Cesta nožů

24 Čas železa

Asi deset leguí od Ebú Daru připlachtil z podmračeného východu slunce raken a přistál na dlouhé louce označené barevnými fábory na vysokých tyčích jako létavecká dráha. Zhnědlá tráva byla udusaná a rozrytá. Veškerý půvab, jímž ještěři oplývali ve vzduchu, byl ztracen, jakmile se drápy dotkli země, neohrabaně popobíhali a kožovitá křídla s rozpětím dobře patnáct sáhů drželi vysoko, jako kdyby se chtěli převrátit na záda. Ani v tom, když raken kolébavě běžel po dráze a mával křídly, s létavci přikrčenými v sedle, jako by se ještěra snažili zvednout do vzduchu pouhou silou vůle, nebylo nic moc půvabného. Raken tak běžel, dokud se konečně nedostal do vzduchu, a špičkami křídel jen tak tak minul vrcholky olivovníků na konci dráhy. Teprve když získal výšku a zamířil ke slunci a oblakům, vrátila se mu důstojnost a vznešenost. Létavci, kteří teď přistáli, se ani nenamáhali sesednout. Jeden pozemník zatím přinesl koš, aby mohl raken spolykat celé sušené plody, a jeden z létavců předal výzvědné hlášení výše postavenému pozemníkovi a druhý se sehnul na druhou stranu a převzal nové rozkazy od létavce až příliš vysoce postaveného, aby častěji přebíral otěže osobně. A pak ještěra otočili a dovedli ho k místu, kde čtyři či pět dalších čekalo, až přijdou na řadu k dlouhému běhu ke slunci.

Poslové se o překot hnali mezi postupujícími formacemi kavalerie a pěchoty a doručili výzvědná hlášení do obrovského velitelského stanu s červeným praporem. Tady minuli naduté tarabonské kopiníky, támhle netečné amadicijské pikenýry ve čtvercích, s vodorovnými pruhy v barvách praporů, k nimž byli přiděleni, na kyrysech. Altarská lehká jízda v neuspořádaných hloučcích předváděla své oře a prsa jim marnivě křižovaly rudé pruhy, naprosto odlišné od označení, jaké nosili všichni ostatní. Altařané nevěděli, že pruhy označují nespolehlivé nepravidelné jednotky. Byly tady vyznamenané oddíly seanchanských vojáků snad ze všech koutů císařství, pyšnící se svými poctami, světloocí z Alqamu, medově hnědí z N’Kon, lidé černí jako uhlí z Khowealu a Dalensharu. Byli tu morat’torm se svými hadovitými zvířaty s bronzovými šupinami, vedle nichž koně jankovatěli, a dokonce i pár morat’grolm s jejich přisedlými zvířaty se zobáky, ale jedna věc, která vždycky doprovázela seanchanské vojsko, tady viditelně scházela. Sul’dam a damane byly stále ve svých stanech. Generálkapitán Kennar Miraj o sul’dam a damane hodně přemýšlel.

Ze svého místa na pódiu viděl jasně na stůl s mapami, u něhož podporučíci bez přileb kontrolovali hlášení a posouvali značky podle rozmístění jednotek v terénu. Nad každou značkou byl malý papírový praporek a napsané symboly udávaly velikost a složení oddílu. Najít slušné mapy těchto zemí bylo téměř nemožné, ale okopírovaná mapa na velkém stole postačovala. A to, co mu říkala, mu dělalo starosti. Černá kolečka posádek byla zničena či rozprášena. Bylo jich příliš mnoho na celé východní polovině Venirského pohoří. Rudé klíny pro oddíly na pochodu označovaly stejně hustě západní část a všechny ukazovaly zpátky k Ebú Daru. A mezi černými kolečky bylo roztroušených sedmnáct bílých. Zatímco se díval, mladý důstojník v hnědočerné uniformě morat’torm pečlivě položil osmnácté. Nepřátelské síly. Několik mohlo znamenat tentýž oddíl, který byl spatřen dvakrát, jenomže většina z nich byla příliš daleko od sebe a načasování při jejich spatření neodpovídalo.

Úředníci v prostých hnědých kabátech, pouze s označením úřednické hodnosti na širokém límci, čekali u psacích stolů s pery v rukou, až Miraj vydá rozkazy, které pak oni okopírují. On už vydal všechny rozkazy, které mohl. V horách bylo celkem devadesát tisíc nepřátelských vojáků, téměř dvakrát tolik, kolik mohl sehnat tady včetně domorodých odvedenců. Bylo jich neuvěřitelně mnoho, až na to, že zvědové nelhali. Lhářům jejich druhové prostě podřízli krky. Bylo jich příliš mnoho, vyskakovali ze země jako brouci snovači v Sen T’jore. Aspoň že museli ještě překonat sto mil pohoří, jestli chtěli udeřit na Ebú Dar. Bílá kolečka nejdál na východě skoro dvě stě. A pak ještě sto mil kopcovitým terénem. Nepřátelský generál určitě nemohl dovolit, aby jeho roztroušené oddíly byly vyřízeny jeden po druhém. Shromáždit je potrvá ještě déle. V této chvíli byl na jeho straně pouze čas.

Stanové chlopně se rozletěly a dovnitř vplula vznešená paní Suroth s černými vlasy spadajícími v hrdém hřebenu na záda po sněhobílé róbě a bohatě vyšívané svrchní tunice, jež nějak unikly blátu venku. Myslel si, že je stále ještě v Ebú Daru. Musela přiletět s to’raken. Doprovázela ji malá družina, tedy na ni. Dva smrtihlavové s černými střapci na jílcích mečů jí podrželi průchod otevřený a venku byli vidět další, muži s kamennými tvářemi v červenozeleném. Ztělesnění císařovny, kéž žije věčně. Dokonce i urození si jich všimli. Suroth vplula dovnitř, jako by to byli jen další sluhové vedle bohatě oděné da’covale ve střevících a téměř průsvitné bílé róbě s medově žlutými vlasy spletenými do tenkých cůpků, jež přinášela zlacený stolek vznešené paní. Surothin hlas urozené krve, Alwhin, podmračená ženština v zelených šatech s vyholenou levou polovinou hlavy a zbytkem světle hnědých vlasů spletených do přísného copu, kráčela těsně za svou paní. Když Miraj sestoupil z pódia, šokovaně si uvědomil, že druhá da’covale za Suroth, malá, tmavovlasá a štíhlá v průsvitných šatech, je damane! Damane oblečená jako majetek, to bylo neslýchané, ale ještě podivnější bylo, že ji na a’damu vedla Alwhin!

Když poklekal, nedovolil, aby se mu něco z toho objevilo ve tváři. Zamumlal: „Světlo na tě sviť, vznešená paní Suroth. Všechna čest vznešené paní Suroth.“ Všichni ostatní padli na břicho na zem pokrytou plátnem a sklopili oči. Miraj byl urozený, byť ne natolik, aby si mohl holit spánky jako Suroth. Měl nalakované jen nehty na malíčcích. Byl příliš nízko postavený, aby zaznamenal překvapení, jestli vznešená paní dovolovala svému hlasu chovat se jako sul’dam, i když byla povýšena mezi so’jhin. Zvláštní časy ve zvláštní zemi, kudy chodí Drak Znovuzrozený a marath’damane pobíhají volně, aby zabíjely a zotročovaly, koho se jim zlíbí.

Suroth si ho skoro nevšimla a věnovala se mapě. A černé oči při pohledu na ni přimhouřila z dobrého důvodu. Pod ní Hailene dokázali mnohem víc, než se jim snilo, a získali zpět velké části ukradených zemí. Původně tu totiž měli jen prozkoumat cesty, a po Falme si někteří mysleli, že i to je nemožné. Suroth podrážděně zaťukala prsty, s dlouhými, modře nalakovanými nehty na ukazováku a prostředníku, o stůl. Kdyby se jí dál vedlo dobře, mohla by si hlavu vyholit docela a nalakovat i prsteníky. Za tak veliké úspěchy mohla být dokonce adoptována do císařské rodiny. A kdyby zašla příliš daleko, přehnala to, mohla by skončit s nehty ostříhanými a nacpaná v gázových šatech jako služka někoho z urozených, pokud by ji neprodali nějakému sedlákovi, aby mu pomáhala orat pole či se potila v dílně. Miraj by si přinejhorším jen musel otevřít žíly.

Dál Suroth trpělivě pozoroval, ale než byl povýšen mezi urozené, byl jen výzvědným poručíkem, morat’raken, a nemohl si nevšímat, co se děje kolem něho. Zvěd žil nebo umíral podle toho, co uviděl nebo ne, a stejně tak ostatní. Ve stanu leželi lidé na zemi. Někteří skoro nedýchali. Suroth si ho měla odvést stranou a nechat je pokračovat v práci. Vojáci u vchodu odehnali posla. Jak vážná zpráva musela být, že se ta žena pokoušela procpat přes smrtihlava?

Jeho pozornost upoutala da’covale s psacím stolkem. Hezounkou tvář panenky hyzdil velice podmračený výraz. Majetek předváděl hněv? A bylo tu ještě něco. Pohledem zaletěl k damane, jež stála s hlavou sklopenou, ale přesto se zvědavě rozhlížela kolem. Hnědooká da’covale a světlooká damane se od sebe lišily jako noc a den, něco však měly společné. Něco ve tváři. Zvláštní. Nepoznal u nich, jak jsou staré.

I když jen rychle vzhlédl, Alwhin si toho všimla. Škubla damane za stříbrné vodítko a’damu a strhla ji na podlahu. Luskla prsty a ukázala na zem, načež se zaškaredila, když se da’covale s medovými vlasy nepohnula. „Lehnout, Liandrin!“ sykla. Ta se na Alwhin zlobně zamračila - zlobně! - a s trucovitým výrazem klesla na kolena.

Tuze zvláštní. Jenomže ne důležité. S nehybnou tváří, ale jinak překypující netrpělivostí, čekal dál. Netrpělivostí a značným neklidem. Byl povýšen mezi urozené poté, co za jedinou noc ujel padesát mil se třemi šípy v těle, aby přinesl zprávu o povstaleckém vojsku pochodujícím na samotný Seandar, a záda ho od toho ještě bolela.

Suroth se konečně přestala zajímat o stůl. Nedovolila mu vstát, natož aby ho objala jako jednoho z urozených. Ani to nečekal, stál příliš hluboko pod ní. „Jsi připraven na pochod?“ zeptala se stroze. Aspoň s ním nemluvila skrze svůj hlas. Před tolika důstojníky by s takovou hanbou musel celé měsíce koukat do země, pokud ne roky.

„Budu, Suroth,“ odvětil klidně a podíval se jí do očí. Byl urozený, jakkoli nízko. „Nedokážou se spojit dřív než za deset dní a nejméně dalších deset potrvá, než se dostanou z hor. Do té doby -“

„Budou tu zítra,“ štěkla. „Dnes! Jestliže přijdou, Miraji, přijdou prostřednictvím starodávného umění cestování, a zdá se pravděpodobné, že přijdou.“

Slyšel, jak se lidé na zemi vrtí, než se stačili ovládnout. Suroth se přestala ovládat a blábolí o legendách? „Jsi si jistá?“ Ta slova mu vyletěla z úst dřív, než je zarazil.

Předtím si jen myslel, že se přestala ovládat. Zaplálo jí v očích. Tiskla svou květinami vyšívanou róbu, až jí zbělely klouby a ruce se jí třásly. „Ty o mně pochybuješ?“ vyjela nevěřícně. „Stačí, že mám své zdroje informací.“ A zlobí se na ně stejně jako na něj, uvědomil si. „Jestli přijdou, tak s nimi bude asi padesát těch vznešeně nazvaných asha’manů, ale jenom pět či šest tisíc vojáků. Víc zřejmě od začátku neměli, ať létavci tvrdí cokoliv.“

Miraj pomalu kývl. Pět tisíc mužů, přesouvajících se nějakým způsobem prostřednictvím jediné síly, to by hodně vysvětlovalo. Jaké má zdroje informací, že ta čísla zná tak přesně? Nebyl natolik hloupý, aby se zeptal. Určitě měla ve svých službách naslouchače a hledače. Kteří pozorovali i ji. Padesát asha’manů. Už pouhá představa, že muži usměrňují, ho znechucovala. Povídalo se, že se sbírají ze všech států pod Drakem Znovuzrozeným, tím Randem al’Thorem, ale nečekal, že jich bude tolik. Drak Znovuzrozený prý dokáže usměrňovat. To by mohla být pravda, ale on byl Drak Znovuzrozený.

Dračí proroctví v Seanchanu znali dřív, než Luthair Pendrag začal se sjednocováním. Prý ve zkomolené formě, odlišné od čisté verze, kterou přivezl Luthair Pendrag. Miraj v těchto zemích viděl několik svazků Karaethonského cyklu a ty byly zkomolené taky - ani v jednom se nepsalo, že bude sloužit Křišťálovému trůnu! - ale proroctví přesto měla na lidi vliv. Nejeden doufal, že návrat přijde brzy, že tyhle země získají před Tarmon Gai’donem, takže Drak Znovuzrozený bude moci vyhrát Poslední bitvu pro slávu císařovny, kéž žije věčně. Císařovna bude určitě chtít, aby jí al’Thora poslali, aby mohla zjistit, jaký muž jí to slouží. S al’Thorem žádné potíže nebudou, jakmile před ní jednou poklekne. Jen málokdo dokázal setřást bázeň, když klečel před Křišťálovým trůnem, kde člověku jazyk vysušovala žízeň uposlechnout. Bylo však zřejmé, že dostat tohoto chlapíka na loď bude snazší, když počkají, než se zbaví asha’manů - určitě bude možné se jich zbavit - dokud nebude na cestě přes Arythský oceán do Seandaru.

Což ho přivedlo zpátky k problému, jemuž se snažil vyhnout, jak si náhle uvědomil. Nevyhýbal se těžkostem, rozhodně je slepě nepřecházel, ale tato situace se velmi lišila od toho, čemu čelil předtím. Bojoval ve dvou desítkách bitev, kdy obě strany používaly damane. Věděl, jak pracují. Nebyla to jen otázka útoku s jedinou silou. Zkušená sul’dam nějak dokázala vidět, co damane nebo marath’damane udělala, a damane to řekla ostatním, takže se mohly taky bránit. Mohla ale sul’dam vidět, co udělal muž? A hůř...

„Přenecháš mi sul’dam a damane?“ zeptal se, zhluboka se nadechl a přece jen dodal: „Jestli jim ještě není dobře, bude to krátký a krvavý boj. Z naší strany.“

Což způsobilo, že lidé ležící na zemi se zase zavrtěli. Každá druhá kleveta v táboře se týkala choroby, která upoutala sul’dam a damane do jejich stanů. Alwhin zareagovala zcela otevřeně, u so’jhin zcela nepatřičně, a zuřivě se zamračila. Damane sebou znovu trhla a začala se třást. Zvláštní, medovlasá da’covale sebou trhla taky.

Suroth s úsměvem doplula ke klečící da’covale. Proč se usmívala na špatně vycvičenou služku? Začala ji hladit po copáncích a ta trucovitě našpulila rty. Byla to snad bývalá zdejší šlechtična? Surothina slova to potvrdila, i když očividně mluvila k Mirajovi. „Malé neúspěchy stojí málo. Velké mohou stát bolestně velkou cenu. Budeš mít damane, které žádáš, Miraji. A naučíš tyto asha’many, že měli zůstat na severu. Smeteš je z tváře země, asha’many, vojáky, všechny. Do posledního. Miraji. Domluvila jsem.“

„Stane se, jak pravíš, Suroth,“ opáčil. „Budou zničeni. Do posledního.“ Nic jiného říci nemohl, ale přál si, aby mu odpověděla na otázku, zda je sul’dam a damane ještě pořád špatně.

Rand vedl Tai’daišara kolem holého, kamenitého kopce, aby se podíval, jak většina jeho malého vojska vychází z děr ve vzduchu. Pevně držel pravý zdroj, tak pevně, až se mu málem chvěl v sevření. S jedinou silou v sobě cítil ostré špičky Mečové koruny, jež ho píchaly do spánků, ostřeji a zároveň odtažitě, dopolední chlad byl chladnější a zároveň nestál za povšimnutí. Nezahojené rány v boku mu působily jen tupou, vzdálenou bolest. Luis Therin nejistě supěl. Nebo se možná bál. Když se včera ocitl tak blízko smrti, možná už nechtěl tolik umřít. Ale on vlastně nikdy nechtěl zemřít. Jediné, co vždycky chtěl, bylo zabíjet. Což často zahrnovalo i zabít sebe.

Brzy bude dost zabíjení pro každého, pomyslel si Rand. Světlo, posledních šest dní stačilo, aby se i supovi udělalo špatně. Bylo to jenom šest dní? Avšak znechucení se ho nedotýkalo. Nedovolil to. Luis Therin neodpověděl. Ano. Byl čas pro srdce ze železa. A taky pro železné žaludky. Dotkl se dlouhého, v látce zabaleného rance pod třmenem. Ne. Ještě není vhodná chvíle. Možná ani nepřijde. Prázdnotou projela nejistota a možná že ještě něco jiného. Doufal, že ten čas nepřijde. Nejistota, ano, jenomže to druhé nebyl strach. Nebyl!

Na nízkých kopcích okolo rostly pokroucené olivovníky a kopiníci již projížděli mezi nimi, aby se ujistili, že je tu bezpečno. Nebylo tu ani stopy po dělnících, nikde žádný statek, žádná stavba. Pár mil na západ byly kopce tmavší, zalesněné. Legionáři klusali kolem v dokonalé formaci, následováni illiánskými dobrovolníky, nyní přiřazenými k legii, v neuspořádaném čtverci. Jakmile se seřadili, odešli stranou, aby udělali místo obráncům a rytířům. Byla tu hlavně hlína, takže lidem i koním v blátě podkluzovaly nohy. Na čisté obloze kupodivu viselo jen pár mráčků. Slunce vypadalo jako světle žlutá koule. A nikde nelétalo nic většího než špaček.

Dashiva a Flinn také drželi průchod otevřený, spolu s Adleym, Hopwilem, Morrem a Narishmou. Na některé průchody neviděl, protože byly za kopcem. Chtěl, aby všichni prošli co nejrychleji, a kromě několika málo asha’manských vojáků sledujících oblohu drželi všichni muži v černém, již nebyli na výzvědách, tkanivo. Dokonce i Gedwyn a Rochaid, třebaže se oba kvůli tomu šklebili jak na sebe, tak na Randa. Ten usoudil, že už nejsou zvyklí dělat cokoliv tak přízemního jako držet průchod pro ostatní.

Přicválal k němu Bashere, spokojený se sebou i se svým malým ryzákem. Plášť měl rozepnutý i přes chlad po ránu. Kývl na Anaiyellu a Ailil, které jeho pohled nakvašeně opětovaly. Bashere se usmál pod fousy, a nebyl to úplně příjemný úsměv. O těch dvou měl tolik pochybností co Rand. A ony to věděly, alespoň o Basherem. Anaiyella rychle uhnula pohledem a začala zase hladit svého koně po krku. Ailil držela otěže hodně ztuha.

Ty dvě se od Randa nehnuly od toho střetu na hřebeni, dokonce si včera nechaly postavit stany na doslech od jeho. Denharad o kus dál se otočil a podíval se na družiníky obou urozených dam, kteří byli seřazení za ním, a pak se zase zadíval na Randa. Nejspíš sledoval i Ailil a taky Anaiyellu, ale hlavně Randa. Rand si nebyl jistý, jestli se ještě stále obávají, že kdyby ho zabily, padne vina na ně, nebo si to prostě nechtějí nechat ujít, kdyby k tomu došlo. Jednou věcí si byl jistý. Jestli ho chtějí mít mrtvého, neposkytne jim k tomu příležitost.

Kdo zná srdce ženy? chechtal se Luis Therin. Vypadalo to, že má jednu ze svých méně šílených nálad. Většina žen jen pokrčí rameny nad tím, kvůli čemu by muž zabíjel, a zabije tě kvůli něčemu, nad čím by muž jen pokrčil rameny.

Rand si ho nevšímal. Poslední průchod zhasl. Asha’mani na koních byli příliš daleko, aby poznal, zda některý ještě drží saidín, ale na tom celkem nezáleželo, pokud ho držel i on. Neohrabaný Dashiva se pokoušel rychle nasednout a málem dvakrát spadl, než se úspěšně dostal do sedla. Většina černokabátníků v dohledu zamířila k severu či na jih.

Zbylí šlechtici se rychle shromáždili kolem Bashereho, kousek pod Randem, ti s nejvyšší hodností a nejmocnější vepředu, po menším strkání, když nebylo jasné, kdo má přednost. Tihera a Marcolin drželi koně na kraji, každý na opačné straně houfu šlechticů, a udržovali pečlivě neutrální výraz. Mohli je požádat o radu, ale oba věděli, že konečné rozhodnutí je na jiných. Weiramon s velkolepými gesty otevíral pusu, nepochybně začal další úžasný proslov o slávě při následování Draka Znovuzrozeného. Sunamon a Torean, kteří byli na jeho řeči zvyklí a dost mocní, aby ho mohli přejít, zastavili koně vedle sebe a něco si povídali. Sunamon se tvářil nezvykle tvrdě a Torean byl zřejmě připravený ke rvačce kvůli hranicím, třebaže měl kabátec s pruhy rudého saténu na rukávech. Bertome a pár dalších Cairhieňanů se smáli svým vtipům. Všichni už měli velkohubého Weiramona plné zuby. Semaradrid se temně zamračil pokaždé, když se podíval na Ailil a Anaiyellu - nelíbilo se mu, že se drží u Randa, zvlášť u jeho krajanky - takže byl zatrpklý nejspíš nejen kvůli Weiramonovi.

„Asi deset mil před námi,“ řekl Rand nahlas, „se k pochodu připravuje dobrých padesát tisíc mužů.“ O tom všichni věděli, avšak přesto to upoutalo jejich pozornost a umlčelo je to. Weiramon kysele zavřel zobák. On se totiž moc rád poslouchal. Gueyam a Maraconn se tahali za špičaté bradky a nadšeně se usmívali, hlupáci. Semaradrid se tvářil, jako kdyby snědl celou mísu zkažených slív. Gregorin a tři pánové z devítky se jen tvářili zachmuřeně a odhodlaně. Nebyli hlupáci. „Zvědové neviděli ani stopy po sul’dam nebo damane,“ pokračoval Rand, „ale i bez nich, i s asha’many, nás může dost zemřít, pokud někdo zapomene na plán. Ale jsem si jistý, že nikdo nezapomene.“ Tentokrát žádný útok bez rozkazu. To dal najevo jasně jako sklo a tvrdě jako kámen. Žádné utíkání, protože si někdo myslel, že něco zahlédl.

Weiramon se usmál, podařilo se mu do toho dát tolik úlisnosti co Sunamonovi.

Svým způsobem to byl prostý plán. Vyrazí na západ v pěti zástupech, u každého budou asha’mani, a pokusí se zaútočit na Seanchany ze všech stran zároveň. Prosté plány bývají nejlepší, mínil Bashere. Když tě neuspokojí vrh tlustých selat, mumlal, když už musíš letět do lesa, abys našel starou svini, tak si moc nevyskakuj, nebo tě rozpáře.

Žádný bitevní plán nevydrží první útok, řekl Luis Therin v Randově hlavě. Na okamžik působil úplně normálně. Na okamžik. Něco je špatně, zavrčel náhle. Začal mluvit naléhavěji a nakonec se rozesmál. Nemůže to být špatně, ale je. Něco je divné, něco je špatně, skáče, křepčí a kroutí se. Jeho smích přešel v pláč. To není možné! Musím být šílený! A zmizel dřív, než ho Rand stačil umlčet. Světlo ho spal, ten plán byl úplně v pořádku, jinak by po tom Bashere skočil jako kačena po housence.

Luis Therin byl šílený, o tom nebylo pochyb. Ale dokud zůstal v pořádku Rand al’Thor... Kdyby se Drak Znovuzrozený zbláznil dřív, než nadejde Poslední bitva, byl by to pěkně hořký žert. „Zaujmout místa,“ zavelel a mávl Dračím žezlem. Musel potlačit nutkání zasmát se tomu žertu.

Shluk šlechticů se na jeho rozkaz rozestoupil a s mrmláním se seřadil. Jen málokomu se líbilo, jak je Rand rozdělil. Při prvním boji v horách šok sice společenské přehrady zrušil, ale už byly zase na místě.

Weiramon se mračil kvůli své nedokončené řeči, potom se však velkolepě uklonil a vystrčil na Randa bradu jako oštěp, načež odjel na sever s Kirilem Drapeneosem, Bertomem, Doressinem a několika menšími cairhienskými pány. Všichni měli kamenné výrazy kvůli tomu, že jim velí Tairen. Gedwyn jel vedle Weiramona, jako kdyby velel on, za což se mu dostalo podmračených pohledů, jichž si schválně nevšímal. Ostatní skupiny byly stejně promísené. Gregorin také mířil na sever, spolu s mrzutým Sunamonem, a snažil se předstírat, že čirou náhodou jede stejným směrem. Dalthaness za ním vedl menší cairhienské pány. Jeordwyn Semaris, další z devítky, následoval Bashereho na jih s Amondridem a Gueyamem. Ti tři Saldejce přijali téměř nadšeně z toho prostého důvodu, že nebyl Tairen, Cairhieňan ani Illiánec. Rochaid se zřejmě s Basherem snažil o totéž, co dělal Gedwyn s Weiramonem, ale Bashere si ho prostě nevšímal. Kousek za Bashereho oddílem jeli Torean a Maraconn s hlavami u sebe a asi nejspíš remcali, že jim má velet Semaradrid. Vlastně i Ershin Netari pokukoval po Jeordwynovi a zvedal se ve třmenech, jak se ohlížel po Gregorinovi a Kirilovi, ačkoliv je za kopcem mohl těžko vidět. Semaradrid seděl v sedle rovně jako svíčka a vypadal stejně nevzrušeně jako Bashere.

Stejný princip Rand používal celou dobu. Důvěřoval Basheremu a myslel si, že by mohl věřit i Gregorinovi, a nikdo z ostatních se neodvážil ani pomyslet na to, že se obrátí proti němu, když kolem sebe měl tolik cizinců, tolik starých nepřátel a tak málo přátel. Tiše se zasmál a díval se, jak se rozjíždějí. Budou pro něj bojovat a budou bojovat dobře, protože neměli jinou možnost. Stejně jako on ne.

Šílenství, zasyčel Luis Therin. Rand ho rozzlobeně odehnal.

Samozřejmě nebyl sám. Tihera, Marcolin a většina obránců a rytířů seděla na koních mezi olivovníky kolem něj. Zbytek byl na výzvědách. Setnina legionářů trpělivě čekala v dolíku pod Masondovým dohledem a vzadu byli muži, kteří se vzdali tenkrát v Illianu. Snažili se o stejný klid jako muži v modrých kabátech - byli z nich teď také legionáři - ale bez většího úspěchu.

Rand se ohlédl na Ailil a Anaiyellu. Tairenka se na něj uculila, ale velice rychle ji to přešlo. Cairhieňanka měla tvář jako z ledu. Nemohl na ně zapomenout, ani na Denharada a jeho ozbrojence. Jeho zástup, prostřední, byl největší a o maličko silnější. Jen o maličko.

Flinn a muži, které Rand vybral po Dumajských studnách, vyjeli na kopec k němu. Jako vždycky je vedl plešatějící stařík, i když teď všichni kromě Adleyho a Narishmy nosili vedle meče i draka a Dashiva toho svého získal jako první. Částečným důvodem bylo to, že mladší muži Flinna uznávali díky dlouholetým zkušenostem korouhevníka andorské královniny gardy. Částečně také proto, že na tom Dashivovi zřejmě nezáleželo. On se tím spíš bavil. Tedy, když si na chvilku přestal povídat sám se sebou. Většinou si zřejmě neuvědomoval, co se kolem něj děje.

Z toho důvodu Randa skoro polekalo, když Dashiva neohrabaně pobídl svého koně do čela. Navíc se teď ustaraně mračil. A ještě víc ho polekalo, když uchopil saidín, jakmile se dostal k Randovi, a spletl kolem nich ochranu proti odposlouchávání. Luis Therin neplýtval dechem - pokud hlas bez těla má dech - na řeči o zabíjení. S prskáním se vrhl po pravém zdroji a pokoušel se Randovi vyrvat jedinou sílu. Stejně náhle se odmlčel a zmizel.

„Se saidínem je tady něco šejdrem, něco není v pořádku,“ pravil Dashiva a vůbec nemluvil nepřítomně. Vlastně mluvil... přesně. A podrážděně. Učitel poučující zvlášť tupého žáka. Dokonce do Randa píchl prstem. „Nevím, co to je. Saidín nemůže nic pokřivit, a pokud ano, byli bychom to cítili tam v horách. No, tam něco bylo, včera, avšak malého... Tady to ale cítím jasně. Saidín je... nedočkavý. Vím. Vím. Saidín není živý. Ale tady... pulsuje. Dá se těžko ovládat.“

Rand povolil sevření, jak tiskl Dračí žezlo. Vždycky si byl jistý, že Dashiva je skoro stejně šílený jako Luis Therin. Obvykle se ale ovládal lépe, i když jen tak tak. „Usměrňuju dýl než ty, Dashivo. Jenom víc cítíš tu špínu.“ Nedokázal zmírnit tón. Světlo, ještě se nesměl zbláznit a oni taky ne! „Vrať se na své místo. Brzy vyrazíme.“ Zvědové se měli vrátit každou chvíli. Dokonce i v rovnější krajině, i když nemohli dál, než kam dohlédli, urazit deset mil netrvalo dlouho, s cestováním.

Dashiva ale neposlechl. Viditelně se třásl a zhluboka se nadechl. „Velmi dobře vím, jak dlouho usměrňuješ,“ řekl ledovým, téměř opovržlivým hlasem, „ale i ty to určitě cítíš. Cítíš, člověče! Nelíbí se mi, když se k saidínu připojuje ‚něco divného‘, a nechci zemřít nebo... vyhořet jen proto, že ty odmítáš otevřít oči! Podívej se na mou ochranu! Podívej se na ni!“

Rand zíral. To, jak Dashiva vystoupil, bylo samo o sobě velice zvláštní, ale Dashiva vzteklý? A potom se podíval na tu ochranu. Opravdu se na ni podíval. Prameny by měly být napjaté jako nitě v pevně tkaném plátně. Teď se chvěly. Ochrana byla pevná, jako být měla, ale jednotlivá vlákna se nepatrně chvěla. Morr říkal, že saidín je kolem Ebú Daru a na sto mil kolem divný. Teď byli blíž než na sto mil.

Rand se přiměl cítit saidín. Jedinou sílu si vždycky uvědomoval - cokoliv jiného znamenalo smrt či něco horšího - přesto si na ten zápas zvykl. Bojoval o život, ale boj se mu stal stejně přirozený jako život sám. Ten zápas byl život. Přiměl se cítit ten boj, svůj život. Chlad, že by se kámen rozpadl na prach. Oheň, že by se vypařil. Špína, že vedle ní žumpa voněla jako zahrada plná květin. A... pulsovala, jako by se mu něco chvělo v pěsti. Nepodobalo se to tomu, co cítil v Shadar Logothu, když špína saidínu rezonovala se zlem toho místa a saidín pulsoval s ní. Tady byla špína silná, ale stálá, kdežto saidín vypadal, jako by byl plný proudů a vln. Nedočkavý, říkal Dashiva, a Rand pochopil proč.

Dole na svahu za Flinnem si Morr prohrábl vlasy a nejistě se rozhlédl kolem sebe. Flinn se přestal vrtět v sedle a uvolnil meč v pochvě. Narishma pozoroval oblohu a příliš často mrkal. Adleymu se objevil tik ve tváři. Na všech byla vidět nervozita a nebylo divu. Randa zalila úleva. Takže to nakonec nebylo šílenství.

Dashiva se usmál, pokřiveně a spokojeně. „Nemůžu uvěřit, že sis toho nevšiml dřív.“ Málem ohrnoval nos. „Co jsme se pustili na tuhle šílenou výpravu, držel jsi saidín málem pořád. Tohle je prostá ochrana, ale nechtěla se vytvořit, a pak se prudce udělala, jako by se mi vytrhla z rukou.“

Na kopci půl míle na západ se objevila modrobílá čára průchodu a otočila se. Prošel voják s koněm, vracející se z výzvěd, a rychle nasedl. Dokonce i na tu vzdálenost Rand rozeznal slabé chvění tkaniva kolem průchodu, než zmizel. Jezdec ještě nesjel z kopce, když se na hřebeni otevřel další, pak třetí, čtvrtý a další, jeden po druhém, předchozí muž vždycky jen kousek poodjel.

„Ale vytvořila se,“ podotkl Rand. Stejně tak průchody zvědů. „Vždy je těžké ovládat saidín, ale stejně udělá, co po něm chceš.“ Proč je to tady těžší? Otázka na jindy. Světlo, kéž by byl Herid Fel ještě naživu. Starý filozof by mohl znát odpověď. „Vrať se k ostatním, Dashivo,“ rozkázal, ale ten na něj jen užasle hleděl. Rand musel rozkaz zopakovat, než druhý muž propustil ochranu, bez zasalutování otočil koně a pobídl ho dolů.

„Potíže, můj pane Draku?“ zaculila se Anaiyella. Ailil se na něj jen dívala.

Když zbývající zvědové uviděli prvního z nich ujíždět k Randovi, rozjeli se do stran, aby se připojili k ostatním zástupům. Najít je starým způsobem bude rychlejší než stvořit další průchody. Před Randem zastavil koně Nalaam a udeřil se pěstí do prsou - nevypadal kapku vyplašeně? To je jedno. Saidín stále plnil, co po něm muž chtěl. Nalaam zasalutoval a podal hlášení. Seanchané netábořili deset mil daleko, byli jenom pět šest mil daleko a pochodovali k východu. A měli s sebou desítky sul’dam a damane.

Rand vydal rozkazy a Nalaam odcválal. Jeho zástup zamířil k západu. Na křídlech jeli obránci a rytíři. Legionáři pochodovali vzadu za Denharadem. Připomínka pro šlechtice a jejich ozbrojence, pokud by nějakou potřebovali. Anaiyella se často ohlížela přes rameno a Ailil naopak ne. Rand jel v čele zástupu, s Flinnem a ostatními, stejně jako to bylo u ostatních kolon. Asha’mani zaútočí a muži s ocelí jim budou při zabíjení hlídat záda. Bylo dopoledne a nestalo se nic, proč by měl měnit plán.

Na některé čeká šílenství, zašeptal Luis Therin. K některým se připlíží.

Miraj jel téměř v čele své armády táhnoucí na východ po rozbahněné silnici, která se vinula mezi kopci pokryté místy olivovými háji a jinde lesy. Ale zase ne úplně v čele. Mezi ním a předními zvědy jel ještě celý pluk, hlavně Seanchané. Znal pár generálů, kteří chtěli být úplně na špici. Většina byla mrtvá. Většina prohrála bitvu, ve které padla. Bylo bláto, takže se neprášilo, avšak zpráva o vojsku na pochodu se po Sa’laské planině šířila jako lesní požár, bez ohledu na stav půdy. Tu a tam mezi olivovníky zahlédl převrácené kolečko nebo odhozený hák na ořezávání větví, ale dělníci byli dávno pryč. Naštěstí se vyhnou i jeho protivníkům. S trochou štěstí, jelikož protivníci neměli rakeny, nezjistí, že je u nich, dokud nebude příliš pozdě. Kennar Miraj se jen velice nerad spoléhal na štěstí.

Kromě poddůstojníků s mapami a kopiemi rozkazů a poslů, kteří byli připravení je roznést, s ním jel jen Abaldar Yulan a Lisaine Jarath. Yulan byl tak malý, že jeho docela obyčejný hnědák vypadal obrovský, ale byl to vztekloun s nehty na malících nalakovanými nazeleno a s černou parukou, aby zakryl hlavu holou jako koleno. Lisaine byla šedovlasá bába ze samotného Seandaru, jejíž bledé, tučné tváře a chladné modré oči byly ztělesněním vážnosti. Yulan byl neklidný. Byl to Mirajův vzdušný kapitán a dost často se mračil kvůli pravidlům, která mu již dovolovala vzít do ruky otěže rakena jen velmi zřídka, ale dneska se mračil z jiného důvodu. Bylo jasno, dokonalé počasí pro rakeny, ale Suroth nařídila, že dnes žádní létavci nevzlétnou, aspoň ne tady. S Hailene bylo příliš málo rakenů, aby je zbytečně vystavovali nebezpečí. Lisainin klid dělal Mirajovi větší starosti. Nejenže to byla starší der’sul’dam, ale také přítelkyně, s níž se podělil o nejeden šálek kafy a zahráli si spolu nejednu dámu. Byla to živá osoba, vždycky překypovala nadšením a dobrou náladou. A byla ledově klidná, zamlklá jako každá sul’dam, již se snažil vyslechnout.

V dohledu měl dvacet damane klusajících vedle svých sul’dam na koních. Sul’dam se neustále skláněly v sedlech a poplácávaly damane po hlavách. Damane mu připadaly docela klidné, ale sul’dam byly očividně v háji s nervy. A užvaněná Lisaine jela úplně potichu.

Před nimi se objevil torm a řítil se k zástupu. Byl ještě dost daleko stranou, na kraji háje, ale koně již ržáli a poskakovali, když se kolem nich hnal tvor s bronzovými šupinami. Cvičený torm by koně nenapadl - alespoň ne, pokud se ho nezmocnila vražedná zuřivost, což byl důvod, proč tormové byli v bitvě téměř k ničemu - ale koní cvičených na to, aby byli v přítomnosti tormů klidní, byl stejný nedostatek jako tormů.

Miraj poslal hubeného podporučíka Vareka, aby šel vyzvednout výzvědnou zprávu od morat’torm. Pěšky, a Světlo vem, že Varek ztratí sai’taer. Nehodlal plýtvat časem na to, jak se Varek snaží zvládnout místní zvíře. Varek se vrátil rychleji, než odešel, rázně se uklonil a začal se svým hlášením, ještě se pořádně nenarovnal.

„Nepřítel je necelých pět mil na východ, můj pane generálkapitáne, a míří naším směrem. Jsou v pěti zástupech zhruba míli od sebe."

Tolik ke štěstí. Ale Miraj si už rozmyslel, jak napadne čtyřicet tisíc jen s pěti tisíci muži a padesáti damane. Muži rychle odcválali s rozkazy, aby se vyhnuli obklíčení, a pluky za ním vyrazily do hájů. Jely s nimi sul’dam se svými damane.

Miraj si přitáhl plášť, jak náhle zavál chladný vítr, a z nějakého důvodu mu byla ještě větší zima. Lisaine se také dívala, jak sul’dam mizí mezi stromy. A začala se potit.

Bertome jel klidně, plášť mu povlával ve větru, ale pozoroval zalesněnou krajinu před sebou s ostražitostí, kterou se nesnažil příliš skrývat. Z jeho čtyř krajanů jen Doressin se skutečně vyznal ve hře rodů. Ten hloupý tairenský pes Weiramon byl samozřejmě slepý. Bertome se na toho nafoukaného hňupa zlobně mračil. Weiramon jel hodný kus před ostatními, hluboko zabraný do hovoru s Gedwynem, a jestli Bertome potřeboval další důkaz, že Tairenové se usmívají i na to, z čeho by se koza udávila, tak mu stačil způsob, jakým snášel tu rozohněnou mladou zrůdu. Všiml si, jak se po něm Kiril úkosem dívá, a poodjel s běloušem od toho hromotluka dál. Nechoval k Illiánci nepřátelství, ale nesnášel, když byl někdo vyšší než on. Nemohl se dočkat, až se vrátí do Cairhienu, kde se nemusel pohybovat ve společnosti neohrabaných obrů. Kiril Drapeneos ale nebyl slepý, jakkoliv byl vysoký. Taky dopředu vyslal tucet zvědů. Weiramon jednoho.

„Doressine,“ řekl Bertome tiše a pak trochu hlasitěji: „Doressine, ty hroudo sádla!“

Kostnatý muž sebou v sedle trhl. Jako Bertome, i ostatní tři měli vyholená a napudrovaná čela. Označovat se jako voják se stalo módou. Doressin mu měl na oplátku říct ropucho, jak to dělali od dětství, ale on místo toho pobídl koně blíž k Bertomovi a naklonil se k němu. Měl starosti a netajil se tím, vraštil čelo, až se mu dělaly vrásky. „Uvědomuješ si, že pán Drak chce, abychom umřeli?“ zašeptal a pokukoval po zástupu za nimi. „Krev a oheň, jen jsem poslouchal Colavaere, ale od chvíle, kdy ji zabil, vím, že jsem mrtvý muž.“

Bertome se zadíval na zástup ozbrojenců, vinoucí se mezi kopci. Stromy tu rostly řidčeji než před nimi, ale stále by stačily zakrýt útočníky, dokud by nebyli přímo u nich. Poslední olivový háj byl skoro míli za nimi. Weiramon jel pochopitelně v čele v tom směšném kabátě s nabíranými, bíle pruhovanými rukávy, a pak Kirilovi Illiánci v jasně zelené a rudé, že by to zahanbilo i cikány. Jeho lidé, slušně oblečení v tmavých barvách pod kyrysy, byli mimo dohled s Doressinovými a ostatními Cairhieňany před setninou legionářů. Weiramona asi překvapilo, že s nimi pěšáci udržují krok, třebaže nenasadil nijak rychlé tempo.

Ale Bertome se nedíval na ozbrojence. Ještě před Weiramonem jelo sedm mužů v černých kabátech, s tvrdými tvářemi a očima chladnýma jako smrt. Jeden měl na vysokém límci stříbrný špendlík ve tvaru meče.

„To by byl poměrně složitý způsob,“ podotkl suše. „A al’Thor by s námi těžko posílal ty chlapíky, kdyby nás chtěl jen nacpat do mlýnku na maso.“ Doressin, stále zamračený, znovu otevřel ústa, ale Bertome jej předešel. „Musím si promluvit s tím Tairenem.“ Vadilo mu, jak al’Thor jeho přítele z dětství vyvedl z míry.

Weiramon a Gedwyn ho neslyšeli přijíždět. Gedwyn si pohrával s otěžemi a tvářil se opovržlivě. Tairen byl rudý jako rak. „Mně je jedno, kdo jsi,“ říkal černokabátníkovi tichým, tvrdým hlasem a prskal při tom, „nebudu dál riskovat bez přímého rozkazu od -“

Najednou si uvědomili Bertoma a Weiramon prudce zavřel ústa. Zachmuřil se, jako by Bertoma nejraději zabil. Asha’manův stálý úsměv se vytratil. Zavál studený vítr a obloha se zatáhla, ale Gedwynův výraz byl studenější. Bertome si ohromeně uvědomil, že černokabátník by ho také nejradši na místě zabil.

Gedwynův mrazivě vražedný výraz se nezměnil, ale Weiramonův obličej prodělal pozoruhodnou změnu. Červeň pomalu ustoupila a vzápětí se úlisně a jen nepatrně posměšně usmál. „Přemýšlel jsem o tobě, Bertome,“ vyhrkl srdečně. „Škoda že al’Thor uškrtil tvou sestřenici. Vlastníma rukama, jak jsem slyšel. Vážně mě překvapilo, že jsi přijel na jeho zavolání. Viděl jsem, jak se na tebe dívá. Obávám se, že má pro tebe v plánu něco... zajímavějšího... než ti jen zatnout prsty do chřtánu a dívat se, jak kopeš.“

Bertome potlačil povzdech, a nejen nad tou neohrabaností. Hodně hlupáků si myslelo, že s ním můžou manipulovat skrze Colavaeřinu smrt. Byla jeho oblíbená sestřenice, avšak ctižádostivá až běda. Saighanové měli nárok na Sluneční trůn, ale stejně by ho neudržela proti Riatinům nebo Damodredům, natož když se oba rody spojily, a rozhodně ne bez otevřeného požehnání Bílé věže nebo Draka Znovuzrozeného. Nicméně byla jeho oblíbená příbuzná. Co vlastně Weiramon chce? Určitě ne to, co bylo na povrchu. Dokonce ani tento tairenský hňup nemohl být tak omezený.

Než se vzmohl na odpověď, přihnal se k nim z lesa jezdec. Cairhieňan, a když před nimi zastavil koně, až si přisedl na zadní, Bertome poznal jednoho ze svých ozbrojenců s jizvami na obou lících. Myslel, že se jmenuje Doile. Z Colchainského panství.

„Můj pane Bertome,“ supěl Doile. „Těsně za patami mám dva tisíce Taraboňanů. A jsou s nimi ženy! S blesky na šatech!“

„Těsně za patami,“ ohrnul Weiramon přezíravě nos. „Uvidíme, co řekne můj člověk, až se vrátí. On určitě neviděl žádné -!“

V dálce se ozvalo vytí a dusot kopyt, načež se objevili cválající kopiníci, hotový příliv rozlévající se mezi stromy. A mířil přímo k Bertomovi a ostatním.

Weiramon se zasmál. „Zabíjej si, koho budeš chtít a kdy budeš chtít, Gedwyne,“ pravil a rozmáchle tasil meč. „Já užiji svých metod a hotovo!“ Vyrazil ke svým ozbrojencům a mávaje mečem nad hlavou, zaječel: „Za Saniago! Za Saniago a slávu!“ Nebylo žádným překvapením, že k pokřiku za svůj rod a svou největší lásku nepřidal pokřik za svou zemi.

Bertome zamířil stejným směrem a zvolal: „Za Saighany a Cairhien!“ Ještě nebylo třeba ohánět se mečem. „Za Saighany a Cairhien!“ O co tomu člověku šlo?

Zahřmělo a Bertome se zmateně podíval na oblohu. Bylo méně mraků než předtím. Ne. Doile - Dalyn? - přece mluvil o těch ženách. A pak zapomněl, co ten pitomý Tairen chtěl, neboť ze zalesněných kopců se vyhrnuli ocelí zahalení Taraboňané a ze země vyšlehly plameny a z oblohy na ně dopadaly blesky.

„Za Saighany a Cairhien!“ křičel. Zvedl se vítr.

Jezdci se srazili mezi stromy v hustém porostu, kde bylo téměř šero. Světlo sláblo, mraky houstly, ale na to nebylo přes spletené větve moc vidět. Řinčení oceli o ocel, křik lidí a ržání koní přehlušoval rachot. Země se otřásala. Nepřítel občas spustil válečný pokřik.

„Den Lushenos! Den Lushenos a včely!“

„Annallin! K Annallinovi!“

„Haellin! Haellin! Za vznešeného pána Sunamona!“

Poslední výkřik byl aspoň jediný, jemuž Varek rozuměl, i když usoudil, že nikdo z místních, kteří si říkali vznešení páni či paní, nejspíš nedostanou příležitost složit přísahy.

Vytrhl meč z těla svého protivníka, z podpaždí těsně nad krajem kyrysu, a nechal bledého mužíka spadnout. Byl to nebezpečný bojovník, dokud neudělal chybu a nezvedl meč příliš vysoko. Jeho hnědák utekl do mlází a Varek chviličku litoval. Zvíře vypadalo lépe než šedák s bílými ponožkami, na němž musel jezdit. Ale jen chviličku, vzápětí už se rozhlížel mezi stromy, kde z poloviny větví visely popínavky a trsy nějakých šedých, vějířových rostlin.

Odevšad sem doléhaly zvuky bitvy, ale Varek zprvu žádný pohyb neviděl. Potom se objevil tucet altarských kopiníků. Koně šli krokem a muži se pozorně rozhlíželi, i když to, jak se mezi sebou hlasitě bavili, víc než ospravedlňovalo rudé pruhy na jejich kyrysech. Varek zvedl otěže a chtěl se vydat za nimi. Doprovod, i tahle nedisciplinovaná chátra, by mohl přispět k doručení naléhavé zprávy, kterou nesl generálpraporečníkovi Chianmaimu.

Mezi stromy se mihly černé šmouhy a vyprázdnily altarská sedla. Jak jezdci padali, koně se rozprchli na všechny strany, a vzápětí už na vlhkém koberci spadaného listí leželo jen dvanáct mrtvol a z každé trčela aspoň jedna šipka z kuše. Nikde se nic nehýbalo. Varek se zachvěl. Ti pěšáci v modrých kabátech zprvu vypadali jako snadná kořist, když neměli ani píky, aby se kryli, jenomže oni se nikdy nepouštěli na otevřené prostranství, skrývali se za stromy a v jámách v zemi. A nebyli nejhorší. Po zoufalém ústupu na lodě ve Falme si byl jistý, že viděl to nejhorší ve svém životě, vždy vítězící vojsko na ústupu. Ale tady neuplynulo ani půl hodiny a uviděl stovku Taraboňanů stát proti jednomu jedinému muži v černém kabátě. Stovka kopiníků proti jednomu a Taraboňané byli rozervaní na kusy. Doslova. Vraždění pokračovalo, i když již Taraboňané prchali, pokračovalo, dokud byl jediný z nich v dohledu. Možná to nebylo o nic horší, než když člověku vybuchla země pod nohama, ale damane aspoň obvykle nechali dost, aby bylo co pohřbít.

Poslední muž, s nímž se mu podařilo mluvit v těchto lesích, prošedivělý veterán vedoucí sto amadicijských pikenýrů, mu pověděl, že Chianmai je někde tímto směrem. Před sebou uviděl koně bez jezdců uvázané u stromů a muže na zemi. Třeba by mu mohli poradit, kudy se dát. A taky je pěkně seřve, že tu postávají, když se kolem bojuje.

Když k nim dojel, na nadávání docela zapomněl. Našel, co hledal, jenže vůbec to nebylo to, co chtěl najít. V řadě na zemi leželo dvanáct silně ohořelých mrtvol. Jedna měla medově hnědý obličej nedotčený, byl to určitě Chianmai. Muži byli všichni Taraboňané, Amadičané a Altařané. A někteří z nich byli také zranění. Jedinými Seanchany byla naštvaná sul’dam uklidňující brečící damane.

„Co se tu stalo?“ chtěl vědět Varek. Podle toho, co viděl, asha’mani nenechávali nikoho naživu. Třeba je sul’dam zahnala.

„Šílenství, můj pane.“ Rozložitý Taraboňan zahnal muže, který mu mazal popálenou paži. Rukáv mu uhořel od kyrysu, ale on ani nehnul brvou. Kroužkový závěs mu visel za růžek z kónické přilby s červeným chocholem, takže byly vidět husté šedé kníry, které mu téměř zakrývaly ústa, a díval se urážlivě zpříma. „Znenadání se na nás vrhla skupina Illiánců. Nejdřív to šlo dobře, neměli s sebou žádného z těch černokabátníků. Pán Chianmai nás vedl chrabře a ta... žena... usměrňovala blesky. Potom, právě když se Illiánci obrátili k útěku, začaly blesky padat i mezi nás.“ Významně se podíval na sul’dam.

Ta okamžitě vyskočila, zahrozila pěstí a vyrazila k Taraboňanovi, jak jen jí vodítko umožňovalo. Její damane ležela jako ubrečená hromádka neštěstí. „Nebudu poslouchat, jak ten pes mluví proti mé Zakai! Je to dobrá damane! Dobrá!“

Varek se ji pokoušel uklidnit. Viděl, jak sul’dam donutily své svěřenkyně vřeštět za nějaký nepatrný přestupek, a pár jich vzpurnou damane dokonce zmrzačilo, ale většina se naježila i na urozeného, jenž se otřel o její oblíbenkyni. Tenhle Taraboňan nebyl urozený a podle toho, jak se třesoucí se sul’dam tvářila, byla připravená vraždit. Kdyby muž svoje směšné obvinění vyslovil nahlas, nejspíš by ho na místě zabila.

„Modlitby za mrtvé musejí počkat,“ prohlásil Varek neomaleně. Po tom, co se chystal udělat, nejspíš skončí v rukou hledačů, pokud neuspěje, ale tady nezůstal na nohou jediný Seanchan kromě sul’dam. „Přebírám velení. Vrátíme se na jih.“

„Vrátíme se!“ vyštěkl tarabonský hromotluk. „To nám potrvá celé dny! Illiánci bojují jako jezevci zahnaní do rohu a Cairhieňané jako fretky v kleci. Tairenové nejsou tak tvrdí, jak jsem slyšel, ale je tu aspoň tucet těch asha’manů, ne? Já ani nevím, kde v tomhle blázinci jsou tři čtvrtiny mých mužů!“ Povzbuzení jeho příkladem začali protestovat i další.

Varek si jich nevšímal. A schválně se nezeptal, co je to ten „blázinec". Rozhlédl se po lese kolem a zaposlouchal se do hluku, rachotu výbuchů a blesků. „Seženete své muže a začnete se stahovat,“ řekl nahlas a přerušil tak námitky. „Ne moc rychle, budete jednat spolu s ostatními.“ Mirajovy rozkazy pro Chianmaiho zněly „co nejrychleji“ - naučil se je nazpaměť pro případ, že by se kopii v sedlových brašnách něco stalo - „co nejrychleji“ ale mohlo být příliš rychle a polovina mužů by tu mohla zůstat, rozsekaná nepřítelem na kousíčky. „Tak pohyb! Bojujete za císařovnu, kéž žije věčně!“

To poslední se říkalo zelenáčům, ale muži sebou z nějakého důvodu trhli, jako by je všechny udeřil bičíkem. Rychle se uklonili, s rukama na kolenou, a letěli ke svým koním. Zvláštní. Teď musel najít seanchanské jednotky. Jedné z nich povelí někdo s vyšší hodností a on se tak zbaví zodpovědnosti.

Sul’dam klečela a hladila stále brečící damane. „Uklidni ji,“ nakázal jí. Co nejrychleji. A navíc si myslel, že u Miraje zahlédl úzkost. Co mohlo v Kennaru Mirajovi vyvolat úzkost? „Myslím, že cestou na jih budeme závist na tvé damane.“ Proč se jí z obličeje vytratila krev?

Bashere stál na kraji lesa a za mřížovým hledím se mračil na to, co viděl. Jeho ryzák ho šťouchal do ramene. Foukalo, proto si držel plášť u těla, ale spíš aby se vyhnul pohybu, který by přitáhl pozornost, než kvůli zimě. Doma v Saldeii by to byl jen mírný vánek, ale po měsících strávených na jihu změkl. Po obloze se rychle hnala mračna a mezi nimi probleskovalo slunce. Bylo krátce po poledni. A slunce měl před sebou. To, že bitvu začal otočený k západu, ještě neznamenalo, že tak i skončí. Před sebou měl rozlehlou pastvinu, kde stáda černobílých koz nevzrušeně okusovala zhnědlou trávu, jako by všude kolem nezuřila bitva. Ne že by se tady něco dělo. Prozatím. Při přejítí té louky mohl člověk skončit rozsekaný na hadry. A mezi stromy, ať už v lese nebo mezi olivovníky, nepřítele občas uviděl, až byl u něj, i přes zvědy.

„Přejdeme to,“ ozval se Gueyam a přejel si dlaní pleš. „Měli bychom. Pravda Světla, marníme čas.“ Amondrid zavřel pusu. Nejspíš chtěl říct totéž. Tento Cairhieňan bude s Gueyamem souhlasit, až začnou koně šplhat po stromech.

Jeordwyn Semaris zafrkal. Měl by si nechat narůst vousy, aby zakryly jeho úzkou bradu, poněvadž díky ní vypadala jeho hlava jako dřevorubecký klín. „Já říkám obejít,“ prohlásil. „Ztratil jsem dost mužů kvůli těm Světlem prokletým damane, abych...“ Nejistě se odmlčel a loupl okem po Rochaidovi.

Mladý asha’man stál opodál, tiskl rty a prstem si hladil špendlík s drakem na límci. Asi si říkal, zač stojí. Teď už se netvářil přechytrale, jen ustaraně.

Bashere vedl Bleska na otěži a zamířil k asha’manovi, jehož odtáhl dál mezi stromy. Zatlačil ho tam. Rochaid se mračil a jen neochotně poslechl. Byl o dost vyšší než Bashere, ale ten se nenechal zastrašit.

„Můžu se příště spolehnout na tvoje lidi?“ chtěl vědět Bashere a podrážděně se tahal za knír. „Žádné zdržování?“ Když měli Rochaid a jeho druhové čelit damane, byli stále pomalejší.

„Vím, co dělám, Bashere,“ zavrčel Rochaid. „Copak jich pro vás nezabíjíme dost? Pokud vidím, tak jsme v podstatě skončili!“

Bashere pomalu kývl. I když ne na souhlas. Zůstala tady ještě spousta nepřátelských vojáků, byli všude, kam se podíval, pokud se díval pozorně. Ale hodně jich bylo mrtvých. Své tahy vedl podle toho, co nastudoval o trollockých válkách, kdy síly Světla obvykle stály proti značné přesile. Zaútočit na křídle a utéct. Zaútočit na zadní voj a utéct. Zaútočit a utéct, a když se nepřítel pustil do pronásledování, obrátit se na předem vybraném místě, kde číhali v záloze legionáři s kušemi, obrátit se a bojovat, dokud nepřišel čas zase utíkat. Nebo dokud nezahnal na útěk nepřítele. Dnes již zahnal na útěk Taraboňany, Amadičany, Altařany a Seanchany v tom jejich prapodivném brnění. Viděl víc mrtvých nepřátel než za všechny boje od Krvavého sněhu. Měl asha’many, jenže druhá strana měla damane. Dobrá třetina jeho Saldejců padla. Dohromady skoro polovina jeho oddílu byla mrtvá a pobíhalo tu stále dost Seanchanů s těmi zatracenými ženštinami, také Taraboňanů, Amadičanů a Altařanů. Pořád přicházeli, další se objevili, jakmile vyřídil to poslední. A asha’mani byli stále... váhavější.

Vyhoupl se na Bleska a zajel zpátky k Jeordwynovi a ostatním. „Obejdeme to,“ nařídil a nevšímal si jejich mračení nebo kývání. „Ztrojnásobte zvědy. Chci jet rychle, ale nehodlám zakopnout o nějakou damane.“ Nikdo se nezasmál.

Rochaid si svolal zbylých pět asha’manů. Jeden z nich měl stříbrný meč na límci, ostatní nic. Když ráno začínali, byli tu ještě dva bez špendlíků, ale jestli asha’mani uměli zabíjet, tak damane taky. Rochaid rozzlobeně máchal rukama a zřejmě se s nimi hádal. Tvář měl rudou, oni se tvářili umíněně. Bashere jenom doufal, že jim Rochaid dokáže zabránit ve zběhnutí. Dnešek byl drahý i bez toho, aby se takový muž potuloval bez dozoru.

Pršelo. Rand se mračil na hustá černá mračna, která již zakrývala bledé slunce v polovině cesty k obzoru. Teď nepršelo moc, ale déšť zhoustne, stejně jako mraky! Podrážděně se zase zadíval na zem. Mečová koruna ho bodala do spánků. S jedinou silou byla země i přes to počasí jasná jako mapa. Stačilo to. Kopce ustupovaly, některé byly porostlé houštím, jiné olivovníky a na dalších byla jen tráva či kamení a býlí. Měl dojem, že na kraji houštiny zahlédl pohyb, a potom znovu mezi řadami olivovníků na jiném kopci míli daleko. Dojem nestačil. Všude ležely spousty mrtvých, mrtvých nepřátel. Věděl, že mezi nimi jsou také ženy, ale držel se stranou od míst, kde umíraly sul’dam a damane, odmítal se jim dívat do tváře. Cítil hlavně značnou nenávist k těm, kteří zabili tolik jeho stoupenců.

Tai’daišar poskočil, než ho Rand pevnou rukou a tlakem kolen uklidnil. Bylo by vážně skvělé, kdyby nějaká sul’dam uviděla jeho pohyb. Těch několik stromů jako úkryt rozhodně nepostačovalo. Nejasně si uvědomil, že žádný strom nepoznává. Tai’daišar pohodil hlavou. Rand strčil Dračí žezlo do sedlových brašen, takže vyčníval jen konec, aby měl volné ruce pro případ, že by kůň nebyl spokojený. Mohl koně zbavit únavy pomocí saidínu, ale věděl, že ho ani s pomocí jediné síly nedonutí poslouchat.

Nechápal, jak může mít kůň ještě tolik energie. Byl plný saidínu, ale v dálce cítil, jak se hroutí únavou. Částečně to bylo ohromným množstvím jediné síly, kterou dneska zvládl. Částečně to bylo námahou, jak bojoval se saidínem, aby dělal, co po něm chtěl. Saidín bylo vždycky třeba dobývat, nutit, ale nikdy to nebylo takové jako dnes. Zpola zahojené rány v boku strašně bolely, ta starší byla jako nebozez, který se snaží provrtat do prázdnoty, ta novější pálila jako oheň.

„Byla to nehoda, můj pane Draku,“ ozval se náhle Adley. „Přísahám, že byla!“

„Drž hubu a dávej pozor!“ vyjel na něho zprudka Rand. Adley hned sklopil oči a poté si prohrábl mokré vlasy a poslušně zvedl hlavu.

Dnes a zde bylo ovládání saidínu ještě těžší než dřív, ale uklouznutí člověka mohlo zabít kdykoliv, kdekoliv. Adley uklouzl a muži umírali v nezvladatelných zášlezích ohně, a nejen Amadičané, na něž mířil, ale padlo i třicet Aililiných ozbrojenců a skoro stejně tolik Anaiyelliných.

Nebýt toho, byl by teď Adley s Morrem a rytíři v lesích půl míle na jihu. Narishma a Hopwil byli s obránci na severu. Rand chtěl mít Adleyho pod dozorem. Došlo k nějakým podobným „nehodám", když u toho nebyl? Nemohl všechny pořád sledovat. Flinn se tvářil ponuře jako včerejší mrtvola a Dashiva rozhodně nebyl nepřítomný, spíš se potil soustředěním. Pořád si mumlal, ale tak tiše, že ho Rand neslyšel ani s pomocí jediné síly, a neustále si promočeným lněným kapesníkem s krajkami otíral déšť z obličeje. Kapesník byl stále špinavější. Rand si nemyslel, že uklouzli. V každém případě teď ani on, ani Adley nedrželi jedinou sílu. A neudělají to, dokud jim nenařídí, aby to udělali.

„Je po všem?“ zeptala se za ním Anaiyella.

Rand se nestaral, kdo by je mohl pozorovat, a otočil k ní koně. Tairenka se snažila v sedle couvnout a kapuce bohatě vyšívané pláštěnky jí sklouzla na ramena. Cukal jí nerv na tváři. V očích měla strach nebo nenávist. Ailil vedle ní klidně hladila otěže.

„Co víc ještě chceš?“ zeptala se menší žena chladně. Urozená paní, chovající se zdvořile k sedlákovi. Ale ne moc zdvořile. „Jestli se dá vítězství určit počtem mrtvých nepřátel, tak jen dneska ses podle mě zapsal do dějin.“

„Chci zahnat Seanchany do moře!“ štěkl Rand. Světlo, musí je vyřídit hned, když má příležitost! Nemohl bojovat se Seanchany, se Zaprodanci a Světlo ví s kým zároveň! „Udělal jsem to už jednou a udělám to zas!“

Máš snad tentokrát v kapse schovaný Valerský roh? zeptal se Luis Therin poťouchle. Rand ho umlčel.

„Dole někdo je,“ ozval se náhle Flinn. „Jede sem. Od západu.“

Rand otočil koně. Kopec byl plný legionářů, ale ukrývali se tak dobře, že jen málokdy zahlédl kus modrého kabátu. A nikdo z nich neměl koně. Kdo by jel...

Bashereho ryzák klusal do kopce, jako by to byla rovinka. Bashere měl přilbu pověšenou u sedla a vypadal unaveně. Bez úvodu začal. „Tady jsme skončili. Při boji musíš vědět, kdy odejít, a teď je čas. Já přišel o pět set mužů a dva z tvých vojáků. Další tři jsem poslal, aby našli Semaradrida, Gregorina a Weiramona a vyřídili jim, že se mají stáhnout k tobě. Pochybuji, že jsou na tom líp než já. Jak vypadá tvůj řeznický seznam?“

Rand si ho nevšímal. On přišel o skoro dvě stě mužů víc než Bashere. „Nemáš právo dávat rozkazy ostatním. Dokud je naživu aspoň půl tuctu asha’manů - dokud tu jsem já! - tak je nás dost! Chci najít i zbytek seanchanského vojska a zničit ho, Bashere. Nenechám je přidat Altaru k Tarabonu a Amadicii.“

Bashere si uhladil kníry a zasmál se. „Ty je chceš najít? Podívej se támhle.“ Ukázal na kopce na západě. „Nemůžu ukázat konkrétní místo, ale je jich tam deset, možná patnáct tisíc. Bylo by to vidět i odsud, nebýt těch stromů. Tancoval jsem s Temným, abych se k tobě dostal bez toho, aby mě viděli. A mají asi stovku damane. Možná víc. A určitě přicházejí další, a další vojáci. Jejich generál se zřejmě rozhodl soustředit se na tebe. Být ta’veren asi není vždy jen sejra a pivo."

„Jestli jsou tam...“ Rand se zadíval na kopce. Rozpršelo se víc. Kde viděl ten pohyb? Světlo, byl tak unavený. Saidín do něj bušil. Mimoděk se dotkl rance pod třmenem. Ruka mu sama ucukla. Deset, možná patnáct tisíc... Jakmile se k němu dostane Semaradrid a Gregorin a Weiramon... Důležitější bylo, jakmile se k němu dostane zbytek asha’manů... „Jestli jsou tam, tak tam je taky zničím, Bashere. Napadnu je ze všech stran, tak jak jsme to plánovali.“

Bashere zamračeně popojel blíž, až se kolenem téměř dotkl Randa. Flinn poodjel stranou, ale Adley se příliš soustředil na okolí, než aby si všímal, co se děje přímo jemu pod nosem, a Dashiva si stále otíral obličej a tvářil se zaujatě. Bashere ztišil hlas. „Nemyslí ti to. Byl to dobrý plán, na začátku, ale jejich generálovi to pálí. Rozestoupili se, aby otupili naše útoky, než jsme se na ně mohli vrhnout za pochodu. Přesto jsme ho stáli hodně a on teď stahuje všechny lidi k sobě. Nepřekvapíš ho. On chce, abychom k němu přišli. Je tam a čeká na nás. Asha’mani neasha’mani, když se s ním střetneme, tak podle mě ztloustnou supi a nikdo z nás z toho nevyvázne živý.“

„Drakovi Znovuzrozenému se nikdo nemůže rovnat,“ odsekl Rand. „Mohli by mu to říct Zaprodanci, ať je to kdokoliv. Pravda, Flinne? Dashivo?“ Flinn nejistě kývl. Dashiva sebou trhl. „Myslíš, že ho nepřekvapím, Bashere? Tak se dívej!“ Vytáhl ranec a rozbalil látku. Když se kapky deště zaleskly na meči jakoby vyrobeném z křišťálu, přihlížející zalapali po dechu. Meč, který není mečem. „Tak zjistíme, jestli ho nepřekvapí ani Callandor v rukou Draka Znovuzrozeného, Bashere.“

Položil si průhlednou čepel do ohbí lokte a pobídl Tai’daišara o kousek dál. Nebylo to nutné, stejně odtamtud neviděl líp. Až na to... Něco proběhlo po povrchu prázdnoty a vytvořilo černou pavučinu. Polekal se. Když naposledy použil Callandor, opravdu ho použil, snažil se přivést mrtvé zpátky k životu. Tehdy si byl jistý, že s ním dokáže cokoliv na světě. Jako šílenec, který si myslí, že dokáže létat. Ale on byl Drak Znovuzrozený. On dokáže cokoliv. Copak to neustále nedokazoval? Sáhl pro pravý zdroj skrze Meč, který není mečem.

Saidín jako by do Callandoru vskočil dřív, než se skrze něj pravého zdroje dotkl. Křišťálový meč zaplál bílým světlem od jílce k hrotu. Předtím si jenom myslel, že ho jediná síla plní. Teď držel víc než zvládlo deset mužů bez pomoci, sto, vlastně ani nevěděl kolik. Do hlavy se mu vpalovaly ohně na slunci. Chlad všech zim všech věků se mu zažíral do srdce. V tom proudu byla špína, jako by se mu do hlavy vylily všechny žumpy na světě. Saidín se ho stále snažil zabít, snažil se ho spálit, sežehnout, zmrazit, ale on bojoval a žil pro další okamžik a další a další. Bylo mu do smíchu. Dokáže cokoliv!

Kdysi s Callandorem vytvořil zbraň, která v Tearském Kameni vypátrala zplozence Stínu a zabíjela je blesky, kdekoliv stáli, kamkoliv utekli nebo se schovali. Něco takového se určitě muselo dát použít i proti nepřátelům tady. Ale když zavolal Luise Therina, odpovědělo mu jen kňourání, jako by se ten hlas bez těla bál bolesti způsobené saidínem.

S planoucím Callandorem v ruce - nevzpomínal si, že ho zvedl - se zadíval na kopce, kde se skrývali jeho nepřátelé. Lilo jako z konve a slunce zakrývala hustá černá mračna. Co to řekl Eaganu Padrosovi?

„Jsem bouře,“ zašeptal - pro něj to byl křik, řev - a usměrnil.

Oblaka zavířila. Prve byla černá jako saze, ale teď jako půlnoc, jako srdce půlnoci. Nevěděl, co usměrňuje. Často to nevěděl, přestože ho Asmodean hodně naučil. Možná ho vedl Luis Therin, i když fňukal. Přes oblohu přeletěly prameny saidínu, vzduch, voda a oheň. Nyní z nebe opravdu pršely blesky. Stovka blesků naráz, stovky, modrobílé oštěpy bodající do země, kam až dohlédl. Z houští vyrazily plameny, stromy se měnily v pochodně a hnaly se olivovými háji.

Něco ho tvrdě udeřilo a uvědomil si, že se zvedá ze země. Koruna mu spadla z hlavy. Ale v ruce mu stále plál Callandor. Nejasně vnímal, jak se Tai’daišar škrábe na nohy. Takže je napadlo, že mu to vrátí, co?

Zvedl Callandor nad hlavu a zaječel na ně: „Tak pojďte, jestli se opovážíte! Já jsem bouře! Pojď, jestli se opovážíš, šej’tane! Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Do země zajelo snad na tisíc syčících blesků.

Znovu ho cosi srazilo. Pokoušel se bojovat. Callandor, stále zářící, ležel krok od jeho natažené ruky. Oblohu rozbíjely blesky. Náhle si uvědomil, že ta váha na něm je Bashere, že s ním třese. To Bashere ho musel srazit!

„Nech toho!“ řval Saldejec. Z rozražené hlavy mu na obličej stékala krev. „Zabíjíš nás, člověče! Nech toho!“

Rand otočil hlavu a jeden ohromený pohled stačil. Blesky dopadaly všude kolem něj na všech stranách. Jeden udeřil do protějšího svahu, kde byl Denharad s ozbrojenci. Uslyšel křik lidí i řehtání koní. Anaiyella a Ailil byly opěšalé a marně se snažily uklidnit vzpínající se koně, kteří kouleli očima a snažili se jim vytrhnout. Flinn se nad kýmsi skláněl kousek od mrtvého koně.

Rand pustil saidín. Pustil ho, ale on jím ještě chvíli stejně protékal a blesky zuřily dál. Proud se však zmenšoval a nakonec se vytratil docela. Místo něj ho přepadla závrať. Callandor na zemi ještě okamžik zářil a blýskalo se. Pak se rozhostilo ticho, jen šuměl déšť. A za kopcem se ozýval křik.

Bashere z něj pomalu slezl a Rand se bez pomoci zvedl na třesoucí se nohy, jen mrkal, jak se mu vracel zrak. Saldejec ho pozoroval, jako by byl vzteklý lev, a hladil jílec meče. Anaiyella se na něj koukla a omdlela. Její kůň utekl. Ailil, stále zápolící s plašícím se koněm, si ho moc nevšímala. Rand nechal Callandor prozatím ležet, kde byl. Nebyl si jistý, jestli se ho odváži zvednout. Zatím tedy ne.

Flinn se narovnal, zakroutil hlavou a mlčky stál. Rand se k němu připojil. Dešťové kapky padaly Jonanu Adleymu do nevidoucích, v hrůze vytřeštěných očí. Jonan byl jedním z prvních. Ten křik za kopcem se nesl i lijákem. Kolik dalších, napadlo Randa. Kolik obránců? Rytířů? Kolik...?

Kopce, kde se nacházelo seanchanské vojsko, nebyly v dešti vidět. Trefil se vůbec, když udeřil naslepo? Nebo tam pořád čekají se svými damane! Čekají, kolik dalších svých vojáků pro ně zabije?

„Rozestav stráže,“ řekl Basheremu. Hlas měl tvrdý. Jeden z prvních. Srdce měl tvrdé. „Až se k nám připojí Gregorin s ostatními, co nejrychleji odcestujeme tam, kde na nás čekají vozy.“ Bashere mlčky kývl a otočil se.

Prohrál jsem, pomyslel si Rand otupěle. Jsem Drak Znovuzrozený, ale poprvé jsem prohrál.

Luis Therin náhle dostal záchvat vzteku, poťouchlost byla zapomenuta. Já nebyl nikdy poražen, prskal. Já jsem Jitřní pán! Mě nikdo neporazí!

Rand seděl v dešti, obracel v rukou Mečovou korunu a díval se na Callandor ležící v blátě. Nechal Luise Therina zuřit.

Abaldar Yulan plakal a byl vděčný, že liják zakrývá jeho slzy. Někdo bude muset vydat rozkaz. Nakonec se někdo bude muset omluvit císařovně, kéž žije věčně, a předtím ještě Suroth. Ale proto neplakal, ani pro mrtvé druhy. Utrhl si rukáv a položil ho Mirajovi přes oči, aby mu do nich nepršelo.

„Vyšlete rozkaz k ústupu,“ přikázal a muži kolem něj sebou trhli. Podruhé na těchto březích utrpělo vždyvítězné vojsko ničivou porážku a Yulan si nemyslel, že je jediný, kdo pláče.