Křižovatka soumraku

19 Překvapení

Podle zvyklostí byla amyrlin informována, že sněmovna zasedá, ale nikde nestálo, že na ni musí počkat, než zasedání zahájí, což znamenalo, že Egwain nejspíš neměla moc času. Nejradši by vyskočila a napochodovala do velkého stanu dřív, než Moria a ostatní dvě odhalí své překvapení. Překvapení ve sněmovně nebývala příjemná. Překvapení, o kterých se dozvídala poslední dobou, byla případ od případu horší a horší. Přesto se amyrlin musela při vstupu do sněmovny řídit protokoly, které byly zákonem, ne zvyklostí, a tak zůstala, kde byla, a poslala Siuan pro Sheriam, aby ji mohla kronikářka správně ohlásit. Siuan jí řekla, že vlastně jde o varování přísedících před jejím příchodem – vždy tu byly věci, o nichž chtěly rokovat bez toho, aby to amyrlin věděla – a nemluvila, jako by to myslela jako vtip.

V každém případě nemělo smysl do sněmovny chodit, dokud nebude moci vstoupit. Potlačila netrpělivost, opřela si hlavu do dlaní a masírovala si spánky, zatímco se snažila přečíst něco z hlášení adžah. Přes ten odporný „čaj“, nebo možná kvůli němu, se jí slova na stránce rozmazávala, kdykoliv mrkla, a Anaiya a druhé dvě jí příliš nepomáhaly.

Siuan ještě neodešla a Anaiya už odhodila plášť a usadila se na trojnožku, kterou Siuan právě opustila – ta se pod ní ani nehnula, i přes křivé nohy – a začala nahlas rozvažovat o tom, co mají Moria a ostatní za lubem. Nebyla přelétavá, takže vzhledem k okolnostem byly její nápady dosti omezené. Omezené, ne však méně zneklidňující.

„Strašení dělá s lidmi hloupé věci, matko – i s Aes Sedai,“ zamumlala a položila si ruce na kolena, „ale přinejmenším si můžeš být jistá, že Moria bude ve věci Elaidy pevná, alespoň z dlouhodobého hlediska. Každou sestru, která zemřela poté, co byla Siuan sesazena, klade za vinu Elaidě. Moria chce nechat Elaidu zmrskat za každou mrtvou, než bude předána katovi. Je tvrdá, v některých směrech tvrdší než Lelaine. Rozhodně je houževnatější. Nezaváhá ani před věcmi, před kterými by mohla couvnout Lelaine. Velice se obávám, že bude naléhat, abychom na město zaútočily co nejdřív. Jestli jsou Zaprodanci volní a dělají si, co se jim zamane, bude lepší Věž poškozená než rozdělená. Obávám se, že takhle vidí věci Moria. Nakonec, i když se tolik chceme vyhnout zabíjení sester, nebude to poprvé. Věž už tu je dlouho a vyléčila se z mnoha ran. Z téhle se vyléčíme taky.“

Anaiyn hlas odpovídal její tváři, byl hřejivý, trpělivý a uklidňující, jenže vzhledem k tomu, co říkala, zněl jako skřípání nehtů na břidlici. Světlo, i když říkala, že tohoto se u Morie obává, navenek to vypadalo, že s ní souhlasí. Byla rozvážná, klidná a dávala si pozor na to, co říká. Pokud ona dávala přednost útoku, kolik dalších s tím souhlasilo?

Myrelle se jako obvykle neovládala. Byla rtuťovitá a výbušná, to přinejlepším. Trpělivost by nepoznala, ani kdyby ji kousla do nosu. Přecházela sem a tam, na což v malém stanu moc místa nebylo, kopala si do tmavozelených sukní a občas kopla i do podušek, navršených u stěny, než se otočila. „Jestli je Moria dost vyděšená, aby prosazovala útok, tak je strachy bez sebe. Rozhádaná a rozbitá Věž by se nemohla postavit Zaprodancům ani nikomu jinému. Starosti by ti měla dělat Malind. Pořád poukazuje na to, že by Tarmon Gai’don mohl nastat každým dnem. Slyšela jsem ji, jak říká, že to, co jsme cítily, mohly být první rány v Poslední bitvě. A k té že by mohlo dojít vzápětí. Kde by mohl Stín zaútočit vhodněji než v Tar Valonu? Malind se nikdy nebála těžkých rozhodnutí ani ústupu, když to považovala za nezbytné. Okamžitě by opustila Tar Valon i Věž, kdyby si myslela, že to aspoň část z nás uchrání pro Tarmon Gai’don. Ona navrhne zrušit obléhání a uprchnout někam, kde nás Zaprodanci nenajdou, dokud nebudeme připravené jim to oplatit. Kdyby sněmovně předložila ty správné otázky, mohla by pro to získat i větší konsenzus.“ Už jenom z té představy se slova na papíře před Egwain zavlnila víc než prve.

Morvrin s neústupným výrazem jenom založila pěsti v mohutný bok a na každou domněnku stroze odpověděla: „Ještě nevíme dost, abychom si mohly být jisté, že to byli Zaprodanci,“ a „To nemůžeš vědět, dokud to neřekne.“

„Možná byla a možná ne,“ a „Předpoklad není důkaz.“ Prý nevěřila, že je ráno, dokud se sama nepodívala na slunce. Její přísný hlas nepřipouštěl žádné nesmysly a zvlášť ukvapené závěry ne. Ani to však Egwaininu bolest hlavy neutišilo. Ona vlastně nic nenamítala, jen se neuzavírala před jinými názory. Takže nakonec by se mohla rozhodnout pro cokoliv.

Egwain prudce zavřela kožené pouzdro se zprávami. S odpornou pachutí na jazyku a třeštící hlavou – nemluvě o jejich neustálém žvanění! – se stejně nedokázala na čtení soustředit. Sestry se na ni překvapeně podívaly. Už dávno jim dala jasně najevo, kdo tu velí, ale snažila se nevztekat. Přísaha věrnosti nebo ne, neustále vzteklou mladou ženu bylo příliš snadné považovat jenom za trucovitou. Což ji rozčílilo ještě víc, takže ji hlava bolela ještě víc, což… „Čekala jsem dost dlouho,“ prohlásila a snažila se udržet klidný hlas. Kvůli bolení hlavy stejně mluvila ostře. Třeba si Sheriam myslí, že se s ní má sejít ve sněmovně.

Popadla svůj plášť a vyšla ven, kde si ho teprve přehodila přes ramena. Morvrin a ostatní jen chvilku váhaly, než ji následovaly. Pokud ji doprovodí do sněmovny, mohlo by to vypadat, že jí dělají doprovod, ale ony na ni měly dohlížet, a ona tušila, že dokonce i Morvrin se nemůže dočkat, až uslyší, co Akarrin hlásí a co s tím hodlají Moria a ostatní udělat.

Egwain doufala, že to půjde snadno vyřídit, nic takového, o čem mluvily Anaiya a Myrelle. Bude-li to nutné, mohla by se pokusit uplatnit zákon o válce, ale i kdyby s tím uspěla, vládnout skrze výnosy mělo spoustu nevýhod. Když lidé museli poslechnout v jedné věci, vždycky si našli způsob, jak se vykroutit z jiných, a čím víc byli nuceni poslouchat, tím víc věcí si našli, ze kterých se vykroutili. Byla to přirozená rovnováha, jíž se nedalo uniknout. Horší bylo, že právě zjistila, jak návykové je, když lidé skáčou na její pokyn. Začínala to brát za přirozený běh věcí, a když jednou neskočili, překvapilo ji to. Kromě toho s tím, jak jí bušilo v hlavě – bolest byla stále silnější, třebaže ne tak ostrá – by nejradši štěkala na každého, kdo se na ni křivě podívá, a i když to lidé museli spolknout, nikdy to pro ně nebylo příjemné.

Slunce bylo v nadhlavníku, zlatá koule na modré obloze s několika bílými mráčky, ale nehřálo, jen zahánělo stíny a jiskřilo na sněhu, kde zůstal neporušený. Bylo stejně zima jako ráno u řeky. Egwain odmítala nechat na sebe zimu působit, ale té si mohla nevšímat jen mrtvola, když se všem u úst srážela pára. Byl čas na oběd, ale tolik novicek naráz nebylo možné nakrmit, a tak Egwain se svým doprovodem stále procházela vlnou bíle oděných žen, jež jim uskakovaly z cesty a uprostřed ulice předváděly pukrlata. Egwain nasadila takové tempo, že už byly obvykle pryč, než hlouček novicek stačil pořádně roztáhnout sukně.

Nebylo to daleko a rozbahněné ulice musely překročit jenom na čtyřech místech. Hovořilo se o dřevěných mostech, dost vysokých, aby se pod nimi dalo projet, ale to by táboru dodalo stálost, o niž nikdo nestál. Dokonce i sestry, které o nich mluvily, nikdy nenaléhaly, aby je tesaři skutečně postavili. Takže se musely pomalu brodit blátem a držet si sukně a plášť vysoko nad zemí, aby nebyly špinavé až po kolena. Jak se blížily ke sněmovně, davy se rozcházely. Kolem stanu bylo jako vždy téměř prázdno.

Před obrovským stanem se záplatovanými stěnami čekaly Nisao a Carlinya. Maličká žlutá sestra si hryzala ret a nervózně si Egwain prohlížela. Carlinya byla ztělesněný klid, oči měla chladné a ruce sepjaté v pase. Až na to, že si zapomněla plášť, lem světlé sukně s výšivkou měla od bláta a její tmavé kudrny potřebovaly kartáč jako sůl. Obě předvedly pukrle a připojily se k Anaiye a druhým dvěma kousek za Egwain. Tiše si mumlaly a útržky, které Egwain zachytila, byly zcela nevinné, o počasí nebo o tom, jak dlouho ještě budou muset čekat. Tohle nebylo vhodné místo, kde by je měli vidět pohromadě.

Po chodníku přiběhla Beonin, smykem zastavila a chvíli zírala na Egwain, než se připojila k ostatním. Napětí kolem jejích modrošedých očí bylo ještě zřetelnější než předtím. Možná si myslela, že to ovlivní její vyjednávání. Ale věděla, že jednání bude jenom klam, jen snaha získat čas. Egwain se přinutila klidně dýchat a prováděla cvičení novicek, ale její hlavě to nepomohlo. Nikdy to nepomáhalo.

Po Sheriam nebylo mezi stany nikde ani vidu, ani slechu, ale na chodníku před stanem nebyly samy. Akarrin a pět sester, které šly s ní, po jedné z každého adžah, čekaly v hloučku vedle vchodu. Většina před Egwain nepřítomně udělala pukrle, ale nepřiblížily se. Asi byly upozorněny, že nemají nikomu nic říkat, dokud nepromluví před sněmovnou. Egwain pochopitelně mohla požadovat, aby jí okamžitě podaly hlášení. Amyrlin by mohly poslechnout. Nejspíš by to udělaly. Na druhou stranu, vztahy amyrlin k adžah byly vždy složité, často záleželo i na adžah, z něhož byla pozvednuta. Vztahy byly skoro tak složité jako se sněmovnou. Egwain se přinutila k úsměvu a vlídně sklonila hlavu. Jestli za tím úsměvem skřípala zuby, no, aspoň jí to pomáhalo udržet pusu zavřenou.

Ne všechny sestry si však uvědomovaly, že tu je. Akarrin, štíhlá, v prostém hnědém suknu a plášti s překvapivě složitou zelenou výšivkou, zírala do prázdna a občas pokývla hlavou. Očividně si nacvičovala, co řekne uvnitř. Akarrin nebyla v jediné síle zrovna silná, byla jen o málo silnější než Siuan, pokud vůbec, ale jen jedna z té šestice, Therva, útlá ženuška s dlouhým nosem, ve žlutě prostřihávaných jezdeckých šatech s pláštěm se žlutým lemem, byla alespoň tak silná jako ona. To bylo znepokojivé měřítko toho, jak sestry ten zvláštní paprsek saidaru vyděsil. Nejsilnější z nich měla vystoupit a žádat o úkol, jenž byl svěřen jim, ale až na Akarrin samotnou jim zápal rozhodně scházel. Její společnice se netvářily nijak nadšeně. Shana obvykle zachovávala klid i přes oči, díky nimž vypadala neustále polekaně, ale teď jí málem vypadly z důlků, jak byla ustaraná. Pokukovala po vchodu do stanu a pohrávala si s pláštěm, jako by nedokázala udržet ruce v klidu. Reiko, zavalitá modrá z Arafellu, klopila zrak, ale stříbrné zvonečky v dlouhých tmavých vlasech jí slabě cinkaly, jak pod kapuci potřásala hlavou. Jenom Therva se tvářila dokonale vyrovnaně, naprosto nevzrušeně a neotřesitelně, avšak i to samo o sobě bylo špatným znamením. Žlutá sestra byla povahy popudlivé. Co viděly? Co mají Moria a ostatní dvě přísedící za lubem?

Egwain se snažila ovládnout svou netrpělivost. Sněmovna očividně ještě nezasedala. Přísedící se teprve scházely, ale několik jich i již prošlo kolem ní do velkého stanu. Žádná nespěchala. Salita zaváhala, jako by chtěla promluvit, ale nakonec jen pokrčila kolena, vytáhla si šátek se žlutými třásněmi výš a vběhla do stanu. Kwamesa se na Egwain při pukrleti podívala svrchu a o totéž se pokusila s Anaiyou a ostatními, ale ona se štíhlá šedá dívala svrchu na každého. Nebyla zrovna vysoká, ale snažila se, aby to tak vypadalo. Berana, jejíž tvář byla maskou povýšenosti, s velkýma hnědýma očima studenýma jako led, se zastavila, chladně pozdravila Egwain a zamračila se na Akarrin. Po delší době, snad že jí došlo, že ji Akarrin ani nevnímá, si uhladila stříbrem vyšívanou bílou sukni, která to nepotřebovala, upravila si šátek, aby jí bílé třásně visely trochu jinak, a vplula do stanu, jako by čirou náhodou zrovna šla tím směrem. Všechny tři patřily k přísedícím, o nichž Siuan tvrdila, že jsou příliš mladé. Stejně jako Malind a Escaralde. Ale Moria byla Aes Sedai sto třicet let. Světlo, Siuan ji přiměla hledat spiknutí naprosto všude!

Právě když Egwain začínala mít pocit, že jí praskne hlava rozčilením, když už ne bolestí, objevila se najednou Sheriam. Sukně a plášť měla zvednuté, jak běžela břečkou na ulici. „Tuze mě to mrzí, matko,“ vyhrkla bez dechu a krátce usměrnila, aby ze sebe dostala bláto, které na ni nastříkalo. To odpadlo na chodník v podobě suchého prachu, když zatřepala sukněmi. „Doslechla jsem se, že sněmovna zasedá, a věděla jsem, že mě budeš hledat, takže jsem přišla, jak nejrychleji to šlo. Tuze mě to mrzí.“ Takže ji Siuan ještě nenašla.

„Už jsi tady,“ prohlásila Egwain rázně. Druhá žena musela být skutečně rozčilená, když se jí omlouvala před ostatními, hlavně před Akarrin a jejími společnicemi. I když o tom lidé věděli svoje, stejně měli sklony posuzovat druhé podle toho, jak vypadali, a kronikářka by se neměla omlouvat a lomit rukama. To Sheriam rozhodně věděla. „Jdi tam a ohlas mě.“

Sheriam se zhluboka nadechla, shrnula si kapuci pláště, upravila si modrou štolu a vstoupila do stanu. Hlasitě pronesla obřadné fráze. „Přichází, přichází…“

Egwain málem nepočkala, než dořekne: „…plamen Tar Valonu, amyrlin,“ a vrazila dovnitř. Kolem stanu stály v kruhu ohřívadla a kandelábry, které vnitřek stanu jasně osvětlovaly, a z ohřívadel dnes kromě tepla stoupala i vůně levandule. Žádná přísedící nechtěla ignorovat zimu, když mohla cítit skutečné teplo.

Uspořádání ve stanu se řídilo starodávnými pravidly, jenom nepatrně upravenými, aby bylo jasné, že se nesetkávají v Bílé věži ve velké kruhové místnosti nazývané věžová sněmovna. Na druhém konci stála dobře vyleštěná, i když dobrá lavice na pódiu pokrytém látkou s barevnými pruhy sedmi adžah. To a štola kolem Egwaininých ramenou byla rozhodně jediná místa v táboře, kde mělo červené adžah nějaké zastoupení. Některé modré chtěly červený pruh odstranit, protože Elaida zřejmě nechala skutečný trůn nazývaný amyrlinin stolec přebarvit a utkat novou štolu bez modrého pruhu, jenže Egwain se vzepřela. Má-li patřit všem adžah a žádnému, tak bude patřit všem adžah. Na vrstvách barevných koberců, sloužících místo podlahy, se od vchodu rozbíhaly dvě řady lavic ve skupinách po třech, umístěných na bednách s látkovými přehozy v barvách adžah. Tedy šesti adžah. Podle tradice mohly dvě nejstarší přísedící sedět po boku amyrlin za své adžah, a tak tam seděly žluté a modré. Pak záleželo na tom, kdo přijde dřív a kam si bude chtít sednout. První příchozí vždycky vybírala místo pro své adžah.

Nyní tady bylo jenom devět přísedících, příliš málo, aby mohla sněmovna legálně zasedat, ale Egwain si okamžitě všimla podivného rozmístění. Nebylo překvapením, že Romanda již zaujala své místo na prázdné lavici mezi Egwain a Salitou, a Lelaine a Moria se usadily na konci lavice modrých. Romanda, s vlasy staženými do těsného uzlu, byla nejstarší přísedící, a kdykoliv sněmovna zasedala, téměř vždy dorazila do sněmovny jako první. Lelaine, druhá nejstarší, i přes lesklé tmavé vlasy, zřejmě nedokázala nechat druhé ženě jedinou výhodu, i když šlo o takovou prkotinu. Muži, kteří přenášeli bedny – skladovaly se u stěny stanu, dokud nebylo svoláno zasedání sněmovny – museli odejít zadem, protože Kwamesa, již usazená na své lavici, byla jediná šedá v dohledu, a Berana, lezoucí na tu svou, jediná bílá. Malind, kulatá Kandořanka s orlíma očima a jediná zelená, zřejmě vstoupila před nimi, a přesto kupodivu zvolila místo pro zelené až u vchodu do stanu. Obvykle čím blíže amyrlininu stolci, tím lépe. A přímo naproti ní stála před hnědou látkou pokrytými bednami Escaralde a potichu se hádala s Takimou. Takima, skoro tak mrňavá jako Nisao, byla tichá, ptáku podobná žena, ale uměla se pěkně rozparádit, když to na ni přišlo, a s rukama v bok vypadala jako načepýřený vrabec, jenž se snaží vypadat větší. Z toho, jak vrhala ostré pohledy na Beranu, ji rozčílilo místo k sezení. Už bylo pozdě cokoliv měnit, ale Escaralde se nad ní tyčila, jako by čekala, že se bude muset kvůli své volbě porvat. Egwain jen žasla, jak se to Escaralde podařilo. Tedy to, že se tyčila, neboť byla ještě menší než Nisao. Muselo to být čirou silou vůle. Escaralde nikdy necouvla, když si myslela, že má pravdu. A ona si vždycky myslela, že má pravdu. Pokud Moria opravdu chtěla okamžitě zaútočit na Tar Valon a Malind opravdu chtěla ustoupit, co bude chtít Escaralde?

Přesto, jak Siuan pořád tvrdila, že přísedící chtějí být varovány, Egwainin příchod nezpůsobil sebemenší rozruch. Ať už měly Malind a ostatní k tomu, aby svolaly zasedání sněmovny kvůli hlášení Akarrin, jakékoliv důvody, očividně nepovažovaly celou záležitost za natolik citlivou, aby byla určena pouze pro uši přísedících, a tak za lavicemi svých přísedících stály hloučky Aes Sedai. Když Egwain procházela ke svému sedadlu, Aes Sedai dělaly pukrlata. Přísedící se na ni jen dívaly nebo nepatrně sklonily hlavu. Lelaine si ji chladně prohlédla a potom se zase zamračila na Morii, tichou, obyčejně vypadající ženu v prostém modrém suknu. Byla tak obyčejná, že na první pohled mohla člověku ujít bezvěkost v jejím obličeji. Zírala teď přímo před sebe, zabraná do vlastních myšlenek. Romanda byla jednou z těch, jež nepatrně sklonily hlavu. Ve sněmovně byla amyrlin stále amyrlin, ale o něco méně než mimo ni. Ve sněmovně cítily přísedící svou moc. Jistým způsobem se dalo říci, že amyrlin je ve sněmovně jenom první mezi sobě rovnými. No, možná o něco víc, ale jen o chloupek. Siuan říkala, že stejně tolik amyrlin zklamalo, protože věřily, že přísedící jsou jim skutečně rovny, jako proto, že ten rozdíl považovaly za větší, než ve skutečnosti byl. Bylo to jako běžet po vrcholku úzké zdi se zuřivými mastiffy po obou stranách. Musela pečlivě udržovat rovnováhu a snažit se sledovat víc své nohy než psy. Ale na psy nikdy nesměla zapomenout.

Egwain si odepjala plášť a vystoupila na pruhovanou bednu, kde si plášť položila složený na lavici. Lavice byly tvrdé a některé přísedící si nosily podušky, když si myslely, že se zasedání protáhne. Egwain to raději nedělala. Zákaz dlouhých proslovů málokdy zabránil přinejmenším jedné dvěma ženám, aby své poznámky značně protáhly, a tvrdá lavice ji alespoň dokázala udržet vzhůru. Sheriam zaujala místo kronikářky po Egwainině levici, a dál se nedalo dělat nic jiného než čekat. Možná si měla přinést podušku.

Ostatní lavice se začaly pomalu zaplňovat. Aledrin a Saroiya se připojily k Beraně. Aledrin byla dost tlustá, aby druhé dvě působily hubeně. Svislé pruhy bílých spirál na Saroiyně sukni ten dojem ještě zvyšovaly, kdežto Aledrin měla bílé nabírané rukávy a sněhobílý pruh na živůtku, což mělo právě opačný účinek. Podle toho, jak kroutily hlavami a vrhaly pohledy na modré, hnědé a zelené, se zřejmě snažily zjistit, zda ostatní vědí, co se děje. Varilin, rusovlasá žena připomínající čápa a vyšší než většina mužů, již zaujala své místo vedle Kwamesy. Neustále si upravovala šátek a přeskakovala pohledem od Morie k Escaralde a Malind a zase zpátky. Do stanu vstoupila Magla, se šátkem se žlutými třásněmi těsně utaženým kolem ramen, a s ní Faiselle, hranatá Domanka v hedvábí pokrytém hustou zelenou výšivkou, a navzájem se okázale ignorovaly, i když se o sebe otíraly sukněmi. Magla byla v Romandině táboře a Faiselle v táboře Lelaine a obě skupiny se spolu nestýkaly. Ostatní sestry už také přicházely. Nisao a Myrelle mezi jinými vklouzly dovnitř za Maglou a Faiselle. Morvrin už byla mezi hnědými za Takimou a Escaralde a Beonin stála na kraji šedých za Varilin a Kwamesou. Tímto tempem bude brzy ve stanu celý tábor Aes Sedai.

Magla ještě mířila k sedadlům žlutých a Romanda už vstala. „Už je nás víc než jedenáct, takže můžeme začít.“ Měla překvapivě vysoký hlas. Člověk by si mohl myslet, že umí nádherně zpívat, pokud by si dokázal představit Romandu, jak zpívá. Vždy se tvářila spíš zamračeně nebo aspoň odmítavě. „Podle mě z toho nemusíme dělat formální zasedání,“ dodala, když se zvedla Kwamesa. „Nevidím důvod, proč se tohle musí projednávat při zasedání, ale jestli ano, tak to vyřídíme co nejrychleji a půjdeme si po svém. Některé z nás mají na práci důležitější věci. Stejně jako ty, matko.“

To poslední řekla s hlubokou úklonou hlavy tónem snad až příliš uctivým. Ale nezašla tak daleko, aby se to dalo pokládat za sarkasmus. Byla příliš inteligentní, aby se vystavila nebezpečí. Hlupačky málokdy usedly na křeslo přísedící, a pokud ano, rozhodně ho nedržely dlouho, a Romanda byla přísedící skoro osmdesát let. Teď v sněmovně zasedla podruhé. Egwain zlehka naklonila hlavu. Oči měla chladné. Vzala na vědomí, že byla oslovena a že si všimla Romandina tónu. Velmi ošemetná rovnováha.

Kwamesa tak jen zůstala stát s otevřenou pusou a nebyla si jistá, jestli má pronést příslušné věty, které zahajovaly formální zasedání a které vždy přednášela nejmladší přítomná přísedící. Romandě její postavení poskytovalo značný vliv a jistou míru autority, ale v tomto ji mohly ostatní přehlasovat. Hodně přísedících se mračilo a ošívalo, ale žádná nepromluvila.

Do stanu vplula Lyrelle a zamířila k lavicím modrých. Na Cairhieňanku byla vysoká, takže všude jinde měla průměrnou výšku, a v modře prostřihávaném hedvábí s červenozlatou výšivkou na živůtku byla elegantní a pohybovala se ladně. Některé sestry tvrdily, že před vstupem do Věže bývala tanečnicí. Ve srovnání s ní Samalin, zelená s liščí tváří, která vstoupila za ní, měla téměř mužský krok, i když na téhle Muranďance nebylo nic neohrabaného. Obě zřejmě překvapilo, že vidí Kwamesu stát, a honem zamířily ke svým lavicím. Na každý pád začala Kwamesu tahat za rukáv Varilin, až se Arafellanka konečně posadila. Tvář měla jako masku chladného klidu, nicméně se jí dařilo působit nespokojeně. Hodně dala na obřadnost.

„Možná tu je důvod pro formální zasedání.“ Po Romandě působil hlas Lelaine hluboce. Upravila si šátek, jako by měla všechen čas na světě, půvabně vstala a schválně se nedívala na Egwain. Byla krásná a hotové zosobnění důstojnosti. „Nechápu, že jsme o tomto nebyly zpraveny pod válečným zákonem, ale také si myslím, že bychom to měly probrat při zasedání, zvlášť proto, že mnoho z nás čelí hrozbě utišení, pokud Elaida zůstane u moci.“

Slovo „utišení“ již neneslo takový děs, jako předtím, než byly Siuan a Leana z utišení vyléčeny, ale přesto Aes Sedai za lavicemi začaly mumlat. Zpráva o vyjednávání se zřejmě nerozšířila tak rychle, jak Egwain čekala. Nepoznala, jsou-li sestry vzrušené či rozčilené, ale očividně byly překvapené. Včetně některých přísedících. Janya, jež vstoupila během řeči Lelaine, se na místě zastavila, takže hlouček sester, přicházejících za ní, do ní málem vrazil. Janya zírala na modrou a pak na Egwain samotnou. Podle toho, jak Romanda stiskla rty, to očividně také ještě neslyšela, a mezi příliš mladými přísedícími se Berana tvářila ledově chladně, Samalin užasle a Salita zděšeně. A Sheriam se zakymácela. Egwain jen doufala, že se nepozvrací před celou sněmovnou.

Zajímavější však byly reakce těch, o kterých Delana tvrdila, že mluvily o vyjednávání. Varilin seděla úplně nehybně, prohlížela si své sukně a zřejmě potlačovala úsměv, ale Magla si váhavě olizovala rty a úkosem vrhala pohledy na Romandu. Saroiya zavřela oči a pohybovala rty, jako by se modlila. Faiselle a Takima se na Egwain zamračily, pak si jedna druhé všimly, trhly sebou a honem nasadily výraz královské vyrovnanosti, jako by se sobě navzájem vysmívaly. Bylo to zvláštní. Touto dobou už je Beonin určitě všechny zpravila o tom, co Egwain řekla, ale kromě Varilin se všechny tvářily rozčileně. Nemohly si přece myslet, že skutečně dokážou vyjednat konec. Každá žena zasedající v této sněmovně riskovala utišení a popravu už jen tím, že tu byla. Pokud kdy existovala nějaká naděje na cestu zpátky, jinou než přes odstranění Elaidy, zmizela před mnoha měsíci, kdy byla zvolena sněmovna. Od toho už nebylo návratu.

Lelaine zjevně reakce na její slova uspokojila – vlastně se tvářila spokojeně jako kočka, která vylízala smetanu – ale než se usadila, vyskočila Moria. To upoutalo pozornost a vyvolalo několik poznámek. Nikdo by Morii nepovažoval za zvlášť půvabnou, ale rozhodně to nebyla žena, která by vyskakovala. „To je jistě potřeba probrat,“ vyhrkla, „ale musí to počkat. Toto zasedání svolaly tři přísedící, které položily stejnou otázku. A na tuto otázku je třeba odpovědět dřív než na cokoliv jiného. Co zjistila Akarrin a její oddíl? Žádám, aby byly přivedeny a přednesly před sněmovnou svou zprávu.“

Lelaine se na druhou modrou zamračila, a že se uměla mračit náramně, majíc oči jako nebozezy, ale věžový zákon byl v této věci pro jednou jasný a všechny ho znaly. Až příliš často to bylo obráceně. Sheriam roztřeseným hlasem požádala Aledrin, nejmladší hned po Kwamese, aby došla pro Akarrin a ostatní a přivedla je před sněmovnu. Egwain se rozhodla, že si se Sheriam bude muset po zasedání promluvit. Jestli se bude kronikářka dál chovat takhle, brzy jí nebude k ničemu.

Do stanu vrazila Delana uprostřed hloučku sester, poslední přísedící, a než se kyprá bílá přísedící vrátila se šesti sestrami a dovedla je před Egwain, už seděla na své lavici a přehazovala si šátek přes lokty. Sestry musely nechat pláště venku na chodníku, protože je teď neměly. Delana si je prohlížela a nejistě se mračila. Vypadala udýchaně, jako by sem běžela.

Aledrin měla očividně pocit, že ať už zasedání je nebo není formální, alespoň ona se může chovat správně. „Byly jste povolány před věžovou sněmovnu, abyste vylíčily, co jste viděly,“ ohlásila se silným tarabonským přízvukem. Spojení tmavě zlatých vlasů a hnědých očí nebylo v Tarabonu vzácné, i když nosila delší vlasy v bílé krajkové síťce, místo aby je měla spletené do copů s korálky. „Žádám vás, abyste o těch věcech mluvily otevřeně, nic nevynechaly a plně zodpověděly všechny otázky. Slibte, že to uděláte, pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení, nebo ponesete následky.“ Starodávné sestry, které vytvořily tuto část obřadu, si dobře uvědomovaly, jakou volnost tři přísahy poskytují. Stačilo trochu vynechat tady, támhle být mírně vágní a význam toho, co sestra řekne, mohl být obrácen vzhůru nohama, aniž by pronesla jediné lživé slovo.

Akarrin pronesla slib hodně hlasitě a poněkud netrpělivě a ostatních pět formálně a sebevědomě. Mnoho sester prožilo celý život, aniž by je předvolaly svědčit před sněmovnou. Aledrin počkala, až poslední všechno zopakuje, než zamířila ke své lavici.

„Řekni nám, co jsi viděla, Akarrin,“ řekla Moria, jakmile se bílá přísedící odvrátila. Aledrin viditelně ztuhla, a když se usadila, tvář měla dokonale bezvýraznou, ale na lících jí naskočily rudé skvrny. Moria měla počkat. Musela být hodně nervózní.

Podle tradice – existovalo mnohem víc tradic a zvyků než zákonů, a jen Světlo ví, že zákonů bylo víc, než si byl kdo schopen zapamatovat, a během staletí vznikaly zákony, jež často odporovaly těm předchozím, ale tradice a zvyky vládly Aes Sedai stejně jako věžový zákon, možná víc – podle tradice Akarrin směřovala svou odpověď k amyrlin.

„Viděly jsme zhruba kulatou díru v zemi, matko,“ začala a na zdůraznění skoro u každého slova kývala hlavou. Slova zřejmě volila pečlivě, jako by chtěla zajistit, že to bude všem naprosto jasné. „Původně to možná byl dokonalý kruh, asi jako polovina koule, ale hlína se na několika místech sesula. Celá jáma má přibližně tři míle v průměru a je asi půldruhé míle hluboká.“ Ozvalo se několik vzdechů a Akarrin se zamračila, jako by se ji snažily přerušit. „Hloubkou si nejsme úplně jisté, protože dno je pokryté ledem a vodou. Myslíme si, že se tam nakonec vytvoří jezero. Na každý pád jsme dokázaly bez větších potíží zjistit přesné místo, kde se nacházíme, a jsme připravené říci, že jáma se nachází tam, kde kdysi stávalo město nazývané Shadar Logoth.“ Odmlčela se, a dlouho se ozývalo jenom hlasité šustění suknic, jak se Aes Sedai neklidně ošívaly.

Egwain by si nejradši taky poposedla. Světlo, takhle velká jáma by zabrala půlku Tar Valonu! „Máš vůbec tušení, jak tato… jáma… vznikla, Akarrin?“ zeptala se nakonec. Byla dost hrdá na to, jak vyrovnaný má hlas. Sheriam se třásla! Egwain doufala, že si toho nikdo jiný nevšiml. Jednání kronikářky se vždy odráželo na amyrlin. Pokud se kronikářka tvářila ustrašeně, hodně sester si bude myslet, že se bojí i Egwain. A to ona rozhodně nechtěla.

„Každá z nás byla vybrána, protože má jistou schopnost číst pozůstatky, matko. Vlastně jsme v tom lepší než ostatní.“ Takže nebyly vybrány prostě proto, že nikdo silnější neměl zájem. To bylo poučení. To, co Aes Sedai dělaly, bylo málokdy tak prosté, jak to vypadalo na první pohled. Egwain si přála, aby se mohla přestat znovu učit tomu, o čem se domnívala, že se již naučila. „Nisain je v tom nejlepší z nás všech,“ pokračovala Akarrin. „S tvým dovolením, matko, nechám odpovědět ji.“

Nisain si nervózně uhladila tmavé sukně a odkašlala si. Vytáhlá šedá měla silnou bradu a překvapivě modré oči a ve věci zákona a smluv měla jistou pověst, jenže mluvení před sněmovnou jí očividně nesedělo. Dívala se přímo na Egwain, jako někdo, kdo nechce vidět přísedící okolo. „Vzhledem k množství saidaru, které tam bylo použito, matko, nebylo žádným překvapením, že jsme našly pozůstatky skoro tak husté jako sníh.“ V jejím zpěvavém hlase zněl silný murandský přízvuk. „I po tak dlouhé době bych měla být schopná získat představu o tkanivu, co tam bylo setkáno, ale jestli se aspoň trochu podobalo tomu, co znám, nepoznala jsem to. Dokázala jsem jenom sledovat tkanivo, matko, a vůbec to nedávalo smysl. Vůbec žádný. Vlastně to působilo tak cize, že to možná ani nebylo…“ Znovu si odkašlala a polkla a trochu zbledla. „Nemusela to setkat žena. Pochopitelně jsme usoudily, že to musel být Zaprodanec, a tak jsem zkusila rezonanci. My všechny.“ Pootočila se ke svým společnicím a hned se zase obrátila zpátky. Rozhodně se raději dívala na Egwain než na přísedící, které se všechny napjatě předkláněly. „Nepoznám, co tam kdo dělal, kromě toho, že vybral tři míle hlíny, nebo jak to udělal, ale rozhodně tam byl použit i saidín. Rezonance byla tak silná, že jsme ji měly být schopné ucítit. Bylo tam použito mnohem víc saidínu než saidaru, mnohem víc. Jako Dračí hora vedle kopečku. A to je všechno, co můžu říci, matko.“ Stanem to zafučelo, jak sestry přestaly zadržovat dech. Sheriam funěla nejhlasitěji, ale to tak Egwain možná připadalo, protože byla nejblíž.

Egwain se přinutila zachovat klidný výraz. Zaprodanci a tkanivo, které by dokázalo strhnout půlku Tar Valonu. Jestli Malind navrhla útěk, dokáže přimět sestry, aby zůstaly a čelily něčemu takovému? Dokáže opustit Tar Valon a Věž a Světlo ví kolik desítek tisic životů? „Má ještě někdo otázky?“ zeptala se.

„Já mám jednu,“ pronesla Romanda suchým tónem. Její klid to nenarušilo ani o vlásek. „Ale ne pro tyhlety sestry. Jsem si jistá, že jestli už k nim nikdo nic nemá, nemůžou se dočkat, až na ně přestane celá sněmovna civět a ony budou moci odejít.“

Nebylo přímo na ní navrhnout něco takového, ale ani to nebylo proti žádné zvyklosti, a Egwain to tedy nechala být. Jak se ukázalo, nikdo neměl k Akarrin a jejím společnicím žádné otázky, a Romanda jim překvapivě laskavě poděkovala za jejich námahu. A opět to nebylo přímo na ní, aby to udělala.

„Komu chceš svou otázku položit?“ zeptala se Egwain, když se Akarrin a ostatních pět rozešly mezi zvětšující se počet sester, které se tlačily mezi kandelábry a ohřívadly. Jak Romanda říkala, nemohly se dočkat, aby unikly ze středu pozornosti, ale chtěly slyšet, co z jejich práce vzejde. Egwain dalo spoustu práce, aby nemluvila přísně. Romanda se tvářila, že si ničeho nevšimla. Možná si toho opravdu nevšimla.

„Morii,“ řekla. „Od začátku jsme podezíraly Zaprodance. Věděly jsme, že to, co se stalo, vyžadovalo veliké množství síly a bylo to hodně daleko. Ale zjistily jsme jenom, že Shadar Logoth je pryč, a k tomu se dá jedině řici, že světu je bez té díry Stínu líp.“ Mračila se na modrou přísedící takovým způsobem, že by se mnoho Aes Sedai kroutilo jako novicky. „Má otázka zní takto. Změnilo se tím něco pro nás?“

„Mělo by,“ odpověděla Moria a klidně její pohled opětovala. Sice nebyla ve sněmovně tak dlouho jako Romanda, ale přísedící si měly být údajně rovny. „Máme za sebou dlouhé přípravy pro případ, že by proti nám vytáhli Zaprodanci. Každá sestra umí vytvořit kruh, pokud to zvládne, nebo se umí připojit k nějakému, který se tvoří, dokud všechny kruhy nedosáhnou třinácti členek. Každá z nás bude v kruhu, i ty nejnovější novicky.“ Lelaine ostře vzhlédla, ale i když by Morii nejradši vynadala, byly ze stejného adžah, takže se musely aspoň tvářit, že táhnou za jeden provaz. Jen tiskla rty, jak se snažila udržet pusu zavřenou.

Romanda žádné takové zábrany neměla. „Musíš vysvětlovat, co už všechny vědí? My jme to přece zařídily. Snad jsi to již nezapomněla?“ Tentokrát mluvila kousavě. Ve sněmovně bylo zakázáno dávat najevo hněv, ale ne popichování.

Pokud si však Moria píchnutí všimla, nedala to najevo, jenom si upravila šátek. „Musím to vysvětlit od začátku, protože jsme to nedomýšlely dost daleko. Malind, můžou se naše kruhy postavit tomu, co Akarrin a Nisain popsaly?“

Přes ohnivý pohled se Malind pořád skoro usmívala, ale když teď vstala a podívala se po řadě na všechny přísedící, jako by na ně chtěla svými slovy udělat dojem, tvářila se přísně. „Nemůžou. I když to přeorganizujeme tak, aby nejsilnější sestry byly ve stejném kruhu – a to znamená, že musí žít, jíst a spát společně, jestli se mají okamžitě propojit – i tehdy by to bylo jako myš bojující proti kočce. Dost myší dokáže přemoci i velkou a hladovou kočku, ale nejdřív hodně myší zemře. Jenže jestli zemře příliš mnoho myší, zemře i Bílá věž.“ Stanem znovu proletěl sborový výdech jako závan vzduchu.

Egwain se podařilo udržet tvář v klidu, ale musela se přinutit, aby si přestala mačkat sukně. Co navrhnou, útok, či útěk? Světlo, jak by jim mohla odporovat?

Stejné adžah nebo ne, Lelaine už ten tlak nevydržela. „Co navrhuješ, Morie?“ štěkla. „I kdybychom už dnes znovu sjednotily Věž, fakta to nezmění.“

Moria se pousmála, jako kdyby druhá modrá řekla právě to, v co doufala, že někdo řekne. „My musíme změnit fakta. Současná fakta jsou taková, že i náš nejsilnější kruh je příliš slabý. Nemáme vůbec žádné angrialy, natož sa’angrialy, takže na ně můžeme klidně zapomenout. A nejsem si jistá, jestli je i ve Věži něco, co by nám pomohlo. Jak tedy posílíme naše kruhy? Dost na to, abychom mohly čelit tomu, co se stalo v Shadar Logothu, a zastavit to? Escaralde, co k tomu můžeš dodat?“

Egwain se překvapeně předklonila. Ony pracují spolu. Ale na čem?

Nebyla jediná, kdo si uvědomil, že tři sestry, které svolaly zasedání sněmovny, jsou na nohou. Tím, že Moria a Malind zůstaly stát, daly svůj postoj jasně najevo. Escaralde, maličká hnědá, stála jako královna, a přesto si zřejmě jasně uvědomovala všechny oči, které klouzaly mezi ní, Malind a Morií, zamyšlené mračení a příliš nehybné tváře. Než promluvila, posunula si šátek. Mluvila, jako by přednášela ve třídě, hlas měla slabý, ale energický.

„Ve staré literatuře to stojí jasně, i když ji, obávám se, málokdo studuje. Sbírá spíš prach než čtenářky. Spisy sebrané v prvních letech Věže jasně říkají, že kruhy ve věku pověstí nebyly omezeny na třináct. Přesný mechanismus – měla bych říci přesná rovnováha – je neznámý, ale nemělo by být těžké na to přijít. Pro ty z vás, které jste ve věžové knihovně nestrávily tolik času, kolik byste měly, způsob, jak zvětšit velikost kruhu, vyžaduje…“ Poprvé se zadrhla a viditelně se musela nutit k pokračování, „…vyžaduje včlenění muže, který dokáže usměrňovat.“

Faiselle se prudce vymrštila na nohy. „Co navrhuješ?“ chtěla vědět a okamžitě se zase posadila, jako by si snad někdo mohl myslet, že vstala, aby je podpořila.

„Žádám, aby byla sněmovna vyklizena!“ vykřikla Magla a vstala. Jako Moria, i ona byla z Illianu, a když byla podrážděná, její přízvuk byl silnější. „Tohle je věc, která by se měla projednávat na uzavřeném zasedání sněmovny.“ I ona se poté, co domluvila, okamžitě posadila a potom se mračila, celá shrbená, a zatínala ruce do sukní.

„Obávám se, že na to už je pozdě,“ opáčila Moria. Musela mluvit hodně nahlas, aby ji bylo slyšet přes vzrušené mumlání sester za lavicemi, jež znělo jako bzukot ve velkém úle. „Co bylo řečeno, bylo řečeno, a slyšelo to příliš mnoho sester, aby se to teď někdo pokoušel zarazit.“ Poprsí se jí zvedlo, jak se zhluboka nadechla a ještě zesílila hlas. „Předkládám sněmovně návrh, abychom začaly jednat s Černou věží o tom, že do našich kruhů v případě potřeby přivedeme muže.“ Pokud to ke konci znělo trochu přiškrceně, nebylo divu. Jen málo Aes Sedai to dokázalo vyslovit bez emocí, znechucení, ne-li otevřené nenávisti. Zapadlo to do bzučení hlasů – a vzápětí se na chviličku rozhostilo hrobové ticho.

„To je šílenství!“ Sheriamino zavřeštění to ticho porušilo nejedním způsobem. Kronikářka nezasahuje dojednání sněmovny. Dokonce sem ani nemohla vstoupit bez amyrlin. Sheriam, rudá jako rak, se narovnala, možná aby čelila nevyhnutelnému napomenutí, snad aby se bránila. Sněmovna však měla na starosti jiné věci než ji napomínat.

Přísedící vyskakovaly z lavic a mluvily nebo křičely jedna přes druhou.

„Šílenství to ani zdaleka nepopisuje!“ ječela Faiselle zároveň s Varilin, jež křičela: „Jak se můžeme spojit s muži, kteří dokážou usměrňovat?“

„Ti takzvaní asha’mani jsou pošpinění!“ hulákala Saroiya bez jakékoliv zdrženlivosti, jíž se bílé tolik pyšnily. Ruce měla zaťaté do šátku a třásla se tak, až se jí bílé třásně kývaly. „Pošpinění dotekem Temného!“

„Už jenom navrhnout něco takového je proti všemu, za čím Bílá věž stojí,“ vybuchla hrubě Takima. „Každá žena, jež si říká Aes Sedai, i Aes Sedai, které jsou už dlouho v hrobě, by námi opovrhovaly!“

Magla zašla až tak daleko, že zuřivě hrozila pěstí. „Jenom temná družka může navrhnout něco takového! Jenom temná družka!“ Moria při tom obvinění zbledla a pak zrudla hněvem.

Egwain nevěděla, kde si stojí. Černá věž byla Randovým výtvorem a možná byla potřebná, pokud měli mít nějakou naději na vítězství v Poslední bitvě, jenže asha’mani byli muži, kteří dokázali usměrňovat, čehož se všichni báli tři tisíce let, a usměrňovali Stínem pošpiněný saidín. Rand sám byl muž, jenž uměl usměrňovat, jenže bez něj by Stín při Tarmon Gai’donu vyhrál. Světlo jí pomáhej, že na to hledí tak klidně, ale byla to tvrdá pravda. Ale ať už si o tom myslela cokoliv, věci se začínaly vymykat z rukou. Escaralde si nadávala s Faiselle a obě řvaly z plných plic. Otevřené urážky! Ve sněmovně! Saroiyu opustily poslední zbytky klidu bílého adžah a ječela na Malind, která zase ječela na ni, aniž by se navzájem poslouchaly. Byl by div, kdyby vůbec rozuměly tomu, co říkají, a možná to bylo i požehnání. Kupodivu ani Romanda, ani Lelaine od začátku neotevřely pusu, jenom na sebe zíraly. Nejspíš se snažily zjistit, co si o tom myslí ta druhá, jenom proto, aby mohly udělat pravý opak. Magla slezla z lavice a mířila k Morii, mračíc se jako někdo, kdo se chystá prát. Pěsti měla zaťaté. Šátek s vyšívanými liánami jí spadl na zem, ale ona si toho nevšímala.

Egwain vstala a uchopila pravý zdroj. S výjimkou jistých přesně popsaných funkcí bylo usměrňováni ve sněmovně zakázáno – další ze zvyků, jenž ukazoval na temnější dny v historii sněmovny – ale ona spletla prosté tkanivo ze vzduchu a ohně. „Sněmovně byl předložen návrh,“ pronesla a vypustila saidar. Nebylo to tak těžké jako kdysi. Ne snadné, ani zdaleka ne, ale ne těžké. Vzpomínka na sladkost jediné síly zůstávala, dost, aby jí to vystačilo do příště.

Její slova, zesílená tkanivem, zaduněla stanem jako hromobití. Aes Sedai sebou cukaly a zakrývaly si uši. Následné ticho znělo neuvěřitelně hlasitě. Magla na ni užasle zírala a pak sebou trhla, jak si uvědomila, že stojí skoro u lavic modrých. Honem sebrala ze země šátek a spěchala na své sedadlo. Sheriam otevřeně brečela. Tak hlasité to přece určitě nebylo.

„Sněmovně byl předložen návrh,“ zopakovala Egwain do ticha. Po tom jedinou silou zesíleném ryku jí vlastní hlas zvonil v uších. Možná to bylo hlasitější, než si myslela. To tkanivo nebylo určeno k tomu, aby bylo použito v uzavřeném prostoru, i když byl uzavřen jen záplatovanými stěnami. „Jak promluvíš na podporu spojenectví s Černou věží, Morie?“ Jakmile domluvila, posadila se. Kde si v tomhle stojí ona? Jaké problémy z toho vzniknou jí? Jak by se to dalo využít? Světlo jí pomáhej, tohle byly první dvě věci, které ji napadly. Přála si, aby si Sheriam utřela oči a začala se chovat rozumně. Amyrlin potřebovala svou kronikářku, ne nějakou padavku.

Chvíli trvalo, než byl znovu nastolen pořádek. Přísedící si urovnávaly šaty a zbytečně si uhlazovaly sukně, vyhýbaly se pohledu jedna na druhou a zvlášť se nedívaly na přihlížející sestry, tlačící se za lavicemi. Některé přísedící měly na tvářích rudé skvrny, které neměly nic společného s hněvem. Přísedící na sebe neřvou jako pacholci při stříhání ovcí. A zvlášť ne před ostatními sestrami.

„Stojíme přede dvěma zdánlivě nepřekonatelnými problémy,“ řekla Moria nakonec. Už se zase ovládala a byla klidná, avšak líce měla stále zarudlé. „Zaprodanci získali zbraň – znovu ji objevili nebo vymysleli, protože kdyby ji měli už dřív, určitě by ji použili – zbraň, proti níž nic nezmůžeme. Zbraň, proti níž nemáme šanci, i když jenom Světlo ví, proč bychom něco takového chtěly, ale nejdůležitější je, že použití té zbraně nemůžeme zarazit ani přežít. A zároveň se ti… asha’mani… množí jako plevel. Spolehlivé zprávy říkají, že jich je téměř tolik, co žijících Aes Sedai. I kdyby bylo to číslo nafouknuté, nemůžeme si dovolit předpokládat, že je příliš přehnané. A každý den přicházejí další. Špehové se příliš shodují, aby to bylo cokoliv jiného. Pochopitelně bychom měly ty muže zkrotit, ale kvůli Draku Znovuzrozenému je musíme nechat na pokoji. Musíme to nechat na později, a hořká pravda je, že už je na to stejně příliš pozdě. Je jich příliš mnoho. Možná bylo pozdě už tehdy, když jsme zjistily, co dělají.

Když ty muže nemůžeme zkrotit, musíme je nějak ovládnout. V dohodě s Černou věží – spojenectví je příliš silné slovo – v pečlivě formulované dohodě můžeme udělat první kroky k ochraně světa před nimi. Taky je můžeme přivést do našich kruhů.“ Varovně zvedla prst a přelétla pohledem lavice, ale dál mluvila chladně a ovládané. A rázně. „Musíme dát jasně najevo, že prameny bude vždycky splétat sestra – já tu nenavrhuji, abychom nechaly muže ovládat propojený kruh! – ale s muži můžeme kruhy zvětšit. S požehnáním Světla se nám je třeba podaří zvětšit natolik, abychom mohly čelit té zbrani Zaprodanců. Tak zabijeme dva zajíce jedním kamenem. Akorát že tito zajíci jsou lvi, a jestli ten kámen nehodíme, jeden z nich nás určitě zabije. Tak je to prosté.“

Rozhostilo se ticho. Jen Sheriam se krčila kousek od Egwain, ramena se jí třásla a ještě nepřestala brečet.

Pak si Romanda ztěžka povzdechla. „Snad se nám podaří zvětšit kruhy tak, abychom se mohly postavit Zaprodancům,“ pronesla tiše, ale tak měla její slova větší váhu, než kdyby křičela. „Snad se nám podaří ovládnout asha’many. Snad je v obou případech slabé slovo.“

„Když se topíš,“ opáčila Moria stejně tiše, „chytáš se každé větve, která plave kolem, i když, dokud ji nechytíš, nevíš jistě, jestli tě udrží. Ještě se nám nezavřela voda nad hlavou, Romando, ale topíme se. Topíme se.“

Znovu to ticho, až na Sheriamino fňukání. Copak se už vůbec neumí ovládat? Nicméně žádná z přísedících se netvářila vesele, ani Moria, Malind a Escaralde. Neměly před sebou příjemné vyhlídky. Delana dokonce zezelenala a taky vypadala, že začne zvracet.

Egwain se znovu postavila, aby pronesla požadovanou otázku. I když bylo navrženo něco nemyslitelného, obřady bylo třeba dodržovat. Možná víc než dřív. „Kdo stojí proti tomuto návrhu?“

Teď nedostatek řečnic rozhodně nebyl, i když se všechny ovládaly natolik, aby se řídily protokolem. Několik přísedících se pohnulo naráz, ale Magla byla na nohou první, a ostatní se posadily, aniž by dávaly najevo netrpělivost. Faiselle byla na řadě po Magie a potom přišla Varilin, po ní Saroiya a nakonec Takima. Všechny mluvily dlouho, Varilin a Saroiya téměř na hranici zakázaných proslovů, a velice výmluvně. Křeslo přísedící nezískala žádná Aes Sedai, která nedokázala být v případě potřeby výmluvná. Přesto bylo brzy jasné, že se jen opakují, pouze používají jiná slova.

O Zaprodancích a jejich zbrani se žádná nezmínila. Hlavním tématem byla Černá věž, Černá věž a asha’mani. Černá věž byla snětí na tváří země, stejně velkou hrozbou pro svět jako Poslední bitva. Už samotné její jméno naznačovalo sepětí se Stínem, nemluvě o tom, že bylo otevřenou urážkou Bílé věže. Ti takzvaní asha’mani – nepoužily výraz „takzvaní“, ani to neříkaly s opovržením. Ve starém jazyce to znamenalo „ochránci“, a oni byli všechno jen ne ochránci – ti takzvaní asha’mani byli muži, kteří dokážou usměrňovat! Muži odsouzení k šílenství, pokud je dřív nezabije mužská polovina pravého zdroje. Šílenci vládnoucí jedinou silou. Od Magly po Takimu do toho všechny vložily veškerou hrůzu, jakou cítily. Tři tisíce let hrůzy a Rozbití světa předtím. Muži jako tihle zničili svět, zničili věk pověstí a změnily tvář světa. A od nich se žádalo, aby s nimi uzavřely spojenectví. Pokud to udělají, budou je nenávidět všechny národy, a oprávněně. Budou jimi opovrhovat všechny Aes Sedai, a oprávněně. To nelze. Prostě nelze.

Když se Takima konečně posadila a upravila si šátek, spokojeně se usmívala. Společně se jim podařilo vylíčit asha’many jako mnohem děsivější a nebezpečnější, než byli Zaprodanci a Poslední bitva dohromady. Možná se dokonce vyrovnají samotnému Temnému.

Jelikož s obřadními otázkami začala Egwain, bylo na ní, aby to uzavřela, a tak vstala a řekla: „Kdo stojí za dohodou s Černou věží?“ Předtím si jenom myslela, že je ve stanu ticho. Sheriam se konečně ovládla, i když se jí na tvářích dál leskly slzy, ale v tom tichu znělo i její polknutí hlasitě jako křik.

Samalin se postavila vedle Malind, a najednou to zašustilo, Salita, Berana a Aedrin se postavily společně a Kwamesa byla jenom o chvilku za nimi. Stálo devět přísedících a dál se nic nedělo. Egwain si uvědomila, že si hryže ret, a honem toho nechala a jen doufala, že si toho nikdo nevšiml. Stále na rtu cítila zuby. Doufala, že jí neteče krev. Ne že by se na ni někdo díval. Všechny Aes Sedai zřejmě zadržovaly dech.

Romanda seděla a mračila se na Salitu, jež hleděla přímo před sebe, tvář popelavou a chvějící se rty. Tairenská sestra možná nedokázala skrýt svůj strach, ale šla si pevně za svým. Romanda pomalu kývla a k překvapení všech vstala. I ona se rozhodla porušit zvyk. „Občas,“ utrousila a dívala se na Lelaine, „musíme udělat i věci, které bychom raději neudělaly.“

Lelaine se šedovlasé žluté podívala do očí. Obličej měla jako vymodelovaný z porcelánu a nepatrně zvedla bradu. A potom náhle vstala a netrpělivě se podívala na Lyrelle, která chvíli civěla s otevřenou pusou, než se také zvedla.

Zíraly všechny. Žádná žena nevydala ani hlásku. Bylo hotovo.

Tedy skoro hotovo. Egwain si odkašlala a snažila se upoutat pozornost Sheriam. Teď byla na řadě kronikářka, jenomže Sheriam si jen otírala slzy a dívala se po lavicích, jako by počítala, kolik přísedících stojí, a doufala, že se prve přepočítala. Egwain si odkašlala hlasitěji a zelenooká žena sebou trhla a obrátila se k ní. I pak jí trvalo věčnost, než si vzpomněla, co má za povinnosti.

„Menší konsenzus platí,“ ohlásila nejistým hlasem, „budeme usilovat o dohodu s… s Černou věží.“ Zhluboka se nadechla, pořádně se narovnala a její hlas získal na síle. Byla zpátky na známé půdě. „V zájmu jednoty žádám o větší konsenzus.“

To bylo silné volání. I ve věcech, které bylo možné rozhodnout menším konsenzem, se vždy dávala přednost jednohlasné volbě. Jejímu dosažení mohly předcházet hodiny i dny debat, ale nepřestávalo se, dokud všechny přísedící nesouhlasily nebo nebylo jasné jako voda, že k dohodě nedojde. Toto volání vnímala každá sestra. Delana se zvedla jako loutka, s níž někdo pohybuje proti její vůli, a nejistě se rozhlížela.

„S tímhle nemůžu souhlasit,“ prohlásila Takima proti veškeré slušnosti. „Ať řekne kdokoliv cokoliv, ať tu budeme sedět sebedéle, nemůžu a nebudu! Ne-bu-du!“

Nikdo jiný už nevstal. Ano, Faiselle se vrtěla na lavici a pohnula se, jako kdyby chtěla vstát, upravila si šátek a celé to zopakovala. Nikdo jiný se nepohnul. Saroiya si hryzala klouby na ruce a tvářila se vyděšeně a Varilin vypadala, jako by dostala ránu kladivem mezi oči. Magla svírala okraj lavice a tupě zírala na koberec před sebou. Očividně cítila, jak se na ni Romanda mračí, ale jenom se nahrbila.

Takima to měla ukončit. Nemělo smysl usilovat o větší konsenzus, když někdo jasně sdělil, že nevstane. Ale Egwain se rozhodla také porušit slušnost a protokol. „Je tu někdo, kdo má pocit, že kvůli tomu musí opustit své křeslo?“ zeptala se rázně.

Ozvalo se lapání po dechu, Egwain však dech zadržovala. Tohle je mohlo zlomit, ale lepší teď a veřejně, pokud to mělo přijít. Saroiya se rozčileně rozhlédla, nikdo jiný se už nepohnul.

„Tak budeme pokračovat,“ pokračovala Egwain. „Opatrně. Chvíli potrvá, než naplánujeme, jak přesně k Černé věži přistupovat a co říci.“ Byl čas použít několik bezpečnostních opatření. Světlo, než tohle vyřídí, uštve se. „Pro začátek, jsou nějaké návrhy ohledně našeho… poselstva?“