Křižovatka soumraku

16 Předmět vyjednávání

Ranní slunce teprve dřepělo na obzoru a část Tar Valonu stále zůstávala v šedivém stínu, ale sníh se všude jasně blyštěl. Město samo jako by se za bílými hradbami lesklo. Na hradbách hrdě vlály praporce, ale Egwain, sedící na svém grošákovi na břehu řeky nad městem, připadalo vzdálenější, než doopravdy bylo. Erinin se tu rozšiřovala, na druhý břeh to bylo víc než dvě míle, a Alindrelle Erinin a Osendrelle Erinin, obtékající ostrov, byly každá míli široká, takže to vypadalo, že Tar Valon sedí uprostřed obrovského jezera a je nedosažitelný i přes mohutné mosty klenoucí se vysoko nad vodami, aby pod nimi mohly proplouvat lodě. Sama Bílá věž, silný, jako kost bílý sloup stoupající ze středu města do neuvěřitelné výšky, v ní vyvolávala stesk po domově. Ne po Dvouříčí, ale po Věži. Tam teď byl její domov. Její pozornost upoutal chochol kouře, slabá černá čárka stoupající z protějšího břehu za městem, a ona se zaškaredila. Daišar zadupal, ale ona ho poplácala po krku a kůň se uklidnil. Na uklidnění jezdkyně by však bylo třeba víc. Stesk po domově byl jenom maličkost ve srovnání s ostatním.

S hlubokým povzdechem položila otěže na vysokou sedlovou hrušku a zvedla dlouhý mosazný dalekohled. Plášť jí sklouzl z ramene, ale ona si nevšímala chladu, i když jí od úst stoupala pára. Rukou zaclonila dalekohled před sluneční září. V dalekohledu k ní městské hradby přiskočily blíž. Soustředila se na dlouhé, zaoblené ruce Severního přístavu, jež se natahovaly proti proudu. Na hradbách kolem přístavu se pohybovali lidé, ale na takovou vzdálenost stěží rozeznala muže od žen. Přesto byla ráda, že na sobě nemá sedmipruhou štolu a že má tvář schovanou pod kapuci, čistě pro případ, že by tam někdo měl silnější dalekohled než ona. Široké ústí lidmi postaveného přístavu bylo přehrazené těžkým železným řetězem, jenž visel napjatý několik stop nad vodou. Maličké tečky na vodě před přístavem, vodní ptáci na lovu, dodávaly řetězu měřítko. Jeden krok dlouhý článek řetězu by museli zvedat dva muži. Mohla by pod ním podklouznout pramice, ale žádné trochu větší plavidlo nemohlo do přístavu vplout bez dovolení Bílé věže. Řetěz byl pochopitelně určen k tomu, aby zadržel nepřátele venku.

„Támhle jsou, matko,“ ozval se urozený pán Gareth, a ona odložila dalekohled. Její generál byl podsaditý muž v prostém kyrysu a obyčejném hnědém kabátci bez kousku zlata či výšivky. Tvář za mřížkou hledí měl upřímnou a ošlehanou větrem a celkově působil uklidňujícím dojmem. Stačilo jen se na Garetha Brynea podívat a člověk věděl, že kdyby se před ním otevřela Jáma smrti, on by ovládl svůj strach a udělal, co by bylo zapotřebí. A lidé by ho následovali. Na jednom bojišti za druhým dokazoval, že jít za ním je cestou k vítězství. Bylo dobré mít ho na své straně. Egwain se podívala, kam ukazuje.

Za ohybem řeky nad Tar Valonem se objevilo pět, šest – ne, sedm – říčních korábů. Plavidla byla velká, jak už říční koráby bývají, se třemi stěžni a trojúhelníkovými plachtami, do nichž se opíral vítr, a dlouhá vesla se nořila do modrozelených vod, aby jim dodala větší rychlost. Všechno na nich hovořilo o spalující touze po rychlosti, touze dosáhnout Tar Valonu hned! Řeka tu byla dost hluboká, takže lodě mohly plout blízkou břehu, ale tyto pluly za sebou uprostřed Erinin, jak jen to bylo ve větru a proudech možné.

Ve skutečnosti se lidé na palubě neměli čeho bát, pokud se drželi mimo dostřel. Pravda, z místa, kde stála, by mohla všechny lodě zapálit nebo jim prostě udělat díru do trupu a potopit je. Stačila by chvilka. To by ale znamenalo, že se všichni na palubě utopí. Proud tu byl silný, voda jako led a na břeh to bylo daleko i pro někoho, kdo uměl dobře plavat. Ale i jediný mrtvý by znamenal, že by jedinou sílu použila jako zbraň. Snažila se žít, jako by ji již vázaly tři přísahy, a přísahy chránily ty na palubě před ní i všemi ostatními sestrami. Sestra, která složila přísahu na hůl přísah, by se nedokázala přimět použít potřebná tkaniva, možná by je ani nedokázala vytvořit, pokud by nedokázala sama sebe přesvědčit, že jí z těch lodí hrozí bezprostřední nebezpečí. Jenže to si očividně nemysleli ani kapitáni, ani posádky.

Když se koráby přiblížily, nesl se přes vodu mohutný křik. Hlídky na stěžních si jí a Garetha všimly a bylo jasné, že ji považují za Aes Sedai se strážcem. Nebo alespoň kapitáni nechtěli riskovat, že jimi nejsou. Vesla zrychlila. O trošku, ale veslaři se řádně nadřeli, aby to dokázali. Žena na zadní palubě prvního korábu, nejspíš kapitán, mávala rukama, jako by žádala větší úsilí, a hrstka mužů začala pobíhat po palubě a dotahovat a povolovat lana, aby změnili nastavení plachet, i když Egwain neviděla, že by tím něčeho dosáhli. Na palubách nebyli jenom lodníci. Muži se tlačili u zábradlí a někteří měli dalekohledy. Jiní zřejmě odměřovali, jak daleko jim ještě zbývá do bezpečí přístavu.

Napadlo ji, že těsně nad každým plavidlem setká světlici, která se rozprskne třeba s hlasitým prásknutím. To by mělo stačit, aby si každý na palubě, kdo má aspoň trochu mozku, uvědomil, že je nezachrání ani rychlost, ani vzdálenost, jen snášenlivost zrozená ze tří přísah. Měli by vědět, že jsou v bezpečí kvůli Aes Sedai. Ztěžka si vydechla, zavrtěla hlavou a v duchu se napomenula. To prosté tkanivo by také přitáhlo pozornost z města, a určitě víc než jedné sestry. Sestry poměrně často chodívaly na břeh a zíraly na Tar Valon a věž. I kdyby jedinou reakcí na její světlici byla ukázka síly, takový souboj by bylo těžké zarazit. Jakmile by jednou začal, věci by se snadno mohly vymknout kontrole. Už tak k tomu bylo příliš mnoho příležitostí, a posledních pět dní se situace ještě zhoršila.

„Od chvíle, co jsme dorazili, nepustil správce přístavu dál víc než osm devět lodí naráz,“ poznamenal Gareth, když se první plavidlo dostalo na jejich úroveň, „ale kapitáni zřejmě vypracovali načasování. Brzy se objeví další várka a dorazí do města v době, kdy si věžová garda bude jistá, že ti muži se skutečně chtějí přidat k vojákům. Jimar Chubain je dost chytrý, aby si dal pozor a nepustil do města nikoho, kdo by tam být neměl. V přístavu má víc gardistů než kdekoliv jinde kromě ve strážních věžích na mostech. Jinde jich moc není, co jsem zjistil. To se ale změní. Lodě sem i do Jižního přístavu připlouvají od úsvitu do soumraku. Tyhle zřejmě nepřepravují tolik vojáků jako ostatní. Každý plán je skvělý, dokud na něj nedojde, matko, ale pak ho musíš přizpůsobit okolnostem nebo se nechat zadupat do země.“

Egwain rozčileně frkla. Na těch sedmi lodích muselo být nejméně dvě stě cestujících. Několik z nich mohli být kupci či další nevinní poutníci, ale vycházející slunce se odráželo od přileb, kyrysů a ocelových koleček našitých na kožené kazajky. Kolik lodí připlouvalo každý den? Na každý pád do města proudili muži, aby se dali do služeb vrchního kapitána Chubaina. „Proč muži vždycky tolik chvátají, aby někoho zabili, anebo se nechali zabít?“ zamumlala podrážděně.

Urozený pán Gareth na ni klidně hleděl. Seděl na svém velkém ryzákovi s bílou lysinkou jako socha. Občas si myslela, že trošku ví, co k tomuto muži cítí Siuan. Občas ji napadlo, že by stálo za to ho polekat, jen aby ho viděla polekaného.

Naneštěstí znala odpověď na svou otázku tak dobře jako on. Aspoň co se týkalo mužů vojáků. Ano, existovala spousta mužů, kteří spěchali podpořit či bránit věc, již považovali za správnou, jiní hledali dobrodružství, ať už za ně považovali cokoliv, ale prostým faktem bylo, že nošením píky či oštěpu si mohl muž vydělat za den dvakrát víc než chozením za pluhem jiného muže a ještě o polovinu víc, když uměl jezdit dost dobře, aby se mohl dát k jezdectvu. Kušištníci a lučištníci byli někde mezi tím. Muž, jenž pracoval pro jiného, mohl snít o tom, že jednou bude mít vlastní statek či krám nebo že vydělá dost, aby si ho mohli pořídit jeho synové, ale určitě slyšel tisíc příběhů o mužích, kteří byli pět nebo deset let u vojska a vrátili se domů dost bohatí, aby se mohli zařídit pro sebe, příběhy o obyčejných mužích, z nichž se stali generálové či páni. Pro chudáka, řekl Gareth bez obalu, může být pohled přes hrot píky lepší než pohled na zadek tažného koně, patřícího někomu jinému. I když bylo mnohem pravděpodobnější, že ho píka zabije dřív, než si vyslouží slávu a bohatství. Byl to trpký pohled na věc, avšak Egwain usoudila, že právě takhle získala své vojáky. Protože na každého muže, který chtěl, aby uchvatitelka opustila amyrlinin stolec, na každého, který si byl alespoň jistý, kdo Elaida je, se jich deset, pokud ne sto, přidalo kvůli žoldu. Muži na lodích zvedali ruce, aby strážím na přístavní hradbě ukázali, že nedrží zbraně.

„Ne,“ řekla a urozený pán Gareth si povzdechl. Dál mluvil klidně, ale jeho slova příliš upokojující nebyla.

„Matko, dokud zůstanou přístavy otevřené, bude Tar Valon jíst lépe než my, a místo aby věžová garda slábla hlady, bude větší a silnější. Tuze pochybuji, že Elaida nechá Chubaina, aby na nás zaútočil, jakkoliv bych si přál, aby to udělala. Každý den, co tu čekáš, se jenom zvyšuje účet v krvi, který budeme nakonec muset zaplatit. Nech sestry, ať mě a moje muže přenesou za hradby, a můžu Tar Valon dobýt. Nebude to čisté. To není nikdy. Ale můžu pro tebe město získat. A zemře míň lidí, než když budeš otálet.“

Stáhl se jí žaludek, až skoro nemohla dýchat. Pečlivě, krok za krokem, provedla cvičení novicek, aby se uklidnila. Břeh zadržuje řeku a vede ji bez ovládání. Uklidnila se.

Příliš mnoho lidí začalo chápat, jakou výhodu mají průchody, a jistým způsobem z nich byl Gareth nejhorší. Jakmile zjistil, že průchod dokáže přenést víc než malou skupinku lidí naráz, pochopil důsledky. Ani velké hradby Tar Valonu, ležící mimo dosah těch největších obléhacích strojů, by proti vojsku, které dokáže cestovat, nebyly větší překážkou než papír. Ale i kdyby to nedošlo Garethu Bryneovi, jiní lidé se toho nápadu chytí. Asha’mani to už očividně udělali. Válka byla vždy ošklivá a teď začínala být ještě ošklivější.

„Ne,“ zopakovala. „Vím, že než tohle skončí, budou umírat lidé.“ Světlo jí pomáhej, viděla je umírat a stačilo jen zavřít oči. Pokud se rozhodne špatně, zemře jich mnohem víc a nejen tady. „Ale musím udržet Bílou věž naživu – do Tarmon Gai’donu – aby stála mezi světem a asha’many – a Věž zemře, jestli se sestry začnou v ulicích Tar Valonu zabíjet navzájem.“ Už se to jednou stalo. Nesměla to dopustit podruhé. „Jestliže zemře Bílá věž, zemře naděje. Přece ti to nemusím pořád opakovat.“

Daišar zafrkal, pohodil hlavou a poskočil, jako by vycítil její rozčilení, ale ona mu rázně přitáhla otěže a vrátila dalekohled do koženého pouzdra, jež měla pověšené u sedla. Potápějící se ptáci se vzdali rybolovu a vzlétli, když se těžký řetěz, chránící Severní přístav, začal spouštět. Pod vodou bude dávno předtím, než se k ústí přístavu dostane první loď. Jak je to dlouho, co se do Tar Valonu dostala právě takto? Připadalo jí to velice dávno. V minulém věku. Na břeh tam ke správkyni novicek tenkrát vystoupila jiná žena.

Gareth s úšklebkem potřásl hlavou. Ale nikdy se nevzdával. On ne. „Musíš udržet Bílou věž naživu, matko, ale mým úkolem je předat ti ji. Tedy pokud se věci nezměnily a já o tom nic nevím. Vidím, jak si sestry šeptají a ohlížejí se přes rameno, i když nevím, co to znamená. Jestli Věž ještě chceš, dojde na útok, a lepší dříve nežli později.“

Náhle ráno jaksi potemnělo, jako by slunce zakryly mraky. Ať udělá cokoliv, mrtví se budou vršit jako sáhové dříví, ale ona musí udržet Bílou věž naživu. Musí. Když člověk nemá na vybranou, musí si vybrat nejmenší zlo.

„Už jsem tu viděla dost,“ prohlásila tiše. Naposledy se podívala na proužek kouře za městem a otočila Daišara k lesu sto kroků od řeky, kde mezi stále zelenými kalinami a holými buky a břízami čekal její doprovod.

Dvě stě mužů lehké kavalerie v kyrysech z vařené kůže nebo kabátech pošitých kovovými kolečky by na břehu řeky rozhodně připoutalo pozornost, avšak Gareth ji přesvědčil, že tyto muže s lehkými kopími a jezdeckými luky potřebuje. Ten kouř na protějším břehu nepochybně stoupal z hořících vozů či zásob. Byly to kapky, ale objevovaly se každou noc, občas jedna, jindy dvě či tři, až za úsvitu všichni ze všeho nejdřív hledali kouř. Zničit nájezdníky se zatím nedařilo. Kolem pronásledovatelů náhle vypukaly sněhové vánice nebo zavály mrazivé větry nebo stopy prostě najednou zmizely a sníh za posledním otiskem byl hladký, jako čerstvě napadaný. Podle pozůstatků tkaniv bylo jasné, že jim pomáhají Aes Sedai, a Elaida měla určitě muže a možná i sestry také na tomto břehu řeky. Jen máloco by Elaidu potěšilo víc než dostat do rukou Egwain z al’Vereů.

Nedoprovázeli ji pochopitelně jenom tito muži. Kromě Sheriam, její kronikářky, vyjela dnes ráno se šesti dalšími Aes Sedai, které si s sebou přivedly své strážce, pokud je měly, takže za sestrami čekalo osm mužů v barvoměnivých pláštích, které se ve větru vlnily, až z toho oči přecházely, a jinak díky nim části jezdců a koní jako by splývaly se stromy. Strážci věděli o hrozícím nebezpečí – přinejmenším od nájezdníků – a věděli, že jejich Aes Sedai jsou napjaté jako struny, a tak obhlíželi okolní les, jako by tady kavalerie vůbec nebyla. Jejich hlavní starostí bylo bezpečí jejich Aes Sedai, a to by nesvěřili nikomu jinému. Sarin, podsaditý muž s černými vousy a velmi širokými rameny, se držel u Nisao, drobné žluté sestry, a Jori dělal totéž s Morvrin, i když byl menší, stejně široký jako Sarin, ale i na Cairhieňana prcek. Tři strážci Myrelle, tedy ti, k nimž se odvažovala hlásit, stáli tak blízko, že aby mohla Myrelle odjet, musela by je odstrčit. Setagana, strážce Anaiyi, byl hubený a tmavý, krasavec, kde Anaiya byla obyčejná, a skoro se mu dařilo obklopit ji, i když byl sám. Tervail, s výrazným nosem a zjizvenou tváří, dělal totéž s Beonin. Carlinya žádného strážce neměla, což pro bílou nebylo nic zvláštního, ale muže si zpod kožišinou podšité kapuce prohlížela, jako by uvažovala o tom, že si nějakého pořídí.

Nedávno by Egwain váhala ukazovat se s těmito šesti ženami. Ona a Sheriam jí všechny z různých důvodů odpřisáhly věrnost, a ani ony, ani ona nechtěly, aby to někdo věděl či jen tušil. Skrze ně ovlivňovala události, nakolik to bylo možné, když ji všichni považovali jen za loutku, mladou amyrlin, kterou může věžová sněmovna používat, jak se jí zlíbí, a nikdo ji neposlouchá. Sněmovna tu iluzi ztratila, když ji donutila vyhlásit válku Elaidě, a konečně uznala, že tohle měly za lubem od chvíle, kdy uprchly z Věže, ale kvůli tomu se jen sněmovna a adžah ještě víc strachovaly, co udělá příště, a pokoušely se zajistit, aby to – ať to bude cokoli – bylo podle jejich. Přísedící velice překvapilo, když přijala jejich návrh, aby vytvořila radu, po jedné sestře z každého adžah. Rada jí měla sloužit moudrostí a zkušenostmi. Nebo si možná myslely, že jí úspěch s vyhlášením války stoupl do hlavy. Ona pochopitelně prostě řekla Morvrin, Anaiye a ostatním, aby zajistily, že vybrány budou ony, a ony si ve svých adžah uchovaly dost velký vliv, aby právě to dokázaly. Jejich rady poslouchala, i když se jimi neřídila vždy, už celé týdny, ale teď už aspoň nebylo nutné scházet se potají či si tajně vyměňovat zprávy.

Zatímco Egwain civěla na Věž, jejich skupinka se rozrostla.

Sheriam, s úzkou modrou štolou svého úřadu na svém plášti, se vzmohla na velmi formální úklonu ze sedla. Žena s ohnivými vlasy uměla být občas řádně formální. „Matko, přísedící Delana s tebou chce mluvit,“ řekla, jako by Egwain zavalitou šedou sestru, sedící na grošované kobyle skoro stejně tmavé jako Sheriamin černonohý kůň, neviděla. „Tvrdí, že je to ve velmi důležité věci.“ Nevlídnost v hlase prozrazovala, že jí Delana neprozradila, o co jde, což se Sheriam pochopitelně nelíbilo. Na své postavení velice žárlila.

„V soukromí, matko, prosím,“ vyhrkla Delana a shrnula si tmavou kapuci z vlasů barvy stříbra. Na ženu měla hluboký hlas, ale nezněl jí naléhavě jako u někoho, kdo musí hovořit o důležitých věcech.

Její přítomnost byla velikým překvapením. Delana Egwain ve věžové sněmovně často podpořila, když se přísedící dohadovaly, jestli to které rozhodnutí má vztah k válce s Elaidou. To znamenalo, že sněmovna musí stát za Egwaininými rozkazy, jako by měly větší konsenzus, a to se rozhodně nelíbilo dokonce ani sestrám, jež podporovaly válku, což znamenalo zase nekonečné dohadování. Chtěly Elaidu svrhnout, ale být po jejich, nedělala by sněmovna nic jiného, jenom by se hádala. Pravdou však bylo, že Delanina podpora nebyla vždy vítaná. Jeden den dokázala být ztělesněním šedé vyjednavačky usilující o dohodu a druhý den vznášela tak ostré námitky, až to každé přísedící v doslechu narovnalo páteř. Vědělo se o ní, že i jinak dokáže vypustit kočku do holubníku. Už třikrát požadovala, aby sněmovna formálně vyhlásila, že Elaida je černá adžah, což nevyhnutelně vedlo k trapnému tichu, dokud někdo nepožádal, aby bylo zasedání odročeno. Jen málokterá sestra byla ochotná bavit se o černém adžah otevřeně. Delana by se bavila o čemkoliv, od toho, jestli najdou vhodné šaty pro devět set osmdesát sedm novicek, po to, zda má Elaida mezi sestrami tajné příznivkyně, což bylo další téma, z něhož většina sester dostávala kopřivku. Z čehož vyvstávala otázka, proč si tak časně vyjela, a sama. Nikdy se k Egwain nepřiblížila, aby u toho nebyly další přísedící. Bledé oči měla stejně bezvýrazné jako aessedaiovskou tvář.

„Při jízdě,“ sdělila jí Egwain. „Budeme chtít trochu soukromí,“ dodala, když Sheriam otevřela pusu. „Zůstaň s ostatními.“ Kronikářka téměř hněvivě přimhouřila zelené oči. Byla dobrá kronikářka a dychtivá, přidala se k Egwain a netajila se s tím, že nemá ráda, když ji Egwain vyloučí ze svého rokování. Ať však byla rozčilená nebo ne, uklonila se. Sheriam ne vždycky věděla, kdo z nich dvou velí, teď jí to však bylo jasné.

Země se od řeky zvedala, ale nebyly tady obvyklé kopce, nýbrž vysokánský štít na západě, tak obrovský, až pro něj bylo jméno hora téměř zneuctěním. Dračí hora převyšovala všechno ostatní včetně Páteře světa. V poměrně ploché krajině kolem Tar Valonu její vrchol s bílou čepičkou jako by dosahoval k nebesům, zvlášť když ze zubatého vrcholku stoupal tenký pramínek kouře jako právě teď. Tenký pramínek v té výšce musel být zblízka něčím zcela jiným. Stromy se vzdávaly už v polovině svahu Dračí hory a jejího vrcholu nikdy nikdo nedosáhl, i když úbočí prý byla plná kostí těch, kteří to zkoušeli. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč by se o to někdo vůbec pokoušel. Občas se dlouhý večerní stín hory natáhl až k městu. Lidé žijící v okolí byli zvyklí na to, že obloze dominuje Dračí hora, stejně jako byli zvyklí, že se nad městskými hradbami tyčí Bílá věž a je vidět na míle daleko. Obojí bylo nezměnitelnými prvky, jež tu byly odjakživa a vždycky budou. Životy lidí ovládaly úroda a řemesla, ne hory či Aes Sedai.

V maličkých vískách po deseti dvanácti domcích s doškovou či břidlicovou střechou, i ve větších vesnicích se stovkou stavení, se děti hrající si ve sněhu nebo nosící vědra od studny zastavovaly a s otevřenou pusou civěly na vojáky jedoucí po vyšlapané stezce, která tu nahrazovala silnici, když nebyla zrovna pod sněhem. Vojáci neměli žádné korouhve, ale pár z nich mělo na pláštích či rukávcích plamen Tar Valonu a zvláštní pláště strážců prozrazovaly, že alespoň některé z žen budou Aes Sedai. Dokonce i takhle blízko u města bylo donedávna vzácné vidět Aes Sedai a dětem se při pohledu na ně ještě doteď rozzářily oči. I když oni i samotní vojáci stáli hodně vysoko na seznamu zázraků. Většinu krajiny pokrývaly dvorce krmící Tar Valon, kamennými zídkami obehnaná políčka obklopovala rozlezlá stavení a vysoké kamenné nebo cihlové stodoly. Mezi nimi rostly stromy a mlází. Vesnické děti často běžely kousek podél silnice a skákaly ve sněhu jako zajíci. Zimní práce držely většinu dospělých doma a ti, kdož se odvážili ven, byli zabalení až po oči a na vojáky, strážce a Aes Sedai se skoro nepodívali. Blížilo se jaro a s ním orba a setí, a to nic, co dělaly Aes Sedai, neovlivnilo. Světlo dej ani neovlivní.

Mít stráž nemělo smysl, pokud člověk na cestě nečekal útok, a urozený pán Gareth nechal jet na čele, vzadu i na křídlech silné oddíly jezdců a sám vedl hlavní oddíl hned za strážci, kteří jeli těsně za patami Sheriam a „rady“. Vytvořili kolem Egwain velký kruh a ona si mohla představovat, že jede krajinou sama s Delanou, pokud se nedívala příliš pozorně. Místo aby na šedou sestru tlačila – zpátky do tábora bylo daleko a tam, kde by tkanivo mohl zahlédnout někdo nepovolaný, se nesměly průchody používat, takže měla spoustu času vyslechnout, co jí chce Delana říci – porovnávala statky, jež míjeli, s těmi ve Dvouříčí.

Snad ji k tomu přimělo, když si uvědomila, že Dvouříčí už pro ni není domovem. Přiznat si pravdu nemohla být zrada, ale ona si potřebovala Dvouříčí neustále připomínat. Člověk by mohl zapomenout, kdo je, když zapomene, odkud pochází, a dcera hostinského z Emondovy Role jí občas připadala cizí. Všechny tyto statky by v Emondově Roli vypadaly podivně, i když nedokázala říci přesně proč. Stavení měla jiný tvar a jiný sklon střechy. A ty byly častěji kryté břidlicí než došky, pokud se to dalo pod sněhem poznat. Pochopitelně ve Dvouříčí se poslední dobou objevovalo méně došků a víc kamenů a cihel než dříve. Viděla to v Tel’aran’rhiodu. Změny někdy přicházely natolik pomalu, že si jich člověk ani nevšiml, nebo příliš rychle pro klid jeho duše, ale přicházely neustále. Nic nezůstávalo stejné, i když si to člověk myslel. Nebo doufal, že to tak zůstane.

„Některé sestry si myslí, že se s ním spojíš jako se strážcem,“ poznamenala Delana znenadání. Klidně mohla vést obyčejný rozhovor. Zdánlivě se plně soustředila na kapuci, kterou si upravovala. Jezdila dobře, reagovala na pohyb své klisny zcela bez námahy, až to vypadalo, že si zvířete vůbec nevšímá. „Některé si myslí, že jsi to už udělala. Já nějaký čas žádného neměla, ale útěchou ti je už pouze vědomí, že tu tvůj strážce je. Pokud si vybereš toho pravého.“

Egwain zvedla obočí – byla na sebe hrdá, že na tu ženu neciví s otevřenou pusou, protože tohle bylo poslední téma, jaké by čekala – a Delana dodala: „Jde o urozeného pána Garetha. Tráví s tebou hodně času. Je o něco starší, než je obvyklé, ale zelené si často jako prvního strážce vybírají zkušenější muže. Vím, že jsi vlastně nikdy neměla žádné adžah, ale často na tebe myslím jako na zelenou. Zajímalo by mě, jestli se Siuan uleví, když se s ním spojíš, nebo jestli ji to spíš rozčílí. Občas si říkám, že to první, a pak zase to druhé. Jejich vztah, pokud se to dá nazývat vztahem, je tuze zvláštní, ale ona se tváří tak samozřejmě.“

„Na to se musíš zeptat Siuan.“ Egwainin úsměv působil poněkud kousavě. Stejně její tón. Sama tak zcela nechápala, proč jí Gareth Bryne nabídl svou věrnost, ale věžová sněmovna měla na práci určitě důležitější věci než klevetění jako selky u velkého prádla. „Můžeš říct, komu chceš, že jsem se s nikým nespojila, Delano. Urozený pán Gareth se mnou tráví čas, jak jsi to vyjádřila, protože jsem amyrlin a on je můj generál. To jim můžeš taky připomenout.“ Takže Delana ji považuje za zelenou. Toto adžah by si byla vyvolila, i když popravdě chtěla jenom jednoho strážce. Jenže Gawyn byl buď v Tar Valonu, nebo na cestě do Caemlynu, ale ať tak či tak, hned tak se k němu nedostane. Poplácala Daišara po krku, což bylo zbytečné, a snažila se dál usmívat, ne se mračit. Bylo příjemné na chvíli zapomenout mezi jiným i na věžovou sněmovnu. Díky ní pochopila, proč se Siuan jako amyrlin často chovala jako medvěd s bolavým zubem.

„Neřekla bych, že se z toho stala věc pro širší debaty,“ zahučela Delana. „Zatím. Přesto se sestry zajímají o to, jestli se spojíš se strážcem a s kým. Pochybuji, že by Gareth Bryne byl považován za moudrou volbu.“ Pootočila se v sedle, aby viděla dozadu. Na urozeného pána Garetha, pomyslela si Egwain, ale když se přísedící obrátila, tiše prohodila: „Sheriam jako kronikářka pochopitelně nikdy nebyla tvoje volba, ale musíš vědět, že i ostatní adžah poslala ostatní, aby na tebe také dohlížely.“ Její grošovaná šimla byla menší než Daišar, tudíž musela k Egwain vzhlížet, a ona se snažila, aby to tak nevypadalo. Její vodnaté modré oči náhle působily docela pronikavě. „Poté co jsi dokázala sněmovnu přimět, aby vyhlásila válku Elaidě, si některé sestry myslely, že ti možná radí i Siuan… až příliš dobře. Ale ona je stále naštvaná kvůli tomu, jak se změnily okolnosti, že? Nyní je považována za hlavního viníka Sheriam. V každém případě chtějí adžah menší varování, než vytáhneš další podobné překvapení.“

„Děkuji ti za varování,“ opáčila Egwain zdvořile. Viník? Dokázala sněmovně, že nebude její loutkou, a přesto většina přísedících chtěla dál věřit, že něčí loutkou je. Aspoň že žádná netušila pravdu o její radě. Musela v to doufat.

„Je tady další důvod, proč by ses měla mít na pozoru,“ pokračovala Delana a napětí v jejích očích usvědčovalo ze lži její lhostejný tón. Bylo to pro ni důležitější, než chtěla Egwain prozradit. „Můžeš si být jistá, že každá rada, kterou ti dají, pochází přímo od hlavy jejich adžah, a jak jistě víš, hlava adžah a jeho přísedící se ne vždycky shodují v názorech. Když je budeš poslouchat příliš, dostaneš se do rozporů se sněmovnou. Nezapomeň, že ne každé rozhodnutí se týká války, ale ty jistě chceš, aby občas rozhodla podle tebe.“

„Amyrlin by měla vyslechnout všechny strany, než učiní rozhodnutí,“ opáčila Egwain, „ale budu mít tvé varování na paměti, až mi budou dávat rady, dcero.“ Opravdu ji Delana považuje za hlupačku? Nebo se ji možná pokoušela rozčílit. V rozčilení lidé dělají ukvapená rozhodnutí a hrubá slova je občas velmi těžké vzít zpět. Neuměla si představit, kam Delana míří, ale když s ní přísedící nedokázaly manipulovat jedním způsobem, zkusily jiný. Od chvíle, kdy ji povýšily na amyrlin, se o tom, jak se vyhnout machinacím jiných, hodně naučila. Zhluboka dýchala a postupně se zase uklidnila. Poslední dobou už v tom měla cvik, až příliš.

Šedá k ní vzhlédla zpod kapuce a tvář měla dokonale vyrovnanou. Avšak bledě modré oči měla velmi pronikavé, jako nebozezy. „Snad bys měla zjistit, co si myslí o vyjednávání s Elaidou, matko.“

Egwain se skoro usmála. Delana se odmlčela schválně. Očividně se jí nelíbilo, že ji dcerou nazývá žena mladší než většina novicek. Mladší než většina žen, jež vycházely z Věže. Ale Delana sama byla příliš mladá na přísedící a nedokázala se ovládat tak dobře jako dcera hostinského. „A proč bych to měla zjišťovat?“

„Protože se toto téma ve sněmovně v posledních dnech objevilo. Nebyl to návrh, ale velmi nenápadně se o něm zmínily Varilin, Takima a také Magla. A Faiselle a Saroiyu zřejmě tuze zajímalo, co říkají.“

Klid neklid, v Egwain náhle zahlodal červíček hněvu, a rozdrtit ho nebylo snadné. Těch pět bylo přísedícími, ještě než se Věž rozdělila, avšak důležitější bylo, že byly rozdělené mezi dvě hlavní frakce usilující o ovládnutí sněmovny. Ve skutečnosti se rozdělily podle toho, zda šly za Romandou nebo Lelaine, a ty dvě by byly proti sobě, i kdyby to znamenalo, že se obě utopí. Také své stoupenkyně ovládaly železnou pěstí.

Egwain by klidně uvěřila, že ostatní události vyděsily, ne však Romandu a Lelaine. Už několik dní řeči o Elaidě a znovudobytí Věže téměř přerušily ustarané hovory o neuvěřitelně mocné a neuvěřitelně dlouhé erupci jediné síly. Skoro každá chtěla vědět, co ji způsobilo, a skoro každá se bála zjistit, co to bylo. Teprve včera se Egwain podařilo přesvědčit sněmovnu, že pro malý oddíl musí být bezpečné cestovat na místo, kde k erupci došlo – i pouhá vzpomínka na ni byla dostatečně silná, aby na to místo uměla prstem ukázat každá sestra – a většina sester zřejmě ještě sborově zadržovala dech, dokud se Akarrin a ostatní nevrátí. Každé adžah tam chtělo mít zástupkyni, ale Akarrin byla zřejmě jediná Aes Sedai, jež se přihlásila.

Ani Lelaine, ani Romandě to zřejmě nedělalo starosti. Byl to sice divoký a dlouhý projev jediné síly, ale došlo k němu daleko, a podle nich nenapáchal žádné škody. Byla-li to práce Zaprodanců, což bylo téměř jisté, šance, že sestry něco zjistí, byla mizivá, a možnost, že proti tomu dokážou něco podniknout, ještě menší. Plýtvání časem a námahou na nemožné věci nemělo žádný smysl, když měly přímo před sebou důležitější úkoly. Alespoň to tvrdily, a při tom skřípaly zuby, když si uvědomily, že spolu souhlasí. Souhlasily však i s tím, že Elaida musí být zbavena štoly a hole, Romanda stejně horlivě jako Lelaine, a jestli Lelaine rozzuřilo, že Elaida sesadila bývalou modrou z amyrlinina stolce, prohlášení, že se modré adžah rozpouští, ji přivedlo téměř k šílenství. Jestli dovolovaly řeči o vyjednávání… Nedávalo to smysl.

Poslední, co Egwain chtěla, bylo, aby Delana nebo kdokoliv jiný vytušil, že Sheriam a ostatní jsou víc než jen ovčáčtí psi, kteří na ni mají dohlížet, ale teď je ostře přivolala. Byly dost bystré, aby zachovávaly tajemství, jež bylo třeba zachovávat, protože jejich vlastní adžah by je stáhla z kůže, kdyby najevo vyšla jen polovina z toho všeho, a tak nijak nespěchaly, dojely blíž a rozestoupily se do kruhu kolem Egwain. Všechny měly na tváři masku aessedaiovské vyrovnanosti a trpělivosti. Egwain nařídila Delaně, aby zopakovala, co právě řekla. Přes původní žádost o soukromý rozhovor šedá nyní jenom letmo zareptala a uposlechla. A tím veškerá vyrovnanost a trpělivost skončily.

„To je šílené,“ vybuchla Sheriam, než ostatní stačily otevřít pusu. Mluvila rozzlobeně a možná také trochu vylekaně. Což bylo oprávněné. Její jméno bylo na seznamu těch určených k utišení. „Žádná si přece nemůže myslet, že takové jednání je možné.“

„Taky si to nemyslím,“ přisadila si Anaiya suše. Její obyčejný obličej patřil spíš selce než Aes Sedai a oblékala se velmi jednoduše, alespoň na veřejnosti, do modrého sukna, avšak svého ryzáka zvládala stejně snadno jako Delana svoji šimlu. Anaiyu mohlo rozrušit jenom máloco. Pochopitelně mezi přísedícími hovořícími o vyjednávání nebyla jediná modrá. Anaiya nevypadala zrovna na vojáka, ale pro modré toto byla válka na nože a o žádných ústupcích nemohlo být ani řeči. „Elaida se vyjádřila naprosto jasně.“

„Elaida jedná iracionálně,“ podotkla Carlinya a pohodila hlavou, až jí kapuce sklouzla na ramena a odhalila krátké tmavé kudrny. Podrážděně si kapuci zase nasadila. Carlinya dávala málokdy najevo sebemenší emoce, ale teď měla bledé líce téměř stejně zruměnělé jako Sheriam a do hlasu jí pronikl žár. „Nemůže přece věřit, že k ní teď přilezeme. A jak si může Saroiya myslet, že se spokojí s čímkoliv menším?“

„Nicméně Elaida požadovala, abychom k ní přilezly,“ zamumlala Morvrin štiplavě. Obvykle vypadala klidně, ale teď se tvářila kysele a baculaté ruce zatínala do otěží. Tolik se mračila na hejno strak, které vzlétly z březového háje, když jím projeli koně, až to vypadalo, že by měly popadat z oblohy. „Takima se občas ráda poslouchá. Musí mluvit, aby se slyšela.“

„Faiselle taky,“ dodala Morvrin temně a zuřivě se mračila na Delanu, jako by to byla její vina. Tato žena s olivovou pletí byla svou vzteklostí vyhlášená i mezi zelenými. „Nečekala bych, že od ní uslyším něco takového. Ještě nikdy se nechovala hloupě.“

„Nemůžu uvěřit, že to Magla může myslet vážně,“ prohlásila Nisao a všechny si je prohlížela. „Prostě nemůže. Například, a říkám to tuze nerada, ji Romanda drží tak pevně pod krkem, že Magla zakvičí, kdykoliv Romanda kýchne, a jediné pochybnosti, které Romanda má, se týkají toho, zda má být Elaida zmrskána, než bude poslána do vyhnanství.“

Delana se tvářila tak nezúčastněně, že musela skrývat samolibý úsměv. Očividně doufala, že vyvolá právě tuhle reakci. „Romanda drží Saroiyu a Varilin stejně pevně a Takima a Faiselle skoro neudělají krok bez Lelandina dovolení, ale stejně to řekly. Myslím však, že tvé rádkyně mají stejný pocit jako většina sester, matko.“ Uhladila si zelené rukavičky a úkosem se podívala po Egwain. „Pokud budeš jednat rázně, mohla bys toto poupě uštípnout včas. Zřejmě budeš mít od adžah veškerou nutnou podporu. A ode mne ve sněmovně, pochopitelně, též. Postaví se za tebe dost přísedících, aby to udusily v zárodku.“ Jako by Egwain potřebovala podporu, aby toho dosáhla. Možná se jí Delana snažila zavděčit. Nebo se jenom snažila, aby to vypadalo, že podpora Egwain je její jedinou starostí.

Beonin jela mlčky, tiskla si k tělu plášť a upírala oči své kobyle mezi uši, ale najednou se otřepala. Díky vykuleným modrošedým očím obvykle vypadala vyplašená, ale teď jí oči zasvítily hněvem, jak se mračila na své společnice včetně Egwain. „Proč vyjednávání nepřipadá v úvahu?“ Sheriam překvapeně zamrkala a Morvrin opovržlivě otevřela pusu, ale Beonin pokračovala, a jak nyní svůj hněv soustředila na Delanu, její tarabonský přízvuk byl výraznější. „My dvě jsme šedé. My vyjednáváme, zprostředkováváme. Elaida ustanovila obtížné podmínky, ale to je na začátku vyjednávání časté. Můžeme sjednotit Bílou věž a zajistit všem bezpečí, jen kdybychom si promluvily.“

„My také soudíme,“ odsekla Delana, „a Elaida byla souzena.“ To nebyla tak docela pravda, ale výbuch Beonin ji zřejmě překvapil víc než ostatní. Z hlasu jí ukapával jed. „Třeba si chceš dojednat mrskání. Já tedy ne, a myslím, že jen málokterá jiná sestra s tebou bude souhlasit.“

„Situace se změnila,“ trvala na svém Beonin a téměř prosebně natáhla ruku k Egwain. „Elaida by nevydala to prohlášení ohledně Draka Znovuzrozeného, kdyby ho neměla pevně v rukou, ať tak nebo tak. To vzplanutí saidaru bylo varováním. Zaprodanci musí být v pohybu a Bílá věž musí –“

„Už dost,“ skočila jí Egwain do řeči. „Ty chceš začít vyjednávat s Elaidou? S přísedícími, jež jsou ještě ve Věži?“ opravila se. Elaida nikdy jednat nebude.

„Ano,“ souhlasila vášnivě Beonin. „Všechno se dá zařídit ke všeobecné spokojenosti. Vím, že dá.“

„Máš tedy mé svolení.“

Okamžitě začaly všechny kromě Beonin mluvit jedna přes druhou. Snažily se ji odradit, tvrdily, že je to šílenství. Anaiya křičela stejně hlasitě jako Sheriam a mávala rukama. Delaně vylézaly oči z důlků, jak byla strachy bez sebe. Několik vojáků začalo sestry sledovat stejně ostražitě jako dvorce, kolem kterých projížděli, a strážci se začali ošívat, i když rozhodně nepotřebovali pouta, aby poznali, že jejich Aes Sedai jsou podrážděné, ale zůstali na svých místech. Moudří muži nestrkají nos do toho, když Aes Sedai začnou zvyšovat hlas.

Egwain si křiku a gestikulace nevšímala. Zvážila všechny možnosti, jež ji napadly, jak ukončit zápas tak, aby Bílá věž byla zase jednotná. Celé hodiny o tom mluvila se Siuan, jež měla k sesazení Elaidy víc důvodů než ostatní. Kdyby to Věž zachránilo, Egwain by se byla vzdala Elaidě a zapomněla, jestli ta žena získala amyrlinin stolec právem, či nikoliv. Siuan při tom návrhu málem ranila mrtvice, přesto neochotně souhlasila, že záchrana Věže je důležitější než všechno ostatní. Beonin se tak krásně usmívala, až byl skoro hřích ji o ten úsměv připravit.

Egwain zesílila hlas natolik, aby ji bylo slyšet přes ostatní. „Zajdete za Varilin a ostatními, které Delana jmenovala, a zařídíte, aby se spojily s Bílou věží. Tyto podmínky jsem ochotná přijmout: Elaida abdikuje a odejde do vyhnanství.“ Protože Elaida by nikdy nepřijala zpět sestry, jež se proti ní vzbouřily. Amyrlin nemá co mluvit do toho, jak si adžah vládnou, jenže Elaida vyhlásila, že sestry, které uprchly z Věže, již nejsou členkami žádného adžah. Podle ní by musely žebrat o znovupřijetí do svých adžah poté, co odslouží pokání pod její přímou kontrolou. Elaida by Věž znovu nesjednotila, jen by ji rozbila víc, než už byla. „Toto jsou jediné podmínky, jaké přijmu, Beonin. Jediné podmínky. Rozumíš mi?“

Beonin vyvrátila oči a byla by spadla z koně, kdyby ji Morvrin nechytila. Morvrin jen cosi zavrčela, šedou sestru narovnala a vrazila jí pár facek. Všechny ostatní na Egwain zíraly, jako by ji viděly poprvé v životě. Dokonce i Delana, jež musela mít v plánu něco takového od chvíle, kdy promluvila. Když na Beonin přišly mrákoty, všechny se zastavily a kruh vojáků se kolem nich na rozkaz urozeného pána Garetha stáhl. Někteří zírali na Aes Sedai a i přes mřížku hledí bylo jasné, jak jsou rozčilení.

„Je čas vrátit se do tábora,“ prohlásila Egwain. Klidně. Co se muselo udělat, muselo se udělat. Kapitulace by Věž možná zachránila, ale ona tomu nevěřila. A teď by mohlo dojít na to, že Aes Sedai budou bojovat mezi sebou v ulicích Tar Valonu, pokud nepřijde na nějaký způsob, jak uspět. „Máme práci,“ dodala a zvedla otěže, „a už nemáme moc času.“ Modlila se, aby ho bylo dost.