á pouť

3

Jaina držela kurz a letěla přímo proti blížícím se plazmovým střelám. V poslední možné chvíli strhla plavidlo do rychle rotující spirály. Plazmový příval se odrazil od otáčející se lodi, aniž způsobil větší škodu. Když jekot plazmy, která se otírala o živý korál, utichl, vyrovnala loď a pokračovala v letu přímo proti blížícím se skipům.

„Lowbacco, pojď sem nahoru,“ zakřičela. „Uvolni mi cestu, Gannere.“ Jediský střelec vychrlil plazmu na koralskipper, který se dostal přesně do jejich dráhy. Jakmile jeho dovin basal pohltil střelu v miniaturní černé díře, Ganner odpálil další. Načasoval to dokonale a skip se rozplynul v krátké jasné explozi.

Jaina rychle přesunula jejich dovin basala na čelní štít a instinktivně ucukla stranou, když na trupu lodi zarachotila sprška korálových úlomků. Ohlédla se přes rameno na Zekka. „Zekku, hraješ rád dejarik?“

„Co jestli hraju?“

„To jsem si mohla myslet,“ zabručela. Zatímco se Zekk soustředil na odvracení každého následujícího útoku, flotila koordinovaná yammoskem myslela několik tahů dopředu a umně naváděla uloupenou loď do pasti. Nikdy neměla ráda dejarik ani jiné strategické hry, které je Chewbacca nutil hrát, ale teď poprvé chápala, co tím starý Wookiee sledoval.

Přišel Lowbacca a tázavě zavyl.

„Dej se do navigace,“ řekla Jaina a hodila hlavou směrem k okrouhlému, mozku podobnému pultu. „Skok do hyperprostoru. Cíl: kamkoli, jen ne na Myrkr. Dokážeš zadat souřadnice?“

Wookiee se posadil, zadíval se na biologický „počítač“ a zamyšleně se škrábal na spánku, kde měl v zrzavém kožichu pramínek černých chlupů.

„Teď ukaž, co umíš,“ popíchl ho Ganner.

Lowbacca zavrčel wookieeskou nadávku a stáhl si kognitivní kuklu přes hlavu. Po chvíli vysunul jeden ze svých zatahovacích šplhacích drápů a opatrně jím přejel po tenké horní membráně. Překvapivě jemně se začal dotýkat nervových uzlin a přerovnával křehká živá vlákna. Spokojeně bručel pokaždé, když pochopil něco nového.

Konečně se otočil k Jaině a vyštěkl otázku.

„Nastav kurz na Coruscant.“

„Proč na Coruscant?“ zaprotestovala Alema Rar. Hlavové ocasy pokryté tmavnoucími modřinami a polepené bactovými náplastmi jí nervózně zaškubaly. „Republiková stráž nás sestřelí dávno předtím, než dosáhneme planetární atmosféry, pokud nás dřív nedostane Mírová brigáda!“

„Mírová brigáda spolupracuje s nepřítelem. Nemají důvod zaútočit na tuto loď,“ namítl Ganner. „Na druhou stranu, Republika nemá důvod, aby to neudělala.“

Tenel Ka odmítavě potřásla hlavou, až se jí rozhoupaly pocuchané červenozlaté copy. „Někdy má živý nepřítel cenu stovky mrtvých. Tak malá loď, jako je tahle, nepředstavuje skoro žádnou hrozbu. Hlídka nás dopraví dovnitř v naději, že zajme živou loď, a protože budou zvědaví, co měla posádka za lubem.“

„Přesně to si myslím,“ souhlasila Jaina. „Navíc, eskadra Rogue má základnu na Coruscantu a na kontrolní věži jsou lidé, kteří znají manýry všech pilotů. Pokud se mi podaří provést s tímhle šutrem jisté manévry, mohl by mě někdo z nich poznat. Jak to vypadá, Lowbacco?“

Wookiee zručně provedl ještě několik úprav, naznačil připravenost tím, že natáhl mohutné tlapy po obou stranách pultu, a souhlasně zavrčel.

Jaina zapojila hyperpohon. Síla skoku ji vrazila do velkého křesla a napjala šlachy, které spojovaly její kognitivní kuklu a rukavice s lodí. Plazmové střely se rozplynuly ve zlatý opar vycházejícího slunce a hvězdy se roztáhly do zářících čar.

Potom Jedie pohltilo ticho a tma a rozplizlé vědomí brzy vystřídal pocit drtivého přetížení z nadsvětelného zrychlení. Jaina si sundala kuklu a zhroutila se do svého křesla. Když vlna adrenalinu ustoupila, pocítila Jaina příliv úlevy.

Silou vůle mu odolala a pohlédla na ostatní uprchlíky. Nervózní cukání hlavových ocasů Alemy Rar se zpomalilo na slabé vlnění, tak typické pro twi’lecké ženy. Tenel Ka se rychle vyrovnala s potížemi letu a začala se potloukat po lodi – pro většinu lidí to byla známka neklidu, ale dathomirské ženy se cítily nejklidnější, když se mohly pohybovat. Wookiee pokračoval ve zkoumání lodního mozku. Ganner si stáhl kognitivní kuklu, vstal a pečlivě si uhladil černé vlasy. Zamířil na záď lodi, nejspíš se šel podívat na Tahiri.

Jaina se přinutila, aby na ni nemyslela. Nechtěla myslet na Tahiri, nechtěla si představit dívčin zármutek nebo –

Rázně zahnala chmurné představy, které tyto myšlenky vyvolaly. Když ke křeslu pilota přišel Zekk, krátce a mile se na něj usmála. A proč ne? Byl její nejstarší kamarád a ta chvilková hádka – ta se dala urovnat mnohem snáz než většina hádek, které musela v těchto dnech podstoupit.

Potom však jeho zelené oči zazářily způsobem, který Jainu přiměl k tomu, aby přehodnotila svůj poslední názor.

„Už jsem si chvíli myslel, že domov víckrát neuvidíme,“ poznamenal Zekk. Posadil se do křesla, které uvolnil Ganner, zamrkal na Jainu a nesměle se usmál. „Měl jsem ti víc věřit.“

Přikývla na znak toho, že přijímá jeho váhavou omluvu – a byla to vskutku váhavá omluva. Starý kamarád se snažil skrýt své pocity, ale pochybnosti a starosti z něho přímo čišely.

„Nechme spory stranou, aspoň pro tuto chvíli, na nějaké debatní kroužky v naší situaci opravdu není čas. Nechtěls, abych řídila loď, protože mi nevěříš,“ prohlásila odměřeně.

Zekk se na ni upřeně zadíval. Pak dlouze a tiše hvízdl a zavrtěl hlavou. „Stará dobrá Jaina – rafinovaná jako tepelný detonátor.“

„Kdybys doopravdy věřil, že jsem se nezměnila, nemuseli bychom se o tom teď bavit.“

„Tak se o tom nebavme. Teď není ta správná doba.“

„Máš pravdu,“ odsekla. „Měli jsme se dohodnout už dávno – my všichni. Pak bychom se třeba tam dole tak nesesypali.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně.

„Ale jdi. Vždyť jsi u toho byl. Slyšel jsi Jacenovy námitky vůči Anakinovým pohnutkám a způsobům, jak se ho snažil přesvědčit, aby zvažoval každý krok a skutek. Sám jsi viděl, kam to vede, když se Jediové přestanou soustředit na to, co děláme, a začnou se hádat o to jak a proč.“

Po tváři jí přeběhl lehký smutný úsměv. „Je to jako v tom starém příběhu o millitilovi, který chodil dobře, dokud se ho někdo nezeptal, jak to vlastně dělá s tolika nohama. Jakmile o tom začal přemýšlet, nedokázal udělat ani krok. Nejspíš skončil jako oběd nějakého jestřapýra.“

„Jaino, přece nemůžeš dávat Jacenovi za vinu to, co se stalo Anakinovi!“

„Nedávám,“ řekla rychle. Jelikož to byl Zekk, dodala: „Aspoň ne za všechno.“

„A sama si nemůžeš dělat výčitky kvůli Jacenovi.“

To bylo něco, co si nechtěla připustit a o čem by si ráda pohovořila.

„Já jsem o něco usilovala,“ řekla. „Jacen byl posedlý těmi vágními představami o jediském ideálu. A tys byl posedlý strachem z těch dvou Temných Jediů, které jsme osvobodili.“

„Z dobrých důvodů. Odletěli a nechali nás na holičkách. Zranili Lowbaccu a unesli Raynara. Pokud je nám známo, tak ho zabili.“

„To všecko si taky zodpoví. Můžu říct, co si o tom myslím?“

Jeden ze Zekkových koutků se ohnul nahoru. „Byl jsem zvědavý, kdy se k tomu konečně dostaneš.“

Tato ironická poznámka byla tak známá, tak normální. Na kratičký okamžik si Jaina vzpomněla, co byli před pouhými několika lety – sebevědomý bojovník, který přežil a který nevěděl, co je strach, a dívka, která se bez ohledu na nebezpečí radostně hnala vstříc každému dobrodružství.

Další dvě oběti Yuuzhan Vongů.

„To máš tak,“ řekla tiše. „Poslední dva roky jsem poslouchala Anakina a Jacena, jak se hádají o úloze Jediů a našem vztahu k Síle. A k čemu to všechno vedlo?“

Zekk se k ní naklonil a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji, než stačil říct nějaká zbytečná utěšující slova nebo zopakovat věčně omílané argumenty, které tolikrát slýchala od Kypa Durrona nebo strýčka Luka.

„Anakin to začínal chápat,“ pokračovala. „Poznala jsem to na něm po záboru Yavinu 4. Přišel na něco, o čem jsme my ostatní nevěděli, na něco, co mohlo všechno změnit, jen kdyby měl dost času, aby to všechno pochopil. Jestli existuje něco jako osud, pak si myslím, že právě to potkalo Anakina. Vždycky byl jiný. Zvláštní.“

„Jistěže. Vždyť byl tvůj bratr.“

„On je –“ Odmlčela se, protože musela přemoci bodnutí žalu a dát se trochu dohromady. „Byl víc než to.“

Jaina se znovu odmlčela, aby si lépe srovnala v hlavě další slova. Nikdy neměla sklony příliš o sobě přemýšlet; tohle měla na srdci už od Anakinova hrdinského činu na Yavinu 4 a pořád to nedokázala správně formulovat.

„Anakinova smrt pro mě znamená, že jsem ztratila bratra, ale pro Jedie znamená ztrátu něčeho, co nedovedu dobře vyjádřit. Cítím, že je to něco důležitého, něco, co jsme ztratili už před mnoha lety.“

Zekk dlouho mlčel. „Možná. Ale máme Sílu a jeden druhého.“

Byla to prostá slova, ale naplněná osobním poselstvím. Byl to nabídnutý dar, teď bylo na Jaině, jestli ho přijme.

„Jeden druhého,“ zopakovala tiše. „Ale na jak dlouho, Zekku? Pokud budou Jediové i nadále tak ’úspěšní‘ jako na téhle misi, za chvíli už z nás nikdo nezůstane.“

Přikývl a přijal její vyhýbavou odpověď, jako by ji očekával. „Aspoň že letíme domů.“

Přinutila se k úsměvu a v duchu zaznamenala další rozdíl mezi vnímáním svého kamaráda a svým vlastním. Zekk se narodil na Enntě a na Coruscant přiletěl, když mu bylo osm let. Sám se protloukal drsným prostředím nižších úrovní planetárního města. Jainini rodiče po většinu jejího života bydleli v prominentních věžích města, ona sama však strávila překvapivě málo ze svých osmnácti let mezi coruscantskými umělými hvězdami.

Pro Jainu Coruscant nebyl domov, jen další logický tah na dejarikové šachovnici.