Křižovatka soumraku

27 Co je třeba

Přebírání se odehrávalo na zasněženém břehu řeky, kde prudkému severnímu větru nestálo nic v cestě. Lidé z města vozili pytle přes mosty na vozech tažených čtyřspřežím, na kárách s jedním koněm i na ručních trakařích. Kupci si obvykle přiváželi vlastní vozy až k sýpkám nebo bylo nutné obilí a sušené boby dopravit na molo, ale Perrin nehodlal honit své vozky do So Habor. A nikoho jiného taky ne. Ať už se s městem stalo cokoliv, mohlo to být nakažlivé. Vozkové už byli i tak dost nervózní, mračili se na špinavé měšťany, kteří na ně nepromluvili, a nejistě se zasmáli, pokud zachytili něčí pohled. Umazaní kupci dohlížející na práci nebyli o nic lepší. V Cairhienu, odkud vozkové pocházeli, byli kupci čistí, úctyhodní lidé, alespoň navenek, a málokdy sebou cukali jenom proto, že jim někdo vstoupil do zorného pole. Mezi kupci majícími snahu podezíravě hledět na každého, koho neznali, a měšťany neochotně se vracejícími přes mosty, jak se očividně nechtěli vrátit do města, měli vozkové plné právo být jako na trní. Postávali v malých hloučcích, bledí lidé v tmavém odění, drželi ruku na nožích za pasem a na vyšší místní lidi zahlíželi, jako by to byli vraždící šílenci.

Perrin pomalu projížděl kolem, sledoval odčervování, prohlížel řadu vozů čekajících na naložení, jež se táhla na kopec a dolů mimo dohled, i povozy, káry a kolečka přijíždějící od města. Dával si záležet, aby ho bylo jasně vidět. Nebyl si jistý, proč by měl pohled na něj, jak se tváří nevzrušeně, někoho uklidnit, ale zřejmě se tak dělo. Alespoň dost na to, aby nikdo neutekl, třebaže se vozkové po lidech ze So Habor dál dívali úkosem. A drželi se od nich dál, což bylo jenom dobře. Kdyby si Cairhieňané vzali do hlavy, že někteří z těch lidí by nemuseli být živí, polovina z nich by okamžitě otočila spřežení a ujela. A většina ostatních by nečekala déle než do setmění. Takové povídačky dokážou s příchodem noci každému poplést hlavu. Bezzubé slunce, téměř schované za mraky, teprve stoupalo k vrcholu své denní dráhy, avšak bylo stále jasnější, že tady budou muset zůstat přes noc. A možná déle. Perrin zatínal zuby, aby jimi neskřípal, a dokonce i Neald se začal vyhýbat jeho zamračenému pohledu. Na nikoho však neštěkal. Jenom by to velice rád udělal.

Odčervování byla únavná práce. Každý pytel bylo třeba otevřít a obilí či boby vyprázdnit do velkých plochých proutěných košů. Na každém koši pracovali dva lidé. Chladný vítr odnášel červy jako oblaka černého prachu a lidé s tkanými obouručními vějíři větru ještě pomáhali. Rychlý proud sebral všechno, co spadlo do řeky, ale sníh na březích byl brzy rozdupán a šedavá břečka byla plná umírajících nebo mrtvých červů, na nichž ležely vrstvy ovsa a ječmene promíseného s červenými boby. Obilí, které lidé zašlapali do bláta, bylo pravidelně nahrazováno čerstvým. To, co zbylo v koších, však vypadalo čistší, i když ne úplně čisté, když ho další lidé sypali zpátky do hrubých jutových pytlů, které mezitím děti obrátily naruby a vyklepaly pruty, aby je zbavily červů. Znovu naplněné pytle se poté nakládaly na cairhienské vozy, ale hromady prázdných pytlů narůstaly úžasnou rychlostí.

Perrin se právě opíral o hrušku Loudova sedla a snažil se spočítat, jestli dva plné vozy ze skladiště naplní jeden jeho povoz obilím, když vedle něj zastavila svou šimlu Berelain a přidržovala si šarlatový plášť, aby jí nepovlával ve větru. Annoura, s bezvěkou tváří naprosto bezvýraznou, seděla na koni opodál, aby měli soukromí, ale dostatečně blízko, aby i bez pomoci jediné síly slyšela, co říkají, pokud by si přímo nešeptali. Nezáleželo na tom, jak vyrovnaně se tváří, protože její orlí nos jí dnes propůjčoval dravci výraz. Copánky s korálky vypadaly jako hřeben nějakého prapodivného orla.

„Všechny nezachráníš,“ pravila Berelain klidně. Tady nebyl rušivý zápach z města, a tak byla ostře cítit naléhavostí a hněvem. „Sem tam si musíš vybrat. So Habor má na starosti urozený pán Cowlin. Neměl právo své lidi opustit.“ Takže se nezlobila na něj. Perrin se zamračil. Myslí si snad, že se cítí provinile? Proti Faileinu životu by potíže So Habor vážkami ani nehnuly. Přesto Perrin otočil koně, aby viděl na šedé městské hradby na protějším břehu řeky a nemusel se dívat na děti s prázdnýma očima, skládající na hromadu prázdné pytle. Člověk dělá, co může. Co musí. „Má Annoura nějaký názor na to, co se tu děje?“ zavrčel. Tiše, nicméně nepochyboval, že ho Aes Sedai slyší.

„Nemám tušení, co si Annoura myslí,“ opáčila Berelain a nenamáhala se ztišit hlas. Nejenomže jí nezáleželo na tom, kdo ji uslyší, ona chtěla, aby ji lidé slyšeli. „Není tak vstřícná jako kdysi. Jak jsem si kdysi myslela, že je. Je na ní, aby napravila, co zničila.“ Bez ohlédnutí na Aes Sedai otočila koně a odjela.

Annoura zůstala a oči bez mrknutí upírala na Perrina. „Ty jsi t’averen. Rozhodně ano. Ale stále jsi jenom vlákno ve vzoru, stejně jako já. Nakonec i Drak Znovuzrozený je jenom vláknem, které bude vetkáno do vzoru. Dokonce ani vlákno t’averen si nevybírá, jak bude do vzoru vetkáno.“

„Ta vlákna jsou lidé,“ zabručel Perrin. „Občas lidé třeba nechtějí být vetkaní do vzoru bez toho, aby k tomu mohli něco říct.“

„A to podle tebe znamená rozdíl?“ Nečekajíc na odpověď zvedla otěže a pobídla svou hnědku s úzkými spěnkami do cvalu za Berelain, až se jí zvedl plášť.

Nebyla jediná Aes Sedai, která si chtěla promluvit s Perrinem.

„Ne,“ řekl Seonid pevně poté, co ji vyslechl, a poplácal Loudu po krku. Uklidnit však potřeboval spíš jezdec. Chtěl být co nejdál od So Habor. „Řekl jsem ne a myslím to vážně.“

Bledá malá ženuška seděla škrobeně v sedle jako vytesaná z ledu. Až na to, že její oči byly jako řeřavé tmavé uhlíky a páchla uraženým vztekem, který stěží ovládala. Na moudré byla mírná jako ovečka, ale on nebyl moudrá. Za ní byl Alharra, tmavou tvář měl jako z kamene a kudrnaté vlasy měl prokvetlé, až vypadaly jako ojíněné. Wynter byl nad zahnutými kníry rudý jako rak. Museli přijímat, co probíhá mezi jejich Aes Sedai a moudrými, ale Perrin nebyl… Vítr strážcům zvedal pláště, které měnily barvy v odstínech hnědé, šedé, modré a bílé. Bylo to lepší na žaludek, než když nechávaly části mužů zmizet. O trošičku.

„Když budu muset, pošlu Edarru, aby tě přivedla zpátky,“ varoval Perrin.

Její tvář zůstala zcela chladná a oči žhavé, ale otřásla se, až se jí malý bílý drahokam na čele zakýval. Ne ze strachu z toho, co by jí moudré udělaly, kdyby ji musely přivést zpátky, jenom byla uražená, až byla cítit jako trní. Perrin si už začínal zvykat na to, že Aes Sedai uráží. Moudrý muž by si z toho neudělal zvyk, ale zřejmě se tomu nemohl vyhnout.

„A co ty?“ zeptal se živě Masuri. „Ty chceš taky zůstat v So Habor?“

Štíhlá žena obvykle mluvila přímo k věci, jako by byla zelená a ne hnědá, ale teď jenom klidně řekla: „Copak bys za mnou taky neposlal Edarru? Existuje mnoho způsobů, jak sloužit, a ne vždy si můžeme zvolit cestu, která by se nám líbila.“ Což možná nakonec bylo k věci. Přesto neměl tušení, proč potají navštívila Masemu. Měla podezření, že to ví? Tvář měla jako hladkou masku. Kirklin se tvářil znuděně, když teď opustili So Habor. Dařilo se mu vypadat shrbeně, i když v sedle seděl zcela vzpřímený, jako by neměl na světě jedinou starost. Člověk, který by tomu uvěřil, by se druhý den vrátil pro dalšího zajíce v pytli.

Během dne lidé z města pracovali dál, jako někdo, kdo se chce zcela ztratit v práci a bojí se, že až přestane, vrátí se mu vzpomínky. Perrin usoudil, že ze So Habor začíná bláznit. Jenže pořád byl přesvědčený, že má pravdu. Za hradbami jako by byla tma, jako by nad městem visel stín.

V poledne vozkové vyčistili kusy svahu nad řekou od sněhu, aby mohli zapálit ohně a uvařit si slabý čaj, přičemž lístky převařovali už potřetí, pokud ne počtvrté. Ve městě nebyl k mání žádný čaj. Někteří vozkové se ohlíželi na mosty, jako by uvažovali, že zajdou do So Habor, aby tam našli něco k jídlu. Při pohledu na špinavé lidi pracující na odčervování se však vrátili ke svým pytlíkům s ovesnými vločkami a drcenými žaludy. Věděli, že tahle směs je aspoň čistá. Několik si prohlíželo pytle již naložené na vozy, ale boby bylo třeba namočit a obilí prohnat přes velké ruční mlýnky, které zanechali v táboře, a to až poté, kdy kuchaři vyberou tolik dalších červů, o nichž usoudí, že je muži nedokážou pozřít.

Perrin neměl chuť ani na nejčistší chleba, ale když ho Latian našel, popíjel z otlučeného hrníčku slabý čaj. Cairhieňan za ním vlastně nepřijel. Místo toho mužík v pruhovaném kabátě pomalu projel kolem ohně, u něhož Perrin postával, a potom zamračeně zastavil o kousek dál na svahu. Sesedl, zvedl valachovi přední nohu a zamračil se na ni. Pochopitelně se ani neohlédl, aby se přesvědčil, zda za ním Perrin přijde.

Perrin s povzdechem vrátil hrnek malé hranaté ženě, od níž si ho vypůjčil. Žena, která řídila jeden z vozů, nyní roztáhla sukně na pozdrav. A na Latiana se zakřenila a zakroutila hlavou. Nejspíš se dokázala plížit desetkrát lépe než on. Neald, dřepící u ohně s dalším hrnkem v dlaních, se chechtal, až si musel otírat slzy z očí. Možná začínal bláznit. Světlo, ale že tohle místo vyvolávalo veselé představy.

Latian se narovnal jen na tak dlouho, aby se Perrinovi uklonil, a řekl: „Vidím tě, můj pane,“ a zase se sklonil a zvedl koni nohu jako úplný pitomec. Takhle člověk koně za nohu nechytá, pokud si nekoleduje o pořádný kopanec. Ale Perrin vlastně nic než hloupost nečekal. Nejdřív si Latian začal hrát na Aiela, po ramena dlouhé vlasy nosil svázané na šíji v chabé nápodobě aielského účesu, a teď si hrál na špeha. Perrin položil koni ruku na krk, aby ho po všem tom osahávání uklidnil, a s hraným zájmem se zadíval na kopyto, s nímž bylo všechno v naprostém pořádku. Až na vryp na podkově, kde by se železo mohlo zlomit, pokud se podkova během několika dní nevymění. Perrina svrběly ruce touhou po kovářském nářadí. Připadalo mu to jako celé roky, co naposledy koval koně nebo pracoval v kovárně.

„Mistr Balwer posílá zprávu, můj pane,“ začal Latian docela potichu se skloněnou hlavou. „Jeho přítel na svých cestách prodává zboží, ale zítra nebo pozítří by se měl vrátit. Chce vědět, jestli za tebou pak má přijít.“ Zadíval se koni pod břichem na lidi pracující s obilím a dodal: „I když to nevypadá, že bys do té doby někam jezdil.“

Perrin se zamračil na řadu vozů, čekajících, až na ně přijde řada s nakládáním, a na půl tuctu již naložených s upevněnými plachtami. Na jednom z nich byly i kůže na spravování bot, svíčky a tak podobně. Ale žádný olej. Lampový olej ze So Habor páchl stejně zkaženě jako olej na vaření. Co jestli Gaul a Děvy mezitím přinesli zprávu o Faile? Třeba ji dokonce zahlédli? Dal by cokoliv za to, kdyby si mohl promluvit s někým, kdo ji viděl na vlastní oči a ujistil by ho, že je v pořádku. Co jestli se Shaidové znenadání vydali na cestu? „Vyřiď Balwerovi, ať nečeká příliš dlouho,“ zavrčel. „Já za hodinu odjíždím.“

Svoje slovo dodržel. Většinu vozů a vozků bude muset nechat, aby se do tábora vrátili sami, a zůstane tu s nimi Kireyin a jeho vojáci v zelených přílbách s rozkazem, aby nikoho nepouštěli přes most. Ghealdaňan se tvářil chladně a zřejmě se ze svého zhroucení již docela vzpamatoval, když Perrina ujišťoval, že je připraven sloužit dál. Nejspíš i přes rozkazy do města zaskočí, jen aby sám sebe ujistil, že nemá strach. Perrin neplýtval časem, aby se mu to snažil rozmluvit. Kupříkladu bylo třeba najít Seonid. Neschovávala se sice, ale když se dozvěděla o jeho odjezdu, nechala své strážce hlídat koně a sama před ním utíkala pěšky a držela se za vozy. Bledá Aes Sedai však nedokázala skrýt svůj pach, nebo to možná uměla, ale nevěděla, že to je zapotřebí. Překvapilo ji, když ji rychle vystopoval, a rozčílilo, když ji na Loudovi odehnal k jejímu koni. Přesto během hodiny opouštěl So Habor a okřídlená garda tvořila kruh rudé zbroje kolem Berelain. Dvouříčtí muži obklopili osm naložených vozů a ploužili se za třemi zbývajícími praporci. Neald se zubil na celé kolo. Nemluvě o tom, že se pokoušel žvanit s Aes Sedai. Perrin nevěděl, co udělá, jestli se ten chlapík opravdu zblázní. Jakmile jim kopec zakryl pohled na So Habor, trochu se uvolnil a uvědomil si, jak byl doteď napjatý. Dál však byl celý netrpělivý. Zbývající napětí nedokázal rozehnat ani Berelainin neskrývaný soucit.

Nealdova brána je ze zasněžené louky dovedla na malý plácek pro cestování, jedním krokem čtyři legue, ale Perrin ani nepočkal, až projede těch pár vozů. Měl dojem, že Berelain rozčileně sykla, když pobídl Loudu do cvalu směrem k táboru. Nebo to možná byla jedna z Aes Sedai. To spíš.

Když projížděl mezi stany a chýšemi Dvouříčských, nikde se nic nehýbalo. Slunce již bylo nízko na šedé obloze, ale na ohních nebyly kotlíky s jídlem a těch několik mužů tady si drželo pláště u těla a hledělo do plamenů. Hrstka jich seděla na stoličkách, jaké vyráběl Ban Crawe, zbytek postával nebo dřepěl kolem. Nikdo ani nevzhlédl. Rozhodně nikdo nepřiběhl pro koně. Uvědomil si, že to není klid, nýbrž napětí. Jejich pach mu připomínal luk napjatý až k prasknutí. Skoro slyšel, jak praská.

Když sesedl před červeně pruhovaným stanem, od nízkých aielských stanů se vynořil Dannil a rychle se blížil. Šly za ním Sulin a Edarra, jedna z moudrých, a snadno s ním držely krok, aniž by to vypadalo, že spěchají. Sulin měla tvář jako opálenou koženou masku. Edarra ji měla schovanou v tmavém šátku, který měla ovinutý kolem hlavy, ale působila jako zosobněný klid. Přes bachraté sukně dělala stejně malý hluk jako bělovlasá Děva, zlaté a slonovinové náramky a náhrdelníky jí ani nezacinkaly. Dannil si hryzal knír a mimoděk povytáhl meč z pochvy a zase ho zarazil zpátky. A znovu. Pak se zhluboka nadechl, než promluvil.

„Děvy přivedly pět Shaidů, urozený pane Perrine. Arganda je odvedl do ghealdanských stanů, aby je vyslechl. Je s nimi Masema.“

Perrin přešel to, že je Masema v táboře. „Proč jsi nechala Argandu, aby je odvedl?“ zeptal se Edarry. Dannil by to zarazit nedokázal, ale moudré byly jiná třída.

Edarra vypadala stejně stará jako Perrin, ale její chladné modré oči jako kdyby viděly mnohem víc, než kdy uvidí on. Zkřížila paže na prsou, až jí náramky zachřestily. Vypadala netrpělivě. „Dokonce i Shaidové vědí, jak snášet bolest, Perrine Aybaro. Potrvá několik dní, než některý z nich promluví, a nebyl tu žádný důvod, proč čekat.“

Pokud měla Edarra oči chladné, Sulin je měla jako modrý led. „S mými sestrami oštěpu bychom to dokázaly rychleji, ale Dannil Lewin říkal, že nechceš žádné rány. Gerard Arganda je netrpělivý a nedůvěřuje nám.“ Mluvila, jako by si chtěla odplivnout, nebýt Aielanka. „V každém případě toho možná moc nezjistíš. Jsou to Kamenní psi. Budou odolávat a vyjeví co nejméně. Tak je vždycky nezbytné dát dohromady trochu od jednoho s trochou od jiného, aby sis složil obrázek.“

Snášet bolest. Při výslechu prostě muselo dojít na bolest. Na tohle dosud nepomyslel. Musel ale dostat Faile zpátky…

„Ať někdo vyhřebelcuje Loudu,“ nakázal drsně a vrazil otěže Dannilovi do ruky.

Ghealdanská část tábora se nemohla již víc lišit od namátkou postavených hrubých přístřešků a stanů Dvouříčských. Tady stály špičaté stany v přesných řadách a u většiny byla ve vchodu kopí s ocelovými hroty a vedle byli připoutaní osedlaní koně připravení k jízdě. Koně pošvihávali ocasy a dlouhé fáborky na kopích, povlávající ve větru, byly jediné neuspořádané věci v dohledu. Uličky mezi stany byly všechny stejně široké a mezi řadami ohňů bylo možné namalovat přímku. Dokonce i záhyby na plátně, jak byly stany složené na vozech, dokud nezačalo sněžit, tvořily rovné čáry. Vše tu bylo úhledné a uspořádané.

Byla tu cítit ovesná kaše a vařené žaludy a několik zeleně oděných mužů prsty vyškrabávalo z plechových talířů zbytky oběda. Jiní již čistili kotle. Nikde nebyly vidět žádné známky napětí. Tady muži jen jedli a dělali svou práci se zhruba stejnou radostí. Bylo to něco, co bylo třeba udělat.

V kruhu u naostřených kůlů na kraji tábora stál větší hlouček mužů. Jen polovina jich měla zelené kabáty a leštěné kyrysy ghealdanských kopiníků. Další měli kopí a meče a kabáty měli z hedvábí, dobrého sukna i hadrů vyhrabaných na smetišti, jenže žádný nebyl čistý, pouze ve srovnání se So Habor. Masemovy muže bylo snadné rozeznat i zezadu.

Když se Perrin přiblížil ke kruhu mužů, ucítil další pach. Vůni pečeného masa. A zaslechl tlumené zvuky, které se snažil nevnímat. Když se tlačil do kruhu, muži se po něm ohlíželi a neochotně mu uhýbali z cesty. Masemovi muži ustupovali co nejdál a mumlali si něco o žlutých očích a zplozencích Stínu. V každém případě se dostal do kruhu.

Leželi tu čtyři vysocí zrzaví či světlovlasí muži v šedohnědých cadin’sorech, zápěstí měli za zády připoutaná ke kotníkům a pod koleny a lokty měli přivázané pevné větve. Obličeje měli potlučené a v ústech nacpané hadry. Pátý muž byl nahý, připoutaný mezi čtyři kolíky zaražené do země, a byl tak natažený, až mu vystupovaly šlachy. Mlátil sebou, jak mu jenom pouta dovolovala, a bolestí vyl do roubíku z hadrů. Na břiše měl navršené řeřavé uhlíky, ze kterých stoupal slabý kouř. Právě ten pach sežehlé kůže a masa Perrin prve zachytil. Uhlíky se muži lepily na nataženou kůži a pokaždé, když se mu podařilo jeden shodit, mu křenící se chlapík ve špinavém kabátě ze zeleného hedvábí, dřepící vedle něj, kleštěmi přihodil na břicho další z kotlíku, kolem kterého na zemi tál sníh. Perrin ho znal. Jmenoval se Hari a rád sbíral uši natažené na koženém řemínku. Uši mužů, žen i dětí, Harimu to bylo jedno.

Perrin bez přemýšlení přistoupil blíž a skopl uhlíky spoutanému muži z břicha. Několik jich dopadlo na Hariho, jenž s vykvíknutím odskočil a vzápětí zaječel, protože sáhl na kotlík. Převrátil se na bok, popálené ruce si přitiskl na břicho a zlobně se mračil na Perrina, lasička v lidské kůži.

„Ti divoši to jen hrají, Aybaro,“ ucedil Masema. Perrin si ho ani nevšiml, že tam stojí, hlavu vyholenou a tvář jako zamračený kámen. V tmavých, horečnatých očích měl opovržení. Zápachem spáleného masa pronikl puch šílenství. „Já je znám. Předstírají, že cítí bolest, ale necítí ji. Ne tak jako jiní lidé. Abys jednoho z nich přiměl k řeči, musíš být odhodlaný ublížit i kameni.“

Arganda, ztuhle stojící vedle Masemy, tiskl jílec meče tak pevně, až se mu ruka třásla. „Ty jsi možná ochotný ztratit svou ženu, Aybaro,“ zachrčel, „ale já neztratím svou královnu!“

„Musí se to udělat,“ ozval se zpola prosebně a zpola rozkazovačně Aram. Stál z druhé strany vedle Masemy a mačkal okraje svého zeleného pláště, jako by chtěl ruce udržet dál od meče, který měl na zádech. Oči měl skoro stejně žhavé jako Masema. „Naučil jsi mě, že muž dělá, co musí.“

Perrin se přiměl uvolnit pěsti. Co se musí udělat pro Faile.

Mezi muži se protlačily Berelain a Aes Sedai. Berelain při pohledu na muže nataženého mezi kolíky nakrčila nos. Tři Aes Sedai se klidně mohly dívat na kus dřeva, podle toho, jak se tvářily. Edarra a Sulin byly s nimi a stejně lhostejné. Někteří ghealdanští vojáci se na Aielanky mračili a cosi si mumlali. Masemovi pomačkaní, špinaví muži se mračili na ně i na Aes Sedai, ale většina ustupovala před třemi strážci a zbylé jejich kamarádi prostě odtáhli. I někteří hlupáci věděli, kde má hloupost hranice. Masema se zamračil na Berelain a pak se rozhodl, že bude předstírat, že neexistuje. Někteří hlupáci neznali žádné hranice.

Perrin se sklonil a pomalu vytáhl nahému muži hadr z pusy. Podařilo se mu ucuknout včas před kousnutím stejně divokým jako od Loudy.

Aiel vzápětí zvrátil hlavu dozadu a začal hlubokým, jasným hlasem zpívat:

Do jeho zpěvu zazněl Masemův smích. Perrinovi se zježily chlupy na krku. Ještě nikdy neslyšel, že by se Masema smál. Nebyl to příjemný zvuk.

Nechtěl přijít o prst, a tak uchopil sekeru a opatrněji zatlačil muži na bradu, až mu zavřel pusu. Z opáleného obličeje k němu vzhlížely blankytné oči beze známky obav. Muž se usmál.

„Nežádám tě, abys zradil svůj lid,“ začal Perrin. Hrdlo ho bolelo z toho, jak se snažil mluvit klidně. „Vy Shaidové jste zajali několik žen. Já chci jen vědět, jak je dostat zpátky. Jedna z nich se jmenuje Faile. Je vysoká jako vaše ženy, má šikmé tmavé oči, silný nos a drzá ústa. Je překrásná. Jestli jsi ji viděl, určitě si ji budeš pamatovat. Tak viděl jsi ji?“ Odtáhl sekeru a narovnal se.

Shaido na něj chvíli zíral, pak zvedl hlavu a znovu začal zpívat, aniž by z Perrina spustil oči. Byla to veselá píseň vhodná k tanci.

Položil hlavu na zem a z plna hrdla se zasmál. Klidně se mohl povalovat v prachovém peří na posteli.

„Jestli, jestli to nezvládneš,“ vyhrkl Aram zoufale, „tak běž pryč. Já to pomůžu zařídit.“

Co se musí udělat. Perrin se podíval na muže kolem sebe. Arganda se nenávistně mračil na něj stejně jako na Shaidy. Masema, páchnoucí šílenstvím, opovržením a nenávistí. Musíš být ochoten ublížit kameni. Edarra, s tváří nečitelnou jako Aes Sedai, měla ruce zkřížené na prsou. Dokonce i Shaidové umějí snášet bolest. Potrvá to několik dní. Sulin, s bledou jizvou na opálené líci, vypadala velice klidně a páchla nesmiřitelností. Budou odolávat a vyjeví co nejméně. Berelain byla cítit jako soudce, vladař, jenž odsoudil muže k smrti a nebude kvůli tomu ztrácet klid. Přijmout bolest. Ach, Světlo, Faile.

Sekera byla lehká jako pírko, když ji zvedl, a dopadla jako kladivo na kovadlinu. Těžká čepel prosekla Shaidovi levé zápěstí.

Muž zachroptěl bolestí a křečovitě sebou škubl. Prskl a schválně krví, která mu stříkala z ruky, pocákal Perrina.

„Uzdrav ho,“ přikázal Perrin Aes Sedai a poněkud couvl. Nenamáhal se otřít si obličej. Krev mu prosakovala do vousu. Cítil se prázdný. Nedokázal by sekeru znovu zvednout, i kdyby na tom závisel jeho život.

„Copak ses zbláznil?“ vybuchla Masuri rozzlobeně. „Nedokážeme mu vrátit ruku!“

„Řekl jsem: uzdravte ho!“ vybuchl Perrin.

Seonid už se pohnula, zvedla sukně, přeplula k Aielovi a klekla si k jeho hlavě. Ten si hryzal uťaté zápěstí a marně se snažil zastavit proud krve tlakem zubů. V očích však neměl ani jiskřičku strachu. A v pachu taky ne. Ani trošičku.

Seonid ho popadla za hlavu a on se najednou znovu křečovitě zkroutil a zamával rukou. Proud krve se po chvíli zastavil a on se zhroutil na zem. Ve tváři byl popelavý. Nejistě zvedl pahýl levé ruky a podíval se na hladkou kůži, která ho nyní pokrývala. Pokud tam byla jizva, Perrin ji neviděl. Shaido na něj vycenil zuby. Pořád z něj nebyl cítit strach. Seonid se také uvolnila, jako by už nemohla dál. Alharra a Wynter k ní popošli blíž a ona je zahnala a s těžkým povzdechem se zvedla.

„Slyšel jsem, že vydržíte i několik dní a stejně nic neřeknete,“ pravil Perrin. Vlastní hlas mu zněl příliš hlasitě. „Nemám čas na to, abyste mi ukazovali, jak tvrdí nebo jak udatní jste. Vím, že jste udatní a tvrdí. Ale moje žena je v zajetí příliš dlouho. Rozdělíme vás a budeme se vás ptát na různé ženy. Jestli jste je viděli a kde. Víc vědět nechci. Nebude žádné žhavé uhlí ani nic jiného. Jenom otázky. Ale pokud někdo odmítne odpovědět nebo pokud se vaše odpovědi budou příliš lišit, tak každý přijde o kus těla.“ Překvapilo ho, že sekeru nakonec dokáže zvednout. Čepel byla umazaná od krve.

„Dvě ruce a dvě nohy,“ dodal chladně. Světlo, hlas měl chladný jako led. Led cítil i v kostech. „To znamená, že můžete čtyřikrát odpovědět stejně. A i když všichni vydržíte, ani tak vás nezabiju. Najdu vesnici, kde vás nechám, nějaké místo, kde vás nechají žebrat, kde budou kluci házet mince zuřivým Aielům bez rukou a nohou. Promyslete si to a rozhodněte se, jestli to stojí za to, abyste mi bránili setkat se s mou ženou.“

Dokonce i Masema na něj zíral, jako by ho ještě nikdy v životě neviděl. Když se Perrin otočil k odchodu, Masemovi muži i Ghealdaňané se před ním rozestupovali, jako kdyby tudy procházela celá pěst trolloků.

Perrin před sebou uviděl zapíchané naostřené kůly a les nějakých sto kroků za nimi, ale nezměnil směr. Se sekerou v ruce šel dál, až se ocitl mezi obrovskými kmeny a pach tábora zůstal daleko za ním. Pach krve si však nesl s sebou, ostrý a kovový. Před tím utéci nemohl.

Netušil, jak dlouho se procházel po lese. Skoro si nevšiml, jak se paprsky světla, dopadající pod baldachýn z větví, stále víc zešikmují. Na obličeji a ve vousech měl krev, jež začínala zasychat. Kolikrát řekl, že udělá cokoliv, aby Faile dostal zpátky? Muž dělá, co musí. Pro Faile cokoliv.

Náhle zvedl oběma rukama sekeru nad hlavu a vší silou ji hodil. Sekera se otáčela a s hlasitým zaduněním se zarazila do kmene stromu.

Vypustil ze sebe vzduch, který měl v plicích jako zamčený, klesl na balvan vyčnívající ze země a opřel se lokty o kolena. „Už můžeš vylézt, Elyasi,“ zabručel unaveně. „Cítím, že tam jsi.“

Druhý muž potichu vystoupil ze stínů a pod širokou krempou klobouku mu slabě zářily žluté oči. Aielové byli ve srovnání s ním hluční. Muž si posunul tesák a posadil se vedle Perrina na balvan. Chvíli však jenom seděl a prsty si pročesával dlouhou prošedivělou bradu, která mu spadala na prsa. Nakonec ukázal hlavou na sekeru zaraženou v dubu. „Jednou jsem ti řekl, ať si ji necháš, dokud ji nezačneš používat příliš rád. Začal jsi ji mít rád? Tam před chvílí?“

Perrin prudce zavrtěl hlavou. „Ne! To ne! Ale…“

„Ale co, chlapče? Myslím, že jsi skoro vyděsil Masemu. Akorát že z tebe je strach cítit taky.“

„Už bylo načase, aby se začal něčeho bát,“ zahučel Perrin a znepokojeně pokrčil rameny. Některé věci bylo velice těžké vyslovit. Ale možná i s tím bylo načase. „Sekera. Napoprvé jsem si toho nevšiml, až když se ohlídnu zpátky. Bylo to té noci, co jsem potkal Gaula a bělokabátníci se nás pokoušeli zabít. Později, když jsem bojoval s trolloky ve Dvouříčí, jsem si nebyl jistý. Ale pak u Dumajských studní už ano. V bitvě se bojím, Elyasi, bojím se a jsem smutný, poněvadž už možná Faile nikdy neuvidím.“ Stáhlo se mu srdce, až to bolelo. Faile. „Akorát… jsem slyšel, jak Grady a Neald mluví o tom, jaké to je, když držíš jedinou sílu. Prý se cítí víc živí. Já se v bitvě bojím i uplivnout, ale cítím se v ní víc naživu než kdy jindy, kromě toho, když držím Faile v náručí. Asi bych to nevydržel, kdybych začal mít stejný pocit i při tom, co jsem právě udělal. A kdyby se to stalo, Faile by mě těžko chtěla zpátky.“

Elyas zafrkal. „To v sobě podle mě nemáš, chlapče. Podívej, nebezpečí snášejí různí lidé různě. Někteří jsou chladní jako led, ale tys mi takhle chladný nikdy nepřipadal. Když se ti rozbuší srdce, ohřeje ti to krev. Dá rozum, že ti to taky zbystří smysly. Dáváš si větší pozor. Za chvíli můžeš umřít, možná vzápětí, ale ještě mrtvý nejsi a cítíš to od zubů po prsty na nohou. Tak to prostě chodí. Neznamená to, že se ti to líbí.“

„Rád bych ti věřil,“ opáčil Perrin.

„Žij tak dlouho jako já,“ odtušil Elyas suše, „a uvěříš. Do té doby prostě vezmi na vědomí, že jsem na světě dýl než ty a byl jsem tu před tebou.“

Oba tam jen tak seděli a hleděli na sekeru. Perrin chtěl Elyasovi věřit. Krev na čepeli teď byla černá. Ještě nikdy mu krev nepřipadala tak černá. Jak je to dlouho? Podle úhlu paprsků pronikajících mezi stromy už slunce zapadalo.

Zachytil zvuk kopyt na sněhu, pomalu se blížil. Za chvíli se objevili Neald s Aramem. Bývalý cikán ukazoval na stopy a asha’man netrpělivě vrtěl hlavou. Stopa byla poměrně jasná, ale Perrin by si nevsadil na to, že by ji Neald dokázal sledovat. Byl to muž z města.

„Arganda si myslel, že bychom měli počkat, dokud trochu nevychladneš,“ poznamenal Neald, naklonil se v sedle a zadíval se na Perrina. „Já si myslím, že chladnější už být nemůžeš.“ Kývl a tvářil se spokojeně. Byl zvyklý na to, že se ho lidé bojí kvůli jeho černému kabátu a tomu, co představuje.

„Promluvili,“ ozval se Aram, „a všichni říkali totéž.“ Z jeho zamračení bylo jasné, že se mu odpovědi nelíbí. „Podle mého je víc vyděsila představa, že budou muset žebrat, než tvoje sekera. Tvrdí však, že urozenou paní Faile neviděli. Ani žádnou z ostatních. Mohli bychom znovu zkusit to uhlí. Třeba si pak vzpomenou.“ Nemluvil nedočkavě? A kvůli Faile, nebo kvůli uhlíkům?

Elyas udělal obličej. „Teď ti dali odpovědi, jež jsi ty už dal jim. Řekli ti, co jsi chtěl slyšet. Stejně tu byla jen malá naděje. Shaidů jsou tisíce a zajatců taky. Člověk může mezi tolika lidmi prožít celý život, a potká jich jen pár stovek a stejně si jich tolik ani nezapamatuje.“

„Takže je musíme zabít,“ zakončil Aram ponuře. „Sulin říkala, že Děvy si daly pozor, aby u sebe neměli zbraně a mohli být předvedeni k výslechu. Nenechají ze sebe udělat gai’šainy. I kdyby jeden z nich unikl, prozradí Shaidům, kde jsme. Pak se na nás vrhnou.“

Když Perrin vstával, měl pocit, že má zrezivělé klouby. Nemohl ty Shaidy nechat jenom tak běžet. „Můžeme je hlídat, Arame.“ Ve spěchu o Faile skoro přišel úplně a teď opět spěchal. Spěch. Takové mírné slovo pro to, že někomu usekl ruku. A zbytečně. Vždycky se snažil všechno si pečlivě promyslet a postupovat opatrně. Nyní potřeboval přemýšlet, jenže myšlení bolelo. Faile byla ztracena v moři bíle oděných zajatců. „Třeba budou ostatní gai’šainové vědět, kde je,“ prohlásil a vydal se zpátky k táboru. Jak ale dostat do rukou nějaké shaidské gai’šainy? Ty z tábora pouštěli vždy pouze se stráží.

„A co tohle?“ optal se Elyas.

Perrin věděl, co míní, aniž by se musel ohlížet. Sekeru. „Nech ji tu pro toho, kdo ji najde.“ Hlas měl drsný. „Třeba z ní nějaký hloupý kejklíř vytvoří příběh.“ Bez ohlížení se vydal zpátky do tábora. Bez sekery byl jeho opasek až příliš lehký. A všechno zbytečně.

O tři dny později se ze So Habor vrátily těžce naložené vozy a do Perrinova stanu vstoupil Balwer s jakýmsi vysokým, zarostlým mužem ve špinavém kabátě a s mečem, o který zjevně pečoval velice dobře. Zprvu ho Perrin s tou neoholenou tváří nepoznal. Pak zachytil jeho pach.

„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl. Balwer zamrkal, což u něj byla největší známka překvapení. Bezpochyby se těšil, jaké překvapení přivádí.

„Hledal jsem… Maighdin,“ vypravil ze sebe Tallanvor, „ale Shaidové se pohybují rychleji, než dokážu já. Mistr Balwer říkal, že víš, kde je.“

Balwer se na mladšího muže přísně podíval, ale hlas měl stejně suchý a bez pocitů jako pach. „Mistr Tallanvor dorazil do So Habor těsně před mým odjezdem, můj pane. Byla to čiročirá náhoda, že jsem na něj narazil. Možná to ale bylo štěstí. Mohl by ti přivést spojence. Nechám ho, aby ti to pověděl.“

Tallanvor se mračil na své boty a neříkal nic.

„Spojence?“ pobídl jej Perrin. „Tady nepomůže nic menšího než armáda, ale přijmu každou pomoc, kterou mi můžeš poskytnout.“

Tallanvor se podíval na Balwera, jenž se mu uklonil a povzbudivě se pousmál. Zarostlý muž se zhluboka nadechl. „Patnáct tisíc Seanchanů, tak nějak. Většina jich je ve skutečnosti z Tarabonu, ale jezdí pod seanchanským praporem. A… A mají s sebou aspoň tucet damane.“ Zrychlil, jak chtěl říci, co má na srdci, než ho Perrin přeruší. „Já vím, že je to jako nechat si pomáhat od Temného, ale oni taky honí Shaidy, a jestli to pomůže osvobodit Maighdin, tak přijmu i pomoc Temného.“

Perrin na oba muže chvíli zíral. Tallanvor nervózně hladil jílec meče a Balwer vypadal jako vrabec čekající na to, po kterém cvrčkovi bude moci skočit. Seanchané. A damane. Ano, to by bylo jako přijmout pomoc od Temného. „Posaď se a pověz mi o těch Seanchanech,“ vybídl Tallanvora.