Cesta nožů

12 Noví spojenci

Graendal si přála, aby mezi věcmi, které odstranila z Illianu po Sammaelově smrti, byl aspoň prostý přepisovač. Tento věk byl děsivý, primitivní a nepohodlný. Přesto se jí pár věcí hodilo. Ve velké bambusové kleci na druhém konci místnosti prozpěvovala stovka ptáků s barevným peřím, skoro stejně krásných, jako byli její dva mazlíčci v průsvitných šatech, čekající po stranách dveří s pohledy upřenými na ni, dychtiví ji potěšit. I když olejové lampy nevydávaly takové světlo jako žárobaňky, s pomocí velkých zrcadel na stěnách vydávaly jistý barbarský třpyt, navíc strop byl pokrytý zlatými šupinami. Bylo by hezké, kdyby mohla jen říkat slova, ale skutečně je vkládat na papír vlastní rukou vyvolávalo podobnou radost, jako když kreslila. Písmo tohoto věku bylo docela prosté a napodobit písmo jiného nebylo o nic těžší.

Rozmáchle se podepsala - samozřejmě ne vlastním jménem - posypala stránku pískem, pak ji složila a zapečetila jedním z pečetních prstenů různých velikostí, které tvořily ozdobnou řádku na psacím stole. Ruka a meč Arad Domanu se otiskly do nepravidelného kruhu modrozeleného vosku.

„Zanes tohle co nejrychleji urozenému pánu Ituraldovi,“ přikázala, „a mluv jen to, co jsem ti řekla.“

„Jak nejrychleji mě koně ponesou, má paní.“ Nazran se uklonil, vzal dopis a ukazováčkem si uhladil tenké černé kníry. Podmanivě se usmíval. Byl hranatý, s tmavohnědou pletí, v dobře padnoucím modrém kabátě, a pohledný. Jenom ne dost pohledný. „Tohle jsem dostal od urozené paní Tuvy, která zemřela na svá zranění krátce poté, co mně pověděla, že byla Alsalamovým kurýrem a napadl ji šedý muž."

„Ať je na tom určitě lidská krev,“ připomínala mu. Pochybovala, že v tomto čase by někdo poznal lidskou krev od jiné, ale už ji tu překvapilo tolik věcí, že nehodlala zbytečně riskovat. „Dost realismu. Ale ne moc, aby to zničilo, co jsem napsala.“

Černýma očima na ní spočíval i při úkloně, ale jen se narovnal, už spěchal ke dveřím, dupal po světle žlutém mramoru na podlaze. Nevšiml si sluhů s očima oddaně upřenýma na ni, nebo to aspoň předstíral, i když byl kdysi přítelem toho mladého muže. K tomu, aby byl Nazran téměř stejně horlivý jako oni, stačila jenom trocha nátlaku, nemluvě o tom, že si byl také jistý, že by mohl znovu okusit její vnady. Graendal se tiše zasmála. No, on věřil, že je okusil. Stačilo, aby byl maličko hezčí, a mohl by. Samozřejmě by se pak už k ničemu nehodil. Aby se dostal k Ituraldovi, uštve koně k smrti, a jestli ta zpráva, doručená Alsalamovým blízkým bratrancem, údajně od samotného krále, jejímuž doručení se snažil zabránit šedý muž, nesplní rozkaz Velikého pána zvýšit zmatek, tak už to nedokáže nic kromě odřivousu. A jejím cílům to poslouží stejně dobře. Jejím vlastním cílům.

Graendal zabloudila rukou k jedinému prstenu na stole, který nebyl pečetní. Byl to prostý zlatý kroužek, úzký, nejvýš na malíček. Příjemně ji překvapilo, když mezi Sammaelovými věcmi našla angrial vyladěný na ženy. Příjemně ji překvapilo, že vůbec měla čas najít něco užitečného, když Sammaelovými komnatami ve Velké radnici neustále probíhal al’Thor a ta štěňata, jež si říkala asha’mani. Sebrali vše, co nevzala. Nebezpečná štěňata, všichni, a zvlášť al’Thor. A ona nechtěla riskovat, že by si kdokoliv spojil Sammaela s ní. Ano, musela uspíšit své plány a distancovat se od Sammaelovy pohromy.

Náhle se na druhém konci místnosti objevila svislá stříbrná čára, jasná proti tapiseriím visícím mezi těžkými zlacenými zrcadly, a ozvalo se jasné zazvonění. Graendal překvapeně zvedla obočí. Někdo zřejmě pamatoval na zdvořilosti z civilizovanějšího věku. Graendal vstala, silou natáhla zlatý kroužek vedle rubínového prstenu na malíku a skrze něj uchopila saidar, než usměrnila síť, která zazvoní v odpověď na ohlášení toho, kdo chtěl průchod otevřít. Angrial nebyl nic moc, ale každý, kdo by si myslel, že zná její sílu, zažije ošklivé překvapení.

Průchod se otevřel a ostražitě vstoupily dvě ženy v téměř stejných červenočerných hedvábných šatech. Alespoň Moghedien se pohybovala opatrně a tmavýma očima pátrala po pastech, zatímco si uhlazovala široké suknice. Průchod po chvilce zmizel, ona však saidar držela dál. Rozumné opatření, i když Moghedien vždycky hodně dala na rozumná opatření. Graendal pravý zdroj rovněž nepropustila. Moghedienina společnice, malá mladá žena s dlouhými stříbrnými vlasy a jasně modrýma očima, se kolem sebe chladně rozhlížela a na Graendal se jenom podívala. Podle jejího chování mohla být samotnou první rádkyní, jež musí snášet společnost obyčejných dělnic a hodlá jejich společnost ignorovat. Hloupá holka, když napodobuje Pavoučici. Červená a černá jí neslušely a to pozoruhodné poprsí by měla využít lépe.

„Tohle je Cyndane, Graendal,“ oznámila Moghedien. „My... pracujeme dohromady.“ Když říkala jméno té povýšené mladé ženy, neusmála se, avšak Graendal ano. Hezké jméno pro víc než hezké děvče, ale jaký zvrat osudu vedl nějakou matku tohoto času, aby své dceři dala jméno znamenající „poslední příležitost"? Cyndane se dál tvářila chladně a lhostejně, ale oči jí zahořely. Krásná panenka vyřezaná z ledu, se skrytým ohněm. Zřejmě věděla, co její jméno znamená, a nelíbilo se jí to.

„Co vás sem přivádí, Moghedien?“ zeptala se Graendal. Pavoučice byla poslední, u koho čekala, že vyleze ze stínů. „Neboj se, před mými sluhy můžeš mluvit.“ Kývla a oba lidé u dveří padli na kolena a přitiskli obličej k podlaze. Na její pokyn by nepadli mrtví, ale skoro.

„Co tě na nich může zajímat, když zničíš všechno, díky čemu by mohli být zajímaví?“ chtěla vědět Cyndane a nadutě popošla blíž. Sama se držela zpříma a snažila se dohnat svou malou výšku. „Víš, že Sammael je mrtvý?“

Graendal celkem bez námahy zachovala hladkou tvář. Považovala tu dívku za nějakou přítelkyni Temného, kterou si Moghedien vybrala, aby jí běhala s pochůzkami, snad za nějakou šlechtičnu, co si myslela, že její titul má nějakou váhu, avšak zblízka... Děvče bylo v jediné síle silnější než ona! Dokonce i v jejím věku to nebylo obvyklé u mužů a skutečně velmi vzácné u žen. Z okamžitého popudu změnila své rozhodnutí popírat veškeré styky se Sammaelem.

„Tušila jsem to,“ odvětila a falešně se přes ženinu hlavu usmála na Moghedien. Kolik toho ví? Kde Pavoučice našla holku o tolik silnější než ona a proč s ní cestuje? Moghedien vždycky žárlila na každého, kdo byl silnější. Nebo měl něčeho víc. „Občas mě navštívil, chtěl, abych mu pomohla s nějakým jeho šíleným plánem. Nikdy jsem ho otevřeně neodmítla, víš, jak je - bylo nebezpečné ho odmítnout. Objevoval se každých pár dní, a když přestal, usoudila jsem, že se mu stalo něco zlého. Kdo je to děvče, Moghedien? Pozoruhodný objev.“

Mladá žena popošla blíž a upřela na ni oči jako modrý oheň. „Řekla ti mé jméno. Víc vědět nepotřebuješ.“ Ta holka věděla, že mluví s Vyvolenou, a přesto zachovávala mrazivý tón. Přes svou sílu to nebyla nějaká obyčejná přítelkyně Temného. Leda by byla šílená. „Všimla sis počasí, Graendal?“

Najednou si Graendal uvědomila, že Moghedien nechává mluvit dívku. Držela se zpátky, než mohla vyjít najevo nějaká slabost. A Graendal ji nechala! „Asi jsi mi nepřišla jenom povědět o Sammaelově smrti, Moghedien,“ pravila ostře. „Nebo se bavit o počasí. Víš, že málokdy vycházím.“ Příroda byla neukázněná, chyběl jí řád. V místnosti nebyla okna, stejně jako ve většině místností, které používala. „Co chceš?“ Tmavovlasá žena se blížila ke zdi. Stále ji obklopovala záře jediné síly. Graendal nedbale popošla, aby měla obě v zorném poli.

„Děláš velikou chybu, Graendal.“ Cyndane zkřivila rty v mrazivém úsměvu. Dobře se bavila. „Tady vedu já. Moghedien to má polepené u Moridina za své nedávné chyby.“ Moghedien zkřížila ruce a loupla po ženušce se stříbrnými vlasy tak zachmuřeným pohledem, že víc na potvrzení jejích slov nebylo potřeba. Náhle Cyndane otevřela velké oči ještě víc a otřásla se.

Moghedien se zamračila potměšile. „Prozatím vedeš,“ prskla. „Tvé místo v jeho očích není o moc lepší než moje.“ A pak se ona otřásla a kousla se do rtu.

Graendal napadlo, zda si s ní hrají. Čirá vzájemná nenávist obou žen vypadala upřímná. Zatím se bude dívat, jak si hrají. Mimoděk si zamnula ruce a přetřela angrial na prstě. Poté přešla ke křeslu, aniž by ty dvě spustila z očí. Sladký saidar, který do ní proudil, ji uklidňoval. Ne že by potřebovala uklidnit, ale tady bylo něco divného. Křeslo bylo vysoké, hustě vyřezávané a zlacené, až připomínalo trůn, i když všechna ostatní křesla v místnosti byla stejná. Takové věci lidi ovlivňovaly na tak složité úrovni, že si to nikdy ani neuvědomili.

Graendal si sedla, dala si nohu přes nohu a pohupovala s ní, obraz klidné ženy, dokonce mluvila znuděným hlasem. „Když už tedy vedeš, dítě, řekni mi, když je ten muž, co si říká Smrt, ve své kůži, kdo je to? Co je zač?“

„Moridin je Nae’blis.“ Dívka mluvila klidně a nadutě. „Veliký pán rozhodl, že je čas, abys Nae’blisovi začala sloužit taky.“

Graendal se narovnala. „To je nehoráznost.“ Nedokázala potlačit hněv. „Muž, o kterém jsem nikdy ani neslyšela, byl jmenován zástupcem Velikého pána na zemi?“ Nevadilo jí, když se s ní ostatní pokoušeli manipulovat - vždycky našla způsob, jak jejich plány obrátit proti nim - ale Moghedien ji musí považovat za chudou duchem! Nepochybovala, že tuhle hroznou holku řídí Moghedien, ať už tvrdily cokoliv, ať už se na sebe šklebily jakkoliv. „Já sloužím Velikému pánu a sobě, nikomu jinému! Myslím, že vy dvě byste měly hned odejít a hrát si ty své hry jinde. Demandreda by to mohlo zajímat. Nebo Semirhage. A dávejte si pozor, jak při odchodu usměrníte. Nastavila jsem tu pár převrácených sítí a nerada bych, abyste nějakou spustily.“

Byla to lež, ale uvěřitelná, a proto se zděsila, když Moghedien náhle usměrnila a zhasla všechny lampy, takže se místnost ponořila do černočerné tmy. Graendal okamžitě vyskočila z křesla, aby nebyla tam, kde ji viděly naposledy, a ještě nedopadla a již setkala síť světla, čistě bílou kouli visící o kus dál ve vzduchu, vrhající po místnosti mihotavé stíny. A jasně ukázala ty dvě. Bez váhání usměrnila znovu a natáhla veškerou sílu z malého prstýnku. Nepotřebovala jí tolik, ani zdaleka ne, ale chtěla mít veškeré výhody, které sežene. Tak zaútočit na ni se jim zachtělo! Obě sevřela síť nátlaku dřív, než stihly hnout prstem.

Spředla sítě silné, už kvůli tomu, jak byla naštvaná, skoro tak silné, že by jim mohly ublížit, a ženy tam stály a zbožně na ni upíraly oči, pusy otevřené v bezmezném obdivu, byly opojené uctíváním. Teď jí patřily, kdyby jim přikázala, aby si podřízly krk, poslechly by. Náhle si Graendal uvědomila, že Moghedien už nedrží pravý zdroj. Tolik nátlaku by ji mohlo vylekat natolik, aby ho pustila. Sloužící u dveří se ovšem ani nepohnuli.

„Teď,“ zasupěla Graendal, „zodpovíte moje otázky.“ Měla jich hodně, mimo jiné co je zač ten Moridin, pokud takový muž vůbec existuje, a odkud se vzala Cyndane, ale jedna ji žrala víc než ostatní. „Co jsi tím chtěla získat, Moghedien? Mohla bych se rozhodnout ty sítě na vás zavázat. Mohla bys za svou hru zaplatit tím, že budeš sloužit mně.“

„Ne, prosím,“ úpěla Moghedien a lomila rukama. Skutečně se rozplakala! „Zabiješ nás všechny! Prosím, musíš sloužit Nae’blisovi! Proto jsme přišly. Abychom tě přivedly do Moridinovy služby!“ Stříbrovlasá ženuška měla v bledém světle výraz čiré hrůzy a poprsí se jí prudce zdvihalo, jak lapala po dechu.

Graendal, náhle znepokojená, otevřela ústa. Celé to dávalo stále menší smysl. Otevřela ústa a pravý zdroj zmizel. Jediná síla z ní zmizela a místnost opět pohltila temnota. Ptáci v kleci náhle začali poplašeně cvrlikat. Zoufale tloukli křídly do bambusových mříží.

Za ní zachraptěl hlas jako kámen rozpadající se na prach. „Veliký pán si myslel, že by ti jejich slovo nemuselo stačit, Graendal. Čas, kdy mohlo být po tvém, již pominul.“ Ve vzduchu se objevila koule... něčeho... mrtvolně černá koule, ale místnost naplnilo stříbřité světlo. Zrcadla nezářila, v tom světle vypadala slepá. Ptáci zmlkli a Graendal poznala, že ztuhli hrůzou.

Civěla na myrddraala, jenž tu stál, bledý a bezoký, v šatech černějších než ta koule, ale větší, než jakého kdy viděla. On musel být důvodem, proč necítila pravý zdroj, ale to přece nebylo možné! Kromě... Odkud se ta divná koule černého světla vzala, ne-li od něho? Graendal nikdy necítila strach z myrddraalího pohledu jako ostatní, aspoň ne tak velký, ale teď se jí ruce samy zvedly, jak si chtěla zakrýt obličej. Podívala se na Moghedien a Cyndane a škubla sebou. Zaujímaly stejný postoj jako sluhové, na kolenou, s hlavami skloněnými směrem k myrddraalovi.

Musela si olíznout rty. „Ty jsi posel Velikého pána?“ Hlas měla klidný, ale slabý. Doposud nikdy neslyšela, že by Veliký pán posílal zprávy po myrddraalovi, ale... Moghedien byla zbabělá, nicméně patřila k Vyvoleným, a teď se plazila stejně podlézavě jako ta holka. A bylo tady to světlo. Graendal si náhle přála, aby neměla na šatech tak hluboký výstřih. Samozřejmě to bylo směšné. Vztah myrddraalů k ženám byl dobře znám, ale ona byla jednou z... Znovu zalétla pohledem k Moghedien.

Myrddraal k ní hadovitě doplul a zdánlivě jí nevěnoval sebemenší pozornost. Jeho dlouhý černý plášť visel nehybně bez ohledu na pohyb nositele. Aginor si myslel, že tito tvorové nepatří tak docela do světa, na rozdíl od všeho ostatního. „Jsou trochu fázově posunuti proti času a realitě,“ jak to nazýval, ať už to znamenalo cokoliv.

„Jsem Shaidar Haran.“ Myrddraal se zastavil u sluhů, sklonil se a jednou rukou popadl každého za krk. „Když mluvím, můžeš to považovat za hlas Velikého pána Temnoty.“ Zaťal prsty a prasknutí kostí znělo překvapivě hlasitě. Tělo mladého muže se ve smrti zkroutilo křečí. Mladá žena prostě zůstala viset. Byli to dva z jejích nejhezčích. Myrddaal se narovnal. „Jsem jeho rukou v tomto světě, Graendal. Když stojíš přede mnou, stojíš před ním.“

Graendal přemýšlela pečlivě, přesto však rychle. Bála se. Strach bylo něco, co spíš ona vyvolávala v ostatních, ale věděla, jak ho ovládnout. I když nikdy nevelela vojům, jako někteří jiní, nebylo jí cizí riziko a nebyla žádný zbabělec, ale tohle bylo víc než obyčejná hrozba. Moghedien a Cyndane stále klečely čelem opřené o mramorovou podlahu, a Moghedien se skutečně třásla. Graendal tomuto myrddraalovi věřila. Ať byl kdokoliv. Veliký pán skutečně ovládal věci víc přímo, jak se obávala. A jestli zjistil, co plánovala se Sammaelem... Totiž pokud se rozhodl něco podniknout. Sázet na to, že nic neví, byla v této chvíli hloupá sázka.

Klidně si před myrddraalem klekla. „Co chceš, abych udělala?“ Její hlas získal na síle. Nutná pružnost nebyla zbabělostí. Ty, kteří se před Velikým pánem neohnuli sami, ohnul on. Nebo je zlomil. „Mám tě oslovovat Veliký pane, nebo dáváš přednost jinému titulu? Nebylo by mi příjemné oslovovat i ruku Velikého pána stejně jako jej.“

Myrddraal se k jejímu zděšení zasmál. Znělo to jako bortící se ledovec. Myrddraalové se nesmáli. „Jsi odvážnější než mnozí jiní. A moudřejší. Shaidar Haran bude stačit. Dokud si budeš pamatovat, kdo jsem. Dokud nedovolíš, aby tvá odvaha příliš přesáhla tvůj strach.“

Zatímco vydával rozkazy - prvním zjevně byla návštěva u toho Moridina, bude se muset mít na pozoru před Moghedien a možná i Cyndane; jistě se jí budou chtít pomstít za krátké použití nátlaku, a ona pochybovala, že dívka by promíjela víc než Pavoučice - rozhodla se nechat si pro sebe dopis, který poslala Rodelu Ituraldovi. Nic, co jí řekli, neukazovalo na to, že se její činy Velikému pánu nelíbí, ale stále musela brát v úvahu své postavení. Moridin, ať je to kdokoliv, může být dnes Nae’blisem, ale vždycky tu byl ještě zítřek.

Cadsuane se zapřela, jak s ní Arilynin kočár házel, a odhrnula koženou záclonu v okně dost daleko, aby viděla ven. Na Cairhien a šedou oblohu plnou převalujících se mračen a drsných vichrů. Větry nezuřily jen na obloze, vyjící poryvy kočárem zmítaly víc než pohyb dopředu. Na ruku jí dopadly kapičky deště, studené jako led. Jestli se ještě trochu ochladí, začne sněžit. Cadsuane si přitáhla vlněný plášť k tělu. Byla ráda, že ho našla strčený na dně sedlových brašen. Bude chladno.

Příkré břidlicové střechy domů ve městě a kamením dlážděné ulice se mokře leskly, a třebaže déšť nebyl nijak silný, jen málokdo byl ochoten vzdorovat silnému větru. Žena mírně pobízející dlouhým bičem vola zapřaženého do káry kráčela stejně trpělivě jako zvíře, většina lidí se však choulila v pláštích se staženými kapucemi a kráčela rychle, jako nosiči s nosítky, již kolem proběhli, až se pevný con třepetal. Ale kromě ženy s volem se našli i další, kteří neviděli důvod ke spěchu. Uprostřed ulice stál vysoký Aiel a s otevřenou pusou nevěřícně civěl na oblohu, zatímco ho déšť promáčel až na kůži, a byl tak zaujatý, že mu odvážný zloděj uřízl váček a zmizel, aniž by si toho oběť všimla. Jakási žena se složitě natočenými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu, jaký nosily šlechtičny, pomalu kráčela ulicí, plášť jí pleskal a dlouhá kapuce jí také vlála. Dnes možná kráčela ulicemi pěšky vůbec poprvé, ale smála se, jak jí déšť smáčel tváře. Ze dveří krámu s voňavkami hleděla sklíčená prodavačka. Dnes toho moc neprodá. Většina pouličních prodavačů zmizela ze stejného důvodu, jen hrstka stále s nadějí vyvolávala horký čaj a masové koláčky u kár pod provizorními stříškami. Ačkoliv každý, kdo si dnes na ulici koupí masový koláček, si to bolení břicha, které nutně musel dostat, plně zaslouží.

Z uličky vyběhl párek hladových psů, nohy ztuhlé, srst na zádech zježenou, a štěkal a vrčel na kočár. Cadsuane spustila záclonku. Psi zřejmě poznali ženy, jež dokázaly usměrňovat, stejně snadno jako kočky, ale psi si zřejmě mysleli, že ty ženy jsou kočky, byť nadpřirozeně velké. Dvě ženy sedící naproti ní byly stále zabrány do hovoru.

„Odpusť,“ říkala právě Daigian, „ale logika je nevyvratitelná.“ Omluvně sklonila hlavu, až se jí na čele zhoupl měsíční kámen, jejž měla pověšený na tenkém stříbrném řetízku v dlouhých černých vlasech. Prsty škubala za bílé prostřihávání v tmavých suknicích, a mluvila rychle, jako by se bála, že ji druhá žena přeruší. „Jestli přijímáš, že přetrvávající horko je prací Temného, změnu musela provést jiná síla. On by nepovolil. Mohla bys říci, že se rozhodl svět zmrazit nebo utopit, místo aby ho upekl, jenomže proč? Kdyby horko pokračovalo celé jaro, počty mrtvých by překonaly živé, stejně jako kdyby v létě začal padat sníh. A proto, logicky, tu zapracovala jiná ruka.“ Ostýchavost baculaté ženy byla občas únavná, ale Cadsuane jako vždycky shledávala její logiku neomylnou. Jenom si přála, aby věděla, čí ruka a s jakým záměrem.

„Mír!“ zamumlala Kumira. „Raději bych měla jen unci hmatatelných důkazů než centnýř té tvé logiky bílé adžah.“ Sama byla hnědá, i když příliš nepropadala jejich chybám. Hezká žena s krátkými vlasy, tvrdohlavá a praktická, bystrá pozorovatelka, a nikdy se neztrácela v myšlenkách natolik, aby přestala vnímat okolní svět. Kumira ještě nedomluvila a již Daigian poklepala po koleni a usmála se, což změnilo výraz v jejích modrých očích z ostrého v teplý. Shienarci byli především zdvořilí lidé a Kumira se snažila nikoho neurazit. Alespoň náhodou. „Soustřeď se na to, co můžeme udělat se sestrami, které drží Aielové. Vím, že pokud někdo, tak ty na něco přijdeš.“

Cadsuane frkla. „Zaslouží si, co se s nimi děje.“ Nepustili ji ani k aielským stanům, její společnice také ne, ale některé z těch hlupaček, které odpřisáhly věrnost tomu al’Thorovic klukovi, docházely do rozlehlého tábora a vracely se bílé jako plátno, zmítající se mezi rozhořčením a nevolností. Za normálních okolností by ji urážka aessedaiovské důstojnosti navztekala, bez ohledu na důvody. Nyní ale ne. Aby dosáhla svého cíle, prohnala by klidně ulicemi celou Bílou věž a bez šatů. Jak by jí mohlo záležet na nepohodlí žen, které by mohly všechno zničit?

Kumira otevřela pusu, aby něco namítla, třebaže znala její pocity, ale Cadsuane pokračovala, klidná, ale neúnavná. „Možná budou trochu plakat, aby odpykaly to psí žrádlo, které tu ze všeho nadělaly, ale pochybuji. Jsou mimo náš dosah, a kdybych je do rukou dostala já, možná bych je prostě těm Aielům předala. Zapomeň na ně, Daigian, a soustřeď ten svůj bystrý mozek na stopu, po níž jsem tě vyslala.“

Cairhieňanka při té pokloně zrudla. Díky Světlu se takhle chovala jen vůči sestrám. Kumira seděla mlčky, s vyrovnanou tváří a rukama v klíně. Možná byla prozatím pokrotlá, ale Kumira dokázalo na delší dobu umlčet máloco. Právě je dvě chtěla mít Cadsuane dnes s sebou.

Kočár se naklonil, jak spřežení začalo stoupat po dlouhé rampě vedoucí ke Slunečnímu paláci. „Pamatujte, co jsem vám říkala,“ připomněla ostatním rázně. „A buďte opatrné!“

Slíbily, že budou, což bylo jen dobře, a ona kývla. Kdyby bylo třeba, použila by je obě k mulčování, a ostatní taky, ale nehodlala některou ztratit, protože začne být neopatrná.

Kočár v palácové bráně nikdo nezdržoval. Stráže poznaly Arilynin erb na dvířkách a věděly, kdo bude uvnitř. V posledním týdnu kočár do paláce přijel několikrát. Ve chvíli, kdy se koně zastavili, otevřel dvířka nervózní dveřník v nezdobeném černém kabátě a držel široký plochý deštník z naolejované tmavé látky. Z okrajů deštníku mu na holou hlavu kapala voda; ostatně deštník také nebyl určen pro jeho ochranu.

Cadsuane rychle ohmatala ozdoby, které jí visely z drdolu, aby se ujistila, že je má všechny - nikdy žádnou neztratila, ale to proto, že na ně dávala pozor - vytáhla zpod sedadla hranatý proutěný košík se šitím a vystoupila. Za prvním stálo dalších šest dveřníků s připravenými deštníky. Tolik cestujících by se v kočáře nepohodlně tlačilo, ale dveřníci nehodlali nic ponechat náhodě. Ti, kteří tu byli navíc, odešli teprve, když se ujistili, že cestující jsou jen tři.

Kočár očividně neunikl pozornosti. Sloužící v tmavém odění vytvořili úhlednou uličku na tmavomodrých a zlatých dlaždicích ve velké vstupní hale s hranatou klenbou pět sáhů vysokou. Teď přiskočili, přebírali pláště a nabízeli malé lněné nahřáté ručníky pro případ, že by si některá z žen chtěla osušit obličej či ruce, a podávali porcelánové číše se svařeným vínem, jež vydávalo omamnou kořeněnou vůni. Zimní pití, ale vzhledem k náhlému poklesu teploty se hodilo. Vždyť také nakonec byla zima. Konečně.

Mezi masivními hranatými sloupy z tmavého mramoru před vysokými světlými vlysy, zobrazujícími bitvy nepochybně významné pro Cairhien, stály tři Aes Sedai, ale Cadsuane si jich prozatím nevšímala. Jeden ze sluhů měl na levé straně hrudi vyšitou červenozlatou postavičku, kterou lidé nazývali drak. Corgaide, šedovlasá žena s vážnou tváří, která řídila služebnictvo ve Slunečním paláci, nenosila kromě velkého kroužku s těžkými klíči u pasu žádné ozdoby. Ani ostatní sloužící neměli na šatech žádné ozdoby, a přes očividné nadšení mladého muže to byla klíčnice Corgaide, kdo udával náladu mezi sluhy. Přesto mládenci výšivku povolila. To stálo za zapamatování. Cadsuane s Corgaide tiše pohovořila, požádala o pokoj, kde by mohla v klidu vyšívat, a žena při její žádosti ani nemrkla. Ale když sloužila tady, jistě už vyslechla mnohem podivnější žádosti.

Sloužící s plášti a podnosy se odpoklonkovali a Cadsuane se konečně obrátila ke třem sestrám mezi sloupy. Všechny se dívaly na ni, Kumiry a Daigian si nevšímaly. Corgaide zůstala, ale držela se v pozadí, aby měly Aes Sedai soukromí. „Nečekala jsem, že si tu budete volně chodit,“ řekla Cadsuane. „Myslela jsem, že Aielové své učednice dřou.“

Faeldrin jen nepatrně trhla hlavou, až tiše zachřestily barevné korálky na tenkých copáncích, ale Merana zrudla a zaťala ruce do sukní. Události Meranou otřásly tak hluboce, až si Cadsuane nebyla jistá, zda se ještě někdy vzpamatuje. Bera byla samozřejmě téměř nevzrušená.

„Většina z nás kvůli dešti dostala den volna,“ odpověděla Bera tiše. Byla to hřmotná žena v obyčejném suknu - měkkém a dobře střiženém, nicméně prostém - ale člověk by si myslel, že je doma spíš na statku než v paláci. Mohl by si to myslet, kdyby byl praštěný pavlačí. Bera měla bystrý mozek a silnou vůli, a Cadsuane nevěřila, že by tutéž chybu udělala dvakrát. Jako většina sester, ani ona se ze setkání s Cadsuane Melaidhrin, živou a zdravou, úplně nevzpamatovala, ale nenechávala se ovládat bázní. Jen se zhluboka nadechla a pokračovala: „Nechápu, proč se pořád vracíš, Cadsuane. Je jasné, že od nás něco chceš, ale pokud nám to neřekneš, nemůžeme ti pomoct. Víme, co jsi udělala pro pána Draka,“ - u titulu se maličko zakoktala, sestry stále nevěděly jistě, jak tomu klukovi říkat - „ale je zřejmé, že do Cairhienu jsi přijela kvůli němu, a pokud nám nepovíš proč a co zamýšlíš, musíš vědět, že ti nijak nepomůžeme.“ Faeldrin, další zelená, nad Beřiným drzým tónem nadskočila, ale než Bera domluvila, již souhlasně přikyvovala.

„Musíš pochopit tohle,“ dodala Merana, jež znovu získala vážnost. „Jestli se rozhodneme, že se ti musíme postavit, uděláme to.“ Beřin výraz se nezměnil, ale Faeldrin krátce stiskla rty. Možná nesouhlasila a možná nechtěla vyjevit příliš.

Cadsuane je obdařila slabým úsměvem. Říkat jim proč a co? Jestli se ony rozhodnou? Zatím se jim podařilo nacpat se do al’Thorových sedlových brašen svázané na rukou na nohou, dokonce i Bera. To nebylo zrovna vhodné doporučení pro to, aby se směly samy rozhodnout, byť jen o tom, co si ráno oblečou! „Nepřišla jsem sem za vámi,“ sdělila jim. „I když Kumiru a Daigian návštěva asi potěší, když už máte volno. Teď mě omluvte.“

Kývla na Corgaide, aby jí ukázala cestu, a odešla. Jen se jednou ohlédla. Bera a ostatní již obstoupily Kumiru a Daigian a odháněly je pryč, ale ne jako vítané hosty. Spíš jako by hnaly husy. Cadsuane se usmála. Většina sester považovala Daigian za o málo lepší než divoženku a zacházela s ní jen o málo lépe než se služkou. V této společnosti neměla Kumira o moc vyšší postavení. Ani tu nejpodezíravější mysl by nenapadlo, že tu jsou, aby někoho o něčem přesvědčily. Takže Daigian bude nalévat čaj a sedět mlčky, pokud ji někdo přímo neosloví - a svým skvělým mozkem zpracuje všechno, co uslyší. Kumira nechá nejdřív promluvit všechny kromě Daigian - a roztřídí a zařadí každé slovo, posunek a výraz. Bera a ostatní samozřejmě přísahy tomu chlapci dodrží - o tom nebylo pochyb - ale jak pevně, to byla jiná otázka. Dokonce i Merana nejspíš nebude ochotná zajít dál než za prostou poslušnost. I to bylo dost zlé, ale nechávalo jim to značný prostor k manévrování. Nebo k tomu, aby někdo manévroval s nimi.

Širokými chodbami ověšenými nástěnnými koberci spěchali za svou prací sloužící v tmavém šatu, ale před Cadsuane a Corgaide uskakovali, takže obě ženy postupovaly mezi horečnatými úklonami a pukrlaty nad koši, podnosy a náručemi plnými ručníků. Ze způsobu, jakým služebnictvo Corgaide sledovalo, Cadsuane usoudila, že úcta patří stejně tak klíčnici, jako Aes Sedai. Bylo tu i pár Aielů, kolohnáti s chladnýma očima lvů a ženy jako panteři s očima ještě chladnějšíma. Někteří ji sledovali s pohledy studenými jako rampouchy, ale jiní jí vážně pokynuli hlavou a některá ze zuřivých žen se dokonce usmála. Nikde neřekla, že je zodpovědná za záchranu jejich Car’a’carna, ale příběhy se při vyprávění překrucovaly, a díky víře jí důvěřovali víc než ostatním sestrám, díky čemuž se v paláci mohla pohybovat mnohem volněji. Napadlo ji, jak by se cítili, kdyby věděli, že pokud by kluka měla před sebou právě nyní, nejspíš by měla dost potíží ovládnout se, aby ho nestáhla z kůže! Teprve před týdnem se málem nechal zabít, a nejenže se mu dařilo unikat jí, ale navíc jí velmi ztížil její úkol, pokud mohla věřit aspoň polovině toho, co se povídalo. Škoda že nevyrostl ve Far Maddingu. Ale to by zase mohlo vést k jiné pohromě.

V místnosti, kam ji Corgaide zavedla, bylo docela příjemné teplo, v mramorových krbech na protilehlých koncích místnosti hořel oheň a lampy byly zapálené, plameny se odrážely ve skleněných vížkách, které zaháněly šero. Corgaide očividně vydala rozkazy, aby pokoj připravili, zatímco sama čekala ve vstupní hale. Jakmile vstoupily, objevila se služka s horkým čajem i kořeněným vínem a koláčky politými medem na podnose.

„Budeš chtít ještě něco, Aes Sedai?“ zeptala se Corgaide, když Cadsuane položila košík se šitím vedle podnosu na stůl se silně zlacenými okraji a nohami. A také byl velice stroze vyřezávaný, stejně jako široká garnýž, také silně zlacená. Cadsuane se v Cairhienu vždycky cítila jako ve zlatém vrši na ryby. Přes světlo a teplo uvnitř, déšť a šedá obloha za vysokými úzkými okny tento dojem ještě umocňovaly.

„Čaj bude stačit,“ řekla. „Vyřiď, prosím, Alanně Mosvani, že ji chci vidět. Sděl jí to okamžitě.“

Corgaidiny klíče zacinkaly při pukrleti, klíčnice uctivě zamumlala, že „Alannu Aes Sedai“ najde osobně. Stále se tvářila vážně. Nejspíš v té žádosti hledala něco víc. Cadsuane byla raději přímá, pokud to šlo. Zakopla už o spousty chytrých lidí, kteří nevěřili, že myslí přesně to, co říká.

Otevřela košík se šitím a vyndala vyšívací kruh s polovinou výšivky. Košík měl uvnitř vpletené kapsy, v nichž uchovávala předměty, které neměly se šitím nic společného. Slonovinové zrcátko, kartáč a hřeben, pouzdro s psacími potřebami a dobře utěsněný kalamář, spoustu věcí, o nichž během let zjistila, že je užitečné mít je po ruce, včetně několika, které by každého, kdo by měl tu odvahu její košík prohledat, docela překvapily. Ne že by ho příliš často pouštěla z dohledu. Opatrně postavila na stůl krabičku s nitěmi z leštěného stříbra, vybrala si barevné příze, které potřebovala, a posadila se zády ke dveřím. Hlavní obraz výšivky byl dokončen, mužská ruka svírající starobylý symbol Aes Sedai. Po černobílém kotouči se rozbíhaly praskliny a nedalo se říci, zda se ho ruka snaží udržet pohromadě nebo ho drtí. Sama znala záměr, ale jen čas ukáže, co je pravda.

Natáhla nit do jehly a pustila se do práce na jednom z okolních obrazů, jasně rudé růži. Růže, hvězdnice a růžiníky se střídaly se sedmikráskami, srdcovkami a sněženkami, a všechny oddělovaly svazečky strohých kopřiv a planých růží s dlouhými trny. Až bude výšivka hotová, bude velmi znepokojující.

Než stačila dokončit půl okvětního plátku růže, na plochém víčku krabičky s nitěmi se odrazil záblesk pohybu a upoutal její pozornost. Hlavu od výšivky nezvedla. Alanna tam stála a mračila se na její záda. Cadsuane pomalu pokračovala v práci s jehlou, ale koutkem oka sledovala odraz. Dvakrát se Alanna otočila, že odejde, ale nakonec se narovnala, viditelně se odhodlávala.

„Pojď dál, Alanno.“ Aniž by Cadsuane zvedla hlavu, ukázala na místo před sebou. „Postav se sem.“ Suše se usmála, když Alanna nadskočila. Být legendou mělo své výhody. Jednají-li lidé s legendou, málokdy si všimnou, co je nasnadě.

Alanna prošla místností, až jí hedvábné sukně šustily, a postavila se tam, kam Cadsuane ukázala, ale rty měla trucovitě sevřené. „Proč do mě pořád reješ?“ chtěla vědět. „Nemůžu ti říct nic dalšího. A i kdybych mohla, nevím, jestli bych chtěla! On patří -!“ Náhle se zarazila a kousla se do rtu, ale klidně to mohla dopovědět. Al’Thor patří jí. Její strážce. Měla tu drzost, že si to myslela!

„Nechala jsem si tvůj zločin pro sebe,“ řekla Cadsuane tiše, „ale jen proto, že jsem neviděla důvod, proč věci dále komplikovat.“ Zvedla k druhé ženě oči, ale dál mluvila tiše. „Jestli si myslíš, že tě nevykuchám jako žábu, tak se zamysli znovu.“

Alanna ztuhla. Náhle kolem ní zazářilo světlo saidaru.

„Jestli se chceš vážně chovat jako husa.“ Cadsuane se chladně usmála. Sama po pravém zdroji nesáhla. Jeden z přívěsků, propletené zlaté půlměsíce, ji studil na spánku. „Prozatím ti zůstane kůže celá, ale nebudu to trpět věčně. Vlastně mi již trpělivost dochází.“

Alanna sváděla vnitřní boj a mimoděk si uhlazovala modré hedvábí. Záře náhle zhasla a ona odvrátila hlavu tak rychle, až jí zavlály dlouhé černé vlasy. „Už nic víc nevím.“ Mrzutá slova z ní přímo vyletěla. „Byl zraněný a pak ne, ale myslím, že ho nevyléčila žádná sestra. A zranění, která nedokáže vyléčit nikdo, má pořád. Skáče sem a tam, cestuje, ale pořád je na jihu. Někde v Illianu, myslím, rozhodně daleko, co já vím, může být třeba v Tearu. Je plný vzteku, bolesti a podezření. Víc toho není, Cadsuane. Není!“

Cadsuane si ze stříbrného džbánu nalila čaj do šálku z tenkého zeleného porcelánu. Jak se dalo čekat, ve stříbře čaj rychle zchladl. Krátce usměrnila a přihřála si ho. Tmavý čaj chutnal hodně po mátě. Podle jejího názoru Cairhieňané používali mátu až příliš. Alanně nenabídla. Cestování. Jak mohl ten kluk znovu objevit něco, co bylo pro Bílou věž ztraceno od Rozbití světa? „Nicméně mě budeš plně informovat, viď, Alanno?“ Ale nebyla to otázka. „Podívej se na mě, ženská! Jestli se ti o něm bude zdát, tak chci znát veškeré podrobnosti!“

Alanně se v očích zaleskly neprolité slzy. „Na mém místě bys byla udělala totéž!“

Cadsuane se na ni mračila. Možná ano. Neexistoval rozdíl mezi tím, co udělala Alanna, a tím, když muž přinutil ženu být mu po vůli, ale, Světlo jí pomáhej, možná by to byla udělala, kdyby byla věřila, že jí to pomůže splnit úkol. Teď už neuvažovala o tom, že Alannu přinutí, aby jí pouto předala. Alanna dokázala, že k tomu, aby ho ovládla, je k ničemu.

„Nenechávej mě čekat, Alanno,“ dodala Cadsuane ledovým tónem. S druhou ženou neměla soucit. Alanna byla další v řadě sester, od Moirain po Elaidu, které jen zpackaly a zhoršily to, co měly napravit. Zatímco ona byla pryč a honila se nejdřív za Logainem Ablarem a pak za Mazrimem Taimem. Což jí náladu nezlepšilo.

„Budu tě informovat v plném rozsahu,“ povzdechla si Alanna, trucující jako malá holka. Cadsuane by jí nejradši vrazila facku. Alanna nosila šátek skoro čtyřicet let. Měla by být dospělejší. Samozřejmě byla z Arafelu. Ve Far Maddingu jen málokterá holka přes dvacet trucovala a mrzoutila tolik, jako stará Arafelanka na smrtelné posteli.

Náhle Alanna poplašeně vykulila oči a Cadsuane viděla její výraz ve stříbrném víčku krabičky na nitě. Položila šálek zpátky na podnos a výšivku na stůl, vstala a otočila se ke dveřím. Nespěchala, ale nezdržovala se, ani si na nic nehrála.

„Už jsi s ní skončila, Aes Sedai?“ zeptala se Sorilea a vstoupila do místnosti. Vysušená bělovlasá moudrá mluvila s Cadsuane, ale oči upírala na Alannu. Slonovina a zlato jí zachřestily na zápěstích, když si dala ruce v bok, a tmavá loktuše jí sklouzla k loktům.

Když Cadsuane řekla, že skutečně skončila, Sorilea na Alannu mávla a ta odešla z místnosti. Spíš se odvlnila, s výrazem mrzutého podráždění. Sorilea se za ní mračila. Cadsuane se s ní již setkala, a byla to zajímavá, byť krátká setkání. Jen málo lidí, s nimiž se setkala, považovala za pozoruhodné, ale Sorilea k nim patřila. Jistým způsobem se jí dokonce vyrovnala. Také tušila, že ta žena je stejně stará jako ona, možná starší, a nečekala, že někoho takového potká.

Alanna ještě nezmizela a ve dveřích se již objevila Kiruna, ve spěchu si kopala do šedých hedvábných sukní a ohlížela se směrem, jímž odešla Alanna. A nesla složitě tepaný zlacený podnos s ještě zdobenějším zlatým džbánem s vysokým hrdlem a naprosto neladícími bíle polévanými, kameninovými šálky. „Proč Alanna utíká?“ zeptala se. „Byla bych to zvládla rychleji, Sorileo, jenže -“ Všimla si Cadsuane a zrudla jako rak. Na této sošné ženě vypadaly rozpaky velmi podivně.

„Polož ten podnos na stůl, holka,“ nařídila jí Sorilea, „a zajdi za Chaelin. Čeká, aby ti dala lekci.“

Kiruna škrobeně položila podnos a pohledu na Cadsuane se vyhýbala. Když se obracela k odchodu, popadla ji Sorilea kostnatými prsty za bradu. „Začínáš se opravdu snažit, holka,“ sdělila jí moudrá přísně. „Jestli budeš pokračovat, povedeš si velmi dobře. Velmi dobře. Teď běž. Chaelin není tak trpělivá jako já.“

Sorilea mávla do chodby, ale Kiruna tam chvíli jen stála a s divným výrazem se na ni dívala. Kdyby se chtěla Cadsuane vsadit, byla by řekla, že Kirunu chvála potěšila a zároveň ji překvapilo, že ji potěšila. Bělovlasá žena otevřela pusu, a Kiruna se otřepala a odběhla. Pozoruhodné.

„Vážně si myslíš, že se naučí vašim způsobům spřádání saidaru?“ zeptala se Cadsuane, aby zakryla úžas. Kiruna a ostatní jí o těch lekcích vyprávěly, ale mnoho tkaniv moudrých se hodně lišilo od toho, co se učilo v Bílé věži. První způsob, kterým se žena naučila splétat to které tkanivo, se jí vtisklo. Naučit se druhý způsob bylo téměř nemožné, a i když se mu dokázala naučit, téměř nikdy nefungoval tak dobře jako první. To byl jeden z důvodů, proč některé sestry nerady viděly ve Věži divoženky, bez ohledu na jejich věk. Už se samy mohly naučit příliš a nedalo se to odučit.

Sorilea pokrčila rameny. „Možná. Naučit se druhý způsob je dost těžké bez všeho toho mávání rukama, co děláte vy Aes Sedai. Hlavní, co se Kiruna Nachiman musí naučit, je, že je pyšná. Nesluší jí to. Jakmile se to naučí, bude z ní velmi silná žena.“ Přitáhla si křeslo naproti Cadsuane, pochybovačně si ho prohlédla a pak se posadila. Pohybovala se skoro stejně škrobeně jako Kiruna, ale velitelsky kývla Cadsuane, aby se posadila, žena se silnou vůlí, zvyklá velet.

Cadsuane spolkla smích a posadila se. Bylo dobré si připomenout, že divoženky nebo ne, moudré rozhodně nebyly nevědomé divošky. Samozřejmě znaly rozdíly. A mávání rukou... Jen málokteré usměrňovaly tam, kde je mohl někdo vidět, ale ona si všimla, že některá tkaniva spřádají bez posunků, jaké používaly sestry. Pohyby rukou nebyly skutečně součástí tkaniva, ale jistým způsobem ano, protože byly součástí učení. Kdysi tu možná byly Aes Sedai, které by mohly, řekněme, hodit ohnivou kouli bez pohybu ruky, ale pokud ano, tak byly dávno mrtvé a jejich učení s nimi. Dnes se některé věci prostě nedaly udělat bez příslušných gest. Některé sestry dokonce tvrdily, že poznají, kdo druhou sestru učil, čistě podle pohybů, jež pro svá tkaniva používá.

„Učit kteroukoliv z našich nových učednic čemukoliv je přinejlepším obtížné,“ pokračovala Sorilea. „Nechci se tě dotknout, ale vy, Aes Sedai, zřejmě složíte přísahu a okamžitě se snažíte najít způsob, jak ji obejít. A s Alannou Mosvani jsou zvlášť velké potíže.“ Najednou upřela zelené oči na Cadsuane. „Jak ji můžeme potrestat, když něco udělá schválně špatně, jestli to znamená ublížit Car’a’carnovi?"

Cadsuane složila ruce v klíně. Zakrýt překvapení nebylo zrovna snadné. Tolik k utajení Alannina zločinu. Ale proč jí ta žena prozradila, že to ví? Možná jedno odhalení volalo po dalším. „Jestli ji zabijete, on zemře, hned nebo brzy poté. Jinak bude vědět, co se s ní děje, ale nebude to doopravdy cítit. Jak je teď daleko, bude si to jen matně uvědomovat.“

Sorilea pomalu kývla. Prsty položila na zlatý podnos na stole, pak je odtáhla. Měla stejně tvrdý výraz jako socha, ale Cadsuane tušila, že až se Alanna zase příště navzteká nebo bude po afarelsku trucovat, bude ji čekat nepříjemné překvapení. Na tom však nezáleželo. Důležitý byl jen ten kluk.

„Většina mužů vezme, co se jim nabízí, pokud jim to připadá přitažlivé a příjemné,“ pravila Sorilea. „Kdysi jsme si to myslely i o Randu al’Thorovi. Naneštěstí je příliš pozdě změnit cestu, po níž kráčíme. Teď má podezření ke všemu, co se mu nabídne samo. Kdybych chtěla, aby něco přijal, předstírala bych, že nechci, aby to měl. Kdybych chtěla zůstat v jeho blízkosti, předstírala bych, že mi nezáleží na tom, jestli ho ještě někdy uvidím.“ Znovu na Cadsuane upřela oči jako zelené nebozezy. Nesnažila se vidět, co má v hlavě, ona to prostě věděla. Aspoň něco. Dost, snad i příliš.

Přesto Cadsuane cítila vzrušení z nových možností. Pokud měla nějaké pochybnosti, že ji Sorilea chce vyzkoušet, pominuly. Člověk prostě někoho takhle nezkouší, pokud nechce dojít k nějaké dohodě. „Takže ty věříš, že muž musí být tvrdý?“ zeptala se. Využívala příležitosti. „Nebo silný?“ Její tón nezanechával pochybnosti, že v tom vidí rozdíl.

Sorilea znovu sáhla na podnos a nepatrně se usmála. Nebo možná ne. „Většina mužů to považuje za totéž, Cadsuane Melaidhrin. Silné vytrvá. Tvrdé se rozbije.“

Cadsuane se zhluboka nadechla. Každého jiného by stáhla z kůže, pokud by zkusil takhle riskovat. Jenže ona nebyla každý jiný a občas bylo třeba riskovat. „Kluk si to plete,“ řekla. „Musí být silný a dělá se tvrdší. Už teď je příliš tvrdý, a nepřestane, dokud ho někdo nezarazí. Zapomněl se smát, leda trpce. Nezůstaly mu žádné slzy. Pokud znovu nenajde smích a slzy, svět stojí před pohromou. Musí se naučit, že dokonce i Drak Znovuzrozený je jenom z masa a kostí. Jestli půjde do Tarmon Gai’donu takový, jaký je, dokonce i jeho vítězství může být temné jako porážka.“

Sorilea pozorně naslouchala a mlčela, dokonce i když Cadsuane domluvila, jen si ji prohlížela. „Tvůj Drak Znovuzrozený a Poslední bitva v našich proroctvích nejsou,“ řekla nakonec. „Snažili jsme se, aby si Rand al’Thor uvědomil svou krev, ale obávám se, že v nás vidí jen další oštěp. Když se ti jeden oštěp v ruce zlomí, nezastavíš se, abys nad ním truchlila, než vezmeš další. Možná my dvě máme cíle, které se příliš neliší.“

„Možná,“ připustila Cadsuane opatrně. Cíle jen maličko odlišné ještě nemusejí být stejné.

Náhle vyschlou ženu obklopila záře saidaru. Byla tak slabá, že by vedle ní i Daigian vypadala docela silná. Ale Sorileina síla také neležela v jediné síle. „Je tady jedna věc, která by ti mohla být k užitku,“ řekla. „Nedokážu to, ale můžu splést tkanivo, abych ti to ukázala.“ A udělala právě tohle, spletla chabé nitky, které se složily a spojily, příliš chabé, aby dokázaly, co měly. „Tomuhle se říká cestování,“ pravila Sorilea.

Tentokrát Cadsuane spadla brada. Alanna a Kiruna a ostatní odmítaly moudré naučit jak se propojit a spoustu dalších věcí, které náhle znaly, a Cadsuane soudila, že se Aielankám podařilo vymáčknout je ze sester držených ve stanech. Ale tohle...

Byla by řekla, že je to nemožné, ale přesto nevěřila, že Sorilea lže. Nemohla se dočkat, až tkanivo vyzkouší sama. Ne že by se jí zatím k něčemu hodilo. I kdyby věděla, kde přesně ten prevít kluk je, musela by ho přimět, aby šel s ní. V tom měla Sorilea pravdu. „Opravdu veliký dar,“ řekla pomalu. „Nemám nic, co bych ti mohla dát na oplátku.“

Tentokrát nebylo pochyb, že se Sorilea pousmála. Věděla velmi dobře, že je jí Cadsuane zavázaná. Oběma rukama zvedla těžký zlatý džbán a opatrně nalila do malých bílých šálků. Obyčejnou vodu. Nevylila ani kapku.

„Nabízím ti vodní přísahu,“ pravila vážně a zvedla jeden šálek. „Tímto jsme spojeny jako jedna k tomu, abychom naučily Randa al’Thora se smát a plakat.“ Napila se. Cadsuane ji napodobila.

„Jsme spojeny jako jedna.“ A jestli se nakonec ukáže, že jejich cíle nejsou totožné? Cadsuane nepodceňovala Sorileu jako spojence ani jako protivníka, ale věděla, o který cíl je třeba usilovat bez ohledu na cenu.