Cesta nožů

25 Nevítaný návrat

Elaida, sedíc za svým zlaceným psacím stolem, hladila prstem cizokrajného ptáka vyřezaného z věkem ztmavlé slonoviny, se zobákem dlouhým jako jeho tělo, a pobaveně poslouchala šest žen, stojících naproti ní. Byly tu přísedící za šest adžah, mračily se na sebe, přešlapovaly v sametových střevíčcích na různobarevném koberci, položeném přes rezavě hnědé dlaždice, a škubaly za šátky s vyšitými liánami, až se barevné třásně kývaly, a všeobecně vypadaly a mluvily jako houfek trucujících služek, jež si přejí, aby měly odvahu jít si před svou paní po krku. Skleněné tabulky v oknech byly zamrzlé, takže nebylo vidět, jak venku sněží, i když vítr vyl svým ledovým vztekem. Elaidě bylo teplo, a nejen proto, že ve velkém mramorovém krbu jasně plápolala polena. Ať už to ty ženy věděly nebo ne - no, Duhara, s měděnou pletí a velkýma tmavýma očima, to určitě věděla a možná i pár dalších - ona byla jejich paní. Bohatě zlacené stojací hodiny, které pořídila Cemaile, tikaly. Cemailin zmizelý sen se stane skutečností. Věž se vrátí ke své slávě. A bude pevně ve schopných rukou Elaidy do Avriny a’Roihan.

„Takový ter’angrial, který by ‚ovládal‘ ženské usměrňování, ještě nebyl nalezen,“ tvrdila Velina chladným, ale vysoko posazeným hlasem, který byl v ostrém rozporu s orlím nosem a ostrýma, zešikmenýma očima. Seděla za bílé a byla modelem bílé sestry ve všem, až na svůj ohnivý vzhled. Její prosté sněhobílé šaty vypadaly přísně a chladně. „Velice málo bylo nalezeno, co by mělo stejnou funkci. Tudíž, logicky, pokud takový ter’angrial byl nalezen, nebo víc než jeden, jakkoliv to musí být nepravděpodobné, nemůže jich být dost, aby ovládaly víc než dvě tři ženy, to nejvýš. Proto jsou hlášení o těch takzvaných Seanchanech velice přehnaná. Pokud ty ženy na ‚vodítcích‘ existují, tak nemůžou usměrňovat. To je nasnadě. Nepopírám, že ti lidé drží Ebú Dar, Amador a snad také další země, ale je jasné, že je vytvořil Rand al’Thor, snad aby vyděsil lidi a ti se k němu seběhli. Jako toho svého proroka. To je prostá logika.“

„Jsem moc ráda, že nepopíráš alespoň Amador a Ebú Dar, Velino,“ ucedila Shevan suše. A že uměla mluvit velmi suše. Hnědá sestra byla vysoká jako muž, kostnatá, měla hranatý obličej a dlouhou bradu, což nevylepšovaly ani kudrnaté vlasy. Tenkými prsty si upravovala šátek a uhlazovala sukně tmavě zlatých šatů. Do hlasu se jí vloudilo pobavení. „Nerada říkám, co je a co není možné. Například ještě nedávno všichni ‚věděli‘, že pouze štít setkaný sestrou může zabránit ženě usměrňovat. Potom přijde prostá bylina, ločidlo, a kdokoliv vás může nalít čajem, po němž nedokážete hodiny usměrnit ani jiskřičku. Je to sice užitečné s nevychovanými divoženkami a tak, ale pro každého, kdo si myslí, že ví všechno, je to ošklivé překvapení, že? Příště se možná někdo naučí znovu vyrábět ter’angrialy.“

Elaida stiskla rty. S nemožnými věcmi si hlavu nelámala, a když se žádné sestře za tři tisíce let nepodařilo znovuobjevit výrobu ter’angrialů, tak to už žádná neobjeví a tím to haslo. Jazyk se jí kroutil z vědomostí, jež jí prokluzovaly mezi prsty, když je chtěla podržet. Přese všechno její úsilí teď už každá novicka ve Věži o ločidle věděla. A žádné se to nelíbilo. Žádné se nelíbilo, že je náhle vydaná na pospas každému, kdo se trochu vyzná v bylinkách. Bylo to horší než jed, jak daly přísedící tady jasně najevo.

Při zmínce o bylinkách Duhara zneklidněla, a to se ovládala víc než obvykle, jen si mačkala sukně tak tmavě rudé, až byly skoro černé. Sedore polkla a zaťala prsty do kožené složky na papíry, které jí Elaida předala, i když žlutá s kulatou tváří obvykle zachovávala mrazivou eleganci. Andaya se zachvěla! A přitáhla si šátek se šedými třásněmi k tělu.

Elaidu napadlo, co udělají, jestli zjistí, že asha’mani znovu objevili cestování. Už tak se téměř nedokázaly přimět o nich mluvit. Aspoň tuhle informaci se jí podařilo utajit.

„Myslím, že bychom si měly dělat starosti s tím, o čem víme, že je to pravda, ano?“ pravila Andaya rázně. Zase se ovládala. Světle hnědé vlasy, vykartáčované do vysokého lesku, jí splývaly na záda, stříbrně prostřihávané modré šaty měla podle andorské módy, ale tarabonský přízvuk u ní byl stále znatelný. I když nebyla malá ani štíhlá, Elaidě vždycky připomínala vrabce poskakujícího na větvičce. Na vyjednavačku vypadala dost neobvykle, ale svou pověst si plně zasloužila. Usmála se na ostatní, ne moc příjemně, ale i při tom vypadala jako vrabec. Asi kvůli tomu, jak držela hlavu. „Zbytečné spekulace, ztrácíme tím drahocenný čas. Svět visí na vlásku a já nechci promarnit cenné hodiny žvaněním o údajné logice nebo probírat to, co ví každý hlupák a novicka. Chce některá říct něco užitečného?“ Na vrabce mluvila dost kysele. Velina zrudla, Shevan se zamračila.

Rubinde na šedou udělala obličej. Snad to měl být úsměv, ale byl to jenom obličej. Byla z Mayene, měla uhlově černé vlasy a oči jako safíry, a obvykle se tvářila, jako kdyby hodlala projít kamennou zdí. Teď si dala ruce v bok a vypadala, že hodlá projít skrz dvě zdi. „Vyřídily jsme to, co se vyřídit dalo, Andayo. Teda většinu. Vzbouřenkyně uvízly ve sněhu někde v Murandy a my jim zařídíme tak horkou zimu, že se na jaře připlazí zpátky, aby se omluvily a žebraly o pokání. Tear dobydeme, jakmile zjistíme, kam zmizel vznešený pán Darlin, a Cairhien, jakmile vykutáme Caraline Damodred a Torama Riatina z jejich skrýší. Al’Thor má prozatím illiánskou korunu, však i na tom se pracuje. Takže pokud nemáte plán, jak dostat toho muže do Věže nebo jak přimět ty takzvané ‚asha’many‘, aby zmizeli, tak já mám práci pro své adžah.“

Andaya se narovnala, jako kdyby měla skutečně pocuchané peří. Navíc Duhara přimhouřila oči. Zmínka o mužích, kteří dokážou usměrňovat, u ní vždy zapálila oheň. Shevan mlaskla, jako když se hádají děti - třebaže ji to potěšilo - a Velina se zamračila, protože z nějakého důvodu usoudila, že Shevan má něco proti ní. Bylo to zábavné, ale vymykalo se to z ruky.

„Práce pro adžah je důležitá, dcery.“ Elaida nezvedla hlas, ale všechny se na ni podívaly. Vrátila slonovinovou řezbu k ostatním ve své sbírce, kterou uchovávala ve velké kazetě pokryté růžemi a zlatými rozvilinami, pečlivě upravila pouzdro s psacími potřebami a kazetu s dopisy, takže všechny tři lakované kazety byly hezky vyrovnané, a jakmile bylo mlčení úplné, pokračovala. „Ale práce Věže je důležitější. Věřím, že má nařízení splníte rychle. Vidím ve Věži příliš mnoho lenosti. Bojím se, že Silviana bude mít brzy spoustu práce, jestli se to nenapraví.“ Další hrozbu nevyslovila, jen se usmála.

„Jak přikazuješ, matko,“ zamumlalo šest hlasů ne tak pevných, jak by si mluvčí přály. Dokonce i Duhara byla bílá jako těsto, když dělaly pukrlata. Dvě přísedící byly zbaveny křesel a půl tuctu odsloužilo několik dní roboty jako pokání - pokoření ducha bylo v jejich postavení dost ponižující. Shevan a Sedore se rozhodně velice škaredily, když si až příliš živě připomněly, jak drhly podlahy a pracovaly v prádelně - ale žádnou neposlaly k Silvianě pro pokoření těla. A žádná po tom rozhodně netoužila. Správkyně novicek měla každý den dvě tři návštěvy od sester, kterým určilo pokání jejich adžah nebo si ho určily samy - výprask řemenem byl mnohem rychlejší než měsíc hrabání zahradních pěšinek - ale Silviana měla mnohem méně slitování se sestrami než s novickami a přijatými. Nejedna sestra musela strávit několik dní uvažováním, jestli měsíc hrabání by nakonec přece jen nebyl lepší.

Teď vyrazily přísedící ke dveřím, nemohly se dočkat, až budou pryč. Přísedící nebo ne, takhle vysoko do Věže nikdo nechtěl ani páchnout, pokud nedostal předvolání od Elaidy. Ta si pohladila pruhovanou štólu a potěšeně se usmála. Ano, byla paní Bílé věže. Jak se na amyrlin slušelo a patřilo.

Než se hlouček přísedících dostal ke dveřím, ty se rázně otevřely a vstoupila Alviarin. Úzká bílá štóla kronikářky se na hedvábných šatech, vedle nichž Velininy vypadaly uboze, téměř ztrácela. Elaida cítila, jak její úsměv pohasíná. Alviarin nesla list papíru. Zvláštní, čeho si člověk v takových chvílích všimne. Ta žena byla pryč skoro dva týdny, beze slova zmizela z Věže, aniž by ji kdokoliv viděl odcházet, a Elaida si začala s potěšením představovat, jak leží někde v závěji nebo v řece sklouzla pod led.

Šest přísedících se sklouznutím zastavilo, když jim Alviarin neuhnula z cesty. Dokonce i kronikářka tak vlivná jako Alviarin nebyla důležitější než přísedící. Ačkoliv Velina, obvykle nejlépe se ovládající žena ve Věži, sebou z nějakého důvodu trhla. Alviarin se úkosem koukla na Elaidu, chvíli si prohlížela přísedící a všechno pochopila.

„Myslím, že tohle bys měla nechat u mne,“ sdělila Sedore tónem chladným jako sníh venku. „Matka svá nařízení ráda pečlivě zvažuje, jak jistě víš. Nebude to poprvé, co změnila názor poté, co je podepsala.“ Zvedla štíhlou ruku.

Sedore, jejíž nadutost byla pozoruhodná i mezi žlutými, téměř nezaváhala a složku jí předala.

Elaida zuřivě skřípala zuby. Sedore byla vzteky bez sebe, když měla strávit pět dní po lokty v horké vodě a drhnout stoly. Příště pro ni Elaida najde něco méně příjemného. Takže nakonec možná Silviana. Třeba bude čistit odpady!

Alviarin beze slova ustoupila a přísedící odešly, upravovaly si šátky a něco si mumlaly. Rychle se zase sebraly. Alviarin za nimi rázně zavřela dveře, došla k Elaidě a cestou se probrala papíry ve složce. Nařízení podepsala v naději, že je Alviarin mrtvá. Pochopitelně se nespoléhala jen na naději. Nemluvila se Seaine pro případ, že by to mohl někdo zahlédnout a ohlásit Alviarin, až se vrátí, ale Seaine určitě pracovala podle příkazů, sledovala stezku zrady, která ji jistě dovede k Alviarin Freidhen. Nicméně Elaida doufala. Ach, jak v to doufala.

Alviarin se probírala složkou a mumlala si pro sebe. „Tohle asi projde. Ale tohle ne. Ani tohle. A už rozhodně ne tohle!“ Zmačkala dekret, podepsaný a zapečetěný amyrlin, a opovržlivě ho hodila na podlahu. Zastavila se vedle Elaidina zlaceného křesla s plamenem Tar Valonu vyloženým měsíčními kameny na opěradle, praštila se složkou o stůl a přihodila i svůj pergamen. A pak Elaidě vrazila facku, až se té zatmělo před očima.

„Myslela jsem, že tohle jsme už vyřídily, Elaido.“ Ta příšerná ženská mluvila chladně jako vánice venku. „Vím, jak zachránit Věž před tvými omyly, a nedovolím, abys mi za zády páchala další. Jestli na tom budeš trvat, tak si buď jistá, že tě nechám odstranit, utišit a vyplatit koštětem před každou zasvěcenkyní Věže i sluhy.“

Elaida jen s námahou udržela ruce v klíně. Nepotřebovala zrcadlo, aby věděla, že má tvář rudou. Musela být opatrná. Seaine ještě nic nenašla, jinak by byla přišla. Alviarin si mohla pustit pusu na špacír před sněmovnou a odhalit celý katastrofální únos toho al’Thorovic kluka. Pak by ji mohly sesadit, utišit a zpráskat už jen za to, ale Alviarin měla další tětivu na svůj luk. Toveine Gazal vedla padesát sester a dvě stě věžových gardistů proti Černé věži, v níž, jak si byla Elaida jistá, když je vysílala, byli nejvýš dva tři muži, kteří dokážou usměrňovat. Ale i kdyby jich byly stovky - stovky! Alviarin se na ni chladně dívala, ale i tak se jí z toho pomyšlení stáhl žaludek! - dokonce i se stovkami těchhle asha’manů měla v Toveine důvěru. Černá věž bude stržena v ohni a krvi - to vyvěstila - a sestry budou kráčet po jejích pozemcích. To určitě znamenalo, že Toveine zvítězí. Navíc zbytek věštění jí řekl, že Věž za její vlády získá všechnu svou starou slávu, že al’Thor sám se bude chvět před jejím hněvem. Alviarin slyšela ta slova vycházet z jejích úst, když se jí zmocnilo věštění. A později se na nic nepamatovala, když začala s vydíráním, nechápala vlastní zkázu. Elaida trpělivě vyčkávala. Splatí to té ženské trojnásobně! Ale umí být trpělivá. Prozatím.

Alviarin se nenamáhala zakrývat ohrnutý nos, když složku odsunula stranou a strčila Elaidě pod nos svůj pergamen. Otevřela zlatozelené pouzdro s psacími potřebami, namočila Elaidin brk do kalamáře a strčila jí ho do ruky. „Podepiš.“

Elaida si brk vzala a říkala si, pod jaké šílenství připojuje svůj podpis tentokrát. Další zvýšení počtu věžových gardistů, když to bude se vzbouřenkyněmi vyřízeno dřív, než dojde na vojáky? Další pokus přinutit adžah odhalit veřejně, které sestry jim stojí v čele? Tam tedy rozhodně padla na hubu! Rychle četla a cítila, jak se jí stahuje žaludek. Dát každému adžah konečné pravomoci nad sestrami v jeho části Věže bez ohledu na vlastní adžah té které sestry bylo zatím největším šílenstvím - jak by to mohlo zachránit rozebrání samotného zdiva Věže? - ale tohle -!

Za „vítězství“ otupěle přidala „Světla", ale potom jí ztuhla ruka. Veřejně uznat al’Thora za Draka Znovuzrozeného se dalo snést, neboť jím byl, a tohle by mohlo mnoho lidí přimět uvěřit klepům, že před ní již poklekl, což by mohlo být užitečné, ale nemohla uvěřit, že do těch posledních pár slov se vejde tolik hrůz.

„Světlo, smiluj se,“ vydechla. „Jestli se tohle vyhlásí, tak se nám nikdy nepodaří al’Thora přesvědčit, že jeho únos nebyl schválený.“ To bude obtížné i tak, ale už viděla, jak se lidi nechali přesvědčit, že to, co se stalo, se nestalo, přičemž se to právě dělo. „A před dalším pokusem se bude mít desetkrát víc na pozoru. Alviarin, tohle přinejlepším vyděsí pár jeho stoupenců. Přinejlepším!“ Mnoho lidí se s ním již zapletlo příliš hluboko, takže se neodváží od něj odtrhnout. A už teprve ne, když jim bude tohle viset nad hlavou! „To bych klidně mohla vlastníma rukama zapálit Věž, jako podepsat tohle!“

Alviarin si netrpělivě povzdechla. „Nezapomněla jsi katechismus, že ne? Tak mi zopakuj, co jsem tě učila.“

Elaida mimoděk stiskla rty. Jedno potěšení z její nepřítomnosti - ne největší, ale rozhodně příjemné - bylo, že nemusela každý den opakovat tu ohavnou litanii. „Udělám, co se mi řekne,“ vypravila ze sebe nakonec. Je přece amyrlin! „Budu říkat, co mi řekneš, abych říkala, a nic víc.“ Její věštění jí předpovědělo triumf, ale, ach, Světlo, ať přijde brzy! „Podepíšu, co mi řekneš, abych podepsala, a nic jiného. Jsem...“ Začala se dávit. „Jsem poslušna tvé vůle.“

„Mluvíš, jako bys to potřebovala připomínat,“ pravila Alviarin s dalším povzdechem. „Asi jsem tě nechala bez dozoru příliš dlouho.“ Důrazně poklepala prstem na pergamen. „Podepiš.“

Elaida podepsala. Nic jiného dělat nemohla.

Alviarin málem nepočkala, až dopíše, a dekret jí sebrala. „Tohle zapečetím sama,“ prohlásila cestou ke dveřím. „Neměla jsem nechávat amyrlininu pečeť, kde jsi ji mohla najít. Promluvíme si později. Nechala jsem tě tu samotnou příliš dlouho. Buď tady, až se vrátím.“

„Později? Kdy? Alviarin? Alviarin?“

Dveře se zavřely a Elaida soptila. Být tady, až se Alviarin vrátí! Zavřená ve svých komnatách jako novicka v trestné cele!

Chvíli hladila kazetu s dopisy se zlatými jestřáby peroucími se mezi bílými mraky na modré obloze, avšak nedokázala se přimět ji otevřít. Když byla Alviarin pryč, kazeta zase obsahovala dopisy a důležitá hlášení, ne jen drobky od stolu, které jí Alviarin přenechala, ale s jejím návratem mohla být klidně prázdná. Vstala a začala upravovat růže v bílých vázách stojících na bílých mramorových podstavcích v rozích místnosti. Byly to modré růže - velmi vzácné.

Náhle si uvědomila, že zírá na zlomený stonek v ruce. Další tucet ležel na zemi. Rozčileně zachrčela. Představovala si, jak má v rukou Alviarinin krk. Nebylo to poprvé, co ji napadlo tu ženštinu zabít. Ale Alviarin určitě udělala preventivní opatření. Poslední sestry, jež by Elaida podezírala, určitě měly zapečetěné dokumenty, které se mají otevřít v případě, že by se jí něco přihodilo. To jediné jí dělalo starosti, když Alviarin zmizela, že by ji někdo mohl považovat za mrtvou a přijít s důkazy, jež by jí strhly štólu z ramen. Dřív nebo později ale bude Alviarin vyřízená stejně jistě jako ty růže –

„Neodpověděla jsi mi na klepání, matko, tak jsem šla dál,“ ozval se za ní drsný hlas.

Elaida se otočila, avšak při pohledu na rozložitou hranatou ženu s červenými třásněmi na šátku spolkla hněvivá slova a zesinala.

„Kronikářka povídala, že se mnou chceš mluvit,“ řekla Silviana podrážděně. „O soukromém pokání.“ Dokonce ani před amyrlin se nenamáhala skrývat své znechucení. Silviana věřila, že soukromé pokání je směšné. Pokání má být veřejné, v soukromí se prováděly jenom tresty. „Taky mě požádala, abych ti něco připomněla, ale odběhla dřív, než řekla co.“ Zafrkala. Všechno, co ji odvádělo od mladších a přijatých novicek, považovala za zbytečné vyrušování.

„Myslím, že si vzpomínám,“ sdělila jí Elaida otupěle.

Když Silviana konečně odešla - již po půl hodině, podle odbíjení Cemailiných hodin, ale jí to připadalo jako věčnost - jediné, co Elaidě zabránilo okamžitě svolat zasedání sněmovny, aby mohla požádat, aby Alviarin zbavily štóly kronikářky, byla jistota jejího věštění a jistota, že Seaine vystopuje zpátky k Alviarin zradu. To a jistota, že ať už by v tom střetu Alviarin padla nebo ne, její vlastní konec by to byl zcela určitě. Takže Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně pečetí, plamen Tar Valonu, amyrlin, zcela jistě nejmocnější vládkyně na světě, ležela na břiše na své posteli a škytala do polštářů. Záda měla příliš citlivá, aby si oblékla spodničku, která ležela na podlaze, a byla si jistá, že až se Alviarin vrátí, bude trvat na tom, aby během celého výslechu seděla. Brečela a přes slzy se modlila, aby Alviarinin pád přišel brzy.

„Neřekla jsem ti, abys nechala Elaidu... zbít,“ řekl hlas znějící jako křišťálové zvonky. „Povyšuješ se snad?“

Alviarin z kleku padla na břicho před ženou, která jako by byla stvořená z tmavých stínů a stříbřitého světla. Popadla Mesaanu za lem šatů a zasypávala jej polibky. Tkanivo iluze - muselo to být tohle, i když neviděla jediné vlákno saidaru, stejně jako v ženě, která nad ní stála, necítila schopnost usměrňovat - nedrželo úplně, jak škubala za kraj sukně. Probleskovalo skrze něj bronzové hedvábí s tenkou, složitě vyšívanou bordurou tvořenou černými vlnovkami.

„Žiji, abych sloužila a poslouchala tě, veliká paní,“ supěla Alviarin mezi polibky. „Vím, že jsem nejnižší mezi nízkými, červ ve tvé přítomnosti, a modlím se jen o tvůj úsměv.“ Už byla za „povyšování se“ potrestána - ne za neposlušnost, díky Velikému pánu Temnoty! - a věděla, že ať už Elaida právě křičí sebevíc, nemůže to být ani z poloviny tak hlasitě, jako křičela ona.

Mesaana ji chvíli nechala při líbání svých šatů a nakonec Alviarin špičkou střevíčku pozvedla hlavu. „Dekret prošel.“ Nebyla to otázka, ale Alviarin chvatně odpověděla.

„Ano, veliká paní. Kopie odešly do Severního a Jižního přístavu, ještě než to Elaida podepsala. První kurýři vyrazili a žádný kupec neopustí město bez dalších kopií.“ Mesaana to samozřejmě věděla. Věděla vše. Alviarin chytala křeč do krku, ale nepohnula se. Mesaana jí řekne, kdy se má pohnout. „Veliká paní, Elaida je jen prázdná slupka. Se vší pokorou, nebylo by to bez ní jednodušší?“ Zadržela dech. S Vyvolenými mohly být otázky nebezpečné.

Stříbrný prst se stínovým nehtem poklepal na stříbrné rty našpulené v pobaveném úsměvu. „Lepší by bylo, kdybys ty nosila amyrlininu štólu, dítě?“ pravila Mesaana nakonec. „Taková ctižádost je dost malá, aby se k tobě hodila, ale všechno má svůj čas. Teď pro tebe mám nepatrný úkol. Přese všechny přehrady, které se vytvořily mezi adžah, se hlavy jednotlivých adžah scházejí překvapivě často. Tváří se, že je to náhodou. Aspoň všechny kromě červených. Škoda že se Galina nechala zabít, jinak by ti mohla říct, co mají v plánu. Nejspíš o nic nejde, ale ty zjistíš, proč na sebe na veřejnosti cení zuby, když si potají špitají do oušek.“

„Slyším a poslouchám, veliká paní,“ odvětila Alviarin okamžitě, vděčná, že to Mesaana považuje za maličkost. Velké „tajemství", kdo vede adžah, pro ni tajemstvím nebylo - každá černá sestra musela hlásit svrchovanému dvoru sebemenší šustnutí uvnitř svého údajného adžah - ale pouze Galina z nich byla černá. To znamenalo vyptat se černých sester mezi přísedícími, což znamenalo projít všechny vrstvy mezi nimi a jí. Chvíli to potrvá a úspěch nebyl zaručený. Kromě Ferane Neheran a Suany Dragand, jež byly hlavami svých adžah, přísedící většinou nevěděly, co si hlava jejich adžah myslí, pokud jim to neřekla. „Řeknu ti to, jakmile to zjistím, veliká paní.“

Ale něco si z toho vzala. Sice to byla drobnost, ale Mesaana nevěděla všechno, co se v Bílé věži šustne. A Alviarin bude dávat pozor, až uvidí sestru v bronzové sukni s černými vlnovkami na lemu. Mesaana se skrývala ve Věži a informace znamenaly moc.