Křižovatka soumraku

1 Čas odejít

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů, a dokonce i ty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, opět nastane. V jednom věku, nazývaném některými třetím, věkem, jenž teprve přijde, věkem dávno minulým, se v Rhannonské vrchovině zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.

Zrozen v hájích a vinicích, zabírajících většinu kopců, mezi olivovníky ve stálezelených řadách i na úhledných vinicích, do jara bez listí, ten chladný vítr vál k severozápadu přes úrodné statky stojící mezi kopci a přes velký přístav Ebú Dar. Všude byla jen hlína, obilí se objeví až později, ale lidé již připravovali pluhy a opravovali postroje, jak se připravovali na setí. Karavanám vysoko naložených vozů mířících na východ po silnicích a vezoucích lidi v podivném odění, hovořící s cizím přízvukem, nevěnovali pozornost. Většina cizinců vypadala také jako sedláci, na vozech měli přivázané známé nářadí a neznámé stromky s kořeny obalenými pytlovinou, ale mířili dál. Neměli nic společného se životem tady a teď. Seanchané se k těm, kdo neodporovali jejich vládě, chovali mírně, a pro sedláky v Rhannonské vrchovině neznamenal jejich příchod žádné změny. Pro ně byl skutečným vládcem déšť či jeho nedostatek.

Vítr vál na severozápad přes širokou modrozelenou plochu přístavu, kde se v mírných vlnách kolébaly na kotvách stovky velkých lodí, některé s tupými příděmi a žebrovanými plachtami, jiné dlouhé, s ostrým kýlem, kde muži předělávali oplachtění, aby odpovídalo širším plavidlům. Ale nebylo tu zdaleka tolik lodí jako před několika dny. Mnoho jich nyní leželo na mělčinách, ohořelé vraky převrácené na bok nebo spálené kostry zapadlé hluboko do šedého bahna. Menší lodice jezdily po přístavu sem a tam pod trojúhelníkovými plachtami či poháněné vesly, až připomínaly vodoměrky, a většina převážela dělníky a zásoby k velkým korábům. Další malá plavidla a bárky byly ukotvené u velkých kmenů zbavených větví, stoupajících z modrozelených vod, a z nich skákali muži s kameny, aby se rychleji dostali k potopeným lodím, kde přivazovali na provazy všechno, co se dalo vytáhnout nahoru a použít. Před šesti dny tudy po hladině kráčela smrt, jediná síla zabíjela lidi i lodě ve tmě protínané stříbrnými blesky a ohnivými koulemi. Ve srovnání s tím dnes vypadal činností kypící přístav klidně a příboj vyhazoval spršku vody do větru, vanoucího k severozápadu přes ústí řeky Eldar tam, kde se rozšiřovala v přístav, na severozápad vál, do vnitrozemí.

Mat, sedící se zkříženýma nohama na balvanu porostlém hnědým mechem na rákosem zarostlém břehu řeky, se před větrem choulil a tiše nadával. Tady nebylo žádné zlato, ženy, tanec ani zábava. Jen spousta nepohodlí. Zkrátka tohle bylo poslední místo, jaké by si za normálních okolností vybral. Slunce se teprve vyškrábalo nad obzor, obloha vypadala jako světlá břidlice a od moře se hnaly husté, purpurové mraky slibující déšť. Zima sice nebyla zimou bez sněhu – ještě v Ebú Daru neviděl jedinou sněhovou vločku – ale chladný, vlhký ranní vítr člověka také zastudil. Před šesti dny, v noci, vyjel za bouřky z města, ale jeho pobolívající kyčel si zřejmě myslela, že je stále ještě promočený na kůži a v sedle. Tohle nebylo počasí ani čas, kdy by měl být člověk dobrovolně venku. Přál si, aby si byl vzal svůj plášť. Přál si, aby byl zůstal v posteli.

Ebú Dar zakrývaly mírné pahorky, město bylo asi míli odsud na jih. V dohledu ale nebyl jediný strom, nic většího než nějaký ten keř. Být takhle na otevřeném prostranství v něm vyvolávalo pocit, jako by mu pod kůží lezli mravenci. Měl by tu ale být v bezpečí. Prostý kabát a čepice z hnědého sukna se zdaleka nepodobaly šatům, na něž si zvykl ve městě. Místo černého hedvábí mu jizvu kolem krku zakrýval vlněný hadr a měl i vyhrnutý límec, aby jizva nebyla vidět. Neměl jediný kousek krajky či výšivky. V tomhle odění mohl klidně dojit krávy. Nikdo, komu se potřeboval vyhnout, ho nepozná, pokud by ho uviděl. Ne, pokud by se nedostal hodně blízko. Ale stejně si stáhl čepici hlouběji do čela.

„Hodláš tu zůstat ještě hodně dlouho, Mate?“ Noalův rozedraný tmavomodrý kabát už zažil lepší časy, ale to jeho majitel taky. Stařík, shrbený, bělovlasý, se zlomeným nosem, si dřepl pod balvan a bambusovým prutem se šťoural v řece. „Je zima, pokud sis toho nevšiml. Všichni si myslí, že v Ebú Daru je pořád teplo, ale zima je stejná všude, i místa jako Ebú Dar pak působí jako Shienar. Moje kosti prahnou po ohni. Nebo alespoň po pokrývce. Muži je s pokrývkou příjemně, když má být na větru. Děláš něco, nebo jenom koukáš na řeku?“

Když po něm Mat jen loupl okem, Noal pokrčil rameny a dál se díval na nadehtovaný prám, pohupující se v řídkém rákosí. Občas pohnul rukou, jako by jeho pokroucené prsty cítily zimu obzvlášť silně, ale pokud ano, tak to byla jeho chyba. Ten starý pitomec se brodil mělčinou, aby do koše nachytal střevle na návnadu. Koš nyní spočíval u břehu ve vodě, zatížený kamenem. Přesto, jak si stěžoval na počasí, přišel Noal k řece bez pozvání, aniž by musel. Podle toho, co řekl, byli všichni jeho blízcí už dávno mrtví, a pravdou bylo, že skoro zoufale toužil po nějaké společnosti. Opravdu zoufale, protože si vybral Mata, když už mohl být pět dní cesty daleko od Ebú Daru. Za pět dní dokázal člověk urazit hodný kus cesty, pokud k tomu měl důvod a dobrého koně. Mat o tom sám uvažoval dost často.

U protějšího břehu řeky, zpola zakrytá bažinatými ostrůvky, kterých tady bylo plno, plula pramice a jeden lodník vstal a dlouhým bidlem zalovil v rákosí. Další veslař mu pomohl dostat to, co našel, na pramici. Z dálky to vypadalo jako velký pytel. Mat sebou trhl a uhnul pohledem. Stále hledali těla a on za to byl zodpovědný. Nevinní umírali spolu s viníky. Nebo na tom byli stejně špatně, jako kdyby umřeli. Možná hůř, záleželo na úhlu pohledu.

Podrážděně se zamračil. Krev a popel, už se z něj stává zatracený filozof! Brát na sebe zodpovědnost za ty, kdo se utopili, člověku sebere veškerou radost ze života. Teď právě nejvíc ze všeho toužil po svařeném víně v nějakém útulném šenku, kde se rozléhá hudba, a baculaté, hezké šenkýřce na klíně, a to vše pokud možno co nejdál od Ebú Daru. Místo toho měl závazky, od nichž nemohl odejít, a budoucnost, jaká se mu nelíbila. Být ta’veren zřejmě věci vůbec nepomáhalo, ne, pokud vás vzor vytvořil takhle. Ale pořád měl své štěstí. Alespoň byl naživu a nebyl přikovaný v nějaké kobce. Za daných okolností to považoval za štěstí.

Ze svého hřadu viděl kus za poslední z nízkých říčních ostrůvků. Vítr sem přinášel vodní spršku z přístavu jako jemnou mlhu, ale stále viděl to, co potřeboval vidět. Pokoušel se dát si všechno v hlavě dohromady, spočítat plavbyschopné lodě a odhadnout, kolik jich ztroskotalo. Pořád se však ztrácel, musel začínat zase od začátku. Do myšlenek mu vstupovali i příslušníci Mořského národa, které znovu chytili. Slyšel, že na šibenicích v Rahadu naproti přístavu viselo přes sto těl s cedulkou udávající jako jejich zločin „vražda“ a „vzpoura". Normálně Seanchané používali popravčí sekeru a kůl k narážení, kdežto urozeným se dostalo škrticí šňůry, ale oběšeným na správném postupu nezáleželo.

Ať shořím, udělal jsem vše, co jsem mohl, říkal si trpce. Nemělo smysl cítit se provinile, že víc udělat nemohl. Vůbec to nemělo smysl. Ani trochu! Musel se soustředit na lidi, kteří unikli.

Atha’an Miere, kteří unikli, sebrali z přístavu lodě a prchali na nich, a i když mohli vzít i menší plavidla, cokoliv, co v noci dokázali zabrat, hodlali s sebou vzít tolik lidí, kolik to jen bylo možné. A když jich v Rahadu dřely jako vězni tisíce, znamenalo to sebrat větší lodě, což znamenalo seanchanské velkolodě. Mnoho z plavidel Mořského národa bylo samozřejmě dost velkých, ale všechna byla v té chvíli bez plachet, které se vyměňovaly za seanchanské. Kdyby dokázal spočítat, kolik velkolodí zůstalo, měl by aspoň představu, kolik Atha’an Miere se skutečně dostalo na svobodu. Osvobodit hledačky větru Mořského národa bylo správné, jediné, co mohl udělat, ale kromě oběšenců byly z přístavu za posledních pět dní vyloveny stovky a stovky těl a jen Světlo ví, kolik jich odneslo moře. Hrobaři dřeli od východu slunce do západu a hřbitovy byly plné plačících žen a dětí. I mužů. Ne všichni z těch mrtvých patřili k Atha’an Miere. Ty nikdo neoplakával, když je házeli do hromadných hrobů. Mat chtěl mít aspoň představu o tom, kolik jich zachránil, aby vyrovnal skličující tušení o tom, kolik jich zabil.

Odhadnout, kolik lodí se dostalo na Bouřlivé moře, bylo obtížné nejen proto, že se nedokázal dopočítat. Na rozdíl od Aes Sedai neměly hledačky větru žádné zábrany v používání jediné síly jako zbraně a určitě chtěly zastavit pronásledování dřív, než začalo. Na hořící lodi nemohl nikdo nikoho pronásledovat. Seanchané, se svými damane, měly ještě menší zábrany proti tomu, aby bojovali. Bleskové střely prorážely deštěm, početně jako stébla trávy, a po obloze létaly ohnivé koule, některé velké jako koně, až to vypadalo, že přístav hoří od jednoho konce k druhému, a dokonce představení ohňostrůjců vypadalo vedle té bouřlivé noci uboze. Aniž by pohnul hlavou, dokázal napočítat desítku míst, kde z mělčiny vyčnívala ohořelá žebra velkolodi nebo kde na boku ležel vrak s tupou přídí a vlny olizovaly palubu, a dvakrát víc bylo míst, kde byly řady slabších, zčernalých trámů, pozůstatků brig Mořského národa. Atha’an Miere zřejmě nechtěli nechat svá plavidla lidem, kteří je vsadili do řetězů. Tři desítky měl přímo před sebou, a to bez potopených vraků, nad nimiž pracovaly záchranné čluny. Námořník by možná podle vrcholku stěžně vyčnívajícího z vody poznal velkoloď od brigy, ale on to nedokázal.

Náhle se mu vynořila jedna stará vzpomínka, vzpomínka na nakládání lodí pro útok na moři a kolik mužů se dá nacpat do takového a takového prostoru na tak a tak dlouho. Nebyla to doopravdy jeho vzpomínka, pocházela z jedné pradávné války mezi Fergansea a Moreinou, ale jemu připadala jako vlastní. Když si teď uvědomil, že ty starověké útržky životů jiných mužů, jež mu uvízly v hlavě, neprožil sám, pokaždé ho to trochu překvapilo, takže to jistým způsobem mohly být jeho vzpomínky. Rozhodně byly jasnější než některé úseky jeho vlastního života. Plavidla, na která si vzpomínal, byla menší než většina těch v přístavu, ale zásady jejich stavby byly v podstatě stejné.

„Nemají dost lodí,“ zamumlal. Seanchané měli víc lodí v Tanchiku, než kolik jich přivezli sem, ale ztráty tady byly dostatečně velké, aby to znamenalo rozdíl.

„Dost lodí na co?“ ozval se Noal. „Ještě jsem jich neviděl tolik pohromadě.“ To bylo dost zajímavé prohlášení, tedy od něj. Podle toho, co Noal vykládal, viděl už všechno a skoro vždycky to bylo větší nebo velkolepější než to, co měl přímo pod nosem. Doma by řekli, že s pravdou dost šetří.

Mat zakroutil hlavou. „Nemají dost lodí, aby se mohli všichni vrátit domů."

„My se nemusíme vracet domů,“ ozval se za ním protáhlý hlas. „My jsme přišli domů.“

Nad tím ušišlaným seanchanským přízvukem sice nenadskočil, ale skoro, když mu došlo, kdo to promluvil.

Egeanin se mračila, oči měla jako modré dýky, ale ne kvůli němu. Alespoň si myslel, že to není kvůli němu. Byla vysoká a hubená, s tvrdými rysy, a i přes život strávený na moři měla světlou pleť. Zelené šaty měla dost křiklavé i na cikána, s vyšitou záplavou žlutých a bílých kvítků na vysokém límci a na rukávech. Květovaný šátek, utažený pod bradou, jí na hlavě držel vysokou černou paruku. Umělé vlasy jí spadaly na záda. Šátek i šaty, které jí tak docela nepadly, z duše nenáviděla, ale každou chvíli se ujišťovala, že má paruku v pořádku. To jí dělalo větší starosti než šaty, i když výraz starosti to zdaleka nevystihoval.

Když si musela ostříhat dlouhé nehty, jen vzdychala, ale když jí sdělil, že si musí úplně oholit hlavu, dostala málem záchvat, zrudla a kulila oči. Sestřih, jaký měla původně, kdy měla vlasy vyholené nad ušima, takže jí zůstaly jen na vrcholku hlavy jako miska a na temeni po ramena dlouhý pramen, přímo křičel, že je seanchanská urozená, nižší šlechtična. Dokonce i někdo, kdo předtím nikdy žádného Seanchana neviděl, by si ji zapamatoval. Nakonec váhavě souhlasila, ale pak byla skoro hysterická, dokud si nemohla hlavu zakrýt. Ne však z důvodů, kvůli kterým by šílela většina žen. U Seanchanů si hlavy holila jen císařská rodina. Muži, jimž se dělala pleš, začali nosit paruku, jakmile jim vlasy viditelně vypadaly. Egeanin by raději zemřela, než by dovolila, aby si někdo myslel, že předstírá příslušnost k císařské rodině, dokonce i když šlo o lidi, které by něco takového v životě nenapadlo. No, mezi Seanchany by to znamenalo trest smrti, jenže Mat by nikdy nevěřil, že kvůli tomu bude tak vyvádět. Co může znamenat další trest smrti, když vám nad hlavou stejně visí popravčí sekera? Tedy v jejím případě škrticí šňůra. Jeho by čekala oprátka.

Vrátil zpola vytažený nůž do levého rukávu a seskočil z balvanu. Přistál špatně a málem upadl, jen stěží zakryl, jak sebou trhl, když mu kyčlí projela prudká bolest. Ale zakryl to. Egeanin byla šlechtična a lodní kapitán, a už i tak se dost snažila převzít velení, než aby jí ještě poskytl větší výhodu tím, že dá najevo slabost. Ona přišla pro pomoc za ním, ne obráceně, ale to pro ni máslo na chleba neznamenalo. Opřel se o balvan, zkřížil ruce na prsou a předstíral, že se jenom líně povaluje, a kopal do trsu suché trávy, aby se zbavil bolesti. Ta byla dost prudká, aby mu z ní na čele i přes studený vítr vyskočil pot. Útěk v bouři ho s bolavou kyčlí stál dost a ztracenou pozici ještě zpátky nezískal.

„Jsi si s tím Mořským národem jistá?“ zeptal se jí. Nemělo žádný smysl znovu se zmiňovat o nedostatku lodí. Už tak z Ebú Daru odešlo příliš mnoho seanchanských osadníků a zřejmě ještě víc jich opouštělo Tanchiko. Ať měli lodí kolik chtěli, teď už Seanchany nevyžene žádná síla na světě.

Egeanin si znovu sáhla na paruku, zaváhala, zamračila se na své krátké nehty a potom si strčila ruce do podpaždí. „Co je s ním?“ Věděla, že za útěkem hledaček větru musí být on, ale ani jeden se o tom konkrétně nezmínil. Ona se neustále snažila řečem o Atha’an Miere vyhnout. Kromě potopených lodí a ztrát na životech bylo osvobození damane dalším proviněním, za něž byl trest smrti, a navíc to bylo odporné, z hlediska Seanchanů stejné jako znásilnění či zneužívání dětí. Ona sama pochopitelně pomáhala při osvobozování několika damane, i když podle jejího názoru to byl jeden z nejméně vážných zločinů, které spáchala. Přesto se vyhýbala i tomuto tématu. Vlastně se vyhýbala hovoru o dost velkém počtu věcí.

„Jsi si jistá tím, co se stane s hledačkama větru, který chytí? Slyšel jsem o usekávání rukou nebo nohou.“ Mat polkl žluč. Viděli umírat muže, sám vlastníma rukama několik mužů zabil. Světlo se nad ním smiluj, jednou dokonce zabil ženu! Dokonce ani nejtemnější z těch cizích vzpomínek ho nepálila tolik jako tahle, a několik z nich bylo dost temných, aby zatoužil utopit se ve víně, kdykoliv se vynořily. Ale z představy, že někomu schválně useknou ruce, se mu zvedal žaludek.

Egeanin trhla hlavou a on si chvíli myslel, že jeho otázku přejde. „Vsadím se, že to vykládá Renna,“ pravila s přezíravým gestem. „Některé sul’dam mluví o tom nesmyslu, aby poděsily vzpurné damane, když jsou čerstvě na vodítku, ale nikdo to neudělal, ach, šest nebo sedm set let. Alespoň jich nebylo moc, a hlavně lidi, kteří nedokážou zvládnout svůj majetek bez... zohavení... jsou sei’mosiev.“ Opovržlivě zkřivila rty, ačkoliv zda kvůli zohavování nebo kvůli sei’mosiev, to nebylo jasné.

„Ať už je to zahanbuje nebo ne, dělají to,“ štěkl. Sei’mosiev bylo pro Seanchany horší než být zahanbený, ale on pochyboval, že někdo, kdo schválně usekne ženě ruku, by byl natolik zahanbený, aby se sám zabil. „Patří Suroth mezi těch ‚ne moc‘?“

Seanchanka se zamračila stejně jako on, dala si ruce v bok, rozkročila se a předklonila, jako by byla na palubě lodi a chystala se vynadat nějakému připitomělému námořníkovi. „Vznešená paní Suroth tyto damane nevlastní, ty tupohlavej křupane! Jsou majetkem císařovny, kéž žije věčně. Suroth by si raději rovnou přeřezala žíly, než by nařídila něco takového pro císařské damane. Tedy pokud by to udělala. Nikdy jsem neslyšela, že by se k vlastním chovala špatně. Pokusím se ti to objasnit tak, abys to pochopil. Když ti uteče pes, nezmrzačíš ho. Zpráskáš ho, aby věděl, že už to nemá dělat, a pak ho strčíš zpátky do kotce. Kromě toho, damane jsou prostě příliš –“

„Příliš cenný,“ dokončil Mat suše. Slyšel to tolikrát, až mu z toho bylo zle.

Ona jeho jízlivost přešla, nebo si jí možná nevšimla. Podle jeho zkušeností, pokud žena nechtěla něco slyšet, dokázala to ignorovat, až si člověk sám začal myslet, že to snad neřekl. „Konečně to začínáš chápat,“ protáhla a kývla. „Ty damane, o které se tolik bojíš, už nejspíš nemají ani podlitiny.“ Zalétla pohledem k lodím v přístavu a zatvářila se smutně, což ještě prohlubovaly její tvrdé rysy. Palci si přejela přes konečky prstů. „Nevěřil bys, co mě stála moje damane,“ dodala tiše, „ona a pronájem sul’dam pro ni. Samozřejmě stála za každý trůn, který jsem za ni zaplatila. Jmenuje se Serisa. Je dobře vycvičená, vnímavá. Kdybys ji nechal, přecpala by se oříšky v medu, ale nikdy nemá mořskou nemoc ani netrucuje, jako to některé dělají. Škoda že jsem ji musela nechat v Cantorinu. Asi už ji nikdy neuvidím.“ Lítostivě si povzdechla.

„Určitě jí scházíš tolik jako ona tobě,“ podotkl Noal a předvedl v úsměvu díry mezi zuby a pro všechno na světě mluvil, jako by to myslel vážně. Možná i myslel. Tvrdil, že viděl horší věci než damane a da’covale, pokud to bylo k něčemu dobré.

Egeanin ztuhla a zamračila se, jako kdyby v soucit nevěřila. Nebo jako kdyby si právě uvědomila, jak se dívá na lodě v přístavu. Rozhodně se velmi nápadně otočila k přístavu zády. „Dala jsem rozkaz, že nikdo nemá odcházet od vozů,“ prohlásila přísně. Lodníci na její lodi nejspíš nadskakovali, když nasadila tenhleten tón. Cukla hlavou, jako kdyby čekala, že Mat s Noalem taky skočí tam, kam ukázala.

„Neříkej, vážně?“ opáčil Mat s úsměvem. Zvládal ten nejdrzejší úsměv, jakým doháněl většinu nafoukaných hlupaček k mrtvici. Egeanin se obvykle hloupě nechovala, ale nafoukaná byla až běda. Lodní kapitán a šlechtična. Nevěděl, co je horší. Do háje s oběma! „No, zrovna jsem tam měl namířeno. Pokud jsi už skončil s rybařením, Noale. Jestli ne, můžem se tu ještě chvíli zdržet.“

Stařík už ale vysypával zbylé stříbrošedé střevle zpátky do vody. Ruce měl ošklivě polámané, nejspíš se mu to stalo víc než jednou, podle toho, jak vypadaly, ale s bambusovým prutem zacházel velmi obratně. Za tu krátkou chvíli, co byl na rybách, nachytal skoro tucet ryb, největší byla téměř loket dlouhá, a měl je nabodnuté za skřele na ohnutém rákosu. Teď je přendal do koše. Tvrdil, že jestli dokáže najít správný pepř, udělá rybí guláš – sharský, ze všech míst na světě! To by klidně mohl říkat měsíční! – guláš, po kterém Mat úplně zapomene na svou kyčel. Z toho, jak Noal pořád plácal o pepři, Mat usoudil, že zapomene kvůli tomu, že se bude soustředit na to, aby našel dost piva, jež by mu zchladilo jazyk.

Egeanin netrpělivě čekala a nevěnovala Matovi pozornost, a tak ji objal kolem ramen. Jestliže se chtěli vrátit, klidně mohli vyrazit. Srazila mu ruku. Vedle té ženské vypadaly některé staré panny, jež poznal, jako holky z tančírny.

„Měli bychom být milenci, my dva,“ připomněl jí.

„Tady nás nikdo nevidí,“ zavrčela.

„Kolikrát ti to mám říkat, Leilwin?“ Tohle jméno teď používala. Tvrdila, že je z Tarabonu. Na každý pád neznělo seanchansky. „Jestli se nebudeme ani držet za ruce, pokud neuvidíme, že se někdo kouká, tak budem každýmu, koho neuvidíme, připadat jako pěkně divnej párek milenců.“

Opovržlivě zafrkala, ale dovolila mu dát ruku zpátky a také ho sama objala. Stejně po něm ale vrhla varovný úsměv.

Mat potřásl hlavou. Jestli si snad myslela, že se mu to líbí, musela být praštěná zrovna tak jako zajíc jarňák. Většina žen měla na svalech měkčí vrstvu, alespoň ženy, jimž dával přednost, ale objímat Egeanin bylo jako objímat kůl z plotu. Byla skoro stejně tvrdá a rozhodně stejně tuhá. Nemohl přijít na to, co na ní Domon vidí. Možná mu prostě nedala na vybranou. Nakonec si ho koupila, stejně jako kdyby kupovala koně. Ať shořím, ale nikdy tyhle Seanchany nepochopím, pomyslel si. Ne že by chtěl. Jiná věc byla, že musel.

Jak se obraceli, naposledy se ohlédl na přístav a skoro si přál, aby to byl nedělal. Stěnou mlhy, která pomalu halila přístav, propluly dvě menší plachetnice. Pluly proti větru. Byl čas zmizet, už včera bylo pozdě.

Od řeky k Velké severní silnici to bylo přes dvě míle zvlněnou krajinou pokrytou suchou trávou, rákosím a shluky popinavkami obrostlých keřů, příliš hustých, aby se jimi dalo projít, i když byly bez listí. Vyvýšeniny si ani nezasloužily výraz kopec, ne od někoho, kdo jako malý kluk šplhal v Pískopcích nebo v pohoří Oparů – ve vlastních vzpomínkách měl mezery, ale na něco se přece jen pamatoval – ale zanedlouho byl rád, že se někoho drží. Na tom kameni seděl bez pohybu příliš dlouho. V kyčli cítil tupou bolest, avšak stále kulhal a bez nějaké opory by se byl potácel. Ne že by se o Egeanin opíral, samozřejmě, ale držet se jí mu pomáhalo udržet rovnováhu. Ona se na něj mračila, jako by si myslela, že se toho snaží zneužít.

„Kdybys udělal, cos měl,“ prskala, „nemusela bych tě nosit.“

Znovu jí předvedl zuby, jen se tentokrát nenamáhal maskovat to jako úsměv. To, jak Noal cupital vedle nich, aniž by jedinkrát klopýtl, i když v jedné ruce nesl koš s rybami a v druhé bambusový prut, Mata uvádělo do rozpaků. Na to, jak vypadal sešlý, byl stařík docela čiperný. Často až moc čiperný.

Cesta je vedla kolem severního konce Nebeského okruhu s velice dlouhými, na konci otevřenými řadami sedadel z leštěného kamene, kde v teplejším počasí sedávali bohatí návštěvníci na poduškách pod barevnými plátěnými stříškami a sledovali své koně při závodech. Teď byly stříšky a tyče uklizené, všichni koně ve stájích na venkově, tedy ti, které nesebrali Seanchané, a sedadla byla prázdná, jenom hrstka malých kluků si tu hrála na honěnou. Mat měl rád koně i závody, ale pohledem sklouzl za okruh k Ebú Daru. Kdykoliv se dostal na vyvýšené místo, uviděl mohutné bílé hradby města, dost široké, aby nahoře mohla vést silnice obkružující celé město, a ten pohled mu poskytoval důvod na chvíli se zastavit. Ženská hloupá! Lehké kulhání přece neznamenalo, že ho nese! Dařilo se mu udržet si dobrou náladu, brát drsné s hladkým a nestěžovat si. Proč to nedokáže ona?

Uvnitř hradeb se v šedém ranním světle leskly bílé střechy a zdi, kupole a věže s úzkými barevnými proužky, ztělesnění klidu. Nerozeznal mezery, kde byly budovy vypálené do základů. Širokou klenutou bránou na Velké severní silnici do města proudily vysoké selské vozy s volským spřežením. Lidé se vydávali na trh s tím, co ještě měli koncem zimy na prodej, a mezi nimi se ocitla karavana velkých kupeckých povozů s plachtami nahoře, tažených šesti či osmispřežím koní, se zbožím sebraným Světlo ví kde. Sedm dalších karavan, od čtyř do deseti vozů, stálo vedle silnice a čekalo, až strážní v bráně dokončí prohlídku. Dokud svítilo slunce, obchod se nikdy úplně nezastavil, ať už městu vládl kdokoliv, pokud se skutečně nebojovalo. A občas se úplně nezastavil ani pak. Proud lidí v opačném směru tvořili hlavně Seanchané, vojáci ve vyrovnaných řadách, v článkované zbroji s barevnými pruhy a s přílbami připomínajícími hlavy obrovského hmyzu, někteří pochodovali, jiní jeli na koních, a šlechtici, ti se vždycky vezli, ve zdobených pláštích a plisovaných jezdeckých šatech, s krajkovými závoji nebo v baňatých kalhotách a dlouhých kabátech. Z města se ještě i nyní vypravovali seanchanští osadníci, jeden vůz za druhým naplněný sedláky a řemeslníky, s nástroji svého řemesla. Osadníci se vydávali dál, jakmile vystoupili z lodí, ale potrvá týdny, než budou všichni pryč. Byla to mírumilovná scéna, všední a obyčejná, pokud si člověk nevšímal toho, co leželo za ní, ale pokaždé, když se dostali na místo, odkud uviděl bránu, v duchu se vrátil k noci před šesti dny a byl znovu tam, právě u té brány.

Když mířili městem od Tarasinského paláce, bouře zesílila. Lilo jako z konve, déšť bušil do ztemnělého města, dláždění koním klouzalo pod kopyty a od Bouřlivého moře se hnal vyjící vítr, vrhající dešťové kapky takovou silou, až byly jako kamínky z praku, a trhal jim za pláště, takže udržet se aspoň trochu v suchu bylo zhola nemožné. Měsíc zakrývaly mraky a záplava vody jako by pohlcovala světlo luceren, které nesli Blaeric a Fen, jdoucí pěšky před ostatními. Pak dorazili k dlouhému průchodu pod městskou hradbou, kde se mohli aspoň trochu ukrýt, přinejmenším před deštěm. Ve vysokém tunelu zněl vítr pronikavě jako flétna. Strážní u brány čekali těsně před východem z průchodu, byli čtyři a také měli lucerny na tyčích. Další tucet, polovina z nich Seanchané, měl halapartny, s nimiž mohli zasáhnout i jezdce, nebo ho stáhnout ze sedla. Dva Seanchané se sundanými přílbami vyhlíželi z osvětlených dveří strážnice, zabudované do bíle omítnuté zdi, a tančící stíny za nimi prozrazovaly, že jich tam je víc. Příliš mnoho, aby se přes ně v tichosti probojovali, možná příliš mnoho, aby se přes ně probojovali vůbec. Tedy aniž by mu všechno nevybouchlo do obličeje jako ohňostrůjcovská rachejtle.

Strážní neznamenali nebezpečí, alespoň ne hlavní. Kolem mužů ve dveřích strážnice prošla vysoká obtloustlá žena v tmavě modrých šatech a na rozdělených, po kotníky dlouhých sukních měla červené štítky se stříbrem vyšívanými blesky. V levé ruce držela stočené dlouhé vodítko ze stříbřitého kovu a volný konec ji spojoval s prošedivělou ženou v tmavošedých šatech, jež ji následovala ven s dychtivým úsměvem. Mat věděl, že tu budou. Seanchané teď měli sul’dam a damane u všech bran. Uvnitř mohl být dokonce další párek nebo dva. Nehodlali dopustit, aby jim ze sítí unikla jediná žena, která dokáže usměrňovat. Stříbrný medailonek s liščí hlavou, který měl pod košilí, ho zastudil na prsou. Neohlašoval, že někdo poblíž drží jedinou sílu, jen v sobě nahromadil chlad, a on sám byl příliš prochladlý, aby ho ohřál, ale stejně dál čekal na to první. Světlo, dneska v noci žongloval s rachejtlemi, a zapálenými!

Strážní by se možná divili, že šlechtična opouští Ebú Dar uprostřed noci, s víc než tuctem sloužících a řádkou soumarů, ukazujících na delší cestu, jenomže Egeanin byla urozená, na plášti měla vyšitého orla s rozepjatými černobílými křídly a na červených jezdeckých rukavicích delší prsty, aby se jí tam vešly nehty. Obyčejní vojáci se urozených neptali, co hodlají dělat, dokonce ani nižších urozených. Což neznamenalo, že nebylo třeba vyřídit žádné formality. Město mohl opustit každý, kdykoli si přál, ale pohyb damane Seanchané zaznamenávali, a v doprovodu jely tři, s hlavami sklopenými a tvářemi zakrytými kapucemi šedých plášťů, spojené stříbrným a’damem se sul’dam na koních.

Obtloustlá sul’dam kolem nich prošla, aniž by se na ně pořádně podívala, a kráčela dál tunelem. Její damane si však každou ženu pozorně prohlédla a zjišťovala, jestli dokáže usměrňovat. Když se zastavila vedle poslední damane na koni a lehce se zamračila, Mat zadržel dech. I se svým štěstím by si nevsadil na to, že by ta Seanchanka nepoznala bezvěkou tvář Aes Sedai, pokud by se podívala pod kapuci. Jako damane byly drženy i Aes Sedai, ale jaké byly šance, že všechny tři, které s sebou měla Egeanin, budou bývalé Aes Sedai? Světlo, jaké byly šance, že někdo níže urozený bude vlastnit tři damane!

Obtloustlá žena mlaskla, jako člověk mlaská na oblíbeného psa, a škubla za a’dam a damane ji následovala dál. Mat se pomalu bál, že se začne dusit. V hlavě se mu zase začaly otáčet kostky a dost hlasitě, aby přehlušily občasné zadunění hromu v dálce. Něco se vzápětí zvrtne, věděl to.

Důstojník stráže, urostlý Seanchan s očima šikmýma jako Saldejec, ale světlou, medově hnědou pletí, se zdvořile uklonil a pozval Egeanin do strážnice na pohár svařeného vína, než úředník zapíše informace ohledně damane. Každá strážnice, jakou kdy Mat viděl, byla strohá, ale ve světle lamp, které bylo vidět ve střílnách, vypadala tahle téměř lákavě. Mouše nejspíš připadala lákavá i láčkovka. Byl rád, že mu z kapuce kape voda a stéká mu po obličeji, takže nebylo vidět, jak se potí úzkostí. Uchopil jeden ze svých vrhacích nožů, který měl v pouzdře na ranci, přehozeném přes sedlo před sebou. Když ho měl takhle naplocho, vojáci by si ho neměli všimnout. Cítil, jak žena, v tom ranci zabalená, pod jeho rukama dýchá, a cítil napětí v ramenou, jak čekal, že se pokusí zavolat o pomoc. Selucia držela koně vedle něj a dívala se po něm zpod své kapuce. Zlatý cop měla zastrčený, aby nebyl vidět, a když sul’dam a damane procházely kolem, ani se po nich nepodívala. Stačilo by, aby vykřikla ona a vypustila tak lišku do kurníku. Mat myslel na nůž, kvůli němuž obě ženy mlčely – musely uvěřit, že je dost zoufalý nebo dost bláznivý, aby ho použil – ale nemohl si být jistý. Té noci bylo tolik věcí, jimiž si nemohl být jistý, tolik toho šlo šejdrem.

Vzpomínal si, jak zadržoval dech a říkal si, že si někdo všimne, že ranec před ním je bohatě vyšívaný, a zeptá se, proč ho nechává na dešti, říkal si to a proklínal se, že sebral závěs ze stěny, protože ho měl po ruce. Ve vzpomínkách se všechno zpomalilo. Egeanin sesedla a hodila otěže Domonovi, který je chytil v sedle a uklonil se. Domon měl kapuci odhrnutou natolik, aby bylo vidět, že má hlavu na jedné straně vyholenou a zbývající vlasy spletené do copu. Z krátkého vousu mu kapala voda, nicméně se mu dařilo zachovávat správnou nadutost só’džin, dědičných vrchních sluhů urozených, a tudíž téměř rovných urozeným. Rozhodně stál výš než obyčejný voják. Egeanin se ohlédla na Mata a jeho břímě, tvář jako zamrzlou masku, jež mohla vypadat jako povýšenost, pokud člověk nevěděl, že je k smrti vyděšená tím, co páchají. Vysoká sul’dam a damane se rychle vracely, jak dokončily prohlídku. Vanin, těsně za Matem, vedoucí jednu řádku soumarů a jako vždy sedící na koni jako hromada loje, se naklonil ze sedla a odplivl si. Mat nevěděl, proč si zvlášť pamatuje tohle, ale pamatoval. Vanin plivl a ozvaly se trubky, z dálky někde za nimi. Z jižní části města, kde muži hodlali zapálit seanchanské zásoby, uložené podél Přístavní silnice.

Důstojník stráže při zvuku trub zaváhal, ale náhle se ve městě rozezněl zvon, pak další a ve chvilce to vypadalo, že nocí na poplach zvoní stovky zvonů. Po černé obloze začalo létat mnohem víc blesků než za bouře, byly modrostříbrné a bušily do hradeb. Tehdy se z města ozval i křik a jek.

Mat chvíli proklínal hledačky větru, že začaly dřív, než mu slíbily. Ale uvědomil si, že kostky se mu v hlavě zastavily. Proč? Nejradši by začal klít, neměl však čas ani na to. Vzápětí už důstojník pobízel Egeanin zpět do sedla a spěšně vykřikoval rozkazy na muže, kteří se hrnuli ze strážnice. Jednoho poslal do města, aby zjistil, kvůli čemu vypukl ten poplach, a ostatní řadil tak, aby zvládli každou hrozbu, ať zevnitř, či zvenčí. Obtloustlá žena běžela se svou damane k vojákům spolu s další dvojicí žen propojených a’damem, které vyběhly ze strážnice. A Mat a ostatní vyrazili cvalem do bouře, s sebou vezli tři Aes Sedai, z toho dvě uprchlé damane, a unesenou dědičku seanchanského Křišťálového trůnu, zatímco za jejich zády se nad Ebú Darem strhla ještě mnohem horší bouřka. Blesků víc než stébel trávy...

Mat se zachvěl a vrátil se do přítomnosti. Egeanin se na něj mračila a rozčileně do něj strčila. „Milenci ruku v ruce nespěchají,“ zamumlal. „Ti se... procházejí.“ Ohrnula nos. Domona musela láska úplně zaslepit. Nebo dostal moc ran do hlavy.

Na každý pád měli to nejhorší za sebou. Mat doufal, že dostat se z města bude nejhorší. Od té doby se kostky neozvaly. To bylo vždycky špatné znamení. Stopu mátl, jak nejlíp uměl, a byl si jistý, že oddělit zrno od plev by dokázal jen stejný šťastlivec jako on. Hledači šli po Egeaninině stopě už před onou nocí a teď ji budou hledat taky pro krádež damane, ale úřady budou očekávat, že pojede co nejrychleji pryč a už je na legue daleko od Ebú Daru, a ne že bude sedět hned za městem. S Tuon ji nespojovalo nic jiného než náhodné načasování. Stejně jako s Matem, a to bylo důležité. Tylin proti němu mohla taky vznést obvinění – žádná žena neodpustí muži, že ji svázal a strčil pod vlastní postel, i když to sama navrhla – a přece, s trochou štěstí, ho nemohli spojovat s ničím z toho, co se té noci stalo. S trochou štěstí po něm kromě Tylin nikdo jiný ani nevzdechne. Svázat královnu jako prase na trh obvykle stačilo na popravčí sekeru, ale vedle zmizení Dcery Devíti měsíců to bylo stejně důležité jako plesnivá cibule, a co mohla mít Tylinina tretka společného s tímhle? Stále ho žralo, že ho považovali za příživníka – horší, za mazlíčka! – ale mělo to své výhody.

Myslel si, že je v bezpečí – alespoň před Seanchany – jedna věc mu však dělala větší starosti než trn v patě. No, několik věcí, a většina vycházela ze samotné Tuon, ale tohle byla zvlášť velká věc. Tuonino zmizení mělo být stejně šokující, jako kdyby v poledne zmizelo slunce, ale nikdo nespustil poplach. Nikdo! Žádné vyhlašování odměn či nabídek výkupného, žádní vzteklí vojáci, prohlížející každý vůz a káru na míle kolem města a cválající krajinou, aby propátrali každou díru, kde by tu ženu mohl někdo ukrýt. Ty staré vzpomínky mu prozrazovaly něco o hledání unesených členů královských rodin, ale kromě věšení a lodí spálených v přístavu se nic mimo Ebú Dar nezměnilo. Egeanin tvrdila, že hledání bude probíhat v naprostém utajení, že mnoho Seanchanů ani neví, že je Tuon pryč. Podle ní by to způsobilo šok říši a znamenalo by to špatné znamení pro návrat a ztrátu sei’taer, a mluvila, jako by věřila každému slovu, Mat to ale odmítal brát vážně. Seanchané byli divní, ale tak divný nemohl být nikdo. Z ticha kolem Ebú Daru mu naskakovala husí kůže. V tom tichu cítil past. Když dorazili na Velkou severní silnici, byl rád, že je město skryté za nízkými vršky.

Silnice byla široká, hlavní obchodní spojnice, dostatečně široká, aby se tu netlačilo ani pět nebo šest povozů vedle sebe, s povrchem po stovkách let provozu udusaným tak, že byl tvrdý téměř jako kameny, jež byly na krajích. Mat a Egeanin spěchali na druhou stranu. Noal se jim držel za patami. Všichni se vyhýbali kupecké karavaně, jedoucí do města a strážené zjizvenou ženou a deseti tvrďáky v kožených vestách s našitými kovovými kolečky, a řádce podivně tvarovaných osadnických vozů, které se vepředu a vzadu zvedaly do špiček, mířících na sever a tažených koňmi, mezky nebo voly. Mezi vozy poháněli bosí chlapci stádo čtyřrohých koz s dlouhou černou srstí a velkých bílých krav s laloky. Jeden muž vzadu za vozy, v baňatých modrých spodkách a kulaté červené čapce, vedl na silném provaze za kroužek v nose mohutného býka s velkým hrbem. Nebýt šatů, mohl být z Dvouříčí. Muž si prohlédl Mata a ostatní, jdoucí stejným směrem, jako by už už chtěl promluvit, ale pak potřásl hlavou a bez ohlédnutí se plahočil dál. Kvůli Matovu kulhání nešli moc rychle a osadníci postupovali sice pomalu, avšak bez zastávky.

Egeanin se hrbila a volnou rukou si pod bradou přidržovala šátek, a teď si dlouze vydechla a uvolnila sevření, jak Matovi svírala bok tak silně, až ho to skoro bolelo. Po chvíli se narovnala a zamračila se za sedlákem, jako kdyby se za ním chtěla rozběhnout a zmlátit jej i jeho býka. A jako kdyby už to nebylo dost zlé, jakmile byl sedlák dvacet kroků daleko, zamračila se stejně na oddíl seanchanských vojáků, pochodujících středem silnice tempem, kterým osadníky brzy dohoní. Byly tady asi dvě stovky mužů ve čtyřstupu a za nimi následovala nesourodá sbírka mezky tažených vozů zakrytých pevně uvázanými plachtami. V čele zástupu jelo půl tuctu důstojníků na skvělých koních s přílbami s tenkými chocholy, jež jim zakrývaly celý obličej kromě očí. Důstojníci se nedívali napravo nalevo a červené pláště měli úhledně rozložené přes kropíře koní. Za důstojníky jel korouhevník a na korouhvi byl znak, který vypadal jako stylizovaná stříbrná hlavice šípu nebo možná kotva překřížená dlouhým šípem a klikatým bleskem ve zlatě, s nápisem a číslicemi dole, jež Mat nerozeznal, protože vítr praporem pořád cloumal sem a tam. Muži na zásobovacích vozech měli tmavomodré kabáty a spodky a čtvercové červenomodré čapky, avšak vojáci byli ještě pompéznější než většina ostatních Seanchanů. Na článkované zbroji měli modré pruhy, dole se stříbřitě bílými proužky, a červené pruhy se zlatožlutými proužky, a přílby měli pomalované všemi čtyřmi barvami, takže připomínaly hlavy děsivých pavouků. Na každé přílbě vepředu byl připevněný velký odznak s kotvou – Mat usoudil, že to musí být kotva – šípem a bleskem a všichni vojáci kromě důstojníků měli u pasu zvratný luk s toulcem ježícím se šípy na opasku naproti krátkému meči.

„Lodní lučištníci,“ zabručela Egeanin, mračící se na vojáky. Volnou ruku odtáhla od šátku, ale měla ji zaťatou v pěst. „Hospodští rváči. Když zůstanou na břehu příliš dlouho, vždycky nadělají problémy.“

Matovi připadali dobře vycvičení. Navíc nikdy neslyšel o vojácích, kteří by se nervali, zvlášť když byli opilí nebo znudění, a nudící se vojáci obvykle pili. V koutku mysli si říkal, jak daleko asi nesou ty luky, ale to bylo jen tak mimochodem. Se seanchanskými vojáky nechtěl mít nic do činění. Být po jeho, už by nikdy neměl nic do činění s žádnými vojáky. Tak daleko ale jeho štěstí zřejmě nikdy nesahalo. Osud a štěstí naneštěstí nebyly totéž. Usoudil, že nejvýš dvě stě kroků. Dobrá kuše byla lepší, nebo dvouříčský luk.

„Nejsme v hospodě,“ pronesl skrze zaťaté zuby, „a teď se zrovínka nervou. Tak nezačínejme žádnou rvačku jenom proto, že ses lekla, že by s tebou mohl promluvit nějakej sedlák.“ Se zaťatými zuby po něm šlehla pohledem, který byl dost tvrdý, aby mu rozrazil lebku. Jenže to byla pravda. Bála se otevřít pusu, kdykoliv byl nablízku někdo, kdo by mohl poznat její přízvuk. Podle jeho názoru to bylo moudré opatření, ale ji to všechno rozčilovalo. „Jestli se na ně budeš dál takhle mračit, tak támhleten korouhevník začne mít plno otázek. Ženy kolem Ebú Daru jsou vyhlášený svou ctností,“ lhal, až se mu od pusy prášilo. Co mohla vědět o místních zvycích?

Úkosem se po něm podívala – možná se snažila přijít na to, co znamená ctnostný – ale přestala se škaredit na lučištníky. Teď vypadala spíš připravená kousat, místo praštit.

„Ten chlapík byl tmavej jako Atha’an Miere,“ zamumlal nepřítomně Noal a hleděl na vojáky. „Tmavej jako Shařan. Ale přísahal bych, že měl modrý oči. Už jsem takový viděl, ale kde?“ Pokusil se přetřít si spánky, ale málem se při tom praštil do hlavy bambusovým prutem. Udělal krok, jako by se chtěl toho chlapíka zeptat, kde se narodil.

Mat ho bleskurychle uchopil za rukáv. „Vracíme se k cirkusu, Noale. Hned. Vůbec jsme neměli odcházet.“

„Já to říkala,“ prohlásila Egeanin s rázným kývnutím.

Mat zaúpěl, ale nezbývalo mu nic jiného než pokračovat v chůzi. Už měli být dávno pryč. Jen doufal, že nečekal příliš dlouho.