Křižovatka soumraku

9 Pasti

„A ona si znovu stěžovala, že ostatní moudré jsou ustrašené,“ dokončila Faile svým nejpokornějším hlasem, posunula si vysoký koš, jejž držela na rameni, a přešlápla v rozdupaném sněhu. Koš nebyl těžký, i když byl plný špinavého prádla, a sukno jejích bílých šatů bylo tlusté a teplé a pod nimi měla ještě dvě spodničky, jenže tenké kožené holínky, téměř dokonale vybělené, ji před studenou břečkou příliš nechránily. „Mám nakázáno hlásit, co přesně moudrá Sevanna řekla,“ dodala rychle. Someryn byla jedna z „ostatních“ moudrých a při slově ustrašené prohnula koutky úst dolů.

Se sklopenýma očima Faile víc z jejího obličeje neviděla. Gai’šainové se museli chovat pokorně, zvlášť gai’šainové neaielského původu, a i když vzhlédla přes řasy, aby viděla, jak se Someryn tváří, druhá žena byla vyšší než většina mužů, dokonce i aielských, žlutovlasá obryně, která ji vysoko převyšovala. Viděla tedy hlavně Somerynino přehnaně velké poprsí a opálenou rýhu mezi prsy, odhalenou blůzou rozvázanou do půlky hrudi a zakrytou hlavně sbírkou dlouhých náhrdelníků, samý ohnivý opál, smaragd, rubín a drahý opál, tři šňůry velkých perel a složité zlaté řetězy. Většina moudrých zřejmě neměla Sevannu, jež „mluvila za náčelníka", dokud nebude zvolen nový náčelník kmene Shaidů, k čemuž nejspíš v nejbližší době nedojde, v lásce a snažily se podrývat její autoritu, kdykoliv se nehádaly mezi sebou nebo netvořily kliky, ale mnoho sdílelo její lásku k mokřinským šperkům a některé začaly dokonce nosit i prsteny jako ona. Someryn měla na pravé ruce velký mléčný opál, házející rudé záblesky, kdykoliv si upravovala loktuši, a na levé dlouhý safír zasazený mezi rubíny. Ale nezačala nosit hedvábí. Halenu měla z prostého bílého algode z Pustiny a sukni a loktuši ze silné vlny a tmavé stejně jako přeložený šátek, který jí přidržoval po pás dlouhé žluté vlasy. Zima jí zřejmě nedělala sebemenší potíže.

Stály spolu těsně za tím, co Faile považovala za hranici mezi táborem Shaidů a gai’šainů – vězňů – i když to doopravdy nebyly dva tábory. Mezi Shaidy přespávalo jenom několik gai’šainů, zbytek byl držen uprostřed tábora, pokud nevykonával určenou práci, dobytek obehnaný před lákadlem svobody plotem ze Shaidů. Většina lidí, kteří je míjeli, měli bílé gai’šainské šaty, i když jen málokterý tak drahé jako ona. Když museli Shaidové obléknout tolik lidí, sebrali všechny bílé látky, jaké jim přišly pod ruku. Někteří gai’šainové byli zabalení do drsného lnu, osušek nebo šatů ze stanového plátna, a mnozí byli celí od bláta nebo sazí. Jenom občas se objevil gai’šain dost vysoký a se světlýma aielskýma očima. Velká většina byli zarudlí Amadičané, olivoví Altařané a bledí Cairhieňané, občas nějaký ten poutník nebo kupec z Illianu či Tarabonu nebo odjinud, kteří se ocitli v nejhorší době na nejhorším místě. Cairhieňany drželi nejdéle a byli nejodevzdanější svému osudu, kromě hrstky Aielů v bílém, ale všichni klopili oči a plnili úkoly, jak rychle to v blátě a sněhu šlo. Od gai’šainů se očekávalo, že budou předvádět pokoru, poslušnost a dychtivost předvádět obojí. Cokoliv menšího mělo bolestivé následky.

Faile by byla velice ráda spěchala po své práci, a studené nohy s tím měly společného jen málo a dychtivost vyprat Sevanně prádlo ještě méně. Příliš mnoho očí ji vidělo, jak tu stojí se Someryn, a i když jí bílá kapuce zakrývala tvář, široký síťový opasek z lesklých zlatých článků a těsný obojek ze stejného materiálu ji označovaly za Sevanninu služku. Tak jim nikdo neříkal – v aielských očích být sluhou bylo ponižující – ale tím byli, alespoň mokřiňané, jen nedostávali plat a měli méně práv a svobody než jakýkoliv sluha, o němž kdy Faile slyšela. Dřív nebo později Sevanna zjistí, že moudré zastavují její gai’šainy a vyslýchají je. Sevanna měla přes stovku sluhů a stále přidávala další a Faile si byla jistá, že jeden každý z nich opakuje moudrým každé slovo, které Sevanna vysloví.

Byla to krutě účinná past. Sevanna byla hrubá paní takovým spíš nedbalým způsobem, nikdy neštěkala, málokdy se otevřeně vztekala, ale za sebemenší přestupek, sebenepatrnější uklouznutí v chování následoval okamžitý výprask proutkem nebo řemenem a k dalším trestům bylo každou noc vybráno pět gai’šainů, kteří ji ten den potěšili nejméně. Občas byli celou noc kromě výprasku spoutaní a s roubíkem, jen aby povzbudila ostatní. Faile nechtěla ani pomyslet na to, co by ta ženská nařídila za špehování. Na druhou stranu daly moudré jasně najevo, že každého, kdo neřekne všechno, co uslyší, každého, kdo se pokusí nechat si něco pro sebe nebo vyjednávat, čeká nejistá budoucnost, možná konec v mělkém hrobě. Ublížit gai’šainovi za vymezené hranice disciplíny bylo porušením ji’e’toh, síti cti a závazků, vládnoucí životům Aielů, ale mokřinští gai’šainové zřejmě nepodléhaly spoustě pravidel.

Dřív nebo později jedna nebo druhá strana té pasti sklapne. Čelisti té pasti zůstaly otevřené tak dlouho jenom proto, že Shaidové zřejmě považovali své mokřinské gai’šainy za něco jako tažné nebo nákladní koně, i když byla pravda, že se zvířaty zacházeli lépe. Občas se nějaký gai’šain pokusil uprchnout, ale kromě toho jim prostě jen dávali jídlo a střechu nad hlavou, dřeli je a trestali, pokud zaváhali. Moudré už nečekaly, že neposlechnou, Sevanna už nečekala, že ji budou špehovat, jako by nečekala, že kůň bude zpívat. Dřív nebo později však... A to nebyla jediná past, v níž Faile uvízla.

„Moudrá, nic víc ke sdělení nemám,“ zamumlala, když Someryn mlčela. Pokud nebyl člověk na hlavu padlý, tak od moudré neodešel, dokud ho nepropustila. „Moudrá, Sevanna před námi mluví bez zábran, ale říká málo.“

Obryně dál mlčela a Faile se po chvíli opovážila zvednout oči poněkud víc. Someryn upřeně hleděla na něco nad Faileinou hlavou a pusu měla ohromením otevřenou. Faile se zamračila, přesunula si koš a ohlédla se, ale nic, co by ospravedlňovalo Somerynin výraz, neuviděla, jen tábor, nízké tmavé aielské stany promíšené se špičatými a všemi možnými dalšími druhy stanů, většinou špinavě bílé nebo světle hnědé barvy, občas i zelené, modré, červené a dokonce i pruhované. Shaidové sebrali po útoku všechno, co mělo nějakou cenu, všechno, co by mohlo být užitečné, a za sebou nenechali nic, co by připomínalo stan.

I tak se stěží dostávalo na všechny. Bylo tady deset klanů, odhadovala to na víc než sedmdesát tisíc Shaidů a skoro stejně tolik gai’šainů, a všude, kam se podívala, viděla jenom obyčejnou činnost, tmavě odění Aielové si chodili po svém mezi pobíhajícími bíle oděnými zajatci. Kovář pracoval na kovadlině před otevřeným stanem, nástroje položené na vydělané hovězí kůži, děti sháněly stáda mečících koz, obchodnice předváděla své zboží v otevřeném špičatém stanu ze žlutého plátna a měla všechno od zlatých svícnů a stříbrných mís po hrnce a rendlíky, všechno uloupené. Hubený muž s koněm na vodicí otěži rozmlouval se šedovlasou moudrou jménem Masalin, nepochybně žádaje o léčbu na nějaký neduh svého zvířete, podle toho, jak koni pořád ukazoval na břicho. Nic, nač by měla Someryn civět.

Právě když se chtěla zase otočit, všimla si tmavovlasé Aielanky, hledící na opačnou stranu. Vlasy měla černé jako havraní křídlo, což byla mezi Aiely převeliká vzácnost. I zezadu Faile poznala Alarys, další moudrou. V táboře jich bylo přes čtyři sta, ale ona se je naučila rychle poznat od podívání. Zmýlit si moudrou s tkadlenou či hrnčířkou byl rychlý způsob, jak si vysloužit výprask.

Nemuselo nic znamenat, že Alarys stojí jako přikovaná a čumí stejným směrem jako Someryn nebo že jí loktuše sklouzla na zem, akorát že za ní poznala Faile další moudrou, také hledící k severozápadu, mlátící lidi, kteří se dostali před ni. To musela být Jesain, žena, jež by byla malá, i kdyby nebyla Aielanka, s hřívou vlasů rudých jako oheň a stejnou povahou. Masalin mluvila s mužem s koněm a ukazovala na zvíře. Ona nedokázala usměrňovat, ale všechny moudré, které to dokázaly, zíraly stejným směrem. To mohla způsobit jen jediná věc. Viděly, že na hřebem nad táborem někdo usměrňuje. Kdyby tam usměrňovala moudrá, určitě by se takhle netvářily. Mohla to být Aes Sedai? Nebo víc než jedna? Lepší nedoufat. Na to bylo příliš brzy.

Po ráně do hlavy se zapotácela a málem upustila koš.

„Co tu stojíš jako pařez?“ vyjela na ni Someryn. „Jdi si po své práci. Běž, než tě...!“

Faile šla, jednou rukou si přidržovala koš a druhou si zvedla sukně a šla co nejrychleji, aby neuklouzla a neupadla do bláta. Someryn nikoho netloukla a nikdy nezvedala hlas. Udělala-li obojí, bylo lepší jít jí okamžitě z cesty. Pokorně a poslušně.

Pýcha nařizovala zachovávat chladný vzdor, tiše se odmítat poddat, ale rozum říkal, že to je způsob, jak se ocitnout pod dvojnásobným dozorem. Shaidové možná brali mokřinské gai’šainy jako domácí zvířata, ale nebyli úplně slepí. Museli si myslet, že své zajetí přijala jako nevyhnutelnou skutečnost, pokud se jí měl podařit útěk, a na to musela myslet především. Čím dřív, tím líp. Rozhodně dřív, než se do toho zaplete Perrin. Nikdy nepochybovala, že jde za ní, že ji nějak najde – ten chlap by prošel i zdí, pokud by si to vzal do hlavy! – ale ona musela uniknout, než k tomu dojde. Byla dcerou vojáka. Znala počty Shaidů a věděla, kolik mužů může postavit Perrin, a věděla, jak se k němu dostat dřív, než dojde ke střetu. Byla tu pouze ta maličkost, že se nejdřív musela dostat ze spárů Shaidů.

Na co to moudré koukaly – na Aes Sedai, nebo na moudré od Perrina? Světlo, doufala, že to ne, ještě ne! Důležitější ale byly jiné věci, z nichž prádlo nebylo poslední. Nesla koš k troskám města Malden a proplétala se mezi gai’šainy. Ti, kteří odcházeli z města, nesli dvě těžká vědra na koncích tyče, položené na ramenou, kdežto do města se nosila vědra prázdná. Lidé v táboře měli velikou spotřebu vody a takhle se k nim dostávala – vědro za vědrem. Mezi gai’šainy bylo snadné poznat původní obyvatele Maldenu. Takhle daleko na severu Altary měli světlejší, ne olivovou pleť, a někteří dokonce modré oči, ale všichni omámeně klopýtali. Shaidové v noci přelezli hradby a překonali obranu dřív, než většina obyvatel zjistila, že je v nebezpečí, a stále zřejmě nemohli uvěřit, co se stalo s jejich životy.

Faile však pátrala po jedné určité tváři, po někom, o kom doufala, že dnes nebude nosit vodu. Hledala ji od chvíle, kdy se tu Shaidové před čtyřmi dny utábořili. Před bránou, jež byla otevřená dokořán, ji našla, bíle oděnou ženu vyšší než sama, s plochým košem na chleba u boku a kapuci shrnutou tak, že byl vidět kousek tmavorudých vlasů. Chiad se tvářila, že studuje železem obitou bránu, která Malden neochránila, ale otočila se, jakmile k ní Faile došla. Stály tam vedle sebe, aniž by se na sebe podívaly, a předstíraly, že si přendávají koše. Nebyl důvod, proč by spolu dva gai’šainové nemohli promluvit, ale nikdo by si neměl vzpomenout, že je chytili spolu. Bain a Chiad nesledovali tak přísně jako gai’šainy sloužící Sevanně, ale to by se mohlo změnit, kdyby se někdo rozpomněl. Skoro všichni v dohledu byli gai’šainové a kromě toho ze západní strany Dračí stěny, ale příliš mnoho se naučilo získávat si přízeň donášením. Většina lidí dělala, co musela, aby přežila, a někteří se vždycky snažili vystýlat vlastní hnízdečko, bez ohledu na okolnosti.

„Dostaly se pryč první noc, co jsme sem dorazili,“ zamumlala Chiad. „S Bain jsme je dovedly k lesu a cestou zpátky zamaskovaly jejich stopy. Pokud vím, tak si zřejmě ještě nikdo neuvědomil, že jsou pryč. Když tu je tolik gai’šainů, byl div, že si Shaidové vůbec všimnou, že je někdo pryč.“

Faile si vydechla úlevou. Před třemi dny. Shaidové si všímali uprchlíků. Jen málokomu se podařilo vydržet na svobodě celý den, ale s každým dnem, kdy je nechytili, jejich naděje na úspěch narůstala, a bylo celkem jisté, že Shaidové zítra nebo pozítří odtáhnou. Na tak dlouho se nezastavili, co chytili Faile. Tušila, že se možná pokusí vrátit zpátky k Dračí stěně a do Pustiny.

Nebylo snadné přemluvit Lacile a Arrelu, aby odešly bez ní. Přesvědčilo je až to, že mohou Perrinovi donést zprávu o tom, kde se Faile nachází, spolu s varováním, kolik Shaidů tu je, a tvrzením, že Faile už si zařídila útěk, a kdyby se do toho zapletl, mohl by ji ohrozit. Byla si jistá, že tomu obě věří – opravdu si útěk zařídila, jistým způsobem, měla vlastně několik plánů a jeden z nich musel vyjít – ale dosud zpola věřila, že se obě rozhodnou, že přísaha od nich vyžaduje zůstat s ní. Vodní přísahy byly v mnoha ohledech vážnější než přísahy věrnosti, ale ponechávaly pozoruhodně mnoho prostoru pro pitomost ve jménu cti. Vlastně nevěděla, jestli se jim podaří Perrina najít, ale byly na každý pád volné a ona už se musela postarat jen o další dvě ženy. Pochopitelně nepřítomnost tří Sevanniných služebnic by pozornosti neunikla, všimli by si toho během několika málo hodin a poslali za nimi nejlepší stopaře. Faile se v lese uměla pohybovat, ale věděla, že na aielské stopaře prostě nemá. Pro „obyčejné“ gai’šainy, kteří utekli a byli chyceni, to bylo velmi nepříjemné. Pro Sevanniny gai’šainy by mohlo být lepší raději při pokusu o útěk zemřít. Přinejlepším už by nedostali příležitost k druhému pokusu.

„My ostatní bychom měly větší šanci, kdybyste šly s Bain s námi,“ podotkla tiše. Kolem nich dál proudili lidé nosící vodu a nikdo se jejich směrem nedíval, ale za poslední dva týdny začala být nesmírně opatrná. Světlo, připadalo jí to spíš jako dva roky! „Jaký rozdíl je v tom, že jste pomohly Lacile a Arrele dojít k lesu a že byste pomohly nám dostat se dál?“ To z ní mluvilo zoufalství. Znala ten rozdíl – Bain a Chiad byly její přítelkyně a učily ji, jak to mezi Aiely chodí, o ji’e’toh a dokonce i něco málo ze znakové řeči Děv – a tak ji nepřekvapilo, když Chiad nepatrně pootočila hlavu a upřela na ni šedé oči, v nichž nebyla ani stopa po gai’šainské pokoře. Ani v jejím hlase, i když mluvila potichu.

„Pomůžu ti, jak daleko to půjde, poněvadž není správné, aby tě Shaidové drželi. Ty se neřídíš ji’e’toh. Já ano. Kdybych odvrhla svou čest a závazky jen proto, že to udělali Shaidové, tak bych jim dovolila rozhodovat o tom, jak se mám chovat. Budu nosit bílou rok a den a oni mě pak buď propustí, nebo odejdu, ale neodvrhnu to, čím jsem.“ Bez dalšího slova se vmísila do davu gai’šainů.

Faile zvedla ruku, aby ji zastavila, ale zase ji nechala klesnout. Už se na to ptala předtím a dostalo se jí jemnější odpovědi, a když se zeptala znovu, přítelkyni tím urazila. Bude se muset omluvit. Ne aby si udržela Chiadinu pomoc – ta žena by jí ji neodmítla – ale proto, že měla vlastní čest, i když se neřídila ji’e’toh. Přátele nelze urazit a pak to prostě přejít, ani čekat, že to udělají oni. Omluvy však musely počkat. Neodvažovaly se mluvit příliš dlouho, aby si toho někdo nevšiml.

Malden bývalo vzkvétající město, vyráběli tu vlnu a spoustu výborného vína, ale teď byly za hradbami jen trosky. Domy s doškovými střechami zde byly jak kamenné, tak dřevěné, a během rabování vznikl požár. Jižní část města byla jen hromadou zčernalých trámů ozdobených rampouchy. Ulice všude byly plné popela zadupaného do sněhu a celé město bylo cítit ohořelým dřevem. Voda byla jedna z věcí, jež Maldenu očividně nikdy nechyběly, ale jako všichni Aielové, i Shaidové si jí velmi cenili a o boji s požáry nevěděli nic. V Aielské pustině bylo jen málo hořlavých věcí. Až by skončili s rabováním, mohli klidně nechat shořet celé město, a takhle váhali kvůli plýtvání vodou, než oštěpy nahnali gai’šainy do řady s vědry a nechali muže z Maldenu přivézt svoje hasičské vozy. Faile by myslela, že Shaidové ty muže alespoň odmění tím, že jim dovolí odejít s lidmi, jež nevybrali jako gai’šainy, ale muži, kteří pracovali u pump, byli mladí a silní, právě takoví, jaké Shaidové chtěli mít mezi svými gai’šainy. Shaidové ohledně gai’šainů zachovávali jistá pravidla – těhotné ženy a děti pod deset let nechávali jít, taky mládence pod šestnáct a kováře, kteří byli zmatení i vděční zároveň – ale vděčnost mezi ně nepatřila.

Na ulicích se válel nábytek – převrácené jídelní stoly, zdobené truhly a křesla, občas i zmačkaný závěs nebo rozbité nádobí. Všude byly kusy šatů, kabáty, spodky, šaty, většinou rozřezané na cáry. Shaidové posbírali všechno ze zlata a stříbra a s drahokamy, cokoliv užitečného či jedlého, ale nábytek museli vytahat v záchvatu loupení a pak ten, kdo ho vytáhl, usoudil, že je málo zlacený nebo vyřezávaný, a dál se s ním nenamáhal. Aielové navíc stejně židle a křesla nepoužívali, jen pro náčelníky, a na vozech nebylo místo pro těžké stoly. Několik Shaidů se stále potulovalo městem a prohlíželo domy, hospody a krámy a hledali, co jim snad ještě uniklo, ale většinou tu byli k vidění jen gai’šainové tahající vědra. Aiely na městech zajímalo jenom to, co se v nich dalo ukrást. Minula ji dvojice Děv pohánějících patkami oštěpů směrem k bráně nahého, vykuleného muže s rukama spoutanýma za zády. Nepochybně si myslel, že se schová ve sklepě nebo na půdě, dokud Shaidové neodejdou. Když se před ni postavil obrovský algai’d’siswai v cadin’soru, vyhnula se mu, jak jen to šlo. Gai’šainové vždycky uhýbali Shaidům.

„Jsi moc hezká,“ pravil a znovu se jí postavil do cesty. Byl to ten největší chlap, jakého kdy viděla, a taky mohutný. Nebyl tlustý –ještě nikdy neviděla tlustého Aiela – ale hodně rozložitý. Říhl si, cítila z něj víno. Opilé Aiely viděla, protože našli všechno víno z Maldenu. Ale nebála se. Gai’šainové mohli být potrestáni za spoustu přestupků, často za přestupky, které skoro nechápali, ale bílé roucho jim také poskytovalo jistou ochranu, a ona navíc měla další.

„Jsem gai’šain moudré Sevanny,“ vyhrkla, jak nejpodlézavěji dokázala. K jejímu znechucení se jí to dařilo velmi dobře. „Sevanna nebude ráda, když se místo práce budu vybavovat.“ Znovu se ho pokusila obejít a zasupěla, když ji popadl za ruku.

„Sevanna má stovky gai’šainů. Jednu na hodinku nebude postrádat.“

Koš spadl na ulici, když ji zvedl do vzduchu, jako by byla polštář. Než si uvědomila, co se děje, měl ji strčenou pod paží a ruku jí tiskl k boku. Otevřela ústa, aby mohla zakřičet, ale on si volnou rukou přitiskl její obličej na prsa. Do nosu ji udeřil pach propocené vlny. Viděla jen šedohnědou vlnu. Kde jsou ty dvě Děvy? Děvy oštěpu by mu tohle nedovolily. Každý Aiel, který by to uviděl, by se do toho vložil! Od žádného gai’šaina však pomoc nečekala. Jeden či dva by mohli běžet pro pomoc, ale první lekcí, kterou každý gai’šain dostal, bylo, že i pohrůžka násilím stačila, aby skončil pověšený za kotníky a ztlučený, až vyl. Alespoň první lekcí pro mokřiňany, Aielové to samo sebou věděli: gai’šain nesměl z žádného důvodu hrozit násilím. Z žádného. Což jí ovšem nebránilo, aby toho chlapa nekopala, jak nejsilněji dokázala. Stejně dobře mohla kopat do zdi, tohle mělo stejný výsledek. Muž se pohyboval, někam ji nesl. Kousla ho co nejsilněji a za svou námahu skončila s pusou plnou vlny, zuby jí klouzaly po svalech a neměly jediné místo kde se zarazit. Byl jako z kamene. Zaječela, ale znělo to tlumeně i jí samotné.

Náhle se ta obluda, co ji nesla, zastavila.

„Tuhle jsem udělal gai’šainem já, Nadriku,“ ozval se hluboký mužský hlas.

Faile zaslechla dunivý smích. Nepřestávala kopat, ale ať se kroutila sebevíc a snažila se křičet, její věznitel si to zřejmě ani neuvědomoval. „Teď patří Sevanně, Bezbratrý,“ opáčil opovržlivě hromotluk – Nadrik?. „Sevanna si bere, co chce, a já si beru, co chci. Takové jsou nové způsoby.“

„Sevanna si ji vzala,“ odpověděl druhý muž klidně, „ale já ji Sevanně nedal. Nenabídl jsem, že jí ji vyměním. Opustíš snad svou čest proto, že Sevanna opustila svou?“

Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen tlumenými zvuky Faile. Nepřestávala se vzpírat, nemohla přestat, i když měla pocit, že je dítě v plenách.

„Není dost hezká, aby stála za boj,“ pronesl Nadrik nakonec. Nemluvil ustrašeně, dokonce ani ne se zájmem.

Pustil ji a jí se uvolnily zuby z jeho kabátu tak náhle, až se polekala, že jí jeden dva vypadly, ale vzápětí ji do zad udeřila země, až si vyrazil dech a spolu s ním i rozum. Než popadla dech natolik, aby mohla vstát, hromotluk už odcházel uličkou. Byla to ulička, úzký průchod mezi dvěma kamennými budovami. Tady by ho nikdo neviděl. Chvějíc se – netřásla se, jen chvěla! – vyplivla pachuť neprané vlny a Nadrikova potu a zamračila se za ním. Kdyby měla na dosah nůž, který si schovala, byla by ho bodla. Tak ona není dost hezká, aby stála za boj, co? Jedna její část věděla, že je to směšné, ale chytala se všeho, co krmilo její vztek, už jen proto, že ji to rozehřívalo. To jí pomohlo přestat se třást. Byla by ho bodala a bodala, až by neuzvedla ruku.

Vyškrábala se na nohy, ač se jí podlamovala kolena, a jazykem si zkontrolovala zuby. Vypadaly zdravé, nic nebylo zlomené ani nescházelo. Obličej měla poškrábaný od drsné vlny Nadrikova kabátu a rty pohmožděné, ale jinak zraněná nebyla. To si dokola připomínala. Je nezraněná a může z té uličky odejít. Alespoň tak volná jako gai’šain. Pokud tu bylo víc takových jako Nadrik, kteří už v bílém šatu neviděli ochranu, tak se pořádek mezi Shaidy začínal rozpadat. Tábor bude nebezpečnější místo, ale nepořádek by mohl poskytnout víc příležitostí k útěku. Tak se na to bude muset dívat. Zjistila něco, co by jí mohlo pomoci. Kdyby se jen přestala chvět.

Konečně se váhavě podívala na svého zachránce. Poznala jeho hlas. Stál kus od ní, klidně ji pozoroval a netvářil se nijak soucitně. Pomyslela si, že by začala ječet, kdyby se jí dotkl. Další nesmysl, přece ji zachránil, ale tak to prostě bylo. Rolan byl nejvýš o dlaň menší než Nadrik a skoro stejně rozložitý a ona měla důvod chtít ho bodnout taky. Nebyl Shaido, ale jeden z Bezbratrých, z Mera’din, mužů, kteří opustili své kmeny, protože nechtěli jít za Randem al’Thorem, a on byl opravdu ten, kdo „z ní udělal gai’šaina". Pravda, noc nato ji zachránil před umrznutím, když ji zabalil do svého kabátu, jenže ten by nepotřebovala, kdyby z ní předtím neodřízl i poslední nitku. První, co se gai’šainům stalo, bylo, že z nich stáhli šaty, ale to nebyl důvod, proč mu cokoliv odpouštět.

„Děkuju,“ řekla kysele.

„Nežádám o vděk,“ opáčil klidně. „Nedívej se na mě, jako bys mě chtěla kousnout jen proto, žes nedokázala kousnout Nadrika.“

Podařilo se jí na něj neprskat – jen tak tak. V této chvíli by se na pokoru nevzmohla, ani kdyby chtěla – než se otočila a vyšla zpátky na ulici. Při chůzi se jí trochu podlamovaly nohy, takže spíš poskakovala. Gai’šainové, kteří ji míjeli, se na ni skoro nepodívali. Jen málo zajatců chtělo podíl na potížích jiných. Měli dost vlastních starostí.

Když došla ke koši s prádlem, povzdechla si. Ležel na boku a bílé hedvábné haleny i tmavé hedvábné sukně, rozdělené pro jízdu v sedle, se vysypaly do špíny na chodníku. Alespoň po nich zřejmě nikdo nedupal. Každému, kdo celé dopoledne tahal vodu a mohl se těšit na totéž i po zbytek dne, by bylo odpuštěno, kdyby neobešel koš, když všude kolem ležely kusy šatů odřezaných z Maldeňanů, z nichž nadělali gai’šainy. Aspoň by se jim pokusila odpustit. Narovnala koš a začala sbírat šatstvo, jen se z něj pokoušela vytřepat popel, pokud to šlo, a snažila se nezašpinit ostatní. Na rozdíl od Someryn měla Sevanna hedvábí ráda. Nic jiného nenosila. Byla na své hedvábí hrdá jako na své klenoty a k obojímu měla stejně majetnický vztah. Kdyby se jí některý kus oděvu nevrátil dokonale čistý, neměla by radost.

Když do koše uložila poslední halenu, natáhl se přes ni Rolan a koš zvedl. Málem na něj vyjela – svá břemena si může nosit sama, děkuju pěkně! – ale hned ta slova spolkla. Mozek byl jedinou skutečnou zbraní, kterou měla, a musela ho taky používat, místo aby se nechávala ovládat vztekem. Rolan tu nebyl náhodou. To by bylo příliš neuvěřitelné. Od svého zajetí ho vídala často, mnohem častěji, než aby to byla náhoda. Takže ji sledoval. Co to řekl Nadrikovi? Že ji Sevanně nedal, ani ji s ní nevyměnil. Přestože ji chytil on, si Faile myslela, že neschvaluje dělat gai’šainy z mokřiňanů – většina Bezbratrých s tím nesouhlasila – ale očividně si na ni stále činil nárok.

Byla si jistá, že jeho se nemusí bát, že by se jí vnucoval silou. K tomu příležitost měl, když ji měl nahou a svázanou, ale tenkrát se na ni díval stejně jako na kůl v plotě. Možná že neměl rád ženy v takovém stavu. V každém případě byli Bezbratří mezi Shaidy téměř cizinci, stejně jako mokřiňané. Žádný Shaido jim plně nedůvěřoval a Bezbratří sami často vypadali jako muži, kteří se drží za nos a přijímají, co považují za menší zlo, než by se postavili tomu většímu, ale už si nejsou jistí, jestli je tohle zlo opravdu menší. Kdyby se s tím mužem dokázala spřátelit, třeba by jí nakonec pomohl. Ne utéci, to jistě ne – to by žádala příliš – ale... Nebo ne? Jediný způsob, jak to zjistit, byl zkusit to.

„Děkuju,“ zopakovala a tentokrát se jí zdařil úsměv. Kupodivu se usmál taky. Nepatrně, skoro vůbec ne, ale Aielové se nepředváděli. Dokud si člověk nezvykl, připadali mu jako z kamene.

Chvíli šli mlčky, bok po boku, on nesl v jedné ruce koš, ona si držela sukně. Jako by se jen tak procházeli. Pokud člověk přimhouřil oko. Někteří kolemjdoucí gai’šainově se na ně dívali s překvapením, ale vždycky hned zase sklopili oči. Nenapadalo ji, jak začít – nechtěla, aby si myslel, že s ním koketuje, nakonec mohl mít rád ženy – ale on jí to usnadnil.

„Pozoroval jsem tě,“ řekl. „Jsi silná a divoká a nebojíš se, myslím. Většina mokřiňanů je strachy napůl bez sebe. Řádí, dokud je nepotrestají, a pak brečí a krčí se. Myslím, že ty jsi žena s mnoho ji.“

„Jsem vystrašená,“ přiznala. „Jenom se to snažím nedávat najevo. Brečet obvykle ničemu neprospěje.“ Tomu věřila většina mužů. Slzy se pletou do cesty, když je člověk nechá, ale pár slz prolitých za noci mohly pomoci přežít další den.

„Je čas na pláč a čas na smích. Rád bych tě viděl se smát.“

Zasmála se, suše. „Když nosím bílou, nemám k tomu moc důvodů, Rolane.“ Podívala se na něj koutkem oka. Nejde na to moc rychle? On však jen kývl.

„Přesto bych ho rád viděl. Úsměv ti sluší. Smích by ti slušel ještě víc. Nemám ženu, ale občas dovedu ženu rozesmát. Slyšel jsem, že ty máš manžela.“

Faile překvapeně zakopla a musela se ho chytit, aby neupadla. Rychle ucukla a zadívala se na něj přes okraj kapuce. Zastavil se na dost dlouho, aby se stačila vzpamatovat, a rozešel se zároveň s ní. Tvářil se jen mírně zvědavě. Přes Nadrika bylo u Aielů zvykem, aby žádala žena, když muž upoutal její pozornost. Jedním ze způsobů bylo dávat jí dárky. Rozesmát ji dalším. Tolik k tomu, že nemá rád ženy. „Mám manžela, Rolane, a velice ho miluju. Velice. Nemůžu se dočkat, až se k němu vrátím.“

„Co se stane, když jsi gai’šain, ti nemůže nikdo vyčítat, až bílou odložíš,“ podotkl klidně, „ale vy mokřiňané to asi vidíte jinak. Přesto to může být osamělé, když jsi gai’šain. Občas bychom si třeba mohli popovídat.“

Ten muž ji chtěl vidět smát se a ona nevěděla, má-li se smát, či plakat. Oznamoval jí, že se nehodlá vzdát svých pokusů upoutat její zájem. Aielské ženy u mužů obdivovaly vytrvalost. Přesto, pokud by jí Chiad a Bain nemohly či nechtěly pomoci dál než k lesu, byl Rolan její nejlepší nadějí. Usoudila, že časem ho dokáže přesvědčit. Ovšemže to dokáže, jen slabí ve víře nikdy neuspějí! Byl opovrhovaný vyvrženec, přijímaný jen proto, že Shaidové potřebovali jeho oštěp. Ona mu ale dá důvod vytrvat.

„To bych ráda,“ připustila opatrně. Trocha koketování nakonec možná bude nutná, nemohla však přejít od toho, jak velice miluje svého manžela, k vykuleným očím a ztrátě dechu. Ne že by hodlala zajít tak daleko – není žádná Domanka! – ale mohla by se k tomu muset přiblížit. Prozatím ta malá připomínka, že mu Sevanna sebrala „právo", padla na neúrodnou půdu. „Mám teď ale nějakou práci a pochybuju, že Sevanna bude mít radost, když se místo ní budu vybavovat s tebou.“

Rolan znovu kývl a Faile si povzdechla. Možná věděl, jak ženu rozesmát, jak tvrdil, ale rozhodně toho moc nenamluvil. Bude muset zapracovat na tom, jak ho vytáhnout z jeho ulity, pokud z něj hodlala dostat víc než jen vtipy, které nechápala. I s pomocí Chiad a Bain jí aielský humor nadále unikal.

Dorazili na náměstí před citadelou na severním konci města, vysoké mase šedých kamenných zdí, jež obyvatele města neochránila o nic lépe než městské hradby. Faile měla dojem, že mezi gai’šainy nosícími vodu zahlédla urozenou paní, která vládla Maldenu a všemu na dvacet mil kolem, docela pohlednou, důstojnou vdovu ve středních letech. Na náměstí se tlačili bíle odění lidé s vědry. Na východním konci náměstí to, co vypadalo jako část vnější městské hradby, šedé a osm sáhů vysoké, byla ve skutečnosti zeď obrovské cisterny, napájené z vodovodu. Ze čtyř pump, kdy u každé pracovala dvojice mužů, vytékala voda do věder a na zem jí cákalo mnohem víc, než by si muži dovolili, kdyby věděli, že tu je Rolan a vidí to. Faile napadlo, že se pokusí uniknout tunelem vodovodu, ale pak by nedokázaly zůstat v suchu, a ať by vylezly kdekoliv, byly by promočené skrz naskrz a nejspíš by umrzly dřív, než by ve sněhu urazily míli.

Ve městě se dala voda získat ještě na dvou místech, obě napájela podzemní kamenná potrubí, ale tady byl u zdi cisterny umístěn dlouhý stůl z ebenového dřeva se lvíma nohama. Kdysi se na něm pořádaly hostiny, vršek byl vykládaný slonovinou, jenže slonovinové klínky byly vypáčené a teď na něm stály několikery dřevěné necky. U stolu byla dvě vědra a na konci nad ohněm z rozlámaných židlí vřela voda v měděném kotli. Faile pochybovala, že si Sevanna posílá prádlo do města, aby své gai’šaince ušetřila práci tahat vodu ke stanům, ale ať byl důvod jakýkoliv, byla za něj vděčná. Koš s prádlem byl lehčí než vědra plná vody. Už se jich nanosila dost, aby to věděla. Na stole stály dva koše, ale pracovala tu jenom jedna žena se zlatým opaskem a obojkem, rukávy vyhrnuté a tmavé vlasy svázané pruhem bílé látky, aby jí nepadaly do necek.

Když Alliandre uviděla Faile přicházet s Rolanem, narovnala se a utřela si mokré ruce do roucha. Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu, Světlem požehnaná, obránkyně Garenovy stěny plus desítka dalších titulů, byla elegantní, odtažitá žena, sebejistá a majestátní. Alliandre gai’šainka byla stále hezká, ale s věčně uštvaným výrazem. S mokrými skvrnami na šatech a rukama svraštěnýma z dlouhého namáčení ve vodě připomínala hezkou pradlenu. Dívala se, jak Rolan pokládá koš a usmívá se na Faile, než odešel, dívala se, jak Faile jeho úsměv opětuje, a tázavě zvedla obočí.

„To je ten, co mě chytil,“ sdělila jí Faile a vyskládala šaty z koše na stůl. Také tady, kde byli pouze gai’šainové, bylo lepší mluvit a zároveň pracovat. „Patří k Bezbratrým a myslím, že neschvaluje, že Shaidové dělají gai’šainy z mokřiňanů. Mohl by nám pomoct.“

„Chápu,“ opáčila AUiandre a lehce Faile oprášila záda. Faile se zamračila a podívala se přes rameno. Chvíli jen zírala na špínu a popel, které měla na celých zádech, a pak zrudla. „Upadla jsem,“ vyhrkla honem. Nemohla Alliandre vykládat, co se stalo s Nadrikem. Tohle nemohla říci nikomu. „Rolan se nabídl, že mi ponese koš.“

Alliandre pokrčila rameny. „Kdyby mi pomohl utéct, vdala bych se za něj. Nebo ne, jak by chtěl. Není dost hezký, ale nebyla by to žádná hrůza, a můj manžel, pokud bych nějakého měla, by to ani nemusel zjistit. Kdyby měl trochu rozumu, byl by moc rád, že mě má zpátky, a neptal by se na nic, nač by nechtěl opravdu slyšet odpověď."

Faile zaťala ruce do hedvábné blůzy a zaskřípala zuby. Alliandre byla skrze Perrina její lenice a celkem se toho držela, alespoň co se poslouchání rozkazů týkalo, ale celý vztah byl poslední dobou poněkud napjatý. Dohodly se, že se musí pokusit myslet jako služky, pokusit se být služkami, jestli mají přežít, avšak to znamenalo, že jedna druhou viděla dělat pukrlata a honem poslouchat rozkazy. Sevanniny tresty prováděli nejbližší gai’šainové, kteří byli právě po ruce, když se rozhodla, a Faile jednou dostala rozkaz vyplatit Alliandre. Horší, Alliandre dostala rozkaz jí tu laskavost dvakrát oplatit. Držet se zpátky znamenalo jen okusit stejnou medicínu na vlastní kůži, a druhá žena navíc dostala dvojnásobnou dávku od někoho, kdo se nešetřil. Muselo to znamenat rozdíl, když jste dvakrát donutily svou lenní paní vřeštět a kopat.

Náhle si uvědomila, že blůza, kterou mačká, je jednou z těch, co sebrala z bláta. Pustila ji a honem ji prohlížela. Zřejmě špínu nevetřela do látky. Pocítila úlevu a vzápětí podráždění, že se jí prve ulevilo. A ještě protivnější bylo, že ta úleva nepřešla.

„Arrela a Lacile unikly před třemi dny,“ pokračovala potichu. „Už by měly být daleko. Kde je Maighdin?“

Druhá žena se ustaraně zamračila. „Snaží se proniknout do Theravina stanu. Therava nás minula se skupinou moudrých a z toho, co jsem slyšela, šly na schůzku se Sevannou. Maighdin mi strčila koš a řekla, že to půjde zkusit. Myslím... myslím, že začíná být zoufalá a příliš riskuje,“ dodala s nádechem bezmoci. „Už tu měla být.“

Faile se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Schraňovaly zásoby pro útěk – nože, jídlo, boty, mužské spodky a kabáty, jež jim aspoň trochu padly, vše měly pečlivě poschováváno na vozech. Bílé šaty poslouží jako pokrývky a pláště, aby je ukryly na sněhu – ale šance využít všechny přípravy teď nebyla o nic blíž než v den, kdy je chytili. Teprve dva týdny. Dvacet dva dny, přesně. To by nemělo stačit, aby se všechno změnilo, ale předstírání, že jsou služky, je měnilo přese všechno, co udělaly. Teprve dva týdny, a ony už na každý rozkaz skákaly bez přemýšlení a dělaly si starosti kvůli trestům a jestli potěší Sevannu. Ale nejhorší ze všeho bylo, že se u toho viděly, věděly, že jedna jejich část se tvaruje proti jejich vůli. Prozatím mohly dělat jen to, co bylo nezbytné, aby se vyhnuly podezření, dokud neuniknou, ale každý den byly jejich reakce automatičtější. Jak dlouho potrvá, než se útěk stane snem v noci po dni stráveném jako dokonalé gai’šainky – myslí, stejně jako skutky? Na to se žádná neodvážila zeptat nahlas, zatím, a Faile věděla, že se na to snaží vůbec nemyslet, ale ta otázka pořád číhala na pokraji vědomí. Jistým způsobem se bála odejít. Až to udělá, dostane odpověď?

S námahou se probrala ze své sklíčenosti. To byla druhá past, a jen síla vůle ji držela otevřenou. „Maighdin ví, že se má mít na pozoru,“ prohlásila rázně. „Bude tu brzy, Alliandre.“

„A když ji chytí?"

„Nechytí!“ vyjela Faile ostře. Kdyby ano... Ne. Musí myslet na vítězství, ne na porážku. Slabá srdce nikdy nezvítězí.

Prát hedvábí bylo velice náročné na čas. Voda, kterou nosily od pumpy, byla ledová, ale horká voda z měděného kotle ji v neckách ohřála na vlažnou. Hedvábí se nesmělo prát v horké vodě. Ponořit ruce do necek bylo v zimě příjemné, ale pak je musela vyndat a zima byla dvakrát větší. Neměly mýdlo, ne dost jemné, takže každou košili a blůzu bylo třeba namočit jednu po drahé a pak jemně třít o sebe. Poté se kousek položil na osušku a jemně se vyválel, aby se z něj vymačkala voda, co to jen šlo. Vlhká látka se pak znovu namočila do dalších necek, v nichž byl ve vodě rozpuštěný vinný ocet – aby barvy nebledly a hedvábí získalo větší lesk – a pak znovu zabalila do osušky. Mokré osušky se vykroutily a rozložily na slunce, aby uschly, kdekoliv bylo místo, zatímco hedvábí se pověsilo na vodorovnou tyč do stínu stanu v rohu náměstí a uhladilo, aby nezůstalo zmačkané. S trochou štěstí ho nebude třeba žehlit. Obě věděly, jak je třeba starat se o hedvábí, ale žehlení vyžadovalo zkušenosti, které ani jedna neměly. To neměla žádná ze Sevanniných gai’šainek, dokonce ani Maighdin ne, i když před vstupem do služeb u Faile dělala komornou urozené dámě, jenže Sevanna nepřijímala výmluvy. Pokaždé, když Faile s Alliandre šly pověsit další kousek, kontrolovaly i ty už pověšené a uhlazovaly je, pokud to bylo třeba.

Faile přilévala horkou vodu do necek a Alliandre trpce poznamenala: „Tady jde naše Aes Sedai.“

Galina byla Aes Sedai, včetně bezvěké tváře a zlatého prstenu s Velkým hadem na prstě, ale taky nosila bílý šat gai’šainů – hedvábí silné jako sukno, no tohle! – a široký, složitý opasek ze zlata a ohnivých opálů a vysoký ladící obojek, šperky hodné vladaře. Byla Aes Sedai a občas sama vyjížděla z tábora, ale vždycky se zase vrátila, a skákala, kdykoliv některá moudrá ohnula prst, zvlášť Therava, v jejímž stanu často pobývala. Jistým způsobem bylo to poslední nejpodivnější. Galina věděla, kdo Faile je, věděla, kdo je její manžel, i o jeho spojení s Randem al’Thorem, a vyhrožovala, že to prozradí Sevanně, pokud Faile a její přítelkyně neukradnou něco právě z toho stanu, ve kterém spávala. To byla třetí past. Sevanna byla al’Thorem posedlá, šíleně přesvědčená, že se za něj nějak provdá, a kdyby se dozvěděla o Perrinovi, Faile už by se od ní nedostala ani na krok. Byla by tu uvázaná jako koza, aby přilákala lva.

Faile Galinu viděla, jak se plíží a krčí, ale teď se vznášela po sněhu jako královna a chátry kolem sebe si nevšímala, Aes Sedai až po konečky prstů. Nebyla tu žádná moudrá, aby se na ni uculovala. Galina byla hezká, ale zdaleka ne krásná, a Faile nechápala, co na ní Therava vidí, pokud to nebyla prostě radost rozkazovat Aes Sedai. Stále tu ale zůstávala otázka, proč tu ta ženská zůstává, když Therava zřejmě využívala každé příležitosti, aby ji ponížila.

Galina se zastavila krok od stolu a s lehkým úsměvem si je prohlížela, skoro jako by je litovala. „Ve své práci moc nepokračujete,“ podotkla. A nemluvila o praní.

Mluvení bylo na Faile, ale Alliandre se toho ujala, ještě trpčeji než předtím. „Maighdin dnes ráno šla pro tu tvou slonovinovou hůl, Galino. Kdy od tebe uvidíme nějakou tu slibovanou pomoc?“ Pomoc při útěku byla mrkev, kterou jim Galina nabídla spolu s klackem výhružek, že Faile odhalí. Zatím viděly jen ten klacek.

„Ona šla dnes ráno do Theravina stanu?“ šeptla Galina a krev jí zmizela z tváří.

Faile došlo, že slunce už je v polovině cesty k západu, a srdce se jí prudce rozbušilo. Maighdin tu měla být už dávno.

Aes Sedai se tvářila otřeseněji než ona. „Dnes ráno?“ zopakovala a ohlédla se přes rameno. Polekaně vykřikla, když se z davu gai’šainů na náměstí Maighdin náhle vynořila.

Na rozdíl od Alliandre byla zlatovlasá žena od jejich zajetí stále tvrdší. Nebyla o nic méně zoufalá, ale soustředila své zoufalství do odhodlání. Vždycky působila víc jako královna než jako komorná, i když tak působila většina komorných, ale teď kolem nich provrávorala, vrazila ruce do vědra s vodou, nabrala do dlaní a žíznivě pila, a pak si hřbetem raky otřela ústa.

„Až budeme odcházet, chci Theravu zabít,“ pronesla zastřeně. „Nejradši bych ji zabila rovnou.“ Do modrých očí se jí opět vrátil život a oheň. „Jsi v bezpečí, Galino. Myslela si, že tam chci krást. Neměla jsem čas nic hledat. Něco... Něco se stalo a ona odešla. Poté, co mě svázala. Na později.“ Oheň nahradil úžas. „Co je to, Galino? Cítím to taky, a mám tak malou schopnost, že se tyto Aielanky rozhodly, že nejsem nebezpečná.“ Maighdin dokázala usměrňovat, ne spolehlivě a ne moc – z toho mála, co Faile zjistila, by ji Bílá věž poslala pryč během pár týdnů, a tvrdila, že tam nikdy nebyla – takže jim její schopnost při útěku moc nepomůže. Faile se chtěla zeptat, o čem to mluví, ale nedostala se ke slovu.

Galina byla stále bledá, ale jinak byla ztělesněný aessedaiovský klid. Až na to, že Maighdin popadla za kapuci a vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. „Nestarej se o to, co to je,“ pronesla chladně. „S tebou to nemá nic společného. Ty se starej hlavně o to, abys mi donesla to, co chci. A s tím by sis měla dělat pořádné starosti.“

Než mohla Faile začít Maighdin bránit, stála tam další žena se širokým zlatým opaskem přes bílé šaty, odtáhla Galinu pryč a hodila ji na zem. Aravine, obtloustlá a nezajímavá, měla unavené oči a odevzdaný výraz, když ji Faile viděla poprvé v den, kdy jí Amadičanka předávala zlatý opasek a řekla jí, že odteď je ve službách „urozené paní Sevanny". Od té doby však ztvrdla mnohem víc než Maighdin.

„Copak ses zbláznila, vložit ruce na Aes Sedai?“ štěkla Galina a škrábala se na nohy. Ometala si bláto z hedvábných šatů a všechen vztek soustředila na obtloustlou ženu. „Nechám tě –“

„Mám říct Theravě, že jsi hrubě zacházela s jednou ze Sevanniných gai’šainek?“ přerušila ji Aravine chladně. Mluvila kultivovaně. Mohla být významná obchodnice, možná dokonce šlechtična, ale nikdy nemluvila o tom, co dělala, než navlékla bílou. „Když si Therava naposledy myslela, že strkáš nos, kam nechtěla, všichni na sto kroků tě slyšeli kvičet a prosit.“

Galina se třásla vzteky. Faile viděla poprvé nějakou Aes Sedai tak vytočenou. S viditelnou námahou se ovládla. Jen tak tak. Z hlasu jí kapala kyselina. „Aes Sedai dělají, co dělají, ze svých vlastních důvodů, Aravine, z důvodů, které ty nemůžeš chápat. Toho, že sis přivodila tento dluh, budeš litovat, až se rozhodnu, že ho máš splatit. Budeš toho zatraceně litovat.“ Naposledy si ometla šaty a odkráčela, už ne jako královna opovrhující chátrou, nýbrž jako panter vyzývající ovce, aby se mu opovážily postavit do cesty.

Aravine se za ní dívala, aniž by to na ni dělalo dojem, a nechtěla si povídat. „Sevanna tě shání, Faile,“ bylo vše, co řekla.

Faile se neobtěžovala ptát proč. Jen si utřela ruce, shrnula rukávy a následovala Amadičanku poté, co Alliandre a Maighdin slíbila, že se vrátí, hned jak to půjde. Sevannu ty tři zajímaly. Maighdin, jediná skutečná komorná urozené paní mezi jejími gai’šainy, ji zajímala stejně jako královna Alliandre a sama Faile, žena dost mocná, aby měla za lenici královnu, a občas si je volala jménem, aby jí pomohly se převléknout nebo vykoupat ve velké měděné vaně, kterou používala častěji než potní stan, nebo jenom proto, aby jí nalily víno. Zbytek času vykonávaly stejné práce jako ostatní sluhové, ale nikdy se nezeptala, jestli už dostaly přidělenou práci, ani je kvůli tomu nepropustila. Ať chtěla Sevanna cokoli, Faile věděla, že stejně ještě musí doprát prádlo. Sevanna chtěla, co chtěla a kdy to chtěla, a výmluvy ji nezajímaly.

Faile nepotřebovala ukazovat cestu k Sevannině stanu, ale Aravine ji vedla davem nosičů vody, až se dostaly k prvním aielským stanům, a pak ukázala na opačnou stranu než k Sevannině stanu a řekla: „Tam nejdřív.“

Faile zůstala stát. „Proč?“ zeptala se podezíravě. Mezi Sevanniným služebnictvem se našli tací, kteří žárlili na pozornost, jakou věnuje Faile, Alliandre a Maighdin, i když to Faile nikdy necítila u Aravine, a někteří z ostatních by se ji mohli snažit dostat do potíží předáním nesprávných instrukcí.

„Budeš to chtít vidět dřív než Sevanna. Věř mi.“

Faile otevřela pusu, aby požadovala vysvětlení, ale Aravine se prostě otočila a odešla. Faile si vyhrnula sukně a vydala se za ní.

Mezi stany stály vozy všech možných tvarů a velikostí, kola nahrazená sanicemi. Na většině bylý naházené rance, bedny a sudy a nahoře byla uvázaná kola, ale nemusela za Aravine jít daleko a už uviděla valník, z něhož byl složen náklad. Ale nebyl prázdný. Ležely na něm dvě ženy, nahé a krutě spoutané do kozelce, třesoucí se zimou, ale funící, jako by běžely. Oběma visely unaveně hlavy, ale jako by nějak vycítily, že přišla Faile, obě vzhlédly. Arrela, tmavá Tairenka, vysoká jako většina Aielanek, rozpačitě odvracela zrak. Lacile, štíhlá, bledá Cairhieňanka, zrudla.

„Přivedli je dnes ráno,“ poznamenala Aravine, pozorujíc Faileinu tvář. „Do soumraku je rozvážou, protože to bylo poprvé, co se pokusily utéct, ale pochybuju, že zítra budou schopné chůze.“

„Proč mi to ukazuješ?“ otázala se Faile. Byly tak opatrné, aby vztahy mezi sebou udržely v tajnosti.

„Odpusť, má paní, ale byla jsem tam, když vám všem oblékli bílou.“ Aravine se na ni chvíli dívala a potom náhle popadla Faile za ruce a obrátila je dlaněmi nahoru. Ohnula kolena, i když úplně nepoklekla, a vyhrkla: „Pod Světlem a na svou naději na znovuzrození já, Aravine Carnel, přísahám věrnost a poslušnost ve všem urozené paní Faile t’Aybara.“

Jen Lacile si toho zřejmě všimla. Shaidové procházející kolem si dvou gai’šainek nevšímali. Faile se jí vytrhla. „Odkud znáš moje jméno?“ Musela pochopitelně sdělit víc než jenom Faile, jenže jakmile si uvědomila, že nikdo z Shaidů nemá tušení, kdo je Davram Bashere, použila otcovo jméno. Kromě Alliandre a ostatních znala pravdu pouze Galina. Nebo si to aspoň myslela. „A kdo ti to řekl?“

„Poslouchám, má paní. Jednou jsem zaslechla Galinu, když s tebou mluvila.“ Do hlasu se jí vloudila úzkost. „A nikomu jsem to neřekla.“ Nijak ji nepřekvapilo, že Faile chce své jméno utajit, i když t’Aybara jí zřejmě nic neříkalo. Aravine Carnel možná nebylo její pravé jméno, nebo ne celé. „Na tomto místě je třeba uchovávat tajemství stejně důkladně jako v Amadoru. Věděla jsem, že to jsou tvoje ženy, ale nikomu jsem to neprozradila. Vím, že chceš uprchnout. Jsem si tím jistá od druhého dne, co jsi tady, a nic, co jsem od té doby viděla, mě nepřesvědčilo o opaku. Přijmi mou přísahu a vezmi mě s sebou. Můžu ti pomoct, a co je víc, můžeš mi věřit. Dokázala jsem to tím, že jsem zachovala tvé tajemství. Prosím.“ Poslední slovo pronesla přiškrceně, jako by na ně nebyla zvyklá. Takže spíš šlechtična než obchodnice.

Ale nedokázala nic kromě toho, že dokáže rychle vyčenichat cizí tajemství, to samo o sobě však byla užitečná vlastnost. Na druhou stranu Faile věděla nejméně o dvou dalších gai’šainech, kteří se pokusili utéci a ostatní je zradili. Někteří lidé se opravdu raději snažili vystlat si vlastní hnízdečko bez ohledu na okolnosti. Ale Aravine už věděla dost, aby mohla všechno zničit. Faile si znovu vzpomněla na ukrytý nůž. Mrtvá už nezradí nikoho. Ale nůž byl půl míle daleko a ji nenapadlo, kam schovat tělo. Kromě toho ta ženská mohla získat Sevanninu přízeň už jen tím, kdyby řekla, že Faile plánuje útěk.

Vzala Aravininy ruce do svých a promluvila stejně rychle. „Pod Světlem přijímám tvou přísahu a budu bránit a chránit tebe i tvou rodinu v bitevní vřavě i v zimní vánici i ve všem, co přinese čas. Znáš ještě někoho, komu se dá věřit? Ne lidi, o kterých si myslíš, že se jim dá věřit, ale lidi, o kterých to víš jistě.“

„V tomhle ne, má paní,“ odvětila Aravine zachmuřeně, ale přímo zářila úlevou. Nebyla si jistá, jestli ji Faile přijme. Právě proto, že se jí ulevilo, a ne něco jiného, Faile skoro přesvědčilo, že jí může věřit. Skoro, ale ne úplně. „Polovina by zradila vlastní matku v naději, že si tím vykoupí svobodu, a druhá polovina se příliš bojí to zkusit nebo je příliš omámená, aby se jim dalo věřit, že nezpanikaří. Nějací tu ale být musí a mám jednoho dva vyhlédnuté, ale chci být velmi opatrná. Jedna chyba je víc, než mi bude dovoleno.“

„Velmi opatrná,“ souhlasila Faile. „Opravdu tě pro mě poslala Sevanna? Jestli ne –“

Zřejmě ano, takže si Faile pospíšila do Sevannina stanu – rychleji, než se jí líbilo. Rozčilovalo ji běhat, aby se vyhnula tomu, že Sevannu rozzlobí – ale když vstoupila a pokorně se zastavila, nikdo jí nevěnoval pozornost.

Sevannin stan nebyl nízký, aielský, ale obrovská masa rudého plátna, která potřebovala dvě silné tyče, a ozařovala jej desítka kandelábrů se zrcadly. Dvě zlacená ohřívadla vydávala trochu tepla a proužky kouře stoupaly ke kouřovému otvoru ve střeše, ale moc tepla tady nebylo. Na zem, z níž byl odmetený sníh, byly položeny drahé koberce tvořící podlahu, červené, zelené a modré, se vzorem tairenského bludiště, květinami a zvířaty. Ležely tu poházené hedvábné podušky se střapci a v rohu stálo křeslo, masivní, složitě vyřezávané a silně pozlacené. Faile nikdy neviděla, že by v něm někdo seděl, ale věděla, že jeho přítomnost má evokovat přítomnost kmenového náčelníka. Nevadilo jí stát tady se sklopenýma očima. U stěny stáli další tři gai’šainové se zlatými opasky a obojky, z toho jeden vousatý mužský, pro případ, že by bylo třeba jejich služeb. Byla tu i Sevanna a taky Therava.

Sevanna byla vysoká, o něco vyšší než Faile, se světle zelenýma očima a vlasy jako upředenými ze zlata. Mohla být krasavice, nebýt lakotnosti kolem tlustých rtů. Jen máloco na ní vypadalo aielsky, kromě očí, vlasů a osmahlých lící. Blůzu měla z bílého hedvábí, sukně rozdělené pro jízdu na koni a rovněž hedvábné, i když tmavošedé, a šátek kolem hlavy karmínový a zlatý. Taky hedvábný. Zpod sukní jí vykukovaly špičky rudých holínek. Na každém prstě měla prsten a vedle jejích náhrdelníků a náramků s perlami, démanty, rubíny velkými jako holubí vejce, safíry, smaragdy a ohnivými opály vypadalo všechno, co nosila Someryn, uboze. Jediný její klenot nevyrobili Aielové. Therava, na druhou stranu, byla Aielanka každým coulem, v tmavé vlně a bílém algode, ruce holé a náhrdelníky a náramky ze zlata a slonoviny. Ani jediný prsten či drahokam. Byla vyšší než většina mužů, tmavě rudé vlasy měla prokvetlé, modré oči jako orel, až to vypadalo, že musí Sevannu spořádat jako zchromlé jehně. Faile by kdysi desetkrát raději rozzlobila Sevannu než Theravu, ale teď tu stály proti sobě nad stolkem vykládaným slonovinou a tyrkysem a obě se zlobně mračily.

„Co se dneska stalo, znamená nebezpečí,“ říkala Therava jako někdo, koho už unavuje, jak se musí pořád opakovat. A taky vypadala připravená vytáhnout od pasu nůž. Při řeči hladila jílec, a Faile usoudila, že ne příliš nepřítomně. „Musíme se od toho dostat co nejdál, ať je to cokoliv, a to co nejdřív. Na východě jsou hory. Jakmile se tam dostaneme, budeme v bezpečí, dokud opět neshromáždíme všechny klany. Klany, které se vůbec neměly rozdělovat, kdyby sis nebyla tak jistá sama sebou, Sevanno.“

„Ty mluvíš o bezpečí?“ zasmála se Sevanna. „Copak jsi zestárla a přišla o zuby, že potřebuješ krmit chlebem a mlíkem? Podívej. Ty tvoje hory, jak daleko jsou? Kolik dní či týdnů se musíme plazit tím prokletým sněhem?“ Ukázala na stolek mezi nimi, na němž ležela rozložená mapa zatížená dvěma zlatými miskami a těžkým zlatým svícnem se třema nohama. Většina Aielů mapami opovrhovala, ale Sevanna je převzala spolu s mokřinskými zvyky. „Ať se stalo cokoliv, bylo to daleko, Theravo. To jsi potvrdila, stejně jako všechny ostatní moudré. Tohle město je plné jídla, dost na to, aby nás nakrmilo na celé týdny, pokud tu zůstaneme. Kdo se nám postaví, jestli tu zůstaneme? A pokud ano... Slyšela jsi běžce, posly. Za dva tři týdny, nejvýš čtyři, se ke mně připojí deset dalších klanů. Možná víc! Tenhle sníh do té doby roztaje, pokud se těm mokřiňanům dá věřit. Budeme putovat rychle, místo abychom museli všechno tahat na saních.“ Faile napadlo, jestli se někdo z města zmínil o blátě.

„Dalších deset klanů se připojí k tobě,“ zopakovala Therava hluše, jen s důrazem na posledním slově, a sevřela rukojeť nože. „Mluvíš za kmenového náčelníka, Sevanno, a tak jsem byla vybrána, abych ti radila jako kmenovému náčelníkovi, který musí poslouchat rady pro dobro našeho kmene. Já ti radím vytáhnout na východ a pokračovat na východ. Ostatní klany se k nám můžou připojit v horách stejně snadno jako tady, a pokud budeme muset na cestě trochu hladovět, kdo mezi námi to už někdy nezažil?“

Sevanna si prstem přejela po náhrdelnících a velký smaragd na pravé ruce plál ve světle kandelábrů zeleným ohněm. Stiskla rty a vypadala kvůli tomu ještě chamtivější. Možná zažila strádání, ale přes nedostatek tepla ve stanu už strádat nechtěla. „Mluvím za náčelníka a říkám, že zůstaneme tady.“ V hlase jí zněla výzva, ale nedala Theravě příležitost na ni reagovat. „Aha, vidím, že už přišla Faile. Moje hodná, poslušná gai’šainka.“ Zvedla předmět zabalený v látce a tu sundala. „Poznáváš to, Faile Bashere?“

Držela v ruce nůž s jedním břitem, dlaň a půl dlouhý, prostý nástroj, jaký nosily tisíce sedláků. Až na to, že Faile poznala vzorek z nýtů na dřevěné rukojeti a zub na ostří. Byl to nůž, který s takovou péčí ukradla a ukryla. Neříkala nic. Nebylo co. Gai’šainové měli zakázáno vlastnit zbraně, i nůž, pokud zrovna nekrájeli maso a zeleninu k jídlu. Když ale Sevanna pokračovala, trhla sebou.

„Ještě že mi to Galina přinesla dřív, než jsi to mohla použít. K jakémukoliv účelu. Kdybys někoho bodla, zlobila bych se na tebe.“

Galina? No ovšem. Aes Sedai jim nedovolí uprchnout, dokud neudělají, co po nich chtěla.

„Je šokovaná, Theravo.“ Sevanna se smála pobaveně. „Galina ví, co se od gai’šaina žádá, Faile Bashere. Co s ní mám udělat, Theravo? To je rada, kterou mi můžeš dát. Několik mokřiňanů zabili za to, že schovávali zbraně, ale ji bych ztratila nerada.“

Therava prstem zvedla Faile bradu a zadívala se jí do očí. Faile její pohled bez mrknutí opětovala, ale kolena se jí třásla. Ani se nenamáhala sama sebe přesvědčovat, že to je zimou. Věděla, že není zbabělá, ale když se na ni Therava podívala, Faile se viděla jako zajíc v orlích spárech, naživu a čekající, až zobák udeří. Therava jí nakázala špehovat Sevannu, a i když ostatní moudré uměly být opatrné, Faile nepochybovala, že by jí Therava bez váhání podřízla krk, kdyby ji zklamala. Nemělo smysl předstírat, že ji ta žena neděsí. Jenom ten strach musela ovládnout. Pokud to dokáže.

„Myslím, že plánovala uprchnout, Sevanno. Ale myslím, že se dokáže naučit udělat to, co se jí řekne."

Mezi stany na nejbližším otevřeném prostranství od Sevannina stanu, asi sto kroků daleko, byl umístěn hrubý dřevěný stůl. Nejdřív si Faile myslela, že nejhorší bude hanba z nahoty, to a ledový chlad. Slunce už pomalu zapadalo, ochlazovalo se a do rána bude ještě hůř. Musela tady zůstat do rána. Shaidové se rychle učili, co zahanbuje mokřiňany, a hanbu používali jako trest. Myslela si, že umře červenáním, kdykoliv se na ni někdo podíval, ale Shaidové, kteří procházeli kolem, se ani nezastavili. Nahota sama o sobě mezi Aiely nebyla důvodem k hanbě. Objevila se před ní Aravine, ale zastavila se, jen aby šeptla: „Zachovej odvahu,“ a byla pryč. Faile pochopila. Ať už ta žena byla či nebyla věrná, neodváží se jí nijak pomoci.

Po chvíli už si s hanbou přestala dělat starosti. Zápěstí měla svázaná za zády a kotníky přitažené k loktům. Už chápala, proč Lacile a Arrela supěly. Dýchat v této pozici bylo namáhavé. Byla stále větší zima, až se neovladatelně třásla, ale to jí brzy připadalo podružné. Do nohou, ramenou a boků dostávala křeče, ve svalech ji pálilo a stahovaly se jí stále víc. Soustředila se na to, aby nekřičela. To se stalo středem její existence. Nebude křičet. Ale, Světlo, strašně to bolelo!

„Sevanna rozkázala, že tu máš zůstat do rána, Faile Bashere, ale neřekla, že nemůžeš mít společnost.“

Musela zamrkat, než uviděla jasně. Pot ji štípal do očí. Jak se mohla potit, když už musela být zmrzlá na kost? Stál před ní Rolan a kupodivu přinesl dvě nízká bronzová ohřívadla plná řeřavých uhlíků, s nohami obalenými kousky látky, aby si nepopálil ruce, když je nesl. Když viděl, jak na ně zírá, pokrčil rameny. „Kdysi by mi studená noc starosti nedělala, ale co jsem překročil Dračí stěnu, začínám měknout.“

Skoro zalapala po dechu, když ohřívadla strčil pod stůl. Škvírami mezi prkny pronikalo teplo. Svaly sice měla křečovitě stažené, ale to požehnané teplo. A zalapala po dechu, když jí položil paži přes prsa a druhou přes ohnutá kolena. Náhle si uvědomila, že tlak z loktů zmizel. On ji... stiskl. Jednou rukou začal pracovat na jejím stehně a ona málem zaječela, když prsty zajel do stažených svalů, ale cítila, jak uzly ve svalech povolují. Stále to bolelo, masírování bolelo, ale bolest ve svalu se měnila. Nezmenšovala se, ale věděla, že pokud bude s masírováním pokračovat, přejde.

„Nebude ti vadit, když se trochu pobavím, zatímco se budu pokoušet přijít na způsob, jak tě rozesmát, že ne?“ zeptal se.

Náhle si uvědomila, že se směje, a ne hystericky. No, hystericky to bylo jen částečně. Byla svázaná jako husa na pekáči a před zimou ji podruhé zachránil muž, o němž usoudila, že by ho nakonec nebodla. Sevanna ji mohla odteď pozorovat jako jestřáb a Therava se ji mohla pokusit zabít jako odstrašující příklad, ale ona věděla, že uteče. Jedny dveře se nikdy nezavřou, aby se druhé neotevřely. Uteče. Smála se až k pláči.