Křižovatka soumraku

Prolog Záblesky ve vzoru

Rodei Ituralde nesnášel čekání, třebaže dobře věděl, že život vojáka se z větší části skládá z čekání. Čekání na příští bitvu, na to, až se nepřítel pohne, až udělá chybu. Nyní Ituralde sledoval zimní les, sám nehybný jako ty stromy okolo. Slunce bylo v polovině cesty k zenitu a vůbec nehřálo. Před ústy mu vznikala pára a na pečlivě zastřiženém kníru i v kožišině z černé lišky, kterou měl podšitou kapuci, se mu tvořila námraza. Byl rád, že má přilbici pověšenou u sedla. Jeho kyrys zachytával chlad a přenášel ho přes kabátec i všechny vrstvy vlny, hedvábí a plátna vespod. Dokonce i Šipkovo sedlo bylo studené, jako kdyby byl bílý valach stvořen ze zmrzlého mléka. Přilbice by mu zmrazila mozek.

Zima do Arad Domanu dorazila pozdě, velmi pozdě, zato však s plnou silou. Od letních veder, která nepřirozeně přetrvávala hluboko do podzimu, do srdce zimy to netrvalo ani měsíc. Listí, jež přežilo dlouhá letní sucha, zmrzlo dřív, než mohlo změnit barvu, a teď se v dopoledním slunci lesklo jako podivné, v ledu zalité rubíny. Koně asi dvacítky ozbrojenců kolem něj v hlubokém sněhu podupávali. Zatím urazili dlouhou cestu a čekala je ještě delší, ať už tento den skončí dobře, nebo špatně. Po obloze se k severu valila temná mračna. Nepotřeboval své znalosti v předpovídání počasí, aby věděl, že do večera se prudce ochladí. Tou dobou už budou muset být pod střechou.

„Není to tak zlé jako předminulou zimu, co, můj pane?“ ozval se tiše Jaalam. Vysoký mladý důstojník uměl Ituraldemu číst myšlenky a mluvil tak, aby ho slyšeli i ostatní. „Ale touhle dobou už asi někteří muži sní o svařeném víně. Tihle samozřejmě ne. Ti jsou pozoruhodně střídmí. Podle mě všichni pijí čaj. Studený čaj. Kdyby měli březové proutky, už by se svlíkali ke sněhové lázni.“

„Prozatím si budou muset nechat šaty na sobě,“ opáčil Ituralde suše, „ale studený čaj by mohli v noci dostat, jestli budou mít štěstí.“ To vyvolalo smích. Tichý smích. Své muže si Ituralde vybíral s velkou péčí a oni moc dobře věděli, kdy smějí dělat hluk.

On sám by pohárem kořeněného vína, dokonce ani hrnkem čaje nepohrdl. Ale už to bylo dávno, co kupci do Arad Domanu přiváželi čaj. Už to bylo dávno, co se jakýkoliv cizozemský kupec odvážil dál než na hranici se Saldeiou. Než se k němu dostaly zprávy ze světa, byly vyčpělé jako měsíc staré pivo, pokud to na začátku bylo víc než pouhé drby. Ale na tom moc nezáleželo. Jestli se Bílá věž skutečně rozdělila nebo jestli muže, kteří dokážou usměrňovat, opravdu povolávali do Caemlynu... no, svět to bude muset zvládnout bez Rodela Ituraldeho, dokud nebude Arad Doman opět jednotný. Prozatím bylo v Arad Domanu víc problémů, než mohl kterýkoliv rozumný muž zvládnout.

Znovu si prošel rozkazy, které rozeslal po nejrychlejších jezdcích, jaké měl, každému šlechtici věrnému králi. Jakkoliv byli rozdělení zlou krví a starými spory, tolik měli stále ještě společného. Když přijde rozkaz od Vlka, seberou svá vojska a vyjedou. Alespoň dokud bude Vlk v králově přízni. Dokonce se na jeho rozkaz i schovají v horách a budou čekat. Ovšem, budou se vztekat a někteří ho budou dokonce proklínat, ale poslechnou. Věděli, že Vlk vyhrál bitvy. A také věděli, že vyhrál války. Vlček, tak mu říkali, když si mysleli, že je neslyší, jenže jemu nezáleželo na tom, jestli se posmívají jeho malé postavě – no, ne moc – dokud vyjeli tehdy a tam, kam jim řekl.

Brzy pojedou co nejrychleji, aby přichystali past, která sklapne až za několik měsíců. Hodně tím riskoval. Složité plány se vždycky mohly snadno zamotat a tento plán měl úrovně uvnitř úrovní. Všechno mohlo být zmařeno dřív, než to vůbec začne, pokud se mu nepovede připravit návnadu. Nebo pokud někdo neuposlechne jeho rozkazu, jen aby se vyhnul královu kurýrovi. Všichni však znali jeho důvody, a dokonce i ti největší umíněnci s nimi souhlasili, třebaže jen málokdo byl ochoten o tom mluvit nahlas. On sám se od chvíle, kdy dostal Alsalamův poslední rozkaz, pohyboval jako přízrak ženoucí se s bouří. V rukávě měl složený papír, zastrčený nad světlou krajkou, která mu spadala přes ocelovou rukavici. Měli poslední, velmi malou šanci, že se jim podaří zachránit Arad Doman. A možná i zachránit Alsalama před ním samým dřív, než se kupecká rada rozhodne dosadit místo něj na trůn jiného muže. Světlo dej, aby už mohl začít.

Ozvalo se hlasité prásknutí a Ituraldemu sjela ruka k jílci dlouhého meče. Zavrzala kůže a zacinkal kov, jak ostatní uvolňovali své čepele. Jinak bylo naprosté ticho. Les byl jako zamrzlá hrobka. Prve jen praskla větev pod váhou sněhu. Po chvíli se Ituralde uvolnil – nakolik se dokázal uvolnit od chvíle, kdy ze severu dorazily zprávy, že se Drak Znovuzrozený objevil na obloze nad Falme. Ten muž byl možná skutečný Drak Znovuzrozený a možná se opravdu objevil na obloze, ale ať tomu bylo jakkoliv, ta zpráva zažehla v Arad Domanu požár.

Ituralde si byl jistý, že mít volnou ruku, dokázal by ten požár uhasit. A nebylo to chvástání. Věděl, co dokáže v bitvě, při tažení nebo ve válce. Jenže od chvíle, kdy rada rozhodla, že bude bezpečnější propašovat krále z Bandar Ebanu, Alsalam si zřejmě vzal do hlavy, že je znovuzrozený Artuš Jestřábí křídlo. Jeho podpis a pečeť od té doby stály pod desítkami rozkazů k boji a zaplavovaly zemi z místa, kam ho rada uklidila. Kupecká rada odmítala prozradit, kde je, dokonce i Ituraldemu samotnému. Každá žena z rady, za níž zašel, při zmínce o králi vykulila oči a začala se chovat uhýbavě. Málem jim uvěřil, že nevědí, kde Alsalam je. Což bylo pochopitelně směšné. Rada na krále přísně dohlížela. Ituralde byl vždycky přesvědčený, že kupecké domy do vlády zasahují přespříliš, ale nyní si přál, aby zasáhly. Proč zůstávaly potichu, to mu bylo záhadou, protože král, který zničil obchod, nezůstával na trůně dlouho.

Ituralde byl věren své přísaze a Alsalam byl navíc jeho přítel, ale rozkazy, které král rozesílal, byly formulovány tak, že nemohly chaos vyvolávat účinněji. A nemohl je ani ignorovat. Alsalam byl král. Jenomže Ituraldemu nařídil vytáhnout co nejrychleji na sever proti velkému shromáždění Dračích spřísahanců, o němž se Alsalam údajně doslechl od svých tajných špehů, a pak, o deset dní později, aniž by byl v dohledu jediný Dračí spřísahanec, přišel rozkaz vrátit se co nejrychleji na jih proti jinému shromáždění, k němuž nedošlo. Dostal rozkaz soustředit své síly k obraně Bandar Ebanu, když by to celé mohl skončit útok na třech místech, a pak je rozdělit, když by soustředěný útok dokázal totéž, spěchat na místo, o němž věděl, že je Dračí spřísahanci opustili, a odpochodovat od místa, o němž věděl, že na něm táboří. Horší bylo, že Alsalamovy rozkazy byly často doručeny přímo mocným šlechticům, kteří se měli řídit Ituraldeho příkazy, a posílaly Machira jedním směrem, Teacala jiným a Rahmana třetím. Čtyřikrát došlo k prudké bitvě, když na sebe bloudící vojska narazila potmě, protože vyrazila na králův přímý rozkaz a před sebou očekávala jen nepřítele. A Dračí spřísahanci celou dobu sílili a získávali sebedůvěru. Ituralde také zvítězil – u Solanje a Maseenu, u jezera Somal a u Kandelmaru – pánové Kataru zjistili, že nemají prodávat výtěžky ze svých dolů a kováren nepřátelům Arad Domanu – ale Alsalam jeho zisky pokaždé zahodil.

Ale ten poslední rozkaz byl jiný. Například šedý muž zabil urozenou paní Tuvu, když se pokoušel zabránit jeho doručení. Proč by se měl Stín bát tohoto rozkazu víc než jiných, to bylo Ituraldemu záhadou, ale zároveň to byl důvod o to rychleji poslechnout. Dřív, než mu Alsalam pošle jiný. Tento rozkaz otevíral mnoho možností, a Ituralde zvážil každou, kterou uviděl. Všechny ty dobré však začínaly dnes a tady. Když člověku zůstane jenom malá naděje na úspěch, prostě po ní skočí.

V dálce se ozvalo hlasité volání sojky, pak druhé a třetí. Ituralde si dal ruce před ústa a zopakoval trojí drsné zavolání. O chvíli později se mezi stromy objevil kosmatý světlý grošák a jeho jezdec měl bílý plášť s černými pruhy. V zasněženém lese bylo muže i koně těžké zahlédnout, pokud stáli nehybně. Jezdec zastavil před Ituraldem. Podsaditý muž, jen s jedním krátkým mečem, měl u sedla luk v pouzdře a toulec se šípy.

„Vypadá to, že přišli všichni, můj pane,“ ohlásil ochraptělým hlasem a shodil si kapuci z hlavy. Když byl Donjel mladý, někdo se ho snažil oběsit, i když na důvod se po letech pozapomnělo. Všechny zbývající vlasy měl šedé a důlek pravého oka mu zakrýval kožený klípec, jako pozůstatek jakési další mladické nerozvážnosti. Ač jednooký, byl to nejlepší zvěd, jakého kdy Ituralde poznal. „Teda většina z nich,“ pokračoval Donjel. „Postavili kolem tý chalupy dva kruhy stráží. Je je vidět na míli daleko, ale přes ně se nikdo nedostane až tam, aby něco slyšel. Podle stop si nepřivedli víc mužů, než řekli, ne dost, aby byli nebezpeční. Ovšem,“ dodal suše, „ty jsi pořád v menšině.“

Ituralde kývl. Nabídl bílou stužku a muži, s nimiž se měl setkat, ji přijali. Tři dny, kdy muži pod Světlem a na svou duši a naději na spasení přísahali, že proti sobě netasí zbraň ani neprolijí krev. Bílá stužka však nebyla v této válce vyzkoušena a v těchto dnech měli jistí lidé dost zvláštní představy o tom, kde leží spása. Kupříkladu ti, kteří si říkali Dračí spřísahanci. Jemu vždycky říkali hráč, ačkoliv jím nebyl. Trik byl v tom, vědět, jaké riziko člověk může podstoupit. A občas vědět, jaké si vybrat.

Ituralde vytáhl z holínky balíček zabalený v naolejovaném hedvábí a podal ho Donjelovi. „Jestli se za dva dny neukážu u Coronského brodu, zanes tohle mé ženě.“

Zvěd si zastrčil balíček kamsi do kabátu, dotkl se čela a obrátil koně k západu. Takové balíčky už pro Ituraldeho nosil, obvykle v předvečer nějaké bitvy. Světlo dej, aby ani tentokrát nenadešla chvíle, kdy by Tamsin musela ten balíček otevřít. Přijde za ním – to mu slíbila – první případ, kdy živí strašili mrtvé.

„Jaalame,“ nakázal Ituralde, „podíváme se, co nás čeká v lovecké chatě urozené paní Osany.“ Když pobídl Šipku do kroku, ostatní se zařadili za něj.

Slunce vystoupilo k nadhlavníku a začalo zase sestupovat. Tmavá mračna ze severu se přiblížila a ochladilo se. Kromě křupání sněhu pod kopyty koní se nikde nic neozývalo. Les vypadal kromě nich prázdný. Ituralde nezahlédl žádnou z hlídek, o nichž mluvil Donjel. Zvědův názor na to, co je vidět na míli daleko, se poměrně dost lišil od názoru většiny ostatních. Pochopitelně ho budou čekat. A dávat pozor, aby za ním nešlo vojsko, bílá stužka nebo ne. Hodně z nich nejspíš mělo důvody, které považovali za dostatečné, aby Rodela Ituraldeho zasypali šípy. Urozený pán mohl se zavázat bílou stužkou i za své muže, ale budou se oni cítit zavázaní? Občas bylo třeba riziko skutečně podstoupit.

V půlce odpoledne se mezi stromy náhle objevila Osanina takzvaná lovecká chata, samá bílá věžička a štíhlá kupole, které by se hodily i mezi paláce samotného Bandar Ebanu. Ona vždycky lovila buď muže, nebo moc, a trofejí měla nepočítaně a pozoruhodných, i přes své mládí. A nad „hony", které se tu pořádaly, by lidé zvedali obočí dokonce i v hlavním městě. Chata nyní byla opuštěná. Rozbitá okna se šklebila jako tlamy se zlámanými zuby. Nikde se nesvítilo, nikde se nic nehýbalo. Sníh pokrývající mýtinu kolem chaty byl však udupaný od koní. Zdobená, mosazí obitá brána na hlavní nádvoří byla otevřená a Ituralde bez zastavení projel dál i se svými muži. Kopyta koní zazvonila na dláždění, neboť sníh se tu změnil v břečku.

Nevyšel jim naproti žádný sluha, ne že by nějakého čekal. Osana zmizela brzy poté, co došlo k potížím, které Arad Domanem otřásaly, jako když pes třese s krysou, a její sluhové se brzy rozešli k ostatním rodům, pokud našli nějaké místo. V těchto časech sluhové bez pána hladověli nebo se dali na zboj. Nebo k Dračím spřísahancům. Ituralde sesedl před širokým mramorovým schodištěm na konci nádvoří a předal Šipkovy otěže jednomu ze svých mužů. Jaalam rozkázal ostatním mužům, aby se někde schovali i se zvířaty. Muži obhlíželi velká okna kolem nádvoří a pohybovali se, jako by čekali, že je každou chvíli mezi lopatky zasáhne šipka z kuše. Jedno křídlo vrat do stáje bylo pootevřené, ale i přes zimu se rozešli do rohů nádvoří a schoulili se vedle koní, aby mohli dávat pozor na celé okolí. Jestli dojde na nejhorší, třeba se pár z nich odsud dostane.

Ituralde si stáhl jezdecké rukavice, zastrčil si je za pás a cestou do schodů, s Jaalamem po boku, si překontroloval krajky. Pod nohama mu křupal sníh, prve rozdupaný na kaši a opět zamrzlý. Díval se přímo před sebe. Musel vypadat sebejistě, jako kdyby se nic nemohlo stát jinak, než očekával. Sebedůvěra byla klíčem k vítězství. Byla-li druhá strana přesvědčená, že si člověk věří, bylo to často stejně dobré, jako kdyby si opravdu věřil. Nahoře Jaalam otevřel jedny vysoké vyřezávané dveře. Ituralde se dotkl svého znamínka krásy, aby se ujistil, že je stále na místě – tváře měl až příliš studené, aby cítil, jestli mu černá sametová hvězdička nespadla – a vstoupil dovnitř. Tak sebejistě, jako kdyby přicházel na bál.

V obrovské vstupní hale byla stejná zima jako venku. Dech se jim srážel před ústy. Nikde se nesvítilo, takže to vypadalo, že již nastal soumrak. Na podlaze byla barevná mozaika, zpodobňující lovce a zvířata. Kachličky byly místy oštípané, jako by přes ně někdo táhl něco těžkého, nebo to možná upustil. Kromě jediného převrženého podstavce, na němž mohla stávat váza či malá soška, byla hala prázdná. To, co nesebrali sluhové, když utíkali, později uloupili bandité. Čekal tu na ně jediný muž, bělovlasý a hubenější, než když ho Ituralde viděl naposledy. Kyrys měl otlučený a v uchu jen prostý zlatý kroužek, ale krajky měl neposkvrněné a jiskřivě červený měsíc ve čtvrti vedle levého oka by se hodil i ke dvoru, tedy za lepších časů.

„Ve Světle, buď vítán pod bílou stužkou, urozený pane Ituralde,“ pronesl formálně s lehkou úklonou.

„Ve Světle, přicházím pod bílou stužkou, urozený pane Shimrone,“ odvětil Ituralde a také se uklonil. Shimron býval jedním z Alsalamových nejdůvěryhodnějších rádců. Aspoň dokud se nepřidal k Dračím spřísahancům. Nyní měl vysoké postavení v jejich radě. „Můj ozbrojenec je Jaalam Nishur, ctí vázaný k rodu Ituraldeů, stejně jako všichni, kteří přišli se mnou.“

Před Rodelem žádný rod Ituraldeů nebyl, ale Shimron Jaalamovi odpověděl také úklonou, s rukou na srdci. „Čest budiž cti. Doprovodíš mě, urozený pane Ituralde?“ řekl, když se narovnal.

Velké dveře do tanečního sálu byly pryč, i když si Ituralde neuměl představit, že by je odnesli bandité. Zůstal tady jen vysoký, lomený oblouk, dost široký, aby jím prošlo deset mužů vedle sebe. V oválném sále bez oken zahánělo stíny půl tuctu luceren všech tvarů a velikostí, ačkoliv světlo až ke stropu nedosáhlo. U malovaných stěn, každá na jedné straně místnosti, stály dvě skupiny lidí, a pokud je bílá stužka zavazovala nenosit přílbu, i tak byly ty dvě stovky po zuby ozbrojené, a žádný z nich rozhodně neodložil meč. Na jedné straně stálo několik domanských urozených pánů, stejně mocných jako Shimron – Rajabi, Wakeda, Ankaer – a obklopených menšími šlechtici, věrnými neurozenými lidmi a menšími hloučky, občas jen dva tři muži, v nichž nebyli vůbec žádní šlechtici. Dračí spřísahanci měli rady, ale žádné velitele. Přesto každý z těchto mužů byl po právu vůdcem, a někteří měli i desítky stoupenců, pár dokonce tisíce. Žádného zřejmě netěšilo, že je tu, a jeden dva se mračili na padesát, šedesát Taraboňanů, stojících v jednom hloučku. Ti se zase mračili na ně. Možná byli všichni Dračí spřísahanci, ale Domanci a Taraboňané se v lásce rozhodně neměli. Ituralde se při pohledu na cizince téměř usmál. Neodvažoval se doufat, že se jich dnes objeví tolik.

„Urozený pán Rodei Ituralde přichází pod bílou stužkou.“ Shimronův hlas se ve stínech hlasitě rozléhal. „Ať každý, kdo pomyslí na násilí, zapátrá ve svém srdci a zváží svou duši.“ A tím veškeré formality skončily.

„Proč urozený pán Ituralde nabízí bílou stužku?“ chtěl vědět Wakeda, sevřel jílec dlouhého meče a druhou ruku si dal v bok. Nebyl moc vysoký, i když byl vyšší než Ituralde, ale nafukoval se, jako by seděl na trůně. Ženy ho kdysi považovaly za šviháka. Nyní mu černý šátek zakrýval důlek po pravém oku a jako znamínko krásy si vyvolil černou šipku, ukazující na silnou jizvu, jež se mu táhla přes tvář na čelo. „Hodlá se k nám připojit? Nebo nás chce požádat o kapitulaci? Všichni vědí, že Vlk je nejen kurážný, ale i lstivý. Je ale tak kurážný?“ Muži na jeho straně místnosti zabručeli, částečně pobaveně, částečně rozzlobeně.

Ituralde sepjal ruce za zády, aby si nezačal hladit rubín v levém uchu. Mnoho lidí vědělo, že to je známka toho, že je rozzlobený, a občas to dělal i schválně. Nyní však potřeboval zachovat klid. I když ten muž mluvil, jako by tu Ituralde nebyl. Ne. Klid. Souboje začaly v hněvu, ale on tu nebyl kvůli souboji, a to vyžadovalo klid. Slova mohla být nebezpečnější zbraní než meče.

„Každý muž tady ví, že na jihu máme dalšího nepřítele,“ pronesl vyrovnaným hlasem. „Seanchané spolkli Tarabon.“ Přelétl pohledem po Taraboňanech a setkal se s bezvýraznými pohledy. Nikdy nedokázal číst v tvářích Taraboňanů. Jako by mezi těmi hroznými kníry – vypadaly jako chlupaté kly, horší než u Saldejců! – a těmi směšnými závoji nosili masku, a ubohé světlo luceren také nepomáhalo. Ale viděl je oblečené v osnířích a potřeboval je. „Nahrnuli se na Almothskou planinu a vyrazili na sever. Jejich záměr je jasný. A chtějí získat i Arad Doman. Obávám se, že chtějí získat celý svět.“

„Chce urozený pán Ituralde vědět, koho budeme podporovat, pokud k nám tito Seanchané vpadnou?“ ozval se Wakeda.

„Pevně věřím, že budete bojovat za Arad Doman, urozený pane Wakedo,“ opáčil Ituralde mírně. Wakeda zrudl, když mu Ituralde mrštil přímou urážku mezi zuby, a jeho muži sahali po mečích.

„Uprchlíci přinesli zprávu, že na pláni jsou Aielové,“ pospíšil si Shimron, jako kdyby se bál, že Wakeda bílou stužku poruší. Nikdo z Wakedových mužů by nevytáhl ocel, pokud by to nejdřív neudělal Wakeda sám nebo jim to nenařídil. „Bojují za Draka Znovuzrozeného, aspoň se to povídá. Musel je poslat on, možná nám na pomoc. Aielské vojsko ještě nikdy nikdo neporazil, dokonce ani Artuš Jestřábí křídlo ne. Vzpomínáš na Krvavý sníh, urozený pane Ituralde, když jsme byli mladší? Asi se mnou budeš souhlasit, že tam jsme je neporazili, ať už historikové říkají cokoliv, a já nemůžu uvěřit, že Seanchanů je tolik, kolik nás tenkrát. Já sám jsem slyšel, že Seanchané odcházejí na jih, pryč od hranice. Ne, myslím, že až o nich příště uslyšíme, budou ustupovat z pláně, ne pochodovat na nás.“ Nebyl špatný polní velitel, ale vždycky byl pedant.

Ituralde se usmál. Z jihu přicházely zprávy rychleji než odjinud, jenže on se bál, že bude muset s Aiely začít sám, a oni by si mohli myslet, že se je snaží oblafnout. Sám nemohl uvěřit, že jsou Aielové na Almothské planině. Nepoukázal na to, že Aielové, vyslaní na pomoc Dračím spřísahancům, by se spíš objevili v Arad Domanu. „Taky jsem vyslýchal uprchlíky a ti hovoří o aielských nájezdech, ne o vojsku. Ať už Aielové dělají na pláni cokoli, mohli Seanchany zpomalit, ale nezahnali je. Jejich létající zvířata začala pátrat na naší straně hranice. To mi jako ústup nepřipadá.“

Rozmáchlým gestem vytáhl z rukávu papír a podržel ho tak, aby všichni viděli meč a ruku otištěné do modrozeleného vosku. Jako vždy poslední dobou, i tady použil horkou čepel a královskou pečeť na jedné straně oddělil, aby mohl pečeť ukázat neporušenou. Pochybovačů bylo hodně, když se lidé doslechli o některých Alsalamových rozkazech. „Mám rozkaz od krále Alsalama shromáždit co nejvíc mužů, kdekoliv je najdu, a zaútočit na Seanchany co nejtvrději.“ Zhluboka se nadechl. Tady znovu riskoval, a pokud kostky nepadnou správně, mohl by mu Alsalam nechat srazit hlavu. „Nabízím příměří. Zavazuji se královým jménem, že proti vám nic nepodniknu, dokud budou Seanchané znamenat pro Arad Doman hrozbu, pokud se všichni zavážete stejně a budete proti nim bojovat po mém boku, dokud je nezaženeme.“

Odpovědělo mu ohromené ticho. Rajabi, chlapisko s býčí šíjí, vypadal, jako by dostal ránu mezi oči. Wakeda si hryzal ret jako polekaná dívčina.

Pak se ozval Shimron: „A je možné je zahnat, urozený pane Ituralde? Na Almothské pláni jsem čelil jejich... jejich Aes Sedai na řetězech stejně jako ty.“ Muži šoupali nohama a začínali se tvářit nahněvaně. Nikomu se nelíbilo být tváří v tvář nepříteli bezmocný, ale Ituralde i Shimron si toho užili dost, aby všichni věděli, co je jejich současný nepřítel zač.

„Je možné je porazit, urozený pane Shimrone,“ prohlásil Ituralde, „i s jejich... překvapeními.“ Bylo zvláštní nazvat takhle zemi vybuchující pod nohama a zvědy jezdící na tvorech připomínajících zplozence Stínu, ale on musel mluvit stejně sebejistě, jako se tvářil. Kromě toho, když člověk věděl, čeho je nepřítel schopen, přizpůsobil se. To bylo jádrem válečného umění dávno předtím, než se objevili Seanchané. Tma Seanchany obrala o jejích výhody, stejně jako příchod bouře. „Moudrý muž přestane hryzat, když se dostane až ke kosti,“ pokračoval, „ale Seanchané zatím měli maso pěkně nakrájené na tenké plátky, než si pro ně sáhli. Já jim hodlám předhodit pěkně tlusté stehno. A navíc je chci přimět, aby po něm chňapli tak rychle, že si vylámou zuby na kosti dřív, než budou mít v puse maso. Tak. Já slib dal. Co vy?“

Bylo velice těžké nezadržet dech. Každý muž zřejmě pátral ve svém nitru. Ituralde viděl, jak si to přebírají. Vlk měl plán. Seanchané měli Aes Sedai na řetěze a létající zvířata a Světlo ví, co ještě. Ale Vlk měl plán. Seanchané. Vlk.

„Jestli je někdo dokáže porazit,“ řekl nakonec Shimron, „tak ty, urozený pane Ituralde. Já se také zavážu.“

„Já se zavazuju!“ zařval Rajabi. „Zaženeme je zpátky přes oceán, odkud přišli!“ Kromě šíje měl býčí i náturu.

Kupodivu Wakeda souhlasil stejně nadšeně, a pak propukla hotová bouře hlasů, jak všichni volali, že se připojí ke královskému slibu, že rozdrtí Seanchany, někteří dokonce křičeli, že budou Vlka následovat i do Jámy smrti. Bylo to velice příjemné, ale jen kvůli tomu Ituralde nepřišel.

„Jestli chceš po nás, abychom bojovali za Arad Doman,“ překřičel jeden hlas ty ostatní, „tak požádej nás!“ Všichni muži, kteří vykřikovali sliby, začali rozzlobeně mručet a klít.

Ituralde skryl radost za lhostejným výrazem a otočil se k mluvčímu na druhém konci sálu. Taraboňan byl hubený, s ostrým nosem, který mu napínal závoj. Pohled však měl tvrdý a pronikavý. Další Taraboňané se mračili, jako by je nepotěšilo, že promluvil, takže to vypadalo, že nemají jednoho vůdce, stejně jako ho neměli Domanci, ale promluvil. Ituralde doufal, že mu jeho krajané slib dají, ale pro jeho plán nebyli nezbytní. Taraboňané však ano. S jejich pomocí by aspoň bylo stokrát pravděpodobnější, že jeho plán vyjde. Oslovil toho muže zdvořile, s úklonou.

„Nabízím ti také příležitost bojovat za Tarabon, urozený pane. Aielové na pláni vyvolali jistý zmatek. Uprchlíci o tom hovoří. Pověz, mohl by malý oddíl tvých mužů – řekněme stovka, možná dvě – překročit v tom zmatku pláň a vstoupit do Tarabonu, kdyby měli na své zbroji stejné pruhy jako ti, kteří jezdí se Seanchany?“

Prve vypadalo nemožné, že by se Taraboňan mohl zatvářit ještě stísněněji, ale on to dokázal, a teď pro změnu rozzlobeně mumlali a kleli muži na druhé straně místnosti. Na sever proniklo dost zpráv, aby věděli, že král a panarcha, dosazení na trůn Seanchany, složili přísahu věrnosti císařovně na druhém konci Arythského oceánu. Připomínka, kolik jejich krajanů nyní jezdí pro tuto císařovnu, se jim hrubě nelíbila. Většina těch „Seanchanů“ na Almothské pláni byli Taraboňané.

„Co dobrého by mohl malý oddíl vykonat?“ zabručel opovržlivě hubeňour.

„Jen málo,“ odtušil Ituralde. „Avšak kdyby takových oddílů bylo padesát? Stovka?“ Tihle Taraboňané za sebou měli dohromady asi tolik mužů. „Pokud by všechny udeřily v tentýž den po celém Tarabonu? Já sám bych jel s nimi a tolik mých mužů, kolik by jich získalo tarabonskou zbroj. Jen tak zajistíme, že to nebude pouze způsob, jak se vás zbavit.“

Domanci za ním začali hlasitě protestovat. Wakeda z nich byl nejhlasitější, pokud se tomu dalo věřit! Vlkův plán byl v pořádku, ale oni chtěli, aby je vedl Vlk sám. Většina Taraboňanů se začala dohadovat mezi sebou kvůli tomu, jestli se tolik mužů dostane přes pláň, aniž by je odhalili, dokonce i v tak malých tlupách, kvůli tomu, zda to vůbec bude k něčemu, pokud se tam dostanou v malých oddílech, i kvůli tomu, zda jsou ochotní vzít na sebe zbroj se seanchanskými pruhy. Taraboňané se hádali stejně jako Saldejci, a stejně ohnivě. Ne však ten muž s ostrým nosem. Ten se Ituraldemu díval upřeně do očí. Potom nepatrně kývl. S těmi hustými kníry se to dalo těžko poznat, ale Ituralde měl dojem, že se usmál.

Z Ituraldeho spadly poslední zbytky napětí. Ten chlapík by nesouhlasil, dokud se ještě ostatní dohadovali, pokud by nebyl větším vůdcem, než to na první pohled vypadalo. Ostatní přijdou také, tím si byl jistý. Vyjedou s ním na jih do srdce toho, co Seanchané považovali za svůj majetek, a vytnou jim tvrdý políček. Taraboňané tam potom pochopitelně budou chtít zůstat a dál bojovat za svou vlast. Nic víc nečekal. Takže jeho a těch pár tisíc mužů, které se mu podaří vzít s sebou, poženou zpátky na sever přes celou Almothskou pláň. Pokud na něj bude svítit Světlo, poženou je a budou vzteky bez sebe.

Ituralde opětoval Taraboňanův úsměv, pokud to ovšem úsměv byl. S trochou štěstí ti zuřiví generálové nepoznají, kam je vede, dokud nebude příliš pozdě. A pokud ano... No, měl ještě druhý plán.

Eamon Valda si držel plášť co nejtěsněji u těla a dusal ve sněhu mezi stromy. Studený vítr šustil mezi sněhem obtíženými větvemi, v kalném světle klamně tichý. Silnou bílou vlnou však pronikal jako mušelínem a mrazil. Tábor, rozkládající se kolem něj po lese, byl také tichý. Pohyb, sice znamenal zahřát se, nicméně v takovém počasí se muži raději choulili k sobě, pokud je nic nenutilo k pohybu.

Valda se nečekaně zastavil a nakrčil nos, jak náhle ucítil zápach, odporný puch jakoby z dvaceti hromad odpadků, hemžících se červy. Valda se nezačal dávit, místo toho se zamračil. Táboru scházela preciznost, jakou vyžadoval. Stany byly náhodně postavené tam, kde byly větve nad nimi nejhustší, koně byli uvázaní poblíž, místo aby byli správně přikolíkovaní. Právě tahle liknavost vedla ke špíně. Pokud zůstanou bez dozoru, budou muži zasypávat koňský hnůj jen několika hrstmi hlíny, aby to vyřídili co nejrychleji, a kopat latríny tak, aby nemuseli v zimě chodit daleko. Každý jeho důstojník, který by něco takového dovolil, by okamžitě přestal být důstojníkem a z první ruky by se naučil používat lopatu.

Valda v táboře pátral po zdroji zápachu, ale ten byl náhle pryč. Vítr se nezměnil, smrad prostě zmizel. Na chvilku se polekal. Vydal se dál a mračil se ještě víc. Ten puch musel odněkud přijít. Najde toho, kdo si začal myslet, že disciplína polevuje, a udělá z něj odstrašující příklad. Disciplína musela být dobrá, zvlášť teď. Lepší než obvykle.

Na kraji širokého palouku se opět zastavil. Sníh na palouku byl neporušený i přesto, že v lese okolo stál tábor. Valda, drže se mezi stromy, obhlížel oblohu. Hnala se po ní oblaka a zakrývala slunce. Zahlédl nějaký pohyb a zadržel dech, než si uvědomil, že je to jen pták, nějaký malý a hnědý, držící se při zemi ze strachu z dravců. Zasmál se a dost trpce. Od chvíle, kdy ti Světlem prokletí Seanchané na jeden neuvěřitelný zátah spolkli Amador a pevnost Světla, uplynul jen asi měsíc, ale on získal nové instinkty. Moudří lidé se učí, kdežto hlupáci...

Ailron byl hlupák, hlavu měl plnou starých příběhů o slávě, oživených věkem a nadějí na získání skutečné moci, která by odpovídala jeho koruně. Odmítal vidět realitu, kterou měl přímo před očima, a přímým důsledkem byla Ailronova pohroma. Valda slyšel takhle nazývat bitvu u Jeramelu, ale jen od hrstky amadicijských šlechticů, kterým se podařilo uniknout, omámení jako palicí praštění voli, a přesto se stále snažili, čistě ze zvyku, podat celou událost v nejlepším světle. Napadlo ho, jak to asi nazýval Ailron, když ty zkrocené seanchanské čarodějky začaly rvát jeho uspořádané řady na cucky. Stále to měl před očima, jak se země mění ve fontány ohně. Viděl to ve svých snech. No, Ailron byl mrtvý, zabitý při pokusu o útěk, jeho hlavu narazili na tarabonské kopí. Vhodná smrt pro hlupáka. On, na druhou stranu, shromáždil přes devět tisíc dětí Světla. Muž, jenž viděl jasně, mohl za takových časů hodně dokázat.

Na druhé straně palouku, těsně za hranicí lesa, stála chatrč, která kdysi patřila uhlíři, s jedinou místností, kde ve spárách mezi kameny trčel zimou zhnědlý plevel. Podle všeho opustil uhlíř svoje obydlí již dávno. Části doškové střechy se nebezpečně prohýbaly a úzké okenní otvory byly prázdné a nyní je zakrývaly tmavé pokrývky. U nedovírajících dřevěných dveří stáli na stráži dva muži, velcí muži se šarlatovou pastýřskou holí pod zlatým slunečním kotoučem na pláštích. Byli po zuby ozbrojení a podupávali, jak jim bylo zima. Kdyby byl Valda nepřítelem, ani jeden by nedokázal vytáhnout meč včas. Tazatelé rádi pracovali pod střechou a za zavřenými dveřmi.

Když se dívali, jak přichází blíž, měli obličeje jakoby vytesané z kamene. Oba předvedli jen jakési polovičaté zasalutování. Slušně nepozdravili nikoho bez pastýřské hole, dokonce i když to byl pan velící kapitán dětí. Jeden otevřel ústa, jako kdyby se ho chtěl zeptat, co tady dělá, ale Valda prošel kolem nich a otevřel dveře. Alespoň se ho nesnažili zastavit. Byl by je oba zabil, kdyby se o to pokusili.

Když vstoupil, Asunawa vzhlédl od křivého stolu, kde studoval jakousi knížku. V kostnaté ruce držel cínový pohár, ze kterého se kouřilo a bylo z něj cítit koření. Židle, na níž seděl, jediný další kus nábytku v místnosti, vypadala rozviklaně, ale někdo ji vyspravil houžvemi. Valda stiskl rty, aby neohrnul pysk. Hlavní tazatel ruky Světla požadoval skutečnou střechu nad hlavou, ne stan, i když došky nutně potřebovaly vyměnit, a svařené víno, i když nikdo jiný už týden žádné víno neměl. V kamenném krbu také hořel ohýnek a vydával chabé teplo. Ještě v době před Pohromou byly všechny ohně zakázané, aby je neprozradil kouř. Přesto, ačkoliv většina dětí tazateli opovrhovala, k Asunawovi chovaly zvláštní obdiv, jako kdyby ho šedé vlasy a vyzáblá tvář mučedníka obdařily všemi ideály dětí Světla. Když to Valda zjistil, dost ho to překvapilo. Nebyl si jistý, zda to ví sám Asunawa. V každém případě tu bylo dost tazatelů, aby mohli dělat potíže. Nic, co by nezvládl, ale lepší bylo všem potížím se vyhnout. Prozatím.

„Už je skoro čas,“ prohlásil a zavřel za sebou dveře. „Připravený?“

Asunawa se nezvedl, ani si nevzal bílý plášť, který měl složený na stole před sebou. Na něm nebyl žádný sluneční kotouč, jen šarlatová hůl. Místo toho položil ruce na knihu a zakryl stránky. Valda měl dojem, že je to Mantelarova Cesta Světla. Zvláštní čtení pro hlavního inkvizitora. Víc se hodila pro nové rekruty. Ti, kteří neuměli číst, když skládali přísahu, se to naučili, aby mohli studovat Mantelarova slova.

„Dostal jsem hlášení o andorském vojsku v Murandy, můj synu,“ pravil Asunawa. „Hluboko v Murandy.“

„Murandy je odsud daleko,“ opáčil Valda, jako by nepoznal nový začátek staré hádky. Hádky, o níž Asunawa zřejmě často zapomínal, že v ní prohrál. Co ale dělají Andořané v Murandy? Byla-li ovšem hlášení pravdivá, mnoho z nich byly jen výmysly zabalené do lži. Andor. To jméno naplňovalo Valdu hořkostí. Morgasa byla mrtvá nebo služebnicí nějakého Seanchana. Jim na titulech jiných států pramálo záleželo. Ať mrtvá či služka, pro něj byla ztracená, a mnohem důležitější bylo, že tím byly ztraceny i jeho plány s Andorem. Galadedrid se změnil z užitečné páky v pouhého dalšího mladého důstojníka, a navíc důstojníka, který byl u obyčejných vojáků příliš oblíbený. Dobří důstojníci nebyli nikdy oblíbení, avšak Valda byl pragmatik. Minulost byla minulost. Místo Andoru přišly jiné plány.

„Ne tak daleko, pokud vyrazíme k východu přes Altaru, můj synu, přes severní část Altary. Seanchané se zatím nemohli dostat příliš daleko za Ebú Dar.“

Valda natáhl ruce k ohýnku a povzdechl si. V Tarabonu se rozšířili rychle jako mor, stejně jako tady v Amadicii. Proč si ten člověk myslí, že je to v Altaře jiné? „Zapomínáš na čarodějky v Altaře? S vlastním vojskem, jak ti jistě nemusím připomínat? Pokud se už nedostaly do Murandy.“ Těm hlášením o čarodějkách v pohybu věřil. Mimoděk zesílil hlas. „To takzvané andorské vojsko se možná doslechlo o čarodějkách a jejich vojsku! Nezapomínej, že al’Thorovi daly Caemlyn! A Illian a polovičku východu! Opravdu věříš, že jsou rozdělené? Opravdu?“ Pomalu se nadechl, aby se uklidnil. Tedy, snažil se o to. Každý příběh z jihu byl horší než ten předchozí. Do komína vletěl závan větru a po místnosti rozhodil jiskry. Valda s kletbou uskočil. Zatracená rolnická barabizna! Dokonce i ten komín byl špatně postavený!

Asunawa dlaněmi zavřel knížku. Ruce měl sepjaté jako k modlitbě, ale v zapadlých očích mu náhle zaplál oheň větší, než hořel v krbu. „Já věřím, že čarodějnice je třeba zničit! Tomu já věřím!“

„Mně by stačilo vědět, jak je Seanchané krotí.“ Kdyby měl dost zkrocených čarodějnic, mohl by al’Thora vyhnat z Andoru, z Illianu a odevšad, kde se usadil jako samotný Stín. Potom by dokázal překonat i samotného Artuše Jestřábí křídlo!

„Musí být zničeny,“ trval Asunawa umíněně na svém.

„A my s nimi?“ opáčil Valda.

Ozvalo se zaklepání na dveře a na Asunawův pokyn se v nich objevil jeden ze strážných, postavil se do pozoru a řízně zasalutoval rukou přes prsa. „Můj pane hlavní inkvizitore,“ začal uctivě, „dorazila rada pomazaných.“

Valda čekal. Bude ten starý hlupák dál umíněný i přede všemi deseti přeživšími kapitány, kteří byli venku a připravení vyrazit? Co se muselo udělat, to se udělalo.

„Pokud to strhne Bílou věž,“ dodal Asunawa konečně, „budu spokojený. Prozatím. Pojedu na to setkání.“

Valda se pousmál. „Tak to mi stačí. Uvidíme pád čarodějnic společně.“ On rozhodně uvidí jejich pád. „Radím tedy, aby sis nechal připravit koně. Do večera nás čeká dlouhá cesta.“ Jestli to Asunawa uvidí spolu s ním, to byla jiná otázka.

Gabrelle se ráda projížděla zimními lesy s Logainem a Toveine. Vždycky je s Toveine nechával jet za sebou vlastním tempem v jakéms takéms soukromí, pokud nezůstaly příliš pozadu. Aes Sedai spolu mluvily, jen pokud to bylo nezbytně nutné, i když měly skutečné soukromí. Zdaleka nebyly přítelkyně. Vlastně Gabrelle si už mockrát přála, aby Toveine odmítla, když jim Logain tyto vyjížďky navrhl. Bylo by příjemné být skutečně sama.

Držíc otěže v ruce, s pláštěm podšitým liščinou u těla, dovolila si cítit zimu, jen trochu, jen kvůli tomu pocitu. Sníh nebyl hluboký, ale ranní vzduch byl svěží. Tmavé mraky však slibovaly brzy další sníh. Nad nimi poletoval jakýsi pták s dlouhými křídly. Asi orel. Ptáci nebyli její silnou stránkou. Rostliny a minerály zůstávaly na místě, zatímco je člověk studoval, stejně jako knihy a rukopisy, i když ty se jí mohly rozpadnout pod rukama, pokud byly dost staré. Navíc na takovou dálku ptáka stěží rozeznávala, ale orel do okolní krajiny docela zapadal. Kolem byly lesy a mezi řídce rostoucími stromy byly menší houštiny. Rozložité duby a vysoké borovice a jedle udusily většinu podrostu, jen tu a tam zůstaly hnědé zbytky nějakých odolnějších popínavek, čekajících na stále vzdálené volání jara a přimknutých k balvanu či nízké římse z šedého kamene. Gabrelle si krajinu ukládala do paměti, jako by to bylo cvičení novicek, studenou a pustou.

V dohledu byli pouze její dva společníci a ona si mohla skoro představovat, že je někde jinde, ne v Černé věži. To strašné jméno jí teď už vyvstávalo v myšlenkách snadno. Byla stejně skutečná jako Bílá věž a pro každého, komu padl zrak na velká kamenná kasárna, v nichž se cvičily stovky mužů, a na vesnici, jež kolem nich vyrostla, už nebyla jenom „takzvaná". Gabrelle ve vesnici bydlela už málem dva týdny a některé části Černé věže doposud nespatřila. Patřily k ní míle pozemků, obklopené hrubou stavbou hradeb z černého kamene. Přesto tady, daleko v lesích, mohla téměř zapomenout.

Téměř. Nebýt uzlíčku pocitů a emocí, esence Logaina Ablara, již měla neustále v hlavě, a neustálý pocit ovládané ostražitosti, svalů vždy připravených k akci. Takhle se mohl cítit třeba vlk na lovu nebo možná lev. Neustále obracel hlavu sem a tam, i tady sledoval okolí, jako by očekával útok.

Gabrelle nikdy neměla strážce – pro hnědé byly zbytečným přepychem; najatý sluha dokázal obstarat všechny její potřeby – a bylo pro ni zvláštní, že se stala součástí pouta a navíc se vlastně ocitla na jeho špatném konci. Hůř než na špatném konci. Tohle pouto ji nutilo k poslušnosti a vyvolávalo spoustu omezení. Nebylo úplně stejné jako strážcovské. Sestry své strážce nenutily k poslušnosti. No, aspoň ne moc často. A sestry se celá staletí nespojovaly s muži proti jejich vůli. Přesto jí to poskytlo fascinující předmět studia. Pracovala na výkladu toho, co pociťovala. Občas mu skoro dokázala číst myšlenky. Jindy to bylo jako tápat v dole bez kahanu. Snažila by se studovat, i kdyby měla hlavu na špalku. Což, velmi skutečným způsobem, měla. Cítil ji stejně jako ona jeho.

Na to nesměla zapomínat. Někteří asha’mani možná věřili, že se Aes Sedai se zajetím smířily, ale jenom hlupák by si mohl myslet, že jedenapadesát sester, kterým bylo vnuceno pouto, je odevzdaně přijmou, a Logain žádný hlupák nebyl. Kromě toho věděl, že sem byly poslány, aby zničily Černou věž. Ale pokud tušil, že se stále snaží najít způsob, jak hrozbu stovek mužů, kteří mohou usměrňovat, zničit... Světlo, jak byly svázané, jediný rozkaz by je dokázal na místě zastavit! Neuděláte nic, abyste uškodily Černé věži. Nechápala, proč ten rozkaz nedostaly, čistě pro jistotu. Musejí uspět. Zklamou-li, svět bude odsouzen k záhubě.

Logain se otočil v sedle, působivý, širokoplecí muž v dobře padnoucím kabátci černém jako smola, jenom se stříbrným mečíkem a rudozlatým drakem na vysokém límci. Černý plášť měl odhrnutý, jako by si zimu vůbec nepřipouštěl. A možná si ji opravdu nepřipouštěl, tito muži si zřejmě mysleli, že musejí bojovat úplně se vším a pořád. Usmál se na ni – aby ji uklidnil? – a ona zamrkala. Nechala snad do pouta proniknout příliš velkou úzkost? Byl to tak složitý tanec, když se snažila ovládnout své emoce a předkládat jen ty správné reakce. Bylo to skoro jako skládat zkoušku na šátek, kdy bylo třeba vytvořit každé tkanivo přesně podle vzoru, bez sebemenšího zakolísání, i přes veškeré rozptylování, jenže tato zkouška neměla konce.

Logain obrátil pozornost k Toveine a Gabrelle si tiše vydechla. Jen úsměv. A přátelské gesto. Často se choval mile. Kdyby byl cokoliv jiného, byl by docela milý.

Toveine se na něj zářivě usmála a Gabrelle málem potřásla údivem hlavou, a nikoli poprvé. Stáhla si kapuci hlouběji do čela, jako by se chtěla chránit před chladem, takže jí halila obličej a zároveň mohla nepozorovaně sledovat, co se děje. Kradí červenou sestru pozorovala.

Všechno, co o druhé ženě věděla, vypovídalo, že svou nenávist pohřbila do hodně mělkého hrobu, pokud vůbec, a Toveine nenáviděla muže, kteří mohli usměrňovat, stejně hluboce jako každá červená, se kterou se kdy Gabrelle setkala. Každá červená musela Logaina Ablara nesnášet po tom, co vyhlásil, že ho samo červené adžah ustanovilo falešným Drakem. Teď se k tomu už nevyjadřoval, ale škoda byla napáchána. Byly s nimi lapeny sestry, které se na červené dívaly, jako by si myslely, že přinejmenším ony uvázly ve vlastní pasti. Ale Toveine se na něj skoro uculovala. Gabrelle se kousla do rtu, jak ji to zmátlo. Pravda, Desandre a Lemai všem přikázaly, aby s asha’many, kteří drželi jejich pouto, navázaly co nejsrdečnější vztahy – muže bylo třeba ukolébat, než sestry podniknou něco užitečného – ale Toveine se otevřeně štětila kvůli každému rozkazu od jedné nebo druhé. Hnusila si, když je musela poslechnout, a byla by možná i odmítla, nebýt toho, že Lemai byla také červená, jakkoliv přiznávala, že tomu tak musí být. A taky ji žralo, že od chvíle, kdy je přivedla do zajetí, žádná neuznávala její autoritu. A tehdy se začala usmívat na Logaina.

A jak mohl Logain jen tak sedět na druhém konci pouta a brát ten úsměv jinak než jako falešný? Gabrelle za tenhle uzlíček také zatahala, aniž by se jí podařilo ho rozvázat. Věděl toho o Toveine příliš. Znát její adžah by mělo stačit. Ale Gabrelle z něj cítila stejně tolik podezření, když se díval na červenou sestru i na ni samotnou. Nebylo to tak, že by nebyl podezíravý. Ten člověk asi nevěřil nikomu. Ale bál se méně kterékoliv sestry než nějakého asha’mana. A to také nedávalo smysl.

Není to žádný hlupák, připomínala si. Tak proč? A proč Toveine? Co to má za lubem?

Náhle po ní Toveine bleskla tím svým zdánlivě hřejivým úsměvem a promluvila, jako by Gabrelle vyslovila své podezření nahlas. „Když jsi poblíž,“ zamumlala a od úst jí stoupala pára, „mě si skoro nevšimne. To tys z něj udělala svého zajatce, sestro.“

Gabrelle, jak na to nebyla připravená, se proti své vůli začervenala. Toveine nikdy nenačínala hovor, a říci, že Gabrellino jednání s Logainem neschvaluje, situaci zdaleka nevystihovalo. Svést ho byl zcela zřejmý způsob, jak se k němu dostat blíž a zjistit, jaké má plány a slabosti. Nakonec, i když byl asha’man, ona byla Aes Sedai dávno předtím, než se narodil, a když přišlo na muže, rozhodně nebyla zcela nevinná. Jeho tak překvapilo, když si uvědomil, co dělá, až ji málem napadlo, že nevinný je on. Spíš byla hloupá ona. Ukázalo se, že domanské hrátky mají za následek mnoho překvapení a několik málo pastí. Nejhorší byla past, s níž se nemohla nikomu svěřit. Něco, o čem se však tuze bála, že to Toveine ví, alespoň něco z toho. Ale každá sestra, která se řídila jejím příkladem, to musela vědět také, a Gabrelle si myslela, že několik jich to udělalo. Logain dokázal pouto maskovat jistým hrubým způsobem, ačkoliv ona si myslela, že by jí to stále umožňovalo ho najít, jakkoliv dobře to zakrývalo jeho emoce, ale občas, když tak leželi vedle sebe, nechal maskování sklouznout. Výsledky byly, řečeno mírně... zničující. Tehdy nebylo žádné sebeovládání, žádné odtažité studování. Vlastně ani zdravý rozum.

Co nejrychleji si v duchu opět vyvolala obraz zasněžené krajiny a upnula se na něj. Stromy, balvany a bílý sníh. Bílý a studený sníh.

Logain se na ni neohlédl, nedal to nijak najevo, ale pouto jí prozradilo, že o její chvilkové ztrátě sebekontroly ví. Domýšlivost z něj přímo vyzařovala! A taky uspokojení! Měla co dělat, aby nezačala soptit. On ale čekal, že bude soptit, Světlo ho spal! Musel vědět, co k němu cítí. Ale kdyby se rozzlobila, jeho by to nanejvýš pobavilo! A ani se to nepokoušel skrývat!

Gabrelle si všimla, že se Toveine spokojeně usmívá, ale přemítat o tom mohla jen chvilku.

Celé dopoledne měli jen pro sebe, ale teď se mezi stromy objevil další jezdec, muž v černém, bez kabátu, a jakmile je uviděl, zamířil k nim a pobízel koně k co nejvyšší rychlosti. Logain zastavil a čekal, zosobněný klid, a Gabrelle ztuhla, když zastavila svého koně vedle něj. Pocity vyzařující z pouta se změnily. Teď to bylo napětí vlka těsně předtím, než skočí. Čekala, že začne sahat po meči, místo aby měl ruce složené na vysoké sedlové hrušce.

Druhý muž byl skoro stejně vysoký jako Logain, na rozložitá ramena mu spadaly vlnité zlaté vlasy a mile se usmíval. Gabrelle usoudila, že ví, co jeho úsměv dělá. Byl příliš sličný, aby to nevěděl, mnohem pohlednější než Logain. Tvrdý život na Logainovi zanechal stopy, ale tento mladý muž měl ještě hladké líce. Na vysokém límci však měl meč i draka. Na obě sestry upřel jasně modré oči. „Spíš s oběma, Logaine?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Ta baculka mi připadá trochu chladná, ale ta druhá vypadá docela mile.“

Toveine rozzlobeně zasyčela a Gabrelle zaťala zuby. Nijak se netajila tím, co dělá – ostatně nebyla žádná Cairhieňanka, aby halila do soukromí to, zač se na veřejnosti styděla – ale to neznamenalo, že o tom mohl kdekdo klábosit. Horší bylo, že ten muž mluvil, jako kdyby byly nějaké lehké holky z taverny.

„Ať to už nikdy neslyším, Mishraile,“ pronesl Logain tiše a Gabrelle si uvědomila, že pouto se znovu změnilo. Bylo chladné, tak chladné, až vedle něho vypadal sníh teplý. Chladné, že i hrob vedle něj vypadal teplý. To jméno už kdysi zaslechla. Atal Mishraile, a když Logain promluvil, cítila z něho nedůvěru – rozhodně větší, než jakou cítil k ní a k Toveine – ale teď byl ochotný zabíjet. Bylo to skoro k smíchu. Držel ji v zajetí a zároveň snad byl připravený páchat násilí, aby ochránil její pověst. Bylo jí to k smíchu, ale tuto informaci si pečlivě zařadila. Každý ždibec mohl být užitečný.

Mladší muž nedal nijak najevo, že hrozbu slyšel. Jeho úsměv ani na okamžik nezakolísal. „M’Hael říkal, že můžeš jít, jestli chceš. Nevidí důvod, proč bys měl verbovat.“

„Někdo to dělat musí,“ opáčil Logain vyrovnaně.

Gabrelle si vyměnila zmatený pohled s Toveine. Proč Logain chce jít verbovat? Viděly oddíly asha’manů vracející se z výprav za novými muži, a z cestování na dlouhé vzdálenosti byli vždycky unavení a navíc obvykle špinaví a popudliví. Mužům verbujícím pro Draka Znovuzrozeného se zřejmě vždycky nedostávalo vřelého přijetí, dokonce ještě předtím, než lidé zjistili, oč jim doopravdy jde. A proč se o tom s Toveine doslechly až teď? Byla by přísahala, že jí poví všechno, když s ní spal.

Mishraile pokrčil rameny. „Na tuhle práci je zde spousta zasvěcených a vojáků. Tebe ale asi nudí dohlížet pořád na výcvik. Učit ty hlupáky plížit se lesem a šplhat po útesech, jako by neuměli usměrnit ani jiskřičku. Dokonce i nějaká zavšivená vesnice by mohla vypadat líp.“ Teď se začal uculovat, opovržlivě a vůbec ne mile. „Jestli požádáš M’Haela, možná tě nechá sledovat jeho lekce v paláci. Pak by ses nenudil.“

Logainův výraz se v nejmenším nezměnil, ale Gabrelle skrze pouto cítila vztek. Zaslechla několik věcí o Mazrimu Taimovi a jeho soukromých lekcích, ale sestry věděly jen to, že Logain a jeho nohsledi nevěří Taimovi ani nikomu, kdo se jeho lekcí zúčastňuje, a Taim na oplátku zřejmě nevěřil Logainovi. Naneštěstí se sestry o lekcích nedokázaly dozvědět nic podstatného. Žádná nebyla spojená s mužem z Taimovy frakce. Některé si myslely, že nedůvěra vznikla z toho, jak si oba činili nárok na titul Draka Znovuzrozeného, nebo dokonce z příznaků šílenství, jež usměrňování mužům přinášelo. U Logaina nezachytila žádné stopy šílenství, a to se je snažila najít stejně tolik, jako známky, že hodlá začít usměrňovat. Kdyby s ním byla spojená ve chvíli, kdy zešílí, mohlo by to posednout i ji. Ale čehokoliv, co by mohlo v řadách asha’manů způsobit rozkol, bylo třeba využít.

Když se na něho Logain podíval, Mishraile se přestal usmívat. „Užij si svých vší,“ pronesl nakonec a otočil koně. Prudce ho pobodl, až kůň odskočil, a zavolal přes rameno: „Na některé z nás čeká sláva, Logaine.“

„On si svého draka možná nebude užívat dlouho,“ zamumlal Logain a díval se za ním, jak cválá pryč. „Na to si nedává dost dobrý pozor na jazyk.“ Gabrelle usoudila, že ta poznámka nebyla určena jim dvěma, ale co jiného tím mohl myslet? A proč byl náhle ustaraný? Dobře to zakrýval, zvlášť vzhledem k poutu, ale přesto byl ustaraný. Světlo, občas to vypadalo, že vědět, co má mužský v hlavě, celou věc ještě zhoršuje!

Náhle se k nim Logain otočil a pozorně se na ně zadíval. Poutem proklouzla nová vlna obav. Kvůli nim? Nebo, zvláštní nápad, o ně?

„Obávám se, že budeme muset vyjížďku poněkud zkrátit,“ usoudil po chvíli. „Musím něco připravit."

Nepobídl koně do cvalu, avšak cestou zpátky do vesnice, kde se muži cvičili, nasadil rychlejší tempo než ráno. Na něco se teď soustředil. Gabrelle usoudila, že o něčem usilovně přemýšlí. Pouto málem bzučelo. Musel jet podle instinktů.

Neujeli daleko, když Toveine pobídla koně blíž ke Gabrelle. Naklonila se v sedle a snažila se upírat důrazný pohled na Gabrelle a zároveň vrhala rychlé pohled po Logainovi, jako by se bála, že by se mohl ohlédnout a všimnout si, že se baví. Ona očividně nikdy nevěnovala pozornost tomu, co jí říká pouto. Teď vypadala jako loutka, neboť neustále otáčela hlavou sem a tam, až hrozilo, že spadne.

„Musíme jít s ním,“ šeptala. „Za jakoukoliv cenu, musíš to zařídit.“ Gabrelle zvedla obočí a Toveine měla alespoň tolik slušnosti, aby se začervenala. Přesto neztratila nic ze své naléhavosti. „Nemůžeme si dovolit, aby nás tady nechal,“ supěla. „Když sem ten chlap přišel, nevzdal se svých ambicí. Ať už plánuje jakoukoliv ohavnost, my s tím nic nenaděláme, pokud nebudeme u toho, až se o to pokusí.“

„Vidím, co mám přímo pod nosem,“ ohradila se Gabrelle ostře a pocítila úlevu, když Toveine prostě jen kývla a odmlčela se. Gabrelle měla co dělat, aby potlačila strach, který pocítila. Copak Toveine nikdy nepřemýšlí o tom, co cítí skrz pouto? Něco, co měla ve spojení s Logainem vždy v hlavě – odhodlání – teď bylo tvrdé a ostré jako nůž. Myslela si, že ví, co to tentokrát znamená, a z toho jí vyschlo v ústech. Nevěděla sice proti komu, ale byla si jistá, že Logain Ablar hodlá vyjet do války.

Yukiri pomalu sestupovala širokou chodbou, obtáčející Bílou věž, a byla naježená jako hladová kočka. Měla co dělat, aby vnímala, co žvatlá sestra plující vedle ní. Bylo velmi časné ráno, první sluneční paprsky jenom stěží prorazily hustě padajícím sněhem, a na prostředních podlažích Věže byl chlad jako v Hraničních státech v zimě. No, možná ne tak velký, připustila po chvíli. Tak daleko na severu už nebyla spoustu let a vzpomínky vždycky přeháněly. Proto byly psané záznamy tak důležité. Až na případ, kdy se člověk neodvažoval nic zapsat. Přesto byla dost velká zima. Přes veškerý um a předvídavost starých stavitelů horko z velkých kamen ve sklepích takhle vysoko nikdy nedosáhlo. Plameny svící ve zlacených kandelábrech se mihotaly v průvanu a občas byl proud vzduchu tak silný, že pohnul těžkými nástěnnými koberci, zavěšenými na bílých stěnách. Na kobercích se střídaly květiny, lesní výjevy a exotická zvířata a ptáci s triumfálními výjevy z historie Věže, které nebylo možné vystavit ve veřejných prostorách dole. Její komnaty, vyhřívané ohněm z krbů, by kdysi byly mnohem příjemnější.

Hlavou se jí honily zprávy ze světa, jakkoliv se snažila na to nemyslet. Nebo spíš nedostatek podložených zpráv. Špehové v Altaře a Arad Domanu dodávali velice zmatené zprávy a těch několik hlášení, jež začínala prosakovat z Tarabonu, bylo dost děsivých. Podle toho, co se povídalo, mohli být vládci Hraničních států kdekoliv, od Morny přes Andor a Amadicii po Aielskou pustinu. Jediným potvrzeným faktem bylo, že žádný nebyl tam, kde být měl, totiž na stráži Mornské hranice. Aielové byli všude a zřejmě se konečně vymkli al’Thorově kontrole, pokud je vůbec někdy ovládal. Z posledních zpráv z Murandy by nejradši skřípala zuby a zároveň plakala, zatímco to, co se dělo v Cairhienu...! Po celém Slunečním paláci byly sestry. Některé byly v podezření, že patří ke vzbouřenkyním, a o žádné nebylo známo, že je věrná, a o Coiren a jejím poselstvu nebylo od chvíle, kdy opustily město, slyšet ani slovíčko, i když už měly být dávno zpátky v Tar Valonu. A jako by to nestačilo, al’Thor opět zmizel jako mýdlová bublina. Mohly být pravdivé ty povídačky, že napůl zničil Sluneční palác? Světlo, ten muž se ještě nemohl zbláznit! Nebo ho ta Elaidina pitomá nabídka „ochrany“ vyděsila, až se běžel schovat? Mohlo ho vůbec něco vyděsit? Ji on tedy rozhodně děsil. A vyděsil i zbytek sněmovny, ať už se přísedící tvářily, jak chtěly.

Jedinou skutečnou jistotou bylo, že na ničem z toho nezáleželo ani jako na plivanci v lijáku. A to, že to věděla, jí v nejmenším nezlepšilo náladu. Dělat si starosti s tím, že uvízla v houští růží, i když by ji trny mohly nakonec zabít, bylo přepychem, když měla o žebra opřený nůž.

„Pokaždé, když za posledních deset roků opustila Věž, vydávala se za svými vlastními záležitostmi, takže nemáme žádné novější záznamy,“ mumlala její společnice. „Je těžké zjistit, kdy přesně byla pryč z Věže a zůstala... nenápadná.“ Meidani měla tmavě zlaté vlasy sepjaté slonovinovými hřebeny a byla vysoká a dost štíhlá, aby její poprsí působilo přehnaným dojmem, což ještě podtrhoval tmavý, stříbrem vyšívaný živůtek a způsob, jakým se při chůzi nakláněla, aby měla ústa v úrovni Yukiriných uší. Šátek měla zachycený kolem zápěstí a dlouhé šedé třásně se jí vláčely po zemi.

„Narovnej se,“ zavrčela Yukiri. „Nemám uši ucpané hlínou.“

Druhá žena se prudce narovnala a na lících jí vzápětí naskočily rudé skvrny. Přitáhla si šátek na ramena a ohlédla se přes rameno na svého strážce Leonina, jenž je následoval v uctivé vzdálenosti. A pokud ony slabounce slyšely cinkání stříbrných rolniček v jeho černých cůpcích, on nemohl slyšet nic, co pronesly normálním hlasem. Ten muž nevěděl víc, než bylo nezbytně nutné – vlastně skoro nic, jen to, že od něj jeho Aes Sedai chce jisté věci, což každému dobrému strážci stačilo – a kdyby zjistil příliš, mohl by dělat potíže, ale nebylo třeba, aby si šeptaly. Lidé, kteří viděli, jak si někdo šeptá, obvykle chtěli zjistit, o jaké tajemství se jedná.

Druhá šedá ji však nerozčilovala víc než vnější svět, i když to byla kukačka v labutím peří. Alespoň nebyla hlavním zdrojem jejího podráždění. Bylo to dost nechutné, vzbouřenkyně předstírající věrnost, ale Yukiri byla ve skutečnosti ráda, že ji Saerin a Pevara přesvědčily, že by ještě neměly Meidani a její sestry kukačky vydat věžovému zákonu. Teď měly přistřižená křídla a byly užitečné. Dokonce by si tím mohly vysloužit i jistou shovívavost, až budou čelit spravedlnosti. Ovšem až vyjde najevo přísaha, která Meidani přistřihla křídla, Yukiri sama by mohla žebronit o shovívavost. Ať byly vzbouřenkyně nebo ne, to, co Yukiri a ostatní provedly s Meidani a jejími spoluspiklenkyněmi, bylo stejně nezákonné jako vražda. Nebo zrada. Přísahat osobní poslušnost – přísahat ji na samotnou hůl přísah, přísahat pod nátlakem – se příliš podobalo nátlaku, jenž byl výslovně zakázaný, i když ne úplně přesně definovaný. Přesto člověk občas musel umazat omítku, když chtěl vykouřit sršně, a černé adžah, to byli sršni s jedovatými žihadly. Na zákon dojde ve vhodnou chvíli – neboť bez zákona nebylo nic – ale jí dělalo větší starosti, zda přežije vykuřování, než jaký trest jí zákon uloží. Mrtvoly si s tresty starosti dělat nemusejí.

Krátce Meidani pokynula, ať pokračuje, jenže druhá žena stěží otevřela ústa, když se před nimi zpoza rohu vynořily tři hnědé, potřásající svými šátky jako zelené. Yukiri Marris Thornhill a Doraise Mesianos zběžně znala, jak už přísedící znají sestry z jiného adžah, jež tráví hodně času ve Věži, což znamenalo, že věděla, jaké jméno které tváři přináleží, a tím to končilo. Popsala by je jako mírné a ponořené do studia. Elin Warrel získala šátek před tak krátkou dobou, že by stále ještě měla instinktivně předvádět pukrlata. Ale místo aby přísedící zdvořile pozdravily, zíraly všechny tři na Yukiri a Meidani stejně, jako se kočky dívají na cizí psy. Nebo možná psi na cizí kočky. Nikde žádná mírnost.

„Smím se zeptat na jeden bod z arafellského zákona, přísedící?“ optala se Meidani nevzrušeně, jako by to hodlala říci celou dobu.

Yukiri kývla a Meidani začala žvanit o rybolovných právech na řekách versus na jezerech, což nebyla zrovna nejchytřejší volba. Soudkyně by mohla požádat Aes Sedai, aby vyslechla případ týkající se práv rybolovu, ale jen aby posílila své vlastní stanovisko v případě, že do věci byli zapletení mocní lidé a ona se obávala, že se budou odvolávat k trůnu.

Za hnědými se coural jediný strážce – Yukiri si nemohla vzpomenout, jestli patří k Marris či Doraise – podsaditý chlapík s tvrdým, kulatým obličejem a tmavým uzlem na temeni, jenž si Leonina a meč na jeho zádech prohlížel s nedůvěrou, kterou určitě převzal od sestry. Starší sestry se nesly po spirálové chodbě s podbradky zvednutými a hubená nová sestra nervózně poskakovala, aby s nimi udržela krok. Strážce, rázující za nimi, působil dojmem muže na nepřátelském území.

Nepřátelství bylo poslední dobou až příliš běžné. Neviditelné hradby mezi adžah, kdysi jen tak silné, že stěží zakrývaly vlastní záhady jednotlivých adžah, se nyní změnily v tvrdá kamenná cimbuří s vodními příkopy. Ne, ne příkopy, propastmi, širokými a hlubokými. Sestry nikdy neopouštěly obydlí svého adžah samotné, často s sebou brávaly své strážce i do knihovny a do jídelen a vždycky nosily šátky, jako kdyby si jinak někdo mohl splést jejich adžah. Yukiri sama na sobě měla svůj nejlepší, stříbrem a zlatem vyšívaný, s dlouhými stříbrnými třásněmi, které jí visely až ke kotníkům. Usoudila, že se asi taky trochu naparuje. A poslední dobou začínala uvažovat o tom, že dvanáct let bez strážce je dost dlouho. Strašná představa, jakmile se dobrala jejího zdroje. Žádná sestra by v Bílé věži neměla strážce potřebovat.

Nikoliv poprvé ji tvrdě zasáhla představa, že někdo bude muset začít vyjednávat mezi adžah, a to již brzy, jinak by vzbouřenkyně mohly projít bránou, drzé jako zlodějky, a vyprázdnit dům, zatímco ostatní se budou hašteřit o to, která dostane nádobí pratety Sumi. Jenomže jediný způsob, jak na tom začít pracovat, který ji v tu chvíli napadl, bylo přinutit Meidani a její kamarádky, aby se veřejně přiznaly, že je do Věže poslaly vzbouřenkyně, aby tu šířily klepy – povídačky, o nichž ony stále tvrdily, že jsou pravdivé! – že červené adžah stvořilo Logaina jako falešného Draka. Mohla by to být pravda? Aniž by o tom Pevara věděla? Yukiri si neuměla představit, že by bylo možné oklamat přísedící, a zvlášť Pevaru. V každém případě byly věci už tak zamotané, že by to neznamenalo rozdíl. Kromě toho by přišla o pomoc deseti ze čtrnácti žen, o nichž si mohla být jistá, že nejsou černé adžah, nemluvě o tom, že by nejspíš odhalila, co ona a ostatní provádějí, dřív, než by se ta bouře přehnala.

Zachvěla se a nemělo to nic společného s průvanem na chodbě. Ona i všechny ostatní, které by mohly odhalit pravdu, by zemřely dřív, než by se ta bouře přehnala, při údajné nehodě nebo na loži. Nebo by mohly prostě zmizet, zdánlivě by odjely z Věže a už by je nikdy nikdo nespatřil. O tom v nejmenším nepochybovala. Každý důkaz by byl pohřbený tak hluboko, že by ho nevykopalo ani vojsko s lopatami. Dokonce i řeči by byly udušené. Něco takového se již stalo. Svět a většina sester stále žily v přesvědčení, že Tamra Ospenya zemřela v posteli. Ona tomu donedávna věřila taky. Musely předat černé adžah zabalené a převázané, než se odváží vyjít s tím na světlo.

Jakmile byly hnědé bezpečně z doslechu, pokračovala Meidani v hlášení, ale po chvíli se opět odmlčela, když těsně před nimi odsunula čísi velká, chlupatá ruka nástěnný koberec. Ze dveří, skrytých za jasně barevnými ptáčky z Potopené země, vyletěl závan ledového větru a do chodby vcouval obtloustlý chlapík v hnědém kabátě, táhnoucí kolečko s hikorovými polínky, jež další sloužící v hrubém kabátě tlačil zezadu. Obyčejní dělníci, žádný neměl na prsou bílý plamen.

Když spatřili Aes Sedai, oba muži spustili goblén na místo a odjeli s kolečkem, aby jim nezavazelo, přičemž se neustále klaněli, až málem spadli do kolečka, a zároveň chytali klouzající polínka. Nepochybně hodlali dokončit práci dřív, než narazí na nějakou sestru. Yukiri vždycky soucítila s lidmi, kteří museli tahat dříví, vodu a všechno ostatní nahoru po rampách sloužících, ale teď kolem nich zamračeně prošla.

Hovor při chůzi se nedal odposlechnout a chodby v částech pro obyčejné lidi jí připadaly jako velice vhodné místo pro soukromý rozhovor s Meidani. Mnohem lepší než její vlastní komnaty, kde by ochrana proti odposlouchávání okamžitě všem v obydlí šedých prozradila, že probírá nějaká tajemství, a ještě horší bylo, s kým. Ve Věži byly v současné době jen asi dvě stovky sester. Tento počet dokázala Bílá věž spolknout a vypadat přitom prázdná, a když se všechny sestry držely doma, části pro obyčejné lidi by měly být prázdné. Aspoň si to myslela.

Vzala v úvahu sloužící v livrejích, kontrolující knoty a hladinu oleje v lampách a desítky dalších věcí, i prostě oděné dělníky s proutěnými koši, naplněnými Světlo ví čím, na zádech. Vždycky se tu pohybovali od časného rána, připravovali Věž na další den, jen se chvatně uklonili a honem sestře mizeli z cesty. Z doslechu. Věžoví sluhové uměli být taktní, zvlášť proto, že každému, kdo by odposlouchával sestru, by rychle ukázali dveře. Vzhledem k současné náladě ve Věži se sloužící snažili vyhnout byť jen příležitosti k zaslechnutí něčeho, co by neměli slyšet.

Co si ale neuvědomila, bylo, kolik sester se rozhodne i přes časnou hodinu a zimu vyjít po dvou po třech ze svých komnat. Červené se snažily upřeným pohledem zmást každého kromě jiných červených, zelené a žluté soupeřily o korunu povýšenosti a hnědé dělaly, co mohly, aby je v tom ještě přetrumfly. Několik bílých, všechny až na jednu bez strážce, se pokoušely zachovat fasádu chladného rozumu, přičemž nadskakovaly i při zvuku vlastních kroků. Vypadalo to, že jedna skupinka sotva zmizí z dohledu a už se objeví druhá, a tak Meidani strávila stejně tolik času žvatláním o zákonech, jako podáváním hlášení.

Nejhorší ze všeho bylo, že se šedé dvakrát usmály na pohled úlevou, že vidí jiné ze svého adžah, a byly by se k nim připojily, kdyby Yukiri nezavrtěla hlavou. Což ji neuvěřitelně rozčilovalo, poněvadž to každého, kdo to uviděl, upozornilo, že má zvláštní důvod být s Meidani sama. Dokonce i kdyby si toho černé adžah nevšimly, a Světlo ví, že nebyl důvod, proč by měly, příliš mnoho sester v těchto dnech špehovalo jiné sestry z jiných adžah, a i přes tři přísahy ty řeči cestou nabývaly. A jak se Elaida zjevně snažila přimět adžah k poslušnosti hrubou silou, tyto řeči měly často za následek tresty, a nejlepší, v co mohla sestra doufat, bylo, že bude moci předstírat, že si trest vybrala sama z vlastních důvodů. Yukiri už takhle jednou dost vytrpěla a netoužila vyplýtvat další dny na mytí podlah, zvlášť když teď měla na talíři víc, než, jak si dobře uvědomovala, dokáže sníst. A druhá možnost, soukromá návštěva u Silviany, nebyla o nic lepší, třebaže šetřila čas! Elaida byla čím dál nelítostnější od chvíle, kdy si začala povolávat Silvianu pro údajně soukromé tresty. Touhle zprávou stále ještě bzučela celá Věž

Jakkoliv to Yukiri nerada přiznávala, dávala si kvůli tomu dobrý pozor na to, jak se dívá na jiné sestry. Kdyby se dívala příliš dlouho, mohlo by to vypadat, že sama špehuje. Uhnout příliš rychle po hledem znamenalo, že bude vypadat tajnůstkářsky, a se stejným výsledkem. Přesto si nemohla pomoci, aby necivěla na jednu dvojici žlutých, proplouvající chodbou jako párek královen ve vlastním paláci.

Tmavý, podsaditý strážce, který šel jenom tak daleko za nimi, aby měly zcela nezbytné soukromí, musel patřit Pritalle Nerbaijan, zelenooké ženě, jež naštěstí neměla výrazný saldejský nos, protože Atuan Larisett strážce neměla. Yukiri o Pritalle nevěděla moc, ale hodlala si o ní zjistit víc, když ji viděla takhle zabranou do hovoru s Atuan. Taraboňanka v šedých, žlutě prostřihávaných šatech s vysokým límcem a šátkem s hedvábnými třásněmi byla úchvatná. Tenké tmavé cůpky s vpletenými korálky jí spadaly k pasu a rámovaly tvář, která jaksi vypadala dokonale, aniž by byla krásná. Byla dokonce celkem skromná, tedy na žlutou. Ale byla to žena, kterou se Meidani a ostatní pokoušely sledovat, aniž by je u toho někdo chytil. Žena, jejíž jméno se bály vyslovit nahlas jinde než za silnými ochranami. Atuan Larisett patřila k jediným třem černým sestrám, o kterých Talene věděla. Takhle se organizovaly, tři ženy, jež se znaly navzájem, tři ženy, které tvořily jedno srdce, kdy každá žena znala jednu další, již neznaly druhé dvě. Atuan byla Taleninou „jednou další", a tak byla naděje, že by je mohla dovést ke dvěma dalším.

Než párek zmizel za rohem, Atuan vzhlédla. Pohledem se o Yukiri jen otřela, ale stačilo to, aby Yukiri vyskočilo srdce až do krku. Šla dál a s námahou udržovala klidný výraz, jenom se odvážila pohlédnout do chodby, když procházela kolem rohu. Atuan a Pritalle už byly dost daleko a mířily k vnějšímu okruhu. V cestě měla Yukiri strážce, ale žádná ze sester se neohlédla. Pritalle vrtěla hlavou. Na něco, co Atuan řekla? Byly příliš daleko, aby Yukiri slyšela cokoliv jiného kromě cvakání strážcových podpatků na podlaze. Byl to jenom pohled. Ovšemže byl. Zrychlila krok, aby se dostala z dohledu v případě, kdyby se podívaly přes rameno, a konečně vypustila dech, o němž si neuvědomovala, že ho zadržuje. Meidani ji napodobila a svěsila ramena.

Zvláštní, jak to na nás působí, pomyslela si Yukiri a narovnala se.

Když zjistily, že Talene je temná družka, byla Talene odstíněnou vězenkyní. A přesto nás vyděsila k smrti, připouštěla si Yukiri. No, nejdřív je vyděsilo to, co musely udělat, aby ji přinutily k doznání, ale pravda jim změnila jazyk v prach. Teď byla Talene spoutaná pevněji než Meidani a strážená, i když to vypadalo, že si chodí volně – jak udržet přísedící zajatou, aniž by si toho někdo všiml, nevymyslela ani Aerin – a byla pateticky ochotná podělit se o všechno, co ví či co si dokonce jen domýšlí, v naději, že by si tak mohla zachránit život. Tedy ne že by měla na vybranou. Těžko mohla někoho děsit. A ty ostatní...

Pevara zpočátku trvala na tom, že Talene se musí v Galině Casban mýlit, a dostala dokonce takový záchvat vzteku, že jí vydržel celý den, než ji konečně přesvědčily, že její červená sestra je ve skutečnosti černá. Stále mluvila o tom, že Galinu vlastnoručně uškrtí. Yukiri sama cítila chladnou odtažitost, když došlo na Temaile Kinderode. Byly-li ve Věži temné družky, dalo se předpokládat, že mezi nimi budou i šedé, i když jí možná trochu pomáhalo, že neměla Temaile ráda. Zůstala chladná, i když si spočítala, že Temaile opustila Věž zhruba v době, kdy byly zavražděny tři sestry. Na mysli jí díky tomu vytanula další jména, další sestry, které tehdy odešly, ale Galina a Temaile a ostatní byly pryč z Věže, prozatím mimo dosah, a jedině dvě z nich byly zcela jistě temnými družkami.

Atuan však byla zde, nepochybně černá adžah, chodila si po Věži, jak se jí zlíbilo, volně a nespoutaná třemi přísahami. A dokud se Doesine nepodaří zařídit, aby ji mohly potají vyslechnout – což bylo obtížné i pro přísedící z Atuanina adžah, protože to muselo zůstat v tajnosti přede všemi – do té doby ji mohly jenom sledovat. Z dálky a nenápadně. Bylo to jako žít s červenou zmijí a nevědět, kdy se jí ocitnete tváří v tvář, nevědět, kdy se rozhodne uštknout. Jako žít v doupěti červených zmijí a vidět jen jednu.

Náhle si Yukiri uvědomila, že široká, zakřivená chodba před nimi je prázdná, kam až dohlédne, a pohled dozadu odhalil jen Leonina. Věž mohla být prázdná až na ně tři. Nikde se nic nehýbalo, jen plameny v kandelábrech se mihotaly. Ticho.

Meidani sebou trhla. „Odpusť, přísedící. Když se tak najednou objevila, trochu mě to zarazilo. Kde jsem to byla? Aha, ano. Vím, že se Celestin a Annharid snaží najít její blízké přítelkyně mezi žlutými.“ Celestin a Annharid byly Meidaniny spoluspiklenkyně, obě žluté. Z každého adžah byly dvě – pochopitelně kromě červeného a modrého – což bylo velmi užitečné. „Obávám se, že to moc nepomůže. Má spoustu přítelkyň, nebo alespoň měla, než... se mezi adžah vyvinula současná situace.“ Do hlasu se jí vloudil náznak jistého uspokojení, i přesto, že uchovávala hladkou tvář. Pořád byla vzbouřenkyně, i když složila tu přísahu navíc. „Vyšetřit všechny bude obtížné, ne-li nemožné.“

„Na chvíli na ni zapomeň.“ Yukiri dalo práci, aby nenatahovala krk, jak se snažila vidět na všechny strany zároveň. Nástěnný koberec s velkými bílými květy se lehce zavlnil a ona zaváhala, dokud si nebyla jistá, že je to jen průvan a ne další sloužící, vycházející po služebnické rampě. Nikdy si nepamatovala, kudy vedou. Nové téma bylo svým způsobem skoro stejně nebezpečné jako bavit se o Atuan. „Včera v noci jsem si vzpomněla, že jsi byla novicka zároveň s Elaidou, a taky jste byly blízké přítelkyně, jestli se dobře pamatuju. Bylo by dobré to přátelství obnovit.“

„To bylo před mnoha lety,“ opáčila vyšší žena škrobeně, zvedla si šátek na ramena a zabalila se do něj, jako by jí náhle byla zima. „Elaida ho zcela správně přerušila, když byla pozvednuta na přijatou. Kdybych byla ve třídě, kterou dostala k výuce, mohly by ji obvinit ze zaujatosti.“

„Buď ráda, že jsi nebyla její oblíbenkyně,“ utrousila Yukiri suše. Elaidina současná zuřivost měla precedens. Než před lety odešla do Andoru, honila ty, které měla v oblibě, tak tvrdě, až musely sestry nejednou zasáhnout. Siuan Sanche bývala jednou z nich, což bylo zvláštní, i když Siuan nikdy nepotřebovala chránit před měřítky, kterým by nemohla dostát. Zvláštní a smutné. „Přesto uděláš všechno ve své moci, abys vaše přátelství obnovila.“

Meidani ušla pár kroků a jenom otevírala a zavírala pusu, upravovala si šátek a kroutila rameny, jako by se snažila setřást ováda, a dívala se všude, jenom ne na Yukiri. Jak ta žena kdy mohla fungovat jako šedá, když se neuměla ovládat? „Zkusila jsem to,“ přiznala se nakonec zadýchaně a stále se vyhýbala pohledu Yukiri do očí. „Několikrát. Kronikářka... Alviarin mě vždy odehnala. Amyrlin má moc práce, má schůzku, musí odpočívat. Vždycky přijde s nějakým důvodem. Myslím, že Elaida nechce pokračovat s přátelstvím, které před třiceti lety ukončila.“

Aha, takže vzbouřenkyně si na to přátelství také vzpomněly. Jak ho asi chtěly využít? Nejspíš ke špehování. Bude muset zjistit, jak měla Meidani předávat informace, jež by odhalila. V každém případě se ze vzbouřenkyň vyklubal nástroj a Yukiri jej hodlala využít. „Alviarin už máš z cesty. Včera odjela z Věže, nebo možná předevčírem. Nikdo to neví jistě. Ale komorné říkaly, že si vzala i šaty na převlečení, takže se nejspíš vrátí až za pár dní.“

„Kam mohla v tomhle počasí jít?“ Meidani se zamračila. „Od včerejšího rána sněží a předtím bylo také zataženo.“

Yukiri se zastavila a otočila ženu tváří k sobě. „Jediné, co tě má, Meidani, zajímat, je to, že je pryč,“ prohlásila důrazně. Kam mohla Alviarin v tomhle počasí jít? „Máš k Elaidě volnou cestu a ty ji použiješ. A budeš se dobře dívat, jestli někdo nečte Elaidiny papíry. Jenom si dávej pozor, aby si nikdo nevšiml, že se díváš.“ Talene tvrdila, že černé adžah ví všechno, co vyjde z amyrlininy pracovny, dřív, než je to vyhlášeno, a že, pokud chtějí zjistit, jak k tomu dochází, budou potřebovat někoho v Elaidině blízkosti. Pochopitelně Alviarin všechno viděla předtím, než to Elaida podepsala, a navíc si ta ženská činila nárok na víc pravomocí než kterákoliv kronikářka, co kdo pamatoval, jenže to nebyl důvod obvinit ji, že je temná družka. Avšak ani důvod ji z toho nepodezírat. I její minulost prošetřovaly. „Sleduj Alviarin, jakkoliv to půjde, ale Elaidiny papíry jsou důležitější.“

„Yukiri!“ zavolala jakási žena z chodby.

Přísedící věžové sněmovny nenadskakují jako polekané kozy, když zaslechnou své jméno, ale Yukiri to udělala. Kdyby zrovna nedržela Meidani, byla by možná i upadla, ale takhle se obě potácely jako opilé selky o dožínkách.

Yukiri se vzpamatovala, rázně si urovnala šátek a zamračila se. Mračila se dál, i když už viděla, kdo se to k ní žene. Seaine měla být ve svých pokojích s tolika bílými sestrami, kolik to jenom šlo, když zrovna nebyla s Yukiri nebo některou z přísedících, jež věděly o Talene a černém adžah, ale teď spěchala chodbou jen s Bernaile Gelbarn, podsaditou Taraboňankou a další z Meidaniných kukaček. Leonin ustoupil stranou a formálně se Seaine uklonil a prsty přitiskl na srdce. Meidani a Bernaile byly natolik hloupé, že se na sebe usmály. Byly kamarádky, ale měly mít rozum, když nevěděly, kdo se dívá.

Yukiri rozhodně nebylo do úsměvů. „Vyšla sis na vzduch, Seaine?“ zeptala se ostře. „Saerin to nepotěší, až jí to řeknu. Vůbec ji to nepotěší. Mne to nepotěšilo, Seaine.“

Meidani vydávala divné, hrdelní zvuky a Bernaile trhala hlavou, až jí spousty korálků v copáncích chřestily. Ty dvě se vzápětí jaly studovat nástěnný koberec, na němž měl být výjev z ponížení královny Rhiannon, a přes klidný výraz si očividně přály být kdekoliv jinde. V jejich očích si měly být přísedící rovny. A také byly. Obvykle. Jistým způsobem. Leonin neměl slyšet ani slovo, ale pochopitelně vycítil Meidaininu náladu a hned poodstoupil. Přičemž dál sledoval chodbu, pochopitelně. Dobrý chlapík. Moudrý.

Seaine měla dost rozumu, aby se zatvářila schlíple. Mimoděk si uhladila šaty pokryté na lemech a na živůtku sněhobílou výšivkou, ale vzápětí zapletla ruce do šátku a umíněně svraštila obočí. Seaine byla umíněná od první chvíle, kdy vstoupila do Věže, dcera truhláře z Lugardu, která umluvila otce, aby jí a její matce zaplatil cestu. Cestu pro obě proti proudu řeky, ale jenom pro jednu po proudu zpět. Umíněná a sebevědomá. A často stejně slepá k okolnímu světu jako nějaká hnědá. Bílé bývaly takové, samá logika a žádný úsudek. „Já se před černými adžah schovávat nemusím, Yukiri,“ prohlásila.

Yukiri sebou trhla. Hlupačka, mluvit o černých takhle otevřeně. Chodba byla stále prázdná až k ohybům na obou koncích, ale jedna bezstarostnost obvykle vedla k dalším. Yukiri také dokázala být umanutá, když to bylo třeba, ale alespoň se chovala rozumněji než nějaká husa, když došlo na to kdy a kde. Otevřela ústa, aby Seaine sdělila, co si o ní myslí, a dost důrazně, ale druhá žena ji prostě nepustila ke slovu.

„Saerin mi řekla, že za tebou můžu jít.“ Seaine stiskla rty a na tvářích jí vyskočily rudé skvrny, že žádala o svolení, nebo že se vůbec musela na svolení ptát. Bylo samozřejmé, že se jí současná situace zajídá. Jen od ní bylo hloupé, že ji nepřijala. „Musím si s tebou promluvit o samotě, Yukiri. O té druhé záhadě.“

Yukiri byla na chvíli stejně zmatená jako Meidani a Bernaile. Mohly předstírat, že neposlouchají, ale nemohly si zacpat uši. Druhá záhada? Co tím Seaine myslí? Leda by... Nemohla myslet tu věc, která Yukiri původně vyslala na hon černých adžah? Zjistit, proč se hlavy adžah scházejí potají, ztratilo ve srovnání s objevením temných družek mezi sestrami na naléhavosti.

„Tak dobře, Seaine,“ pravila Yukiri klidněji, než se cítila. „Meidani, odveď Leonina tak daleko do chodby, abyste na nás ještě viděli, a dávejte pozor, jestli někdo nepřichází. Bernaile, ty udělej totéž na druhé straně.“ Všichni se pohnuli, ještě než stačila domluvit, a jakmile byli z doslechu, obrátila Yukiri pozornost na Seaine. „Nuže?“

K jejímu překvapení kolem bílé přísedící vzplála záře saidaru, neboť ta kolem nich spletla ochranu proti odposlouchávání. To bylo pro každého, kdo by ji uviděl, jasné znamení, že se jedná o tajnosti. Věc by měla být důležitá, jinak Seaine uvidí, zač je toho loket.

„Promysli to logicky.“ Seaine mluvila klidně, ale stále zatínala pěsti do šátku. Stála zpříma a tyčila se nad Yukiri, ačkoliv byla sama jen něco málo nadprůměrně vysoká. „Je to víc než měsíc, skoro dva, co za mnou Elaida přišla, a skoro dva týdny od chvíle, kdy jste mě s Pevarou odhalily. Kdyby o mně černé adžah věděly, už bych byla mrtvá. S Pevarou bychom byly obě mrtvé dávno předtím, než jste na nás s Doesine a Saerin narazily. Tudíž to nevědí. O žádné z nás. Připouštím, že jsem se zprvu bála, ale už se ovládám. Neexistuje důvod, proč byste se mnou měly dál zacházet jako s mladší novickou,“ do klidu se vloudila trocha vášně, „a navíc bezduchou.“

„O tom si budeš muset promluvit se Saerin,“ sdělila jí Yukiri stroze. Saerin se ujala vedení hned od začátku – a po čtyřiceti letech ve sněmovně za hnědé se vedení uměla ujímat velice dobře – a Yukiri proti ní nehodlala jít, pokud to nebude nezbytně nutné, ne bez výsad přísedících, o něž se za daných okolností mohla jen těžko opírat. Bylo by to jako pokoušet se chytit valící se balvan. Pokud by se podařilo přesvědčit Saerin, Pevara a Doesine by se jistě připojily a ona by se jim nepokoušela stát v cestě. „Tak jaká je ta ‚druhá záhada‘? Máš na mysli schůzky hlav adžah?“

Seaine se zatvářila jako mezek. Yukiri skoro čekala, že přitiskne uši k hlavě. Pak vydechla. „Měla hlava tvého adžah ruku ve volbě Andayi do sněmovny? Tedy víc než obvykle?“

„Měla,“ přiznala Yukiri opatrně. Každá si byla jistá, že Andaya jednou vstoupí do sněmovny, tak za čtyřicet nebo padesát let, ale Serancha ji málem pomazala, když obvyklou metodou byly debaty, dokud nedošlo ke konsenzu u dvou až tří kandidátek, a pak přišla tajná volba. To však bylo věcí adžah, stejně tajnou jako Seranchino jméno a titul.

„Věděla jsem to.“ Seaine vzrušeně přikyvovala, což u ní nebylo zrovna obvyklé. „Saerin tvrdila, že za hnědé byla vybraná taky Juilaine, a zřejmě ne obvyklým způsobem, a Doesine tvrdí totéž o Suaně, i když se o tom zdráhala bavit. Myslím, že Suana je možná sama hlavou žlutých. Na každý pád byla poprvé přísedící čtyřicet let a ty víš, že není obvyklé přijmout křeslo i poté, kdy jsi byla ve sněmovně tak dlouho. A Ferane za bílé odstoupila ani ne před deseti lety. Nikdo jiný se ještě do sněmovny nevrátil tak brzy. A navrch Talene tvrdí, že zelené nominují svoje kandidátky a jednu vybírá i hlavní kapitán, ale Adelorna vybrala Rinu bez nominací.“

Yukiri se podařilo potlačit škleb, ale jen o vlásek. Všechny měly svá podezření ohledně toho, kdo vede ostatní adžah, protože jinak by si žádná těch tajných schůzek nevšimla, ale vyslovit ta jména nahlas bylo přinejmenším hrubé. Každou kromě přísedící by za to hned čekal trest. Ona a Seaine pochopitelně věděly o Adelorně. Ve svých pokusech získat milost ze sebe Talene vysypala všechna tajemství zelených i bez ptaní. Všechny kromě Talene samotné to uvedlo do rozpaků. Alespoň to vysvětlovalo, proč byly zelené tak bez sebe vzteky, když dostala Adelorna březovou metlou. Hlavní kapitán však byl směšný titul, bojové adžah nebo ne. Titul vrchní úřednice aspoň skutečně popisoval to, co dělala Serancha.

Meidani a její strážce stáli v ohybu chodby, na pohled zabraní do tichého hovoru. Jeden nebo druhý však neustále vyhlíželi do chodby. Na druhé straně byla právě ještě vidět Bernaile, která neustále otáčela hlavou, jak se snažila sledovat Yukiri a Seaine a zároveň hlídat, zda někdo nepřichází. Způsob, jakým pořád přešlapovala by také upoutal pozornost, ale dnes si každá sestra sama mimo obydlí svého adžah říkala o potíže, a ona to věděla. Tenhle rozhovor bude muset brzy skončit.

Yukiri zvedla prst. „Pět adžah muselo zvolit nové přísedící za ženy, které měly ve sněmovně a které se připojily ke vzbouřenkyním.“ Seaine kývla a Yukiri zvedla druhý prst. „Každé z těchto adžah zvolilo za přísedící ženu, která nebyla... logickou... volbou.“ Seaine opět přikývla. Ke dvěma se připojil třetí prst. „Hnědé musely vybrat dvě přísedící, ale nezmínila ses o Shevan. Je na ní něco...“ Yukiri se trpce usmála, „zvláštního?“

„Ne. Podle Saerin by ji nejspíš nahradila Shevan, kdyby se rozhodla odstoupit, ale –“

„Seaine, jestli chceš tvrdit, že hlavy adžah intrikovaly kvůli tomu, kdo se dostane do sněmovny – a já nikdy neslyšela praštěnější nápad! – jestli naznačuješ tohle, proč by vybraly pět divných jmen a jedno vhodné?“

„Ano, chci to říct. Jak jste mě držely zamčenou, měla jsem víc času na přemýšlení, než umím využít. Juilaine, Rina a Andaya mi poskytly stopu a Ferane mě přiměla jít ji prověřit.“ Co myslela tím, že jí Andaya a druhé dvě poskytly stopu? Aha, ovšem. Rina a Andaya nebyly dost staré, aby už byly ve sněmovně. Zvyk nemluvit o věku se brzy stal i zvykem nemyslet na něj.

„Dvě mohla být jenom náhoda,“ pokračovala Seaine, „dokonce i tři, i když to už je na hranici uvěřitelnosti, ale pět, to už něco znamená. Kromě modrého bylo hnědé jediné adžah, ze kterého se ke vzbouřenkyním připojily dvě přísedící. Možná že to je důvod, proč vybraly jednu divnou a jednu vhodnou sestru, aspoň si to myslím. Ale něco to znamená, Yukiri – je to hádanka – a ať už to je racionální nebo ne, něco mi říká, že bychom ji měly rozlousknout dřív, než se sem vzbouřenkyně dostanou. Mám z toho pocit, jako kdybych měla na rameni něčí ruku, ale když se ohlídnu, nikdo tam není.“

Neuvěřitelná byla spíš představa, že hlavy adžah intrikovaly. Ale, pomyslela si Yukiri, spiknutí sester není vůbec představitelné a já jsem přímo uprostřed něj. A byl zde i prostý fakt, že nikdo kromě adžah neměl vědět, kdo je hlava adžah, jenže hlavy adžah to proti všem zvyklostem věděly. „Jestli zde je nějaká hádanka,“ pronesla unaveně, „tak máš spoustu času na její vyluštění. Vzbouřenkyně do jara neopustí Murandy, ať už vykládají lidem, co chtějí, a pochod podél řeky potrvá měsíce, pokud tak dlouho udrží vojsko pohromadě.“ Nepochybovala však o tom, že udrží, už ne. „Vrať se do svých pokojů, než nás tady někdo uvidí, a promysli tu svou hádanku,“ nakázala Seaine, nikoliv nelaskavě, a položila jí ruku na rukáv. „Budeš se muset smířit s tím, že jsi zavřená, dokud si všechny nebudeme jisté, že jsi v bezpečí.“

Výraz na Seainině tváři by se u kohokoliv kromě přísedící dal nazvat trucovitým. „Promluvím znovu se Saerin,“ prohlásila, ale světlo saidaru kolem ní zmizelo.

Yukiri hleděla, jak se připojuje k Bernaile, a pak obě odpluly směrem k obydlí svého adžah, obě ostražité jako laňky, když jsou vlci na lovu, a bylo jí z toho pohledu velice těžko u srdce. Taková škoda, že se sem vzbouřenkyně do léta nedostanou. To by alespoň přimělo adžah dát se dohromady a sestry by se pak nemusely Bílou věží plížit. To bych stejně dobře mohla chtít křídla, říkala si smutně.

Odhodlaná nedat si zkazit náladu se vydala za Meidani a Leoninem. Musela prošetřit jednu černou sestru a vyšetřování aspoň byla hádanka, s níž uměla pracovat.

Gawyn prudce otevřel oči do tmy, když na seník pronikla nová vlna chladu. Tlusté kamenné zdi stodoly obvykle nejhorší mráz zadržely venku, i když teplo tu zrovna nebylo. Dole se bavili lidé, ale neznělo to vzrušeně. Gawyn sundal ruku z meče, který měl položený vedle sebe, a urovnal si rukavice. Jako všichni ostatní molodci, i on spal ve všem, co měl. Nejspíš byl jen čas probudit několik mužů na hlídku, nicméně on sám už byl úplně vzhůru a pochyboval, že by ještě usnul. V každém případě spal vždycky špatně, pronásledovaly ho zlé sny, v nichž strašila žena, již miloval. Nevěděl, kde Egwain je ani jestli je vůbec naživu. Nebo zda mu odpustí. Vstal, nechal z pláště spadnout seno, do něhož se zahrabal, a opásal se mečem.

Když procházel mezi nezřetelnými postavami, ležícími na balících sena, slabé škrábání bot na dřevěných šprušlích mu prozradilo, že někdo leze po žebříku nahoru. Muž se vyškrábal až nahoru a počkal na něj.

„Můj pane Gawyne?“ zeptal se Rajar potichu. Hlas měl hluboký a domanský přízvuk neztratil ani po šesti letech výcviku v Tar Valonu. Dunivý hlas prvního poručíka byl u tak štíhlého muže, který Gawynovi sahal stěží k rameni, vždycky překvapením. Přesto, kdyby byla jiná doba, byl by už z Rajara dávno strážce. „Myslel jsem, že tě budu muset vzbudit. Právě dorazila jedna sestra, pěšky. Posel z Věže. Chtěla mluvit se sestrou, která tady velí. Řekl jsem Tomilovi a jeho bratrovi, aby ji zavedli do starostova domu, než si půjdou lehnout.“

Gawyn si povzdechl. Když se vrátil do Tar Valonu a zjistil, že molodce vypověděli z města, měl se vrátit domů, místo aby na zimu uvázl tady. Zvlášť když si byl jistý, že je chce mít Elaida všechny mrtvé. Jeho sestra Elain nakonec musela přijít do Caemlynu, pokud už nebyla tam. Každá Aes Sedai určitě dohlédne na to, aby dědička Andoru dorazila do Caemlynu včas a uplatila svá práva na trůn dřív, než to udělá někdo jiný. Bílá věž by se jen tak nevzdala výhody mít na trůně královnu, která je zároveň Aes Sedai. Na druhou stranu mohla být Elain také na cestě do Tar Valonu či dokonce právě teď pobývat v Bílé věži. Nevěděl, jak se zapletla se Siuan Sanche, ani jak vážně – vždycky se vrhala do tůně, aniž by předem zkontrolovala hloubku – ale Elaida a věžová sněmovna by ji mohly chtít vyslechnout, dědička nedědička. Královna nekrálovna. Byl si ale jistý, že ji nemůžou pohnat k zodpovědnosti. Stále byla jen přijatá novicka. Musel si to hodně často opakovat.

Nejnovější problém byl v tom, že mezi ním a Tar Valonem nyní stálo vojsko. Nejméně pětadvacet tisíc vojáků na této straně řeky Erinin a nejspíš stejně tolik na západním břehu. Muselo podporovat ty Aes Sedai, které Elaida prohlašovala za vzbouřenkyně. Kdo jiný by se opovážil oblehnout samotný Tar Valon? Jenže způsob, jakým se vojsko objevilo, když se zdánlivě zhmotnilo odnikud uprostřed vánice, stačilo, aby mu z toho po těle naskočila husí kůže. Před každým větším oddílem ozbrojenců na pochodu vždy letěly poplašné řeči. Vždycky. Tohle dorazilo jako duchové, potichu. Vojsko však bylo skutečné, a on nemohl ani do Tar Valonu, aby zjistil, jestli už je tam Elain, ani odjet na jih. Každé vojsko by si všimlo více než tří stovek mužů na pochodu a vzbouřenkyně by k molodcům jistě nechovaly dobrou vůli. A i kdyby jel sám, v zimě se cestovalo pomalu, a pokud počká do jara, do Caemlynu se dostane stejně rychle. A neměl ani naději přeplavit se na lodi. Obléhání změní říční dopravu v beznadějný zmatek. On uvázl v beznadějném zmatku.

A teď uprostřed noci dorazila nějaká Aes Sedai. Ona věci rozhodně nezjednoduší.

„Tak zjistíme, co ji sem přivedlo,“ pronesl tiše a kývl na Rajara, aby slezl na zem před ním.

Dvacet koní a naskládaná sedla zabíraly téměř každý volný prostor v temné stodole, kde již nestály dvě desítky dojnic panímámy Millinové, a tak cestou museli k širokým vratům opatrně našlapovat. Jediné teplo vycházelo ze spících zvířat. Dva muži hlídající koně byli pouze tichými stíny, ale Gawyn vycítil, že jim neuniklo, jak s Rajarem vycházejí do ledové noci. O poslovi určitě věděli a přemýšleli o tom.

Obloha byla bez mráčku a ubývající měsíc stále vydával slabé světlo. Vesnice Dorlan byla celá pod sněhem. Oba muži si drželi pláště u těla a brodili se po kolena hlubokým sněhem tichou vesnicí po cestě, jež bývala silnicí do Tar Valonu z města, které již neexistovalo stovky let. Nyní už tímto směrem z Tar Valonu nikdo necestoval, pokud neměl namířeno do Dorlanu, a v zimě pro to nemohl nikdo mít rozumný důvod. Vesnice tradičně dodávala sýry pouze do Bílé věže a nikam jinam. Byla to jen víska, asi patnáct domků ze šedého kamene a s břidlicovou střechou. Závěje sněhu sahaly až po okna. Kousek za každým domem stál chlév, kde se nyní kromě krav tlačili i muži a koně. Většina Tar Valonu možná zapomněla, že Dorlan existuje. Kdo by přemýšlel o tom, odkud se bere sýr? Na to, aby se ztratil z dohledu, to bylo vhodné místo. Až doteď.

Ve všech domech kromě jednoho byla tma. Z obydlí pantáty Burlowa pronikalo škvírami kolem okenic v několika oknech světlo. Garon Burlow měl tu smůlu, že kromě starostování ve vsi mu ještě patřil největší dům v Dorlanu. Vesničané, kteří přestavěli nábytek, aby našli postel pro Aes Sedai, museli litovat. Pantáta Burlow už měl dva pokoje prázdné.

Gawyn na kamenném schodě zadupal, aby se zbavil mokrého sněhu, a pěstí zabušil na silné dveře. Nikdo neodpověděl, a tak po chvíli zvedl závoru a spolu s Rajarem vešel.

Světnice se stropem z trámů byla na selský dům docela veliká, dominovalo jí několik vysokých skříní, vepředu otevřených, kde byl vystaven cín a polévané nádobí, a dlouhý leštěný stůl s vysokými židlemi. Všechny olejové lampy tu byly zapálené, což byla v zimě výstřednost, když by stačilo pár lojovic, ale plameny v krbu zatím dělaly na polena i na teplotu v místnosti pranepatrný dojem. Přesto byly obě sestry, které zabraly pokoje nahoře, bosé, i když na dřevěné podlaze nebyl koberec, a přes lněné noční košile měly jen narychlo přehozené kožišinou podšité pláště. Katerine Alruddin a Tarna Feir pozorovaly malou ženu v tmavých, žlutě prostřihávaných jezdeckých šatech a plášti, jejž měla až do pasu provlhlý od roztátého sněhu. Stála co nejblíž k širokému krbu, unaveně si ohřívala ruce a třásla se. Ve sněhu nemohla cestu z Tar Valonu zvládnout dříve než za dva tři dny, a po tak dlouhé době začne cítit zimu i Aes Sedai. Musela to být sestra, o níž se zmiňoval Rajar, ale ve srovnání s ostatními dvěma se na ní bezvěkost ještě příliš neprojevovala. Ve srovnání s ostatními dvěma na ní za pozornost nestálo skoro nic.

Z toho, že tu nebyl starosta ani jeho žena, se Gawynovi stáhl žaludek ještě víc, ač to v podstatě čekal. Pokud je Katerine a Tarna neposlaly do postele, aby měly soukromí, byli by pobíhali kolem a bez ohledu na pozdní hodinu by nabízeli teplé jídlo a pití. Což nejspíš znamenalo, že je hlupák, když chce tu zprávu znát. To ale ostatně věděl dřív, než vyšel ze stodoly.

„...lodník říkal, že zůstane tam, kde jsme přistáli, dokud obléhání neskončí,“ vykládala malá žena unaveně ve chvíli, kdy Gawyn vstoupil, „ale byl tak vyděšený, že už by mohl být celé legue daleko po řece.“ Když se k ní dostal závan studeného vzduchu ode dveří, ohlédla se a z hranaté tváře se jí vytratila trocha únavy. „Gawyne Trakande,“ pravila. „Mám pro tebe rozkazy od amyrlinina stolce, můj pane Gawyne.“

„Rozkazy?“ opáčil Gawyn a stáhl si rukavice a strčil si je za pás, aby získal trochu času. Nakonec usoudil, že pro jednou by mohla být na místě drsná pravda. „Proč by mi Elaida posílala nějaké rozkazy? A proč bych je měl poslechnout, pokud to udělala? Zřekla se mě i molodců.“ Rajar se kvůli sestrám postavil do uctivého pozoru s rukama za zády a po Gawynovi vrhl kosý pohled. Ať už Gawyn řekne cokoliv, nepromluví mimo pořadí, ale molodci nesdíleli Gawynovo přesvědčení. Aes Sedai dělají, co dělají, a žádný muž nemá ani tušení proč, dokud mu to nějaká sestra neřekne. Molodci bezvýhradně spojili své síly s Bílou věží a pokorně přijímali svůj osud.

„To může počkat, Narenwin,“ štěkla Katerine a přitáhla si plášť k tělu. Černé vlasy jí, zcuchané, padaly na ramena, jako by si je jen rychle prohrábla kartáčem a pak toho nechala. Bylo v ní napětí, jež Gawynovi připomínalo lovícího rysa. Nebo možná rysa dávajícího pozor na pasti. Jemu a Rajarovi věnovala jen jediný pohled, ne víc. „Mám ve Věži naléhavou práci. Řekneš mi, jak najdu tu bezejmennou rybářskou vesnici. Ať už tam ten tvůj lodník čeká nebo ne, najdu si někoho, kdo mě převeze.“

„Mě taky,“ přidala se Tarna, zuby umíněně zaťaté a modré oči ostré jako oštěpy. Oproti Katerine měla Tarna dlouhé, světle plavé vlasy učesané, jako by se o ni před cestou dolů postarala komorná. Byla však stejně soustředěná, jen se víc ovládala. „Taky mám naléhavý důvod k cestě do Věže, který nesnese další odklad.“ Na Gawyna kývla, na Rajara taky, ale míň sklonila hlavu, chladná jako mramor. Přesto působila přátelštějším dojmem, než když se podívala na Katerine či ona na ni. Mezi těmi dvěma panovalo neustále napětí, třebaže byly ze stejného adžah. Neměly se rády, možná se dokonce nesnášely. U Aes Sedai se to dalo těžko poznat.

Gawynovi by nevadilo, kdyby vypadly obě. Tarna do Dorlanu dorazila jen den poté, kdy se tu objevilo to záhadné vojsko, a jak už si tak Aes Sedai tyhle věci vyřizují, okamžitě vyhodila Lusonii Cole z jejího pokoje nahoře a Covarlu Baldene zbavila velení jedenácti sester, které již byly ve vesnici. Podle toho, jak se ujala vedení všeho, jak hned vyslechla ostatní sestry kvůli situaci a u molodců prováděla každý den inspekce, jako kdyby hledala případné strážce, mohla být zelená. Když je červená takhle pořád sledovala, muži se začali ohlížet přes rameno. Hůř, Tarna trávila dlouhé hodiny vyjížďkami, bez ohledu na počasí, a snažila se najít někoho místního, kdo by jí ukázal cestu do města v obležení. Dřív nebo později zavede zvědy obléhatelů zpátky do Dorlanu. Katerine se vrátila teprve včera, vzteky bez sebe, že našla cestu do Tar Valonu zablokovanou, a okamžitě převzala velení od Tarny a pokoj od Covarly. Ne že by svou autoritu používala stejně. Ostatním sestrám se vyhýbala, odmítala komukoliv sdělit, proč u Dumajských studní zmizela či kde byla. Ale i ona sledovala molodce. A působila jako žena, která si prohlíží sekeru, kterou hodlá použít, aniž by jí záleželo na tom, kolik krve proleje. Gawyna by asi vůbec nepřekvapilo, kdyby se ho pokusila donutit prosekat se přes mosty do města. Vlastně bude moc rád, až jim oběma uvidí záda. Ale až odejdou, bude se muset popasovat s Narenwin. A s Elaidinými rozkazy.

„Ona to vlastně ani není vesnice, Katerine,“ vykládala třesoucí se sestra, „jen tři nebo čtyři špinavé rybářské chýše den cesty po břehu podél řeky. Odsud víc.“ Zatahala se za provlhlé sukně a přidržela je u ohně. „Možná přijdeme na způsob, jak do města dostat posly, ale vy dvě jste potřeba tady. V tom, aby poslala padesát sester a ne jenom mě, Elaidě zabránilo jenom to, jak je obtížné dostat přes řeku i maličký člun, aniž by si ho někdo všiml, a dokonce i potmě. Musím říct, že mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že takhle blízko Tar Valonu jsou nějaké sestry. Za daných okolností musí být každá sestra, která není ve městě –“

Tarna ji zarazila ostrým posunkem. „Elaida ani neví, že jsem tady.“ Katerine zavřela pusu a zamračila se, zvedla bradu, avšak nechala drahou červenou pokračovat. „Jak zněly její rozkazy ohledně sester v Dorlanu, Narenwin?“ Rajar se jal studovat prkna na podlaze. Bitvám čelil bez mrknutí oka, ale jenom hlupák by chtěl být poblíž Aes Sedai, když se hádají.

Malá žena si ještě chvilku pohrávala s rozdělenými suknicemi. „Dostala jsem rozkaz převzít velení nad sestrami, které tu najdu,“ pronesla zdušeně, „a udělat, co půjde.“ Po chvíli si povzdechla a váhavě se opravila. „Nad sestrami, které tu najdu pod velením Covarly. Ale určitě –“

Tentokrát ji přerušila Katerine. „Já nikdy pod Covarliným velením nebyla, Narenwin, takže na mě se ty rozkazy nevztahují. Ráno půjdu najít ty rybářské chýše.“

„Ale –“

„Dost, Narenwin,“ procedila Katerine ledovým hlasem. „Teď se můžeš jít dohodnout s Covarlou.“ Koutkem oka se podívala na sestru ze svého adžah. „Ty mě asi smíš doprovodit, Tarno. Na rybářském člunu bude místo i pro dvě.“ Tarna nepatrně sklonila hlavu, snad na znamení díků.

Když vyřídily své záležitosti, obě červené se zvedly a odpluly ke dveřím. Narenwin za nimi vrhla rozčilený pohled a hned nato obrátila pozornost ke Gawynovi. Na tváři se jí uhnízdila maska klidu.

„Máš nějaké zprávy o mé sestře?“ zeptal se jí Gawyn dřív, než stačila otevřít ústa. „Víš, kde je?“

Ta žena byla opravdu unavená. Zamrkala a on téměř viděl, jak se jí v hlavě tvoří odpověď, jež mu nic neřekne.

Tarna, v polovině cesty ke dveřím, pravila: „Když jsem ji viděla naposledy, byla Elain se vzbouřenkyněmi.“ Všichni se k ní otočili. „Ale žádný trest tvé sestře nehrozí,“ pokračovala klidně, „tak na to zapomeň. Přijatá novicka si nemůže vybírat, kterou sestru poslechne. Dávám ti své slovo, pod zákonem za to nemůže utrpět žádnou trvalou újmu.“ Zdálo se, že si neuvědomuje Katerinin mrazivý pohled ani to, jak Narenwin kulí oči.

„Tohle jsi mi mohla říct dřív,“ vyjel Gawyn drsně. S Aes Sedai nikdo drsně nemluvil, aspoň ne víc než jednou, ale jemu na tom už nezáleželo. Byly druhé dvě překvapené, že Tarna zná odpověď, nebo je překvapilo, že mu odpověděla? „Co vlastně myslíš tou ‚trvalou újmou‘?“

Světlovlasá sestra vyštěkla smíchy. „Těžko ti můžu slíbit, že neskončí s nějakou tou podlitinou, jestli zabrousí příliš daleko. Elain je přijatá novicka, ne Aes Sedai. Pokud ji však na scestí svede sestra, chrání ji to před větší újmou. A ty ses nezeptal. Kromě toho ona nepotřebuje zachraňovat, i když by se ti to mohlo podařit. Je s Aes Sedai. A teď víš všechno, co ti o ní můžu povědět, a já se jdu na chvíli prospat, než se rozední. Nechám tě tu s Narenwin.“

Katerine se na ni dívala s nezměněným výrazem – žena z ledu s očima kočky na lovu – ale pak vyrazila pryč tak rychle, až za ní plášť zavlál.

„Tarna má pravdu,“ ozvala se Narenwin, jakmile se za Katerine zavřely dveře. Malá žena možná vedle těch dvou neuměla dobře předvádět aessedaiovskou vyrovnanost a tajuplnost, samotné se jí to však dařilo docela dobře. „Elain je spojena s Bílou věží. A ty rovněž, jakkoliv mluvíš o zřeknutí. K Věži tě poutá historie Andoru.“

,‚Molodci tady jsou všichni spojení s Věží z vlastní volby, Narenwin Sedai,“ pravil Rajar a formálně se uklonil. Narenwin dál pozorovala Gawyna.

Ten zavřel oči a měl co dělat, aby si je nemnul dlaněmi. Molodci byli připoutaní k Bílé věži. Nikdo nikdy nezapomene, že bojovali přímo na pozemcích Věže, aby zabránili záchraně sesazené amyrlin. Ať z toho vzejde něco dobrého, nebo zlého, ten příběh za nimi půjde až do hrobu. I jeho to poznamenalo, stejně jako jeho vlastní tajemství. Po všem tom krveprolévání byl on tím mužem, jenž nechal Siuan Sanche svobodně odejít. A ještě důležitější bylo, že ho k Bílé věži připoutávala Elain a také Egwain z al’Vereů, a on nevěděl, co zavazovalo uzel pevněji, zda láska sestry nebo láska jeho srdce. Zrušit jedno pouto znamenalo zrušit všechna tři, a dokud bude dýchat, nedokáže opustit ani Elain, ani Egwain.

„Máš moje slovo, že udělám všechno, co půjde,“ slíbil unaveně. „Tak co po mně Elaida chce?“

Nad Caemlynem se klenulo nebe bez mráčku a slunce jako světle zlatá koule se blížilo k nadhlavníku, vrhalo jasné světlo na bílou pokrývku, ležící na krajině, ale nevydávalo žádné teplo. Přesto bylo tepleji, než by Davram Bashere čekal doma v Saldeii, třebaže nelitoval, že má nový plášť podšitý kuninou. Rozhodně byla dost velká zima, aby mu od úst stoupala pára a namrzala mu na hustých knírech, již tak dost zbělelých věkem. Stál po kotníky ve sněhu mezi stromy bez listí na hřebeni asi legui severně od Caemlynu, u oka si držel dlouhý dalekohled se zlatým okrajem a sledoval, co se děje pod kopcem asi míli na jih od něj. Blesk do něj netrpělivě strkal, ale on si ho nevšímal. Blesk nerad jen tak stál, ale občas musel, chtě nechtě.

Dole mezi roztroušenými stromy kolem silnice do Tar Valonu stavěli vojáci tábor, vykládali zásoby z vozů, kopali latríny, stavěli stany a přístřešky z větví, jichž tu ležely hromady. Každý urozený pán či paní si držel své lidi u sebe. Podle řad koní a velikosti tábora to odhadl na pět tisíc mužů, plus minus pár set. Bojovníků. Šípařů, podkovářů, zbrojířů, pradlen, vozků a dalších markytánů bylo jednou tolik, i když ti si, jako obvykle, stavěli svůj tábor na okraji. Většina markytánů trávila víc času koukáním na hřeben, kde stál Bashere, než prací. Občas se zastavil uprostřed práce i nějaký voják a zadíval se nahoru, avšak praporečníci a rytmistrové je rychle zahnali zpátky do práce. Šlechtici a úředníci objíždějící vznikající tábor se k severu ani nepodívali. Hřeben zakrýval pohled na město, i když odsud shora viděl stříbrně žilkované šedé hradby. Ve městě samozřejmě věděli, že tu jsou, ohlásili se hned ráno s trubkami a praporci na dohled z hradeb. Nicméně mimo dostřel z luku.

Oblehnout město s vysokými, silnými hradbami delšími než šest leguí nebylo právě snadné a v tomto případě věc ještě ztěžoval Dolní Caemlyn, bludiště cihlových a kamenných domů a krámků, skladů bez oken a dlouhých tržnic, ležící za hradbami města samotného. Vyrůstalo tu ale sedm dalších táborů, rovnoměrně rozložených kolem města, odkud bylo možné krýt silnice i brány, umožňující aspoň trochu slušný výpad. Už vyslali hlídky a pozorovatelé číhali v nyní opuštěných domech Dolního Caemlynu. Do města by v noci mohly proniknout malé oddíly, pár soumarů, ale ne dost, aby to stačilo nakrmit jedno z největších měst na světě. Hlad a nemoci ukončily víc obléhání než meče či obléhací stroje. Jedinou otázkou bylo, jestli srazily na kolena obléhatele či obléhané.

Ten plán někdo očividně dobře promyslel, ale Bashereho mátly korouhve v táboře pod ním. Měl dobrý dalekohled, vyrobil ho jistý Cairhieňan jménem Tovere a Bashere ho dostal darem od Randa al’Thora. S tímto dalekohledem rozeznal většinu korouhví, kdykoliv je narovnal vítr. Znal dost andorských erbů, aby poznal dub a sekeru Dawlina Armaghna a pět stříbrných hvězd Daerilla Raeneda i několik dalších korouhví nižších šlechticů, kteří podporovali nároky Naean Arawn na Lví trůn a Růžovou korunu Andoru. A přesto byla tam dole i šachovaná červená hradba Jailina Marana, dva stříbrní gepardi Carlyse Ankerina a zlatá okřídlená ruka Erama Talkenda. Podle všech zpráv přísahali věrnost Naeanině soupeřce, Elenii Sarand. Vidět je tu takhle pohromadě bylo jako dívat se na vlky a vlkodavy u stejného žrádla. A s naraženým soudkem vína navrch.

Další dvě korouhve, se zlatými třásněmi a nejméně dvakrát větší než ostatní, byly příliš těžké, aby s nimi občasný závan větru víc než jenom zavlnil. Leskly se jako hedvábí. Ale Bashere je viděl už dřív když praporečníci projížděli sem a tam po hřebeni, který zakrýval tábor, a korouhve se nad nimi při prudkém cvalu rozvinuly. Na jedné byl lev Andoru, stříbrný na červeném poli, stejný, jaký vlál z vysokých hradebních věží. V obou případech si tím někdo dělal nárok na trůn a korunu. Druhá velká korouhev pod ním označovala ženu, která vznesla svůj nárok proti Elain z rodu Trakandů. Čtyři stříbrné měsíce na tmavomodrém poli, znak rodu Marne. Tohle všechno jako podpora Arymilly Marne? Před měsícem by byla měla štěstí, kdyby ji někdo, kromě z vlastního rodu či toho praštěného Nasina Caerena, nechal u sebe přespat!

„Nevšímají si nás,“ zavrčel Bael. „Do soumraku bych je mohl zničit, naživu by nezůstal nikdo, aby uviděl opět vycházet slunce, ale oni si nás nevšímají.“

Bashere se na Aiela úkosem podíval. Úkosem a nahoru. Ten muž byl dobře o půl lokte vyšší. Nad černým závojem mu byly vidět jen šedé oči a kousek opálené kůže. Bashere doufal, že si jen zakrývá ústa a nos před zimou. Bael u sebe měl krátké oštěpy a puklíř z hověziny i luk v pouzdře na zádech a toulec u pasu, ale důležitý byl jen ten závoj. Tohle nebyla vhodná doba, aby Aielové začali zabíjet. O dvacet kroků níž dřepělo na patách dalších třicet Aielů, nedbale držících své zbraně. Jeden ze tří neměl obličej zakrytý závojem, takže to možná bylo zimou. U Aielů si ale člověk nemohl být nikdy jistý.

Bashere rychle rozvážil několik přístupů a rozhodl se pro nadnesenost. „Elain z rodu Trakandů by se to nelíbilo, Baeli, a jestli jsi zapomněl, jaké to je být mladý, tak to znamená, že se to nebude líbit ani Randu al’Thorovi.“

Bael zavrčel. „Melain mi řekla, co říkala Elain z rodu Trakandů. Že jejím jménem nesmíme nic udělat. To je prostoduché. Když proti tobě vytáhne nepřítel, využiješ každého, kdo bude tančit s oštěpy po tvém boku. Oni hrají válku stejně, jako hrají tu svou hru rodů?“

„Jsme tu cizinci, Baeli. A to se v Andoru počítá.“

Obrovský Aiel znovu zabručel.

Zřejmě nemělo smysl pokoušet se mu vysvětlit politickou situaci. Cizí pomoc by Elain mohla stát to, co se snažila znovu získat, a její nepřátelé to věděli a věděli, že to ví, takže se Bashereho ani Baela ani Dračí legie nebáli, ať jich bylo sebevíc. Vlastně přes obléhání si obě strany dají plno práce, aby se vyhnuly bitvě. Bude to válka, ale válka plná manévrování a šarvátek, pokud někdo neudělá botu, a vítězem bude ten, kdo získá nenapadnutelnou pozici nebo donutí toho druhého stáhnout se do pozice, která se nebude dát bránit. Baelovi by to nejspíš připadalo stejné jako daes dae’mar. Vlastně v tom i Bashere viděl silnou podobnost. Když měla Mornu na prahu, nemohla si Saldeia boje o trůn dovolit. Tyrany bylo možné vydržet a hlupáky a chamtivce Morna brzy zahubila, ale dokonce i taková prapodivná občanská válka by dovolila Morně zabít Saldeiu.

Bashere se vrátil ke sledování tábora a snažil se rozluštit hádanku, jak tak nebetyčná hlupačka jako Arymilla Marne mohla získat podporu Naean Arawn a Elenie Sarand. Ty dvě byly chamtivé a ctižádostivé a každá byla neochvějně přesvědčená, že nárok na trůn má ona. Pokud pochopil zmatek, podle něhož Andořané obvykle o těchto věcech rozhodovali, každá měla na trůn větší nárok než Arymilla. Nešlo o vlky a vlkodavy. Tady se vlci rozhodli jít za polštářovým psíkem. Elain ten důvod možná znala, ale ona si s ním stěží vyměňovala krátké a nicneříkající zprávy. Velice se to podobalo hře rodů.

„Někdo si zřejmě zatančí s oštěpy,“ poznamenal Bael a Bashere odložil dalekohled na dost dlouho, aby našel, nač Aiel ukazuje.

Z města již několik dní před začátkem obležení prchali lidé v celých houfech, ale někdo to asi nechal na poslední chvíli. Uprostřed Tarvalonské silnice hned za Dolním Caemlynem stálo půl tuctu povozů s plátěnou střechou, obklopených padesátkou jezdců pod modrobíle čtvrcenou korouhví, na které se objevil kráčející medvěd, nebo možná nějaký tlustý pes, když ji závan větru rozvinul. Vedle vozů se choulili zoufalí lidé a halili se do plášťů, muži skláněli hlavy a děti se držely matčiných sukní. Někteří jezdci sesedli a prohrabávali vozy. Na sněhu již ležely truhlice a krabice a dokonce i šaty. Nejspíš hledali peníze nebo alkohol, i když každá cennost, která se objeví, skončí také v něčích sedlových brašnách. Vozy a koně se vojsku hodili vždycky a zvláštní pravidla této velice zvláštní andorské občanské války zřejmě příliš nechránila ty, kdo se ocitli ve špatný čas na špatném místě. A také se otevírala městská brána, a jakmile byla mezera dost široká, vyřítili se z ní červeně odění kopiníci, kterým se ve slunečním světle blyštěly hlavice kopí, kyrysy a přílby, a cvalem se hnali po cestě mezi prázdnými tržnicemi. Královnina garda. Bylo jich dost. Bashere otočil dalekohled zpátky k vozům.

Důstojník pod medvědem, pokud to medvěd byl, si již všechno spočítal. Padesát proti dvěma stům byl špatný poměr, když bylo v sázce jen několik vozů. Muži, kteří prve sesedli, již byli zpátky na koních, a ve chvíli, kdy je Bashere našel, celý oddíl cválal zpátky k severu, směrem k němu, jen za nimi modrobílá korouhev vlála. Většina lidí schoulených vedle cesty se dívala za mizejícími vojáky a bylo jasně vidět, jak jsou zmatení, ale několik se jich ihned vrhlo k věcem rozházeným ve sněhu a začalo je nakládat zpátky na vozy.

Gardisté, kteří o pár minut později zastavili u vozů, jim to rychle zarazili. Pár lidí se sice snažilo přes ně dostat k cennému majetku a jeden muž máchal rukama před gardistou, asi důstojníkem, s bílým chocholem na přílbě a rudou šerpou přes kyrys, ale ten se jenom sklonil ze sedla a protestujícího udeřil hřbetem ruky. Chlapík sebou praštil na zem a vzápětí už se všichni, kteří ještě nebyli na vozech, hnali ozlomkrk, pouze dva muži uchopili ležícího pod rameny a za nohy a co nejrychleji ho nesli k vozu. Jakási žena na posledním voze v řadě již pobízela opratěmi spřežení, aby ho otočila zpátky k městu.

Bashere odložil dalekohled, podíval se na tábor a pak si dalekohled zase přiložil k oku. Muži stále kopali zákopy a další sundávali pytle a soudky z vozů. Šlechtici a důstojníci se projížděli kolem a na vše dohlíželi. Všude panoval klid, jako u krav na pastvě. Nakonec někdo ukázal na hřeben mezi nimi a městem, pak další a další, a jezdci pobídli koně do klusu a očividně vykřikovali rozkazy. Praporečník se dostal na dohled tábora.

Bashere si strčil dalekohled do podpaždí a zamračil se. Nahoře neměli žádné hlídky, aby je varovaly před tím, co by se mohlo dít mimo jejich dohled. Dokonce i když si byli jistí, že se nikdo nepustí do boje, to bylo hloupé. Mohlo by to být užitečné, pokud byli v ostatních táborech stejně bezstarostní a pokud tu chybu nikdo nenapraví. Rozčileně si foukl do knírů. Pokud bude moci s obléhateli bojovat.

Ujistil se, že vozy v doprovodu gardistů už jsou v polovině cesty k Tarvalonské bráně. Vozkové pobízeli spřežení, jako by jim na krk dýchali pronásledovatelé. Nebo to možná byl ten důstojník se šerpou, který z nějakého důvodu mával mečem nad hlavou. „Dneska žádný tanec nebude,“ prohodil Bashere.

„Tak to mám na práci lepší věci než se dívat, jak mokřiňané kopou díry,“ opáčil Bael. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Davrame Bashere.“

„V tomto okamžiku bych měl raději suché nohy a teplý oheň,“ zamumlal Bashere bez přemýšlení, ale vzápětí si přál, aby to byl neudělal. Šlápněte někomu na obřadnost a on by se vás mohl pokusit zabít, a Aielové byli samá obřadnost a navíc byli velice divní.

Bael však zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. „Mokřiňané si všechno v hlavě převracejí, Davrame Bashere.“ Zvláštním posunkem zvedl ostatní Aiely na nohy a všichni odklusali k východu. Sníh jim zřejmě žádné potíže nedělal.

Bashere zastrčil dalekohled do koženého pouzdra u Bleskova sedla, nasedl a zamířil k západu. Jeho doprovod čekal na opačném svahu a zařadil se za něj jenom se slabým vrzáním kůže. Neozvalo se jediné kovové cinknutí. Vojáků bylo méně než mužů doprovázejících Baela, ale byli to tvrdí chlapi z jeho panství v Tyru a on je mnohokrát vyvedl do Morny, než je přivedl na jih. Každý muž měl určenou část stezky, kterou měl hlídat, vepředu či vzadu, vpravo či vlevo, nahoře nebo u země, a všichni se neustále rozhlíželi. Bashere doufal, že opravdu dávají pozor. Les tu byl řídký, stromy kromě dubů, kalin, borovic a jedlí měly holé větve, ale všude ležel sníh a stovka jezdců se mohla dostat na padesát kroků od nich, aniž by si jich všimli. Ne že by Bashere něco takového čekal, ale člověka nakonec zabije to, co nečeká. Bashere mimoděk uvolnil meč v pochvě. Prostě bude muset čekat nečekané.

Doprovodu velel mladý poručík Tumad, stejně jako většinu času, kdy pro něj Bashere neměl důležitější práci. Bashere si ho pěstoval. Chlapec byl hlava otevřená a viděl dál než na špičku vlastního nosu. Bude-li žít dost dlouho, vysoká hodnost ho nemine. Byl to vysoký muž, byť o pár dlaní menší než Bael, a dnes se tvářil zvlášť rozladěně.

„Co ti dělá starosti, Tumade?“

„Ten Aiel měl pravdu, můj pane.“ Tumad se rozzlobeně tahal za hustý černý plnovous. „Tihle Andořani nám plivli pod nohy. Nelíbí se mi, že máme odjet, zatímco oni na nás dělají dlouhý nos.“ No, byl ještě hodně mladý.

,‚Tebe ta situace nudí?“ Bashere se zasmál. „Potřebuješ víc vzrušení? Tenobie je jen padesát leguí na sever odsud, a pokud se dá věřit řečem, přivedla si s sebou i Ethenielle Kandorskou, Paitara Arafelského a dokonce i toho Shienarce Easara. Shlíží na nás celá moc Hraničních států, Tumade. Jak jsem slyšel, tak těm Andořanům dole v Murandy se taky nelíbí, že tu jsme, a jestli je to vojsko Aes Sedai, jemuž čelí, nerozseká na kousky, tak by mohli jít po nás. A ty Aes Sedai taky, když už jsme u toho, dřív nebo později. Vyjeli jsme za Drakem Znovuzrozeným a na to podle mě žádná sestra nezapomene. A pak tu jsou Seanchané, Tumade. Opravdu si myslíš, že už jsme jim viděli záda? Ti si pro nás přijdou, nebo my budeme muset jít po nich, to je jednou jisté. Vy mladí nepoznáte vzrušení, ani když vás kousne do nosu!“

Muži za ním se začali pochechtávat, muži povětšině chladní jako sám Bashere, a dokonce sám Tumad zablýskl bělostnými zuby v úsměvu. Všichni už zakusili vojenské tažení na vlastní kůži, byť žádné tak podivné jako tohle. Bashere se narovnal a zadíval se mezi stromy, ale věnoval tomu jen polovinu pozornosti.

Pravdou bylo, že mu Tenobie dělala starosti. Jen Světlo vědělo, proč se Easar a ostatní rozhodli opustit Mornskou hranici společně, natož proč sebrali všechny schopné vojáky, jež, jak se povídalo, přivedli na jih. I kdyby ty povídačky vydělil dvěma. Nepochybně měli důvody, které považovali za dobré a dostatečné, a Tenobie s nimi nepochybně souhlasila. On ji ale znal. Učil ji jezdit, díval se, jak vyrůstá, předal jí Zlomenou korunu, když usedla na trůn. Byla dobrým vladařem, nebyla ani příliš tvrdá, ani příliš měkká, byla inteligentní, když už ne moudrá, kurážná, ale ne ztřeštěná, nicméně označení impulsivní ji zdaleka nevystihovalo. Občas ji nevystihoval ani výraz horká hlava. A on si byl jistý, že kromě společného cíle má i nějaký vlastní. Dostat hlavu Davrama Bashereho. Bylo-li tomu tak, nejspíš se nespokojí s dalším vyhnanstvím, když už došla tak daleko. Čím déle držela Tenobie v zubech kost, tím těžší bylo přesvědčit ji, aby ji pustila. To byl problém. Měla by být v Saldeii a strážit Mornskou hranici, jenže to by měl i on. Za to, co od příchodu na jih udělal, by ho mohla usvědčit z dvojnásobné zrady, ale on stejně nevěděl, co jiného měl udělat. Vzpoura – Tenobie to mohla definovat velmi volně, když by se jednou rozhodla – vzpoura byla něco strašného, ale on si chtěl ještě chvíli ponechat hlavu na krku. Pěkně složitý problém.

Tábor, kde bylo asi osm tisíc lehkých jezdců, kteří mu zbyli po bojích v Illianu a se Seanchany, byl větší než tábor u Tarvalonské silnice, ale nedalo se říci, že byl rozlezlý. Řady koní byly vyrovnané, na obou koncích měli dílny podkováři, a táhly se mezi stejně rovnými řadami velkých šedých či bílých stanů, i když na těch už bylo mnoho záplat. Každý muž mohl nasednout a připravit se k bojí, než by člověk napočítal do padesáti od trubačova znamení, a hlídky byly rozmístěné tak, aby měli vojáci v případě poplachu rozhodně víc času. Dokonce i v táboře markytánů, se stany a vozy o sto kroků dál na jih, byl větší pořádek než mezi vojáky obléhajícími město, jako by se řídili příkladem Saldejců. Alespoň částečně.

Když Bashere s doprovodem vjel do tábora, muži rychle a zachmuřeně vyráželi ke koním, jako by již zazněl signál nasednout. Nejeden tasil meč. Muži na něj volali, ale při pohledu na velký dav lidí, hlavně žen, shromážděných uprostřed tábora, ho náhle zamrazilo. Pobídl Bleska a ten vyrazil cvalem. Nevěděl, jestli ho jeho muži následují. Slyšel jen to, jak mu ve spáncích buší krev, a viděl jen dav před svým stanem. Stanem, jejž sdílel s Deirou.

Když se přiblížil k shluku lidí, nezpomalil, prostě rovnou skočil ze sedla a pokračoval v běhu. Slyšel, jak na něj lidé mluví, aniž by vnímal, co říkají. Dav se před ním rozevíral, cestu ke stanu měl volnou, jinak by byl každého, kdo mu stál v cestě, porazil.

Ve stanu se zastavil. Stan byl dost velký, aby se tu vyspalo dvacet vojáků, a nyní byl plný žen, manželek šlechticů a důstojníků. On však rychle našel svou paní Deiru, sedící na skládací židličce uprostřed. Mrazení ho přešlo. Věděl, že jednoho dne zemře – oba zemřou – ale on se bál jediné věci, že bude muset žít bez ní. Potom si uvědomil, že jí ženy pomáhají stáhnout šaty k pasu. Další jí na levou paži tiskla složenou látku, a látka rudla krví, která jí stékala po ruce a kapala z prstů do misky postavené na kobercích, které tu sloužily místo podlahy. V misce již bylo značné množství tmavé krve.

Deira si ho okamžitě všimla a oči v příliš bledé tváři se jí zablýskly. „Tohle vzejde z najímání cizinců, manželi,“ vyjela ostře a pohrozila mu dýkou, již držela v pravé ruce. Byla vysoká jako muž – o dost vyšší než on – a krásná, obličej jí rámovaly havraní vlasy, již s bílými prameny na spáncích, a působila velitelským dojmem, což se mohlo změnit v panovačnost, když se rozzlobila. I když jí dalo očividně dost práce, aby dokázala sedět zpříma. Většina žen by zneklidněla, kdyby měla být před tolika jinými lidmi včetně manžela do pasu nahá, ne tak Deira. „Kdybys pořád netrval na tom, že budeš běhat jako vítr, mohli jsme mít na potřebné věci spolehlivé muže z našich panství.“

„Hádka se služebnictvem, Deiro?“ opáčil a zvedl obočí. „Nenapadlo by mě, že začneš nože vytahovat i na ně.“ Několik žen po něm vrhlo chladný, kosý pohled. Ne všichni manželé spolu vycházeli tak jako on a Deira. Někteří je považovali za podivíny, protože na sebe málokdy křičeli.

Deira se na něho zamračila a potom mimoděk vyprskla smíchy. „Začnu od začátku, Davrame. A vezmu to pomalu, abys to pochopil,“ dodala s úsměvem a poděkovala ženám, které jí kolem trupu ovinuly prostěradlo. „Vrátila jsem se z projížďky a našla dva cizince, jak nám prohledávají stan. Vytáhli dýky, tak jsem jednoho přirozeně praštila židlí a druhého bodla.“ Zaškaredila se na ránu na své paži. „Ne dost, protože se mu podařilo mě dotknout. Pak přišla Zavion a pár dalších a oni utekli dírou, kterou vyřízli v zadní části stanu.“

Několik žen zachmuřeně přikyvovalo a sahalo po dýkách, které všechny nosily. Dokud Deira temně nedodala: „Řekla jsem jim, aby je pronásledovaly, ale ony trvaly na tom, že mi musí ošetřit to škrábnutí.“ Ženy sundávaly ruce z jílců a rudly, i když se žádná netvářila sebeméně kajícně, že neuposlechly. Byly v ošemetném postavení. Deira byla jejich lenní paní, stejně jako on byl jejich lenním pánem, ale ať už to nazývala jakkoliv, kdyby ji opustily a šly honit zloděje, mohla vykrvácet. „V každém případě,“ pokračovala, „jsem nařídila pátrání. Nebude těžké je najít. Jeden má bouli na hlavě a druhý krvácí.“ Spokojeně kývla.

Zavion, šlachovitá, rusovlasá urozená paní z Gahauru, se chopila jehly. „Pokud ses nezačal zajímat o vyšívání, můj pane, smím tě požádat, abys odešel?“

Bashere poslechl s lehkou úklonou. Deira byla odjakživa nerada, když se díval, jak ji zašívají. A on se nerad díval, jak ji zašívají.

Před stanem se zastavil a ohlásil, že jeho paní je v pořádku a je o ni postaráno a že by si měli všichni jít po své práci. Muži se rozešli s přáním, aby se Deiře vedlo dobře, ale žádná žena se nepohnula. Bashere na ně netlačil. Zůstanou tu, dokud se neukáže sama Deira, ať už on řekne cokoliv, a moudrý muž se snaží vyhnout bitvě, v níž by nejen prohrál, ale navíc u toho vypadal hloupě.

Tumad čekal na kraji shromáždění a připojil se k Basheremu který kráčel s rukama sepjatýma za zády. Tohle čekal, nebo něco podobného, už delší dobu, ale skoro začínal věřit, že se to nestane. A rozhodně nečekal, že by kvůli tomu mohla Deira zemřít.

„Ty dva muže našli, můj pane,“ hlásil Tumad. „Tedy aspoň odpovídají popisu, jaký urozená paní Deira udala.“ Bashere trhl hlavou, ve tváři vepsanou vraždu, a mladší muž rychle dodal: „Byli mrtví, můj pane, hned za táborem. Oba zabilo bodnutí úzkou čepelí.“ Ukázal si prstem na týl těsně za uchem. „Muselo to být víc vrahů, pokud nebyl rychlejší než skalní zmije.“

Bashere kývl. Cenou za neúspěch často bývala smrt. Dva hledali, a kolik jich čekalo, aby je umlčelo? Kolik jich zůstalo a za jak dlouho se o to pokusí znovu? A nejhorší ze všeho, kdo je za tím? Bílá věž? Zaprodanci? Zřejmě někdo rozhodl za něj.

Nikdo kromě Tumada nebyl dost blízko, aby ho slyšel, on však přesto ztlumil hlas a pečlivě volil slova. Občas byla i smrt cenou za neopatrnost. „Víš, kde najít muže, který za mnou včera přišel? Najdi ho a vyřiď mu, že souhlasím, ale bude jich o něco víc než ti, o nichž jsme hovořili.“

Na Cairhien se snášel prašan a dopolední slunce příliš netlumil, jen otupil jeho jas. Z vysokých úzkých oken Slunečního paláce se skleněnými tabulkami viděla Samitsu jasně dřevěné lešení kolem pobořené části paláce, tmavý kámen byl stále zasypaný sutí a stupňovité věže náhle končily níž, než kam sahaly ostatní palácové věže. Jedna, Věž vycházejícího slunce, byla prostě pryč. Mezi padajícími vločkami se tyčilo několik slavných „nedokončených“ věží, obrovské hranaté věže s mohutnými opěrnými pilíři, mnohem vyšší než ty v paláci i přesto, že palác stál na nejvyšším z městských pahorků. Ty nedokončené byly obestavěné vlastním lešením a dvacet let poté, co je Aielové vypálili, stále nebyly úplně dostavěné. Na lešení v tomto počasí pochopitelně nebyli žádní dělníci. Samitsu si přála, aby i jí sníh poskytl oddech.

Když Cadsuane minulý týden odjela a ji nechala ve velení, její úkol vypadal docela prostě. Zajistit, aby to v cairhienském kotli nezačalo opět vřít. V té době to vypadalo jednoduše, i když se Samitsu do politiky míchala málokdy. Jenom jeden šlechtic měl stále větší počet ozbrojenců, a Dobraine s ní většinou spolupracoval a zdálo se, že tu chce mít klid. Pochopitelně přijal to hloupé jmenování „správcem Cairhienu pro Draka Znovuzrozeného". Kluk jmenoval také „správce“ Tearu, muže, který se proti němu ještě před měsícem otevřeně bouřil! Jestli udělal totéž i v Illianu... Bylo by mu to podobné. Ta jmenování způsobí sestrám nekonečné problémy, než se všechno vyřídí a udělá! Ten kluk nepřinášel nic než potíže! A přesto zatím Dobraine využíval svého nového postavení zřejmě jen k tomu, aby vedl město. A aby potichu sbíral podporu pro nárok Elain z rodu Trakandů na Sluneční trůn, pokud ho někdy vysloví. Samitsu byla ochotná to nechat být, nezáleželo jí ani za mák na tom, kdo trůn získá. Vlastně jí nezáleželo ani na Cairhienu.

Padající sníh za oknem zavířil v závanu větru jako krasohled. Byl tak... klidný. Cenila si vůbec někdy klidu? Pokud ano, tak si na to rozhodně nevzpomínala.

Ani možnost, že Elain z rodu Trakandů získá trůn, ani Dobrainův nový titul nevyvolaly takové pozdvižení jako ty směšné a směšně vytrvalé řeči, že al’Thorovic kluk odešel do Tar Valonu, aby se podrobil Elaidě, ačkoliv ona neudělala nic, aby je umlčela. Ten příběh znal každý od šlechticů po stájníky, kteří se báli dýchat, což bylo jenom dobře pro uchování míru. Hra rodů se mohla zastavit. No, aspoň ve srovnání s tím, jak to v Cairhienu obvykle chodilo. Aielové, kteří přicházeli do města ze svého obrovského tábora několik mil východně od města, tomu nejspíš napomohli, třebaže je obyčejní lidé nenáviděli. Všichni věděli, že jdou za Drakem Znovuzrozeným, a nikdo nechtěl riskovat, že se ocitne na špatném konci tisícovky aielských oštěpů. Mladý al’Thor byl mnohem užitečnější, když byl pryč, než když byl přítomen. Povídačky, že na západě podnikají Aielové nájezdy – loupí, pálí a zabíjejí, jak tvrdili kupci, kteří se to prý od někoho doslechli – daly lidem další důvod našlapovat kolem nich opatrně.

Vlastně to vypadalo, že nic nemůže Cairhien vyrušit z klidu, jen občas se na ulici poprali Předbráníci a lidé z města, jimž připadali hluční, křiklavě odění Předbráníci stejně cizí jako Aielové a mnohem bezpečnější, když se chtěli s někým porvat. Město bylo nacpané až po půdy, lidé spali všude, kde našli úkryt před zimou, nic méně potravin byl dostatek, byť ne nadbytek, a obchod byl vlastně lepší, než se dalo v zimě čekat. Bráno kol a kolem dokola, mohla být spokojená, že plní Cadsuaniny příkazy tak, jak si jenom zelená mohla přát. Až na to, že Cadsuane čekala víc. Vždycky čekala víc.

„Posloucháš mě, Samitsu?“

Samitsu se s povzdechem otočila od klidného výhledu za oknem a ovládla se, aby si neuhladila žlutě prostřihávané suknice. Stříbrné jakandské rolničky ve vlasech jí slabě cinkaly, ale dnes ji ten zvuk neuklidnil. I v nejlepších dobách nebyla ve svých komnatách v paláci tak docela spokojená, ačkoliv oheň hořící ve velkém mramorovém krbu vydával dost tepla a postel ve vedlejší místnosti měla nejlepší péřovou matraci a polštáře nacpané prachovým peřím. Všechny tři místnosti měly přísnou výzdobu podle cairhienské módy, na bílém stropě byly do sebe zapadající čtverce, široké římsy byly silně zlacené a dřevěné panely vyleštěné do vysokého lesku, i když byly tmavé. Nábytek byl ještě tmavší, masivní, s tenkými zlatými linkami na rozích a vykládaný klínky slonoviny. Květinový tairenský koberec v této místnosti byl ve řvavém protikladu se vším ostatním a zdůrazňoval škrobenost okolí. Všechno jí to poslední dobou až příliš připomínalo klec.

Ale skutečně ji zneklidňovala žena s loknami po ramena, stojící uprostřed s rukama v pěst, bojovně zdviženou bradou a zlobně přimhouřenýma modrýma očima. Sashalle pochopitelně nosila na pravé ruce prsten s Velkým hadem, ale rovněž aielský náhrdelník a náramek, tlusté stříbrné a slonovinové korálky, složitě vyřezáváné a křiklavé proti hnědým vlněným šatům s vysokým límcem, které byly sice kvalitní a dobře střižené, ale prosté. Nebyly to primitivní šperky, ale... nápadné, těžko něco, co by měla nosit sestra. Podivný výběr klenotů mohl být klíčem k mnoha věcem, pokud se Samitsu někdy podaří najít za tím vším nějaký důvod. Moudré, obzvlášť Sorilea, se na ni dívaly, jako by byla hlupačka, že to neví bez ptaní, a odmítly se namáhat s odpovědí. To dělaly až příliš často. A hlavně Sorilea. Samitsu nebyla zvyklá, aby ji někdo považoval za hlupáka, a hrubě se jí to nelíbilo.

Nikoliv poprvé pro ni bylo těžké podívat se druhé sestře do očí. Sashalle byla hlavním důvodem, proč nedokázala najít klid, jakkoliv šlo všechno ostatní dobře. A nejprotivnější ze všeho bylo, že Sashalle byla sice červená, avšak přes své adžah přísahala věrnost mladému al’Thorovi. Jak mohla nějaká Aes Sedai přísahat věrnost komukoliv nebo čemukoliv jinému než samotné Bílé věži? Jak ve Světle mohla červená přísahat věrnost muži, který dokáže usměrňovat? Verin možná měla pravdu s tím, že tady měnil šance vliv ta’veren. Samitsu nedokázala ani pomyslet na další důvody, proč třicet jedna sestra, z toho pět červených, složila takovou přísahu.

,‚Urození pánové a paní, kteří zastupují většinu sil rodu Riatinů, přišli za urozenou paní Ailil,“ odtušila mnohem trpělivěji, než se cítila. „Chtějí, aby se stala hlavou rodu Riatinů, a ona chce schválení Bílé věže. Nebo aspoň schváleni Aes Sedai.“ Aby udělala něco jiného, než pokračovala v souboji pohledů – který by nejspíš prohrála – došla k ebenovému stolku, na němž stál stříbrný podnos se zlatem zdobeným stříbrným džbánem, z něhož vycházela vůně koření. Nalít si do poháru svařené víno bylo důvodem přerušit pohled z očí do očí. A ona ten důvod potřebovala, takže když pokládala džbán zpátky na podnos, pořádně s ním bouchla. Uvědomovala si, že se pohledu na Sashalle vyhýbá až příliš často. I teď jí došlo, že se na druhou ženu dívá úkosem. A nedokázala se ani úplně otočit a její pohled opětovat, což ji dost žralo.

„Řekni jí, že ne, Sashalle. Její bratr byl naživu, když ho viděli naposledy, a vzpoura proti Draku Znovuzrozenému není nic, s čím by si měla Věž dělat starosti. A rozhodně ne teď, když je potlačená.“ Vynořila se vzpomínka na to, jak Torama Riatina viděli naposledy, když prchal do jakési prapodivné mlhy, která mohla získat pevný tvar a zabíjet, do mlhy, která odolávala jediné síle. Toho dne kráčel kolem hradeb Cairhienu Stín. Samitsu mluvila sevřeně, jak se snažila ovládnout třes. Ne ze strachu, ale z hněvu. To byl den, kdy se jí nepodařilo vyléčit mladého al’Thora. A ona nenáviděla neúspěchy a nerada na ně vzpomínala. Navíc to sama nedokázala vysvětlit. „Většina riatinských sil ještě nejsou všechny. Ti, kteří jsou stále svázáni s Toramem, se jí postaví, v případě potřeby i silou zbraní, a podporovat sváry mezi samotnými rody není na každý pád způsob, jak udržet mír. V Cairhienu nyní panuje vachrlatá rovnováha, Sashalle, ale je to rovnováha a my ji nesmíme jakkoli v narušit.“ Podařilo se jí zmlknout dřív, než řekla, že by se Cadsuane nelíbilo, kdyby to udělaly. To by na Sashalle těžko udělalo dojem.

„Ke sváru dojde, ať ho budeme podporovat, nebo ne,“ prohlásila druhá sestra důrazně. Jakmile Samitsu předvedla, že poslouchá, přestala se mračit, zuby však zatínala dál. Možná to byla spíš umíněnost než bojechtivost, ale na tom nezáleželo. Ta ženská se nehádala, ani se ji nesnažila přesvědčit, prostě jí sdělovala svůj názor. A nejhorší ze všeho bylo, že to očividně dělala ze zdvořilosti. „Drak Znovuzrozený je zvěstovatelem svárů, pozdvižení a změn, Samitsu. Předpovězeným zvěstovatelem. A i kdyby nebyl, tohle je Cairhien. Myslíš, že by tady opravdu přestali hrát daes dae’mar? Hladina vody je možná naprosto klidná, proto ale ryba nepřestane plavat.“

Červená, kázající o Draku Znovuzrozeném jako nějaký poulič ní demagog! „A co když se mýlíš?“ Samitsu slova proti své vůli odsekávala. Sashalle – Světlo ji spal! – zachovávala dokonalý klid.

„Ailil se vzdala veškerých nároků na Sluneční trůn ve prospěch Elain z rodu Trakandů, což je to, co si přeje Drak Znovuzrozený, a je ochotná odpřisáhnout mu věrnost, pokud ji o to požádá. Toram vedl vojsko proti Randu al’Thorovi. Já říkám, že ta změna za to stojí, a to jí taky sdělím.“

Zvonečky ve vlasech Samitsu zazvonily, jak podrážděně zavrtěla hlavou, a jenom tak tak že si zase nepovzdechla. Osmnáct z těch Draku zapřísáhlých sester zůstalo v Cairhienu – Cadsuane některé odvedla s sebou a pak poslala Alannu pro další – a ostatní kromě Sashalle stály výš než ona, ale aielské moudré jí je držely z cesty. V zásadě neschvalovala, jak to dělaly – Aes Sedai nemohly být učednicemi, ničími! Bylo to ostudné! – ale v praxi jí to usnadňovalo práci. Nemohly se plést do jejích věcí, ani se ujímat vedení, když jim moudré řídily život a neustále je sledovaly. Naneštěstí, z nějakého důvodu, na nějž nedokázala přijít, se moudré dívaly jinak na Sashalle a další dvě sestry, které byly u Dumajských studní utišeny. Utišeny. Při tom pomyšlení se zachvěla, i když jen slabě, a třásla by se míň, kdyby se jí někdy podařilo přijít na to, jak Damer Flinn vyléčil, co se vyléčit nedalo. Muž, který usměrňuje. Světlo, jak se z hrůzy včerejška stalo jen znepokojení dnes, když si na to jednou zvykla?

Byla si jistá, že by Cadsuane před odjezdem s moudrými všechno zařídila, kdyby věděla, co se stalo se Sashelle, Irgain a Ronaille. Alespoň si myslela, že si je jistá. Nebylo to poprvé, kdy se nechala zatáhnout do plánů legendární zelené sestry. Cadsuane dokázala být rafinovanější než modrá, vymýšlela plány uvnitř intrik, obalené úskoky, a to vše schované v dalších plánech. A některé plány měly neuspět, aby jiným pomohly k úspěchu, a jenom Cadsuane věděla, který je který, což nebylo zrovna uklidňující pomyšlení. V každém případě tyto tři sestry mohly chodit, kam a kdy se jim zlíbilo, a dělat si, co se jim zachtělo. A rozhodně se jim nechtělo řídit se podle sestry, kterou Cadsuane jmenovala do vedení. Ony se řídily pouze svou šílenou přísahou al’Thorovi.

Samitsu se jaktěživo nikdy necítila slabá nebo neúspěšná, pouze tehdy, když selhalo její nadání, ale tuze si přála, aby se Cadsuane vrátila a ujala se zdejších záležitostí. Několik slov do Aililina ucha samozřejmě udusí každé přání té urozené paní na sedadlo hlavy rodu, ale nebude to k ničemu, pokud nepřijde na nějaký způsob, jak Sashalle odradit od jejího záměru. Nezáleželo na tom, že se Ailil bála, aby se její hloupá tajemství nedostala na veřejnost, avšak nesrovnalosti v tom, co jí budou Aes Sedai říkat, by ji mohly dovést až k tomu, že se raději pokusí zmizet na svých venkovských panstvích, místo aby riskovala, že urazí některou sestru, ať už udělá cokoliv. Cadsuane by nechtěla Ailil ztratit. Samitsu sama by to nechtěla. Ailil byla spojnicí k polovině spiknutí bujících mezi šlechtici, zajišťovala, že tyto intriky zůstanou všechny jenom malicherné a nevyvolají žádné nepokoje. A ta prokletá červená to věděla. A jakmile Sashalle dá Ailil to povolení, poletí s těmi zprávami za ní a ne za Samitsu Tamagovou.

Mezitímco se Samitsu plácala v téhle obtížné situaci, otevřely se dveře a vstoupila bledá, přísně se tvářící Cairhieňanka, o dlaň menší než obě Aes Sedai. Šedé vlasy měla v týle stažené do uzlu a na sobě nezdobené šaty tak tmavě šedé, až byly skoro černé. To byla současná livrej sloužících ve Slunečním paláci. Sloužící se pochopitelně nikdy neohlašovali ani nežádali o povolení vstoupit, ale Corgaide Marendevinová byla stěží jenom další obyčejná služebná. Těžký stříbrný kroužek s dlouhými klíči u pasy byl odznakem jejího úřadu. Ať vládl Cairhienu kdokoliv, klíčnice vládla Slunečnímu paláci a na chování Corgaide nebylo nic poddajného. Předvedla nejmenší možné pukrle, pečlivě namířené doprostřed mezi Samitsu a Sashalle.

„Byla jsem požádána, abych ohlásila cokoliv neobvyklého,“ pronesla do vzduchu, i když ji o to požádala Samitsu. Zřejmě se o mocenském boji mezi nimi dozvěděla ve stejné chvíli jako ony dvě.

V paláci jí toho uniklo málo. „Doslechla jsem se, že v kuchyních je jeden ogier. On a jeden mladý muž údajně hledají práci jako kameníci, ale já nikdy neslyšela, že by ogier a člověk kameničili spolu. A když jsem se po té... nehodě zeptala, z Državy Cofu poslali zprávu, že teď dost dlouhou dobu nebudou k mání kameníci ze žádné državy.“ Odmlčela se jenom na chviličku a ani na chvíli se nepřestala tvářit vážně, ale polovina klepů házela ten útok na Sluneční palác na al’Thora a druhá polovina na Aes Sedai. Několik příběhů se zmiňovalo o Zaprodancích, ale jen aby je spojily buď s al’Thorem, nebo s Aes Sedai.

Samitsu zamyšleně našpulila rty a na chvíli pustila ze zřetele prokletý propletenec, jaký Cairhieňané udělali ze všeho, čeho se dotkli. Popírat účast Aes Sedai ničemu neprospělo. Tři přísahy měly jenom omezenou váhu ve městě, kde prosté ano nebo ne mohlo dát vzniknout šesti navzájem si odporujícím povídačkám. Ale ogier.. V palácových kuchyních nesbírali zbloudilé poutníky, ale ogierovi kuchařky nejspíš dají teplé jídlo už jenom proto, jak je zvláštní, že se tam ocitl. Ogierové byli poslední rok dva k vidění ještě méně než obvykle. Občas se nějaký objevil, ale kráčel rychle, jak už to ogierové dělávají, a zřídkakdy se na jednom místě zastavil déle než na jednu noc. A zřídkakdy cestovali s lidmi, natož aby s nimi pracovali. To spojení ji však na cosi upozornilo. V naději, že si na to vzpomene, otevřela pusu, aby se zeptala na pár věcí.

„Děkuju, Corgaide,“ řekla Sashalle s úsměvem. „Moc jsi nám po mohla. Ale teď nás jistě omluvíš.“ Mluvit stroze s klíčnicí byl dobrý způsob, jak skončit se špinavým povlečením a jídlem bez chuti a vůně, nevyprázdněnými nočníky a zbloudilými zprávami a tisí cem dalších trápení, které člověku mohly udělat ze života bídu, až se musel brodit bahnem, aby vůbec něčeho dosáhl, ale ten úsměv odebral slovům ostří. Šedovlasá žena se nepatrně uklonila a znovu předvedla nejmenší možné pukrle. Tentokrát však platilo Sashalle.

Ještě se za ní nezavřely dveře, když Samitsu praštila pohárem na podnos tak silně, až jí na ruku vystříklo teplé víno, a hned vzápětí se otočila k červené sestře. Už kvůli Ailil se málem přestala ovládat a teď to vypadalo, že jí mezi prsty prokluzuje i Sluneční palác! Corgaide by bylo spíš podobné, že jí narostou křídla, než že by si nechala pro sebe, co tu viděla, a cokoliv řekne, to se bleskurychle roznese po celém paláci a ovlivní každého sloužícího až po muže, jenž kydal hnůj ve stájích. Z toho posledního pukrlete bylo docela jasné, co si myslí. Světlo, jak nenáviděla Cairhien! Zvyková slušnost mezi sestrami byla hluboce zakořeněná, ale Sashalle nestála dost vysoko, aby Samitsu tváří v tvář téhle pohromě musela držet jazyk za zuby, a ona jí to hodlala pořádně vytmavit.

Když se ale na druhou ženu zamračila, uviděla její obličej – skutečně ho uviděla, možná poprvé – a náhle věděla, co jí dělá takové starosti, možná i to, proč jí dělalo takové problémy podívat se na červenou sestru zpříma. Už to nebyla tvář Aes Sedai, tvář stojící mimo čas a věk. Většina lidí nevěděla, nač se má dívat, dokud jim to někdo neukázal, ale u jiné sestry to bylo nezaměnitelné. Zůstalo pár kousků, zbytečky, díky nimž se Sashelle přiblížila ke kráse, ale každý by její věk určil někde kolem čtyřicítky. Z toho Samitsu zamrzl jazyk.

O ženách, které byly utišeny, se toho vědělo velmi málo. Obvykle utekly a před ostatními sestrami se schovávaly. Nakonec zemřely. Většinou zemřely dřív než později. Ztráta saidaru byla víc, než dokázala většina žen snášet příliš dlouho. Ale ve skutečnosti to byly jen tlachy. Pokud věděla, nikdo už hodně dlouho neměl odvahu zjistit víc. Strach, na který žádná sestra pokud možno nemyslela, strach zastrčený do nejtemnějšího koutku duše, strach z toho, že by ji jednoho dne v neopatrné chvilce mohl potkat stejný osud, bránil každé snažit se zjistit příliš. Dokonce i Aes Sedai se mohly dívat jinam, když nechtěly něco vidět. Ale vždycky tu byly ty řeči, zřídkakdy vzpomínané a tak vágní, že si sestra ani nevzpomněla, kde je slyšela poprvé, zašeptané na hranici slyšitelnosti, které neustále kolovaly po světě. Podle jedné povídačky, již si Samitsu doposud pamatovala jen zpola, žena, která byla utišena, znovu omládla, pokud to přežila. Doteď jí to vždy připadalo směšné. Když Sashalle znovu získala schopnost usměrňovat, nevrátilo se jí všechno. Znovu bude muset pracovat s jedinou silou po celé roky, aby získala tvář, která ji ohlásí jako Aes Sedai každé sestře, která ji uvidí. Nebo... získá ji vůbec? Zdálo se to nevyhnutelné, ale byla to nezmapovaná krajina. A pokud se změnila její tvář, změnilo se ještě něco dalšího? Samitsu se zachvěla víc, než by vyvolalo pomyšlení na utišení. Možná bylo dobře, že jí snaha rozluštit Damerův způsob léčení jde tak pomalu.

Sashalle si hladila aielský náhrdelník a zřejmě netušila, že proti ní Samitsu něco má, neuvědomovala si, jak si ji Samitsu prohlíží. „Nemuselo by to být důležité nebo by to mohlo stát za pozornost,“ pravila, „ale Corgaide hlásila jen to, co zaslechla. Jestli chceme něco zjistit, musíme se jít přesvědčit osobně.“ Bez dalšího slova si zvedla sukně a vyrazila pryč. Samitsu ji mohla následovat nebo zůstat tady. To bylo nesnesitelné! Ale zůstat bylo nemyslitelné.

Sashalle nebyla o moc vyšší než ona, ale Samitsu si musela pospíšit, aby s červenou na chodbě udržela krok. Ujmout se vedení nepřicházelo v úvahu, pokud by se nerozběhla. Mlčky soptila vzteky, ačkoliv zuby skřípala dost hlasitě. Hádat se s jinou sestrou na veřejnosti bylo přinejlepším nevhodné. Ba hůř, nepochybně by to bylo marné. A to by jen zvětšilo díru, v níž se ocitla. Velice toužila někoho nakopnout.

Kandelábry v pravidelných vzdálenostech vydávaly dost světla i na tmavých chodbách, ale kromě nástěnných koberců, na nichž bylo všechno úhledně uspořádané, ať už se jednalo o lovecký výjev či udatně bojující šlechtice, tu nebylo moc barev či ozdob. V několika výklencích ve zdi stály zlaté sošky či porcelán Mořského národa. Na některých chodbách byly pod stropem vlysy, ale většina zůstala holá. To bylo vše. Cairhieňané své bohatství skrývali z dohledu veřejnosti, stejně jako tolik dalších věcí. Sloužící, spěchají cí po chodbách jako proudy mravenců, nosili livrej v barvě dřevě ného uhlí, jen ti, kteří sloužili šlechticům sídlícím v paláci, vypadali poněkud barevněji, s vyšitými rodovými znaky na prsou a s límci a manžetami v rodových barvách. Jeden dva měli dokonce kabátec či šaty celé v barvách rodu, jemuž sloužili, a mezi ostatními vypa dali skoro jako cizinci. Ale všichni klopili oči a jen se dvěma ses trám rychle poklonili, než spěchali dál. Sluneční palác potřeboval stovky sluhů a zdálo se, že dnes ráno všichni plní své povinnosti.

Po chodbách se potulovali i šlechtici a cestou Aes Sedai opatrně zdravili, mluvíce tichými hlasy, které se daleko nedonesly. Jejich pozdravy byly velice pečlivě vybalancované mezi iluzí rovnosti a skutečným stavem věcí. Šlechtici byli důkazem starého rčení že zvláštní časy znamenají zvláštní společníky na cestách. Staré nepřátelství bylo pozapomenuto tváří v tvář novým hrozbám. Prozatím. Tady se dva či tři bledí cairhienští pánové v kabátech z tmavého hedvábí s tenkými barevnými proužky vepředu, někteří s vyholeným a napudrovaným čelem podle vojácké módy, procházeli vedle stejného množství tmavých Tairenů, vysokých, v kabátech jasných barev s nabíranými pruhovanými rukávy. Támhle tairenská šlechtična v těsném perlovém čepečku a barevném brokátu s krejzlíkem ze světlé krajky kráčela zavěšená do menší cairhienské dámy s vlasy vyčesanými do složitého vysokého účesu, dosahujícího vysoko nad hlavu její společnice, s kouřově šedou krajkou pod bradou a úzkými pruhy rodových barev na předku široké suknice z tmavého hedvábí. Všichni jako blízcí přátelé a důvěrníci.

Některé páry vypadaly divněji než jiné. Hodně žen začalo poslední dobou nosit cizozemskou módu a zřejmě si nevšimly, jak to přitahuje pohledy mužů. Dokonce i sluhové vyvalovali oči. Těsné spodky a kabátky stěží dost dlouhé, aby zakryly boky, se pro ženu nehodily bez ohledu na to, kolik námahy šlo na bohaté výšivky ze zlatých nití a drahokamů. Drahocenné náhrdelníky a náramky a spony se spoustou barevného peří to podivínství ještě podtrhovaly. A ještě ty jasně obarvené holínky s podpatky, které ženě přidávaly dobře dlaň na výšku, až to vypadalo, že upadne při každém houpavém kroku.

„Ostudné,“ mrmlala Sashalle při pohledu na jeden takový párek a z nelibosti si poškubávala sukněmi.

„Ostudné,“ zamrmlala Samitsu, než se stačila zarazit, a pak zavřela pusu tak prudce, až jí cvakly zuby. Musela si dávat pozor na jazyk. Vyslovit nahlas souhlas jen proto, že souhlasila, byl zvyk, jaký si u Sashalle nemohla dovolit.

Přesto se na ty dvě dívala nesouhlasně. Před rokem by si Alaine Chuliandred a Fionnda Annariz šly po krku. Nebo by spíš poslaly své ozbrojence, aby šli po krku ozbrojencům té druhé. Ale kdo by byl čekal, že uvidí Bertome Saighana kráčet naprosto klidně vedle Weiramona Saniaga, aniž by už drželi v ruce dýku? Zvláštní časy a zvláštní společníci. Nepochybně tu hráli hru rodů, snažili se získat nějakou výhodu jako vždycky, ale hranice, které kdysi byly vytesané do kamene, se nyní kreslily do vody. Velice zvláštní časy.

Kuchyně byly v přízemí vzadu, shluk místností s kamennými zdmi a trámovými stropy, soustředěných kolem dlouhé místnosti bez oken, plné železných sporáků a cihlových pecí a kamenných ohnišť, a horko tady bylo jako v létě. Za normálních okolností by tu pobíhaly zpocené kuchařky a kuchtičky, ve stejně tmavém odění jako ostatní palácoví sloužící pod bílými zástěrami, a připravovaly by oběd, na dlouhých, moukou posypaných stolech s mramorovými deskami by hnětly těsto a polévaly pečínky a drůbež na dlouhých rožních. Teď se tady pohybovali jenom psi běhající v kolech, snažící se zasloužit si kousek pečínky. Koše tuřínů a mrkví tu stály nepovšimnuty, zelenina nebyla oloupaná a nakrájená, a z hrnců s omáčkami, s nimiž nikdo nemíchal, se nesla sladká a kořeněná vůně. Dokonce i kuchyňští pomocníci, otírající si tváře do zástěr, stáli na kraji hloučku žen shromážděných kolem jednoho stolu. Samitsu nad nimi již ode dveří viděla temeno ogierovy hlavy. Ogier seděl u stolu, byl však vyšší než většina mužů, kdyby stála, a taky dost široký. Cairhieňané byli poměrně malí, což také pomáhalo. Položila ruku Sashalle na rameno a žena se kupodivu bez námitek zastavila.

„...zmizel, aniž by zanechal zprávu, kam jde?“ ptal se ogier dunivým hlasem, jako když se pohne země. Dlouhé uši se štětičkami mu trčely z tmavých vlasů, které mu spadaly k límci, a neklidně s nimi stříhal.

„Ach, přestaň o něm mluvit, mistře Ledare,“ odpovídala žena rozechvěle, což zřejmě měla dobře nacvičené. „Byl to uličník. Půlku paláce rozbil jedinou silou, to udělal. Mohl ti zmrazit krev, stačilo jen, aby se na tebe podíval, a stejně klidně tě mohl zabít. Jeho rukou zemřely tisíce. Desítky tisíc! Ach, já o něm tak nerada mluvím.“

„Na někoho, kdo nerad o něčem mluví, Eldrid Methinová,“ ozvala se jiná žena ostře, „rozhodně nemluvíš skoro o ničem jiným.“ Statná a na Cairhieňanku docela vysoká, skoro tak vysoká jako Samitsu, s pramínky šedých vlasů vykukujícími zpod prostého čepce s plátěnou krajkou, to musela být dnešní službukonající vrchní kuchařka, poněvadž všichni, koho Samitsu viděla, kývali na souhlas a dusili smích a říkali: „To máš teda pravdu, panímámo Beldairová,“ obzvlášť podlézavým způsobem. Sloužící měli vlastní hierarchii, již udržovali stejně přísně jako Věž sama.

,‚Ale nehodí se, abychom klevetily o takových věcech, mistře Ledare,“ pokračovala statná žena. „To je věc Aes Sedai, tak, a pro nás se nehodí. Pověz nám víc o Hraničních státech. Opravdu jsi viděl trolloky?“

„Aes Sedai,“ zamumlal potichu muž. Zakrýval ho hlouček kolem stolu, ale musel to být Ledarův společník. Samitsu dnes mezi osazenstvem kuchyní neviděla žádného dospělého muže. „Povězte mi, opravdu si myslíte, že se spojili s těmi muži, o nichž jste mluvily, s těmi asha’many? Jako se strážci? A co ten, který zemřel? Neřekly jste, jak se to stalo.“

„No, bylo to, jako by ho zabil Drak Znovuzrozený,“ pípla Eldrid. „A jak jinak by se Aes Sedai spojila s mužem? Ach, hrozní, to teda byli, tihleti asha’mani. Pohledem tě proměnili v kámen, to dokázali. To se pozná, stačí se na ně jen kouknout, víš. Děsivý, svítící oči, to oni mají.“

„Mlč už, Eldrid,“ zarazila ji panímáma Beldairová rázně. „Možná to byli asha’mani a možná ne, mistře Ledare. Možná že se s nimi spojili, možná ne. Já a ostatní můžeme říct jenom to, že byli s ním,“ důrazem na to slovo dala jasně najevo, o kom mluví. Eldrid se Randa al’Thora možná bála, ale tato žena nechtěla ani vyslovit jeho jméno, „a jakmile odešel, najednou jim Aes Sedai začaly říkat, co mají dělat, a oni to dělali. Každý hlupák samozřejmě ví, že má udělat, co mu Aes Sedai řekne. Ale ti chlapíci už jsou aspoň pryč. Proč se o ně tolik zajímáš? Je to vůbec andorské jméno?“

Ledar zvrátil hlavu dozadu a zachechtal se a ten dunivý zvuk naplnil celou místnost. Uši se mu prudce třásly. „Ach, my chceme vědět všechno o místech, která navštívíme, panímámo Beldairová. Hraniční státy, říkáš? Mohla by sis myslet, že tady je zima, jenže my viděli, jak ze zimy v Hraničních státech praskají stromy jako ořechy v ohni. Vy máte na řece pár ker, plujících po proudu, ale my viděli řeky široké jako Alguenya, zamrzlé od břehu k břehu, takže kupci přes ně mohli vozit naložené karavany a muži chytali ryby skrze díry vysekané v ledu na sáh tlustém. V noci se na obloze objevují pásy světla, které jako by praskalo, a je dost jasné, že v něm pohasínají i hvězdy, a..."

Dokonce i panímáma Beldairová se nakláněla k ogierovi blíž, jak ji to zaujalo, ale jeden mladý pomocník, příliš malý, aby viděl přes dospělé, se ohlédl a při pohledu na Samitsu a Sashalle vykulil oči. Pohled dál upíral na nějako by byl chycený do pasti, ale jednou rukou máchal za zády, až se mu podařilo zatahat panímámu Beldairovou za rukáv. Poprvé ho bez ohlížení setřásla. Podruhé se pootočila, ale když také uviděla obě Aes Sedai, okamžitě se přestala mračit.

„Milost vás provázej, Aes Sedai,“ řekla a honem si cpala vlasy zpátky pod čepec, když předváděla pukrle. „Jak vám můžu posloužit?“ Ledar se odmlčel v polovině věty a uši mu na chviličku ztuhly. Ke dveřím se však nepodíval.

„Chceme mluvit s vašimi návštěvníky,“ řekla Sashalle a vstoupila do kuchyně. „Nebudeme v kuchyních rušit dlouho.“

„Samozřejmě, Aes Sedai.“ Pokud ji nějak překvapilo, že dvě sestry chtějí mluvit s hosty v kuchyni, nedala to nijak najevo. Potom se rozhlédla kolem sebe, tleskla baculatýma rukama a začala chrlit rozkazy. „Eldrid, ty tuříny se samy neoloupou. Kdo dohlíží na tu fíkovou omáčku? Sušený fíky se těžko shánějí! A kde máš lžíci na podlívání, Kasi? Andil, doběhni mi pro...“ Kuchařky a pomocníci se rozběhli na všechny strany a kuchyní se brzy neslo cinkání hrnců a lžící, i když se všichni očividně snažili být co nejtišší, aby nerušili Aes Sedai. A očividně si dávali pozor, aby se jejich směrem ani nepodívali, i když to dalo docela dost práce.

Ogier vstal a hlavou dosahoval téměř ke stropním trámům. Šaty měl takové, jaké si Samitsu pamatovala, že ogierové nosí, dlouhý tmavý kabát, od pasu dolů rozšířený, a holínky s ohrnutými manžetami. Skvrny na kabátě prozrazovaly, že cestovali rychle. Ogierové byli velmi čistotní. I když se klaněl, k Aes Sedai se jen pootočil a přetřel si široký nos, jako by ho svědil, čímž si částečně zakryl obličej, nicméně na ogiera vypadal poměrně mladý. „Odpusťte nám, Aes Sedai,“ zamumlal, „ale my už opravdu musíme jít.“ Sehnul se pro velký kožený tlumok, k němuž měl přivázané stočené pokrývky, a řemen si přehodil přes rameno. Vypadalo to, že v tlumoku má kromě jiného několik tvrdých obdélníkových předmětů, a podobnými věcmi měl nadité i kapsy kabátu. „Do soumraku nás čeká dlouhá cesta.“ Jeho společník ale zůstal sedět, ruce položené na stole. Byl to světlovlasý mladík s týdenním strništěm na bradě, který zřejmě spal nejednu noc ve svém pomačkaném hnědém kabátě. Ostražitě sledoval Aes Sedai očima, které jako by patřily lišce zahnané do kouta.

„Kampak chcete jít, abyste se tam dostali před západem slunce?“ Sashalle se zastavila až před mladým ogierem, tak blízko, že musela zaklonit hlavu, aby na něj viděla, i když i tohle u ní vypadalo půvabně a ne neohrabaně jako u ostatních. „Jdete snad na schůzku, o které jsme se tu doslechly, v Državě Šangtaj? Mistře... Ledar, že?“

Ogier prudce zastříhal ušima a pak toho nechal a obrovské oči přimhouřil stejně ostražitě jako mladík vedle něj, až se mu konce obočí dotýkaly tváří. „Ledar, syn Shandina syna Koimalova, Aes Sedai,“ představil se váhavě. „Ale já na velký pařez rozhodně nejdu. Starší by mě nepustili dost blízko, abych něco slyšel.“ Basově se zasmál, znělo to však nuceně. „Tam, kam jdeme, se do večera nedostaneme, Aes Sedai, ale každá legue, kterou urazíme dnes, je legue, kterou nebudeme muset jít zítra. Už musíme jít.“ Neoholený mladý muž vstal a rukou nervózně hladil jílec meče, jejž nosil u pasu, ale tlumok a pokrývky ze země nezvedl, ani nešel za ogierem, který se již vydal ke dveřím na ulici a přes rameno prohodil: „Už musíme jít, Karldine.“

Sashalle vplula ogierovi do cesty, i když musela udělat tři kroky na jeho jeden. „Ptal ses na práci kameníka, mistře Ledare,“ pronesla hlasem nepřipouštějícím žádné nesmysly, „ale na rukou nemáš žádné mozoly jako kameníci, co znám. Bude pro tebe nejlepší zodpovědět na mé otázky.“

Samitsu potlačila vítězoslavný úsměv a připojila se k červené sestře. Takže Sashalle si myslí, že ji prostě odsune stranou a vyčenichá, co se děje, co? Tu ženskou čeká překvapení. „Skutečně se musíte ještě chvíli zdržet,“ řekla ogierovi tiše. Hluk z kuchyně by měl všem zabránit, aby je slyšeli, ale nemělo smysl zbytečně riskovat. „Když jsem dorazila do Slunečního paláce, hned jsem slyšela o jednom mladém ogierovi, příteli Randa al’Thora. Opustil Cairhien před několika měsíci ve společnosti mladého muže jménem Karldin. Není to tak, Loiale?“ Ogier svěsil uši.

Mladý muž vyplivl sprostou nadávku, i když měl být dost chytrý na to, aby něco takového před sestrami neříkal. „Odejdu, až budu chtít odejít, Aes Sedai,“ řekl drsně, ale potichu. Díval se hlavně na ni a na Sashalle, ale dával pozor i na osazenstvo kuchyně, které by se mohlo přiblížit. Také nechtěl, aby ho někdo slyšel. „Než ale odejdu, tak já chci nějaké odpovědi. Co se stalo s... mými přáteli? A s ním? Zešílel?"

Loial si ztěžka povzdechl a posunkem se ho snažil uklidnit. „Jen klid, Karldine,“ zamumlal. „Randovi by se nelíbilo, kdyby sis něco začal s Aes Sedai. Tak klid.“ Karldin se zamračil ještě víc.

Náhle Samitsu napadlo, že to mohla zvládnout lépe. To nebyly oči lišky zahnané do rohu, ale vlka. Až příliš si zvykla na to, že Damer, Jahar a Eben jsou bezpečně spojení a ochočení. No, možná to bylo přehnané tvrzení, ačkoliv Merise si s Jaharem dávala dost práce – to byl její způsob – ale přesto se zdálo, že hrůzy včerejška se dnes mohou stát běžnou věcí, pokud má člověk dost času, aby si na ně zvykl. Karldin Manfor byl také asha’man a nebyl ani spojený, ani ochočený. Držel teď snad mužskou polovici jediné síly? Málem se zasmála. Umějí ptáci létat?

Sashalle mladého muže zadumaně studovala a ruce měla položené na sukních, aniž by s nimi pohnula, ale Samitsu byla ráda, že kolem ní nevidí světlo saidaru. Asha’mani dokázali vycítit, když žena držela jedinou sílu, a to by ho mohlo přimět k činu... unáhlenému. Spolu se Sashalle by ho určitě zvládly – opravdu, jestli už držel jedinou sílu? Ovšemže ano. Samozřejmě! – ale mnohem lepší bude, pokud něco takového nebude nutné.

Sashalle se rozhodně nepokoušela ujmout vedení, když mu teď Samitsu položila ruku na loket. Přes rukáv měl paži jako ze železa. Takže byl stejně znepokojený jako ona. Stejně znepokojený jako ona? Světlo, Damer a ti ostatní jí zkazili veškeré instinkty!

„On vypadal stejně v pořádku jako většina mužů, když jsem ho viděla naposledy,“ pronesla tiše jenom s lehkým důrazem. Žádná z kuchařek nebyla poblíž, ale pár jich začalo kradí pokukovat směrem k nim. Loial si silně oddechl úlevou, což znělo jako vítr vanoucí přes ústí jeskyně, ona však upírala pozornost jen na Karldina. „Nevím, kde je, ale před pár dny byl ještě naživu.“ Alanna byla zavřená jako škeble, když přišlo na něj, a taky zpupná, když měla v ruce zprávu od Cadsuane. „Fedwin Morr zemřel, jak se obávám, na jed, nemám však tušení, kdo mu ho dal.“ K jejímu překvapení Karldin jenom zakroutil hlavou, lítostivě se ušklíbl a zamumlal něco nesrozumitelného o víně. „A z ostatních se stali strážci z jejich svobodné vůle.“ Nakolik tedy muži kdy něco udělali ze svobodné vůle. Její Roshan se rozhodně nechtěl stát strážcem, dokud se ona nerozhodla, že ho za něj chce. Dokonce i žena, která nebyla Aes Sedai, obvykle dokázala přesvědčit muže, aby se rozhodl tak, jak chtěla ona. „Považovali to za lepší volbu, bezpečnější, než se vrátit k... ostatním jako ty. Ty škody tady napáchal saidín, víš. Jistě chápeš, kdo za tím musel stát. Byl to pokus zabít toho, o jehož zdravý rozum se strachuješ.“

Ani to ho nerozházelo. Co za muže jsou tihleti asha’mani? Byla snad ta jejich Černá věž vražednou pastí? Ale napětí z něj vyprchalo a náhle to byl jen další unavený pocestný, který se potřebuje oholit. „Světlo!“ vydechl. „Tak co uděláme teď, Loiale? Kam půjdeme?“

„Já... nevím,“ přiznal Loial, unaveně svěsil ramena a sklopil uši. „Já... Musíme ho najít, Karldine. Nějak. Nemůžeme to teď vzdát. Musíme mu sdělit, že jsme udělali, oč žádal. Že jsme udělali, co se dalo."

Samitsu napadlo, co al’Thor žádal. S trochou štěstí se od těch dvou hodně dozví. Unavený muž, nebo ogier, jenž se cítí ztracený a osamělý, byl zralý na odpovídání na otázky.

Karldin trochu nadskočil a sevřel jílec meče a ona potlačila nadávku namířenou na služku, která vpadla do kuchyně se sukněmi málem u kolen. „Zavraždili urozeného pána Dobraina!“ kvílela. „Všechny nás povraždí v postelích! Na vlastní oči jsem viděla mrtvé chodit, samotnýho starýho Maringila, a moje máma říká, že když dojde k vraždě, zabijou vás duchové! Oni –“ Ztuhla, když zahlédla Aes Sedai, a prudce se zastavila. Kuchařky a pomocníci byli také jako přimražení a všichni koutkem oka pozorovali Aes Sedai, aby viděli, co udělají.

„Ne Dobraina,“ zasténal Loial a přitiskl uši k hlavě. „Jeho ne.“ Vypadal rozzlobeně i smutně zároveň, obličej měl jako vytesaný z kamene. Samitsu si pomyslela, že ještě nikdy neviděla rozzlobeného ogiera.

„Jak se jmenuješ?“ vyptávala se Sashalle dřív, než Samitsu stačila otevřít pusu. „A jak víš, že byl zavražděn? Jak vůbec víš, že je mrtvý?“

Žena polkla. Sashalle ji držela očima jako v kleštích. „Cera, Aes Sedai?“ pravila žena váhavě a ohnula kolena k pukrleti, načež si uvědomila, že má vyhrnuté sukně. Honem si je uhladila. „Cera Doinalová? Říkali... Každý říká, že urozený pán Dobraine je... Totiž, že byl... Totiž...“ Znovu polkla, ztěžka. „Všichni říkají, že jeho pokoje jsou samá krev. Našli ho ležet v kaluži krve. Prý má uříznutou hlavu.“

„Všichni toho zřejmě napovídají spoustu,“ zavrčela Sashalle ponuře, „a obvykle se mýlí. Samitsu, ty půjdeš se mnou. Jestliže byl urozený pán Dobraine zraněn, mohla bys pro něj něco udělat. Loiale, Karldine, vy půjdete taky. Nechci vás ztratit z dohledu, dokud vám nebudu moct položit pár otázek.“

„Světlo tě spal s tvýma otázkama!“ vyjel mladý asha’man a hodil si na rameno tlumok. „Já odcházím!“

„Ne, Karldine,“ pravil Loial mírně a položil svému společníkovi obrovskou ruku na rameno. „Nemůžeme odejít, dokud nezjistíme, jak na tom Dobraine je. Je to přítel, Randův i můj. Nemůžeme odejít. A vůbec, stejně nikam nespěcháme.“ Karldin odvrátil zrak a neodpověděl.

Samitsu zavřela oči a zhluboka se nadechla, ale tomu se nedalo odpomoci. Zjistila, že se courá za Sashalle ven z kuchyní a znovu zrychluje, aby druhé ženě stačila. Vlastně skoro běžela. Sashalle nasadila ještě rychlejší tempo než prve.

Jakmile byly obě ze dveří, ozvaly se za nimi hlasy. Osazenstvo kuchyně se nejspíš vyptávalo služky na podrobnosti, které si nejspíš vymyslí, pokud je nebude znát. A nejhorší ze všeho bylo, že z kuchyně se dostane deset razných verzí toho, co se stalo tam, což ještě přispěje k řečem, jež už nepochybně začala šířit Corgaide. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy šlo najednou všechno tak špatně, kdy uklouzla na jednom kusu náledí, jenom aby druhou nohou došlápla na druhý a pak na další. Cadsuane z ní pak stáhne kůži na rukavice!

Aspoň že Loial a Karldin se za Sashalle courali také. Cokoliv od nich zjistí, mohlo by to znamenat výhodu, způsob, jak aspoň něco zachránit. Spěchala vedle Sashalle a ohlížela se na ně přes rameno. Ogier dělal krátké kroky, aby Aes Sedai nepředběhl, a ustaraně se mračil. Nejspíš kvůli Dobrainovi, ale možná také kvůli dokončení toho záhadného úkolu. Tuto záhadu hodlala rozlousknout. Mladý asha’man neměl problémy s nimi udržet krok, třebaže se tvářil umíněně a neochotně a stále hladil jílec meče. Jenže nebezpečný nebyl kvůli oceli. Podezíravě hleděl na záda Aes Sedai před sebou a jednou zamračeně opětoval pohled Samitsu, když se ohlédla. Měl ale dost rozumu, aby držel pusu zavřenou. Později bude muset najít způsob, jak mu ji rozpáčit k něčemu jinému než k prskání.

Sashalle se ani jednou neohlédla, aby se ujistila, že jdou oba za nimi, poněvadž musela slyšet dupot ogierových kroků na podlaze. Tvářila se zamyšleně a Samitsu by byla dala hodně za to, aby zjistila, nač myslí. Sashalle možná přísahala věrnost Randu al’Thorovi, ale jakou ochranu jí to poskytne před asha’manem? Nakonec byla červená. To se nezměnilo. Světlo, to by mohl být ten nejhorší kus náledí.

Z kuchyní do komnat urozeného pána Dobraina ve Věži úplňku, které byly obvykle vyhrazeny pro vysoce postavené šlechtice na návštěvě, to byla dlouhá cesta. A všude byly vidět důkazy, že Cera nebyla první, kdo se doslechl to, co ti anonymní oni říkali. Místo aby chodbami proudily nekonečné zástupy sloužících, postávaly tady vzrušeně šeptající hloučky. Při pohledu na Aes Sedai lidé uskakovali a spěchali pryč. Hrstka zůstala civět na ogiera kráčejícího palácem, ale většina jich málem prchala z dohledu. Šlechtici, kteří tu předtím procházeli, málem zmizeli, nepochybně zpátky do vlastních pokojů, aby uvažovali, jaké příležitosti a nebezpečí pro ně Dobrainova smrt znamená. Ať už si Sashalle myslela cokoliv, Samitsu již déle nepochybovala. Pokud by Dobraine byl naživu, jeho vlastní sluhové by řeči již umlčeli.

A jako by to nestačilo, chodba před Dobrainovými komnatami byla plná sluhů s popelavými tvářemi, s rukávy až po lokty plnými modrobílých kroužků rodu Taborwin. Někteří plakali, jiní vypadali ztracení, jak se jim náhle propadla půda pod nohama. Stačilo slovo od Sashalle a opile či mechanicky se před Aes Sedai rozestupovali. Omámeně sklouzli pohledem po ogierovi, aniž by vnímali, co vlastně vidí. Jen několik si vzpomnělo, že se mají aspoň uklonit.

Předpokoj byl také plný Dobrainových sluhů. Většina byla doslova zkamenělá úžasem. Dobraine sám ležel nehybně na nosítkách uprostřed pokoje. Hlavu měl sice stále na krku, ale oči měl zavřené a na obličeji mu zasychala vrstva krve. Z koutku úst mu vytékal tmavý pramínek. Dva sluhové, jimž se po tvářích řinuly slzy, se při vstupu Aes Sedai zarazili s bílou plachtou, kterou přes něj chtěli položit. Dobraine zřejmě nedýchal a na přednici kabátce s barevnými pruhy, které mu sahaly až ke kolenům, měl zakrvácené trhliny. Kromě nosítek hyzdila koberec s třásněmi a zelenožlutým tairenským bludištěm také velká tmavá skvrna, větší než lidské tělo. Každý, kdo ztratil tolik krve, musel být mrtvý. Na podlaze leželi další dva muži, jeden s očima již potaženýma mázdrou, upřenýma na strop, druhý na boku, a mezi žebry mu vyčnívala slonovinová rukojeť nože v místě, kde čepel musela zasáhnout srdce. Oba byli malí, bledí Cairhieňané v livrejích palácového služebnictva, ale sluhové nikdy nenosili dlouhé dýky s dřevěnými rukojeťmi, jež ležely vedle obou mrtvol. Další sluha rodu Taborwin, s nohou napřaženou, aby do jedné mrtvoly kopl, se při příchodu sester zarazil, ale pak mrtvého stejně nakopl do žeber. Dekorum teď zřejmě nikoho nezajímalo.

„Dejte ten hadr pryč,“ přikázala Sashalle mužům u nosítek. „Samitsu, podívej se, jestli bys ještě urozenému pánu Dobrainovi nepomohla.“

Ať už věřila čemukoliv, Samitsu instinktivně vykročila k Dobrainovi, ale na ten rozkaz – očividně to byl rozkaz! – zaškobrtla. Zaskřípala zuby a vydala se dál. Opatrně poklekla u nosítek mimo stále vlhkou skvrnu a položila ruce na Dobrainovu zkrvavenou hlavu. Namočit si ruce v krvi jí nikdy nevadilo, jenomže z hedvábí se krvavé skvrny vyprat nedaly, pokud neusměrnila, a ona stále cítila vinu, když měla jedinou sílu použít na něco tak zcela obyčejného.

Příslušná tkaniva jí byla druhou přirozeností, takže uchopila pravý zdroj a ryla v cairhienském pánovi, aniž by o tom nějak zvlášť uvažovala. A překvapeně zamrkala. Jednala instinktivně, třebaže si byla jistá, že v místnosti jsou tři mrtvoly, ale v Dobrainovi se ještě chvěl život. Maličký plamínek, který by šok z léčení mohl docela dobře uhasit. Šok z léčení, jaké znala ona.

Zadívala se na světlovlasého asha’mana. Byl sehnut u jednoho z mrtvých sluhů a klidně ho prohledával, aniž by bral na vědomí šokované pohledy živých sluhů. Jedna žena si náhle všimla Loiala, stojícího hned za dveřmi, a vyvalila oči, jako by se tu zjevil z ničeho nic. Ogier, s rukama zkříženýma na prsou a zachmuřeným výrazem, vypadal, jako by tu stál na stráži.

„Karldine, znáš ten druh léčení, jaký používá Damer Flinn?“ zeptala se Samitsu. „Ten druh, který používá všech pět sil?“

Na okamžik se zarazil a zamračil se na ni. „Flinn? Ani nevím, o čem to mluvíš. Já na léčení stejně nemám nadání.“ Podíval se na Dobraina a dodal: „Mně připadá mrtvý, ale doufám, že ho zachráníš. Byl u Studní.“ A znovu se jal prohrabávat kapsami mrtvého sluhy.

Samitsu si olízla rty. Vzrušení ze saidaru jí v takových situacích vždycky připadalo tlumené. V situacích, kdy všechny možnosti byly špatné. Opatrně sebrala prameny vzduchu, ducha a vody a setkala je do základního tkaniva léčení, jež znala každá sestra. Nadání k léčení měla za dlouhou dobu největší ze sester a většina sester dokázala přinejlepším vyléčit jen modřiny. Ona dokázala léčit skoro stejně dobře jako propojovat se v kruhu. Většina sester nedokázala tkanivo vůbec ovládat. Většina se to ani nepokoušela naučit. Ona byla schopná od začátku. Ano, nedokázala vyléčit jednu věc a nechat ostatní být, jako to uměl Damer. To, co dělala, ovlivnilo všechno, od bodných ran po ucpaný nos, jímž Dobraine také trpěl. Rytí jí prozradilo, co všechno ho trápí. Ale mohla zahojit nejhorší zranění, jako by k nim nikdy nedošlo, nebo léčit tak, že ten, koho léčila, vypadal, jako kdyby se vzpamatovával celé dny, i cokoliv mezi tím. Nepotřebovala na to více sil, ale všechno si žádalo i síly pacienta. Čím menší změna v těle, tím méně síly to chorému ubíralo. Jenomže kromě té rány na hlavě byla téměř všechna Dobrainova zranění vážná, čtyři hluboká bodnutí do plic, dvě zasáhla také srdce. Nejsilnější léčení by ho zabilo dřív, než by se rány zavřely, kdežto nejslabší by ho oživilo jen natolik, aby se utopil ve vlastní krvi. Musela se rozhodnout pro střední cestu a doufat, že to bude správné rozhodnutí.

Jsem nejlepší, jaká kdy byla, pomyslela si důrazně. Řekla jí to Cadsuane. Jsem nejlepší! Nepatrně tkanivo pozměnila a nechala ho zapadnout do nehybného muže.

Někteří sluhové polekaně vykřikli, když se Dobraine najednou křečovitě zazmítal. Zpola se posadil a vytřeštil oči na dost dlouho, aby to vypadalo, že mu z úst vychází poslední dech. Pak vyvrátil oči, vyklouzl jí z obětí a praštil sebou na nosítka. Samitsu chvatně upravila tkanivo a zaryla znovu, jen zadržela dech. Žil. Jen o vlásek, a jak byl zesláblý, stále mohl zemřít, ale nezabijí ho ty bodné rány, alespoň ne přímo. I přes zaschlou krev ve vlasech, na čele vyholených, viděla naběhlou růžovou čárku čerstvé, dosud křehké jizvy. Stejné bude mít pod kabátem, a kdyby se namáhal, mohlo by se mu nedostávat dechu, ale prozatím bude žít a na ničem jiném nezáleželo. Prozatím. Stále tu byla otázka toho, kdo ho chtěl zabít a proč.

Samitsu propustila jedinou sílu a nejistě se postavila. Saidar z ní vždycky vysával sílu. Jeden ze sluhů, s pusou otevřenou, jí podal látku, již chtěl položit svému pánovi na obličej, a ona si do ní utřela ruce. „Uložte ho do postele,“ nařídila. „A dostaňte do něj co nejvíc vody s medem. Potřebuje rychle nabrat síly. A najděte moudrou ženu... učitelku? Ano, učitelku. Bude ji taky potřebovat.“ Teď už to nebylo na ní a bylinky by mohly pomoci. Ta žena přinejhorším zajistí, aby dostával dost vody s medem.

S mnoha hlubokými úklonami a mnoha díky zvedli čtyři sluhové nosítka a odnesli Dobraina do ložnice. Většina ostatních sluhů, s očividnou úlevou, je následovala a zbytek zmizel na chodbě. Vzápětí se zvenčí ozval nadšený křik a jásot, a její jméno bylo slyšet stejně často jako Dobrainovo. Velmi uspokojivé. A ještě uspokojivější by bylo, kdyby se na ni Sashalle neusmála a pochvalně nekývla. Pochvalně! A co kdyby ji ještě poplácala po hlavě, když už byla v tom?

Pokud si Samitsu stihla povšimnout, Karldin léčení nevěnoval sebemenší pozornost. Prohledal kapsy i druhé mrtvole, vstal a zamířil k Loialovi. Pokoušel se mu něco ukázat tak, aby si toho Aes Sedai nevšimly. Loial mu to sebral – byl to složený, pomačkaný list smetanového papíru – podržel si ho před očima a přes Karldinovo zamračení ho rozbalil.

„Ale to nedává smysl,“ zamumlal a při čtení se mračil. „Vůbec to nedává smysl. Leda –“ Najednou se odmlčel, zastříhal ušima a vyměnil si s Karldinem napjatý pohled. Světlovlasý mladík krátce kývl. „Ach, tohle je tuze špatné,“ prohlásil Loial. „Jestli jich bylo víc než dva, Karldine, jestli je našli –“ Mladík důrazně zavrtěl hlavou a ogier zbytek věty spolkl.

„Podívám se na to, děkuji,“ pravila Sashalle a natáhla ruku. Nebyla to prosba.

Karldin se Loialovi pokusil papír sebrat, ale ogier jej klidně podal Sashalle, která si ho prohlédla a pak ho předala Samitsu. Byl to silný papír, hladký a drahý, a list vypadal nový. Samitsu při čtení málem zvedla obočí.

Znala Dobrainovo písmo natolik, aby poznala, že je to jeho rukopis. „Někdo zřejmě zaměstnává velmi dobrého padělatele,“ prohodila, čímž si od Sashalle vysloužila opovržlivý pohled.

„Těžko to mohl napsat sám, aby se pak nechal omylem pobodat od vlastních mužů,“ procedila červená mezi zuby. Pohledem zalétla k Loialovi a asha’manovi. „Co tu tak asi mohli hledat?“ zeptala se. „Co se bojíte, že najdou?“ Karldin její pohled bezvýrazně opětoval.

„Já jenom myslel cokoliv, co hledali,“ odpověděl Loial. „Museli tu chtít něco ukrást.“ Ale ušima stříhal tak silně, až mu málem zavibrovaly, než se ovládl. Ogierové byli většinou prachbídní lháři, alespoň v mládí.

Sashalle zavrtěla hlavou, až se jí lokny zhouply. „To, co víte, je důležité. Vy dva neodejdete, dokud se to nedozvím i já.“

„A jak nás hodláš zastavit?“ Karldin mluvil tiše a o to byla jeho slova nebezpečnější. Klidně se Sashalle díval do očí, jako by se ničeho na světě nebál. Ano, mnohem víc vlk než liška.

„Už jsem si myslela, že vás nenajdu,“ ozvala se Rosara Medrano a vpochodovala do místnosti právě v té chvíli hrozivého ticha, ještě s červenými rukavicemi na rukou a kožišinou podšitým pláštěm, i když měla kapuci shrnutou, takže byly vidět vyřezávané slonovinové hřebeny, které měla zastrčené ve vlasech. Na ramenou měla vlhké skvrny od roztátého sněhu. Byla vysoká, osmahlá jako Aielanka, a za rozbřesku vyjela, aby se pokusila najít nějaké koření na rybí guláš z jejího rodného Tearu. Na Loiala a Karldina se podívala jenom krátce a nemarnila čas ptaním se na Dobrainovo zdraví. „Do města právě dorazil oddíl sester, Samitsu. Jela jsem jako blázen, abych se sem dostala dřív než ony, ale už by mohly být v bráně. Jsou s nimi asha’mani a jedním z nich je Logain!“

Karldin vyštěkl smíchy a Samitsu náhle napadlo, jestli bude žít dost dlouho, aby z ní Cadsuane mohla stáhnout kůži.