Cesta nožů

8 Obyčejná venkovanka

Tábor ležel asi o legui dál, kus od silnice, mezi nízkými zalesněnými vršky za potokem, jehož koryto bylo široké osm sáhů, pět sáhů kamení a tři sáhy vody stěží po kolena. Koním od kopyt prchaly maličké zelenostříbrné rybky. Obyčejný poutník by sem těžko zavítal. Nejbližší obydlený statek byl míli daleko a Perrin ho osobně zkontroloval, aby se ujistil, že ti lidé chodí svá zvířata napájet jinam.

Skutečně se snažil co nejvíc vyhnout pozornosti, cestoval po bočních stezkách a venkovských pěšinách, když už se nemohl držet v lese. Marná námaha, vážně. Koně bylo možné napást, kdekoliv našli trávu, ale potřebovali i trochu ovsa, a dokonce i malé vojsko muselo kupovat jídlo, hodně jídla. Každý člověk potřeboval čtyři libry na den, mouku, fazole a maso. Po celém Ghealdanu už musela kolovat spousta řečí, i když s trochou štěstí nikdo netušil, co jsou zač. Perrin se zamračil. Možná ne, dokud si nepustil pusu na špacír. Přesto by na tom, co udělal, nic nezměnil.

Vlastně tady stály tři tábory, blízko u sebe, a žádný nebyl daleko od potoka. Cestovali společně, všichni šli za ním, údajně ho poslouchali, bylo zde však příliš mnoho osobností, a nikdo si nebyl opravdu jistý, že ti druzí mají stejný cíl. Asi devět set okřídlených gardistů mělo ohně na vaření zapálené mezi řadami uvázaných koní na široké louce s udupanou hnědou trávou. Perrin se snažil nevnímat pach koní, potu, trusu a vařeného skopového, což byla v horký den nepříjemná kombinace. Tucet hlídek na koních pomalu objížděl po dvojicích tábor. Dlouhá kopí s červenými fáborky měli všichni jezdci sklopená v přesně stejném úhlu, avšak ostatní Mayenerové si sundali kyrysy a barbuty. Bez kabátů, na slunci často i bez košil, leželi natažení na zemi nebo hráli v kostky, zatímco čekali na jídlo. Když Perrin projížděl, někteří vzhlédli a hodně se jich narovnalo, aby si mohli dobře prohlédnout nově příchozí, ale nikdo nepřiběhl, takže hlídky ještě byly venku. Malé oddíly, bez kopí, které viděly, aniž by se nechaly vidět. No, alespoň v to doufaly.

Mezi nízkými hnědošedými stany moudrých na řídce zalesněném kopečku nad Mayenery se pohybovala hrstka gai’šainů. Na tuto vzdálenost vypadaly bíle oděné postavy neškodné, klopily oči a tvářily se pokorně. Zblízka by vypadaly stejně, ale většinou to byli Shaidové. Moudré tvrdily, že gai’šain je gai’šain. Perrin žádnému Shaidovi, kterého neměl na očích, nevěřil, co by se za nehet vlezlo. Na svahu pod ožužlanými tupelami klečelo v kruhu kolem Sulin na tucet Děv v cadin’sorech. Sulin z nich byla nejtvrdší, i když měla bílé vlasy. Ona také vyslala zvědy, ženy, které se dokázaly pěšky pohybovat stejně rychle jako Mayenerové na koních a nechtěné pozornosti se dokázaly vyhnout mnohem lépe. Venku nebyla vidět žádná z moudrých, avšak jedna štíhlá žena, míchající obsahem velkého kotle, se narovnala a protáhla si hřbet, jak si prohlížela Perrina a ostatní. Žena v jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí.

Perrin viděl, jak se Masuri mračí. Aes Sedai nemíchají gulášem, ani neprovádějí dvacet dalších úkolů, jimiž ji a Seonid pověřovaly moudré. Masuri z toho vinila Randa, ale on tu nebyl, kdežto Perrin ano. Kdyby dostala sebemenší příležitost, stáhla by z něj za to kůži.

Edarra a Nevarin zamířily tam, a dokonce i přes bachraté sukně téměř nepohnuly kobercem suchého listí na zemi. Seonid je následovala a stále měla tváře nafouknuté kolem roubíku. Otočila se v sedle a podívala se na Perrina. Kdyby dokázal uvěřit, že se Aes Sedai může tvářit úzkostlivě, tak by to teď dělala. Furen a Teryl odjeli zamračeně za ní.

Masuri je viděla přicházet a rychle se zase sklonila nad kotlík. Míchala s obnoveným nadšením a snažila se, aby to vypadalo, že nikdy nepřestala. Dokud Masuri zůstávala v péči moudrých, myslel si Perrin, že se o svou kůži bát nemusí. Moudré ji zřejmě vedly na hodně krátkém vodítku.

Nevarin se na něj ohlédla přes rameno, další z těch temných pohledů, které na něj vrhaly s Edarrou od chvíle, kdy po tom zarostlém chlapíkovi poslal své varování, svou hrozbu. Perrin rozčileně vydechl. O svou kůži si nemusel dělat starosti, dokud se moudré nerozhodnou, že ji chtějí ony. Příliš mnoho osobností. Příliš mnoho cílů.

Maighdin jela vedle Faile a okolí zdánlivě nevnímala, jenže on by na to nevsadil ani zlámaný měďák. Při pohledu na mayenerské hlídky trochu vykulila oči. Věděla, komu patří ty červené kyrysy a barbuty připomínající hrnce, stejně jistě jako poznala tvář Aes Sedai. Většina lidí by nepoznala ani jedno, zvlášť pokud by nosili šaty jako ona. Tahle Maighdin byla pěkně záhadná. Z nějakého důvodu mu byla vzdáleně povědomá.

Lini a Tallanvor - slyšel, jak tak Maighdin oslovuje chlapíka, který přijel za ní. „Mladý“ Tallanvor, třebaže mezi nimi nemohlo být víc než čtyři pět let, pokud vůbec - se držel Maighdin, stejně jako se Aram držel Perrina. Zrovna tak malý šlachovitý mužíček jménem Balwer, který zřejmě věnoval méně pozornosti okolí, než Maighdin předstírala. Přesto si Perrin myslel, že Balwer vidí víc než ona. Nedokázal říci proč, ale párkrát zachytil jeho pach a ten mu připomínal větřícího vlka. Zvláštní, Balwer se vůbec nebál, jen rychle potlačoval podráždění, pronikající mezi chvějícím se pachem netrpělivosti. Zbylí Maighidinini společníci se táhli o hodný kus pozadu. Třetí žena, Breana, cosi zuřivě šeptala kolohnátovi, jenž stále klopil oči a občas mlčky kývl, občas zakroutil hlavou. Byl to očividně pouliční rváč, ale malá žena v sobě také měla jistou tvrdost. Poslední muž jel za těmito dvěma s poničeným slamákem staženým hluboko do čela. U něj meč, jejž nosili všichni muži, vypadal stejně divně jako u Balwera.

Třetí část tábora, rozložená pod stromy kolem svahu kopce za táborem Mayenerů, zabírala stejně velkou část jako okřídlená garda, třebaže tu bylo méně lidí. Tady byli koně uvázaní kus od ohňů na vaření, takže se vzduchem nesla nezkalená vůně večeře. Tady to bylo pečené skopové a tvrdé tuříny, které sedláci chtěli zkrmit prasatům, i když byly těžké časy. Skoro tři stovky dvouříčských mužů, kteří za Perrinem vyšli z domova, hlídaly maso na rožních, spravovaly šaty, kontrolovaly šípy a luky, rozesazení v hloučcích po pěti šesti kamarádech kolem ohně. Téměř všichni mu zamávali a zavolali na přivítanou, i když se stejně často ozývalo „urozený pane Perrine“ jako „Perrine Zlatooký", aby se mu to líbilo. Faile měla na tituly, jimiž ji oslovovali, právo.

Grady a Neald, v černých kabátech, nezpocení, nejásali. Stáli vedle ohně, který si zapálili kousek stranou od ostatních, a jen se na něj dívali. Vyčkávavě. Nač čekali? To byla otázka, již si kladl neustále. Asha’mani ho vyváděli z míry víc než Aes Sedai nebo moudré. Ženy usměrňující jedinou sílu byly přirozené, i když ne něco, co by chtěl mít muž za zadkem. Grady, s nezajímavým obličejem, vypadal i přes kabát a meč na sedláka a Neald byl hejsek s nakroucenými kníry, přesto Perrin nemohl zapomenout na to, čím jsou, co udělali u Dumajských studní. Ale on tam přece byl také. Světlo mu pomáhej, byl. Odtáhl ruku od sekery u pasu a sesedl.

Sloužící, muži i ženy z panství urozeného pána Dobraina v Cairhienu, přiběhli od koní, aby převzali jejich zvířata. Žádný Perrinovi nesahal ani k rameni, byli z venkova a věčně se podlézavě klaněli. Faile řekla, že je jen rozčiluje, když se jim snaží zarazit aspoň to, aby kolem něj tolik neposkakovali. Vlastně tak byli cítit, když jim to říkal, a do hodiny se zase klaněli. Ostatní, bylo jich skoro tolik co Dvouřičských, pracovali kolem koní nebo kolem řad vozů s vysokými koly, na nichž přiváželi zásoby. Jen málokdo se přiblížil k velkému červenobílému stanu.

Jako obvykle ten stan Perrina naštval. Berelain měla ještě větší v táboře Mayenerů a navíc jeden pro své dvě komorné a další pro dva lovce zlodějů, které chtěla mít mermomocí s sebou. Annoura měla vlastní stan, i Gallenne, ale tady měli stan jen on a Faile. Perrin by klidně spal pod širákem jako jeho rodáci. Na noc měli pouze pokrývku. Rozhodně se nemuseli bát deště. Cairhienští sloužící spali pod vozy. Tohle ale po Faile nemohl chtít, ne, když Berelain měla stan. Kdyby tak jen mohl nechat Berelain v Cairhienu. Ale to by pak musel do Bethalu poslat Faile.

Uprostřed na volném prostranství v mírném vánku povlávaly na vysokých, čerstvě osekaných žerdích dva prapory. Ty mu náladu pokazily ještě víc. Mírný vánek vedro nezmenšil, ale Perrin měl dojem, že na západě zaslechl další slabé zahřmění. Prapory se mírně zavlnily, vlastní váha je stáhla k zemi, pak se znovu rozvinuly. Jeho Rudá vlčí hlava s červeným lemem a Rudý orel dávno mrtvého Manetherenu, byly tu všem na očích i přes jeho výslovné rozkazy. Možná se jistým způsobem přestal skrývat, jenomže nynější Ghealdan býval součástí Manetherenu. Alliandru by tenhle prapor rozhodně neuklidnil! Podařilo se mu nasadit velice příjemný výraz a úsměv pro malou buclatou ženu, která udělala hluboké pukrle a odvedla Tanečníka, ale dalo mu to spoustu práce. Pány bylo třeba poslouchat, a jestli měl být Perrin pánem, odváděl špatnou práci.

Když odvedli koně, Maighdin si, s rukama v bok, ty prapory prohlédla. Kupodivu Breana neohrabaně držela oba jejich rance. Mrzutě se na druhou ženu mračila. „Už jsem o takových praporech slyšela,“ ozvala se náhle Maighdin. A rozzlobeně. V hlase hněv neměla, tvář měla hladkou jako led, ale Perrin měl nos plný vzteku. „Zvedli je v Andoru, ve Dvouříčí, lidé, kteří se vzbouřili proti své zákonné vládkyni. Aybara je, myslím, dvouříčské jméno.“

„My toho ve Dvouříčí o zákonných vládkyních moc nevíme, panímámo Maighdin,“ zavrčel. Tentokrát všechny, kdo je vyvěsili, stáhne z kůže. Jestli se příběhy o vzpouře rozšířily až sem... Už tak čelil příliš mnoha komplikacím. „Morgasa asi byla dobrá královna, ale my se museli bránit sami, a ubránili jsme se.“ Náhle věděl, koho mu připomíná. Elain. Ne že by to něco znamenalo. Tisíc mil od Dvouříčí viděl lidi, kteří mohli patřit do rodin, jež znal z domova. Přesto musela mít ke svému hněvu nějaký důvod. Její přízvuk mohl být andorský. „Věci v Andoru nejsou tak zlé, jak jsi možná slyšela,“ řekl jí. „Když jsem byl naposled v Caemlynu, byl tam klid, a Rand - Drak Znovuzrozený - chce na Lví trůn dosadit Morgasinu dceru Elain.“

Maighdin, kterou to rozhodně neobměkčilo, se k němu otočila s ohněm v modrých očích. „Tak on ji hodlá dosadit na trůn? Královnu na Lví trůn nedosazuje žádný muž! Elain si andorský trůn vyžádá svým právem!“

Perrin se poškrábal na hlavě a přál si, aby Faile přestala konečně tu ženskou klidně pozorovat a něco řekla. Ale ona si jen zastrčila jezdecké rukavičky za opasek. Než ho napadlo, co by měl říci, přihnala se Lini, popadla Maighdin za ruku a zatřásla s ní, až jí zacvakaly zuby.

„Omluv se!“ štěkla stařena. „Tento muž ti zachránil život, Maighdin, a ty ses zapomínáš, obyčejná venkovanka, a takto mluví s pánem! Pamatuj, kdo jsi, a nedovol, aby tě tvůj jazyk dostal do horké kaše! Jestli má tento mladý muž nějaké nevyřízené účty s Morgasou, no, každý ví, že je mrtvá, a tobě do toho v každém případě nic není! Teď se omluv, než se rozzlobí!“

Maighdin na Lini zírala a hýbala pusou a žasla ještě víc než Perrin. Znovu ho překvapila. Místo aby na bábu vyjela, pomalu se narovnala a podívala se mu do očí. „Lini má naprostou pravdu. Nemám právo s tebou takto mluvit, urozený pane Aybaro. Omlouvám se. Pokorně. A žádám tě o prominutí.“ Pokorně? Vypadala umíněně a mluvila pyšně jako Aes Sedai. Podle toho, jak páchla, by nejradši do něčeho vyhryzala díru.

„Máš je,“ vyhrkl Perrin. Což ji asi vůbec neuklidnilo. Usmála se, možná to měl být vděk, ale on slyšel, jak skřípe zuby. Copak se všechny ženy úplně zbláznily?

„Je jim horko a jsou špinavé, manželi,“ řekla Faile, když se do toho konečně vložila, „a vím, že posledních pár hodin pro ně bylo náročných. Ať Aram ukáže mužům, kde se můžou umýt. Já vezmu ženy s sebou. Nechám vám přinést namočené osušky, abyste si mohly očistit obličej a ruce,“ pravila Maighdin a Lini. Posunkem si přivolala Breanu a začala ženy odhánět do stanu. Perrin kývl a Aram mužům ukázal, aby šli za ním.

„Jakmile se umeješ, pantáto Gille, rád bych s tebou mluvil,“ poznamenal Perrin.

Stejně dobře mohl vytvořit to ohnivé kolo. Maighdin se na něj otočila s otevřenou pusou a druhé dvě ženy ztuhly. Tallanvor náhle znovu sevřel jílec meče a Balwer se zvedl na špičky, aby viděl přes svůj ranec, a hlavu nakláněl hned na jednu, hned na druhou stranu. Možná to nebyl vlk, spíš pták, co dává pozor na kočky. Podsaditý muž, Basel Gill, upustil své věci a vyskočil půl sáhu do vzduchu.

„No, Perrine,“ koktal a strhl si slamák z hlavy. Pot si dělal cestičky špínou na jeho tvářích, jak se sklonil pro ranec, ale pak si to rozmyslel a zase se narovnal. „Totiž, urozený pane Perrine. Já si... ehm... myslel jsem si, že jsi to ty, ale... ale když ti oni říkají urozený pán, tak jsem si nebyl jistý, jestli se chceš znát ke starýmu hostinskýmu.“ Šátkem si otřel téměř holou hlavu a nervózně se zasmál. „Ovšemže si s tebou promluvím. Mytí může chvíli počkat.“

„Ahoj, Perrine,“ pozdravil hromotluk. S těžkými víčky vypadal Lamželezo Dorn i přes svaly a jizvy na obličeji a na rukou jako povaleč. „Doslechli jsme se, že mladý Rand je Drak Znovuzrozený, já a tady pantáta Gill. Mělo nám dojít, že se taky vydáš do světa. Perrin Aybara je dobrej chlap, panímámo Maighdin. Myslím, že se mu můžeš svěřit se vším, co tě napadne.“ Nebyl líný a nebyl ani hloupý.

Aram netrpělivě trhl hlavou a Lamželezo i druzí dva jej následovali, třebaže Tallanvor a Balwer se courali a vrhali zvědavé pohledy na Perrina a pantátu Gilla. Ustarané pohledy. A na ženy taky. Faile je rovněž popoháněla, i když vrhala spoustu pohledů na Perrina, pantátu Gilla a na muže táhnoucí se za Aramem. Náhle se jim tolik nelíbilo, že se musejí rozdělit.

Pantáta Gill si otřel čelo a nejistě se usmál. Světlo, proč tolik páchne strachem? říkal si Perrin. Kvůli němu? Kvůli muži, jenž je připoutaný k Draku Znovuzrozenému, vydává se za urozeného pána a vede vojsko, byť malé, a vyhrožuje prorokovi. Klidně k tomu mohl přihodit i to, že dá roubík Aes Sedai. Tak nebo tak, určitě vinu za to hodí na něj. Ne, pomyslel si Perrin trpce. Nic z toho by přece nemohlo někoho vyděsit. Celá ta banda se nejspíš bojí, že je nakonec povraždí.

Ve snaze pantátu Gilla uklidnit ho odvedl k velkému dubu sto kroků od rudobílého stanu. Většina listí byla pryč a polovina z toho, co zbyla, byla zelená, ale mohutné roztažené větve poskytovaly trochu stínu a pár pokroucených kořenů bylo dost vysoko, aby se na nich dalo sedět. Perrin jeden použil a točil palci, zatímco se tábor uklidňoval. Kdykoliv se snažil udělat něco užitečného, vždy mu to aspoň deset rukou ukradlo.

Basel Gill se neuklidnil, ani když se Perrin vyptával na Královnino požehnání, jeho hostinec v Caemlynu, ani když vzpomínal na svou návštěvu v hostinci. Avšak Gill si možná pamatoval, že návštěva nebyla zrovna nejpříjemnější, když přišel s Aes Sedai a řečmi o Temném a nakonec za noci uprchl. Začal nervózně přecházet sem a tam, ranec si držel na prsou a přehazoval si ho z jedné ruky do druhé, odpovídal stroze a neustále si olizoval rty.

„Pantáto Gille,“ řekl mu Perrin nakonec, „přestaň mi říkat urozený pane Perrine. Nejsem žádnej pán. Je to složitější, ale nejsem žádnej pán. To přece víš.“

„Ovšem,“ odvětil kulatý mužík a konečně se posadil na jeden z kořenů. Očividně se zdráhal odložit svůj ranec, nerad ho pouštěl z ruky. „Jak říkáš, urozený pane Perrine. Ach, Rand... pán Drak... chce vážně, aby trůn dostala urozená paní Elain? Ne že bych pochyboval o tvým slově, to rozhodně ne,“ dodal honem. Strhl si slamák a znovu si otřel čelo. I na tak korpulentního muže se potil dvakrát víc, než by odpovídalo horku. „Jsem si naprosto jistý, že pán Drak udělá přesně to, co říkáš.“ Roztřeseně se zasmál. „Chtěl jsi se mnou mluvit. A určitě ne o mý starý hospodě.“

Perrin si unaveně vydechl. Myslel si, že nic nemůže být horší, než když se mu klaní staří kamarádi a sousedé, ale ti se aspoň občas zapomněli a řekli, co si mysleli. A žádný z nich se ho nebál. „Jsi daleko od domova,“ poznamenal mírně. Nebylo třeba spěchat, ne, když ten člověk každou chvíli málem vyletěl z kůže. „Říkal jsem si, co tě sem asi přivedlo. Doufám, že to nejsou žádný potíže.“

„Řekni mu to, Baseli Gille,“ nakázala Lini ostře a připochodovala k dubu. „A žádné okrasy, ano?“ Nebyla pryč dlouho, ale nějak si našla čas opláchnout obličej a ruce a sepnout vlasy do úhledného bílého drdolu. A vyprášit si šaty. Předvedla Perrinovi zběžné pukrle a pokrouceným prstem zamávala na Gilla. „‚Nejprotivnější jsou tři věci: bolavý zub, tlačící bota a klevetící muž.‘ Tak se drž věci a neříkej mladému pánovi víc, než chce slyšet.“ Chvíli na vykuleného hostinského upírala káravý pohled a pak náhle předvedla Perrinovi další rychlé pukrle. „On miluje zvuk vlastního hlasu - jako většina mužů - ale poví ti to hned, můj pane.“

Pantáta Gill se na ni zamračil a cosi si zamumlal, když na něj ostře zamávala, aby mluvil. „Kostnatá stará...“ slyšel Perrin. „Co se stalo - prostě a jasně -“ Kulatý mužík se na Lini zase zamračil, ale ona si ho nevšímala. „Teda měl jsem nějakou práci dole v Lugardu. Mohl jsem vyvézt víno. Ale to tebe nezajímá. Vzal jsem s sebou Lamželeza, jak jinak, a Breanu, poněvadž ona ho nepustí z dohledu ani na chvíli, pokud nemusí. A cestou jsme potkali panímámu Dorlainovou, panímámu Maighdin, jak jí říkáme, a Lini a Tallanvora. A taky Balwera. Na silnici. Poblíž Lugardu.“

„S Maighdin jsme byly ve službě v Murandy,“ vložila se do toho Lini netrpělivě. „Pak došlo k těm potížím. Tallanvor byl ozbrojenec rodu a Balwer tajemník. Zámek vypálili banditi a naše paní si nemohla dovolit nás držet dál, tak jsme se rozhodli cestovat společně kvůli bezpečí.“

„Já to povídal, Lini,“ zavrčel pantáta Gill a škrábal se za uchem. „Kupec s vínem z nějakýho důvodu odjel z Lugardu na venkov a...“ Potřásl hlavou. „Je toho moc, Perrine. Totiž urozený pane Perrine. Odpusť. Víš sám, že dneska jsou potíže všude, různý. Zdá se, že pokaždý, když jsme před jedněma utekli, narazili jsme na další, a pořád nás to vedlo dál od Caemlynu. A tak jsme tady, unavený a vděčný za odpočinek. A to je v krátkosti všechno.“

Perrin pomalu kývl. Mohla to být prostá pravda, i když on zjistil, že lidé mají stovky důvodů lhát, nebo jenom pravdu zakrýt. Zaškaredil se a prohrábl si vlasy. Světlo! Začíná být podezíravý jako Cairhieňan, a čím víc ho do toho Rand zatahoval, tím to bylo horší. Proč, pro všechno na světě, by mu měl ze všech lidí lhát právě Basel Gill? Komorná urozené paní, zvyklá na výsady, na niž přišly těžké časy, to by vysvětlovalo Maighdin. Některé věci byly prosté.

Lini měla ruce sepjaté v pase, ale pozorovala ho bystrým pohledem, nemálo jako sokol, a pantáta Gill se začal ošívat, jakmile domluvil. Zřejmě si myslel, podle toho, jak se Perrin tvářil, že chce slyšet víc. Zasmál se, ale neznělo to vesele. „Od aielský války jsem moc ze světa neviděl a tenkrát jsem byl o hodně hubenější. No, byli jsme až v Amadoru. Samozřejmě jsme odjeli po tom, co město dobyli ti Seanchané, ale nejsou o nic horší než bělokabátníci, aspoň co jsem -“ Odmlčel se, neboť Perrin se náhle předklonil a popadl ho za klopy.

„Seanchané, pantáto Gille? Jsi si tím jistý? Nebo je to jedna z těch povídaček, jako ty o Aielech a Aes Sedai?“

„Viděl jsem je,“ odpověděl Gill a vyměnil si nejistý pohled s Lini. „A tak si sami říkají. Překvapuje mě, že to nevíš. Zpráva o nich před námi běží už z Amadoru. Tihle Seanchané chtějí, aby lidi věděli, co mají za lubem. Jsou to divný lidi s divnýma zvířatama.“ Zesílil hlas. „Jsou jako zplozenci Stínu. Velký kožnatý zvířata, co lítají a nosí lidi, a pak ty, co vypadají jako ještěrky, akorát jsou velký jako koně a mají tři oči. Viděl jsem je! Vážně!“

„Já ti věřím,“ ujistil ho Perrin a pustil ho. „Taky jsem je viděl.“ Ve Falme, kde ve chvilce zemřela tisícovka bělokabátníků a bylo potřeba mrtvých hrdinů z pověstí, jež povolal Valerský roh, aby Seanchany zatlačili zpátky. Rand říkal, že se vrátí, ale jak to dokázali tak rychle? Světlo! Jestli drží Amador, tak musejí držet i Tarabon, přinejmenším jeho větší část. Jenom hlupák zabije jelena, když ví, že má za zády zraněného medvěda. Kolik toho zabrali? „Nemůžu vás hned poslat do Caemlynu, pantáto Gille, ale jestli tady chvíli zůstanete, v pořádku vás tam doprovodím.“ Pokud vůbec zůstat s ním bylo bezpečné. Prorok, bělokabátníci a teď možná ještě navrch Seanchané.

„Myslím, že jsi dobrý člověk,“ promluvila náhle Lini. „Obávám se, že jsme ti neřekli celou pravdu, a možná jsme měli.“

„Lini, co to povídáš?“ vyjekl pantáta Gill a nadskočil. „Myslím, že na ni začíná působit to horko,“ obrátil se na Perrina. „A to cestování. Občas mívá legrační představy. Víš, jací jsou staří lidi. Tak ticho, Lini!“

Lini mu srazila ruku, kterou se jí snažil dát přes pusu. „Vzpamatuj se, Baseli Gille! Já ti dám ‚stará‘! Maighdin před Tallanvorem utíkala, jistým způsobem, a on ji honil. My všichni jsme ji honili už čtyři dny a skoro jsme zabili sebe i koně. No, není divu, že je většinou mimo, vy, muži, ženě zamotáte hlavu, až jí to skoro nemyslí, ale pak předstíráte, že jste nic neudělali. Patřilo by se vás všechny zpohlavkovat už z principu. Ta holka se bojí vlastního srdce! Ti dva by se měli vzít, a čím dřív, tím líp.“

Pantáta Gill na ni civěl a Perrin měl taky oči navrch hlavy. „Nejsem si jistý, jestli chápu, co ode mě vlastně chceš,“ řekl pomalu a bělovlasá žena mu skočila do řeči dřív, než domluvil.

„Nepředstírej, že jsi zabedněný. To ti ani na chvíli neuvěřím. To je nejhorší zvyk, co vy, muži, máte, když předstíráte, že nevidíte, co máte přímo pod nosem.“ Co se stalo se všemi těmi pukrlaty? Lini zkřížila vyzáblé ruce na prsou a přísně si Perrina prohlížela. „Nuže, jestli už musíš předstírat, tak ti to řeknu naprosto jasně. Tenhle tvůj pán Drak si dělá, co se mu zlíbí, jak jsem slyšela. Tvůj prorok sbírá lidi a na místě je oddává. No tak dobrá, ty vezmeš Maighdin a Tallanvora a oddáš je. On ti poděkuje a ona taky. Až se uklidní.“

Perrin se užasle podíval na pantátu Gilla, který pokrčil rameny a předvedl zoufalý úsměv. „Odpusť,“ řekl Perrin mračící se ženě, „musím vyřídit pár věcí.“ Odběhl a jen se jednou ohlédl. Lini hrozila prstem pantátovi Gillovi a spílala mu i přes jeho námitky. Vítr vál obráceně, takže Perrin neslyšel, co říkají. Vlastně to ani nechtěl slyšet. Všichni byli blázni!

Berelain možná měla své dvě komorné a lovce zlodějů, ale Faile měla vlastní dvořany, v jistém smyslu. Před stanem sedělo se zkříženýma nohama asi dvacet Tairenů a Cairhieňanů, ženy v kabátcích a spodcích, opásané mečem stejně jako muži, a žádná nenosila vlasy delší než po ramena. Muži i ženy je měli svázané stuhou, jak napodobovali aielský cop. Perrina napadlo, kde asi jsou ostatní. Zřídkakdy byli z Faileina doslechu. Jen doufal, že nedělají potíže. Ona je vzala pod svá křídla, aby je potíží uchránila, jak tvrdila, a Světlo ví, že by se do nich byli dostali, kdyby byli zůstali v Cairhienu se spoustou stejných mladých hlupáků. Podle Perrinova názoru celá ta smečka potřebovala nakopat do zadku, aby nabrali trochu zdravého rozumu. Souboje, hraní na ji’e’toh, předstírání, že jsou jacísi Aielové. Pitomost!

Když se Perrin přiblížil, Lacile vstala. Byla to malá bledá žena s červenými stuhami na klopách, malými zlatými kroužky v uších a vyzývavým pohledem, díky němuž si občas dvouříčtí muži mysleli, že by se jí líbila hubička, i přes ten meč. V této chvíli byla výzva tvrdá jako kámen. Vzápětí se postavila Arella, vysoká a tmavá, s vlasy úplně nakrátko jako Děva a šaty prostšími, než nosila většina mužů. Na rozdíl od Lacile dávala Arella jasně najevo, že by raději políbila psa než muže. Ty dvě se tvářily, že chtějí Perrinovi zastoupit cestu, ale jakýsi chlapík s hranatou bradou štěkl rozkaz, a ony se zase posadily. Váhavě. Vlastně i Parelean si palcem hladil hranatou bradu, jako by to chtěl znovu zvážit. Když ho Perrin viděl poprvé, měl plnovous - někteří Tairenové je nosili - ale Aielové vousy nenosili.

Perrin zabručel kletbu. Patřili Faile do morku kostí a to, že byl její manžel, pro ně moc neznamenalo. Aram by na jeho pozornost mohl žárlit, ale Aram měl aspoň Faile rád. Když Perrin vstupoval do stanu, cítil na sobě oči těch mladých hlupáků. Faile by ho stáhla z kůže, kdyby se dozvěděla, že doufá, že oni budou chránit ji.

Stan byl vysoký a prostorný, jako podlážku měl květovaný koberec. Stálo tu pár kusů nábytku, většinou skládacího, kvůli přepravě. Těžké stojací zrcadlo ale moc skladné nebylo. Kromě mosazí obitých truhlic překrytých vyšívanou látkou, sloužících jako náhradní stoly, bylo všechno až po stojan s umyvadlem a zrcadlem zdobené zlatými pruhy. Díky tuctu lamp se zrcadly bylo ve stanu světlo jako venku, byť mnohem chladněji, a z tyčí dokonce visely dva hedvábné závěsy, byť na Perrinův vkus příliš zdobené. Příliš ztuhlé, i když v řadách kolem rohů byli ptáčci a květinky. Dobraine se rozhodl cestovat jako cairhienští šlechtici, i když Perrinovi se podařilo nejhorší krámy „ztratit". Například obrovskou postel; cestovat s něčím takovým bylo vážně směšné, poněvadž jen na její přepravu byl potřeba skoro celý vůz.

Faile a Maighdin seděly stranou s číšemi z tepaného stříbra v rukou. Působily jako ženy, které se navzájem zkoušejí, navenek samý úsměv, avšak v očích ostrý pohled, a dávaly pozor na to, co zachytí pod slovy. Nedalo se říci, jestli se vzápětí obejmou nebo tasí nože. No, říkal si, že většina žen by tak daleko nezašla, ale Faile by nůž vytáhnout mohla. Maighdin vypadala mnohem méně unaveně než předtím, když byla umytá, učesaná a oprášená. Na stolku s mozaikou na desce mezi nimi stály další číše a vysoký orosený stříbrný džbán, z něhož se linula vůně bylinkového čaje. Obě ženy se ohlédly, když Perrin vstoupil, a na okamžik se zatvářily naprosto stejně, chladně zvažovaly, kdo se to sem hrne, a vyrušení je nepotěšilo. Aspoň že Faile se okamžitě zatvářila mileji a usmála se.

„Pantáta Gill mi pověděl váš příběh, panímámo Dorlainová,“ řekl. „Zažili jste těžké dny, ale tady jste v bezpečí, dokud se nerozhodnete odejít.“ Žena zamručela poděkování, ale byla z ní cítit ostražitost a pohledem se v něm snažila číst jako v knize.

„Maighdin mi taky vyprávěla jejich příběh, Perrine,“ prohlásila Faile, „a já jí chci udělat nabídku. Maighdin, ty a tví přátelé za sebou máte těžké měsíce a říkala jsi, že nemáte žádné vyhlídky. Vstupte tedy do mých služeb, vy všichni. Sice budete muset cestovat, jenže za mnohem lepších podmínek. Platím dobře a nejsem hrubá paní.“ Perrin okamžitě souhlasil. Když už Faile chtěla sbírat zatoulaná zvířata a lidi, téhle tlupě chtěl aspoň pomoci i on. Možná s ním budou ve větším bezpečí než se takhle toulat.

Maighdin se začala dávit a málem upustila číši. Zamrkala na Faile a krajkou lemovaným lněným kapesníkem si otřela tváře. Židlička trochu zavrzala, když se obrátila, a kupodivu si začala prohlížet Perrina. „Já... ti děkuji,“ pravila nakonec. „Myslím...“ Další prohlídka, pak její hlas získal na síle. „Ano, děkuji ti a vděčně tvou laskavou nabídku přijímám. Musím to říci svým společníkům.“ Vstala, zaváhala, než odložila číši na tác, a pak se narovnala a roztáhla sukně v pukrleti vhodném pro palác. „Budu se snažit ti dobře sloužit, má paní,“ prohlásila vyrovnaně. „Smím se vzdálit?“ Když Faile kývla, Maighdin udělala další pukrle, a než se otočila, dva kroky couvla! Perrin se poškrábal ve vousech. Další osoba, která se mu bude klanět pokaždé, když se otočí.

Stanová chlopeň ještě za Maighdin nespadla a Faile odložila číši, zasmála se a zadupala. „Ach, Perrine, líbí se mi. Má odvahu! Vsadím se, že by ti kvůli těm praporům spálila fousy, kdybych tě nebyla zachránila. Ach, ano. Odvahu!“

Perrin zavrčel. Zrovna tohle potřeboval. Další ženskou, která mu bude pálit fousy. „Slíbil jsem pantátovi Gillovi, že se o ně postarám, Faile, ale... Uhádneš, co chtěla Lini? Chtěla, abych provdal Maighdin za toho chlapíka Tallanvora. Prostě je postavil vedle sebe a oddal je, ať by říkali cokoliv! Tvrdila, že prý to chtějí.“ Nalil si čaj a posadil se na židli, kterou opustila Maighdin, nevšímaje si poplašného skřípění židle pod jeho váhou. „V každém případě je ten nesmysl nejmenší starost. Pantáta Gill říká, že Amador dobyli Seanchané, a já mu věřím. Světlo! Seanchané!“

Faile spojila konečky prstů a zadívala se přes ně do prázdna. „To by mohlo být ono,“ přemítala. „Většina služebných je lepší vdaná. Možná bych to měla zařídit. A pro Breanu rovněž. Podle toho, jak utíkala zkontrolovat toho kolohnáta, jakmile si umyla obličej, už měli být svoji dávno. Měla v očích ten lesk. Takové chování u svých služek nesnesu, Perrine. To vede jen k slzám, vzájemnému obviňování a mrzoutění. A Breana by mohla dopadnout hůř.“

Perrin na ni zíral. „Slyšela jsi mě?“ optal se pomalu. „Seanchané dobyli Amador! Seanchané, Faile!“

Trhla sebou - ona vážně přemýšlela o svatbě těch ženštin! - a pak se na něj pobaveně usmála. „Amador je ještě daleko, a jestli se s těmi Seanchany setkáme, tak ty je určitě zvládneš. Nakonec jsi mě naučil sedat na tvé ruce, ne?“ Tohle tvrdila, třebaže on to u ní nikdy nepozoroval.

„S nima by to mohlo být kapku těžší než s tebou,“ pronesl suše a ona se znovu usmála. Z nějakého důvodu byla cítit potěšením. „Přemýšlím o tom, že pošlu Gradyho nebo Nealda, aby varovali Randa, ať už říkal cokoliv.“ Faile zuřivě zavrtěla hlavou a úsměv zmizel, on však pokračoval. „Kdybych věděl, jak ho najít, udělal bych to. Musí existovat způsob, jak mu podat zprávu, aniž by to někdo zjistil.“ Rand na tom trval víc než na utajení před Masemou. Rand Perrina naoko vyhnal a nikdo neměl vědět, že mezi nimi zůstalo něco víc než zlá krev.

„On to ví, Perrine. Jsem si tím zcela jistá. Maighdin viděla po celém Amadoru holubníky. Seanchané se na ně ani nepodívali dvakrát. Touhle dobou už to musel slyšet každý kupec, co obchoduje s Amadorem, a Bílá věž taky. Věř mi, Rand to určitě ví. Musíš věřit tomu, že ví, co je nejlepší. Aspoň v tomhle.“ Vždycky si tím nebyla tak jistá.

„Možná,“ zabručel Perrin podrážděně. Snažil se nedělat si starosti kvůli Randovu duševnímu zdraví, ale vedle Randa vypadal Perrin i v té nejpodezíravější náladě jako dítě na louce. Nakolik Rand důvěřoval i jemu? Nechával si věci pro sebe, měl plány, které nikdy nikomu neprozradil.

Perrin vydechl, opřel se a polkl čaj. Pravdou bylo, že ať šílený či zdravý, Rand měl pravdu. Kdyby Zaprodanci měli podezření, co má za lubem, nebo i Bílá věž, našli by nějaký způsob, jak mu kovadlinu převrhnout na nohy. „Aspoň můžu dát věžovým špehům míň informací. Tentokrát ten pitomej prapor spálím." A Vlčí hlavu taky. Možná si musel hrát na urozeného pána, ale mohl to dělat bez nějaké zatracené vlajky!

Faile kriticky našpulila plné rty a lehce zavrtěla hlavou. Vstala, klekla si k němu a vzala do rukou jeho zápěstí. Perrin ji ostražitě pozoroval. Když se na něj takhle pozorně dívala, tak vážně, chtěla mu sdělit něco důležitého. Buď to, nebo mu pověsit na nos bulíky. Její pach mu nic neprozradil. Snažil se ji nečichat. Bylo příliš snadné se v jejím pachu ztratit, a pak by mu bulíky na nos jistě pověsila. Jednu věc se od svatby naučil. Při jednání se ženou potřebuje muž vzít rozum do hrsti. A příliš často mu ani to nestačilo. Ženy si dělaly, co chtěly, stejně jistě jako Aes Sedai.

„Možná bys to měl znovu uvážit, manželi,“ zamrmlala. Lehce se usmívala, jako by zase věděla, nač myslí. „Pochybuju, že někdo z těch, kdo nás viděl od příjezdu do Ghealdanu, ví, co je Rudý orel. Avšak kolem města velkého jako Bethal to někdo určitě vědět bude. A čím déle musíme honit Masemu, tím větší je šance, že narazíme na někoho, kdo ho pozná.“ Nenamáhal se jí říkat, že to je o důvod víc, proč by se měl toho praporu zbavit. Faile nebyla hloupá a myslelo jí to mnohem rychleji než jemu. „Tak proč si ho nechávat,“ zeptal se pomalu, „když jenom přitáhne pozornost k pitomci, o kterém si budou všichni myslet, že se snaží vytáhnout z hrobu Manetheren?“ V minulosti se o to již někteří pokusili, muži i ženy. Jméno Manetherenu neslo silné vzpomínky a hodilo se každému, kdo chtěl začít povstání.

„Poněvadž přitáhne pozornost.“ - Naklonila se blíž. - „K muži, který se opět snaží pozvednout Manetheren. Menší lidé se na tebe usmějí a budou doufat, že brzy zase pojedeš dál, a jakmile budeš pryč, zapomenou na tebe. A ti větší, ti toho mají před očima tolik, že se nepodívají podruhé, pokud je nezataháš za nos. Ve srovnání se Seanchany, prorokem nebo bělokabátníky je muž, co se snaží pozvednout Manetheren, jen malej tuřín. A podle mýho se dá klidně říct, že se na to vykašle i Věž, aspoň prozatím.“ Usmála se víc a světlo v očích prozrazovalo, že přichází k nejdůležitějšímu bodu. „Ale nejdůležitější je, že si nikdo nebude myslet, že ten muž dělá něco jinýho.“ Najednou úsměv zmizel a ona ho tvrdě píchla do nosu. „A neříkej si pitomec, Perrine ťBashere Aybaro. Rozhodně ne takhle. Nejsi pitomec a mně se to nelíbí.“ V jejím pachu vyskočily ostny, ne skutečný hněv, ale potěšená taky nebyla.

Rtuť. Ledňáček poletující rychleji než myšlenka. Tedy rozhodně rychleji než jeho myšlenky. Nikdy by ho ani nenapadlo se skrýt tak... nápadně. Ale chápal, že je to rozumné. Bylo to jako skrývat skutečnost, že je člověk vrah, tak, že se prohlásí za zloděje. Mohlo by to však fungovat.

Zasmál se a políbil ji na prsty. „Prapor zůstane,“ řekl. Asi bude muset zůstat i Vlčí hlava. Krev a zatracenej popel! „Alliandra se ale musí dozvědět pravdu. Kdyby si myslela, že mě Rand chce dosadit za krále Manetherenu a zabrat její území...“

Faile náhle vstala a otočila se tak rychle, až se lekl, že udělal chybu, když se zmínil o královně. Alliandra mohla příliš snadno vést k Berelain, a Faile byla cítit... vztekle. Ostražitě. Ale přes rameno řekla: „Alliandra nebude pro Perrina Zlatookého znamenat žádný potíže. Ten pták už je v kleci, manželi, takže je čas přemýšlet o tom, jak najít Masemu.“ Půvabně si klekla vedle malé truhly u stěny stanu, jediné bez přehozu, zvedla víko a začala vyndávat stočené mapy.

Perrin doufal, že má s Alliandrou pravdu, protože nevěděl, co by dělal, pokud by se mýlila. Kdyby jenom byl zpolovice takový, za jakého jej měla. Alliandra byla pták v kleci, Seanchané padnou kvůli Perrinovi Zlatookému jako loutky a on chytí proroka a odvede ho k Randovi, i kdyby měl Masema kolem sebe deset tisíc mužů. Nikoliv poprvé si uvědomil, že ačkoliv ho její hněv bolí a mate, nejvíc se bál, že ji zklame. Kdyby v jejích očích někdy uviděl zklamání, vyrval by si srdce z těla.

Klekl si k ní a pomohl jí rozložit největší mapu s vyobrazeným jihem Ghealdanu a severem Amadicie. Studoval ji, jako by z pergamenu mělo vyskočit Masemovo jméno. Měl víc důvodů než Rand, aby toužil po úspěchu. Cokoliv jiného, ale Faile prostě nemohl zklamat.

Faile ležela ve tmě a poslouchala, dokud si nebyla jistá, že Perrin spí, pak vyklouzla z pokrývek. S lítostí a pobavením zároveň si přetáhla přes hlavu noční košili. Skutečně si myslel, že nezjistí, že tu postel jednou ráno schoval v lesíku, zatímco ostatní nakládali vozy? Ne že by jí na tom záleželo, aspoň ne moc. Byla si jistá, že na zemi spávala stejně často jako on. Samozřejmě předstírala překvapení a zlehčovala to. Cokoliv jiného a on by se začal omlouvat, možná by se i pro tu postel vrátil. Zvládnout manžela je umění, tvrdila její matka. Bylo to pro Deiru ni Ghaline někdy tak těžké?

Bosýma nohama vklouzla do trepek, hodila na sebe hedvábný župan a pak s pohledem na Perrina zaváhala. Kdyby se probudil, viděl by ji jasně, ale pro ni byl jenom hromádkou ve stínu. Přála si, aby tu teď byla její matka a poradila jí. Perrina milovala tělem i duší a on ji neustále mátl. Skutečně porozumět mužům bylo samozřejmě nemožné, jenže on se tolik lišil od těch, s nimiž vyrůstala. Nikdy se nenaparoval, a místo aby sám sebe shazoval, byl... skromný. Nevěřila, že by muž mohl být skromný! Trval na tom, že vůdcem se stal jenom náhodou, a tvrdil, že vést neumí, i když muži, s nimiž se setkal, byli ochotní ho po hodině následovat. Myslel si, že mu to myslí pomalu, když svým pomalým, pečlivým uvažováním dohlédl tak hluboko, že musela tancovat veselou gigu, aby před ním vůbec něco utajila. Byl to úžasný muž, ten její kudrnatý vlk. Tak silný. A tak něžný. S povzdechem vyšla po špičkách ze stanu. Jeho sluch jí již několikrát způsobil potíže.

Tábor byl zcela tichý, měsíc ve třetí čtvrti na bezmračné obloze vydával dost světla, jako by byl v úplňku, takže ani nebyly vidět hvězdy. Pronikavě zakřičel nějaký noční pták, ale utichl po sovím zahoukání. Kupodivu vál slabý vánek a snad bylo i chladněji. Nejspíš se jí to jen zdálo. Noci byly chladné pouze ve srovnání se dny.

Většina lidí spala, tmavé hrbolky ve stínu pod stromy. Pár jich ještě bylo vzhůru, povídali si kolem ohňů, které ještě hořely. Faile se nesnažila schovávat, ale nikdo si jí nevšiml. Někteří podřimovali vsedě, hlavy jim klesaly. Kdyby nevěděla, jak dobře pracují muži na hlídce, myslela by si, že by tábor překvapilo i stádo splašeného dobytka. Samozřejmě v noci budou na stráži také Děvy, ale nezáleželo na tom, jestli ji uvidí i ony.

Vozy s velkými koly tvořily dlouhé řady, pod něž si zalezli sluhové a teď již chrápali. Většina sluhů. Jeden oheň ještě hořel. Seděli kolem něj Maighdin a její přátelé. Mluvil Tallanvor a zuřivě se rozháněl rukama, ale jen muži mu zřejmě věnovali pozornost, ač on hovořil k Maighdin. Nebylo překvapením, že měli v rancích lepší šaty než ty, co měli na sobě, avšak jejich bývalá paní musela být hodně velkorysá, když všem svým lidem rozdávala hedvábí, a Maighdin měla skutečně dobře ušité šaty, takže možná ji měla jejich paní v oblibě.

Faile pod nohou praskla malá větvička a oni otočili hlavu. Tallanvor se začal zvedat a zpola tasil meč, než si všiml, jak si v měsíčním světle zvedá sukni. Měli se víc na pozoru než Dvouříčtí za ní. Chvíli na ni jenom civěli, pak se Maighdin ladně zvedla a udělala hluboké pukrle a ostatní se spěšně řídili jejím příkladem s různou obratností. Jen Maighdin a Balwer vypadali klidní, Gill se nervózně usmíval.

„Pokračujte v tom, co jste dělali,“ vybídla je Faile laskavě. „Ale nezůstávejte moc dlouho vzhůru. Zítra vás čeká plno práce.“ Prošla kolem, když se však ohlédla, oni stále ještě stáli a dívali se za ní. Byli jako králíci, kteří pořád dávají pozor na lišky. Napadlo ji, jak dobře asi zapadnou. V příštích pár týdnech bude mít spoustu práce naučit je pracovat tak, jak si přála, a taky se o nich něco dozvědět. Obojí bylo pro dobře vedenou domácnost důležité. Bude si na to muset najít čas.

Ale dlouho na ně nemyslela. Brzy došla za vozy, ale ne za okruh dvouříčských hlídek. Dvouříčtí muži budou mít hlídky mezi stromy. Neproklouzne jim ani myš - občas dokonce zahlédli i některou Děvu - ale dávali pozor na ty, kteří by se snažili proklouznout do tábora, ne z něj. Nehlídali ty, kdo měli právo tu být. Na malé mýtince na ni čekali lidé.

Několik mužů se uklonilo a Parelean šel málem na koleno, než se zarazil. Pár žen udělalo pukrle, což v mužských šatech vypadalo dost divně, a pak rozpačitě sklopily oči, když si uvědomily, co udělaly. Dvorské chování měli vrozené, jakkoliv se snažili převzít aielské zvyky. Aspoň to, o čem věřili, že to jsou aielské zvyky. Občas tím, v co věřili, pěkně vyděsili Děvy. Perrin je nazýval hlupáky a jistým způsobem jimi i byli, ale odpřisáhli jí svou věrnost, tihle Cairhieňané a Tairenové - vodní přísahou, jak napodobovali Aiely - a díky tomu jí patřili. Mezi sebou začali své „společenstvo“ nazývat Cha Faile, Sokolí spár, i když chápali, že je nutné udržet to v tajnosti. Nebyli úplně padlí na hlavu. Vlastně se docela podobali těm mladým mužům a ženám, s nimiž vyrůstala.

Ti, které brzy ráno poslala pryč, se právě vrátili, protože ženy mezi nimi se ještě převlékaly ze šatů, které musely z nezbytí nosit. Dokonce i jediná žena oblečená jako muž by v Bethalu vzbudila pozornost, nemluvě o pěti. Na mýtině se míhaly sukně a spodničky, kabáty, košile a spodky. Ženy dávaly najevo, že jim nevadí svlékat se před ostatními, dokonce i před muži, poněvadž to očividně nevadilo ani Aielům, ale spěch a funění je usvědčovaly ze lži. Muži přešlapovali a předstírali, že se na polosvlečené ženy nedívají. Faile si přitáhla župan přes noční košili. Víc se obléknout nemohla, aby se Perrin neprobudil, ale nepředstírala, že je jí to příjemné. Nebyla Domanka, aby své dvořany přijímala v lázni.

„Odpusť, že jdeme pozdě, má paní Faile,“ supěla Selanda a oblékala si kabátec. Její cairhienský přizvuk byl zvlášť silný. Ani na Cairhieňanku nebyla moc vysoká, ale dařilo se jí slušně naparovat, tvářit se drze, naklánět hlavu a držet ramena. „Vrátily bychom se dřív, ale strážní u brány dělali potíže a nechtěli nás pustit ven.“

„Jaký potíže?“ zeptala se Faile ostře. Kdyby to jen mohla vidět na vlastní oči. Kdyby jen nechal Perrin jít ji, místo té cuchty. Ne, nebude myslet na Berelain. Nebyla to Perrinova chyba. Opakovala si to dvacetkrát denně jako modlitbu. Ale proč byl tak slepý? „Jaký potíže?“ Roztřeseně se nadechla. Potíže s manželem by nikdy neměly ovlivnit tón, jakým se mluví s vazaly.

„Nic důležitého, má paní.“ Selanda si rychle připjala meč. „Nějaké chlápky před námi nechali projet s vozy, aniž se na ně znovu podívali, ale ženy, co odcházejí do noci, jim dělaly starosti.“ Některé ženy se zasmály. Pět mužů, kteří šli také do Bethalu, se podrážděně vrtělo, nepdchybně proto, že je nepovažovali za dostatečnou ochranu. Zbytek Cha Faile vytvořil půlkruh za těmi deseti a všichni upřeně Faile pozorovali a poslouchali. V měsíčním světle jim nebylo vidět do obličeje.

„Povězte mi, co jste viděli,“ nařídila jim Faile klidněji. Mnohem lepší.

Selanda podala přehledné hlášení, a jakkoliv si Faile přála, aby byla šla sama, musela přiznat, že oni toho viděli skoro tolik, kolik by si přála. Ulice Bethalu byly i v nejrušnějších hodinách téměř prázdné. Lidé se co nejvíc drželi doma. Do města i ven proudilo jen málo obchodníků, ale přece jen se i do této části Ghealdanu pár kupců odvážilo, a z venkova přicházelo stěží dost jídla, aby nakrmilo obyvatelstvo. Většina měšťanů byla otupělá, báli se toho, co leželo za hradbami, a upadali stále hlouběji do apatie a zoufalství. Všichni si dávali pozor na jazyk ze strachu z prorokových špehů a na oči také, ze strachu, že by je mohli považovat za špehy. Prorok měl hluboký účinek. Například bez ohledu na to, kolik banditů se potulovalo po okolí, zloději a berkové z Bethalu úplně vymizeli. Prý prorokovým trestem za krádeže bylo useknout muži ruce. Na jeho lidi se to ale zřejmě nevztahovalo.

„Královna každý den projíždí městem, ukazuje se, aby lidem zvedla náladu,“ pokračovala Selanda, „ale myslím, že to moc nepomáhá. Tady na jihu dělá pokroky, když lidem připomíná, že mají královnu. Jinde bude mít možná větší úspěch. Městská stráž se přidala k hlídkám na hradbách a všichni vojáci až na hrstku taky. Možná se tak lidé ve městě cítili bezpečněji. Dokud se nepřesune. Na rozdíl od ostatních se Alliandra zřejmě nebála, že jí prorok vleze za hradby. Procházela se sama v zahradách u paláce urozeného pána Telabina, ráno i večer, jen s několika málo vojáky, kteří trávili většinu času v kuchyni. Všichni ve městě si zjevně dělají starosti kvůli jídlu, s tím, jak dlouho ho bude dost, stejně jako kvůli prorokovi. Vlastně, má paní, přes všechny stráže na hradbách si myslím, že kdyby se Masema objevil u brány třeba sám, město by mu nejspíš vydaly.“

„Baže vydaly,“ přisadila si opovržlivě Meralda a také se opásala mečem, „a žebraly o slitování.“ Meralda, tmavá a robustní, byla vysoká jako Faile, ale když se na ni Selanda zamračila, sklonila hlavu a zamumlala odpověď. Nebylo pochyb o tom, kdo po Faile Cha Faile vede.

Byla ráda, že není třeba měnit precedens, který zavedli. Selanda z nich byla nejbystřejší až na Pareleana a jen Arella a Camaille byly rychlejší. A Selanda měla něco navíc, umíněnost, jako by již čelila nejhoršímu strachu ve svém životě a už nic na světě nemohlo být horší. Samozřejmě chtěla mít nějakou jizvu, jako měly Děvy. Faile měla pár malých jizev, většinou známky cti, ale skutečně po nich toužit byla pitomost. Aspoň po tom Selanda netoužila příliš neústupně.

„Udělali jsme mapu, jak jsi chtěla, má paní,“ dokončila malá žena a vrhla na Meraldu varovný pohled. „Označili jsme palác urozeného pána Telabina zezadu, jak to jen šlo, ale bojím se, že jsou to jenom zahrady a stáje.“

Faile se v měsíčním světle nesnažila rozeznat čáry na papíru, který rozbalila. Škoda že nemohla jít sama. Sama by byla mohla obhlédnout i vnitřek paláce. Ne. Co se stalo, stalo se, jak by nejspíš řekl Perrin. A stačilo to. „Jste si jistí, že nikdo neprohledává vozy, které odjíždějí z města?“ I v bledém světle viděla zmatek na mnoha tvářích před sebou. Nikdo netušil, proč je do Bethalu posílala.

Selanda se ale zmateně netvářila. „Ano, má paní,“ řekla klidně. Byla docela bystrá a rychle jí to myslelo.

Zvedl se vítr a zašustil listím na stromech i suchým listím na zemi. Faile zatoužila mít Perrinovy uši. A taky jeho nos a oči. Nevadilo, pokud by ji někdo spatřil se svými dvořany, ale špehové by byli něco jiného. „Vedla sis dobře, Selando. Vy všichni.“ Perrin znal zdejší nebezpečí, bylo skutečné, stejně jako na jihu. Znal ho, jenže jako většina mužů myslel stejně často srdcem jako hlavou. Manželka musela být praktická a chránit manžela před potížemi. To byla první rada, kterou jí dala matka o životě v manželství. „Za rozbřesku se vrátíte do Bethalu, a jestli ode mě dostanete zprávu, uděláte tohle...“

Dokonce i Selanda vykulila zděšeně oči, když pokračovala, ale nikdo ani nešpitl na protest. Faile by překvapilo, kdyby to udělali. Její příkazy byly k věci. Bude tu menší nebezpečí, ale za daných okolností ani zdaleka ne takové, jaké by být mohlo.

„Jsou nějaké otázky?“ zeptala se nakonec. „Všichni pochopili?"-

Cha Faile odpověděli jednohlasně. „Žijeme, abychom sloužili naší paní Faile.“ A to znamenalo, že budou sloužit jejímu milovanému vlkovi, ať už to on chtěl nebo ne.

Maighdin sebou házela v pokrývkách na tvrdé zemi a spánek nepřicházel. Tak se nyní jmenovala, nové jméno pro nový život. Maighdin, po své matce, a Dorlainová podle rodiny na panství, které jí kdysi patřilo. Nový život za starý, jenž byl pryč, ale svazky v srdci nebylo možné zpřetrhat. A teď... Teď...

Slabě zašustilo listí a ona zvedla hlavu a viděla, jak mezi stromy prochází nezřetelná postava. Urozená paní Faile se vracela do svého stanu z nějaké procházky. Příjemná mladá žena, s laskavým srdcem, přívětivá. Ať už byl její manžel kdokoliv, ona byla téměř jistě urozeného rodu. Ale mladá. Nezkušená. To by mohlo pomoci.

Maighdin nechala klesnout hlavu na plášť, který si složila pod hlavu místo polštáře. Světlo, co to tu dělá? Dává se do služby jako komorná nějaké dámy! Ne. Bude aspoň důvěřovat sobě. Sebedůvěru mohla najít. Mohla. Pokud bude hledat hodně hluboko. Zadržela dech, když se opodál ozvaly kroky.

Tallanvor půvabně poklekl vedle ní. Byl bez košile a měsíční světlo se mu lesklo na hladkých, svalnatých prsou a ramenou, tvář měl ve stínu. Mírný vánek mu rozvlnil vlasy. „Co je tohle za šílenství?“ optal se tiše. „Vstoupit do služby? Co máš v plánu? A neříkej ten nesmysl o novém životě. Nevěřím tomu. Nikdo tomu nevěří.“

Snažila se obrátit na druhou stranu, jenže on jí položil ruku na rameno. Netlačil, ale zastavil ji stejně jistě jako kleštěmi. Světlo, prosím, ať se netřese. Světlo ji nevyslyšelo, ale aspoň se jí podařilo udržet vyrovnaný hlas. „Jestli sis toho nevšiml, tak se teď musím otáčet sama. Lepší jako komorná urozené paní než šenkýřka v taverně. Klidně můžeš jít dál sám, jestli se ti služba nelíbí.“

„Když ses vzdala trůnu, nevzdala ses tím svého důvtipu ani své hrdosti,“ zamumlal. Světlo spal Lini, že to vybreptala! „Jestli to chceš předstírat, tak ti radím, aby sis dávala pozor a nezůstávala s Lini o samotě.“ Ten muž se jí vysmíval! Vysmíval se jí, a tolik! „Chce si promluvit s Maighdin, a tuším, že nebude na Maighdin tak milá, jako bývala na Morgasu.“

Rozzlobeně se posadila a smetla jeho ruku. „Copak jsi nejen slepý, ale ještě i hluchý? Drak Znovuzrozený má s Elain plány! Světlo, nelíbilo by se mi, ani kdyby jen znal její jméno! To musí být víc než náhoda, co mě přivedlo k jednomu z jeho pohůnků, Tallanvore. Musí!“

„Ať shořím, věděl jsem, že v tom bude tohle. Doufal jsem, že se mýlím, ale...“ Mluvil stejně rozzlobeně jako ona. Neměl právo se zlobit. „Elain je v bezpečí v Bílé věži a amyrlin ji nepustí do blízkosti muže, který dokáže usměrňovat, ani když to je Drak Znovuzrozený - zvlášť když to je on! - a Maighdin Dorlainová nezmůže nic s amyrlin, s Drakem Znovuzrozeným ani se Lvím trůnem. Ta si může nejvýš nechat srazit vaz, podříznout krk nebo -!“

„Maighdin Dorlainová může dávat pozor!“ přerušila jej, částečně i proto, aby zarazila ten odporný výčet. „Může naslouchat! Může...!“ Podrážděně se odmlčela. Co může dělat? Najednou si uvědomila, že tady sedí v tenké spodničce, a honem si k tělu přitáhla pokrývku. Noc skutečně byla o něco studenější. Nebo jí husí kůže možná naskočila z toho, jak na sobě cítila Tallanvorovy oči. Z toho pomyšlení jí na lících naskočil ruměnec, o kterém doufala, že ho neuvidí. Naštěstí jí do hlasu přidal hněv. Není přece malá holka, aby se červenala, protože se na ni podívá nějaký muž! „Udělám, co půjde, ať je to cokoliv. Určitě budu mít příležitost zjistit nebo udělat něco, co by Elain pomohlo, a já té příležitosti využiji!“

„Nebezpečné rozhodnutí,“ sdělil jí klidně. Moc ráda by mu viděla do obličeje. Jen aby viděla, jak se tváří, co jiného. „Slyšela jsi, jak vyhrožuje, že pověsí každého, kdo se na něj jen ošklivě podívá. Já tomu věřím, u muže s takovýma očima. Jako zvíře. Překvapilo mě, že toho chlapíka nechal odejít. Myslel jsem, že mu rozerve hrdlo! Jestli zjistí, kdo jsi, kdo jsi byla... Balwer by tě mohl zradit. Nikdy pořádně nevysvětlil, proč nám pomohl ven z Amadoru. Možná si myslel, že mu královna Morgasa dá nové místo. Když teď ví, že to neudělá, možná by si chtěl vysloužit laskavost u svého nového pána a paní.“

„Ty se bojíš urozeného pána Perrina Zlatookého?“ vyjela opovržlivě. Světlo, že ji ten muž děsil! Jeho oči patřily vlku. „Balwer ví dost, aby držel jazyk za zuby. Cokoliv řekne, padne i na něj. Nakonec přišel se mnou. Jestli se bojíš, jeď dál!“

„To mi pořád předhazuješ,“ povzdechl si. Neviděla mu do očí, ale cítila je. „Jeď dál, jestli chceš, říkáš. Kdysi tu byl jeden voják, který miloval vzdálenou královnu a věděl, že je to beznadějné, věděl, že se s ní nikdy neodváží promluvit. Nyní je královna pryč a zůstala jen žena a já doufám. Hořím nadějí! Jestli chceš, abych odešel, Maighdin, řekni to. Jedno slovo. ‚Jdi!‘ Prosté slovo.“

Otevřela ústa. Prosté slovo, pomyslela si. Světlo, je to jen jedno slovo! Proč ho nemůžu vyslovit? Světlo, prosím! Podruhé této noci ji Světlo nevyslyšelo. Seděla tam, choulila se v pokrývkách, pusu otevřenou, a tváře jí hořely stále víc.

Jestli se znovu zasměje, bude do něj muset vrazit nůž. Jestli se zasměje nebo se jen zatváří vítězoslavně... On se místo toho předklonil a něžně ji políbil na oči. Zachrčela. Nějak se nemohla pohnout. S vykulenýma očima se dívala, jak vstává. Tyčil se nad ní v měsíčním světle. Byla královna - bývala královna - zvyklá velet, zvyklá na těžká rozhodnutí v těžkých časech, ale v této chvíli jí bušilo srdce tak, že vůbec nemohla myslet.

„Kdybys byla řekla ‚jdi‘,“ poznamenal, „byl bych pohřbil naději, ale nikdy bych tě nedokázal opustit.“

Teprve když byl zpátky ve svých pokrývkách, dokázala si zase lehnout a zabalit se. Dýchala, jako by běžela. Noc byla chladná. Třásla se, ne, jen chvěla. Tallanvor byl příliš mladý. Příliš mladý! Horší, měl pravdu. Světlo ho za to spal! Komorná urozené paní nemohla nijak změnit běh událostí, a kdyby vlkooký zabiják Draka Znovuzrozeného zjistil, že má v rukou Morgasu Andorskou, mohl by ji použít proti Elain, místo aby jí pomohl. Neměl právo mít pravdu, když chtěla, aby se mýlil! Nelogičnost této myšlenky ji rozzuřila. Byla tu naděje na to, že by mohla vykonat něco dobrého! Musí!

Vzadu v hlavě se jí pochechtával tichý hlásek. Nesmíš zapomínat, že jsi Morgasa z rodu Trakandů, říkal jí opovržlivě, a dokonce i poté, co se vzdala trůnu, nemůže královna Morgasa přestat strkat nos do záležitostí mocných, bez ohledu na to, co všechno prozatím zničila. A ani nedokáže říct jednomu muži, aby odešel, protože nedokáže přestat myslet na to, jak má silné ruce, jak se mu zvlní rty, když se usměje, a -

Zuřivě si přetáhla pokrývku přes hlavu a snažila se ten hlásek umlčet. Nezůstávala, protože nedokáže odejít od moci. A Tallanvor... Rázně ho vykáže na jeho místo. Tentokrát to udělá! Ale... Jak si vlastně stojí se ženou, která už není královnou? Snažila se dostat ho z hlavy, snažila se nevšímat si toho posměšného hlásku, který odmítal zmlknout, a přesto, když konečně přišel spánek, stále cítila tlak jeho rtů na svých víčkách.