Cesta nožů

29 Něco na spaní

„Nechovej se jako úplný pitomec, Rande,“ pravila Min. Zůstala sedět, dala si nohu přes nohu a jednou nohou pohupovala, ale nedokázala dostat z hlasu rozčilení. „Jdi za ní! Promluv s ní!“

„Proč?“ odsekl. „Už vím, kterému dopisu mám věřit. Takhle je to určitě lepší. Je v bezpečí. Před každým, kdo chce zasáhnout mě. V bezpečí přede mnou! Je to lepší!“ Ale neustále přecházel sem a tam před Dračím trůnem, pěsti zaťaté, a mračil se víc než obloha za okny, z níž se na Cairhien zase sypal sníh.

Min si vyměnila pohled s Fedwinem Morrem, jenž stál u dveří. Děvy teď vpustily každého, kdo neznamenal otevřenou hrozbu, bez ohlášení, ale ty, které Rand dneska dopoledne nechtěl vidět, odehnal mládenec. Na černém límci měl draka i meč a Min věděla, že již viděl víc bitev - a víc hrůz - než většina mužů třikrát starších než on, přesto to byl ještě chlapec. Dnes vrhal na Randa nejisté pohledy a vypadal mladší než dřív. Meč, který měl u pasu, pořád vypadal nepatřičně.

„Drak Znovuzrozený je muž, Fedwine,“ prohlásila. „A jako každý muž i on trucuje, protože si myslí, že ho nějaká žena už nechce vidět.“

Chlapec vyvalil oči a trhl sebou, jako by ho polechtala. Rand se zastavil a zamračil se na ni. Nezačala se smát jedině proto, že skrýval bolest stejně skutečnou jako rána v boku. A taky proto, že věděla, že by ho to bolelo stejně, kdyby totéž udělala ona. Ne že by někdy dostala příležitost strhávat jeho prapory, ale v podstatě to bylo totéž. Randa zprávy, které Taim přinesl z Caemlynu, nejdřív ohromily, ale jakmile černokabátník odešel, přestal se tvářit jako praštěný pavlačí a začal... Tohle!

Min vstala, upravila si světle zelený kabát, založila si ruce pod prsy a postavila se mu. „Co jiného to může být?“ zeptala se klidně. No, snažila se být klidná a téměř se jí to dařilo. Milovala ho, ale po ránu jako tohle by mu nejradši vrazila pár facek. „O Matovi ses ani nezmínil, a to ani nevíš, jestli je vůbec naživu.“

„Mat žije,“ prskl. „Věděl bych, kdyby byl mrtvý. Co myslíš tím, že -!“ Zaťal zuby, jako by to nedokázal vyslovit.

„Trucuješ,“ pomohla mu. „Už brzo začneš být mrzutý. Některé ženy si myslí, že muži jsou hezčí, když jsou mrzutí. Já k nim nepatřím.“ No, to by stačilo. Tvář mu potemněla a rozhodně se nečervenal. „Copak ses málem nezbláznil, abys zajistil, že dostane andorskej trůn? Kterej jí právem náleží. Neříkal jsi, že chceš, aby měla Andor celej, ne rozervanej jako Cairhien nebo Tear?“

„Ano!“ zařval. „A teď je její a ona mě odtamtud chce vystrnadit! Tak dobrá, říkám já! A nepovídej mně znova, abych nekřičel! Já ne -!“ Uvědomil si, že ano, a zavřel pusu, jen zavrčel. Morr si upřeně prohlížel knoflík na kabátě a kroutil jím. Za dnešní dopoledne si toho užil habaděj.

Min udržela hladkou tvář. Nepraští ho, a byl moc velký, aby mu naplácala na zadek. „Andor je její, právě jak jsi chtěl,“ řekla. Klidně. Téměř. „Teď, když strhla tvoje prapory, tak po ní nepůjdou Zaprodanci.“ V modrošedých očích se mu objevilo nebezpečné světýlko, ale ona pokračovala. „Právě jak jsi chtěl. A určitě nevěříš, že se paktuje s tvými nepřáteli. Andor půjde za Drakem Znovuzrozeným a ty to víš. Vztekáš se jedině proto, že si myslíš, že tě nechce vidět. Jdi za ní, ty troubo!“ Teď přišlo to nejtěžší. „Než řekneš dvě slova, bude tě líbat.“ Světlo, milovala Elain skoro tolik co Randa - možná stejně, i když jiným způsobem - ale jak se žena vyrovná krásné zlatovlasé královně, která za sebou má mocný stát?

„Já se... nehněvám,“ řekl Rand napjatým hlasem. A zase začal přecházet. Min by ho nejradši nakopla do zadku. Tvrdě.

Otevřely se dveře a vstoupila stará Sorilea, která odstrčila Morra, když se ještě ujišťoval, zda ji Rand vůbec hodlá přijmout. Rand otevřel ústa - rozzlobeně, ať tomu chtěl říkat jakkoliv - a za moudrou do místnosti přišlo pět žen s černými šaty zvlhlými tajícím sněhem. Ruce měly sepjaté, oči sklopené a hluboké kapuce jim ne zcela zakrývaly tvář. Nohy měly obalené hadry.

Min zasvědilo. Před očima jí tancovaly obrazy a aury, pak zmizely a objevily se jiné, kolem všech šesti žen i Randa. Doufala, že zapomněl, že těch pět je ještě naživu. Co, ve jménu Světla, ta zlomyslná stařena zase vyvádí?

Sorilea mávla rukou, až jí zlaté a slonovinové náramky zachřestily, a pětice se okamžitě seřadila na zlatém vycházejícím slunci na podlaze. Rand kolem nich prošel, shodil jim kapuce a odhalil tváře, na něž upřel chladné oči.

Všechny ženy v černém byly nemyté, vlasy měly mastné a rozcuchané. Elza Penfell, zelená sestra, se na něho podívala dychtivě se zvláštním, vřelým výrazem. Nesune Bihara, štíhlá hnědá, si ho prohlížela stejně napjatě jako on ji. Sarene Nemdahl, tak krásná i přes tu špínu, až si člověk myslel, že její bezvěkost je přirozená, se svého chladu bílé adžah držela zuby nehty. Beldeine Nyram šátek získala nedávno. Předvedla nejistý úsměv, který se pod jeho upřeným pohledem vytratil. Erian Boroleos, bledá a skoro stejně milá jako Sarene, sebou trhla a pak se přinutila neuhnout pohledem. Poslední dvě byly zelené a všech pět patřilo k sestrám, které ho na Elaidin rozkaz unesly. Některé z nich ho dokonce mučily, když ho vezly do Tar Valonu. Občas se Rand ještě budil, zpocený a supící, a mumlal, že je zavřený, že ho tlučou. Min doufala, že v jeho pohledu nevidí vraždu.

„Tyhle byly jmenovány da’tsang, Rande al’Thore,“ prohlásila Sorilea. „Myslím, že teď už svou hanbu cítí až v kostech. Erian Boroleos jako první požádala, aby dostala výprask stejně jako ty, při východu a západu slunce, ale už to udělaly všechny. Ta prosba jim byla splněna. Každá požádala, aby ti mohla sloužit, jak bude moci. Toh za jejich zradu nemohou vyrovnat,“ a hlas jí zchladl, protože pro Aiely byla zrada únosu mnohem horší než to, co se událo pak, „ale znají svou hanbu a chtějí to zkusit. Rozhodly jsme se nechat volbu na tobě."

Min se zamračila. Nechat volbu na něm? Moudré málokdy nechávaly volbu, kterou mohly udělat samy, na někom jiném. A Sorilea nikdy. Vychrtlá moudrá si upravila tmavou loktuši a pozorovala Randa, jako by na tom vůbec nezáleželo. Avšak vrhla na Min ledový pohled a Min si najednou byla jistá, že kdyby tu řekla něco špatně, ta kostnatá baba by ji stáhla z kůže. To nebylo vidění, prostě už znala Sorileu líp, než by si přála.

Odhodlaně se jala studovat to, co se objevovalo a mizelo kolem žen. Nebylo to snadné, když stály tak blízko u sebe, takže si nebyla jistá, který obraz patří ke které ženě. Aspoň aury byly vždycky jasné. Světlo, ať pochopí aspoň něco z toho, co vidí!

Rand vzal Sorileino prohlášení chladně, navenek chladně. Pomalu si zamnul ruce a pak si zamyšleně prohlédl volavky vypálené do dlaní. Pak si prohlédl tváře Aes Sedai před sebou. Nakonec se soustředil na Erian.

„Proč?“ optal se mírně. „Zabil jsem dva tvé strážce. Proč?“ Min sebou škubla. Rand se uměl chovat různě, ale mírný byl málokdy. A Erian byla jednou z těch mála, které Randa ztloukly víc než jednou.

Bledá illiánská sestra se narovnala. Obrazy zatančily a aury zmizely. Min nedokázala nic z toho přečíst. Erian, ušmudlaná, s dlouhými černými vlasy rozcuchanými, sebrala veškerou autoritu Aes Sedai a podívala se mu do očí. Ale odvětila prostě a přímo. „Bylo špatné tě chytit. Dlouho jsem to zvažovala. Musíš bojovat v Poslední bitvě a my ti musíme pomáhat. Jestli mě nepřijmeš, tak to pochopím, ale budu ti pomáhat, jak si budeš přát, pokud mi to dovolíš.“

Rand na ni jen hleděl.

Stejnou otázku položil i ostatním a jejich odpovědi se různily.

„Zelené je bojové adžah,“ pověděla mu Beldeine pyšně a přes šmouhy na tvářích a tmavé kruhy pod očima vypadala jako královna bitev. Jenže u saldejských žen to zřejmě byla druhá přirozenost. „Až půjdeš do Tarmon Gai’donu, zelené tam musí být taky. Půjdu za tebou, jestli mě přijmeš.“ Světlo, ona že se spojí s asha’manem jako se svým strážcem? Jak...? Ne, to teď nebylo důležité.

„To, co jsme udělaly, bylo tehdy logické.“ Sarenina chladná vyrovnanost se změnila v obavy a ona zavrtěla hlavou. „Říkám to, abych to vysvětlila, ne omluvila. Okolnosti se změnily. Pro tebe by zřejmě logické mohlo být...“ Roztřeseně se nadechla. Obrazy a aury, vášnivá milostná aféra, no tohle! Ta žena byla jako led, i když byla krásná. A vědět, že se do ní nějaký muž zblázní, moc nepomáhalo! „Poslat nás zpátky do zajetí,“ pokračovala, „nebo nás popravit. Mně logika říká, že ti musím sloužit.“

Nesune naklonila hlavu a skoro černýma očima se ho snažila obsáhnout. Jedna rudozelená aura hovořila o poctách a slávě. Nad hlavou se jí objevila obrovská budova a zmizela. Knihovna, kterou založí. „Chci tě studovat,“ pronesla prostě. „To můžu těžko udělat, když budu nosit kamení nebo kopat jámy. Při tom máš spoustu času na přemýšlení, ale sloužit ti mi připadá jako slušná cena za to, co bych mohla zjistit.“ Rand zamrkal nad její přímostí, ale jinak se jeho výraz nezměnil.

Nejpřekvapivější odpověď přišla od Elzy, neboť ta padla na kolena a vzhlédla k němu vřelýma očima. Celá zářila vřelostí. Aury kolem ní plály a obrazy pluly, ale nic neříkaly. „Jsi Drak Znovuzrozený,“ vydechla. „Musíš zde být pro Poslední bitvu. Musím ti pomáhat tam být! Udělám, cokoliv bude potřeba!“ A padla na zem a políbila kámen před jeho nohama. Dokonce i Sorileu to zarazilo a Sarene otevřela pusu. Morr na ni zíral a pak se honem věnoval svému knoflíku. Min měla dojem, že se nervózně hihňá.

Rand se otočil na patě a zamířil k Dračímu trůnu, kde na jeho zlatem vyšívaném rudém kabátě leželo jeho žezlo a illiánská koruna. Tvář měl tak nehybnou, až k němu Min chtěla běžet, ale dál si prohlížela Aes Sedai. A Sorileu. Kolem té bělovlasé babice nikdy neviděla nic užitečného.

Náhle se Rand otočil a vrátil se tak rychle, až Beldeine a Sarene couvly. Sorilea kývla a ony se vrátily.

„Přijaly byste, že máte být zavřené v truhle?“ Hlas mu skřípal, jako když kámen drhne o kámen. „Zavřené v truhle celý den, kdy vás tlučou, než vás strčí zpátky a po tom, kdy vylezete ven?“ Tohle mu udělaly.

„Ano!“ zaúpěla Elza na podlaze. „Udělám, co budu muset!“

„Jestli to budeš chtít,“ vypravila ze sebe Erian značně roztřeseně a ostatní, bílé jako plátno, také kývaly.

Min se užasle dívala a zaťala ruce v kapsách v pěst. Že ho napadlo jim to vrátit bylo více méně přirozené, ale ona to musela nějak zarazit. Znala ho lépe, než se znal sám. Věděla, kde je tvrdý jako nůž a kde je zranitelný, ať to popírá sebevíc. Tohle by si nikdy neodpustil. Ale jak? Randovi se vzteky zkřivil obličej a potřásal hlavou, jako to dělal, když se hádal s tím hlasem, co slýchal. Zamumlal nahlas jediné slovo. Ta’veren. Sorilea s Nesune si ho klidně prohlížely. Hnědou sestrou neotřásla ani taková výhrůžka. Kromě Elzy, kroutící se a líbající podlahu, se ostatní tvářily zoufale, jako by se viděly zkroucené a spoutané jako on.

Mezi jinými obrazy kolem Randa a žen najednou bleskla jedna aura, modrá a žlutá, zabarvená dozelena, a obklopila je všechny. Min znala její význam. Zasupěla zpola překvapením a zpola úlevou.

„Budou ti sloužit, každá svým způsobem, Rande,“ vyhrkla. „Viděla jsem to.“ Sorilea mu sloužit? Náhle Min napadlo, co znamená „svým způsobem". Ta slova přišla sama, ale ona ne vždycky věděla, co slova samotná znamenají. Sloužit ale budou, to bylo jasné.

Vztek zmizel, když Rand mlčky hleděl na Aes Sedai. Několik se jich se zdviženým obočím podívalo na Min a očividně se divilo, ale hlavně se dívaly na Randa a skoro nedýchaly. Dokonce i Elza zvedla hlavu, aby na něj viděla. Sorilea po Min loupla pohledem a slabě kývla. Pochvalně, usoudila Min. Takže stařena předstírá, že jí na tom nezáleží, co?

Konečně Rand promluvil. „Můžete mi složit přísahu jako Kiruna a ostatní. Nebo se můžete vrátit tam, kde vás moudré drží. Nic menšího nepřijmu.“ Přes tvrdost v hlase se taky tvářil, že mu na tom nezáleží, jen zkřížil ruce na prsou a tvářil se netrpělivě. Přísaha, již požadoval, z nich přímo vyletěla.

Min nečekala zdráhání, ne po tom, co viděla, ale stejně ji překvapilo, když si Elza klekla a ostatní ji napodobily. Jednohlasně dalších pět Aes Sedai odpřisáhlo pod Světlem a na svou naději na spasení, že budou věrně sloužit Draku Znovuzrozenému, až dokud nepomine Poslední bitva. Nesune to říkala, jako by zkoumala každé slovo, Sarene jako by sdělovala logický princip, Elza s vítězným úsměvem, ale přísahaly všechny. Kolik Aes Sedai kolem sebe shromáždí?

Pak Rand zřejmě ztratil zájem. „Najdi jim šaty a strč je mezi ty vaše ostatní ‚učednice‘,“ sdělil nepřítomně Sorilei. Mračil se, ale ne na ni ani na Aes Sedai. „Kolik jich podle tebe budu nakonec mít?“ Min málem nadskočila, když vyslovil nahlas to, nač myslela.

„Kolik bude nutné,“ odtušila suše Sorilea. „Myslím, že přijdou další.“ Tleskla a ukázala rukou a všech pět sester vyskočilo. Jen Nesune překvapila rychlost, s níž poslechly. Sorilea se usmála, na Aielanku velmi spokojeně, a Min si nemyslela, že se usmívá kvůli tomu, jak poslouchají.

Rand kývl a otočil se. Už zase začal přecházet a mračit se kvůli Elain. Min se opět uhnízdila v křesle a přála si, aby tu měla ke čtení nějakou knihu mistra Fela. Nebo aby ji mohla hodit po Randovi. No, jednu Felovu ke čtení a nějakou jinou na házení.

Sorilea vyhnala černě oděné sestry z místnosti, ale ještě se zastavila s rukou na dveřích a ohlédla se na Randa, přecházejícího sem a tam. Zamyšleně našpulila rty. „Ta žena, Cadsuane Melaidhrin, je dnes znovu pod touto střechou,“ sdělila nakonec jeho zádům. „Myslím, že podle ní se jí bojíš, Rande al’Thore, podle toho, jak se jí vyhýbáš.“ A s tím odešla.

Rand tam dlouho jen stál a hleděl na trůn. Nebo možná na něco za ním. Náhle se otřepal a došel si pro Mečovou korunu. Ale než si ji nasadil na hlavu, zaváhal a zase ji odložil. Oblékl si kabát a korunu a žezlo nechal ležet.

„Chci zjistit, co Cadsuane chce,“ prohlásil. „Nepřichází do paláce každý den, protože se ráda prochází ve sněhu. Půjdeš se mnou, Min? Třeba něco uvidíš.“

Vyskočila rychleji než Aes Sedai. Návštěva u Cadsuane bude nejspíš stejně příjemná jako návštěva u Soriley, ale cokoliv bylo lepší než sedět tu sama. Kromě toho by mohla mít vidění. Fedwin se k nim připojil s pozorným výrazem v očích.

Šest Děv na chodbě vstalo, jenže nešly za nimi. Min z nich poznala pouze Somaru, která se na ni usmála a po Randovi vrhla nesouhlasný pohled. Ostatní se mračily. Děvy přijaly jeho vysvětlení, že odešel bez nich, aby si pozorovatelé co nejdéle mysleli, že je stále v Cairhienu, ale stejně chtěly vědět, proč pro ně neposlal později, a na to Rand odpovědět neuměl. Zamumlal si cosi pod fousy a zrychlil, takže Min musela popoběhnout.

„Pozorně Cadsuane sleduj, Min,“ řekl. „A ty taky, Morre. Má něco v plánu, jako každá Aes Sedai, ale ať shořím, jestli vím, o co jde. Nevím. Něco -“

Min jako by zezadu udeřila kamenná stěna. Měla dojem, že slyší řev, náraz. A pak ji Rand obrátil - ležela na podlaze? - a podíval se na ni ustrašeně, poprvé, co si pamatovala. Strach se vytratil, teprve když se s kašláním posadila. Všude byl prach! A pak uviděla tu chodbu.

Děvy přede dveřmi byly pryč, dveře samy byly taky pryč spolu s kusem zdi a v protější stěně zela další zubatá díra. Přes prach a suť jasně viděla do jeho komnat. Všude ležely kusy kamení a cihel a ve stropě byla díra. Do plamenů tančících mezi rumem padal sníh. Jeden sloupek u postele ještě hořel mezi kamením a ona si uvědomila, že vidí až ven na stupňovité věže ve vánici. Jako kdyby do Slunečního paláce udeřilo obrovské kladivo. A kdyby byli tam, místo aby šli navštívit Cadsuane... Min se zachvěla.

„Co to...?“ začala roztřeseně a potom se zarazila. Každý hlupák mohl vidět, co se stalo. „Kdo?“ zeptala se místo toho.

Oba muži, od hlavy k patě pokrytí prachem a s potrhanými kabáty, vypadali, jako by se kutáleli chodbou - což se možná stalo. Min měla dojem, že jsou o dobrých deset kroků dál ode dveří, než se pamatovala. Od místa, kde bývaly dveře. V dálce se ozval úzkostný křik. Nikdo jí neodpověděl.

„Můžu ti věřit, Morre?“ zeptal se Rand.

Fedwin se mu podíval do očí. „Svým životem, můj pane Draku,“ odpověděl prostě.

„Ten ti taky svěřuju,“ opáčil Rand, pohladil Min po tváři a vstal. „Hlídej ji i za cenu svého života, Morre.“ Hlas měl tvrdý jako ocel. Ponurý jako smrt. „Jestli jsou ještě v paláci, ucítí, jak se pokoušíš udělat průchod, a udeří, než to dokončíš. Neusměrňuj, pokud nebudeš muset, ale buď připravený. Odveď ji dolů ke sluhům a zabij každého, kdo by se k ní snažil dostat. Každého!“

Naposledy se na ni podíval - ach, Světlo, kdykoliv jindy by byla štěstím bez sebe, kdyby se na ni takhle podíval! - a odběhl. Pryč od ní. Kdokoliv se ho pokoušel zabít, půjde po něm.

Morr ji poplácal po ruce a chlapecky se zakřenil. „Neboj se, Min. Já se o tebe postarám.“

Ale kdo se postará o Randa? Můžu ti věřit, zeptal se tohohle kluka, který byl mezi prvními, kdo ho přišli požádat o učení. Světlo, kdo bude chránit jeho?

Rand zahnul za roh a zastavil se s rukou opřenou o stěnu, aby uchopil pravý zdroj. Byla to hloupost, že nechtěl, aby ho Min viděla, jak se potácí, když se ho někdo snaží zabít, ale tak to bylo. Ne jen tak někdo. Muž, Demandred, nebo se možná konečně vrátil Asmodean. Možná oba. Ale bylo tu něco divného, jako by tkaniva přišla z různých směrů. Ucítil usměrňování příliš pozdě, aby mohl něco udělat. Byl by zemřel ve svém pokoji. Byl připravený zemřít. Ale ne Min, ne, ne Min. Elain na tom byla lépe, když se takhle obrátila proti němu. Ach, Světlo, to tedy byla!

Popadl pravý zdroj a saidín ho zaplavil roztaveným chladem a mrazivým horkem, životem a sladkostí, špínou a smrtí. Stáhl se mu žaludek a chodba se zdvojila. Na okamžik měl dojem, že vidí obličej. Ne svýma očima, ale ve své hlavě. Muž, mihotavý, neznámý, vzápětí byl pryč. Vznášel se v prázdnotě, plný jediné síly.

Nevyhraješ, řekl Luisi Therinovi. Jestli umřu, umřu jako já!

Měl jsem poslat Ilienu pryč, odpověděl Luis Therin. Byla by jistě žila.

Rand ho zahnal, odstrčil se od zdi a kradl se palácovými chodbami. Zlehka našlapoval a šel těsně u stěn ověšených koberci, kolem zlatem vykládaných truhlic a zlacených skříněk s křehkým zlatým porcelánem a slonovinovými soškami. Pátral po útočnících. Nespokojí se, dokud nenajdou jeho tělo, ale k jeho pokojům se budou přibližovat velmi opatrně pro případ, že nějakým vrtochem osudu ta’veren přežil. Počkají, aby zjistili, jestli se pohne. V prázdnotě byl jedno s jedinou silou, jak jenom to šlo. V prázdnotě, jako s mečem, byl jedno se svým okolím.

Všude se ozýval zoufalý křik a rámus, někdo chtěl vědět, co se stalo, další hulákali, že se Drak Znovuzrozený asi zbláznil. Uzlík zmatku v jeho hlavě patřící Alanně taky nepomáhal. Byla mimo palác, jako každé dopoledne, možná dokonce za městem. Přál si, aby Min byla taky mimo město. Občas na chodbách někoho zahlédl, sloužící v černé livreji většinou utíkali, padali a škrábali se na nohy. Zřejmě ho neviděli. S jedinou silou v sobě slyšel každé šeptnutí. Včetně tichých kroků.

Opřel se zády o stěnu vedle dlouhého stolu s porcelánem, rychle kolem sebe spletl oheň a vzduch a ve složeném světle zůstal nehybně stát.

Objevily se Děvy, zahalené, a proběhly kolem něj, aniž by ho viděly. Směrem k jeho komnatám. Nemohl jim dovolit, aby ho doprovázely. Slíbil jim to, ale že je nechá bojovat, ne že je nechá povraždit. Až se podaří najít Demandreda a Asmodeana, budou moci Děvy jedině umřít, a on už musel ke svému seznamu přidat dalších pět jmen. Somara, Daryne z Ohnutého vršku, už na něm byla. Slib, který musel dát, který musel dodržet. Za samotný ten slib si zasloužil zemřít!

Orlové a ženy můžou být v bezpečí pouze v kleci, řekl Luis Therin, jako by někoho citoval, a pak, když zmizela poslední Děva, se rozplakal.

Rand se vydal dál, procházel palácem sem a tam v obloucích směrem od svých komnat. Na složené světlo bylo třeba jen velmi málo jediné síly - tak málo, že žádný muž nemohl vycítit saidín, pokud nebyl přímo u něj - a on ho používal, kdykoliv ho někdo mohl zahlédnout. Útočníci nezaútočili na jeho komnaty jen proto, že by tam mohl náhodou být. Měli špehy v paláci. Možná ho odtamtud vytáhlo působení ta’veren, pokud ta’veren mohl působit sám na sebe, a možná to byla jen náhoda, ale možná mu to, jak tahal za vzor, mohlo přivést útočníky do spárů, zatímco ho budou považovat za mrtvého či zraněného. Luis Therin se při tom pomyšlení zachechtal. Rand skoro cítil, jak si ten muž nadšeně mne ruce.

Ještě třikrát se musel schovat za jedinou sílu, když kolem klusaly Děvy, a jednou zahlédl Cadsuane, hrnoucí se chodbou v čele ne méně než šesti Aes Sedai, z nichž ani jednu nepoznal. Zřejmě byly na lovu. Šedovlasé sestry se nebál, ne tak úplně. Ne, ovšemže se nebál! Ale počkal, až byla hezky z dohledu, než maskovací tkanivo pustil. Luis Therin se Cadsuane nesmál; dokud nezmizela, mlčel jako mrtvola.

Rand odešel od zdi a vedle něho se otevřely dveře, z nichž vyhlédla Ailil. Ani netušil, že je u jejích komnat. Za jejím ramenem stála tmavá žena se silnými zlatými kruhy v uších a řetízek s medailonky jí vedl přes levou líc ke kroužku v nose. Shalon, hledačka větru Harine din Togara, atha’anmierské vyslankyně, která se se svým doprovodem přestěhovala do paláce, jakmile ho Merana informovala o dohodě. A schází se tu se ženou, která ho možná chce mít mrtvého. Při pohledu na něj obě vykulily oči.

Byl tak jemný, jak jen to šlo, musel si však pospíšit. Vzápětí už cpal poněkud pomačkanou Ailil pod postel vedle Shalon. Možná neměly s tím, co se stalo, nic společného. Možná. Být opatrný bylo lepší než litovat. Obě ženy se na něj mračily s pusou plnou Aililiných šátků a kroutily se v poutech z roztrhaného povlečení. Štít, který zavázal nad Shalon, ji den dva udrží, než se uzel rozváže, ale někdo je najde a ostatní pouta jim přeřízne mnohem dřív.

Ustaraný kvůli tomu štítu pootevřel dveře, aby se ujistil, že je chodba prázdná, než vyběhl ven. Nemohl nechat hledačku větru usměrňovat, ale na to, aby odstínil ženu, potřeboval značné množství jediné síly. Kdyby byl některý z útočníků dost blízko... Ale nikoho neviděl.

Padesát kroků od Aililiných pokojů se chodba otevírala na balkon z modrého mramoru se širokým schodištěm po obou stranách ve čtvercové komnatě s vysokým klenutým stropem a stejným balkonem na druhé straně. Na stěnách visely pět sáhů dlouhé nástěnné koberce, na nichž po obloze poletovali ptáčci v přesných vzorech. Dole se rozhlížel Dashiva a nejistě si olizoval rty. Byli s ním Gedwyn a Rochaid! Luis Therin zase začal o zabíjení.

„...povídám vám, že já nic necítil,“ říkal Gedwyn. „Je mrtvý!“

A Dashiva zahlédl Randa na schodišti.

Jediné varování, jehož se mu dostalo, bylo, jak se Dashivovi náhle zkřivila tvář. Dashiva usměrnil a Rand neměl čas na přemýšlení, takže setkal - jako tak často, nevěděl co, prostě cosi děsivého ze vzpomínek Luise Therina, ale nebyl si ani jistý, zda to celé udělal sám nebo jestli se saidínu zmocnil Luis Therin - vzduch, oheň a zemi, propletené určitým způsobem. Oheň, který vyslal Dashiva, roztříštil mramor a mrštil Randem do chodby, kde se ve své kukle chvíli kutálel.

Ta bariéra by zadržela cokoliv kromě odřivousu. Včetně vzduchu k dýchání. Rand ji propustil a se supěním se vyškrábal na nohy. Hluk výbuchu mu pořád zněl v uších, ve vzduchu visel prach a všude se sypaly kousky mramoru. Pustil kuklu jak proto, aby se mohl nadechnout, tak i proto, že co drželo jedinou sílu venku, drželo ji také uvnitř. Usměrnil oheň a vzduch, ale spletl je jinak než pro složené světlo. Z levé ruky mu vyletěly tenké červené drátky a rozšířily se, jak prorazily kamennou stěnu, míříce k místu, kde předtím stál Dashiva a ostatní. Z levé ruky mu létaly ohnivé koule, oheň propletený vzduchem, rychleji, než stačil sledovat, a propálily se kamenem, než vybuchly v té komnatě. Palác se jen třásl. Prach byl zase zvířený a vzduchem svištělo kamení.

Ale vzápětí už zase utíkal zpátky kolem Aililiných komnat. Muž, který udeřil a zůstal stát, si přímo prosil o smrt. Rand byl připravený zemřít, ale ještě ne. S frkáním se hnal další chodbou, seběhl po úzkých schodech na přízemí.

Opatrně se vracel k místu, kde zahlédl Dashivu, a měl připravená smrtící tkaniva.

Měl jsem je všechny zabít hned na začátku, škytal Luis Therin. Měl jsem je zabít všechny!

Rand ho nechal zuřit.

Velkou komnatou se přehnal oheň. Z nástěnných koberců zůstaly jen ožehnuté útržky, jež ještě olizovaly plameny, a do podlahy a do stěn byly vypálené na krok široké rýhy. Schodiště, po němž chtěl Rand prve sestoupit, končilo asi v polovině své výšky. Po trojici mužů nebylo ani vidu, ani slechu. Úplně by ale neshořeli, něco by bylo zůstalo.

Z malých dveří hned vedle schodiště na druhé straně místnosti opatrně vykoukl sluha v černém kabátě. Zrak mu padl na Randa, a vzápětí vyvrátil oči a zhroutil se na podlahu. Z chodby vyhlédla služka a pak si zvedla sukně a rozběhla se zpátky, přičemž z plna hrdla pronikavě ječela, že Drak Znovuzrozený vraždí všechny v paláci.

Rand s úšklebkem vycouval. Tuze se mu dařilo děsit lidi, kteří mu nemohli ublížit. A velmi dobře uměl ničit.

Zničit, nebo být zničen, smál se Luis Therin. Když máš na vybranou, znamená to nějaký rozdíl?

Někde v paláci usměrnil nějaký muž dost silně na to, aby si udělal průchod. Dashiva a ostatní prchali? Nebo chtěli, aby si to myslel?

Procházel palácem a už se nenamáhal schovávat. Jenže ostatní ano. Těch pár sloužících, které zahlédl, s křikem uteklo. Prohledával jednu chodbu po druhé, k prasknutí naplněný saidínem, naplněný ohněm a ledem, jež se ho snažily zničit stejně jako Dashiva, naplněný špínou prosakující mu do duše. Nepotřeboval šílený smích a blábolení Luise Therina, aby toužil zabíjet.

V chodbě zahlédl černý kabát a zvedl ruku, z které mu vyletěl oheň a urazil roh chodby. Rand nechal tkanivo zeslábnout, ale nepustil ho. Zabil ho?

„Můj pane Draku,“ vykřikl za rohem kdosi, „to jsem já, Narishma! A Flinn!“

„Nepoznal jsem tě,“ zalhal Rand. „Vylezte.“

„Myslím, že máš příliš rozbouřenou krev,“ zavolal Flinn. „Myslím, že raději počkáme, než všichni vychladnou.“

„Ano,“ řekl Rand pomalu. Opravdu se pokusil zabít Narishmu? Usoudil, že tohle nemůže házet na Luise Therina. „Ano, to bude nejlepší. Na chvíli.“ Žádná odpověď. Slyšel kroky, jak odcházeli? Dal ruce dolů a obrátil se.

Celé hodiny prohledával palác, ale po Dashivovi a ostatních nenašel ani stopy. Chodby a sály, dokonce i kuchyně, byly prázdné, nikde ani živáčka. Nenašel nic a nezjistil nic. Ne. Uvědomil si, že jednu věc zjistil. Důvěra byla jako nůž a jílec byl stejně ostrý jako čepel.

Pak našel bolest.

Malý pokojík s kamennými zdmi byl hluboko pod Slunečním palácem. Bylo tu teplo, ale Min byla zima. Tři zlacené lampy na dřevěném stolečku vydávaly dost tepla. Rand říkal, že odsud se dokáže dostat pryč, i kdyby se někdo pokusil vyvrátit palác ze země. A neznělo to, jako by žertoval.

Min měla v klíně illiánskou korunu a pozorovala Randa. Pozorovala Randa pozorujícího Fedwina. Zaťala ruce na koruně a hned ji zase pustila, jak se popíchala o mečíky skryté mezi vavřínovými listy. Zvláštní, že koruna a žezlo přežily, když z Dračího trůnu zůstala jen hromada pozlacených třísek mezi sutí. Vedle jejího křesla ležel velký kožený tlumok, o nějž Rand opřel svůj meč. V tlumoku bylo všechno, co Rand dokázal zachránit. Většina z toho byly podle jejího názoru jen divné krámy.

Ty hňupe, pomyslela si. I když nebudeš myslet na to, co máš přímo pod nosem, tak to stejně nezmizí.

Rand seděl se zkříženýma nohama na kamenné podlaze, stále celý od prachu a poškrábaný, s roztrhaným kabátem. Obličej jako by měl vytesaný z kamene. Fedwina pozoroval bez mrknutí. Chlapec taky seděl na podlaze, nohy natažené a jazyk mezi zuby, jak se soustředil na stavbu věže z dřevěných kostek. Min ztěžka polkla.

Stále si vzpomínala na tu hrůzu, když si uvědomila, že chlapec, který ji teď „hlídá", má mysl malého děcka. Smutek taky přetrvával - Světlo, je to jenom kluk! Není to spravedlivé! - ale doufala, že ho Rand odstínil. Nebylo snadné Fedwina přemluvit, aby si hrál s kostkami, místo aby s pomocí jediné síly vytahoval kvádry ze zdí, aby z nich postavil „velkou věž, ve které budeš v bezpečí". A pak tam ona seděla a hlídala jeho, dokud nepřišel Rand. Ach, Světlo, bylo jí do pláče. Kvůli Randovi ještě víc než kvůli Fedwinovi.

„Zřejmě se schováváš v hloubce.“

Hluboký hlas ještě nedomluvil, když Rand vyskočil a otočil se k Mazrimu Taimovi. Muž s orlím nosem měl jako obvykle černý kabát s modrozlatými draky vyšitými na rukávech. Na rozdíl od ostatních asha’manů nenosil na límci ani meč, ani draka. Tvářil se skoro stejně bezvýrazně jako Rand. Když se ten podíval na Taima, zaskřípal zuby. Min uvolnila nůž, jejž nosila v rukávě. Kolem obou tančila spousta obrazů a aur, ale nezačala se mít na pozoru kvůli svým viděním. Už párkrát viděla muže, který se snaží rozhodnout, jestli má někoho zabít, a teď to tu bylo zas.

„Ty si sem přijdeš a držíš saidín, Taime?“ řekl Rand příliš mírně. Taim rozhodil rukama a Rand dodal: „To už je lepší.“ Ale neuvolnil se.

„Jenom jsem se bál, že mě někdo omylem probodne,“ vysvětloval Taim, „poněvadž když jsem přicházel, byly chodby plné těch aielských žen. Vypadaly podrážděně.“ Oči nespouštěl z Randa, ale Min si byla naprosto jistá, že ji viděl, jak sahá pro nůž. „Což je pochopitelné,“ pokračoval hladce. „Neumím vyjádřit radost nad tím, že tě vidím živého, po tom, co jsem našel nahoře. Přišel jsem ohlásit zběhy. Normálně bych se neobtěžoval, ale tihle jsou Gedwyn, Rochaid, Torval a Kisman. Zřejmě byli nespokojení s událostmi v Altaře, ale nemyslel jsem si, že zajdou tak daleko. Neviděl jsem nikoho z těch, které jsem nechal s tebou.“ Zalétl pohledem k Fedwinovi. Jen na okamžik. „Byly i... další... oběti? Jestli chceš, tohohle vezmu s sebou.“

„Pověděl jsem jim, ať se drží z dohledu,“ pronesl drsně Rand. „O Fedwina se postarám. Je to Fedwin Morr, Taime, ne ‚tenhle‘.“ Couvl a ze stolku zvedl stříbrný pohár. Min zadržela dech.

„Vědma v mé vesnici dokáže vyléčit cokoliv,“ pravil a klekl si k Fedwinovi. Podařilo se mu usmát se na něj, aniž spustil oči z Taima. Fedwin se na něj na oplátku taky usmál a pokusil se vzít pohár, ale Rand mu ho přidržel u úst. „Ví víc o bylinkách než všichni ostatní, co znám. Něco málo jsem se od ní naučil, co je bezpečné a co ne.“ Když odtáhl ruku s pohárem, Fedwin si jen povzdechl a Rand si ho přivinul k hrudi. „Spi, Fedwine,“ zašeptal.

Vypadalo to, že chlapec usíná. Zavřel oči. Hrudník se mu zvedal stále pomaleji. Až se přestal zvedat úplně. Nepřestal se ale usmívat.

„Trocha něčeho do vína,“ poznamenal Rand tiše a položil Fedwina na zem. Min pálily oči, ale nechtěla plakat. Neudělá to!

„Jsi tvrdší, než jsem myslel,“ zamumlal Taim.

Rand se na něho divoce usmál. „Přidej ke svému seznamu zběhů i Corlana Dashivu, Taime. Až příště navštívím Černou věž, čekám, že na tom tvém Zrádcovském stromě uvidím jeho hlavu.“

„Dashivu?“ prskl Taim a vykulil oči. „Stane se, jak říkáš. Až příště navštívíš Černou věž.“ Rychle se vzpamatoval. Min by byla moc ráda věděla, co ty obrazy kolem něj znamenají.

„Vrať se hned do Černé věže a už sem nechoď.“ Rand vstal a nad Fedwinovým tělem se podíval na druhého muže. „Asi budu chvíli v pohybu.“

Taim se nepatrně uklonil. „Jak přikazuješ.“

Když se za ním zavřely dveře, Min dlouze vydechla.

„Nemá smysl plýtvat časem a nemám času na rozdávání,“ prohlásil Rand. Klekl si k ní, vzal si korunu a nacpal ji do tlumoku k ostatním věcem. „Min, myslel jsem si, že tu je smečka psů, která loví jednoho vlka po druhém, ale zdá se, že ten vlk jsem já.“

„Světlo tě spal,“ zasupěla, popadla ho za vlasy a podívala se mu do očí. Byly chvíli modré, chvíli šedé, jako obloha těsně před východem slunce. A byly suché. „Můžeš plakat, Rande al’Thore. Neroztečeš se, když se vybrečíš!“

„Na slzy taky nemám čas, Min,“ opáčil mírně. „Občas psi vlka chytí a přejí si, aby to neudělali. Občas se vlk obrátí proti nim nebo si na ně počíhá v záloze. Ale nejdřív musí utéct.“

„Kam půjdeme?“ zeptala se. A nepustila ho. Nehodlala ho nikdy pustit. Nikdy.