Cesta nožů

23 Válečná mlha, bitevní vřava

Prozatím nepršelo. Rand zavedl Tai’daišara kolem vyvráceného stromu ležícího na stráni a zamračil se na mrtvého, ležícího na zádech za kmenem. Chlapík byl pomenší, hranatý, tvář měl vrásčitou a zbroj z překrývajících se modrých a zelených lakovaných destiček. Nevidomýma očima zíral na černá mračna a hodně se podobal Eaganu Padrosovi, až po tu chybějící nohu. Očividně důstojník. Meč vedle jeho ruky měl slonovinový jílec vyřezaný do podoby ženy a jeho lakovaná přilba se dvěma tenkými modrými chocholy připomínala obrovskou hmyzí hlavu.

Po celém svahu na pět set kroků daleko ležely vyvrácené a roztříštěné, místy i ohořelé kmeny. Také těla, muži se zpřelámanými hnáty či roztrhaní na kusy, jak úbočím projel saidín. Většina měla obličeje zakryté závěsy z kovových kroužků a na kyrysech namalované vodorovné pruhy. Žádné ženy, díky Světlu. Zranění koně byli dobiti, další věc, za kterou byl vděčný. Koně uměli neuvěřitelně hlasitě řičet.

Myslíš, že mrtvi nemluví? Luis Therin se chrčivě smál. Myslíš? Dál mluvil vztekle. Mrtví na mě vyjí!

Na mě taky, pomyslel si Rand smutně. Nemůžu si dovolit je poslouchat, ale jak je umlčíš? Luis Therin se rozplakal pro svou Ilienu.

„Velké vítězství,“ ozval se za Randem Weiramon a dodal: „Ale nebyla v tom velká čest. Staré způsoby jsou nejlepší.“ Rand měl kabát zdobený blátem, ale Weiramon vypadal stejně čisťounký jako na Stříbrné cestě. Přílba a zbroj se mu leskly. Jak se mu to podařilo? Taraboňané nakonec zaútočili, kopími a odvahou proti jediné síle, a Weiramon sám vedl útok, který je zlomil. Bez rozkazu, avšak následovali jej všichni Tairenové kromě obránců a dokonce i přiopilý Torean. A také Semaradrid a Gregorin Panar s většinou Cairhieňanů a Illiánců. Zůstat stát bylo těžké a všichni se chtěli porvat s něčím, nač si mohli opravdu sáhnout. Asha’mani by to byli dokázali rychleji. Ale nadělali by trochu víc svinstva.

Rand se bojů neúčastnil, jen seděl na koni tak, aby ho muži viděli. Bál se uchopit jedinou sílu. Neodvažoval se ukázat ostatním svou slabost. Luis Therin už při pouhém pomyšlení na to zděšeně blábolil.

A stejně překvapivé jako Weiramonův nepošpiněný kabát bylo, že Anaiyella jela s ním a ani jednou se nezaculila. Tvářila se odmítavě. Zvláštní, že jí to nekazilo vzhled zdaleka tolik jako neustálé úsměvy. Sama se k útoku samozřejmě nepřipojila, stejně jako Ailil, ale Anaiyellin vrchní podkoní ano a teď byl dočista mrtvý, když ho do prsou zasáhlo tarabonské kopí. To se jí ani trochu nelíbilo. Ale proč doprovázela Weiramona? Prostě se jen Tairenové stahovali k sobě? Možná. Když ji Rand viděl naposledy, byla se Sunamonem.

Bashere na svém ryzákovi vyjel do svahu a vyhýbal se mrtvým, přičemž jim nevěnoval o nic větší pozornost než roztříštěnému kmeni či hořícímu pařezu. Přilbu měl pověšenou u sedla a rukavice zastrčené za pasem. Celou pravou stranu měl zablácenou a jeho kůň taky.

„Aracome je mrtvý,“ hlásil. „Flinn se ho pokoušel léčit, jenže podle mě tak už žít nechtěl. Zatím máme skoro padesát mrtvých a někteří ranění to možná nepřežijí.“ Anaiyella zbledla. Rand ji viděl u Aracoma, jak zvrací. Mrtví kmáni na ni velký dojem neudělali.

Na okamžik se ho zmocnila lítost. Ne kvůli ní, ani kvůli Aracomovi ne. Kvůli Min, byť ta byla v bezpečí v Cairhienu. Min předpověděla Aracomovu smrt, stejně jako Gueyamovu a Maraconnovu. Ať už viděla cokoliv, Rand doufal, že se to skutečnosti moc nepodobalo.

Většina asha’manských vojáků už byla zase na zvědech, ale na velké louce se z průchodů spletených Gedwynovými zasvěcenými hrnuly vozy se zásobami a remonty. Lidé, kteří s nimi přicházeli, se jen ohromeně rozhlíželi. Rozbahněná půda nebyla tak rozoraná jako na svazích, ale byly tu zčernalé brázdy, dva kroky široké a padesát dlouhé, vyryté v zhnědlé trávě, a zející jámy, které by ani kůň nepřeskočil. Damane zatím nenašli. Rand usoudil, že tady byla jen jedna. Větší počet by za daných okolností nadělal jen větší škody.

Lidé přecházeli kolem ohýnků, na nichž se vařil čaj a další věci. Tairenové, Cairhieňané a Illiánci se pro jednou mísili. Nejenom kmáni. Semaradrid popíjel s Gueyamem, který si unaveně přejížděl rukou po holé hlavě. U jednoho ohně dřepěli Maraconn a Kiril Drapaneos, podobný čápu, s hubeným obličejem a hranatě zastřiženou bradkou. Vypadalo to, že mastí karty! Torean měl kolem sebe kruh smějících se cairhienských urozených panáčků, i když se možná víc bavili tím, jak se kymácí a otírá si nos jako bramboru, než je ho vtipům. Legionáři se drželi stranou, ale přijali „dobrovolníky", kteří následovali Padrose za Praporcem Světla. Ti se tvářili ještě dychtivěji než předtím od chvíle, kdy zjistili, jak Padros zemřel. Legionáři jim ukazovali, jak změnit směr, aniž by se formace rozpadla jako hejno hus.

Flinn s Adleym, Morrem a Hopwilem byli u raněných. Narishma neuměl vyléčit víc než menší zranění, stejně jako Rand, a Dashiva ani to ne. Gedwyn a Rochaid rozprávěli stranou od ostatních na kopečku uprostřed údolí a drželi otěže svých koní. Na kopečku, kde měli Seanchany zastihnout nepřipravené, když se vyřítili z průchodů kolem něho. Skoro padesát mrtvých a další přibudou, ale bez Flinna a ostatních, kteří do jisté míry zvládali léčení, by jich bylo přes dvě stě. Gedwyn a Rochaid si nechtěli ušpinit ruce a šklebili se, když je k tomu Rand donutil. Jeden z mrtvých byl asha’manský voják a další asha’man, kulatolící Cairhieňan, seděl vedle ohně a tvářil se omámeně. Rand doufal, že je to jen kvůli tomu, jak mu téměř pod nohama vybuchla země a jeho to vyhodilo do vzduchu.

Ailil se radila se svým kopinickým kapitánem, bledým mužíkem jménem Denharad. Jejich koně se skoro dotýkali a oni se občas podívali na Randa. Co to kují za pikle?

„Příště si povedeme líp,“ zamumlal Bashere, přelétl pohledem údolí a potřásl hlavou. „Nejhorší chybou je udělat tutéž chybu dvakrát, a to my neuděláme.“

Weiramon ho zaslechl a opakoval to, ale s použitím dvacetkrát víc slov, dost květnatě, aby to stačilo pro zahradu na jaře. Aniž by přiznal, že k nějaké chybě došlo, aspoň ne z jeho strany. A Randovým chybám se vyhýbal stejně obratně.

Rand kývl. Příště si povedou lépe. Budou muset, pokud by nechtěl v těchto horách pohřbít půlku svých mužů. Teď mu však dělalo starosti, co se zajatci.

Většině z těch, kteří unikli smrti na svazích, se podařilou ustoupit mezi stromy, jež zůstaly stát. A v překvapivě dobrém pořádku, jak tvrdil Bashere, ale teď nejspíš neznamenali větší hrozbu. Pokud s sebou neměli damane. Ale asi stovka mužů seděla na zemi, beze zbraní a zbroje, pod pozorným dohledem dvou tuctů rytířů a obránců na koních. Většinou to byli Taraboňané, a nebojovali jako lidé, které k tomu nutí dobyvatelé. Hodně jich nadávalo strážným. Gedwyn je chtěl vyslechnout a zabít. Weiramonovi bylo jedno, jestli jim podříznou hrdla, ale torturu považoval za ztrátu času. Tvrdil, že nikdo nebude vědět nic užitečného. Žádný z nich nebyl šlechtic.

Rand se podíval na Bashereho. Weiramon stále žvanil, „...vyčistit tyhle hory pro tebe, můj pane Draku. Zadupeme je do země a...“ Anaiyella souhlasně kývala.

„Nakonec na tom budeš zase jako na začátku,“ podotkl Bashere tise a nehtem si seškraboval bláto z kníru. „Nebo, jak říkají moji pachtýři, je to prašť jako uhoď.“ To tedy byla pomoc!

A pak to jedna z Bashereho patrol ještě zhoršila.

Šestice mužů hnala zajatkyni před sebou patkami kopí. Byla to černovláska ve špinavých a potrhaných tmavomodrých šatech s rudými štítky s blesky na prsou a sukni. Obličej měla taky ušmudlaný a uslzený. Klopýtla a málem upadla, ale kopí jí spíš ukazovala cestu, než by do ní strkala. Opovržlivě se na své věznitele mračila a jednou po nich plivla. A nad Randem taky ohrnula nos.

„Neudělali jste jí nic?“ chtěl vědět. Zvláštní otázka ohledně nepřítele po všem, co se v údolí odehrálo. Ohledně sul’dam. Prostě to z něj vyletělo.

„My ne, můj pane Draku,“ hlásil drsný velitel patroly. „Takhle jsme ji už našli.“ Poškrábal se v hustém černém vousu a zadíval se na Bashereho, jako by u něj hledal oporu. „Tvrdí, že jsme jí zabili Gille. Asi psa či kočku nebo tak něco, podle toho, jak se chová. Jmenuje se Nerith. Tolik jsme z ní dostali.“ Žena se otočila a zaprskala na něj.

Rand si povzdechl. Ne psa. Ne! To jméno nepatřilo na seznam! Ale slyšel, jak se mu v hlavě ozývají jména, a „damane Gille“ tam byla taky. Luis Therin brečel kvůli své Ilieně. Její jméno bylo na seznamu také. Rand to považoval za správné.

„Tohle je seanchanská Aes Sedai?“ zeptala se znenadání Anaiyella, předklonila se a zadívala se na Nerith. Ta po ní plivla rovněž a rozzuřeně vyvalila bulvy. Rand jim vysvětlil to málo, co o sul’dam věděl, že ovládají ženy, které mohou usměrňovat, s pomocí vodítka a obojku z ter’angrialu, jenže samy usměrňovat nemohou, a k jeho úžasu křehká a usměvavá vznešená paní chladně pravila: „Jestli s tím má můj pán Drak potíže, oběsím ji sama.“ Nerith po ní znovu plivla! Tentokrát opovržlivě. Té tedy odvaha rozhodně nechyběla.

„Ne!“ zavrčel Rand. Světlo, věci, které byli lidé ochotní udělat, aby získali jeho přízeň! Nebo možná byl vrchní podkoní Anaiyelle bližší, než se považovalo za slušné. Ten muž byl obtloustlý a plešatý - a kmán, což u Tairenů hodně znamenalo - ale ženy měly ohledně mužů zvláštní vkus. Věděl to z vlastní zkušenosti.

„Jakmile budeme připravení vyrazit,“ řekl Basheremu, „ty muže propusťte.“ Brát zajatce do dalšího útoku nepřicházelo v úvahu a nechat sto mužů - teď stovku, později určitě přibudou další - nechat je se zásobovacími vozy by znamenalo říkat si o spoustu potíží. Když je nechá tady, žádné potíže dělat nebudou. Dokonce ani jezdec by nemohl doručit zprávu rychleji, než on cestoval.

Bashere nepatrně pokrčil rameny. Myslel si, že to tak dopadne, ale vždycky tady byla naděje. Zvláštní věci se dály, i když u toho zrovna nebyl žádný ta’veren.

Weiramon a Anaiyella otevřeli pusu téměř zaráz, aby něco namítli, ale Rand pokračoval. „Řekl jsem to a tak to bude! Ale tu ženu si necháme. A každou další, kterou zajmeme.“

„Ať shoří moje duše!“ zaječel Weiramon. „Proč?“ Vypadal ohromeně a Bashere sebou polekaně trhl. Anaiyella opovržlivě zkřivila rty, než se jí podařilo předvést pánu Drakovi sladký úsměv. Očividně ho považovala za slabocha, jenž ji nepošle s ostatními. Půjdou obtížným terénem, nemluvě o omezených dávkách. A počasí nebylo zrovna nejlepší.

„Už proti sobě mám dost Aes Sedai, abych poslal sul’dam zpátky k jejímu řemeslu,“ sdělil jim. Světlo vědělo, že je to pravda! Přikývli, Weiramon pomalu. Basheremu se zřejmě ulevilo. Anaiyella byla zklamaná. Ale co s tou ženou a případně dalšími, které chytí, udělá? Nehodlal proměnit Černou věž ve vězení. Aielové by je mohli držet. Až na to, že by jim moudré nejspíš podřízly krky, jakmile by se k nim otočil zády. A co sestry, jež Mat vede do Caemlynu spolu s Elain? „Až to skončí, předám ji Aes Sedai, které vyberu.“ To by mohlo vypadat jako gesto dobré vůle, trocha medu, aby jim to osladilo, že musely přijmout jeho ochranu.

Ještě to nevyslovil a Nerith zesinala a zaječela z plna hrdla. Bez ustání vyla a vyrazila ze svahu.

„Zatracená -! Chyťte ji!“ štěkl Rand a saldejská patrola za ní vyrazila, koně přeskakovali stromy a pařezy bez ohledu na hrozící zlomené nohy a vazy. Ona stále vřeštěla a pobíhala mezi koňmi.

Ve východním průsmyku se v záblesku stříbrného světla otevřel průchod, černě oděný voják prošel a vyhoupl se do sedla. Průchod zmizel a on pobídl koně do cvalu na kopec, kde čekal Gedwyn s Rochaidem. Rand to lhostejně pozoroval. Luis Therin zase žvanil o zabíjení, zabití všech asha’manů, než bude pozdě.

Když se ti tři konečně vydali k Randovi, čtyři Saldejci už Nerith hodili na zem a svázali na rukou a na nohou. Museli být čtyři, jak se zmítala a kousala, a pobavený Bashere se sázel, jestli nakonec ona nepřemůže je. Anaiyella mručela něco o nakřáplé lebce. Myslela tím, že by jí měli rozrazit hlavu? Rand se na ni zamračil.

Voják s Gedwynem a Rochaidem se nejistě ohlížel po Nerith, když jeli kolem. Rand si jen matně vzpomněl, že ho zahlédl v Černé věži, když poprvé předával stříbrné meče a dal Taimovi první špendlík s drakem. Byl mladý, jmenoval se Varii Nensen, a přes husté kníry stále nosil průhledný závoj. Ale když musel čelit svým krajanům, nijak neváhal. Jeho věrnost teď patřila jen Černé věži a Draku Znovuzrozenému, jak vždycky tvrdil Taim. Ta druhá část zněla, jako by ho to napadlo až později.

„Máš tu čest předat hlášení Draku Znovuzrozenému, vojáku Nensene,“ podotkl Gedwyn. Trpce.

Nensen se narovnal v sedle. „Můj pane Draku!“ štěkl a praštil se pěstí do prsou. „Asi třicet mil na západ jsou další, můj pane Draku.“ Rand jim řekl, že nemají chodit dál než třicet mil. K čemu by bylo, kdyby nějaký voják Seanchany našel, když by ostatní postupovali stále dál na západ? „Jejich asi o polovinu míň než nás,“ pokračoval Nensen. „A...“ Tmavýma očima zalétl k Nerith. Byla svázaná a Saldejci se ji snažili dostat na koně. „A neviděl jsem žádné ženy, můj pane Draku.“

Bashere se zadíval na oblohu. Bylo zataženo, ale slunce by ještě mělo být vysoko. „Je čas nakrmit muže, než se vrátí ostatní,“ prohodil a spokojeně kývl. Nerith se podařilo kousnout jednoho Saldejce do ruky a visela na něm jako jezevec.

„Nakrm je rychle,“ prohlásil Rand podrážděně. Bude s každou zajatou sul’dam tak těžké pořízení? Nejspíš ano. Světlo, co když zajmou damane? „Nechci v horách strávit celou zimu.“ Damane Gille. Jakmile se jméno dostalo na seznam, nemohl ho vymazat.

Mrtví nikdy nemlčí, zašeptal Luis Therin. Mrtví nikdy nespí.

Rand zajel k ohňům. Neměl chuť k jídlu.

Z vyčnívající skály studoval Furyk Karede pozorně zalesněné hory okolo. Jeho kůň, vysoký grošák, zvedl uši, jako by zachytil nějaký zvuk, který jezdci unikl, ale jinak se zvíře nehýbalo. Karede musel občas přestat a otřít si dalekohled. Bylo ráno, obloha pod mrakem a poprchávalo. Dva černé chocholy na Karedeho přilbě se ohýbaly, místo aby trčely rovně, a voda mu stékala i po zádech. Ve srovnání se včerejškem pršelo mírně a ve srovnání se zítřkem nejspíš taky. Nebo s dnešním odpolednem. Na jihu hrozivě zahřmělo. Karede si však nedělal starosti s počasím.

Průsmykem pod ním procházeli poslední z dvou tisíc tří set mužů, které sehnali ze čtyř posádek. Měli dobré koně a celkem rozumné velení, ale jen dvě stě z nich byli Seanchané a jen dva kromě něj nosili rudozelené pruhy gardy. Většina ostatních pocházela z Tarabonu - znal jejich povahu - ale dobrá třetina byli Amadičané a Altařané, kteří přísahy složili teprve nedávno, aby si mohl být jistý, že je dodrží. Někteří z Altařanů a Amadičanů už věrnost dvakrát třikrát porušili. Nebo to alespoň zkusili. Lidé na této straně Arythského oceánu prostě neměli žádnou čest. Vepředu jel tucet sul’dam, a on si přál, aby místo dvou všech dvanáct vedlo na vodítku vedle koně damane.

O padesát kroků dál deset mužů předního voje sledovalo stráně nad nimi, i když ne tak pozorně, jak by měli. Příliš mnoho z nich spoléhalo na to, že zvědové odhalí každé nebezpečí. Karede si v duchu poznamenal, že s nimi musí osobně promluvit. Potom budou povinnosti plnit dokonale, nebo je pošle k dělnickým odvedencům.

Na východě se objevil raken, přelétl nízko nad vrcholky stromů a stočil se. Zvláštní. Morat’raken, létavci, vždycky rádi létali vysoko, pokud se moc neblýskalo. Karede odložil dalekohled a díval se.

„Třeba konečně dostaneme zprávu od zvědů,“ podotkl Jadranka. K ostatním důstojníkům za Karedem, ne k němu. Tři z deseti měli hodnost jako Karede, ale muže v krvavě rudé a téměř černé zelené gardy smrtihlavů vyrušoval kromě urozených málokdo. Vlastně i málokterý urozený.

Podle příběhů, jež slýchal jako dítě, jeden z jeho předků, šlechtic, následoval Luthaira Pendraga do Seanchanu na rozkaz Artuše Jestřábí křídlo, ale o dvě stě let později, když byl zabezpečen pouze sever, se další předek pokusil vytvořit vlastní království a místo toho skončil prodaný v dražbě. Snad to tak i bylo. Mnoho da’covale se pyšnilo šlechtickými předky. Aspoň mezi sebou. Jenom málokterého z urozených takové řeči pobavily. V každém případě se Karede považoval za šťastného, když ho vybírači vybrali, hřmotného chlapce stěží dost starého, aby mohl plnit zadané úkoly, a stále cítil pýchu nad krkavci vytetovanými na ramenou. Mnoho gardistů chodilo bez kabátu či košile, kdykoliv to bylo možné, aby bylo tetování vidět. Aspoň lidé, ogierští zahradníci nebyli poznačení ani nebyli majetkem, ale to bylo jen mezi nimi a císařovnou.

Karede byl da’covale a byl na to pyšný. Stejně jako všichni členové gardy byl i on majetkem Křišťálového trůnu, tělem i duší. Bojoval tam, kde mu císařovna ukázala, a zemře v den, kdy ona řekne zemři. Garda se zodpovídala pouze císařovně, a kde se objevila, objevila se jako její ruka, viditelná připomínka jí samé. Nebylo divu, že někteří z urozených mohli zneklidnět, když se dívali, jak kolem projíždí oddíl gardistů. Byl to mnohem lepší život než vyklízet nějakému urozenému pánovi stáje nebo podávat kafu urozené paní. Ale proklínal štěstí, které ho poslalo sem do hor na prohlídku posádek.

Raken vyrazil k západu a dva létavci se předkláněli v sedle. Nepřinesl žádné výzvědné hlášení ani zprávu pro něj. Furyk věděl, že si to jen představuje, ale tvor s dlouhým, nataženým krkem vypadal... nervózně. Kdyby byl někdo jiný, mohl být taky nervózní. Od chvíle, kdy před třemi dny dostal rozkaz ujmout se velení a přesunout se na východ, dostal jen pár zpráv, a mlha s každou zprávou spíš houstla, než by se pročistila.

Místní, tito Altařané, zřejmě vyrazili do hor v hojném počtu, ale jak? Silnice podél severní hranice pohoří byly strážené skoro až k hranici s Illianem, hlídkovali tu létavci a morat’torm a také patroly na koních. Proč se Altařané rozhodli ukázat tolik zubů? Postavit se na odpor? Člověk se mohl zaplést do souboje kvůli nevhodnému pohledu - i když se pomalu učili, že vyzvat na souboj gardistu je jen pomalejší způsob jak si podříznout hrdlo - ale viděl, jak se šlechtici tohoto takzvaného státu pokoušejí prodat jeden druhého i svou královnu za pouhý náznak, že by jejich vlastní země mohla získat ochranu a ještě by se k ní mohly připojit pozemky sousedů.

Nadoc, hromotluk s klamně mírnou tváří, se otočil v sedle a zadíval se za rakenem. „Nelíbí se mi pochodovat naslepo,“ zamumlal. „Ne, když se Altařanům podařilo dostat sem čtyřicet tisíc mužů. Nejmíň čtyřicet tisíc.“

Jadranka zafrkal tak hlasitě, až jeho vysoký bělouš poskočil. Jadranka byl nejstarší ze tří kapitánů pod Karedeho velením a sloužil skoro tak dlouho jako sám Karede. Byl velice malý, s výrazným nosem, a nafukoval se tak, až si člověk mohl myslet, že je sám urozený. Jeho kůň byl vidět na míle. „Čtyřicet tisíc nebo stovka, Nadocu, jsou roztroušení odsud až na konec pohoří, jsou příliš daleko od sebe, aby se mohli navzájem podporovat. Bodni mě do očí, půlka jich už je nejspíš mrtvá. Všude museli narazit na naše posádky. Proto nedostáváme hlášení. My jenom máme vyhubit zbytky.“

Karede spolkl povzdech. Doufal, že Jadranka není navrch ještě i hlupák. Chvála vítězů se šířila rychle, ať už šlo o vojsko nebo o půl praporce. Právě vzácné porážky byly mlčky spolknuty a zapomenuty. Takové mlčení bylo... hrozivé.

„Podle posledního hlášení mi to nepřipadalo jako zbytky,“ trval Nadoc na svém. On žádný hlupák nebyl. „Necelých padesát mil před námi je pět tisíc mužů a pochybuji, že nám budou stačit košťata.“

Jadranka znovu frkl. „Rozdrtíme je, s meči nebo košťaty. Světlo spal moje oči, nemůžu se dočkat slušného střetu. Řekl jsem zvědům, ať jedou co nejrychleji, dokud je nenajdou. Nechci, aby nám proklouzli.“

„Cože jsi udělal?“ zeptal se Karede tiše.

Tiše netiše, všichni se po něm podívali. I když Nadoc a pár dalších nejdřív vytřeštili oči na Jadranku. Zvědové mají jet co nejrychleji, mají hledat, co jim bylo nařízeno. Co kvůli těmto rozkazům uniklo pozornosti?

Než kdokoliv stačil otevřít ústa, ozval se z průsmyku křik, jekot a ržání koní.

Karede si přiložil k oku koženou rourku dalekohledu. V průsmyku před ním umírali lidé a koně pod krupobitím zřejmě šipek z kuší, podle toho, jak velice snadno střely prorážely ocelové kyrysy a rvaly kroužkové brnění. Stovky mužů již byly na zemi a další se zranění hroutili v sedlech nebo byli opěšalí a prchali od koní zmítajících se na zemi. Příliš mnoho jich utíkalo. Zatím muži v sedlech otáčeli koně a snažili se uprchnout zpátky do průsmyku. Kde, ve Světle, byly sul’dam? Nemohl je najít. Už dřív čelil vzbouřencům, kteří měli sul’dam a damane, jež bylo vždycky třeba zabít co nejrychleji. Možná se místní poučili.

Náhle začala země vybuchovat a do vzduchu létaly fontány hlíny podél celého zástupu pod Karedeho velením, a s hlínou a kamením vyletovali i lidé a koně. Po obloze se míhaly blesky, modrobílé střely tříštící lidi i zemi. Jiní vojáci se prostě rozletěli na kusy, kousíčky tak malé, že je ani neviděl. Měli snad místní vlastní damane? Ne, to budou ty Aes Sedai.

„Co budeme dělat?“ optal se Nadoc. Byl otřesen. Dobře mu tak.

„Chceš snad opustit své lidi?“ vyjel Jadranka. „Seženeme je a zaútočíme, ty -!“ Jenom zachroptěl, jak mu Karedeho meč zajel do hrdla. Někdy bylo možné hlupáky snášet, jindy ne. Když se voják zhroutil ze sedla, Karede otřel čepel jeho valachovi o bílou hřívu, než kůň utekl. A někdy taky bylo třeba se trochu předvést.

„Seženeme, koho se dá, Nadocu,“ řekl, jako by Jadranka neotevřel pusu. Jako by nikdy neexistoval. „Zachráníme, co se dá, a stáhneme se."

Otočil se a zamířil do průsmyku, kde práskaly blesky a duněl hrom. Angharovi, mladému muži na rychlém koni, dal rozkaz jet na východ a ohlásit, co se tu vyvrbilo. Snad to uvidí nějaký létavec, možná taky ne, i když Karede už asi věděl, proč létají tak nízko. Tušil, že vznešená paní Suroth a generálové v Ebú Daru již také vědí, co se tady děje. Byl snad dnešek ten den, kdy zemře pro císařovnu? Pobídl koně do běhu.

Z širšího, řídce porostlého hřebene se Rand díval k západu přes hvozdy pod sebou. S jedinou silou v sobě - život, tak sladký; hnus, ach tak ohavný - viděl jednotlivé listy, ale to nestačilo. Tai’daišar dupl. Zubaté štíty za ním a po stranách převyšovaly hřeben o míli či víc, ale hřeben sám byl dost vysoko nad vrcholky stromů a zalesněné údolí se táhlo na legui daleko a bylo asi legui široké. Dole panoval klid. Stejný klid jako v prázdnotě, v níž plul. Aspoň prozatím. Tu a tam stoupaly chocholy kouře, kde dva tři stromy vedle sebe hořely jako pochodně. Jen díky vlhkosti ve vzduchu i v půdě se údolím nepřehnal požár.

Flinn a Dashiva byli jediní asha’mani, kteří s ním zůstali. Všichni ostatní byli dole v údolí. Ti dva stáli opodál na kraji lesa, drželi koně a sledovali les. No, Flinn les sledoval, a stejně pozorně jako Rand. Dashiva se jenom občas koukl, křivil rty a občas si cosi zamumlal, na což Flinn přešlápl a koutkem oka se po něm podíval. Oba plnila jediná síla až téměř po okraj, ale Luis Therin pro změnu naprosto nic nenamítal. V posledních dnech se stále víc ukrýval.

Na obloze dokonce svítilo slunce a roztroušené mraky byly šedé. Už pět dní uplynulo od chvíle, kdy Rand přivedl své malé vojsko do Altary, pět dní, co uviděl svého prvního mrtvého Seanchana. Od té doby jich hodně přibylo. Cítil volavku vypálenou do dlaně tisknoucí se přes rukavici k Dračímu žezlu. Ticho. Žádní létající tvorové nebyli nikde vidět. Tři z nich zemřeli, z oblohy je smetl blesk dřív, než se jejich jezdci naučili držet v uctivé vzdálenosti. Bashereho ti tvorové fascinovali. Ticho.

„Třeba to už skončilo, můj pane Draku.“ Ailil mluvila chladně a klidně, ale poplácávala svou klisnu po krku, třebaže ta uklidňovat nepotřebovala. Koutkem oka pohlédla na Flinna a Dashivu a narovnala se, jak před nimi nechtěla ukázat svůj neklid.

Rand si uvědomil, že si pobrukuje, a hned toho nechal. To byl zlozvyk Luise Therina při pohledu na hezkou ženu, která nebyla jeho. Nebyla jeho! Světlo, jestli začíná přebírat jeho manýry, když tu ani není, tak...!

Náhle se údolím rozezněla dutá rána. Dobré dvě míle daleko vyšlehl nad stromy oheň a pak další a další. Do lesa kousek od nejvyšších plamenů udeřily blesky jako klikatá modrobílá kopí. Změť blesků a ohně, a zase byl klid. Tentokrát nechytily žádné stromy.

Něco z toho byl saidín. Něco z toho.

Z jiné části údolí se ozval křik, nejasný a vzdálený. Bylo to příliš daleko i pro jeho saidínem posílený sluch, aby slyšel řinčení oceli. Přese všechno boj nevedli jen asha’mani, zasvěcení a vojáci.

Anaiyella si vydechla, dech asi zadržovala od chvíle, kdy souboj s pomocí jediné síly začal. Lidé bojující ocelí ji nevzrušovali. Pak poplácala svého koně po krku. Ten jen zastříhal ušima. Rand si toho u žen všiml. Když byla nějaká žena podrážděná, často se pokoušela uklidnit ostatní, ať už to potřebovali nebo ne. V případě nouze postačil i kůň. Kde je ten Luis Therin?

Podrážděně se předklonil a začal znovu studovat lesní porost. Rostlo tu hodně vždyzelenů - duby, borovice a kaliny - a přes nedávné sucho tvořily účinnou clonu i pro jeho posílený zrak. Jakoby mimoděk se dotkl úzkého rance pod třmenem. Mohl ho vzít do ruky. A udeřit naslepo. Mohl vjet dolů do lesa. A pak by neviděl dál než na deset kroků. Tam dole by byl asi stejně k užitku jako jeden z vojáků.

Mezi stromy o kousek dál se objevil průchod a tentokrát v něm byly vidět jiné stromy a hustý, zimně hnědý podrost. Prošel jím asha’manský voják s měděnou pletí, tenkým knírem a malou perličkou v uchu a průchod zmizel. Voják před sebou strkal sul’dam s rukama svázanýma za zády. Byla by to moc hezká žena, nebýt rudé boule na spánku. Ta zřejmě odpovídala jak jejím pomačkaným šatům, tak její náladě, mračila se jako běs. Když ji voják strkal na hřeben, prskala na něj a pak i na Randa.

Voják se postavil do pozoru a zasalutoval. „Voják Arlen Nalaam, můj pane Draku,“ štěkl a zíral na Randovo sedlo. „Rozkaz pána Draka zněl, přivést každou zajatou ženu k němu."

Rand kývl. Aspoň to vypadalo, že něco dělá, když prohlížel zajatkyně, aby se ujistil, že jsou opravdu to, co každý pitomec viděl, že jsou. „Odveď ji k vozům, vojáku Nalaame, a pak se vrať do boje.“ Málem zaskřípal zuby. Vrať se do boje. Zatímco Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený a král Illianu, sedí na koni a civí na stromy!

Nalaam znovu zasalutoval a ženu odehnal. Ona se ohlížela přes rameno po Randovi. S užasle vykulenýma očima. Z nějakého důvodu ji Nalaam zastavil až na místě, kudy přišel. Přitom stačilo jen odejít tak daleko, aby neporanil koně.

„Co to děláš?“ zeptal se Rand, když muže naplnil saidín.

Nalaam se pootočil a krátce zaváhal. „Přijde mi to jednodušší tady, když použiju místo, kde jsem už průchod udělal, můj pane Draku. Saidín... Saidín tu působí... divně.“ Zajatkyně se pro změnu zamračila na něj.

Rand mu po chvíli pokynul, ať pokračuje. Flinn předstíral, že ho zajímá podpínka u sedla, ale plešoun se usmíval. Poťouchle. Dashiva... se zahihňal. Flinn se o tom, jak podivně saidín tady v údolí působí, zmínil jako první. Narishma a Hopwil ho pochopitelně slyšeli a Morr přihodil svůj příběh o „divnosti“ kolem Ebú Daru. Nebylo divu, že teď všichni tvrdili, že něco cítí, ačkoliv nikdo nemohl říci co vlastně. Saidín prostě působil... zvláštně. Světlo, s tou špínou na mužské polovici pravého zdroje, jak mohl působit jinak? Rand doufal, že jeho nová nevolnost nesklátila i ostatní.

Nalaam otevřel průchod a zmizel i se zajatkyní. Rand se natáhl pro saidín. Život a hnus dohromady. Led, vedle něhož by srdce zimy vypadalo hřejivě, a oheň, že by zchladla i kovářská výheň, smrt čekající, až uklouzne. Chtěla, aby uklouzl. Působilo to úplně stejně. Nebo ne? Zamračil se na místo, kde zmizel Nalaam. Nalaam a ta žena.

Byla to čtvrtá sul’dam, kterou za odpoledne chytili. Dohromady jich bylo třiadvacet. A dvě damane, se svými stříbrnými vodítky a obojky, vezli je na oddělených vozech. V těch obojcích nemohly udělat víc než tři kroky, aby se jim neudělalo víc zle než Randovi, když uchopil pravý zdroj. Nebyl si jistý, jestli z nich sestry s Matem nakonec budou mít radost. První damane před třemi dny nepovažoval za zajatkyni. Byla to štíhlá plavovláska s velkýma modrýma očima, seanchanská zajatkyně, kterou chtěl osvobodit. Ale když nutil sul’dam, aby jí sundala obojek, její a’dam, ta ječela, ať jí sul’dam pomůže, a okamžitě se začala ohánět jedinou silou. Dokonce nabídla svůj krk sul’dam, aby jí ho zase vrátila! Devět obránců a jeden asha’manský voják zemřeli, než ji dokázali odstínit. Gedwyn by ji byl zabil na místě, kdyby ho byl Rand nezarazil. Obránci, které usměrňující ženy vyváděly z míry tolik, co ostatní lidi muži, kteří to dokázali - obránci ji stále chtěli zabít. V bojích utrpěli značné ztráty, ale že muže zabila zajatkyně, to se jich zřejmě dotklo.

Obětí bylo víc, než Rand čekal. Třicet jeden obránce a čtyřicet šest rytířů padlo, víc než dvě stě legionářů a šlechtických ozbrojenců. Sedm vojáků a zasvěcených, muži, s nimiž se Rand dosud nesetkal, než je povolal do Illianu. Příliš mnoho, vzhledem k tomu, že všechno kromě nejtěžších zranění bylo možné vyléčit, pokud dokázal raněný chvilku vydržet. Ale zatlačoval Seanchany na západ. A zatlačoval je tvrdě.

Někde dál v údolí se zase ozval křik. Oheň se objevil tři míle na západ a do stromů udeřil blesk. Po úbočí létaly stromy a kamení, zvláštní fontány jako by pochodovaly po svahu. Rachot výbuchů přehlušil křik. Seanchané ustupovali.

„Pojďte sem,“ nakázal Rand Flinnovi a Dashivovi. „Oba. Najděte Gedwyna a vyřiďte mu, že jsem říkal, ať je tvrdý! Tvrdý!“

Dashiva se zaškaredil na les a neohrabaně pobídl koně po hřebeni. S koňmi to prostě neuměl, ať na nich jel, či je vedl. Vždyť si málem zakopával o meč!

Flinn se na Randa ustaraně podíval. „To tady chceš zůstat sám, můj pane Draku?“

„Nejsem sám,“ podotkl Rand suše a podíval se na Ailil a Anaiyellu. Ty poodjely ke svým zbrojencům, dvě stovky jejich kopiníků na ně čekaly pod kopcem na východě. Denharad v jejich čele se mračil přes mřížové hledí své přilby. Velel nyní oběma houfům, a i když se staral o Ailil a Anaiyellu, jeho muži stále stačili na to, aby odradili většinu útočníků. Kromě toho měl Weiramon zabezpečený severní konec hřebene, že by moucha neproletěla, jak tvrdil, a Bashere držel jih. Bez vychloubání. Bashere prostě postavil hradbu kopí a nebavil se o tom. A Seanchané ustupovali. „A já sám nejsem zrovna bezmocný.“

Flinn se tvářil poněkud pochybovačně a poškrábal se v bílém chmýří na hlavě, než zasalutoval a odvedl koně k místu, kde již Dashivův průchod pohasínal. Mumlal si pro sebe, že by se za to Dashiva nemusel stydět. Rand chtěl prskat. Nesměl zešílet a oni taky ne.

Flinnův průchod zmizel a Rand se jal znovu pozorovat stromy. Opět byl klid. Čas se táhl. Nápad zničit posádky v horách byl špatný. V tomto terénu se mohl člověk nevědomky dostat na půl míle od vojenského oddílu. V těch hustých hvozdech od něj mohl být na deset kroků, aniž by to zjistil! Potřeboval se Seanchanům postavit na lepší půdě. Potřeboval...

Náhle zápasil se saidínem, se záchvaty, které mu snažily udělat díru do hlavy. Prázdnota mizela, tála pod tím útokem. Zoufale propustil pravý zdroj, než ho zabije. Obrátil se mu žaludek. Zdvojené vidění mu ukázalo dvě Mečové koruny. Ležely v husté prsti a suchém listé přímo před ním! On ležel na zemi! Nějak nemohl dýchat, lapal po dechu. Jeden zlatý vavřínový list na koruně byl odlomený a několik maličkých zlatých mečíků bylo potřísněných krví. Prudká bolest v boku mu prozradila, že ta nikdy nezahojená rána se opět otevřela. Pokoušel se zvednout a vykřikl. Ohromeně zíral na tmavé opeření šípu, který ho zasáhl do pravé paže. Zhroutil se. Něco mu kapalo na obličej. Něco mu stékalo před očima. Krev.

Nejasně si uvědomil pronikavý jek. Mezi stromy na severu se objevili jezdci, cválali po hřebeni se sklopenými kopími a jiní stříleli z krátkých luků tak rychle, jak je stačili napínat. Jezdci v modrožluté zbroji z překrývajících se destiček a obrovských přilbách připomínajících hmyzí hlavy. Seanchané, zřejmě jich bylo několik set. Od severu. Tolik k Weiramonově mouše.

Rand se snažil dosáhnout na pravý zdroj. Bylo příliš pozdě, aby si dělal těžkou hlavu, že se pozvrací nebo upadne. Jindy by se tomu možná zasmál. Snažil se... Bylo to jako hledat potmě špendlík znecitlivělýma rukama.

Čas zemřít, zašeptal Luis Therin. Rand vždycky věděl, že Luis Therin tu nakonec bude s ním.

Padesát kroků od něho se do Seanchanů pustili ječící Tairenové a Cairhieňané.

„Bojujte, psi!“ vřeštěla Anaiyella a vedle Randa seskočila na zem. „Bojujte!“ Pružná dáma v hedvábí a krajkách plivala proud nadávek, že by se i vozka zastyděl.

Anaiyella držela koně za uzdu a mračila se střídavě na bojující a na Randa. Na záda ho obrátila Ailil. Klečela tam a hleděla na něj s nečitelným výrazem ve velkých očích. Nemohl se pohnout. Cítil se prázdný. Nebyl si jistý, jestli dokáže mrknout. V uších mu zněl křik a řinčení kovu.

„Jestli nám tu umře, Bashere nás obě pověsí!“ Teď se Anaiyella rozhodně neculila. „A jestliže nás dostanou ty černě oblečené zrůdy...!“ Zachvěla se, sklonila se k Ailil a mávla nožem, jehož si Rand prve nevšiml. Na jílci se třpytil krvavý rubín. „Tvůj kopinický kapitán by odsud mohl dostat dost mužů, abychom vyvázly. Mohly bychom být na míle daleko, než ho najdou, a zpátky na svém panství, než -“

„Myslím, že nás slyší,“ přerušila ji Ailil klidně. Rukou v rudé rukavičce si sáhla k pasu. Vracela nůž do pochvy? Nebo ho vytahovala? „Jestli zemře -“ Odmlčela se a prudce otočila hlavu.

Kolem Randa po obou stranách zaduněla kopyta. Mířila k Seanchanům. Bashere, s mečem v ruce, málem ani nezastavil koně a seskočil. Gregorin Panar sesedl pomaleji, ale mávl mečem na muže hrnoucí se kolem nich. „Zaútočte pro krále Illianu!“ křikl. „Udeřte! Jitřní pán! Jitřní pán!“ Zvonění oceli zesílilo. I jekot.

„Nakonec to bude takové,“ zavrčel Bashere a po ženách vrhl podezíravý pohled. Ale nemarnil čas a už vykřikl, že ho bylo slyšet i přes hluk bitvy. „Morre! Světlo spal tu tvou asha’manskou kůži! Sem, hned!“ Díky Světlu nekřičel, že pán Drak je na zemi.

Rand s námahou pootočil o kousek hlavu. Ale dost, aby viděl, jak Illiánci a Saldejci zatlačují Seanchany pryč. Seanchané museli ustoupit.

„Morre!“ zakřičel Bashere znovu, a vzápětí asha’man seskočil z cválajícího koně a málem dopadl na Anaiyellu. Tu zřejmě rozhořčilo, že se neomluvil, když si hned klekl k Randovi a shrnul si tmavé vlasy z čela. Anaiyella couvla docela rychle. Vlastně když si uvědomila, že hodlá usměrňovat, spíš odskočila. Ailil se zvedla ladněji, ale ne pomaleji. A vrátila nůž se stříbrným jílcem zpátky do pochvy.

Léčení bylo celkem prosté, i když ne zrovna příjemné. Morr odlomil konec šípu a zbytek protáhl skrz, trhl šípem tak prudce, až Rand zalapal po dechu, ale jen proto, aby ránu vyčistil. Hlína a lehčí úlomky odpadnou, až se svaly zahojí, ale jen Flinn a pár ostatních dokázali použít jedinou sílu, aby vytáhli hlouběji zaražené předměty. Morr Randovi položil dva prsty na prsa, vyplázl jazyk a se strnulým výrazem začal léčení. Tak to dělal vždycky, jinak to nedokázal. Neudělal tak složité tkanivo, jaké používal Flinn. To zvládl jen málokdo a zatím nikdo tak dobře jako Flinn. Tohle bylo prostší. Drsnější. Randa zaplavila vlna horka, až zachroptěl a ze všech pórů mu vyrazil pot. Divoce se třásl. Takhle se musela cítit pečínka v troubě.

Náhlý příval tepla ustupoval pomalu a Rand jen supěl. Luis Therin v jeho hlavě supěl taky. Zabij ho! Zabij ho! Pořád dokola.

Rand ho zahnal, poděkoval Morrovi - mladík překvapeně zamrkal! - a pak sebral ze země Dračí žezlo a přinutil se vstát. Lehce se zakymácel. Bashere mu chtěl podat ruku, ale zarazil se. Rand dokázal stát bez pomoci. Jen tak tak. Ale stejně dobře by mohl létat jako usměrňovat. Když si sáhl na bok, košili měl nasáklou krví, ale stará kulatá rána a novější sečná přes ni byly jen měkké na pohmat. Zpola zahojené, avšak nikdy nebyly celistvější, co se mu to stalo.

Chvíli si prohlížel ženy. Anaiyella mumlala nějaké blahopřání a usmála se na něho, až ho napadlo, že mu snad začne lízat ruku. Ailil jenom stála, chladná, jako by se nic nestalo. Chtěly ho nechat zemřít? Nebo ho zabít? Ale pokud ano, proč poslaly své ozbrojence do útoku a běžely se na něj podívat? Na druhou stranu, Ailil vytáhla nůž, když se začalo mluvit o tom, že by zemřel.

Většina Saldejců a Illiánců cválala k severu nebo sjížděla z kopce, pronásledujíc poslední Seanchany. A pak se objevil Weiramon, svého vysokého elegantního vraníka vedl pomalým klusem, avšak zrychlil, když uviděl Randa. Za ním jeli ve dvojstupu jeho ozbrojenci.

„Můj pane Draku,“ pronesl, když sesedl. Pořád vypadal stejně čistý jako v Illianu. Bashere byl pomačkaný a místy špinavý a kromě toho měl rozseknutý rukáv. Weiramon předvedl úklonu, kterou by nezahanbil ani královský dvůr. „Odpusť, můj pane Draku. Měl jsem dojem, že vidím Seanchany postupovat k hřebeni, a jel jsem jim vstříc. O té druhé setnině jsem nic netušil. Ani nevíš, jak by mě bolelo, kdyby tě zranili.“

„Myslím, že to vím,“ ucedil Rand suše a Weiramon zamrkal. Seanchané postupovali? Možná. Weiramon by si nenechal ujít sebemenší příležitost na slavný útok. „Co jsi myslel tím ‚nakonec‘, Bashere?“

„Stahují se,“ odvětil Bashere. V údolí opět vybuchl oheň a blesky, jako by ho chtěly usvědčit ze lži, ale bylo to skoro až na druhém konci.

„Tví... zvědové říkali, že všichni ustupují,“ poznamenal Gregorin a třel si bradku, jen nejistě pokukoval po Morrovi. Morr se na něj široce usmál. Rand Illiánce viděl v lítém boji v čele svých mužů, jak je povzbuzuje a ohání se mečem hlava nehlava, avšak při Morrově úsměvu sebou trhl.

Přikráčel Gedwyn a nedbale, drze vedl koně. Skoro ohrnul nos nad Basherem a Gregorinem, zamračil se na Weiramona, jako by již věděl, co napáchal, a Ailil a Anaiyellu si prohlédl, jako by je chtěl štípnout. Obě ženy okamžitě couvly, muži ostatně též, kromě Bashereho. Dokonce i Morr. Gedwyn sice Randovi zasalutoval, ale jen se jakoby mimoděk dotkl pěstí prsou. „Vyslal jsem zvědy, jakmile jsem viděl, že tahle banda je vyřízená. Do deseti mil jsou další tři kolony.“

„Všechny míří na západ,“ podotkl potichu Bashere, nicméně po Gedwynovi vrhl pohled tak ostrý, že by jím mohl rozřezat kámen. „Dokázal jsi to,“ řekl Randovi. „Oni ustupují. Pochybuji, že se zastaví dřív než v Ebú Daru. Tažení vždycky nekončí velkolepým pochodem do města, jako skončí tohle.“

Kupodivu - nebo možná ne - začal Weiramon hájit postup „dobýt Ebú Dar pro slávu Jitřního pána", jak to podal, ale rozhodně bylo šokující slyšet Gedwyna, jak říká, že jemu by pár dalších potyček s těmihle Seanchany nevadilo, a rozhodně by rád viděl Ebú Dar. Dokonce i Ailil a Anaiyella svými hlasy podpořily „vyřízení těchto Seanchanů nadobro", i když Ailil dodala, že by se ráda vyhnula tomu, být u toho osobně. Byla si docela jistá, že pán Drak bude trvat na tom, aby ho doprovázela. Což pronášela tónem chladným a suchým jako noc v Aielské pustině.

Jenom Bashere a Gregorin podporovali návrat, a to stále hlasitěji, neboť Rand mlčel. Mlčel a hleděl k západu. K Ebú Daru.

„Dokázali jsme, proč jsme sem přišli,“ naléhal Gregorin. „Pro milost Světla, chceš snad dobýt samotný Ebú Dar?“

Dobýt Ebú Dar, pomyslel si Rand. Proč ne? To nikdo nečeká. Naprosté překvapení jak pro Seanchany, tak pro všechny ostatní.

„Občas se chopíš výhody a využiješ jí,“ vrčel Bashere. „Jindy vezmeš, co jsi vyhrál, a vrátíš se domů. Já říkám, že je čas vrátit se domů.“

Nevadilo by mi mít tě v hlavě, řekl Luis Therin téměř rozumným hlasem, kdybys nebyl tak naprosto jasně šílený.

Ebú Dar. Rand sevřel Dračí žezlo a Luis Therin se zachechtal.