Křižovatka soumraku

15 Houstnoucí temnota

Zapadající slunce bylo krvavou koulí nad vrcholky stromů a vrhalo odporné světlo na rozlezlý tábor s řadami koní, povozy s plátěnými střechami a vysokými koly a stany všech velikostí a tvarů, mezi nimiž byl sníh rozdupaný na kaši. V této chvíli a na takovém místě Elenia rozhodně nechtěla být. Z velkých černých železných kotlů se nesla vůně vařeného hovězího, z čehož se jí obracel žaludek. V chladném vzduchují od nosu stoupala pára, což slibovalo mrazivou noc, a jejím nejlepším červeným pláštěm pronikal vítr i přesto, že byl podšitý bílou kožešinou. Stříbrná liška měla mít teplejší kožešinu než ostatní zvířata, ale jí to tak nepřipadalo.

Rukou v rukavici si plášť přidržela úžeji u těla, pomalu projížděla táborem a velmi, byť ne příliš úspěšně, se snažila potlačit třes. Vzhledem k denní době tady nejspíš bude muset strávit noc, jenže zatím neměla rušení, kde bude spát. Nepochybně ve stanu jednoho z menších šlechticů, kdy se jeho majitel nebo majitelka přesunou jinam a přitom se budou snažit zachovat si tvář, jenže Arymilla ji ráda nechávala až do poslední chvíle v nejistotě ohledně toho, kde bude spát, i všeho ostatního. Jedna věc se ještě pořádně nevyřešila a už tu byla další. Ta žena si očividně myslela, že neustálá nejistota ji donutí se kroutit, snad dokonce usilovat o její přízeň. To nebyl zdaleka jediný Arymillin špatný odhad, počínaje přesvědčením, že Elenia Sarand má přistřižené drápky.

Doprovázeli ji jen čtyři muži se dvěma zlatými kanci na pláštích – a pochopitelně i její komorná Janny, která se choulila v plášti, až v sedle vypadala jako raneček zeleného sukna – a v celém táboře neviděla jediného dalšího muže, o němž by si mohla být jistá, že k rodu Sarandů chová ždibíček věrnosti. Tu a tam některý hlouček mužů, krčicích se kolem táborových ohňů se svými pradlenkami a švadlenkami, měl červenou lišku rodu Ansharů a před chvílí ji pomalým krokem minul dvojstup jezdců s tvrdými výrazy pod mřížkou hledí a s Barynovým okřídleným kladivem na oděvu. Z dlouhodobého hlediska nebyli důležití. Karind a Lir se řádně popálili, když při Morgasině nástupu na trůn váhali příliš dlouho, a tentokrát povedou Anshary a Baryny tam, kde uvidí sebemenší výhodu, ve chvíli, kdy ji zahlédnou, a Arymillu opustí stejně ochotně, jako se k ní připojili. Až přijde vhodný čas.

Většina mužů brodících se studenou břečkou nebo s nadějí hledících do odporných kotlů byli odvedenci, sedláci a vesničané, které ten který pán nebo paní posbírali cestou, a jen málokdo měl na obnošených šatech, kabátech nebo záplatovaných pláštích odznak nějakého rodu. Bylo dokonce těžké rozeznat domnělé vojáky od podkovářů a šípařů a podobných řemeslníků, protože všichni měli u pasu nějaký ten meč či sekeru. Světlo, i spousta žen nosila nože dost dlouhé, aby je bylo možné označit za krátké meče, akorát že bylo poněkud obtížné oddělit některé selky od vozků. Nosili stejné šaty ze silného sukna a měli stejné drsné ruce a ztrhané tváře. A vlastně na tom ani nezáleželo. Toto zimní obléhání byla vážná chyba – ozbrojenci začnou hladovět mnohem dřív než lidé ve městě – avšak Elenii to poskytlo příležitost, a když se příležitost naskytne, člověk jí využije. Kapuci měla i přes studený vítr trochu shrnutou, aby jí bylo vidět do obličeje, vlídně kývla každému nemytému pacholkovi, jenž se aspoň podíval jejím směrem, a nevšímala si toho, jak někteří nad takovou pozorností polekaně nadskakují.

Většina si její vlídnost zapamatuje, zapamatuje si zlaté kance, jež měl její doprovod, a budou vědět, že si jich Elenia Sarand všimla. Na takových základech se budovala moc. Hlava rodu, stejně jako královna, stála na vrcholku věže zbudované na lidech. Pravda, ti na dně byli cihlami z nejobyčejnější hlíny, ale pokud se tyto obyčejné cihly zhroutily, padla celá věž. Na něco takového Arymilla zřejmě úplně zapomněla, pokud to vůbec kdy věděla. Elenia pochybovala o tom, že Arymilla promluvila s kýmkoliv níže postaveným, než byl šafář či osobní komorník. Kdyby to bylo… prozíravé… Elenia sama by byla prohodila pár slov u každého táborového ohně, občas někomu stiskla špinavou ruku a rozpomněla se na lidi s nimiž se již setkala, nebo by to alespoň předstírala, aby si to mysleli. Arymille prostě a jednoduše scházela inteligence, aby se mohla stát královnou.

Tábor zabíral větší plochu než většina městysů a působil spíš jako stovka táborů různé velikosti než jeden velký tábor, a tak se mohla projíždět, aniž by si musela dělat starosti s tím, že se dostane příliš daleko. Ale ona si pozor stejně dávala. Hlídky kolem tábora by se chovaly zdvořile, pokud by muži nebyli úplně padlí na hlavu, ale nepochybně měly své rozkazy. Elenia ze zásady schvalovala, aby lidé dělali, co se jim řekne, ale bude lepší vyhnout se veškerým trapným incidentům. Zvlášť vzhledem k tomu, jaké by to mělo následky, pokud si Arymilla skutečně myslela, že se pokouší odjet. Už ji donutila strávit jednu mrazivou noc ve špinavém stanu nějakého vojáka. Slovo stan se na ten přístřešek skoro ani nehodilo, byl plný havěti a celý záplatovaný, nemluvě o tom, že tam nebyla Janny, aby jí pomohla se šaty a dodala trochu tepla pod bídnou náhražkou pokrývek, a to jen kvůli něčemu, co byla stejně vymyšlená urážka. Dobrá, byla to skutečná urážka, ale Elenii nenapadlo, že Arymilla bude dost chytrá, aby si toho všimla. Světlo, představa, že musí opatrně našlapovat kolem té… té pitomé husy! Přitáhla si plášť víc k tělu a snažila se předstírat, že se otřásla jenom kvůli větru. Měla na přemýšlení lepší věci. Mnohem důležitější věci. Kývla na vykuleného mládence s tmavým šátkem kolem hlavy a on sebou cukl, jako by si myslel, že se mračí. Hloupý sedlák!

Žrala ji představa, že jen pár mil odsud si ta slepice Elain sedí v teple a pohodlí královského paláce a pečují o ni desítky dobře vycvičených sloužících a v hlavě má nejspíš jen myšlenky na to, co si vezme k večeři připravené palácovými kuchaři. Povídalo se, že holka se čeká, nejspíš s nějakým gardistou. Bylo to docela dobře možné. Elain nedala na slušnost o nic víc než její matka. Dyelin byla mozkem celého podniku, ta byla bystrá a nebezpečná i přes ubohý nedostatek ctižádosti, a nejspíš jí stejně radí nějaká Aes Sedai. Mezi všemi těmi nesmyslnými klepy musela být alespoň jedna skutečná Aes Sedai.

Z města se neslo tolik báchorek, že poznat skutečnost od výmyslů bylo obtížné – Mořský národ že dělá díry do vzduchu? Naprostá pitomost! – nicméně Bílá věž měla očividně zájem na tom, aby na trůn usedla jedna z jejích členek. Jakpak by ne? Přesto, když došlo na tyto věci, byl Tar Valon až dosud pragmatický. Historie jasně ukazovala, že ať už na Lví trůn usedla kterákoliv žena, brzy se zjistilo, že ji celou dobu podporovala Věž. Aes Sedai nechtěly ztratit spojení s Andorem kvůli nedostatku čilosti, a už vůbec ne, když byla Věž sama rozdělená. Elenia si tím byla jistá, stejně jako si byla jistá svým jménem. Vlastně jestli byla pravda polovina toho, co o situaci ve Věži slyšela, příští královna Andoru by mohla požadovat, cokoliv by se jí zachtělo, jen aby toto spojení zůstalo zachováno. Na každý pád žádná nezíská Růžovou korunu dřív než v létě, a do té doby se mohlo přihodit hodně věcí. Opravdu hodně věcí.

Už tábor objížděla podruhé, když před sebou zahlédla další oddíl na koních, v hasnoucím světle pomalu projíždějící mezi ohni. Zamračila se a přitáhla koni otěže. Ženy byly v pláštích a kapuce měly stažené do čela. Jedna byla v modrém hedvábí podšitém černou kožešinou, druhá v prosté šedé vlně, ale čtyři ozbrojenci měli na pláštích jasně viditelné tři klíče. Elenii napadla velká spousta lidí, které by potkala raději než Naean Arawn. Na každý pád, i když jim Arymilla výslovně nezakázala, aby se scházely bez ní – Elenia zaskřípala zuby a přinutila se tvářit vlídně – prozatím bylo moudřejší netlačit na pilu. Zvlášť když z takového setkání nemohla vzejít žádná výhoda.

Naean ji naneštěstí zahlédla dřív, než stačila otočit koně. Rychle řekla něco svému doprovodu, a zatímco se ozbrojenci a komorná ještě klaněli, ona už pobídla koně směrem k Elenii, až mu od kopyt odletovaly hroudy hlíny. Světlo spal tu hlupačku! Na druhou stranu mohlo být dobré vědět, co ji tak zneklidnilo, a naopak nebezpečné, kdyby to nezjistila. Mohlo by, přesto to však znamenalo nebezpečí.

„Zůstaňte tady a pamatujte si, že jste nic neviděli,“ štěkla Elenia na svůj ubohý doprovod, a aniž by čekala na odpověď, pobídla patami Jitřní vítr do běhu. Nepotřebovala složité úklony a pukrlata pokaždé, když se otočila, nic víc, než co se hodilo, a její lidé věděli, že nemají dělat nic, co jim nepřikáže. Starosti si musela dělat se všemi ostatními, Světlo je všechny spal! Když dlouhonohý ryzák vyrazil, pustila plášť a ten za ní vlál jako karmínový praporec Sarandů. Nechala ho povlávat, jen ať ho sedláci a Světlo ví kdo vidí, a tak jí jezdeckými šaty pronikal vítr, což byl další důvod k podráždění.

Naean měla aspoň dost rozumu, aby zpomalila a setkala se s ní v polovině cesty, vedle dvou těžce naložených vozů s ojemi opřenými v blátě. Muži u ohně se soustředili na kotel, z něhož se kouřilo, a třebaže se z toho zápachu Elenii obracel žaludek, vítr, jenž k ní puch přinášel, také zabrání, aby něco zaslechli. Jenom doufala, že to bude něco důležitého.

Naean s tváří bledou jako slonovina, rámovanou černou kožešinou, by mohla být krasavice, nebýt tvrdých rysů kolem úst a očí studených jako modrý led. Seděla v sedle zpříma a navenek se tvářila klidně, nedotčená událostmi. Dýchala pravidelně. „Víš, kde budeš dnes v noci spát, Elenie?“ zeptala se chladně.

Elenia se nenamáhala tvářit vlídně a mračila se jako ďas. „Tak tohle chceš?“ Riskovat Arymillinu nespokojenost kvůli takové blbosti! Z pomyšlení, že je třeba vyhnout se Arymillině nespokojenosti, prskala. „Víš tolik, co já, Naean.“ Zatahala za otěže a už obracela koně, když Naean znovu promluvila, a s důrazem.

„Nehraj si přede mnou na hlupačku, Elenie. A neříkej, že by sis stejně jako já klidně neukousla nohu, jen aby ses dostala z téhle pasti. Nemohly bychom tedy aspoň předstírat zdvořilost?“

Elenia zastavila Jitřní vítr a úkosem se zadívala na druhou ženu. Tak mohla dohlížet na muže u nejbližšího ohně. Žádný z nich neměl rodový znak. Mohli patřit ke komukoliv. Občas se některý ohlédl na dvě dámy na koních, ale jinak se soustředili hlavně na oheň a teplo. A na to, jak dlouho potrvá, než se hovězí rozvaří na kaši. Tahle sorta zřejmě byla schopná jíst cokoliv.

„Myslíš, že dokážeš uniknout?“ zeptala se tiše. Zdvořilost byla dobrá, ne však za cenu, že tu všem na očích setrvá déle, než bude nezbytné. Ale jestliže Naean našla cestu, jak z toho ven… „Jak? Smlouva, kterou jsi podepsala, že budeš podporovat Marny, už byla vylepená v půlce Andoru. Kromě toho si nemůžeš myslet, že tě Arymilla nechá jen tak odjet.“ Naean sebou trhla a Elenia se proti své vůli usmála. Ta žena nebyla tak nedotčená, jak předstírala. Přesto se jí dařilo mluvit klidně.

„Včera jsem viděla Jarida, Elenie, a i z dálky měl tvář jako bouřkový mrak a cválal tak rychle, že si mohl klidně srazit vaz. Jestli znám tvého manžela, tak už plánuje, jak tě z toho vysekat. Kvůli tobě by plivl do oka i Temnému.“ To byla pravda, něco takového by Jarid klidně udělal. „Určitě chápeš, že bude lepší, když budu do vašich plánů zasvěcená.“

„Můj manžel podepsal stejnou smlouvu jako ty, Naean, a je to čestný muž.“ Pro vlastní dobro byl až příliš čestný, pravda, ale už před svatbou se řídil tím, co chtěla Elenia. Jarid tu smlouvu podepsal, protože ji podepsala ona a jemu řekla, že to má udělat, tedy ne že by v té věci měla na vybranou, a klidně ji odvrhne, i když neochotně, pokud ho požádá. Pochopitelně bylo v této chvíli těžké sdělit mu, co si přeje. Arymilla dávala dobrý pozor, aby ji k němu nepustila ani na míli. Měla všechno v rukou – jak bylo za daných okolností možné – ale potřebovala dát Jaridovi zprávu, i kdyby jenom proto, aby mu zabránila „vysekat ji z toho“. Plivnout do oka Temnému? Z přesvědčení, že jim oběma pomáhá, by mohl všechno zničit, a nakonec by to mohl udělat, i když by věděl, že je tím zničí.

Nedat najevo rozčilení a vztek, jež se v ní najednou vzedmuly, vyžadovalo velké sebeovládání, ona však zakryla napětí úsměvem. Velice se pyšnila tím, že se za každé situace dokáže usmát. V tomto úsměvu byl nicméně nádech překvapení. A opovržení. „Já nic neplánuji, Naean, a jsem si jistá, že ani Jarid ne. Kdybych ale přece jen něco vymýšlela, proč bych tě měla přibrat?“

„Protože jestli mě nepřibereš,“ prohlásila Naean bez obalu, „Arymilla by se o tom mohla dozvědět. Možná je pitomá, ale když jí jednou něco ukážeš, všimne si toho. A ty bys mohla každou noc spát ve stanu se svým snoubencem, nemluvě o tom, že by tě chránili jeho ozbrojenci.“

Eleniin úsměv se rozplynul a její hlas zněl stejně mrazivě, jako byla ta ledová koule, která se jí náhle vytvořila v žaludku. „Měla by sis dávat pozor na jazyk, nebo by Arymilla mohla požádat své Taraboňany, aby si s tebou zase zahráli kolíbku. Vlastně si myslím, že ti tohle můžu zaručit.“

Nezdálo se možné, že by Naean mohla ještě víc zblednout, ale podařilo se jí to. Zakymácela se v sedle a musela se chytit Elenie za ruku, aby nespadla. Závan větru jí rozevlál plášť a ona ho znovu nechytila. Kdysi chladné oči měla vytřeštěné a vůbec se svůj strach nepokoušela skrýt. Možná ho už ani nedokázala skrývat. Když promluvila, supěla. „Vím, že s Jaridem něco plánujete, Elenie. Vím to! Vezmi mě s sebou a… a já budu přísahat věrnost Arawnům, jakmile se zbavím Arymilly.“ Ano, musela být řádně otřesená, když nabídla něco takového.

„Chceš na sebe přilákat ještě větší pozornost?“ štěkla Elenia a vytrhla jí ruku. Jitřní vítr a černý valach nervózně zatancovali, jak převzali náladu svých jezdkyň, a Elenia ryzákovi prudce přitáhla otěže, aby ho uklidnila. Dva muži u ohně rychle odvrátili zrak a sklonili hlavy. Nepochybně si mysleli, že viděli, jak se v houstnoucím šeru hádají dvě šlechtičny, a nechtěli na sebe přilákat pozornost, aby si snad hněv nevybily na nich. Ano, muselo jít jen o tohle. Možná budou něco povídat, ale byli dost chytří, aby se nezapletli do hádek nadřízených.

„Nemám žádný plán na… útěk. Vůbec žádný,“ dodala Elenia tišeji. Znovu si přitáhla plášť k tělu a klidně otočila hlavu k vozům a stanům opodál. Jestli je Naean dost vyděšená… Až se objeví příležitost… Nikdo nebyl dost blízko, aby je mohl slyšet, ale přesto dál mluvila skoro šeptem. „Věci by se mohly pochopitelně změnit. Kdo ví? Pokud by se tak stalo, tak ti pod Světlem a na svou naději na znovuzrození slibuji, že neodejdu bez tebe.“ Naean se zatvářila překvapeně a v očích jí vykvetla naděje. Teď bylo třeba nahodit udičku. „Tedy pokud budu mít dopis napsaný tvou vlastní rukou, podepsaný a zapečetěný, ve kterém jednoznačně odmítneš podporu Marnům, z vlastní svobodné vůle, a odpřisáhneš podporu rodu Arawnů se mnou na trůně. Pod Světlem a na svou naději na znovuzrození. Nic menšího mi stačit nebude.“

Naean trhla hlavou a olízla si rty. Uhýbala pohledem, jako kdyby hledala cestu ven, jako by hledala pomoc. Vraník dál frkal a poskakoval, ale ona ho držela jenom natolik, aby se nesplašil, a i to dělala jaksi mimoděk. Ano, byla vyděšená. Ale ne do té míry, aby nepochopila, co Elenia požaduje. V historii Andoru bylo dost příkladů, aby to nevěděla. Dokud nebylo nic napsáno, byly tu tisíce možností, ale pouhá existence takového dopisu by Naean nasadila uzdu a Elenii by dala otěže do rukou. Zveřejnění dopisu by Naean zničilo, pokud by Elenia nebyla natolik hloupá, aby se přiznala, že ji k tomu donutila. Po takovém odhalení by se mohla pokusit vydržet, ale i rod s mnohem větší svorností mezi jednotlivými členy, než byli Arawnové, s mnohem méně sestřenicemi, bratranci, tetami a strýci, připravenými okamžitě podrazit tomu druhému nohy, by se rozpadl. Menší rody, po celá pokolení připoutané k Arawnům, by začaly hledat podporu jinde. Během několika let, byť ne dříve, by Naean skončila jako hlava bezvýznamných a zdiskreditovaných zbytků rodu. Ano, už se to stalo.

„Už jsme tu dost dlouho.“ Elenia zvedla otěže. „Nechci, aby lidé začali klevetit. Snad budeme mít další příležitost promluvit si o samotě, než Arymilla usedne na trůn.“ Taková odporná představa! „Snad.“

Druhá žena vydechla, jako by z ní vycházel všechen vzduch, ale Elenia obrátila koně, ani rychle, ani pomalu, a zastavila se teprve tehdy, když Naean vyhrkla: „Počkej!“

Elenia se ohlédla přes rameno a čekala. Mlčky. Vše, co bylo třeba říci, již bylo řečeno. Zbývalo jen zjistit, zda je ta žena natolik zoufalá, aby se Elenii vydala do rukou. Měla by být. Ona neměla k ruce žádného Jarida. Vlastně každý z Arawnů, kdo by navrhl, že Naean potřebuje zachránit, by skončil ve vězení za maření Naeanina výslovného příkazu. Bez Elenie by mohla v zajetí zestárnout. S tím dopisem by však jen skončila v jiném zajetí. S tím dopisem byl jí Elenia mohla poskytnout veškeré zdání naprosté svobody. Zřejmě byla dost bystrá, aby to pochopila. Nebo se možná jen příliš bála Taraboňanů.

„Zařídím to, hned jak to půjde,“ slíbila nakonec odevzdaně.

„Už se na to těším,“ zamumlala Elenia a příliš se nenamáhala zakrýt uspokojení. Ale příliš s tím neotálej, dodala málem a zarazila se právě včas. Naean možná byla poražená, ale i poražený nepřítel může člověku vrazit nůž do zad, když je zahnán do kouta. Kromě toho se bála Naeaniny hrozby stejně, jako se Naean bála té její. Možná víc. Avšak dokud to Naean nevěděla, její nůž neměl hrot.

Cestou zpátky ke svým ozbrojencům byla Elenia v mnohem lepší náladě než od… rozhodně od chvíle, kdy se z jejích „zachránců“ vyklubali Arymillini lidé. Možná od chvíle, kdy ji Dyelin nechala zavřít v Aringillu, i když tam nikdy neztrácela naději. Věznili ji v guvernérově domě, jenž byl docela pohodlný, třebaže se musela o pokoje dělit s Naean. Spojení s Jaridem neznamenalo žádný problém, a dokonce si myslela, že s královninými gardisty v Aringillu navázala dobré styky. Mnoho z nich nedávno přišlo z Cairhienu, takže si… nebyli jistí… komu vlastně patří jejich věrnost.

Teď jí nedávné nádherně náhodné setkání s Naean zvedlo náladu tolik, že se usmála na Janny a slíbila jí hromadu nových šatů, jakmile se dostanou do Caemlynu. Což u baculaté ženy vyvolalo vděčný úsměv. Elenia komorné kupovala nové šaty vždy, když se cítila zvlášť dobře, a každé by se hodily i pro úspěšnou obchodnici. Byl to jeden ze způsobů, jak si zajistit věrnost a diskrétnost, a po dvacet let jí Janny poskytovala obojí.

Slunce už bylo jen rudým proužkem nad lesem a byl čas najít Arymillu, aby se dozvěděla, kde bude dnes v noci spát. Světlo dej, aby to byla slušná postel v teplém, ne příliš zakouřeném stanu, se slušnou večeří. Víc v současné době žádat nemohla. Ale ani to jí náladu nepokazilo. Nejenže na hloučky mužů a žen, jež míjeli, kývala, dokonce se na ně usmívala. Málem zašla až tak daleko, že jim zamávala. Všechno šlo lépe, než se dlouho odvažovala doufat. Nejenomže se zbavila Naean jako soupeřky v boji o trůn, ale ta navíc skončila uvázaná na vodítku, což by mohlo – bude! – stačit k tomu, aby to přivedlo Karinda a Lira. A byli tu tací, kteří by na trůně přijali kohokoliv kromě Trakandovny. Kupříkladu Ellorien. Morgasa ji nechala zbičovat! Ellorien by se nikdy nepostavila za nikoho z Trakandů. Aemlyn, Arathelle a Abelle byli další, jejichž ukřivděnosti bylo možné využít. A možná i Pelivarovy a Luanovy. Měla vysunutá tykadla. A nehodlala promarnit výhodu Caemlynu, jako to udělala ta divoška Elain. Z historického hlediska samotné držení Caemlynu stačilo k získání podpory nejméně čtyř nebo pěti rodů.

Načasování bude samo sebou klíčové, jinak by veškeré výhody připadly Arymille, ale Elenia už se viděla na Lvím trůně, s hlavami rodů klečícími před sebou a skládajícími jí slib věrnosti. Už si dělala seznam těch hlav rodů, jež bude třeba nahradit. Škoda že ty, kdo je nahradí, nebude moci vybrat, ale nehody se mohly stávat neuvěřitelně často.

Její spokojené rozjímání přerušil vychrtlý muž, který se náhle objevil vedle ní na podsaditém šimlovi, a ve slábnoucím světle se mu horečnatě leskly oči. Z nějakého důvodu měl Nasin v řídkých bílých vlasech nastrkané jedlové větvičky. Díky nim vypadal, že se šplhal na strom, a na rudém hedvábném kabátě měl tak hustou květinovou výšivku, že ho mohl vydávat za illiánský koberec. Vypadal směšně. Byl také hlavou nejmocnějšího rodu v Andoru. A byl úplně šílený. „Elenie, drahoušku,“ zahýkal a prskal přitom, „jak sladký pohled pro mé bolavé oči. Vedle tebe vypadá med starý a růže nudné.“

Bezmyšlenkovitě přitáhla Jitřnímu větru otěže a odvedla ho stranou, takže se mezi ně dostala Janny na své hnědce. „Já nejsem tvá snoubenka, Nasine,“ štěkla a soptila, že to musí říkat nahlas a přede všemi. „Já jsem vdaná, ty starý hňupe! Počkat!“ dodala a švihla rukou.

Rozkaz a gesto byly určeny jejím ozbrojencům, kteří položili ruce na jílce mečů a na Nasina se zamračili. Za Nasinem jelo asi třicet či čtyřicet mužů s mečem a hvězdou rodu Caerenů a neváhali by zabít každého, o kom by si mysleli, že ohrožuje hlavu jejich rodu. Několik jich už mělo meče zpola vytažené z pochvy. Jí by pochopitelně neublížili. Nasin by je nechal do jednoho oběsit, kdyby jí udělali třeba jen modřinu. Světlo, nevěděla, jestli se má kvůli tomu smát, nebo plakat.

„Pořád se bojíš toho mladého hňupa Jarida?“ chtěl vědět Nasin a zatočil s koněm blíž k ní. „Nemá právo tě dál obtěžovat. Lepší muž vyhrál a on by to měl uznat. Vyzvu ho na souboj!“ Rukou samá kost i v těsné rudé rukavici se sápal po meči, který nejspíš netasil dobře dvacet let. „Zabiju ho jako prašivého psa za to, že tě děsí!“

Elenia obratně naváděla Jitřní vítr, takže vytvořil kolem Janny kruh. Komorná se Nasinovi omlouvala a předstírala, že mu uhýbá z cesty, přičemž se mu do ní pletla. Elenia v duchu přihodila menší výšivku na šaty, jež jí hodlala koupit. Jak byl Nasin popletený, byl schopný přejít vmžiku od sladkých slůvek k tomu, že ji začne osahávat, jako by byla nějaká holčice z taverny. To by už nesnesla, rozhodně ne na veřejnosti. Jak ho objížděla, vyloudila na rtech ostražitý úsměv, i když jí úsměv dal víc práce než ty starosti. Kdyby tenhle starý hlupák přinutil Jarida, aby ho zabil, všechno by tím zničil! „Víš, že nemohu dovolit, aby kvůli mně muži bojovali, Nasine.“ Mluvila udýchaně a nervózně, ale nepokoušela se to ovládnout. Udýchanost a nervozita se docela hodily. „Jak bych mohla milovat muže, který má na rukou krev?“

Směšný dědek se zamračil, až ji napadlo, jestli snad nezašla příliš daleko. Byl šílený jako zajíc jarňák, ale ne ve všem. Ne pořád. „Neuvědomil jsem si, že jsi tak… citlivá,“ řekl nakonec a dál se pokoušel objet Janny. Svraštělá tvář se mu rozzářila. „Ale měl jsem to vědět. Odteď si to budu pamatovat. Jarid smí žít. Pokud tě nebude trápit.“ Náhle jako by si poprvé všiml Janny. S podrážděným výrazem zvedl ruku zaťatou v pěst. Baculatá žena se viditelně připravovala na ránu, aniž by uhnula, a Elenia zaskřípala zuby. Bude to stříbrná výšivka. Pro komornou se rozhodně nehodila, ale Janny si ji zasloužila.

„Urozený pane Nasine, hledala jsem tě všude,“ zazněl zpovzdáli slaďoučký ženský hlas a kroužení přestalo.

Elenia si s úlevou oddechla, když ze šera vyjela Arymilla se svým doprovodem, a musela potlačit nával vzteku, že se jí ulevilo. Arymilla v přehnaně vyšívaném zeleném hedvábí, s krajkou pod bradou a na zápěstích, byla kyprá až tlustá, s prázdným úsměvem a hnědýma očima, které neustále kulila hraným zájmem, i když nikde nebylo nic zajímavého. Nebyla dost chytrá, aby poznala rozdíl, ale byla dost mazaná, aby věděla, že existují věci, o něž by se měla zajímat, a nechtěla, aby si někdo myslel, že jí unikají. Skutečně se zajímala pouze o své vlastní pohodlí a příjmy, jež jí ho měly zajistit, a jediný důvod, proč chtěla trůn, byly královské truhlice, které jí mohly poskytnout větší pohodlí a větší příjmy, než měly ostatní hlavy rodů. Doprovod měla větší než Nasin, i když jen polovina jejích ozbrojenců měla čtyři měsíce, znak jejího rodu. Ostatní byli hlavně příživníci a pochlebníci, méně významní urození pánové a paní z menších rodů a další, ochotní lízat Arymille ruku pro trochu moci. Arymilla milovala, když jí lidé podlézali. Naean tam byla také, na kraji skupiny, se svými ozbrojenci a komornou, navenek chladná a ovládající se. Ale držela se co nejdál od Jaqa Lounalta, hubeňoura s jedním z těch směšných tarabonských závojů, který mu zakrýval obrovské kníry, a kuželovitým kloboukem, který mu nadzdvihoval kapuci pláště. Taky se příliš usmíval. Nevypadal jako muž, jenž kusem provazu dokáže někoho donutit žebrat.

„Arymillo,“ řekl Nasin zmateně a zamračil se na svou pěst, jako by ho překvapilo, že ji má zvednutou. Položil ruku na sedlovou hrušku a zářivě se na tu husu pitomou usmál. „Arymillo, drahoušku,“ vyhrkl nadšeně. Ale ne s takovým nadšením, s jakým mluvil na Elenii. Zřejmě sám sebe nějak přesvědčil, že Arymilla je jeho dcera a navíc oblíbená dcera. Jednou ho Elenia slyšela, jak s ní vzpomíná na její „matku“, svou poslední ženu, nyní již třicet let po smrti. Arymille se podařilo pokračovat v hovoru, třebaže, pokud Elenia věděla, s Miedelle Caeren se v životě nesetkala.

Přese všechny otcovské úsměvy ale zapátral v davu za ní a uvolnil se, teprve když našel Sylvase, svou vnučku a dědičku, statnou, klidnou mladou ženu, jež jeho pohled bez úsměvu opětovala a pak si stáhla tmavou, kožešinou podšitou kápi hluboko do čela. Sylvase se nikdy neusmívala, nemračila se, nedávala najevo žádné pocity, jen se stále tvářila jako kráva. Zřejmě byla také chytrá jako kráva. Arymilla si ji držela u sebe blíž než Elenii či Naean, a dokud to dělala, nebyla naděje, že by Nasin přestal se svými výlevy. Byl šílený, ale také prohnaný. „Doufám, že se o mou malou Sylvase dobře staráš, Arymillo,“ zahuhňal. „Všude kolem se potulují lovci věna a já chci, aby byl můj drahoušek v pořádku.“

„Ovšemže dávám,“ opáčila Arymilla a projela se svou tlustou kobylou kolem Elenie, aniž by se na ni podívala. Mluvila nasládle a s odporně přehnanou laskavostí. „Víš, že na ni dávám stejný pozor jako na sebe.“ Předvedla ten svůj tupý úsměv a jala se Nasinovi narovnávat plášť na ramenou a uhlazovat ho jako někdo, kdo opečovává milovaného mrzáka. „Venku je na tebe příliš velká zima. Vím, co potřebuješ. Teplý stan a svařené víno. Moc ráda pošlu svou komornou, aby ti ho připravila. Arlene, doprovoď urozeného pána Nasina do jeho stanu a svař mu nějaké dobré víno.“

Jedna štíhlá žena z jejího doprovodu se prudce otřásla, pak popojela blíž a shrnula si kapuci prostého modrého pláště, čímž odhalila hezkou tvářičku a rozechvělý úsměv. Náhle si všichni ti patolízalové a vlezdoprdelkové honem upravovali pláště, natahovali si rukavice a dívali se všude jinde, jen ne na Arymillinu komornou. Zvlášť ženy. Věděly, že stejně dobře mohla Arymilla vybrat některou z nich. Sylvase kupodivu zrak neodvracela. Ve stínu kápě jí do tváře vidět nebylo, ale hlavu otočila za štíhlou ženou.

Nasin vycenil zuby v úsměvu, díky čemuž připomínal kozla ještě víc než obvykle. „Ano. Ano, svařené víno bude dobré. Arlene, správně? Pojď, Arlene, hodná holka. Tobě není zima, že ne?“ Dívka zapištěla, když jí přehodil cíp pláště kolem ramen. „V mém stanu ti bude teplo, slibuju.“ Aniž by se ohlédl, odjel pryč a cestou se radostně chechtal a šeptal cosi mladé ženě pod svou rukou. Jeho ozbrojenci jej následovali za vrzání kůže a pomalého čvachtání kopyt v blátě. Jeden z nich se zasmál, jako by jiný řekl něco veselého.

Elenia znechuceně kroutila hlavou. Postavit hezkou ženu před Nasina, aby se nějak zabavil, byla jedna věc – vlastně ani nemusela být hezká, každá žena, kterou ten starý hlupák dokázal zahnat do rohu, byla v nebezpečí – ale použít takhle vlastní komornou bylo odporné. Ale ne tak odporné, jako byl Nasin sám. „Slíbila jsi, že ho budeš ode mě držet dál, Arymillo,“ procedila Elenia napjatě mezi zuby. Ten chlípný starý blázen na ni možná prozatím zapomněl, ale vzpomene si, jakmile ji příště zase uvidí. „Slíbila jsi, že ho zabavíš.“

Arymilla se zatvářila mrzutě a trucovitě se zatahala za rukavice. Nedostala, co chtěla. To byl podle ní velký hřích. „Jestli chceš být v bezpečí před obdivovateli, máš se držet mě, místo aby ses tu jenom tak potulovala. Můžu já za to, že přitahuješ muže? Já jsem tě zachránila. A neslyšela jsem žádné poděkování.“

Elenia zaťala zuby tak silně, až ji rozbolely čelisti. Předstírání, že tuto ženu podporuje z vlastní volby, stačilo, aby chtěla někoho pokousat. Její možnosti byly jasné: buď napíše Jaridovi, nebo strpí prodloužené líbánky se svým „snoubencem“. Světlo, mohla by to podstoupit, kdyby si nebyla jistá, že ji Nasin zavře na nějakém zapadlém sídle a poté, co bude nějakou dobu snášet jeho osahávání, nakonec zapomene, že tam je. A nechá ji tam. Arymilla však na předstírání trvala. Trvala na velké spoustě věcí a některé z nich byly naprosto nesnesitelné. Nicméně bylo třeba je přetrpět. Prozatím. Možná, až se všechno napraví, mohl by pan Lounalt věnovat pár dní svou pozornost Arymille.

Odněkud vyloudila omluvný úsměv a donutila se ohnout krk, jako by patřila k těm patolízalům, kteří ji lačně pozorovali. Nakonec pokud se před Arymillou plazila ona, jenom to dokazovalo, že oni konají správnou věc. Z toho, jak na ni koukali, zatoužila po lázni. Z toho, že to musela udělat před Naean, by nejradši křičela. „Nabízím ti veškerou vděčnost, jakou v sobě mám, Arymillo.“ To vlastně nebyla lež. Veškerá vděčnost, již v sobě měla, odpovídala touze tu ženu uškrtit. A pomalu. Musela se ale pořádně nadechnout, než ze sebe dostala zbytek. „Musíš mi odpustit, že jsem pomalejší, prosím.“ Velmi trpké slovo. „Nasin mě docela rozrušil. Víš, co by udělal Jarid, kdyby zjistil, jak se Nasin chová.“ Teď se jí do hlasu vloudilo nabroušené ostří, ale ta hlupačka se zahihňala. Zahihňala se!

„Ovšemže ti odpouštím, Elenie,“ smála se celá rozzářená. „Stačí jen požádat. Jarid je horká hlavička, že? Musíš mu napsat, aby věděl, jak jsi tady spokojená. Jsi spokojená, viď? Můžeš dopis nadiktovat mému tajemníkovi. Nesnáším, když si musím umazat prsty od atramentu, ty ne?“

„Samozřejmě jsem spokojená, Arymillo. Jak bych mohla nebýt?“ Úsměv tentokrát nevyžadoval žádnou námahou. Ta ženská si o sobě myslela, jak není chytrá. Použití jejího tajemníka vylučovalo použití tajného inkoustu, ale může Jaridovi docela otevřeně sdělit, že nemá dělat naprosto nic bez její rady, a ta bezduchá packalka si bude jen myslet, jak je poslušná.

Arymilla kývla s nafoukaným uspokojením a zvedla otěže. Její kotérie ji napodobila. Kdyby si dala na hlavu hrnec a tvrdila, že to je klobouk, všichni by okamžitě začali nosit hrnce také. „Připozdívá se,“ prohlásila, „a já chci ráno vyrazit brzy. Aedelle Baryn tu má kuchaře, jenž připravil výtečnou krmi. Musíte jet s Naean se mnou, Elenie.“ Od ní to znělo, jako by jim prokazovala čest, a ony neměly jinou možnost než jednat tak, jako kdyby jim čest opravdu prokazovala, a připojit se k ní. „A pochopitelně Sylvase. Pojeď, Sylvase.“

Nasinova vnučka pobídla kobylu, ale nezařadila se vedle Arymilly, nýbrž kousek za ni, a Arymillini patolízalové se natlačili za ni, protože nebyli pozváni, aby jeli s Arymillou. Přes nárazový ledový vítr, který je tahal za pláště, se několik žen a dva tři muži neúspěšně pokoušeli zapříst s dívkou rozhovor. Ona málokdy řekla dvě slova. Přesto, když nebyla v dosahu žádná hlava rodu, ke které by se mohli lísat, stačila jim i dědička, a jeden z mužů možná doufal, že by se s ní mohl oženit. Jeden dva možná byli spíš strážní nebo aspoň špehové, kteří měli zajistit, aby nemluvila s nikým ze svého rodu. Těmhle to připadalo vzrušující, dotýkat se okrajů moci. Elenia měla se Sylvase vlastní plány.

Arymilla byla další, kdo neměl námitky proti klábosení, když každý se zdravým rozumem se halil do pláště, a cestou skomírajícím dnem žvanila o všem, od toho, co Lirova sestra nechala připravit k večeři, po své plány na korunovaci. Elenia ji poslouchala jenom natolik, aby věděla, kdy má pochvalně něco zamumlat. Jestli ta hlupačka chtěla nabídnout s přísahou spojenou amnestii těm, kdo se postavili proti ní, Elenia Sarand jí rozhodně nebude vykládat, že je hloupá. Už dost bolestné bylo, že se na tu ženskou musí… uculovat… natož aby ji ještě musela poslouchat. Pak ji ale zasáhla jedna z věcí, které Arymilla vykládala, jako by dostala po hlavě palicí.

„Nebude ti vadit dělit se o postel s Naean, viď? Zřejmě tu máme nedostatek vhodných stanů.“

Žvanila dál, ale Elenia ji chvíli nedokázala vnímat. Měla pocit, že má pod kůží sníh. Pootočila hlavu a střetla se s Naeaniným šokovaným pohledem. Arymilla nemohla o jejich náhodném setkání vědět, aspoň zatím ne, ale pokud o tom věděla, proč jim nabízela možnost kout pikle o samotě? Je to snad past? Špehové budou poslouchat, co si řeknou? Naeanina komorná nebo… Nebo Janny? Zatočila se jí hlava a před očima jí vířily stříbrné a černé tečky. Polekala se, že omdlí.

Náhle si uvědomila, že Arymilla řekla něco přímo jí a teď čeká na odpověď a netrpělivě se mračí. Honem zapátrala v mysli. Ano, už to má. „Pozlacený kočár, Arymillo?“ Taková směšná představa. To by rovnou mohla jet na cikánském voze! „To je rozkošné! Máš tak úžasné nápady!“

Arymilla se potěšené uculila, ale Elenia měla stále potíže s dýcháním. Ta ženská byla naprostá hlupačka. Možná tu byl nedostatek vhodných stanů. Ale spíš si myslela, že už má všechno v suchu. Že jsou obě zkrocené. Elenia přeměnila vyceněné zuby v úsměv, ale okamžitě zahnala veškeré představy, že by ji byť jenom na hodinku předhodila tomu Taraboňanovi. S Jaridovým podpisem na té smlouvě existoval jediný způsob, jak jí vyčistit cestu k trůnu. Všechno bylo připravené. Jediná otázka byla, jestli má první zemřít Arymilla nebo Nasin.

Noc na Caemlyn tlačila tvrdým chladem hnaným na prudkém větru. Občas se v nějakém okně v horním poschodí svítilo, svědectví, že někdo je ještě vzhůru, ale většinou byly okenice pevně zavřené a tenký srpeček měsíce nízko na obloze jen jako by zdůrazňoval temnotu. Dokonce i sníh na střechách a návěje kolem domů tam, kde nikdo nechodil, získaly šedavý odstín. Osamělý muž, zahalený od hlavy k patě v tmavém plášti, kráčející mrznoucí břečkou, reagoval stejně na oslovení Daved Hanlon i Doilan Mellar. Jméno bylo totéž co kabát a muž si kabáty převlékal, kdykoliv to bylo potřeba. Během let měl mnoho jmen i kabátů. Být po jeho, měl by nohy natažené k ohni v královském paláci, v ruce hrnek a džbánek s pálenkou na dosah a na klíně ochotnou holku, ale musel sloužit přáním jiných. Aspoň to tady v Novém Městě tolik neklouzalo. Na mrznoucím rozdupaném sněhu mohl sice uklouznout též, ale nebylo to tak nebezpečné jako na prudkých svazích Vnitřního Města. Kromě toho se mu dnes v noci tma hodila.

Když vyšel, v ulicích bylo jenom pár lidí, a jak se stmívalo, lidí ubývalo. Občas se v hlubokých stínech mihl ještě hlubší stín, ale každý, kdo si Hanlona lépe prohlédl, raději zmizel za rohem nebo se s tlumenou kletbou stáhl do uličky, kde musel projít hlubokým sněhem, jehož se přes den slunce nedotklo. Hanlon nebyl nijak rozložitý, byl jenom o málo vyšší než průměrný muž a meč i kyrys mu zakrýval plášť, ale lapkové hledali slabost či váhání, a on se pohyboval s nepochybnou sebedůvěrou a bylo zřejmé, že se nikoho nebojí. Tomu napomáhala dlouhá dýka, již držel v pravici.

Cestou si dával pozor na gardisty, ale nečekal, že by tu nějakého zahlédl. Rváči a berkové by si našli jiné místo, kdyby byli gardisté nablízku. Pochopitelně mohl poslat vlezlého gardistu pryč, jenomže nechtěl, aby ho někdo viděl a vyptával se, proč je tak daleko od paláce a bez koně. Když se na křižovatce kus před ním objevily dvě zahalené ženy, zaváhal, ale ony pokračovaly v cestě, aniž by se podívaly jeho směrem, a on si oddechl. V tuto noční dobu by se ven odvážila jen málokterá žena bez mužského doprovodu, a ačkoliv jim neviděl do tváří, byl by vsadil hrst zlata proti padavčeti, že ty dvě jsou Aes Sedai. Nebo některá z těch divných žen, které plnily palácové postele.

Z pomyšlení na tu bandu se zamračil a zasvědilo ho mezi lopatkami, jako by se otřel o kopřivy. Ať už se v paláci dělo cokoliv, měl z toho kopřivku. Ženy Mořského národa byly dost špatné, a nejen proto, že se tak svůdně kolébaly po chodbách a potom na muže vytáhly nůž. Poté co si uvědomil, že na sebe s Aes Sedai koukají jako cizí kočky v krabici, ani ho nenapadlo některou poplácat po zadku. Zvlášť proto, že Aes Sedai byly rozhodně menší kočky. A ty druhé ženské byly jistým způsobem horší. Ať už se povídalo cokoliv, Aes Sedai poznal od pohledu, a nešlo jen o vrásky. Ale některé z těch druhých dokázaly usměrňovat, a on si navíc myslel, že to dokážou všechny. Což nedávalo smysl. Mořský národ možná měl nějaký zvláštní dispens, ale co se rodinky, jak ty ženské nazývala Falion, týkalo, každý věděl, že když se tři ženy, které dokážou usměrňovat a nejsou Aes Sedai, posadí ke stejnému stolu, Aes Sedai se objeví dřív, než dopijou víno, a nakážou jim, aby se okamžitě rozešly a už nikdy spolu nemluvily. A navrch zajistí, aby se tak stalo. To bylo dáno. Ale tyhle ženské si seděly v paláci, byla jich víc než stovka, vedly soukromé porady a chodily kolem Aes Sedai, aniž by se na sebe křivě podívaly. Alespoň dodneška, a ať už se začaly chovat jako polekané slepice z jakéhokoliv důvodu, Aes Sedai byly stejně nervózní. Bylo tu příliš mnoho podivností, aby zůstal klidný. Když se Aes Sedai chovaly divně, byl čas, aby si muž hleděl zajistit bezpečí.

S kletbou se probral ze zamyšlení. V noci se muž musel mít na pozoru taky, a nedívat se na cestu mu v tom nepomohlo. Aspoň že nezpomalil, ani se nezastavil. Po pár krocích se pousmál a pohladil svou dýku. Mezi závany větru bylo ticho a v těch chvilkách zaslechl křupání bot, jež se za ním neslo od chvíle, kdy opustil palác. Na další křižovatce zabočil stejně pomalu doprava a pak se hned přitiskl zády ke zdi stáje. Vrata do stáje byla zavřená a nejspíš zevnitř zajištěná závorou, ale v ledovém vzduchu stále visel pach koní a koňské mrvy. Hostinec naproti byl také zavřený a okenicemi nepronikalo žádné světlo. Jediný zvuk kromě větru bylo vrzání houpajícího se vývěsního štítu. Ve tmě neviděl, co je na něm vyobrazeno. A nikdo také neuvidí nic nepatřičného.

Dostalo se mu varování. Ten, kdo ho sledoval, zrychlil ve snaze nepustit ho na příliš dlouhou dobu z očí, a pak opatrně vystrčil hlavu v kapuci za roh. Pochopitelně nebyl dost opatrný. Hanlon hmátl levou rukou do kapuce a stiskl mu hrdlo a zároveň ho zkušeně bodl dýkou. Zpola čekal, že pod kabátem najde kyrys či drátěnou košili, a byl na něco takového připravený, ale ocel snadno zajela pod hrudní kost. Nevěděl, proč bodná rána do tohoto místa zřejmě ochromí plíce, takže raněný nedokáže vykřiknout a utopí se ve vlastní krvi, věděl jen, že to spolehlivě funguje. Dnes v noci však neměl čas čekat. To, že v dohledu nebyli žádní gardisté, ještě neznamenalo, že to tak zůstane. Udeřil muži hlavou o kamennou zeď stáje dost tvrdě, aby mu rozbil lebku, zarazil mu dýku do těla až po jílec a cítil, jak se hrot zastavil o páteř.

Dýchal klidně – občas prostě musel někoho zabít, nebyl důvod se kvůli tomu vzrušovat – jenom mrtvolu rychle položil do sněhu u zdi, dřepl si k ní a otřel si dýku do jeho tmavého kabátu. Stáhl si plechovou rukavici, rozhlédl se na obě strany a rychle mrtvému přejel rukou přes obličej. Zašustění mu prozradilo, že to byl muž, ale nic víc. Muž, žena ani dítě pro něj neznamenali žádný rozdíl – pouze hlupáci se chovali, jako kdyby děcka neměla oči a pusu, aby řekla, co viděla – přesto si přál, aby našel knír nebo bambulovitý nos, cokoliv, co by mu osvěžilo paměť a pomohlo mu zjistit, co je mrtvý zač. Sevřel mrtvému rukáv a našel silné plátno, nijak zvlášť dobré, ale ani příliš hrubé, a šlachovitá paže mohla patřit úředníkovi, povozníkovi i komorníkovi. Zkrátka komukoliv, stejně jako kabát. Rychle mrtvému prohledal kapsy a našel dřevěný hřeben a cívku motouzu, které odhodil stranou. Na opasku se však zarazil. Visela mu tam kožená pochva, ale prázdná. Nikdo na světě by nedokázal tasit nůž poté, co si Hanlonova dýka našla jeho plíce. Člověk měl pochopitelně dobrý důvod mít v noci nůž v ruce, ale důvodem tohoto muže docela dobře mohlo být, že chtěl někoho bodnout do zad nebo mu podříznout hrdlo.

Hanlon se nad tím však nezamýšlel dlouho. Neplýtval časem na spekulace a odřízl muži měšec. Váha v dlani, než si měšec rychle nacpal do kapsy, mu prozradila, že v něm není žádné zlato a nejspíš ani jediný stříbrňák, ale s odříznutým měšcem ho bude ten, kdo ho najde, považovat za oběť lupičů. Hanlon se narovnal, natáhl si rukavici, vrátil dýku do pochvy a znovu pokračoval v cestě. Dýku si držel pod pláštěm u těla a ostražitě se rozhlížel. Uvolnil se, teprve když byl hodný kus daleko od mrtvého, a i pak jen trochu.

Většina lidí, již se o mrtvém doslechnou, uvěří příběhu o loupežné vraždě, který jim připravil, ne však ten, kdo ho poslal. Když ho muž sledoval již od paláce, znamenalo to, že ho někdo poslal, ale kdo? Hanlon si byl docela jistý, že kdyby mu některá z Atha’an Miere chtěla vrazit nůž do těla, byla by to udělala sama. A třebaže mu rodinka lezla na nervy pouhou svou přítomností, tyhle ženy se obvykle chovaly tiše a chodily po špičkách. Pravda, u lidí, kteří se naučili vyhýbat pozornosti, se dalo očekávat, že si najmou vraha, ale on s žádnou nikdy nevyměnil víc než pár slov a rozhodně se žádnou nepokusil osahávat. Aes Sedai by se to podobalo víc, ale on si byl jistý, že jejich podezření nevzbudil. Přesto by několik z nich mohlo mít vlastní důvody ho zabít. S Aes Sedai si člověk nikdy nemohl být jistý. Birgitte Trahelion byla hloupá šťabajzna, která se zřejmě opravdu považovala za osobu z pověstí, možná dokonce za skutečnou Birgitte, pokud někdy nějaká skutečná Birgitte skutečně existovala, a mohla by si myslet, že ohrožuje její postavení. Sice kroutila při chůzi zadkem v těsných spodcích jako nějaká hampejznice, ale oči měla chladné. Ta by klidně dokázala poslat někoho, aby mu podřízl krk, a ani by nemrkla. Největší starosti mu však dělala poslední možnost. Jeho skuteční pánové nebyli právě nejdůvěřivější a ne vždy důvěryhodní. A urozená paní Shiaine Avarhin, jež mu v současné době předávala rozkazy, byla právě ta osoba, která si ho zavolala do noci. Kde čirou náhodou čekal chlapík s nožem v ruce. Hanlon nevěřil na shodu náhod, ať už lidé o al’Thorovi vykládali cokoliv.

Napadlo ho otočit se a vrátit se do paláce. Měl schované nějaké zlato. Mohl by podplatit stráže u brány jako každý jiný nebo prostě nařídit, aby mu bránu otevřely a on mohl projet. Jenomže to by znamenalo celý zbytek života se ohlížet přes rameno a každý, kdo by se k němu dostal na délku paže, by mohl být najatý vrah. Což se příliš nelišilo od toho, jaký život vedl teď. Až na jistotu, že by mu dříve nebo později někdo dal jed do polévky nebo mu vrazil nůž mezi žebra. Kromě toho byla z největší pravděpodobnosti na vině ta běhna Birgitte. Nebo nějaká Aes Sedai. Nebo možná přece jen urazil některou ženu z rodinky. Přesto se vždy vyplácelo mít se na pozoru. Uvolnil prsty, jimiž svíral dýku. Život byl zrovna teď dobrý, samé pohodlí a spousta žen, na něž hodnost kapitána gardy dělala dost velký dojem či je děsila dost na to, aby mu byly po vůli, ale život na útěku byl vždycky lepší než smrt na místě.

Najít správnou ulici, natož správný dům, nebylo snadné – jedna ulička vypadala potmě jako druhá – ale on se pořádně díval a nakonec zabušil na dveře vysoké stavby, jež mohla patřit bohatému, avšak diskrétnímu kupci. Jenomže on věděl, že to tak není. Avarhinové byli bezvýznamný rod, podle některých dokonce vymřelý, přežila jen jediná dcera, a Shiaine měla peníze.

Jedno křídlo dveří se otevřelo a on si honem zaclonil oči před náhlou září. Levou rukou. Dýku svíral v pravici tak, aby ji ten ve dveřích neviděl. Zadíval se přes roztažené prsty a poznal ženu před sebou v prostých tmavých šatech komorné. Ne že by ho to uklidnilo.

„Polib nás, Falion,“ řekl a vstoupil. S chlípným úsměvem po ní natáhl levou ruku.

Žena s podlouhlým obličejem jeho ruku smetla a rázně za ním zavřela dveře. „Shiaine je zavřená s nějakým návštěvníkem v předním obývacím pokoji nahoře,“ oznámila mu klidně, „a kuchařka je ve své ložnici. Nikdo jiný v domě není. Pověs si plášť. Oznámím jí, že jsi tady, ale možná budeš muset čekat.“

Hanlon se přestal usmívat a spustil ruku. Přes bezvěkou tvář byla Falion přinejlepším pohledná, a i to by bylo přehánění, s jejím chladným pohledem a chladným chováním. Ženu jako ona by si ke šmajchlování nevybral, ale zřejmě ji potrestal jeden z Vyvolených a on byl součástí toho trestu, což věci měnilo. Do jisté míry. Povalit ženskou, která neměla na vybranou, mu nikdy nečinilo potíže, a Falion rozhodně na vybranou neměla. Její šaty komorné hovořily jasně. Sama dělala práci čtyř pěti žen, zastupovala komorné a kuchtičky, spala, když si urvala chvilku, a ponižovala se, kdykoliv se Shiaine zamračila. Ruce měla zarudlé a drsné od praní a drhnutí podlah. Bylo však pravděpodobné, že to přežije, a poslední, co Daved Hanlon chtěl, byla Aes Sedai, jež by k němu chovala osobní zášť. Alespoň ne tehdy, když by se okolnosti mohly změnit dřív, než by dostal příležitost vrazit jí do srdce nůž. Dohodnout se s ní bylo docela snadné. Zřejmě byla prakticky založená. Před ostatními ji pomuchloval pokaždé, když se mu ocitla na dosah, a když byl čas, nacpal ji do jejího pokojíku v podkroví, kde pomačkali povlečení a pak v zimě seděli na úzké posteli a vyměňovali si informace. Na její naléhání jí udělal několik modřin pro případ, že by si to Shiaine chtěla prověřit. Doufal, že si zapamatuje, že to bylo na její naléhání.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se, shodil ze sebe plášť a pověsil ho na věšák ve tvaru levharta. Od vysokého stropu předsíně se odrazil zvuk kroků. Předsíň byla dobře zařízená, s barevným štukovým vlysem a několika nástěnnými koberci na vyřezávaném deštění vyleštěném do vysokého lesku, osvětlená zlacenými kandelábry vhodnými i pro královský palác, ale nebylo tady o moc větší teplo než venku. Falion nad dýkou v jeho ruce zdvihla obočí a on ji se stísněným úsměvem vrátil do pochvy. Dokázal ji vytáhnout rychleji, než si lidé mysleli, a s mečem byl skoro stejně rychlý. „Ulice jsou v noci plné zlodějů.“ Přes zimu si sňal rukavice a nacpal si je za opasek. Jinak by to vypadalo, že se obává nebezpečí. Kdyby došlo na nejhorší, kyrys by měl stačit.

„Nevím, kde je Marillin,“ prohodila Falion přes rameno a už mířila do schodů. „Odešla odpoledne. Murellin je ve stáji s fajfkou. Až oznámím Shiaine, že jsi dorazil, můžeme si promluvit.“

Díval se, jak vystupuje do schodů, a zabručel. Murellin byl hromotluk, kterého nechtěl mít v zádech, a kdykoliv si chtěl zakouřit, musel do stáje, protože Shiaine nesnášela drsný tabák, jejž kouřil, a jelikož si k tomu obvykle bral pivo, neměl by se hned tak vrátit. Marillin mu dělala větší starosti. Byla také Aes Sedai, zjevně pod velením Shiaine stejně jako Falion nebo on, ale s ní žádnou dohodu uzavřenou neměl. Ani žádné spory, ale Aes Sedai nedůvěřoval ze zásady. Ať už byly z černého adžah nebo ne. Kam šla? A proč? To, co člověk nevěděl, ho mohlo zabít, a Marillin Gemalphin trávila příliš mnoho času děláním věcí, o nichž nic nevěděl. Pomalu docházel k závěru, že v Caemlynu se děje obecně příliš mnoho věcí, o nichž nic neví. Už bylo načase, aby se poučil, pokud chtěl žít.

Když Falion zmizela, prošel z ledové předsíně do kuchyně v zadní části domu. Místnost s holými cihlovými zdmi byla pochopitelně prázdná – kuchařka věděla, že nemá vystrkovat nos ze svého pokojíku v suterénu, když ji tam jednou poslali – a černá železná kamna a pece byly vyhaslé, ale v dlouhém kamenném krbu hořel malý ohýnek, takže v kuchyni, na rozdíl od většiny místností v domě, bylo poměrné teplo. Shiaine byla lakomá, pokud nešlo o její vlastní pohodlí. Oheň tu byl jen pro případ, že by na noc chtěla svařené víno nebo mléčný koktejl s vejcem.

Od příchodu do Caemlynu byl v tomto domě několikrát a věděl, ve kterých kredencích je koření a kde vždycky najde soudek s vínem. Víno bylo vždycky dobré. Na víně Shiaine nikdy nešetřila. Alespoň ne na víně, jež hodlala pít sama. Než se Falion vrátila, měl na stole vedle džbánu vína položenou misku s medem a nádobku se zázvorem a hřebíčkem a pohrabáč strčený v ohni. Shiaine možná řekla „přijď hned“ a myslela „hned“, ale když chtěla nechat muže čekat, mohlo se dávno rozednít, než ho přijme. Její povolání ho pokaždé připravilo o spánek, Světlo spal tu ženskou!

„Kdo je ten návštěvník?“ zeptal se.

„Jméno neřekl, aspoň ne mně,“ odvětila Falion, pootevřela dveře do chodby a zapřela je židlí. Tak sice do kuchyně potáhne, ale chtěla slyšet, kdyby ji Shiaine volala. Nebo se možná chtěla ujistit, že je nikdo nebude moci poslouchat. „Hubený muž, vysoký a tvrdý, vypadá jako voják. Asi důstojník, podle chování možná šlechtic a podle přízvuku Andořan. Vypadá inteligentně a opatrně. Šaty má prosté, i když nákladné, a žádné prsteny nebo spony.“ Zamračila se na stůl, obrátila se ke kredenci u dveří do chodby a položila si na stůl cínový pohárek. Jeho ani nenapadlo připravit dva. Už dost špatné bylo, že si musel sám ohřívat víno. Aes Sedai nebo ne, byla pořád komorná. Ona si však přisunula židli ke stolu a odstrčila kořenky, jako by čekala, že ji bude obsluhovat.

„Ale včera měla dva návštěvníky a ne tak opatrné,“ pokračovala. „Jeden přišel ráno a na manžetách měl zlaté kance Sarandů. Nejspíš si myslel, že něčeho tak malého si člověk nevšimne, pokud vůbec myslel. Byl obtloustlý, středního věku, měl žluté vlasy a na každého koukal svrchu. Pochválil víno, jako by ho překvapilo, že v domě našel slušnou odrůdu, a chtěl, aby mě Shiaine nechala zbít, že jsem mu neprokazovala dostatečnou úctu.“ I to pronášela chladným, odměřeným hlasem. Trochu žáru projevila jedině tehdy, kdy na ni Shiaine vzala řemen. Tenkrát ji slyšel výt. „Podle mého nějaký venkovan, který do Caemlynu jezdívá zřídkakdy, ale myslí si, že ví, jak se chovají urozenci. Poznáš ho podle bradavice na bradě a malé půlměsíčné jizvy u levého oka. Ten odpoledne byl malý a tmavý, s ostrým nosem a ostražitým pohledem. Neviděla jsem žádné jizvy nebo znaménka, ale na levé ruce měl prsten s hranatým granátem. Byl skoupý na slovo a dával si dobrý pozor, aby toho prozradil co nejmíň, ale měl u sebe dýku se čtyřmi měsíci rodu Marne na jílci.“

Hanlon si založil ruce na prsou, opřel se vedle krbu a udržoval bezvýraznou tvář, i když by se nejradši zamračil. Byl si jistý, že v plánu je dostat Elain na trůn, třebaže to, co mělo přijít poté, zůstávalo záhadou. Slíbili mu ji jako královnu. Nezáleželo mu na tom, jestli bude nosit korunu, až si ji vezme, nebo ne, jen by to celou věc trochu okořenilo – zkrotit tu dlouhonohou kobylu by bylo čirou radostí, i kdyby to byla holka ze vsi, zvlášť poté, co mu ta cuchta dneska skočila do řeči přede všemi těmi ženskými! – ale jednání se Sarandy a Marny ukazovalo, že Elain má zemřít bez koruny. Možná, prese všechny sliby, že si bude moci zadovádět s královnou, ho umístili tam, kde byl, aby ji mohl ve vybranou chvíli, kdy její smrt přinese Shiaine žádaný výsledek, zabít. Nebo spíš Vyvolenému, jenž dával rozkazy Shiaine. Moridin, tak se ten chlápek jmenoval, ačkoliv Hanlon to jméno slyšel poprvé až v tomto domě. To mu starosti nedělalo. Pokud měl někdo kuráž, aby si říkal Vyvolený, nebyl Hanlon tak hloupý, aby to zpochybňoval. Ale skutečnost, že je v celé záležitosti jen s dýkou, ta mu starosti dělala. Pokud dýka splní úkol, co záleží na tom, jestli se přitom zlomí? Mnohem lepší bylo být rukou na jílci než čepelí.

„Viděla jsi, že by někdo někomu platil?“ zeptal se. „Neslyšela jsi něco?“

„To bych ti byla řekla,“ opáčila stroze. „A podle naší dohody je teď s otázkami řada na mně.“

Podařilo se mu zakrýt podráždění netrpělivostí. Ta husa se pokaždé ptala na Aes Sedai v paláci nebo na rodinku nebo Mořský národ. Hloupé otázky. Kdo se přátelí s kým, kdo koho nesnáší. Kdo spolu potají mluví a kdo se komu vyhýbá. Co zaslechl. Jako by neměl na práci nic jiného než číhat na chodbách a špehovat je. Nikdy jí nelhal – byla tu příliš vysoká pravděpodobnost, že zjistí pravdu, i když tu trčela jako komorná. Nakonec byla Aes Sedai – ale bylo stále těžší přijít s něčím, co jí už neřekl, a ona umíněně trvala na tom, že jí má předávat informace, pokud chce nějaké od ní. Dnes jí ale přece jen mohl něco povědět, neboť několik Atha’an Miere odešlo a celá banda nadskakovala, jako by je někdo píchal rampouchy do zad. S tím se bude muset spokojit. On potřeboval zjistit důležité věci, ne nějaké zatracené klepy.

Než se ale stačila zeptat, otevřely se dveře ze dvora. Murellin byl velký, málem dveře vyplnil, přesto však dovnitř zavál ledový vítr a ohýnek zaprskal a vyhodil do komína jiskry. Kolohnát za sebou zavřel dveře a tvářil se, že mu není zima, ale jeho hnědý kabát vydal za dva pláště. Kromě toho nebyl jen velký jako vůl, ale také tak chytrý. Praštil na stůl s dřevěným pohárkem, zastrčil si palce za pás a naštvaně si prohlížel Hanlona. „Motáš se kolem mý ženský?“ zahučel.

Hanlon sebou trhl. Ne ze strachu z Murellina, zvlášť když byl ten mamlas na druhé straně stolu. Jeho překvapila Aes Sedai, která vyskočila a popadla džbán vína. Hodila do něj zázvor a hřebíček, přidala lžíci medu a otáčela džbánem, jako by se tak všechno smíchalo. Pak si obalila ruku sukní, vytáhla z ohně pohrabáč a strčila ho do vína, aniž by se přesvědčila, že je dost horký. Na Murellina se ani jednou nepodívala.

„Tvé ženy?“ ujišťoval se Hanlon opatrně. Druhý muž se oplzle ušklíbl.

„Skoro. Paní si řekla, že bych mohl použít to, co ty nechceš. A vůbec, s Fally se v noci zahříváme.“ Stále s úsměvem vyrazil kolem stolu, ale teď se šklebil na ženu. Výkřik z chodby ho zastavil, úsměv ho přešel.

„Falion!“ ozval se z dálky ostrý hlas Shiaine. „Přiveď Hanlona nahoru a pospěš si s tím!“ Falion praštila se džbánem na stůl, až víno vyšplíchlo, a než Shiaine domluvila, už byla ze dveří. Když druhá žena promluvila, Falion vyskočila.

Hanlon vyskočil také, byť z jiného důvodu. Dohonil ji na schodech a popadl ji za ruku. Rychle se ujistil, že dveře do kuchyně jsou zavřené. Murellinovi možná byla příliš velká zima. Přesto mluvil potichu. „Co to má znamenat?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla příkře. „Nemáš něco, co by ho uspalo? Něco, co bych mu mohla dát do piva nebo do vína? Vypije cokoliv, ať to chutná sebehůř.“

„Jestli si Shiaine myslí, že neposlouchám rozkazy, tak do toho mi, zatraceně, něco je, a ty bys to tak měla vidět taky, jestli ti to aspoň trochu myslí.“

Falion se na něj svrchu podívala, studená jako ryba. „Tohle s tebou nemá nic společného. Co se Shiaine týče, pořád patřím tobě, když jsi tady. Víš, jisté věci se změnily.“ Najednou ho za zápěstí popadlo cosi neviditelného a odtrhlo mu to ruku z jejího rukávu. Něco jiného mu stisklo hrdlo, až nemohl dýchat. Levou rukou se marně snažil nahmátnout dýku. Její tón zůstával chladný. „Myslela jsem, že by se podle toho měly změnit i další věci, ale Shiaine neuvažuje logicky. Tvrdí, že až bude veliký pán Moridin chtít, aby byl můj trest menší, řekne to. Moridin mě jí dal. Murellin je její způsob, jak si zajistit, že to pochopím. Je to její způsob, jak si zajistit, abych věděla, že jsem její pes, dokud neřekne jinak.“ Náhle se zhluboka nadechla a tlak na Hanlonově zápěstí a hrdle polevil. Vzduch nikdy nebyl tak příjemný. „Dokážeš sehnat, o co žádám?“ zeptala se tak klidně, jako by se ho právě nepokoušela zabít s pomocí jediné síly. Už jenom z pomyšlení, že se ho to dotýkalo, mu naskakovala husí kůže.

„Dokážu…“ zachraptěl a musel polknout a rozmasírovat si krk. Měl pocit, jako by se mu kolem něj stáhla katova oprátka. „Můžu ti sehnat něco, co ho uspí nadobro.“ Jakmile to bude bezpečné, rozpáře ji jako husu.

Opovržlivě frkla. „Mě by Shiaine podezírala první, a to bych si stejně dobře mohla podříznout zápěstí, jako namítat něco proti tomu, co se rozhodne udělat. Postačí, když prospí celou noc. Přemýšlení nech na mně, to bude nejlepší pro oba.“ Položila ruku na sloupek balustrády a otočila se. „Pojď. Když řekne hned, myslí tím hned.“ Škoda že ji nemohl pověsit jako husu, když čeká na nůž.

Vydal se za ní a dupot jeho kroků se rozléhal po celé předsíni. Náhle si uvědomil, že neslyšel odcházet návštěvníka Shiaine. Pokud nebyl v domě nějaký tajný východ, o němž nic nevěděl, byly tu pouze přední dveře, dveře v kuchyni a další vzadu, kam se dalo jít pouze přes kuchyň. Zřejmě se s tím vojákem tedy setká. Možná to mělo být překvapení. Potají si uvolnil dýku v pochvě.

Podle očekávání v předním obývacím pokoji jasně plápolal oheň v širokém krbu z modře žilkovaného mramoru. Ta místnost by stála za vyloupení. Na stolcích stála spousta váz z porcelánu Mořského národa a nástěnné koberce i běhouny by také vynesly slušnou sumičku. Akorát jeden z koberců byl znehodnocený. Hromádku ležící na něm uprostřed místnosti zakrývala pokrývka, a jestli dotyčný koberec neušpinil svou krví, tak byl Hanlon ochotný sníst boty, které zpod pokrývky vyčnívaly.

Shiaine seděla ve vyřezávaném křesle. Byla to velice hezká žena, v modrém hedvábí se zlatým krumplováním, zdobeném pásem z tkaného zlata a těžkým zlatým náhrdelníkem kolem hubeného krku. Lesklé hnědé vlasy jí i v krajkové síťce spadaly pod ramena. Na první pohled vypadala křehce, ale na její tváři bylo cosi prohnaného a úsměv jí nikdy nedostoupil až k velkým hnědým očím.

Šátkem s krajkovým lemem otírala malou dýku s ohnivým opálem na jílci. „Běž říct Murellinovi, že pro něho budu mít… ranec… na uklizení, Falion,“ pronesla klidně.

Falion zachovávala tvář hladkou jako leštěný mramor, ale při pukrleti se málem přikrčila, než odběhla z místnosti.

Hanlon došel k hromádce a zvedl roh pokrývky. Přitom koutkem oka sledoval ženu a její dýku. Mrtvý měl otevřené modré oči v obličeji, který zaživa mohl být poměrně tvrdý. Po smrti poněkud změkl. Očividně nebyl ani tak opatrný, ani tak inteligentní, jak si Falion myslela. Hanlon pustil pokrývku a narovnal se. „Řekl něco, co se ti nelíbilo, má paní?“ optal se mírně. „Kdo to byl?“

„Řekl pár věcí, které se mi nelíbily.“ Zvedla dýku a prohlédla si čepel, aby se ujistila, že je čistá, než ji vrátila do zlacené pochvy u pasu. „Pověz mi, je Elainino dítě tvoje?“

„Nevím, kdo toho spratka zplodil,“ odpověděl suše. „Proč, má paní? Myslíš, že začínám měknout? Poslední couru, co tvrdila, že jsem jí udělal parchanta, jsem nacpal po hlavě do studny, aby vychladla, a nechal ji tam.“ Na podnose na stolku stál stříbrný džbán na víno s dlouhým hrdlem a dva stříbrem vykládané poháry. „Je to bezpečné?“ otázal se a nahlédl do pohárů. V obou bylo na dně trochu vína, ale špetka něčeho nezdravého, přihozená do vína, mohla z mrtvého udělat snadnou kořist.

„Catrelle Mosenainová, dcera obchodníka se železným zbožím z Maerone,“ poznamenala žena klidně, jako kdyby to věděl každý, a on sebou málem překvapeně trhl. „Rozbil jsi jí hlavu kamenem, než jsi ji nacpal do té studny a nepochybně ji tak zachránil před utopením.“ Odkud věděla jméno té běhny, natož to s kamenem? On sám si její jméno nepamatoval. „Velice pochybuji, že bys začínal měknout, ale hrozně nerada bych si myslela, že se líbáš s urozenou paní Elain, aniž bys mi o tom pověděl. To by se mi opravdu nelíbilo.“

Náhle se zamračila na zakrvácený šátek v ruce, půvabně vstala, došla ke krbu a šátek hodila do plamenů. Stála před ohněm, aby se ohřála, a na Hanlona se ani nepodívala. „Můžeš zařídit, aby několik těch Seanchanek uteklo? Nejlepší by bylo, kdyby mezi nimi byly i ty zvané sul’dam, i ty takzvané damane.“ Cizí slova jí dělala trochu potíže. „Ale jestli nezvládneš obojí, pár těch sul’dam bude stačit. Ony osvobodí další.“

„Možná.“ Krev a zatracenej popel, přeskakovala od jedné věci ke druhé hůř než Falion. „Nebude to snadné, má paní. Všechny přísně hlídají.“

„Neptala jsem se, jestli to bude snadné,“ pronesla s pohledem upřeným do plamenů. „Můžeš přesunout stráže od skladů s potravinami? Potěšilo by mě, kdyby jich několik opravdu shořelo. Už mě nebaví, jak se to pokaždé nevyvede.“

„To nemůžu,“ přiznal. „Leda bys chtěla, abych se pak okamžitě začal skrývat. Schovávají si rozkazy, že by se divil i Cairhieňan. A stejně by to nebylo k ničemu, ne, když těma zatracenýma průchodama přivážejí každý zatracený den další vozy.“ Pravdou bylo, že to ho nemrzelo. Z používaných prostředků se mu obracel žaludek, ale rozhodně ho to nemrzelo. Sice čekal, že palác bude poslední místo v Caemlynu, kam by dorazil hlad, jenže už zažil obléhání na obou stranách a nehodlal si ještě někdy vařit polévku z vlastních holínek. Shiaine však chtěla požáry.

„Další odpověď, o niž jsem se neprosila.“ Zavrtěla hlavou a stále hleděla do ohně, ne na něj. „Ale s tím by se možná dalo něco udělat. Jak blízko jsi tomu, abys skutečně… získal Elaininu náklonnost?“

„Blíž než v den, kdy jsem dorazil do paláce,“ zavrčel a mračil se na ni. Snažil se neurazit Vyvolené, kteří ji postavili nad něj, ale rozhodně ho pořádně rozčilovala, mrcha jedna. Ten hubený krček by jí dokázal zlomit jako suchou větvičku! Aby se něčím zabavil, nalil si víno do jednoho z pohárů a podržel ho v ruce, třebaže nehodlal pít. To, že v místnosti už byl jeden mrtvý, v žádném případě neznamenalo, že Shiaine nehodlá skončit se dvěma. „Ale musím na to jít pomalu. Ji přece nemůžu zatlačit do rohu a pošimrat ji pod sukní.“

„To asi ne,“ připustila Shiaine tlumeným hlasem. „Ona není ten typ, na jaký jsi zvyklý.“ Směje se mu snad? Baví se na jeho účet? Měl co dělat, aby neodhodil pohár a tu čubku s liščím ksichtem neuškrtil rovnou.

Náhle se otočila a on zamrkal, když nedbale strkala dýku do pochvy. Vůbec ji neviděl, jak tu zatracenou věc vytahuje! Bezmyšlenkovitě se napil vína a málem se začal dávit, když si uvědomil, co udělal.

„Jak by se ti líbilo, kdyby Caemlyn vydrancovali?“ zeptala se.

„Hodně, pokud bych měl v zádech dobrý oddíl a volnou cestu k bráně.“ Víno muselo být v pořádku. Dva poháry znamenaly, že pila také, a pokud si náhodou vzal pohár mrtvého, nemohlo v něm zůstat dost jedu ani na otrávení myši. „Tohle chceš? Já se řídím rozkazy jako každý.“ Tedy v případě, že měl naději přežít nebo když pocházely od Vyvolených. Za neuposlechnutí Vyvoleného by klidně mohl zemřít. „Ale občas pomůže, když víš víc než jenom ‚běž tam a udělej tohle’. Kdybys mi řekla, o co ti tady v Caemlynu jde, mohl bych ti pomoct toho dosáhnout rychleji.“

„Ovšem.“ V úsměvu předvedla zuby a oči měla stejně bezvýrazné jako hnědé kamínky. „Ale nejdřív mi řekni, proč máš na rukavici krev.“

Hanlon její úsměv opětoval. „Jeden berka měl smůlu, má paní.“ Možná toho muže poslala a možná ne, ale on přidal její krk na seznam těch, jež hodlal podříznout. A klidně by na něj mohl přihodit i Marillin Gemalphin. Nakonec, pokud přežije jen jeden, bude taky jediný, kdo by mohl vykládat, co se stalo.