Křižovatka soumraku

20 V noci

Dávno předtím než zasedání skončilo, měla Egwain zadek z tvrdé dřevěné lavice i přes složený plášť úplně znecitlivělý. A jak poslouchala nekonečné dohadování, zatoužila mít znecitlivělé i uši. Sheriam, jež musela stát, začala přešlapovat, jako by toužila po židli. Nebo by si možná ráda jen sedla na koberec. Egwain mohla odejít a osvobodit sebe i Sheriam. Nic nevyžadovalo, aby tu amyrlin zůstala, a její poznámky ostatní poslouchaly jen ze zdvořilosti, načež se znovu vrhly do hovoru tam, kde skončily. Tohle nemělo nic společného s válkou a sněmovna jí nehodlala dovolit sáhnout na otěže. Mohla odejít kdykoliv – jen by kvůli vyžadované obřadnosti na chvíli přerušila hádky – ale bála se, že kdyby to udělala, ráno by ze všeho nejdřív dostala do ruky plně vypracovaný plán, jejž by přísedící již prováděly, a ona by neměla tušení, co se na ni řítí, dokud by si ho nepřečetla. Přinejmenším tohoto se bála na začátku. Už nebylo překvapivé, kdo mluvil nejdéle. Magla, Saroiya, Takima, Faiselle a Varilin se všechny viditelně vztekaly, když slovo dostala jiná přísedící. Ovšemže přijaly rozhodnutí sněmovny, alespoň na povrchu. Nemohly dělat nic jiného než se vzdát svých křesel. Ale jakkoliv sněmovna usilovně bojovala o konsenzus, jakmile bylo rozhodnuto o tom, kudy se dát, byť v menším konsenzu, pak se očekávalo, že po této cestě půjde každá, nebo aspoň nebude překážet. V tom byl zádrhel. Co přesně je překážení? Žádná z těch pěti samozřejmě nepromluvila proti přísedící ze svého adžah, ale ostatní čtyři vyskočily pokaždé, když nějaká přísedící usedla, a všech pět v připadě, že dotyčná byla modrá. A ať už mluvila kterákoliv z nich, velmi přesvědčivě vysvětlovala, proč se předchozí mluvčí naprosto mýlí a proč jenom směřuje ke katastrofě. Ne že by zatím Egwain viděla nějakou skutečnou stopu po tajné dohodě. Stejně ostražitě sledovaly sebe navzájem jako všechny ostatní, mračily se na sebe a očividně nedůvěřovaly těm druhým, že jejich námitky správně přednesou.

Na každý pád jenom máloco z toho, co bylo navrženo, došlo potvrzení. Přísedící se nedokázaly shodnout na tom, kolik sester by měly do Černé věže poslat a kolik z každého adžah, kdy by je měly poslat, co musí požadovat, s čím by měly souhlasit a co bez váhání odmítnout. Navrch všechna adžah kromě žlutého se považovala za jedinečně kvalifikovaná vést poselstvo. Kwamesa trvala na tom, že cílem je vyjednat nějakou smlouvu, a Escaralde tvrdila, že pro takový neslýchaný podnik je nutná znalost historie. Berana dokonce poukázala, že takováto dohoda musí být přijata nanejvýš racionálně. Jednání s asha’many jistě probudí mnohé vášně a všechno kromě chladné logiky zajisté povede k okamžité katastrofě. Ve skutečnosti se kvůli tomu značně rozvášnila. Romanda chtěla, aby oddíl vedla žlutá, ale protože tam bude těžko někdo potřebovat léčení, omezila se na umíněné naléhání, že sestra z kteréhokoliv jiného adžah by se mohla nechat ovlivnit zvláštními zájmy svého adžah a zapomenout, proč to dělají.

Přísedící ze stejného adžah se navzájem podporovaly jen do té míry, aby to nevypadalo, že spolu otevřeně nesouhlasí, a žádná dvě adžah nebyla ochotná se shodnout na čemkoliv kromě toho, že je do Černé věže třeba vyslat poselstvo. Zatím se hádaly i kvůli tomu, má-li se to vůbec nazývat poselstvo, dokonce i ty, které návrh zpočátku podporovaly. Morii samotnou už celá představa děsila.

Egwain nebyla jediná, koho neustálé námitky a protinámitky unavily. Všechno bylo rozžvýkáno tak dokonale, že nic nezůstalo a muselo se začít znovu od začátku. Sestry odcházely a jiné přicházely, aby po několika hodinách zase odešly. Když ale Sheriam konečně pronesla obřadné: „Odejděte nyní ve Světle,“ byla už noc a kromě Egwain a přísedících tu zůstalo jen několik desítek sester. Některé přísedící vypadaly, jako by je prohnaly mandlem. A nerozhodly vůbec nic kromě toho, že je třeba další jednání, než budou moci o něčem rozhodnout.

Venku visel na sametově černé obloze poprášené třpytícími se jizvami bledý půlměsíc a bylo hrozně zima. Když Egwain odcházela, dělala se jí u úst pára. Cestou se usmívala a poslouchala, jak se za ní přísedící rozcházejí. Některé se ještě hádaly. Romanda a Lelaine šly spolu, ale vysoký hlas žluté se nebezpečně blížil ječeni a modrá nebyla o moc pozadu. Obvykle se hádaly, pokud spolu musely být, ale tohle bylo poprvé, kdy je Egwain viděla, jak to dělají, i když nemusí. Sheriam jí nepříliš nadšeně nabídla, že donese hlášení o opravách vozů a o píci, o něž požádala ráno, ale ani se nepokoušela skrýt úlevu, když ji Egwain poslala do postele. S chvatným pukrletem odběhla do noci. Ve většině stanů byla tma, jen měsíc na ně vrhal slabé světlo. Pouze několik sester zůstávalo vzhůru po setmění. Lampového oleje a svíček nebyl nikdy nadbytek.

V této chvíli se Egwain zdržení hodilo, ale to nebyl důvod, proč se usmívala. Někdy během všeho toho dohadováni ji úplně přešla bolest hlavy. Dnes v noci nebude mít problémy s usínáním. Halima to sice vždycky napravila, ale po jejích masážích měla protivné sny. No, i bez nich se jí málokdy zdálo něco příjemného, jenže tyhle byly temnější než ostatní a ona si z nich kupodivu nic nepamatovala kromě toho, že byly temné a znepokojivé. Obě věci nepochybně pocházely z pozůstatků bolesti, na něž Haliminy prsty nedosáhly. Naučila se pamatovat si všechny sny. Musela si je pamatovat. Nicméně když ji dnes nebolela hlava, neměla by mít problémy a snění bylo to nejmenší, co musela udělat.

Jako sněmovna a její pracovna, i její stan stál na kousku volnějšího prostoru s vlastním dřevěným chodníkem. Nejbližší stany byly o několik sáhů dál, aby měla amyrlin trochu soukromí. Alespoň tak jí to vysvětlily. Mohla to být dokonce pravda. Egwain z al’Vereů už nebyla bezvýznamná. Stan nebyl velký, o stranách čtyři kroky na délku, a uvnitř bylo málo místa, když tam byly čtyři mosazí obité truhlice plné šatů, dvě palandy a kulatý stoleček, bronzové ohřívadlo, stojan s umyvadlem, stojací zrcadlo a jedno z několika málo skutečných křesel v táboře. Byl to prostý kousek, jednoduše vyřezávaný, ale bylo pohodlné, a pro ni to byl velký přepych, když si mohla složit nohy pod sebe a číst si. Tedy když měla čas na čtení pro zábavu. Druhá palanda byla pro Halimu, a Egwain překvapilo, když zjistila, že na ni druhá žena už nečeká. Stan však nebyl prázdný.

„Ke snídani jsi měla jenom chleba, matko,“ mírně ji napomenula Chesa, když Egwain vstoupila. Její komorná, v prostých šedých šatech téměř obtloustlá, seděla na stoličce a ve světle olejové lampy štupovala punčochy. Byla hezká, ale občas to vypadalo, že pro ni pracuje už celou věčnost, a nejenom od Salidaru. Rozhodně se chovala směle jako stará služka, včetně toho, že Egwain hubovala. „V poledne jsi nejedla nic, pokud vím,“ pokračovala a zvedla sněhobílou punčochu, aby pořádně viděla na díru, kterou látala na patě, „a večeře ti vystydla už dobře před hodinou. Nikdo se mě neptá, ale kdyby ano, řekla bych, že ty tvoje bolesti hlavy pocházejí od toho, že nejíš. Jsi moc hubená.“

S tím konečně odložila punčochu do košíku a rychle vstala, aby Egwain vzala plášť. Přitom vykřikovala, že je Egwain studená jako led. To byl podle ní další důvod k bolestem hlavy. Aes Sedai si chodily a nevšímaly si zimy či horka, ale jejich tělo poznalo, co se děje. Nejlepší je v zimě se pořádně oblékat. A nosit červené spodničky. Každý ví, že červenaje nejteplejší. I jezení pomáhá. Prázdný žaludek vždycky vede k třesavce. Ji přece nikdy nikdo neviděl se třást, nebo ano?

„Děkuju, mami,“ pronesla Egwain nadneseně, čímž si vysloužila frknutí. A šokovaný pohled. Přese všechno se Chesa držela toho, co je správné, až vedle ní Aledrin vypadala nedbalá. I když Chesa dbala hlavně na ducha pravidel, ne na jejich doslovnou podobu. „Dnes večer mě hlava nebolí, díky tomu tvému čaji.“ Možná to bylo tím čajem. Jakkoliv byl ohavný, jako lék nebyl o nic horší než sezení při jednání sněmovny, trvajícím víc než půl dne. „A nemám moc velký hlad. Rohlík bude stačit.“

Pochopitelně to nebylo tak prosté. Vztah mezi paní a služkou není nikdy prostý. Žily vedle sebe a služka ji viděla, když jí bylo nejhůř, a znala všechny její chyby a slabé stránky. Před komornou se nic neutají. Chesa remcala a nadávala celou dobu, co Egwain pomáhala se svlékáním, a nakonec, když byla Egwain zabalená v županu – z červeného hedvábí s nabíranou murandskou krajkou a květinovou výšivkou, což byl dar od Anaiyi – ji nechala sundat plátýnko z podnosu na kulatém stolečku.

Čočka v misce ztuhla, ale to napravilo menší usměrnění, a s první lžící Egwain zjistila, že hlad opravdu má. Vyjedla misku do čista, snědla i kousek modrého sýra, poněkud seschlé olivy a dva křupavé rohlíky, i když z nich musela vybrat červy. Protože nechtěla hned usnout, vypila jen jeden pohár svařeného vína, které také potřebovalo přihřát a bylo trochu nahořklé, ale Chesa se pochvalně usmívala, jako by Egwain všechno na podnose snědla. Když nahlédla na talíře, zjistila, že kromě pecek z oliv a drobků opravdu snědla všechno.

Jakmile se uložila na úzké palandě pod dvěma měkkými vlněnými pokrývkami a husím peřím nacpanou peřinou, vytaženou až k bradě, Chesa vzala podnos a odcházela, ale ve vchodu se ještě zastavila. „Mám se vrátit, matko? Kdyby tě začala bolet hlava… No, ta ženská si jistě našla společnost, jinak by tu byla.“ Když říkala „ta ženská“, otevřeně se mračila. „Mohla bych ti uvařit další čaj. Mám ho od formana, který tvrdil, že na léčení bolestí hlavy je nejlepší. A taky kloubů a zkaženého žaludku.“

„Opravdu si myslíš, že je do větru, Cheso?“ zamumlala Egwain. Pod pokrývkami jí už začínalo být teplo a byla ospalá. Chtělo se jí spát, ale ne hned. Hlavu a klouby a žaludek? Nyneiva by se nad tím rozbrečela smíchy. Nakonec možná to bolení hlavy přece jen zahnalo žvanění sester. „Halima asi flirtuje, ale nemyslím, že to někdy zašlo dál než k flirtování.“

Chesa chvíli jen špulila rty. „Jsem z ní… nervózní, matko,“ přiznala nakonec. „Něco na ní prostě není v pořádku. Cítím to pokaždé, když se objeví. Je to jako takový ten pocit, že se k tobě někdo plíží zezadu, nebo když si uvědomím, že mě při koupání pozoruje muž, nebo…“ Zasmála se, ale vesele to neznělo. „Neumím to popsat. Prostě na ní něco nesedí.“

Egwain si povzdechla a zachumlala se hlouběji do pokrývek. „Dobrou noc, Cheso.“ Krátce usměrnila a zhasla lampu, takže se stan ponořil do tmy. „Dneska v noci se jdi vyspat do vlastní postele.“ Halimu by mohlo rozčílit, kdyby přišla a našla na své palandě někoho jiného. Opravdu ta žena zlomila ruku muži? Ten muž ji musel nějak vyprovokovat.

Dnes v noci chtěla mít sny, klidné sny – alespoň sny, které by si zapamatovala, i když z těch bylo jen pár, jež by lidé nazvali klidnými – ale nejdřív musela vstoupit do jiného druhu snu. Nepotřebovala k tomu ani jeden z těch ter’angrialů, které sněmovna tak přísně strážila. Vklouznout do lehkého transu bylo snadné, zvlášť když byla tak utahaná, a…

…bez těla, jen se vznášela v nekonečné černi obklopená nekonečným mořem světel, obrovským vírem maličkých teček zářících jasněji než hvězdy. To byly sny všech lidí na světě, lidí na všech světech, jež existovaly či mohly existovat, na světech tak divných, že je ani nedokázala pochopit, a všechny tyto sny byly vidět v této nepatrné mezeře mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, v nekonečném prostoru mezi realitou a sny. Některé sny poznala od podívání. Všechny vypadaly stejné, ale ona je poznala stejně jistě, jako znala tváře svých sester. Některým se vyhýbala. Rand si své sny vždy chránil a ona se bála, že by to mohl zjistit, kdyby se do nich pokusila nahlédnout. A jeho štít by jí stejně zabránil cokoliv uvidět. Škoda že ze snů nepoznala, kde se dotyčný nachází. Dvě světelné tečky tu mohly být vedle sebe a ti, jimž se zdály, tisíc mil daleko od sebe. Její pozornost upoutal Gawynův sen a ona rychle utekla. V jeho snech číhalo zvláštní nebezpečí, a nebylo jen v tom, že se do nich chtěla ponořit. Nad Nyneiviným snem zaváhala a zatoužila do ní vpravit strach ze Světla, ale Nyneivě se dařilo ji zatím ignorovat, a Egwain by ani nenapadlo vtáhnout ji do Tel’aran’rhiodu proti její vůli. Takové věci dělávali Zaprodanci. Ale lákalo ji to.

Pohybovala se, aniž by se pohnula, a pátrala po jednom spícím. Tedy po jednom ze dvou. Oba budou vhodní. Světla jako kdyby se kolem ní roztočila, míhala se tak rychle, že z nich byly rozmazané šmouhy, zatímco ona nehybně proplouvala tím hvězdným mořem. Doufala, že aspoň jeden z těch dvou, po kterých toužila, už usnul. Světlo ví, že bylo dost pozdě pro každého. Nejasně si uvědomovala své tělo v bdělém světě a cítila, jak potlačuje zívnutí a pod pokrývkami si přitahuje kolena k bradě.

Pak zahlédla světýlko, po němž pátrala, a to se před ní rozšířilo a hnalo se blíž, z hvězdičky na obloze se změnilo v měsíc a pulsovalo jako dýchající tvor. Pochopitelně se ho nedotkla. To mohlo vést k nejrůznějším komplikacím i s tímto spícím. Kromě toho by bylo trapné vklouznout někomu do snu náhodně. Vůlí pronikla přes vlasově tenký prostor, jenž zbýval mezi ní a snem, a opatrně promluvila, aby to neznělo jako křik. Neměla tělo, neměla ústa, ale promluvila.

ELAIN, TADY JE EGWAIN. SEJDEME SE NA OBVYKLÉM MÍSTĚ. Nemyslela si, že by ji někdo jiný mohl zaslechnout, aniž by to věděla, ale nemělo smysl zbytečně riskovat.

Světýlko najednou zhaslo. Elain se probudila. Ale bude si to všechno pamatovat a bude vědět, že ten hlas nebyl jen součástí jejího snu.

Egwain se posunula… stranou. Nebo to možná bylo spíš jako dokončení kroku, když prve nakročila. Mohlo to být obojí. Posunula se a…

…a stála v malé místnosti, kde byl pouze poškrábaný dřevěný stůl a židle s rovnými opěradly. Za oběma okny byla vidět hluboká tma, ale uvnitř bylo jakési zvláštní světlo, jiné než světlo měsíce, lampy nebo slunce. Zdánlivě nepřicházelo odnikud, prostě tu bylo. Ale docela stačilo, aby ta ubohá, smutná místnost byla jasně vidět. Zaprášené dřevěné panely byly prolezlé červotočem a rozbitými okenními tabulkami dovnitř padal sníh na hromádku větviček a suchého listí. Tedy spíš byl na podlaze občas sníh a občas větvičky a suché listí. Stůl a židle zůstávaly tam, kde stály, ale kdykoliv se podívala stranou a zase zpátky, sníh mohl být pryč a větvičky a hnědé listí někde jinde, jako by je rozprášil vítr. Přesouvaly se dokonce i tehdy, když se na ně dívala. Už jí to nepřipadalo o nic divnější než pocit, že ji sleduje někdo neviditelný. Obojí nebyla pravda, tak to prostě v Tel’aran’rhiodu chodilo. Byl to odraz skutečnosti a sen, vše promíchané dohromady.

Celý svět snů působil prázdně, ale tahle místnost měla jakousi dutou prázdnotu, jež mohla být pouze na místě, které bylo v bdělém světě skutečně opuštěné. Před nemnoha měsíci bývala tahleta malá místnost pracovnou amyrlin, hostinec se nazýval Menší věž a vesnice Salidar, vyrvaná lesu, kypěla životem, neboť byla jádrem odporu proti Elaidě. Když teď vyjde ven, uvidí, jak sněhem uprostřed ulice, která byla tak pečlivě vyplená, prorůstají stébla nové trávy. Sestry do Salidaru stále cestovaly, aby navštívily holubníky, protože se každá bála, aby holub, kterého pošle právě její špeh, nepadl do rukou jiné, ale pouze v bdělém světě. Zajít k holubníkům nyní by bylo asi stejně užitečné jako přát si, aby ji holubi zázrakem našli. Krotká zvířata neměla ve světě snů odraz a nic, co se tu stalo, se nemohlo dotknout bdělého světa. Sestry s přístupem ke snovým ter’angrialům navštěvovaly jiná místa než nějakou opuštěnou díru v Altaře, a nikdo jiný neměl důvod sem ani ve snu chodit. Tohle bylo jedno z míst na světě, kde si mohla být Egwain jistá, že ji nikdo nepřekvapí. Ukázalo se, že na mnoha ostatních jsou nezvaní hosté. Nebo hluboký smutek. Nenáviděla pohled na to, co se stalo s Dvouříčím od jejího odchodu.

Jak tak čekala, než se objeví Elain, snažila se potlačit svou obvyklou netrpělivost. Elain nebyla snílek, musela použít ter’angrial. A určitě bude chtít povědět Aviendze, kam jde. Přesto, jak se minuty vlekly, začala podrážděně přecházet sem a tam. Tady čas plynul jinak. Hodina v Tel’aran’rhiodu mohla být v bdělém světě minutou, nebo obráceně. Elain mohla být rychlá jako vítr. Egwain si překontrolovala oděv, šedé jezdecké šaty se složitou zelenou výšivkou na živůtku a v širokých pruzích na lemu rozdělené sukně – myslela snad na zelené adžah? – a prostá stříbrná síťka na vlasech. A samo sebou měla kolem krku amyrlininu štolu. Honem ji nechala zmizet, ale po chvíli jí dovolila se znovu objevit. Vlastně šlo o to, že ji nechala se vrátit, ne že by na ni vědomě myslela. Štola byla součástí toho, jak teď uvažovala, a s Elain si potřebovala promluvit jako amyrlin.

Ale žena, která se konečně objevila v místnosti, prostě se v jednom okamžiku zjevila, nebyla Elain, nýbrž Aviendha, překvapivě oděná ve stříbrem vyšívaném modrém hedvábí se světlou krajkou na límci a rukávech. Těžký náramek z vyřezávané slonoviny proto vypadal na těchto šatech stejně nepatřičně jako snový ter’angrial, který jí visel na řemínku kolem krku. Byl to podivně pokroucený kamenný kroužek s barevnými flíčky.

„Kde je Elain?“ zeptala se Egwain úzkostlivě. „Stalo se jí něco?“

Aielanka se na sebe polekaně podívala a náhle byla v tmavé nabírané sukni a bílé haleně s tmavou loktuší přehozenou přes ramena a tmavým šátkem v narudlých vlasech, které jí teď visely až k pasu, i když Egwain tušila, že v bdělém světě budou kratší. Ve světě snů bylo všechno proměnlivé. Kolem krku se Aviendze objevil stříbrný náhrdelník, proužky složitě propojených koleček, jež Kandořané nazývali sněhové vločky, který jí Egwain kdysi dala. Připadalo jí to tak dávno. „Nedokázala to použít,“ řekla Aviendha a slonovinový náramek jí sklouzl po zápěstí, když se dotkla pokrouceného kroužku na řemínku nad druhým náhrdelníkem. „Prameny jí unikaly. To kvůli dětem.“ Náhle se zazubila a smaragdové oči jí málem zazářily. „Občas se umí nádherně navztekat. Hodila ten kroužek na zem a dupala po něm.“

Egwain frkla. Děti? Takže jich bude víc než jen jedno. Zvláštní, Aviendha se hravě vypořádala s tím, že Elain čeká dítě, třebaže byla Egwain přesvědčená, že Randa miluje rovněž. Aielské způsoby byly prapodivné, to přinejmenším. Egwain by si to však o Elain nemyslela! A o Randovi! Nikdo jí vlastně neřekl, že otcem je on, a ona se na něco takového mohla těžko vyptávat, jenže uměla počítat a velice pochybovala, že by se Elain vyspala s jiným mužem. Uvědomila si, že na sobě má pevné sukno, tmavé a silné, a loktuši mnohem tlustší než Aviendha. Dobrý dvouříčský oděv. Takové šaty ženy nosily, když zasedaly v ženském kroužku. Kupříkladu když si nějaká hlupačka nechala udělat dítě a nehodlala se vdát. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a byla zpátky v zeleně vyšívaných jezdeckých šatech. Zbytek světa nebyl stejný jako Dvouříčí. Světlo, viděla hodně, aby to věděla. Nemuselo se jí to líbit, ale musela s tím žít.

„Hlavně pokud je ona a… děti… v pořádku.“ Světlo, kolik? Víc než jedno by mohlo znamenat potíže. Ne, nebude se ptát. Elain má určitě tu nejlepší porodní bábu v celém Caemlynu. Lepší bude honem změnit téma. „Neslyšela jsi něco o Randovi? Nebo o Nyneivě? Ráda bych si s ním promluvila, takhle s ním utýct.“

„Ani o jednom z nich jsme nic neslyšely,“ odpověděla Aviendha a upravila si loktuši stejně pečlivě jako Aes Sedai, jež se snaží vyhnout pohledu do očí amyrlin. Nemluvila taky opatrně?

Egwain mlaskla, jak se na sebe zlobila. Opravdu začínala vidět spiknutí všude a podezírala každého. Rand se někde schovává, tak to je. Nyneiva je Aes Sedai, svobodná, a může si dělat, co se jí zachce. I když amyrlin něco přikázala, Aes Sedai si stejně obvykle našly způsob, jak udělat přesně to, co chtěly. Ale amyrlin stejně hodlala Nyneivu z al’Mearů řádně usadit, jakmile ji jednou dostane do spárů. A ohledně Randa… „Obávám se, že se k vám blíží potíže,“ řekla.

Na stole se objevil stříbrný čajník na podnose z tepaného stříbra se dvěma šálky z tenkého zeleného porcelánu. Z hubičky stoupala pára. Mohla nechat objevit čaj už rovnou v šálcích, ale nalévat ho jaksi bylo součástí toho, když se někdo pozve na čaj, i když je to jenom pomíjivý čaj asi stejně skutečný jako sen. Člověk mohl zemřít žízní, kdyby se pokoušel pít to, co našel v Tel’aran’rhiodu, natož to, co si sám vytvořil, ale tento čaj chutnal, jako by lístky pocházely z čerstvého soudku a ona přidala správné množství medu. Posadila se, napila se a vysvětlila druhé ženě, co se stalo ve sněmovně a proč.

Po první slovech Aviendha držela šálek v prstech, aniž by se napila, a upřeně Egwain pozorovala. Tmavá sukně a světlá halena se změnily v cadinsor, kabátec a kalhoty šedohnědé barvy, jež splývala se stíny. Dlouhé vlasy měla náhle krátké a skrývala je šufa, černý závoj jí visel na prsa. Slonovinový náramek jí nevhodně zůstal na zápěstí, třebaže Děvy oštěpu nikdy nenosily šperky.

„To všechno kvůli paprsku, který jsme cítily,“ zamumlala zpola pro sebe, když Egwain domluvila. „Protože si myslí, že Duše Stínu získaly zbraň.“ To bylo zvláštně vyjádřeno.

„Co jiného to mohlo být?“ ptala se Egwain zvědavě. „Říkala něco některá z moudrých?“ Už to bylo dávno, co věřila, že Aes Sedai znají všechno, a moudré občas vyjevily něco, co by i nejlhostejnější sestru vyvedlo z míry.

Aviendha se zamračila a šaty se jí změnily zpátky na sukni, halenu a loktuši a potom po chvilce v modré hedvábí s krajkou, tentokrát s velmi krásným kandorským náhrdelníkem a slonovinovým náramkem. Snový prsten na řemínku pochopitelně zůstal. Kolem ramen se jí objevil šátek. V místnosti bylo zima, ale ta bledě modrá krajka mohla těžko někoho zahřát. „Moudré jsou na tom stejně jako tvoje Aes Sedai. I když ne tak vyděšené, myslím. Život je sen a každý se nakonec probudí. Tancujeme s oštěpy se Spalovačem listí.“ Tohle jméno pro Temného Egwain odjakživa připadalo divné, protože pocházelo ze suché Pustiny. „Ale nikdo, kdo do tance vstoupí, neví, zda z něj vyjde živý, či mrtvý. Podle mě moudré nebudou uvažovat o nějakém spojenectví s asha’many. Je to moudré?“ dodala opatrně. „Z toho, co jsi říkala, si nejsem jistá, jestli si to přeješ.“

„Nevidím jinou možnost,“ připustila Egwain váhavě. „Ta díra má napříč tři míle. Tohle je jediná naděje, kterou podle mého názoru máme.“

Aviendha se zadívala do svého čaje. „A jestli Duše Stínu žádnou zbraň nemají?“

Náhle Egwain došlo, co Aviendha dělá. Cvičila se u moudrých a bez ohledu na šaty byla moudrá. Egwain se skoro chtěla usmát. Její přítelkyně se z horkokrevné Děvy oštěpu, jakou ji poznala, hodně změnila. Ale taky nezapomínala, že cíle moudrých se od cílů Aes Sedai často liší. To, čeho si sestry hluboce vážily, pro moudré neznamenalo nic. Byla smutná z toho, že musí Aviendhu považovat za moudrou a ne za přítelkyni. Moudrou, která bude spíš hledět na to, co je dobré pro Aiely, než na to, co je dobré pro Bílou věž. Přesto to byla dobrá otázka.

„Dříve nebo později se budeme muset s Černou věží vypořádat, Aviendho, a Moria měla pravdu. Asha’manů už je příliš mnoho, aby někdo mohl myslet na jejich zkrocení. A to pokud bychom se opovažovaly myslet na jejich zkrocení před Poslední bitvou. Sen mi možná ukáže jinou cestu, ale zatím se to nestalo.“ Žádný z jejích snů jí zatím neukázal nic užitečného. No, ne doopravdy. „Tohle je alespoň začátek, jak je zvládnout. Na každý pád se to stane. Pokud se přísedící dokážou shodnout i na něčem jiném kromě toho, že se budou muset pokusit o dohodu. Takže s tím musíme žít. Z dlouhodobého hlediska by to nakonec mohlo být nejlepší řešení.“

Aviendha se usmála do svého čaje. Nebyl to pobavený úsměv, spíš se jí z nějakého důvodu ulevilo. Její hlas však zněl vážně. „Vy Aes Sedai vždycky považujete muže za hlupáky. A to oni často nejsou. Tedy mnohem častěji, než si myslíte. Buďte s těmi asha’many opatrní. Mazrim Taim zdaleka není hloupý a já si myslím, že je velice nebezpečný.“

„Sněmovna si toho je vědoma,“ procedila Egwain suše. Tedy aspoň toho, že je nebezpečný. Mohlo by být vhodné poukázat na to druhé. „Nevím, proč se o tom vůbec bavíme. Nemám na to žádný vliv. Důležité je, že sestry nakonec dojdou k závěru, že Černá věž už není důvodem, proč se držet od Caemlynu dál, když už s asha’many stejně budeme muset mluvit. Příští týden nebo zítra si k vám sestry zaskočí, jenom aby se podívaly na Elain a jak jde obléhání. My musíme rozhodnout, jak uchovat v tajnosti to, co chceme utajit. Mám pár návrhů a doufám, že vy budete mít další.“

Představa, že se v královském paláci budou objevovat cizí Aes Sedai, Aviendhu rozčílila natolik, že přešla od modrého hedvábí ke cadin’soru a pak k vlněné sukni a haleně z algode a zase zpátky, i když ona si toho zřejmě nevšimla. Zachovávala tak vyrovnaný výraz, že by se za něj žádná sestra nemusela stydět. Rozhodně se nemusela ničeho bát, pokud by Aes Sedai odhalily rodinku nebo zajaté sul’dam a damane nebo dohodu s Mořským národem, ale nejspíš se obávala, jaký dopad to bude mít na Elain.

Z Mořského národa se objevil nejenom cadin’sor, ale také kulatý puklíř z hověziny a tři krátké aielské oštěpy. Egwain napadlo, že se zeptá, jestli snad nemá s hledačkami větru nějaké zvláštní potíže – tedy jiné než obvykle – ale zarazila se. Když se o tom Aviendha sama nezmínila, tak to zřejmě chtěly s Elain zvládnout samy. Určitě by něco řekla, kdyby o tom měla Egwain vědět. Nebo snad ne?

Egwain si povzdechla, odložila šálek na stůl, kde okamžitě zmizel, a přetřela si oči. Podezírání se již opravdu stalo její součástí. A bez něj by nejspíš dlouho nepřežila. Aspoň že vždycky nemusela podle svého podezření jednat, ne s přítelkyní.

„Jsi unavená,“ poznamenala Aviendha a znovu měla bílou halenu a tmavou sukni a loktuši, ustaraná moudrá se zelenýma očima. „Spáváš dobře?“

„Ovšem,“ zalhala Egwain a podařilo se jí usmát se. Aviendha a Elain měly dost svých starostí, nemusela jim navrch ještě vykládat o svých bolestech hlavy. „Nic dalšího mě nenapadá,“ pravila vstávajíc. „Co ty? Takže jsme skončily,“ pokračovala, když druhá žena zavrtěla hlavou. „Vyřiď Elain, ať na sebe dává pozor. A ty na ni taky dohlídni. A na její děti.“

„Dohlídnu,“ slíbila Aviendha, nyní v modrém hedvábí. „Ale ty na sebe taky musíš dbát. Myslím, že se příliš dřeš. Spi dobře a probuď se,“ popřála jí laskavě po aielském způsobu dobrou noc a zmizela.

Egwain se zamračila na místo, kde prve stála. Přece se tolik nedřela. Jenom tak, jak to bylo potřeba. Vklouzla zpátky do svého těla a zjistila, že spí hlubokým spánkem.

To ovšem neznamenalo, že spí ona. Ne tak docela. Její tělo spalo, dýchalo pomalu a zhluboka, ona však sklouzla jen tak hluboko, aby přišly sny. Mohla stejně klidně počkat, až se probudí a vzpomene si na sny pak, jako je zapsat do knížečky vázané v kůži, již schovávala na dně truhlice na šaty pod tenkými lněnými spodničkami, jež do jara nebude potřebovat. Ale sledovat sny, jak přicházely, šetřilo časem. Myslela si, že by jí to mohlo pomoci rozšifrovat, co znamenají. Přinejmenším ty, jež byly něco víc než obyčejné noční fantazie.

Těch byla spousta, poměrně často se v nich objevoval Gawyn, vysoký krasavec, který ji pevně objal a tancoval s ní a miloval se s ní. Jednou, dokonce ve svých snech, couvla před pomyšlením, že se s ním miluje. Když si na to vzpomněla po probuzení, začervenala se. Teď jí to připadalo dost hloupé, dětinské. Jednou se s ním spojí jako se svým strážcem, nějak, a vdá se za něj a bude se s ním milovat, dokud nebude prosit o smilování. Dokonce i ve spánku se tomu zasmála. Jiné sny nebyly zdaleka tak příjemné. Brodila se po pás hlubokým sněhem hustým lesem a věděla, že musí dojít na konec lesa. Jenomže když mezi stromy před sebou ten konec zahlédla, stačilo mrknout a najednou byl zase daleko a ona se musela plahočit dál. Nebo tlačila velký mlýnský kámen do prudkého kopce, jenže pokaždé, když byla skoro nahoře, uklouzla, spadla a dívala se, jak se obrovský kámen valí dolů, takže se musela vydat zpátky a začít znovu od začátku, akorát že kopec byl pokaždé vyšší a vyšší. Věděla o snech už tolik, aby poznala, z čeho tyto sny pocházejí, i když neměly žádný zvláštní význam. Tedy kromě faktu, že byla unavená a měla před sebou zdánlivě nekonečný úkol. Navíc se tomu nedalo odpomoci. Cítila, jak se její tělo cuká při snech o těžké práci, a snažila se uvolnit svaly. Takovýto polospánek byl určitě lepší než žádný, ale to by nesměla strávit půlku noci převalováním na palandě. Trochu to fungovalo. Alespoň sebou házela jenom při snu, kdy musela táhnout vůz plný Aes Sedai po rozblácené cestě.

Přišly i další sny.

Mat stál na návsi a hrál kuželky. Domy s doškovými střechami byly nestálé, jako ve snu – občas byly břidlicové, občas domy vypadaly jako z kamene, jindy ze dřeva – ale on byl vidět velice jasně a ostře, oblečený do zeleného kabátce, s černým kloboukem se širokou střechou právě jako v den, kdy vjel do Salidaru. V dohledu nebyla jiná lidská bytost. Mat uchopil kouli, rozběhl se a nedbale ji hodil. Padlo všech devět kuželek. Rozletěly se, jako by je rozkopl. Mat se otočil, vzal další kouli a kuželky mezitím už zase stály. Vlastně ne, byly tu nové kuželky. Ty staré ležely tam, kam popadaly. Mat znovu hodil, líně a spodem. A Egwain málem zakřičela. Kuželky nebyly ze dřeva. Stáli tam lidé a dívali se, jak se na ně koule valí. Nikdo z nich se nepohnul, dokud je koule nerozhodila. Mat se otočil pro další kouli a mezi muži, kteří leželi v trávě jako mrtví, stáli další. Ale ne, nebylo to jako, ti muži byli opravdu mrtví. A Mat lhostejně hodil další kouli.

Tohle byl skutečný sen. Poznala to dávno předtím, než skončil. Záblesk budoucnosti, jež mohla přijít, varování, před čím se mít na pozoru. Skutečné sny vždy ukazovaly možnosti, ne jistotu – musela si často připomínat, že snění není věštění – ale bylo vysoce pravděpodobné, že se to stane. Všechny ty lidské kuželky představovaly tisíce lidí. Tím si byla jistá. A patřila do toho ohňostrůjkyně. Mat se s jednou kdysi setkal, ale to bylo dávno. Tohle byla současnost. Ohňostrůjci byli rozprášení, kapituly byly zbořené. Když Elain s Nyneivou kdysi krátce cestovaly s kočovným cirkusem, žádný ohňostrůjce u něj nebyl. Mat mohl nějakého najít kdekoliv. Přesto to byla jen možná budoucnost. Bezútěšná a krvavá, ale pouze možná. Přesto se jí to zdálo nejméně dvakrát. Nebyl to naprosto stejný sen, ale vždycky měl stejný význam. Znamenalo to vyšší pravděpodobnost, že se to stane? Bude se na to muset zeptat moudrých, jenže se jí do toho vůbec nechtělo. S každou otázkou, kterou jim položila, jim něco odhalila, a jejich cíle nebyly stejné jako její. Aby zachránily tolik Aielů, kolik to jen půjde, nechaly by Bílou věž rozpadnout na prach. Ona musela myslet na víc než na jeden lid, najeden stát.

Další sny.

Teď se drápala po úzké kamenité stezce na kraji vysokého útesu. Kolem byly mraky a zakrývaly zemi pod ní i hřeben nahoře, ale ona věděla, že obojí je daleko. Musela jít velmi opatrně. Stezka byla jenom popraskaná skalní římsa, stěží dost široká, aby na ni mohla šlápnout, a ramenem se otírala o skálu. Na římse ležely kameny velké jako její pěst, které se mohly zvrtnout, a ona by spadla. Působilo to skoro jako sny, kdy tlačila mlýnské kameny a tahala vozy, ale jaksi poznala, že tento sen je skutečný.

Náhle pod ní římsa uhnula a ona se honem chytila skály, snažila se nahmátnout nějaké chyty. Prsty jí vklouzly do maličké puklinky a její pád se tak zastavil prudkým trhnutím. Visíc nad propastí poslouchala, jak padající kamení z utržené římsy naráží do skály. Ten zvuk slábl, až kamení konečně dopadlo na zem. Viděla ulomený okraj římsy nalevo od sebe. Bylo to jen něco přes sáh, ale klidně to mohlo být míli, stejně neměla šanci se tam dostat. Na druhé straně zakrývala zbytek cesty mlha, ale ona si myslela, že kraj bude ještě dál. V pažích už neměla žádnou sílu. Nemohla se vytáhnout nahoru, mohla tam jenom viset na konečcích prstů, dokud nespadne. Okraj puklinky byl ostrý jako nůž.

Náhle se objevila jakási žena, vylezla z mraků na skále a pohybovala se obratně, jako by scházela ze schodů. Na zádech měla připevněný meč. Tvář měla rozmazanou, ale meč vypadal pevně jako kámen. Žena dorazila k Egwain a natáhla ruku. „Můžeme se nahoru dostat společně,“ řekla se známým protáhlým přízvukem.

Egwain ten sen zahnala, jako by to byla zmije. Cítila, jak sebou zmítá, slyšela se, jak ze spánku sténá, ale chvilku s tím nemohla nic dělat. O Seanchanech se jí už zdálo, o seanchanské ženě, která s ní byla jaksi spojená, ale tohle byla Seanchanka, která ji zachrání. Ne! Uvázaly ji na vodítko, udělaly z ní damane. To raději zemře, než by se nechala zachránit Seanchankou! Uplynula hodně dlouhá doba, než se dokázala přimět uklidnit své tělo. Nebo jí to možná jen připadalo jako dlouhá doba. Ne Seanchanka, to nikdy! Sen se pomalu vrátil.

Stoupala po další stezce podél útesu zahaleného v mracích, ale tentokrát to byla široká římsa vydlážděná bílým kamenem a nebyly tady žádné volné kameny, které by se mohly zvrtnout. Útes byl křídově bílý a hladký, jakoby vyleštěný. Přes mraky se světlý kámen skoro leskl. Rychle stoupala a brzy si uvědomila, že římsa se stáčí do spirály. Útes byl ve skutečnosti věž. Došlo jí to a už stála na vrcholku, na leštěném kotouči v hradbách mlhy. Kotouč nebyl úplně rovný, uprostřed byl malý podstavec a na něm olejová lampa z čirého skla. Plamen v té lampě hořel jasně a rovně. Taky byl bílý.

Náhle se z mlhy vynořili dva ptáci, dva krkavci černí jako noc. Přeletěli nad vrcholkem věže, strčili do lampy a letěli bez zastávky dál. Lampa se roztočila, kymácela se na podstavci, až kapky oleje stříkaly. Několik kapek chytilo ve vzduchu plamenem a zmizelo. Jiné dopadly na podstavec a z každé vyskočil maličký mihotavý bílý plamínek. A lampa se dál kymácela a málem spadla.

Egwain se s trhnutím probudila. Věděla, co to bylo. Poprvé věděla přesně, co nějaký sen znamená. Ale proč se jí zdálo o tom, jak ji nějaká Seanchanka zachraňuje, a vzápětí o tom, jak Seanchané útočí na Bílou věž? Ten útok Aes Sedai otřese do morku kostí a ohrozí i Věž samotnou. Pochopitelně to byla jenom možnost. Ale události viděné ve skutečných snech byly víc než jenom pravděpodobnost.

Myslela si, že o tom rozumně přemýšlí, ale při drsném zašustění stanových chlopní málem popadla pravý zdroj. Honem provedla cvičení novicek, aby se uklidnila, voda plující přes oblé valounky, vítr vanoucí vysokou trávou. Světlo, ale že byla vyděšená. Musela provést dvě cvičení, aby se trochu vzpamatovala. Otevřela pusu, aby se zeptala, kdo to tam je.

„Už spíš?“ zamumlala Halima. Mluvila téměř vzrušeně. „No, mně samotné by nevadilo pořádně se vyspat.“

Egwain ležela nehybně a poslouchala, jak se druhá žena potmě svléká. Kdyby jí prozradila, že je vzhůru, musela by se s ní bavit, a v této chvíli by to bylo trapné. Byla si celkem jistá, že Halima si našla společnost, i když ne na celou noc. Halima si pochopitelně mohla dělat, co se jí zlíbí, ale Egwain byla přesto zklamaná. S přáním, aby se nebyla probudila, opět začala dřímat, a tentokrát se nepokoušela zastavit v polovině. Bude si pamatovat všechny skutečné sny, jež přijdou, a potřebovala se pořádně vyspat.

Brzy ráno přišla Chesa, přinesla snídani na podnose a pomohla jí se šaty. Vlastně nebylo tak časně a bylo zataženo, takže bylo třeba zapálit lampy, pokud chtěly něco vidět. Uhlíky v ohřívadle během noci vyhasly a bylo chladno. Možná ještě bude sněžit. Halima se nasoukala do své hedvábné spodničky a šatů a dělala vtipy na to, jak by měla ráda komornou, zatímco Chesa Egwain zapínala knoflíčky na zádech. Baculatá žena se tvářila uzavřeně a Halimy si vůbec nevšímala. Egwain neříkala nic. Neříkala nic velice odhodlaně. Halima nebyla její služka. Neměla právo jí určovat zásady.

Právě když Chesa zapnula poslední knoflíček a poplácala Egwain po ruce, vletěla do stanu Nisao se závanem čerstvého vzduchu. Krátký pohled ven, než se za ní stanové chlopně zavřely, ukázal, že venku je ještě šero. Rozhodně by mohlo sněžit.

„Musím s matkou mluvit sama,“ řekla držíc si u těla plášť, jako by už sněžilo. Takový rázný tón u ní byl neobvyklý.

Egwain kývla na Chesu, jež předvedla pukrle, ale cestou ze stanu ji ještě napomenula: „Ne abys nechala vychladnout snídani.“

Halima si Nisao a Egwain prohlédla, potom popadla svůj plášť, kde ho večer hodila na podlahu vedle své palandy. „Delana pro mě nejspíš bude mít práci,“ usoudila poněkud podrážděně.

Nisao se za ní zamračila, ale bez dalšího slova popadla saidar a spletla kolem sebe a Egwain ochranu proti odposlouchávání. Aniž by požádala o svolení. „Anaiya a její strážce jsou mrtví,“ hlásila. „Několik dělníků, kteří včera večer nosili pytle uhlí, slyšelo hluk, jako když sebou někdo mlátí, a kupodivu se všichni seběhli, aby se podívali, co se děje. Našli Anaiyu a Setaganu ležet na sněhu mrtvé.“

Egwain se pomalu posadila na židli, která v téhle chvíli nebyla zrovna pohodlná. Anaiya byla mrtvá. Nebylo na ní nic krásného krom jejího úsměvu, ale když se usmála, všechno kolem ní přímo zazářilo. Žena s prostou tváří, která milovala krajky na šatech. Egwain věděla, že by měla cítit smutek také pro Setaganu, ale byl to strážce. Kdyby byl Anaiyu přežil, nejspíš by nežil dlouho. „Jak?“ zeptala se. Nisao by nebyla spletla tu ochranu, kdyby jí jen chtěla oznámit, že je Anaiya mrtvá.

Nisao stiskla rty a přes ochranu se ohlédla přes rameno, jako by se bála, že by někdo mohl poslouchat u vchodu do stanu. „Dělníci si mysleli, že snědli naložené jedovaté houby. Někteří sedláci nedávají pozor na to, co sbírají, když to mají na prodej, a špatný druh ti může ochromit plíce nebo ti z něj oteče hrdlo, takže se udusíš.“ Egwain netrpělivě kývla. Nakonec vyrostla na malé vesnici. „Všichni to zřejmě byli ochotní přijmout,“ pokračovala Nisao, ale nespěchala. Mačkala si plášť a zřejmě nechtěla dojít k nějakému závěru. „Neměli na sobě žádná zranění, vůbec žádná. Není důvod si myslet, že to bylo něco jiného než nějaký hamižný sedlák, co prodává jedovaté houby. Ale…“ Povzdechla si, znovu se ohlédla přes rameno a ztišila hlas. „Asi kvůli všem těm včerejším řečem o Černé věži jsem vyzkoušela rezonanci. Zabil je saidín.“ Znechuceně se zamračila. „Myslím, že někdo jim prostě kolem hlavy spletl pevné prameny vzduchu a nechal je se udusit.“ Otřásla se a přitáhla si plášť k tělu.

Egwain se málem otřásla rovněž. Překvapilo ji, že to neudělala. Anaiya byla mrtvá. Udušená. To byl schválně krutý způsob zabíjení, jejž použil někdo, kdo doufal, že nezanechá žádné stopy. „Už jsi to někomu řekla?“

„Ovšemže ne,“ ohradila se Nisao pobouřeně. „Šla jsem rovnou za tebou. Tedy hned, jak jsem věděla, že budeš vzhůru.“

„Škoda. Budeš muset vysvětlit, proč ses zdržela. Tohle v tajnosti držet nemůžeme.“ No, amyrlin už zachovávaly temnější tajemství pro blaho Věže, jak ho viděly ony. „Jestli mezi sebou máme muže, který dokáže usměrňovat, budou se sestry muset mít na pozoru.“ Že by se muž, který dokáže usměrňovat, mohl skrývat mezi dělníky či vojáky, nebylo příliš pravděpodobné, ale ještě méně pravděpodobné bylo, že by sem přišel, jen aby zabil jednu sestru a jejího strážce. Z čehož vyvstávala další otázka. „Proč Anaiya? Byla jen ve špatnou dobu na špatném místě, Nisao? Kde vůbec zemřeli?“

„U vozů na jižním konci tábora. Nevím, co tam v noci dělali. Pokud si Anaiya nechtěla odskočit a Setagana si myslel, že ji musí doprovázet i tam.“

„Tak to pro mě musíš zjistit, Nisao. Co dělali Anaiya se Setaganou venku, když už všichni ostatní spali? Proč je zabili? Tohle v tajnosti udržíš. Dokud mi to neřekneš, nikdo kromě nás dvou neví, že to zjišťuješ.“

Nisao otevřela a zase zavřela pusu. „Když musím, tak musím,“ zahuhlala. Neuměla moc dobře uchovávat tajemství a věděla to. To poslední, co se pokoušela uchovat, ji dovedlo přímo k tomu, že musela přísahat věrnost Egwain. „Zastaví tohle řeči o dohodě s Černou věží?“

„Pochybuju,“ přiznala Egwain unaveně. Světlo, jak mohla být už teď unavená? Slunce ještě ani nevyšlo. „Tak nebo tak, myslím, že to bude další dlouhý den.“ A nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že se jí podaří prožít další noc bez bolesti hlavy.