Cesta nožů

17 Na ledu

Příštího rána vyjel z tábora Aes Sedai k severu zástup, ještě zdaleka nesvítalo. Kromě vrzání sedel a křupání kopyt na sněhu se nic jiného neozývalo. Občas koně zafrkali nebo zazvonil kov, ale zvuky byly rychle utlumeny. Měsíc již zašel a na obloze se třpytily hvězdy, ale sněhová pokrývka temnotu prosvětlovala. Když se na východě objevily první sluneční paprsky, byli jezdci na cestě už dobře hodinu. Což ještě neznamenalo, že se dostali daleko. Místy, na otevřeném prostranství, nechala Egwain Daišara jít lehkým klusem, jenom mu od kopyt odletoval bílý sníh jako kapky vody, ale většinou šli koně krokem, a to nijak rychlým, poněvadž procházeli poměrně řídkým lesem, kde sníh pod hustými větvemi vytvářel hluboké závěje. Duby, borovice, tupely, kaliny a stromy, které nepoznala, vypadaly ještě ucouraněji než v horku a za denního světla. Dnes byl Abramův svátek, ale nebudou žádné penízky zapečené v perníčcích. Světlo dej, aby pár lidí přece jenom našlo nějaké překvapení.

Vyšlo slunce, světle zlatá koule, která nevydávala žádné teplo. Každý dech stále pálil v hrdle a vytvářel obláček páry. Vál ostrý vítr, ne silný, ale kousavý, a na západě se k severu, cestou k Andoru, valily mraky. Egwain pocítila lítost nad lidmi, kteří poznají obsah těch mračen. A úlevu, že míří jinam. Kdyby čekala další den, zešílela by. Nedokázala usnout, i když kvůli neklidu, ne kvůli bolení hlavy. Neklidu a strachu, které se jako studený vzduch protahovaly pod okrajem stanu. Ale nebyla unavená. Cítila se jako stlačená pružina, napnutá, plná energie, která zoufale touží po uvolnění. Světlo, ještě by se všechno mohlo pokazit.

Zástup byl působivý, v čele vlál praporec Bílé věže, bílý plamen Tar Valonu uprostřed sedmibarevné spirály, jedna barva za každé adžah. Byl potají ušit v Salidaru a od té doby spočíval na dně truhlice i s klíči v opatrovnictví sněmovny. Nemyslela si, že ho vytáhnou, akorát že dnes ráno potřebovaly pompu. Doprovod tvořil tisíc těžkooděnců v plátové a kroužkové zbroji, sbírka kopí, mečů, řemdihů a seker, jež byly na jih od Hraničních států málokdy k vidění. Velitelem byl jednooký Shienarec s pomalovaným klípcem přes oko, muž, s nímž se kdysi setkala, i když teď jí to připadalo jako před celým věkem. Uno Nomesta se mračil na stromy přes ocelovou mřížku hledí, jako by čekal, že za každým číhá nepřítel, a jeho muži působili stejně pozorným dojmem.

Téměř mimo dohled mezi stromy jel hlouček mužů s přilbami a kyrysy, avšak jinak beze zbroje. Jejich pláště povlávaly ve větru, jednou rukou drželi otěže a v druhé svírali krátké luky. Další byli ještě víc vepředu, a mimo dohled vlevo, vpravo a vzadu jel další tisíc, zvědové a stráž. Gareth Bryne od Andořanů nečekal žádnou zradu, ale už se párkrát zmýlil, jak tvrdil, a Muranďané byli zcela jiná otázka. A pak tu byla možnost najatých vrahů placených Elaidou a dokonce i temní druzi. Světlo samo vědělo, kdy se nějaký temný druh může rozhodnout zabíjet a proč. A vlastně i když Shaidové měli být daleko odsud, nikdo asi nikdy netušil, že tam jsou, dokud nezačali zabíjet. A o příliš malý oddíl by se mohli pokusit i bandité. Urozený pán Bryne nebyl muž, který by zbytečně riskoval, a Egwain tomu byla ráda. Dnes chtěla mít co nejvíc svědků.

Ona sama jela před praporcem se Sheriam, Siuan a Brynem. Ostatní vypadali zamyšlení. Urozený pán Bryne seděl v sedle klidně, a jak dýchal, tvořila se mu námraza na hledí, přesto Egwain viděla, že klidně sleduje krajinu. Pro případ, že by tu musel bojovat. Siuan jela tak ztuhle, že ji dávno před cílem bude bolet celé tělo, ale zírala k severu, jako by si myslela, že už vidí jezero, a občas si pro sebe kývla nebo zavrtěla hlavou. To dělala, pouze když byla neklidná. Sheriam o tom, co se dělo, nevěděla víc než většina přísedících, ale tvářila se ještě neklidněji než Siuan, neustále si poposedávala v sedle a škaredila se. A taky se jí zelené oči z nějakého důvodu blýskaly hněvem.

Kousek za praporcem jela v dvojstupu celá věžová sněmovna, samé vyšívané hedvábí a hustý samet, kožešiny a pláště s velkým plamenem na zádech. Ženy, které zřídkakdy nosily jinou ozdobu než prsten s Velkým hadem, dnes byly pokryté nejdražšími klenoty, jaké se v táboře našly. Na jejich strážce byl ještě velkolepější pohled prostě díky jejich barvoměnivým plášťům. Části těl jako by jim mizely, jak pláště povlávaly ve větru. Následovalo služebnictvo, dva tři sluhové na každou sestru, na nejlepších koních, jaké se pro ně našli. Sami by se mohli klidně vydávat za chudší šlechtice, kdyby nevedli soumary s nákladem. Všechny truhlice v táboře byly prohledány, aby mohli mít sloužící co nejlepší oděvy.

Možná proto, že byla jediná z přísedících, která neměla strážce, vzala s sebou Delana Halimu na divoké bílé klisně. Ty dvě jely těsně vedle sebe. Delana se občas k Halimě naklonila, aby s ní promluvila v soukromí, i když Halima byla asi příliš vzrušená, aby ji poslouchala. Halima měla být Delaninou tajemnicí, ale všichni to považovali za věc milosrdenství nebo možná přátelství, jakkoliv to mezi důstojnou plavovlasou sestrou a horkokrevnou vesničankou s havraními vlasy vypadalo nepravděpodobně. Egwain si všimla Haliminých rukou a ty vypadaly nedodělaně, jako ruce děcka, které se teprve učí psát. Dnes měla oděv stejně nádherný jako sestry, s drahokamy, jimiž se snadno vyrovnala Delaně, která jí je musela půjčit. Kdykoliv jí závan větru odhrnul plášť, předváděla pohoršlivě velkou část poprsí. Vždycky se jen zasmála a dala si načas, než si plášť zase přitáhla, odmítajíc přiznat, že jí je zima, jako by byla jednou ze sester.

Egwain byla pro jednou ráda, že dostala tolik šatů, takže sestry předčila. Zelené a modré hedvábné šaty měla bíle prostřihávané a vyšívané perlami. Perlami měla zdobené i hřbety rukavic. Romanda jí na poslední chvíli dodala plášť podšitý hermelínem a Lelaine náhrdelník a náušnice se smaragdy a bílými opály. Měsíční kameny, jež měla ve vlasech, pocházely od Janyi. Amyrlin dnes musela oslňovat. Dokonce i Siuan v modrém sametu s krémovou krajkou, širokým perlovým obojkem kolem hrdla a dalšími krajkami ve vlasech vypadala, jako by se chystala na bál.

Romanda a Lelaine vedly přísedící a jely kousek za vojákem s praporem, který se nervózně ohlížel přes rameno a občas pobídl koně blíž k jezdcům před sebou. Egwain se dařilo moc se neohlížet, přesto cítila jejich oči v zádech. Obě si myslely, že ji mají svázanou do kozelce, avšak obě se divily, čí provazy ji poutají. Ach, Světlo, tohle se nesmí zvrtnout. Ne teď.

Kromě nich se v zasněžené krajině skoro nic nepohybovalo. Na chladné modré obloze zakroužil dravec se širokými křídly, než odletěl k východu. Dvakrát Egwain v dálce zahlédla černoocasé lišky, stále v letním šatu, a jednou statného jelena s velkými parohy, jak mizí mezi stromy. Bele zpod kopyt vyskočil zajíc a rychle odběhl pryč, až kostnatá kobylka hodila hlavou, jak se lekla, a Siuan zaječela a popadla otěže, jako kdyby čekala, že se Bela splaší. Bela samozřejmě jenom káravě zafrkala a ploužila se dál. Egwainin vysoký prokvetlý valach zatančil, a to se k němu zajíc ani nepřiblížil.

Siuan si začala cosi mrmlat poté, co zajíc utekl, a chvíli trvalo, než Beliny otěže zase pustila. Jízda na koni ji vždycky rozčilovala - kdykoliv to bylo možné, vozila se na voze - ale takhle protivná bývala málokdy. Důvod nebylo třeba hledat dál než u urozeného pána Brynea, po němž vrhala vzteklé pohledy.

Pokud si on jejích pohledů všiml, nedal to najevo. On byl jediný, kdo na sobě neměl své nejlepší šaty, vypadal stejně jako vždy, prostě a trochu potlučeně. Omšelá skála, která vydrží každou bouři. Egwain byla z nějakého důvodu ráda, že odolal jejich snahám odít ho do něčeho lepšího. Skutečně potřebovaly udělat dojem, ale podle ní on dělal skvělý dojem, tak jak byl.

„Na projížďku je překrásné ráno,“ řekla Sheriam po čase. „Nic nevyčistí hlavu tak jako jízda ve sněhu.“ Mluvila nahlas a s úsměvem se podívala na stále mručící Siuan.

Siuan neřekla nic - před tolika lidmi to mohla těžko udělat - ale po Sheriam loupla pohledem slibujícím ostrá slova na později. Žena s vlasy jako plamen se náhle otočila a cukla sebou. Větrnice, její grošovaná bělka, chvíli tancovala, než ji Sheriam uklidnila. Ženě, jež ji jmenovala správkyní novicek, žádnou vděčnost neprokazovala a jako většina sester vjejim postavení dávala Siuan vinu za to, co se stalo. To byla jediná vada, kterou u ní Egwain našla od chvíle, kdy přísahala. No, namítala, že jako kronikářka by neměla dostávat rozkazy od Siuan, tak jako ostatní, jež složily přísahu, ale Egwain okamžitě došlo, kam tím míří. Tohle nebylo poprvé, co se snažila zarazit osten. Siuan trvala na tom, že to se Sheriam vyřídí sama, a její pýcha byla příliš křehká, aby Egwain její žádost odmítla, pokud by se jí věci nevymkly z ruky.

Egwain by byla ráda, kdyby mohli nějak zrychlit. Siuan zase začala mrčet a Sheriam očividně uvažovala o něčem dalším, co by řekla a nevysloužila si tím rovnou napomenutí. Všechno to mručení a uhýbání pohledem se Egwain začínalo zadírat pod kůži. Po chvíli už ji rozčilovala i Bryneova vyrovnanost. Náhle uvažovala o věcech, které by jeho klidem otřásly. Naneštěstí - nebo možná naštěstí - nevěřila, že by to něco dokázalo. Ale jestli to bude muset ještě chvíli sledovat, tak praskne čirou netrpělivostí.

Slunce stoupalo již k poledni a cesta ubíhala bolestně pomalu. Konečně se jeden z jezdců otočil a zvedl ruku. Bryne se Egwain chvatně omluvil a odcválal. Jeho podsaditý ryzák se spíš namáhavě šoural než cválal, ale jezdce dohonil, vyměnil s ním pár slov a poslal přední voj mezi stromy a pak počkal na Egwain a ostatní.

Když se k nim zase připojil, dojely je Romanda a Lelaine. Obě přísedící Egwain málem nevzaly na vědomí a už na Brynea upřely chladný, vyrovnaný pohled, který otřásl tolika muži, již museli čelit Aes Sedai. Jen občas se zadumaně podívaly po sobě. Zřejmě si neuvědomovaly, co dělají. Egwain doufala, že jsou aspoň z poloviny tak nervózní jako ona. To by ji uspokojilo.

Chladné a vyrovnané pohledy se přes Brynea přelévaly jako voda přes skálu. Oběma přísedícím se lehce uklonil, promluvil však k Egwain. „Už dorazili, matko.“ To se dalo čekat. „Přivedli si skoro tolik vojáků co my, jenže všichni jsou na severní straně jezera. Vyslal jsem zvědy, aby se ujistili, že se ho nikdo nepokusí obejít, ale abych pravdu řekl, ani to nečekám.“

„Doufejme, že máš pravdu,“ sjela ho Romanda ostře a Lelaine dodala ještě chladněji: „Tvůj úsudek není poslední dobou takový, jaký by měl být, urozený pane Bryne.“ Mrazivým, řezavým tónem.

„Jak říkáš, Aes Sedai.“ Znovu se nepatrně uklonil, aniž by odtrhl oči od Egwain. Jako Siuan, i on byl ve spojení s ní, alespoň co se sněmovny týkalo. I když ony nevěděly jak těsně. „Ještě jedna věc, matko,“ pokračoval. „Talmanes je u jezera taky. Na východní straně je asi stovka vojáků Bandy. Ne dost, aby dělali potíže, i kdyby chtěli, a já myslím, že je dělat nebudou.“

Egwain jen kývla. Ne dost, aby dělali potíže? Talmanes sám by mohl stačit! Ucítila žluč. Teď-se-to-nesmí-zvrtnout!

„Talmanes!“ vykřikla Lelaine a vyrovnanost ji přešla. Musela být stejně nervózní jako Egwain. „Jak to zjistil? Jestli jsi do svých plánů zahrnul i Dračí spřísahance, urozený pane Bryne, tak opravdu zjistíš, co znamená zajít příliš daleko!“

A Romanda přes ni ječela: „Tohle je nechutné! Říkáš, že to, že tu jsou, jsi zjistil teprve před chvílí? Jestli ano, tak je tvoje pověst nafouknutá jako puchýř!“ Aessedaiovský klid dneska zřejmě tvořil jen tenkou vrstvu.

Pokračovaly ve stejném duchu, ale Bryne jel dál a jen občas zamumlal: „Jak říkáš, Aes Sedai,“ když musel něco říci. Při slyšení u Egwain dnes ráno to bylo horší a reagoval stejně. Nakonec Siuan zafrkala, a hned zrudla, když se na ni přísedící překvapeně koukly. Egwain málem potřásla hlavou. Siuan byla rozhodně zamilovaná. A rozhodně potřebovala pár slov! Z nějakého důvodu se Bryne usmál, ale to mohlo být jen proto, že mu přísedící konečně přestaly věnovat pozornost.

Stromy ustoupily otevřenému prostranství, většímu než ostatní, a na frivolní myšlenky nezbyl čas.

Kromě širokého pásu vysokého hnědého rákosí a puškvorce, vyčnívajícího ze sněhu, zde nic na jezero neupomínalo. Mohla to být velká louka, rovná, zhruba oválného tvaru. Na zamrzlém jezeře stál velký modrý stan a kolem něj se hemžil menší dav, sloužící opodál potom drželi desítky koní. Vítr pohyboval houštinou praporců a plamenů a přinášel tlumený křik, což mohly být jedině rozkazy. Další sloužící vyrazili. Zřejmě tu nebyli dost dlouho, aby dokončili spěšné přípravy.

V lese za jezerem se v bezzubém slunci třpytil kov. Hodně kovu. Na východě, téměř u stanu, se stovka mužů z Bandy ani nenamáhala schovávat, prostě stáli vedle svých koní kousek od místa, kde začínal růst puškvorec. Když se objevil prapor Tar Valonu, ukazovali si na něj. Lidé kolem stanu se zastavili a dívali se.

Egwain bez zastávky vjela na zasněžený led. Představila si sama sebe jako poupě otevírající se slunci, byl to starý cvik novicek. Saidar sice neuchopila, ale klid, který s cvikem přicházel, potřebovala.

Siuan a Sheriam ji následovaly, potom jely přísedící se svými strážci a služebnictvo. Urozený pán Bryne a korouhevník byli jediní dva vojáci, kteří se k nim připojili. Křik za zády jí prozradil, že Uno poslal své ozbrojence na břeh. Další lehkooděnci se stavěli po obou stranách a jiní dávali pozor na zradu. Jedním z důvodů, proč bylo vybráno jezero, byl ten, že led byl dost silný, aby udržel značný počet koní, ale ne stovky, natož tisíce. To snižovalo šance na podtrhy. Stan byl samozřejmě mimo dostřel, ne však mimo dosah jediné síly, zvlášť když byl všem na očích. Až na to, že i největší bídák na světě věděl, že před sestrou je v bezpečí, pokud ji přímo neohrožuje. Egwain prudce vydechla a opět se začala uklidňovat.

Při správném přijetí amyrlin by měli přiběhnout sluhové s teplými nápoji a ručníky omotanými kolem rozpálených cihel a urození pánové a paní by sami přebírali otěže a na počest Abrama nabízeli polibek. Každého výše postaveného návštěvníka by uvítali sluhové, jenže ve stanu se nikdo nepohnul. Bryne sám sesedl a šel převzít Daišarovy otěže, a tentýž hubený mladík, jenž přišel s novým uhlím, běžel Egwain podržet třmen. Stále mu kapalo z nosu, ale v rudém sametovém kabátě, co mu byl trochu velký, a jasně modrém plášti zastínil každého ze šlechticů, kteří na ně hleděli ze stanu. Ti na sobě většinou měli pevné sukno, sem tam nějakou výšivku a velmi málo hedvábí či krajky. Když začalo sněžit a oni už byli na cestě, nejspíš také museli hledat, aby našli vhodné oblečení. I když prostou pravdou bylo, že ten mladík by zastínil i cikána.

Ve stanu byly na podlaze položeny koberce a v ohřívadlech hořel oheň, třebaže vítr odnášel teplo i kouř. Pro delegace tu naproti sobě stály dvě řady židlí. Žádná nebyla o nic víc či míň zdobená či zlacená. Hubený mladík a několik dalších pobíhali sem a tam, přičemž se na ně šlechtici mračili, a bez dovolení vynášeli židle určené pro Aes Sedai do sněhu, načež letěli pomoci s vykládáním soumarů. Stále nikdo nepromluvil.

Brzy zde stálo dost sedadel, aby to stačilo celé sněmovně i Egwain. Byly to jen prosté lavice, i když vyleštěné do vysokého lesku, ale každá stála na bedně pokryté látkou v barvě adžah příslušné přísedící. Vepředu stála jedna bedna pro sedadlo Egwain, pokrytá pruhovanou látkou v sedmi barvách. V noci se hodně pracovalo, počínaje hledáním vosku na leštění a slušné látky ve správných barvách.

Když Egwain a přísedící zaujaly svá místa, seděly o půl lokte výš než ostatní. Trochu z toho měla obavy, ale chladné přijetí to vyřešilo. Nejchudší sedlák by o Abramově svátku nabídl pohár a polibek i vandrákovi. Ony nebyly prosebnice a nebyly jim rovny. Ony byly Aes Sedai.

Strážci se postavili za své Aes Sedai a Siuan a Sheriam zaujaly místa vedle Egwain. Sestry si okatě odhrnovaly pláště a sundávaly rukavičky, aby zdůraznily, že se jich zima nedotýká, což bylo v ostrém protikladu se šlechtici, kteří se choulili i v pláštích. Venku se v sílícím větru rozvinul plamen Tar Valonu. Jen Halima, rozvalující se na kraji šedě potažené bedny vedle Delaniny židle, ten velkolepý obraz kazila, ale velké zelené oči upírala na Andořany a Muranďany tak vyzývavě, že to zas trochu napravila.

Když se Egwain posadila, pár lidí se po ní podívalo, ale jen pár. Nikdo nevypadal skutečně překvapeně. Asi už slyšeli o mladičké amyrlin, pomyslela si suše. No, některé královny byly ještě mladší, včetně královen Andoru a Murandy. Klidně kývla a Sheriam ukázala na řadu židlí. Ať už první dorazil kdokoliv, a postavil ten stan, nebylo pochyb, kdo tuto schůzku svolal. A kdo tu velí.

Její činy samozřejmě nepřijali dobře. Nastalo váhání, zatímco se šlechtici snažili vymyslet, jak se jim zase dostat na roveň, a nemálo se jich zašklebilo, když jim došlo, že to už prostě nejde. Osm z nich, čtyři muži a čtyři ženy, se posadilo za rozzlobeného shrnování plášťů a upravování sukní. Ti níže postavení stáli za židlemi a bylo jasné, že Andořané se s Muranďany zrovna nemilují. Muranďané se taky strkali a dohadovali o to, kdo bude kde stát, stejně zuřivě jako jejich „spojenci“ ze severu. Aes Sedai si také vysloužily nejeden temný pohled a několik z nich se zamračilo i na Brynea, který stál opodál s helmicí pod paží. Byl dobře znám na obou stranách hranice a vážili si ho i ti, kteří by ho nejradši viděli pod drnem. Aspoň tak to bylo, než se ukázalo, že velí vojsku Aes Sedai. On si kyselých obličejů nevšímal stejně, jako ignoroval kyselé poznámky přísedících.

Další muž se k jejich setkání nepřipojil. Byl bledý, o necelou dlaň vyšší než Egwain, v tmavém kabátě a kyrysu, čelo měl oholené a kolem levé paže měl ovázaný dlouhý rudý šátek. Plášť měl tmavohnědý a na prsou vyšitou velkou červenou ruku. Talmanes stál naproti Bryneovi, s nadutou nedbalostí se opíral o stanovou tyč a vše pozoroval, aniž by dal najevo, co si myslí. Egwain by moc ráda věděla, co tady dělá. Moc ráda by věděla, co řekl, než dorazila. V každém případě si s ním musela promluvit. Pokud se to podaří zařídit bez stovky nezvaných uší.

Hubený, ošlehaný muž v rudém plášti, sedící uprostřed řady, se předklonil a otevřel ústa, ale Sheriam ho předběhla jasným hlasem, který se nesl hezky daleko.

„Matko, představuji ti, za Andor, Arathelle Renshar, hlavu rodu Rensharů, Pelivara Coelana, hlavu rodu Coelanů, Aemlyn Carand, hlavu rodu Carandů, a jejího manžela Culhana Caranda.“ Oni jenom kysele kývli, když vyslovila jejich jméno, a nic víc. Pelivar byl ten hubeňour a ztrácel vlasy z čela. Sheriam bez přestávky pokračovala. Ještě dobře, že jí Bryne dokázal sdělit jména těch, které zvolili za mluvčí. „Představuji ti, za Murandy, Donela do Morny a’Lordeine, Cian do Menoh a’Macansa, Paitra do Fearna a’Conn, Segan do Avharin a’Roos.“ Muranďané zřejmě pociťovali vynechání titulů ještě trpčeji než Andořané. Donel, který na sobě měl víc krajek než většina žen, si zuřivě nakrucoval kníry a Paitr se zjevně snažil si ty svoje vyrvat. Segan špulila plné rty a v tmavých očích jí hořel oheň, kdežto Cian, podsaditá, šedivějící žena, hlasitě frkla. Sheriam si toho nevšímala. „Ocitli jste se před strážkyní pečetí. Stojíte před plamenem Tar Valonu. Smíte předložit své žádosti amyrlininu stolci.“

Tak. To se jim ani za mák nelíbilo. Egwain si už předtím myslela, že se tváří kysele, ale teď vypadali, jako by se přejedli nezralých tomelů. Snad si skutečně mysleli, že mohou předstírat, že není amyrlin. Ale poučí se. Samozřejmě nejdřív bude muset poučit sněmovnu.

„Mezi Andorem a Bílou věží existují pradávné vazby,“ začala hlasitě a rázně. „Sestry vždy očekávaly, že je v Andoru či Murandy přivítají s otevřenou náručí. Tak proč jste proti Aes Sedai přivedli vojsko? Pletete se tam, kam se trůny a státy neodvažují vstoupit. Trůny už padly, když se pletly do záležitostí Aes Sedai.“

To znělo dostatečně výhružně, ať už se Myrelle a ostatním podařilo připravit cestičku či nikoliv. S trochou štěstí už jsou na cestě do tábora a nikdo nic nezjistí. Pokud některý ze šlechticů nevysloví nesprávné jméno. Pak by přišla o svou výhodu proti sněmovně, ale vedle všeho ostatního to bylo jako stéblo slámy vedle stohu.

Pelivar si vyměnil krátký pohled se ženou vedle sebe a ona vstala. Vrásky na tváři nezastíraly skutečnost, že Arathelle bývala zamlada veliká krasavice. Teď měla vlasy skoro bílé a pohled tvrdý jako strážce. Rukama v červených rukavičkách si mačkala plášť u boků, ale rozhodně ne ustaraně. Rty měla stisknuté do tenké čárky, když si prohlížela řadu přísedících, a teprve pak promluvila. Ne na Egwain, ale na sestry za ní. Egwain zaskřípala zuby a nasadila pozorný výraz.

„Jsme tu právě proto, že se nechceme nechat zatáhnout do záležitostí Bílé věže.“ Mluvila s autoritou, což u hlavy rodu, a navíc mocného rodu, nebylo nic překvapivého. Ani náznak pokory, která se dala čekat, když i mocný rod čelil tolika sestrám, nemluvě o amyrlin. „Jestli je vše, co jsme slyšeli, pravda, tak kdybychom vás nechali projít do Andoru bez odporu, mohlo by to v očích Bílé věže vypadat, že vám pomáháme, dokonce jsme s vámi uzavřeli spojenectví. Kdybychom se vám nepostavili, mohli bychom zjistit, jak se hrozen cítí v lisu.“ Několik Muranďanů se na ni zamračilo. Nikdo v Murandy se doopravdy nepokusil zabránit sestrám v cestě. Nejspíš to nikoho nenapadlo, pokud zrovna neprocházely jeho územím.

Arathelle pokračovala, jako kdyby si toho nevšimla, ale nebylo to příliš pravděpodobné. „Přinejhorším... Slyšeli jsme... zprávy... o Aes Sedai a věžových gardistech, kteří se snaží proklouznout do Andoru potají. Tedy spíš klepy, ale přicházejí z mnoha míst. Nikdo z nás nechce, aby v Andoru došlo k bitvě mezi Aes Sedai.“

„Světlo chraň a ochraňuj nás!“ vybuchl Donel rudý jako rak. Paitr povzbudivě kývl a poposedl si a Cian se chystala přidat. „Tady to taky nikdo nechce!“ plivl Donel. „Ne mezi Aes Sedai! Slyšeli jsme, co se stalo na východě! A ty sestry -!“

Egwain začala dýchat lehčeji, když ho Arathelle zarazila. „Prosím, urozený pane Doneli. Dostane se ti slova.“ Obrátila se zpátky k Egwain - vlastně spíš opět k sestrám - aniž počkala na odpověď, přičemž on jen prskal a ostatní tři Muranďané se chmuřili. Ona sama vypadala nevzrušeně, prostě žena předkládající fakta. Předkládající fakta, o nichž chce, aby je ostatní viděli ve stejném světle jako ona.

„Jak už jsem říkala. Tohle je to nejhorší, čeho se bojíme, pokud jsou ty příběhy pravdivé. A i kdyby nebyly, Aes Sedai se možná tajně shromažďují v Andoru i s věžovými gardisty. Aes Sedai s vojskem jsou připravené vstoupit do Andoru. Příliš často se Bílá věž zdánlivě zaměřila na jeden cíl, jen abychom my ostatní později zjistili, že celou dobu mířila jinam. Neumím si představit, že by dokonce i Bílá věž zašla tak daleko, ale pokud tu někdy byl cíl, kvůli kterému byste si na sobě klidně udělaly uzel, tak to je Černá věž.“ Arathelle se zachvěla a nebylo to zimou. „Bitva mezi Aes Sedai by mohla zničit kraj na míle daleko. Tahle bitva by mohla zničit půlku Andoru.“

Pelivar vyskočil. „Jasné je, že musíte jinudy.“ Hlas měl překvapivě vysoký, ale o nic méně pevný než Arathelle. „Jestli už musím zemřít při obraně svých zemí a svých lidí, tak raději tady než tam, kde by zahynuli i mé země a mí lidé.“

Arathelle se ho snažila uklidnit, ale on se jen zase posadil. Nevypadal umírněně. Aemlyn, baculka zavinutá do tmavé vlny, souhlasně pokyvovala a její manžel taky.

Donel na Pelivara zíral, jako by ho něco takového taky nikdy nenapadlo, a nebyl sám. Několik stojících Muranďanů se začalo dost hlasitě hádat, dokud je ostatní neumlčeli. Objevila se i nějaká ta zaťatá pěst. Co to vůbec tyhle lidi popadlo, že se spojili s Andořany?

Egwain se nadechla. Poupě otevírající se slunci. Museli ji uznat jako amyrlin - Arathelle ji v podstatě ignorovala, jen ji ještě neodstrčila stranou! - a přesto jí dali všechno ostatní, co potřebovala. Klid. Teď přišla chvíle, kdy Lelaine a Romanda čekaly, že je jmenuje, aby vedly vyjednávání. Doufala, že mají žaludky stažené z toho, jak čekají, kterou jmenuje. Žádné vyjednávání nebude. Žádné být nemohlo.

„Elaida,“ začala klidně a prohlížela si Arathelle a sedící šlechtice, „je uchvatitelka, která porušila to, co leží v samém srdci Bílé věže. Já jsem amyrlin.“ Překvapilo ji, jak vznešeně se jí to podařilo vyslovit, jak chladně. Ale už ne tolik jako kdysi. Světlo jí pomáhej, ona je amyrlin. „Jdeme do Tar Valonu, abychom Elaidu sesadily a soudily, jenže to je věc Bílé věže a nikdo z vás nemůže očekávat pravdu. Tato takzvaná Černá věž je také naše věc. Muži, kteří můžou usměrňovat, byli vždycky věcí Bílé věže. Vyřídíme to s nimi podle svého, až bude vhodný čas, ale ujišťuji vás, že teď to není. Důležitější věci je třeba vyřídit dříve.“

Mezi přísedícími za sebou zaslechla pohyb. Poposedávání a šustění sukní. Aspoň některé musely být silně podrážděné. No, několik jich navrhovalo, že Černou věž je možné vyřídit jen tak mimochodem. Žádná nevěřila, že by tam mohlo být víc než tucet mužů, bez ohledu na to, co slyšely. Nakonec prostě nebylo možné, že by tady byly stovky mužů, již chtějí usměrňovat. Ale také jim možná došlo, že Egwain nehodlá jmenovat Romandu ani Lelaine.

Arathelle se mračila, snad něco zachytila ze vzduchu. Pelivar se chtěl zvednout a Donel se hádavě narovnal. Nemohla dělat nic jiného než pokračovat. Teď ani nikdy jindy.

„Chápu vaše starosti,“ pokračovala dál stejně formálním tónem, „a beru je na vědomí.“ Jaké bylo to divné volání do zbraně, které používala Banda? Ano. Byl čas hodit kostky. „Jako amyrlin vám dávám toto ujištění. Zůstaneme tady jeden měsíc a budeme odpočívat, poté opustíme Murandy, ale hranice Andoru nepřekročíme. Murandy si s námi pak už nemusí dělat starosti a Andor taky ne. Jsem si jistá,“ dodala, „že murandští pánové a paní tady nám rádi splní naše požadavky výměnou za dobré stříbro. Zaplatíme slušnou cenu.“ Nemělo smysl obměkčovat Andořany, kdyby to znamenalo, že Muranďané budou útočit na koně a zásobovací trény.

Muranďané se znepokojeně rozhlíželi kolem sebe a vypadali skutečně rozervaně. Na zásobování tak velkého vojska mohli vydělat rozhodně hodně, jenže na druhou stranu, kdo by mohl s tak velkým vojskem úspěšně smlouvat? Vypadalo to, že Donel začne zvracet, zatímco Cian v duchu usilovně počítala. Přihlížející začali mumlat. A nejen to. Mluvili dost hlasitě, aby je Egwain slyšela.

Chtěla se ohlédnout přes rameno. Mlčení přísedících bylo přímo ohlušující. Siuan zírala přímo před sebe a mačkala si suknice, jako by se musela nutit dívat dopředu. Ona aspoň věděla, co přichází. Sheriam, která tuto výhodu neměla, se velitelsky dívala na Andořany a Muranďany, jako by každé slovo očekávala.

Egwain potřebovala, aby zapomněli na děvče, jež vidí před sebou, a slyšeli ženu s otěžemi moci pevně v rukou. A jestli je teď ještě neměla pevně v rukou, tak je určitě mít bude! Promluvila rázněji. „Pozorně mne poslouchejte. Učinila jsem rozhodnutí. Je na vás, zda je přijmete. Nebo budete čelit tomu, co vzejde z vaší porážky.“ Když se odmlčela, vítr krátce zavyl, roztřásl stan a zatahal za šaty. Egwain si klidně urovnala vlasy. Několik přihlížejících urozenců se zachvělo a přitáhlo si pláště k tělu, a ona doufala, že se nechvějí jen kvůli počasí.

Arathelle si vyměnila pohled s Pelivarem a Aemlyn a všichni tři se zadívali na přísedící, než pomalu kývli. Věřili, že jen pronáší slova, která jí do úst vložily přísedící! Přesto si Egwain málem vydechla úlevou.

„Stane se, jak říkáš,“ pronesla šlechtična s tvrdým pohledem. Znovu k přísedícím. „O slovu Aes Sedai samozřejmě nepochybujeme, ale určitě pochopíte, když také zůstaneme. Občas to, co slyšíte, není to, co si myslíte, že jste slyšeli. Jsem si jistá, že to není tento případ, ale zůstaneme, dokud zůstanete vy.“ Donelovi bylo zřejmě opravdu zle. Jeho pozemky nejspíš ležely nedaleko. Andorská vojska v Murandy málokdy za něco platila.

Egwain vstala a za sebou slyšela šustění, jak se přísedící rovněž zvedaly. „Tedy dohodnuto. Musíme všichni brzy odjet, máme-li se do setmění vrátit do svých postelí, avšak chvilku bychom se ještě zdržet měli. Poznáme-li se navzájem trochu lépe, mohli bychom se tím později vyvarovat nedorozumění.“ A taky by se při rozhovorech mohla dostat k Talmanesovi. „Ach. Ještě jednu věc bychom si měli všichni uvědomit. Kniha novicek je od nynějška otevřená každé ženě, bez ohledu na její věk, pokud složí zkoušku.“ Arathelle zamrkala. Siuan nikoli, nicméně tiše zavrčela. Tohle spolu neprobíraly, ale lepší chvíli by si nikdy najít nemohla. „Pojďme. Všichni byste si určitě rádi pohovořili s přísedícími. Zapomeňme na formality.“

Aniž by počkala, až jí Sheriam podá ruku, sestoupila na zem. Bylo jí do smíchu. Včera v noci se bála, že svého cíle nikdy nedosáhne, ale už se k němu dostala skoro na půl cesty a nebylo to zdaleka tak obtížné, jak se obávala. Samozřejmě tu ještě byla ta druhá půlka.