Křižovatka soumraku

4 Příběh panenky

Furyk Karede zíral na svůj psací stůl, aniž by viděl papíry a mapy na něm rozložené. Obě olejové lampy byly zapálené a stály na stole, ale on je nepotřeboval. Slunce již muselo vystoupit nad obzor, ale od chvíle, kdy se probudil z neklidného spánku a pronesl modlitbu k císařovně, kéž žije věčně, jen si oblékl župan v tmavé císařské zeleni, která jaksi trvala na tom, že bude černá, a od té doby tam jen nehybně seděl. Dokonce se ani neoholil. Přestalo pršet a jeho napadlo říct Ajimburovi, svému sluhovi, aby otevřel okna a vpustil do jeho pokoje u Tulačky trochu čerstvého vzduchu. Čerstvý vzduch by mu mohl pročistit hlavu. Ale během posledních pěti dní byly v dešti přestávky, končící náhlým lijavcem, a on měl postel mezi okny. Pak by musel pověsit matraci a pokrývky v kuchyni, aby mu uschly.

Ajimbura vykvíkl a spokojeně zabručel. Karede vzhlédl a viděl, že šlachovitý mužík drží na špičce nože bezvládnou krysu, velkou jako malá kočka. Nebyla první, kterou Ajimbura v tomto pokoji zabil, což bylo něco, co by se podle Karedeho určitě nestalo, kdyby hostinec ještě vlastnila Setalle Ananová, třebaže počet krys v Ebú Daru zřejmě s příchodem jara dost stoupl. Ajimbura sám vypadal trochu jako svraštělá krysa, a zubil se spokojeně i divoce zároveň. Po více než třech stoletích pod nadvládou císařství byly kaensadské horské kmeny jen zpola civilizované a jen zpola zkrocené. Ten muž nosil prokvetlé tmavě rudé vlasy spletené do silného copu, jenž mu spadal do pasu, aby z něj byla dobrá trofej, kdyby si někdy našel cestu zpátky do svých hor a padl v jedné z nekonečných krevních pomst mezi rody či kmeny, a trval na tom, že bude pít z poháru se stříbrným okrajem, na němž každý, kdo se pořádně podíval, poznal, že je to vršek něčí lebky.

„Jestli to hodláš sníst,“ poznamenal Karede, jako by tu byly nějaké pochybnosti, „vykucháš si ji ve stájích, aby tě nikdo neviděl.“ Ajimbura byl ochotný jíst cokoliv kromě ještěrek, které měl jeho kmen z nějakého důvodu, jejž nikdy neobjasnil, zakázané.

„Ale ovšem, ó vznešený,“ opáčil mužík a nahrbil se, což u těchto lidí znamenalo úklonu. „Dobře vím, jak to mezi lidmi z města chodí, a nikdy bych vznešeného neztrapnil.“ Po dvaceti letech v Karedeho službách by krysu klidně stáhl a opekl si ji nad ohněm v malém cihlovém krbu, pokud by ho Karede neupozornil.

Ajimbura seškrábl mrtvolku do malého plátěného pytlíku, který strčil do rohu na později, a nůž pečlivě otřel, než ho vrátil do pochvy. Pak si dřepl na paty a čekal, co bude Karede potřebovat. V případě nutnosti by takhle čekal celý den, stejně trpělivě jako da’covale. Karede nikdy nepřišel na to, proč přesně Ajimbura opustil svůj horský domov a vydal se za jedním ze smrtonošů. Byl to mnohem omezenější život, než jaký znal předtím, a kromě toho ho Karede třikrát skoro zabil, než se k tomu rozhodl.

Karede pustil sluhu z hlavy a vrátil se k tomu, co zrovna leželo před ním na stole, i když zatím nehodlal brát do ruky pero. Na generálpraporečníka ho povýšili za menší úspěchy v bitvách s asha’many v době, kdy jen málokdo dosáhl jakéhokoliv úspěchu, a teď, protože velel v boji proti mužům, již dokázali usměrňovat, si někteří mysleli, že musí vědět něco o tom, jak bojovat s marath’damane. To nikdo nedělal už celá staletí a od chvíle, kdy ty tak zvané Aes Sedai odhalily svou neznámou zbraň jen pár leguí od místa, kde seděl, hodně se uvažovalo o tom, jak jejich moc ochromit. A to nebyla jediná žádost, která mu ležela na stole. Kromě obvyklé dávky požadavků a hlášení, vyžadujících jeho podpis, jeho poznámek ohledně sil, jaké proti nim stály v Illianu, se dožadovali čtyři pánové a tři paní a ohledně zvláštního aielského problému šest paní a pět pánů, ale o těchto problémech se bude rozhodovat jinde a nejspíš už se o nich rozhodlo. Jeho poznámky budou použity pouze k boji o to, kdo bude co ovládat během návratu. V každém případě byla válka vždycky až druhým úkolem smrtonosné gardy. Ach, smrtonoši byli vždycky tam, kdykoliv došlo k velké bitvě, ozbrojená ruka císařovny, kéž žije věčně, aby udeřili na její nepřátele, ať už byla sama přítomna, nebo nikoliv, a vždycky byli v čele tam, kde byl boj nejzuřivější, ale prvním úkolem vždycky bylo chránit životy a osoby císařské rodiny. A před devíti dny vznešená paní Tuon zmizela, jako by ji pohltila bouře. Karede na ni nemyslel jako na Dceru Devíti měsíců, nemohl, dokud nezjistí, že už není pod závojem.

Ani ho nenapadlo sáhnout si na život, i když hanbu cítil silně. Jen urození se směli uchýlit ke snadné cestě, jak uniknout ostudě. Smrtonosná garda bojovala až do konce. Její osobní gardě velel Musenge, ale jako nejvýše postavený člen gardy na této straně Arythského oceánu bylo Karedeho povinností bezpečně ji vrátit. Z toho či onoho důvodu prohledali každičkou škvíru ve městě, každé plavidlo větší než pramice, ale většinou hledali muži, kteří nevěděli, co hledají, nevěděli, že osud návratu možná závisí na jejich přičinlivosti. Byla to jeho povinnost. Pochopitelně císařská rodina se oddávala mnohem složitějším intrikám než zbytek urozených a vznešená paní Tuon často hrála skutečně složitou hru a hrála ji ostře a nebezpečně. Jen málokdo věděl, že zmizela již dvakrát a byla prohlášena za mrtvou až po zřízení jejích pohřebních ritů a že to všechno sama naplánovala. Ať už byl ale důvod jejího zmizení jakýkoli, musel ji najít a chránit. Zatím však neměl tušení jak. Pohltila ji bouře. Nebo možná paní Stínů. Pokusů o její únos či zavraždění bylo ode dne jejího narození bezpočtu. Jestli ji najde mrtvou, bude muset zjistit, kdo ji zabil, kdo k tomu dal rozkaz, a pomstít ji za každou cenu. To také byla jeho povinnost.

Do místnosti z chodby bez zaklepání vklouzl štíhlý muž. Podle hrubého kabátu to mohl být stájník, ale žádný místní člověk neměl jeho světlé vlasy ani modré oči, jimiž přelétl místnost, jako by si všechno ukládal do paměti. Ruka mu vklouzla pod kabát a Karede zvážil dva způsoby, jak ho zabít holou rukou, v té kratičké chvilce, než vytáhl malou, zlatem lemovanou slonovinovou destičku s krkavcem a věží. Hledači pravdy klepat nemuseli. A jejich zabíjení se neschvalovalo.

„Nechej nás,“ nakázal hledač Ajimburovi a destičku schoval, jakmile se ujistil, že ji Karede poznal. Mužík dál nehybně dřepěl a hledač překvapeně zvedl obočí. Dokonce i v Kaensadských horách všichni věděli, že slovo hledače je zákon. No, v některých odlehlejších horských pevnostech možná ne, pokud si mysleli, že nikdo neví, že k nim hledač zavítal, ale Ajimbura měl mít rozum.

„Počkej venku,“ rozkázal mu Karede ostře a Ajimbura vyskočil a zamumlal: „Slyším a poslouchám, ó vznešený.“ Před odchodem z místnosti si však hledače pozorně prohlédl, jako by se chtěl ujistil, že hledač ví, že si poznamenal jeho tvář. Jednou se takhle připraví o hlavu.

„Věrnost je drahocenná vlastnost,“ řekl světlovlasý muž s pohledem upřeným na stůl, když za sebou Ajimbura zavřel dveře. „Jsi zapleten do plánů pána Yulana, generálpraporečníku Karede? Nečekal bych, že se do toho zaplete smrtonosná garda.“

Karede došel k dvěma bronzovým těžítkům ve tvaru lvů a nechal mapu Tar Valonu, aby se stočila. Ostatní ještě nebyly rozvinuté. „Na to se musíš zeptat pána Yulana, hledači. Věrnost Křišťálovému trůnu je drahocenná nad dech života, a vzápětí následuje vědění, kdy mlčet. Čím víc někdo o věci mluví, tím víc o ní zjistí, co by vědět neměl.“

Nikdo kromě císařské rodiny neplísnil hledače nebo ruku, která ho vedla, ale světlovlasý chlapík se tvářil nevzrušeně. Usadil se v ušáku, sepjal prsty a zadíval se přes ně na Karedeho, jenž se buď mohl posadit do svého křesla, nebo si toho muže nechat skoro za zády. Většina lidí by byla nervózní z toho, že mají hledače v místnosti. Karede skryl úsměv a nepohnul se. Stačilo jen nepatrně pootočit hlavu, a on byl vycvičený tak, že jasně viděl i koutkem oka.

„Musíš být hrdý na své syny,“ pokračoval hledač, „dva tě následovali do smrtonosné gardy a třetí je na seznamu čestných mrtvých. Tvá žena by byla velmi hrdá.“

„Jak se jmenuješ, hledači?“ Ticho místo odpovědi bylo ohlušující. Víc lidí hledače plísnilo, než se jich ptalo na jméno.

„Mor,“ ozvalo se nakonec. ,‚Almurat Mor.“ Tak. Mor. Měl tedy předka, jenž přišel s Luthairem Pendragem, a byl na to právem hrdý. Bez přístupu do chovných knih, kam nesměli žádní da’covale, Karede nemohl zjistit, zda jsou některé příběhy o jeho vlastních předcích pravdivé – možná měl také předka, jenž kdysi šel za velkým Jestřábím křídlem – ale na tom nezáleželo. Muži, kteří se snažili stát na ramenou svých předků, místo aby se postavili na vlastní nohy, často skončili kratší o hlavu. Zvlášť da’covale.

„Říkej mi Furyk. Oba jsme majetkem Křišťálového trůnu. Co ode mě chceš, Almurate? Myslím, že nejde o povídání o rodině.“ Kdyby měli jeho synové potíže, nezmínil by se o nich tak brzo, a Kalii už nemohlo nic ublížit. Karede viděl, že hledač svádí vnitřní boj, i když to docela dobře skrýval. Ztratil vedení nad rozhovorem – jak mohl čekat, když ukazoval svou destičku, jako by každý smrtonoš nebyl připravený vrazit si na rozkaz dýku do srdce.

„Poslechni si příběh,“ začal Mor pomalu, „a potom mi řekni, co si o něm myslíš.“ Upřel na Karedeho pohled, kterým ho studoval, zvažoval, oceňoval, jako kdyby byl Karede vystavený na prodej na dražebním pódiu. „Tohle k nám přišlo v posledních několika dnech.“ Námi myslel hledače. „Začalo to mezi místními, aspoň co se nám podařilo určit, i když zdroj jsme ještě nenašli. Údajně dívka se seandarským přízvukem vymáhala od kupců tady v Ebú Daru zlato a šperky. Byl zmíněn titul Dcera Devíti měsíců.“ Znechuceně se zaškaredil a na okamžik mu konečky prstů zbělely, jak je k sobě tiskl. „Nikdo z místních zřejmě netuší, co ten titul znamená, ale popis té dívky je pozoruhodně přesný. Pozoruhodně. A nikdo si nemůže vzpomenout, že by to slyšel předtím než... předtím, než byla objevena vražda Tylin,“ dokončil a rozhodl se určit čas podle nejméně nepříjemné události.

„Se seandarským přízvukem,“ pronesl Karede bezvýrazně a Mor kývl. „Doneslo se to i našim lidem.“ Nebyla to otázka, Mor však znovu kývl. Seandarský přízvuk a přesný popis, dvě věci, které si místní nemohli vymyslet. Někdo hrál velmi nebezpečnou hru. Nebezpečnou pro něj i pro říši. „Jak bere nedávné události Tarasinský palác?“ Mezi sluhy budou naslouchači, nejspíš už i mezi ebúdarskými sloužícími, a co se doslechnou naslouchači, to se brzy dozvědí i hledači.

Mor otázku samozřejmě pochopil. Zmiňovat se o něčem, o čem se mluvit nemělo, nebylo nutné. Hledač odpověděl nevzrušeným tónem. „Družina vznešené paní Tuon se chová, jako kdyby se nic nestalo, až na Anath, její pravdomluvčí, která se stáhla do ústraní, ale slyšel jsem, že to pro ni není nic neobvyklého. Suroth sama je v soukromí ještě rozrušenější než na veřejnosti. Spí špatně, štěká na své oblíbence a nechává svůj majetek tlouct kvůli maličkostem. Nařídila popravit každý den jednoho hledače, dokud se věci nespraví, a tento rozkaz dnes ráno zrušila až tehdy, když si uvědomila, že by jí mohli dřív dojít hledači.“ Nepatrně pokrčil rameny, snad aby ukázal, že pro hledače to není důležité, možná úlevou, že unikl. „Je to pochopitelné. Bude-li předvolána k tomu, aby složila ze svého jednání účty, bude se modlit o smrt deseti tisíce slz. Ostatním urozeným, kteří vědí, co se stalo, začínají růst oči na temeni. Několik jich už nechalo v tichosti připravit pohřeb, aby pokryli všechny možnosti.“

Karede se chtěl na muže lépe podívat. Byl na urážky zvyklý – to patřilo k výcviku – ale tohle... Odstrčil křeslo, vstal a posadil se na okraj psacího stolu. Mor na něj bez mrknutí zíral, připravený bránit se před útokem, a Karede se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Proč jsi přišel za mnou, jestli si myslíš, že jsou do toho zapletení smrtonoši?“ Z toho, jak se snažil udržet hlas klidný, se málem dusil. Od chvíle, kdy smrtonosná garda přísahala na mrtvolu Luthaira Pendraga, že bude chránit jeho syna, mezi gardisty nikdy nedošlo ke zradě! Nikdy!

Mor se uvolnil, když si uvědomil, že ho Karede nehodlá zabít, alespoň ne hned, ale na čele se mu leskl pot. „Slyšel jsem, že smrtonoš uvidí i dech motýla. Nemáš něco k pití?“

Karede krátce ukázal na cihlový krb, kde vedle plamenů stál stříbrný pohár a džbán, aby zůstaly v teple. Tam stály, nedotčené, od té doby, co je Ajimbura přinesl, když se Karede probudil. „Víno už je možná studené, ale nalej si, kolik budeš chtít. A až si svlažíš hrdlo, odpovíš mi na otázku. Buď podezíráš gardisty, nebo mě chceš zatáhnout do nějaké vlastní hry, a na mé oči, já zjistím, co z toho je pravda a proč to děláš.“

Hledač si dřepl ke krbu a pozoroval ho koutkem oka, ale když se natáhl pro džbán, zamračil se a trochu sebou trhl. Vedle poháru stála věc, která vypadala jako miska se stříbrným okrajem a stříbrným podstavcem se vzorem beraního rohu. Světlo nebes, tolikrát Ajimburovi říkal, že má tu věc nějak uklidit! Nebylo pochyb, že Mor poznal, co to je.

Tak on zvažuje, že by se gardisté mohli účastnit zrady? „Nalej mi laskavě taky.“

Mor zamrkal, maličko ustaraně – držel jediný pohár – a pak mu v očích zasvitlo pochopení. A znepokojilo ho to. Nalil víno i do misky, trochu roztřeseně, a než misku zvedl, otřel si ruku o kabát. Každý člověk má své hranice, dokonce i hledač, a pokud je někdo dotlačen až k nim, je zvlášť nebezpečný, ale Mor byl navíc vyvedený z rovnováhy.

Karede si misku vzal oběma rukama, zvedl ji do výše a sklonil hlavu. „Na císařovnu, kéž žije věčně ve cti a slávě. Smrt a hanbu jejím nepřátelům.“

„Na císařovnu, kéž žije věčně ve cti a slávě,“ zopakoval Mor, skloniv hlavu a zvednuv pohár. „Smrt a hanbu jejím nepřátelům.“

Karede si přiložil Ajimburův pohár ke rtům a cítil, jak ho druhý muž pozoruje. Víno bylo opravdu studené, koření zhořklo, a byla tu i slabá pachuť leštěnky na stříbro. Říkal si, že chuť prachu mrtvého je jen jeho představivost.

Mor rychle vychlemtal polovinu vína a potom zazíral do poháru, jak si zřejmě uvědomil, co udělal. Viditelně mu dalo práci se ovládnout. „Furyk Karede,“ začal rázně. „Narozen před čtyřiceti dvěma lety tkalcům, v majetku jistého Jalida Magonineho, řemeslníka v Ancarid. V patnácti vybrán k výcviku do smrtonosné gardy. Dvakrát pochvala za hrdinství, v depeších zmíněn třikrát, pak, jako veterán po sedmi letech, jmenován osobním strážcem vznešené paní Tuon při jejím narození.“ Tenkrát se tak pochopitelně nejmenovala, ale zmínit její rodné jméno by byla urážka. „Tentýž rok, jako jeden ze tří, kteří přežili první známý útok na její život, vybrán pro výcvik na důstojníka. Sloužil během Mujamiho povstání a Jianminského incidentu, další pochvaly za hrdinství, další zmínky v depeších, a převelen zpět k osobní stráži vznešené paní těsně před jejími prvními pravými jmeninami.“ Zadíval se do svého vína a pak najednou vzhlédl. „Na vlastní žádost. To je neobvyklé. Další rok jsi utržil tři vážná zranění, když jsi ji chránil vlastním tělem před dalšími najatými vrahy. Dala ti svůj nejvzácnější majetek, panenku. Po další pozoruhodné službě, s dalšími pochvalami a zmínkami, tě vybrali do osobní stráže samotné císařovny, kéž žije věčně, a tam jsi sloužil do chvíle, než tě určili, abys doprovázel vznešeného pána Turaka do těchto zemí s Hailene. Časy se mění, lidé se mění, ale než jsi šel chránit trůn, ještě dvakrát jsi žádal o přidělení k osobní stráži vznešené paní Tuon. Velmi neobvyklé. A tu panenku sis nechal, dokud ji nezničil velký požár Sohimy, asi deset let.“

Nikoli poprvé byl Karede vděčný za svůj výcvik, jenž mu umožňoval za všech okolností udržovat hladkou tvář. Neuvážené výrazy poskytovaly protivníkovi příliš velkou výhodu. Vzpomínal na tvář malé holčičky, která mu položila tu panenku do nosítek. Stále ji slyšel. Chránil jsi mě vlastním životem, takže si musíš vzít Emeldu, aby ona dávala pozor na tebe, řekla. Samozřejmě tě nemůže doopravdy chránit, je to jenom panenka. Ale nech si ji jako připomínku, že tě vždycky vyslyším, vyslovíš-li mé jméno. Pochopitelně pokud budu ještě naživu.

„Mou ctí je věrnost,“ pravil a opatrně položil Ajimburův pohár na stůl, aby si nevylil víno na papíry. Ať už jeho sluha leštil stříbro sebevíc, Karede si nemyslel, že by se pohár někdy namáhal umýt. „Věrnost trůnu. Proč jsi za mnou přišel?“

Mor se pohnul, takže ušák byl mezi nimi. Nepochybně si myslel, že vypadá nedbale, ale očividně by nejradši pohárem mrštil. Pod kabátem na zádech měl nůž a nejspíš ještě jeden někde jinde. „Tři hlášení o přidělení k osobní stráži vznešené paní Tuon. A nechal sis tu panenku.“

„To jsem pochopil,“ sdělil mu Karede suše. Gardisté si neměli vytvořit náklonnost k těm, které měli chránit. Smrtonosná garda sloužila výhradně Křišťálovému trůnu a sloužila komukoliv, kdo na něj usedl, z celé duše a srdce. Ale on si pamatoval vážnou tvář té holčičky, uvědomující si již tehdy, že se možná nedožije toho, aby mohla splnit svou povinnost, ale stejně se snažila ji splnit. A nechal si její panenku. „Ale na těch řečech o dívce je víc, že?“

„Dech motýla,“ zamumlal hledač. „Je mi potěšením promluvit si s někým, kdo tak rychle chápe. V noci, kdy byla zavražděna Tylin, byly z kotců v Tarasinském paláci odvedeny dvě damane. Obě bývalé Aes Sedai. Nepřipadá ti to jako příliš velká shoda okolností?“

„Mně připadá každá shoda okolností podezřelá, Almurate. Ale co to má společného s těmi řečmi a... ostatními věcmi?“

„Tahle síť je zamotanější, než si umíš představit. Té noci opustilo palác několik dalších lidí, mezi jinými mladý muž, který byl asi Tylinin mazlíček, čtyři muži, kteří byli rozhodně vojáci, a jeden stařec, jakýsi Tom Merrilin, nebo si tak alespoň říkal, ale byl mnohem vzdělanější, než bys čekal. Všichni byli v různých dobách viděni s Aes Sedai, které byly ve městě předtím, než si ho říše znovu vzala.“ Hledač se napjatě naklonil nad lenoch. „Tylin možná nezavraždili proto, že složila přísahu věrnosti, ale proto, že zjistila věci, jež mohly být nebezpečné. Mohla být neopatrná v tom, co vyjevila chlapci v polštářích, a on to donesl Merrilinovi. Můžeme mu tak říkat, dokud nezjistíme příhodnější jméno. Čím víc o něm zjišťuju, tím zajímavější je: zná svět, mluví uhlazeně, v přítomnosti šlechticů a korunovaných hlav je klidný. Vlastně bys řekl dvořan, kdybys nevěděl, že je sluha. Jestli měla Bílá věž s Ebú Darem nějaké plány, mohla by poslat takového muže, aby je provedl.“

Plány. Karede bez uvažování zvedl Ajimburův pohár a skoro se napil dřív, než si uvědomil, co dělá. Dál ale pohár držel, aby to nevypadalo, že je zmatený. Každý – aspoň z těch, kdo to věděli – si byl jistý, že zmizení vznešené paní Tuon je součástí boje o nástupnictví po císařovně, kéž žije věčně. Takový byl život v císařské rodině. Kdyby byla vznešená paní Tuon nakonec přece jenom mrtvá, musel by být jmenován nový dědic. Kdyby byla mrtvá. A kdyby ne... Bílá věž by poslala své nejlepší, pokud ji chtěla unést. Jestli s ním ovšem hledač nehrál nějakou vlastní hru. Hledači se vždycky snažili ulovit každého kromě samotné císařovny, kéž žije věčně. „Přednesl jsi to svým nadřízeným a oni to odmítli, jinak bys s tím nechodil za mnou. To, nebo... Ty ses jim o tom nezmínil, že ne? Proč ne?“

„Věc je mnohem zamotanější, než si umíš představit,“ pronesl Mor tiše a jedním okem sledoval dveře, jako by měl podezření, že je někdo poslouchá. Proč začal být opatrný až teď? „Je tu mnoho... komplikací. Ty dvě damane odvedla paní Egeanin Tamarath, která předtím měla styky s Aes Sedai. Vlastně dost důvěrné styky. Velmi důvěrné. Očividně vypustila ostatní damane, aby kryla svůj útěk. Egeanin opustila město té noci se třemi damane ve svém doprovodu a také, jak si myslíme, s Merrilinem a ostatními. Nevíme, kdo byla ta třetí damane – máme podezření, že to byl někdo důležitý z Atha’an Miere nebo možná nějaká Aes Sedai, která se skrývala ve městě – ale identifikovali jsme sul’dam, jež použila, a dvě měly bližší vztahy se Suroth. A ona sama měla mnoho styků s Aes Sedai.“ Přese všechnu ostražitost to Mor řekl, jako by to nebyl blesk z čistého nebe. Nebylo divu, že je tak nervózní.

Aha. Suroth se tedy spikla s Aes Sedai a podplatila některé hledače výše postavené než Mor a Bílá věž poslala lidi pod velením jednoho ze svých nejlepších mužů, aby provedli jisté věci. Všechno to bylo uvěřitelné. Když Karedeho vyslali s Předběžníky, dostalza úkol dohlížet na urozené kvůli přehnané ctižádosti. Takhle daleko od říše vždycky existovala možnost, že se pokusí zřídit si vlastní království. A on sám vysílal muže do měst, o kterých věděl, že padnou, ať je budou obyvatelé bránit sebevíc, aby nepřítele poškodili zevnitř.

„Máš směr, Almurate?“

Mor zavrtěl hlavou. „Odjeli na sever a v palácových stájích se zmínili o Jehannahu, ale to vypadá na zřejmý pokus o úskok. Při první příležitosti změní směr. Prohlížíme všechny čluny dost velké, aby je převezly přes řeku, ale tak velká plavidla se objevují pořád. Na tomhle místě není žádný řád.“

„To mi dává hodně námětů k přemýšlení.“

Hledač se zaškaredil, lehce zkřivil rty, ale zřejmě si uvědomil, že víc už se Karede nepřizná. Kývl. „Ať už uděláš cokoliv, měl bys vědět jedno. Možná si říkáš, jak to děvče z kupců vůbec něco vylákalo. Zřejmě ji vždycky doprovázeli dva nebo tři vojáci. Popis jejich zbroje je také velice přesný.“ Natáhl ruku, jako kdyby se chtěl dotknout Karedeho županu, ale moudře nechal ruku klesnout. „Většina lidí to nazývá černou. Chápeš? Ať už se rozhodneš udělat cokoliv, neotálej.“ Zvedl pohár. „Na tvé zdraví, generálpraporečníku Furyku. Na tvé zdraví a na zdraví říše.“

Karede bez váhání dopil Ajimburův pohár.

Hledač odešel stejně náhle, jako přišel, a chvíli poté, co se za ním zavřely dveře, zase se otevřely a vstoupil Ajimbura. Mužík se vyčítavě zadíval na lebku v Karedeho rukou.

„Ty o těch řečech víš, Ajimburo?“ To se klidně mohl ptát, jestli ráno vyšlo slunce, jako jestli Ajimbura poslouchal. On to tedy rozhodně nepopřel.

„Nepošpiním si jazyk takovou špínou, ó vznešený,“ prohlásil a narovnal se do své plné výšky.

Karede si povzdechl. Ať už vznešená paní Tuon zmizela z vlastní vůle či z vůle někoho jiného, hrozilo jí velké nebezpečí. A jestli ty řeči byly nějaká Morova intrika, nejlepší způsob, jak porazit jiného v jeho vlastní hře, bylo hrát svou vlastní hru. „Odlož mou břitvu.“ Posadil se, vzal si pero a levou rukou si přidržel rukáv županu.

Brzy po poledni následujícího dne se přepravoval přes přístav na přívozu, který vyplouval každou hodinu podle přesného zvonění. Byla to neohrabaná bárka, která se silně kolébala, jak ji opačiny poháněly po vlnách. Kupecké vozy s plachtami, přivázané na oporkách na palubě, skřípaly s každým zhoupnutím, koně nervózně podupávali a veslaři museli odhánět vozky a najaté stráže, kteří chtěli vyprázdnit žaludek přes okraj. Někdo prostě neměl na pohyb vody žaludek. Sama obchodnice, baculatá žena s měděnou pletí, stála na přídi, zabalená do tmavého pláště, snadno vyrovnávala pohyby přívozu a upřeně sledovala blížící se přístaviště. Karedeho vedle sebe si nevšímala. Možná poznala, že je Seanehan, podle sedla na jeho hnědákovi, když už ne jinak, ale on měl přes zelený kabát s červenými lemy prostý šedý plášť, takže pokud na něj vůbec myslela, tak jen jako na obyčejného vojáka. S mečem u pasu nicméně nebyl osadník. Ve městě mohly být bystřejší oči i přes všechno, co podnikl, aby se jim vyhnul, s tím však nemohl nic dělat. S trochou štěstí má den, možná dva, než si někdo uvědomí, že se do hostince, kde přebýval, hned tak nevrátí.

Jakmile přívoz dorazil ke kůží obaleným kůlům mola, vyhoupl se do sedla a byl první, kdo projel, jakmile se vrata otevřela. Obchodnice stále vyháněla své vozky na kozlíky a převozníci odvazovali kola. Karede nechal Aldazara kráčet pomalu, protože dláždění bylo stále ještě mokré a plné koňských koblížků a ovčího trusu. Zrychlil až na Illiánské silnici, i když ho ani pak nenechal cválat. Netrpělivost byla nectnost, pokud člověk nevěděl, jak dlouhá cesta ho čeká.

Silnici za přístavištěm lemovaly jen hostince, budovy s plochou střechou, s popraskanou a loupající se bílou omítkou a vybledlými vývěsními štíty, pokud měly vůbec nějaké. Silnice tvořila severní okraj Rahadu a na lavičkách před hostinci se povalovali ošuntělí muži a mrzutě se dívali, jak projíždí kolem. Nebyli mrzutí proto, že byl Seanehan. Usoudil, že na každého na koňském hřbetě by se tvářili stejně. Vlastně asi na každého, kdo měl v kapse trochu peněz. Ale brzy je nechal za zády a příštích několik hodin projížděl olivovými háji a mezi malými statky, kde byli dělníci natolik zvyklí na cestující, že od práce na poli ani nevzhlédli. Moc lidí tudy ale necestovalo, jen hrstka žebřiňáků s vysokými koly a dvakrát tolik kupeckých povozů rachotilo směrem k Ebú Daru s najatými strážemi okolo. Mnoho vozků a kupci měli výrazné illiánské plnovousy. Bylo zvláštní, že Illian dál posílal své zboží do Ebú Daru a současně bojoval proti říši, ale lidé na této straně Východního moře se často chovali divně, měli zvláštní zvyky, které se zrovna moc nepodobaly příběhům vyprávěným o domovině velkého Jestřábího křídla. Často se jim to tady vůbec nepodobalo. Bylo třeba zdejší lidi pochopit, pokud měli být přivedeni do říše, ale to nebyla jeho věc, to bylo na výše postavených, než byl on. On měl své povinnosti.

Statky ustoupily lesům a křoví a jeho stín se před ním dloužil, jak už slunce klesalo k obzoru, když uviděl, co hledal. Těsně před ním dřepěl na severní krajnici Ajimbura a pískal na rákosovou píšťalu, zobrazení lenocha a ulejváka. Než k němu Karede dorazil, zastrčil si píšťalu za pás, zvedl svůj hnědý plášť a zmizel v křoví. Karede se ohlédl, aby se ujistil, že je silnice prázdná, a pak s Aldazarem na stejném místě odbočil ze silnice.

Mužík čekal mimo dohled silnice mezi jakýmisi mohutnými borovicemi, vysokými dobře pětadvacet sáhů. Zase pokrčil rameny místo úklony a vyškrábal se do sedla štíhlého ryzáka s bílými ponožkami. Trval na tom, že bílé nohy u koně přinášejí štěstí. „Tudy, ó vznešený?“ řekl, a když mu Karede ukázal, že může, zamířil s koněm hlouběji do lesa.

Museli ujet jen asi půl míle, ale nikdo z těch, kdo projížděli po silnici, netušil, co čeká na velké mýtině. Musenge přivedl sto gardistů na dobrých koních a dvacet ogierských zahradníků, všechny v plné zbroji, spolu se soumary, nesoucími zásoby na dva týdny. Bude mezi nimi i nákladní kůň, jehož Ajimbura vyvedl včera s Karedeho zbrojí. Hlouček sul’dam stál vedle vlastních koní a některé poplácávaly šest uvázaných damane. Když mu Musenge vyjel vstříc, se zachmuřeným Harthou – prvním zahradníkem – majícím sekeru se zelenými střapci přehozenou přes rameno, jedna z žen, Melitene, der’sul’dam vznešené paní Tuon, nasedla a připojila se k nim.

Musenge a Hartha se dotkli pěstmi srdce a Karede jejich pozdrav opětoval, ale očima zalétl k damane. Zvláště k jedné, malé ženě, kterou po vlasech hladila tmavá sul’dam s hranatým obličejem. Tvář damane byla vždycky klamná – stárly pomalu a žily velmi dlouhou dobu – ale tahle byla jiná, ten rozdíl se naučil přičítat těm, jež si říkaly Aes Sedai. „Jaký důvod jsi uvedla, abys je dostala z města všechny naráz?“ zeptal se.

„Cvičení, generálpraporečníku,“ odpověděla Melitene s trpkým úsměvem. „Všichni vždycky věří, že jde o cvičení.“ Vykládalo se, že vznešená paní Tuon ve skutečnosti nepotřebuje žádnou der’sul’dam, aby cvičila její majetek, ale Melitene, s dlouhými vlasy víc bílými než černými, byla zkušená nejen ve svém řemesle a věděla, nač se doopravdy ptá. Požádal Musengeho, aby přivedl dvě damane, pokud to půjde. „Nikdo z nás nechtěl zůstat tady, generálpraporečníku. Ne, když se jedná o tohle. A Mylen...“ To musela být bývalá Aes Sedai. „Když jsme opustily město, řekly jsme damane, proč odcházíme. Vždycky je nejlepší, když vědí, co mají čekat. Od té doby Mylen uklidňujeme. Ona vznešenou paní miluje. Všechny ji milují, ale Mylen ji uctívá, jako kdyby už seděla na Křišťálovém trůně. Jestli Mylen dostane do rukou jednu z těch ‚Aes Sedai‘,“ zasmála se, „budeme si muset pospíšit, aby nám ještě stála za uvazování.“

„Nevidím tu důvod ke smíchu,“ zabručel Hartha. Ogier byl ještě ošlehanější a šedivější než Musenge, dlouhé kníry měl šedé a oči jako černé kameny. Byl zahradníkem ještě dřív, než se Karede narodil, možná ještě předtím, než se narodil jeho děd. „Nemáme žádný cíl. Snažíme se chytat vítr do sítě.“ Melitene rychle zvážněla a Musenge se tvářil ještě zachmuřeněji než Hartha, pokud to vůbec bylo možné.

Za deset dní lidé, jež hledali, urazili mnoho mil. Nejlepší, koho Bílá věž mohla poslat, by nebyl tak nestydatý, aby zamířil rovnou na východ poté, co zkusil tu lest s Jehannahem, ani tak hloupý, aby zamířil rovnou na sever, ale stále bylo třeba prohledat velkou a stále se zvětšující oblast. „Tak to musíme rozhodit sítě bez otálení,“ prohlásil Karede, „a rozhodit je hustě.“

Musenge a Hartha kývli. Co musela smrtonosná garda udělat, to udělá. Třeba i chytí vítr.