Křižovatka soumraku

2 Dva kapitáni

Asi dvě míle na sever od města se ve větru vlnil veliký modrý prapor, napnutý mezi dvěma vysokými žerděmi. Jasně rudými písmeny, dost velkými, aby je bylo možné přečíst ze silnice dobře sto kroků daleko, se na něm skvěl nápis ohlašující Velkolepý kočovný cirkus a úžasnou výstavu divů a zázraků Valana Lucy. A těm, kteří neuměli číst, aspoň sděloval, že se tu děje něco neobvyklého. Tohle byl největší kočovný cirkus na světě, alespoň podle praporu. Luca tvrdil spoustu věcí, ale Mat usoudil, že v tomhle musí mluvit pravdu. Plátěná stěna kolem cirkusu, dva a půl sáhu vysoká a dole pevně napjatá, ohrazovala pozemek velký jako slušně velká vesnice.

Lidé proudící kolem se na prapor dívali zvědavě, ale na sedláky a kupce čekala práce a na osadníky budoucnost, a nikdo neodbočil ze silnice. Tlusté provazy uvázané ke sloupkům zaraženým do země měly udržet v mezích dav mířící do širokého klenutého vchodu za praporem, ale teď tu nikdo nečekal, ne v tuto dobu. Poslední dobou nechodilo moc lidí nikdy. Pád Ebú Daru přinesl jen mírný pokles návštěvnosti, když si lidé uvědomili, že město nebude vyrabováno a oni nemusejí prchat, aby zachránili holý život, ale s návratem a všemi těmi loděmi plnými osadníků se skoro všichni rozhodli nechat si peníze na naléhavější věci. Dva rozložití muži, kteří se choulili v pláštích, jež mohli najít na smetišti, hlídali pod praporem, aby zahnali každého, kdo by se chtěl podívat bez placení, ale i takových dnes bylo málo. Ti dva, jeden s přeraženým nosem a hustým knírem a druhý bez oka, dřepěli a hráli vrhcáby.

Kupodivu Petra Anhill, silák od cirkusu, se díval, jak ti dva koňáci hrají. Paže, silnější, než má většina lidí stehna, měl zkřížené na prsou. Byl menší než Mat, ale nejméně dvakrát širší, a ramena mu napínala tlustý modrý kabát, který ho manželka nutila v zimě nosit. Petra vypadal cele zaujat kostkami, ale sám nehrál, dokonce ani čáru ne. On a jeho žena Clarine, cvičitelka psů, schraňovali každý peníz, co ušetřili, a Petra nepotřeboval příliš pobízet, aby se pustil do dlouhého hovoru o hostinci, který si jednou chtějí koupit. Ještě překvapivější bylo, že Clarine stála vedle něho, zabalená v tmavém plášti, a vypadala stejně zabraná do hry jako on.

Když se Mat s Egeanin, ruku v ruce, blížili, Petra se ostražitě ohlédl přes rameno do tábora, kvůli čemuž se Mat zamračil ještě víc. Když se lidé ohlíželi přes rameno, nikdy to neznamenalo nic dobrého. Clarine, baculatá, s hnědou pletí, se však hřejivě usmála. Jako většina žen u cirkusu si myslela, že mají s Egeanin románek. Col, mohutný koňák se zlomeným nosem, původem z Tearu, se chlípně šklebil, když sbíral výhru, několik měďáků. Nikdo kromě Domona nemohl Egeanin považovat za hezkou, ale podle názoru některých hlupáků, urozenost krásu propůjčovala komukoliv. Nebo peníze, a šlechtična musela být bohatá. A pár si jich dokonce myslelo, že šlechtična, jež opustí svého manžela kvůli muži jako Mat Cauthon, by mohla být ochotná opustit i jej a své peníze vzít s sebou. Tenhle příběh Mat a ostatní šířili, aby vysvětlili, proč se schovávají před Seanchany: krutý manžel a útěk s milencem. Každý slyšel podobný příběh od kejklířů či ho četl v knihách, když už ho neznal ze skutečného života, a dost často jim to spolkli. Col ale nechával hlavu sklopenou. Egeanin – Leilwin – už vytáhla nůž na polykače mečů, příliš pohledného chlapíka, jenž byl až moc vlezlý, když ji zval, aby si s ním u něj ve voze vypila pohárek vína, a nikdo nepochyboval, že by ho byla použila, kdyby nebyl okamžitě ustoupil.

Jakmile Mat došel k silákovi, Petra potichu prohodil: „S Lucou mluví seanchanský vojáci, je jich asi dvacet. Teda aspoň důstojník s ním mluví.“ Nemluvil ustrašeně, nýbrž jen ustaraně svraštil čelo a ochranitelsky objal manželku. Clarine se přestala usmívat a položila ruku na jeho. Do jisté míry důvěřovali Lucovu úsudku, ale znali riziko. Nebo si to mysleli. Riziko, ve které věřili, bylo už tak dost vysoké.

„Co chtějí?“ zeptala se Egeanin a odstrčila se od Mata dřív, než stačil otevřít pusu. Vlastně na něj nikdo nečekal.

„Podrž mi tohle,“ řekl Noal a vrazil prut a koš s rybami jednookému muži, který na něho zůstal civět. Noal se narovnal a strčil uzlovatou ruku pod kabát, kde měl dva dlouhé nože. „Dostaneme se ke koním?“ zeptal se Petry. Silák se tvářil pochybovačně. Mat nebyl jediný, kdo si nebyl jistý, jestli má Noal ještě všech pět pohromadě.

„Zřejmě nikoho nehledají,“ vyhrkla Clarine a naznačila pukrle Egeanin. Všichni měli předstírat, že Mat a ostatní patří k cirkusu, ale k Egeanin se takhle dokázal chovat málokdo. „Důstojník je v Lucově voze už dobře půl hodiny, avšak vojáci stojí celou dobu u koní.“

„Myslím, že tady nejsou kvůli tobě,“ dodal Petra uctivě. Opět k Egeanin. Proč by se měl chovat jinak? Nejspíš nacvičoval vítání šlechty v té své hospodě. „Jenom jsme nechtěli, abys byla překvapená, až je uvidíš. Jsem si jistý, že je Luca pošle bez potíží pryč.“ Přes svůj tón se dál mračil. Většina mužů se dost rozčílí, když jim uteče manželka, a šlechtic si mohl svůj hněv vybít na ostatních. Kočovný cirkus, cizinci, kteří jen projíždějí, byl zvlášť snadný cíl bez dodatečných komplikací. „Nemusíš si dělat starosti, že by někdo mluvil, má paní.“ Podíval se na koňáka a dodal: „Nemusí, že ne, Cole?“ Muž se zlomeným nosem zavrtěl hlavou a oči upíral na kostky ve své dlani. Byl velký, ale ne tak velký jako Petra, a silák, dokázal narovnat podkovu holýma rukama.

„Každý je rád, když má občas šanci plivnout ňákýmu šlechtici na botu,“ zabručel jednooký a nakukoval do koše s rybami. Byl skoro stejně vysoký a širokoplecí jako Col, ale obličej měl samou vrásku a měl dokonce ještě míň zubů než Noal. Pohlédl na Egeanin, sklonil hlavu a dodal: „Prosím za prominutí, má paní. Kromě toho takhle všichni dostanem trochu peněz, kterých poslední dobou nebylo moc. Správně, Cole? Někdo promluví a ty Seanchané nás seberou všecky a možná nás pověsej jako ty z Mořskýho národa. Nebo nás nechaj pucovat kanály na druhý straně přístavu.“ Koňáci dělali všechnu práci kolem cirkusu, od kydání hnoje a vyklízení klecí po balení plátěné stěny, ale on se při představě, že by měl čistit nánosy bahna v kanálech v Rahadu, otřásl, jako by to bylo horší než vyhlídka, že skončí na šibenici.

„Říkal jsem něco o mluvení?“ bránil se Col a rozhodil rukama. „Akorát jsem se ptal, jak dlouho tu ještě budem sedět, to je všecko. Akorát jsem se ptal, kdy dostanem ňáký peníze.“

„Budeme tu sedět tak dlouho, dokud neřeknu, že půjdeme dál.“ Bylo pozoruhodné, jak tvrdě od ní někdy znělo to protahování, jako když čepel vyjíždí z pochvy. „Peníze uvidíte, až dorazíme do cíle. A každý, kdo mi bude věrně sloužit, dostane něco navíc. A na každého, kdo by pomyslel na zradu, čeká studený hrob.“ Col si přitáhl záplatovaný plášť úžeji k tělu a vykulil oči, jak se snažil vypadat pohoršené, nebo možná nevinně, ale dosáhl jen toho, že to vypadalo, jako by doufal, že Egeanin přijde dost blízko, aby jí mohl vybrat měšec.

Mat zaskřípal zuby. Například to bylo jeho zlato, jež tak bezstarostně slibovala. Měla vlastní peníze, ale na tohle by nestačily. Důležitější bylo, že se znovu snažila ujmout velení. Světlo, nebýt jej, ještě by trčela v Ebú Daru a vymýšlela, jak se vyhnout hledačům, pokud by ji už nepředvedli k výslechu. Nebýt jej, nikdy by ji nenapadlo zůstat poblíž Ebú Daru, aby se vyhnula pronásledování, ani by si nenašla úkryt u cirkusu Valana Lucy. Co tu ale dělají vojáci? Seanchané by vyslali stovku mužů, tisíc mužů, kvůli mlhavému podezření, že tu je Tuon. Kdyby tušili, že tu jsou Aes Sedai... Ne. Petra a Clarine nevěděli, že pomáhají ukrývat Aes Sedai, ale o sul’dam a damane by se byli zmínili a vojáci by bez nich sestry nehonili. Přes kabát nahmátl svůj medailonek. Nosil ho ve dne v noci a mohl by ho trochu varovat.

Sebrat koně ho ani nenapadlo, a nejen proto, že Col a desítka dalších jako on by letěli k Seanchanům dřív, než by se dostali z dohledu. Nechovali k němu nebo Egeanin žádné zvláštní nepřátelství, alespoň o tom nevěděl – dokonce i Rumann, ten polykač mečů, se zřejmě spokojil s hadí ženou jménem Adria – ale někteří lidé prostě nedokážou odolat příslibu zlata. V každém případě se mu v hlavě nekutálely žádné varující kostky. A uvnitř té plátěné ohrady byli lidé, jež nemohl opustit.

„Jestli tu nic nehledají, tak se nemáme čeho bát,“ prohlásil sebevědomě. „Ale díky za varování, Petro. Odjakživa nesnáším překvapení.“ Silák mávl rukou, jako kdyby to nic nebylo, ale Egeanin a Clarine se na Mata podívaly, jako kdyby je překvapilo, že ho tu vidí. Dokonce i Col a ten jednooký hulvát zamrkali. Dalo mu práci nezačít zase skřípat zuby. „Jenom se půjdu podívat k Lucovu vozu. Leilwin, najděte s Noalem Olvera a zůstaňte s ním.“ Měli kluka rádi, každý ho měl rád, a takhle se jich alespoň zbaví. Vyzvídat dokáže líp sám. A kdyby museli uprchnout, třeba by pomohli klukovi pryč. Světlo dej, aby na to nedošlo. Viděl v tom jenom pohromu.

„No, nikdo asi nežije věčně,“ povzdechl si Noal a vzal si svůj bambusový prut a koš. Světlo ho spal, vedle něho by vypadala vesele i koza s kolikou! Petra se zamračil ještě víc. Ženatí muži byli zřejmě pořád ustaraní, což byl jeden z důvodů, proč se Mat do ženění rozhodně nehrnul. Když Noal mizel za plátěnou stěnou, jednooký lítostivě sledoval ryby. Vypadal jako další člověk, který to nemá v hlavě v pořádku. Nejspíš měl někde manželku.

Mat si stáhl čapku víc do očí. Pořád žádné kostky. Snažil se nemyslet na to, kolikrát ho málem podřízli nebo mu rozrazili lebku, aniž by ho kostky varovaly. Kdyby mu však hrozilo skutečné nebezpečí, určitě by se ozvaly. Samozřejmě že ano.

Neudělal ještě ani tři kroky, když ho dohonila Egeanin a objala ho kolem pasu. Okamžitě se zastavil a hrozivě se po ní podíval. Vzpírala se rozkazům stejně, jako se pstruh pere s háčkem, ale tohle bylo horší než umíněnost. „Co si myslíš, že děláš? Co když tě ten seanchanskej důstojník pozná?“ To bylo asi stejně pravděpodobné, jako že do cirkusu zavítá Tylin, ale všechno, co by ji přimělo odejít, stálo za pokus.

„Jaká je šance, že je to někdo, koho znám?“ ohrnula nos. „Na téhle straně oceánu nemám...“ Na okamžik zkřivila rty. „Neměla jsem... moc přátel a v Ebú Daru už vůbec.“ Sáhla si na černou paruku. „A navíc, v tomhle by mě nepoznala ani vlastní matka.“ Ke konci už mluvila sklíčeně.

Jestli bude dál tolik zatínat zuby, nějaký mu určitě praskne. Stát tam a hádat se s ní nebylo k ničemu, ale ještě měl na paměti, jak se mračila na ty seanchanské vojáky. „Na nikoho se neškleb,“ varoval ji. „Ani se na nikoho nekoukej.“

„Jsem ctnostná ebúdarská žena.“ Od ní to znělo jako výzva. „Všechno mluvení nechám na tobě.“ A tohle jako varování. Světlo! Když ženská nedělala všechno snadné, pořádně to všem ztěžovala, a Egeanin to nikdy nedělala snadné. Skutečně mu hrozilo, že si ulomí kus zubu.

Za vchodem se hlavní ulička kroutila mezi vozy, jaké používají cikáni, malými domky na kolech, s ojí zvednutou a opřenou o kozlík, a mezi stany občas velkými jako menší dům. Většina vozů byla pomalovaná jasnými barvami ve všech odstínech červené, zelené, žluté a modré, a mnoho stanů bylo stejně barevných a občas dokonce pruhovaných. Stály tu dřevěné plošiny, kde mohli vystupovat účinkující, a jejich barevné vlaječky začínaly vypadat poněkud ošuntěle. Volná plocha, skoro třicet kroků široká a udupaná tisícovkami nohou, vypadala skutečně jako ulice, jedna z několika v cirkusu. Vítr odnášel kouř stoupající z komínků vyčnívajících ze střech vozů a některých stanů. Většina lidí od cirkusu nejspíš snídala, pokud ještě nebyli v posteli. Vstávali pozdě, jako obyčejně – což Mat schvaloval – a nikdo nechtěl jíst, když by musel posedávat kolem ohně venku v takové zimě. Jediný, koho zahlédl, byla Aludra, hned za rohem v jedné z užších uliček. Rukávy tmavě zelených šatů měla vyhrnuté až k loktům a cosi drtila v bronzovém hmoždíři na stolku, který se vyklápěl z bočnice jejího ostře modrého vozu.

Jak se tak štíhlá Taraboňanka soustředila na práci, Egeanin s Matem si ani nevšimla. On si ale nemohl pomoci, aby se na ni nedíval. Tmavé vlasy měla spletené do tenkých copánků, do kterých měla vpletené korálky. Copánky jí spadaly k pasu. Byla nejspíš nejexotičtějším z Lucových zázraků. Tvrdil o ní, že je ohňostrůjkyně, a na rozdíl od mnoha dalších účinkujících a zázraků jí skutečně byla. Mat si říkal, co to asi drtí. A jestli by to nemohlo vybuchnout. Slíbila mu, že mu odhalí tajemství rachejtlí, pokud dokáže zodpovědět její hádanku, on však zatím nenašel sebemenší stopu. Ale přijde na to. Tak nebo tak.

Egeanin ho tvrdě dloubla do žeber. „Máme být milenci, jak mi pořád připomínáš,“ zavrčela. „Kdo tomu uvěří, když na tu ženskou budeš civět, jako bys měl hlad?“

Mat se chlípně usmál. „Já se pořád dívám po krásných ženách, nebo sis snad toho nevšimla?“ Tentokrát si upravila šátek s větší vervou než obvykle a pohrdavě frkla. Mat byl spokojen. Její prudérní povaha se občas hodila. Sice se snažila útěkem zachránit holý život, ale pořád byla Seanchanka a už teď toho o něm věděla víc, než se mu líbilo. Nehodlal se jí svěřovat se všemi svými tajnostmi. Ani s těmi, které ještě ani neznal.

Lucův vůz stál uprostřed tábora na nejlepším místě, co nejdál od zápachu ze zvířecích klecí a od koní, rozmístěných podél plátěné stěny. Vůz byl křiklavý i ve srovnání s ostatními okolo, byl červenomodrý, leskl se jako nejkvalitnější lak a po celém povrchu byl polepený zlatými vlasaticemi a hvězdami. Stříbrné měsíce v různých fázích tvořily pruh pod střechou. Dokonce i plechový komínek měl namalované modré a červené proužky. I cikán by se nad tímhle červenal. U vozu stáli ztuhle u svých koní ve dvouřadu seanchanští vojáci v přílbách a kopí se zelenými střapci měli skloněná všichni ve stejném úhlu. Jeden muž držel otěže koně navíc, skvělého šedáka se silnými zadkem a dobrými spěnkami. Modrozelená zbroj vojáků vypadala vedle Lucova vozu matně a zcela bezvýrazně.

Mata nepřekvapilo, že není jediný, koho Seanchané zajímají. Bayle Domon, s vyholenou hlavou zakrytou tmavou čepicí, dřepěl na patách, zády opřený o kolo zeleného vozu, jenž patřil Petrovi a Clarine, asi třicet kroků za vojáky. Clarinini psi leželi pod vozem, nesourodá sbírka malých psíků, spící v jednom chumlu. Silný Illiánec předstíral, že něco vyřezává, ale vyráběl jen hromádku třísek. Mat by byl moc rád, kdyby si nechal narůst knír, který by mu zakryl horní ret, nebo kdyby si oholil bradu. Někdo by si mohl Illiánce spojit s Egeanin. Blaeric Negina, vysoký muž opírající se o vůz, jako by dělal Domonovi společnost, neváhal a oholil si shienarský uzel na temeni, aby si ho Seanchané nevšimli, i když si hladil černé strniště na hlavě stejně často, jako si Egeanin kontrolovala paruku. Možná by měl taky začít nosit čepici.

V tmavých kabátech s odřenými manžetami a se sešlapanými holínkami se mohli oba vydávat za cirkusáky, možná krotitele koní, jen ne před ostatními cirkusáky. Pozorovali Seanchany a předstírali, že to nedělají. Blaerikovi se to dařilo lépe, což se od strážce dalo čekat. Pozornost plně soustředil na Domona, jen občas loupl okem po vojácích, a celou dobu se tvářil lhostejně. Domon se na Seanchany mračil, když se nemračil na kus dřeva v ruce, jako by mu přikazoval, aby se proměnil v hezkou figurku. Být só’džin si bral až příliš k srdci.

Mat se zrovna snažil vymyslet, jak se dostat blíž k Lucovu vozu a poslechnout si, co se uvnitř probírá, aby ho vojáci neviděli, když se otevřely dveře a po schůdcích sestoupil světlovlasý Seanchan. Došlápl na zem a nasadil si na hlavu přílbu s tenkým modrým chocholem. Za ním se objevil Luca, oslnivý v šarlatu se zlatem vyšívanými slunečními kotouči, a rozmáchle se důstojníkovi klaněl. Luca vlastnil nejméně dva tucty kabátů, většinou červených, a každý byl křiklavější než ten předchozí. Ještě že byl jeho vůz největší, jinak by na ně neměl dost místa.

Seanchanský důstojník si ho nevšímal, vyhoupl se na svého šedáka, posunul si meč a štěkl rozkaz. Jeho muži nasedli a vytvořili dvojstup a pomalým krokem zamířili k východu. Luca tam stál a s přilepeným úsměvem se díval, jak odjíždějí, připravený okamžitě se uklonit, pokud by se někdo z nich otočil.

Mat se držel na kraji ulice a pusu nechal otevřenou jako správný zvědavec, dokud vojáci neprojeli. Ne že by se na něj některý z nich podíval – důstojník zíral přímo před sebe a stejně tak jeho vojáci – ale nikdo nikdy nevěnoval pozornost venkovskému křupanovi a určitě si ho neuchovával v paměti.

K jeho úžasu Egeanin studovala zemi před sebou a šátek si mačkala pod bradou, dokud neprojel poslední Seanchan. Pak se za nimi podívala a našpulila rty. „Na Nebojsovi jsem ho vezla do Falme. Jeho sluha zemřel během plavby a jeho napadlo, že by mohl použít někoho z mé posádky. Musela jsem ho srovnat. Myslel by sis, že patří k urozeným, podle toho, jak vyváděl.“

„Krev a zatracenej popel,“ vydechl Mat. Kolik dalších lidí naštvala tak, že si zapamatovali její tvář? Jelikož byla, jaká byla, tak nejspíš stovky. A on ji tu nechává chodit jen v paruce a jiných šatech! Stovky? Spíš tisíce. Dokázala rozčílit i cihlu.

V každém případě byl důstojník už pryč. Mat pomalu vydechl. Jeho štěstí opravdu stálo při něm. Občas si říkal, že to je to jediné, co mu brání brečet jako malý kluk. Zamířil k Lucovi, aby zjistil, co vojáci chtěli.

Domon a Blaeric se k Lucovi dostali právě tak rychle jako on s Egeanin, a když si Domon všiml, že má Mat ruku Egeanin kolem ramen, zamračil se ještě víc. Illiánec chápal, že je nutné to hrát, nebo to aspoň tvrdil, ale zřejmě věřil, že hraní zvládnou bez toho, aby se vůbec dotkli. Mat ruku sundal – tady nemusel nic předstírat, neboť Luca znal celou pravdu – a Egeanin ho chtěla také pustit, jenže když se podívala na Domona, popadla ho pevně kolem pasu, aniž by sebeméně změnila výraz. Domon se mračil dál, ale tentokrát do země. Mat usoudil, že Seanchany pochopí mnohem dřív než ženy. Nebo Illiánce.

„Koně,“ zavrčel Luca, ještě než se Mat zastavil. Mračil se na všechny, ale svůj hněv soustředil hlavně na Mata. Jelikož byl o něco vyšší, mračil se na Mata svrchu. „To bylo všechno, co chtěl. Ukázal jsem mu ten příkaz, co mi dává výjimku z tý koňský loterie, podepsanej samotnou vznešenou paní Suroth, ale udělalo to na něho dojem? Bylo mu úplně fuk, že jsem zachránil vysoko postavenou Seanchanku.“ Ta žena nebyla vysoce postavená a on ji ani tak nezachránil, jako jí poskytl možnost cestovat s ním jako najatá účinkující, ale Luca vždycky přeháněl k vlastnímu prospěchu. „Stejně nevím, jak dlouho ta výjimka bude platit. Seanchané se perou o koně. Mohli by mi ten papír kdykoliv sebrat!“ Ve tváři byl skoro stejně rudý, jako měl kabát, a šermoval Matovi prstem pod nosem. „Nedovolím, aby mi kvůli tobě sebrali koně! Jak budu bez koní převážet cirkus? Odpověz mi, jestli můžeš. Chtěl jsem odjet, jakmile jsem viděl to šílenství v přístavu, ale tys mě zarazil. Kvůli tobě mi useknout hlavu! Nebýt tebe, mohl jsem už být stovky mil daleko, ale ty si sem v noci přijedeš a lapíš mě do těch svejch šílenejch plánů! Tady nevydělám ani měďák! Za poslední tři dny nepřišlo ani tolik diváků, aby se za to zvířata jeden den nažrala! Půl dne! Měl jsem odjet už před měsícem! Dřív! Měl jsem!“

Mat se skoro zasmál, jak Luca prskal. Koně. To bylo všechno, jenom koně. Kromě toho představa, že by těžké vozy mohly za pět dní urazit sto mil, byla stejně směšná jako Lucův vůz. Luca mohl odjet už před měsícem, přede dvěma měsíci, nebýt toho, že chtěl z Ebú Daru a jeho seanchanských pokořitelů vyždímat i poslední měďák. A když ho před šesti dny přemluvil, aby zůstal, bylo to snadné jako spadnout z postele.

Jenomže místo aby se zasmál, položil Mat Lucovi ruku na rameno. Ten chlapík byl marnivý jako páv a navíc chamtivý, ale nemělo smysl naštvat ho ještě víc. „Kdybys byl odjel tu noc, Luco, myslíš, že by nikdo nezačal něco větřit? Seanchané by ti rozebírali vozy na kusy, než bys urazil dvě legue. Mohl bys říct, že jsem tě zachránil alespoň před tím.“ Luca se zamračil. Někteří lidé si prostě neviděli dál než na špičku nosu. „Ale můžeš si přestat dělat starosti. Jakmile se Tom vrátí z města, můžeme jet tak daleko, jak budeš chtít.“

Luca znenadání vyskočil, až Mat polekaně ucouvl, ale on jenom se smíchem zatančil. Domon na něj zíral a dokonce i Blaeric zůstal jen koukat. Občas se Luca choval jako naprostý blázen.

Luca ještě poskakoval, když Egeanin odstrčila Mata. „Jakmile se Merrilin vrátí? Dala jsem rozkaz, že nikdo nesmí odejít!“ Vztekle se mračila střídavě na Mata a na Lucu. „Očekávám, že moje rozkazy se budou plnit!“

Luca přestal křepčit a úkosem ji pozoroval, načež se uklonil s tolika ozdobami, až člověk skoro viděl plášť v jeho ruce. Skoro viděl výšivku na tom plášti! Myslel si, že to se ženami umí, tenhleten Luca. „Ty přikážeš, má sladká paní, a já skočím a poslechnu.“ Narovnal se a omluvně pokrčil rameny. „Ale pantáta Cauthon má zlato a já se obávám, že zlato poslouchám jako první.“ Matova truhla plná zlaťáků právě v tomto voze byla jediným důvodem, který ho přesvědčil, víc třeba nebylo. Možná pomohlo i to, že Mat byl ta’veren, ale za dost zlata by Valan Luca pomáhal unést i Temného.

Egeanin se zhluboka nadechla, připravená Lucovi dál spílat, ale on se k ní prostě obrátil zády a vyběhl do schůdků, přičemž křičel: „Latelle! Latelle! Musíme všechny okamžitě vzbudit! Konečně odjíždíme, jakmile se Merrilin vrátí! Světlu budiž chvála!“

Vzápětí byl zase dole a za ním následovala jeho žena, přehazujíc si přes sebe černý sametový plášť pošitý blýskavými flitry. Byla to žena s přísnou tváří, a nyní nakrčila nos, jako by Mat páchl, a na Egeanin vrhla pohled, po němž její cvičení medvědi nejspíš vylezli na nejbližší strom. Latelle se nelíbila představa, že manželka uteče od manžela, i když věděla, že je to lež. Naštěstí zřejmě z nějakého důvodu přímo uctívala Lucu a zlato měla ráda skoro stejně tolik jako on. Luca doběhl k nejbližšímu vozu a začal bušit na dveře. Latelle dělala totéž u vozu vedle.

Mat na nic nečekal a spěchal pryč. Procházel úzkou uličkou, která se kroutila mezi vozy a stany, pevně zavřenými kvůli zimě, kde z kovových komínků stoupal kouř. Tady nebyly žádné plošiny pro účinkující, jen mezi některými vozy visely šňůry, na nichž se sušilo prádlo, a občas na zemi ležely dřevěné hračky. Ulička byla jen pro zdejší a úzká byla, aby odradila zvědavce.

Mat šel rychle, i když ho kyčel bolela – bolest už skoro rozchodil – ale neudělal ani deset kroků a Egeanin s Domonem ho už dohonili. Blaeric zmizel, nejspíš šel oznámit sestrám, že jsou v bezpečí a můžou konečně odjet. Aes Sedai, převlečené za služky, jež se tuze bojí, aby je panin manžel nenašel, už měly po krk toho být zavřené ve voze, nemluvě o tom, že se o něj musely dělit se sul’dam. Mat je k tomu donutil, aby mohly dávat pozor na sul’dam, mezitímco sul’dam budou dávat pozor na Aes Sedai, a aby je měl z krku všechny. Přesto byl rád, že jim to šel vyřídit Blaeric. Jedna nebo druhá sestra si ho od útěku z města volala čtyřikrát nebo pětkrát denně, a on šel, pokud se tomu nedalo vyhnout, ale nikdy to nebylo příjemné.

Egeanin ho tentokrát neobjala, kráčela vedle něj a pro jednou se nenamáhala kontrolovat si paruku. Domon se šoural za nimi jako medvěd a cosi si mumlal pod fousy. Mluvil se silným illiánským přízvukem. Čapka odhalovala skutečnost, že mu tmavé vousy končí uprostřed ucha a nad nimi je jenom strniště. Vypadal kvůli tomu jaksi... nedokončeně.

„Dva kapitáni na jedné lodi si říkají o katastrofu,“ protáhla Egeanin s přehnanou trpělivostí. Vypadalo to, že ji z chápavého úsměvu, jejž nasadila, bolí obličej.

„Nejsme na lodi,“ opáčil Mat.

„Zásada je stejná, Cauthone! Ty jsi sedlák. Já vím, že jsi dobrý muž.“ Přes rameno vrhla temný pohled na Domona. To on je dal s Matem dohromady, když si myslela, že dostane najatého pochopa. „Ale tahle situace vyžaduje úsudek a zkušenosti. Jsme v nebezpečných vodách a ty nemáš zkušenosti s velením.“

„Větší, než si myslíš,“ sdělil jí suše. Mohl jít odříkat seznam bitev, na které se pamatoval, že při nich velel, ale většinu z nich by znal jen historik a možná ani ten ne. Navíc by tomu nikdo neuvěřil. On by rozhodně neuvěřil, kdyby mu to tvrdil někdo jiný. „Neměli byste se s Domonem připravovat? Nechcete tady přece nic zapomenout.“ Všechno, co měla, už bylo naložené na voze, který sdílela s Matem a Domonem – což nebylo příjemné uspořádání – ale on zrychlil krok a doufal, že to pochopí. Kromě toho už před sebou uviděl svůj cíl.

Jasně modrý stan, nacpaný mezi jedním jedovatě žlutým a druhým smaragdově zeleným vozem, jenom stěží stačil pro tři kavalce, ale opatřit přístřeší pro všechny, které přivedl z Ebú Daru, vyžadovalo úplatky, aby se lidé přesunuli, a další úplatky, aby je jiní vzali k sobě. Najmout dokázal jen to, co mu byli majitelé ochotní přenechat. A za cenu jako v dobrém hostinci. Juilin, tmavý, pevný muž s krátkými černými vlasy, seděl se zkříženýma nohama na zemi před stanem s Olverem, hubeným, asi desetiletým klučíkem, i když ten od chvíle, co ho Mat poznal, nabral trochu na váze. Oba byli i přes vítr bez kabátů a hráli hady a lišky na desce, jejíž obrazec chlapci na kus červeného plátna namaloval jeho otec. Olver hodil kostky a pečlivě odpočítal značky, načež zvažoval tah na pavučině černých čar a šipek. Tairenský chytač zlodějů hře nevěnoval takovou pozornost. Při pohledu na Mata se narovnal.

Najednou zpoza stanu vyrazil Noal a supěl, jako by běžel. Juilin překvapeně vzhlédl a Mat se zamračil. Řekl Noalovi, že má jít rovnou sem. Kam tedy šel? Noal se na něj díval vyčkávavě, ne provinile nebo rozpačitě, jen chtěl slyšet, co jim Mat hodlá sdělit.

„Víš o Seanchanech?“ zeptal se Juilin a také se podíval na Mata.

Ve vchodu do stanu se pohnul stín a objevila se tmavovlasá žena, která seděla na kavalci a byla zabalená do starého šedého pláště. Předklonila se a položila ruku Juilinovi na rameno. A na Mata vrhla ostražitý pohled. Byla hezká, pokud měl muž rád neustále našpulené rty, což Juilin zřejmě rád měl, podle toho, jak se na ni usmál a poplácal ji po ruce. Byla také Amathera Aelfdene Casmir Lounault, panarcha Tarabonu a téměř na úrovni královny. Alespoň jí kdysi bývala. Juilin to věděl, stejně tak Tom, ale nikoho nenapadlo sdělit to Matovi, dokud se nedostali k cirkusu. Usoudil, že na tom, vzhledem ke všemu ostatnímu, nezáleží. Rychleji reagovala na Theru než na Amatheru a nic nechtěla, dělala si nároky jen na Juilinův čas. Byla jen malá šance, že ji tu někdo pozná. Mat v každém případě doufal, že cítí víc než vděčnost za záchranu, protože Juilin k ní rozhodně choval něžnější city. A kdo mohl říci, že se sesazená panarcha nemůže zamilovat do chytače zlodějů? Už se staly divnější věci. I když ho takhle nahonem žádná nenapadla.

„Chtěli jenom vidět Lucův papír na koně,“ ohlásil a Juilin kývl a viditelně se uvolnil.

„Ještě dobře, že nepřepočítali, kolik jich tu je.“ V příkazu bylo přesně uvedeno, kolik koní smí Luca mít. Seanchané byli na odměny velkorysí, jenomže vzhledem k tomu, jak nutně potřebovali jezdecké i tažné koně, nikomu nedovolili s koňmi obchodovat. „Přinejlepším by si vzali ty, co jsou navíc. Přinejhorším...“ Chytač zlodějů pokrčil rameny. Další veselá duše.

Thera najednou zasupěla, přitáhla si plášť k tělu a zalezla do stanu. Juilin se podíval za Mata a pohled mu ztvrdl. A že se Tairen vyrovnal i strážcům, když na to přišlo. Egeanin zřejmě náznaky nechápala a mračila se na stan. Domon stál vedle ní s rukama zkříženýma na prsou a zamyšleně si vysával zuby. Nebo se možná nutil k trpělivosti.

„Sbal si stan, Sandare,“ rozkázala Egeanin. „Cirkus odjíždí, jakmile se Merrilin vrátí.“ Zaťala zuby a vyloženě se na Mata nemračila. Ale jenom tak tak. „A zařiď, ať tvoje... žena... nedělá potíže.“ V posledním čase byla Thera služkou, da’covale, majetkem vznešené paní Suroth, než ji Juilin ukradl. Podle Egeanin byla krádež da’covale skoro stejně špatná jako osvobození damane.

„Můžu jet na Vichroví?“ vykřikl Olver a vyskočil. „Můžu, Mate? Můžu, Leilwin?“ Egeanin se na něj skutečně usmála. Mat ještě neviděl, že by se usmála na kohokoliv jiného včetně Domona.

„Ještě ne,“ prohlásil Mat. Ne, dokud nebudou tak daleko od Ebú Daru, že si tam těžko někdo vzpomene na bělouše vyhrávajícího závody s malým klukem na hřbetě. „Za pár dní snad. Juiline, řekneš to ostatním? Blaeric už to ví, takže o sestry je postaráno.“

Juilin neplýtval časem, jenom zaskočil do stanu uklidnit Theru. Zřejmě potřebovala uklidňovat dost často. Když vyšel ven v tmavém tairenském kabátě, který už začínal být obnošený, nakázal Olverovi, aby, než se vrátí, uklidil hru a pomohl Theře s balením, pak si na hlavu narazil kuželovitý červený klobouk s plochým vrškem a vyrazil. Na Egeanin se ani nepodíval. Ona ho považovala za zloděje, což bylo pro chytače zlodějů urážlivé, takže ji rovněž neměl zrovna dvakrát v lásce.

Mat se chtěl Noala zeptat, kde byl, ale stařík hbitě vyrazil za Juilinem a volal přes rameno, že sdělí ostatním, že odcházejí. No, dva tu zprávu rozšíří rychleji než jeden – Vanin a čtyři přeživší Rudé paže se dělili o stan na jednom konci, kdežto Noal bydlel s Tomem a dvěma sloužícími, Lopinem a Nerimem, ve stanu na konci opačném – a otázka mohla počkat. Nejspíš se jen zdržel, aby své vzácné ryby uložil někam do bezpečí. V každém případě mu ta otázka náhle nepřipadala důležitá.

Lidé začali volat na koňáky, aby přivedli jejich spřežení, a další se z plných plic dožadovali, aby jim někdo sdělil, co se děje. Adria, štíhlá žena v květovaném zeleném županu, přiběhla bosá a zmizela ve žlutém voze, kde bydlely další čtyři hadí ženy. Někdo v zeleném voze drsně řval, že se tu lidi snaží spát. Kolem proběhla hrstka dětí, z nichž některé již samy účinkovaly, a Olver vzhlédl od hry. Byla jeho nejcennějším majetkem, ale nebýt jí, byl by nejspíš odběhl za nimi. Chvíli ještě potrvá, než bude cirkus připravený na cestu, ale kvůli tomu Mat neúpěl. Právě totiž znovu uslyšel v hlavě ty zatracené kostky.