Křižovatka soumraku

25 Kdy nosit šperky

Perrin netrpělivě přecházel sem a tam po kobercích, které tvořily podlážku stanu a neustále krčil rameny v nepohodlném kabátě ze zeleného hedvábí, který od chvíle, kdy mu ho Faile nechala ušít, skoro nenosil. Faile tvrdila, že mu složitá stříbrná výšivka jde náramně k ramenům, ale široký kožený opasek a na něm zavěšená sekera, obojí velmi prosté, jenom podtrhovaly to, že je hlupák vydávající se za někoho, kým není. Občas si popotáhl kožené rukavice nebo se zamračil na krzno přehozené přes křeslo, aby ho měl po ruce. Dvakrát vytáhl z rukávu list papíru a rozbalil ho, aby si mohl při chůzi prohlédnout mapu Maldenu. To bylo město, kde drželi Faile.

Jondyn, Get a Hu se vmísili mezi prchající obyvatele Maldenu, ale jediná užitečná věc, kterou získali, byla tato mapa, a přimět kohokoliv, aby se aspoň na chvíli zastavil a mapu nakreslil, byl téměř nadlidský úkol. Lidé dost silní, aby mohli bojovat, byli mrtví nebo nosili gai’šainskou bílou u Shaidů. Ti, kteří přežili a prchali, byli staří, hodně mladí, nemocní a chromí. Podle Jondyna představa, že by je někdo donutil se vrátit a bojovat proti Shaidům, je ještě popohnala k rychlejšímu běhu směrem k Andoru a bezpečí. Mapa byla hádankou, s bludištěm ulic a pevností urozené dámy a velkou cisternou na severovýchodním rohu. Mučila ho svými možnostmi. Ale možnosti to budou, jen když najde řešení větší hádanky, která nebyla na mapě, obrovské masy Shaidů obklopujících opevněné město, nemluvě o čtyřech nebo pěti stovkách shaidských moudrých, jež dokázaly usměrňovat. A tak vrátil mapu do rukávu a pokračoval v přecházení.

Červeně pruhovaný stan ho rozčiloval stejně jako mapa, a nábytek taky, zlacená křesla složená a přichystaná k naložení, stolek s mozaikou na desce, který nebyl skládací, stojací zrcadlo a stojan s umyvadlem a zrcadlem, a dokonce i mosazí obité truhly v řadě u protější zdi. Venku bylo šero a všech dvanáct lamp bylo rozsvícených, takže plamínky jiskřily v zrcadlech. V ohřívadlech, jež zaháněla noční mráz, ještě žhnulo pár uhlíků. Nechal si sem dokonce přinést dva Faileiny závěsné hedvábné koberce s řadami ptáků a květin a pověsit je na střešní tyče. Nechal si od Lamželeza přistřihnout bradku a oholit tváře a krk. Umyl se a oblékl si čisté šaty. Nechal postavit stan, jako by se měla Faile každou chvíli vrátit z vyjížďky. Všechno proto, aby se na něj lidé podívali a uviděli zatraceného urozeného pána a pocítili sebedůvěru. A každý kousek mu připomínal, že Faile není venku na vyjížďce. Stáhl si rukavici, sáhl do kapsy a přejel prstem po řemínku ze surové kůže. Třicet dva uzly. Nepotřeboval si to připomínat, ale občas ležel celou noc v pokrývkách, v nichž neležela Faile, a ty uzly počítal. Nějak se z nich stalo jeho spojení s ní. A navíc být vzhůru bylo lepší než noční můry.

„Jestli si nesedneš, budeš příliš unavený, abys dojel do So Habor, i když ti Neald pomůže,“ podotkla Berelain lehce pobaveně. „Jenom dívat se na tebe mne unavuje.“

Podařilo se mu, že se na ni nezamračil. V tmavomodrých hedvábných jezdeckých šatech a se širokým zlatým náhrdelníkem vyloženým ohnivě zářícími opály a úzkou korunkou Mayene se zlatým jestřábem na čele seděla první z Mayene na svém karmínovém plášti na jednom ze skládacích křesílek s rukama v rudých rukavičkách sepjatýma v klíně. Vypadala klidně jako Aes Sedai a byla cítit… trpělivostí. Nechápal, proč přestala být cítit, jako by ho považovala za tlusté jehně chycené v ostružiní, které si chystá k jídlu, ale byl jí téměř vděčný. Bylo dobré, že měl někoho, s kým si mohl promluvit o ztracené Faile. Ona ho vyslechla a byla cítit soucitem.

„Chci tu být, když… až Gaul a Děvy přivedou zajatce.“ Z toho uklouznutí se zašklebil stejně jako z jejich zdržení. Jako by o nich pochyboval. Dříve nebo později nějaké Shaidy chytí, ač to očividně nebylo právě snadné. Chytit zajatce nebylo k ničemu, pokud je nemohli odvést, a Shaidové byli neopatrní jen ve srovnání s ostatními Aiely. Sulin mu to trpělivě vysvětlovala. Jenže jeho už trpělivost unavovala. „Co zdrželo Argandu?“ zavrčel.

Jako by vyslovení jeho jména Ghealdaňana vyvolalo, prošel Arganda mezi stanovými chlopněmi, s tváří jako z kamene a zapadlýma očima. Zřejmě toho naspal stejně málo jako Perrin. Mužík měl stříbrný kyrys a neměl přílbu. Ráno se ještě neholil a na bradě měl prošedivělé strniště. Držel naditý kožený měšec, v němž to zacinkalo, když ho položil na stolek vedle dalších dvou. „Z královniny pokladnice,“ pravil kysele. Za posledních deset dní mluvil hlavně kysele. „Dost na pokrytí našich nákladů a ještě zbyde. Musel jsem urazit zámek a postavit k truhle na stráž tři chlapy. S otevřeným zámkem je to i pro nejlepší chlapy velké pokušení.“

„Dobře, dobře,“ řekl Perrin a snažil se, aby to neznělo příliš netrpělivě. Bylo by mu lhostejné, i kdyby Arganda na hlídání pokladnice postavil sto mužů. Jeho měšec byl z těch tří nejmenší, a to sesbíral všechno zlato a stříbro, co našel. Přehodil si plášť přes ramena, popadl měšce a prošel kolem Argandy do šedivého rána.

K jeho nechuti působil tábor ještě stálejším dojmem, třebaže to nebyl záměr, a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Mnoho dvouříčských mužů teď spalo ve stanech, světle hnědých a záplatovaných, ne červeně pruhovaných, jako byl ten jeho, ale dost velkých, aby se do nich vešlo osm až deset mužů, a různorodé tyčové zbraně měli naskládané před vchodem. Jiní změnili dočasné přístřešky z větví v pevné chýše z propletených větví jehličnanů. Stany a chýše nestály zrovna v řadách, nebyly zdaleka tak vyrovnané jako ghealdanské a mayenské, a přece vypadaly jako vesnice s uličkami vyšlapanými ve sněhu až na zmrzlou zem. Každé ohniště tvořil kruh kamenů a kolem ohňů stáli muži v pláštích a s kapucemi a čekali na snídani.

Perrina vyhnalo právě to, co se vařilo v kotlích. Když kolem lovilo tolik lidí, lovné zvěře ubývalo a potraviny jim docházely. Už dokonce vyhrabávali zásobičky žaludů, které si veverky udělaly na zimu, a mleli je do kaše, a takhle koncem zimy to, co našli, bylo staré a vyschlé. Kyselá hmota aspoň trochu zaplnila žaludek, ale člověk musel mít velký hlad, aby se do toho pustil. Většina lidí, jež Perrin viděl, upřeně hleděla do kotlů. Mezerou v kruhu naostřených kůlů projížděly poslední vozy a Cairhieňané na kozlících byli zahalení až po uši, takže vypadali jako rance tmavé vlny. Všechno, co bylo na vozech, bylo naskládáno uprostřed tábora. Prázdné vozy nadskakovaly ve vyjetých kolejích a rychle mizely v okolních lesích.

Když se objevil Perrin s Berelain a Argandou za patami, způsobilo to rozruch, třebaže ne mezi hladovými dvouříčskými muži. Několik jich opatrně kývlo jeho směrem – jeden nebo dva hlupáci se dokonce poklonili! – ale většina se snažila na něj nedívat, když s ním byla Berelain. Pitomci. Zabednění hňupové! Byla zde však spousta dalších lidí, sešli se kousek od pruhovaného stanu a zaplňovali uličky mezi ostatními stany. Neozbrojený mayenský voják v šedém kabátě přiběhl s Berelaininou šimlou, uklonil se a podržel jí třmen. Annoura už seděla na své štíhlé klisně, stejně tmavé, jako byl Berelainin kůň světlý. Tenké copánky s korálky jí zpod kapuce visely na prsa a ženy, které měla radit, si Aes Sedai skoro nevšímala. Tvářila se, jako kdyby spolkla železnou tyč, a upírala oči na nízké aielské stany, kde se kromě kouře stoupajícího z kouřových otvorů nic nehýbalo. Jednooký Gallenne v červené přílbě, kyrysu a klapce přes oko však nepozornost tarabonské sestry vyrovnal. Jakmile se Berelain objevila, vyštěkl rozkaz a padesátka mužů okřídlené gardy ztuhla jako sochy, dlouhá kopí s ocelovými hroty a dlouhými rudými fáborky vztyčená u boků, a když nasedla Berelain, Gallene vyštěkl další rozkaz, který muže poslal do sedel tak hladce, že se pohybovali jako jeden.

Arganda se zamračil na aielské stany, zamračil se na Mayenery a zamířil k místu, kde čekalo stejně tolik ghealdanských kopiníků v lesklé zbroji a kuželových zelených přilbách, a tiše promluvil k chlapíkovi, který jim velel, hubenému Kireyinovi, jehož Perrin podezíral z urozeného původu podle toho, jak povýšeně se za mřížovím hledí své stříbřité přílby tvářil. Arganda byl malý, takže se Kireyin musel sklonit, aby ho slyšel, a kvůli tomu se zatvářil ještě mrazivěji. Jeden z mužů za Kireyinem držel místo kopí se zelenými fáborky žerď s rudou korouhví se třemi šestihrotými stříbrnými hvězdami Ghealdanu a jeden okřídlený gardista nesl mayenského zlatého jestřába na modrém poli.

Byl zde i Aram, třebaže stál stranou a nechystal se k jízdě. Byl zabalený do svého hnilobně zeleného pláště, nad ramenem se mu zvedal jílec meče, a rozděloval žárlivé pohledy mezi Mayenery a Ghealdaňany. Když zahlédl Perrina, zatvářil se mrzutě a odběhl mezi dvouříčskými muži čekajícími na snídani. Když do někoho vrazil, ani se neomluvil. Jak tady tak čekali, Aram začínal být stále podrážděnější, štěkal a ofrňoval se na každého kromě Perrina. Včera se skoro popral se dvěma Ghealdaňany kvůli něčemu, nač si pak nikdo z nich ani pořádně nevzpomínal, akorát že Aram řekl, že Ghealdaňané nejsou uctiví, a oni zase jemu, že je hrubec. Proto se bývalý cikán držel dnes ráno zpátky. V So Habor budou věci ožehavé i bez toho, aby Aram začínal pranice, kdykoliv se Perrin nebude dívat.

„Dohlídni na Arama,“ nakázal Perrin tiše Dannilovi, když mu přivedl jeho ryzáka. „A taky dej pozor na Argandu,“ dodal, nacpal si měšce do sedlových brašen a zapnul přezky. Berelainin příspěvek vážil tolik, co jeho a Argandův dohromady. Inu, ona měla důvod být velkorysá. Její muži měli stejný hlad jako ostatní. „Arganda mi připadá jako někdo, kdo se chystá udělat nějakou pitomost.“ Když Perrin převzal otěže, Louda poskočil a pohodil hlavou, ale v jeho pevné, jemné ruce se zase rychle uklidnil.

Dannil si chladem zrudlou rukou přejel mroží kníry a úkosem se podíval po Argandovi, než ztěžka vydechl. „Budu na něj dávat pozor, urozený pane Perrine,“ zahuhlal a popotáhl se za plášť „jenže i když ty říkáš, že tu velím, jakmile zmizíš, vůbec mě nebude poslouchat.“

Naneštěstí to byla pravda. Perrin by byl raději s sebou vzal Argandu než Gallenneho, jenže to nechtěl přijmout ani jeden z nich. Ghealdaňan chápal, že lidé i koně začnou brzy hladovět, pokud někde neseženou jídlo a píci, ale nedokázal se přimět strávit den dál od své královny, než už byl. Jistým způsobem byl zřejmě ještě větší fanatik než Perrin, nebo se tomu možná víc poddával. Být po jeho, byl by se Arganda každý den trochu víc připlížil k Shaidům, až by se jim dostal přímo pod nos. Perrin byl připraven zemřít, aby osvobodil Faile. Arganda byl zřejmě připraven jenom zemřít.

„Udělej, co půjde, abys mu zabránil udělat nějakou pitomost, Dannile.“ A po chvíli dodal: „Pokud to neskončí rvačkou.“ Nakonec nemohl čekat, že Dannil toho chlápka zvládne jen tak. Na každého dvouříčského muže tady byli tři Ghealdaňané, a Faile nikdy neosvobodí, když se začnou zabíjet navzájem. Perrin skoro opřel hlavu Loudovi o plece. Světlo, ale že byl unavený a nikde neviděl žádné řešení.

Pomalý klapot kopyt ohlásil příjezd Masuri a Seonid s jejich třemi strážci zahalenými do plášťů, ve kterých nebyla vidět větší část jejich těl i části jejich koní. Obě Aes Sedai měly měňavé hedvábí a Masuri zpod tmavého pláště vykukoval těžký zlatý náhrdelník, vrstvy tlustých šňůr. Seonid se na čele houpal malý bílý šperk na zlatém řetízku upevněném ve vlasech. Annoura se uklidnila. Moudré se u aielských stanů stavěly do řady a dívaly se, šest vysokých žen s hlavami obalenými tmavými loktušemi. Lidé v So Habor by možná Aiely uvítali stejně jako obyvatelé Maldenu, ale Perrin si nebyl jistý, zda by moudré nechaly sestry jet. Ony byly to poslední, nač se čekalo. Slunce bylo jako rudozlatá koule nad vrcholky stromů.

„Čím dřív tam, tím dřív zpátky,“ prohlásil a vyškrábal se do sedla. Jak projížděl mezerou mezi kůly, dvouříčtí muži už ji začali uzavírat. Když se v okolí potulovali Masemovi lidé, měli se všichni na pozoru.

K lesu to bylo sto kroků, ale on zachytil pohyb, někdo na koni couval hlouběji do stínů pod stromy. Nepochybně se jeden z Masemových hlídačů hnal zpátky ohlásit prorokovi, že Perrin a Berelain opustili tábor. Ale ať pojede seberychleji, včas to nestihne. Pokud Masema opravdu chtěl zabít Berelain nebo Perrina, což bylo vysoce pravděpodobné, bude si muset počkat na jinou příležitost.

Gallenne ovšem nehodlal nic riskovat. Ode dne, kdy se Santes a Gendar, Berelainini dva chytači zlodějů, nevrátili z Masemova tábora, z nich nikdo neviděl ani špičku nosu, a pro Gallenneho to bylo stejně jasné jako jejich hlavy ve vaku. Nechal kopiníky vytvořit kolem Berelain pozorný kruh dřív, než se přiblížili k lesu. Kolem Perrina taky, ale to byla jenom náhoda. Být po jeho, byl by Gallenne přivedl všech devět set členů své okřídlené gardy, nebo ještě lépe, aspoň podle jeho názoru, by byl Berelain rozmluvil, aby někam jezdila. Perrin se jí to také pokoušel vymluvit, ale neměl o nic větší štěstí. Ta ženská si všechno poslechla a pak si stejně udělala, co chtěla. Faile byla stejná. Občas s tím musel muž prostě žít. Většinou, protože stejně nemohl dělat nic jiného.

Obrovské stromy a skály vyčnívající ze sněhu formaci pochopitelně rozbily, ale pořád to byla barvitá podívaná i v lesním příšeří, červené fábory povlávaly v šikmých paprscích slunce, jezdci v červené zbroji chvilkami mizeli za mohutnými duby a kalinami. Tři Aes Sedai jely za Perrinem a Berelain se strážci v závěsu a všichni pozorně sledovali okolní hvozd a muže s Berelaininou korouhví. Kireyin a praporec Ghealdanu byli o kousek dál vzadu a vojáci jeli v co možná nejúhlednějších řadách. Volný prostor v lese byl samozřejmě klamný a pro úhledné řady a jasné praporce naprosto nevhodný, ale přidejte vyšívané hedvábí, klenoty, korunu a strážce v barvoměnivých pláštích a je to velmi působivý pohled. Perrin by se byl smál, ale ne vesele.

Berelain asi vycítila, nač myslí. „Když jdeš koupit pytel mouky,“ řekla, „vezmi si prosté sukno, aby si kupec myslel, že si nemůžeš dovolit zaplatit víc, než musíš. Když ti jde o náklady mouky, vezmi si šperky, aby si myslel, že si můžeš dovolit vrátit se pro všechno, co se mu podaří sehnat.“

Perrin se proti své vůli uchechtl. Znělo to jako něco, co mu kdysi vykládal mistr Luhhan, a pak ho dloubl do žeber a tvrdil, že to byl vtip, přičemž výraz v jeho očích prozrazoval, že jde o víc. Oblékni se chudě, když ti jde o malou laskavost, a bohatě, když jde o velkou. Byl moc rád, že Berelain už není cítit jako vlk na lovu. Aspoň kvůli tomu si mohl přestat dělat starosti.

Brzy dojeli za vozy, a když dorazili na místo pro cestování, vozy už stály. Muži rychle odstranili stromy poničené při otevírání bran, takže vznikla malá mýtinka, ale ještě než kolem ní Gallenne rozestavil své muže, už byla docela zaplněná. Fager Neald již byl na místě. Byl to vyfintěný Muranďan s kníry navoskovanými do špiček a seděl na grošákovi. Jeho kabát by oklamal jenom někoho, kdo ještě nikdy neviděl asha’mana. Jeho druhý kabát byl také černý, ale aspoň nenosil špendlíky na límci, které by ho prozrazovaly. Sníh tu nebyl hluboký, avšak dvacítka dvouříčských mužů pod vedením Wila al’Seena také seděla na koních, místo aby stáli na zemi a čekali, až jim omrznou nohy. Vypadali jako mnohem tvrdší chlapi než ti, kteří s ním opustili Dvouříčí. Na zádech měli dlouhé luky a u pasu toulce ježící se šípy a nejrůznější meče. Perrin doufal, že je brzy bude moci poslat zpátky domů, nebo ještě lépe, že je tam dovede.

Většina měla zbraně položené křížem přes sedlo, avšak Tod al’Caar a Flann Barstere drželi prapory, Perrinovu Červenou vlčí hlavu a Červeného orla Manetherenu. Tod pevně zatínal zuby a Flann, vysoký hubeňour z Hlídky, se tvářil mrzutě. Nejspíš o tuhle práci nestál. Tod možná taky ne. Wil na Perrina vrhl jeden z těch upřímných, nevinných pohledů, které doma oklamaly tolik děvčat – Wil miloval příliš velké výšivky na slavnostním kabátě a přímo zbožňoval, když mohl jet v čele před praporci, nejspíš v naději, že by si nějaká žena mohla myslet, že patří jemu – ale Perrin to nechal být. Další tři lidi na mýtině čekal stejně málo jako ty praporce.

Balwer si držel plášť u těla, jako kdyby mírný vánek byl prudká vichřice, a neohrabaně pobídl svého klabonosého červeného bělouše blíž k Perrinovi. Za ním se se vzdornými výrazy courali dva z Faileiných nohsledů. Medořiny modré oči působily v Tairenčině tmavé tváři nepatřičně, ale její kabát s nabranými, zeleně pruhovanými rukávy na jejím poprsí také nevypadal nejlépe. Byla dcerou vznešeného pána a každým coulem šlechtična a mužské šaty se k ní prostě nehodily. Latian, Cairhieňan, vypadal v kabátě skoro stejně tmavém jako Nealdův bledě, třebaže měl na prsou čtyři červené a modré pruhy, a nebyl o moc vyšší než Medore. Jak posmrkoval a utíral si ostrý nos, vypadal mnohem méně schopný než ona. Ani jeden neměl meč, další překvapení.

„Můj pane, má paní první,“ protáhl Balwer svým suchým hlasem a v sedle se uklonil, jako když vrabec poskakuje na větvi. Pohledem zalétl k Aes Sedai za nimi, ale to byla jediná známka toho, že sestry bere na vědomí. „Můj pane, vzpomněl jsem si, že mám v So Habor známého, nožíře, který se svým zbožím jezdí po světě, ale mohl by být doma. Už jsem ho neviděl několik let.“ Tohle bylo poprvé, kdy se vůbec zmínil, že má někde nějakého přítele, a městečko zahrabané v severní Altaře na to bylo dost divné místo, ale Perrin kývl. Tušil, že u tohoto přítele se jedná o víc, než dává Balwer najevo. Začínal tušit, že na celém Balwerovi je víc, než se zdá.

„A tvoji průvodci, mistře Balwere?“ Berelain se pod kožišinou podšitou kapuci tvářila klidně, ale byla cítit pobavením. Velmi dobře věděla, že Faile používala své mladé stoupence jako špehy, a byla si docela jistá, že Perrin je k tomu používá také.

„Chtěli si vyjet, má paní první,“ opáčil mužíček nemastně neslaně. „Zaručím se za ně, můj pane. Slíbili, že nezpůsobí žádné potíže, a mohli by i něco zjistit.“ Taky byl cítit pobavením – i když od něj to bylo pochopitelně zatuchlé pobavení – s trochou podráždění. Balwer věděl, že ona ví, což se mu pranic nelíbilo, ale ona se o tom nikdy nezmínila, což se mu naopak líbilo. Rozhodně tu šlo o víc, než se zdálo.

Musel mít své důvody, proč je s sebou tahá. Podařilo se mu nějak posbírat všechny Faileiny mladé stoupence a nechal je špehovat mezi Ghealdaňany a Mayenery, a dokonce i mezi Aiely. Podle něj to, co říkají a dělají přátelé, může být stejně zajímavé jako to, co plánují nepřátelé, i když jste si byli jistí, že to jsou vaši přátelé. Berelain samozřejmě věděla, že špehuje její lidi. A Balwer také věděl, že to ví. A ona věděla, že on… Na venkovského kováře to bylo příliš složité.

„Plýtváme časem,“ zabručel Perrin. „Otevři průchod, Nealde.“

Asha’man se na něho zazubil a pohladil si navoskované kníry – Neald se od chvíle, kdy našli Shaidy, zubil až příliš často, možná se nemohl dočkat, až se do nich pustí – zazubil se a nabubřele mávl rukou. „Jak přikazuješ,“ pravil vesele a objevila se známá stříbřitá čára světla a rozšířila se do díry ve vzduchu.

Bez čekání na ostatní Perrin projel na zasněžené pole obklopené nízkou kamennou zídkou ve zvlněné krajině, která ve srovnání s lesem, jejž právě opustil, vypadala téměř bez stromů. Pokud se Neald řádně nezmýlil, byli několik mil od So Habor. Pokud by se Neald zmýlil, Perrin by mu nejspíš vytrhal ty navoskované kníry. Jak se mohl tvářit tak vesele?

Brzy už ujížděl k západu po zasněžené silnici, za ním se ploužily vozy s vysokými koly a před ním se pod zataženou oblohou táhly dopolední stíny. Louda tahal za otěže, chtěl běžet, ale Perrin ho držel v kroku, aby jeli stejně rychle jako vozy. Gallenneho Mayenerové museli jet přes pole kolem silnice, aby udrželi ochranný kruh kolem něj a Berelain, což znamenalo, že museli objíždět kamenné zídky oddělující jednotlivá pole. V některých byly branky, pravděpodobně proto, aby si sedláci mohli půjčovat tažná zvířata při orání, a další vojáci přeskakovali, až jim fábory na kopích vlály, a riskovali, že si zvíře zlomí nohu a oni vaz. Pravdou bylo, že Perrinovi méně záleželo na jejich vazech.

Wil a ti dva troubové s Vlčí hlavou a Červeným orlem se připojili k mayenerskému korouhevníkovi za Aes Sedai a strážci, ale ostatní dvouříčtí muži obklopili vozy. Na necelou dvacítku mužů na stráži bylo vozů příliš mnoho, nicméně vozkové se budou cítit lépe, když je kolem sebe uvidí. Ne že by tu čekali bandity či Shaidy, ale nikdo se necítil dobře bez ochrany mimo tábor. V každém případě tady uvidí případnou hrozbu dávno předtím, než se k nim dostane.

Nízké pahorky sice neumožňovaly nějaký velký rozhled, avšak kolem byly jenom hospodářství, kamenné domy s doškovými střechami a stodoly mezi poli a nikde žádná divočina. Dokonce i houštiny na svazích byly osekané kvůli dříví na topení. Perrin si náhle uvědomil, že sníh na silnici není čerstvý, jenže jediné stopy v něm udělali Gallenneho vojáci z předního voje. Kolem tmavých domů a stodol se nic nehýbalo, z tlustých komínů nestoupal nikde kouř. Venkov byl úplně klidný a úplně opuštěný. Perrinovi se začínaly ježit vlasy na krku.

Jedna Aes Sedai vykřikla a on se ohlédl přes rameno. Masuri ukazovala prstem k severu na tvora letícího nad krajinou. Na první pohled to vypadalo na velkého netopýra ženoucího se k východu na dlouhých, žebrovaných křídlech, zvláštního netopýra s dlouhým krkem a ještě delším tenkým ocasem. Gallenne zaklel a přiložil si k oku dalekohled. Perrin viděl dobře i bez pomoci a dokonce rozeznal i lidskou postavičku držící se zvířeti na zádech, jako by to byl kůň.

„Seanchan,“ vydechla Berelain a z jejího hlasu i pachu byly cítit obavy.

Perrin se otočil v sedle a sledoval zvíře, dokud nemusel odvrátit zrak kvůli sluneční záři. „S námi to nemá nic společného,“ prohlásil. Jestli Neald udělal chybu, uškrtí ho.