Křižovatka soumraku

29 Něco bliká

„Tohle je šílenství,“ zahučel Domon, stojící s rukama zkříženýma na prsou, jako by chtěl zabránit vozu v jízdě. Možná i chtěl. Bradu měl bojovně vystrčenou, a i když měl vousy ostříhané, pořád je měl delší než vlasy, a zatínal a rozevíral pěsti. Domon byl rozložitý a nebyl zdaleka tak tlustý, jak vypadal na první pohled. Mat by se jeho pěsti moc rád vyhnul, pokud to půjde.

Uvázal si kolem krku černý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu, a volné konce zastrkal pod kabát. Pravděpodobnost, že v Juradoru bude někdo, kdo věděl o muži v Ebú Daru, jenž nosí černý šátek… Pravděpodobnost to byla malá, i kdyby nebral v úvahu své štěstí. Pochopitelně on byl t’averen, ale pokud by ho to mělo přivést před Suroth či hrstku sloužících z Tarasinského paláce, mohl by klidně zůstat v posteli s pokrývkou přes hlavu, a stejně by se to stalo. Potíž byla v tom, že když se ráno vzbudil, kostky v hlavě mu znovu začaly chřestit. A ještě teď se mu odrážely zevnitř od lebky.

„Slíbil jsem to,“ řekl. Bylo dobré mít na sobě zase slušné šaty. Kabát měl ze zeleného sukna, dobře střižený, a visel mu skoro ke kolenům. Manžety holínek měl ohrnuté. Nikde nebyla žádná výšivka – i když malá by se mu líbila – ale na rukávech měl krajku. A dobrou hedvábnou košili. Moc rád by měl zrcadlo. V takový den musel muž vypadat dobře. Sebral z postele svůj plášť a přehodil si jej přes ramena. Nic tak křiklavého, jako nosil Luca. Jeho plášť byl tmavošedý, skoro černý. Jen podšívka byla červená. A plášť se spínal stříbrnou sponou velkou jako jeho palec.

„Dala své slovo, Bayle,“ ozvala se Egeanin. „Dala slovo. A to nikdy neporuší.“ Mluvila bez sebemenších pochybností. Rozhodně jich měla méně než Mat. Ale muž musel občas zariskovat. I když byl v sázce jeho krk. A on také dal slib. A měl své štěstí.

„Pořád je to šílenství,“ vrčel Domon. Ale neochotně ustoupil ode dveří, když si Mat narazil na hlavu černý klobouk se širokou krempou. No, když mu Egeanin pokynula, že má ustoupit. Ale mračil se dál.

Egeanin vyšla za Matem z vozu, sama se mračila a pohrávala si s dlouhou černou parukou. Možná jí byla dosud nepříjemná nebo jí jinak padla, když už jí měsíc rostly vlasy. Rozhodně to ale ještě nestačilo, aby mohla kolem pobíhat bez ní. Ne, dokud nebudou aspoň sto mil od Ebú Daru. Možná to nebude bezpečné, dokud nepřekročí hory Damona v Murandy.

Bylo jasno, slunce právě vyšlo, i když za plátěnou stěnou cirkusu ještě nebylo vidět, a teplo bylo jen ve srovnání s vánicí. Nebylo to svěží ráno dvouříčské zimy, mráz pomalu pronikal pod kůži a u úst se tvořila pára. Cirkusáci pobíhali po táboře jako mravenci v rozkopnutém mraveništi a hlasitě se dotazovali, kdo viděl jejich žonglovací kruhy nebo kdo si půjčil červené spodky či posunul pódium. Působilo to jako začátek pouličních bouří, a přece v hlasech nezněla žádná opravdová zloba. Pokřikovali na sebe a mávali rukama pořád, ale bylo-li na obzoru vystoupení, na rány nikdy nedošlo, a každý účinkující bude na místě a připravený ve chvíli, kdy budou dovnitř vpuštěni první diváci. Na cestu se možná balili pomalu, jenže vystoupení znamenalo peníze, a kvůli nim byli ochotní se pohnout docela rychle.

„Opravdu si myslíš, že se s ní můžeš oženit,“ zamumlala Egeanin, kráčející po jeho boku a kopající do obnošené hnědé sukně. Na Egeanin nebylo nic roztomilého. Krok měla dlouhý a spávala neklidným spánkem. Šaty nešaty, jako by potřebovala k pasu meč. „Jinak se to vysvětlit nedá. Bayle má pravdu. Jsi šílený!“

Mat se zazubil. „Otázka je, chce si mě vzít? Občas se berou nejdivnější lidi.“ Když člověk ví, že bude viset, jediné, co může dělat, je usmát se na oprátku. A tak se usmíval a nechal ji tam stát a mračit se. Měl dojem, že si mumlá kletby, i když netušil proč. Ona se Přece nemusela vdát za posledního muže na světě, kterého by chtěla za manžela. To on si musel vzít šlechtičnu s nosem nahoru, když měl rád šenkýřky s pohotovými úsměvy a ochotnýma očima. Musel si vzít dědičku trůnu, a nešlo jen tak o nějaký trůn, ale o Křišťálový trůn, císařský trůn Seanchanu. Žena, jež mu zamotala hlavu a nechala ho rozjímat, jestli je ona jeho zajatkyní anebo obráceně. Když osud popadne člověka za hrdlo, tak zbývá jen úsměv.

Bujarým krokem pokračoval, až se dostal na dohled purpurového vozu, a tam klopýtl. Skupinka akrobatů, kteří si říkali bratři Chavanové, třebaže bylo nad slunce jasné, že pocházejí z různých zemí, nejen od různých matek, vyběhla ze zeleného vozu vedle. Muži křičeli a mávali rukama. Na purpurový vůz a na Mata se jen podívali, protože na něco víc byli příliš zabraní do své hádky a příliš rychle běželi. O purpurové kolo se opíral Gorderan, škrábal se na hlavě a mračil se na dvě ženy sedící na schůdcích vozu. Dvě ženy. Obě byly zahalené do tmavých plástů, tvář zakrytou, a přece se květovaný šátek visící vyšší ženě zpod kapuce nedal splést. Měl vědět, že Tuon u toho bude chtít svou komornou. Šlechtičny bez komorné nikdy nikam nechodily. Ať vsadí měďák nebo korunu, nakonec musel stejně zamíchat kostkami a hodil. Měly možnost ho zradit. Přesto by vsadil na to, že žena udělá dvakrát za sebou stejné rozhodnutí. Že to udělají dvě ženy. Který hlupák by si vsadil proti? Ale musel ty kostky hodit. Až na to, že se už kutálely.

Seluciin chladný pohled opětoval s úsměvem a mávl kloboukem před Tuon. A trochu mávl pláštěm, nic okatého. „Jsi připravená jít nakupovat?“ Skoro ji oslovil „má paní“, ale dokud nezačne používat jeho jméno…

„Já jsem připravená už hodinu, Tretko,“ protáhla Tuon chladně. Nedbale uchopila lem jeho pláště, a než ho nechala zase klesnout, prohlédla si červenou hedvábnou podšívku i kabát. „Krajky ti sluší. Možná ti nechám na šaty přišít krajky, než z tebe udělám číšonoše.“

Na okamžik ho úsměv přešel. Mohla by z něj udělat da’covale, i když se za něj provdá? Bude se muset zeptat Egeanin. Světlo, proč ženy vždycky všechno komplikují?

„Chceš, abych šel s vámi, můj pane?“ optal se Gorderan a na ženy se nepodíval. Palce měl zastrčené za pásem a nedíval se ani na Mata. „Třeba bych mohl něco vzít.“

Tuon neřekla ani ň. Jenom tam stála, dívala se na Mata a čekala. Oči měla chladné. No, Mat zaváhal jen chviličku, než muže poslal pryč. Možná to byla delší chvilka. Musel obrátit své štěstí. Věřit jejímu slovu. Důvěra je slovo smrti. Rychle tu myšlenku zahnal. Tohleto nebyla píseň a žádná stará vzpomínka ho nemohla vést. Kostky se mu v hlavě dál otáčely.

S lehkou úklonou jí nabídl rámě, což Tuon zkoumala, jako by ještě nikdy rámě neviděla, a našpulila plné rty. Pak si zvedla plášť a se Selucií za patami vyrazila, až musel popoběhnout, aby je dohonil. Ženy opravdu všechno komplikují.

Přes časnou hodinu hlídali vchod dva rozložití chlapi s palicemi a třetí se skleněným džbánem vybíral peníze a sypal je úzkou škvírou do železem obité truhly na zemi. Všichni tři vypadali příliš neohrabaně, aby dokázali ztopit měďák, aniž by u toho upadli, ale Luca nic neriskoval. Mezi provazy vedoucími k velkému modrému plátnu se jménem Lucova cirkusu už čekalo asi dvacet nebo třicet lidí a naneštěstí tam byla i Latelle, tvářila se přísně a na sobě měla šaty pošité karmínovými flitry a plášť pošitý modrými. Lucova žena cvičila medvědy. Mat si myslel, že medvědi dělají, co mají, ze strachu, aby je nekousla.

„Mám všechno v rukou,“ řekl jí. „Věř mi, není třeba se něčeho bát.“ Klidně mohl šetřit dechem.

Latelle si ho nevšímala a ustaraně se mračila na Tuon a Selucii. Ona a její manžel byli jediní dva u cirkusu, kdo věděli, co jsou doopravdy zač. Nebyl žádný důvod, proč by měl někomu z nich vykládat o ranní procházce. Lucu by z toho ranila mrtvice. Pohled, který Latelle nakonec upřela na Mata, nebyl ustaraný, jenom tvrdý. „Nezapomeň,“ pronesla tiše, „že jestli nás pošleš na šibenici, pošleš tam i sám sebe.“ Frkla a opět se jala studovat lidi, kteří se chtěli podívat dovnitř. Latelle uměla ještě lépe než Luca odhadnout, jak těžký je měšec, ještě než ho jeho majitel rozvázal. A navíc byla desetkrát tvrdší než její manžel. Kostky se kutálely dál. Ať už je roztočilo cokoliv, ještě nenastal osudový okamžik. Okamžik rozhodnutí.

„Pro mistra Lucu je to dobrá žena,“ zamumlala Tuon, když kousek poodešli.

Mat se po ní úkosem podíval a upravil si klobouk. V jejím tónu nezněl posměch. To Lucu tolik nenávidí? Nebo tím mínila, že taková žena bude ona? Nebo…? Světlo ho spal, mohl by se zbláznit tak, jak si to o něm myslel Domon, než by přišel na to, jak tahle žena uvažuje. To kvůli ní se mu kostky musely roztočit v hlavě. Co chce udělat?

Do města byl jen kousek cesty po udusané silnici mezi kopečky, jež tu byly bez stromů, avšak kolem silnice byli lidé, jako byly na kopcích větrné mlýny a solivary. Zírali přímo před sebe tak cílevědomě, až to vypadalo, že nic nevnímají. Mat se vyhnul kulatému muži, který do něj málem vrazil, a vzápětí musel uskočit před rychle se ženoucím bělovlasým dědkem. Čímž se dostal před kyprou dívku, jež by ho byla pošlapala, kdyby znovu neuskočil.

„Nacvičuješ tu tanec, Tretko?“ zeptala se Tuon a vzhlédla k němu. U úst se jí tvořila pára. „Není to příliš půvabné.“

Mat otevřel pusu, jen aby poukázal na to, jak je silnice přeplněná, a náhle si uvědomil, že za ní a Selucií nikoho nevidí. Lidé, kteří tam byli, náhle zmizeli a silnice byla prázdná až k zatáčce. Pomalu otočil hlavu. Mezi ním a cirkusem také nikdo nebyl, jenom lidé čekající v řadě, a těch tam nebylo o nic víc než prve. Za cirkusem se cesta stáčela do kopců k lesu a byla taktéž prázdná. Nikde ani živáčka. Mat si přitiskl prst na prsa a přes kabát ucítil svůj medailon. Jenom kousek stříbra na koženém řemínku. Přál si, aby byl studený jako led. Tuon zvedla obočí a ze Seluciina výrazu bylo jasné, že ho považuje za hňupa.

„Když zůstaneme stát tady, nemůžu ti koupit šaty,“ poznamenal. To byl cíl jejich výpravy, slib, že Tuon najde něco lepšího než šaty, které na ní právě visely a v nichž vypadala jako dítě v odložené košili. Přinejmenším si byl docela jistý, že jí to slíbil, a ona si byla jistá naprosto. Práce švadlen od cirkusu se jí líbila, ale ne látky, které měly k dispozici. Kostýmy účinkujících se blýskaly flitry a korálky a jasnými barvami, ale látka pod tím byla obvykle laciná. A majitelé oděv obvykle nosili, dokud se nerozpadl. Jurador však vydělával na soli a na ní se dalo hodně vydělat. V krámech ve městě budou mít vše, co si může žena přát.

Tentokrát Tuon nechala prsty na pokoji a se Selucií si vyměnily pohledy. Vyšší žena se zatrpkle zdviženým koutkem úst zavrtěla hlavou. Tuon taky zavrtěla hlavou. A potom si nazvedly pláště a vyrazily k železem obité městské bráně. Ženské! Mat je musel zase dohonit. Nakonec byly jeho zajatkyně. Byly. Všichni před sebe vrhali dlouhé stíny. Vrhali stíny ti lidé na silnici, než zmizeli? Nevzpomínal si ani, jestli se některému z nich tvořila u úst pára. Ale nezáleželo na tom. Byli pryč a on nehodlal přemýšlet o tom, odkud se vzali nebo kam se poděli. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že byl ťaveren. Hodlal na to zapomenout. Už zapomínal. Vedle rachotících kostek neměl v hlavě místo na nic jiného.

Stráže u brány zřejmě nebyly na cizince zvědavé, nebo aspoň ne na opěšalého muže a dvě ženy. Byli to tvrdí chlapi v bílých kyrysech a špičatých přílbách s něčím, co vypadalo jako koňský ohon. Zahalené ženy přelétli lhostejným pohledem a z nějakého důvodu podezíravě koukli po Matovi, než se zase opřeli o halapartny a tupě zírali na silnici. Nejspíš to byli místní muži, rozhodně nebyli Seanchané. Obchodníci se solí a místní urozená paní Aetheleine, která zřejmě říkala to, co jí kupci nakázali, složili přísahu návratu bez váhání a nabídli se, že zaplatí solnou daň, ještě než je o to požádali. Seanchané se bezpochyby dostanou i k tomu, že tu zřídí nějaký úřad, jen aby na všechno dohlédl, ale prozatím měli pro své vojáky lepší využití. Mat poslal Toma a Juilina, aby se ujistili, že v Juradoru nejsou žádní Seanchané, než s tímto výletem souhlasil. Hlupák by mohl zakopnout o vlastní štěstí, kdyby si nedal pozor.

Jurador byl vzkvétající, bohaté město s dlážděnými ulicemi, většinou širokými, a kamennými domy pokrytými červenými taškami. Domy a krčmy stály vedle stájí a hostinců mezi kovárnami, kde kladiva narážela do kovadliny, a vedle rachotily tkalcovské stavy a jinde bednáři zatloukali obruče na sudy pro přepravu soli. Pouliční prodavači vychvalovali své stuhy a špendlíky, masové pastičky a pečené ořechy z podnosů nebo svraštělé turíny a mrňavé švestky z kár. Na každé ulici lidé stáli na stráži nad zbožím vyloženým na úzkých stolech před krámky a vykřikovali seznam toho, co nabízejí.

Najít domy obchodníků se solí však bylo snadné, obvykle měly dvě poschodí, ne pouze jedno, a byly osmkrát větší než ostatní, se sloupořadími, nad ulicí s bílými železnými mřížovými zástěnami mezi sloupy. Většina domů měla v přízemí mříže také, i když ne vždycky natřené. Připomínalo to Ebú Dar, avšak nic víc kromě olivové pleti zdejších obyvatel. Tady se nevydouvala prsa v hlubokém výstřihu, ani se pod vykasanými sukněmi neobjevovaly barevné spodničky. Ženy nosily vyšívané šaty s vysokým límcem až pod bradu. Chudší si na výšivky příliš nepotrpěly, kdežto bohaté je měly téměř všude, pláště vyšívané od shora dolů, a průsvitné závoje před obličejem jim visely ze zlatých hřebenů nebo slonovinových hřebenů zastrkaných do tmavých pletenců. Muži měli kratší kabáty vyšívané téměř stejně hustě ve stejně jasných barvách, a ať bohatí, či chudí, všichni nosili za pasem nůž se zakřivenou čepelí. Ať chudí, či bohatí, hladili jílce, jako by čekali boj, čemuž v Ebú Daru bylo nejinak.

Palác urozené paní Aetheleine se zvenčí nijak nelišil od sídel obchodníků se solí, avšak stál na hlavním náměstí, velké rozloze leštěného kamene, uprostřed níž prýštila voda z kulaté mramorové fontány. Vodu si ale lidé nabírali z trubek v kamenných nádržkách ve všech čtyřech rozích náměstí. Z velké fontány byla cítit sůl. Byl to symbol Juradoru, voda byla pumpována ze stejného pramene, z něhož čerpaly solné studny v okolních kopcích. Mat viděl velkou část města dřív, než slunce vystoupilo do čtvrtiny své dráhy.

Pokaždé, když Tuon a Selucia zahlédly krám s vystaveným hedvábím, zastavily se a osahávaly štůčky, šeptaly si s hlavami u sebe a odháněly dotěrné prodavače. Ti dávali dobrý pozor, dokud si nevšimli, že s oběma ženami je Mat. Ženy v suknu, dost obnošeném a špatně padnoucím, nevypadaly na zákaznice kupující hedvábí. Mat, s pláštěm přehozeným přes rameno, aby byla vidět podšívka, ano. Kdykoli se však pokusil projevit zájem – ženy přece pořád říkají, že chtějí, aby muži projevili zájem! – kdykoliv se dostal dost blízko, aby slyšel, co říkají, zmlkly a podívaly se na něj ledovýma očima, až zase couvl. Pak se Selucia sklonila k Tuon a dál si špitaly a osahávaly hedvábí červené, modré, zelené, lesklé i vyšívané. Jurador byl hodně bohaté město. Naštěstí si s sebou vzal naditý měšec. Žádné zboží však zřejmě nebylo dost dobré. Tuon vždycky zavrtěla hlavou a obě vyrazily pryč, až je Mat musel dobíhat, než došly k dalšímu krámu. Kostky se mu v hlavě pořád točily.

Nebyli jediní od cirkusu, kdo se vydal do města. Zahlédl Aludru s tváří rámovanou copánky s vpletenými korálky, jak se prochází davem se šedovlasým mužem, jenž musel být podle výšivky na hedvábném kabátě, samá kytka a kolibřík, obchodník se solí. Co mohla chtít ohňostrůjkyně od obchodníka se solí? Ať už mu říkala cokoliv, muž se potěšené usmíval a přikyvoval.

Tuon zavrtěla hlavou a obě ženy se vydaly k dalšímu obchodu, nevšímajíce si kupcových hlubokých poklon. I když většina z nich byla určena Matovi. Ten hubený trouba si nejspíš myslel, že chce sám koupit nějaké hedvábí. Ne že by se mu pár nových hedvábných kabátců nehodil, ale kdo mohl myslet na kabáty, když čekal, až se ty zatracené kostky zastaví? Jenom s malou výšivkou na rukávech a plecích.

Kolem prošel Tom s bronzovým pláštěm kolem těla, hladil si bílé kníry a zíval, jako by byl celou noc vzhůru. Možná i byl. Kejklíř sice nezačal znovu pít, ale Lopin s Nerimem si na něj stěžovali, že zůstává dlouho vzhůru a spaluje lampový olej, aby mohl pořád dokola číst ten svůj dopis. Co mohlo být tak zajímavého na dopise od mrtvé ženy? Mrtvá žena. Světlo, ti lidé na silnici asi…! Ne, nebude na to myslet.

Tuon roztáhla jeden záhyb hedvábí a nechala ho spadnout, jak se obracela, aniž by sáhla na další. Selucia se na prodavačku podívala tak, že žena uraženě couvla. Mat se na ni usmál. Uražení prodavači mohli přivést městskou stráž a vyptávat se, a kdo mohl vědět, kam by to vedlo? Mat věděl, že většinu žen dokáže úsměvem uklidnit. Prodavačka zafrkala a začala uhlazovat hedvábí, jako by hladila dítě. Většinu žen, pomyslel si kysele.

O kus dál nechala žena v prostém plášti spadnout kapuci a Matovi se zadrhl dech v hrdle. Edesina si kapuci opět zvedla, ale nijak s tím nespěchala, a škoda už byla napáchaná. Každý, kdo věděl, nač se dívá, musel poznat bezvěkou tvář Aes Sedai. Nikdo na ulici se netvářil, že by si něčeho všiml, jenže Mat neviděl všechny. Nemyslí někdo na odměnu? V Juradoru možná zrovna žádný Seanchan nebyl, ale procházeli tudy.

Edesina zahnula za roh a za ní se vydaly dva zahalené stíny. Dva. Zůstala snad v táboře na dvě Aes Sedai jen jedna sul’dam? Nebo možná byly Joline či Teslyn někde poblíž a on je prostě přehlédl. Natáhl krk a pátral v davu po dalším plášti, ale všichni, jež viděl, na sobě měli nějakou výšivku.

Náhle mu to došlo, jako kdyby dostal ránu mezi oči. Na každém plášti byl aspoň kousek výšivky. Kde je zatracená Tuon a zatracená Selucia? Netočí se kostky v jeho hlavě rychleji?

Ztěžka dýchal. Zvedl se na špičky, ale ulice byla řekou vyšívaných plášťů, vyšívaných kabátů a šatů. Neznamenalo to, že se pokoušejí uprchnout. Tuon mu dala slovo. Nechala si ujít dokonalou příležitost ke zradě. Jenomže stačilo, aby některá z nich řekla tři slova, a každý, kdo by je uslyšel, by poznal seanchanský přízvuk.

A to by mohlo stačit, aby je začali honit. Před sebou měl Mat ještě dva krámy, kde mohli prodávat látky. Byly na opačných stranách ulice. A ani u jednoho nestály dvě ženy v tmavých pláštích. Mohly zahnout za roh. Mat se musel spolehnout na své štěstí. Když došlo na náhodnou hru, fungovalo jeho štěstí zvlášť dobře. Ty zatracené ženské to asi považovaly za zatracenou hru. Světlo ho spal, ať mu štěstí vydrží.

Zavřel oči, uprostřed ulice se otočil kolem dokola a udělal krok. A prudce narazil do někoho tvrdého, až oba zachrčeli. Na Mata se zle mračil rozložitý chlapík s malými ústy a špatnou výšivkou na ramenou hrubého kabátu, mračil se a hladil nůž za pasem. Matovi to bylo jedno. Stál přímo naproti jednomu krámku. Přitlačil si klobouk na hlavu a rozběhl se. Kostky se opravdu točily rychleji.

Stěny krámu od podlahy ke stropu lemovaly police přecpané štůčky látek a další byly naskládané na stolech mezi nimi. Prodavačka byla hubená žena s velkou bradavicí na bradě a její pomocnice štíhlá, hezká a rozzlobená. Mat dovnitř vrazil ve chvíli, kdy prodavačka říkala: „Naposled opakuju, jestli mi nepovíte, proč jste tady, pošlu Nelsu pro stráž.“ Tuon a Selucia, tváře dosud zakryté kapuci, pomalu procházely kolem stěny plné látek a zastavovaly se, aby si mohly sáhnout, aniž by prodavačce věnovaly pozornost.

„Jsou se mnou,“ zafuněl Mat. Vytáhl z kapsy měšec a hodil ho na nejbližší stůl. Hlasité zacinkání vyvolalo u prodavačky široký úsměv. „Dej jim, co budou chtít,“ nakázal jí Mat. A k Tuon přísně dodal: „Jestli si něco koupíte, bude to tady. Pro dnešek už mám procházek dost.“

Kdyby mohl, byl by to vzal zpátky. Promluvit takhle se ženou znamenalo, že okamžitě vyletí jako Aludřina rachejtle. Ale Tuon k němu jenom vzhlédla. A plné rty zvedla v nepatrném úsměvu. Byl to tajný úsměv, určený pro ni, ne pro něj. Světlo ví, co znamenal. Mat nesnášel, když to ženy dělaly. Aspoň že se ty kostky nezastavily. To by mělo být dobré znamení, ne?

Tuon nepotřebovala mluvit, aby si mohla vybrat, prostě jenom ukazovala najeden štůček za druhým a malýma hnědýma rukama odměřovala, kolik jí má prodavačka ustřihnout. Prodavačka se stříhání ujala osobně, místo aby jím pověřila pomocnici, což bylo vzhledem k okolnostem jenom dobře. Tuon si vybrala několik odstínů červeného hedvábí, potom zelené a víc druhů modrého, než Mat vůbec tušil, že existuje. A chtěla i několik různě silných druhů plátna a sukno – nad ním se šeptem poradila se Selucií – ale hlavně jí šlo o hedvábí. Matovi se měšec vrátil mnohem prázdnější, než čekal.

Když byly všechny látky poskládané a zabalené a převázané v kusu hrubého plátna – a bez příplatku, děkuju mockrát – byla toho hromada jako pro formana. Mata nepřekvapilo, že se od něj čeká, že to odnese na zádech. Klobouk si musel vzít do ruky. Muž se oblékne do nejlepšího, co má, koupí ženě hedvábí, a ona si přesto najde způsob, jak ho přinutit pracovat! Možná ho chtěla donutit zaplatit za to, jak předtím promluvil.

Jak se tak plahočil městem za dvěma ženami, hlupáci na něj civěli s otevřenou pusou. Ty dvě se vznášely jako kočky, které vylízaly smetanu. I když byly zahalené až po špičku nosu, jejich záda mluvila jasně. Slunce ještě nedosáhlo poledne, nicméně řada lidí čekajících na to, až je vpustí do cirkusu, se táhla až skoro k městu. Většina na něj koukala a ukazovala, jako by byl pomalovaný šašek. Jeden z koňáků hlídajících peníze se na něj ušklíbl a otevřel pusu, ale Mat jeho pohled chladně opětoval a muž se raději začal znovu věnovat penězům, sypajícím se od lidí do skleněné nádoby a do truhly. Mat usoudil, že se mu při návratu do Lucova cirkusu ještě nikdy tolik neulevilo.

Než s oběma ženami udělal tři kroky, přiběhl k nim Juilin a pro jednou bez Thery i své červené čapky. Chytač zlodějů měl tvář jako vytesanou ze dřeva starého dubu. S očima upřenýma na lidi procházející kolem ztišil hlas. A mluvil naléhavě. „Hledám tě. Jedná se o Egeanin. Je… zraněná. Pojď honem.“

Jeho hlas mluvil jasně, avšak Mat si navíc uvědomil, že kostky v jeho hlavě přímo duní. Hodil ranec látek koňákům a rychle jim přikázal, ať ho hlídají stejně jako pokladnici, a ani nepočkal, aby se přesvědčil, jestli ho vzali vážně. Juilin se rozběhl a Mat se hnal za ním po široké hlavní uličce cirkusu, kde diváci halasně pokřikovali a civěli na čtyři polonahé bratry Chavany stojící jeden druhému na ramenou, na hadí ženy v průsvitných kalhotách a vestách pošitých flitry, sedící si na vlastních hlavách, a na provazochodkyni v těsných modrých spodkách, šplhající po dřevěném žebříku ke svému provazu. Kousek před provazem Juilin zahnul do užší uličky, kde na šňůrách mezi vozy viselo prádlo a účinkující tu posedáváli na stoličkách a schůdcích u vozů a čekali, až na ně přijde řada. Pobíhaly tu děti s míči a obručemi. Mat věděl, kam mají namířeno, ale chytač zlodějů běžel příliš rychle, aby ho mohl zastavit.

Před sebou uviděl zelený vůz. Latelle nakukovala pod něj a Luca, v jednom ze svých jasně červených plášťů, odháněl párek žonglérek. Obě ženy v nabíraných kalhotách a s tvářemi natřenými nabílo jako šašci urozenců se ještě pořádně podívaly pod vůz, než ho poslechly. Když se Mat dostal blíž, poznal, na co zírají. Domon, bez kabátu, seděl na zemi pod vozem a v náruči kolébal bezvládnou Egeanin. Ta měla zavřené oči a z koutku úst jí tekl pramínek krve. Paruku měla nakřivo. To bylo z nějakého důvodu nápadné. Vždycky si dávala plno práce, aby ji měla rovně. Kostky duněly jako hrom.

„Tohle může být katastrofa,“ vrčel Luca a mračil se střídavě na Mata a na Juilina. Mračil se rozzlobeně, ne ustrašeně. „Možná jsi na mě přivolal pohromu!“ Zahnal houf vykulených dětí a zavrčel na tlustou ženu v sukni se stříbrnými flitry. Miyora dělala s levharty věci, které by se neodvážila zkusit ani Latelle, ale teď jen pohodila hlavou a odešla. Lucu nebral nikdo tak vážně, jako se bral sám.

Když se přihnaly Tuon se Selucií, trhl sebou a už jim chtěl přikázat, ať také odejdou, ale pak si to rozmyslel. Vlastně se začal mračit zamyšleně. A ustaraně. Jeho žena mu zřejmě neřekla, že Mat se ženami jde ven, a z pohledu na ně bylo zřejmé, že se někam vydali. Modrooká žena měla na zádech ranec látek, ale držela se zpříma. Člověk by si mohl myslet, že komorná urozené paní je zvyklá nosit těžká břemena, avšak její výraz prozrazoval rozčilené podráždění. Latelle si ji prohlédla od hlavy k patě a ohrnula nos nad Matem, jako by on mohl za to, že ta ženská vystrkuje své pozoruhodné poprsí. Lucova žena uměla skvěle ohrnovat nos, nicméně vedle Tuonina přísného výrazu vypadala docela mile. Z její kapuce hleděla soudkyně připravená vydat rozsudek smrti.

Matovi bylo pro tuto chvíli lhostejné, co si ta žena myslí. Ty zatraceně kostky. Odhodil dozadu plášť, poklekl a sáhl Egeanin na hrdlo. Tep měla slabý a nitkovitý.

„Co se stalo?“ zeptal se. „Poslali jste pro některou sestru?“ Kdyby s Egeanin pohnuli, mohli by ji zabít, ale léčení by ještě mohlo zabrat, pokud si Aes Sedai pospíší. Jenom to jméno nechtěl vyslovit nahlas, když kolem chodilo tolik lidí a zvědavě se ohlíželo, než je Luca s Latelle zahnali. Ona v tom byla úspěšnější. Latelle byla vlastně jediná, kdo Lucu poslouchal.

„Renna!“ Domon to jméno vyplivl. Přes krátké vlasy a vousy podle illiánské módy, s vyholeným horním rtem, nevypadal směšně. Vypadal vylekaně a vražedně, což byla nebezpečná kombinace. „Viděl jsem ji, jak bodla Egeanin do zad a utekla. Kdybych ji dostal do ruky, zlomil bych jí vaz, ale moje ruka je to jediné, co ještě drží Egeanin krev v těle. Kde je ta zatracená Aes Sedai?“ prskl. Tolik k zachovávání opatrnosti.

„Jsem tady, Bayle Domone,“ oznámila Teslyn chladně a přiběhla s Therou, která se vyděšeně podívala na Tuon a Selucii, zakvičela a chytila se Juilina. Podle toho, jak se třásla, mohla každou chvíli omdlít.

Když Aes Sedai s tvrdým výrazem uviděla, co má před sebou, nebo možná kde to leží, udělala obličej, jako by měla pusu plnou trnů, ale pak si rychle klekla pod vůz k Domonovi a chytila Egeanin za hlavu kostnatýma rukama. „Joline by na to byla lepší,“ zamumlala, „ale snad dokážu –“

Stříbrná liščí hlava Matovi na prsou zchladla a Egeanin sebou trhla, až jí spadla paruka, a málem se vytrhla Domonovi. Oči měla vykulené. Křeče trvaly jen chvilku, pak se zase svezla zpátky, funěla a z medailonku se opět stal jen kousek stříbra. Mat na to už byl skoro zvyklý. A byl hrozně nerad, že si na to zvykl.

Teslyn se také posadila, a málem upadla, dokud ji Domon jednou rukou nepodepřel. „Děkuju,“ zafuněla Teslyn po chvíli neochotně. „Ale nepotřebuju pomoc.“ Při vstávání se však opírala o stěnu vozu a chladným zrakem všechny vyzývala, jen ať se opováží něco říci. „Čepel sklouzla po žebru, takže minula srdce. Teď už musí jen odpočívat a jíst.“

Mat si všiml, že okamžitě popadla svůj plášť. V jedné uličce stál před zeleně pruhovaným stanem hlouček žen v barevných pláštích a tvářily se soustředěně. V druhé po Teslyn vrhalo pohledy půl tuctu krasojezdců v bíle pruhovaných kabátech a těsných spodcích a mezitím si šeptali. Bylo příliš pozdě bát se, že někdo pozná tvář Aes Sedai. Příliš pozdě bát se, že někdo z nich ví, co je to léčení. Kostky v jeho hlavě přímo bušily. Nezastavily se, hra ještě nebyla dohrána.

„Kdo ji hledá, Juiline?“ zeptal se. „Juiline?“

Chytač zlodějů se přestal zlobně mračit na Tuon a Selucii a mumlat něco Theře, i když tu dál poplácával po ruce. „Vanin a Rudé paže, Lopin a Nerim. Taky Olver. Byl pryč dřív, než jsem ho stačil zarazit. Ale v tomhle…“ Přestal uklidňovat Theru na dost dlouho, aby mohl ukázat na hlavní uličku. I na tuto vzdálenost byly slyšet hlasy. „Stačilo jen, aby se jí dostal do ruky jeden z těch barevných plášťů, a mohla zmizet s prvními lidmi, kteří odcházeli. Kdybychom se pokoušeli zastavit každou ženu s nasazenou kapuci, nebo si ji jen prohlídnout, máme na krku vzpouru. Tihle lidi jsou nedůtkliví.“

„Katastrofa,“ úpěl Luca a pevně si přitiskl plášť k tělu. Latelle ho objala. Muselo to být jako nechat se objímat levhartem, ale Luca se rozhodně uklidněné netvářil.

„Světlo mě spal, proč?“ zavrčel Mat. „Renna byla vždy ochotná lízat mi ruku! Myslel jsem, že jestli to někdo přežene…!“ Na Theru se ani nepodíval, ale Juilin po něm vrhl temný pohled.

Domon vstal s Egeanin v náručí. Zprvu se chabě vzpírala – nepatřila k ženám, které se rády nechávají nosit jako panenky – ale nakonec si zřejmě uvědomila, že sama to nezvládne. Opřela se mu o prsa a jen se nešťastně mračila. Domon se poučí. I když žena potřebuje vaši pomoc, pokud ji nechce, donutí vás za to zaplatit. „Já jsem jediná, kdo zná její tajemství,“ protáhla slabým hlasem. „Jediná, kdo ji mohl prozradit. Asi si myslela, že bude bezpečnější, když mě zabije, než se vrátí domů.“

„Jaký tajemství?“ chtěl vědět Mat.

Egeanin trochu zaváhala a zamračila se. Nakonec si povzdechla. „Renna byla jednou uvázaná. Stejně tak Bethamin a Seta. Dokážou usměrňovat. Nebo se to možná dokážou naučit, nevím. Ale a’dam na ně fungoval. Možná funguje na všechny sul’dam.“ Mat si hvízdl. To by pro Seanchany byl pořádný kopanec do hlavy.

Luca si vyměnil zmatený pohled s manželkou a očividně jim nerozuměli ani jediné slovo. Teslyn zůstala s otevřenou pusou a vyrovnanost Aes Sedai spláchl šok. Selucia však rozzlobeně zavrčela a v očích jí zaplálo. Hodila ranec na zem a popošla k Domonovi. Tuon kmitla prsty, což ji na místě zastavilo. Tuon měla tvář jako tmavou, nečitelnou masku. Nicméně to, co slyšela, se jí nelíbilo. Když o tom tak Mat přemýšlel, říkala, že sama cvičila damane.

Světlo ho spal, navrch ke všemu se má oženit se ženou, která dokáže usměrňovat?

Dusot kopyt ohlásil Harnana a zbylé tři Rudé paže. Vojáci se blížili uličkami mezi stany rychlým klusem. Meče měli schované pod pláštěm a Metwyn měl dýku skoro stejně dlouhou jako krátký meč a Gorderan měl na sedle pověšenou těžkou kuši, nataženou a připravenou. Natáhnout silné lanko napínákem by mu zabralo dlouhou dobu, ale takhle mu stačilo nasadit šipku. Harnan měl zvratný koňský luk a u pasu toulec ježící se šípy. Fergin vedl Oka.

Harnan se ani nenamáhal sesednout. Podezíravě se zadíval na Tuon a Selucii a také na Luca s Latelle a naklonil se. Hrubě vytetovaný dravec na jeho tváři byl jasně vidět. „Cestou ven přejela jednoho koňáka. Vanin ji sleduje. Prý by večer mohla dorazit do Coramenu. Tam má namířeno. Jede rychleji než vozy, ale nemá sedlo. S trochou štěstí ji chytíme.“ Mluvil, jako by štěstí bylo daná věc. Muži z Bandy věřili ve štěstí Mata Cauthona víc než Mat Cauthon sám.

Zřejmě neměli na vybranou. Kostky se stále otáčely. Pořád tady byla naděje, že padnou v jeho prospěch. Malá naděje. Štěstí Mata Cauthona. „Ať tví lidi vyrazí na silnici, jak nejrychleji to půjde, Luco,“ řekl a došel k Okovi. „Tu plachtu a všechno, co nedokážeš rychle naložit, nechej tady. Hlavně jeď.“

„Copak ses zbláznil?“ vybuchl Luca. „Jestli se pokusím tyhle lidi vyhnat, dojde ke vzpouře! Oni chtějí zpět svoje peníze!“ Světlo, ten muž by myslel na peníze, i kdyby mu hlava ležela na popravčím špalku.

„Představ si, co se stane, jestli tě tu zítra najde tisícovka Seanchanů.“ Mat mluvil chladně. Jestli selže, Seanchané Lucův cirkus brzy dohoní, i když bude pohánět koně. Luca to věděl taky, protože se tvářil, jako by právě kousl do zkažené švestky. Mat si ho nevšímal. Kostky duněly, ale ještě se nezastavily. „Juiline, nechej Lucovi všechno zlato, vezmi jen větší měšec.“ Třeba se z toho Luca dokáže vyplatit, jakmile Seanchané poznají, že Dceru zatracených Devíti měsíců nemá u sebe. „Seber všechny a vyjeď, jak nejrychleji to půjde. Jakmile budeš mimo dohled z města, zajeď do lesa. Najdu tě.“

„Všechny?“ Juilin zakryl Theru svým tělem a ukázal hlavou na Tuon a Selucii. „Nechej ty dvě v Juradoru a Seanchané se třeba spokojí s tím, že je mají zpátky. Alespoň je to zpomalí. Pořád mluvíš o tom, že je dřív nebo později pustíš.“

Mat se podíval Tuon do očí. Velkých, tmavých očí v hladké, bezvýrazné tváři. Trochu si odhrnula kapuci, takže ji viděl dobře. Když ji tu nechá, nebude moci říci ta slova, a pokud to udělá, bude příliš daleko, aby na tom záleželo. A když ji tu nechá, nikdy nezjistí, proč se tak záhadně usmívá ani co za tou záhadou leží. Světlo, byl přece hlupák! Oko udělal několik netrpělivých kroků.

„Všechny,“ řekl. Nekývla Tuon, jakoby pro sebe? Proč by to dělal? „Jedeme,“ oznámil Harnanovi.

Davem museli vést koně krokem, ale jakmile se dostali na silnici, Mat pobídl Oka do cvalu, až za ním plášť vlál, a hlavu držel skloněnou, aby mu nespadl klobouk. Takové tempo nemohli koně vydržet dlouho. Silnice se stáčela mezi kopci a vedla přes hřebeny. Brodili se mělkými potoky a dusali přes dřevěné mosty, kde byla voda hlubší. Na svazích se opět objevily stromy, zelené borovice a kaliny mezi holými větvemi ostatních. Na kopcích byly statky, nízké kamenné domy se střechami z tašek a vyšší stodoly a občas nějaká víska zvíci deseti domů.

Několik mil od cirkusu Mat zahlédl na cestě tlustého jezdce sedícího v sedle jako pytel sádla. Kůň byl dlouhonohý sedák a běžel pravidelným klusem. Bylo jasné, že zloděj koní si vybere dobré zvíře. Když je Vanin zaslechl, ohlédl se, ale zpomalil jen do kroku. To bylo zlé.

Když Mat zastavil Oka vedle šedáka, Vanin si odplivl. „Nejspíš najdeme jejího koně uštvanýho k smrti, takže ji potom budu moct vystopovat, až půjde pěšky,“ zamumlal. „I když neměla sedlo, jela rychleji, než jsem čekal. Jestli si pospíšíme, možná ji doženeme do západu slunce. Pokud její kůň nezchromne nebo nezdechne, tak se tou dobou dostane do Coramenu.“

Mat se podíval na slunce, které stálo v nadhlavníku. Za půl dne to byl velký kus cesty. Kdyby se obrátil, mohl by do západu slunce být hodný kus cesty od Juradoru ve společnosti Thoma, Juilina a ostatních. S Tuon. A Seanchané by věděli, že honí Mata Cauthona. Muž, který unesl Dceru Devíti měsíců, nemohl mít dost štěstí, aby z něj udělali jen da’covale. A někdy zítra nebo pozítří by narazili Lucu na kůl. Lucu a Latelle, Petru, Clarine a všechny ostatní. Bylo by to hotové houští kůlů. Kostky se mu kutálely v hlavě dál.

„Zvládneme to,“ zavrčel. Neměl jinou možnost.

Vanin si odplivl.

Urazit na koni takovou dálku rychle se dalo jediným způsobem, pokud chtěl mít člověk nakonec živého koně. Půl míle zvířata vedli, půl míle klusali. Pak cval a trysk a zpátky do kroku. Slunce začalo klesat a kostky se otáčely. Cesta vedla kolem řídce zalesněných kopců a přes hřebeny. V potocích, jež se daly překonat třemi kroky, si koně ani nesmočili kopyta a potoky širší byly překlenuty mosty dřevěnými a občas i kamennými. Slunce klesalo stále níž a kostky se kutálely stále rychleji. Už byl téměř zpět u Elbar a po Renně nebylo ani vidu, ani slechu, až na škrábance v udusané hlíně silnice, na něž Vanin ukazoval, jako by to byly milníky.

„Už se blížíme,“ zahuhlal, ale neznělo to šťastně.

Pak zahnuli za kopec a před nimi se objevil další nízký most. Za ním se silnice stáčela k severu do dalšího horského sedla. Slunce sedělo na hřebeni a svítilo jim do očí. Coramen ležel na druhé straně toho hřebene. Mat si stáhl klobouk do čela a pátral na cestě po ženě, po komkoliv, ať na koni, či opěšalém, a nálada mu poklesla.

Vanin zaklel a ukázal.

Do kopce na druhém břehu řeky se ploužil zpěněný ryzák a žena na jeho hřbetě ho hystericky pobízela do kroku. Renna příliš toužila dostat se k Seanchanům, aby se držela cesty. Byla od nich snad dvě stě kroků, a mohly to být míle. Její kůň byl na pokraji zhroucení, ale stále by se mohla dostat na druhou stranu kopce a na dohled stráží, než by ji dohonili. Stačilo, aby se dostala na kopec, asi dvacet kroků.

„Můj pane?“ ozval se Harnan. Luk měl natažený. Gorderan měl kuši opřenou o rameno a také mířil.

Mat cítil, jak se v něm cosi zachvělo a zemřelo. Nevěděl co. Něco. Kostky duněly. „Střílejte,“ přikázal.

Chtěl zavřít oči. Kuše zadrnčela. Šipka proletěla vzduchem jako černá šmouha. Renna přepadla koni na krk, když ji střela zasáhla. Téměř se jí podařilo se narovnat, když ji trefil Harnanův šíp.

Pomalu spadla z koně a klouzala ze svahu, točila se a odrážela od stromů, padala stále rychleji, až dopadla do řeky. Chvíli plavala ve vodě u břehu, pak ji zachytil proud a odnesl ji pryč. Její sukně se vzdouvaly nad hladinou. Pomalu plula k Elbar. Nakonec se možná dostane do moře. Takže tři. Skoro mu nezáleželo na tom, že se kostky zastavily. Byly tři. Už nikdy víc, říkal si, zatímco Renna mizela z dohledu za ohybem řeky. I kdybych měl zemřít, už nikdy víc.

Zpátky jeli pomalu. Nemělo smysl spěchat a Mat byl k smrti utahaný. Ale zastavili se, jen aby dali napít a odpočinout koním. Nikomu nebylo do řeči.

K Juradoru se přiblížili až nad ránem. Město bylo temné, brána zavřená. Měsíc byl schovaný za mraky. Plátěné stěny Lucova cirkusu byly kupodivu stále na místě kousek za městem. Dva svalnatí chlapi byli zabalení v pokrývkách a chrápali pod velkým praporem, jak hlídali vchod. I od silnice bylo jasné, že uvnitř jsou vozy a stany.

„Aspoň můžu Lucovi říct, že nakonec nemusí utíkat,“ pronesl Mat unaveně a zamířil s Okem ke vchodu. „Možná nás nechá trochu se vyspat.“ Za všechno zlato, jež mu nechal, by jim měl Luca dát vlastní vůz, ale jak ho tak Mat znal, doufal jen v čistý slamník někde v závětří. Zítra vyjede najít Toma a ostatní. A Tuon. Zítra, až si odpočine.

Větší šok ho čekal v Lucově voze. Uvnitř bylo opravdu hodně místa, přinejmenším na vůz. Uprostřed stál úzký stolek a kolem něj se dalo pohodlně projít. Stolek, skříně a police byly vyleštěné, až se blýskaly. V pozlaceném křesle seděla Tuon – Luca musel mít křeslo, a dokonce pozlacené, když si všichni ostatní museli vystačit se stoličkami! – a za ní stála Selucia. Zářící Luca se díval, jak Latelle nabízí Tuon talíř s pastičkami, které si tmavá žena prohlížela, jako kdyby opravdu hodlala sníst něco z toho, co Lucova žena uvařila.

Když Mat vešel, Tuon se netvářila sebeméně překvapeně. „Chytili jste ji, nebo snad zabili?“ zeptala se a těmi divně ohnutými prsty zvedla paštiku.

„Zabili,“ oznámil jí hluše. „Luco, co pro Světlo –“

„Zakazuju to, Tretko!“ štěkla Tuon a ukázala na něj prstem. „Zakazuju ti truchlit pro zrádkyni!“ Trochu polevila, ale stále mluvila přísně. „Zasloužila si smrt tím, že zradila říši, a tebe by byla zradila stejně klidně. Snažila se tě zradit. Ty jsi vykonal spravedlnost, tak se za to nestyď.“ Z jejího tónu bylo jasné, že když jednou řekla spravedlnost, myslela to smrtelně vážně.

Mat zavřel oči. „Ostatní tu jsou taky?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ opáčil Luca a stále se usmíval jako idiot. „Urozená paní – vznešená paní, odpusť, vznešená paní,“ hluboko se jí poklonil, „promluvila s Merrilinem a Sandarem a… No, víš, jak to chodí. Umí být velmi přesvědčivá, urozená paní. Vznešená paní. Cauthone, teď k mému zlatu. Řekl jsi, že mi ho mají dát, ale Merrilin řekl, že mi radši podřízne krk, a Sandar mi vyhrožoval, že mi rozbije hlavu, a…“ Jak se na něho Mat díval, odmlčel se, ale hned se zase rozzářil. „Podívej, co mi urozená paní dala!“ Otevřel šuplík a uctivě vyndal složený papír. Papír byl silný a bílý jako sníh. Drahý. „Glejt. Pochopitelně není s pečetí, jenom s podpisem. Velkolepý kočovný cirkus s přehlídkou divů a zázraků Valana Lucy je nyní pod osobní ochranou vznešené paní Tuon Athaem Kore Pendrag. Všichni samozřejmě vědí, kdo to je. Mohl bych jet i do Seanchanu. Mohl bych vystupovat před císařovnou! Kéž žije věčně,“ dodal spěšně s další úklonou Tuon.

Pro nic, pomyslel si Mat zoufale. Svezl se na postel a lokty se opřel o kolena, čímž si vysloužil přísný pohled od Latelle. Jenom Tuonina přítomnost jí nejspíš zabránila v tom, aby ho praštila!

Tuon rázně zvedla ruku, panenka z černého porcelánu, a přesto každým coulem královna, i přes ty šaty. „To smíš použít jen v případě potřeby, mistře Luco. Naléhavé potřeby!“

„Ovšem, vznešená paní. Ovšem.“ Luca se klaněl a div že nezačal líbat podlahu.

Všechno to bylo pro nic!

„Zvláště jsem vyjmenovala ty, kteří nejsou pod mou ochranou, Tretko.“ Kousla do paštiky a prstem si otřela drobky. „Uhádneš, kdo je na tom seznamu jako první?“ Usmála se. Ne zle. Byl to další z těch jejích pobavených úsměvů nad něčím, co on neviděl. Náhle si něčeho všiml. Na rameni měla přišpendlenou tu kytičku hedvábných růžiček.

Proti své vůli se rozesmál. Hodil klobouk na podlahu a chechtal se. Prese všechno své úsilí tu ženu vůbec neznal! Ani trochu! Smál se, až ho bolela žebra.