Křižovatka soumraku

28 Růžová poupátka

Od toho dne, kdy opustili Ebú Dar, bylo cestování s Velkolepým kočovným cirkusem a přehlídkou divů a zázraků tak špatné, jak si Mat představoval v těch nejtemnějších myšlenkách. Kupříkladu každý den nejméně několik hodin pršelo a jednou dokonce tři dny po sobě, studený zimní liják se chvílemi téměř měnil v sníh a mezitím mrholilo, takže voda prosákla až na kůži a člověk se třásl zimou dřív, než si uvědomil, co se děje. Voda tekla po udusané cestě, jako kdyby to byla dlážděná silnice, a přinejhorším vytvářela jen tenkou vrstvičku bláta, ale dlouhá řada vozů, koní a lidí do setmění se příliš daleko nedostala. Zpočátku byli cirkusáci celí žhaví, aby se co nejdřív dostali z města, kde v noci blesky potápěly lodě, a kvůli prapodivným vraždám se všichni neustále ohlíželi přes rameno, chtěli se dostat co nejdál od jednoho žárlivého seanchanského šlechtice, který měl zuřivě pátrat po své ženě a mohl by si svůj hněv vybít na každém, kdo měl se zmizením jeho manželky něco společného. Na začátku pobízeli koně, jak nejrychleji to šlo, jen aby urazili další míli, ale s každou další mílí měli pocit, že se vzdalují od nebezpečí a dostávají se do bezpečí, a druhý den odpoledne…

„Musíme být opatrní na koně,“ vysvětloval Luca, dohlížející v lehkém mžení na vypřahání spřežení ze svého směšně pomalovaného vozu. Koně potom odvedli a uvázali k ostatním. Slunce sestoupilo teprve do poloviny své cesty k západu, ale z kouřových otvorů ve stanech a kovových komínů na vozech připomínajících krabice už stoupaly šedé proužky kouře. „Nikdo nás nehoní a do Lugardu je daleko. Dobrý koně hned tak neseženeš a jsou drazí.“ Luca se kysele zamračil a potřásl hlavou. Zmínka o penězích ho vždycky uvedla do kyselé nálady. Pro měďák by si nechal koleno vrtat, jedinou výjimkou byla jeho žena. „A na cestě je jen pár míst, kde se dá vystupovat dýl než den. Ve většině vesnic by se nám ani vystoupení nevyplatilo, i kdyby přišli všichni, a ve městě nikdy nepoznáš, jaký to bude, dokud neskončíš. A ty mi neplatíš dost, abych kvůli tobě přestal vydělávat.“ Přitáhl si vyšívaný karmínový plášť úžeji k tělu a ohlédl se přes rameno ke svému vozu. Lehkým deštíkem se nesl nějaký nahořklý pach. Mat si nebyl jistý, jestli by byl ochoten vzít do úst něco, co uvařila Lucova žena. „Takže víš jistě, že nás nikdo nepronásleduje, Cauthone?“

Mat si podrážděně stáhl vlněnou čapku hlouběji do čela a se skřípěním zubů odešel mezi křiklavě barevnými stany a vozy. Tak on mu neplatí dost? Za to, co mu nabízel, měl být Luca ochotný hnát svá zvířata cvalem až do Lugardu. No, cvalem asi ne – nakonec koně opravdu zabít nechtěl – ale ten nafoukaný hejsek by měl být ochotný trochu sebou pohnout.

Kousek od Lucova vozu seděl na trojnožce, z níž přetékal, Chel Vanin a v kotlíku zavěšeném nad ohýnkem míchal nějakou tmavou břečku. Z krempy klobouku mu do kotlíku kapala voda, jenže tlusťoch si toho nevšímal nebo mu to bylo jedno. Gorderan a Fergin, dva muži z Rudých paží, drtili nadávky, když do rozbahněné hlíny zaráželi kolíky pro přídržná lana špinavě hnědého stanu, o nějž se dělili s Harnanem a Metwynem. A také s Vaninem, ale Vanin měl jisté schopnosti, kvůli kterým sám sebe považoval za nadřazeného, takže se ho stavění stanů netýkalo, a Rudé paže s tím v podstatě bez větších námitek souhlasily. Vanin byl zkušený podkovář, avšak důležitější bylo, že byl nejlepší stopař a zloděj koní v kraji, nakolik na to nevypadal, a ten kraj jste si klidně mohli zvolit podle vlastního výběru.

Fergin zahlédl Mata a spolkl kletbu, jak kladivem minul kolík a zasáhl vlastní palec. Pustil kladivo, palec si strčil do pusy a pronikavým hlasem si stěžoval na celý svět. „Celou noc budeme v tomhle nečase venku hlídat ty ženský, můj pane. Nemůžeš najmout některýho z těch koňáků, aby nám postavili stan a my zůstali v suchu aspoň tu chvíli, než se budem muset namočit?“

Gorderan dloubl Fergina do ramene. Byl tak široký, jako byl Fergin hubený, a přes šedé oči Tairen. „Koňáci by postavili stan a pak ukradli všechno, co by nebylo přibitý, Fergine.“ Další dloubnutí. „Chceš, aby se některej z těch dlouhoprsťáků dostal pryč s mou kuší nebo sedlem? Je to moc dobrý sedlo.“ Třetí dloubnutí, a Fergin přepadl na zem. „Jestli ten stan nepostavíme, nechá nás Harnan hlídat celou noc.“

Fergin se mračil a bručel, nicméně kladivo zase zvedl a bláto si otřel o kabát. Byl docela dobrý voják, jen nepříliš bystrý.

Vanin si odplivl dírou mezi zuby a těsně minul kotlík. Po tom, co vařila Latelle, voněl obsah kotlíku náramně, ale Mat se rozhodl, že tu taky jíst nebude. Tlusťoch oklepal dřevěnou vařečku o okraj kotlíku a vzhlédl k Matovi. Často vypadal, že právě usíná, avšak jen hlupák by mu to uvěřil. „Tímhle tempem se do Lugardu dostaneme nejdřív koncem léta. Pokud vůbec někdy.“

„Dostaneme se tam, Vanine,“ opáčil Mat s větší sebedůvěrou, než v této chvíli cítil. Hrubý soukenný kabát, který si před několika hodinami oblékal suchý, na několika místech promokl a jemu po zádech tekla voda. Bylo těžké vystupovat sebevědomě, když mu po bedrech proudila ledová voda. „Zima už končí, a jak přijde jaro, pojedeme rychleji. Uvidíš. V Lugardu budeme před koncem jara.“

Tím si taky nebyl jistý. První den urazili stěží dvě legue a poté dvě a půl, pokud měli dobrý den. Podél Velké severní silnice, jejíž jméno se cestou na sever začalo rychle měnit, bylo jenom několik měst. Lidé ji nazývali „Ebúdarská silnice“ nebo „Přívozní“ a občas pouze „silnice“, jako by na světě existovala jenom tahleta jediná. Jenže Luca zastavoval v každé osadě, ať to bylo městečko s hradbami nebo jen vesnice se šesti ulicemi a hrubě dlážděným pláckem, který tu vydávali za náměstí. Skoro půl dne trvalo, než se utábořili a připravili stany a kolem celého tábora postavili plátěnou stěnu s velkým modrým pruhem s červeným nápisem nad vchodem. Velkolepý kočovný cirkus Valana Lucy. Luca si prostě nedokázal nechat ujít příležitost ocitnout se ve středu pozornosti davů. A získat něco z jejich penízků. Ani se vytahovat v jednom z těch svých jasně červených plášťů a hřát se v jejich obdivu. To Luca miloval téměř stejně jako peníze. Téměř.

Nezvyklost účinkujících a zvířat z dalekých zemí v klecích stačila přitáhnout lidi. Vlastně i zvířat z poměrně nedalekých zemí. Jen málokdo se vydal dost daleko do lesa, aby viděl medvěda, natož lva. Obecenstvu v příchodu mohl zabránit jen prudký liják. Ostatně když pršelo příliš hustě, akrobati a žongléři stejně odmítali vystupovat pod širým nebem. Z čehož Luca pobíhal podrážděně po okolí a mluvil o tom, že musí sehnat dost plachet, aby měl každý vystupující přístřešek, nebo že pořídí stan dost velký, aby v něm mohli předvádět své kousky všichni. Jeden stan! Ten chlap byl příšerně ctižádostivý. Proč ne rovnou palác na kolech, když už bude v tom?

Kdyby ale Luca a pomalé tempo, jímž putovali, byli všechno, s čím by si Mat musel dělat starosti, byl by šťastný člověk. Občas je minuly dva či tři pomalé konvoje seanchanských osadníků v jejich zvláštně tvarovaných špičatých vozech a s podivným dobytkem, ovcemi nebo kozami, než první vůz cirkusu vůbec vyrazil na cestu. Občas je dohonily kolony seanchanských vojáků, jak se tak pomalu šourali po cestě, řady mužů v přílbách, které připomínaly hlavy obrovských brouků, pochodujících rázným krokem, s jejich zbrojí z překrývajících se plátů s namalovanými proužky. Jednou jeli jezdci na tormech, tvorech s bronzovými šupinami, kteří připomínali veliké kočky. Tedy až na to, že měli tři oči. Asi dvacítka jich kolem plavně klusala rychleji než cválající kůň. Ani jezdci, ani zvířata se na ně nepodívali dvakrát, ale tažní koně se začali plašit, když se vedle nich objevil nějaký torm, řičeli a vzpínali se v postrojích. Lvi, levharti a medvědi řvali v klecích a zvláštní jeleni se ve snaze uniknout vrhali proti mřížím. Trvalo celé hodiny, než všechna zvířata uklidnili natolik, aby s nimi mohli znovu vyrazit na cestu, a Luca trval na tom, že nejdřív je třeba ošetřit zvířata v klecích. Jeho zvířata byla velkou investicí. Dvakrát se důstojníci v přílbách s tenkými chocholy rozhodli prozkoumat Lucův glejt na koně, a Matovi vždycky vyrazil ledový pot, dokud zase neodjeli. Jak se blížili na sever, počty Seanchanů na silnici klesaly, nicméně Mat se zapotil vždycky, když uviděl další skupinu, ať to byli vojáci, nebo osadníci. Suroth možná opravdu udržela Tuonino zmizení v tajnosti, ale Seanchané ji určitě hledali. Stačilo, aby se objevil jeden vlezlý důstojník, který by srovnal počty koní na papíře se skutečností. Potom by určitě prohledal vozy. Stačila jedna přehnaně snaživá sul’dam, kterou by napadlo, že mezi žongléry, akrobaty a hadími ženami by mohla být nějaká žena, jež dokáže usměrňovat. Mat se potil jako o život! Naneštěstí neměli všichni dobře vyvinutý pud sebezáchovy.

Před mrňavou dírou jménem Weesin, což bylo několik domků s doškovými střechami, o níž Luca usoudil, že tu nevydělá ani pár měďáků, stál Mat v těžkém vlněném plášti na prudkém dešti a díval se, jak se při západu slunce tři Aes Sedai plíží zpátky k cirkusu. V dálce zaduněl hrom. Aes Sedai na sobě měly tmavé pláště a kapuce nasazené na hlavě, on však neměl nejmenší pochyby, co jsou zač. V lijáku ho těsně minuly, aniž by ho zahlédly, ale stříbrný medailonek, který měl pověšený pod košilí, ho zastudil na prsou. Přinejmenším jedna z nich usměrňovala nebo aspoň držela jedinou sílu. Světlo ho spal, byly úplně šílené, všechny tři.

Ještě Aes Sedai pořádně nezmizely mezi vozy a stany, když se objevily další tři zahalené postavy a chvátaly za nimi. Jedna z těchto žen měla lepší zrak. Zvedla ruku a ukázala na něj, ale ostatní se jen zastavily a pak dál cupitaly za prvními Aes Sedai. Mat chtěl zaklít, avšak zarazil se. Už to ani nedokázal. Pokud by měl jmenovat lidi, o kterých by chtěl, aby se potulovali kolem, kde je mohly zahlédnout seanchanské hlídky, Aes Sedai a sul’dam by byly na tom seznamu hned vedle Tuon a Selucie.

„Rád bych věděl, co chtěly,“ zabručel za ním Noal a Mat nadskočil, až mu proud vody zatekl pod kapuci a na krk. Tuze by ho potěšilo, kdyby se sukovitý stařík přestal plížit.

„Chci to zjistit,“ zahuhlal a urovnal si plášť. Ani netušil, proč se tak namáhá. Plášť měl jen trochu navlhlý, zato plátěnou košili pod ním měl promočenou skrz naskrz.

Když došel k šedě pruhovanému vozu s vybledlým bílým nátěrem, v němž spaly Aes Sedai a sul’dam, Noal už s ním nebyl. Ten chlap strkal nos všude. Možná usoudil, že je už promočený dost. Blaeric a Fen už byli zabalení v pokrývkách pod vozem a déšť ani bláto jim zřejmě nedělaly sebemenší starosti, ale Mat by si nevsadil na to, že spí. A když přičvachtal k vozu, jeden z nich se opravdu zvedl. Ať to byl který chtěl, neřekl nic. Mat na sobě cítil jeho oči. Nezaváhal však a neobtěžoval se s klepáním.

Ve voze se tlačilo všech šest žen. Stály a pláště, z nichž kapala voda, držely v rukou. Dvě lucerny zavěšené na kardanových závěsech poskytovaly dostatek světla, lepší, než by si byl Mat přál. Šest tváří se k němu otočilo s oním zamrzlým výrazem, jaký ženy nasadí, když muž vstoupí někam, kde ho nechtějí. Ve voze byla cítit mokrá látka, a jako by tu právě uhodil blesk, nebo by každou chvíli uhodit mohl. Na střechu bubnoval déšť, avšak medailonek s liščí hlavou nebyl o nic chladnější než kterýkoliv jiný kousek stříbra. Blaeric a Fen ho možná nechali vejít, poněvadž doufali, že mu uvnitř utrhnou hlavu. Možná se do toho jenom nechtěli plést. Až na to, že strážce byl ochoten zemřít, pokud se jeho Aes Sedai rozhodla, že je to nutné. Ne tak Mat Cauthon. Bokem za sebou zavřel dveře. Kyčel ho už skoro nebolela. Jenom občas.

Když se jich zeptal, Edesina si zuřivě roztřásla černé vlasy, až se jí svezly na záda. „Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil před Seanchany, pane Cauthone, a budu ti svou vděčnost prokazovat, ale jsou tu jisté hranice. Nejsem tvoje služka, abys mi něco rozkazoval. Ve vesnici žádní Seanchané nejsou a my si zakryly tvář. Nebylo třeba posílat za námi své… hlídací psy.“ Výraz, s jakým se podívala na tři Seanchanky, by dokázal usmažit vejce. Edesina už přestala být nervózní kvůli každému se seanchanským přízvukem. Chtěl jim něco vrátit a sul’dam byly po ruce. Mat spoléhal na to, že slavné aessedaiovské sebeovládání zabrání vypuknutí násilí. Doufal, že to ještě chvíli vydrží. Ve starých vzpomínkách Aes Sedai vybuchovaly jako ohňostrůjcovské rachejtle.

Bethamin se netvářila nijak poplašeně. Než Edesina domluvila, žena s tmavou tváří si vytřásla vodu z pláště a ten pověsila na kolíček a pak si uhladila šaty kolem boků. Dnes večer na sobě měla vybledlé zelené spodničky. Stěžovala si, že ebúdarské šaty jsou neslušné, a Mat usoudil, že jí bude muset najít něco jiného, když se teď dostali dál od pobřeží, ale ona ten velmi hluboký, úzký výstřih velice hezky vyplňovala. Jenže na jeho vkus byla příliš mateřská. „Ony si schovávaly obličeje, můj pane,“ protáhla, „a držely se u sebe. Žádná se nepokoušela vyklouznout. Vcelku se chovaly velice dobře.“ Matka chválící své děti. Nebo možná cvičitelka psů cvičící své psy. Žlutovlasá Seta pochvalně přikyvovala. Rozhodně cvičitelka psů.

„Přeje-li si můj pán držet je zavřené,“ přidala se Renna s přehnaným důrazem, „můžeme vždycky použít a’dam. Opravdu by neměly běhat volně bez dozoru, nedá se jim věřit.“ Dokonce se mu uklonila tím seanchanským způsobem, kdy se předklonila v ostrém úhlu. V hnědých očích měla nadějeplný výraz. Teslyn zalapala po dechu a přitiskla si mokrý plášť na prsa. Ona se strachu ze sul’dam rozhodně nezbavila, třebaže vypadala, že může polykat hřebíky. Joline, povýšená jako vždycky, se narovnala a v očích se jí blýsklo. Vyrovnanost Aes Sedai nebo ne, když Joline začalo takhle svítit v očích, jako by udeřil blesk. S hezkými ženami to takto chodívalo často.

„Ne,“ vyhrkl Mat honem, „to vůbec není nutný. Dejte mi ty věci, já se jich zbavím.“ Světlo, proč si vůbec nechal tyhle ženské pověsit na krk? To, co tenkrát vypadalo jako nejlepší nápad, byla při pohledu zpátky naprostá hloupost. „Hlavně si všechny dávejte pozor. Ještě nejsme od Ebú Daru ani třicet mil. Cesty jsou plný zatracenejch Seanchanů.“ Omluvně se podíval na tři Seanchanky. Nakonec byly na jeho straně. Jistým způsobem. Neměly kam jít, pouze k Egeanin, a uvědomovaly si, kdo má peníze. Bethamin překvapeně zvedla obočí. Seanchanští šlechtici se neomlouvali, ani pohledem ne.

„Seanchanští vojáci tou vesnicí prošli včera,“ odpověděla Teslyn a její illiánský přízvuk byl zvlášť silný. Joline zalétla svým blýskavým pohledem k ní, ale ona si toho nevšimla, otočila se a pověsila si plášť. „Vyptávali se na cizince na silnici. A někteří si stěžovali na to, že je poslali na sever.“ Teslyn se přes rameno ohlédla na sul’dam a hned uhnula pohledem a zhluboka se nadechla. „Návrat je zřejmě zaměřen na východ. Vojáci věřili, že Vždyvítězné vojsko předá Illian císařovně do konce jara. Město samo i zbytek.“ Aes Sedai se své rodné země měly vzdát ve chvíli, kdy vstoupily do Bílé věže, ale pro každého Illiánce bylo město Illian „Město“, a z jejího tónu to bylo jasně patrné.

„To je dobře,“ zabručel Mat zpola pro sebe. Vojáci žvaní pořád. To byl jeden z důvodů, proč velitel vojákům sděloval své plány až na poslední chvíli. Teslyn znovu zvedla tenké obočí a Mat dodal: „To znamená, že silnice do Lugardu bude více méně volná.“ Teslyn kývla stroze a ne zrovna vesele. To, co měly Aes Sedai dělat a co dělaly, byly často dvě zcela odlišné věci.

„My s nikým nemluvily, můj pane, jen jsme dohlížely na holky,“ ozvala se Bethamin ještě pomaleji než obvykle, a to Seanchané obvykle mluvili, jako když ve sněhové vánici teče med. Očividně se mezi trojicí sul’dam ujala velení, jenže než pokračovala, podívala se na druhé dvě ženy. „V Ebú Daru byly veškeré řeči mezi sul’dam o Illianu. Bohatá země a bohaté město, kde si mnozí získají nová jména. A bohatství.“ To přihodila, jako by bohatství vedle nového jména neznamenalo skoro nic. „Měly jsme si uvědomit, že tě takové věci budou zajímat.“ Další hluboký nádech, až málem vypadla ze šatů. „Máš-li nějaké otázky, můj pane, povíme ti vše, co víme.“

Renna se mu znovu uklonila a tvářila se dychtivě a Seta pípla: „Mohly bychom taky poslouchat ve městech a vesnicích, ve kterých se zastavíme, můj pane. Holky umějí být vyhýbavé, ale nám můžeš věřit.“

Proč, když vám žena nabízí pomoc, musí pokaždé začít tím, že vás strčí do kotle s horkou vodou a přiloží na oheň? Jolinina tvář se změnila v opovržlivou, ledovou masku. Seanchanky byly pod její úroveň, což dala najevo jediným pohledem. A tímto jejím mrazivým pohledem byl obdařen právě chudák Mat Cauthon. Edesina stiskla rty a pokoušela se vyhledět díry do něj a do sul’dam. Dokonce i Teslyn se vzmohla na rozčilení. Byla mu také vděčná za záchranu, ale byla Aes Sedai. A zamračila se na něho. Tušil, že by nadskočila jako polekaná žába, kdyby jedna ze sul’dam tleskla.

„Já chci,“ vysvětloval trpělivě, „abyste všechny zůstaly ve vozech.“ Se ženami musí mít člověk trpělivost, a to včetně Aes Sedai. Už to zjistil na vlastní kůži. „Stačí šeptnutí, že u tohohle cirkusu je nějaká Aes Sedai, a budeme mít na krku hordu Seanchanů, kteří po ní půjdou. A klepy o tom, že tu jsou Seanchanky, nám neposlouží o nic víc. Ať tak nebo tak, někdo dřív nebo později zjistí, co je za tím, a my budeme až po krk v průšvihu. Nevytahujte se. Musíte se držet při zemi, dokud se nedostaneme k Lugardu. Snad nežádám příliš – že ne?“ Za oknem se objevilo namodralé světlo blesku a zaduněl hrom, až se vůz otřásl.

Očividně to bylo příliš, jak se v celé kráse ukázalo v následujících dnech. Aes Sedai si nasazovaly kapuce, kdykoliv vyšly ven – přinejmenším kvůli dešti a zimě –, ale každou chvíli některá vylezla na kozlík a v přítomnosti cirkusáků se neobtěžovaly chovat jako služebné. Ne že by kdy přiznaly, že jimi jsou, pochopitelně, nebo někomu něco přikazovaly nebo dokonce promluvily na někoho jiného, ale který sluha očividně očekává, že mu lidé uhnou z cesty? A také chodily do vesnic a někdy i do měst, když si byly jisté, že tam nejsou Seanchané. Když si je Aes Sedai něčím jistá, musí to být pravda. Dvakrát přiběhly zpátky se staženým ocasem, když našly město plné osadníků putujících na sever. Říkaly mu, co na svých návštěvách zjistily. Aspoň si myslel, že mu to říkají. Teslyn vypadala vděčně, po aessedaiovském způsobu. I Edesina. Jistým způsobem.

Přes rozpory se Joline, Teslyn a Edesina držely u sebe jako poháněné husy. Uviděl-li člověk jednu, uviděl všechny tři. Nejspíš proto, že se v té chvíli vydávaly na procházky, všechny úhledně zabalené do plášťů a skrývající, kdo jsou, a o chvilku později se za nimi objevily Bethamin, Renna a Seta. Zcela nenápadně, ale nikdy nenechaly „holky“ zmizet z dohledu. Pasačky hus. I slepý by poznal, že mezi těmito dvěma skupinami žen panuje napětí. I slepý by poznal, že žádná z nich není služebná. Sul’dam měly doma vážené postavení, měly autoritu a pohybovaly se stejně nafoukaně jako Aes Sedai. Jenomže Mat se musel držet příběhu, který jednou navykládal.

Bethamin a druhé dvě byly k ostatním Seanchanům stejně nedůvěřivé jako Aes Sedai, ale také sledovaly Aes Sedai, kdykoliv si vyrazily do města nebo vesnice, a Bethamin Matovi vždycky hlásila, co zaslechly, přičemž se Renna vtíravě usmívala a Seta cvrlikala, že „holkám“ tohle či támhle to uniklo, nebo upozorňovala na to, co jim uniklo. U někoho, kdo má drzost říkat si Aes Sedai, si člověk prostě nemůže být nikdy jistý. Možná by měl zvážit, že je uváže, čistě jen proto, aby byli všichni v bezpečí.

Jejich příběhy se příliš nelišily od toho, co mu říkaly sestry. Lidé vykládali o tom, co zaslechli od procházejících Seanchanů. Mnoho osadníků bylo dost nervózních, hlavy měli plné povídaček o divokých Aielech plenících Altaru, třebaže místní shodně tvrdili, že jsou někde na severu. Ale vypadalo to, že někdo výše postavený si myslí totéž, protože mnoho osadníků odbočilo na východ k Illianu. Prý bylo uzavřeno spojenectví s někým mocným, kdo měl umožnit vznešené paní Suroth přístup k mnoha zemím. Ženy se odmítly nechat přesvědčit, že klepy sbírat nemusejí. Ani se nikdy nedostaly k tomu, aby mu předaly a’dam. Ve skutečnosti ty tři stříbřité obojky a tři sul’dam byly jedinou pákou, kterou na Aes Sedai měl. Vděk. Od Aes Sedai! Cha! Ne že by opravdu uvažoval o tom, že obojky sestrám znovu nasadí. Aspoň ne příliš často. Opravdu v tom vězel až po krk.

To, co sul’dam a Aes Sedai zjistily, vlastně vůbec nepotřeboval. Měl lepší zdroje, lidi, kterým věřil. No, věřil Tomovi, když se bělovlasého kejklíře podařilo odlákat od hry Hadi a lišky s Olverem nebo od lkaní nad pomačkaným dopisem, který nosil zastrčený za přednicí kabátu. Tom dokázal vejít do šenku, povyprávět příběh, trochu zažonglovat a odcházet s tím, co měli všichni hosté v hlavě. Důvěřoval také Juilinovi – vedl si skoro stejně dobře jako Tom, ačkoli nežongloval a nevyprávěl –, ale Juilin vždycky trval na tom, že s sebou vezme Theru, ostýchavě ji držel za ruku a spolu se procházeli po městě. Prý aby si Thera znovu zvykla na svobodu. Ona se na Juilina usmívala, velké oči jí tmavě zářily a její plné rtíky žádaly o polibek. Možná bývala panarchou Tarabonu, jak tvrdili Juilin i Tom, jenomže Mat o tom začínal pochybovat. Slyšel několik akrobatů žertovat o tom, jak tarabonská služka vodí tairenského chytače zlodějů na vařené nudli. Ať panarcha nebo služka, Thera stále začala klekat, kdykoliv zaslechla protáhlý přízvuk. Mat usoudil, že každý Seanchan, jenž by jí položil otázku, by okamžitě dostal všechno, co věděla, počínaje Juilinem Sandarem a konče tím, ve kterém voze jsou Aes Sedai, a to vše by mu vysypala na kolenou. Thera podle Mata znamenala větší nebezpečí než Aes Sedai a sul’dam dohromady. Juilin se však naježil při každé zmínce, že by jeho žena mohla být nespolehlivá, a roztočil svou bambusovou hůl, jako by zvažoval, že Mata přetáhne po hlavě. Řešení neexistovalo, ale Mat našel prozatímní opatření, aby dostal varování, kdyby se věci zvrtly.

„Samozřejmě že je dokážu sledovat,“ prohlásil Noal a předvedl v úsměvu díru mezi zuby, což znamenalo, že to bude hračka. Položil si pokroucený prst na nos a druhou ruku si strčil pod kabát, kde nosil své nože. „Jsi si jistý, že by nebylo lepší zajistit, aby už prostě nemohla mluvit vůbec? Je to jenom návrh, mládenče. Pokud řekneš ne, tak ne.“ Mat řekl velice důrazně ne. V životě zabil jedinou ženu a další nechal zabít. Nehodlal si na svědomí vzít další.

„Suroth se asi spojila s nějakým králem,“ hlásil Juilin s úsměvem nad pohárem svařeného vína. Thera ho alespoň přiměla víc se usmívat. Krčila se v jejich mrňavém stanu vedle Juilinovy stoličky, hlavu si mu položila do klína a on ji volnou rukou hladil po hlavě. „Přinejmenším se hodně mluví o nějakém mocném spojenci. A ti osadníci jsou z Aielů strachy bez sebe.“

„Většinu osadníků zřejmě posílají na východ,“ řekl Tom a smutně hleděl do svého poháru. Jak byl Juilin s každým dnem šťastnější, on se tvářil víc a víc smutně. Noal byl venku, pozorně sledoval Juilina a Theru, a Lopin s Nerimem seděli se zkříženýma nohama vzadu ve stanu, ale oba cairhienští sluhové měli venku šití a prohlíželi Matovy kabáty z Ebú Daru, zda není potřeba něco opravit, takže bylo ve stanu plno. „A taky hodně vojáků,“ pokračoval Tom. „Všichni říkají, že se na Illian vrhnou jako kladivo.“

No, aspoň věděl, že když mu to řeknou oni, slyší nepřikrášlenou pravdu. Žádná Aes Sedai, hrající si se slovíčky, nebo sul’dam, snažící se mu zavděčit. Bethamin a Seta se dokonce naučily dělat pukrle. Cítil se lépe s předklánějící se Rennou. Připadalo mu to upřímné. Zvláštní, ale upřímné.

On sám, ať už se jednalo o vesnici nebo větší město, Mat se jenom rychle rozhlédl kolem, límec vyhrnutý a čapku staženou do čela, než se opět vrátil k cirkusu. Plášť nosíval málokdy. S pláštěm na těle bylo těžké dostat se k nožům, které nosil různě po těle. Ne že by čekal, že je bude potřebovat. Bylo to jen moudré opatření. Žádné pití, tancování ani hazard. Zvláště ne hazard. Zvuk kostek kutálejících se po stole v šenku ho lákal, ale s tím, jaké měl v kostkách štěstí, by určitě neunikl pozornosti, i kdyby na něj někdo rovnou nevytáhl nůž, a v téhle části Altary nosili za pasem nože muži i ženy a byli je připraveni použít. Mat chtěl projít bez toho, aby upoutal pozornost, a tak se kostkám vyhýbal, chladně kýval na šenkýřky, které se na něj usmívaly, a nikdy nevypil víc než pohár vína a obvykle ani to ne. Nakonec měl u cirkusu plno práce. Jakés takés práce. Začal hned tu první noc po odchodu z Ebú Daru, a byla to drsná práce.

„Potřebuju, abys šla se mnou,“ řekl a otevřel skříňku zabudovanou do stěny vozu pod svou postelí. Měl tam svou truhličku se zlatem, které všechno poctivě získal hazardem. Přinejmenším tak poctivě, jak to jen šlo. Větší část pocházela z koňských dostihů, kde měl stejné štěstí jako všichni ostatní. Zbytek… Když chtěl někdo hodit kostkami nebo si zahrát v karty, musel být připraven prohrát. Domon, sedící na protější posteli, si přejel dlaní strniště na své vyholené hlavě, on se o tom poučil. Měl být ochotný spát na podlaze jako dobrý só’džin, ale na začátku trval na tom, že si každou noc s Matem hodí mincí o druhou postel. První pochopitelně dostala Egeanin. Házet mincí bylo stejně snadné jako vrhcáby. Pokud mince nedopadla na hranu, jak se mu občas stávalo. Ale s tím návrhem přišel Domon, ne on. Dokud Mat nevyhrál čtyřikrát za sebou a pátou noc mince nepřistála na hraně třikrát po sobě. Teď se střídali. Dnes v noci ale měl spát na zemi Domon.

Mat našel maličký kožený váček, který hledal, nacpal si ho do kapsy kabátu, narovnal se a nohou zase skříňku zavřel. „Jednou se jí budeš muset postavit,“ podotkl. „A já potřebuju, abys všechno urovnal.“ Potřeboval, aby někdo přitáhl Tuonin hněv na sebe, aby ve srovnání s ním Mat vypadal přijatelně, jenže to nemohl říci nahlas, že ne? „Jsi seanchanský šlechtic a dokážeš mě zachránit před tím, abych do něčeho nešlápl.“

„Proč potřebuješ něco urovnávat?“ Egeanin dlouhý přízvuk byl drsný jako pila. Stála u dveří do vozu s rukama v bok a modré oči pod dlouhou černou parukou měla jako nebozezy. „Proč ji potřebuješ vidět? Copak jsi neudělal dost?“

„Nevykládej mi, že se jí bojíš,“ ohrnul Mat nos a otázce se vyhnul. Jakou odpověď mohl dát, aby nezněla šíleně? „Mohla by sis ji přehodit přes rameno stejně snadno jako já. Ale slíbil jsem, že jí nedovolím, aby ti usekla hlavu nebo tě zbila.“

„Egeanin se nebojí ničeho, chlapče,“ zavrčel Domon ochranitelsky. „Jestli nechce jít, tak si klusej dvořit se tý holce sám. Zůstaň si tam přes noc, jestli chceš.“

Egeanin se dál mračila na Mata. Nebo skrze něj. Pak se podívala na Domona, trochu jí poklesla ramena a sebrala plášť z kolíčku na stěně. „Tak jdeme, Cauthone,“ zavrčela. „Jestli se to musí udělat, tak je nejlíp vyřídit to co nejdřív.“ Vmžiku byla venku z vozu a Mat musel spěchat, aby jí stačil. Člověk by si skoro myslel, že nechce zůstat s Domonem sama, jakkoliv to nedávalo smysl.

Před purpurovým vozem bez oken, v noci černé jako smola, se pohnul stín na pozadí tmavších stínů. Za mraky vyšel srpek měsíce a Matovi to stačilo, aby bezpečně rozeznal Harnanovu hranatou bradu.

„Všude je klid, můj pane,“ ohlásil muž.

Mat kývl a zhluboka se nadechl, přičemž znovu nahmátl váček v kapse. Vzduch byl svěží, omytý deštěm. Tuon se muselo ulevit, že se zbavila zápachu hnoje a zvířat v klecích. Vozy cirkusáků měl po levici, stejně tmavé jako vozy se zásobami přetažené plachtou napravo. Nemělo smysl dál čekat. Vystrkal Egeanin po schůdcích purpurového vozu před sebou.

Uvnitř bylo víc lidí, než čekal. Na jedné posteli seděla Setalle a opět cosi vyšívala. Na konci stála Selucia a pod šátkem se zlobně mračila, ale na druhé posteli seděl Noal, očividně ztracený v myšlenkách, a Tuon seděla se zkříženýma nohama na podlaze a hrála Hady a lišky s Olverem.

Když Mat vešel, chlapec se otočil s úsměvem od ucha k uchu. „Noal nám vyprávěl o Co’dansinu, Mate,“ vykřikl nadšeně. „To je další jméno Sharu. Věděl jsi, že Ayyadové nosí tetování na obličeji? Tak v Sharu říkají ženám, co dokážou usměrňovat.“

„Ne, to jsem opravdu nevěděl,“ odpověděl Mat a zachmuřeně se podíval po Noalovi. Už tak bylo dost špatné, že Vanin a Rudé paže kluka učili všem možným špatnostem, nemluvě o tom, co chytal od Juilina a Toma, aby mu ještě Noal cpal do hlavy nějaké nesmysly.

Noal se náhle plácl do stehna a narovnal se. „Už si vzpomínám,“ prohlásil a pak ten hňup začal recitovat.

Stařík se zlomeným nosem se rozhlédl kolem sebe, jako kdyby si právě uvědomil, že tu je ještě někdo. „Snažil jsem se na to vzpomenout. Je to z Dračích proroctví.“

„Velice zajímavý, Noale,“ zahučel Mat. Před očima mu vířily barvy zrovna jako tenkrát ráno, když Aes Sedai zpanikařily. Teď se barevné skvrny jen míhaly, aniž by vytvořily obrázek, ale jemu bylo stejně zima, jako kdyby spal celou noc nahý pod keřem. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si ho někdo spojil s proroctvími. „Někdy nám to můžeš zarecitovat celý. Ale ne dneska, ano?“

Tuon se na něj podívala přes řasy, panenka z černého porcelánu v příliš velkých šatech. Světlo, ale že měla pěkně dlouhé řasy. Egeanin si nevšímala, jako by druhá žena neexistovala, a Egeanin na oplátku dělala, co mohla, aby vypadala jako část skříně vestavěné do zdi. Tolik v naději na rozptýlení.

„Tretka nechtěl být hrubý,“ zamumlala Tuon tím pomalým medovým přízvukem. „Jenom ho nikdy nenaučili způsobům. Ale je pozdě, mistře Charine. Olver by měl jít do postele. Co kdybys ho doprovodil do stanu? Zase si zahrajeme, Olvere. Chtěl bys, abych tě naučila hrát dámu?“

Olver rozhodně chtěl. Skoro se kroutil, když to říkal. Líbilo se mu cokoliv, co mu umožnilo usmívat se na nějakou ženu, nemluvě o příležitosti vykládat věci, za které by měl dostat za uši, až by je měl ještě větší než teď. Jestliže Mat někdy zjistí, který z jeho „strýčků“ ho to naučil… Ale Olver už si sbíral hrací kameny a pečlivě roloval pomalované plátno, aniž by ho bylo třeba pobízet dvakrát. Dokonce se velmi hezky uklonil a poděkoval vznešené paní, než se nechal Noalem odvést ven. Mat pochvalně kývl. Klanění naučil Olvera on, jenomže před hezkou ženou kluk obvykle předvedl i chlípný škleb. Jestli někdy zjistí, kdo…

„Máš nějaký důvod, proč mě přerušuješ, Tretko?“ pronesla Tuon chladně. „Je pozdě a já si už chtěla jít lehnout.“

Mat se jí uklonil a předvedl svůj nejlepší úsměv. Mohl být zdvořilý, i když ona nebyla. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Tyhle vozy jsou na silnici nepohodlné. A já vím, že se ti nelíbí šaty, které jsem ti našel. Napadlo mě, že s tímhle by ses mohla cítit lip.“ Vylovil z kapsy kožený váček a rozmáchle jí ho podal. Ženy to vždycky ocenily.

Selucia se napjala a přimhouřila oči, ale Tuon zakmitala prsty a prsatá komorná se stáhla. Trochu. Matovi se prudké ženy obvykle líbily, ale jestli mu to teď zkazí, naplácá jí na zadek. S námahou se držel svého úsměvu a dokonce se mu podařilo ho ještě o kousek povytáhnout.

Tuon váček v dlaních několikrát obrátila, než rozvázala tkanice a vysypala si jeho obsah do klína. Objevil se těžký zlatý a jantarový náhrdelník. Byl to drahý kousek a seanchanská práce. Mat byl hrdý na to, že jej našel. Patřil jedné akrobatce, která ho měla od nějakého seanchanského důstojníka, jemuž se zalíbila, ale když ji teď důstojník opustil, byla ochotná ho prodat. Nehodil se jí k pleti, ať už to znamenalo cokoliv. Mat se usmíval a čekal. Šperky ženy vždycky obměkčily.

Žádnou reakci však zrovna neočekával. Tuon zvedla náhrdelník a prohlížela si ho, jako by něco takového jaktěživa neviděla. Selucia opovržlivě ohrnula ret. Setalle odložila vyšívací kruh do klína a zadívala se na něj. Velké zlaté kruhy v uších se jí zhouply, jak zavrtěla hlavou.

Tuon náhle natáhla náhrdelník přes rameno k Selucii. „Nesluší mi,“ prohlásila. „Chtěla bys ho, Selucie?“ Mata úsměv poněkud přešel.

Žena se smetanovou pletí uchopila náhrdelník mezi palec a ukazováček, jako by držela za ocas mrtvou krysu. „Hodí se pro tanečnici shea k závoji,“ pronesla suše. Hodila šperk Egeanin a štěkla: „Nasaď si ho!“ Egeanin náhrdelník chytila těsně před obličejem. Mat se přestal usmívat docela.

Čekal výbuch, ale Egeanin okamžitě rozepnula přezku a posunula si těžkou paruku, aby si mohla šperk zapnout na krku. Tvář jako by měla vymodelovanou ze sněhu.

„Otoč se,“ přikazovala Selucia. „Ať to vidím.“

Egeanin se otočila. Strnulá jako sloupek v plotě, ale otočila se.

Setalle si ji napjatě prohlížela a zmateně kroutila hlavou, potom znovu zavrtěla hlavou nad Matem a vrátila se ke svému vyšívání. Ženy uměly potřásat hlavou mnoha způsoby, stejně jako se uměly mnoha způsoby dívat. Tentokrát říkala, že je hlupák, a pokud nezachytil jemnější nuance, tak byl docela rád. Nemyslel si, že by se mu líbily. Světlo ho spal, koupil náhrdelník Tuon, která ho dala Selucii přímo před ním, a teď patřil Egeanin?

„Přišla si pro nové jméno,“ zahloubala se Tuon. „Jak si to říkala?“

„Leilwin,“ odvětila Selucia. „Vhodné jméno pro tanečnici shea. Co takhle Leilwin Bez lodi?“

Tuon kývla. „Leilwin Bez lodi.“

Egeanin sebou trhala, jako kdyby každé slovo byla facka. „Smím odejít?“ zeptala se škrobeně a předklonila se.

„Jestli chceš jít, jdi,“ zavrčel Mat. Přivést ji sem nakonec nebyl nejlepší nápad, ale třeba se bez ní trochu vzpamatuje.

Egeanin s očima upřenýma na podlahu padla na kolena. „Prosím, smím odejít?“

Tuon seděla na podlaze, záda rovná, a civěla přímo skrz vyšší ženu. Očividně ji vůbec neviděla. Selucia si Egeanin prohlédla od hlavy k patě a našpulila rty. Setalle prorazila jehlou plátno ve vyšívacím kruhu. Na Mata se žádná ani nepodívala.

Egeanin padla na břicho, a když políbila podlahu, Mat spolkl kletbu. „Prosím,“ zachraptěla Egeanin, „prosím o dovolení odejít.“

„Odejdeš, Leilwin,“ řekla Selucia chladná jako královna hovořící ke zlodějce slepic, „a nedopustíš, abych znovu spatřila tvou tvář, pokud ji nebudeš mít zakrytou závojem tanečnice shea.“

Egeanin po čtyřech zacouvala až ke dveřím tak rychle, až Mat otevřel pusu.

S úsilím se opět vzmohl na úsměv. Zřejmě nemělo smysl zůstávat, ale mohl se pokusit o důstojný odchod. „No, asi –“

Tuon znovu zakmitala prsty, aniž by se na něj podívala, a Selucia ho uťala. „Vznešená paní je unavená, Tretko. Máš její svolení odejít.“

„Hele, jmenuju se Mat,“ začal Mat. „Je to jednoduchý jméno. Prostý jméno. Mat.“ Tuon mohla být porcelánová panenka podle toho, jak reagovala.

Setalle však odložila výšivku, vstala a ruku položila na nůž za pasem. „Mladý muži, jestli si myslíš, že tu budeš okounět, abys nás viděl, jak se chystáme do postele, tak se šeredně mýlíš.“ Usmívala se při tom, ale ruku z nože nesundala, a byla Ebúdarka, takže by klidně dokázala muže propíchnout z chvilkového rozmaru. Tuon se nepohnula, královna na trůně jaksi omylem oblečená do špatně padnoucích šatů. Mat odešel.

Egeanin se jednou rukou opírala o vůz a hlavu měla svěšenou. Druhou rukou svírala náhrdelník na krku. Harnan se pohnul, jen aby ukázal, že tady ještě je. Byl moudrý, že se v tomto okamžiku k Egeanin nepřibližoval. Mat však byl příliš popuzený, aby se choval moudře.

„Co to mělo znamenat?“ vybuchl. „Nemusíš se už Tuon klanět. A Selucii? Je to zatracená komorná! Neznám nikoho, kdo by takhle skákal kvůli svý královně, jako ty skáčeš kvůli ní.“

Egeanin měla obličej ve stínu, ale hlas měla ztrhaný. „Vznešená paní je… kdo je. Selucia je její só’džin. Nikdo níže urozený se neodváží podívat její só’džin do očí, a možná ani nikdo výše urozený.“ Přezka praskla, jak si strhla náhrdelník z krku. „Ale já už teď nejsem urozená.“ Rozpřáhla se a vší silou hodila šperk do tmy.

Mat otevřel ústa. Za to, co za náhrdelník dal, mohl koupit tucet dobrých koní a ještě by mu pár drobných zbylo. Znovu pusu zavřel. Nebyl vždycky nejmoudřejší, ale stačilo to, aby poznal, kdy by do něj žena opravdu mohla vrazit nůž. A věděl ještě něco. Jestli se Egeanin v přítomnosti Tuon a Selucie chovala takhle, tak by měl zajistit, aby se sul’dam držely zpátky. Jenom Světlo ví, co by ony udělaly, kdyby Tuon začala kmitat prsty.

Měl práci. Sice ji nenáviděl, ale ty staré vzpomínky mu do hlavy nacpaly spousty bitev. Bitvy nenáviděl taky – člověka v nich mohli zabít! – ale byly lepší než práce. Strategie a taktika. Když člověk pozná terén a nepřítele, tak pokud nevyhraje jedním způsobem, najde si další.

Příští noc se k purpurovému vozu vrátil sám, a když Olver dostal lekci v dámě od Tuon, Mat se vmísil do hry. Zpočátku, když tak seděl na podlaze před hrací deskou a malou ženou, nevěděl, jestli má vyhrát, nebo prohrát. Některé ženy rády pokaždé vyhrávaly, ale muž je musel přimět, aby se trochu zapotily. Jiné byly raději, když vyhrál muž, nebo aspoň když vyhrával častěji, než prohrával. Nic z toho mu nedávalo smysl – rád vyhrával, a čím snáz, tím lépe – jenže tak to prostě chodilo. Zatímco otálel, Tuon vzala věci do vlastních rukou. V půlce hry si uvědomil, že mu nastražila past, z níž nevyvážné. Její bílé kameny jeho černým bránily v pohybu. Bylo to její jasné vítězství.

„Nehraješ moc dobře, Tretko,“ posmívala se mu. Přes ten tón ho chladně, odměřeně zvažovala pohledem. V těch jejích velkých, vlahých očích by se mohl muž utopit.

Usmál se a popřál jí dobrou noc, než ho mohla některá z nich vykopnout. Strategie. Myslet na budoucnost. Dělat nečekané. Další noc přinesl malou kytku z červeného papíru, již mu vyrobila jedna ze švadlen u cirkusu. A dal ji překvapené Selucii. Setalle zvedla obočí, a i Tuon se tvářila zaraženě. Taktika. Vyvést protivníka z rovnováhy. Když o tom tak přemýšlel, ženy a bitvy se od sebe tolik nelišily. Obojí muže obalilo mlhou a dokázalo ho bez námahy zabít. Pokud si muž nedal pozor.

Každou noc navštěvoval purpurový vůz a zahrál si dámu pod pozorným dohledem Setalle a Selucie. Soustředil se na hrací desku. Tuon byla velice dobrá a bylo až příliš snadné pozorovat ji, jak přendává kameny, prsty podivně půvabným způsobem ohnuté dozadu. Byla zvyklá mít coul dlouhé nehty a dávala pozor, aby si je nezlomila. I její oči byly nebezpečné. Na hru či na bitvu potřebuje mít člověk čistou hlavu a její pohled jako by mu pronikal do lebky. On se však soustředil na hru a podařilo se mu vyhrát čtyři ze sedmi her a jednou to byla remíza. Tuon byla spokojená, když vyhrála, a odhodlaná, když prohrávala, ale nevztekala se, jak se původně obával, a zdržela se i jízlivých poznámek, kromě toho, že mu říkala Tretko, a dokud hráli, tak se ani nechovala se svou obvyklou ledovou povýšeností. Hra ji očividně bavila, nadšeně se smála, když ho vlákala do pasti, a radostně, když se jemu podařilo chytře uprchnout. Když se ztratila ve hře, byla to úplně jiná žena.

Po papírové květině následovala kytička ušitá z modrého plátna a pak přišel květ z růžového hedvábí, široký jako dlaň. Obě kytky dostala Selucia. Ta měla v modrých očích podezíravý výraz, kdykoliv se na něj podívala, ale Tuon jí řekla, že si může květiny nechat, a ona je pečlivě uložila zabalené do plátýnka. Mat tři dny nepřinesl nic, potom přišel s růžovými poupaty z červeného hedvábí i s krátkými stonky a lístky, která vypadala jako pravá, jen byla dokonalejší. Požádal švadlenu, aby je vyrobila už v den, kdy donesl papírový květ.

Selucia udělala krok a s ohrnutým rtem chtěla kytičku přijmout, ale on položil růže vedle hrací desky. Neřekl nic, jen je tam nechal ležet. Ona se na ně ani nepodívala. Mat sáhl do koženého pytlíku s kameny, vyndal jeden bílý a jeden černý a přendával si je z ruky do ruky, až si sám nebyl jistý, kde který je. Pak natáhl zavřené pěsti. Tuon chvilku váhala a dívala se mu do obličeje, pak ho klepla po levé ruce. Otevřel ji a na dlani uviděl bílý kámen.

„Změnila jsem názor, Tretko,“ zamumlala, když bílý kámen položila kousek od středu desky, kde se křížily dvě čáry. „Hraješ velmi dobře.“

Mat zamrkal. Mohlo jí dojít, co má za lubem? Selucia jí stála za zády a tvářila se, že se soustředí na téměř prázdnou desku. Setalle obrátila stránku v knize a trochu se naklonila, aby měla lepší světlo. Ovšemže ne. Mluvila o hře. Pokud by dostala podezření, o co se tu doopravdy hraje, vyhodila by ho. Každá žena by to udělala. Musela mluvit o hře.

Té noci skončili remízou, každý ovládal polovinu desky nepravidelnými shluky kamenů. Pravdou bylo, že vyhrála ona.

„Dodržela jsem slovo, Tretko,“ protáhla, když vracel kameny do pytlíku. „Nepokusila jsem se o útěk ani o zradu. Je tu těsno.“ Ukázala na vnitřek vozu. „Chci chodit na procházky. Po setmění bude stačit. Smíš mě doprovázet.“ Pohledem spočinula na poupatech a pak se mu podívala do očí. „Abys zajistil, že neuteču.“

Setalle si prstem založila stránku v knize a zadívala se na něj. Selucia stála za Tuon a hleděla na něj. Ta ženská dodržela slovo, jakkoliv to vypadalo šíleně. Večerní procházky, kdy bude většina cirkusáků v postelích, by neměly uškodit, když na to dohlédne. Tak proč měl pocit, že ztrácí kontrolu nad situací?

Tuon souhlasila, že bude chodit v plášti a s kapuci, což byla úleva. Černé vlasy jí dorůstaly, ale zatím to byl jen ježek, a na rozdíl od Selucie, která nejspíš spávala se šátkem na hlavě, Tuon se netvářila, že by si chtěla hlavu zakrývat. Žena velká jako dítě s vlasy kratšími než muž by neprošla bez povšimnutí ani v noci. Setalle a Selucia je vždycky zpovzdáli následovaly, komorná dohlížející na svou paní a Setalle dohlížela na komornou. Občas to vypadalo, že obě dohlížejí na něj. Aspoň on měl ten dojem. Obě se na strážkyni a zajatkyni chovaly hrozně přátelsky. Zaslechl Setalle, jak upozorňuje Selucii, že se k ženám chová příšerně, což od ní bylo opravdu báječné! A Selucia klidně odvětila, že její paní by mu zlomila ruce, kdyby se zachoval neuctivě, jako by vůbec nebyly zajatkyně.

Myslel si, že těchto procházek využije, aby se o Tuon dozvěděl něco víc – při hře toho moc nenamluvila – ale kdykoliv se na něco zeptal, neodpověděla nebo změnila téma, obvykle na něj.

„Dvouříčí je samý les a statky,“ vyprávěl, když se procházeli uličkou mezi vozy. Měsíc byl schovaný za mraky a barevné vozy vypadaly jako beztvaré stíny. Pódia pro účinkující kolem byla stěží vidět. „Všichni pěstují tabák a chovají ovce. Můj otec má i krávy a obchoduje s koňmi, ale jinak je to hlavně tabák a ovce.“

„Tvůj otec obchoduje s koňmi,“ zahučela Tuon. „A co děláš ty, Tretko?“

Ohlédl se přes rameno na ženy o deset kroků dál. Setalle možná nebyla dost blízko, aby ho slyšela, pokud bude mluvit potichu, ale rozhodl se, že bude upřímný. Kromě toho v cirkuse v noci panovalo naprosté ticho. Mohla ho slyšet a věděla, co dělal v Ebú Daru. „Jsem hráč,“ odpověděl.

„Můj otec se taky považoval za hráče,“ opáčila Tuon tiše. „Zemřel kvůli špatné sázce.“

A jak měl zjistit, co znamená tohle?

Další noc, když se procházeli kolem zvířecích klecí, jež každá zabírala celý vůz, řekl: „Co děláš pro zábavu, Tuon? Jenom proto, že tě to baví? Kromě dámy, ovšem.“ Skoro cítil, jak se Selucia třicet stop daleko od něj naježila, že použil Tuonino jméno, ale Tuon to zřejmě nevadilo. Alespoň si to myslel.

„Cvičím koně a damane,“ odpověděla a nahlížela do klece na spícího lva. Zvíře bylo jen velký stín na slámě za silnými mřížemi. „Opravdu má černou hřívu? V celém Seanchanu žádní černohříví lvi nejsou.“

Ona cvičí damane? Pro zábavu? Světlo! „Koně? Jaký koně?“ Nejspíš válečné oře, když už cvičila ty zatracené damane. Pro zábavu.

„Panímáma Ananová povídala, že jsi rošťák, Tretko.“ Hlas měla chladný, ne studený. Ovládaný. Otočila se k němu, tvář schovanou pod kapuci. „Kolik žen jsi líbal?“ Lev se probudil a zakašlal a z toho zvuku se musely každému zježit všechny chlupy. Tuon ani nemrkla.

„Vypadá to, že bude zase pršet,“ opáčil chabě. „Selucia by mi nechala sedřít kůži, kdyby ses vrátila mokrá.“ Uslyšel její tichý smích. Co podle ní řekl tak zábavného?

Musel pochopitelně zaplatit. Možná šly věci po jeho a možná ne, ale vždycky, když si myslel, že ano, tak musel platit.

„Banda užvaněných strak,“ postěžoval si Egeanin. Bylo odpoledne a slunce, rudozlatá koule zpola ukrytá za mraky, vrhalo po cirkuse dlouhé stíny. Pro jednou nepršelo a přes zimu seděli pod zeleným vozem, kde bydleli, a hráli dámu na očích každému, kdo by šel kolem. A kolem chodilo hodně lidí, muži spěchali po své práci a děti využívaly poslední příležitosti honit blátem obruče a házet balonem, než budou muset jít spát. Ženy si držely sukně nahoře a cestou kolem vozu se pod něj pokaždé podívaly, a i když měly kapuce, Mat věděl, jak se tváří. S Matem Cauthonem už u cirkusu nepromluví jediná žena. Podrážděně zachrastil černými kameny, které držel v levé ruce. „Dostanou svý zlato, až dorazíme do Lugardu. Na ničem jiným by jim nemělo záležet. Neměly by strkat nos do mých věcí.“

„Těžko jim to můžeš dávat za vinu,“ protáhla Egeanin s pohledem upřeným na hrací desku. „My dva máme být milenci na útěku, ale ty trávíš víc času s… ní… než se mnou.“ Pořád měla potíže neříkat Tuon vznešená paní. „Chováš se jako muž na námluvách.“ Natáhla ruku s kamenem, ale zaváhala. „Přece si nemůžeš myslet, že pro tebe dokončí obřad, že ne? Tak velký hlupák být nemůžeš.“

„Jaký obřad? O čem to mluvíš?“

„Tu noc v Ebú Daru jsi ji třikrát prohlásil za svou manželku,“ vysvětlovala pomalu. „Ty jsi to vážně nevěděl? Žena řekne třikrát, že muž je její manžel, a on řekne třikrát, že je jeho manželka, a jsou svoji. Obvykle dojde i na nějaké požehnání, ale sňatek je dokonán, když to vyslovíš před svědky. Opravdu jsi to nevěděl?“

Mat se zasmál a pokrčil rameny, přičemž ucítil nůž, který nosil za krkem. Dobrý nůž muže vždycky uklidní. Jeho smích však zněl drsně. „Ona ale nic neřekla.“ Ten zatracený roubík jí do huby nacpal právě včas! „Takže ať jsem řekl cokoliv, nic to neznamená.“ Věděl však, co Egeanin řekne. Jako že je voda mokrá – věděl to. Řekli mu, s kým se ožení.

„U urozených je to trochu jiné. Občas se šlechtic z jednoho konce říše ožení se šlechtickou z druhého. Dohodnuté manželství. Císařská rodina se nikdy nespojuje s jinými. Někdy nechtějí čekat, až budou spolu, a tak žena uzná sňatek tam, kde právě je, a muž taky. Dokud to do roka a do dne oba vysloví před svědky, sňatek je legální. Tys to vážně nevěděl?“

Bylo to jasné jako facka, nicméně kameny mu vypadly z ruky na desku a rozsypaly se kolem. Ta zatracená holka to věděla. Možná to celé považovala za dobrodružství nebo za hru. Možná si myslela, že být unesená je stejná legrace jako cvičit koně nebo zatracené damane! Ale věděl, že je jenom pstruh, který čeká, až si ona nachystá háček.

Dva dny se držel od purpurového vozu dál. Utíkat nemělo smysl – už měl ten prokletý háček v puse a dal si ho tam sám – ale nemusel tu prokletou věc polknout. Akorát že věděl, že jde jen o to, kdy se ona rozhodne háček zaseknout.

Ačkoliv cirkus postupoval pomalu, nakonec dorazili k přívozu přes Eldar. Na jednom břehu stál Alkindar a na druhém Coramen, malá, hradbami obehnaná města s kamennými domky, jež měly na střechách tašky. Byla tu i kamenná mola. Slunce stoupalo po obloze a několik mráčků bylo bílých jako padlý sníh. Možná dnes nebude pršet. Přívoz byl důležitý, protože tady kotvily obchodní lodě a velké převozní čluny se ploužily od jednoho břehu k druhému s pomocí dlouhých opačin. Seanchané ho očividně také považovali za velice důležitý. U obou městeček stály jejich vojenské tábory a v nich vyrůstaly kamenné budovy. Zřejmě nehodlali hned tak odejít.

Mat se přepravil s prvními vozy i s Okem. Hnědý valach vypadal pro nezkušeného handlíře docela obyčejně. Hodil se k jezdci v hrubém vlněném kabátě a s čapkou staženou přes uši proti chladu. Ale ve skutečnosti neuvažoval o tom, že ujede do zalesněných kopců za Coramenem. Napadlo ho to, ale doopravdy o tom neuvažoval. Ona ho dostane, ať uteče nebo ne. A tak seděl na Okovi na kamenném přístavním molu a díval se, jak se cirkus pomalu plouží přes město. Na molu postávali Seanchané, oddíl svalnatých chlapů ve zbroji s modrými a zlatými pruhy, a velel jim mladý důstojník s tenkým modrým chocholem na podivné přílbě. Zdánlivě tu byli proto, aby dohlíželi na pořádek, ale důstojník prohlédl Lucův glejt na koně a Luca se ho zeptal, zda by urozený pán nevěděl o nějakém místě za hradbami, kde by mohl jeho cirkus vystoupit. Mat se málem rozbrečel. V ulicích za sebou viděl vojáky v pruhované zbroji, potulující se po krčmách. Z oblohy se na dlouhých žebrovaných křídlech snesl raken a přistál u tábora za řekou. Tři či čtyři hadovití tvorové už byli na zemi. V táborech musely být stovky vojáků. Možná tisíce. A Luca chtěl před nimi vystupovat.

Pak převozní člun narazil na provazové nárazníky na molu a byla spuštěna rampa, aby mohl purpurový vůz bez oken sjet na kamennou dlažbu. Setalle seděla na kozlíku a Selucia byla vedle ní a vykukovala zpod kapuce vybledlého červeného pláště. Na druhé straně, zabalená až po špičku nosu v tmavém plášti, seděla Tuon.

Mat nemohl dělat nic jiného než se zařadit vedle purpurového vozu a tvářit se, že život je krásný, když se může projíždět po široké ulici plné pouličních prodavačů. A seanchanských vojáků. Nepochodovali ve formaci a malované vozy si prohlíželi se zájmem. Mohl jen jet vedle vozu a čekat, až Tuon zakřičí. Dala mu slovo, ale zajatec řekne cokoliv, aby se dostal z okovů. Stačilo jenom, aby zvedla hlas a přivolala si na svou záchranu tisíc seanchanských vojáků. Kostky v Matově hlavě rachotily. Mohl pouze jet vedle vozu a čekat na oči Temného.

Tuon neřekla ani slovíčko. Zvědavě vyhlížela zpod kapuce, zvědavě a ostražitě, ale tvář nechávala schovanou, dokonce i ruce měla překryté pláštěm a tiskla se k Setalle jako dítě hledající ochranu své matky mezi cizími lidmi. Neřekla ani slovo, dokud neprojeli coramenskou bránou a nemířili k hřebeni za městem, kde už Luca shromažďoval vozy. Tehdy Mat pochopil, že není úniku. Háček určitě zasekne. Jenom hrála o čas.

Zajistil, aby té noci všechny Seanchanky zůstaly ve svých vozech a Aes Sedai také. Nikdo tu nezahlédl sul’dam ani damane, ale Aes Sedai se kupodivu nehádaly. A Tuon rovněž ne. Vyslovila žádost, až nad ní Setalle zvedla obočí. Vyjádřila to jako požadavek, připomněla mu slib, který dal, ale on poznal žádost, když přišla od ženy. Inu, muž musel věřit ženě, se kterou se jednou ožení. Řekl jí, že si to musí promyslet, jen aby si nezačala namlouvat, že od něj dostane všechno, co se jí zachce. Myslel na to celý den, kdy Luca připravoval svůj cirkus, přemýšlel o tom a potil se, zatímco se na účinkující přišla podívat i spousta Seanchanů. Přemýšlel o tom, zatímco vozy mířily do kopců, jedouce pomaleji než jindy, ale stejně věděl, jakou odpověď jí dá.

Třetí den po odjezdu od řeky dorazili k solnému městu Juradoru a on řekl Tuon, že to udělá. Ona se na něj usmála a v té chvíli se kostky v jeho hlavě zastavily. Na to nikdy nezapomene. Ona se usmála a pak se ty kostky zastavily. Člověk by zaplakal!