Cesta nožů

1 Dodržet dohodu

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do bájí, a dokonce i báje je dávno zapomenuta, když věk, který ji zrodil, opět nastane. V jednom věku, některými nazývaném třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se nad velkým hornatým ostrovem Tremalkingem zvedl vítr. Vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.

Na východ tenhle vítr vál, přes Tremalking, kde Amayarové se světlou pletí obdělávali svá pole, vyráběli krásné sklo a porcelán a řídili se Cestou vody. Amayarové si světa mimo své roztroušené ostrovy nevšímali, poněvadž Cesta vody je učila, že tento svět je pouhou iluzí, zrcadlovým odrazem víry. Přesto někteří sledovali, jak vítr zvedá prach, a letní žár v době, kdy měl padat studený zimní déšť, a vzpomínali na příběhy, které zaslechli od Atha’an Miere. Příběhy ze světa za mořem, a také o tom, co předpovídalo proroctví. Někteří se dívali na kopec, kde se z hlíny zvedala obrovská kamenná ruka držící křišťálovou kouli větší než několik domů. Amayarové měli vlastní proroctví, a některá hovořila o ruce a kouli. A o konci iluzí.

Dál ten vítr vál, přes Bouřlivé moře, na východ pod spalujícím sluncem, pod oblohou, již opustily mraky, bičoval vrcholky zelených mořských vln a bojoval s větry od jihozápadu, zmítal se a točil, a vody se zvedaly a klesaly. Ještě to nebyly bouře vrcholné zimy, ačkoli zima již měla být za polovinou, natož větší bouře konce léta, ale byly to větry a proudy, které námořníci využívali k plavbě podél kontinentu od Konce světa po Mayene a dál, a pak zase zpátky. Dál na východ ten vítr vál, s vytím se hnal přes vlnící se oceán, kde pluly a zpívaly veliké velryby a létající ryby se vznášely na roztažených ploutvích se sáhovým rozpětím, dál na východ, přičemž se stáčel k severu a severovýchodu, nad malými flotilami rybářských člunů tahajících sítě na mělčinách. Někteří rybáři stáli a jen tupě zírali na obrovskou floru vysokých i menších plavidel, která se hnala na prudkém dechu větru a tupými příděmi rozbíjela vlny. Na vlajkách se skvěl zlatý jestřáb svírající v pařátech blesk a množství vlajek povlávalo jako předzvěst bouře. Vítr se hnal na severovýchod, až dorazil k širokému ebúdarskému přístavu, plnému lodí, kde kotvilo mnoho lodí Mořského národa, jako kotvily v jiných přístavech, očekávajíce zprávu o Coramoorovi, o Vyvoleném.

Vítr prosvištěl přístavem, rozkýval menší i větší lodě, a prohnal se i městem, bíle se lesknoucím pod žhavým sluncem, s věžemi a hradbami a kupolemi s barevnými pruhy, ulicemi a kanály kypícími jižním životem. Kolem lesklých kupolí a štíhlých vížek Tarasinského paláce vítr zavířil, plný soli, a zvedl altarskou vlajku, dva zlaté gepardy na červenomodrém poli, i praporce vládnoucího rodu Mitsobar, s mečem a kotvou, zelenou na bílé. Zatím to nebyla bouře, jen předzvěst bouře.

Když Aviendha kráčela před svými společníky palácovou chodbou s dlaždicemi v desítkách příjemných jasných odstínů, svědila ji kůže mezi lopatkami. Měla pocit, že ji sledují, který měla naposledy, když ještě byla sezdána s oštěpem. Představivost, říkala si. Představivost a to, že vím, že existují nepřátelé, kterým se nedokážu postavit! Přednedávnem ten svědivý pocit znamenal, že by ji někdo mohl chtít zabít. Smrti se nebylo třeba bát - každý jednou zemře, dnes či jindy - ale nechtěla zemřít jako králík kopající v nastraženém oku. Musela vyrovnat své toh.

Sloužící, kteří tudy pobíhali, se drželi u stěn a klaněli se, skoro jako kdyby chápali hanbu, v níž žili, ale ji mezi lopatkami určitě nesvrbělo kvůli nim. Snažila se sama sebe přimět, aby sluhy vnímala, ale i teď, zatímco ji svědila kůže, jí zrak klouzal kolem nich. Tohle byl den jako stvořený pro představivost.

Na rozdíl od sluhů její pozornost upoutávaly bohaté hedvábné tapiserie a zlacené kandelábry a lustry, lemující chodbu. Ve výklencích stěn stál jako papír tenký porcelán červené, žluté, zelené a modré barvy a ve vysokých otevřených skříních byly vystaveny zlaté, stříbrné, slonovinové a křišťálové drahocennosti, desítky a desítky mís, váz, kazet a sošek. Všímala si jen těch vskutku nejkrásnějších. Ať si mokřiňané mysleli cokoliv, krása byla cennější než zlato. A tady bylo plno krás. Nevadilo by jí, kdyby mohla získat část z pětiny tohoto paláce.

Rozčileně se zamračila. To nebyla počestná myšlenka pod střechou, která jí o své vůli nabídla stín a vodu. Sice bez obřadu, pravda, ale také bez dluhu či krve, oceli či potřeby. Mnohem lepší bylo myslet na malého chlapce, který byl sám někde v tomto zkaženém městě. Každé město bylo zkažené - tím si teď byla jistá, když viděla část ze čtyř měst - ale Ebú Dar bylo poslední místo, kde by nechala volně pobíhat dítě. Nechápala však, proč pořád myslí na Olvera, pokud myšlenky na něj vědomě nezažene. Nebyl součástí toh, které měla k Elain a Randu al’Thorovi. Jeho otce si vyžádal shaidský oštěp, hlad a dřina jeho matku, ale i kdyby je oba zabil její oštěp, kluk byl pořád zabiják stromů, Cairhieňan. Proč by si měla dělat starosti o dítě z takové krve? Proč? Snažila se soustředit na tkanivo, které chtěla vytvořit, ale ačkoliv ho pod Elaininým dohledem cvičila, až ho dokázala vytvořit i ve spánku, pořád se jí do toho pletl Olverův obličejík s velkou pusou. Birgitte si kvůli němu dělala ještě větší starosti než ona, ale Birgitte v prsou tlouklo podivně měkké srdce, když došlo na malé chlapce, zvlášť pokud byli oškliví.

Aviendha si povzdechla, vzdala se a zaposlouchala se do hovoru svých společníků za sebou, i když v něm praskalo podráždění jako blesky z horka. I to bylo lepší než rozčilovat se kvůli synovi zabijáků stromů. Křivopřísežníků. Opovrženíhodné krve, bez níž by na světě bylo líp. Nebyly to její starosti ani problém. Rozhodně ne. A Mat Cauthon toho kluka stejně najde. Zřejmě dokázal najít cokoliv. A rozhovor ostatních ji jaksi uklidnil. Svrbění zmizelo. „Ani trochu se mi to nelíbí!“ mručela Nyneiva v pokračování hádky, která se začala v jejich pokojích. „Ani trochu, Lane, posloucháš mě?“ Opakovala to snad podvacáté, ale Nyneiva se nikdy nevzdala jen proto, že prohrála. Byla malá, tmavooká, jak dusala, kopala si do rozdělených modrých sukní, jednu ruku zvedla k silnému copu, jenž jí spadal k pasu, a pak ji rázně dala dolů. Když byl v blízkosti Lan, Nyneiva svůj hněv a podráždění krotila. Nebo se o to aspoň snažila. Kvůli sňatku s ním se nezřízeně nafukovala. Těsně padnoucí vyšívaný modrý kabátek přes žlutě prostřihávané hedvábné jezdecké šaty měla otevřený a na mokřinský způsob ukazovala příliš velký kus poprsí jen proto, aby mohla předvádět těžký zlatý prsten, jejž nosila na jemném řetízku kolem krku. „Nemáš právo slibovat, že se o mě postaráš, Lane Mandragorane,“ pokračovala rázně. „Nejsem porcelánová panenka!“

Lan kráčel vedle ní, muž správné velikosti, o hlavu a ramena vyšší než ona, s barvoměnivým strážcovským pláštěm na zádech. Obličej jako by měl vytesaný z kamene a pohledem zvážil každého sluhu, který je minul, prozkoumal všechny boční chodby i výklenky ve zdech, zda tam snad nečíhá nebezpečí. Vyzařovala z něj připravenost, byl jako lev těsně před útokem. Aviendha vyrůstala kolem nebezpečných mužů, ale Aan’alleinovi se žádný nevyrovnal. Kdyby smrt byla mužem, byla by jím.

„Ty jsi Aes Sedai a já jsem strážce,“ pronesl hlubokým, klidným hlasem. „Starat se o tebe je má povinnost.“ Jeho tón změkl, byl v ostrém rozporu s hranatou tváří a bezútěšnýma, nikdy se neměnícíma očima. „Kromě toho starat se o tebe je touhou mého srdce, Nyneivo. Můžeš ode mne chtít nebo žádat cokoliv, ale nenechám tě zemřít, aniž bych se tě pokusil zachránit. V den, kdy zemřeš, zemřu i já.“

Poslední větu předtím neřekl, ne, když byla Aviendha v doslechu, a Nyneivu to zasáhlo jako rána do břicha. Oči jí málem vylezly z důlků a jenom bezhlesně pohybovala rty. Ale jako vždy se vzpamatovala rychle. Předstírajíc, že si upravuje klobouk s modrým peřím, směšnou věcičku, co vypadala, jako by se jí na hlavě uhnízdil nějaký divný pták, zpod širokého lemu po něm střelila pohledem.

Aviendha začínala mít podezření, že druhá žena dost často používá mlčení a údajně významné pohledy, aby zakryla, že něco neví. Usoudila, že Nyneiva toho o mužích a o tom, jak s nimi jednat, ví jen o málo víc než ona sama. Čelit jim s noži a oštěpy bylo mnohem snazší než jednoho milovat. Mnohem snazší. Jak se ženám dařilo vdát se za ně? Aviendha se to zoufale potřebovala naučit, jenže neměla tušení jak. Nyneiva byla vdaná za Aan’alleina teprve den a už se změnila v mnohem víc směrech než jenom v tom, že se snažila ovládat vztek. Zřejmě přešla od leknutí k šoku, jakkoliv se to snažila skrývat. V nejhorších chvílích upadala do snění, červenala se při nevinných otázkách a - a tohle zuřivě popírala, třebaže ji při tom Aviendha viděla - naprosto bezdůvodně se hihňala. Nemělo smysl pokoušet se něco zjistit od ní.

„Asi mi zase řekneš i to o strážcích a Aes Sedai,“ pravila Elain chladně k Birgitte. „No, my dvě nejsme sezdané. Čekám, že ty mi budeš hlídat záda, nechci však, abys za nimi dávala nějaké sliby o mně.“ Elain byla oblečená stejně nemožně jako Nyneiva, ve zlatem vyšívaných ebúdarských jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí, se slušně vysokým límcem, ale s oválným výstřihem, ve kterém jí vystupovala ňadra. Mokřiňanky se dusily při pouhé zmínce o potním stanu či o tom, být svlečená před gai’šainem, a pak chodily polonahé na očích všem. Aviendze to u Nyneivy příliš nevadilo, ale Elain byla její skoro-sestra. A doufala, že bude něco víc.

Birgitte byla díky vysokým podpatkům skoro o dlaň vyšší než Nyneiva, byť byla stále menší než Elain nebo Aviendha. V tmavomodrém kabátě a širokých zelených kalhotách se nosila se stejnou ostražitou a pohotovou sebedůvěrou jako Lan, ačkoliv u ní to vypadalo nedbaleji. Panteřice ležící na skále, zdaleka ne tak líná, jak vypadala. Nesla luk, ale i když neměla nasazený šíp, přes všechno nafukování a úsměvy dokázala vytáhnout šíp z toulce u pasu dřív, než bys řekl švec, a vystřelit třetí dřív, než kdokoliv dokázal nasadit na tětivu druhý.

Usmála se na Elain a potřásla hlavou, až se jí zhoupl zlatý cop, dlouhý a silný jako ten Nyneivin tmavý. „Slíbila jsem to před tebou, ne za tvými zády,“ podotkla suše. „Až se naučíš trochu víc, nebudu ti vykládat o strážcích a Aes Sedai.“ Elain si odfrkla, nafoukaně zvedla bradu a začala se věnovat stuhám na klobouku, pokrytém zeleným peřím a ještě ohavnějším, než měla Nyneiva. „Mnohem víc,“ dodala Birgitte. „Na té stuze děláš další uzel.“

Kdyby Elain nebyla její skoro-sestra, byla by se Aviendha zasmála, jak jí zahořely tváře. Podrazit nohy někomu, kdo chodil s nosem nahoru, byla vždycky psina, stejně jako přihlížet, jak to dělá někdo jiný, a dokonce i krátký pád stál za zasmání. Teď však jenom upřela pevný pohled na Birgitte, slib, že víc by mohlo vyvolat odplatu. Měla tu ženu ráda i přes všechna její tajemství, ale rozdíl mezi přítelkyní a skoro-sestrou byl něco, čemu tito mokřiňané zřejmě nerozuměli. Birgitte se jenom usmála, přelétla pohledem zpátky k Elain a cosi si zamumlala. Aviendha zachytila slovo „koťata". Horší, znělo to laskavě. Navíc to museli slyšet všichni. Všichni!

„Co to do tebe vjelo, Aviendho?“ zeptala Nyneiva a šťouchla ji do ramene prstem. „Hodláš tu stát a červenat se celý den? Spěcháme."

Teprve tehdy si Aviendha uvědomila, že musí být v obličeji stejně červená jako Elain. A navíc stála jako kámen, když měli naspěch. Zastavilo ji slovo, jako holku čerstvě sezdanou s oštěpem, která ještě není zvyklá na řeči Děv. Bylo jí skoro dvacet a chová se jako dítě, co si hraje s prvním lukem. Díky tomu jí líce zahořely ještě víc. A proto málem proběhla kolem dalšího rohu, a málem vrazila do Teslyn Baradon.

Aviendha neohrabaně sklouzla po červenozelených dlaždicích do strany, málem spadla na zadek, a zachytila se Elain a Nyneivy. Tentokrát se jí podařilo nezrudnout jako rak, ale chtěla. Zahanbila svou skoro-sestru skoro tolik co sebe. Elain se vždy ovládala. Naštěstí to setkání Teslyn Baradon taky nezvládla nejlépe.

Žena s ostře řezaným obličejem překvapeně couvla a otevřela pusu, než se vzpamatovala, a pak podrážděně narovnala úzká ramena. Vpadlé líce a úzký nos zakrývaly bezvěkost červené sestry a díky rudým, modře vyšívaným šatům vypadala ještě kostnatější. Nicméně se rychle vzpamatovala a zase se chovala nadutě jako správkyně střechy. Tmavohnědé oči měla chladné jako hluboké stíny. Aviendhu lhostejně přelétla pohledem a Lana si nevšímala, jako nástroje, který jí už k ničemu není, a jen okamžik se dívala na Birgitte. Většině Aes Sedai se nelíbilo, že je Birgitte strážcem, ačkoliv žádná nemohla udat důvod, kromě kyselého mrmlání o tradicích. Na Elain a Nyneivu se ale žena upřeně zadívala. Aviendha by spíš dokázala vystopovat včerejší vítr než vyčíst něco z tváře Teslyn Baradon.

„Už jsem to řekla Merilille,“ pronesla se silným illiánským přízvukem, „ale stejně dobře můžu uklidnit i vás. Ať už máte za lubem jakoukoliv... neplechu... s Joline se do toho nebudeme plést. Zařídila jsem to. Elaida se o tom nejspíš nikdy nedozví, když budete aspoň trochu opatrné. Přestaňte na mě otvírat pusu jako kapři, děti,“ dodala se znechuceným šklebem. „Nejsem slepá ani hluchá. Vím, že v paláci jsou hledačky větru Mořského národa, vím také o tajných schůzkách s královnou Tylin. A o dalších věcech.“ Stiskla tenké rty, a ačkoliv mluvila vážně, v tmavých očích se jí blýskal hněv. „Ale za ty další věci draze zaplatíte, vy i ty, které vám dovolují hrát si na Aes Sedai, já však prozatím odvrátím zrak. Trest může počkat.“

Nyneiva popadla cop, záda měla rovná, hlavu zdviženou, oči lesklé. Za jiných okolností by Aviendha mohla cítit lítost s osobou, na jejíž hlavu se mělo každou chvíli snést hubování. Nyneiva měla na jazyku víc bodlin než trnité segade, a ostřejších. Aviendha chladně zvážila ženu, která si myslela, že se může dívat skrze ni. Moudrá nikoho netříská vlastníma rukama, ale ona byla stále jen učednicí. Třeba by ji to nestálo žádné ji, kdyby Teslyn Baradon udělala pár modřin. Otevřela ústa, aby dala červené sestře příležitost se bránit, ve chvíli, kdy to udělala Nyneiva, přesto Elain promluvila první.

„Co máme za lubem, Teslyn,“ pronesla mrazivým tónem, „není tvoje věc.“ Také stála vzpřímená a oči měla jako modrý led. Zbloudilý sluneční paprsek z jednoho vysokého okna dopadl do jejích rudozlatých kučer, až to vypadalo, že jí hoří vlasy. V té chvíli by vedle Elain vypadala správkyně střechy jako pasačka koz s břichem plným oosquai. Tuto schopnost si dobře vybrousila. Každé slovo pronášela s chladnou, křišťálovou důstojností. „Nemáš právo se plést do ničeho, co děláme, do ničeho, co dělá kterákoliv sestra. Vůbec žádné právo. Tak vytáhni nos z našich kabátů, ty letní šunko, a buď ráda, že jsme se rozhodly neřešit to, jak ty podporuješ uchvatitelku amyrlinina stolce."

Aviendha po své skoro-sestře loupla okem. Vytáhnout nos z jejich kabátů? Přinejmenším ona s Elain žádné kabáty neměly. Letní šunka? Co znamená tohle? Mokřiňané často říkali prapodivné věci, avšak ostatní ženy se tvářily stejně zmateně jako ona. Jenom Lan, po Elain se díval úkosem, se tvářil, že chápe, a vypadal... překvapeně. A možná i pobaveně. Nedalo se to poznat, Aan’allein se ovládal velmi dobře.

Teslyn Baradon zafrkala. Aviendha se skutečně snažila nazývat všechny tyto lidi jen částí jména, jako to dělali sami - když použila celé jméno, mysleli si, že je rozčilená! - ale neuměla si představit, že by se tak důvěrně chovala k Teslyn Baradon. „Nechám vás, hloupé děti, vyřizovat vaše věci“ zavrčela. „Ale dejte si pozor, ať vám vaše nosy neuvíznou v horší šlamastyce, než už jsou.“

Když se obracela a vznešeně si zvedla sukně, za ruku ji popadla Nyneiva. Mokřiňané obvykle jasně ukazovali, co cítí, a Nyneivina tvář byla obrazem sváru, hněv se snažil prodrat odhodláním. „Počkej, Teslyn,“ řekla váhavě. „Možná jste s Joline v nebezpečí. Říkala jsem to Tylin, ale myslím, že se to možná bojí říct někomu jinému. Rozhodně se do toho nehrne. O tomhle se nikomu nechce moc mluvit.“ Zhluboka se nadechla, a pokud myslela na své obavy, měla důvod. Bát se nebyla žádná hanba, jenomže člověk se nesměl strachu poddat a ani ho ukazovat. Když Nyneiva pokračovala, Aviendze se stáhl žaludek. „Tady v Ebú Daru byla Moghedien. Možná tu ještě je. A možná i další Zaprodanci. S gholamem, to je jeden ze zplozenců Stínu, kterých se nedotkne jediná síla. Vypadá jako člověk, ale byl vytvořený uměle k tomu, aby zabíjel Aes Sedai. Ocel mu taky neublíží, a protáhne se i myší dírou. Jsou tu taky černé adžah. A blíží se bouře, hrozná bouře. Jenomže to není bouře, teda nejde o počasí. Cítím to. Tohle je něco, co umím, možná nadání. Do Ebú Daru přichází nebezpečí, potíže horší než vítr, déšť a blesky.“

„Zaprodanci, bouře, co není bouře, a nějaký zplozenec stínu, o kterém jsem jaktěživo neslyšela,“ procedila Teslyn Baradon mezi zuby. „Nemluvě o černých adžah. Světlo! Černé adžah! A možná taky sám Temný?“ Její pokřivený úsměv byl ostrý jako břitva. Opovržlivě vypáčila Nyneivinu ruku. „Až se vrátíte do Bílé věže, kam patříte, v bílém, jak se pro vás skutečně patří, naučíte se, že nemáte plýtvat časem na divoké výmysly. Nebo vykládat své povídačky sestrám.“ Přelétla je pohledem, znovu se ani nepodívala na Aviendhu, hlasitě si odfrkla a odkráčela chodbou tak rychle, až jí sloužící museli uskakovat z cesty.

„Ta ženská má kuráž na...!“ vybreptla Nyneiva a mračila se za odcházející ženou a oběma rukama se tahala za cop. „Po tom, co jsem udělala...!“ Málem se dusila. „No, snažila jsem se.“ A teď toho zřejmě litovala.

„Snažila ses,“ souhlasila Elain s ostrým kývnutím, „a víc, než si zaslouží. Popírat, že jsme Aes Sedai! Už to nebudu snášet. Nebudu!“ Předtím mluvila chladně, ale teď teprve měla chladný a ponurý hlas.

„Dá se takové věřit?“ zamumlala Aviendha. „Možná bychom měly zajistit, aby se nám nemohla plést do toho, co děláme.“ Podívala se na svou pěst. Tu Teslyn Baradon uvidí. Ta ženská si zasloužila, aby ji chytila Duše Stínu, Moghedien nebo některá jiná. Hlupáci si zaslouží, co jim jejich hloupost přinese.

Nyneiva zřejmě její návrh zvážila, ale řekla jen: „Kdybych nevěděla, že je to blbost, myslela bych si, že je hotová pustit se Elaidy.“ Rozčileně mlaskla.

„Když se budeš snažit číst v proudech politiky Aes Sedai, říkáš si o bolení hlavy.“ Elain nedodala, že by to už Nyneiva měla vědět sama, avšak její tón nenechával nikoho na pochybách. „Dokonce i červená by se mohla obrátit proti Elaidě, z nějakého důvodu, který si ani neumím představit. Nebo se nás možná snažila vyvést z míry, aby nás mohla nějakým trikem přimět, abychom se Elaidě vydaly do rukou. Nebo -“

Lan zakašlal. „Jestli přichází někdo ze Zaprodanců,“ pravil hlasem připomínajícím leštěný kámen, „mohl by tu být každou chvíli. Nebo ten gholam. V každém případě by bylo lepší být někde jinde."

„S Aes Sedai nemají moc velkou trpělivost,“ zamumlala Birgitte, jako by něco citovala. „Jenomže hledačky větru nemají vůbec žádnou,“ pokračovala, „takže byste mohly zapomenout na Teslyn a vzpomenout si na Renaile.“

Elain a Nyneiva se na své strážce chladně podívaly, tak, že by to zastavilo i deset Kamenných psů. Ani jedné se nelíbilo, že mají utíkat před Duší Stínu a tím gholamem, přestože právě ony rozhodly, že nemají jinou možnost. Rozhodně se ani jedné nelíbila připomínka, že si musí pospíšit, aby stihly schůzku s hledačkami větru, stejně jako se jim nelíbilo, že mají prchat před Zaprodanci. Aviendha by si byla jejich výrazy prohlédla lépe - moudré dokázaly mrknutím či několika slovy to, k čemu ona potřebovala pohrozit oštěpem či pěstí, jenže ony to obvykle zvládly rychleji a lépe - byla by Elain a Nyneivu studovala, až na to, že jejich mračení na ty dva zřejmě nemělo sebemenší účinek. Birgitte se zakřenila a hodila okem po Lanovi, jenž jen s neskrývanou shovívavostí pokrčil rameny.

Elain a Nyneiva se vzdaly. Pomalu a zbytečně si urovnaly sukně a popadly Aviendhu za ruce, načež se bez ohlížení vydaly na cestu. Po strážcích se ani neohlédly. Ne že by Elain musela, když tu bylo pouto. Ani Nyneiva, byť z jiného důvodu. Pouto Aan’alleina možná patřilo jiné, ale její srdce viselo vedle toho prstenu na řetízku, co měla kolem krku. Nedbale se nesly, nechtěly, aby si Birgitte s Lanem mysleli, že je donutili ke spěchu, ale pravdou bylo, že šly rychleji než předtím.

Jako kdyby to chtěly vyrovnat, žvanily o úplných pitomostech a o těch nejhloupějších věcech. Elain litovala, že neměla pořádnou možnost prohlédnout si ptačí slavnost přede dvěma dny, a ani se nezačervenala kvůli tomu, jak málo šatstva lidé nosili. Nyneiva se také nečervenala, ale rychle začala mluvit o svátku uhlíků, který se slavil večer. Někteří sloužící tvrdili, že bude ohňostroj, údajně ho vytvořil nějaký uprchlý ohňostrůjce. Do města přišlo několik putovních cirkusů s podivnými zvířaty a akrobaty, což Elain a Nyneivu zaujalo, poněvadž u jedné takové atrakce strávily nějaký čas. Mluvily o švadlenách a výběru krajek, které byly v Ebú Daru k dostání, a různě kvalitních hedvábných a lněných látkách, které se tady daly koupit. Aviendha se přistihla, že s potěšením reaguje na poznámky, jak dobře na ní vypadají jezdecké šaty ze šedého hedvábí, i další šaty, jež jí dala Tylin Quintara, z jemného sukna a hedvábí, a punčochy a košile a šperky. Elain a Nyneiva rovněž dostaly pozoruhodné dary. Všechny dohromady nacpaly dary do truhel a ranců, jež jim sluhové odnášeli do stájí spolu se sedlovými brašnami.

„Proč se mračíš, Aviendho?“ optala se Elain a s úsměvem ji poplácala po ruce. „Neboj se. Tkanivo znáš. Povedeš si dobře.“

Nyneiva se naklonila blíž a zašeptala: „Až to půjde, udělám ti čaj. Znám některé, co ti uklidní žaludek. I jiné ženské potíže.“ Taky Aviendhu poplácala po ruce.

Nechápaly to. Ani uklidňující slova, ani čaje nevyléčí, co ji trápilo. Líbí se jí povídání o krajkách a výšivkách! Nevěděla, jestli má znechuceně vrčet nebo zoufale ječet. Začíná měknout. Doposud nikdy se nedívala na ženské šaty jinak, než že uvažovala, zda pod nimi lze schovat zbraň, nikdy si nevšímala barvy ani střihu, ani si neříkala, jak asi budou vypadat na ní. Už dávno měla vypadnout z města, z mokřinských paláců. Brzy začne fňukat. Neviděla, že by to Elain nebo Nyneiva dělaly, ale každý věděl, že mokřinské ženy fňukají, a bylo zřejmé, že se z ní stává stejná měkkota, jako jsou pokorné mokřiňanky. Takhle si kráčely a bavily se o krajkách! Jak by asi dosáhla na nůž u pasu, kdyby na ně někdo zaútočil? Nůž možná byl proti nejpravděpodobnějším útočníkům k ničemu, ale ona v ocel věřila dřív, než zjistila, že může usměrňovat. Kdyby se kdokoliv pokusil ublížit Elain nebo Nyneivě - zvlášť Elain, jenže slíbila Matu Cauthonovi, že bude chránit obě, stejně jako Birgitte a Aan’allein - kdyby to někdo zkusil, vrazila by mu nůž do srdce. Krajky! Cestou v duchu zaplakala nad tím, jak měkká je.

Tři strany největších palácových stájí lemovala řada velikých dvoukřídlých vrat a v nich se tlačili sloužící v zelenobílé livreji. Za nimi, ve stáních z bílého kamene, čekali koně, osedlaní či naložení proutěnými koši. Nad nimi kroužili a křičeli mořští ptáci, nepříjemná připomínka, kolik vody je nedaleko. Ze světlé dlažby stoupaly vlny horka, ale vzduch byl hustý napětím. Aviendha na místech, kde byla prolita krev, viděla menší napětí.

Renaile din Calon, oblečena v červenožlutém hedvábí, s rukama pyšně zkříženýma pod prsy, stála před dalšími devatenácti bosými ženami s potetovánýma rukama a v blůzách jasných barev. Většina jejich ostatního odění, kalhoty a šerpy, byly stejně barevné. Na tmavých tvářích se jim leskl pot, ale nijak neumenšoval jejich důstojnost. Některé čichaly ke zlatým krabičkám s voňavkami, které měly pověšené kolem krku. Renaile din Calon měla v každém uchu pět tlustých zlatých kroužků a z jednoho vedl řetízek zatížený medailonky ke kroužku v nose. Tři ženy za ní měly po osmi náušnicích a míň zlata na řetízku. Tak Mořský národ označoval hodnosti, aspoň u žen. Všechny podléhaly Renaile din Calon, hledačce větru paní lodí Atha’an Miere, ale dokonce i dvě učednice vzadu, v tmavých kalhotách a lněných blůzkách místo hedvábných, přidávaly zlatý lesk k tomu všemu. Jakmile se objevila Aviendha s ostatními, Renaile din Calon se významně podívala na slunce, které se již dávno překlonilo přes poledne. Když se podívala zpátky na ně, zvedla obočí. Oči měla černé, stejně jako vlasy, i když na spáncích měla bílé prameny. Z jejího výrazu čišela netrpělivost tak hlasitě, jako by křičela.

Elain a Nyneiva se zastavily a strhly rovněž Aviendhu. Vyměnily si ustarané pohledy a povzdechly si. Aviendha neviděla, jak jim uniknout. Povinnost ji vázala ke skoro-sestře a Nyneivě a ony samy ji zavázaly na uzel.

„Dohlídnu na šicí kroužek,“ zamumlala Nyneiva a Elain rázněji řekla: „Zjistím, jestli jsou sestry připravené."

Pustily Aviendhu a odešly na opačné strany. Sukně držely nahoře, aby mohly jít rychleji, a Birgitte s Lanem šli za nimi. Takže ji nechaly samotnou, aby čelila pohledu Renaile din Calon, orlímu pohledu ženy, která si uměla zjednat pozornost a nedala se setřást. Naštěstí se hledačka větru paní lodí obrátila ke svým společnicím tak rychle, až jí zavlály konce žluté šerpy. Ostatní hledačky větru se kolem ní shlukly a pozorně poslouchaly, co říká. Kdyby ji teď Aviendha praštila, určitě by všechno zničila. Snažila se na ženy nemračit, ale i když se pokoušela dívat jinam, pořád se k nim vracela. Nikdo neměl právo chytat její skoro-sestru do kleští. Kroužky v nose! Popadnout ten řetízek, a Renaile din Calon Modrá hvězda by se rozhodně zatvářila jinak.

Na konci dvora stála maličká Merilille Ceandevin a čtyři další Aes Sedai a také pozorovaly hledačky větru, většinou s rozčilením, špatně skrývaným pod chladnou vyrovnaností. Dokonce i štíhlá bělovlasá Vandene Namelle a její zrcadlový obraz - první sestra Adeleas - jež obvykle vypadaly nejvyrovnaněji. Občas si některá upravila tenký lněný prachoplášť nebo si oprášila rozdělené hedvábné sukně. Vítr zvedal prach a pohyboval barvoměnivými plášti pěti strážců, kteří byli očividně podráždění. Jenom Sareitha, stojící na stráži nad velkým bílým rancem, sebou neškubala, jen se zamračila. Merilillina... komorná... Pol, se mračila za Aes Sedai. Aes Sedai důrazně nesouhlasily s dohodou, která přivedla Atha’an Miere z lodí a dala jim právo civět na Aes Sedai s netrpělivostí, ale dohoda sestrám zavázala jazyky, takže se dusily vlastním podrážděním. Které se snažily skrývat. S mokřiňany by byly uspěly. Třetí skupina žen, v těsném hloučku naproti, si také vysloužila pozornost.

Reanne Corlyová a ostatních deset přeživších ze šicího kroužku rodinky pod tím upřeným pohledem nejistě přešlapovaly, otíraly si zpocené obličeje vyšívanými kapesníčky, upravovaly široké barevné slamáky a uhlazovaly střízlivé vlněné sukně, po straně zdvižené a přišité, aby byly vidět vrstvy spodniček v barvách jasných jako šaty Mořského národa. Částečně přešlapovaly kvůli tomu, jak na ně Aes Sedai zíraly, k tomu se přidal též strach ze Zaprodanců a gholama a další věci. Úzké hluboké výstřihy na šatech by měly stačit. Většina těch žen měla alespoň pár vrásek na lících, přesto vypadaly jako holky chycené s rukama plnýma ukradeného ořechleba. Všechny, až na podsaditou Sumeko, která měla pěsti v bok a upřený pohled Aes Sedai bez uzardění opětovala. Jednu z nich obklopovala záře saidaru, Kirstian, která se pořád ohlížela přes rameno. S bledou tváří, asi o deset let starší než Nyneiva, mezi ně nezapadala. A pokaždé, když se podívala na Aes Sedai, zbledla ještě víc.

Nyneiva spěchala k ženám, které vedly rodinku. Vyzařovalo z ní povzbuzení a Reanne a ostatní se s viditelnou úlevou usmály. Což trochu pokazilo, jak se úkosem dívaly po Lanovi. Jeho považovaly za vlka, na kterého taky vypadal. Nyneiva ale byla důvodem, proč se Sumeko netřásla jako sulc pokaždé, když se na ni podívala nějaká Aes Sedai. Nyneiva totiž přísahala, že ty ženské naučí, že mají páteř, ačkoliv Aviendha nepochopila proč. Nyneiva sama byla Aes Sedai. Žádná moudrá by nikdy nikomu neřekla, aby se vzepřel moudrým.

Jakkoliv to fungovalo s úctou k ostatním Aes Sedai, k Nyneivě se i Sumeko chovala mírně podlézavě. Šicímu kroužku připadalo zvláštní, to přinejmenším, aby ženy tak mladé jako Elain a Nyneiva dávaly rozkazy ostatním Aes Sedai, a ty je poslouchaly. Také Aviendze samotné to připadalo podivné. Jak mohla síla v jediné síle, něco, s čím se žena narodila stejně jako třeba s očima, mít větší váhu než čest přicházející s lety? A přesto starší Aes Sedai poslouchaly, a rodince to stačilo. Ieine, která byla skoro stejně vysoká jako sama Aviendha a skoro stejně tmavá jako Mořský národ, se vlezle usmála pokaždé, když se na ni Nyneiva podívala, Dimana, s bílými prameny v jasně červených vlasech, neustále skláněla hlavu a žlutovlasá Sibella se nervózně hihňala do dlaně. Přes ebúdarské oblečení byla jen Tamarla, hubená, s olivovou pletí, rodem z Altary, a dokonce ani ne z města.

Jakmile se Nyneiva přiblížila, ženy se rozestoupily. Za nimi klečela žena s rukama spoutanýma za zády, koženým pytlem přes hlavu a potrhanými a zaprášenými původně drahými šaty. Nervózní byly z ní, stejně jako z Merilillina mračení a Zaprodanců. Možná víc. Tamarla strhla pytel. Žena měla tenké copy propletené korálky a teď byla pěkně rozcuchaná. Ispan Shefar se pokusila vstát a podařilo se jí jen přikrčit, než se zapotácela a zase upadla. Jenom mrkala a hloupě se chichotala. Po tvářích jí tekl pot a bezvěké rysy hyzdily modřiny z toho, jak ji chytaly. Podle Aviendhy s ní za její zločiny zacházely příliš mírně.

Byliny, jež jí Nyneiva nalila do krku, jí zamlžovaly mozek stejně jako oslabovaly kolena, ale Kirstian držela štít každým kouskem jediné síly, kterou mohla povolat. Neexistovala možnost, že Stínuzvěd uprchne - ani kdyby nebyla Ispan Shefar nadopovaná, Kirstian byla v jediné síle stejně silná jako Reanne, silnější než většina Aes Sedai, s nimiž se Aviendha doposud setkala - ale i tak si Sumeko nervózně popotahovala sukně a pohledu na klečící ženu se vyhýbala.

„Teď už by ji měly dostat sestry.“ Reannin pronikavý hlas se nesl tak nejistě, jako by patřil černé sestře, kterou Kirstian odstiňovala. „Nyneivo Sedai, neměly bychom střež - ech - hlídat... Aes Sedai.“

„To je pravda,“ přidala se rychle Sumeko. A nervózně. „Aes Sedai už by ji měly dostat.“ Sibella ji podpořila a ostatní také kývaly a mumlaly. Věřily, že stojí hluboko pod Aes Sedai, a nejspíš by radši hlídaly trolloky, než držely Aes Sedai.

Neschvalující výrazy Merilille a ostatních sester se změnily, jakmile bylo Ispan Shefar vidět do obličeje. Sareitha Tomares, která svůj šátek s hnědými třásněmi nosila jenom pár roků a stále ještě neměla bezvěké rysy, se mračila tak znechuceně, že by to Stínuzvěda mělo na padesát kroků stáhnout z kůže. Adeleas a Vandene stiskly sukně a snažily se ovládnout nenávist k ženě, která byla jejich sestrou a zradila je. Ale pohledy, které vrhaly na šicí kroužek, nebyly o moc lepší. Ony byly rovněž přesvědčené, že rodinka stojí hluboko pod nimi. Bylo toho víc, avšak zrádkyně byla jednou z nich, takže na ni nikdo kromě nich neměl právo. Aviendha souhlasila. Děva, která zradila své sestry oštěpu, neumírala rychle, ani bez hanby.

Nyneiva Ispan Shefar přetáhla pytel zpátky přes hlavu. „Zatím jste si vedly dobře a budete v tom pokračovat,“ nakázala rodince rázně. „Jestli se začne probírat, nalejte do ní trochu tý směsi. Bude se motat jako ožralá koza. Podržte jí nos, kdyby nechtěla polykat. Dokonce i Aes Sedai polkne, když jí podržíte nos a pohrozíte jí, že jí dáte pár facek.“

Reanne spadla brada a vykulila oči jako ostatní z rodinky. Jen Sumeko kývla, pomalu, a supěla skoro jako ostatní. Když rodinka řekla Aes Sedai, znělo to jako Stvořitel. Představa, že drží Aes Sedai nos, i když je to Stínuzvěd, je k smrti vyděsila.

Podle toho, jak kulily oči Aes Sedai, se jim to taky nelíbilo. Merilille otevřela ústa, ale v té chvíli k nim došla Elain a šedá sestra se obrátila k ní a na Birgitte se jen krátce zamračila. To, jak je podrážděná, prozrazovalo, že místo aby hlas ztišila, zvedla ho. Merilille byla normálně velmi diskrétní. „Elain, musíš s Nyneivou promluvit. Ty ženy jsou už tak zmatené a vystrašené k smrti. Nepomůže jim, když je bude ještě víc rozčilovat. Jestli je amyrlinin stolec skutečně hodlá přijmout do Věže,“ pomalu kroutila hlavou, jak se to snažila popřít, „jestli to chce udělat, musí mít zcela jasnou představu o tom, jaké bude jejich místo, a -“

„Amyrlin je tam chce,“ přerušila ji náhle Elain. Od Nyneivy byl pevný hlas jako pěst pod nosem, od Elain to byla chladná jistota. „Dostanou příležitost zkusit to znovu, a pokud neuspějí, stejně je nepošleme pryč. Žádná žena, která dokáže usměrňovat, už nikdy nebude odříznutá od Věže. Všechny se stanou součástí Bílé věže.“

Aviendha nedbale hladila nůž u pasu a uvažovala o tom. Egwain, Elainina amyrlin, řekla v podstatě totéž. Byla taky kamarádka, ale rozhodla se, že bude Aes Sedai. Aviendha nechtěla být součástí Bílé věže. A silně pochybovala, že by to chtěla Sorilea nebo kterákoliv moudrá.

Merilille si povzdechla a sepjala ruce, i když, ačkoli se navenek tvářila, že to přijímá, hlas stejně neztišila. „Jak říkáš, Elain. Ale ohledně Ispan. Prostě nemůžeme dovolit -“

Elain rázně zvedla ruku. Pouhou jistotu nahradil rozkaz. „Přestaň, Merilille. Vy máte hlídat Větrnou mísu. To je dost pro každého. A vám to bude stačit.“

Merilille otevřela pusu, pak ji zavřela a lehce se uklonila. Pod Elaininým upřeným pohledem se podvolily i ostatní Aes Sedai. I když se některé netvářily nadšeně. Sareitha rychle zvedla ranec obalený vrstvami bílého hedvábí, který jí ležel u nohou. Když si přidržela Větrnou mísu na prsou, skoro ji neobjala. Jen se nejistě usmála na Elain, jako by chtěla ukázat, že ji opravdu hlídá.

Ženy Mořského národa ranec hladově pozorovaly a skoro se předkláněly. Aviendhu by nepřekvapilo, kdyby po míse skočily. Aes Sedai si toho očividně všimly taky. Sareitha uchopila bílý balík pevněji a Merilille se postavila mezi ni a Atha’an Miere. Hladké rysy Aes Sedai se napínaly úsilím zůstat bezvýrazné. Věřily, že jim mísa patří. Všechny předměty využívající či manipulující s jedinou silou podle nich patřily Bílé věži, bez ohledu na to, kdo je zrovna vlastnil. Jenže tu byla ta dohoda.

„Slunce postupuje, Aes Sedai,“ ohlásila Renaile din Calon, „a nebezpečí hrozí. Aspoň to říkáte. Jestli si myslíte, že zdržováním se z toho nějak vykroutíte, tak si to promyslete znova. Pokuste se porušit dohodu, a přísahám na srdce mého otce, že se okamžitě vrátím na loď. A tu mísu si vyžádám jako náhradu. Od Rozbití světa byla naše.“

„Dávej si pozor na jazyk, když mluvíš s Aes Sedai,“ vyštěkla Reanne, pohoršená od modrého slamáku po pevné boty, vyčnívající zpod zelenobílých spodniček.

Renaile din Calon ohrnula pysk. „Medúzy zřejmě mají jazyk. Ale překvapivé je, že ho dokážou použít, když jim k tomu žádná Aes Sedai nedala svolení.“

Vzápětí už se nádvořím rozléhal jekot, mezi rodinkou a Atha’an Miere létaly urážky jako „divoženka“ a „bezpáteřná", a zhoršovalo se to, pronikavý řev přerušil Merililliny pokusy utišit Reanne a její společnice jednou rukou a druhou uklidnit Mořský národ. Několik hledaček větru přestalo jen hladit dýky za šerpami a rovnou je uchopily. První, potom další jasně oděnou ženu obklopila záře saidaru. Ženy z rodinky se zatvářily polekaně, třebaže to jejich tirádu nezpomalilo, pak pravý zdroj popadla Sumeko, po ní Tamarla a ohebná Chilares s laníma očima, a brzy všechny, stejně jako všechny hledačky, zářily, zatímco si stále vztekleji vyměňovaly nadávky.

Aviendha málem úpěla. Každou chvíli vytryskne krev. Hodlala se řídit Elaininým příkladem, ale její skoro-sestra se zlobně mračila na hledačky větru i rodinku bez rozdílu. Elain neměla s hloupostí trpělivost, u sebe ani u ostatních, a ječet nadávky, když se tu mohl každou chvíli objevit nepřítel, byla hloupost toho nejhoršího druhu. Aviendha sevřela nůž u pasu a po chvíli uchopila saidar. Naplnil ji život a radost, až se málem rozplakala. Moudré používaly jedinou sílu jen tam, kde selhala slova, ale tady slova ani ocel nepomůžou. Hrozně ráda by věděla, koho zabít jako prvního.

„Už dost!“ Nyneivino pronikavé zavřeštění zarazilo všem slova v hrdle. Obracely se k ní užaslé obličeje. Nyneiva nebezpečně otočila hlavu a ukázala prstem na šicí kroužek. „Přestaňte se chovat jako děcka!“ Ačkoliv upravila tón, bylo to o vlásek. „Nebo se tu chcete hašteřit, dokud si nějaký Zaprodanec nepřijde vyzvednout mísu i nás? A vy,“ ukázala na hledačky větru, „přestaňte se snažit vykroutit! Mísu nedostanete, dokud dohodu nesplníte do posledního písmenka! Nemyslete si, že ano!“ Obrátila se k Aes Sedai. „A vy...!“ Její slova, jež se setkala s chladným úžasem, se rozplynula do kyselého zavrčení. Aes Sedai se ke křiku nepřipojily, jen se ho snažily utišit. Kolem žádné nebylo vidět světlo saidaru.

Samozřejmě to nestačilo, aby se Nyneiva úplně uklidnila. Zuřivě se zatahala za klobouk, očividně v ní kypěl hněv, který chtěla vypustit. Ale ženy z rodinky civěly do dlažby, rudé jako raci, a dokonce i hledačky větru se tvářily poněkud zahanbeně - maličko - a mumlaly si pod fousy, nicméně se odmítaly podívat Nyneivě do očí. Kolem první, pak dalších žen zhasínala záře, až pravý zdroj držela jen Aviendha.

Když se jí Elain dotkla, Aviendha doslova nadskočila. Začíná měknout. Dovolit, aby se k ní někdo připlížil, nadskakovat, když na ni sáhne.

„Krize je zřejmě zažehnána,“ řekla Elain. „Asi bychom měli vyrazit, než vypukne další.“ Trocha barvy na lících byla jediná známka, že se zlobila. U Birgitte taky. Ty dvě se od uzavření pouta chovaly v mnoha věcech podobně.

„Už jsme měli jít dávno,“ souhlasila Aviendha. Ještě okamžik a stala by se z ní změkčilá mokřiňanka.

Všichni se na ni dívali, když vstoupila na volný prostor na nádvoří na místo, které si prohlédla a ohmatala, dokud ho neznala nazpaměť. Držet jedinou sílu a pracovat se saidarem jí poskytovalo radost, kterou by slovy vyjádřit nedokázala. Držet saidar, být jím držena, bylo jako být naživu víc než kdy jindy. Sebeklam, tvrdily moudré, falešná a nebezpečná představa, jako fata morgána vody v Termoolu, a přesto skutečnější než dlažba pod jejíma nohama. Bojovala s touhou natáhnout víc. Už tak držela dost. Všichni se přiblížili, když začala splétat prameny.

To, že Aes Sedai mnoho věcí nedokážou, Aviendhu stále lekalo i po všem, co viděla. Několik žen ze šicího kroužku bylo dost silných, ale jen Sumeko, a kupodivu i Reanne, otevřeně studovaly, co dělá. Sumeko zašla až tak daleko, že setřásla Nyneivinu ruku, když se ji mladší žena snažila poplácat na uklidněnou - čímž si vysloužila polekaný pohled od Nyneivy, jehož si ani nevšimla, poněvadž upírala oči na Aviendhu. Všechny hledačky větru byly dost silné. Pozorovaly ji stejně hladově, jako zíraly na mísu. Dohoda jim na to dávala právo.

Aviendha se soustředila a splétala prameny, vytvářela stejnost mezi tímto místem a místem, které s Elain a Nyneivou vybraly na mapě. Udělala pohyb, jako by odhrnovala stanovou chlopeň. To nebylo součástí tkaniva, které ji Elain naučila, ale bylo to v podstatě vše, co si pamatovala z toho, co sama kdysi udělala, dávno předtím, než Egwain vytvořila svůj první průchod. Prameny se srazily do čáry, získaly stříbrnou barvu a otočily se, takže se ve vzduchu objevil otvor vyšší než člověk a stejně široký. Za ním byla mýtina obklopená pět šest sáhů vysokými stromy, míle na sever od města a na druhém břehu řeky. Hnědá tráva po kolena sahala až k průchodu a vlnila se ve vánku. Otvor se ve skutečnosti neobrátil, jen to tak vypadalo. Ale některá stébla trávy byla hladce podélně přeříznutá v půli. Vedle okraje otvoru průchodu byla i břitva tupá.

Průchod v ní vyvolal nespokojenost. Elain dokázala tohle tkanivo vytvořit jen s poloviční silou, nicméně od Aviendhy vyžadovalo téměř všechnu její sílu. Aviendha si byla jistá, že by ho dokázala splést větší, tak velký, jako ho dělala Elain, s pomocí tkaniva tkaniv, která bez přemýšlení udělala tenkrát, když prchala před Randem al’Thorem, což jí připadalo nesmírně dávno. Jenže ať se snažila sebevíc, vzpomínala si jen na útržky. Necítila závist - spíš pýchu nad tím, co její skoro-sestra dokázala - ale za své selhání se styděla. Sorilea nebo Amys by na ni byly tvrdé, kdyby se to dozvěděly. Kvůli té hanbě. Řekly by, že je moc pyšná. Amys by to měla pochopit. Ona bývala Děvou. Nezvládnout něco, co by měla být schopná udělat, byla hanba. Kdyby nemusela držet tkanivo, byla by utekla, aby ji nikdo neviděl.

Odchod byl pečlivě naplánovaný, a jakmile se průchod vytvořil, na celém dvoře to okamžitě vzkypělo činností. Dvě členky šicího kroužku vytáhly Stínuzvěda, stále s pytlem na hlavě, na nohy a hledačky větru se rychle seřadily za Renaile din Calon. Sloužící vyváděli koně ze stání. Lan, Birgitte a jeden z Careaniných strážců, hubeňour jménem Cieryl Arjuna, okamžitě proskočili průchodem. Jako Far Dareis Mai, i strážci si vždycky dělali nárok na právo jít na výzvědy. Aviendhu svrběly nohy touhou běžet za nimi, ale nemělo to smysl. Na rozdíl od Elain nedokázala ujít pět šest kroků, aby její tkanivo nezačalo slábnout, a totéž se stalo, když se ho pokoušela zavázat. Rozčilovalo ji to.

Tentokrát žádné skutečné nebezpečí nečekali, takže strážce okamžitě následovaly Aes Sedai a Elain s Nyneivou. Zalesněný kraj byl plný statků a mohlo by být nutné diskrétně odvést nějakého zatoulaného ovčáka či mladý párek hledající soukromí dřív, než uvidí příliš, ale žádná Duše Stínu ani Stínuzvěd nemohli o té mýtině vědět. Věděly to jen ona, Elain a Nyneiva, a ony o místě, které vybraly, nemluvily ze strachu, že je někdo vyslechne. Elain se zastavila v průchodu a tázavě se podívala na Aviendhu. Ta jí kývla, ať jde dál. Bylo třeba držet se plánu, pokud by nebyl dobrý důvod ho změnit.

Na mýtinu pomalu procházely hledačky větru, a každá viditelně znervózněla, když se přiblížila k věci, o níž se jim doposud nikdy ani nesnilo, a nadechla se, než prošla. Pak se náhle svrbění vrátilo.

Aviendha zvedla oči k oknům obráceným k nádvoří. Za složitými bílými mřížemi z litiny a vyřezávanými okenicemi se mohl skrývat kdokoliv. Tylin sice sluhům nařídila, ať se od těch oken drží dál, ale kdo by zastavil Teslyn nebo Joline nebo... Něco ji přimělo podívat se výš, na kupole a věže. Některé štíhlé vysoké vížky lemovaly úzké ochozy, a na jednom - hodně vysokém - uviděla černou postavu obklopenou jasnou září slunce, které měla za zády. Byl to muž.

Aviendze se zadrhl dech. Nic v jeho postoji, s rukama na kamenném zábradlí, nemluvilo o nebezpečí, ona však přesto věděla, že kvůli němu má ten divný pocit mezi lopatkami. Duše Stínu by si tu jen tak nestála a nedívala se, ale ten tvor, ten gholam... V břiše se jí vytvořila ledová koule. Mohl to být jen palácový sluha. Mohl, ale ona tomu nevěřila. Mít strach nebyla žádná hanba.

Nejistě se podívala na ženy, které stále příliš pomalu procházely průchodem. Půlka hledaček větru byla pryč a šicí kroužek čekal za nimi se Stínuzvědem pevně v rukou. Neklid z průchodu se u nich svářel s dopalem, že Mořský národ dostal přednost. Kdyby nahlas vyslovila svá podezření, rodinka by určitě utekla - z pouhé zmínky o Duši Stínu jim vysychalo v ústech a vnitřnosti se jim měnily ve vodu - kdežto hledačky větru by mohly chtít Větrnou mísu hned. Pro ně byla mísa důležitější než všechno ostatní. Ale jen slepý hlupák by stál a škrábal se, když se ke stádu, které měl strážit, plíží lev. Chytila za rukáv jednu Atha’an Miere.

„Řekni Elain -“ Obrátila se k ní tvář jako z hladkého černého kamene. Té ženě se podařilo, že její plné rty vypadaly jako tenká čárka a oči jako černé oblázky, ploché a tvrdé. Jakou zprávu by mohla poslat, aby to nevyvolalo potíže, jichž se obávala? „Řekni Elain a Nyneivě, ať se mají na pozoru. Řekni jim, že nepřítel se vždycky objeví, když to nejmíň potřebuješ. Musíš jim to říct, přesně doslova.“ Hledačka větru kývla se špatně skrývanou netrpělivostí, ale kupodivu počkala, než ji Aviendha pustí, a pak neochotně prošla průchodem.

Ochoz na věži byl prázdný. Aviendha nepocítila úlevu - muž mohl být kdekoliv. Mohl sejít ke stájím. Ať to byl kdokoliv, ať byl cokoliv, byl nebezpečný. Nebyl to jen prašný vír tančící v její představivosti. Poslední čtyři strážci vytvořili čtverec kolem průchodu, stráž, která odejde poslední, a jakkoliv nenáviděla jejich meče, byla Aviendha vděčná, že kromě ní tu někdo ví, jak používat ostrý kov. Ne že by proti gholamovi, či hůř, proti Duši Stínu, měli větší naději než sloužící s koňmi. Nebo ona sama.

Zachmuřeně natáhla jedinou sílu, až sladkost saidaru hraničila s bolestí. Ještě vlásek, a bolest se změní v oslepující agonii na chvíli potřebnou k tomu, aby zemřela nebo navždy ztratila schopnost usměrňovat. Kéž by ty šourající se ženy zrychlily! Mít strach není hanba, ale ona se bála tolik, že jí byl strach vidět ve tváři.