světle temně leskly. Světlo, víc se bála, jak to vezme, než toho, co to znamená! Silou vůle rozevřel pěsti. Masema Aes Sedai nenáviděl skoro stejně jako temné druhy. Skoro je považoval za temné druhy. Tak proč přijímal dvě sestry? A proč ony chodily za ním? Annoura svůj názor na Masemu schovávala za svou aessedaiovskou tajuplností a dvojznačnými poznámkami, které mohly znamenat cokoliv, ale Masuri jasně řekla, že je ho třeba odpravit jako vzteklého psa.

„Ať Haviar a Nerion sestry stále sledují a pokusí se vyslechnout, o čem se s Masemou baví.“ Mohl se Haviar mýlit? Ne, v Masemově táboře bylo málo žen, tedy poměrně málo, a bylo hodně těžké si představit, že by si Tairen spletl jednu z těch nemytých, vraždychtivých babic s Masuri. Vedle žen, jež byly ochotné pochodovat s Masemou, vypadali muži obvykle jako cikáni. „Vyřiď jim ale, ať jsou opatrní. Lepší nechat si ujít příležitost než se nechat chytit. Když budou viset na stromě, k ničemu mi nebudou.“ Perrin věděl, že mluví drsně, a pokusil se zmírnit hlas. Od Faileina únosu mu to dělalo potíže. „Vedla sis docela dobře, Selando.“ Alespoň na ni neštěkal. „I Haviar a Nerion. Faile by na vás byla pyšná, kdyby to věděla.“

Rozzářila se úsměvem a narovnala se. Pýcha, čistá a jasná, pýcha na dobře vykonanou práci, téměř přerazila všechny ostatní její pachy! „Děkuju ti, můj pane. Děkuju!“ Člověk by si myslel, že jí dal nějakou odměnu. Možná dal, když na to tak myslel. I když Faile by možná neměla takovou radost, že používá její špehy, nebo že o nich vůbec ví. Kdysi by ho pomyšlení, že Faile nemá z něčeho radost, vyvedlo z míry, ale to bylo předtím, než se dozvěděl o jejích špezích. A té maličkosti se Zlomenou korunou, která uklouzla Elyasovi. Všichni pořád tvrdili, že ženy mají tajemství, ale to mělo své hranice!

Balwer si upravil plášť na hubených ramenou a zakašlal do dlaně. „Dobře řečeno, můj pane. Velmi dobře. Má paní, určitě chceš předat příkazy urozeného pána Perrina, jakmile to jen bude možné. Nebylo by dobré, kdyby došlo k nějakým nedorozuměním.“

Selanda kývla, aniž by odtrhla oči od Perrina. Otevřela pusu a Perrin si byl jistý, že hodlá říci něco o tom, jak doufá, že najde vodu a stín. Světlo, voda byla věc, jíž měli dostatek, i když byla většinou dost studená, a v této roční době nikdo nepotřeboval stín ani v poledne! Nejspíš to chtěla udělat, protože váhala, než řekla: „Milost tě provázej, můj pane. Pokud smím být tak otevřená, milost provázej i urozenou paní Faile v tobě.“

Perrin trhl hlavou na znamení díků. Jako kdyby měl v puse prach. Milost měla legrační způsob, jak se projevit na Faile, když jí dala manžela, který ji nenašel ani po dvou týdnech pátrání. Děvy říkaly, že z ní udělali gai’šainku, že s ní nebudou špatně zacházet, ale musely přiznat, že tihle Shaidové už porušili stovky zvyků. Podle něj byl únos dost velké špatné zacházení. Hořký popel.

„Má paní si povede velmi dobře, můj pane,“ ozval se tiše Balwer a díval se, jak Selanda mizí ve tmě mezi vozy. To nebylo překvapením. Snažil se Perrinovi rozmluvit používat Selandu a její přátele z důvodu, že jsou horkokrevní a nespolehliví. „Má potřebné instinkty. Cairhieňané je obvykle mívají, i Tairenové, do jisté míry, přinejmenším šlechtici, zvlášť když –“ Náhle se odmlčel a ostražitě se na Perrina podíval. Kdyby to byl někdo jiný, Perrin by byl věřil, že řekl víc, než chtěl, ale pochyboval, že by si Balwer nechal něco takhle uklouznout. Jeho pach zůstával stálý, neposkakoval tak, jako by si byl nejistý. „Smím nabídnout jednu dvě poznámky k jejímu hlášení, můj pane?“

Křupání kopyt na sněhu ohlásilo příchod Arama, vedoucího Perrinova šedáka a svého vytáhlého bělouše. Oba se snažili jeden druhého hryznout a Aram je držel co nejdál od sebe, i když mu to dalo dost práce. Balwer si povzdechl.

„Před Aramem můžeš říct, cokoliv je třeba, mistře Balwere,“ podotkl Perrin. Mužík sklonil hlavu, že přijímá, ale taky si znovu povzdechl. Všichni v táboře věděli, že Balwer si umí dát dohromady různé řeči a náhodně zaslechnuté poznámky a věci, které lidé udělali, a poskládat obrázek toho, co se doopravdy stalo nebo co by se mohlo stát, a Balwer to považoval za součást své práce tajemníka, ale z nějakého důvodu rád předstíral, že nic takového nedělá. Byla to neškodná hra a Perrin mu rád vyhověl.

Vzal si od Arama Tanečníka a řekl: „Pojď kousek za námi, Arame. Musím si s mistrem Balwerem promluvit v soukromí.“ Balwer si povzdechl tak tiše, že ho Perrin skoro neslyšel.

Aram se za ně beze slova zařadil, když se vydali na cestu, ale zase měl ten špičatý a rozechvělý, slabě nakyslý pach. Tentokrát ho Perrin poznal, jenom tomu nevěnoval větší pozornost než obvykle. Aram žárlil na každého kromě Faile, kdo s Perrinem trávil čas. Perrin nevěděl, jak by to mohl zarazit, a navíc byl na Aramův majetnický pocit zvyklý, stejně jako na způsob, jak Balwer poskakuje vedle něj a ohlíží se přes rameno, aby se ujistil, že Aram není dost blízko, aby je slyšel, než se konečně rozhodne mluvit. Balwerův jako břitva ostrý pach podezíravosti, kupodivu suchý, ale stále podezíravý, byl protikladem k Aramově žárlivosti. Lidi, kteří se změnit nechtějí, změnit nelze.

Řady koní a vozy se zásobami se nacházely uprostřed tábora, kam se k nim nemohli dostat zloději, a i když obloha stále vypadala černá, aspoň pro obyčejné lidi, vozkové a pacholci, kteří spali poblíž, se už probouzeli, balili pokrývky a rozebírali přístřešky z borových větví, nasbíraných v okolním lese, pro případ, že by je mohli potřebovat příští noc. Kuchaři zapalovali ohně a stavěli na ně černé kotlíky, i když k jídlu byla jen řídká kaše a fazole. Lov občas přinesl trochu masa, srnčí, králičí, křepelčí a bažantí, ale hladových krků bylo příliš mnoho a tady neměli kde koupit zásoby od chvíle, kdy překročili Eldar. Perrina doprovázelo klanění a pukrlata a „Dobré ráno, můj pane“ a „Světlo tě provázej, můj pane.“ Zřejmě vycítili jeho odhodlání. Ode dne, kdy si uvědomil svůj omyl, nestrávil ani dvě noci na jednom místě. Jejich pozdravy opětoval, aniž by zpomalil.

Zbytek tábora tvořil kruh kolem koní a vozů. Dvouříčtí muži byli rozděleni do čtyř skupin a ghealdanští a mayenští kopiníci byli rozmístěni mezi nimi. Ať by na ně zaútočil kdokoliv a z kteréhokoliv směru, ocitl by se proti dvouříčským dlouhým lukům a zkušené kavalerii. Perrin se nebál toho, že by se znenadání objevili Shaidové, nýbrž Masemy. Ten muž se tvářil, že ho poslušně následuje, ale kromě zpráv o nájezdech zmizelo za poslední dva týdny devět Ghealdaňanů a osm Mayenerů, a nikdo nevěřil, že zběhli. Předtím, v den, kdy byla unesena Faile, bylo ze zálohy přepadeno a zabito dvacet Mayenerů, a nikdo nevěřil, že by je zabil někdo jiný než Masemovi muži. Existoval nejistý mír, zvláštní, ožehavý mír, ale měďák vsazený na to, že vytrvá, byl nejspíš měďák prohraný. Masema předstíral, že si neuvědomuje žádné nebezpečí pro tento mír, ale jeho stoupencům na tom ani za mák nezáleželo, a ať už Masema předstíral cokoliv, řídili se podle něj. Ale Perrin hodlal zařídit, nějak, aby to vydrželo, dokud nebude Faile volná. A udělat z tábora příliš tvrdý oříšek k rozlousknutí byl jeden ze způsobů, jak ten mír prodloužit.

Aielové neustále trvali na tom, že si na tom zvláštním koláči udělají vlastní klínek, i když jich nebylo ani padesát včetně gai’šainů, sloužících moudrým. Perrin se zadíval na jejich nízké, tmavé stany. Jediné další stany v táboře patřily Berelain a jejím dvěma služkám na druhé straně tábora, kousek od domků v Brytanu. Ty obývaly houfy vší a blech, takže se pro lidi naprosto nehodily, a stodoly páchly a byl v nich hrozný průvan a obývala je ještě horší havěť než domy. Děvy a Gaul, jediný muž mezi Aiely, jenž nebyl gai’šain, byli na výzvědách a aielské stany byly tiché, i když pach kouře, vycházející z otvorů ve střeše, mu prozradil, že gai’šainové již moudrým chystají a podávají snídani. Annoura byla Berelainina rádkyně a obvykle spala v jejím stanu, ale Masuri a Seonid budou s moudrými, možná že dokonce pomáhají gai’šainům se snídaní. Stále se snažily zakrýt fakt, že je moudré považují jen za učednice, i když to museli vědět již všichni v celém táboře. Každý, kdo uviděl Aes Sedai, jak nese dřevo nebo vodu, nebo slyšel, jak ji třískají proutkem, si to mohl domyslet. Ty dvě Aes Sedai složily přísahu věrnosti Randovi – znovu mu před očima zavířily barvy, výbuch všech možných odstínů, a znovu se roztekly pod jeho hněvem – ale Edarru a ostatní moudré sem poslali, aby na ně dohlížely.

Jen Aes Sedai samy věděly, jak pevně je ty přísahy drží na otěži nebo kolik prostoru k manévrování mezi nimi mají, a ani jedna nesměla vyskočit, dokud moudrá neřekla ropucha. Seonid a Masuri, obě tvrdily, že Masemu je nutné rychle utratit jako vzteklého psa, a moudré souhlasily. Nebo to aspoň tvrdily. Je k pravdě nepřidržovaly tři přísahy, i když byla pravda, že tato konkrétní přísaha držela Aes Sedai spíš svým slovem než duchem. A on si vzpomínal, jak mu moudré říkaly, že podle Masuri lze vzteklého psa uvázat na vodítko. Nesměly skočit, pokud moudrá neřekla ropucha. Bylo to jako kovářský hlavolam s nabroušenými okraji. Musel ho rozlousknout, ale stačila jediná chyba a mohl by se pořezat až na kost.

Koutkem oka zachytil, že ho Balwer pozoruje, rty zamyšleně našpulené. Pták studující něco neznámého, ne ustrašený nebo hladový, jen zvědavý. Zatáhl za Tanečníkovy otěže a zrychlil, takže mužík musel poskakovat, aby mu stačil.

Dvouříčtí muži tábořili vedle Aielů na severovýchodě a Perrin uvažoval, zda jít směrem ke ghealdanským kopiníkům nebo k nejbližším Mayenerům, ale pak se nadechl a vydal se mezi své přátele a sousedy z domova. Všichni byli vzhůru, choulili se v pláštích a zbytky přístřešků přihazovali do ohně nebo krájeli zbytky včerejšího králíka do kaše v kotlících. Moc toho nenamluvili, a když ho uviděli, ostražitý pach u nich zhoustl. Na chvíli přestali brousit čepele, ale vzápětí už brousky zase šustily. Jejich oblíbenou zbraní byl luk, avšak každý měl i těžkou dýku nebo krátký meč, občas i dlouhý meč, a posbírali i oštěpy, halapartny a další tyčové zbraně s prapodivnými čepelemi a hroty, které se Shaidové nenamáhali sebrat s lupem. Na oštěpy byli zvyklí a pro ruce uvyklé na zacházení s holí během soutěží na hodech byly tyčové zbraně skoro totéž, akorát jeden konec byl zatížený kusem kovu. Vypadali hladově, unaveně a uzavřeně.

Občas někdo zvedl halapartnu s vlažným výkřikem „Zlatooký!", ale nikdo se toho nechopil, což by Perrina ještě před měsícem potěšilo. Od Faileina únosu se hodně věcí změnilo. Teď bylo jejich mlčení těžkopádné. Mladý Kenly Maerin, s tvářemi ještě bledými, jak si oškrábal svůj pokus o vous, se vyhnul pohledu do Perrinových očí a Jori Congar, rychloprstý, kdykoliv uviděl něco malého a cenného, a opilý, kdykoliv se mu to podařilo, si opovržlivě odplivl, když Perrin procházel kolem. Ban Crawe ho za to praštil do ramene, tvrdě, ale na Perrina se také nepodíval.

Dannil Lewin vstal a nervózně se zatahal za husté kníry, jež pod jeho zobanem vypadaly tak směšně. „Rozkazy, urozený pane Perrine?“ Hubeňourovi se ve skutečnosti ulevilo, když Perrin zavrtěl hlavou, a zase se rychle posadil a zadíval se do kotlíku, jako by se nemohl dočkat své ranní kaše. Možná nemohl. Poslední dobou neměl plné břicho nikdo a Dannil neměl nikdy na kostech moc masa. Aram za Perrinem znechuceně zavrčel.

Kromě Dvouříčských tu byli další, ale nechovali se o nic lépe. Ach, Lamželezo Dorn, hromotluk se zjizveným obličejem, se zatahal za kštici a sklonil hlavu. Lamželezo vypadal jako rváč, hospodský povaleč, ale teď byl Perrinovým komorníkem, když nějakého potřeboval, což nebylo často, a mohl by jen chtít zachovávat se zaměstnavatelem dobré vztahy. Ale Basel Gill, obtloustlý bývalý hostinský, jehož si Faile vzala jako jejich shambayana, si s přehnanou péčí skládal pokrývky a držel plešatou hlavu dole, a Faileina hlavní komorná, Lini Eltringová, kostnatá bába, jejíž hubený obličej vypadal díky těsnému bílému drdolu ještě užší, se narovnala od míchání kaše, stiskla tenké rty a zvedla dlouhou dřevěnou lžíci, jako by Perrina zaháněla. Breana Taborwin, jíž v bledé cairhienské tváři plály tmavé oči, Lamželeza praštila po ruce a zamračila se na Perrina. Byla Lamželezova žena, ne manželka, a druhá z Faileiných tří komorných. Ti budou Shaidy sledovat, dokud nepadnou mrtví, pokud to bude nutné, a jakmile Faile najdou, vrhnou se jí kolem krku, ale jen Lamželezo se na Perrina tvářil aspoň trochu příjemně. Líp by se k němu mohl chovat Jur Grady – asha’manů se všichni ostatní stranili kvůli tomu, čím byli, a ani jeden se k Perrinovi nechoval nepřátelsky – ale přes hluk v táboře, jak lidé dupali po umrzlém sněhu a kleli, když náhodou uklouzli, byl Grady zabalený v pokrývkách pod borovým přístřeškem a chrápal. Perrin procházel mezi svými přáteli a sousedy a sluhy a cítil se sám. Muž mohl svou věrnost vyhlašovat jen určitou dobu, než se prostě vzdal. Srdce jeho žití leželo někde na severovýchodě. Jakmile je získá zpátky, všechno zase bude jako dřív.

Tábor obklopoval půldruhého sáhu široký kruh naostřených kůlů, a on zašel na kraj ghealdanské části tábora, kde byla ponechána cesta, aby mohli projet jezdci, i když byla tak úzká, že se Balwer s Aramem museli zařadit za něj. Před Dvouříčskými by musel opěšalý muž kličkovat, aby prošel mezi kůly. Okraj lesa byl asi tři sta kroků daleko, což pro dvouříčský luk nebylo nic. Rostly tady obrovské stromy s mohutnými větvemi. Perrin neznal všechny, ale viděl borovice, kaliny a jilmy, některé tři i čtyři kroky široké, a duby ještě větší. Tak velké stromy zahubily veškerý podrost kromě nejnižšího plevele a křoví, takže tu bylo dost volného prostoru, ale teď zde byla tma jako v pytli. Les byl starý, takový, který dokázal spolknout celé vojsko a nevyplivnout ani kosti.

Balwer ho následoval mezi kůly, než se rozhodl, že víc sám už s Perrinem hned tak nebude. „Ti jezdci, které Masema vyslal, můj pane,“ začal a podržel si plášť, aby mohl vrhnout podezíravý pohled na Arama, jenž se mu lhostejně podíval do očí.

„Já vím,“ řekl Perrin, „myslíš, že jeli za bělokabátníky.“ Chtěl být v pohybu, daleko od přátel. Položil ruku na sedlovou hrušku, ale ještě nenasedl. Tanečník pohodil hlavou, byl také netrpělivý. „Masema by mohl klidně posílat zprávy i Seanchanům.“

„Jak jsi řekl, můj pane. Rozhodně je to jistá možnost. Smím však znovu navrhnout, že Masemův názor na Aes Sedai se velice blíží jeho názoru na bělokabátníky? Vlastně je stejný. Kdyby mohl, vyhubil by všechny sestry do poslední. Názor Seanchanů je... pragmatičtější, smím-li to tak nazývat. V každém případě nesouhlasí s Masemovým."

„I když bělokabátníky hodně nenávidíš, mistře Balwere, oni nejsou kořenem všeho zla. A Masema už se Seanchany jednal dříve.“

„Jak říkáš, můj pane.“ Balwerův výraz se nezměnil, ale páchly z něj pochybnosti. Perrin nemohl dokázat, že se Masema schází se Seanchany, a vykládat někomu, jak to zjistil, by jenom přidalo další k současným potížím. Z toho měl Balwer problémy. Byl to člověk, jenž má rád důkazy. „Co se Aes Sedai a moudrých týče, můj pane... Aes Sedai jsou zřejmě pořád přesvědčené, že vědí všechno líp než ostatní, snad možná kromě jiných Aes Sedai. A podle mě jsou moudré úplně stejné.“

Perrin zafrkal. „Řekni mi něco, co nevím. Jako například proč by se Masuri scházela s Masemou a proč to moudré dovolují. Vsadím Tanečníka proti podkováku, že to neudělala bez jejich svolení.“ Annoura byla další otázka, ale ta mohla jednat sama za sebe. Rozhodně nevypadalo příliš pravděpodobně, že by jednala na příkaz Berelain.

Balwer si upravil plášť na ramenou a zadíval se přes řady naostřených kůlů na tábor k aielským stanům. Mhouřil oči, jako by doufal, že prohlédne stanovou stěnou. „Existuje mnoho možností, můj pane,“ pronesl nedůtklivě. „Pro někoho, kdo složil přísahu, co není zakázáno, je dovoleno, a cokoliv nedostaneš příkazem, toho si nemusíš všímat. Jiní lidé dělají to, o čem si myslí, že to pomůže jejich lennímu pánovi, aniž by ho nejdřív požádali o dovolení. Aes Sedai a moudré zjevně spadají do těchto kategorií, ale jinak mohu zatím jen spekulovat.“

„Mohl bych se zeptat. Aes Sedai nemůžou lhát, a kdybych na ni zatlačil, Masuri by mohla říct i pravdu.“

Balwer se zašklebil, jako by ho náhle rozbolel žaludek. „Možná, můj pane. Snad. Spíš by ti ale řekla něco, co zní jako pravda. Aes Sedai v tom umějí chodit, jak sám víš. V každém případě, můj pane, by se Masuri divila, jak jsi věděl, na co se zeptat, a to by ji mohlo dovést k Haviarovi a Nerionovi. Za daných okolností, kdo může vědět, co by mohla prozradit? Přímá není vždy ta nejlepší cesta. Občas je třeba jisté věci vykonat za maskou, pro větší bezpečí.“

„Řekl jsem ti, že Aes Sedai se nedá věřit,“ ozval se náhle Aram. „Řekl jsem ti to, urozený pane Perrine.“ Odmlčel se, když Perrin zvedl ruku, ale byl cítit takovým vztekem, až musel Perrin vydechnout, aby si pročistil plíce. Jedna jeho část chtěla ten pach vstřebat a nechat se jím pohltit.

Pozorně se zadíval na Balwera. Jestli Aes Sedai dokázaly překroutit pravdu, až člověk nepoznal, kde je nahoře a kde dole, dokázaly a dělaly to, jak dalece jim potom člověk mohl věřit? Důvěra byla vždycky nejistá. Naučil se to tím těžším způsobem. Rychle se ale ovládl. Kladivo bylo třeba používat opatrně, a on pracoval v kovárně, kde by mu jediné uklouznutí mohlo vyrvat srdce z hrudi. „A mohlo by se na tom něco změnit, kdyby Selandini přátelé začali trávit víc času u Aielů? Nakonec chtějí být jako oni. To by mělo jako důvod stačit. A jeden z nich by se možná mohl upíchnout na Berelain a její rádkyni.“

„To by se mělo dát zařídit, můj pane,“ připustil Balwer po kratičkém zaváhání. „Otec paní Medore je vznešeným pánem Tearu, takže má dostatečně vysoké postavení, aby mohla oslovit první z Mayene, a také důvod. A jeden dva Cairhieňané jsou možná taky dost urození. Najít ty, kteří by žili mezi Aiely, bude ještě lehčí.“

Perrin kývl. Na kladivo byla nutná nekonečná trpělivost, jakkoliv by s ním nejradši rozmlátil všechno v dosahu. „Tak to udělej. Ale snažil ses mě k tomu... dovíst... od chvíle, kdy nás Selanda opustila. Odteď, když budeš mít návrh, řekni ho. I když ti devětkrát po sobě řeknu ne, vždycky si poslechnu ten desátý. Nejsem moc chytrý, ale jsem ochotný i poslechnout lidi, kteří jsou, a ty podle mě chytrý jsi. Jenom se mě nesnaž dostrkat tam, kde mě chceš mít. To nesnáším, mistře Balwere.“

Balwer zamrkal a pak se, ze všech věcí, uklonil s rukama sepjatýma v pase. Byl cítit překvapením. A vděkem. Vděkem? „Jak přikazuješ, můj pane. Můj předchozí zaměstnavatel neměl rád návrhy, pokud si o ně neřekl. Už tu chybu znovu neudělám, tím si buď jist.“ Prohlédl si Perrina a zřejmě došel k nějakému závěru. „Smím-li to říct,“ začal opatrně, „služba u tebe je... příjemná... způsobem, jaký jsem nečekal. Jsi takový, jaký vypadáš, můj pane, nemáš ukryté otrávené jehly, které by zasáhly neopatrného. Můj předchozí zaměstnavatel byl vyhlášený svou bystrostí, ale věřím, že ty jsi stejně bystrý, byť jiným způsobem. Věřím, že tvou službu budu opouštět nerad. Tohle by mohl říct každý, aby si udržel místo, ale já to myslím vážně.“

Otrávené jehly? Než Balwer vstoupil do Perrinových služeb, dělal tajemníka jedné murandské šlechtičně, na kterou přišly těžké časy a už si ho nemohla dovolit. Murandy zřejmě bylo drsnější místo, než si Perrin myslel. „Nevidím důvod, proč bys měl opouštět službu u mě. Jenom mi pověz, co chceš, aby se udělalo, a já o tom rozhodnu, netlač mě nikam. A zapomeň na lichotky.“

„Já nikdy nelichotím, můj pane. Ale jsem schopný se přizpůsobit potřebám svého pána, to vyžaduje má profese.“ Znovu se uklonil. Takhle formální ještě nikdy nebyl. „Jestli už nemáš další otázky, můj pane, smím jít najít paní Medore?“

Perrin kývl. Mužík se uklonil ještě jednou, couvl a vyrazil zpátky do tábora, až za ním plášť vlál, jak kličkoval mezi naostřenými kůly jako špaček poskakující ve sněhu. Byl skutečně zvláštní.

„Já mu nevěřím,“ zamumlal Aram zíraje za Balwerem. „A nevěřím Selandě a celý tý bandě. Ti se spojí s Aes Sedai, dej na mý slova."

„Někomu věřit musíš,“ opáčil Perrin hrubě. Otázkou bylo komu. Vyhoupl se do sedla a pobídl Tanečníka do kroku. Kladivo nebylo k ničemu, když leželo opřené o stěnu.