Křižovatka soumraku

26 V So Habor

Stalo se, že Neald, jenž zůstal a držel průchod otevřený, dokud neprojeli i Kireyin a Ghealdaňané, otevřel díru ve vzduchu velice blízko místa, kde chtěl. S Kireyinem přicválali, právě když Perrin vyjel na kopec a přitáhl otěže. So Habor byl přímo před ním na protějším břehu řeky, přes niž se klenuly dva dřevěné mosty. Perrin nebyl voják, ale hned poznal, proč Masema nechal tohle město na pokoji. Stálo těsně u řeky a mělo dvě mohutné kamenné hradby se strážními věžemi, přičemž ty na vnitřní hrabě byly vyšší než na vnější. U dlouhého mola táhnoucího se podél hradby od mostu k mostu byly přivázané dvě bárky, avšak široké brány pobité železem a pevně zavřené byly zřejmě jediné otvory v kruhu šedého kamene s cimbuřím nahoře. So Habor byl zbudován, aby odolal okolním chamtivým šlechticům, takže prorokovy chátry se nyní obávat nemusel, i kdyby jich přitáhly tisíce. Každý, kdo by chtěl prorazit přes hradby, by si musel přivézt obléhací stroje a mít velkou trpělivost, a Masema raději terorizoval vesnice a městečka bez hradeb a obránců.

„Jsem rád, že za hradbami vidím nějaké lidi,“ prohlásil Neald. „Už jsem si pomalu myslel, že všichni tady v kraji jsou mrtví a pohřbení.“ Teď mluvil, jako by žertoval jen zpola, a jeho úsměv působil nuceně.

„Hlavně že jsou dost živí na to, aby nám prodali obilí,“ zahučel Kireyin svým nosovým, znuděným hlasem. Odepjal si stříbřitou přílbu s bílým chocholem a pověsil ji na vysokou hrušku svého sedla. Pohledem zalétl za Perrina a spočinul na Berelain, než se otočil a stejným unaveným tónem oslovil Aes Sedai. „To tady budeme postávat, nebo pojedeme dolů?“ Berelain zvedla obočí, což byl nebezpečný pohled, jak by pochopil každý muž, co má aspoň trochu rozumu v hlavě. Kireyin si toho nevšiml.

Perrinovi se stále ježily chlupy, a tím víc od chvíle, co spatřil město. Možná jen jeho vlčí část neměla ráda hradby. Ale doopravdy si to nemyslel. Lidé na hradbách na ně ukazovali a někteří měli dalekohledy. Přinejmenším ti určitě jasně rozeznávali praporce. Všichni uvidí vojáky s fábory na kopích, vlnící se v ranním vánku. A prvních několik vozů v řadě táhnoucí se za kopec mimo jejich dohled. Ve městě možná byli všichni vesničané z okolí. „Nepřijeli jsme sem postávat,“ prskl.

Berelain a Annoura mu vyložily, jak má k So Habor přistupovat. Místní vládce, ať pán či paní, se určitě doslechl o shaidském drancování jen o několik mil dál na sever a mohl se dozvědět i o prorokově přítomnosti v Altaře. Obojí samo o sobě by stačilo, aby se měl každý na pozoru. Dohromady by to mohlo lidi přimět, aby začali střílet a teprve potom se ptát, koho to vlastně odpravili. V každém případě bylo vysoce nepravděpodobné, že by v téhleté chvíli u brány cizí vojáky vítali s otevřenou náručí. Kopiníci měli zůstat na hřebeni a ukázat, že návštěvníci mají ozbrojenou moc, třebaže se ji rozhodli prozatím nepoužít. Ne že by stovka mužů na So Habor udělala nějaký zvláštní dojem, avšak leštěná zbroj Ghealdaňanů a červená zbroj okřídlené gardy naznačovala, že návštěvníci nejsou jen obyčejní toulaví šarlatáni. Dvouříčtí muži by na nikoho dojem neudělali, pokud by nezačali střílet, a tak zůstali u vozů, aby vozkům pozvedli náladu. Všechno to byly složité nesmysly, načepýřené peří, ale Perrin byl venkovský kovář, třebaže mu říkali urozený pane. První z Mayene a Aes Sedai by měly vědět, co v takovéhle situaci dělají.

Gallenne je vedl dolů k řece pomalým krokem, jasně karmínovou přilbici opřenou o sedlo a záda rovná, jako kdyby spolkl pohrabáč. Perrin a Berelain jeli kousek za ním se Seonid uprostřed a Masuri a Annourou po obou stranách. Aes Sedai měly shrnuté kapuce, aby každý, kdo by na hradbách rozpoznal tvář Aes Sedai, měl dostatečně velkou příležitost. Aes Sedai byly většinou vítané, i tam, kde by se jim lidé raději vyhnuli. Za nimi přijížděli čtyři koouhevníci a mezi nimi byli strážci v těch svých protivných pláštích A Kireyin s lesklou přílbou na stehně a kyselým výrazem kvůli tomu, že musí jet se strážci. Navíc se opovržlivě díval na Balwera jenž byl na konci se svými dvěma společníky. Balwerovi nikdo neřekl, že může jet s sebou, ale nikdo mu taky neřekl, že nemůže. Kdykoliv se na něho šlechtic podíval, mužík sklonil hlavu a pak se jal opět studovat ohrazené město před nimi.

Jak se tak blížili k hradbě, Perrin ze sebe nedokázal setřást neklid. Kopyta dutě zaklapala na nejjižnějším mostě. Byl velice široký a zvedal se dost vysoko nad rychle proudící řeku, aby pod ním snadno propluly bárky, jako byly ty přivázané k molu. Tato široká plavidla s tupou přídí neměla lanoví umožňující sklopit stěžeň. Jedna bárka měla hlubší ponor a nakláněla se, až byla kotvicí lana napjatá, a další vypadala také opuštěná. Z odporného, nakyslého pachu ve vzduchu Perrina zasvrbělo v nose. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml.

Kousek před koncem mostu se Gallenne zastavil. Kvůli zavřené bráně pobité půl lokte širokými pásy černého železa by stejně musel zastavit. „Doslechli jsme se o potížích sužujících tento kraj,“ zavolal na muže na hradbách, a i když křičel z plných plic, dařilo se mu být formální, „ale my tudy jenom projíždíme a přijeli jsme obchodovat, ne dělat potíže. Chceme nakoupit obilí a další potřebné věci, ne bojovat. Mám tu čest ohlásit, že Berelain sur Pendrag, první z Mayene, Světlem požehnaná, obránkyně vln, hlava rodu Paeron, si přijela promluvit s pánem nebo paní této země. Mám tu čest ohlásit, že Perrin ťBashere Aybara…“ přihodil ještě urozeného pána z Dvouříčí a několik dalších titulů, na něž Perrin neměl právo a ještě nikdy je neslyšel, a pak pokračoval s Aes Sedai, přičemž u každé uvedl plné znění všech titulů včetně adžah. Bylo to velmi působivé. Když se odmlčel, nastalo… ticho.

Na cimbuří si špinaví muži vyměňovali bezútěšné pohledy, zuřivě si šeptali a nervózně zvedali kuše a halapartny. Jenom několik málo jich mělo přílby nebo nějakou ochrannou zbroj. Většina měla hrubé kabáty, nicméně Perrin měl dojem, že pod vrstvou špíny zahlédl i něco, co vypadalo jako hedvábí, avšak bylo těžké to poznat. Dokonce ani on nezaslechl, co si povídají.

„Jak máme vědět, že jste živí?“ křikl dolů nakonec kdosi s velice ochraptělým hlasem.

Berelain překvapeně zamrkala, jenže nikdo se nezasmál. Byla to hloupost, avšak Perrin cítil, jak se mu ježí chloupky na šíji. Něco tu bylo ve velkém nepořádku. Aes Sedai to zřejmě necítily. Ale ony zase za těmi svými hladkými maskami chladné vyrovnanosti dokázaly ledasco skrýt. Korálky v Annouřiných copáncích tiše zacinkaly, jak zakroutila hlavou. Masuri přelétla muže na hradbách ledovým pohledem.

„Jestli budu muset dokazovat, že jsem živá, budete toho litovat“ prohlásila Seonid hlasitě se strohým cairhienským přízvukem, trochu ohnivěji, než naznačoval její výraz. „A jestli na mě budete dál mířit kušemi, budete toho litovat ještě víc.“ Několik mužů honem zvedlo kuše k obloze. Ne však všichni.

Další šeptání na hradbách, ale někdo musel poznat Aes Sedai. Konečně se brána se skřípěním otevřela. Z města se vylinul odporný smrad, stejný, jako Perrin už cítil, jen mnohem silnější. Stará špína a pot, hnijící odpadky a příliš dlouho nevynesené nočníky. Perrin se pokoušel přitisknout uši k hlavě. Gallenne pozvedl červenou přílbu, jako by si ji chtěl nasadit na hlavu, než pobídl svého šedáka do brány. Perrin pobídl Loudu za ním a uvolnil si sekeru v závěsu.

Hned za bránou špinavý muž v roztrhaném kabátě strčil prstem do Perrinovy nohy a potom uskočil, jak se po něm Louda ohnal. Chlapík býval kdysi tlustý, ale teď na něm kabát volně visel. „Jenom jsem se chtěl ujistit,“ zahuhlal a nepřítomně se škrábal na boku. „Můj pane,“ dodal opožděně. Poprvé se Perrinovi pořádně podíval do tváře a přestal se škrábat. Zlaté oči nakonec nebyly běžné.

„Vidíš tu chodit nějaké mrtvé?“ zeptal se ho Perrin suše ve snaze to zlehčit, zatímco poplácával koně po krku. Cvičený válečný oř chtěl pochválit za to, že chránil svého jezdce.

Chlapík ucukl, jako kdyby na něj kůň znovu vycenil zuby. Rty se mu zvlnily do křečovitého úsměvu a bokem ustupoval. Vzápětí vrazil do Berelaininy kobyly. Gallenne byl hned za ní a stále se nemohl rozhodnout, zda si má nasadit přílbu. Snažil se jedním okem dívat na všechny strany zároveň.

„Kde najdu pána nebo paní?“ dožadovala se Berelain netrpělivě. Mayene bylo malý stát, avšak Berelain nebyla zvyklá na to, aby ji někdo přehlížel. „Všichni tu zřejmě oněměli, ale tebe jsem slyšela mluvit. No, člověče? Tak mluv.“

Chlapík na ni civěl a olizoval si rty. „Urozený pán Cowlin… Urozený pán Cowlin je… pryč. Má paní.“ Zalétl pohledem k Perrinovi a hned zase uhnul. „Kupci s obilím… S těmi chcete mluvit. Vždycky je najdete u Zlatý bárky. Támhle.“ Ukázal někam hlouběji do města a pak najednou odběhl a ohlížel se přes rameno, jako by se bál pronásledování.

„Asi bychom se měli poohlédnout někde jinde,“ navrhl Perrin. Ten chlapík se něčeho bál víc než žlutých očí. Tohle místo působilo… divně.

„Už jsme tady a jinde nic není,“ namítla Berelain prakticky. Ve všem tom zápachu nedokázal zachytit její pach. Musel se řídit jen tím, co viděl a slyšel, a její tvář byla klidná jako Aes Sedai. „Už jsem byla ve městech, která zapáchala mnohem hůř, Perrine. Jsem si tím jistá. A pokud je ten urozený pán Cowlin pryč, nebude to poprvé, co budu jednat s kupci. Nevěříš tomu, že opravdu viděli chodit mrtvé, že ne?“ Co na to mohl říci, aby nemluvil jako úplný trouba?

V každém případě se už ostatní tlačili v bráně a rozhodně nepostupovali uspořádaně. Wynter a Alharra se drželi za Seonid jako nesourodí hlídací psi, jeden světlý, druhý tmavý, a oba připravení na mrknutí oka trhat hrdla. So Habor se jim rozhodně nelíbil. Kirklin jedoucí vedle Masuri se tvářil, že ani to mrknutí oka nepotřebuje. Ruku měl položenou na jílci meče. Kireyin si držel nos a jeho zamračený výraz říkal, že za ten smrad mu někdo zaplatí. Medore a Latian taky vypadali, že je jim nevolno. Zato Balwer se rozhlédl kolem sebe, naklonil hlavu a odtáhl ty dva do úzké boční uličky mířící na sever. Jak říkala Berelain, už tady byli.

Když Perrin projížděl přecpanými klikatými ulicemi, barevné praporce tu vypadaly velice nepatřičně. Některé ulice byly vlastně na městečko jako So Habor docela široké, ale působily stísněně, jako kdyby kamenné budovy byly jaksi vyšší než ta dvě poschodí, které měly, a chystaly se mu spadnout na hlavu. A díky představivosti taky působily tmavěji. Musela to být představivost. Obloha nebyla zatažená. Na kamenném dláždění pobíhali se skloněnými hlavami lidé, ale nebylo jich dost, aby to odpovídalo všem těm opuštěným statkům okolo. Nespěchali někam, spěchali pryč. Nikdo se na ostatní ani nepodíval. A třebaže měli řeku v podstatě za vraty, zapomněli se i umýt. Perrin nezahlédl jediný obličej, který by nepokrývala silná vrstva špíny, ani kus oděvu, jenž by nevypadal, že si ho majitel již týden nesundal a navíc v něm tvrdě dřel. Čím hlouběji do města zajeli, tím byl zápach horší. Perrin usoudil, že časem si člověk zvykne na všechno. Nejhorší ze všeho však bylo ticho. Vesnice občas také ztichly, třebaže v nich nebylo takové ticho jako v lese, ale ve městě byl vždy slyšet tichý šum, volání smlouvajících kramářů a kroky lidí. V So Habor se neozvalo ani šeptnutí. Skoro jako by nedýchalo.

Zjistit směr bylo těžké, poněvadž většina lidí utekla, jakmile na ně promluvil, avšak nakonec sesedli před blahobytně vyhlížejícím hostincem, dvouposchoďovou budovou z omítnutého kamene pod břidlicovou střechou s vývěsním štítem s nápisem U zlaté bárky. Na písmenech a nezakryté hromadě zrní na lodi, jak by se ve skutečnosti nikdy nepřepravovalo, byla dokonce trocha zlaté barvy. Ze stájí vedle hostince nevyběhli žádní pacholci, takže koně museli podržet korouhevníci, což je rozhodně nepotěšilo. Tod věnoval veškerou pozornost proudu špinavých lidí a hlazení svého krátkého meče, že mu Louda málem uhryzl několik prstů, když ho vzal za otěže. Mayener a Ghealdaňan by zřejmě raději místo praporu třímali kopí. Flann jenom třeštil oči. Přes svítící slunce tu bylo… šero. A pod střechou se to nezlepšilo.

Na první pohled svědčil šenk o úspěchu, kulaté stolky byly naleštěné a pořádné židle namísto lavic a vysoký strop s pevnými trámy. Na stěnách pak byla namalovaná pole ječmene, ovsa a prosa, zrající pod jasným sluncem, a na vyřezávané římse nad velkým krbem z bílého kamene stály barevné hodiny. V krbu však nehořel oheň a zima tu byla téměř stejná jako venku. Hodiny doběhly a barvy byly matné. Všude ležel prach. Jedinými lidmi v místnosti bylo šest mužů a pět žen, kteří se choulili nad pitím kolem oválného stolu, jenž byl větší než ostatní a byl umístěn uprostřed šenku.

Když Perrin a ostatní vešli, jeden muž s kletbou prudce vyskočil a obličej mu pod špínou zbledl. Obtloustlá žena s mastnými vlasy zvedla cínový korbel a snažila se vypít jeho obsah tak rychle, až jí víno teklo po bradě. Možná že to bylo kvůli Perrinovým očím. Možná.

„Co se s tímto městem stalo?“ vyštěkla Annoura a odhrnula si plášť, jako by v krbu plál oheň. Její klidný pohled, jímž lidi u stolu přejela, každého zmrazil. Perrin si náhle uvědomil, že ani Masuri, ani Seonid s nimi dovnitř nešli. Velice pochyboval, že čekají venku na ulici s koňmi. Co se svými strážci dělaly, to mohl každý hádat.

Muž, který vyskočil, si prstem uvolňoval límec kabátu. Kabát byl původně z dobrého modrého sukna s řadou zlacených knoflíků až ke krku, ale zřejmě si na něj už nějakou dobou sypal jídlo. Možná víc, než ho dostal do sebe. Byl další viditelně pohublý člověk. „S-stalo, Aes Sedai?“ vykoktal.

„Mlč, Mycale!“ vyjela na něj jedna otrhaná ženská. Tmavé šaty měla na vysokém límci a rukávech vyšívané, ale špína zamazala barvy. Oči měla zapadlé. „Proč si myslíš, že se něco stalo, Aes Sedai?“

Annoura by byla pokračovala, jenže když znovu otevřela pusu, vstoupila Berelain. „Hledáme obchodníky s obilím.“ Annouřin výraz se nezměnil, ale pusu sklapla se slyšitelným cvaknutím.

Lidé kolem stolu si vyměňovali dlouhé pohledy. Otrhaná žena se chvíli dívala na Annoura, podívala se na Berelain a očividně jí neuniklo hedvábí a ohnivé opály. A korunka. Roztáhla suknice a udělala pukrle. „Jsme kupecký cech So Habor, má paní. Tedy to, co z něj zbylo –“ Odmlčela se a zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Jsem Rahema Arnonová, má paní. Jak ti můžu posloužit?“

Kupce zřejmě poněkud potěšilo, že návštěvníci přišli pro obilí a další věci, které mohli opatřit, kupříkladu olej do lamp a na vaření, boby, jehly, podkovy, hřebíky, látku, svíčky a tucet další věcí, jež byly v táboře zapotřebí. Alespoň přestali být tolik ustrašení. Každý obyčejný kupec, jenž by uslyšel Berelainin seznam, by měl potíže chamtivě se neusmívat, jenomže tihle…

Panímáma Arnonová zavolala na hostinskou, ať přinese víno – “nejlepší víno, tak honem“ – jenomže když do dveří váhavě strčila hlavu žena s dlouhým nosem, panímáma Arnonová k ní přiběhla a chytila ji za ušmudlaný rukáv, aby jí zabránila znovu zmizet. Chlapík v umaštěném kabátě volal na někoho jménem Speral, ať přinese nádobky se vzorky, ale když se mu ani na třetí zavolání nedostalo odpovědi, nervózně se zasmál a vyběhl dozadu. Po chvíli se vrátil se třemi velkými válcovitými dřevěnými nádobami, které s nervózním zasmáním postavil na stůl. Ostatní se jen roztřeseně usmívali, klaněli se Berelain a ukazovali jí, ať se posadí do čela stolu. Špinaví muži a ženy se škrábali, aniž si zjevně uvědomovali, že to dělají. Perrin si strčil rukavice za opasek, opřel se o malovanou zeď a díval se.

Dohodli se, že smlouvání přenechají na Berelain. Byla ochotná zdráhavě přiznat, že o koních toho Perrin ví víc než ona, ale ona dojednávala smlouvy o prodeji celoročního výtěžku z olejovek. Annoura se ušklíbala při návrhu, že by se kluk z venkova mohl podílet najednáních. Nenazvala ho tak – dělala na něj „urozeného pána“ stejně úlisně jako Masuri či Seonid – a přece bylo jasné, že si myslí, že některé věci jsou nad jeho schopnosti. Teď se neusmívala, stála za Berelain a prohlížela si kupce, jako by si chtěla vrýt do paměti jejich obličeje.

Hostinská přinesla víno v cínových korbelech, které naposledy viděly leštidlo před celými týdny, pokud ne měsíci, ale Perrin se do svého jen podíval a zakroužil vínem kolem korbele. Panímáma Vadereová, hostinská, měla špínu za nehty a na kloubech, až se stala součástí její kůže. Perrin si všiml, že Gallenne, opírající se o protější zeď s rukou položenou na jílci, svůj korbel také jenom drží a Berelain se svého ani nedotkla. Kireyin ke svému přičichl, zhluboka se napil a nakázal panímámě Vadereové, ať mu přinese džbánek.

„Je řídké, to přinejlepším,“ sdělil ženě nosově a díval se na ni svrchu, „ale mohlo by spláchnout ten smrad.“ Ona se na něj jenom tupě podívala a pak mu beze slova postavila na stůl vysoký cínový džbán. Kireyin zřejmě bral její mlčení za projev úcty.

Pantáta Crossin, ten ve špinavém kabátě, odšrouboval vršky dřevěných nádob a vysypal na hromádky zrní, jež nabízeli, žluté proso, hnědý oves a ječmen jen o něco tmavší. Před sklizní nepršelo. „Nejlepší kvalita, jak můžete vidět,“ nabízel.

„Ovšem, nejlepší.“ Úsměv panímámě Arnonové sklouzl z tváře a ona ho hned vrazila zpátky. „My prodáváme jenom to nejlepší.“

Na lidi vychvalující své zboží jako nejlepší nesmlouvali zrovna nejusilovněji. Perrin doma vídal lidi prodávat stříž z ovcí a tabák kupcům z Baerlonu a ti vždycky nabídky kupců shazovali a občas si stěžovali, že se z nich snaží udělat žebráky, i když byla cena dvojnásobná než předešlého roku, nebo dokonce navrhovali, že s prodejem vůbec počkají do příštího roku. Byl to stejně složitý tanec jako o hodech.

„Asi bychom na tak velké množství mohli jít s cenou níž,“ řekl Berelain jeden plešoun a škrábal se v prošedivělém vousu. Měl ho ostříhaný na krátko a umaštěný tak, že se mu lepil na bradu. Perrina z toho začala taky svědit brada.

„Byla tuhá zima,“ zamumlala žena s kulatým obličejem. Pouze dva kupci se namáhali natolik, aby se na ni zamračili.

Perrin položil korbel na nejbližší stůl a připojil se ke shromáždění uprostřed. Annoura po něm ostře, varovně loupla okem, ale několik kupců si jej zvědavě prohlíželo. A taky opatrně. Gallenne všechny znovu představil, ale tihle lidé ani netušili, kde leží Mayene ani jak mocný stát to doopravdy je, a Dvouříčí pro ně znamenalo pouze dobrý tabák. Dvouříčský tabák znali všude. Nebýt přítomnosti Aes Sedai, jeho oči by je nejspíš zahnaly na útěk. Když Perrin nabral do hrsti proso a podržel žluté kuličky v dlani, všichni se odmlčeli. Zrníčka byla první čistá věc, kterou v tomto městě uviděl. Vysypal proso zpátky na hromádku a zvedl víko jedné nádoby. Vrypy ve dřevě byly ostré a neošoupané. Víko muselo padnout těsně. Panímáma Arnonová před ním uhnula pohledem a olízla si rty.

„Chci vidět obilí v sýpkách,“ prohlásil. Polovina lidí kolem stolu sebou škubla.

Panímáma Arnonová se narovnala a vyhrkla: „Neprodáváme, co nemáme. Můžete se dívat, jak naši dělníci nakládají pytle na vaše vozy, pokud chcete strávit hodiny venku v zimě.“

„Právě jsem chtěla navrhnout, že se do nějaké sýpky podíváme,“ ozvala se Berelain. Vstala a začala si natahovat červené rukavičky. „Nikdy bych nekoupila obilí, aniž bych si ho prohlédla.“

Panímámě Arnonové poklesla ramena. Holohlavý muž položil hlavu na stůl. Nikdo však neřekl ani slovo.

Nešťastní kupci se ani nenamáhali vzít si pláště, než je odvedli na ulici. Vítr zesílil a byl pořádně studený, lidé se touhletou dobou již těšili na jaro. Oni si však zimy nevšímali. Jejich krčení nemělo s chladem nic společného.

„Už můžeme jít, urozený pane Perrine?“ zeptal se dost nervózně Flann, když vyšli z hostince. „Potřeboval bych se vykoupat.“ Annoura se na něj cestou kolem zamračila, až sebou cukl jako jeden z kupců. Flann na ni vyzkoušel svůj uklidňující úsměv, námaha to však byla chabá a navíc ona k němu již byla otočená zády.

„Jakmile to tu vyřídím,“ sdělil mu Perrin. Kupci už cupitali ulicí, hlavy skloněné, a na nikoho se nepodívali. Berelain a Annoura je následovaly, aniž by vypadaly, že utíkají. Prostě dvě dámy na procházce, které si nevšímají špíny pod nohama ani zápachu ve vzduchu, ani špinavých lidí, kteří na ně civěli a občas před nimi málem utekli. Gallenne si konečně nasadil přílbu a oběma rukama svíral jílec meče. Byl připravený tasit. Kireyin si přílbu nesl u pasu a v druhé ruce držel korbel. Opovržlivě si prohlížel ušmudlané lidi chvátající kolem a čichal k vínu, jako by to byla voňavka, jež měla zahánět puch ve městě.

Sýpky byly na dlážděné ulici, široké stěží dost na to, aby tudy projel vůz, mezi městskými hradbami. Zápach byl tu u řeky o něco slabší, ale ulice byly až na Perrina a ostatní prázdné. Nikde nebylo vidět ani toulavého psa. Když ve městě vypukne hlad, psi zmizí, ale proč by tomu tak mělo být ve městě, kde je dost zrní, aby ho mohli prodávat? Perrin ukázal na jednoposchoďovou kamennou budovu se širokými vraty, které držela dřevěná závora, jež by u Zlaté bárky mohla podpírat strop.

Kupci si náhle vzpomněli, že zapomněli přivést muže, kteří by dokázali těžký trám zvednout. Nabídli se, že se pro ně vrátí. Urozená paní Berelain a Annoura Sedai by si zatím mohly odpočinout u krbu ve Zlaté bárce, než je seženou. Byli si téměř jistí, že panímáma Vadereová oheň zapálí. Když Perrin položil ruku pod závoru a zvedl ji, zmlkli. Závora byla dost těžká, ale on jen couvl, aby ji mohl otočit, a s prásknutím ji hodil na zem. Kupci zírali. Tohle bylo možná poprvé, kdy viděli muže v hedvábném kabátě při něčem, co se podobalo práci. Kireyin jenom vyvrátil oči a znovu přičichl k vínu.

„Lucerny,“ pravila panímáma Arnonová chabě. „Budeme potřebovat lucerny nebo pochodně. Jestli…“

Nad Annouřinou dlaní se objevila světelná koule a v dopoledním šeru zářila dost jasně, aby všichni začali vrhat slabé stíny na dlažbu a zdi. Několik kupců si zastínilo oči. Po chvíli pantáta Crossin uchopil železný kruh a otevřel jedno křídlo vrat.

Zevnitř byl cítit ječmen skoro dost silně, aby překonal zápach ve městě, a ještě něco dalšího. Do stínů před Annouřiným světlem mizely malé postavičky. Perrin by byl bez koule viděl lépe, nebo by aspoň lépe rozeznával stíny. Zářící koule vrhala velkou kaluž světla a za ní už nebylo nic vidět. Perrin ucítil kočku, spíš divokou než domácí. A taky krysy. Náhlé zapištění v černých hlubinách sýpky bylo rychle umlčeno. Prozrazovalo, že kočka potkala krysu. V sýpkách se zrním byly vždycky krysy i kočky, které je lovily. Bylo to uklidňující a normální. Téměř ho to uklidnilo. Téměř. Cítil ještě něco jiného, pach, jejž by měl znát. Zuřivé mňoukání se rychle změnilo v bolestný křik, který náhle utichl. Krysy v So Habor očividně občas bojovaly také. Perrinovi se znovu zježily chloupky, ale tady přece nemohlo být nic, co by chtěl Temný sledovat. Většina krys byly prostě obyčejné krysy.

Nemuseli chodit příliš daleko. Sýpka byla plná hrubých pytlů naskládaných na nízkých dřevěných plošinách, aby neležely přímo na kamenné podlaze. Řady a řady pytlů sahaly téměř ke stropu a stejné to nejspíš bylo také nahoře. A i kdyby ne, bylo tu dost obilí, aby jeho lidé měli celé týdny co jíst. Perrin došel k nejbližší hromadě, vrazil nůž do pytle a přeřízl pevná jutová vlákna. Ven se vysypal ječmen. A v Annouřině světle byly jasně vidět kroutící se černé čárky. Moli, skoro tolik, kolik tu bylo zrní. Jejich pach byl silnější než pach ječmene. Moli. Perrin by si byl přál, aby se mu pořád neježily chlupy na krku. Takováhle zima by měla molí červy zabít.

Jeden pytel byl dostatečný důkaz a jeho nos pach molů již poznal, jenomže on přešel k dalšímu pytli, dalšímu a ještě jednomu. Z každého rozříznutého pytle se vysypal světle hnědý ječmen a černí moli.

Kupci se choulili ve dveřích a světlo bylo za nimi, ale Annouřina koule vrhala na jejich tváře ostré stíny. Tvářili se ustaraně. Zoufale.

„Rádi všechny pytle roztřídíme,“ navrhla panímáma Arnonová nejistě. „Za malý příplatek –“

„Za polovinu poslední ceny, kterou jsem nabídla,“ přerušila ji Berelain, znechuceně nakrčila nos a zvedla si sukně, aby se vyhnula potemníkům kroutícím se mezi obilím na podlaze. „Všechny je ven nikdy nedostanete.“

„A žádné proso,“ prohlásil Perrin důrazně. Jeho muži potřebovali jídlo a vojáci taky, ale zrnka prosa byla stejně velká jako moli. Ať by přebírali jak chtěli, přinesli by si tolik molů co prosa. „Místo toho si vezmeme víc bobů. Ale ty taky přeberete.“

Náhle kdosi na ulici zaječel. Ne kočka nebo krysa, nýbrž vyděšený člověk. Perrin si ani neuvědomil, že drží sekeru, dokud se neprotlačil mezi kupci ve vratech. Ti se mačkali k sobě, olizovali si rty a ani se nepokoušeli zjistit, kdo to křičel.

Kireyin se tiskl ke zdi a jeho lesklá přílba s bílým chocholem se válela na dlažbě vedle jeho korbele. Meč měl zpola vytažený, ale byl jako přimražený a jen třeštil oči na zeď budovy, z níž právě vyběhl Perrin. Perrin mu sáhl na ruku a on sebou trhl.

„Byl tam muž,“ zachraptěl Ghealdaňan roztřeseně. „Byl tam. Podíval se na mě a…“ Přejel si rukou přes obličej a na čele se mu zaleskl studený pot. „Prošel zdí. Vážně. Musíš mi věřit.“ Někdo zasténal, nejspíš jeden z kupců.

„Já ho viděla taky,“ řekla za ním Seonid a teď nadskočil Perrin. Tady mu jeho nos nebyl k ničemu!

Aes Sedai se podívala na místo, kam ukazoval Kireyin, a s hmatatelnou neochotou od něj ucouvla. Její strážci byli vysocí a stáli tak daleko, aby mohli tasit meče. I když s čím chtěli bojovat, mluvila-li Seonid vážně, to Perrin netušil.

„Lhaní mi dělá potíže, urozený pane Perrine,“ opáčila Seonid suše, když vyjádřil pochyby, ale rychle začala mluvit vážně a tvářila se tak napjatě, až z toho byl Perrin celý nesvůj. „V So Habor chodí mrtví. Urozený pán Cowlin utekl z města ze strachu před duchem své manželky. Zřejmě tu byly nějaké pochyby o tom, jak zemřela. Skoro všichni ve městě viděli někoho umřít. Dalo by se říct, že tu lidé umírali na dotyk mrtvého. Nemůžu to potvrdit, ale někteří zemřeli hrůzou a jiní kvůli ní. V noci po So Habor nikdo nechodí a nikdo nevstoupí do místnosti bez ohlášení. Lidé útočí na stíny a nečekané věci vším, co mají po ruce, a občas našli manžela, manželku nebo souseda, mrtvé, na nohou. Tohle není hysterie nebo pohádka na strašení dětí, urozený pane Perrine. O ničem takovém jsem nikdy neslyšela, ale je to stejně skutečné. Musíš jednu z nás nechat tady, abychom udělaly, co půjde.“

Perrin pomalu zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit ztratit jedinou Aes Sedai, pokud měl osvobodit Faile. Panímáma Arnonová se rozplakala, když říkal: „So Habor bude muset svým mrtvým čelit sám.“

Ale strach z mrtvých vysvětloval jen něco. Lidé možná byli příliš vyděšení, než aby je napadlo se umýt, ale nebylo pravděpodobné že strach všechny postihne stejně. Prostě jim zřejmě přestalo na všem záležet. A moli, jimž se dařilo v zimě, v mrazu? V So Habor toho bylo špatně víc než chodící duchové a jemu instinkty radily otočit se a bez ohlížení utíkat. Přál si, aby mohl.