Cesta nožů

5 Bouře propuká

Slunce bylo teprve v polovině cesty k obzoru, když se po ušlapané stezce vyškrábaly na vršek kopce s prudkými srázem nad stodolami. Tohle místo Renaile vybrala. Z toho, co se Elain od jedné hledačky větru Mořského národa dozvěděla o práci s počasím, to dávalo smysl. Změnit cokoliv dál než v bezprostředním okolí vyžadovalo práci na velké vzdálenosti. A to znamenalo, že musely vidět na velké vzdálenosti, což se snáz udělalo na moři než na pevnině. Nebo na vrcholku hory nebo alespoň kopce. Také bylo třeba obratnosti, musely se vyhnout tomu, aby někde jinde způsobily přívalové deště či větrné víry nebo Světlo ví co. Cokoliv udělají, účinky se budou šířit jako vlny od kamene vhozeného do rybníka. Elain v nejmenším netoužila vést kruh, který Větrnou mísu použije.

Vrcholek kopce byl bez křoví, plochý, byť ne rovný, kamenná tabule padesát kroků dlouhá i široká, bylo tu dost místa pro každého, kdo tu musel být, i pro pár dalších, kteří tu neměli co dělat. Z výšky alespoň padesáti kroků nad stodolou odtud byl překrásný výhled na míle do krajiny, připomínající sešívanou pokrývku, byly tu statky, pastviny, lesy a olivovníkové háje. Spolu se stovkou zelených odstínů tu bylo příliš mnoho hnědé a spálené žluté, takže bylo nad slunce jasné, jak je nutné udělat to, k čemu se chystaly, Elain však krajina přesto připadala nádherná. Třebaže ve vzduchu visel prach jako řídká mlha, viděla tak daleko! Země tu byla až na těch pár kopců více méně rovná. Ebú Dar ležel těsně mimo dohled na jihu, nezahlédla ho, ani když uchopila jedinou sílu, a přesto se jí zdálo, že by ho měla spatřit, kdyby se jen trošku snažila. S trochou námahy by jistě uviděla i řeku Eldar. Překrásná vyhlídka. Ale ne každého zajímala.

„Promarněná hodina,“ bručela Nyneiva a zlobně se mračila na Reanne. A skoro na všechny ostatní taky. Když tu nebyl Lan, zřejmě měla dojem, že je to příležitost popustit uzdu vzteku. „Skoro hodina. Možná víc. Úplně promarněná. Alise je asi docela schopná, ale myslela jsem si, že Reanne bude vědět, kdo tu je! Světlo! Jestli mi ta pitomá ženská zase omdlí...!“ Elain doufala, že se ještě chvíli udrží. Jakmile jednou povolily hranice, byla z toho vždycky hotová bouře.

Reanne se snažila zachovat veselý, dychtivý výraz, ale rukama neustále něco popotahovala a uhlazovala na svých sukních. Kirstian měla ruce zaťaté v pěst, potila se a vypadala, že každou chvíli začne zvracet. Když se na ni kdokoliv podíval, zachvěla se. Třetí žena z rodinky, Garenie, byla saldejská obchodnice se silným nosem a širokými ústy, malá, hubená, silnější v jediné síle než druhé dvě, a vypadala stejně stará jako Nyneiva.

Vážně tu byl další párek, který mohl být dost silný - nejspíš rodinka tomu nikdy nevěnovala pozornost - ale poslední žena odešla před třemi dny. Nikdo jiný na statku se jim zdaleka nepřibližoval. Proto byla Nyneiva tak znechucená. Alespoň to byl jeden z důvodů. Dalším bylo, že Garenie byla jednou z prvních, které našly, omdlela přímo na dvoře. Vlastně ještě dvakrát omdlela poté, co ji vzbudily, jakmile jí oči padly na některou sestru. Jelikož však Nyneiva byla Nyneiva, nehodlala přiznat, že měla udělat něco tak jednoduchého, jako požádat Alise, která byla stále ještě na statku. Nebo aspoň říci Alise, co hledá, než se jí ta žena zeptala. Nyneiva nikdy nečekala, že kdokoliv bude mít dost rozumu, aby poznal, kde je nahoře a kde dole. Kromě ní.

„Už to mohlo být vyřízený!“ remcala mrzutě. „Mohly jsme se zbavit -!“ Málem se třásla úsilím nemračit se na Mořský národ. Ženy stály na východním okraji kamenné tabule a Renaile důrazně mávala rukama a zřejmě jim vydávala příkazy. Elain by dala hodně za to, aby je slyšela.

Nyneiva se mračila i na Merilille, Careane a Sareithu, která stále pevně svírala mísu zabalenou v hedvábí. Adeleas a Vandene zůstaly dole, zavřené s Ispan. Tři sestry stály stranou a bavily se spolu, Nyneivě nevěnovaly pozornost, pokud na ně přímo nepromluvila, avšak Merilille občas zalétla pohledem k hledačkám větru a hned zase uhnula. Masku vážnosti trochu narušovalo, že si špičkou jazyka olizovala rty.

Udělala snad nějakou chybu, když je dole léčila? Merilille dojednávala smlouvy a vyjednávala při mezistátních sporech. Jenom málokdo v Bílé věži byl lepší než ona. Ale Elain si vzpomínala na příběh, který kdysi slyšela, takový vtip, o domanské obchodnici, správci nákladu Mořského národa a Aes Sedai. Jen málo lidí vykládalo vtipy o Aes Sedai. Nemuselo to být nejzdravější. Obchodnice a správce nákladu si na břehu našli obyčejný kámen a prodávali si ho navzájem, přičemž se jim podařilo oběma pokaždé vydělat. Potom přišla Aes Sedai. Domanka Aes Sedai přesvědčila, aby kámen koupila za dvojnásobek ceny, kterou sama naposledy zaplatila. Poté Atha’an Miere přesvědčil Aes Sedai, aby si od něj koupila tentýž kámen za dvakrát vyšší cenu znovu. Byl to jenom vtip, ale ukazoval, čemu lidé věřili. Starší sestry možná nejsou lepší vyjednavačky než Mořský národ.

Jakmile se dostaly nahoru, Aviendha došla přímo na kraj útesu. Stála tam a zírala k severu, nehybná jako socha. Po chvíli si Elain uvědomila, že neobdivuje krajinu. Aviendha prostě civěla. Elain si zvedla sukně, což bylo se třemi angrialy v ruce obtížné, a připojila se k ní.

Útes spadal na deset sáhů k olivovníkům, zubatá kamenná stěna, holá až na několik usychajících keříků. Nebyla to zrovna velká hloubka, ale rovněž to nebylo jako dívat se na zem z vrcholku stromu. Zvláštní, když se podívala dolů, trochu se jí zatočila hlava. Aviendha si však zřejmě ani neuvědomovala, že stojí těsně na kraji.

„Něco ti dělá starosti?“ zeptala se Elain tiše.

Aviendha odtrhla zrak od dálavy. „Zklamala jsem tě,“ řekla nakonec. Mluvila hluše. „Nedokážu udělat průchod pořádně a všichni viděli, jak jsem tě zahanbila. Myslela jsem si, že ten sluha je jedna z Duší Stínu, a chovala jsem se pitomě. Atha’an Miere mne ignorují a místo toho se mračí na Aes Sedai, jako bych byla pes Aes Sedai, co štěká na jejich rozkaz. Předstírala jsem, že dokážu přimět Stínuzvěda, aby s tebou promluvil, ale žádná Far Dareis Mai nesmí vyslýchat zajatce, pokud není sezdána s oštěpem nejmíň dvacet let, ani dívat se nesmí, pokud ho nenosí deset let. Jsem slabá a měkká, Elain. Nesnesu, abych tě zahanbovala dál. Jestli tě ještě jednou zklamu, zemřu.“

Elain úplně vyschlo v ústech. To se příliš podobalo slibu. Pevně Aviendze sevřela ruku a odtáhla ji od srázu. Aielové byli skoro takoví podivíni, za jaké je Mořský národ považoval. Nemyslela si, že by Aviendha skutečně skočila dolů - ne vážně - ale nehodlala nic riskovat. Aspoň se Aviendha nevzpírala.

Všichni ostatní zřejmě byli zabraní do sebe nebo do hovoru. Nyneiva mluvila s Atha’an Miere, oběma rukama mačkala cop a z námahy, jak se ovládala, aby nekřičela, měla tvář stejně temnou jako ony, zatímco jí hledačky větru naslouchaly s neskrývanou opovržlivou nadutostí. Merilille a Sareitha stále hlídaly mísu a Careane se pokoušela domluvit s rodinkou, byť bez většího úspěchu. Reanne odpovídala a nejistě při tom mrkala a olizovala si rty. Kirstian stála roztřeseně stranou a mlčela a Garenie měla pevně zavřené oči. Elain stejně mluvila tiše. Do tohohle ostatním nic nebylo.

„Nikoho jsi nezklamala, a nejmíň ze všeho mě, Aviendho. Nic, co jsi udělala, mě nikdy nezahanbilo, a nic, co uděláš, mě nikdy nezahanbí.“ Aviendha pochybovačně mrkala. „A slabá a měkká jsi asi jako kámen.“ To byla nejpodivnější poklona, jakou kdy komu složila, ale Aviendha se zatvářila skutečně vděčně. „Vsadím se, že Mořský národ je z tebe taky strachem bez sebe.“ Další divný kompliment. Teď se Aviendha usmála, ačkoli slabě. Elain se nadechla. „A Ispan...“ Na tohle se jí nechtělo ani pomyslet. „Taky jsem myslela, že dokážu, co je nezbytné, ale jenom když na to pomyslím, potí se mi ruce a obrací žaludek. Kdybych to zkusila, budu zvracet. Takže jsme na tom stejně."

Aviendha udělala rukama znamení Děv pro „lekáš mě". Začala Elain učit některé znaky, třebaže říkala, že je to zakázané. Očividně se to změnilo díky tomu, že se staly skoro-sestrami, které se učí být něčím víc. I když vlastně ne. Aviendha si zřejmě myslela, že její vysvětlení je dokonale jasné. „Nemyslela jsem, že bych nemohla,“ řekla nahlas, „jenomže nevím jak. Nejspíš bych ji při tom pokusu zabila.“ Náhle se usmála, mnohem víc a hřejivěji než předtím, a dotkla se Elaininy tváře. „Obě máme slabosti,“ zašeptala, „ale neznamená to hanbu, pokud o tom víme jenom my dvě."

„Ano,“ řekla Elain chabě. Ona prostě jenom nevěděla jak! „Samozřejmě že neznamená.“ Tahle žena skrývala víc překvapení než kejklíř. „Na,“ pravila a vtiskla Aviendze do dlaně ženu zahalenou svými vlasy. „Použij v kruhu tohle.“ Vzdát se angrialu nebylo nijak snadné. Hodlala ho použít sama, ale úsměvy neúsměvy, její přítelkyně - její skoro-sestra - potřebovala trochu zvednout náladu. Aviendha obrátila malou slonovinovou sošku v rukou. Elain skoro viděla, jak se snaží přijít na to, jak ji má vrátit. „Aviendho, víš, jaký je to pocit, když držíš tolik saidaru, kolik můžeš? Tak si představ, že ho držíš dvakrát tolik. Vážně si to představ. Chci, abys to použila. Prosím.“

Aielové možná neukazovali emoce, avšak Aviendze se rozšířily zelené oči. Bavily se o angrialech, když plánovaly jejich hledání, ale ji nejspíš doposud nikdy nenapadlo, jaké by to bylo, kdyby ho skutečně použila. „Dvakrát tolik,“ zamumlala. „To všechno držet. Neumím si to ani představit. To je velmi veliký dar, Elain.“ Znovu se dotkla Elaininy tváře, tentokrát silněji. To u Aielů odpovídalo polibku a objetí.

Ať už chtěla Nyneiva říci Mořskému národu cokoliv, netrvalo jí to dlouho. Odešla od nich a cestou si zuřivě škubala za sukně. Když došla k Elain, zamračila se stejně na Aviendhu jako na kraj útesu. Obvykle popírala, že nesnáší výšky, ale postavila se kus od kraje. „Musím s tebou mluvit,“ zamumlala a odvedla Elain stranou. A od kraje. Jen o kousek, ale dost daleko, aby je nikdo neslyšel. Než začala, několikrát se zhluboka nadechla. Mluvila potichu a na Elain se ani nepodívala.

„Ehm... chovala jsem se jako husa. To je chyba toho zatracenýho chlapa! Když není přímo přede mnou, nemůžu skoro myslet na nic jinýho, a když tu je, tak mi to vůbec nemyslí! Musíš... musíš mi to říct, když se... když se budu chovat jako husa. Spolíhám na tebe, Elain.“ Stále mluvila tiše, ale skoro kňučela. „Nemůžu si dovolit ztratit hlavu kvůli chlapovi, ne teď.“

Elain byla tak šokovaná, že se chvíli nevzmohla na slovo. Nyneiva, a přiznává, že se chová hloupě? Skoro se podívala, jestli nezezelenalo slunce! „To není Lanova chyba, a ty to víš, Nyneivo,“ řekla nakonec. Zahnala vzpomínky na to, jak sama poslední dobou myslela na Randa. Tohle nebylo totéž; A příležitost byla jako dar od Světla. Zítra by se ji Nyneiva nejspíš pokusila vytahat za uši, kdyby řekla, že se chová jako husa. „Vzpamatuj se, Nyneivo. Přestaň se chovat jako jankovitá holka.“ Rozhodně nesmí myslet na Randa! Ona kvůli němu tak hrozně nevyváděla! „Jsi Aes Sedai a máš nás vést. Tak veď! A mysli!“

Nyneiva sepjala ruce a skutečně svěsila hlavu. „Zkusím to,“ řekla. „Vážně se budu snažit. Ty nevíš, jaký to je. Je... je mi to líto.“

Elain málem spolkla jazyk. Nyneiva se ke všemu ještě omlouvá? Nyneiva, a v rozpacích? Možná je nemocná.

Samo sebou že to nevydrželo. Náhle se zamračila na angrial a odkašlala si. „Jeden jsi dala Aviendze, co?“ vyhrkla rázně. „No, asi je to v pořádku. Škoda že musíme nechat jeden použít hledačky větru. Vsadím se, že si ho budou chtít nechat! No, jen ať si to zkusí! Který z nich je můj?“

Elain jí s povzdechem podala náramek s prsteny a Nyneiva odkráčela. Cestou se snažila natáhnout šperk na levou ruku a hlasitě na všechny řvala, ať se postaví na místa. Občas bylo těžké poznat, kdy Nyneiva vede a kdy zastrašuje. Ale hlavně dokud vedla.

Větrná mísa stála na bílé plachtě, ve které byla zavázaná, uprostřed plošiny. Byla to mělká, těžká mísa z čirého křišťálu, loket v průměru, a uvnitř byly vyobrazené husté, vířící mraky. Byla zdobená, ale vzhledem k tomu, co dokázala, byla vlastně docela prostá. Tedy vzhledem k tomu, co doufali, že dokáže. Nyneiva zaujala místo opodál a konečně se jí podařilo zapnout si angrial na zápěstí. Pohnula rukou a překvapilo ji, že jí řetízky nepřekážejí. Náramek jí padl jako ulitý. Tři ženy z rodinky již byly tu, Kirstian a Garenie se choulily za Reanninými zády a vypadaly vyděšeněji než kdy dřív, pokud to tedy ještě bylo možné. Hledačky větru byly stále seřazené za Renaile o dvacet kroků dál.

Elain si nazvedla suknice a setkala se s Aviendhou u mísy. Podezíravě si prohlížela Mořský národ. Chtějí snad nadělat zmatek? Právě toho se bála od první zmínky, že by na statku mohly být ženy dost silné na to, aby se zapojily do kruhu. Atha’an Miere lpěly na hodnostech natolik, aby zahanbily i Bílou věž, a když tady byla Garenie, znamenalo to, že Renaile din Calon Modrá hvězda, hledačka větru paní lodí Atha’an Miere, nebude součástí kruhu. Neměla by být.

Renaile se pátravě zamračila na ženy kolem mísy. Zřejmě je zvažovala, posuzovala jejich schopnosti. „Talaan din Gelyn,“ štěkla náhle, „zaujmi místo!“ Znělo to jako prásknutí bičem! Dokonce i Nyneiva nadskočila.

Talaan se hluboko poklonila, dotkla se rukou srdce a rozběhla se k míse. Jakmile se pohnula, Renaile štěkla znovu. „Metarro din Junalle, zaujmi místo!“ Metarra, kyprá, ale pevná, se vyřítila za Talaan. Ani jedna učednice nebyla dost stará, aby si vysloužila „solné jméno", jak tomu Mořský národ říkal.

Jakmile jednou začala, chrlila Renaile jedno jméno za druhým, poslala Rainyn a další dvě hledačky větru, které sice běžely, jenže ne tak rychle jako učednice. Podle počtu medailonků měly Naime a Rysael vyšší hodnost než Rainyn. Byly to důstojné, velitelské ženy, ale o hodně slabší než ona. Potom se Renaile na chviličku odmlčela, ale v tom, jak předtím mluvila rychle, to bylo významné. „Tebreille din Gelyn Jižní vítr, zaujmi místo! Caire din Gelyn Běžící vlna, převezmi velení!“

Elain se ulevilo, že Renaile neurčila sebe, ale úleva vydržela jen tak dlouho, jako Renailina pauza. Tebreille a Caire si vyměnily pohledy, než dorazily k míse. Tebreille se tvářila zachmuřeně, Caire blazeovaně. Osm náušnic a spousta překrývajících se medailonků označovaly obě za hledačky větru klanových paní vln. Nad nimi stála pouze Renaile. Z Mořského národa na kopci se jim vyrovnala pouze Dorile. Caire, ve žlutém hedvábném brokátu, byla trochu vyšší, Tebreille, v zeleném brokátu, vážnější, obě víc než hezké, a i beze jména bylo jasné, že jsou pokrevní sestry. Měly stejné velké, téměř černé oči, stejný rovný nos, stejnou silnou bradu. Caire mlčky ukázala na místo vedle sebe. Tebreille taky nepromluvila a bez váhání se postavila na místo, kam její sestra ukázala, avšak tvář měla jako z kamene. S ní obklopil mísu kruh třinácti žen, téměř se dotýkaly rameny. Caire jiskřilo v očích, Tebreille je měla jako z olova. Elain si připomněla další Liniino rčení. Není ostřejšího nože, než je sesterská nenávist.

Caire se zamračila na kruh žen kolem mísy, i když ještě nebyly propojené, jako by se snažila zapamatovat si každou ženu. Nebo na ně možná chtěla udělat dojem zamračeným pohledem. Elain se vzpamatovala, rychle předala poslední angrial, malou jantarovou želvu, Talaan a začala jí vysvětlovat, jak jej použít. Vysvětlení bylo prosté, ale každý, kdo by to zkusil bez toho, že by věděl jak, by se mohl snažit celé hodiny. Nestačila říci ani pět slov.

„Ticho!“ zařvala Caire. S potetovanými pěstmi v bok a rozkročenýma bosýma nohama patřila na palubu lodi mířící do bitvy. „Na místě nebude nikdo mluvit bez mého svolení. Talaan, okamžitě po návratu na svou loď se ohlásíš.“ Nic v jejím tónu neprozradilo, že hovoří s vlastní dcerou. Talaan se hluboko uklonila, dotkla se srdce a zamumlala něco nesrozumitelného. Caire opovržlivě frkla - a zamračila se na Elain tak, že bylo jasné, jak lituje, že ji nemůže poslat, aby se taky někomu ohlásila - než pokračovala hlasem, který byl slyšet jistě až na úpatí kopce. „Dnes podnikneme něco, co nikdo neudělal od Rozbití světa, kdy naši předkové, bojující s větry a vlnami, zešíleli. Díky Větrné míse a milosti Světla přežili. Dnes použijeme Větrnou mísu, jež pro nás byla ztracena přes dva tisíce roků a nyní se k nám vrátila. Studovala jsem prastaré příběhy - záznamy ze dnů, kdy se naše pramatky teprve učily o moři a o splétání větrů a sůl nám pronikla do krve. Znám vše, co je známo o Větrné míse, znám víc než kdo jiný.“ Očima zalétla k sestře a tvářila se spokojeně, i když to Tebreille neuznala. Což zřejmě Caire uspokojilo ještě víc. „Co Aes Sedai nedokážou, vykonám dnes já, zlíbí-li se Světlu. Očekávám, že každá žena bude na svém místě až do konce. Neúspěch nepřijmu.“

Zbytek Atha’an Miere její řeč přijal jako očekávanou a správnou, ale rodinka na ni užasle zírala. Podle Elainina názoru to výraz přehnaný nevystihoval ani zdaleka. Caire očividně skutečně čekala, že se Světlu zlíbí, a sama by byla velmi zklamaná, kdyby ne! Nyneiva vyvrátila oči k nebi a otevřela pusu. Caire ji předešla.

„Nyneivo,“ prohlásila hledačka větru, „teď ukážeš svou schopnost propojování. Tak do toho, ženská, honem!“

Nyneiva v odpověď pevně zavřela oči. Rty... zkřivila. Vypadalo to, že jí každou chvíli praskne cévka. „Soudím, že to znamená, že mám svolení promluvit!“ zamumlala, ale naštěstí příliš tiše, aby ji Caire na druhé straně kruhu slyšela. Nyneiva otevřela oči a nasadila úsměv, který byl vzhledem ke zbytku obličeje dost strašný. Jako by ji bolel žaludek a několik dalších věcí.

„První věcí je uchopit pravý zdroj, Caire.“ Kolem Nyneivy náhle jasně zazářilo světlo saidaru. Podle toho, co Elain cítila, již používala angrial, který měla na ruce. „Soudím, že to jistě umíte.“ A nevšímajíc si toho, jak Caire stiskla rty, Nyneiva pokračovala. „Elain mi teď pomůže s ukázkou. Pokud teda máme tvý svolení."

„Připravuji se uchopit zdroj,“ pospíšila si Elain, než Caire stačila vybuchnout, „ale ve skutečnosti se ho nedotknu.“ Otevřela se a hledačky větru se předklonily a pozorně ji sledovaly, třebaže tu zatím nebylo nic k vidění. Dokonce i Kirstian a Garenie se zapomněly natolik, že daly najevo zájem. „Když se dostanu až sem, zbytek je na Nyneivě.“

„Teď se natáhnu k její...“ Nyneiva se odmlčela a podívala se na Talaan. Elain neměla příležitost něco říci. „S angrialem je to skoro stejný,“ sdělila Nyneiva štíhlé učednicí. Caire zavrčela a Talaan se snažila Nyneivu pozorovat se sklopenou hlavou. „Otevřeš se pravému zdroji skrz angrial, stejně jako to udělám s Elain. Jako kdybys chtěla uchopit angrial a pravý zdroj naráz. Dívej se a uvidíš. Až bude čas přivést tě do kruhu, prostě zůstaň na kraji. Tak se k pravému zdroji dostanu přes tebe i přes angrial.“

Soustředění nesoustředění, Elain se na čele zaperlil pot. Avšak horko s tím nemělo nic společného. Pravý zdroj jí kynul. Pulsoval a ona pulsovala s ním. Domáhal se. Čím déle visela jen vlásek od jediné síly, tím víc touha, potřeba rostla. Začala se třást. Vandene jí řekla, že čím déle bude usměrňovat, tím horší bude nedočkavost. „Dívej se na Aviendhu,“ přikázala Nyneiva Talaan. „Ona ví, jak -“ Zachytila Elainin výraz a rychle dodala: „Dívej se!“

Nebylo to stejné jako používat angrial, i když hodně podobné. A nemělo se to ani dělat rychle. Nyneiva neměla ani v nejlepších chvílích jemný dotek a teď měla Elain pocit, jako by s ní třásla. Tělesně se nic nesetkalo, ale uvnitř hlavy jako by to s ní práskalo, jako by dělala kotrmelce z prudkého kopce. Horší, nemožně pomalu ji to postrkovalo k saidaru. Celé to trvalo jen zlomek vteřiny, ale jí to připadalo jako hodiny, dny. Chtěla ječet, ale nemohla dýchat. Náhle, jako by se protrhla přehrada, ji naplnila jediná síla, příval života a radosti, požehnání, a ona vydechla potěšením a úlevou tak silnou, až se jí málem podlomily nohy. Měla co dělat, aby nesupěla. Zapotácela se, ale když se na ni Nyneiva přísně podívala, vzpamatovala se, a Nyneiva omluvně pokrčila rameny. Už podruhé za jediný den! Slunko muselo zezelenat.

„Teď ovládám proud saidaru od ní stejně jako svůj,“ pokračovala Nyneiva a nepodívala se Elain do očí, „a bude to pokračovat, dokud ji nepropustím. Nemusíte se bát, že ten, kdo vede kruh,“ loupla očima po Caire a odfrkla si, „vás může přinutit natáhnout příliš. Skutečně je to hodně jako angrial. Angrial tlumí sílu navíc, a v podstatě stejným způsobem není možný, abyste v kruhu natáhly příliš. Vlastně v kruhu nemůžete natáhnout ani tolik, kolik dokážete sam -“

„To je nebezpečné!“ vybuchla Renaile a prodrala se mezi Caire a Tebreille. Mračila se na Nyneivu, Elain i na sestry stojící vně kruhu. „Říkáš, že se jedna žena může prostě zmocnit jiné, držet ji v zajetí, využít ji? Jak dlouho tohle Aes Sedai vědí? Varuji tě, jestli to zkusíš na jednu z nás -“ Teď byla umlčena ona.

„Tak to nefunguje, Renaile.“ Sareitha se dotkla Garenie a ona a Kirstian odskočily, aby měla místo. Mladá hnědá se nejistě podívala na Nyneivu, pak sepjala ruce a nasadila poučující tón, jako by hovořila ke třídě. S tím se uklidnila, možná v té chvíli v Renaile viděla žačku. „Věž to studovala mnoho let, dávno před trollockými válkami. Přečetla jsem z těch studií každou stránku, která ve věžové knihovně zůstala. Bylo nezvratně prokázáno, že se jedna žena nemůže propojit s jinou proti její vůli. Prostě to nejde, nic se nestane. Je nutné dobrovolné poddání, stejně jako když se poddáváš saidaru.“ Mluvila rozhodně, ale Renaile se stále mračila. Příliš mnoho lidí vědělo, jak Aes Sedai umějí obejít přísahu zakazující lhaní.

„A proč to studovaly?“ chtěla vědět Renaile. „Proč Bílou věž něco takového tolik zajímalo? Třeba to Aes Sedai studují pořád?"

„Tohle je směšné.“ Sareitze z hlasu ukapávalo rozčilení. „Když už to musíš vědět, tak je k tomu dohnaly problémy s muži, kteří umějí usměrňovat. Tenkrát si někteří ještě živě pamatovali Rozbití světa. Nejspíš si to nepamatuje ani moc sester - od doby před trollockými válkami to již není součástí požadované výuky - ale do kruhu bývali přivedeni i muži, a jelikož se kruh nepřeruší, ani když usneš... No, můžeš vidět výhody. Naneštěstí se z toho vyklubal naprostý neúspěch. Důležitější je, a znovu to opakuji, že je nemožné přinutit ženu vstoupit do kruhu násilím. Jestli o tom pochybuješ, zkus to sama a uvidíš.“

Renaile kývla, konečně se uklidnila. Když Aes Sedai prostě sdělila pravdu, nedalo se nic jiného dělat. Přesto se Elain divila. Co bylo v těch stránkách, které nepřežily? Všimla si, jak v jednom místě Sareitha nepatrně změnila tón. Měla otázky. Na později, až kolem nebude tolik uší.

Když Renaile a Sareitha poodešly, Nyneiva si škubla za rozdělené suknice, očividně ji to přerušení podráždilo. Pak znovu otevřela pusu.

„Tak pokračuj v ukázce, Nyneivo,“ rozkázala jí Caire drsně. Její tmavý obličej byl hladký jako zamrzlá tůň, ale nebyla moc potěšená.

Nyneiva chvíli kroutila pusou, než vydala nějaký zvuk, a pak to ze sebe sypala, jako by se bála, že ji přeruší někdo jiný.

Další částí výuky bylo, jak předat kontrolu nad kruhem. To se taky muselo udělat dobrovolně, a když se k ní Elain natáhla, zadržela dech, dokud neucítila slabý posun, jenž znamenal, že nyní jedinou sílu, která do ní proudila, ovládá sama. A samozřejmě i tu, která proudila Nyneivou. Nebyla si jistá, jestli to bude fungovat. Nyneiva snadno dokázala vytvořit kruh, byť ne zrovna jemně, ale předat vedení rovněž znamenalo poddat se. Nyneiva měla značné problémy, když měla předat vedení či být sama přivedena do kruhu, právě jako měla kdysi potíže poddat se saidaru. A právě proto Elain nyní vedla. Kruh bylo nutné předat Caire a Nyneivě by se nemuselo podařit předat ho dvakrát. Ty omluvy pro ni musely být snazší.

Elain se propojila s Aviendhou, aby se mohla Talaan podívat, jak se to dělá s angrialem, pokud tu bylo něco k vidění, a proběhlo to skvěle. Aviendha se učila velmi rychle a snadno se propojila. Jak se ukázalo, Talaan byla také rychlá a předala svůj ještě větší, angrialem zesílený proud bez zdráhání. Elain je propojila jednu po druhé a téměř se chvěla, jak do ní proudila řeka jediné síly. Ještě žádná nenatáhla nejvíc, co mohla, ale účinek se sčítal, zvlášť když v tom byl i angrial. Elain s každým dalším proudem saidaru vnímala víc. Cítila těžkou vůni z krabiček s voňavkami, které nosily hledačky větru kolem krku, a dokázala jednotlivé vůně oddělit. Rozeznávala každičký záhyb na šatech stejně ostře, jako by měla látku pod nosem. Cítila na kůži a ve vlasech nejslabší pohyb větru, pohlazení, jehož by si bez jediné síly ani nevšimla.

Samozřejmě to nebylo všechno. Propojení se trochu podobalo poutu se strážcem, bylo stejně silné a jaksi důvěrnější. Věděla, že Nyneivě se cestou do kopce udělal na patě puchýř a bolí ji. Nyneiva vždycky mluvila o dobrých pevných botách, ale měla slabost pro hodně vyšívané střevíčky. Nyneiva se mračila na Caire, ruce měla zkřížené a hýbala prsty s navlečeným angrialem, tahala se za cop, který měla přetažený přes rameno, navenek klidná, ale uvnitř byla vírem emocí. Strach, obavy, starosti, podráždění, ostražitost a netrpělivost se odrážely od sebe a proplétaly se, občas zesílily, vlny tepla, vlny horka, které hrozily vyšlehnout plamenem. Ty Nyneiva rychle potlačila, zvlášť horko, ale vždy se to vrátilo. Elain už si málem myslela, že ty pocity poznala, ale bylo to jako něco, co zahlédla koutkem oka, a když otočila hlavu, bylo to pryč.

Aviendha se kupodivu také bála, ale její strach byl malý a ovládaný, málem ho pohltilo odhodlání. Garenie a Kirstian se viditelně třásly na hranici čiré hrůzy natolik silné, až byl div, že se vůbec dokázaly dotknout pravého zdroje. Reanne přetékala dychtivostí, třebaže si uhlazovala sukni. A Atha’an Miere... Dokonce i z Tebreille vyzařovala opatrná ostražitost. Nebylo třeba kradmých pohledů, které vrhaly i Metarra a Rainyn, aby bylo jasné, že ohniskem je Caire, která je všechny pozorovala, netrpělivá a velitelská.

Ji Elain nechala nakonec a nebylo překvapením, že to musela zkusit čtyřikrát - čtyřikrát! - aby tu ženu přivedla do kruhu. Caire nebyla v poddávání o nic lepší než Nyneiva. Elain zoufale doufala, že ta žena byla vyvolena kvůli svým schopnostem, ne pro svou hodnost.

„Nyní ti kruh předám,“ pravila hledačce větru, když skončila. „Vzpomeň si, co jsem udělala s Ny -“ Slova jí zamrzla v hrdle, jak jí bylo vedení kruhu vyrváno, měla pocit, jako by jí najednou vítr serval všechny šaty nebo jí vyrval kosti z těla. Prudce vydechla, a pokud to znělo jako odplivnutí, budiž.

„Dobrá,“ pravila Caire a zamnula si ruce. „Dobrá.“ Soustředila pozornost cele na mísu a nakláněla hlavu, jak si ji prohlížela. No, možná ne cele. Reanne si chtěla sednout, a Caire, aniž by zvedla hlavu, štěkla: „Zůstaň na místě, ženská! Tohle nejsou rybí prachy! Stůj klidně, dokud ti neřeknu, aby ses hnula!“

Reanne se překvapeně zvedla a něco si mrmlala, ale pro Caire jako by přestala existovat. Hledačka větru upírala oči na plochý křišťál. Elain z ní cítila odhodlání, které by mohlo pohnout i horou. A ještě něco, maličkého, co rychle udusila. Nejistota. Nejistota? Po tom všem ta ženská nevěděla, co má vlastně dělat –

V té chvíli Caire natáhla z pravého zdroje. Saidar proudil Elain až téměř po hranici, kterou dokázala udržet. Zazářil nepřerušený kruh světla a spojil ženy v kruhu, byl jasnější u těch, které používaly angrial, ale nikde nebyl slabý. Elain se pozorně dívala, jak Caire usměrňuje. Hledačka větru vytvořila složité tkanivo všech pěti sil, čtyřcípou hvězdu, kterou položila na mísu. Elain si byla jistá, že ji umístila s naprostou přesností. Hvězda se dotkla mísy a Elain zalapala po dechu. Kdysi do mísy pramínek usměrnila - v Tel’aran’rhiodu, aby to bylo bezpečné, a jenom do odrazu mísy, třebaže i tak to nebylo nejjistější - a čistý křišťál se zabarvil do světle modra a mraky se pohnuly. Teď mísa zmodrala, byla jasně modrá jako letní obloha, a po ní se honily beránky.

Čtyřcípá hvězda se změnila v pěticípou, tkanivo se trochu změnilo a mísa byla zeleným mořem s prudkými vlnami. Z pěti hrotů se stalo šest a objevila se jiná obloha, v jiném odstínu modři, poněkud tmavším, snad jako v zimě, s purpurovými mračny plnými deště či sněhu. Sedm hrotů a šedozelené moře zmítané bouří. Osm hrotů a obloha. Devět a moře, a náhle Elain ucítila, že mísa sama natahuje saidar, divoký proud mnohem větší, než jaký zvládl kruh žen.

Změny v míse pokračovaly dál, z moře v oblohu, z vln v mraky, a z ploché křišťálové mísy vyletěl svíjející se, spletený sloup saidaru, oheň, vzduch, voda, země i duch, sloup jako z krajky, široký jako mísa, stoupal k obloze, až se jeho vrcholek ztratil z dohledu. Caire tkala dál a po tvářích se jí řinul pot. Jenom vždycky zamrkala, aby dostala slané kapky z očí, a dál sledovala obrazy v míse a kladla vrstvy nového tkaniva. Vzor vpletený do silného sloupu se s každým tkanivem změnil a nepatrně odpovídal na to, co Caire setkala.

Elain si uvědomila, že je dobře, že nechtěla vést tento kruh. To, co ta žena dělala, vyžadovalo léta studia navrch ke znalostem, jež doposud získala. Mnoho let. Náhle si uvědomila ještě něco. Proměňující se krajka saidaru se ohýbala kolem něčeho jiného, něčeho neviditelného, díky čemuž byl sloup pevný. Ztěžka polkla. Místa kromě saidaru natahovala i saidín.

Naděje, že na to nepřišly i ostatní ženy, zmizela po jediném pohledu. Polovina zírala na kroutící se sloup s odporem, který měl být vyhrazen pro Temného. Mezi pocity ostatních v její hlavě sílil strach. Strach některých se blížil děsu Garenie a Kirstian, a byl div, že ty dvě neomdlely. Nyneivě bylo špatně, i když se náhle tvářila zcela bezvýrazně. Aviendha vypadala navenek stejně klidně, ale uvnitř pulsoval maličký strach a rostl.

Z Caire bylo cítit jen odhodlání, ocelově tvrdé stejně jako její výraz. Nic se jí nemohlo postavit do cesty, rozhodně ne pouhá přítomnost Stínem pošpiněného saidínu vpleteného do jejího tkaniva. Nic ji nemohlo zastavit. Pracovala s prameny a náhle se z neviditelného vrcholku sloupu rozprostřely sítě saidaru, jako nepravidelné paprsky kola, téměř pevný vějíř směrem k jihu, řidší paprsky k severu a severozápadu, jediný v ostatních směrech. Jak rostly, neustále se měnily, rozšiřovaly se po obloze stále dál, až se i konce vzoru ztratily v dálavách. A ani tam nebyl jen saidar, tím si byla Elain jistá. Místy se síť zadrhla a zkroutila kolem něčeho, co nebylo vidět. Caire tkala dál, a sloup tančil podle jejích příkazů, saidar a saidín společně, a síť se měnila a plula jako nesouměrný kaleidoskop točící se po obloze a mizející v dálce, a tak pořád dál.

Caire se bez varování narovnala, protáhla si hřbet a úplně pravý zdroj propustila. Sloup a síť se vypařily a ona se spíš zhroutila než se posadila, a supěla. Mísa byla zase čirá, ale kolem krajů probleskovaly a praskaly kousky saidaru. „Je to hotovo, pokud se zlíbí Světlu,“ řekla unaveně.

Elain skoro neslyšela. Takhle se kruh nezakončoval. Když ho Caire takhle rozpustila, jediná síla zmizela ze všech žen zároveň. Elain vylézaly oči z důlků. Na okamžik měla dojem, že stojí na vrcholku nejvyšší věže na světě, a ta věž tam náhle nebyla! Byla to jen chvilička, ale nic příjemného. Cítila se unavená, i když ne tak, jak by se cítila, kdyby dělala něco víc, než jen sloužila jako vodič, ale hlavně cítila ztrátu. Propustit saidar bylo dost špatné, ale když prostě zmizel, to bylo nemyslitelné.

Ostatní utrpěly ještě mnohem víc než ona. Jak záře kolem kruhu zhasla, Nyneiva se posadila na místě, kde stála, jako by se jí rozpustily nohy, seděla tam, hladila náramek a prsteny, civěla na něj a funěla. Po tvářích se jí řinul pot. „Mám pocit jako cedník, kterým právě protekl celej rybník,“ vrčela. Nést tolik jediné síly si vybralo svou cenu, i když sama nic nedělala, dokonce i s angrialem.

Talaan se zapotácela jako třtina ve větru a vrhla na matku kradmý pohled, jak se očividně bála posadit. Aviendha stála vzpřímeně a její výraz říkal, že s tím má hodně co dělat síla vůle. Ale usmívala se a udělala posunek v řeči Děv - stálo to za to - a další – víc - hned vzápětí. Stálo to za to, a víc. Všechny vypadaly unaveně, i když nejvíc ty, které používaly angrial. Větrná mísa se konečně utišila a vypadala jen jako velká mísa z čistého křišťálu, ale nyní ji zdobily vysoké vlny. Zřejmě tam byl stále saidar, který nikdo neusměrňoval a nebyl viditelný, ale byl cítit, jako matné blesky, které si prve hrály po okraji.

Nyneiva zvedla hlavu a zamračila se na jasnou oblohu a pak na Caire. „To všechno a kvůli čemu? Udělaly jsme něco, nebo ne?“ Přes kopec proletěl nepatrný závan vzduchu, teplý jako z pece.

Hledačka větru se vyškrábala na nohy. „Myslíš snad, že splétání větrů je jako opřít se do kormidla na škuneru?“ zeptala se opovržlivě. „Já právě otočila kormidlem na korvetě velké jako svět! Chvíli potrvá, než se otočí, než si uvědomí, že se má otočit. Že se musí otočit. Ale až se otočí, ani sám Otec bouří ji nezastaví. Dokázala jsem to, Aes Sedai, a Větrná mísa je naše!“

Do kruhu vstoupila Renaile a poklekla k míse. Opatrně ji začala balit do látky. „Zanesu to paní lodí,“ sdělila Nyneivě. „Svou část dohody jsme splnily. Teď, Aes Sedai, musíte splnit svou část.“ Merilille vydávala podivné zvuky, ale když se na ni Elain podívala, vypadala jako zosobněné sebeovládání.

„Možná jste udělaly svou část,“ řekla Nyneiva a nejistě se zvedla. „Možná. Uvidíme, až se ten... ta vaše korveta otočí - jestli se otočí!“ Renaile se na ni ostře podívala přes mísu, jenomže Nyneiva si jí nevšímala. „Zvláštní,“ zamumlala a třela si spánky. Náramek s prsteny se jí zachytil do vlasů a ona se zaškaredila. „Skoro cítím ozvěnu saidaru . Musí to být tenhle krám!“

„Ne,“ řekla Elain pomalu. „Já to cítím taky.“ Ne jenom nejasně vnímané praskání ve vzduchu, nebyla to přesně ozvěna. Spíš stín ozvěny, tak slabý, jako kdyby cítila, jak někdo používá saidar na... Obrátila se. Na obzoru na jihu se zablesklo, desítky jasných modrostříbmých vidlic sjížděly po odpolední obloze. Velmi blízko Ebú Daru.

„Bouřka s deštěm?“ vyhrkla Sareitha dychtivě. „Počasí už se musí spravovat.“ Avšak na obloze nebyly žádné mraky, i když se blýskalo o sto šest. Sareitha nebyla dost silná, aby na takovou dálku vycítila použití saidaru.

Elain se zachvěla. Ona nebyla dost silná. Leda by ho někdo použil tolik, jako ony tady na kopci. Padesát, dokonce sto Aes Sedai, a všechny musely usměrňovat naráz. Nebo... „Není to Zaprodanec,“ zamumlala. Někdo za ní zaúpěl.

„Jeden by tohle nezvlád,“ namítla Nyneiva tiše. „Možná nás nevycítili tak, jako my je, možná, ale určitě to viděli, pokud nejsou všichni slepí. Světlo spal naše štěstí!“ I když mluvila potichu, byla podrážděná. Často Elain nadávala, že používá takové výrazy. „Vezmi všechny, kteří s tebou půjdou do Andoru, Elain. Tam... tam se sejdeme. Mat je ve městě. Musím se pro něj vrátit. Světlo spal toho kluka. Přišel pro mě, tak musím.“

Elain zkřížila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Královnu Tylin nechala vydanou na milost Světla. Tylin přežije, pokud to bude možné. Ale Mat Cauthon, její velmi zvláštní, velmi poučný poddaný. Její velmi nepravděpodobný zachránce. On pro ni rovněž přišel a nabízel víc. A Tom Merrilin, drahoušek Tom. Nejradši by byla, kdyby se z něj vyklubal její skutečný otec, a Světlo spal, jak by pak vypadala její matka. A chlapec, Olver, a Chel Vanin a... Musí myslet jako královna. Růžová koruna je těžší než hora, říkávala máti, a povinnost tě přinutí až k pláči, ale musíš ji nést a dělat, co je třeba.

„Ne,“ řekla a pak rázněji dodala: „Ne. Podívej se na sebe, Nyneivo, vždyť se skoro neudržíš na nohou. I kdybychom šly všechny, čeho bychom tím dosáhly? Kolik Zaprodanců tam je? Zemřely bychom, nebo něco horšího, a bylo by to k ničemu. Zaprodanci nemají důvod hledat Mata nebo ostatní. Ale po nás půjdou.“

Nyneiva na ni civěla s otevřenou pusou, umíněná Nyneiva, zpocená jako kůň a s roztřesenýma nohama. Skvělá, chrabrá, hloupá Nyneiva. „Ty říkáš, že ho máme opustit, Elain? Aviendho, promluv s ní. Řekni jí to o cti, jak o tom pořád mluvíš!“

Aviendha zaváhala, potom zavrtěla hlavou. Byla zpocená skoro stejně jako Nyneiva, a podle toho, jak se pohybovala, taky stejně unavená. „Někdy je čas na beznadějný boj, Nyneivo, jenže Elain má pravdu. Duše Stínu nebudou hledat Mata Cauthona. Půjdou po nás, po té míse. Třeba už opustil město. Jestli se tam vrátíme, budeme riskovat, že jim dáme prostředek, jak zrušit to, co jsme udělaly. Ať už mísu pošleme kamkoliv, dokážou nás donutit, abychom jim řekly, koho jsme s ní poslaly a kam.“

Nyneiva začala natahovat moldánky. Elain jí dala ruku kolem ramen.

„Stínuzvěd!“ zaječel kdosi a náhle všechny ženy na kopci uchopily saidar. Merilille vyletěly z rukou ohnivé koule, pak i Careane a Sareitze, házely je, jak nejrychleji to šlo. Z oblohy se zřítila obrovská okřídlená postava obklopená plameny, za ní se táhl mastný černý kouř. Spadla těsně za útes.

„Támhle je další!“ zaječela Kirstian a ukázala. Od kopce pryč zamířil další okřídlený tvor, velký jako kůň, s žebrovanými křídly a rozpětím patnáct sáhů či víc, dlouhý krk natažený, ocas spuštěný. Na jeho hřbetě se krčili dva lidé. Za létavcem vyletěly plameny, nejrychleji je vrhala Aviendha a Mořský národ, který nemusel při tkaní používat ruce. Ohnivé krupobití bylo tak husté, že se oheň musel tvořit přímo ze vzduchu. Tvor zahnul za kopec na druhé straně statku a zmizel.

„Zabily jsme to?“ zeptala se Sareitha. Oči jí svítily a podrážděním ztěžka dýchala.

„Zasáhly jsme to vůbec?“ zavrčela znechuceně jedna Atha’an Miere.

„Stínuzvěd,“ vydechla užasle Merilille. „Tady! Aspoň to dokazuje, že v Ebú Daru je Zaprodanec.“

„To nebyl Stínuzvěd,“ pronesla Elain dutě. Nyneivin obličej byl obrazem bolesti. Rovněž věděla, oč jde. „Říkají tomu raken. Patří Seanchanům. Musíme jít, Nyneivo, a vzít s sebou všechny ženy ze statku. Ať už jsme ho zabily nebo ne, přijdou další. Každá, kterou tady necháme, bude mít zítra ráno nasazený obojek damane.“ Nyneiva kývla, pomalu, nešťastně. Elain měla dojem, že řekla: „Ach, Mate.“

Renaile vyrazila s mísou opět zabalenou v látce v náručí. „Několik našich lodí se s těmi Seanchany setkalo. Jestli jsou v Ebú Daru, tak lodě míří na moře. Můj loď bojuje o život a já nejsem na jeho palubě! Jdeme hned!“ A přímo na místě vytvořila tkanivo pro průchod.

Samozřejmě se zbortilo, na okamžik vzplálo a pak se zhroutilo do prázdna, ale Elain proti své vůli vykvíkla. Přímo tady uprostřed nich! „Odsud nikam nepůjdeš, leda bys tu zůstala dost dlouho, aby ses ten kopec naučila nazpaměť!“ štěkla. Doufala, že žádná z žen se o tkanivo nepokusí. Držet saidar, byl nejrychlejší způsob, jak se místo naučit. Ona sama by dokázala průchod udělat a ony nejspíš taky. „A na plující loď se nedostaneš odnikud. Myslím, že to ani není možné!“ Merilille kývla, třebaže to nic moc neznamenalo. Aes Sedai věřily spoustě věcí a některé skutečně pravda byly. Ještě že tomu věřil i Mořský národ. Nyneiva, ztrhaná a vykulená, nebyla právě ve stavu, kdy by mohla vést, a tak Elain pokračovala. Doufala, že si vede tak, aby na ni mohla být máti pyšná. „Ale hlavně nikam nepůjdeš bez nás, protože dohoda ještě není splněná. Větrná mísa vám nepatří, dokud počasí nebude v pořádku.“ To nebyla tak docela pravda, pokud by trochu nezměnila slova dohody, a Renaile taky hned otevírala pusu, ale Elain ji nepustila ke slovu. „A poněvadž jsi uzavřela dohodu s Matrimem Cauthonem, mým poddaným. Půjdeš dobrovolně tam, kam já budu chtít, nebo tě přivážu na sedlo. S tímhle jsi souhlasila. Tak teď honem dolů z kopce, Renaile din Calon Modrá hvězdo, než se na nás Seanchani vrhnou s armádou několika set žen, které dokážou usměrňovat. Je by nic nepotěšilo víc, než kdyby nás mohly přivázat vedle nich. Honem! Pohyb!“

K jejímu úžasu se rozběhly.