Křižovatka soumraku

18 Klábosení se Siuan

Když Egwain vyšla ze stanu, Daišara už odvedli, ale sedmipruhá štola, již měla pověšenou kolem krku, fungovala při procházení davem lépe než tvář Aes Sedai. Postupovala s vlnou pukrlat a občasných úklon od strážce či řemeslníka, jenž přišel za sestrami za prací. Některé novicky vykvíkly, když zahlédly amyrlininu štolu, a celé rodiny chvatně ustupovaly z chodníků a předváděly hluboká pukrlata v bahně uprostřed ulice. Od chvíle, kdy musela nařídit trest pro několik žen z Dvouříčí, se mezi novickami roznesla zpráva, že amyrlin je tvrdá jako Sereille Bagand a že je lepší nerozhněvat si ji, protože se dokáže řádně navztekat. Ne že by většina z nich znala dost historie, aby věděla, kdo byla Sereille doopravdy, ale její jméno bylo symbolem železné přísnosti ve Věži už sto let a přijaté už zajistily, aby mladší novicky takové útržky zaslechly. Egwain byla ráda, že jí tvář zakrývá kapuce. Když jí z cesty uskočila už desátá rodina, pomalu skřípala zuby tak silně, až by pohled na její obličej navždy upevnil představu, že hryže železo a plive hřebíky. Měla příšerný pocit, že za pár set let budou přijaté používat její jméno ke strašení mladších novicek, jako dnes používají Sereille. Samozřejmě tu byla nejdřív ta maličkost se zabezpečením Bílé věže. Malé problémy budou muset počkat. Napadlo ji, že by dokázala plivat hřebíky i bez železa.

Davy v blízkosti amyrlininy pracovny, což byl přes vznešené jméno jen špičatý stan se záplatovanými hnědými stěnami, prořídly. Jako sněmovně, i tomuto místu se všichni vyhýbali, pokud sem nebyli povoláni. Do sněmovny či amyrlininy pracovny nebyl nikdo jen tak zván. I nejnevinnější pozvání bylo povoláním, což měnilo prostý stan v útočiště. Egwain vstoupila a s úlevou si shodila plášť. Dvě ohřívadla stan báječně vyhřála a kouřilo se z nich jen nepatrně. Ze sušených bylin nasypaných na řeřavé uhlíky stoupala sladká vůně.

„Podle toho, jak se ty hloupé holky chovají, by sis myslela, že jsem –“ začala vrčet a prudce se odmlčela.

Nijak ji nepřekvapilo, že u psacího stolu stojí Siuan v šatech z prostého modrého sukna, dobře střižených, ale jednoduchých, a k hrudi si tiskne široké pouzdro na nástroje. Většina sester, stejně jako Delana, zřejmě stále věřila, že Egwain učí protokolu a běhá jí s posílkami a obojí jí jde na nervy, ale ona tu byla vždy časně po ránu, což očividně všem zatím unikalo. Siuan byla amyrlin, která hryzala železo, i když tomu nevěřil nikdo, kdo ji znal teď. Novicky si na ni ukazovaly stejně často jako na Leanu, ale s pochybami, je-li to opravdu ta, jak tvrdily sestry. Byla hezká, ale žádná krasavice, a vypadala ještě mladší než Leana, jen o pár let starší než Egwain. Bez šátku s modrými třásněmi přes ramena ji mohli pokládat za přijatou novicku. Proto nikdy nechodila bez šátku, aby se vyhnula trapným omylům. Její oči se však nezměnily o nic víc než její povaha, byly to ledové modré nebozezy upřené na ženu, jejíž přítomnost byla překvapivá.

Halima byla jistě vítaná, přesto Egwain nečekala, že ji uvidí nataženou na poduškách jasných barev, naskládaných u stěny stanu, s hlavou podepřenou rukou. Kde byla Siuan hezká, ten druh mladé ženy – alespoň zdánlivě mladé – na jakou se lidé usmívali, Halima byla omračující. Měla dokonalý obličej s velkýma zelenýma očima a pevné, plné poprsí, nad nímž se muži zalykali a ženy se mračily. Ne že by se Egwain mračila či věřila povídačkám, jež roznášely ženy žárlící na to, jak Halima přitahuje muže. Nakonec přece nemohla za to, jak vypadá. Ale i její místo Delaniny tajemnice bylo ze strany šedé sestry očividně dobrým skutkem – jako nevzdělaná venkovanka vytvářela Halima její dopisy neobratně jako dítě – a Delana ji obvykle zaměstnávala po celý den nějakou vymyšlenou činností. Zřídkakdy se objevovala před odchodem na lože, a to jen když se doslechla, že Egwain zase bolí hlava. Nisao s tím nedokázala nic udělat, ani když použila nový druh léčení, ale Haliminy masáže působily přímo zázračně i na bolesti, z nichž Egwain brečela.

„Řekla jsem jí, že dnes dopoledne nebudeš mít čas na návštěvy, matko,“ pronesla Siuan ostře, a když volnou rukou vzala Egwain plášť, zlobně se na ženu na poduškách zamračila, „ale jako kdybych mluvila do dubu.“ Pověsila plášť na dřevěný věšák a opovržlivě zafrkala. „Možná kdybych nosila spodky a knír, věnovala by mi pozornost.“ Siuan zřejmě věřila všem těm klepům o Haliminých údajných loveckých výpravách mezi pohlednějšími řemeslníky a vojáky.

Halima se svou pověstí kupodivu docela bavila. Zasmála se hrdelním smíchem a protáhla se jako kočka. Měla nešťastnou zálibu v živůtcích s hlubokým výstřihem, což bylo v tomto počasí neuvěřitelné, a ze svého modře prostřihávaného zeleného hedvábí málem vypadla. Hedvábí nebylo u tajemnic příliš obvyklé, ale Delana buď dělala hodně dobré skutky, nebo byla Halimě vskutku zavázaná.

„Dnes ráno vypadáš ustaraně, matko,“ zahuhlala zelenooká žena, „vyjela sis na projížďku tak brzy a přitom ses snažila, abys mě nevzbudila. Napadlo mě, že by sis chtěla promluvit. Kdybys o svých starostech víc mluvila, nebolela by tě tolik hlava.“ Podívala se na Siuan, jež na ni opovržlivě koukala, a znovu se chraptivě zasmála. „A víš, že já od tebe nic nechci, na rozdíl od jiných.“ Siuan znovu zafrkala a schválně šla položit pouzdro na psací stůl, přesně mezi kamenný kalamář a nádobku s pískem. Dokonce si chvíli pohrávala s brky.

Egwain se podařilo nevzdychnout. Stěží. Halima nechtěla nic jiného než pryčnu v Egwainině stanu, aby mohla být po ruce, když Egwain začne bolet hlava, a spaní tam jí muselo ztěžovat službu Delaně. Kromě toho se Egwain líbily její zemité, přímočaré způsoby. Při řeči s Halimou bylo snadné na chvíli zapomenout, že je amyrlin. Dokonce ani se Siuan se nemohla takhle uvolnit. Příliš tvrdě bojovala o to, aby ji uznaly jako Aes Sedai a jako amyrlin, a tohle uznání bylo stále mlhavé. Každé uklouznutí usnadňovalo další a další, až by se nakonec vrátila k tomu, že by ji považovaly za hrající si holčičku. Proto byla Halima pokladem, jehož si velice cenila, i když odhlédla od jejích obratných prstů, utišujících bolesti hlavy. Avšak k jejímu rozhořčení zřejmě všechny ženy v táboře sdílely názor Siuan, jen Delana byla možná výjimkou. Šedá působila příliš prudérně, aby zaměstnávala povětrnou ženskou, ať už jí dlužila cokoliv. V každém případě teď nebylo důležité, jestli se ta žena honí za mužskými, dokonce ani to, jestli je přímo loví.

„Obávám se, že máme práci, Halimo,“ řekla a stáhla si rukavičky. Horu práce, jako skoro každý den. Na stole pochopitelně ještě nebyla hlášení od Sheriam, ale ona je brzy pošle spolu s několika peticemi, o nichž si bude myslet, že si zaslouží Egwaininu pozornost. Bude jich jen několik. Tak deset dvanáct žádostí o nápravu křivd, a od Egwain se bude čekat, že každou posoudí jako amyrlin. To se nedalo bez řádného prostudování celé záležitosti a kladení otázek, nemohla to udělat jen tak od stolu. „Snad by ses se mnou mohla navečeřet.“ Pokud skončí včas, aby se mohla najíst pořádně, a nejen si něco dát přímo v pracovně. Už se blížilo poledne. „Pak si můžeme promluvit.“

Halima se najednou posadila, v očích se jí blýskalo a plné rty měla stisknuté, ale okamžitě se přestala mračit. V očích jí to však dál doutnalo. Kdyby byla kočka, tak by se nahrbila a ocas by měla zježený jako štětku na láhve. Půvabně se zvedla a uhladila si sukně na bocích. „Dobrá tedy. Jestli si jsi jistá, že nechceš, abych zůstala.“

S pozoruhodným načasováním pocítila Egwain tupou bolest za očima, což byla až příliš známá předzvěst oslepující bolesti hlavy, ale stejně jen zavrtěla hlavou a zopakovala, že má práci. Halima ještě chvíli váhala, znovu stiskla rty a ruce zaťala v pěst, ale potom strhla z věšáku kožišinou podšitý hedvábný plášť a vyrazila ven, aniž by se obtěžovala přehodit si kus oděvu přes ramena. Mohla by si tak uhnat nastuzení.

„Ta její vzteklá povaha ji dřív nebo později dostane do potíží,“ zabručela Siuan. Mračíc se za Halimou si upravila šátek na ramenou. „Ta ženská si kolem tebe dává pozor, ale když u toho nejsi, má pěkně proříznutou pusu. Prý dokonce ječela na Delanu. Kdo kdy slyšel, aby tajemnice křičela na zaměstnavatelku a navíc na sestru? Na přísedící? Nechápu, proč ji Delana snáší.“

„To je přece Delanina věc.“ Pochybovat o tom, co dělá jiná sestra, bylo stejně zakázané jako plést se jí do toho. Byl to jen zvyk, ne zákon, ale některé zvyky byly silné jako zákon. Tohle přece nemusela připomínat právě Siuan.

Egwain si přetřela spánky a opatrně se posadila na židli za psacím stolem, jenomže ta se stejně zakymácela. Byla skládací, aby se vešla na vůz, a nohy se jí skládaly i tehdy, když neměly, a žádný tesař ji nedokázal spravit ani na několikátý pokus. Stůl byl rovněž skládací, ale přece jenom víc vydržel. Egwain si přála, aby byla využila příležitosti a obstarala si v Murandy novou židli, ale musely nakoupit tolik věcí a neměly dost peněz a ona už židli měla. Aspoň získala dva kandelábry a stolní lampu, vše z obyčejného, načerveno natřeného železa, ale s dobrými zrcadly bez bublinek. Slušné osvětlení sice nezmírnilo bolesti hlavy, ale bylo to lepší než pokoušet se číst ve světle lojovic a lucerny.

Pokud si Siuan všimla, že ji Egwain napomenula, nijak ji to nezpomalilo. „Je toho víc. Jednou nebo dvakrát jsem měla dojem, že se mě chystá uhodit. Asi měla dost rozumu, aby to neudělala, ale ne každý je Aes Sedai. Jsem přesvědčená, že se jí nějak podařilo zlomit ruku jednomu koláři. Tvrdí, že upadl, jenomže mně se zdá, že lhal, pořád uhýbal pohledem a cukal rty. Nechtěl přiznat, že mu ženská ohnula ruku dozadu.“

„Vzdej to, Siuan,“ řekla Egwain unaveně. „Nejspíš si na ni dovoloval.“ Musel. Neuměla si představit, že by Halima dokázala muži zlomit ruku. Ať by ji člověk popsal jakkoliv, svalnatá by to určitě nebylo.

Místo toho, aby otevřela pouzdro, které jí Siuan položila na stůl, položila ruce vedle něj, aby si netiskla hlavu. Možná že bolest zmizí, když ji bude ignorovat. Kromě toho měla pro změnu informace pro Siuan. „Některé přísedící zřejmě mluví o vyjednávání s Elaidou,“ začala.

Siuan se usadila na jedné ze dvou rozviklaných trojnožek před stolem a pozorně poslouchala až do konce, jen prsty si mimoděk zlehka uhlazovala sukně. Pak zaťala ruce v pěst a zavrčela několik nadávek, které byly sžíravé dokonce i na ni, počínaje přáním, aby se celá ta banda udávila týden starými rybími vnitřnostmi, a pak to bylo ještě horší. Od napohled mladé a hezké ženy to působilo příšerně.

„Asi je dobře, že jsi to nechala být,“ připustila, když skončila s invektivami. „Když to teď začalo, řeči se budou šířit stejně, a takhle na tom můžeš jenom získat. Beonin by mě asi neměla překvapovat. Je ctižádostivá, ale já si vždycky myslela, že by letěla zpátky k Elaidě, kdyby jí Sheriam a ostatní nenarovnaly páteř.“ Při řeči zrychlovala a upírala oči na Egwain, jako by chtěla svým slovům dodat váhu. „Byla bych ráda, kdyby mě překvapila Varilin a ostatní, matko. Nepočítáme-li modré, uprchlo z Věže po tom Elaidině převratu,“ lehce zkřivila rty, „šest přísedících z pěti adžah a my tu máme jednu z každého z těch pěti. Včera v noci jsem byla v Tel’aran’rhiodu, ve Věži –“

„Doufám, že jsi byla opatrná,“ napomenula ji ostře Egwain. Občas to vypadalo, že Siuan význam toho slova ani nezná. Na těch několik snových ter’angrialů, jež vlastnily, čekaly zástupy netrpělivě funících sester, většinou hodlajících navštívit Věž, a i když Siuan neměla přímo zakázáno takový ter’angrial používat, rozhodně to neměla dovoleno. Mohla žádat věčně, aniž by jí sněmovna poskytla jedinou noc. Kromě sester, jež dávaly Siuan za vinu rozbití Věže – kvůli tomu nebyla přijata zpět tak vřele jako Leana, ani ji nikdo nerozmazloval – si příliš mnoho Aes Sedai pamatovalo, jak drsná byla učitelka, když patřila k těm několika málo, jež věděly, jak se snovými ter’angrialy zacházet. Siuan nesnášela hloupost a při prvních několika návštěvách v Tel’aran’rhiodu se hloupě chovala každá, takže pokud teď chtěla navštívit svět snů, musela si nástroj půjčovat, když byla řada na Leaně, a pokud by ji tam zahlédla jiná sestra, mohla dostat přímý zákaz. Nebo něco horšího, začala by honba za tou, která jí ter’angrial půjčila, což by mohlo skončit odhalením Leany.

„V Tel’aran’rhiodu“ podotkla Siuan s odmítavým gestem „jsem jiná žena v jiných šatech pokaždé, když zahnu za roh.“ To bylo dobře, i když to spíš vypovídalo o nedostatku sebeovládání než o záměru. Siuan občas věřila, že má větší schopnosti, než jakými ve skutečnosti oplývala. „Chci říct, že jsem včera v noci viděla částečný seznam přísedících a podařilo se mi přečíst většinu jmen ještě dřív, než se změnil v zápis o víně.“ To se v Tel’aran’rhiodu dělo neustále, nic tu nezůstávalo stejné delší dobu, pokud to nebyl odraz něčeho trvalého v bdělém světě. „Andaya Forae byla pozvednuta za šedé, Rina Hafden za zelené a Juilaine Madome za hnědé. Žádná nenosí šátek déle než sedmdesát let. Elaida má stejný problém, matko.“

„Chápu,“ řekla Egwain. Uvědomila si, že si zase masíruje spánky. Bolest zesílila a bude to pokračovat. Vždy tomu tak bylo. Do večera bude litovat, že Halimu poslala pryč. Rázně dala ruce dolů a posunula kožené pouzdro před sebou o kousek doleva a zase ho vrátila zpátky. „A co ostatní? Musely nahradit šest přísedících.“

„Ferane Neheran byla pozvednuta za bílé,“ připustila Siuan –, „a Suana Dragand za žluté. Ty už obě ve sněmovně seděly. Seznam byl jen částečný a já si ho nepřečetla celý.“ Narovnala se a tvrdohlavě vystrčila bradu. „Jedna nebo dvě pozvednuté předčasně by bylo dost neobvyklé – stává se to, jenomže ne často – a tohle už je jedenáct – možná dvanáct, jedenáct určitě – u nás a ve Věži. Já na tak velké shody okolností prostě nevěřím. Když všichni obchodníci s rybami nakupují za stejnou cenu, můžeš se vsadit, že večer všichni popíjeli ve stejné hospodě.“

„Mě už přesvědčovat nemusíš, Siuan.“ S povzdechem se narovnala a automaticky zachytila nohy židle, které se začaly skládat pokaždé, když to udělala. Očividně se dělo něco divného, ale co to znamenalo? A kdo by mohl ovlivnit výběr přísedících ve všech adžah? Tedy ve všech adžah kromě modrého. To si zvolilo jednu novou přísedící, ale Moria byla Aes Sedai dobře přes sto let. A možná že nebylo ovlivněno ani červené. Nikdo nevěděl, jaké změny, pokud nějaké, proběhly mezi červenými přísedícími. Mohlo za tím být černé adžah, jenže co by tím získalo, pokud všechny ty příliš mladé přísedící nebyly černé? To bylo v každém případě vysoce nepravděpodobné. Pokud by mělo černé adžah tak velký vliv, celá sněmovna už by dávno patřila k temným druhům. A pokud tu byl nějaký vzor a ne shoda náhod, pak ve středu celé věci musel někdo být. Už jenom z přemýšlení o tom, co je možné a co ne, třeštění hlavy zesílilo.

„Jestli se nakonec ukáže, že je to shoda náhod, Siuan, budeš litovat, že tě kdy napadlo vidět v tom záhadu.“ Nucené se usmála, aby to neznělo jedovatě. Amyrlin si musela dávat pozor na to, co říká. „Když jsi mě teď přesvědčila, že tu je záhada, chci, abys ji rozřešila. Kdo je za to zodpovědný a o co mu jde? Dokud se nedozvíme tohle, nevíme vlastně nic.“

„To je všechno, co po mně chceš?“ opáčila Siuan suše. „Před večeří, nebo stačí až po ní?“

„Po ní bude asi muset stačit,“ štěkla Egwain a zhluboka se nadechla, jak se druhá žena zatvářila zahanbeně. Nemělo smysl si vybíjet bolest hlavy na Siuan. Slovo amyrlin mělo váhu a občas i následky. Nesměla na to zapomínat. „Ale budu muset počkat, až se ti to podaří,“ dodala mírněji. „Vím, že to uděláš tak rychle, jak to jen půjde.“

I když byla Siuan rozezlená, zřejmě chápala, že Egwain nevybuchla jen kvůli její jízlivosti. Přes svůj mladistvý vzhled za sebou měla léta cviku ve čtení výrazů. „Mám jít pro Halimu?“ zeptala se a začala se zvedat. To, že jméno vyslovila bez jedovatosti, ukazovalo, jak vážné si dělá starosti. „Tohle bude chvíli trvat.“

„Kdybych se poddala každému hlavybolu, nikdy bych nic neudělala,“ řekla Egwain a otevřela pouzdro. „Tak co pro mne máš dneska?“ Držela ruce na papírech, aby si přestala masírovat hlavu. Jedním ze Siuaniných úkolů každé ráno bylo zjistit, o jaké zprávy svých špehů jsou adžah ochotná se s Egwain podělit, případně co jim sdělily jednotlivé sestry. Byl to zvláštní proces prosévání, ale přesto poskytoval celkem slušný obrázek světa, když se to přidalo k tomu, co zjistila sama Siuan. Podařilo se jí udržet své agenty, jež měla jako amyrlin, prostě tak, že odmítla komukoliv sdělit, kdo to je, i přes veškeré úsilí sněmovny, a nakonec nemohl nikdo popírat, že ti špehové nejsou amyrlin a že by se měli hlásit přímo Egwain. Sice kvůli tomu některé přísedící pořád reptaly, ale nikdo to nemohl popřít.

Jako obvykle nepocházelo první hlášení od adžah ani od Siuan, nýbrž od Leany, a bylo zapsáno na tenkém papíře elegantním rozevlátým rukopisem. Egwain nevěděla přesně proč, avšak nikdo nemohl pochybovat o tom, že to, co napsala Leana, psala žena. Egwain každou stránku podržela po přečtení u plamene, nechala papír dohořet skoro až k prstům a popel rozemnula. Rozhodně by jí a Leaně neprospělo, kdyby se na veřejnosti chovaly jako cizinky, a pak nechaly jedno z jejích hlášení padnout do nepravých rukou. Jen málokterá sestra věděla, že Leana má špehy v samotném Tar Valonu. Možná byla jediná sestra, která je tam měla. Bylo lidskou chybou pozorně sledovat, co se děje na ulici, a nevšimnout si toho, co leží přímo pod nohama, a Světlo ví, že Aes Sedai měly tolik chyb jako každý jiný. Naneštěstí neměla Leana nic moc nového k hlášení.

Její lidé ve městě si stěžovali na špinavé ulice, které byly potmě stále nebezpečnější, a ve dne to prý bylo jenom o málo lepší. Kdysi byl zločin v Tar Valonu téměř neznámým pojmem, jenže věžová garda nyní opustila ulice a hlídkovala místo toho v přístavech a mostních městečkách. Kromě vybírání poplatků a nákup zásob, což se obojí dalo přes prostředníky, se Bílá věž před městem zřejmě úplně uzavřela. Velká brána, kudy do Věže vstupovala veřejnost, zůstávala zavřená na závoru, a od začátku obléhání ve městě nikdo nepotkal jedinou sestru, pokud ne dřív. Vše potvrzovalo to, co Leana hlásila dříve. Ale nad poslední stránkou zvedla Egwain obočí. V ulicích se povídalo, že Gareth Bryne našel tajnou cestu do města a každou chvíli se objeví za hradbami s vojskem.

„Leana by řekla, kdyby někdo jenom vydechl něco, co by vypadalo na průchody,“ vyhrkla Siuan rychle, když uviděla Egwainin výraz. Pochopitelně všechna hlášení už přečetla a věděla, co Egwain vidí na stránce, kterou držela v ruce. Poposedla si na stoličce a málem upadla, nevšímala si však toho a vůbec jí to nezpomalilo. „A můžeš si být jistá, že Gareth si nenechal nic takového vyklouznout,“ pokračovala a snažila se narovnat. „Žádný z jeho vojáků by nebyl tak hloupý, aby zběhl do města, ale Gareth sám ví, kdy má držet pusu zavřenou. Prostě jen má pověst, že dokáže zaútočit tam, kde by vůbec neměl být. Dokázal nemožné tolikrát, že to od něj lidé čekají. To je všechno.“

Egwain se potají pousmála, když přidržela papír se jménem urozeného pána Garetha u plamene a dívala se, jak se kroutí a černá. Před pár měsíci by Siuan měla na adresu toho muže místo chvály jen jedovaté poznámky. Byl by to „zatracený Gareth Bryne“, ne Gareth. Nemohla se vyvléknout z toho, že mu prala prádlo a leštila holínky, ale Egwain ji při těch vzácných příležitostech, kdy přišel do tábora Aes Sedai, viděla, jak na něj civí. Civěla na něj a pak utekla, pokud se jen podíval jejím směrem. Siuan! Utekla! Siuan byla Aes Sedai déle než dvacet let a amyrlin deset, ale neměla o nic větší potuchy o tom, jak zvládnout to, že se zamilovala, než kachna o stříhání ovcí.

Egwain rozemnula popel a oprášila si ruce. Úsměv ji přešel. Nemohla o tom se Siuan mluvit. Sama byla také zamilovaná, ale ani nevěděla, kde ve světě Gawyn je, ani co by udělala, kdyby to zjistila. Jeho povinnost vázala k Andoru a ji k Věži. A jediný způsob, jak tuto propast přemostit, by mohl mít za následek jeho smrt. Lepší bude nechat hojit, zapomenout na něj. Což bylo stejně snadné jako zapomenout vlastní jméno. A spojí se s ním. To věděla. Pochopitelně se nemohla s mužem spojit, aniž by věděla, kde je, aniž by ho dostala do rukou, takže všechno se vracelo kruhem. Muži byli… svízel!

Přitiskla si prsty na spánky – nijak to tepající bolest nezmenšilo – a zapudila myšlenky na Gawyna. Pokud to jen šlo. Myslela si, že ví, jaké to je mít strážce. Pořád měla něco z Gawyna v hlavě. A do vědomí jí to pronikalo v těch nejnevhodnějších chvílích. Přinutila se soustředit na práci a zvedla další papír.

Podle špehů zmizela většina světa. Ze zemí, které měli v držení Seanchané, přicházelo málo zpráv a ty se dělily mezi fantaskní popisy seanchanských zvířat, které měly dokázat, že používají zplozence Stínu, děsivé příběhy o tom, jak zkoušejí ženy, aby zjistili, jestli je mají uvázat jako damane, a skličující vyprávění o… kapitulaci. Seanchané zřejmě nebyli o nich horší vládci než většina ostatních a lepší než někteří – pokud člověk nebyl žena, jež dokáže usměrňovat – a až příliš mnoho lidí se zjevně vzdalo veškerých myšlenek na odpor, jakmile začalo být jasné, že je Seanchané nechají žít v klidu dál. Z Arad Domanu také přicházely jen drby, což připouštěly i sestry, které psaly hlášení, ale několik jich přihodily, jen aby ukázaly, v jakém stavu země je. Král Alsalam byl mrtev. Ne, začal usměrňovat a zešílel. Rodei Ituralde, hlavní kapitán, byl také mrtvý nebo se zmocnil trůnu nebo vytáhl do Saldeie. Kupecká rada byla také celá mrtvá nebo utekla ze země nebo začala občanskou válku kvůli tomu, kdo bude příštím králem. Cokoliv z toho mohla být pravda. Nebo nemusela být pravda nic. Adžah byla zvyklá, že vidí všechno, ale teď byla třetina světa zahalena hustou mlhou, která jen občas trochu prořídla. A pokud někde adžah něco zahlédla, nepovažovala za vhodné se s ní o to podělit.

Další problém spočíval v tom, že adžah považovala za důležité jenom některé věci a všechno ostatní prostě ignorovala. Kupříkladu zelené sestry se zvlášť zajímaly o příběhy o vojácích Hraničních států poblíž Nových Brém, stovky leguí od Morny, kterou měli strážit. Jejich hlášení hovořila jen a pouze o Hraničářích, jako kdyby se s nimi muselo něco okamžitě udělat. Ne že by navrhly co, ani se o tom nezmínily, ale z křečovitého rukopisu, naléhavě se kradoucího přes stránku, čišelo zoufalství.

Egwain znala pravdu od Elain, avšak prozatím nechala zelené skřípat zuby, protože jí Siuan objasnila, proč se neženou všechno urovnat. Podle jejího agenta v Nových Brémách doprovázelo Hraničáře padesát nebo sto sester, snad až dvě stě. Počet Aes Sedai možná nebyl známý a určitě byl řádně nafouknutý, ale jejich přítomnost musela být pro zelené potvrzený fakt, i když v hlášeních, jež posílaly Egwain, se o nich ani slovíčkem nezmínily. Vlastně se o nich nezmínilo žádné adžah. Avšak nakonec nezáleželo na tom, jsou-li ty sestry dvě nebo jích je dvě stě. Nikdo nevěděl jistě, kdo jsou ani proč tam jsou, ale kdyby do toho některá ze zdejších Aes Sedai začala strkat nos, bylo by to považováno za vměšování. Bylo zvláštní, že spolu Aes Sedai válčily, a přitom se ze zvyku stále neodvažovaly vměšovat do záležitostí jiné sestry, ale naštěstí tomu bylo tak.

„Aspoň že nenavrhly, abychom někoho poslaly do Caemlynu.“ Egwain zamrkala, jak bolest za očima při čtení zesílila.

Siuan opovržlivě frkla. „Proč by měly? Pokud vědí, řídí se Elain radami Merilille a Vandene, takže si jsou jisté, že dostanou svou královnu–Aes Sedai a zelenou navrch k tomu. Kromě toho, dokud asha’mani zůstávají mimo Caemlyn, nikdo nechce riskovat, že je rozčílí. To bychom se stejně mohly pokoušet vytahovat žahavé medúzy holýma rukama, a zelené to dobře vědí. Ale stejně to některým sestrám, zeleným i jiným, nezabrání, aby si do Caemlynu nezaskočily. Jen na tichou návštěvu, aby se podívaly za svými špehy. Nebo aby si nechaly ušít šaty nebo koupily sedlo nebo Světlo ví co jiného.“

„Dokonce i zelené?“ optala se Egwain jízlivě. Všichni si myslely, že hnědé jsou takové a bílé makové, i když ony očividně takové nebyly, ale občas se trochu naježila, když slyšela, že k nim někdo přihazuje i zelené, jako by všechno byla jedna žena. Možná se považovala za zelenou, nebo za bývalou zelenou, což bylo hloupé. Amyrlin byla ze všech adžah a žádného – upravila si štolu na ramenou a připomněla si, že je na ní sedm pruhů – a ona přece nikdy k žádnému doopravdy nepatřila. Ale přesto mezi sebou a zelenými sestrami cítila – ne náklonnost, to byl příliš silný výraz – ale něco jako spřízněnost. „O kolika sestrách se nic neví, Siuan? I ty nejslabší můžou cestovat, kam se jim zlíbí, když se propojí, a já bych ráda věděla, kam chodí.“

Siuan se nad tím zamračila. „Asi o dvaceti, myslím,“ připustila nakonec. „Možná o něco míň. To číslo se den ze dne mění. Vlastně to nikdo nesleduje. Žádná sestra by to nesnesla.“ Předklonila se, aby neupadla, jak se židle zase pokusila složit. „Zatím se ti velice daří se vším žonglovat, matko, ale to nevydrží. Sněmovna nakonec zjistí, co všechno se v Caemlynu děje. Mohla by přijmout, že bylo nutné udržet v tajnosti zajaté Seanchanky – to bude považovat za věc Vandene nebo Merilille – ale už teď ví, že v Caemlynu je Mořský národ, a dřív nebo později se dozví i o té dohodě. I o rodince, když už ne o tom, co s ní máš v plánu.“ Siuan znovu zafrkala, byť slabě. Sama si nebyla jistá, co si myslí o tom, že by Aes Sedai odcházely do důchodu k rodince, natož jak tento nápad přijmou ostatní sestry. „Mí špehové zatím nezachytili ani špitnutí, ale někdo to zaslechne, to je jisté. Už to déle nemůžeš odkládat, jinak skončíš mezi hejnem perutínů.“

„Jednou se na ty tvoje perutíny, co o nich pořád mluvíš, budu muset podívat,“ zahuhlala Egwain a zvedla ruku, když druhá žena otevřela ústa. „Jednou. Ta úmluva s Mořským národem vyvolá potíže,“ přiznala, „ale až o ní adžah něco zjistí, hned si neuvědomí, o co vlastně jde. Sestry že v Caemlynu učí Mořský národ? Je to neslýchané, ale kdo se na to bude vyptávat, nebo se do toho míchat? To je proti zvykům. Určitě budou remcat, možná bude sněmovna klást otázky, jenže než vyjde na světlo, že to je dohoda, předložím svůj plán na to, co s rodinkou.“

„A ty myslíš, že tohle je nenazvedne?“ Siuan si upravila šátek a nedůvěru ani neskrývala. Vlastně se mračila.

„Způsobí to hádky,“ připustila Egwain uvážlivě. Pozoruhodně zdrženlivé. To vyvolá hotové pozdvižení, jakmile to vejde ve známost. Vlastně spíš nepokoje, jakkoli jen je to mezi Aes Sedai možné. Ale počet Aes Sedai se zmenšoval už tisíc let, ne-li víc, a ona to hodlala zarazit. „Ale chci na to jít pomalu. Aes Sedai možná odmítají mluvit o svém věku, Siuan, jenže brzy jim dojde, že přísaha na hůl přísah jim zkrátí život nejméně o polovinu. Nikdo nechce umřít dřív, než musí.“

„Jestli je přesvědčíš, že skutečně existuje žena z rodinky, která má šest set let,“ procedila Siuan mezi zuby, a Egwain si rozčileně povzdechla. To byla další věc, o níž si druhá žena nebyla jistá, totiž údajná dlouhověkost rodinky. Cenila si Siuaniných rad, cenila si toho, že neříká právě to, co chce Egwain slyšet, ale občas chodila kolem horké kaše stejně jako Romanda a Lelaine.

„Jestli to bude nutné, Siuan,“ prohlásila podrážděně, „prostě nechám sestry, aby si promluvily s několika ženami o sto a víc roků staršími, než jsou ony. Asi se je pokusí odmítnout jako divoženky a lhářky, ale Reanne Corly může dokázat, že byla ve Věži a kdy. Stejně tak další. S trochou štěstí přesvědčím sestry, aby se nechaly osvobodit od tří přísah, aby mohly odejít do důchodu do rodinky, než se vůbec dozvědí o dohodě s Atha’an Miere. A jakmile přijmou, že nějaká sestra bude osvobozena od tří přísah, nebude už zdaleka tak těžké přesvědčit je, aby nechaly sestry Mořského národa odejít. Kromě toho je zbytek dohody jenom několik maličkostí. Jak pořád říkáš, abys něco dokázala ve sněmovně, musíš mít obratnou ruku, ale naprosto nezbytně potřebuješ štěstí. No, já budu tak obratná, jak to jen půjde, a co se štěstí týče, pro jednou zřejmě přeje mně.“

Siuan se škaredila a několikrát si odkašlala, jenže nakonec musela souhlasit. Dokonce souhlasila i s tím, že by to Egwain mohlo vyjít, s trochou štěstí a dobrým načasováním. Ne že by v té věci s rodinkou a dohodou s Atha’an Miere byla přesvědčená, ale to, co Egwain navrhovala, bylo natolik neslýchané, až bylo docela pravděpodobné, že by větší část mohla sněmovnou projít, než si přísedící uvědomí, co se na ně sype. Egwain byla ochotná se s tím spokojit. Ať bylo sněmovně předloženo cokoliv, téměř vždy se proti tomu postavilo dost přísedících, aby bylo těžké dojít ke konsenzu, a ve sněmovně se nic nedělalo bez aspoň menšího konsenzu a obvykle ne bez většího. Egwain měla dojem, že při většině jednání se sněmovnou jde o to přesvědčit ji, aby udělala, co nechce. Tentokrát to rozhodně nebude jiné.

Zatímco zelené se soustředily na Hraničáře, šedé upíraly svou pozornost na jih. Každé adžah fascinovaly zprávy z Illianu a Tearu o velkých počtech divoženek mezi Mořským národem, což jim připadalo zajímavé, byla-li to pravda, i když o tom zřejmě existovaly vážné pochybnosti, jinak by se o tom sestry musely dozvědět dřív. Nakonec, jak by se něco takového dalo utajit? Nikdo se nezmínil, že prostě přijaly, co bylo na povrchu, a nikdy se nepodívaly hlouběji. Ale šedé fascinovalo nebezpečí, jakým byli pro Illian Seanchané, a také obléhání Tearského Kamene. Války a hrozba války šedé vždy přitahovaly, protože ony byly odhodlány sváry ukončovat. A pochopitelně získat větší moc. Pokaždé, když šedé zastavily válku dohodou, zvýšily tím vliv všech Aes Sedai, ale hlavně šedých adžah. Se Seanchany se však zřejmě vyjednávat nedalo, alespoň Aes Sedai s nimi nemohly vyjednávat, a šedé přivádělo k šílenství, že jim někdo kříží plány, což bylo poznat z úsečných slov o seanchanských výpadech přes hranici a zvětšujících se počtech vojáků, které sbíral urozený pán Gregorin, správce Illianu Draka Znovuzrozeného, jehož titul byl už sám o sobě důvodem k zamyšlení. Tear měl vlastního správce Draka Znovuzrozeného, vznešeného pána Darlina Sisneru, jehož v Kameni obléhali šlechtici, kteří odmítli přijmout Randa. Bylo to vskutku zvláštní obléhání. Kámen měl vlastní přístav a Darlinovi nepřátelé nedokázali zabránit zásobování pevnosti, i když drželi zbytek města, a zřejmě byli stejně odhodláni vyčkávat. Nebo možná nevěděli, co dělat dál. Kámen dobyli pouze Aielové, a to přímým útokem, ale dosud se nikomu nepodařilo jej vyhladovět. Šedé s Tearem neztrácely naději.

Když Egwain dočetla stránku, zvedla hlavu a honem zvedla další. Šedé neztrácejí naději. Jednu šedou sestru zpozorovali, jak vychází z Kamene, a sledovali ji na schůzku se vznešeným pánem Tedosianem a vznešenou paní Estandou, dvěma nejvýznamnějšími obléhateli. „Merana,“ vydechla Egwain. „Prý to byla Merana Ambrey, Siuan.“ Mimoděk si masírovala spánek. Bolest za očima ještě trochu zesílila.

„Mohla udělat také něco dobrého.“ Siuan vstala, došla ke stolku u stěny stanu, kde na podnose stálo několik různorodých pohárů a dva džbány. Ve stříbrném džbánu bylo svařené víno, v modře polévaném hliněném čaj. Oba džbány sem byly postaveny za rozbřesku a obě tekutiny byly už dávno studené. Nikdo nečekal, že si amyrlin vyjede k řece. „Dokud Tedosianovi a ostatním nedojde, pro koho doopravdy pracuje.“ Siuan sklouzl šátek z ramenou, když sáhla na hliněný džbán. Na okamžik ji obklopilo světlo saidaru, jak usměrnila oheň a ohřála čaj. „Kdyby zjistili, že patří k Draku Znovuzrozenému, nevěřili by, že vyjednává v dobré víře.“ Nalila do leštěného cínového poháru čaj, přidala med z nádobky, řádně zamíchala a přinesla čaj Egwain. „Tohle by ti mohlo pomoct na hlavu. Je to nějaký bylinkový odvar, se kterým přišla Chesa, ale med zlepšuje chuť.“

Egwain opatrně upila, otřásla se a pohár hned odložila. Čaj chutnal ostře i s medem, a ona si ani nechtěla představit, jak by chutnal bez něj. Bolest hlavy možná malinko ustoupila. „Jak to můžeš brát tak klidně, Siuan? Jestli se Merana objevila v Tearu, je to první skutečný důkaz, který máme. To budu spíš brát jako shodu náhod ty tvoje přísedící.“

Nejdřív se to jenom šeptalo, objevilo se to od adžah a špehů Siuan. V Cairhienu byly Aes Sedai a zřejmě se volně pohybovaly po Slunečním paláci, i když tam byl Drak Znovuzrozený. Pak se toho objevilo víc, špehové váhali. Ti v Cairhienu to nechtěli říci. Nikdo nechtěl zopakovat, co hlásili agenti. V Cairhienu byly Aes Sedai a zřejmě poslouchaly Draka Znovuzrozeného. Horší byla jména, jež se vynořila. Některé ženy byly v Salidaru a mezi prvními, jež se vzepřely Elaidě, kdežto o jiných bylo známo, že jsou Elaidě věrné. Nikdo nevyslovil nahlas slovo nátlak, které Egwain znala, ale musely si to myslet.

„Nemá smysl upravovat si vlasy, když vítr nefouká směrem, kterým chceš,“ odpověděla Siuan a zase se posadila. Už si chtěla přehodit nohu přes nohu, ale když se trojnožka naklonila, honem postavila obě nohy na zem. Cosi si pro sebe zamumlala a upravila si šátek. „Abys využila toho, jak vítr fouká, musíš natočit plachty. Zachovej chladnou hlavu a dostaneš se zpátky na břeh. Nech se vést horkou krví a utopíš se.“ Občas Siuan mluvila, jako by stále pracovala na člunu. „Podle mého budeš potřebovat víc než jeden lok, aby ti to prospělo, matko.“

Egwain s úšklebkem odstrčila pohár. Pachuť přetrvávající na jazyku byla přinejmenším stejně hrozná jako bolest hlavy. „Siuan, jestli vidíš způsob, jak toho využít, tak bych byla ráda, kdybys mi to řekla. Ani nechci myslet na to, jak využit skutečnost, že Rand možná použil na sestry nátlak. Nechci ani pomyslet na to, že to mohl udělat.“ A také nechtěla myslet na to, že by mohl znát tak odpudivé tkanivo či že by ho dokázal na někoho použít. Ona ho znala – další malý dárek od Moghedien – a tuze si přála, aby dokázala zapomenout, jak se dělá.

„V tomto případě se nejedná ani tak o to, jak toho využít, ale spíš jak odhadnout následky. I s ním to budeme muset nakonec vyřídit a možná mu i udělit lekci, ale nechci, aby za ním sestry začaly běhat už teď, a kvůli těm příběhům o Cairhienu se má každá na pozoru.“ Siuan mluvila klidně, ale ošívala se, očividně byla podrážděná. O něčem takovém nedokázala žádná Aes Sedai mluvit příliš klidně. „A zároveň, jakmile si to promyslí, dojde jim, že pak musí být nesmysl ty povídačky, že se podvolil Elaidě. Mohla poslat sestry, aby na něj dohlídly, ale ony by se nespojily se sestrami, které chtějí Elaidu svrhnout. Až jim tohle dojde, mohlo by to těm, které si myslí, že ho má Elaida na vodítku, narovnat páteř. A bude o jeden důvod se jí podvolit méně.“

„A co Cadsuane?“ zeptala se Egwain. Ze všech jmen, jež z Cairhienu vylezla, tohle sestry šokovalo nejvíc. Cadsuane Melaidhrin byla legendou, podle mnoha byla její pověst dobrá, ale podle stejně tolika špatná. Některé sestry si byly jisté, že to musí být chyba. Cadsuane už musela být mrtvá. Další sestry si očividně přály, aby byla mrtvá. „Víš jistě, že zůstala v Cairhienu, i když už Rand zmizel?“

„Jakmile jsem uslyšela její jméno, nakázala jsem svým lidem, aby na ni dohlídli,“ odtušila Siuan, a už vůbec nemluvila tak klidně. „Nevím, jestli je temná družka, jenom si to myslím, ale můžu zaručit, že byla ve Slunečním paláci týden poté, co zmizel.“

Egwain pevně zavřela oči a přitiskla si dlaně na víčka. To však pulsující bolest příliš neovlivnilo. Rand byl možná ve společnosti černé sestry. Možná použil nátlak na Aes Sedai. Zlé by to bylo u každého, ale použít takové tkanivo na Aes Sedai jaksi působilo hrozivěji. Bylo desetkrát, ba stokrát pravděpodobnější, že to, co se někdo opováží použít na Aes Sedai, použije na ty, kteří se nemohou bránit. Nakonec to s ním budou muset nějak vyřídit. Vyrostla s Randem, ale nesměla dovolit, aby ji to ovlivnilo. On teď byl Drak Znovuzrozený, naděje světa a zároveň možná největší hrozba, jaké svět kdy čelil. Možná? Seanchané nedokázali napáchat tolik škody jako Drak Znovuzrozený. A ona hodlá využít možnost, že na sestry použil nátlak. Amyrlin byla opravdu jiná žena než dcera hostinského.

Zamračila se na pohár takzvaného čaje, zvedla ho a donutila se tu ohavnou tekutinu vypít, přičemž plivala a dávila se. Chuť by aspoň mohla odvést myšlenky od bolesti hlavy.

Když rázně pohár odložila, vstoupila do stanu Anaiya. Koutky měla svěšené a mračila se.

„Akarrin a ostatní se vrátily, matko,“ ohlásila. „Moria mi řekla, abych ti vyřídila, že svolala zasedání sněmovny, aby si poslechla jejich hlášení.“

„Stejně tak Escaralde a Malind,“ připojila Morvrin, která právě vešla za Anaiyou spolu s Myrelle. Zelená vypadala jako obraz vyrovnaného vzteku, pokud to bylo možné. Olivovou tvář měla hladkou a oči jako temné uhlíky. Vedle Morvrin vypadala Anaiya téměř radostně. „Posílají novicky a přijaté pro přísedící,“ pronesla hnědá. „Nezaslechly jsme ani šeptnutí o tom, co Akarrin našla, ale Escaralde a ostatní to podle mě hodlají využít, aby sněmovnu k něčemu donutily.“

Egwain hleděla na zbytky čaje v cínovém poháru a povzdechla si. Ona tam bude muset být také, a teď bude muset čelit přísedícím s bolestí hlavy i s odpornou pachutí v ústech. Možná by to mohla považovat za pokání za to, co hodlá sněmovně provést.