Křižovatka soumraku

3 Vějíř barev

Mat nevěděl, jestli má brečet nebo klít. Když vojáci odešli a Ebú Dar bude mít brzy za patami, neviděl žádný důvod, proč by se měly kostky zase objevit, ale nikdy žádný zatracený důvod neviděl, dokud nebylo pozdě. To, co se blížilo, ať to bylo cokoliv, se mohlo odehrát za pár dní nebo za hodinu, on na to ale nikdy nedokázal přijít předem. Jedinou jistotou bylo, že půjde o něco důležitého – nebo nebezpečného – a že se tomu nedokáže vyhnout. Občas, jako tu noc u brány, nechápal, proč se kostky vůbec ozvaly, i poté, kdy se zastavily. Jistě věděl pouze to, že jakkoliv se kvůli těm kostkám kroutil jako koza se svrabem, jakmile se jednou ozvaly, už nechtěl, aby se někdy zastavily. Jenže ony se zastaví. Dříve nebo později se vždycky zastavily.

„Jsi v pořádku, Mate?“ zeptal se Olver. „Ti Seanchané nás nechytnou.“ Pokoušel se mluvit drsně a sebejistě, ale z hlasu mu zaznívala otázka.

Náhle si Mat uvědomil, že hledí do prázdna. Egeanin se na něj mračila a nepřítomně si pohrávala s parukou. Očividně se zlobila, že si jí nevšímá. Domon se tvářil zadumaně, a jestli se zrovna nerozhodoval, zda se nemá rozčílit kvůli tomu, jak se Egeanin chová, tak byl Mat ochotný sníst svou čepici. Dokonce i Thera na něj koukala ze stanu, a ona se vždy snažila být tam, kde nebyla Egeanin. Mat to neuměl vysvětlit. Jedině někdo s ovesnou kaší místo mozku by uvěřil, že ho varují kostky, které nikdo jiný nevidí. Nebo možná člověk poznačený jedinou silou. Nebo Temným, Mat nijak netoužil, aby ho ostatní začali podezírat z něčeho takového. A možná šlo zase o tu noc u brány. Ne, tohle nebylo tajemství, se kterým by se chtěl komukoli svěřovat. Rozhodně by to ničemu neprospělo.

„Nikdy nás nechytí, Olvere, ne nás dva.“ Prohrábl chlapci vlasy a Olver vycenil chrup v úsměvu. Tak snadné bylo vrátit mu sebedůvěru. „Ne, dokud budem mít oči otevřený a používat zdravej rozum. Pamatuj, když budeš mít oči otevřený a všech pět pohromadě, najdeš cestu ze všech potíží, ale když ne, zakopneš si o vlastní nohy.“ Olver vážně přikyvoval, Mat to však myslel víc jako připomínku pro ostatní. Nebo možná pro sebe. Světlo, už se nemohli mít víc na pozoru. Až na Olvera, který to všechno považoval za náramné dobrodružství, všichni mohli od odjezdu z města vyskočit z kůže. „Běž pomoct Theře, jak ti řekl Juilin, Olvere.“

Prudký závan větru mu pronikl přes kabát, až se Mat zachvěl. „A vezmi si kabát, je zima,“ dodal, když kluk proběhl kolem Thery do stanu. Šustot a škrábání zevnitř prozrazovaly, že se pustil do práce, s kabátem nebo bez něj, ale Thera se dál krčila ve vchodu do stanu a civěla na Mata. Podle toho, jak se o něj ostatní kromě Mata Cauthona starali, se mohl kluk klidně nachladit a umřít.

Jakmile Olver zmizel, Egeanin, s rukama v bok, přistoupila k Matovi a on tiše zaúpěl. „Vyřídíme tyto věci hned, Cauthone,“ pronesla tvrdým hlasem. „Hned! Nedovolím, abys mi zničil loď tím, že budeš rušit moje rozkazy.“

„Není co vyřizovat,“ opáčil Mat. „Mě sis nenajala a tím to končí.“ Nějak se jí podařilo, že se zatvářila ještě tvrději, jako by křičela, že ona to takhle nevidí. Ta ženská byla stejně neústupná jako želva kožnatka, ale musel existovat nějaký způsob, jak by mohl vypáčit její zuby ze své nohy. Ať shoří, jestli chtěl zůstat sám, když se mu v hlavě otáčely ty kostky, ale bylo to lepší než muset je poslouchat a přitom se s ní dohadovat. „Než odjedeme, půjdu navštívit Tuon.“ Ta slova mu vyletěla z úst dřív, než si je srovnal v hlavě. Uvědomil si ale, že mu tam už ležela delší dobu, pomalu se vynořovala z mlhy.

Egeanin zmizela krev z tváří, jakmile vyslovil Tuonino jméno, a Thera vykvíkla a vzápětí prudce zavřela stanové chlopně. Bývalá panarcha za dobu, kdy byla majetkem Suroth, vstřebala příliš mnoho seanchanských způsobů, a také mnoho z jejich tabu. Egeanin ale byla z tvrdšího materiálu. „Proč?“ chtěla vědět. A vzápětí pokračovala, znepokojená i vzteklá zároveň. „Nesmíš jí tak říkat. Musíš jí prokazovat úctu.“ V některých věcech byla tvrdší.

Mat se zazubil, ona to však zřejmě nepovažovala za vtip. Úctu? Na tom, když někomu nacpete roubík do pusy a zabalíte ho do závěsu, není vůbec nic uctivého. Ani kdyby Tuon nazýval vznešenou paní nebo čímkoliv jiným, nic by se tím nezměnilo. Pochopitelně Egeanin byla spíš ochotná bavit se o osvobození damane než o Tuon. Kdyby dokázala předstírat, že k únosu nedošlo, udělala by to, a zatím se aspoň snažila. Světlo, snažila se to ignorovat, i když únos právě probíhal. Podle ní všechny ostatní zločiny vedle tohoto bledly.

„Protože s ní chci mluvit,“ odvětil Mat. A proč ne? Dřív nebo později bude muset. Uličkou už začali pobíhat lidé, polooblečení muži s vlajícími podolky a ženy s vlasy ještě ovázanými nočními šátky, někdo vedl koně, jiní se jenom motali kolem. Kolem proběhl šlachovitý hoch, o něco větší než Olver, a kdykoliv mu dav udělal místo, dělal přemety. Cvičil nebo si možná jen hrál. Ospalec ze zeleného vozu se stále ještě neobjevil. Lucův Velkolepý kočovný cirkus se nepohne ještě celé hodiny. Byla spousta času. „Můžeš jít se mnou,“ navrhl svým nejnevinnějším tónem. Tohle ho mělo napadnout už dřív.

Po tom pozvání Egeanin skutečně ztuhla jako kůl z plotu. Prve se zdálo nemožné, že by mohla zblednout ještě víc, jenže teď se jí to podařilo. „Budeš se k ní chovat s patřičnou úctou,“ zachraptěla a oběma rukama mačkala šátek, jako by si chtěla černou paruku vtisknout pevněji na hlavu. „Pojď, Bayle. Chci se ujistit, že jsou moje věci pořádně uložené.“

Když se obrátila a bez ohlížení vyrazila do davu, Domon zaváhal a Mat si ho ostražitě prohlížel. Matně si vzpomínal, že kdysi prchal na Domonově říční bárce, ale jen velmi matně. Tom se s Domonem přátelil, což mluvilo v Illiáncův prospěch, ale byl Egeaniným člověkem, připraveným podpořit ji ve všem včetně nelibosti k Juilinovi, a Mat mu nevěřil o nic víc než jí. Což znamenalo, že ne moc. Egeanin a Domon měli vlastní cíle, a to, jestli si Mat Cauthon uchová zdravou kůži, k nim nepatřilo. Ostatně pochyboval, že by ten muž věřil jemu, ale prozatím neměl ani jeden z nich na vybranou.

„Ať se picnu,“ zamumlal Domon a poškrábal se ve štětinách nad levým uchem, „ať už máš za lubem cokoliv, mohlo by ti to přerůst přes hlavu. Myslím, že ona je tvrdší, než tušíš.“

„Egeanin?“ užasl Mat. Rychle se rozhlédl kolem sebe, jestli snad někdo v uličce nezaslechl, co mu uklouzlo. Několik lidí se po něm kouklo, když je s Domonem míjeli, ale nikdo se nepodíval dvakrát. Luca nebyl jediný, kdo se nemohl dočkat, až dá vale městu, kde proud diváků vyschl a čerstvou vzpomínkou byl požárem ozářený přístav za noci. Mohli uprchnout už tu první noc, takže by se Mat neměl kam schovat, nebýt toho, že jim to Luca rozmluvil. Za přislíbené zlato uměl být Luca velmi výmluvný. „Vím, že je tvrdší než starý holínky, Domone, ale to na mě neplatí. Tohle není zatracená loď a já jí nedovolím ujmout se velení a všechno zničit.“

Domon se zašklebil, jako by byl Mat praštěný pavlačí. „Ta holka, člověče. Ty bys snad dokázal být tak klidný, kdyby tě v noci unesli? Ať už si hraješ na cokoliv s tím, jak pořád meleš, že je to tvá žena, měj se na pozoru, nebo ti ukousne hlavu.“

„Jenom jsem to plácl,“ zamumlal Mat. „Kolikrát to mám říkat? Na chvilku jsem ztratil nervy.“ To tedy ztratil. Když zjistil, kdo Tuon je, zatímco se s ní rval; to by vyděsilo i zatraceného trolloka.

Domon nevěřícně zabručel. No, nebyl to zrovna nejlepší příběh, s jakým mohl Mat přijít, ale až na Domona mu zřejmě každý uvěřil, že to jenom tak vybreptl. Aspoň si Mat myslel, že to tak berou. Egeanin možná měla jazyk na uzel, když přišlo na Tuon, ale kdyby věřila, že to myslel vážně, tak by toho jistě navykládala spousty. Nejspíš by do něj vrazil nůž.

Illiánec se ohlédl směrem, kterým Egeanin odešla, a potřásl hlavou. „Snaž se odteď dávat si pozor na jazyk. Eg – Leilwin... může ranit mrtvice, když pomyslí na to, cos řekl. Skoro jsem ji slyšel, jak si mumlá, a můžeš se vsadit, že holka sama to nebere na lehčí váhu. Něco před ní ‚plácneš‘ a přijdem o hlavu všichni.“ Důrazně si přejel prstem po krku a krátce kývl, načež se vydal za Egeanin.

Mat se za ním díval a taky kroutil hlavou. Tuon, a tvrdá? Pravda, byla Dcerou Devíti měsíců a tohle všechno a v Tarasinském paláci se mu dokázala dostat pod kůži upřeným pohledem, když si myslel, že je to jenom další seanchanská šlechtična s nosem nahoru, ale to bylo proto, že se pořád objevovala tam, kde ji nečekal. Nic víc. Tvrdá? Vypadala jako panenka z porcelánu. Jak tvrdá mohla být?

Měl jsi co dělat, aby ti nerozbila nos, a možná víc, připomněl si.

Dával si pozor a už to, co tenkrát plácl, neopakoval, ale pravdou bylo, že se s Tuon ožení. Z toho pomyšlení si povzdechl. Věděl to stejně jistě, jako by to bylo proroctví, což vlastně jistým způsobem bylo. Neuměl si představit, jak by k takovému sňatku mohlo dojít. Připadalo mu to nemožné a neplakal by, kdyby to nakonec dopadlo jinak. Ale věděl, že dojde. Proč se musel vždycky zaplést s nějakou zatracenou ženskou, která na něj vytahovala nůž, nebo se mu snažila ukopnout hlavu? Nebylo to fér.

Hodlal jít rovnou do vozu, kde Tuon a Selucii hlídala Setalle Ananová – vedle hostinské vypadal i kámen měkký. Rozmazlená šlechtična a její komorná jí žádné problémy dělat nebudou, zvlášť když venku hlídal jeho voják. Alespoň zatím žádné problémy nedělaly, jinak by se to byl doslechl – ale uvědomil si, že zpomaluje a zahýbá stranou, místo aby šel rovnou. Všude se to hemžilo činností. Tu muži přiváděli vzpírající se a frkající koně, kteří už příliš dlouho stáli. Tam další lidé strhávali stany a balili je na vozy nebo z domků na kolečkách, jež tu stály celé měsíce, vyhazovali rance, mosazí obité truhly, soudky a nádoby všech tvarů a velikostí, aby pak mohli všechno přebalit na cestu, než budou zapřaženi tahouni. Byl tu hrozný hluk, koně řehtali, ženy volaly děti, děti plakaly kvůli ztraceným hračkám nebo nadšeně vykřikovaly radostí z toho, že se něco děje, a muži chtěli vědět, kdo jim sáhl na postroje nebo si půjčil nějaký nástroj. Několik akrobatek, štíhlé, ale svalnaté ženy, které chodily po provazech natažených na vysokých tyčích, obklopilo jednoho koňáka a všechny mávaly rukama a křičely z plných plic a nikdo je neposlouchal. Mat se zastavil a snažil se přijít na to, kvůli čemu se hádají, nakonec však usoudil, že to ani samy nevědí. V prachu se rvali dva muži bez kabátů a zblízka je pozorovala pravděpodobná příčina hádky, pružná švadlenka se žhavým pohledem jménem Jameine, ale objevil se Petra a roztrhl je dřív, než si Mat vůbec mohl vsadit.

Nebál se znovu Tuon vidět. Ovšemže ne. Držel se stranou, poté, co ji strčil do toho vozu, aby jí dal čas se uklidnit a vzpamatovat. To bylo vše. Akorát... Klidná, tak to Domon říkal, a byla to pravda. Unesli ji uprostřed noci, vyvlekli ji do bouře, lidé, kteří by jí, pokud věděla, stejně klidně podřízli krk, jako se na ni podívali, a ona z nich byla zdaleka nejklidnější. Světlo, mohla to sama naplánovat, nakolik ji to rozčílilo! Měl z toho pocit, jako by měl mezi lopatkami opřenou špičku nože, a teď se ten nůž vracel, kdykoliv na ni jenom pomyslel. A v hlavě mu dál chřestily kostky.

Ta ženská mi teď a tady těžko nabídne vyměnit si sliby, usoudil s úsměvem, ale neměl z toho dobrý pocit. Přesto neexistoval jediný důvod, proč by se měl bát. Měl se jenom na pozoru, což bylo správné, nebál se.

Cirkus sice zabíral prostor jako slušná vesnice, ale člověk se tady mohl courat jen malou chvíli, než se začal vracet na místa, kde už před chvílí byl. A brzy se taky přistihl, že zírá na vůz bez oken, natřený purpurovou barvou, dnes již vybledlou, obklopený povozy s plátěnou střechou a v dohledu nejjižnější řady koní. Vozy na odvoz hnoje dnes ráno nepřijely a koně byli silně cítit. Vítr sem také přinášel silný odér od nejbližších zvířecích klecí, pižmový pach velkých koček, medvědů a Světlo ví čeho ještě. Za vozy a koňmi padla část plátěné stěny a další se začala vlnit, jak muži uvolňovali lana držící plátno na tyčích. Slunce, zpola za mraky, už bylo v polovině cesty k nadhlavníku, ale stále bylo dost brzo.

Harnan a Metwyn, dvě Rudé paže, už k purpurovému vozu zapřáhli první pár koní a nyní připřahali druhý pár. Vojáci v Bandě Rudé ruky byli dobře vycvičení a byli by připravení vyrazit na cestu v okamžiku, kdy cirkusáci ještě rozvažovali, kterým směrem mají obrátit koně. Mat Bandu naučil pohybovat se v případě nutnosti rychle. On sám se však coural, jako kdyby se brodil bahnem.

Harnan, s tím pitomým vytetovaným dravcem na tváři, ho uviděl první. Nepatrně se uklonil a vyměnil si pohled s Metwynem. Harnan byl mohutný, kdežto Metwyn byl Cairhieňan, jenž vypadal jako chlapec, i když u něj vzhled klamal o věku i lásce k hospodským rvačkám. Neměli právo tvářit se překvapeně.

„Jde všechno hladce? Chci vyrazit včas.“ Mat si třel ruce kvůli zimě a nejistě si prohlížel purpurový vůz. Měl jí přinést nějaký dárek, šperk nebo kytky. Obojí na většinu žen zapůsobilo, obvykle.

„Docela hladce, můj pane,“ pravil Harnan opatrně. „Žádný křik ani pláč.“ Loupl okem po voze, jako kdyby za to nechtěl přebrat žádnou zodpovědnost.

„Ticho se mi líbí,“ přisadil si Metwyn a protáhl oprať kroužkem na chomoutu. „Ženský začnou brečet a chlap pak může akorát odejít, pokud si cení svý kůže, a my tyhle dvě můžem těžko vyklopit někde u silnice.“ Ale taky se úkosem podíval na vůz a nevěřícně vrtěl hlavou.

Mat opravdu nemohl udělat nic jiného než jít dál. A tak to udělal. Stačily jenom dva pokusy, s úsměvem přilepeným na tváři, aby vylezl po malovaných dřevěných schůdcích vzadu. Sice se nebál, ale každý hlupák pozná, kdy má být nervózní.

I když vůz neměl okna, vnitřek dobře osvětlovaly čtyři lampy se zrcadly. V lampách hořel kvalitní oheň, takže nepáchly. Ale vzhledem k tomu, jaký smrad se sem nesl zvenčí, by to stejně nebylo poznat. Příště bude muset najít lepší místo, kam vůz postavit. V malých cihlových kamínkách se železnými dvířky a železnou plotnou na vaření hořel příjemný oheň. Vůz nebyl moc velký a všude, kde to jen šlo, stály u stěn skříňky nebo police nebo tu byly kolíky na šaty, ručníky a podobně, ale stůl, který bylo možné spustit na provazech, byl vytažený ke stropu a tři ženy se uvnitř příliš netlačily.

Tyhle tři se snad ani nemohly víc lišit. Panímáma Ananová seděla na jedné ze dvou úzkých paland zabudovaných do stěn. Byla to vznešená žena s lehce prošedivělými vlasy a zdánlivě se soustředila na vyšívací kruh a vůbec se netvářila jako stráž. V uších jí visely velké zlaté kruhy a na těsném stříbrném obojku měla svůj svatební nůž, jehož jílec s červenými a bílými kamínky měla spuštěný v rýze mezi prsy, odhalené poměrně hlubokým, úzkým výstřihem svých ebúdarských šatů, které měly na jedné straně vyhrnutou sukni, aby byly vidět žluté spodničky. Další nůž s dlouhou, zakřivenou čepelí měla strčený za pasem, ale to byl další ebúdarský zvyk. Setalle odmítla jakýkoliv převlek, což bylo zcela v pořádku. Nikdo neměl důvod ji hledat a najít šaty pro všechny byl už tak dost velký problém. Selucia, krasavice s pletí barvy smetany, seděla se zkříženýma nohama na podlaze mezi palandami, vyholenou hlavu měla zakrytou šátkem a tvářila se mrzutě, třebaže obvykle působila dost důstojně, aby vedle ní panímáma Ananová vypadala přelétavá. Oči měla modré jako Egeanin, ale pronikavější, a kvůli oholení zbytku vlasů nadělala jistě víc povyku než Egeanin. Tmavomodré ebúdarské šaty, které jí dali, se jí také nelíbily, tvrdila, že hluboký výstřih je neslušný, ale dokonaleji maskovaly. Jen málo mužů, kteří by zahlédli její působivé poprsí, by se dokázalo soustředit na její obličej. Mat by se tím pohledem sám rád pokochal, ale byla tu Tuon. Seděla na jediné stoličce, v klíně v kůži vázanou knihu, a on nedokázal koukat na nic jiného. Jeho budoucí žena. Světlo!

Tuon byla maličká, ne jenom malá, ale štíhlá skoro jako kluk, a ve volných šatech z hnědé vlny, koupených od jedné z cirkusaček, vypadala jako dítě v šatech starší sestry. Matovi se malé ženy vůbec nelíbily, zvlášť když měly na hlavě jen několikadenní černé strniště. Ale pokud to přešel, tak byla hezká, jistým odtažitým způsobem, se srdcovitým obličejem, plnými rty a očima jako tmavými tůněmi vážnosti. Ten naprostý klid ho málem vyděsil. Za stejných okolností by stejně vyrovnaná nebyla ani Aes Sedai. A ty zatracené kostky v hlavě taky moc nepomáhaly.

„Setalle mě informuje,“ pronesla pomalu a chladně, když za sebou zavřel dveře. Už dokázal poznat rozdíly v seanchanských přízvucích. Vedle Tuon působila Egeanin, jako kdyby mluvila s plnou pusou, ale všichni mluvili nezřetelně a pomalu. „Řekla mi, jaký příběh jsi o mně rozšířil, Tretko.“ Už od Tarasinského paláce trvala na tom, že ho bude takhle oslovovat. Tenkrát mu na tom nezáleželo. No, ne moc.

„Jmenuju se Mat,“ začal. Neviděl, kde se jí v ruce vzal ten hrnek, ale podařilo se mu praštit sebou na podlahu právě včas, aby se rozbil o dveře a ne o jeho hlavu.

„Jsem snad služka, Tretko?“ Pokud prve mluvila chladně, tak teď to znělo jako led. Ani nezvedla hlas, ale byla sama tvrdá jako led. Vedle jejího výrazu by i kat vypadal vesele. „Služka, která krade?“ Kniha sklouzla na zem, když vstala a sehnula se pro bílý nočník s víkem. „Nevěrná služka?“

„Ten budeme ještě potřebovat,“ upozornila ji Selucia uctivě a sebrala nočník Tuon z rukou. Opatrně ho postavila na zem a krčila se Tuon u nohou, jako by se na Mata chtěla vrhnout, jakkoliv to bylo směšné. I když v té chvíli vlastně nevypadalo nic směšně.

Panímáma Ananová sáhla na polici nad svou hlavou a podala Tuon další hrnek. „Těch máme spoustu,“ utrousila.

Mat po ní vrhl rozhořčený pohled, ale ona na něj pobaveně mrkla. Pobaveně! A ona měla ty dvě hlídat.

Ozvalo se zabušení na dveře. „Potřebuješ pomoct?“ ptal se Harnan nejistě. Mata napadlo, koho se vlastně ptá.

„Všechno máme zcela pevně v ruce,“ zavolala Setalle v odpověď a klidně propíchla látku napnutou v kruhu. Člověk by si myslel, že vyšívání je důležitá činnost. „Jdi si po své práci. A neokouněj.“ Ta ženská sice nebyla Ebúdarka, ale rozhodně do sebe nasála ebúdarské způsoby. Po chvíli se ozvaly kroky na schodech. Harnan zřejmě v Ebú Daru taky strávil moc dlouhou dobu.

Tuon obrátila nový hrnek v rukou, jako by si prohlížela kytičky na něm namalované, a zvedla koutky úst v úsměvu tak nepatrném, že si ho Mat možná jen představoval. Když se usmála, byla ještě hezčí, ale právě tyhle úsměvy říkaly, že zná věci, které Mat nevěděl. Jestli v tom bude pokračovat, dostane z toho Mat určitě kopřivku. „Nebudu známa jako služka, Tretko.“

„Jmenuju se Mat, ne... to druhý,“ prohlásil, vstal a opatrně zkoušel kyčel. K jeho překvapení nebolela víc. Tuon zvedla obočí a současně zvedla hrnek. „Těžko jsem mohl těm lidem říct, že jsem unesl Dceru Devíti měsíců,“ podotkl rozčileně.

„Vznešenou paní Tuon, kmáne!“ vyjela Selucia ostře. „Je pod závojem!“ Pod závojem? V paláci Tuon závoj nosila, ale teď už ne.

Mrňavá žena mávla velkodušně rukou, jako královna udělující milost. „To není důležité, Selucie. On zatím nic nezná. Musíme ho vzdělat. Ale ten příběh změníš, Tretko. Já nebudu služka.“

„Na to už je pozdě,“ prohlásil Mat a sledoval hrnek v její ruce. Vypadala křehká, nehty měla ostříhané, ale on si dobře pamatoval, jak je rychlá. „Nikdo po tobě nechce, abys byla služka.“ Luca a jeho žena znali pravdu, jenže všem ostatním museli nějak vysvětlit, proč drží Tuon a Selucii zavřené pod stráží ve voze. Dokonalým řešením bylo tvrdit, že to jsou služky, které měly být propuštěny pro krádež a které hodlaly prozradit útěk své paní s milencem. Aspoň Matovi to připadalo dokonalé. A pro cirkusáky byla díky tomu celá věc ještě romantičtější. Ale když to vysvětloval Lucovi, měl dojem, že Egeanin spolkne jazyk. Možná tušila, jak to Tuon přijme. Světlo, skoro si přál, aby se ty kostky zastavily. Jak jen mohl někdo myslet s tímhle v hlavě?

„Nemohl jsem vás tam nechat, abyste strhly poplach,“ pokračoval trpělivě. To byla pravda. „Vím, že vám to panímáma Ananová vysvětlila.“ Napadlo ho dodat, že když tvrdil, že je jeho žena, jenom mu ujely nervy – musela ho považovat za na hlavu padlého! – ale připadalo mu nejlepší vůbec se o tom znovu nezmiňovat. Pokud bude ochotná nechat tu věc plavat, tím líp. „Vím, že vám to už řekla, ale slibuju, že vám nikdo neublíží. Jakmile přijdu na to, jak vás v pořádku poslat domů, tak to udělám. Slibuju. A do tý doby vám zařídím co největší pohodlí. Jenom to musíte ještě chvíli vydržet.“

Tuon se v tmavých očích zablýsklo, jako blesky na noční obloze, ale řekla: „Zdá se, že uvidím, zač stojí tvé sliby, Tretko.“ Selucia, u jejích nohou, zasyčela jako namočená kočka a pootočila hlavu, aby něco namítla, ale Tuon zacukala levou rukou a modrooká žena zrudla a zmlkla. Urození používali na své vrchní služebnictvo něco jako znakovou řeč Děv. Mat by tomu moc rád rozuměl.

„Pověz mi něco, Tuon,“ řekl.

Měl dojem, že Setalle mumlá: „Troubo.“ Selucia zaťala zuby a Tuon v očích nebezpečně zasvitlo, ale pokud mu hodlala říkat „Tretko", tak ať shoří, jestli na ni bude používat nějaké tituly.

„Kolik let ti je?“ Slyšel, že je jen o pár let mladší než on, ale při pohledu na ty pytlovité šaty mu to připadalo nemožné.

K jeho překvapení z těch nebezpečných jisker vyšlehly plameny. Tentokrát už to nebyly jen obyčejné blesky, málem ho to sežehlo na uhel. Tuon se narovnala do své plné výšky. Což nebylo nic moc. Pochyboval, že má alespoň sáh, tedy bez podpatků. „Můj čtrnáctý den pravého jména přijde za pět měsíců,“ sdělila mu hlasem, jenž zdaleka nebyl chladný. Vlastně mohl vůz vyhřát lépe než kamínka. Pocítil naději, ale ona ještě neskončila. „Ne, vy si tady necháváte rodná jména, že? Tak to budou moje dvacáté jmeniny. Jsi spokojený, Tretko? Bál ses, žes ukradl... dítě?“ Málem syčela.

Mat před sebou zamával rukama, jak ten nápad honem zaháněl. Když na něj začne žena syčet jako přehřátá konvice, muž s trochou mozku v hlavě by měl honem najít způsob, jak ji co nejrychleji zchladit. Držela hrnek tak prvně, až jí na ruce vystupovaly šlachy, a on nechtěl zkoušet svou kyčel dalším pádem na podlahu. Když na to tak myslel, tak si nebyl jistý, jak moc se ho snažila zasáhnout poprvé. Měla vážně rychlé ruce. „Jenom jsem to chtěl vědět, to je všechno,“ vyhrkl honem. „Byl jsem zvědavej, snažil jsem se navázat rozhovor. Sám jsem jenom o trochu starší.“ Dvacet. Tolik k naději, že bude další tři čtyři roky na vdávání příliš mladá. Cokoliv, co přijde mezi něj a jeho svatební den, uvítá s otevřenou náručí.

Tuon si ho podezíravě prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu a pak hodila hrnek na postel vedle panímámy Ananové a znovu se posadila na stoličku. Uhlazování nabírané sukně se věnovala, jako by to bylo hedvábné roucho. Ale dál si ho prohlížela přes dlouhé řasy. „Kde máš prsten?“ chtěla vědět.

Mimoděk si přejel palcem prst na levé ruce, kde obvykle dlouhý pečetní prsten nosíval. „Nenosím ho pořád.“ Ne, když každý v Tarasinském paláci věděl, že ho má. Prsten by byl navíc příliš nápadný, když teď měl obyčejné šaty. Nebyla to dokonce ani jeho pečeť, to jenom šperkař si na něm zkoušel své umění. Zvláštní, jak mu bez něj připadala ruka mnohem lehčí. Příliš lehká. A taky bylo zvláštní, že si toho všimla. Ale proč ne? Světlo, z těch kostek couval před stíny a nadskakoval, když si někdo jen povzdechl. Nebo to možná bylo pouze kvůli ní, což byla představa, která ho zrovna moc nepotěšila.

Chtěl si sednout na prázdnou postel, ale Selucia na ni vyskočila tak rychle, že by jí každý akrobat záviděl, a natáhla se na bok, s hlavou opřenou o ruku. Šátek se jí posunul, ale ona si ho hned urovnala a celou dobu na něj zírala, pyšná a chladná jako královna. Podíval se na druhou postel a panímáma Ananová odložila výšivku na tak dlouho, aby si mohla okatě uhladit sukně, čímž dala jasně najevo, že se nehodlá dělit ani o píď. Světlo ji spal, chovala se, jako kdyby Tuon chránila před ním! Ženy se zřejmě vždycky sčuchnou, takže muž nemá sebemenší šanci. No, když se mu podařilo zabránit tak dlouho Egeanin, aby se ujala velení, nehodlal se nechat utlačovat Setalle Ananovou nebo prsatou komornou nebo urozenou a mocnou vznešenou paní Dcerou Devíti zatracených měsíců! Akorát že mohl těžko některou z nich odstrčit, aby si měl kam sednout.

Opřel se tedy o prádelník se šuplíky u paty postele, na níž seděla panímáma Ananová, a snažil se vymyslet, co říci. Nikdy neměl potíže přijít na něco, co by mohl říkat ženám, ale mozek jako by měl zahlcený hlukem kostek. Všechny tři ženy na něj vrhaly nesouhlasný pohled – skoro je slyšel, jak mu říkají, ať se nekrčí! – a tak se usmál. Většina žen si myslela, že jeho nejlepší úsměv je velmi podmanivý.

Tuon si dlouze vydechla, což nevypadalo, že by si ji sebeméně podmanil. „Vzpomínáš na tvář Jestřábího křídla, Tretko?“ Panímáma Ananová překvapeně zamrkala a Selucia se posadila na posteli a zamračila se. Na něj. Proč se mračí na něj? Tuon na něj jenom dál zírala, ruce sepjaté v klíně, chladná a soustředěná jako vědma o Letnicích.

Matovi zamrzl úsměv. Světlo, co všechno ví? Jak může vůbec něco vědět? Ležel pod pálícím sluncem, oběma rukama si držel bok a snažil se zabránit tomu, aby mu vytekl i poslední zbytek krve, a přitom se snažil přijít na to, zda má nějaký důvod dál se držet. S Aldesharem byl po dnešku konec. Slunce na okamžik zastřel stín, a pak si k němu dřepl dlouhán ve zbroji, s přilbicí strčenou pod paží, tmavýma, zapadlýma očima a orlím nosem. „Dnes jsi proti mně bojoval skvěle, Culaine, i v minulých dnech,“ řekl ten pozoruhodný muž. „Budeš se mnou žít v míru?“ S posledním dechem se Artuši Jestřábí křídlo vysmál do obličeje. Nenáviděl vzpomínky na umírání. Hlavou mu proletěla desítka dalších střetů, staré vzpomínky, které nyní patřily jemu. S Artušem Pendragem bylo těžké vyjít ještě předtím, než začaly války.

Zhluboka se nadechl a pečlivě volil slova. Nyní nebyl čas vyprsknout něco ve starém jazyce. „Ovšemže ne!“ zalhal. S mužem, jenž nedokáže přesvědčivě lhát, udělají ženy krátký proces. „Světlo, Jestřábí křídlo zemřel před tisíci lety! Co je to za otázku?“

Pomalu otevřela ústa a on si byl na chvilku jistý, že na otázku hodlá odpovědět otázkou. „Hloupá, Tretko,“ řekla místo toho. „Nechápu, proč mě něco takového napadlo.“

Mat se maličko uvolnil. Samozřejmě. Byl ta’veren. Lidé v jeho blízkosti dělali a říkali věci, které by jinde nikdy neřekli a neudělali. Rozhodně to byl nesmysl. Přesto, takové věci byly dost nepříjemné, když zasáhly příliš blízko cíle. „Jmenuju se Mat. Mat Cauthon.“ Jako by vůbec nepromluvil.

„Nevím, co udělám, až se vrátím do Ebú Daru, Tretko. Dosud jsem se nerozhodla. Možná z tebe udělám da’covale. Na číšonoše nejsi dost hezký, ale mohlo by se mi zlíbit mít tě za něj. Nicméně jsi mi předložil jisté sliby, takže se mi zlíbí také ti dát slib. Dokud budeš držet své slovo, neuteču ti ani tě nijak nezradím, ani nebudu vyvolávat rozbroje mezi tvými lidmi. Myslím, že tím je pokryto všechno potřebné.“ Tentokrát na ni zůstala panímáma Ananová zírat s otevřenou pusou a Selucia zachrčela, ale Tuon si jich nevšímala. Jen se na něj vyčkávavě dívala a čekala na odpověď.

On taky zachrčel. Byl to jen takový zvuk. Tuon měla tvář hladkou a přísnou jako masku z tmavého skla. Její klid bylo šílenství, vedle něhož blekotající blázen vypadal úplně v pořádku! Musela být šílená, jestli si myslela, že té nabídce uvěří. Až na to, že měl dojem, že to myslí vážně. Znovu měl ten nepříjemný pocit, že ví víc než on. Pochopitelně to bylo směšné, ale stejně ho měl. Spolkl knedlík, který se mu udělal v krku. Tvrdý knedlík.

„No, pro tebe je to možná v pořádku,“ vypravil ze sebe, jak se snažil získat čas, „ale co Selucia?“ Čas na co? S těmi kostkami, jež mu bušily v hlavě, ho nic nenapadalo.

„Selucia se řídí mým přáním, Tretko,“ odvětila Tuon netrpělivě. Modrooká žena se narovnala a zírala na něj tak rozčileně, že o tom silně pochyboval. Na paninu komornou dokázala vypadat pěkně vztekle, když jí na tom záleželo.

Mat nevěděl, co má říci nebo udělat. Bez přemýšlení si plivl do dlaně a napřáhl ruku, jako kdyby uzavíral koupi koně.

„Vaše zvyky jsou... přízemní,“ podotkla Tuon, ale taky si plivla do dlaně a stiskla mu ruku. „‚Tak je naše smlouva zapsána, tak je dohoda uzavřena.' Co znamená ten nápis na tvém oštěpu, Tretko?“

Tentokrát zakňučel, a nejen proto, že si přečetla nápis ve starém jazyce na jeho ashandarei. I zatracený kámen by kňučel. Kostky se zastavily, jakmile se dotkla jeho ruky. Světlo, co se stalo?

Ozvalo se zaklepání na dveře a Mat byl tak nervózní, že se bez přemýšlení otočil a v obou rukou držel nůž, připravený zabít každého, kdo vstoupí. „Držte se za mnou,“ štěkl.

Dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu Tom. Kapuci měl nataženou a Mat si uvědomil, že venku prší. S Tuon a kostkami úplně přeslechl, jak déšť buší do střechy vozu. „Doufám, že neruším,“ řekl Tom a uhladil si dlouhé bílé kníry.

Mat zrudl. Setalle ztuhla, jehla s nataženou modrou nití jí spadla na výšivku a obočí se jí vyšplhalo skoro až k vlasům. Selucia, napjatá na kraji postele, se se značným zájmem dívala, jak Mat vrací nože zpátky do rukávů. Nenapadlo by ho, že ona bude na nebezpečné muže. Takovým ženám bylo lepší se vyhnout. Obvykle si dokázaly najít způsob, jak muže donutit, aby musel být ještě nebezpečnější. Na Tuon se ani nepodíval. Nejspíš se na něj dívala, jako kdyby křepčil jako Luca. To, že se nechtěl oženit, ještě neznamenalo, že chtěl, aby ho jeho budoucí žena považovala za pitomce.

„Co jsi zjistil, Tome?“ zeptal se rázně. Něco se stalo, jinak by se kostky nebyly zastavily. Napadlo ho cosi, z čeho mu vstávaly vlasy na hlavě. Tohle bylo podruhé, kdy se zastavily v přítomnosti Tuon. Potřetí, pokud počítal i bránu vedoucí z Ebú Daru. Třikrát, zatraceně, a vždycky to mělo něco společného s ní.

Bělovlasý muž s lehkým kulháním vstoupil, shrnul si kapuci a zavřel za sebou dveře. Kulhal kvůli starému zranění, ne kvůli potížím ve městě. Byl vysoký, hubený a tvrdý, s pronikavýma modrýma očima a sněhobílými kníry, které mu visely pod bradu. Zdálo se, že všude, kam zajde, musí přitahovat pozornost, ale uměl se moc dobře skrývat všem přímo na očích, a tmavě bronzový kabát a hnědý vlněný plášť se hodily pro muže, který má trochu peněz, ale ne moc. „Ulice jsou plné řečí o ní,“ pravil a ukázal na Tuon, „ale nic o jejím zmizení. Koupil jsem pití několika seanchanskejm důstojníků a ti si zřejmě myslí, že je zalezlá v Tarasinským paláci nebo je někde na inspekci. Nevycítil jsem žádný přetvařování, Mate. Oni to nevěděli.“

„Čekal jsi snad veřejné vyhlášení, Tretko?“ ozvala se nevěřícně Tuon. „Takhle Suroth možná uvažuje, že si hanbou vezme vlastní život. Čekáš snad, že bude navrch ke všemu ještě každému oznamovat špatné znamení pro návrat?“

Takže Egeanin měla pravdu. Stále mu to připadalo neuvěřitelné. A ve srovnání s tím, že se kostky zastavily, mu to ani nepřipadalo důležité. Co se stalo? Potřásl si s Tuon rukou, to bylo vše. Potřásli si rukama a uzavřeli dohodu. Chtěl si stát na svém, ale co mu kostky říkaly? Že své slovo dodrží? Nebo že ne? Pokud věděl, seanchanské šlechtičny měly ve zvyku se vdávat za – jaké slovo to použila, že z něj udělá? Číšonoš. Možná se vdávaly za číšonoše stále.

„Je toho víc, Mate,“ pokračoval Tom a zadumaně a trochu překvapeně si prohlížel Tuon. Mata napadlo, že si nedělá moc velké starosti, že by se Suroth mohla zabít. Možná byla tak tvrdá, jak si Domon myslel. Co se mu ty zatracené kostky snažily sdělit? To bylo důležité. Pak Tom začal mluvit a Mat zapomněl na to, jak tvrdá by Tuon mohla být, a dokonce i na kostky. „Tylin je mrtvá. Ze strachu z nepokojů to udržovali v tajnosti, ale jeden z palácových gardistů, mladý poručík, co nezvlád svou pálenku, mi řekl, že plánují její pohřební hostinu a Beslanovu korunovaci na stejnej den.“

„Jak?“ chtěl vědět Mat. Byla starší než on, ale ne o tolik! Beslanova korunovace. Světlo! Jak se s tím Beslan srovná, když Seanchany tolik nenávidí? Zapálit ty zásoby na Přístavní silnici byl jeho nápad. Byl by se pokusil o povstání, kdyby ho Mat nebyl přesvědčil, že jediným výsledkem by bylo vraždění, a ne Seanchanů. Tom zaváhal a palcem si uhladil kníry. Nakonec si povzdechl. „Našli ji v ložnici ráno potý, co jsme odešli, Mate, pořád svázanou na rukou a na nohou. Hlavu... Měla utrženou hlavu.“

Mat si neuvědomil, že se mu podlomila kolena, dokud se nepřistihl, jak sedí na podlaze. V hlavě mu bzučelo. Slyšel její hlas. Jestli si nebudeš dávat pozor, selátko, přijdeš o hlavu a to by se mi nelíbilo. Setalle se předklonila a soucitně mu přitiskla ruku na tvář.

„Hledačky větru?“ zeptal se dutě. Víc říkat nemusel. „Podle toho, co říkal ten poručík, se Seanchané usnesli, že vina padá na Aes Sedai. Protože Tylin přísahala věrnost Seanchanům. To ohlásí na její pohřební hostině.“

„Tylin zemřela tu noc, kdy unikly hledačky větru, a Seanchané věří, že ji zabily Aes Sedai?“ Neuměl si představit, že je Tylin mrtvá. Dám si tě k večeři, kachňátko. „To nedává smysl, Tome.“

Tom znovu zaváhal a zadumaně se mračil. „Tady by mohlo jít o politiku, aspoň částečně, ale já myslím, že oni tomu opravdu věří, Mate. Ten poručík tvrdil, že si je naprosto jistý, že hledačky větru utíkaly tak rychle, že by se nezastavily kvůli ničemu, a nejrychlejší cesta z paláce z kotců damane nevede nikde poblíž Tylininých komnat.“

Mat zabručel. Byl si jistý, že to tak není. A i kdyby, nemohl s tím vůbec nic udělat.

„Marath’damane měly důvod Tylin zavraždit,“ ozvala se Selucia. „Musely se bát, jaký příklad znamenala pro ostatní. Jaký důvod by měly damane, o kterých mluvíš? Žádný. Ruka spravedlnosti vyžaduje motiv a důkaz, dokonce i pro damane a da’covale.“ Mluvila, jako by ta slova četla ze spisu. A koutkem oka se dívala na Tuon.

Mat se ohlédl přes rameno, ale pokud maličká žena použila ruce, aby Selucii sdělila, co má říkat, tak teď je měla složené v klíně. Pozorovala ho s neutrálním výrazem ve tváři. „To ti na Tylin tolik záleželo?“ zeptala se opatrně.

„Ano. Ne. Ať shořím, měl jsem ji rád!“ Otočil se, prohrábl si vlasy a shodil si přitom čapku. Ještě nikdy nebyl tolik rád, že se zbavil nějaké ženy, ale tohle...! „A nechal jsem ji svázanou a s roubíkem, takže nemohla ani zavolat o pomoc. Pro gholama to byla snadná kořist,“ pravil hořce. „Hledal tam mě. Nevrť hlavou, Tome. Víš to stejně dobře jako já.“

„Co je to... gholam?“ zeptala se Tuon.

„Zplozenec Stínu, má paní,“ odpověděl Tom. Ustaraně se mračil. Hned tak něčeho se nelekl, ale každý kromě úplného pitomce by se lekl gholama. „Vypadá jako člověk, ale dokáže se protáhnout i myší dírou nebo pode dveřma, a je dost silnej, aby...“ Odkašlal si. „No, to už by stačilo. Mate, mohla mít kolem sebe stovku strážných a toho tvora by to stejně nezastavilo.“ Kdyby se nedala do kopy s Matem Cauthonem, tu stovku strážných by ani nepotřebovala.

„Gholam,“ zamumlala Tuon trpce. Najednou klouby ruky udeřila Mata do hlavy. On si přitiskl dlaň na to místo a nevěřícně se ohlédl přes rameno. „Jsem moc ráda, že jsi Tylin věrný, Tretko,“ sdělila mu přísně, „ale nedovolím ti pověrčivost. To nedovolím. Tylin to nedělá žádnou čest.“ Světlo ho spal, Tylinina smrt jí dělala asi stejné starosti jako to, jestli Suroth spáchá či nespáchá sebevraždu. Co za ženskou si to bude muset vzít?

Když na dveře kdosi zabušil pěstí, ani se nenamáhal vstát. Cítil se v jádru otupělý a na povrchu celý odřený. Blaeric do vozu vrazil bez ptaní a z tmavohnědého pláště mu kapala voda. Plášť to byl starý, místy téměř prodřený, ale jemu zřejmě nezáleželo na tom, jestli je mokrý. Strážce všechny kromě Mata ignoroval, nebo skoro všechny. Ve skutečnosti si udělal chvilku, aby se zamyslel nad Seluciiným poprsím! „Joline tě chce, Cauthone,“ prohlásil s pohledem stále upřeným na ni. Světlo! Tohle bylo to poslední, co Mat dnes potřeboval.

„Kdo je Joline?“ chtěla vědět Tuon.

Mat si jí nevšímal. „Vyřiď Joline, že za ní zajdu, jakmile vyjedeme, Blaeriku.“ Poslední, po čem toužil, bylo muset poslouchat další stížnosti Aes Sedai.

„Chce tě hned, Cauthone.“

Mat se s hlubokým povzdechem zvedl a zdvihl z podlahy svou čepici. Blaeric se tvářil, jako by ho jinak hodlal vyvléct za límec. V současné náladě by byl Mat schopný do něj vrazit nůž, kdyby na něj sáhl. A nakonec by skončil se zlomeným vazem, protože strážci nebrali nůž mezi žebry na lehkou váhu. Byl si celkem jistý, že když to jednou směl udělat, skončil mrtvý, a nebylo to z těch starých vzpomínek. Rozhodně nehodlal podstupovat rizika, kterým se mohl vyhnout.

„Kdo je Joline, Tretko?“ Kdyby nevěděl opak, řekl by, že Tuon mluví žárlivě.

„Zatracená Aes Sedai,“ zamumlal, narazil si na hlavu čepici a dostal první a asi i poslední dnešní malé potěšení. Tuon šokem spadla brada. Zavřel za sebou dveře dřív, než mohla přijít na to, co říci. Velice malou radost. Jeden motýlek na hromadě hnoje. Tylin byla mrtvá a ať už Tom říkal cokoliv, mohli to ještě hodit na hledačky větru. A to nemluvil o Tuon a těch zatracených kostkách. Velice malý motýlek na velice velké hromadě hnoje.

Obloha byla zatažená a lilo jako z konve. Ve chvilce měl mokré vlasy, i přes čepici, a promáčený i kabát. Blaeric si toho nevšímal. Mat se mohl jen nahrbit a čvachtat loužemi na cestě. Navíc, než by si došel do vozu pro plášť, stejně by byl promočený na kůži. Kromě toho, počasí odpovídalo jeho náladě.

K jeho velkému překvapení, déšť nedéšť, za tu krátkou dobu, co byl uvnitř, lidé venku odvedli spoustu práce. Plátěná stěna byla dole a polovina vozů se zásobami kolem Tuonina vozu byla také pryč. Stejně jako většina uvázaných koní. Kolem po silnici rachotila velká železná klec s černohřívým lvem, tažená ospalým spřežením. Koně si spícího lva nevšímali stejně jako deště. Účinkující se již začínali vydávat na cestu, i když jak udržovali pořádek, to byla záhada. Většina stanů zmizela. Někde už odjely tři jasně barevné vozy, prve stojící vedle sebe, jinde byl pryč každý druhý a ještě dál vozy stále čekaly jako pevná hradba. Jediné, podle čeho se dalo poznat, že cirkusáci neprchají, byl Luca v jasně červeném plášti, popocházející ulicí, kde se chvílemi zastavil, aby nějakého muže poplácal po rameni nebo některé ženě pošeptal cosi, co ji rozesmálo. Kdyby se cirkus rozpadal, Luca by byl honil ty, kdo by se snažili odjet. Držel celý cirkus pohromadě hlavně svým přesvědčovacím umem a nikdy nenechal nikoho odejít, aniž by téměř ochraptěl, jak se mu to snažil rozmluvit. Mat věděl, že by ho mělo potěšit, že ho tu vidí, i když by ho nikdy nenapadlo, že by mu mohlo dojít zlato, ale v této chvíli pochyboval, že by ho cokoliv mohlo přimět cítit se jinak než otupěle a rozzlobeně.

Vůz, ke kterému ho Blaeric vedl, byl skoro stejně velký jako Lucův, ale nebyl barevný, nýbrž obílený. Bílá už dávno oprýskala a déšť ji smýval, takže byla spíš šedá tam, kde se ještě neobjevilo holé dřevo. Vůz patřil skupině klaunů, čtyřem morousům, kteří si divákům pro radost malovali obličeje, polévali se navzájem vodou a mlátili se nafouknutými prasečími měchýři a jinak utráceli čas a peníze za víno, kolik ho jen dokázali koupit. S tím, co jim Mat za pronájem zaplatil, mohli být opilí měsíce, a ještě víc stálo přimět někoho, aby je vzal k sobě.

Do vozu již byli zapřažení čtyři kosmatí, nezajímaví koně a Fen Mizar, Jolinin druhý strážce, seděl na kozlíku, zabalený ve starém šedém plášti a s opratěmi v ruce. Šikmé oči upíral na Mata jako vlk na drzé štěně. Strážcům se Matův plášť od samého začátku nelíbil, určitě by dokázali sestry dostat do bezpečí, jakmile by jednou překonaly městské hradby. Možná ano, ale Seanchané důkladně pátrali po ženách, které dokážou usměrňovat – cirkus sám prohledali po pádu Ebú Daru aspoň čtyřikrát – a stačilo maličké uklouznutí a všichni by skončili v kotli. Z toho, co říkali Egeanin a Domon, dokázali hledači přimět i balvan, aby pověděl všechno, co kdy viděl. Naštěstí si nebyly všechny sestry tak jisté jako Jolinini strážci. Aes Sedai obvykle váhaly, když se nemohly dohodnout, co dělat.

Když Mat došel ke schůdkům za vozem, Blaeric mu opřel ruku o prsa a zastavil ho. Obličej měl jako vytesaný ze dřeva a na tom, že mu po tvářích stéká voda, mu záleželo asi stejně jako dřevu. „S Fenem jsme ti vděční, že jsi ji dostal z města, Cauthone, ale tohle nemůže pokračovat. Sestry jsou natlačené, musí se dělit s ostatními ženami, a takhle to dál jít nemůže. Jestli nenajdeme jiný vůz, dojde k potížím.“

„Kvůli tomu to všecko je?“ zeptal se Mat nakvašeně a přitáhl si límec. Ne že by to pomohlo. Už měl úplně mokrá záda a vepředu na tom nebyl o moc líp. Jestli ho sem Joline vytáhla jen proto, aby mohla zase fňukat kvůli ubytování...

„Ona ti řekne, kvůli čemu to je, Cauthone. Jenom si pamatuj, co jsem řekl.“

Mat s tichým spíláním vylezl po zablácených schůdcích a vstoupil. Dveřmi ani moc nepráskl.

Vnitřek vozu vypadal dost podobně jako u Tuon, i když tady byly čtyři palandy, dvě sklopené ke stěnám nad dalšími dvěma. Neměl tušení, jak se tady vyspí šest žen, ale tušil, že to nejde zrovna klidně. Vzduch ve voze málem praskal jako mastnota na plotně. Na každé z dolních postelí seděly tří ženy a různě pozorovaly nebo ignorovaly ženy sedící naproti. Joline, která nikdy nebyla držena jako damane, se chovala, jako by tři sul’dam neexistovaly. Jak si tak četla v malé, ve dřevě vázané knížce, byla každým coulem Aes Sedai a nadutost na tyčce, i přes obnošené modré šaty, jež donedávna patřily ženě, která cvičila lvy. Druhé dvě sestry však věděly z první ruky, jaké to je být damane. Edesina tři sul’dam pozorovala ostražitě, jednu ruku položenou na noži, a Teslyn neustále uhýbala pohledem a dívala se kamkoliv kromě na sul’dam a mačkala si tmavé vlněné sukně. Mat nevěděl, jak Egeanin donutila tři sul’dam, aby pomohly uprchnout damane, ale i když je úřady hledaly stejně usilovně jako Egeanin, ani o vlásek nezměnily svůj postoj k ženám, které umějí usměrňovat. Bethamin, vysoká a tmavá jako Tuon, v ebúdarských šatech s velmi hlubokým výstřihem a sukněmi přišitými nad kolenem, aby byly vidět vybledlé červené spodničky, vypadala jako matka čekající na to, až dítě nevyhnutelně udělá nějakou lumpárnu, a žlutovlasá Seta, v šedém suknu s vysokým límcem, které ji krylo od brady po paty, se tvářila, že studuje nebezpečné psy, které bude dříve nebo později nutné strčit do klece. Renna, ta, jež mluvila o sekání rukou a nohou, předstírala, že si taky čte, ale každou chvíli zvedla klamně mírné hnědé oči od útlého svazku a překontrolovala Aes Sedai a pokaždé se u toho nepříjemně usmála. Mat by nejraději začal klít dřív, než některá vůbec otevřela pusu. Moudrý muž se držel dál od žen, když spolu byly na nože, zvlášť když mezi nimi byly Aes Sedai, ale takhle to bylo vždycky, když vstoupil do tohoto vozu.

„Mělo by to být důležitý, Joline.“ Rozepnul si kabát a snažil se z něj vytřást vodu. Usoudil, že jednodušší bude ho vykroutit. „Právě jsem zjistil, že tu noc, kdy jsme odcházeli, gholam zabil Tylin, a nemám náladu na stížnosti.“

Joline si vyšívanou záložkou pečlivě označila místo a složila knihu v dlaních, než promluvila. Aes Sedai nikdy nespěchají, jenom čekají, až to udělají všichni ostatní. Bez něj by už teď nejspíš sama nosila a’dam, ale on si taky nikdy nevšiml, že by Aes Sedai byly vyhlášené svou vděčností. To, co řekl o Tylin, přešla. „Blaeric mi sdělil, že cirkus se již vydal na cestu,“ pronesla chladně, „ale ty to musíš zastavit. Luca poslechne jenom tebe.“ Nepatrně přitom stiskla rty. Aes Sedai také nebyly zvyklé na to, že je někdo neposlechl, a zelené neuměly právě nejlépe skrývat svou nelibost. „Prozatím musíme na Lugard zapomenout. Musíme se přepravit přes přístav a jít do Illianu.“

To byl jeden z mnoha špatných návrhů, které od ní slyšel, i když ona to pochopitelně nemyslela jako návrh. V tom byla ještě horší než Egeanin. Když už byla polovina cirkusu na cestě, trvalo by celý den jenom dostat všechny k přívozu, a to by navíc znamenalo vstoupit do města. Cesta do Lugardu by cirkus odvedla od Seanchanů, jak nejrychleji to jen šlo, zatímco podél celé hranice s Illianem tábořili vojáci, a možná i dál. Egeanin se zdráhala povědět, co věděla, ale Tom uměl tyhle věci vyzvědět. Mat se ale nenamáhal něco říkat. Ani nemusel.

„Ne,“ pronesla Teslyn napjatým hlasem a její illiánský přízvuk byl dost výrazný. Naklonila se přes Edesinu a vypadala, jako by třikrát denně žvýkala kamení, tvrdá, zuby zaťaté, ale v očích měla nejistotu, kterou tam vložilo pár týdnů, co strávila jako damane. „Ne, Joline. Už jsem ti říkala, že to nemůžeme riskovat! Nemůžeme!“

„Světlo!“ vyplivla Joline a praštila s knihou na podlahu. „Ovládej se, Teslyn! To, že tě chvilku drželi v zajetí, není důvod se hned zhroutit!“

„Zhroutit? Zhroutit? Nech je, ať ti nasadí ten obojek, a potom si mluv o zhroucení!“ Teslyn vyletěla ruka ke krku, jako by stále ještě cítila a’dam. „Pomoz mi ji přesvědčit, Edesino. Kvůli ní skončíme zase s obojkem, jestli ji to necháme udělat!“

Edesina se opřela o zeď – štíhlá, hezká žena s černými vlasy do pasu, a vždycky mlčela, když se červená a zelená hádaly, což dělávaly často – ale Joline se na ni ani nepodívala. „Ty žádáš vzbouřenkyni o pomoc, Teslyn? Měly jsme ji nechat Seanchanům! Poslouchej mě. Cítíš to právě tak jako já. Opravdu bys raději čelila většímu nebezpečí, aby ses vyhnula menšímu?“

„Menšímu!“ prskla Teslyn. „Nevíš nic o –!“

Renna natáhla ruku a upustila knihu na podlahu, až to prásklo. „Kdyby nás můj pán na chvilku opustil, pořád máme a’dam a můžeme tyhlety holky rychle naučit slušnému chování.“ Její přízvuk zněl jako hudba, ale úsměv ze rtů jí nikdy nedostoupil až k hnědým očím. „Nikdy se nevyplácí nechat je se ulívat.“ Mluvila, jako by myslela vážně to, co říká. Joline na tři sul’dam zírala s rozčilenou nevírou, ale Edesina se prudce narovnala a s odhodlaným výrazem popadla svůj nůž a Teslyn se naopak přitiskla ke zdi, ruce pevně sepjaté v pase.

„To nebude nutné,“ řekl Mat po chvíli. Jen po krátké chviličce. Nicméně jakkoliv bylo příjemné mít Joline „usazenou", Edesina byla schopná nůž vytáhnout, a to by vypustilo kočku mezi kuřata bez ohledu na to, jak by to nakonec dopadlo. „O jakém větším nebezpečí to mluvíš, Joline? Joline? Jaké nebezpečí je právě teď větší než Seanchané?“

Zelená usoudila, že její civění na Bethamin žádný dojem nedělá, a obrátila se místo toho na Mata. Kdyby nebyla Aes Sedai, byl by řekl, že se tváří trucovitě. Joline nesnášela vysvětlování. „Když už to musíš vědět, někdo usměrňuje.“ Teslyn a Edesina kývaly, červená sestra váhavě, žlutá důrazně.

„V táboře?“ vylekal se Mat a přitiskl ruku na stříbrnou liščí hlavu pod košilí, ale medailonek nebyl studený.

„Daleko,“ přiznala Joline, stále neochotně. „Na severu.“

„Mnohem dál, než by kterákoliv z nás měla být schopná vycítit usměrňování,“ přidala se Edesina s nádechem strachu v hlase. „Zpracovávané množství saidaru musí být obrovské, nepředstavitelné.“ Odmlčela se, když po ní Joline loupla pohledem. Ta se pak obrátila zpátky k Matovi, jako kdyby se rozhodovala, kolik mu toho má povědět.

„Na tuto vzdálenost,“ pokračovala, „bychom neměly být schopné při usměrňování vycítit kteroukoliv sestru z Věže. Musí to být Zaprodanci, a ať dělají cokoliv, nechceme se k tomu přiblížit víc, než bude nezbytně nutné.“

Mat chvíli mlčel, pak konečně promluvil: „Jestli je to dost daleko, budeme se držet plánu.“

Joline se dál hádala, ale on ji prostě neposlouchal. Kdykoliv pomyslel na Randa nebo Perrina, hlavou mu zavířily barvy. Usoudil, že to patří k tomu být ta’veren. Tentokrát nemyslel ani na jednoho z nich, ale barvy se náhle objevily, vějíř tisíce duh. Tentokrát barvy skoro vytvořily obraz, nejasnou podobu snad muže a ženy, sedící na zemi tváří k sobě. Vzápětí to zmizelo, ale on to věděl stejně jistě, jako znal své jméno. Ne Zaprodanci. Rand. A nemohl nemyslet na to, co Rand asi dělal, když se kostky zastavily.