Cesta nožů

28 Rudotrn

Nezdálo se, že se blíží výbuch, jehož se Elain obávala. Harlonský Most byla středně velká vesnice se třemi hostinci a dostatečným počtem domů, aby nikdo nemusel spát na seníku. Když Elain s Birgitte sešly ráno do šenku, panímáma Dillová, kulatá hostinská, se hřejivě usmála a předvedla pukrle, nakolik jen jí to její objem dovoloval. A nebylo to jenom kvůli tomu, že Elain byla Aes Sedai. Panímáma Dillová měla takovou radost, že je její hostinec plný, když byly cesty ucpané sněhem, že se klaněla skoro každému. Když vstoupily, Aviendha dohltala zbytek chleba a sýra, smetla si drobky ze zelených šatů, popadla svůj tmavý plášť a připojila se k nim.

Venku právě vycházelo slunce, vypadalo jako světle žlutá kupole. Krásně modrou oblohu hyzdilo jen pár obláčků, bílých a nadýchaných, ne těch, z nichž sněžilo. Vypadalo to na nádherný den na cestování.

Až na to, že ulicí dusala Adeleas a táhla s sebou jednu z rodinky, Garenii Rosoindovou. Garenia byla hubená Saldejka, která posledních dvacet let obchodovala, i když vypadala jen o několik roků starší než Nyneiva. Díky orlímu nosu obvykle vypadala tvrdě, jako někdo, kdo je zvyklý smlouvat a necouvne. Teď třeštila tmavé zešikmené oči a bezduše kvílela. Za nimi následoval hlouček z rodinky, sukně měly vyhrnuté, neustále si cosi šuškaly, a další se sbíhaly ze všech stran. Reanne a ostatní z šicího kroužku byly vepředu a všechny se tvářily poněkud zachmuřeně, až na Kirstian, která byla bledší než obvykle. Byla tu i Alise s naprosto kamenným výrazem.

Adeleas se zastavila před Elain a strčila do Garenie tak tvrdě, že upadla do sněhu. A zůstala klečet, jen vřeštěla. Rodinka se sešla za ní a další se připojovaly.

„Tohle přednáším tobě, protože Nyneiva nemá čas,“ sdělila hnědá sestra Elain. Chtěla tím říci, že Nyneiva se někde baví s Lanem, ale pro jednou se ani trošičku neusmála. „Buď zticha, dítě!“ štěkla na Garenii. Která okamžitě zmlkla. Adeleas spokojeně kývla. „Tohle není Garenia Rosoindová,“ prohlásila. „Konečně jsem ji poznala. Je to Zarya Alkaeseová, mladší novicka, která utekla těsně před tím, než jsme se s Vandene rozhodly odejít do ústraní a napsat dějiny světa. Přiznala to, když jsem jí to předestřela. Překvapilo mě, že ji Careane nepoznala. Dva roky spolu strávily jako mladší novicky. Zákon je jasný, Elain. Uprchlice musí být okamžitě navlečená do bílé, jakmile je to možné, a držená zkrátka, dokud ji není možné vrátit do Věže a potrestat. Potom už ji utíkat nenapadne!“

Elain pomalu přikývla a snažila se vymyslet, co říci. Ať už Garenia - Zarya - uvažovala o novém útěku nebo ne, příležitost nedostane. Byla v jediné síle velmi silná. Věž ji nenechá jít, i kdyby měla v bílé strávit zbytek života. Ale Elain si vzpomněla na něco, co tato žena řekla, když se setkaly poprvé. Tenkrát jí to nedošlo. Jak se Zarya vyrovná s bílou novicky poté, co sedmdesát let žila jako svobodná žena? Horší bylo, že rodinka zase začala reptat.

Nemusela přemýšlet dlouho. Kirstian najednou padla na kolena a popadla Adeleasinu sukni. „Přiznávám se,“ řekla klidně, což byl div, jak byla bledá. „Byla jsem zapsána v knize novicek před skoro třemi sty lety a rok nato jsem utekla. Přiznávám se a... a prosím o milost.“

Teď vytřeštila oči bělovlasá Adeleas. Kirstian tvrdila, že utekla z Bílé věže, když ona sama teprve nosila plínky, pokud ne ještě před jejím narozením! Většina sester pořád nevěřila, že ženy z rodinky jsou opravdu tak staré, jak tvrdí. Kirstian taky vypadala na ženu středního věku.

Přesto se Adeleas rychle vzpamatovala. Bez ohledu na to, jak byla stará, Adeleas byla Aes Sedai skoro nejdéle ze všech. Nosila auru stáří a autority. „Jestli je to tak, dítě,“ trošku zaváhala, „tak se obávám, že tě taky musíme obléknout do bílé. Budeš potrestána, ale jelikož ses přihlásila sama, dostane se ti mírnějšího trestu.“

„Proto jsem to udělala.“ Trochu to pokazila, jak ztěžka polkla. Byla skoro tak silná jako Zarya - žádná ze šicího kroužku nebyla slabá - a budou ji dobře hlídat. „Věděla jsem, že mě dřív nebo později odhalíte.“

Adeleas kývla, jako by to bylo jasné, i když jak by to mohla zjistit, to Elain netušila. Silně pochybovala, že Kirstian Chalwinová je jméno, s nímž se tato žena narodila. Většina z rodinky však věřila ve vševědoucnost Aes Sedai. Tedy doposud.

„Blbost!“ Mumláním rodinky pronikl chraplavý hlas Sarainyi Vostovanové. Nebyla dost silná, aby se stala Aes Sedai, a ani dost stará, aby měla v rodince vyšší postavení, ale teď vzdorně vystoupila před smečku. „Proč bychom je měly vydávat Bílé věži? Pomáhaly jsme ženám utíkat a bylo to správné! A mezi pravidla nepatří vydávat je zpátky!“

„Ovládej se!“ vyštěkla Reanne. „Alise, vezmi Sarainyu za ruku, prosím. Zřejmě zapomněla na spoustu pravidel, o kterých tvrdí, že je zná.“

Alise se na Reanne podívala, Alise, která pravidla rodinky vynucovala tvrdou rukou. „V našich pravidlech není nic o vydávání uprchlic, Reanne,“ podotkla.

Reanne ucukla, jako by dostala ránu. „A jak jim v tom podle tebe máme zabránit?“ zeptala se nakonec. „Vždy jsme držely uprchlice stranou, dokud jsme si nebyly jisté, že už je nehoní, a pokud je našly předtím, tak jsme je nechaly odvést. To je pravidlo, Alise. Jaké další pravidlo chceš porušit? Navrhuješ snad, abychom se postavily proti Aes Sedai?“ To bylo očividně směšné, přesto na ni Alise jen mlčky hleděla.

„Ano!“ křikl kdosi z rodinky. „Je nás hodně a jich jen pár!“ Adeleas nevěřícně hleděla na dav před sebou. Elain popadla saidar, i když věděla, že ta žena má pravdu - rodinka měla moc členek. Cítila, jak Aviendha také uchopila pravý zdroj a Birgitte se připravila.

Alise se otřepala, jako by právě přišla k sobě, a udělala něco mnohem praktičtějšího a rozhodně účinnějšího. „Sarainyo,“ řekla nahlas, „až se zastavíme na noc, ohlásíš se u mě s proutkem, který si uřízneš, než odsud odjedeme. Ty taky, Asro, poznala jsem tvůj hlas!“ A pak se obrátila na Reanne: „A já se ohlásím k tvému soudu, až se zastavíme na noc. Nevidím, že by se někdo připravoval na cestu!“

Rodinka se rozprchla a šla balit, ale Elain viděla, jak spolu cestou některé ženy tiše rozmlouvají. Když po mostě přejely zamrzlý potok, vinoucí se kolem vesnice, a Nyneiva nemohla uvěřit, co jí uteklo, takže se mračila a hledala, koho by mohla seřvat, Sarainya a Asra si nesly proutky - stejně jako Alise - a Zarya a Kirstian měly pod tmavými plášti narychlo nalezené bílé šaty. Hledačky větru na ně ukazovaly a řehtaly se jako pominuté. Ale mnoho členek rodinky si stále v hloučcích povídalo a odmlčelo se, kdykoliv se na ně podívala některá sestra či někdo z šicího kroužku. A kdykoliv se ony podívaly na Aes Sedai, měly v očích hrozbu.

Osm dní se ploužily sněhem, pokud nepadal, a skřípaly zuby v hostinci, když sněžilo. Dalších osm dní rodinka hloubala a zírala na sestry a hledačky větru se kolem rodinky a Aes Sedai naparovaly. Ráno devátého dne si Elain začínala přát, aby si všechny prostě šly po krku.

Právě si říkala, jestli těch posledních deset mil do Caemlynu dorazí bez mrtvol, když Kirstian zaklepala na dveře a vrazila dovnitř, aniž by počkala na odpověď. Prosté šaty neměla bílé, jak se slušelo na novicku, a nějak získala hodně ze své bývalé důstojnosti, jako by věděla, že budoucnost srovnala přítomnost, ale rychle se uklonila a málem si šlápla na plášť. V téměř černých očích měla úzkostlivý výraz. „Nyneivo Sedai, Elain Sedai, pán Lan říká, že máte okamžitě přijít,“ vyhrkla, „Řekl mi, abych s nikým jiným nemluvila, a vy taky nemáte s nikým mluvit.“

Elain a Nyneiva si vyměnily pohledy s Aviendhou a Birgitte. Nyneiva cosi zavrčela o muži, který nepozná soukromí od veřejnosti, ale ještě než se začervenala, bylo zcela jasné, že tomu nevěří. Elain cítila, jak se Birgitte soustředí, šíp pátrající po terči.

Kirstian nevěděla, co Lan chce, jen kam je má odvést. Do malé chýše za Cullenovým Brodem, kam Adeleas a Vandene večer odvedly Ispan. Lan stál venku, oči chladné jako sníh, a Kirstian nepustil blíž. Když Elain vstoupila, pochopila proč.

Adeleas ležela na boku vedle překocené stoličky a na dřevěné podlaze u ruky jí ležel pohár. Oči měla otevřené a z hluboké rány na jejím hrdle se rozlévala kaluž již sražené krve. Ispan ležela na palandě a zírala do stropu. Rty měla stažené v křeči, takže byly vidět zuby, a v očích měla hrůzu. A nebylo divu, protože měla mezi prsa vražený jako zápěstí silný dřevěný kolík. Kladivo, kterým byl kolík zaražen, leželo vedle na palandě na kraji tmavé skvrny, která mizela pod ní.

Elain polkla, aby se nepozvracela. „Světlo,“ vydechla. „Světlo! Kdo to mohl udělat? Jak to někdo mohl udělat?“ Aviendha udiveně kroutila hlavou a Lan se s tím ani nenamáhal. Jen se díval do devíti stran naráz, jako by čekal, že ten, kdo vraždy spáchal, se vrátí jedním ze dvou okýnek, pokud ne rovnou skrz zeď. Birgitte vytáhla nůž a z jejího výrazu bylo jasné, že si moc přeje, aby měla luk. Představa šípu v Elainině hlavě byla silnější než kdy dřív.

Nyneiva zprvu jen stála a prohlížela si vnitřek chýše. Nic moc dalšího tu nebylo, jen další trojnožka, stůl s lampou, zeleným čajníkem a druhým hrnkem a kamenný krb s vyhaslým popelem. To bylo všechno. Chýše byla maličká, jedním krokem se Nyneiva dostala ke stolu. Namočila prst do čaje a dotkla se špičky jazyka, načež vše zuřivě vyplivla a vylila celý obsah čajníku na stůl včetně lístků. Elain udiveně zamrkala.

„Co se stalo?“ zeptala se ode dveří chladně Vandene. Lan se jí postavil do cesty, ale ona ho odehnala. Elain ji chtěla vzít za ruku, ale ji odehnala také. Oči upírala na svou sestru, klidná a vyrovnaná jako správná Aes Sedai. Mrtvá žena na palandě jako by pro ni neexistovala. „Když jsem vás viděla jít sem, napadlo mě... Věděly jsme, že nám moc let nezbývá, ale...“ Mluvila klidně, ale byla to jen maska. „Co jsi našla, Nyneivo?“

Soucit se k Nyneivě příliš nehodil. Odkašlala si a ukázala na lístky, aniž by se jich dotkla. „Tohle je kořen rudotrnu,“ pronesla, a i když se snažila mluvit věcně, nedařilo se jí to. „Je sladký, takže ho v čaji přehlídneš, pokud nevíš, co to je, zvlášť když hodně sladíš.“

Vandene kývla, oči upřené na sestru. „Adeleas začala mít v Ebú Daru ráda sladké.“

„Trocha ho utišuje bolest,“ pokračovala Nyneiva. „Tolik... Tolik zabije, ale pomalu. Pár doušků by stačilo.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Mohly být při vědomí celé hodiny. Nemohly se hýbat, ale vnímaly. Buď ten, kdo to udělal, nechtěl, aby někdo přišel včas s protijedem - ne že bych na tak silný odvar nějaký znala – nebo chtěl, aby jedna nebo druhá věděla, kdo je zabil.“ Elain nad tou krutostí zalapala po dechu, ale Vandene jen kývla.

„Ispan, myslím, jelikož s ní zřejmě strávili víc času.“ Bělovlasá zelená zřejmě přemýšlela nahlas, luštila záhadu. Podříznout krk netrvalo tak dlouho jako vrazit někomu kolík do srdce. Z jejího klidu Elain zasvrbělo. „Adeleas by se nikdy nenapila od nikoho, koho neznala, ne, když tu byla s Ispan. Tyto dvě věci označují jistým způsobem jejího vraha. Je to temná družka a je jednou z našeho oddílu. Jednou z nás.“ Elain zamrazilo, jednou ji samotnou, podruhé to cítila od Birgitte.

„Jedna z nás,“ souhlasila nešťastně Nyneiva. Aviendha začala palcem zkoušet ostří nože a Elain pro jednou nic nenamítala.

Vandene požádala, aby mohla se sestrou zůstat chvíli o samotě, sedla si na podlahu a objala Adeleas. Venku čekal Jaem, Vandenin pokroucený starý strážce, s Kirstian.

Náhle se z chýše ozvalo zaječení, výkřik ženy truchlící nad ztrátou všeho. Nyneiva, ze všech lidí, se otočila, ale Lan ji chytil a Jaem se rozkročil přede dveřmi. Nedalo se nic dělat, mohli jenom nechat Vandene ječet bolestí a Jaema ji hlídat. A sdílet její bolest, uvědomila si Elain, jak v hlavě cítila uzlík emocí, které patřily Birgitte. Zachvěla se a Birgitte jí položila ruku kolem ramen. Aviendha ji objala z druhé strany a kývla na Nyneivu, ať se k nim připojí, což ta po krátké chvíli učinila. Vražda, o níž Elain tak klidně uvažovala, přišla a jedna z jejich společnic byla temná družka. Den byl náhle studený, ale blízkost kamarádek ji hřála.

Posledních deset pohřebních mil do Caemlynu zabralo ve sněhu dva dny, i když se hledačky větru chovaly slušněji. Ne že by Merilille otravovaly míň. Ne že by rodinka přestala mluvit, odmlčela se jenom tehdy, když se přiblížila některá ze sester nebo členka šicího kroužku. Vandene, se sestřiným stříbrem vykládaným sedlem na svém koni, vypadala stejně vyrovnaně jako u Adeleasina hrobu, ale Jaem měl v očích tichý příslib smrti, který měla v srdci jistě i Vandene. Když Elain uviděla hradby a věže Caemlynu, nemohla být šťastnější, jako by jí samotný pohled na město dal Růžovou korunu a přivedl zpátky Adeleas.

Dokonce ani Caemlyn, jedno z největších měst na světě, takový oddíl ještě nikdy neviděl, a když byli za pětadvacet sáhů vysokými hradbami ze šedého kamene, upoutali pozornost. V širokých, přeplněných ulicích Nového Města se to jenom hemžilo lidmi, kárami a vozy. Kramáři stáli ve dveřích a civěli. Vozkové zastavovali spřežení a zírali. Vysocí Aielové a Děvy na ně hleděli z každého rohu. Aielů si lidé zřejmě nevšímali, ale Elain ano. Milovala Aviendhu jako sebe samu, víc, ale nelíbilo se jí, když ulicemi Caemlynu pochodovali ozbrojení Aielové.

Vnitřní Město, obklopené hradbami z bílého kamene se stříbrnými žilkami, bylo potěchou pro oko, a Elain se konečně začala cítit zase jako doma. Ulice sledovaly kopce a všude byly vyhlídky na zasněžené parky a památníky rozložené tak, aby byly vidět shora stejně jako zblízka, a v odpoledním slunci se leskly různobarevné tašky na střechách věží. A potom se ocitli před samotným královským palácem, změtí světlých věží, zlatých kopulí a složitých kružeb. Skoro všude vlály andorské vlajky, stříbrný lev na rudém poli. A taky Dračí praporec a Praporec Světla.

Před vysokou zlacenou bránou do paláce Elain popojela dopředu. Měla na sobě šedé, špinavé jezdecké šaty. Tradice a legenda říkaly, že ženy, které se k paláci poprvé přiblíží v nádheře, neuspějí. Ona dala jasně najevo, že tohle musí zvládnout sama, ale skoro si přála, aby ji Aviendha a Birgitte přehlasovaly. Polovinu ze dvou tuctů gardistu před bránou tvořily aielské Děvy, zbytek byli muži v modrých přilbách a kabátech s rudozlatým drakem na prsou.

„Jsem Elain z Trakandů,“ ohlásila hlasitě a překvapilo ji, jak klidně mluví. Mluvila hodně hlasitě a lidé na velkém náměstí se po ní otáčeli. Z úst jí vyšla starodávná formule. „Ve jménu rodu Trakandů, právem potomka Ishary jsem přišla s nárokem na Lví trůn Andoru, bude-li to vůle Světla.“

Brána se otevřela.

Tak snadné to samozřejmě nebude. Dokonce ani vlastnit palác ještě nestačilo k získání samotného andorského trůnu. Předala své společníky do péče užaslé Reene Harforové - a velmi ji potěšilo, že palác je stále ve schopných rukou šedivé první komorné, kulaté a vznešené jako královna - a kotérie sloužících v červenobílé livreji a spěchala do Velkého sálu, trůnního sálu Andoru. Opět sama. Tohle nepatřilo k rituálu, zatím. Měla by se jít převléknout do rudého hedvábí s perlami vyšívaným živůtkem a stříbrnými lvy na rukávech, ale něco ji pohánělo. Tentokrát se dokonce ani Nyneiva nepokoušela něco namítat.

Ohromný sál lemovaly bílé sloupy deset sáhů vysoké. Byl stále prázdný. To dlouho nepotrvá. Skleněnými tabulkami ve vysokých oknech ve zdech pronikalo jasné odpolední světlo a mísilo se s barevným světlem dopadajícím stropními okny, kde se stříbrní lvi Andoru střídali s výjevy z andorských vítězství a tvářemi nejstarších královen, počínaje samotnou Isharou, tmavou jako Atha’an Miere a autoritativní jako Aes Sedai. Žádná vládkyně Andoru nemohla zapomenout na své předchůdkyně, které tento stát vytvořily a teď na ni zíraly ze stropu.

Jedna věc, jíž se bála - obludný trůn, samý zlacený drak, který viděla stát na stupínku tohoto sálu v Tel’aran’rhiodu - tu nebyla, díky Světlu. Lví trůn už taky nestál na vysokém podstavci, nýbrž tam, kde být měl, na stupínku. Bylo to těžké křeslo, vyřezávané a zlacené, vhodné pro ženu. Stříbrný lev, vyložený měsíčními kameny na rubínovém poli, byl vidět nad hlavou ženy, která na trůn usedla. Žádný muž se na tomto trůně nemohl pohodlně usadit, protože, jak pravila pověst, musel vědět, že si tím zpečetil svůj osud. Elain si myslela, že řemeslníci prostě zajistili, že se do něj žádný muž nevejde.

Vystoupila po schodech z bílého mramoru a položila ruku na trůn. Neměla právo na něj usednout, zatím ne. Ne, dokud nebude prohlášena královnou. Ale skládat přísahy na Lví trůn byl zvyk starý jako Andor sám. Musela odolat touze prostě padnout na kolena a plakat na sedadle. S matčinou smrtí se sice smířila, ale tohle přivedlo zpět všechnu bolest z té ztráty. Teď se nesměla zhroutit.

„Pod světlem budu ctít tvou památku, máti,“ řekla tiše. „Budu ctít jméno Morgasy z Trakandů a snažit se přinášet rodu Trakandů jenom čest.“

„Nařídila jsem strážím, aby držely zvědavce a prosebníky dál. Tušila jsem, že tu budeš chtít být chvíli sama.“

Elain se pomalu otočila k Dyelin Taravin. Zlatovláska přicházela ke stupínku. Patřila k prvním lidem, kteří podpořili Elaininu matku, když usilovala o trůn. Teď měla víc bílých vlasů, než si Elain pamatovala, a víc vrásek v koutcích očí. Stále byla velice krásná. Silná žena, a mocná, ať jako přítel, či jako nepřítel.

Zastavila se pod stupínkem a vzhlédla. „Poslední dva dny pořád slyším, že jsi naživu, ale doteď jsem tomu nevěřila. Přišla jsi tedy přijmout trůn od Draka Znovuzrozeného?“

„Mám na trůn právo, Dyelin, já sama. Lví trůn není tretka, již přijmeš od muže.“ Dyelin kývla, bylo to nasnadě. Pro každého Andořana. „Kde stojíš, Dyelin? S Trakandy, nebo proti nim? Cestou sem jsem tvoje jméno slyšela často.“

„Jelikož žádáš o trůn podle práva, tak s ním.“ Jen málokdo uměl mluvit tak suše jako ona. Elain se posadila na schod a kývla na starší ženu, aby se k ní připojila. „Je tu ale pár překážek,“ pokračovala Dyelin, když usedla. „Už několik žen si na něj dělá nárok, jak zřejmě víš. Naean a Elenii mám zamčené. Za obvinění z velezrady, které je většina lidí ochotná přijmout. Prozatím. Elenii její manžel stále podporuje, i když v tichosti, a Arymilla, ta husa hloupá, rovněž vznesla nárok. Má jistou podporu, jenže nic, s čím by sis musela dělat starosti. Skutečným problémem - kromě toho, že město je plné Aielů, kteří čekají, až se vrátí Drak Znovuzrozený - jsou Aemlyn, Arathelle a Pelivar. Luan a Ellorien tě zatím podpoří, ale mohli by přejít k těm třem.“

Stručný seznam, pronesený tónem vhodným k handlování o koních. O Naean a Elenii už věděla, i když ne to, že si Jarid neustále myslel, že jeho žena má naději trůn získat. Arymilla byla husa, jestli si myslela, že ji lidé přijmou, ať už ji podporoval kdokoliv. Posledních pět jmen jí ale dělalo starosti. Každý z nich podporoval její matku, stejně jako Dyelin, a vedl silný rod.

„Takže Arathelle a Aemlyn chtějí trůn,“ zamumlala Elain. „Nemůžu uvěřit, že je v tom i Ellorien.“ Pelivar mohl jednat za některou ze svých dcer, ale Luan měl jenom vnučky a žádná nebyla dost stará. „Mluvíš, jako kdyby se mohli sjednotit, všech pět rodů. Za kým?“ To by byla velká hrozba.

Dyelin si opřela bradu do dlaně. „Zřejmě si myslí, že bych trůn měla dostat já. Tak co míníš udělat s Drakem Znovuzrozeným? Už nějaký čas tu nebyl, ale zřejmě se může zjevit z ničeho nic.“

Elain zavřela oči, jenže když je zase otevřela, pořád seděla na schodě ve Velkém sále a Dyelin se na ni pořád usmívala. Její bratr bojoval za Elaidu a z jejího polobratra se stal bělokabátník. Naplnila palác ženami, které se na sebe mohly každou chvíli vrhnout, nemluvě o tom, že jedna z nich je temná družka, možná dokonce černá adžah. A nejsilnější hrozba, jíž při získávání trůnu čelila, velmi silná hrozba, stála za ženou, která tvrdila, že ji podporuje. Svět byl docela šílený. Klidně mohla taky něco přidat.

„Chci se s ním spojit jako se svým strážcem,“ řekla a pokračovala, než druhá žena stačila užasle zamrkat. „Taky se za něj hodlám provdat. Ale to nemá nic společného se Lvím trůnem. Nejdřív chci...“

Jak pokračovala, Dyelin se rozesmála. Elain by byla moc ráda věděla, jestli radostí nad jejími plány, nebo proto, že pochopila, že má cestu ke Lvímu trůnu volnou. Aspoň ale věděla, proti čemu stojí.

Daved Hanlon vjel do Caemlynu a nemohl si neuvědomit, jak skvělé by bylo ho vyplenit. Za léta, co strávil jako voják, vyplenil mnoho vesnic a měst a jednou, před dvaceti lety, i velké město, Cairhien, poté co ho opustili Aielové. Zvláštní, že Caemlyn zřejmě nechali nedotčený, ale taky kdyby tenkrát nejvyšší věže Cairhienu nehořely, bylo by těžké poznat, že tam byli. Zůstala po nich spousta zlata a dalších cenností a spousta mužů, kteří je mohli sebrat. Uměl si představit tyto široké ulice plné jezdců a prchajících lidí, tlustí kupci by se vzdali svého zlata v naději, že si zachrání život, a štíhlé dívky i tlusté ženské by byly tak vyděšené, až by je táhli do kouta, že by ani nekřičely, natož se vzpíraly. Už to všechno viděl a dělal a doufal, že na to dojde zas. Ale ne v Caemlynu, přiznal si s povzdechem. Nebýt toho, že nemohl neposlechnout rozkaz, který ho sem poslal, byl by odešel někam, kde by možná kořist nebyla tak bohatá, ale rozhodně by bylo snazší ji získat.

Jeho rozkazy byly jasné. Ustájil koně u Rudého býka v Novém Městě a pěšky došel míli k vysokému kamennému domu v boční ulici, kde bydlela bohatá obchodnice, která se svým zlatem moc nechlubila. Dům označoval malý erb namalovaný na dveřích, rudé srdce na zlaté ruce. Hromotluk, který ho pouštěl dovnitř, rozhodně nebyl sluha kupce, poněvadž měl zapadlé klouby a mrzutý výraz. Beze slova ho vedl hlouběji do domů a dolů do sklepa. Hanlon si uvolnil meč v pochvě. Mezi jinými viděl, jak neúspěšné lidi odvádějí na vlastní vyumělkovanou popravu. Sice si nemyslel, že by v něčem neuspěl, ale úspěchem se taky chlubit nemohl. Nicméně se řídil rozkazy. Což ovšem ne vždy stačilo.

V hrubém kamenném sklepě, osvětleném zlacenými lampami rozestavenými kolem dokola, mu oči padly na hezkou ženu v šarlatovém hedvábí zdobeném krajkou, s vlasy zachycenými v krajkové síťce. Nevěděl, kdo tahle urozená paní Shiaine je, ale dostal rozkaz ji ve všem poslouchat. S úsměvem předvedl svou nejlepší úklonu. Ona se na něj prostě jen dívala, jako by čekala, až si všimne, co všechno ještě ve sklepě je.

Těžko mu to mohlo ujít, poněvadž kromě pár soudků tu byl jen velký těžký, velmi podivně zdobený stůl. Do desky byly vyřezány dva ovály a z jednoho vyčnívala hlava a ramena jakéhosi muže, který měl hlavu vyvrácenou dozadu, kde ji držely kožené řemeny přibité ke stolu a upevněné ke kusu dřeva, jenž měl vražený mezi zuby. Žena, stejně připravená, tvořila druhou ozdobu. Pod stolem oba klečeli se zápěstími připoutanými ke kotníkům. Bezpečně je to drželo pro jakékoliv potěšení. Muž měl prošedivělé vlasy a tvář urozeného pána, ale divoce koulel očima, což nebylo překvapující. Ženiny vlasy, rozhozené po stole, byly tmavé a lesklé, ale obličej měla na Hanlonův vkus trochu moc protažený.

Náhle si uvědomil, nač se vlastně dívá, a ruka mu sjela k meči, než se stačil zarazit. Pustit jílec mu dalo práci, což se snažil zakrýt. Byla to tvář Aes Sedai, ale Aes Sedai, která se nechá takhle spoutat, neznamená žádnou hrozbu.

„Takže nejsi tak úplně hloupý,“ prohodila Shiaine. Podle hlasu asi byla urozeného rodu a rozhodně působila velitelským dojmem, když obešla stůl a zadívala se na spoutaného muže. „Požádala jsem velikého pána Moridina, aby mi poslal chytrého muže. Chudák Jaichim jich tu zrovna moc nemá.“

Hanlon se zamračil a okamžitě toho nechal. Jeho rozkazy pocházely od samotné Moghedien. Kdo, do Jámy smrti, je Moridin? Vlastně na tom nezáleželo, jeho rozkazy pocházely od Moghedien a to stačilo.

Hromotluk podal Shiaine trychtýř a ta ho strčila do díry vyvrtané ve dřevě mezi Jaichimovými zuby. Muži vylézaly oči z důlků. „Chudák Jaichim těžce zklamal,“ pokračovala Shiaine a usmívala se jako liška v kurníku. „Moridin chce, aby byl potrestán. Chudák Jaichim má rád kořalku.“

Couvla, ale jenom kousek, a Hanlon sebou trhl, když hromotluk přinesl ke stolu jeden soudek. Hanlon by ho sám určitě nezvedl, ale druhý muž ho snadno naklonil. Spoutaný vykřikl a pak už mu trychtýřem do krku tekla tmavá tekutina, takže jen chroptěl. Vzduchem se nesl silný pach nekvalitní žitné. Jak byl muž spoutaný, zoufale se zmítal a dokonce se mu podařilo naklonit stůl, kořalka však tekla dál. Trychtýřem stoupaly bubliny, jak se snažil křičet, ale proud byl stále stejně silný. A pak se přestal hýbat a vykulené oči upřel na strop. Kořalka mu vytékala nosem. Hromotluk nepřestal, dokud ze soudku nevytekla poslední kapka.

„Myslím, že chudáček Jaichim má konečně dost kořalky.“ Shiaine se nadšeně zasmála.

Hanlon kývl. Jenom ho napadlo, kdo ten muž asi byl.

Shiaine ještě neskončila. Na její pokyn hromotluk vytrhl řemen, držící roubík Aes Sedai, z hřebíku. Hanlon měl dojem, že jí roubík cestou ven uvolnil pár zubů, ale pokud ano, nevěnovala tomu pozornost. Začala blekotat, ještě než muž roubík pustil.

„Poslechnu tě!“ vyla. „Udělám, co Veliký pán přikáže! Zařídil, aby se můj štít rozplynul, abych mohla poslouchat! Řekl mi to! Dovol mi to dokázat! Budu se plazit! Jsem červ a ty jsi slunce! Ach, prosím! Prosím! Prosím!“

Shiaine ji umlčela, když jí položila ruku na pusu. „Jak mám vědět, že neselžeš znovu, Falion? Už jsi mě jednou zklamala a Moridin nechal tvé potrestání na mně. Dal mi jinou. Ale potřebuji vás dvě? Mohla bych ti dát druhou šanci, abys obhájila svůj případ, Falion - snad - ale jestli to udělám, budeš mě muset přesvědčit. Budu čekat opravdové nadšení.“

Falion začala zase ječet, dávala přehnané sliby, hned jak Shiaine sundala ruku, ale brzy už jen zase kňučela, když se roubík vrátil na místo a do něj trychtýř. Hromotluk postavil na stůl vedle její hlavy další soudek. Aes Sedai se snad zbláznila, koulela očima a házela sebou, až se stůl třásl.

Na Hanlona to udělalo dojem. Zlomit Aes Sedai muselo být těžší než zlomit kupce nebo jeho dceru. Ale zřejmě pomáhala jednomu z Vyvolených. Když si Hanlon uvědomil, že se Shiaine dívá na něj, přestal se usmívat na Falion. Prvním pravidlem v životě bylo neurazit nikoho, koho Vyvolení postavili nad něj.

„Pověz, Hanlone,“ řekla Shiaine, „chtěl bys dostat do rukou královnu?“

Hanlon si proti své vůli olízl rty. Královnu? To ještě nikdy nedělal.