Křižovatka soumraku

24 Bouře sílí

Okny do Randovy ložnice mělo pronikat odpolední slunce, ale venku pršelo a všechny lampy byly zapálené, aby zahnaly houstnoucí šero. Okenními tabulkami rachotil hrom. Od Dračí stěny se rychleji než cválající kůň přihnala zuřivá bouře a znovu přinesla zimu, až se déšť pomalu měnil ve sníh. Do domu bušily kapky mrznoucího deště a přes oheň planoucí v krbu byl v místnosti lezavý chlad.

Rand ležel v posteli, nohy v holínkách položené na přehozu, zíral na baldachýn a snažil se uspořádat si myšlenky. Bouře venku si mohl nevšímat, ale Min, choulící se mu k boku, to bylo něco zhola jiného. Nesnažila se ho rozptylovat, dělala to úplně mimoděk. Co si s ní počne? A s Elain a Aviendhou? Ty dvě cítil v hlavě jenom nejasně, protože byly až v Caemlynu. Aspoň předpokládal, že jsou stále ještě v Caemlynu. Když došlo na ty dvě, nebyly předpoklady právě nejbezpečnější. V této chvíli jen zhruba vnímal směr, kde byly, a to, že jsou naživu. Min se mu ale pevně tiskla k boku a z pouta cítil stejné chvění jako z jejího živoucího těla. Nebylo už příliš pozdě, aby Min udržel v bezpečí, aby udržel v bezpečí Elain a Aviendhu?

Proč si myslíš, že dokážeš kohokoliv udržet v bezpečí? zašeptal mu v hlavě Luis Therin Telamon. Z mrtvého šílence se stal dobrý přítel. Všichni umřeme. Jen doufej, že je nezabiješ ty. Nebyl příjemný přítel, jenom přítel, jehož se nemohl zbavit. Už se nebál, že Min, Elain nebo Aviendhu zabije, o nic víc, než se bál, že zešílí. Tedy aspoň že zešílí víc, než už byl, s mrtvým mužem v hlavě a občas zamlženým obličejem, který téměř poznával. Odváží se na něco z toho zeptat Cadsuane?

Nikomu nevěř, zamumlal Luis Therin a zasmál se. Včetně mě.

Min ho bez varování praštila do žeber, až zachroptěl. „Začínáš být melancholický, ovčáku,“ zavrčela. „Jestli si děláš starosti kvůli mně, tak přísahám, že…“ Min uměla vrčet na mnoho způsobů a každý odpovídal jinému pocitu, jenž plynul poutem. Teď od ní cítil slabé podráždění navíc prodchnuté obavami a občas ho popíchlo cosi ostrého, jak mu nechtěla přímo utrhnout hlavu. Taky uměla vrčet, až se rozesmál nad tím, jaké z pouta plynulo pobavení, i když se už hodně dlouho nesmál, a někdy vrčela hrdelně, z čehož se mu rozbouřila krev v žilách.

„Teď ani náhodou,“ varovala ho, než stačil pohnout rukou, kterou jí podpíral záda, vyskočila z postele a káravě si popotáhla vyšívaný kabát. Od chvíle, kdy se s ním spojila, mu uměla číst myšlenky ještě lépe, a to byla předtím hodně dobrá. „Co s nimi budeš dělat, Rande? Co udělá Cadsuane?“ Za okny proletěl blesk dost jasný, aby přerazil světlo lamp, a okenní tabulkou zatřásl hrom.

„Ještě nedokážu dopředu přijít na to, co udělá, Min. Proč by to dneska mělo být jiné?“

Silná péřová matrace se zhoupla, jak přehodil nohy přes pelest a posadil se čelem k ní. Téměř si bezmyšlenkovitě přitiskl ruku na staré rány, jenže pohyb změnil a zapnul si místo toho kabát. Staré, zpola zahojené, ale nikdy nevyhojené rány, které ho trápily od Shadar Logothu. Nebo je možná jen cítil, jejich žár byl lapen v oblasti menší než dlaň ruky. Rány, o kterých doufal, že se po Shadar Logothu zahojí. Možná jenom neuplynulo dost času, aby cítil nějaký rozdíl. Min ho praštila do druhého boku – na to si vždycky dávala pozor, i když na něj občas byla hodně tvrdá – ale myslel si, že před ní bolest utají. Ty obavy v jejích očích a v její hlavě musely být kvůli Cadsuane. Nebo ostatním.

Zámek a okolní budovy teď byly přeplněné. Připadalo mu nevyhnutelné, že dřív nebo později se někdo pokusí využít strážce v Cairhienu. Jejich Aes Sedai neroztrubovaly, že jdou hledat Draka Znovuzrozeného, ale ani to příliš netajily. Přesto nečekal ty, kdo dorazili s nimi. Davram Bashere se stovkou svých saldejských vojáků od lehké jízdy sesedl v protivném, větrem hnaném dešti a nadával na zničená sedla. Přijelo půl tuctu černě oděných asha’manu, kteří se z nějakého důvodu před lijákem nechránili. Jeli s Basherem, ale byli jako dva různé oddíly, dorazivší chvilku po sobě, a měli se před sebou pořád na pozoru. A jedním z asha’manů byl Logain Ablar. Logain! Asha’man s mečem a drakem na límci! Bashere a Logain si s ním oba chtěli promluvit, ale o samotě a už rozhodně ne v přítomnosti toho druhého. Ať to však bylo nečekané, nejpřekvapivějšími hosty nebyli. Rand si zprvu myslel, že těch osm Aes Sedai musejí být přítelkyně Cadsuane, ale byl by přísahal, že ona je z jejich příjezdu stejně překvapená jako on. A ještě divnější bylo, že všechny až na jednu zřejmě přijely s asha’many! Nebyly zajatkyně a rozhodně ne strážkyně, ale Logain to v Bashereho přítomnosti nechtěl vysvětlovat a Bashere nehodlal Logainovi přepustit příležitost promluvit si s Randem o samotě jako první. Teď všichni osychali a usazovali se v pokojích, takže měl čas uspořádat si myšlenky. Tedy jak to jen šlo, když byla Min vedle něj. Co Cadsuane udělá! No, snažil se jí zeptat na radu. Události je však předběhly oba dva. Bylo rozhodnuto, ať už si Cadsuane myslela cokoliv. Za okny znovu projel blesk. Blesky se Cadsuane zřejmě líbily. Člověk nikdy nepoznal, kam uhodí.

Alivia ji vyřídí, zamumlal Luis Therin. Pomůže nám zemřít. Odstraní pro nás Cadsuane, jestli jí řekneš.

Já ji nechci zabít, sdělil v duchu Rand mrtvému muži. Nemůžu si dovolit, aby zemřela. Luis Therin to věděl stejně tak dobře jako Rand, ale stejně si cosi brumlal. Od Shadar Logothu byl občas méně bláznivý. Nebo možná Rand byl víc bláznivý. Nakonec už bral hovor s mrtvým mužem ve své hlavě jako běžnou věc, což bylo stěží v pořádku.

„Musíš něco udělat,“ zamumlala Min a zkřížila ruce na prsou. „Logainova aura stále hovoří o slávě a silněji než dřív. Možná si ještě pořád myslí, že je skutečný Drak Znovuzrozený. A v obrazech, které jsem viděla kolem urozeného pána Davrama, jsem viděla něco… temného. Jestli se obrátí proti tobě nebo zemře… Slyšela jsem, jak jeden voják říkal, že by mohl zemřít urozený pán Dobraine. Ztráta jednoho z nich by byla hrozná rána. Ztratit všechny tři, z toho by ses mohl vzpamatovávat víc než rok.“

„Jestli jsi to viděla, tak se to stane. Musím udělat, co půjde, Min, ne dělat si starosti kvůli tomu, co nedokážu.“ Upřela na něj jeden z těch pohledů, kterých mají ženy v zásobě fůry, jako by se on snažil začít hádku.

Ozvalo se zaškrábání na dveře. Rand se otočil a Min změnila postoj. Tušil, že vytáhla z pochvy vrhací nůž a schovala ho v ruce. Nosila u sebe víc nožů než Tom Merrilin. Nebo Mat. V hlavě mu zavířily barvy a skoro se poskládaly do… čeho? Muže na kozlíku? Nebyla to tvář, která se mu občas objevovala před očima, a celý výjev vzápětí zmizel, ale bez toho, aby se mu zatočila hlava, což se mu stávalo vždy, když se objevil ten obličej.

„Pojď,“ vyzval ji Rand a zvedl se.

Když Elza vstoupila, roztáhla tmavozelené suknice v elegantním pukrleti a oči jí přímo zářily. Byla to žena příjemná napohled a byla chladně samolibá jako kočka. Min si skoro ani nevšimla. Ze všech sester, které mu odpřisáhly věrnost, byla Elza nejdychtivější. Vlastně byla jediná ochotná. Ostatní měly k té přísaze své důvody a Verin a sestry, které za ním přišly k Dumajským studním, neměly tváří v tvář t’averen jinou možnost, ale přes to, jak chladně se tvářila navenek, Elza jako by uvnitř hořela vášní, chtěla ho dostat do Tarmon Gai’donu. „Říkal jsi, že chceš okamžitě vědět, pokud přijde nějaký ogier,“ vyhrkla a vůbec z něj nespouštěla oči.

„Loial!“ vykřikla radostně Min, a jak běžela kolem Elzy, vrátila nůž zpátky do rukávu. Elza při spatření oceli zamrkala. „Kdyby tě Rand nechal odejít do pokoje dřív, než jsem tě uviděla, zabila bych ho!“ Pouto říkalo, že to tak nemyslí. Ne doslova.

„Děkuju,“ řekl Rand Elze a poslouchal veselé zvuky z obývacího pokoje, Minin smích a Loialův bouřlivý ogierský chechtot, až se třásla země. Venku zaduněl hrom.

K vášni Aes Sedai možná patřilo i to, že chtěla vědět, co řekl Loialovi, protože stiskla rty a zaváhala, než udělala další pukrle a odplula z ložnice. Krátké ticho z obývacího pokoje prozradilo, že tudy prochází, pak se opět ozval veselý smích. Teprve tehdy uchopil jedinou sílu. Snažil se, aby ho při tom nikdo neviděl.

Vletěl do něj oheň žhavější než slunce a chlad, že vedle něj vypadala nejhorší zimní vánice jako jarní počasí, a vše zuřivě vířilo a hrozilo, že ho to smete, pokud nebude na chviličku dávat pozor. Chopit se saidínu byl boj o přežití. Ale zelené římsy náhle vypadaly zelenější, jeho černý kabát černější a zlatá výšivka víc zlatá. Viděl hrozby vyřezané mezi šlahouny na sloupcích postele, viděl slabé stopy, jež tu před mnoha lety zanechal truhlář při broušení. Díky saidínu se cítil, jako by byl bez něj poloslepý a bez citu. To byla jen část toho, co cítil.

Čistý, šeptal Luis Therin. Zase je úplně čistý.

Ano, to byl. Špína, která na mužské polovici jediné síly lpěla od Rozbití světa, byla pryč. To ovšem neznamenalo, že se mu udělá špatně, když se jí dotkne, že nebude mít silné nutkání předklonit se a vyprázdnit obsah žaludku na podlahu. Místnost se s ním zatočila a on se musel opřít o sloupek u postele, aby neupadl. Nevěděl, proč se mu pořád dělá tak špatně, když je špína pryč. Luis Therin to také nevěděl, nebo mu to aspoň nechtěl říci. Ale nevolnost byla důvodem, proč nedovolil, aby ho někdo viděl, když uchopil saidín, pokud tomu mohl zabránit. Elza možná hořela touhou uvidět ho v Poslední bitvě, ale příliš mnoho jiných by ho nechalo padnout, a ne všichni byli temní druzi.

V té chvíli slabosti po saidínu sáhl mrtvý. Rand cítil, jak se k němu chtivě žene. Bylo mnohem těžší než dřív ho zahnat? Jistým způsobem byl Luis Therin od Shadar Logothu jeho pevnou součástí. Nebylo to důležité. Musel ujít už jen kousek, než bude moci zemřít. Musel vydržet jenom do té doby. Zhluboka se nadechl, přešel pozůstatky nevolnosti a za zvuků hromu vešel do obývacího pokoje.

Min stála uprostřed, držela Loialovu ruku ve svých a usmívala se na něj. Musela ho držet oběma rukama a stejně ji ani zdaleka nezakryla. Loialovi chybělo jenom půl lokte, aby se hlavou neotíral o strop. Měl na sobě čistý kabát z tmavomodrého sukna, jenž se mu rozšiřoval přes baňaté kalhoty k vrškům po kolena vysokých holínek, ale pro jednou neměl kapsy nadité knihami. Oči o velikosti podšálků se mu při pohledu na Randa rozzářily a začal se usmívat od ucha k uchu. Štětičky na uších mu vyčnívaly z husté kštice a chvěly se mu radostí.

„Urozený pán Algarin má ogierské hostovské pokoje, Rande,“ zahřměl hlasem připomínajícím velký buben. „Umíš si to představit? Má jich šest! Pochopitelně se nějakou dobu nepoužívaly, ale každý týden je větrají, takže nejsou zatuchlé, a povlečení je dobré, lněné. Už jsem si myslel, že se zase budu krčit v posteli pro lidi. Hmm. Nezůstaneme tu dlouho, že ne?“ Trochu svěsil dlouhé uši a nejistě jimi zastříhal. „Myslím, že bychom neměli. Totiž, mohl bych si zvyknout na to, že mám opravdickou postel, a to by nešlo, když mám zůstat s tebou. Chci říct… Tedy, ty víš, co myslím.“

„Ano, vím,“ přitakal Rand tiše. Mohl se nad ogierovými obavami zasmát. Měl by se tomu zasmát. Ale poslední dobou mu smích nějak unikal. Spletl kolem místnosti síť proti odposlouchávání a zauzlil ji, aby mohl saidín propustit. Poslední stopy nevolnosti okamžitě zmizely. Obvykle nevolnost s trochou námahy ovládal, ale nemělo smysl se namáhat, když to nebylo nutné. „Nenavlhla ti nějaká knížka?“ Loialovou hlavní starostí hned po příchodu byly jeho knihy.

Randovi náhle došlo, že na to, co udělal, myslel jako na předení sítě. Tak by to podal Luis Therin. Takové věci se stávaly až příliš často, obraty druhého muže se měnily ve věty, které mu táhly hlavou, a jeho vzpomínky se mísily s Randovými. On byl Rand al’Thor, ne Luis Therin Telamon. Spletl ochranu a zavázal tkanivo, nespředl síť a nezauzlil ji. Ale obojí mu přišlo stejně příhodné.

„Namočily se mi Eseje Willima z Maneches,“ postěžoval si znechuceně Loial a prstem tlustým jako klobása si přetřel horní ret. Nedával si pozor při holení, nebo mu pod širokým nosem začínal rašit knír? „Možná se na stránkách udělají skvrny. Neměl jsem být tak neopatrný, ne s knihou. A moje poznámky zvlhly také. Ale inkoust se nerozpil. Všechno se dá přečíst, ale opravdu si musím vyrobit pouzdro, abych ochránil…“ Pomalu se zamračil a dlouhé obočí mu viselo až na tváře. „Vypadáš velmi unaveně, Rande. Vypadá velice unaveně, Min.“

„Moc pracoval, ale teď již odpočívá,“ bránila ho Min a Rand se usmál. Trošičku. Min ho bude vždycky bránit, i před přáteli. „A ty odpočíváš, ovčáku,“ dodala, pustila Loialovu velkou ruku a dala si pěsti v bok. „Sedni si a odpočiň si. Tak se posaď, Loiale. Jestli na tebe budu muset takhle koukat nahoru, dostanu do krku křeč.“

Loial se zasmál, znělo to jako býčí řev, a pochybovačně se zadíval na křesla s rovnými opěradly. Ve srovnání s ním vypadala jako pro děti. „Ovčáku. Ani nevíš, jak velice rád slyším, že mu tak říkáš, Min.“ Opatrně se posadil. Prostě vyřezávané křeslo pod ním zavrzalo a kolena měl až pod bradou. „Promiň, Rande, ale je to legrační a v posledních měsících jsem se moc nenasmál.“ Křeslo vydrželo. Loial se rychle podíval ke dveřím a trochu příliš hlasitě dodal: „Karldin nemá žádný smysl pro humor.“

„Můžeš mluvit otevřeně,“ upozornil jej Rand. „Jsme v bezpečí za… za ochranou.“ Skoro řekl za štítem, což nebylo totéž. Akorát že on věděl, že je.

Na sezení byl příliš utahaný, stejně jako byl příliš unavený, než aby v noci klidně usnul – únavou ho až bolelo v kostech – a tak zůstal stát před krbem. Vítr v komíně rozdmýchával plameny v ohništi a do místnosti občas zanesl kouř. Do oken stále narážel déšť, ale hromobití se přesunulo dál. Bouřka možná končila. Rand sepjal ruce za zády a otočil se. „Co řekli starší, Loiale?“

Místo aby Loial odpověděl přímo, zadíval se na Min, jako kdyby hledal povzbuzení nebo podporu. Ona seděla s nohou přes nohu na krajíčku modrého křesla. Na ogiera se usmála a kývla, a on si ztěžka povzdychl, jako by to byl vítr vanoucí z hluboké jeskyně. „S Karldinem jsme navštívili všechny državy, Rande. Všechny až na Državu Šangtaj, pochopitelně. Tam jsem jít nemohl, ale všude jsme nechali zprávu a Daiting není od Šangtaj daleko. Někdo ji tam doručí. Velký pařez se sejde v Šangtaji a to přiláká davy. Tohle je poprvé, co se má pařez sejít za tisíc let, poprvé od doby, kdy lidé bojovali ve stoleté válce, a Šangtaj byla na řadě. Musí zvážit něco velice důležitého, ale nikdo mi nechce říct, kvůli čemu byl svolán. O pařezu ti neřeknou, dokud ti nenarostou vousy,“ zamručel a přejel si úzký proužek strniště na široké bradě. Očividně hodlal svůj nedostatek napravit, ačkoli si nebyl jistý, zda to dokáže. Loialovi bylo devadesát, jenomže na ogiera byl ještě kluk.

„Co starší?“ zopakoval Rand trpělivě. S Loialem musel mít člověk trpělivost, ostatně jako s každým ogierem. Oni nevnímali čas stejně jako lidé – který člověk by po tisíci letech uvažoval o tom, kdo je na řadě? – a Loial uměl být zdlouhavý, pokud dostal sebemenší příležitost. Hodně zdlouhavý.

Zatřásly se mu štětičky na uších a znovu se podíval na Min. Ona se na něj povzbudivě usmála. „Inu, jak jsem říkal, navštívil jsem všechny državy kromě Šangtaj. Karldin dovnitř nešel. Radši spal každou noc pod keřem, než by se nechal odříznout od pravého zdroje byť jen na minutku.“ Rand neřekl ani slovo, ale Loial zvedl ruce dlaněmi nahoru. „Už se k tomu dostávám, Rande. Opravdu. Udělal jsem, co jsem mohl, ale nevím, jestli to bylo dost. V državě v Hraničních státech mi řekli, ať jdu domů a nechám věci v rukou starších a moudřejších. A taky v Shadoon a Mardoon, v horách na Stínovém pobřeží. Ostatní državy souhlasily, že budou strážit brány. A někdo to určitě vzkáže i do Šangtaje. Starším v Šangtaji se odjakživa nelíbilo, že mají bránu hned za državou. Musel jsem od staršího Hamana slyšet aspoň stokrát, že je nebezpečná. Vím, že ji taky budou hlídat.“

Rand pomalu kývl. Ogierové nikdy nelhali, nebo přinejmenším těch pár, kteří se o to pokusili, odvedli tak bídnou práci, že to zřídkakdy zkoušeli podruhé. Slovo ogiera platilo stejně jako přísaha člověka. Brány budou dobře stráženy. Až na tu v Hraničních státech a v horách jižně od Amadicie a Tarabonu. Od brány k bráně mohl člověk putovat od Páteře světa k Arythskému oceánu a od Hraničních států k Bouřlivému moři podivným světem stojícím jaksi mimo čas, nebo možná vedle něj. Za dva dny na cestách mohl urazit dvě stě mil nebo pět set, podle toho, jakou stezku si vybral. A pokud byl ochoten riskovat. Na cestách mohl poutník snadno zemřít nebo něco ještě horšího. Cesty dávno zabrala tma a zkáza. Trollokům na tom ale nezáleželo, alespoň ne, když je hnali myrddraalové. Trolloci se starali pouze o zabíjení, zvlášť když je poháněl myrddraal. A devět bran zůstane nehlídaných, takže hrozilo nebezpečí, že se kterákoliv z nich může otevřít a vyvrhnout desítky tisíc trolloků. Zřídit jakoukoliv stráž bez spolupráce s državami by mohlo být nemožné. Velice mnoho lidí nevěřilo, že ogierové existují, a jenom málokdo z těch, kdo to věděli, se s nimi chtěl zaplést. Možná asha’mani, pokud jich najde dost, kterým by mohl věřit.

Náhle si uvědomil, že není sám, kdo je unavený. Loial vypadal vyčerpaně a byl pohublý. Kabát měl pomačkaný a volně na něm visel. Pro ogiera bylo nebezpečné zdržovat se příliš dlouho mimo državu, a Loial opustil domov před dobrými pěti lety. Ty krátké návštěvy během posledních měsíců možná nestačily. „Možná bys teď měl zajít domů, Loiale. Država Šangtaj je jen pár dní cesty odsud.“ Křeslo poplašně zaskřípalo, jak se Loial prudce narovnal. I uši poplašeně vzpřímil. „Bude tam moje matka, Rande. Je slavná mluvčí. Velký pařez by si nenechala ujít.“

„Z Dvouřičí se sem ještě nemohla dostat,“ namítl Rand. Loialova matka byla údajně také slavná chodkyně, ale jisté hranice existovaly i pro ogiery.

„Ty mou matku neznáš,“ zahučel Loial jako temně znějící hrom. „Taky bude mít v závěsu Erith. Určitě.“

Min se k němu naklonila a v očích jí zazářilo nebezpečné světlo. „Podle toho, jak mluvíš o Erith, vím, že se s ní chceš oženit, tak proč před ní utíkáš?“

Rand si ji pozorně prohlížel od krbu. Svatba. Aviendha předpokládala, že se s ní ožení, a taky s Elain a Min, podle aielských zvyklostí. Elain si to zřejmě myslela taky, jakkoliv podivně to vypadalo. Alespoň si to myslel. A co si myslí Min? Nikdy to neřekla. Neměl jim dovolit, aby se s ním spojily. To pouto je zničí žalem, až zemře.

Teď se Loialovi třásly uši ostražitě. Uši byly jedním z důvodů, proč byli ogierové tak špatní lháři. Udělal uklidňující posunek, jako by Min byla ta větší z nich dvou. „No, já to chci, Min. Ovšemže to chci. Erith je krásná a velmi slibná. Už jsem ti vyprávěl, jak pozorně mě poslouchala, když jsem vysvětloval…? Ovšemže ano. Vyprávěl jsem to každému na potkání. Chci se s ní oženit. Ale ještě ne. Není to jako u vás lidí, Min. Ty uděláš všechno, oč tě Rand požádá. Erith bude čekat, že se usadím a zůstanu doma. Ženy nikdy nedovolují manželům někam jít nebo něco dělat, pokud to znamená opustit državu na déle než jen pár dní. Já musím dopsat svou knihu, a jak bych to měl udělat, když neuvidím všechno, co Rand udělá? Co jsem odešel z Cairhienu, určitě vykonal spoustu zajímavých věcí, a já vím, že to nikdy nedokážu napsat správně. Erith by to nepochopila. Min? Min, ty se na mě zlobíš?“

„Proč si myslíš, že se zlobím?“ opáčila chladně.

Loial si ztěžka povzdechl a tak očividně se mu ulevilo, až na něj Rand zůstal civět. Světlo, on si opravdu myslel, že řekla, že se nezlobí! Rand věděl, že když přijde na ženy, postupuje poslepu, dokonce i v případě Min – možná zvlášť v případě Min – ale Loial se bude muset ještě hodně naučit, než se s Erith ožení. Jinak ho stáhne z kůže jako chcíplou kozu. Lépe bude dostat ho z místnosti, než to Min udělá za Erith. Rand si odkašlal.

„Promysli si to přes noc, Loiale,“ navrhl. „Třeba ráno změníš názor.“ Jedna jeho část doufala, že to Loial udělá. Ogier byl až příliš dlouho mimo domov. Ale další jeho část… Mohl by Loiala využít, pokud byla pravda to, co mu Alivia vykládala o Seanchanech. Občas byl znechucený sám sebou. „V každém případě si teď potřebuju promluvit s Basherem. A Logainem.“ Kolem toho jména stiskl rty. Co to Logain dělá v černém šatu asha’mana?

Loial nevstal. Vlastně se zatvářil mnohem ustaraněji, přitiskl uši k hlavě a svěsil obočí. „Rande, musím ti něco povědět. O těch Aes Sedai, které přijely s námi.“

Za okny proletěl blesk, a jak pokračoval, zaduněl hrom, a silněji než předtím. U některých bouří znamenala přestávka jen předzvěst toho nejhoršího.

Říkal jsem ti přece, že je máš všechny zabít, když jsi měl příležitost, chechtal se Luis Therin. Říkal jsem ti to.

„Víš určitě, že jsou spojení, Samitsu?“ zeptala se Cadsuane přísně. A hodně hlasitě, aby ji bylo slyšet přes dunění hromů nad zámeckou střechou. Hromy a blesky odpovídaly její náladě. Nejradši by prskala. Bylo třeba značně velké dávky výcviku a zkušeností, aby tu jenom klidně posedávala a popíjela horký zázvorový čaj. Už hodně dlouho se nenechala ovládnout svými city, avšak teď toužila do něčeho kousnout. Nebo do někoho.

Samitsu také držela porcelánový šálek s čajem, ale ještě se nenapila, a když jí Cadsuane nabídla křeslo, přešla to. Štíhlá sestra se otočila od plamenů v krbu, a jak potřásala hlavou, rolničky v tmavých vlasech jí zacinkaly. Ani se nenamáhala pořádně si vlasy usušit, takže jí vodou ztěžklé copy visely na záda. V oříškových očích měla neklidný výraz. „Takovou otázku můžu těžko položit sestře, Cadsuane, a ony mi to rozhodně neřeknou. A kdo by to řekl? Nejdřív jsem si myslela, že jsou na tom jako Merise a Corele. A chudinka Daigian.“ Soucitně sebou cukla. Znala plný rozsah bolesti, která Daigian užírala kvůli její ztrátě. Každá sestra to po prvním strážci znala až příliš dobře. „Ale je jasné, že Toveine i Gabrelle jsou obě s Logainem. Myslím, že Gabrelle s ním spí. Pokud ke spojení došlo, udělali to muži.“

„Výměna úloh,“ zamumlala Cadsuane do čaje. Kdosi řekl, že výměna úloh je poctivá hra, ale ona nikdy nevěřila na poctivý boj. Buď člověk bojoval, nebo nebojoval, jenomže hra to nebyla nikdy. Poctivost byla pro lidi, kteří stáli bezpečně stranou a mluvili, zatímco ostatní krváceli. Naneštěstí nemohla udělat nic jiného než se snažit najít způsob, jak nastolit rovnováhu. Rovnováha nebyla totéž co poctivost. Jak se to všechno zamotalo. „Jsem ráda, že jsi mě aspoň trochu varovala, než budu muset čelit Toveine a ostatním, ale chci, aby ses hned ráno vrátila do Cairhienu.“

„Nemohla jsem nic dělat, Cadsuane,“ pronesla Samitsu hořce. „Polovina lidí, kterým vydám rozkaz, se jdou zeptat Sashalle, jestli je to správně, a druhá polovina mi řekne do očí, že ona už rozhodla jinak. Urozený pán Bashere ji přemluvil, aby pustila strážce – vůbec netuším, jak to o nich zjistil – a ona zase přemluvila Sorileu, a já nemohla vůbec nic udělat, abych to zarazila. Sorilea se chová, jako kdybych prostě abdikovala! Nechápe to a dala jasně najevo, že jsem podle ní hloupá. Nemá smysl, abych se vracela, pokud po mně nechceš, abych Sashalle nosila rukavice.“

„Očekávám, že ji budeš sledovat, Samitsu. Nic víc. Chci vědět, co jedna z těch Draku zapřísáhlých sester dělá, když jí já nebo moudré nekoukáme přes rameno s proutkem v ruce. Ty jsi byla odjakživa velice všímavá.“ Trpělivost nebyla vždycky její nejsilnější stránkou, ale se Samitsu to občas bylo potřeba. Žlutá byla všímavá a inteligentní a odhodlaná, většinou, nemluvě o tom, že byla nejlepší v léčení – tedy do chvíle, než se objevil Damer Flinn – ale trpívala udivujícími záchvaty sníženého sebevědomí. Na Samitsu klacek nikdy neplatil, zato poplácání po zádech ano, a bylo by směšné nevyužít to, co fungovalo. Jak jí začala Cadsuane připomínat, jak je inteligentní, jak je dobrá v léčení – to bylo u Samitsu vždy nezbytné, protože dokázala upadnout do deprese, protože se jí nepodařilo vyléčit nějakého mrtvého – jak je chytrá, arafellská sestra se začínala uklidňovat. A získávat sebedůvěru.

„Můžeš si být zcela jistá, že si Sashalle ani nevymění punčochy, abych to nezjistila,“ pronesla briskně. Cadsuane ani nic jiného nečekala. „Ale jestli se smím zeptat,“ když se jí vrátila sebedůvěra, mluvila jenom s nepatrnou zdvořilostí, protože pokud byla sebejistá, nebyla žádná třtina ve větru, „proč jsi tady, v tomhle tairenském zapadákově? Co chce mladý al’Thor udělat? Nebo bych měla říct, co ty chceš, aby udělal?“

„Chystá se na něco velice nebezpečného,“ odpověděla Cadsuane. Za okny proletěl blesk, stříbrné kopí padající z oblohy černé jako uprostřed noci. Věděla přesně, co má kluk v plánu. Jenom nevěděla, jak ho zarazit.

„Musí to skončit!“ zařval Rand v odpověď na dunění na obloze. Před rozhovorem si sundal kabát a vyhrnul si rukávy, aby byli vidět šarlatovozlatí draci, kteří se mu ovíjeli kolem předloktí a jejich zlatohřivé hlavy mu spočívaly na hřbetech rukou. Chtěl muži před sebou neustále připomínat, že stojí před Drakem Znovuzrozeným. Teď však zatínal ruce v pěst, aby se nepoddal naléhání Luise Therina a toho zatraceného Logaina Ablara neuškrtil. „Nepotřebuju válku s Bílou věží a vy zatracení asha’mani zatraceně žádnou válku s Bílou věží nevyvoláte! Vyjádřil jsem se jasně?“

Logain měl ruce zlehka položené na jílci meče a ani nemrkl. Byl to velký muž, byť menší než Rand, s klidným pohledem, v němž nebylo ani stopy po tom, že dostává vynadáno a musí se zpovídat ze svého jednání. Špendlíky se stříbrným mečem a rudozlatým drakem na vysokém límci jeho černého kabátu se ve světle lamp jasně leskly a kabát sám vypadal jako čerstvě vyžehlený. „To je mám jako propustit?“ zeptal se klidně. „A pustí Aes Sedai ty z nás, které chytily?“

„Ne!“ odsekl Rand stroze. A trpce. „Co se stalo, nedá se odestát.“ Merive byla tak šokována, když jí naznačil, že má Narishmu propustit, až si mohl člověk myslet, že po ní chce, aby opustila štěně u silnice. A tušil, že Flinn by bojoval stejně tvrdě o to, aby mohl zůstat u Corele, jako ona o něho. Byl si docela jistý, že mezi těmi dvěma už jde o víc než o pouto. No, když se může Aes Sedai spojit s mužem, který dokáže usměrňovat, proč by se hezká žena nemohla upnout na chromého dědka? „Uvědomuješ si, doufám, jaký zmatek jsi vytvořil, že ano? Už tak jediný muž, co dokáže usměrňovat, kterého chce Elaida živého, jsem já, a i to jen do konce Poslední bitvy. Jakmile se dozví o tomhle, bude dvakrát víc usilovat o to, aby vás všechny zabila, jak to jen půjde. Nevím, jak zareaguje ta druhá banda, ale Egwain uměla odjakživa dobře vyjednávat. Možná budu muset posílat asha’many za Aes Sedai, aby se s nimi spojily, dokud jich nebudou mít tolik, co vy jich. A to jen pokud se prostě nerozhodnou, že všichni musíte umřít, jakmile se jim to povede zařídit. Co se stalo, stalo se, ale dál se to dít nesmí!“

Logain s každým slovem víc a víc tuhl, ale oči dál upíral na Randa. Bylo jasné jako rohy na beranovi, že ostatních v místnosti si nevšímá. Min se této schůzky nechtěla účastnit a odešla si číst. Rand v knihách Herida Fela nepoznal hlavu ani patu, avšak jí připadaly nesmírně zajímavé. Nicméně trval na tom, aby zůstal Loial, a ten teď předstíral, že si prohlíží plameny v krbu. Jen občas se ohlédl ke dveřím a zastříhal ušima, jako by uvažoval, jestli dokáže pod krytem bouře nepozorovaně vyklouznout. Davram Bashere vedle něj vypadal ještě menší, než ve skutečnosti byl, prošedivělý muž se zešikmenýma tmavýma očima, orlím nosem a hustými, dolů zahnutými kníry. Měl i svůj meč, kratší než Logainův, s vlnitou čepelí. Bashere trávil víc času koukáním do svého vína než kamkoliv jinam, ale kdykoliv náhodou zavadil pohledem o Logaina, přejel mimoděk palcem po jílci. Aspoň Rand si myslel, že je to mimoděk.

„Ten rozkaz vydal Taim,“ pronesl Logain chladně, a rozhodně se mu nelíbilo, že své činy musí vysvětlovat před jinými. Blesk za okny vrhl na jeho tvář na okamžik živé stíny, které vytvořily bezútěšnou masku temnoty. „Předpokládal jsem, že pochází od tebe.“ Zalétl pohledem k Basheremu a stiskl rty. „Taim dělá plno věcí, o nichž si lidé myslí, že jsi je nařídil,“ pokračoval váhavě, „ale má vlastní plány. Flinn, Narishma a Manfor jsou na seznamu zběhů, stejně jako všichni asha’mani, které si držíš u sebe. A má koterii asi dvaceti nebo třiceti chlapů, které cvičí v soukromí. V té skupině jsou všichni muži, co nosí draka, kromě mě, a kdyby se opovážil, ani mně by draka nedal. Nezáleží na tom, co jsi udělal, ale je načase, abys obrátil pohled na Černou věž, než ji Taim rozbije hůř, než je rozbitá Bílá věž. Jestli to udělá, zjistíš, že větší část asha’manů je věrná jemu, ne tobě. Jeho znají. Tebe většina v životě neviděla.“

Rand si podrážděně shrnul rukávy a spustil se do křesla. Na tom, co udělal, Logainovi nezáleželo. Věděl, že saidín je čistý, ale nedokázal uvěřit, že ho skutečně očistil Rand. Copak si myslel, že Stvořitel se po třech tisících letech rozhodl milosrdně natáhnout pomocnou ruku? Stvořitel stvořil svět a pak nechal lidstvo, ať si z něj udělá, co bude umět, nebe nebo Jámu smrti. Stvořitel stvořil mnoho světů, podíval se, zda vzkvétá, nebo chřadne, a pak šel udělat nespočetně dalších světů. Zahradník nepláče pro každou květinu, která uvadne.

Na okamžik si myslel, že to musejí být úvahy Luise Therina. Nevzpomínal si totiž, že by takhle o Stvořiteli nebo o něčem podobném někdy uvažoval. Ale cítil, že Luis Therin pochvalně přikyvuje, jako člověk poslouchající někoho jiného. Přesto by o něčem takovém před Luisem Therinem nepřemýšlel. Kolik prostoru mezi nimi ještě zbývalo?

„Taim bude muset počkat,“ řekl unaveně. Jak dlouho bude muset Taim počkat? Překvapilo ho, že na něj Luis Therin nekřičí, ať ho zabije. Přál si, aby se kvůli tomu cítil lépe. „To jsi sem přišel jen proto, aby ses přesvědčil, že ke mně Logain bezpečně dorazil, Bashere, nebo abys mi pověděl, že někdo bodl Dobraina? Nebo pro mě taky máš nějaký naléhavý úkol?“

Bashere nad jeho tónem zvedl obočí, a jak se podíval po Logainovi, zaťal zuby, ale po chvíli zafrkal tak silně, že se mu měly zatřást kníry. „Dva muži mi prohledávali stan,“ řekl a položil pohár s vínem na vyřezávaný modrý stolek blízko zdi, „a jeden měl dopis, o němž bych byl přísahal, že jsem ho sám napsal, kdybych nevěděl, že ne. Byl to rozkaz odnést ‚jisté předměty’. Loial mi vykládal, že chlapi, kteří bodli Dobraina, měli stejný rozkaz, očividně psaný Dobrainovou rukou. I slepý by viděl, po čem jdou, kdyby si to trochu promyslel. S Dobrainem jsme nejpravděpodobnější kandidáti na to, abychom pro tebe hlídali zámky. Máš tři a říkal jsi, že další tři jsou rozbité. Stín možná ví, kde je ten poslední.“

Loial se během jeho řeči otočil od ohně, uši vztyčené, a najednou vybuchl: „Tohle je vážné, Rande. Jestli někdo rozbije všechny zámky na věznici Temného, nebo možná jen jeden dva další, Temný by se mohl osvobodit. Ani ty nemůžeš čelit Temnému! Teda já vím, že proroctví říkají, že se mu postavíš, ale to musí být jenom řečnický obrat.“ I když Logain vypadal ustaraně, prohlížel si Randa, jako by ho poměřoval s Temným.

Rand se opřel v křesle a dával si pozor, aby nedal najevo svou únavu. Zámky na věznici Temného na jedné straně, Taim rozdělující asha’many na druhé. Je už sedmý zámek rozbitý? Provádí snad Stín zahajovací tah Poslední bitvy? „Jednou jsi mi něco řekl, Bashere. Když ti nepřítel nabídne dva cíle…“

„Udeř na třetí,“ dokončil okamžitě Bashere a Rand kývl. Už se stejně rozhodl. Za okny zarachotil hrom. Bouře sílila.

„Nemůžu bojovat se Stínem i Seanchany zaráz. Posílám vás tři, abyste se Seanchany uzavřeli příměří.“

Bashere a Logain tam stáli jako opaření. Dokud nezačali vznášet námitky, přičemž oba řvali z plných plic. Loial jen vypadal, že vzápětí omdlí.

Když Elza poslouchala Fearilovo hlášení o tom, co se udalo od chvíle, kdy ho v Cairhienu opustila, pořád se ošívala. Ale nerozčiloval ji mužův drsný hlas. Nenáviděla blesky a přála si, aby dokázala zahnat divoké blýskání za okny, stejně jako chránila místnost proti odposlouchávání. Nikdo by její touhu po soukromí nepovažoval za divnou, protože posledních dvacet let všechny přesvědčovala, že je za světlovlasého muže vdaná. Přes svůj hlas vypadal Fearil jako muž, za něhož by se žena ráda provdala, poněvadž byl vysoký, štíhlý a docela pohledný. A tvrdá linka kolem úst to ještě podtrhovala. Pochopitelně někdo by mohl považovat za zvláštní, že nikdy neměla naráz víc strážců, kdyby se nad tím zamyslel. Muže se správnými schopnostmi bylo těžké najít, ale možná by se měla začít poohlížet. Za okny znovu zazářil blesk.

„Ano, ano, dost,“ přerušila Fearila nakonec. „Udělal jsi to správně. Vypadalo by divně, kdybys byl jediný, kdo by odmítl jít hledat svou Aes Sedai.“ Poutem prolétl pocit úlevy. Přísně trvala na tom, že její rozkazy se mají plnit, a i když Fearil věděl, že ho nemůže zabít, při potrestání jen stačilo pouto zamaskovat, aby necítila jeho bolest. To a ochrana, aby nebyl slyšet jeho křik. Křik nesnášela skoro stejně jako blesky.

„A je dobře, že tu jsi se mnou,“ pokračovala. Škoda že ti aielští divoši pořád drží Feru, i když než bude moci bílé věřit, bude ji muset vyslechnout, proč složila tu přísahu. Dokud se nevydala do Cairhienu, ani nevěděla, že s Ferou mají něco společného. A velmi velká škoda, že s ní nebyl nikdo podle jejího gusta, ale do Cairhienu poslali jen ji, a ona nepochybovala o rozkazech, které dostala, stejně jako Fearil nepochyboval o těch, které dávala. „Myslím, že brzy bude muset zemřít pár lidí.“ Jakmile se rozhodne kteří. Fearil se uklonil a poutem projela radost. Fearil rád zabíjel. „Mezitím zabiješ každého, kdo ohrozí Draka Znovuzrozeného. Každého.“ Nakonec jí to začalo být zcela jasné, když byla v zajetí u divochů. Drak Znovuzrozený musí vydržet do Tarmon Gai’donu, protože jak jinak by ho tam mohl Veliký pán porazit?