Cesta nožů

20 Do Andoru

Elain doufala, že cesta do Caemlynu proběhne hladce, a zpočátku tak i vypadala. Myslela si to, i když s Aviendhou a Birgitte seděly k smrti utahané a v hadrech, které jim zbyly ze šatů, špinavých a potřísněných od krve ze zranění, jež utržily při výbuchu průchodu. Nejdéle za dva týdny by měla být připravená předložit svůj nárok na Lví trůn. Tam na kopci jim Nyneiva vyléčila rány a skoro nepromluvila, rozhodně jim nespílala. To bylo skutečně příjemné, byť nezvyklé. Úleva z toho, že je našla živé, se u ní svářela se starostmi.

Bylo třeba Lanovy síly, aby Birgitte vytáhl ze stehna šipku ze seanchanské kuše, než bylo možné ránu vyléčit, ale i když se jí z tváře ztratila barva a Elain skrze pouto cítila takovou bolest, až se málem rozplakala, jejímu strážci uniklo jen zaúpění přes zaťaté zuby.

„Tai’šar Kandor,“ zamumlal Lan a odhodil na zem šipku vyrobenou k tomu, aby prorazila i zbroj. Pravá krev Kandoru. Birgitte zamrkala a on se zarazil. „Odpusť, jestli jsem se zmýlil. Z tvého oděvu jsem usoudil, že jsi Kandořanka.“

„Aha, ovšem,“ vydechla Birgitte. „Kandořanka.“ Tak ošklivě se mohla usmívat kvůli zraněním. Nyneiva Lana netrpělivě odháněla, aby Birgitte dostala konečně do rukou. Elain doufala, že ta žena z Kandoru zná víc než jenom jméno. Když se Birgitte naposledy narodila, žádný Kandor ještě neexistoval. Měla by to vzít jako špatné znamení.

Pět mil do malého, trojposchoďového kamenného zámečku s doškovou střechou ujela Birgitte za Nyneivou na její mohutné hnědé kobyle - jmenovala se Laskavka, no tohle - a Elain a Aviendha jely na Lanově vysokém vraníkovi. Tedy Elain seděla v Mandarbově sedle a Aviendha se jí držela kolem pasu, zatímco Lan svého ohnivého hřebce vedl za uzdu. Cvičený válečný oř byl stejně tak zbraní jako meč a pro cizí jezdce nebezpečný. Musíš si být jistá, holka, říkala jí vždycky Lini, ale ne příliš jistá, a Elain se snažila. Měla si uvědomit, že události kolem sebe neovládá o nic víc než Mandarbovy otěže.

Pantáta Hornwell, zavalitý a šedovlasý, a panímáma Hornwellová, o něco méně kulatá a prošedivělá, ale jinak pozoruhodně připomínající svého manžela, sehnali všechny lidi pracující na panství. Pol, Merilillina komorná, a sloužící v bílozelené livreji, kteří přišli z Tarasinského paláce, usilovně pracovali s místními, aby uložili přes dvě stě lidí, většinou ženy, kteří se za soumraku z ničeho nic objevili u jejich prahu. Práce jim šla překvapivě rychle od ruky i přesto, že lidé z panství civěli tu na bezvěkou tvář Aes Sedai, tam na barvoměnivý strážcovský plášť či na ženy Mořského národa v křiklavém hedvábí s náušnicemi a nánosnicemi a řetízky s medilonky. Rodinka se rozhodla, že teď už je bezpečné se vyděsit, a tak ženy začaly ječet bez ohledu na to, co do nich Reanne a šicí kroužek hustily. Hledačky větru se hádaly o to, jak daleko se dostaly od slané vody proti své vůli, jak hlasitě vyřvávala Renaile din Calon. A šlechtičny a řemeslnice, jež byly tolik ochotné uprchnout před tím, co na ně čekalo v Ebú Daru, a byly ochotné vláčet na hřbetě svůj majetek, teď remcaly, že mají spát na seníku.

To všechno probíhalo, když Elain s ostatními dorazila se sluncem ležícím na obzoru. Všude panoval hrozný zmatek a ženy bezhlavě pobíhaly po domě a hospodářských budovách s doškovými střechami, ale Alise Tenjilová, usmívající se mile a neúprosně jako lavina, zřejmě měla všechno pod kontrolou, dokonce i schopné Hornwellovy. Ženy z rodinky, jež brečely tím víc, čím víc je Reanne uklidňovala, si na jediné slovíčko od Alise utřely slzy a začaly se chovat jako ženy, jež se o sebe staraly mnoho let v nepřátelském prostředí. Povýšené šlechtičny se svatebními noži v oválných výstřizích a s krajkou lemovanými živůtky a řemeslnice, předvádějící tolik nadutosti co poprsí, byť ne v hedvábí, sebou při pohledu na Alise trhly a ozlomkrk letěly i se svými ranci do vysoké stodoly, jenom cestou vykřikovaly, jak zábavné musí být spaní na slámě. Dokonce i hledačky větru, z nichž mnohé byly u Atha’an Miere důležité a mocné ženy, ztlumily stížnosti, kdykoliv se k nim Alise přiblížila. A vlastně i Sareitha, stále postrádající aessedaiovskou bezvěkost, se po Alise koukala úkosem a chytala se za hnědý šátek, jako by si chtěla připomenout, že ho má. Merilille - neochvějná Merilille - se dívala na ženy, které si šly po své práci, se směsí radosti a úžasu.

Nyneiva slezla z koně přede dveřmi do domu a na Alise se zlobně zamračila a zatahala se za cop, čehož si druhá žena nevšimla, jak měla plné ruce práce. Pak Nyneiva vrazila do domu a cestou si stahovala modré jezdecké rukavičky a cosi si mumlala. Lan se za ní díval a tiše se zasmál, ale okamžitě toho nechal, když Elain sesedla. Světlo, ale že měl studené oči! Kvůli Nyneivě Elain doufala, že je možné jej uchránit jeho osudu, ale když se mu podívala do očí, nevěřila tomu.

„Kde je Ispan?“ zeptala se a pomohla Aviendze na zem. Tolik žen vědělo, že Aes Sedai - černá sestra - je držena v zajetí, že se to muselo po panství rozletět jako oheň v suché trávě, ale lepší bude, když na to budou místní trochu připravení.

„Adeleas a Vandene ji odvedly do dřevorubecké chýše asi půl míle odsud,“ odvětil Lan stejně tiše. „Myslím, že při tomhle všem si nikdo ženy s pytlem přes hlavu nevšiml. Sestry říkaly, že s ní dneska v noci zůstanou.“

Elain se zachvěla. Temnou družku bylo zřejmě třeba opět vyslechnout. Byli teď v Andoru a ona měla pocit, že ten rozkaz vydala osobně.

Brzy byla v měděné vaně a těšila se z voňavého mýdla a čisté kůže. Zasmála se a šplíchla vodu na Birgitte, která se rozvalovala v další vaně, ale ta jí to vrátila a brzy se obě hihňaly tomu, jak Aviendha nedokázala zakrýt hrůzu z toho, že sedí po prsa ve vodě. Ta to sama považovala za skvělý vtip a začala vyprávět velmi neslušný příběh o muži, kterému se do zadku dostaly ostny segade. Birgitte povyprávěla ještě neslušnější příběh o ženě, které se hlava zachytila mezi plaňky v plotu, z něhož zrudla dokonce i Aviendha. Ale byly to legrační příběhy. Elain by taky moc ráda přispěla se svou troškou do mlýna.

S Aviendhou si navzájem vykartáčovaly vlasy - u skoro-sester to byl každovečerní obřad - a potom si unaveně zalezly do postele s nebesy v jednom pokojíku. Ona, Aviendha, Birgitte a Nyneiva, a naštěstí jich nebylo víc. Ve větších pokojích, včetně obývacích, v kuchyních a většině chodeb byly na podlaze rozložené palandy a slamníky. Nyneiva půl noci mumlala o tom, jak je neslušné, když žena musí spát odděleně od manžela, a druhou půlku do Elain strkala lokty, vždycky když usnula. Birgitte si prostě odmítla vyměnit místo a Aviendhu nemohla požádat, aby trpěla místo ní, takže se moc nevyspala.

Když se příštího rána hotovili k odjezdu, byla Elain stále ospalá. Slunce bylo jako koule roztaveného zlata. Na panství bylo pouze pár náhradních zvířat, pokud by nechtěla sebrat ta, která tu byla zapotřebí, takže ona získala vraníka jménem Ohnivák a Aviendha s Birgitte dostaly nové koně, ale ti, kteří ze statku rodinky prchali pěšky, zůstali opěšalí. Včetně většiny členek rodinky, sloužících vedoucích soumary a asi dvacítky žen, které očividně litovaly, že statek navštívily v naději na klid a rozjímání. Strážci jeli napřed na zvědy. Cesta vedla nízkými kopci porostlými usychajícím lesem. Zástup vedla Nyneiva, Elain a ostatní sestry. A také Aviendha, pochopitelně.

Nemohli uniknout pozornosti, když tu cestovalo tolik žen jen s několika málo muži na ochranu, nemluvě o dvaceti tmavých hledačkách větru, které na koních seděly jako bedny kytu a na sobě měly barev jako exotičtí ptáci, a devíti Aes Sedai, z nichž šest neomylně poznal každý, kdo věděl, co hledat. I když jedna jela s pytlem přes hlavu. Jako kdyby to samo nepřilákalo pozornost. Elain doufala, že se do Caemlynu dostane nepozorovaně, jenže nyní už to nebylo možné. Přesto nebyl důvod, proč by měl někdo zjistit, že v průvodu je i dědička Elain z rodu Trakandů. Zpočátku si myslela, že největší potíže by mohly vzniknout, kdyby se o její přítomnosti dozvěděl někdo, kdo se postavil proti jejímu nároku, a poslal proti nim ozbrojence, aby ji strčil do žaláře, dokud nebude o nástupnictví rozhodnuto.

První potíže čekala od řemeslnic a šlechtičen s bolavýma nohama, jak byly všechny nafoukané a nezvyklé chodit po kopcích. Zvlášť když Merilillina komorná měla vlastní kobylu. Těm pár selkám mezi nimi to zřejmě nevadilo, ale skoro polovina z nich byly ženy vlastnící pozemky, zámky a paláce, a i většina ostatních by si mohla nějaké to panství koupit. Byly tady dvě zlatnice, tři tkadleny vlastnící dohromady přes čtyři sta stavů, žena, jejíž manufaktura obstarávala desetinu ebúdarské produkce lakových výrobků, a bankéřka. Šly pěšky se svými věcmi na zádech, poněvadž jejich koně nesli zabalené jídlo. Bylo to nutné. Všechny daly své peníze dohromady a předaly do správy skrblíkovi Nyneivě, jenže ani to by nemuselo stačit, aby cestou do Caemlynu mohly zakoupit dostatečné množství jídla, krmiva a ubytování. Zřejmě to nechápaly a první den si neustále hlasitě stěžovaly. Nejhlasitější byla hubená urozená paní s tenkou jizvou na líci, vážná osoba jménem Malien, která se prohýbala pod obrovským rancem s dobře desítkou rób a příslušnými spodničkami.

Když se první noc utábořili, soumrakem poblikávaly ohně na vaření a všichni se cpali fazolemi a chlebem, byť s tím nebyli úplně spokojení, Malien si svolala šlechtičny v ušmudlaném hedvábí. Řemeslnice se přidaly rovněž a bankéřka a selky stály opodál. Než Malien řekla jediné slovo, vrazila mezi ně Reanne. Usmívala se jako měsíček a hnědou sukni měla po straně přišitou nad kolenem, aby byly vidět křiklavé spodničky. Klidně mohla být další selka.

„Jestli chcete jít domů,“ ohlásila překvapivě pisklavým hlasem, „můžete kdykoliv odejít. Ale koně si budeme muset nechat, je mi líto. Jakmile to půjde, dostanete za ně zaplaceno. Jestli zůstanete, tak si laskavě pamatujte, že pravidla statku pořád platí.“ Hodně ženám spadla brada. Malien nebyla sama, kdo rozzlobeně otevřel pusu.

Vedle Reanne se objevila Alise s rukama v bok. Neusmívala se. „Řekla jsem, že posledních deset na cestě bude mýt nádobí,“ sdělila jim a vyjmenovala je. Zlatnice Jillien, bankéřka Naiselle se studenýma očima a všech osm šlechtičen. Zíraly na ni, dokud netleskla a neřekla: „Nenuťte mě použít pravidlo za nesplnění povinností.“

Malien odběhla poslední pro špinavé misky, ale druhý den ranec vysypala a nechala své hedvábné šaty s krajkami a spodničky na stráni. Elain dál čekala výbuch, avšak Reanne držela otěže pevně a Alise ještě pevněji, a i když se ženy mračily a nadávaly kvůli mastným skvrnám na šatech, Reanne stačilo pár slov, aby si šly po své práci. Alise stačilo jen tlesknout.

Kdyby zbytek cesty proběhl stejně hladce, Elain by se k těm ženám u mastné práce s radostí připojila. Dávno před Caemlynem to věděla jistě.

Jakmile se dostali na první prašnou silničku, vlastně jen stezku pro vozy, začaly se objevovat statky, doškové střechy a kamenné domy a stodoly na úbočích či v dolinách. Krajina byla místa kopcovitá, jinde rovina, objevovaly se lesy i louky, zřídkakdy však uběhlo víc než pár hodin, aby se na dohled neobjevilo další hospodářství či vesnice. A všude místní vyvalovali oči na velmi divné cizince. Elain se snažila zjistit, jak velkou podporu rod Trakandů má a co dělá lidem největší starosti. Dozvědět se tyto věci bylo k tomu, aby mohla předložit svůj nárok na trůn, stejně důležité jako podpora ostatních rodů. Slyšela dost, byť ne vždy to, co slyšet chtěla. Andořané si nárokovali právo říkat, co si myslí, i před královnou. A před mladou šlechtičnou nebyli zrovna moc zdrženliví, i když cestovala v tak prapodivné společnosti.

V Damelien, vesnici, kde u malé říčky stály tři mlýny a kvůli nízkému stavu vody byla jejich kola na suchu, hostinský u Zlatých snopů připustil, že Morgasu považoval za dobrou královnu, nejlepší, jaká kdy byla. „Její dcera by asi taky mohla vládnout dobře,“ mumlal a hladil si bradu. „Škoda že je Drak Znovuzrozený zabil. Asi musel - kvůli těm proroctvím nebo tak něco - ale nemá právo vysušit řeky, ne? Kolik ovsa má paní říkala, že potřebuje? Ale je to hrůza.“

Tvrdá žena v obnošených hnědých šatech, jež na ní visely jako pytel, si prohlížela políčko za nízkou kamennou zídkou, kde horký vítr hnal mračna prachu k lesu. Ostatní statky kolem Kopaniny vypadaly stejné špatně nebo hůř. „Drak Znovuzrozený nemá právo nám tohle dělat, co? Ptám se tebe!“ Plivla na zem a zamračila se na Elain na koni. „Trůn? Ach, Dyelin je stejně dobrá jako kdokoliv, když jsou teď Morgasa a ta její holka mrtvý. Některý tady se stavějí za Naean nebo Elenii, ale já jsem pro Dyelin. Caemlyn je daleko. Já se musím starat o úrodu. Jestli ještě někdy nějaká bude.“

„No je to pravda, má paní, je to tak. Elain je naživu,“ řekl jí pokroucený starý tesař ve Forel. Hlavu měl holou jako koleno a prsty zkroucené stářím, ale v pilinách a odřezcích stálo jeho dílo a vypadalo dokonale. Byla s ním v dílně sama. Polovina obyvatel asi vesnici opustila. „Drak Znovuzrozený ji nechává přivíst do Caemlynu, aby jí mohl sám nasadit Růžovou korunu,“ přiznal. „Všude se to povídá. To nejni správný, jestli chceš znát můj názor. Jak jsem slyšel, je to jeden z těch černookejch Aielmanů. Měli bychom vytáhnout na Caemlyn a zahnat ho i s tou jeho sběří zpět, odkud přišli. Pak si může Elain trůn vzít sama. Teda jestli jí ho Dyelin nechá.“

Elain se doslechla hodně o Randovi, povídalo se, že odpřisáhl věrnost Elaidě, i to, že se, ze všech věcí, stal králem Illianu. V Andoru mu dávali za vinu všechno špatné, co se v posledních dvou třech letech stalo, včetně potratů, zlomených nohou, přemnožení kobylek, dvouhlavých telat a třínohých kuřat. Dokonce i lidé, kteří si mysleli, že její matka zničila zemi a je dobře, že nastal konec vlády rodu Trakandů, stále Randa al’Thora považovali za vetřelce. Drak Znovuzrozený měl bojovat s Temným v Shayol Ghulu a měl by být vyhnán z Andoru. Tohle rozhodně slyšet nechtěla. Ale opakovalo se to pořád dokola. Vůbec to nebyla příjemná cesta. Byla to jedna dlouhá lekce v jednom z Liniiných nejoblíbenějších rčení. Nos si nerozbiješ kvůli kameni, který vidíš.

Napadla ji spousta dalších věcí, kromě potíží se šlechtičnami, a některé byly stejně hrozivé jako výbuch průchodu. Hledačky větru, nafoukané kvůli dohodě, kterou uzavřely s ní a s Nyneivou, byly na Aes Sedai neuvěřitelně protivné, zvlášť když vyšlo najevo, že Merilille se nechala ukecat a souhlasila, že bude mezi prvními sestrami na lodích. Ale i když to hořelo jako ohňostrůjcovská zápalná šňůra, k výbuchu nedošlo. Hledačky větru a rodinka, zvlášť šicí kroužek, by měly rozhodně vyletět. Když už se po sobě nešklebily, skákaly si do řeči. Rodinka považovala hledačky za „divoženky, které se vytahují", a hledačky rodinku za „krčící se patolízalky líbající nohy Aes Sedai". Avšak nikdy to nezašlo dál než k cenění zubů a hlazení dýk.

Ispan rozhodně představovala problém, který poroste, ale po pár dnech ji Vandene s Adeleas nechaly jet bez pytle, byť ne bez štítu, zamlklou postavu s barevnými korálky v cůpcích, sklánějící hlavu. Renaile každému, kdo poslouchal, vykládala, jak u Atha’an Miere temní druhové, jakmile jsou usvědčeni, jsou zbaveni jména a hozeni přes palubu s balastními kameny. Z rodinky dokonce i Reanne a Alise zbledly pokaždé, když Taraboňanku zahlédly. Ale Ispan byla stále pokornější, dychtila se zalíbit a neustále se na bělovlasé sestry podbízivě usmívala, ať už s ní dělaly cokoliv, když ji večer odtáhly od ostatních. Adeleas řekla Nyneivě, když u toho byla také Elain, že jim sdělila obrovskou spoustu informací o starých piklích černých adžah, o těch, s nimiž neměla nic společného, mnohem ochotněji než o těch, jichž se zúčastnila, jenže když pořádně zatlačily - a Elain si neuměla tak docela představit, jak na ni tlačí - uklouzla jí jména temných družek, z nichž většina byla zcela jistě po smrti a žádná z nich nepatřila mezi sestry. Vandene řekla, že se pomalu obávají, že složila Přísahu - velké písmeno bylo skoro slyšet - proti zradě svých kompliců. Dál ji co nejvíc izolovaly od ostatních a pokračovaly ve vyslýchání, ale bylo jasné, že teď jdou poslepu a velmi opatrně našlapují.

A potom tady byli Nyneiva a Lan. Nyneiva a Lan, kdy ona málem praskla, jak se v jeho přítomnosti snažila ovládat, a vykládala o něm, když museli spát odděleně - což bylo vlastně neustále, vzhledem k tomu, jak vypadalo ubytování - a byla rozervaná mezi dychtivostí a strachem, když se jí podařilo proklouznout k němu na seník. Podle Elainina názoru to byla její chyba, že se rozhodla pro svatební obřad po způsobu Mořského národa. Mořský národ věřil v hierarchii stejně jako v moře a věděl, že žena a její manžel mohou být během života mnohokrát povýšeni jeden nad druhého. Jejich svatba tedy obsahovala příslušné obřady, které to řešily. Kdokoliv měl právo velet veřejně, toho bylo třeba poslouchat i v soukromí. Lan toho nikdy nevyužil, aspoň to Nyneiva tvrdila - „ne úplně", ať už to mělo znamenat cokoliv! A vždycky se přitom začervenala - ale pořád čekala, až to udělá, a on se tím zřejmě stále víc bavil. To právě Nyneivu vytáčelo k nepříčetnosti. Nyneiva vybuchovala často, což byl jediný z výbuchů, jež Elain očekávala. Štěkala na každého, kdo se jí dostal do cesty. Výjimkou byl jenom Lan, na něj byla jako med. A taky Alise. Jednou či dvakrát to málem udělala, ale i Nyneiva se nějak nedokázala přimět štěkat na Alise.

Elain doufala, že se jí povede využít i další předměty vynesené z Rahadu spolu s Větrnou mísou. Aviendha jí pomáhala a párkrát pomohla i Nyneiva, ale ta byla příliš pomalá a opatrná a moc neuměla hledat to, po čem pátraly. Další angrialy už nenašly, avšak sbírka ter’angrialů utěšeně rostla. Jakmile vyházely všechno neužitečné harampádí, předměty využívající jedinou sílu naplnily pět celých proutěných košů na soumarech.

Ale jakkoliv byla Elain opatrná, pokusy je prostudovat nebyly příliš úspěšné. Duch byl pro tenhle účel z pěti sil nejbezpečnější - pokud ovšem duch nebyl tím, co daný předmět spouštělo! - ale čas od času musela použít i jiné prameny, nejjemnější, jaké dokázala splést. Občas jemné pátrání nic nepřineslo, ale když se poprvé dotkla předmětu, jenž vypadal jako kovářský hlavolam vyrobený ze skla, zatočila se jí hlava a dlouho nemohla usnout. A když se pramenem ohně dotkla ter’angrialů, který připomínal přilbu z nadýchaných kovových per, způsobilo to každému na asi dvacet kroků hroznou bolest hlavy. Kromě ní. A pak tu byla karmínová hůl, která byla na omak horká. Jistým způsobem horká.

Sedíc na posteli v hostinci U Divočáka, zkoumala hladkou tyč ve světle dvou mosazných lamp. Tyč byla silná jako zápěstí a půl lokte dlouhá, vypadala jako z kamene, ale na omak byla spíš pevná než tvrdá. Teplo vycházející z ní ji přimělo myslet na oheň...

Zamrkala a posadila se na posteli. Oknem dovnitř proudilo sluneční světlo. Byla ve spodničce a Nyneiva, úplně oblečená, stála nad ní a mračila se. Aviendha a Birgitte se dívaly ode dveří.

„Co se stalo?“ chtěla vědět Elain a Nyneiva důrazně zavrtěla hlavou.

„To nechtěj vědět.“ Zkřivila rty.

Aviendžina tvář nic neprozrazovala. Birgitte možná trochu tiskla rty, ale nejsilnější pocit, který od ní Elain cítila, byl spojením úlevy a - veselí! Ta ženská měla co dělat, aby se smíchy neválela po zemi!

Nejhorší bylo, že jí nikdo nechtěl říct, co se stalo. Co řekla či udělala. Byla si jistá, že něco takového to bylo, protože rodinka, hledačky větru i všechny sestry před ní rychle zakrývaly úsměvy. Ale nikdo jí nic neřekl! Pak se rozhodla nechat studium ter’angrialů na dobu, kde je bude moci studovat ve větším pohodlí než v hostinci. Kde bude mít větší soukromí!

Devět dní po útěku z Ebú Daru se na obloze objevily obláčky a prach na zemi smáčely velké kapky deště. Příštího dne chvílemi mrholilo a den nato musely zůstat pod střechou v domech a stájích ve Forel kvůli silnému lijáku. V noci se déšť změnil v déšť se sněhem a ráno už bylo zataženo a k zemi se snášely vločky sněhu. Do Caemlynu jim zbývala ještě větší část cesty a Elain už pochybovala, zda to zvládnou za dva týdny.

Když napadal sníh, začaly být problémem šaty. Elain si lála, že nepomyslela na to, že všichni by mohli před koncem cesty potřebovat teplé oblečení. Nyneiva si lála, že na to nemyslela. Merilille si myslela, že je to její chyba, a Reanne že její. Stály na hlavní ulici ve Forel, na hlavu jim padal sníh a dohadovaly se, která na sebe vezme vinu. Elain si nebyla jistá, která z nich si uvědomila, jak je to směšné, kdo se první zasmál, ale když se usadily u Bílé labutě, aby se rozmyslely, co dělat, chechtaly se na plné kolo. Řešení k smíchu nebylo. Opatřit teplý kabát či plášť pro všechny jim hodně ztenčí měšec, pokud se jich vůbec tolik najde. Bylo možné prodat či směnit šperky, ale nikoho ve Forelu náramky a náhrdelníky zřejmě nezajímaly.

Aviendha to vyřešila tím, že vytáhla váček plný dokonale čistých drahokamů, a některé byly docela veliké. Zvláštní, titíž lidé, kteří nepříliš zdvořile tvrdili, že náhrdelníky s drahokamy nepotřebují, náhle kulili oči na nezasazené kameny v Aviendžině dlani. Reanne prohlásila, že v tom prvním vidí tretky, v tom druhém majetek, ale za dva rozumně velké rubíny, jeden velký měsíční kámen a malý ohnivý opál byli lidé z Forel ochotní dodat tolik teplých šatů, kolik si návštěvníci přáli, a některé ani nebyly obnošené.

„To je od nich tedy vážně velkodušný,“ mumlala Nyneiva kysele, když lidé začali vytahovat šaty z truhlic a půd. Do hostince přicházeli s plnými náručemi. „Za ty kameny bychom mohly koupit celou vesnici!“ Aviendha pokrčila rameny. Kdyby se do toho nevložila Reanne, byla by jim dala půlku kamenů.

Merilille potřásla hlavou. „My máme, co chtějí, ale oni mají, co my potřebujeme. To Světložel znamená, že cenu stanoví oni.“ Což se tuze podobalo řešení s Mořským národem. Nyneiva vypadala nemocná.

Když byly samy na půl cestě k hostinci, zeptala se Elain Aviendliy, kde takové bohatství vzala, zvlášť když byla ochotná se ho tak velmi snadno vzdát. Čekala, že její skoro-sestra řekne, že je to kořist z Tearského Kamene nebo možná z Cairhienu.

„Rand al’Thor mne oklamal,“ prskla mrzutě Aviendha. „Snažila jsem se od něj vykoupit svoje toh. Vím, že je to nejméně čestný způsob,“ hájila se, „jenže žádný jiný mě nenapadl. A on to obrátil vzhůru nohama! Proč, když věci rozumně předložíš, muž vždycky udělá něco úplně nelogického a získá navrch?“

„Mají v těch hezkých hlavičkách tak veliký zmatek, že žena prostě nedokáže sledovat způsob, jakým uvažují,“ sdělila jí Elain. Nevyptávala se, jaké toh se Aviendha snažila vykoupit ani jak ten pokus mohl skončit tím, že její skoro-sestra má pytlík plný drahokamů. Mluvit o Randovi bylo už tak dost těžké i bez toho, kam by mohlo vést tohle.

Sníh znamenal víc než jen nutnost teple se obléknout. V poledne, když sněžilo stále hustěji, vrazila do šenku Renaile a tvrdila, že ona svou součást dohody splnila, a požadovala nejen Větrnou mísu, ale i Merilille. Šedá sestra na ni užasle civěla, a nebyla sama. V šenku právě obědvala i rodinka a sloužící jim roznášeli jídlo. Renaile nijak neztišila hlas a všichni v šenku se po ní otáčeli.

„Můžeš se svým učením začít hned,“ sdělila Renaile vykulené Aes Sedai. „Šup po schůdcích do mé kajuty.“ Merilille cosi namítala, ale hledačka větru paní lodí si dala ruce v bok. „Když vydám rozkaz, Merilille Ceandevin,“ pronesla ledově, „tak čekám, že každý na palubě skočí. Tak hop!“

Merilille sice neskočila, ale zvedla se a šla a Renaile ji málem hnala do schodů. Jelikož dala slovo, neměla Merilille na vybranou. Reanne se tvářila zděšeně a Alise a tlustá Sumeko, stále s červeným páskem, to zamyšleně sledovaly.

V následujících dnech, když se draly po zasněžených silnicích či se snažily najít místo na spaní pro všechny ve vsích a na statcích, Renaile držela Merilille u sebe, jen občas jí nařídila, ať jde za jinou hledačkou větru. Šedou sestru a její doprovod téměř neustále obklopovala záře saidaru a Merilille předváděla tkaniva. Bledá Cairhieňanka byla o hodný kus menší než tmavé ženy Mořského národa, nicméně zpočátku se jí dařilo stát výš díky síle aessedaiovské důstojnosti. Ale brzy se začala tvářit polekaně. Elain zjistila, že když měli všichni postel, což nebylo pokaždé, Merilille se o tu svou dělí s Pol, svou komornou, a dvěma učednicemi hledaček větru Talaan a Metarrou. Elain si nebyla jistá, co to prozrazuje o Merilillině statutu. Hledačky větru ji očividně nekladly na roveň s učednicemi, čekaly však, že udělá, co se jí řekne, kdy se jí řekne, bez zdržování a výmluv.

Reanne nad obratem událostí stále žasla, ale Alise a Sumeko nebyly jediné z rodinky, kdo vše pozorně sledoval a zamyšleně kýval hlavou. A najednou si Elain uvědomila další problém. Rodinka viděla, že Ispan je ve svém zajetí stále tvárnější, ale byla zajatkyní jiných Aes Sedai. Mořský národ nebyly Aes Sedai a Merilille nebyla zajatkyní, ale už skočila pokaždé, když Renaile vydala rozkaz, a také když ho vydala Dorile, Caire i Caiřina pokrevní sestra Tebreille. Každá z nich byla hledačkou větru klanové paní vln a nedokázaly ji přimět skočit s takovou vervou, ale stačilo to. Stále víc jich přecházelo od zděšeného civění k zamyšlenému pozorování. Aes Sedai možná nakonec nebyly z jiného těsta. A když byly Aes Sedai jenom další obyčejné ženy, proč by se měly znovu podřizovat přísným pravidlům Věže, aessedaiovské autoritě a disciplíně? Copak si nevedly dobře samy o sobě, některé dokonce déle, než byly starší sestry ochotné věřit? Elain mohla vidět, co si myslí.

Když se o tom ale zmínila Nyneivě, ta jen zamumlala: „Už bylo načase, aby sestry zjistily, jaký to je, snažit se učit ženskou, co si myslí, že ví víc než její učitelka. Ty, který mají šanci získat šátek, ho stejně budou chtít, a u těch ostatních nechápu, proč by neměly získat páteř.“ Elain se nezmínila o tom, jak si Nyneiva stěžuje na Sumeko, které páteř rozhodně narostla. Sumeko zkritizovala některá Nyneivina léčivá tkaniva, tvrdila, že jsou „neobratná", a Elain se bála, že Nyneivu na místě raní mrtvice. „Ale není nutný o tom říkat Egwain. Jestli tam bude. Nic z toho. Už tak má dost na talíři.“ Nepochybně „nic z toho“ znamenalo Merilille a hledačky větru.

Byly ve spodničkách, seděly na postelích na druhém poschodí U Nového pluhu, s kroucenými prsteny snových ter’angrialů zavěšenými kolem krku. Elain svůj měla na koženém řemínku, Nyneiva vedle Lanova těžkého pečetního prstenu na zlatém řetízku. Aviendha a Birgitte, stále oblečené, seděly na truhlicích na šaty. Stály na stráži, tak tomu říkaly, dokud se s Nyneivou nevrátí ze světa snů. Obě si nechaly pláště, dokud nezalezou do pokrývek. U Nového pluhu to rozhodně nebylo nové, omítnuté stěny byly popraskané a odevšad tu táhlo.

Pokojík byl maličký, s truhlicemi a ranci tu zůstalo místo stěží na postele a stojan s umyvadlem. Elain věděla, že se musí v Caemlynu předvést, ale občas se cítila provinile, když její věci vezli soumaři, kdežto většina ostatních si je musela nést sama. Nyneiva se tedy kvůli svým truhlicím rozhodně provinile necítila. Byli na cestě šestnáctý den a úplněk za úzkým oknem ozařoval sněhobílou pokrývku, kvůli níž se zítra potáhnou, i když zůstane jasno. Elain usoudila, že za týden do Caemlynu dorazí jen těžko.

„Mám dost rozumu, abych jí to nepřipomínala,“ sdělila Nyneivě. „Nechci, aby mi zase utrhla hlavu.“

To bylo řečeno mírně. V Tel’aran’rhiodu nebyly od chvíle, kdy Egwain, noc po odchodu z panství, sdělily, že použily mísu. Také jí váhavě pověděly o dohodě, kterou musely uzavřít s Mořským národem, a ocitly se proti amyrlin s pruhovanou štólou na ramenou. Elain věděla, že je to nutné a správné - i nejbližší kamarádka královny mezi jejími poddanými věděla, že je královna stejně jako kamarádka, musela to vědět - ale nelíbilo se jí, když jim kamarádka rozzuřeně vykládala, že se chovají jako na hlavu padlá motovidla, která by na ně na všechny mohla přivolat pohromu. Zvlášť když s tím sama souhlasila. Nelíbilo se jí, že jediný důvod, proč je Egwain obě nepošle konat pokání, až by se jim z toho zkudrnatily vlasy, je ten, že si nemůže dovolit, aby plýtvaly časem. Nutné a správné. Až usedne na Lví trůn, stále bude Aes Sedai, poddaná zákonům, pravidlům a zvykům Aes Sedai. Ne v záležitostech Andoru - nepředá své země Bílé věži - ale v osobních věcech ano. Takže jakkoliv to bylo nepříjemné, přijala hubování s klidem. Nyneiva se kroutila a rozpačitě koktala, namítala a trucovala a pak se omlouvala tak důkladně, až Elain nemohla uvěřit, že je to tatáž žena, již zná. Egwain správně zůstala amyrlin, nemilost předváděla chladně, i když jim dávala odpuštění za jejich chyby. Dneska to přinejlepším nebude příjemné, pokud přijde.

Jenomže když se prosnily do Salidaru v Tel’aran’rhiodu, do pokoje v Menší věži, nazývanému amyrlinina pracovna, Egwain tam nebyla a jedinou známkou, že se sem od posledního setkání dostala, byla stěží viditelná slova chvatně naškrábaná na prožrané dřevěné obložení, jako by pisatelka nechtěla plýtvat silami na pořádné rytí.

A o pár kroků dál:

To byly Egwaininy poslední rozkazy. Měly odjet do Caemlynu a zůstat tam, dokud nevymyslí, jak zabránit sněmovně, aby je posypala solí a zatloukla do sudu. Připomínka, kterou nemohly vymazat.

Elain uchopila saidar a usměrnila, aby tu zanechala vlastní zprávu, do bývalého Egwainina psacího stolu vyškrábala patnáctku. Obrátila tkanivo a zavázala, takže jenom někdo, kdo po číslovce přejede prstem, pozná, že tam je. Do Caemlynu se možná dostanou dřív než za patnáct dní, ale byla si jistá, že to potrvá déle než týden.

Nyneiva došla až k oknu a rozhlédla se, aniž by hlavu vystrčila ven. Stejně jako v bdělém světě, i tady byla noc, úplněk ozařoval bílý sníh, i když tu nebyla taková zima. Kromě nich by tu neměl nikdo být, a pokud ano, tak by se mu měly vyhnout. „Doufám, že ty její plány vycházejí,“ podotkla.

„Řekla nám, abychom se o nich nebavily ani spolu, Nyneivo. ‚Vyslovené tajemství si najde křídla.‘“ To bylo další Liniino oblíbené rčení.

Nyneiva se zašklebila přes rameno a zase vyhlédla do úzkého údolí. „Pro tebe je to jiný. Já ji opatrovala jako malou, měnila jí plínky a občas jí i naplácala. A teď musím vyskočit, když luskne prsty. Je to těžký.“

Elain si nemohla pomoci. Luskla prsty.

Nyneiva se otočila tak rychle, až se rozmazala, a zděšeně vytřeštila oči. Šaty se jí rozmazaly taky, z modrých jezdeckých hedvábných na bílé s pruhy přijaté novicky a pak na dvouříčské sukno, tmavé a silné. Když si uvědomila, že tu Egwain není, málem omdlela úlevou.

Když se vrátily do svých těl a probudily se na dost dlouho, aby ostatním řekly, že si můžou lehnout, Aviendha to rozhodně považovala za dobrý vtip a Birgitte se smála rovněž. Nyneiva ale došla své pomsty. Příštího rána Elain probudila rampouchem. Elainin řev vzbudil celou vesnici.

Tři dny nato došlo k prvnímu výbuchu.