Křižovatka soumraku

6 Pach snu

Studený vzduch byl čistý a svěží, když Perrin cválal lesem, vítr přinášel z hor sníh, který Tanečníkovi odletoval od kopyt. Tady mohl zapomenout na staré přátele, kteří byli ochotní uvěřit těm nejhorším klepů. Mohl se pokusit zapomenout na Masemu a Aes Sedai a moudré. Shaidy ale měl vklíněné do lebky, železný hlavolam, co se ještě nepoddal, ať s ním kroutil jakkoliv. Chtěl ho roztrhnout, ale to na kovářské hlavolamy nikdy nefungovalo.

Po rychlém běhu nechal šedáka s pocitem viny zpomalit do kroku. Pod stromy byla tma jako v pytli a kameny vyčnívající ze sněhu mezi vysokými stromy varovaly před dalšími, ukrytými pod sněhem, takže běžící kůň si tu mohl velmi snadno zlomit nohu, a to nemluvě o syslích, liščích a jezevčích norách. Nebyl důvod riskovat. Pojede-li cvalem, neosvobodí Faile ani o hodinu dřív, a navíc by to tempo žádný kůň nevydržel dlouho. Sníh sahal místy až po kolena a i mimo návěje byl hluboký až dost. Ale mířil na severovýchod. Od severovýchodu se budou vracet zvědové se zprávami o Faile. Nebo aspoň se zprávami o Shaidech, o místě, kde se nacházejí. Doufal v to tak často, modlil se za to, ale dnes věděl, že to přijde. Jenže z toho byl ještě nervóznější. Najít je byl první krok k rozluštění toho hlavolamu. V hněvu přeskakoval v myšlenkách z jedné věci na druhou, ale ať už Balwer říkal cokoliv, Perrin věděl, že postupuje přinejlepším metodicky. Neuměl moc rychle uvažovat a scházela mu bystrost, takže musel stačit metodický postup. Nějak.

Dohonil ho Aram, jenž svého koně nejdřív tvrdě hnal a zpomalil jenom kousek za Perrinem jako poslušný pes. Perrin ho nechal. Aram nebyl nikdy cítit klidně, kdykoliv ho Perrin přiměl, aby jel po jeho boku. Bývalý cikán nemluvil, ale ledový vítr přinášel jeho pach, směs hněvu, podezíravosti a rozladěnosti. Seděl v sedle napjatý jako přetažená pružina a zachmuřeně sledoval les, jako kdyby čekal, že zpoza nejbližšího stromu každou chvíli vyskočí Shaidové.

Vlastně před většinou lidí se v tomhle lese mohlo schovat téměř cokoliv. Baldachýnem větví byla vidět obloha, jež už začínala skutečně šednout, ale prozatím vrhal les stíny tmavší než noc a stromy samy byly mohutnými sloupy černi. Ale i pohyb černokřídlé kavky na sněhem pokryté větvi, když si čechrala peří kvůli zimě, upoutal Perrinovu pozornost, a stejně tak lovící pěnice, černější než temnota, opatrně zvedající hlavu na další větvi. Zachytil i jejich pach. Slabý závan lidského pachu se nesl od rozložitého dubu s větvemi tlustými jako poník. Ghealdaňané a Mayenerové vyslali hlídky na koních na okruh několik mil od tábora, ale on raději spoléhal na dvouříčské muže, kteří byli blíž. Neměl dost mužů, aby tábor obstoupili úplně, ale byli to zkušení zálesáci, uvyklí lovit zvěř, která by stejně dobře mohla lovit je, a byli zvyklí všimnout si i pohybu, jaký by člověku uvažujícímu o vojácích a válce unikl. Horské kočky, přicházející z hor za ovcemi, se dokázaly ukrýt všem na očích, a medvědi a kanci byli známí tím, že se vraceli po své stopě a číhali v záloze na své pronásledovatele. Z větví, patnáct dvacet loktů nad zemí, člověk uviděl cokoliv, co se dole pohnulo, včas, aby mohl varovat tábor, a s dlouhými luky by dokázali vybrat vysokou daň od každého, kdo by se pokusil přes ně projít. Ale přítomnost stráží si uvědomoval jenom letmo, stejně jako tu kavku. Soustředil se na stromy a stíny, chtěl uvidět vracející se zvědy co nejdřív.

Náhle Tanečník pohodil hlavou, zafrkal, zakoulel očima a zastavil se na místě. Aramův kůň zařičel a vzepjal se. Perrin se předklonil, aby třesoucího se hřebce poplácal po krku, ale ruka mu ztuhla, když zachytil skutečný pach, slabý pach hořící síry, z něhož se mu zježily vlasy na krku. Hořící síra byla jen slabou nápodobou tohoto puchu. Smrdělo to... špatností, něčím, co nepatřilo na tento svět. Ten pach nebyl nový – tenhle se nedal nikdy nazvat „čerstvý" – ale nebyl ani starý. Snad hodinu, víc ne. Snad z doby, kdy se probudil. Z doby, kdy se mu o tom pachu zdálo.

„Co se stalo, urozený pane Perrine?“ Aram měl problémy svého šimla zvládnout, protože ten tancoval kolem dokola, vzpíral se otěžím a chtěl utéci pryč. Ale i když bývalý cikán zápolil s otěžemi, meč s vlčí hlavou na hlavici jílce už držel v ruce. Cvičil s ním každý den celé hodiny, když mohl, a ti, kdo se v těchto věcech vyznali, tvrdili, že je dobrý. „Ty už možná rozeznáš černou nit od bílé, ale pro mě je ještě pořád noc. Nic pořádně nevidím.“

„Vezmi to takhle,“ řekl mu Perrin. „Není to nutný. Tady meče stejně nebudou k ničemu.“ Musel svého chvějícího se koně přemlouvat, aby šel dál, ale vydal se za tím pachem a sledoval zasněženou zemi před sebou. Ten pach znal nejen ze sna.

Netrvalo mu dlouho najít, co hledal, a Tanečník vděčně frkl, když ho Perrin zastavil kus od šedé kamenné desky, dva kroky široké, vyčnívající ze sněhu. Sníh všude kolem byl hladký a neporušený, ale na kameni byly vidět psí stopy, jako by přes něj přeběhla celá smečka. Šero nešero, on to viděl jasně. Stopy větší než dlaň, vtištěné do kamene, jako by to bylo bláto. Perrin znovu poplácal Tanečníka. Nebylo divu, že je kůň vyděšený.

„Vrať se do tábora, Arame, a najdi Dannila. Vyřiď mu, ať každému řekne, že tu byli temní psi, tak asi před hodinou. A odlož ten meč. Na temného psa bys s mečem jít nechtěl, věř mi.“

„Temní psi?“ vyjekl Aram a rozhlížel se do tmy pod stromy. Teď z něj byl cítit nervózní strach. Většina mužů by se tomu vysmála jako příběhům krajánků nebo pohádkám pro děti. Cikáni se potulovali krajem a věděli, co všechno se dá v divočině najít. Aram meč vrátil velmi neochotně do pochvy, ale pravou ruku nechal zdviženou u jílce. „A jak zabiješ temného psa? Dá se zabít?“ Nakonec možná ale neměl tolik rozumu.

„Jen buď rád, že to nemusíš zkoušet, Arame. A teď běž udělat, co jsem ti řekl. Všichni musí dávat dobrý pozor pro případ, že by se vrátili. Podle mě to není moc pravděpodobný, ale lepší je být opatrný.“ Perrin si vzpomínal, jak kdysi smečce temných psů čelil a jednoho zabil. Myslel si, že ho zabil, když ho zasáhl třemi dobrými šípy. Zplozenci Stínu ale tak snadno neumírali. Smečku musela vyřídit Moirain odřivousem. „Ujisti se, že se o tom doslechnou i Aes Sedai a moudré a asha’mani.“ Byla jen malá naděje, že někdo z nich umí udělat odřivous – ženy by možná ani nepřipustily, že znají zakázanou věc, i kdyby to uměly, a muži to nejspíš taky neuměli – ale třeba někdo z nich ví něco užitečného.

Aram nechtěl Perrina jen tak opustit, dokud na něj Perrin nevyjel, a pak se otočil k táboru a za ním se nesl pach dotčenosti a ublíženosti, jako by dva muži byli byť o fous bezpečnější než jeden. Jakmile byl druhý muž z dohledu, Perrin pobídl Tanečníka k jihu, směrem, jímž mířili temní psi. Na tohle nechtěl ničí společnost, ani Aramovu. To, že si lidé občas všimli, jak bystrý má zrak, ještě nebyl důvod k tomu, aby se předváděl, a o čichu ani nemluvě. Už tak měli dost důvodů ho odstrkovat, nemusel jim dávat další.

Mohla tu být naděje, že ti tvorové jen procházeli kolem jeho tábora, ale v posledních pár letech se naučil být nervózní ze všech shod okolností. Příliš často to žádné náhody nebyly, ne takové, za jaké je považovali ostatní lidé. Pokud to byl další vliv ta’veren na vzor, tak bez něj by se obešel. Často to byla spíš nevýhoda než výhoda, i když to vypadalo, že to funguje v jeho prospěch. To, co bylo jednu chvíli prospěšné, se mohlo vzápětí obrátit proti němu. A vždy tu byla další možnost. Být ta’veren znamenalo vystupovat ze vzoru a někteří Zaprodanci toho dokázali využít, aby ho kdykoliv našli, aspoň to slyšel. A někteří zplozenci Stínu možná taky.

Stopa, již sledoval, byla určitě skoro hodinu stará, ale Perrin cítil napětí mezi lopatkami a svědění na hlavě. Obloha, pokud byla vidět, byla stále hodně tmavě šedá i pro jeho oči. Slunce ještě nevystoupilo nad obzor. Těsně před východem slunce byla jedna z nejhorších dob na setkání s divokou štvanicí, kdy se tma měnila ve světlo, ale světlo se ještě neujalo vlády. Aspoň že poblíž nebyly žádné křižovatky ani hřbitov, ale jediné krbové kameny byly až v Brytanu a on si nebyl jistý, kolik bezpečí v nich může být. V duchu si poznačil nejbližší potok, kam chodil tábor pro vodu, když prosekali led. Byl pouze deset, dvanáct kroků široký a vody v něm bylo jenom po kolena, ale tekoucí voda měla údajně temné psy zastavit. Ale zarazit by je mělo i to, když se jim člověk postaví, a on viděl, jaké to mělo následky. Větřil a pátral po tom starém pachu. A po nějakém náznaku nového. Narazit na ty tvory bez varování by bylo víc než nepříjemné.

Tanečník dokázal zachytit pach stejně dobře jako Perrin a občas si něčeho všiml dříve, ale kdykoliv se zastavil, Perrin ho zase pobídl dál. Ve sněhu bylo plno stop, otisků kopyt jezdeckých hlídek, a občas i otisky králíků a lišek, ale temní psi zanechávali stopy jenom tam, kde ze sněhu vyčnívaly kameny. Pach hořící síry byl tam vždy nejsilnější, ale ve vzduchu ho bylo dost, aby ho dovedl k dalšímu kameni. Obrovské otisky tlap se překrývaly a nedalo se poznat, kolik temných psů tu bylo, ale ať byl kámen široký na krok nebo na šest, na všech bylo stop plno. Byla to větší smečka než těch deset, které viděl u Illianu. Mnohem větší. Proto v celé oblasti nebyli žádní vlci? Byl si jistý, že jistota smrti, kterou cítil ve snu, je něco skutečného, a v tom snu byl vlkem.

Když se stopa začínala stáčet k západu, pocítil první podezření, jež se mu potvrdilo, když se stopa stočila ještě víc. Temní psi úplně oběhli tábor a přeběhli rovnou přes místo na sever od tábora, kde několik stromů spadlo a leželo opřených o sousední stromy. Každý měl z kmene vyrvaný obrovský kus dřeva. Stopy pokrývaly skalku hladkou a plochou jako leštěná mramorová podlaha, až na jako vlas tenkou rýhu, vedoucí prostředkem rovně, jako když střelí. Otevření asha’manského průchodu nic neodolalo, a tady se otevřely dva. Tlustá borovice, která tu spadla, měla vypálený kus čtyři kroky široký, ale ohořelé konce byly úhledné jako od pily. Zdálo se, že důkazy použití jediné síly temné psy také nezajímají. Smečka se tu nezastavila, dokonce ani nezpomalila. Temní psi běhali rychleji než koně a vydrželi déle a jejich pach se vytrácel jen nepatrně. Na dvou místech okruhu narazil na rozdělení stop, ale to jen smečka na tom místě přiběhla od severu a pak pokračovala k jihu. Když oběhla tábor, vydala se za tím, po čem šla.

Očividně to nebyl on. Tábor možná oběhla proto, že ho vycítila, ucítila ta’veren, ale on pochyboval, že by temní psi váhali byť jen chviličku, kdyby šli po něm. Smečka, jíž čelil předtím, vstoupila do města Illianu, i když zabít se ho pokusila až později. Ale hlásí temní psi, co uvidí, jako to dělají krysy a krkavci? Z toho pomyšlení zaťal zuby. Pozornost Stínu byla něco, čeho se duševně zdravý člověk obával, a pozornost Stínu mohla zabránit osvobození Faile. To mu dělalo ze všeho největší starosti. Ale existovaly způsoby, jak bojovat se zplozenci Stínu, jak bojovat se Zaprodanci, kdyby na to došlo. Cokoliv se postaví mezi něho a Faile, temní psi, Zaprodanci, cokoliv jiného, on si najde způsob, jak to obejít, jak projít přes to, cokoliv, co bude potřebné. Člověk se mohl bát jen po určitou mez, a on teď všechen svůj strach soustředil na Faile. Na další obavy prostě neměl místo.

Než se dostal na místo, odkud vyrazil, donesl k němu vánek pach lidí a koní, ostrý ve studeném vzduchu, a Tanečníka zpomalil do kroku a pak ho zastavil. Asi sto kroků před sebou zahlédl asi padesát či šedesát koní. Slunce konečně vykouklo nad obzor a vysílalo lesní klenbou šikmé paprsky, odrážející se na sněhu a zmírňující šero, i když mezi útlými prsty slunce zůstávaly hluboké stíny. Některé stíny ho pohltily. Oddíl jezdců byl poblíž místa, kde našel první stopy temných psů, a Perrin rozeznal Aramův jedovatě zelený plášť a červeně pruhovaný kabátec, cikánský oděv srážející se s mečem na mladíkových zádech. Většina jezdců měla červené barbuty a tmavé pláště přes červené kyrysy a dlouhé fábory na kopích jim rozechvíval mírní větřík, když se vojáci snažili dívat na všechny strany. První z Mayene si takhle po ránu často vyjížděla pod ochranou své okřídlené gardy.

Už chtěl vyklouznout, aby se s Berelain nemusel setkat, ale pak mezi jezdci uviděl tři vysoké ženy bez koní, s tmavými loktušemi přehozenými přes hlavu a ramena, a zaváhal. Moudré jezdily, jen když to bylo nezbytně nutné, a i pak neochotně, ale dusat míli či dvě ve sněhu v těžkých vlněných sukních nebyl dostatečný důvod, který by je dostal na koňský hřbet. Se skupinou určitě vyjela i Seonid nebo Masuri, i když Aielanky měly Berelain z nějakého důvodu, který nechápal, rády.

K jezdcům se stejně připojit nechtěl, ať už s nimi byl kdokoliv, ale zaváhání ho stálo možnost odjet. Jedna z moudrých – myslel si, že Carelle, žena s ohnivými vlasy, která ho vždycky vyzývala pronikavým modrým pohledem – zvedla ruku a ukázala jeho směrem a celý oddíl se otočil, vojáci pobízeli koně a dívali se mezi stromy směrem k němu, kopí, opřená o ocelové třmeny, zpola skloněná. Nebylo pravděpodobné, že by ho ve stínu a pruzích světla rozeznali. Překvapilo ho, že ho moudrá uviděla, ale Aielové měli obvykle dobrý zrak.

Byla tam Masuri, štíhlá žena v bronzovém plášti, na skvrnité kobyle, i Annoura na hnědé, a třebaže se držela zpátky, její tmavé copánky, visící z kapuce, byly nezaměnitelné. Berelain sama seděla vepředu na štíhlém ryzákovi, vysoká krasavice s dlouhými černými vlasy, v rudém plášti podšitém černou kožišinou. Její krása měla jedinou vadu, nebyla to Faile. A co se jeho týkalo, měla ještě horší vadu. O únosu Faile a Masemových stycích se Seanchany se dozvěděl od ní, ale skoro všichni v táboře byli přesvědčení, že se s ní vyspal už ten den, kdy byla Faile unesena, a ona neudělala nic, aby to napravila. Těžko to bylo něco, u čeho ji mohl žádat, aby vystoupila a veřejně to popřela, ale mohla něco říci, přikázat svým komorným, aby to popřely, cokoli. Místo toho se držela svého mlčení a její komorné, klevetící jako straky, ten příběh ještě podporovaly. Taková pověst se ve Dvouříčí muže držela.

Od té noci se Berelain vyhýbal a byl by odjel i teď, když ho zahlédli, ale ona od jedné své komorné, obtloustlé ženy zabalené do modrozlatého pláště, převzala košík a pak promluvila k ostatním a vyjela přímo k němu. Sama. Annoura zvedla ruku a cosi za ní volala, ale Berelain se ani neohlédla. Perrin nepochyboval, že by jela za ním, ať by se vydal kamkoliv, a jak už se to všechno vyvrbilo, kdyby odjel, lidé by si jen mysleli, že s ní chce být v soukromí. Pobídl Tanečníka, chtěje se připojit k ostatním, i když po tom vůbec netoužil – a ať si ho ona následuje zpátky, bude-li chtít – ale ona pobídla ryzáka do cvalu, i přes nebezpečný terén a sníh, a dokonce přeskočila kámen, až za ní rudý plášť vlál, a setkala se s ním v polovině cesty. Byla dobrý jezdec, připustil neochotně. Nebyla tak dobrá jako Faile, ale lepší než většina ostatních.

„Mračíš se dost ohnivě,“ zasmála se, když zastavila koně přímo před Tanečníkem. Z toho, jak držela otěže, bylo zřejmé, že mu hodlá zabránit v cestě, kdyby ji chtěl objet. Ta ženská neměla vůbec žádný stud! „Usmívej se, aby si lidé mysleli, že flirtujeme.“ Strčila mu košík rukou v červené rukavičce. „Tohle by tě aspoň mělo rozveselit. Slyšela jsem, že zapomínáš jíst.“ Nakrčila nos. „A zřejmě se i mýt. A taky potřebuješ přistřihnout vousy. Ustaraný, poněkud zanedbaný manžel, zachraňující manželku, je romantická postava, ale o špinavém trhanovi by tak dobré mínění mít nemusela. Žádná žena by ti nikdy neodpustila, kdybys jí zkazil její dojem o sobě.“

Perrin, náhle zmatený, si košík vzal a postavil ho na sedlovou hrušku a mimoděk si třel nos. Byl od Berelain zvyklý na určité pachy, obvykle byla cítit jako vlčice na lovu, kdy on byl její zamýšlenou kořistí, ale dnes to bylo jiné. Ani stopa loveckého pachu. Byla cítit trpělivostí jako kámen, a pobavením, a pod tím byl strach. Ta žena se ho rozhodně nebála, nikdy. A kvůli čemu byla tak trpělivá? A vlastně co ji tak pobavilo? Horská kočka páchnoucí jako jehně by ho nezmátla víc.

Zmatený nebo ne, v žaludku mu zakručelo, když ucítil vůni nesoucí se z košíku. Pečený bažant, pokud se nemýlil, a chleba, ještě teplý. Mouky bylo málo a chleba skoro stejně vzácný jako maso. Pravdou bylo, že se občas zapomněl najíst. Občas opravdu zapomínal, a když si vzpomněl, jídlo byla povinnost, protože musel projít přes Lini a Breanu nebo se nechat odstrkovat lidmi, s nimiž vyrostl, jen aby se dostal k jídlu. Z jídla přímo pod nosem mu začaly téct sliny. Nebude to neloajální, jíst jídlo od Berelain?

„Děkuju ti za chleba a bažanta,“ řekl drsně, „ale poslední věc na světě, kterou chci, je, aby si někdo myslel, že flirtujem. A umeju se, až to půjde, pokud ti do toho vůbec něco je. V tomhle počasí to není snadný. Kromě toho nikdo není cejtit o nic líp než já.“ Ona ano, uvědomil si náhle. V její lehké květinové voňavce nebylo ani stopy po potu, a byla cítit čistotou. Připadalo mu to jako zrada.

Berelain polekaně vykulila oči – proč? – ale pak si povzdechla a usmála se a do pachu se jí vloudilo podráždění. „Nechej si postavit stan. Vím, že na jednom z tvých vozů je dobrá měděná vana. Tu nevyhazuj. Lidé čekají, že šlechtic bude vypadat jako šlechtic, Perrine, a k tomu patří vypadat slušně, i když to dá práci. Je to dohoda mezi tebou a jimi. Musíš jim dát to, co čekají, stejně jako to, co potřebují a chtějí, jinak k tobě ztratí úctu a začnou dávat tobě za vinu, že ji ztratili. Upřímně řečeno, nikdo z nás si nemůže dovolit, abys to dopustil. Všichni jsme daleko od domova, obklopeni nepřáteli, a já opravdu věřím, že ty, urozený pán Perrin Zlatooký, můžeš být naší jedinou nadějí na to, že se dožijeme návratu domů. Bez tebe se všechno rozpadne. Teď se usměj, protože pokud flirtujeme, tak nemluvíme o ničem jiném.“

Perrin vycenil zuby. Mayenerové a moudré se dívali, ale z padesáti kroků a v šeru to budou považovat za úsměv. Ztratit úctu? Berelain pomáhala zbavit ho posledních zbytků úcty, jež k němu kdy dvouříčtí lidé chovali, nemluvě o Faileiných služebnících. Horší bylo, že Faile mu nejednou dávala jinou verzi téže lekce, o povinnostech šlechtice dát lidem, co čekají. Čeho on litoval, bylo, že musí poslouchat tuto ženu, ze všech lidí, opakovat to, co říkala jeho žena. „A o čem teda mluvíme, že nechceš, aby to tví lidi věděli?“

Dál se tvářila klidně a usmívala se, ale spodní proud strachu zesílil. Nebyla to ještě panika, ale věřila, že jí hrozí nebezpečí. Ruce v rukavičkách zatínala do otěží. „Mí chytači zlodějů slídí v Masemově táboře a dělají si ‚přátele‘. Není to tak dobré jako mít tam špehy, ale nosí tam víno, které mi údajně kradou, a něco málo přece jen zjistí.“ Tázavě se na něj zadívala a naklonila hlavu. Světlo! Věděla, že Faile používala Selandu a ty ostatní kretény jako špehy! Vždyť mu o nich taky řekla. Gendar a Santes, její chytači zlodějů, nejspíš v Masemově táboře zahlédli Haviara a Neriona. Bude muset varovat Balwera, než se pokusí nasadit Medore na Berelain a Annouru. To tedy byl hrozný zmatek.

Když mlčel, pokračovala. „Kromě chleba a bažanta jsem ti do košíku přidala ještě něco. Dokument... který Santes našel včera v Masemově stole. Ten hlupák nikdy nenarazil na zámek, aby nechtěl vědět, co skrývá. Ať tě nikdo nevidí, jak ho čteš, když jsem si dala takovou práci, abych to zatajila!“ dodala ostře, když zvedl víko košíku a uviděl v plátně zabalený raneček a ucítil silnou vůni pečeného ptáka a teplého chleba. „Všimla jsem si, že tě Masemovi muži často sledují, a teď by se mohli taky dívat!“

„Nejsem hlupák,“ zavrčel. O Masemových hlídacích psech věděl. Většina jeho stoupenců byla z města a většina těch ostatních byla dost neohrabaná, aby se za to u něj doma stydělo i desetileté dítě. Což však neznamenalo, že se jeden dva neschovávají někde mezi stromy, dost blízko na to, aby je špehovali ze stínů. Vždycky se drželi opodál, protože kvůli jeho očím věřili, že je něco jako zpola zkrocený zplozenec Stínu, takže jejich pach zachytil málokdy, a dnes ráno měl v hlavě jiné věci.

Odhrnul plátno a uviděl bažanta, velkého jako slušně velká slepice, s křupavou hnědou kůrčičkou. Utrhl stehýnko a druhou rukou hmatal vespod. Vytáhl těžký papír smetanové barvy, na čtyřikrát přeložený. Nestaraje se o mastné skvrny ho rozbalil rovnou na pečínce, v rukavicích trochu neohrabaně, a zatímco okusoval stehýnko, četl. Každý pozorovatel by viděl, že se dívá, který kousek bažanta si má dát teď. Na tlusté pečeti ze zeleného vosku, na jedné straně zlomené, byl otisk, o němž usoudil, že to jsou tři ruce se zvednutým ukazovákem a malíkem. Rukopis byl rozevlátý, trochu zvláštní, některá písmena byla skoro k nepoznání, ale s trochou námahy se číst dal.

„Císařovna,“ pronesl tiše, tiše jako železo otírající se o hedvábí. Potvrzení Masemových jednání se Seanchany, ačkoliv on sám to potvrzovat nepotřeboval. O něčem takovém by mu Berelain nelhala. Suroth Sabelle Meldarath musela být důležitá osoba, když mohla vydat takový dokument. „Tohle ho vyřídí, jakmile Santes dosvědčí, kde to našel.“ Ve službách císařovny? Masema věděl, že Rand se Seanchany bojuje! Zase ten duhový vír, i když ho hned zahnal. Ten člověk byl zrádce!

Berelain se zasmála, jako kdyby řekl něco vtipného, ale teď její úsměv rozhodně vypadal nucený. „Santes mi řekl, že ho vzal ve zmatku, když se stavěl tábor, tak jsem jim s Genadrem dovolila vrátit se zpátky s mým posledním soudkem dobrého tunaighanského. Měli se vrátit hodinu po setmění, jenže ani jeden se neobjevil. Asi mohli zaspat, ale ještě nikdy –“

Polekaně se odmlčela a vykulila na něj oči a on si uvědomil, že překousl stehenní kost vejpůl. Světlo, obral celé stehýnko, aniž by si toho všiml. „Jsem hladovější, než jsem si myslel,“ zamumlal. Vyplivl si kost do dlaně a hodil ji na zem. „Bude bezpečnější předpokládat, že Masema ví, že to máš. Doufám, že budeš kolem sebe pořád mít silnou stráž, ne jenom, když si vyjedeš.“

„Gallenne nechává od poslední noci kolem mého stanu spát padesát svých mužů,“ poznamenala, stále kulíc oči, a on si zhluboka povzdechl. Člověk by si myslel, že ještě nikdy neviděla nikoho překousnout kost.

„Co ti řekla Annoura?“

„Chtěla, abych jí to dala, že to zničí, takže kdyby se mě někdo ptal, mohla bych říci, že to nemám a nevím, kde to je, a ona by mě v tom mohla podpořit. Pochybuji však, že by to Masemu uspokojilo.“

„Ne, to asi ne.“ Annoura to tedy také věděla. Aes Sedai uměly být pošetilé, občas i bláznivé, ale nikdy nebyly hloupé. „Řekla ti, že to zničí, nebo že kdybys jí to dala, mohla by to zničit?“

Berelain se zamyšleně zamračila a až po chvíli odpověděla: „Že to udělá.“ Ryzák netrpělivě zadupal, ale ona ho snadno uklidnila, aniž by to brala na vědomí. „Masema se dá těžko ovlivnit... nátlakem.“ Měla na mysli vydírání. Perrin si neuměl představit, že by se Masema tomuhle podvolil. Zvlášť kdyby ho vydírala Aes Sedai.

Když trhal druhé stehýnko, podařilo se mu papír znovu složit a strčit do rukávu, kde ho rukavice zadrží, aby mu nevypadl. Pořád to byl důkaz. Ale čeho? Jak mohl být zároveň fanatickým stoupencem Draka Znovuzrozeného i zrádcem? Mohl ten dokument sebrat...? Komu? Nějakému přisluhovači, jehož chytil? Proč si ho ale Masema schovával pod zámkem, pokud by nebyl dokument určen jemu? A se Seanchany se setkal. A jak to hodlal použít? Kdo mohl říci, k čemu všemu se to dalo použít? Perrin si těžce povzdychl. Měl příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Odpovědi vyžadovaly rychlejší myšlení, než měl on. Balwer o tom možná bude něco vědět.

Žaludek po něm chtěl, aby spolykal celého ptáka, ale pevně zavřel víko a snažil se kousat pomalu. Jednu věc mohl zjistit sám. „Co ještě Annoura říkala? O Masemovi?“

„Nic, kromě toho, že je nebezpečný a že bych se mu měla vyhýbat, jako kdybych to už sama nevěděla. Nemá ho ráda a nerada o něm mluví.“ Další krátké zaváhání, než dodala: „Proč?“ První z Mayene byla zvyklá na intriky a dávala pozor i na to, co nebylo vyřčeno.

Perrin si znovu kousl, aby měl čas, než sousto dožvýká a polkne. On na intriky zvyklý nebyl, ale setkal se s nimi tolikrát, že aspoň věděl, že říci příliš může být nebezpečné. Stejně jako říci příliš málo, ať už si Balwer myslel cokoliv. „Annoura se tajně schází s Masemou. Masuri taky.“

Berelainin úsměv vydržel na místě, ale do pachu se jí vkradl poplach. Začala se otáčet v sedle, aby se mohla podívat na obě Aes Sedai, ale zarazila se a olízla si rty. „Aes Sedai mají vždycky své důvody,“ bylo vše, co řekla. Aha, tak byla poplašená kvůli tomu, že se její rádkyně schází s Masemou, nebo kvůli tomu, že to Perrin ví, nebo...? Všechny možnosti nenáviděl. Pořád se mu pletly do toho, co bylo důležité. Světlo, už se mu podařilo obrat i druhé stehýnko! Doufal, že si toho Berelain nevšimla, a kost zahodil. V žaludku mu kručelo, jak se dožadoval další potravy.

Její lidé se drželi v povzdálí, ale Aram dojel blíž a předkláněl se, aby na ně lépe viděl. Moudré stály stranou a bavily se mezi sebou, zdánlivě aniž by si uvědomovaly, že stojí po kotníky hluboko ve sněhu či že jim dlouhé konce loktuší zvedá studený vítr. Čas od času se podívaly jejich směrem. Požadavek na soukromí moudrým nikdy nezabránil strkat nos tam, kam se jim zachtělo. V tom byly jako Aes Sedai. Masuri a Annoura je taky pozorovaly, i když se tvářily, že si od sebe udržují odstup. Perrin by se byl vsadil, že kdyby tam nebyly moudré, obě sestry by používaly jedinou sílu k odposlouchávání. Moudré to nejspíš uměly taky, pochopitelně, a dovolovaly Masuri navštěvovat Masemu. Řekla by jedna či druhá Aes Sedai, kdyby viděly, že moudré odposlouchávají s pomocí jediné síly? Annoura si na moudré dávala skoro stejně dobrý pozor jako Masuri. Světlo, na tohle ostružinové houští neměl čas! Ale musel to vydržet.

„Už jsme všem poskytli dost námětu k řečem,“ prohlásil. Ne že by potřebovali víc, než už měli. Pověsil si košík na sedlovou hrušku a pobídl Tanečníka. Jenom sníst ptáka přece nemohlo být neloajální.

Berelain se chvíli zdržela, ale než dojel k Aramovi, dohonila ho a zpomalila vedle něj. „Zjistím, co má Annoura za lubem,“ slíbila odhodlaně s pohledem upřeným přímo před sebe. Oči měla tvrdé. Perrin by byl Annouru litoval, kdyby z ní nejradši odpovědi nevytřásl osobně. Vzápětí už byla Berelain opět samý úsměv a veselí, i když se od ní stále nesl odhodlaný pach, téměř přerážející pach strachu. „Mladý Aram nám pověděl, že Zhouba duše projížděl těmito lesy s divokou štvanicí, urozený pane Perrine. Mohlo by to tak být, co myslíš? Vzpomínám si na ty pohádky, když jsem byla malá.“ Mluvila lehce, pobaveně a se zájmem. Aram zrudl a někteří muži za ním se zasmáli.

Ale přestali se smát, když jim Perrin ukázal stopy na kamenné desce.