Cesta nožů

26 Kousek navíc

Seaine kráčela chodbami Věže s rostoucím pocitem, že se ztratila. Bílá věž byla, pravda, dost velká, ale tohle trvalo už celé hodiny. Nejradši by se vrátila do svých pokojů. I přes zavřená okna táhlo a svíce v kandelábrech poblikávaly. Studený průvan se jí dostával pod sukně. V jejích pokojích bylo teplo, pohodlí a bezpečí.

Komorné předváděly pukrlata a komorníci se klaněli, ale ona si jich nevšímala. Většina sester bydlela v části Věže vyhrazené jejich adžah, a těch pár, co bydlelo jinde, se pohybovalo s opatrnou pýchou, často ve dvojicích, vždy ze stejného adžah, se šátky rozloženými, jako by to byly prapory. Seaine se usmála a mile kývla na Talene, ale sošná zlatovlasá přísedící, kráska jako vytesaná z ledu, jí oplatila tvrdým pohledem a odkráčela, jen potřásala šátkem se zelenými třásněmi.

Teď už bylo příliš pozdě žádat Talene, aby se pátrání zúčastnila taky, i kdyby Pevara souhlasila. Pevara radila opatrnost a znovu opatrnost, a pravdou bylo, že Seaine ji za daných okolností ochotně poslouchala. Akorát že Talene byla kamarádka. Bývalá kamarádka.

Talene ještě nebyla nejhorší. Několik obyčejných sester nad ní ohrnulo nos. Na přísedící! Samozřejmě žádná bílá, ale to by nemělo znamenat žádný rozdíl. Ať už se ve Věži dělo cokoliv, bylo třeba dodržovat zásady správného chování. Juilaine Madome, vysoká přitažlivá černovláska, která byla přísedící za hnědé jen necelý rok, do ní cestou kolem strčila a ani se neomluvila. Saerin Asnobar, další hnědá přísedící, se na ni zuřivě zamračila a sáhla si na zahnutý nůž, který nosila za pasem, než zmizela v boční chodbě. Saerin byla Altařanka s bílými prameny na tmavých spáncích, které zdůrazňovaly tenkou, věkem vybledlou jizvu na olivové tváři. V mračení se jí vyrovnali jedině strážci.

Asi se to dalo čekat. V nedávné době došlo k několika nešťastným nehodám a žádná sestra nezapomene, jak ji bez cavyků vyhodily z chodeb kolem obydlí jiného adžah, natož co s tím občas přicházelo. Povídalo se, že červené jedné přísedící - přísedící! - pocuchaly víc než jen důstojnost, i když se nevědělo které. Velká škoda, že sněmovna nemohla ty Elaidiny šílené dekrety zarazit, ale nejdřív jedno a pak další adžah po nových výsadách skočily a jen pár přísedících bylo ochotno se jich vzdát, když nyní platily. Výsledkem bylo, že Věž byla rozdělená málem na ozbrojené tábory. Kdysi si Seaine myslela, že Věž je jako třesoucí se horký rosol plný podezírání a odsekávání, ale teď to byl horký rosol kyselých urážek.

Když Saerin zmizela, Seaine rozčileně mlaskla a upravila si šátek. Nebylo logické trhat sebou, poněvadž se nějaká Altařanka zamračila - dokonce ani Saerin by nezašla dál, určitě ne - a ještě méně logické bylo dělat si starosti s něčím, co nemohla změnit, zvlášť když měla práci.

A pak, po všem tom hledání dnes ráno, udělala krok a zahlédla svou kořist. Zerah Dacan, štíhlá mladá černovláska s pyšným chováním, ovládající se a navenek nedotčená rozohněnými proudy valícími se Věží, mířila k ní. Vlastně ne, nebyla právě mladá, avšak Seaine si byla jistá, že šátek s bílými třásněmi nenosí déle než padesát let. Byla nezkušená. Poměrně nezkušená. To by mohlo pomoci.

Zerah se přísedící svého adžah nepokoušela vyhnout a uctivě sklonila hlavu, když se k ní Seaine připojila. Na rukávech sněhobílých šatů měla složitou zlatou výšivku a také v širokém pruhu na sukni. Na bílou adžah to bylo dost neobvyklé. „Přísedící,“ zamumlala. Netvářila se ustaraně?

„K něčemu tě potřebuji,“ sdělila jí Seaine navenek dost chladně. Nejspíš v Zeražiných očích viděla zrcadlit se své pocity. „Pojď se mnou.“ Nebylo čeho se bát, ne v srdci Bílé věže, ale nezatínat pěsti jí dalo spoustu práce.

Jak čekala - a doufala - Zerah s ní šla bez námitek. Půvabně se nesla vedle Seaine, když pomalu sestupovaly po širokém mramorovém schodišti a rampách, a jen se nepatrně zamračila, když Seaine otevřela jedny dveře v přízemí, za nimiž do tmy vedlo úzké točité schodiště.

„Až po tobě, sestro,“ řekla Seaine a usměrnila světelnou kouli. Podle protokolu měla jít první ona, ale nedokázala se k tomu přimět.

Zerah neváhala. Logicky se neměla od přísedící, bílé přísedící, čeho bát. Logicky jí Seaine řekne, co od ní chce, až přijde vhodná chvíle, a bude to něco, co zvládne. Nelogické bylo, že se Seaine stahoval žaludek. Světlo, držela saidar a druhá žena ne. Navíc byla o hodně slabší. Nebylo čeho se bát. Takže neměla důvod být tak nervózní.

Sestupovaly stále níž, kolem dveří do sklepa a podsklepa, až dorazily na úplně nejnižší podlaží ještě pod místem, kde se zkoušely přijaté. Tmavou chodbu osvětlovalo jen Seainino světýlko. Držely si sukně nahoře, ale při každém kroku jim od střevíčků stoupaly obláčky prachu. Hladké kamenné zdi přerušovaly prosté dřevěné dveře. Mnohé závěsy a zámky byly úplně rezavé.

„Přísedící,“ ozvala se Zerah a konečně zaváhala, „co tady může být? Takhle hluboko nejspíš nikdo nebyl už celá léta.“

Seaine si byla jistá, že když sem před pár dny přišla, byla první osoba, jež sem vstoupila za posledních sto let. To byl jeden z důvodů, proč si to tu s Pevarou vybraly. „Jen támhle,“ řekla a otevřela jedny dveře. Moc nevrzaly, ale olej nedokázal uvolnit všechnu rez a jediná síla byla k ničemu. Se zemí to uměla líp než Pevara, ale stejně to nebylo nic moc.

Zerah vstoupila a překvapeně zamrkala. V jinak prázdné místnosti seděla Pevara za starým stolem. Kolem něj stály tři lavice. Dostat sem těch pár kousků, aby je nikdo neviděl, bylo dost těžké - zvlášť když se sluhům nedalo věřit. Zbavit se prachu bylo mnohem jednodušší, i když ne příjemné, a po každé návštěvě bylo nutné zase rozvrstvit prach na chodbě, což bylo otravné.

„Už jsem to chtěla vzdát, sedět tady takhle potmě,“ zavrčela Pevara. Když zvedla lucernu a usměrnila do ní světlo, obklopila ji záře saidaru. Rudá přísedící byla obtloustlá a obvykle docela hezká, ale teď se tvářila jako medvěd s bolavým zubem. „Chceme ti položit pár otázek, Zerah.“ A jak Seaine zavírala dveře, Pevara Zerah odstínila.

Zerah se tvářila úplně klidně, ale hlasitě polkla. „O čem, přísedící?“ Taky se jí nepatrně chvěl hlas. Ale mohlo to být prostě tou náladou ve Věži.

„O černém adžah,“ odpověděla Pevara stroze. „Chceme vědět, jestli nejsi temná družka.“

Zeražin klid rozbilo rozhořčení a úžas. Většina by to brala za dostatečné potvrzení, že není, ani kdyby nevyštěkla: „Tohle si od vás nemusím nechat líbit! Vy červené děláte falešné Draky celá léta! Jestli chcete vědět, tak po černých sestrách se stačí poohlédnout v obydlí červených!“

Pevaře potemněla tvář vzteky. Byla svému adžah věrná, ale navíc ji temní druzi připravili o celou rodinu. Seaine zasáhla dřív, než mohla Pevara přejít k hrubé síle. Neměly důkaz. Zatím.

„Posaď se, Zerah," řekla co nejklidněji. „Sedni si, sestro.“

Zerah se otočila ke dveřím, jako by chtěla neuposlechnout příkaz od přísedící - a navíc přísedící za své vlastní adžah! - ale nakonec se posadila na krajíček lavice.

Než se posadila i Seaine, Pevara na stůl položila slonovinově bílou hůl přísah. Seaine si povzdechla. Byly přísedící a měly plné právo používat kterýkoliv ter’angrial, ale ona ucukla - prostě jí vadilo, že se při tom nepoužívají příslušné postupy - a celou dobu si byla jistá, že se obrátí a uvidí tu stát dávno mrtvou Sereille Bagand, připravenou odtáhnout ji za ucho ke správkyni novicek. Bylo to iracionální, ale ona si nemohla pomoci.

„Chceme se ujistit, že řekneš pravdu,“ prohlásila Pevara a taky jako rozzlobený medvěd mluvila, „takže teď na tohle složíš přísahu a pak se tě zeptám znovu.“

„To nepodstoupím,“ vyjela Zerah a vrhla po Seaine obviňující pohled, „ale znovu složím všechny tři přísahy, jestli vás to uspokojí. A potom budu chtít omluvu od vás obou.“ Nemluvila jako odstíněná žena u výslechu. Téměř opovržlivě sáhla pro půl lokte dlouhou hůl. Ve světle lampy se matně leskla.

„Odpřisáhneš, že nás obě bezpodmínečně poslechneš,“ řekla jí Pevara a Zerah ucukla, jako by hůl byla stočená zmije. Pevara pokračovala a ještě k ní hůl přistrčila blíž. „Tak ti můžeme nařídit, abys pravdivě odpovídala, a ty to uděláš, a když zalžeš, budeme vědět, že nám hezky pomůžeš najít černé sestry. Hůl se dá použít i ke zrušení přísahy, pokud odpovíš správně.“

„Ke zrušení -?“ vyjekla Zerah. „Ještě nikdy jsem neslyšela, že by bylo možné někoho zprostit přísahy složené na hůl přísah.“

„Proto podstupujeme tohle všechno,“ vysvětlovala Seaine. „Logicky musí být černá sestra schopná lhát, což znamená, že musí být osvobozena přinejmenším od té, ale spíš ode všech přísah. S Pevarou jsme to vyzkoušely a objevily postup, který se podobá skládání přísahy.“ Nezmínila se, jak bolestné to bylo, když obě nakonec brečely. Taky se nezmínila, že Zerah její přísahy nezbaví, ať odpoví jakkoliv, dokud černé adžah nenajdou. Například se jí nesmělo dovolit, aby si utíkala stěžovat na tento výslech, což by nejspíš udělala, a oprávněně, kdyby nebyla černá. Kdyby.

Světlo, Seaine si přála, aby našly sestru z jiného adžah, na niž by to sedělo. Zelená nebo žlutá by byla mnohem lepší. Většinou se vytahovaly, a poslední dobou...! Ne. Nestane se obětí té nemoci šířící se Věží. Ale nemohla si pomoci, hlavou jí táhla jména, tucet zelených, dvakrát tolik žlutých a jedna každá s pěkně pošpiněnou minulostí. Frkat na přísedící?

„Vy jste se osvobodily od jedné z přísah?“ Zerah mluvila poněkud polekaně, znechuceně a neklidně zároveň. Dokonale rozumné reakce.

„A znovu jsme je složily,“ vyjela netrpělivě Pevara. Popadla hůl a usměrnila do jednoho konce trochu ducha. Stále také udržovala Zeražin štít. „Pod Světlem přísahám, že nevyslovím nepravdivé slovo. Pod Světlem přísahám, že nevyrobím zbraň, aby s ní jeden člověk mohl zabít jiného. Pod Světlem přísahám, že nepoužiji jedinou sílu jako zbraň, pouze proti zplozencům Stínu nebo jako poslední ochranu svého života, života mého strážce nebo jiné sestry.“ Nad tou částí o strážcích se ani nezašklebila, jako to dělávaly nové červené sestry. „Nejsem temná družka. Doufám, že ti to stačí.“ Vycenila na Zerah zuby, ale nedalo se poznat, zda se usmívá nebo šklebí.

Pak přísahy složila Seaine. Při každé to trochu zatlačilo od hlavy po paty. Pravda, ten tlak bylo těžké zachytit, jak se stále cítila stlačená poté, co znovu složila přísahu proti lhaní. Tvrdit, že Pevara má vousy nebo že ulice Tar Valonu jsou dlážděné sýrem, bylo nějakou dobu vzrušující - dokonce i Pevara se hihňala - ale za ty potíže teď to nestálo. Svědčit jí nepřipadalo důležité. Ale logicky to muselo přijít. Když říkala, že není černá, zkroutil se jí jazyk - bylo ohavné muset tohle vůbec vyslovit - ale hůl přísah Zerah předala s rozhodným kývnutím.

Ta si poposedla, uchopila hůl a polkla. Ve slabém světle vypadala nemocná. Podívala se z jedné na druhou, sevřela hůl a kývla.

„Přesně to, co jsem řekla,“ zavrčela Pevara a znovu usměrnila ducha „jinak budeš přísahat, dokud to neřekneš správně.“

„Přísahám, že vás dvě ve všem poslechnu,“ řekla Zerah stísněně, a pak se otřásla, jak přísaha začala působit. Zprvu to bylo vždy těsnější. „Zeptejte se mě na černé adžah,“ štěkla a ruce na holi se jí třásly. „Zeptejte se mě na černé adžah!“ Z jejího napětí poznala Seaine odpověď dřív, než Pevara pustila proud ducha a otázku položila. „Ne!“ Zerah doslova křičela. „Ne, nejsem černá adžah! A nyní ze mě tu přísahu sundejte! Osvoboďte mě!“

Seaine se opřela lokty o stůl. Rozhodně nechtěla, aby Zerah řekla ano, ale byla si jistá, že druhou ženu přistihly při lži. Po týdnech hledání našly jednu. Kolik dalších týdnů je čekalo? A celou dobu se bude muset ohlížet přes rameno?

Pevara na ni ukázala prstem. „Vykládala jsi, že jsi přijela ze severu.“

Zerah znovu vykulila oči. „To ano,“ odpověděla pomalu. „Jela jsem po břehu Erinin do Jualdhe. A teď mě osvoboďte od té přísahy!“ Olízla si rty.

Seaine se na ni zamračila. „V čabrace tvého koně se našla semena zlatotrnu a rudých kudlibabek, Zerah. Zlatotrn a rudá kudlibabka nerostou na sto mil jižně od Tar Valonu.“

Zerah vyskočila a Pevara zaječela: „Sednout!“

Zerah sebou praštila na lavici, ale ani sebou netrhla, jen se třepala. Pusu měla zavřenou, jinak by jí cvakaly zuby. Světlo, otázky severu a jihu ji děsily víc než obvinění z toho, že je temná družka.

„Odkud jsi vlastně vyjela,“ začala Seaine pomalu, „a proč -?“ Chtěla se zeptat, proč jela oklikou - což očividně udělala, jen aby skryla směr, z něhož dorazila, ale Zerah odpověď vyletěla z úst.

„Ze Salidaru,“ zakvílela. Víc toho nebylo. Stále držela hůl a svíjela se na lavici. Po tvářích se jí koulely velké slzy, oči měla vykulené a upírala je na Pevaru. Slova se z ní hrnula a zuby jí cvakaly. „P-p-přijela jsem, abych z-zajistila, že se tu sestry dozvědí o č-č-červených a Logainovi, takže s-svrhnou Elaidu a V-Věž bude zase celá.“ Zaječela a odmlčela se, jen zírala na červenou sestru.

„Aha,“ řekla Pevara. Pak znovu, zachmuřeněji: „Aha!“ Tvářila se klidně, ale oči se jí rozhodně neleskly poťouchle, jako když byla mladší či přijatá novicka. „Takže to ty jsi zdrojem těch... klevet. Postavíš se před sněmovnu a odhalíš tu lež! Přiznej, že je to lež, děvče!“

Zerah začaly vylézat oči z důlků. Hůl jí vypadla z rukou a ona se chytila za hrdlo. Začala se dusit. Pevara na ni zděšeně zírala, ale Seaine to došlo.

„Milost Světla,“ vydechla. „Nemusíš lhát, Zerah.“ Zerah kopala nohama, jako by se snažila vstát. „Řekni jí to, Pevaro. Ona věří, že je to pravda! Nařídila jsi jí mluvit pravdu a lhát! Nekoukej na mě tak! Ona tomu věří!“ Zerah se na rtech objevil namodralý odstín, víčka se jí chvěla. Seaine zaječela: „Pevaro, tys jí dala ten rozkaz, tak ji musíš propustit ty, jinak se nám tu udusí.“

„Je to vzbouřenkyně.“ Znělo to opovržlivě, ale pak si Pevara povzdechla. „Ještě nebyla odsouzená. Nemusíš... lhát... děvče.“ Zerah přepadla na stůl a mezi mukáním lapala po dechu.

Seaine užasle kroutila hlavou. Nezvážily možnost protichůdných přísah. Co když černé adžah nejenom že odstranily přísahu proti lhaní, ale nahradily ji nějakou vlastní? Co když nahradily všechny tři přísahy svými? Budou muset postupovat opatrně, jestli nějakou černou sestru najdou, jinak by jim mohla umřít dřív, než by zjistily, v čem to spočívá. Nejdřív asi odvržení všech přísah - jinak to udělat nemohly, když nevěděly, jaké přísahy černé sestry skládají - a pak bude následovat složení tří? Světlo, ta bolest, když byla osvobozena ode všeho naráz, byla trochu moc. Anebo možná ne. Temné družky si to rozhodně zasloužily, a víc. Pokud nějakou najdou.

Pevara se zamračila na funící ženu beze stopy lítosti. „Až bude stát u soudu pro vzpouru, hodlám se toho zúčastnit.“

„Až bude souzena, Pevaro,“ ozvala se zamyšleně Seaine. „Byla by to škoda, přijít o jedinou pomocnici, o níž víme, že není temná družka. A jelikož je vzbouřenkyně, nebudeme si muset dělat těžkou hlavu s tím, že ji využíváme.“ O tom hodně debatovaly, ale nedošly k žádnému závěru, nicméně to byl druhý důvod, proč nechat druhou přísahu působit. Sestru, která odpřisáhla, že bude poslouchat, bylo možné k poslušnosti donutit - Seaine se ošila, až příliš se to podobalo zakázanému, ohavnému nátlaku - bylo možné ji přimět pomáhat při lovu, dokud jim nevadilo, že ji nutí přijmout nebezpečí, ať už chtěla, nebo nikoliv. „Neumím si představit, že by poslaly jen jednu,“ pokračovala. „Zerah, kolik vás přijelo šířit ten příběh?“

„Deset,“ zamumlala žena do stolu a potom se prudce narovnala a vzdorovitě se mračila. „Nezradím své sestry! Ne -!“ Náhle se odmlčela a trpce zkřivila rty, jak si uvědomila, že to právě udělala.

„Jména!“ štěkla Pevara. „Dej mi jejich jména, nebo z tebe rovnou stáhnu kůži!“

Zerah ta jména neochotně vysypala. Na rozkaz, ne proto, že by se bála té hrozby. Ale když se Seaine podívala na zachmuřenou Pevaru, byla si jistá, že nepotřebuje moc provokovat, aby Zerah ztřískala jako novicku chycenou při kradení. Zvláštní, sama necítila stejné nepřátelství. Odpor ano, jenomže ne tak silný. Ta žena byla vzbouřenkyně, která pomáhala rozbít Bílou věž, když sestra musela přijmout cokoliv, aby ji udržela celou, a přesto... Tuze zvláštní.

„Souhlasíš, Pevaro?“ zeptala se, když byl seznam celý. Ta umíněná osoba jenom kývla. „Dobrá. Zerah, odpoledne mi přivedeš do pokoje Bernaile.“ Byly dvě z každého adžah kromě modrého a červeného, ale lepší bude začit s druhou bílou. „Řekneš jí jenom, že s ní chci mluvit soukromě. Žádným slovem, činem či vynecháním ji nebudeš varovat. Pak budeš tiše stát a necháš mě s Pevarou udělat nezbytné. Jsi zverbována k významnějšímu případu, než je ta tvoje pomýlená vzpoura, Zerah.“ Ovšemže byla pomýlená. Jakkoliv šíleně se Elaida chovala. „Pomůžeš nám dopadnout černé adžah.“

Zerah neochotně kývala, tvářila se stísněně, ale při zmínce o dopadení černých adžah zalapala po dechu. Světlo, musela být z toho zážitku úplně mimo, že to nechápala!

„A přestaneš šířit tyhle... příběhy,“ přisadila si Pevara přísně. „Od této chvíle se nezmíníš naráz o červeném adžah a falešném Drakovi. Je to jasné?“

Zerah se tvářila mrzutě a umíněně. Řekla: „Jasné, přísedící.“ Vypadala, že se zase rozbrečí.

„Zmiz mi z očí,“ řekla jí Pevara a propustila štít i saidar. „A seber se! Umej si obličej a učeš se!“ To poslední za ní plivla, když už byla Zerah u dveří. Když se za ní dveře zavřely, Pevara zafrkala. „Byla by schopná za tou Bernaile jít jako cuchta a tak ji varovat.“

„Rozumný postřeh,“ připustila Seaine. „Ale koho budeme varovat tím, když se na ty ženy budeme pořád mračit? Přinejmenším to upoutá pozornost.“

„Jak to zatím vypadá, Seaine, tak neupoutáme pozornost, ani když je budem kopat po Věži.“ Zřejmě ji ten nápad zaujal. „Jsou to vzbouřenkyně, a já je hodlám držet tak pevně, že zaječí, když je jenom něco napadne!“

Pořád to probíraly dokola. Seaine trvala na tom, že když budou s rozkazy opatrné a nenechají žádnou únikovou cestu, bude to stačit. Pevara poukázala na to, že nechají deset vzbouřenkyň - deset! - chodit si po Věži bez trestu. Seaine řekla, že nakonec trestu neujdou, a Pevara zavrčela, že nakonec není dost brzo. Seaine vždycky obdivovala její sílu vůle, ale občas to byla jen čirá umanutost.

Tiché vrzání závěsů bylo jediným varováním, aby Seaine smetla hůl a dala si ji do klína. S Pevarou popadly pravý zdroj téměř zároveň.

Do místnosti klidně vstoupila Saerin s lucernou v ruce a ustoupila stranou, aby mohla vejít Talene a za ní maličká Yukiri s druhým světlem, pak chlapecky štíhlá Doesine, na Cairhieňanku vysoká, která zavřela dveře a opřela se o ně zády, jako by jim chtěla zabránit v odchodu. Čtyři přísedící, zastupující zbývající adžah ve Věži. Toho, že Seaine a Pevara drží saidar, si nevšímaly. Najednou Seaine místnost připadala přeplněná. Byla to jen představivost, iracionální, ale...

„Zvláštní, vidět vás dvě pohromadě,“ podotkla Saerin. Tvářila se vyrovnaně, ale hladila jílec nože u pasu. Seděla ve sněmovně čtyřicet let, déle než kterákoliv jiná, a všechny ostatní se naučily dávat si pozor na její výbuchy vzteku.

„Totéž bychom mohly říct o vás,“ opáčila Pevara suše. Ji Saerinin vztek nikdy nevzrušoval. „Nebo jste sem přišly pomoct Doesine vyrovnat si účty?“ Žlutá se začervenala, takže vypadala víc jako hezký kluk, přestože se nosila elegantně, a Seaine to prozradilo, která přísedící zavítala příliš blízko obydlí červených s tak nešťastnými následky. „Nemyslela jsem si ale, že by vás to svedlo dohromady. Zelené jdou po krku žlutým, hnědé šedým. Nebo jsi je sem jen přivedla pro tichý souboj, Saerin?"

Seaine zoufale pátrala po nějakém důvodu, co tyto čtyři dělaly tak hluboko v podložní skále Tar Valonu. Co je spojovalo? Jejich adžah - všechna adžah - si opravdu šla po krku. Všem čtyřem Elaida udělila pokání. Žádná přísedící si nemohla užívat roboty, zvlášť když všichni věděli, proč drhne podlahy a hrnce, ale to těžko vytvářelo pouto. Co jiného? Žádná nebyla urozená. Saerin a Yukiri se narodily v hospodě, Talene na statku a Doesinin otec byl nožíř. Saerin nejdřív cvičily Dcery mlčení a jako jediná z té bandy získala šátek. Byly úplně k ničemu. Náhle jí cosi došlo, až jí z toho vyschlo v krku. Saerin se málokdy ovládala. Doesine se jako mladší novicka pokusila třikrát uprchnout, i když jenom jednou se dostala až k mostům. Talene, která si nejspíš vysloužila víc trestů než kterákoliv novicka v historii Věže. Yukiri, vždycky poslední šedá, jež se připojila ke konsenzu svých sester, když chtěla jít jinou cestou, a ve sněmovně vždy taky souhlasila poslední. Všechny čtyři byly svým způsobem považované za buřičky a Elaida všechny ponížila. Mohly si myslet, že udělaly chybu, když se postavily za sesazení Siuan a pozvednutí Elaidy? Mohly zjistit to o Zerah a ostatních? A pokud ano, co hodlají dělat?

V duchu se připravila setkat saidar, i když příliš nedoufala, že unikne. Pevara se v síle vyrovnala Saerin a Yukiri, jenže ona byla nejslabší až na Doesine. Připravila se a Talene přistoupila a rozbila všechny její logické dedukce na třísky.

„Yukiri si všimla, jak se vy dvě plížíte kolem, a my chceme vědět proč.“ Její překvapivě hluboký hlas zněl rozčileně, i když se tvářila ledově. „Pověřily vás hlavy vašich adžah tajným úkolem? Na veřejnosti po sobě štěkají hůř než ostatní, ale zřejmě se slízají k tajným hovorům. Ať už plánují cokoli, sněmovna má právo to vědět.“

„Ále, dej pokoj, Talene.“ Yukirin hlas byl ještě překvapivější než Talenin. Yukiri vypadala jako maličká královna v tmavě stříbrném hedvábí se slonovinovou krajkou, ale mluvila jako spokojená selka. Tvrdila, že kontrast pomáhá při vyjednávání. Pak se usmála na Seaine a Pevaru, vladařka, která uvažuje, jak velkodušná má být. „Všimla jsem si, jak kolem čenicháte jako fretky v kurníku,“ pravila, „ale nic jsem neřekla - třeba spolu spíte, co já vím, a do toho přece nikomu nic není - tak jsem mlčela, dokud tady Talene nezačala ječet, že se spolu scházíte. Taky jsem si toho u pár sester všimla a napadlo mě, že některé z nich by mohly být hlavy adžah, takže... Občas šest a šest dává dvanáct a občas z toho vznikne jenom zmatek. Tak nám to řekněte, jestli můžete. Sněmovna má právo.“

„Neodejdeme, dokud nám to neřeknete,“ vyjela Talene ještě ohnivěji.

Pevara jen frkla a zkřížila ruce na prsou. „I kdyby se mnou hlava mého adžah promluvila jen dvě slova, nevidím důvod vám vykládat, co to bylo. To, co jsme se Seaine probíraly, nemá nic do činění s červenými ani s bílými sestrami. Čmuchejte si jinde.“ Saidar ale nepustila a Seaine také ne.

„Zatraceně k ničemu a já to zatraceně věděla,“ vrčela Doesine ode dveří. „Proč jsem se proklatě nechala do tohohle navézt... Jen aby se to zatraceně nikdo jiný nedověděl, jinak se budem plazit po břiše před celou Věží.“ Občas taky jako kluk mluvila, kluk, který potřebuje vypláchnout pusu mýdlem.

Seaine by se byla zvedla k odchodu, kdyby se nebála, že ji zradí kolena. Pevara stála a netrpělivě zvedala obočí na ženy mezi ní a dveřmi.

Saerin pohladila nůž a tázavě se na ně podívala, ale neuhnula. „Hádanka,“ podotkla. Náhle vyrazila a hrábla Seaine do klína. Ta jen zasupěla a snažila se hůl schovat, ale výsledkem bylo jenom to, že se o ni se Saerin přetahovala. „Mám ráda hádanky,“ prohlásila Saerin.

Seaine pustila hůl a urovnala si sukni. Nic jiného se stejně nedalo dělat.

Hůl vyvolala blekotání, jak skoro všechny promluvily naráz.

„Krev a oheň,“ vyjela Doesine. „Copak tady dole pozvedáte nové zatracené sestry?“

„Ach, nech je být, Saerin,“ zasmála se Yukiri. „Ať už páchají cokoliv, je to jejich věc.“

A Talene štěkla: „Proč jinak by se tady plížily - spolu! - kdyby nešlo o hlavy adžah?“

Saerin mávla rukou a po chvíli získala ticho. Všechny přítomné byly přísedící, ale ona měla právo mluvit ve sněmovně první a jejích čtyřicet let se taky počítalo. „Myslím, že tohle je klíč k hádance,“ řekla a pohladila hůl. „Tak proč?“ Náhle ji taky obklopila záře saidaru a ona usměrnila ducha do hole. „Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo. Nejsem temná družka."

V hrobovém tichu, které následovalo, by bylo slyšet, i kdyby si pšíkla myš.

„Mám pravdu?“ zeptala se Saerin a pustila jedinou sílu a natáhla hůl k Seaine.

Ta potřetí složila přísahu proti lhaní a podruhé zopakovala, že není černá. Pevara udělala totéž s mrazivou důstojností. A očima ostrýma jako orel.

„Tohle je směšné,“ vrčela Talene. „Žádné černé adžah není.“

Yukiri si vzala od Pevary hůl a usměrnila. „Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo. Nejsem černá adžah.“ Světlo saidaru zhaslo a ona podala hůl Doesine.

Talene se znechuceně mračila. „Ustup, Doesine. Já tyhle špinavé náznaky nebudu snášet.“

„Pod Světlem neřeknu jediné nepravdivé slovo,“ pronesla Doesine uctivě celá ozářená. „Nejsem černá adžah.“ Když došlo na vážné věci, mluvila tak, jak by si správkyně novicek přála. Podala hůl Talene.

Zlatovláska couvla jako před jedovatým hadem. „Už jenom to žádat je odporné. Horší než odporné!“ V očích se jí mihlo cosi divokého. Iracionální nápad, možná, ale Seaine to viděla. „A teď mi uhni z cesty,“ požádala se vší autoritou přísedící. „Odcházím!“

„Myslím, že ne,“ prohlásila Pevara tiše a Yukiri kývla na souhlas. Saerin nůž už nehladila, pevně ho svírala.

Toveine Gazal se brodila hlubokými návějemi Andoru a proklínala den, kdy se narodila. Malá, kulatá, s měděnou pletí a dlouhými lesklými černými vlasy, připadala mnoha lidem hezká, ale nikdo by ji nenazval krasavicí. Aspoň teď už ne. Tmavé oči, kdysi přímé, se nyní do každého přímo zavrtávaly. Když se nezlobila. A dneska se zlobila. Když se Toveine zlobila, utíkali i hadi.

Ostatní čtyři červené jely - brodily se - za ní a za nimi dvacítka věžových gardistů v tmavých kabátech a pláštích. Žádnému z mužů se nelíbilo, že mají zbroj sbalenou, a lesy kolem cesty pozorovali, jako by čekali okamžitý útok. Jak chtěli projet sto mil Andoru bez povšimnutí v kabátech a pláštích s plamenem Tar Valonu, to si Toveine nedovedla představit. Ale už byli skoro u konce cesty. Za den za dva, ve sněhu po kolena, se spojí s ostatními devíti oddíly. Naneštěstí ne všechny sestry byly červené, ale to jí nedělalo větší starosti. Toveine Gazal, kdysi přísedící za červené adžah, vstoupí do historie jako žena, která zničila Černou věž.

Byla si jistá, že Elaida si myslí, že je jí za tu šanci vděčná, a taky za to, že ji povolala zpátky z vyhnanství a nemilosti a dala jí příležitost se vykoupit. Prskala, že by před ní i vlk utekl. To, co před dvaceti lety udělala, bylo nutné, a Světlo spal všechny, které mumlaly, že do toho muselo být zapletené černé adžah. Bylo to nutné a správné, ale Toveine Gazal vyhnaly z jejího křesla ve sněmovně a musela ječet o milost pod proutkem, kdy se na to dívaly všechny sestry, dokonce i mladší a přijaté novicky, aby viděly, že i na přísedící platí zákon, třebaže jim neřekly který. A pak ji poslaly na dvacet let pracovat na osamělý statek v Černých horách k panímámě Jaře Doweelové, která považovala Aes Sedai, konající pokání ve vyhnanství, za stejné jako ostatní lidi. Toveine přehmátla na otěžích, stále cítila mozoly. Panímáma Doweelová - ani teď na ni nemohla myslet bez oslovení, jaké požadovala - panímáma Doweelová věřila v tvrdou práci. A disciplínu tvrdou jako u mladších novicek! Neměla smilování s nikým, kdo se snažil ulejvat při dřině, kterou sama také vykonávala, a ještě menší se ženou, která někam vyklouzla, aby se potěšila s hezkým chlapcem. Takový život Toveine vedla posledních dvacet let. A Elaida proklouzla puklinami, aniž ji chytily, protancovala se k amyrlininu stolci, o němž kdysi Toveine snila sama. Ne, nebyla vděčná. Ale naučila se čekat na příležitost.

Náhle z lesa na cestu před ní vyjel muž v černém kabátě, s tmavými vlasy po ramena. „Nemá smysl se vzpírat,“ prohlásil rázně a zvedl ruku. „Vzdejte se a nikomu se nic nestane.“

Toveine nezastavila kvůli tomu, že se objevil, ani kvůli tomu, co řekl, ale aby ji dojely sestry. „Chyťte ho,“ řekla klidně. „Měly byste se propojit. Odstínil mě.“ Asi k ní dorazil jeden z těch asha’manů. Jak hezké od něj.

Náhle si uvědomila, že se nic neděje, odtrhla oči od muže a zamračila se na Jenare. Ta byla bledá, úplně sinalá. „Toveine,“ vydechla roztřeseně. „Já jsem taky odstíněná.“

„Já taky,“ vyjekla nevěřícně Lemai a ostatní se přidávaly. Všechny byly odstíněné.

Mezi stromy se objevili další muži v černých kabátech a na koních, byli všude kolem. Toveine přestala počítat u patnácti. Gardisté si rozzlobeně mumlali a čekali na rozkaz nějaké sestry. Věděli jenom to, že je přepadla banda loupežníků. Toveine podrážděně mlaskla. Tito muži samozřejmě nemohli usměrňovat všichni, ale zřejmě proti sobě měla všechny asha’many, kteří to dokázali. Nezpanikařila. Na rozdíl od některých sester to nebyli první muži, kteří usměrňovali, s nimiž se střetla. Vysoký muž zamířil přímo k ní, usmíval se a očividně si myslel, že ten jeho směšný rozkaz uposlechli.

„Na můj rozkaz,“ řekla tiše, „se rozjedeme na všechny strany. Jakmile budete dost daleko, štíty se ztratí.“ Muži si vždycky mysleli, že musí vidět na svá tkaniva, což znamenalo, že je taky museli vidět, aby je udrželi. „A vy se vrátíte a pomůžete gardistům. Připravte se.“ Křikla: „Gardisté, bojujte!“

Gardisté okamžitě vyrazili, mávali meči a nepochybně chtěli obklopit a chránit sestry. Toveine otočila klisnu doprava, pobídla ji a sklonila se nad krk Sojky, vyhnula se překvapeným gardistům a dvěma velmi mladým mužům v černém, kteří na ni užasle zírali. Vzápětí už byla mezi stromy a pobízela klisnu k větší rychlosti, až ji sníh odletoval od kopyt, a nestarala se, jestli si snad zlomí nohu. Měla ji ráda, ale dneska nezemřou jenom koně. Za ní se ozval křik. A jeden hlas, jenž přehlušil tu kakofonii. Hlas vysokého muže.

„Chyťte je živé, na rozkaz Draka Znovuzrozeného! Ubližte nějaké Aes Sedai, a budete se zodpovídat mně!“

Na rozkaz Draka Znovuzrozeného. Poprvé ji zamrazilo. Drak Znovuzrozený. Švihala Sojku otěžemi. Štít pořád držel! Určitě mezi nimi bylo dost stromů, aby ji ten zatracený muž neviděl! Ach, Světlo, Drak Znovuzrozený!

Zavrčela, jak ji cosi udeřilo do břicha, větev tam, kde žádná větev nebyla, a srazila ji ze sedla. Visela tam a dívala se, jak se Sojka plouží pryč. Visela tam. Ve vzduchu, s rukama přitisknutýma k bokům a s nohama půl sáhu nad zemí. Polkla. Ztěžka. Držela ji mužská polovice pravého zdroje. Saidín se jí ještě nikdy nedotkl. Cítila, jak se jí kolem pasu stahuje silný pruh ničeho. Měla dojem, že cítí špínu Temného. Zachvěla se a potlačila jek.

Vysoký muž před ní zastavil koně a ona se snesla, takže seděla bokem v sedle před ním. Zřejmě ho ale nijak zvlášť nezajímalo, že chytil Aes Sedai. „Hardline!“ zařval. „Norleyi! Kajimo! Jeden z vás zatracenejch ňoumů ať okamžitě přijde sem!“

Byl vysoký, širokoplecí, zhruba ve středních letech a pohledný takovým tím zamyšleným, rozervaným způsobem. Rozhodně se nepodobal hezkým chlapcům, kteří se líbili Toveine, dychtivým, vděčným a snadno ovladatelným. Na vysokém límci černého kabátu měl stříbrný meč a na druhé straně jakési podivné zlatorudé smaltované zvíře. Byl to muž, který dokázal usměrňovat. A odstínil ji a zajal.

Zaječení, jež vyrazila, překvapilo i ji. Byla by ho zadržela, kdyby mohla, ale vřeštěla stále víc a výš, divoce kopala nohama a zmítala sebou. Proti jediné síle to bylo k ničemu. Věděla to, jenže nevnímala. Řvala z plných plic, prosila Stín o záchranu a vzpírala se jako vzteklá šelma.

Nejasně si uvědomovala, že kůň tancuje, jak do něj kopala. Nejasně slyšela, jak muž říká: „Jen klid, ty ušatý pytle uhlí! Uklidni se, sestro. Já tě ne - Klid, ty chromá mulo! Světlo! Omlouvám se, sestro, ale takhle jsme se to učili.“ A pak ji políbil.

Jen si uvědomila, že se jejich rty dotkly, a potom přestala vidět a zaplavilo ji teplo. Víc než to. Uvnitř byla jako tekutý med, bublající med - téměř vroucí med. Byla jako harfová struna, vibrující stále rychleji, na hranici přetržení. Struna praskla, váza se rozbila.

„Áááááááááááááááááááááá!“

Nejdřív jí nedošlo, že ten zvuk vydává ona. Nedokázala souvisle myslet. Funěla a zírala na muže nad sebou a říkala si, kdo to asi je. Ano. Vysoký muž. Muž, který může –

„Bez toho kousku navíc bych se obešel,“ povzdechl si a poplácal zvíře po krku. Kůň zafrkal, ale přestal poskakovat, „ale asi je to nutný. Jsi tvrdá manželka. Jen klid. Nesnaž se utíkat ani napadnout někoho v černém kabátě a nedotýkej se pravého zdroje, pokud nedostaneš svolení. Jak se jmenuješ?“

Pokud nedostane svolení? Taková drzost! „Toveine Gazal,“ řekla a zamrkala. Proč mu vlastně odpovídala.

„Tady jsi,“ vyhrkl další černokabátník a dojel k nim. Tenhle by se ji líbil mnohem víc - tedy pokud nedokázal usměrňovat. Pochybovala, že se tenhle růžovolící mládeneček holí víc než dvakrát týdně. „Světlo, Logaine!“ zvolal hezounek. „Tys chytil druhou? To se M’Haelovi nebude líbit! Myslím, že se mu nelíbí, že vůbec nějakou chytíme! Ale třeba to nebude vadit, když jste si vy dva tak blízcí.“

„Blízcí, Vinchovo?“ opáčil Logain dost trpce. „Kdyby bylo po M’Haelově, tak bych teď s nováčky okopával tuříny. Nebo bych byl na tom poli zakopaný,“ dodal tak tiše, až si Toveine pomyslela, že to neměla slyšet.

Ale hezounek se nevěřícně zasmál. Toveine ho skoro neslyšela. Civěla na muže, který ji chytil. Logain. Falešný Drak. Ale ten je mrtvý! Utišený a mrtvý! A teď si ji drží před sebou v sedle. Proč nekřičí, nepraští ho? Takhle zblízka by stačil i nůž. Ale netoužila po tom. Mohla by, to věděla. Pás kolem břicha zmizel. Mohla seskočit z koně a pokusit se - Ani po tom netoužila.

„Cos mi to udělal?“ chtěla vědět. Klidně. Alespoň se konečně ovládla!

Logain otočil koně a zamířil k silnici a řekl jí, co udělal, a ona mu opřela hlavu o prsa a rozplakala se. Za tohle Elaida zaplatí, přísahala. Jestli ji Logain někdy pustí. Tohle pomyšlení bylo zvlášť trpké.