Cesta nožů

14 Zpráva od M’Haela

Míli západně od hřebene se objevily tábory - lidé, koně, ohně na vaření, ve větru povlávající zástavy a pár roztroušených stanů, rozmístěných podle národností a rodů; každý tábor byl rozbahněným jezerem odděleným od ostatních pásy tuhého vřesu. Lidé na koních i pěší se dívali, jak je míjejí Randovy vlající praporce, a pokukovali po ostatních táborech, aby viděli, jak reagují diváci tam. Když byli přítomni Aielové, tihle lidé si postavili jeden obrovský tábor, jak je poháněla jedna z mála věcí, kterou měli skutečně společnou. Nebyli Aielové a báli se jich, jakkoliv to popírali. Pokud neuspěje, svět zahyne, avšak Rand si nedělal iluze, že by k němu chovali věrnost nebo dokonce věřili, že osud světa nelze utvořit tak, aby vyhověl jejich potřebám, jejich touze po zlatě, slávě nebo moci. Snad hrstka, pouhá hrstka tomu věřila, ale většinou za ním šli proto, že se ho báli víc, než se báli Aielů. Možná víc, než se báli Temného, v něhož někteří ani pořádně nevěřili, ne v hloubi duše, nevěřili v to, že se může dotknout světa pevněji, než to už dělal, a že to neudělá. Teď už to Rand přijímal. Čekalo ho příliš mnoho bitev, aby plýtval silami na tu, již nemohl vyhrát. Dokud za ním půjdou a budou ho poslouchat, bude mu to muset stačit.

Největší tábor byl jeho vlastní a tady se illiánští rytíři v zelených kabátcích se žlutými manžetami strkali s tairenskými obránci Kamene v kabátech s nabíranými rukávci s černozlatými pruhy a stejným počtem Cairhieňanů ze zhruba čtyřiceti rodů, v tmavých barvách, z nichž některým nad hlavami trčel con. Vařili u různých ohňů, spali odděleně, koně poutali odděleně a ostražitě se po sobě dívali, ale mísili se. Měli na starosti bezpečí Draka Znovuzrozeného a svou práci brali vážně. Stará nenávist a nové rozmíšky by způsobily, že by se každá intrika vyzradila dřív, než by se zrádce zastavil, aby se rozmyslel.

Kolem Randova stanu, obrovského stanu ze zeleného hedvábí, celého vyšívaného zlatými včelami, stál na stráži kruh oceli. Stan patříval jeho předchůdci, Mattinu Stepaneosovi, a přišel, dalo by se říci, s korunou. Rytíři v leštěných kónických přilbách stáli bok po boku s obránci v kapalínech a Cairhieňany ve zvonových přilbách, nevšímali si větru a nepohody, tváře jim zakrývalo mřížové hledí a halberdy měli skloněné všichni ve stejném úhlu. Nikdo se nepohnul, když Rand přitáhl otěže, ale pro koně jeho a asha’manů přiběhli bdělí sluhové. Kostnatá žena ve žlutozelené vestě štolby z Královského paláce od něj převzala uzdu a třmen mu podržel chlapík v černozlaté livreji Tearského Kamene, s baňatým nosem. Zatahali se před ním za ofinu a ostře po sobě loupli okem. Boreane Carivinová, podsaditá bledá ženuška v tmavých šatech, mu důležitě podala stříbrný podnos s navlhčenými ručníky, z nichž stoupala pára. Byla Cairhieňanka a velmi pozorně sledovala druhé dva, i když spíš jako by se chtěla ujistit, že své úkoly dobře plní, než s nepřátelstvím, které ti dva jen špatně skrývali. Přesto je ale sledovala. To, co fungovalo u vojáků, fungovalo i u sluhů.

Rand si stáhl jezdecké rukavice a Boreane s podnosem zahnal. Když Rand sesedl, z ozdobně vyřezávané lavice před stanem se zvedl Damer Flinn. Až na věneček bílého chmýří byl docela plešatý a vypadal spíš na dědečka než na asha’mana. Pěkně tvrdého dědka se ztuhlou nohou, který viděl ze světa víc než jen svůj statek. Meč u jeho pasu nevypadal nijak nepatřičně, což bylo v pořádku, neboť to byl bývalý voják královniny gardy. Rand mu věřil víc než ostatním. Flinn mu nakonec zachránil život.

Nyní mu zasalutoval, pěst si položil na hruď, a když Rand pozdrav kývnutím opětoval, přikulhal blíž a počkal, dokud štolbové neodejdou s koňmi, než tiše promluvil. „Je tu Torval. Říká, že ho poslal M’Hael. Chtěl počkat v poradním stanu. Přikázal jsem Narishmovi, ať na něj dohlídne.“ Tak zněl jeho rozkaz, i když si Rand nebyl jistý, proč ho vlastně vydal. Rozkaz zněl, že každého, kdo přijde z Černé věže, mají nechat na pokoji. Flinn zaváhal a prstem si pohladil draka na černém límci. „Nebyl zrovna nadšený, když slyšel, že jsi nás všechny povýšil.“

„To se podívejme,“ opáčil Rand tiše a zastrčil si rukavice za pás. A poněvadž se Flinn pořád tvářil nejistě, dodal: „Všichni jste si to zasloužili.“ Chtěl poslat jednoho asha’mana za Taimem - Vůdcem, M’Haelem, jak ho nazývali všichni asha’mani - ale teď mohl zprávu doručit Torval. V poradním stanu? „Nechej tam poslat něco na občerstvení,“ řekl Flinnovi a pak kývl na Hopwila a Dashivu, aby šli s ním.

Flinn znovu zasalutoval, ale Rand už odcházel a pod nohama mu čvachtalo černé bláto. V prudkém větru nikdo nejásal. Vzpomínal si, že tomu bývalo jinak. Pokud to nebyla jedna ze vzpomínek Luise Therina. Pokud byl Luis Therin někdy skutečný. Záblesk barev těsně za hranicí zorného pole, pocit, jako by se ho měl někdo už už zezadu dotknout. S námahou se soustředil.

Poradní stan byl velký, s červenými pruhy, a kdysi stával na Maredské pláni. Nyní byl uprostřed Randova tábora, s volným prostranstvím kolem. Tady nikdy nestávaly stráže, pokud neměl Rand poradu se šlechtici. Každého, kdo by sem chtěl potají proklouznout, by okamžitě spatřil tisíc pátravých očí. Tři praporce na vysokých žerdích tvořily kolem stanu trojúhelník, vycházející slunce Cairhienu, tři půlměsíce Tearu a zlaté včely Illianu, a nad karmínovou střechou, výš než ostatní, se skvěl Dračí praporec a Praporec Světla. Vál vítr, takže všechny prapory byly dobře vidět, povlávaly a pleskaly ve větru a stěny stanu se chvěly. Uvnitř byla podlaha složená z barevných koberců s třásněmi a jediným kusem nábytku byl velký stůl, vyřezávaný a zlacený, vykládaný slonovinou a tyrkysem. Celý stůl téměř zakrývaly mapy.

Torval zvedl hlavu od map a očividně se chystal pěkně sjet každého, kdo by sem vrazil. Byl ve středních letech a vyšší než ostatní, kromě Randa a Aielů. Pohled měl chladný a málem se třásl rozčilením. Na límci kabátu se mu ve světle kandelábrů leskl drak i meč. Kabát měl z černého hedvábí, hodný i urozeného pána. Jílec meče u boku měl vykládaný stříbrem a zlatem a na hlavici se třpytil rudý drahokam. Další mu temně zářil na prstě. Cvičit muže, aby z nich byly zbraně, se nedalo bez jisté nadutosti, nicméně Rand neměl Torvala rád. Ani nepotřeboval hlas Luise Therina, aby každého muže v černém kabátě podezíral. Jak dalece vlastně věřil i Flinnovi? Přesto je musel vést. Asha’mani byli jeho dílo, jeho zodpovědnost.

Když Torval uviděl Randa, nedbale se narovnal a zasalutoval, jeho výraz se však téměř nezměnil. Už když se s ním Rand setkal poprvé, měl opovržlivě ohrnutý ret. „Můj pane Draku,“ pravil s tarabonským přízvukem a mohl zdravit sobě rovného. Nebo být milostivý k někomu níže postavenému. Do nafoukané úklony zahrnul i Hopwila a Dashivu. „Blahopřeji k dobytí Illianu. Velké vítězství, že? Bylo by tu víno na uvítanou, ale tenhle mladý... zasvěcený... zřejmě nerozumí rozkazům.“

V rohu zazvonily stříbrné zvonečky, jež měl Narishma na koncích dlouhých tmavých copů, jak se pohnul. Byl starší než Rand, ale vypadal mladší než Hopwil, přesto měl tváře zrudlé ne rozpaky, ale hněvem. Svým nově získaným mečem na límci se nevytahoval, ale byl na něj velice pyšný. Torval se na něho usmál, pobaveně a nebezpečně zároveň. Dashiva se zasmál, jen krátce, a mlčel.

„Co tady děláš, Torvale?“ zeptal se Rand drsně. Rukavice a Dračí žezlo hodil na mapy a po nich následoval opasek s mečem v pochvě. Na mapy, jež Torval neměl důvod studovat. Hlas Luise Therina rozhodně nepotřeboval.

Torval pokrčil rameny a z kapsy vytáhl dopis, který podal Randovi. „M’Hael posílá tohle.“ Papír byl silný a sněhobílý, do velkého oválu modrého vosku blyštícího se zlatými vločkami byla otištěná pečeť s drakem. Člověk by si mohl myslet, že dopis přichází od Draka Znovuzrozeného. Taim si o sobě hodně myslel. „Mám ti od něj vyřídit, že ty příběhy o Aes Sedai v Murandy s vojskem jsou pravdivé. Povídá se, že se vzbouřily proti Tar Valonu -“ Torval se zatvářil ještě opovržlivěji, očividně tomu nevěřil - „ale pochodují na Černou věž. Brzy začnou být nebezpečné, že?“

Rand zlomil velkolepou pečeť. „Jdou do Caemlynu, ne do Černé věže, a žádnou hrozbu neznamenají. Mé rozkazy byly jasné. Nechat Aes Sedai na pokoji, pokud na vás přímo nezaútočí.“

„Ale jak si můžeš být jistý, že nejsou nebezpečné?“ naléhal Torval. „Možná mají namířeno do Caemlynu, jak říkáš, jenže jestli se mýlíš, tak to zjistíme, teprve až nás napadnou.“

„Torval by mohl mít pravdu,“ ozval se zamyšleně Dashiva. „Nemůžu říct, že bych důvěřoval ženám, co by mě strčily do bedny, a tyhle nesložily žádné přísahy. Nebo ano?“

„Řekl jsem, nechte je na pokoji!“ Rand udeřil pěstí do stolu, až Hopwil nadskočil. Dashiva se podrážděně zamračil, ale jenom na chviličku. Randa však jeho nálady nezajímaly. Náhodou - byl si jistý, že pouhou náhodou - mu ruka zabloudila k Dračímu žezlu. Paže se mu chvěla touhou zvednout ho a vrazit kopí Torvalovi do srdce. Luise Therina nakonec vůbec nepotřeboval. „Asha’mani jsou zbraň, která udeří, kam já řeknu, a nebudou tu splašeně poletovat jako slepice pokaždé, když se Taim vyděsí, že hrstka Aes Sedai večeří ve stejné hospodě. Jestli budu muset, zajdu tam a vysvětlím mu to.“

„Jsem si jistý, že to není nutné,“ pospíšil si Torval. Alespoň něco mu smazalo ten úsměšek ze rtů. S přivřenýma očima rozhodil rukama, skoro ostýchavě, téměř omluvně. A očividně vyděšeně. „M’Hael tě jen chtěl informovat. Tvé rozkazy se každý den čtou nahlas při ranních pokynech hned po krédu.“

„Tak to je dobře.“ Rand mluvil chladně a jen s velkou námahou se nemračil. Tento muž se bál právě toho svého drahocenného M’Haela, ne Draka Znovuzrozeného. A vylekaný Taim by se mohl rozzlobit, pokud by něco, co Torval řekne, přivolalo na jeho hlavu Randův hněv. „Protože já zabiju každého z vás, který se k těm ženám v Murandy přiblíží. Vy seknete, kam já ukážu.“

Torval se ztuhle uklonil a zamumlal: „Jak říkáš, můj pane Draku.“ Vycenil zuby v pokusu o úsměv, avšak nos měl zarudlý a snažil se vyhýbat pohledu ostatním do očí tak, aby to vypadalo, že se ničemu nevyhýbá. Dashiva se znovu uchechtl a Hopwil se lehce usmíval.

Narishmu však Torvalovy rozpaky netěšily, ani tomu nevěnoval pozornost. Bez mrkání se díval na Randa, jako kdyby cítil hluboké proudy, jež ostatním unikaly. Většina žen a mužů ho považovala jen za pohledného mládence, ale jeho příliš velké oči občas zřejmě viděly víc než oči ostatních.

Rand sundal ruku z Dračího žezla a uhladil dopis. Ruce se mu netřásly, ne tak úplně. Torval se chabě usmál, kysele, ničeho si nevšiml. Narishma u stěny stanu přešlápl a uvolnil se.

Dorazilo občerstvení, přineslo ho majestátní procesí v čele s Boreane, za ní pak kráčela řada Illiánců, Cairhieňanů a Tairenů v příslušných livrejích. Jeden sluha přinášel stříbrný podnos se všemi druhy vína ve stříbrných džbánech a další dva nesli podnosy se stříbrnými poháry na horký punč a svařené víno a sklenice z jemného foukaného skla na další pití. Růžovolící chlapík ve žlutozelené nesl podnos, na němž se nalévalo, a snědá žena v černozlaté tam byla pouze proto, aby nalévala. Objevily se oříšky, kandované ovoce, sýr a olivy, a každá krmě vyžadovala jednoho sloužícího. Boreane všechno řídila, takže to vypadalo jako tanec, samá poklona a pukrle, jeden ustupoval druhému, jak nabízeli, co přinesli.

Rand si vzal svařené víno, opřel se o stůl a horký pohár postavil vedle sebe, aby si mohl přečíst dopis. Nebyla na něm adresa ani oslovení. Taim nesnášel, když měl Randovi přiřknout nějaký titul, i když se to snažil zakrýt.

Rand se zle zaškaredil a rychle na ten... černůvkový keř... zapomněl. Některé věci bylo třeba udělat. Celý svět platil za jeho existenci. Umře pro něj, ale celý svět platil.

Navíc tu byly další nepříjemné věci. Tři čtyři muži každý den? Taim byl optimista. Tímto tempem bude mít za pár měsíců víc mužů, než je Aes Sedai, to je pravda, ale i nejčerstvější sestry za sebou měly léta výcviku, jehož součástí byla výuka toho, jak jednat s muži, kteří dokážou usměrňovat. Nechtěl ani uvažovat o případném střetu mezi asha’many a Aes Sedai, které věděly, proti čemu stojí. Jediným výsledkem mohla být krev a lítost, ať už by se stalo cokoliv. Asha’mani však nebyli namířeni na Bílou věž, ať už si Taim myslel cokoliv. Nicméně bylo dobře, že si to lidé mysleli, pokud si díky tomu bude Tar Valon dávat pozor, kam šlape. Asha’mani potřebovali umět jenom zabíjet. Pokud toho zvládnou dost na správném místě a ve správném čase, pokud budou žít dost dlouho, aby to dokázali, tak právě kvůli tomuhle byli stvořeni.

„Kolik zběhů, Torvale?“ zeptal se potichu. Zvedl pohár s vínem a napil se, jako by odpověď nebyla důležitá. Víno by ho mělo zahřát, ale zázvor, hřebíček a muškátový květ mu chutnaly poněkud hořce. „Jaké jsou ztráty při výcviku?“

Torvala občerstvení vzpamatovalo, mnul si ruce a se zdviženým obočím obhlížel nabídku vín, přičemž se předváděl, že pozná nejlepší, že je tu pánem. Dashiva přijal první, co mu nabídli, stál tam a mračil se do sklenice, jako by to byly pomyje. Torval ukázal na jeden podnos a zamyšleně naklonil hlavu, slova měl ale připravená. „Zatím devatenáct zběhů. M’Hael rozkázal, aby je zabili, pokud na ně narazí, a jejich hlavy přivezli jako odstrašující příklad.“ Vzal si z podnosu kousek hrušky v cukru, dal si jej do úst a blaženě se usmál. „Teď právě na Zrádcovském stromě visí jako ovoce tři hlavy.“

„Dobrá,“ pronesl Rand nedbale. Mužům, kteří jednou utekli, se nedalo věřit, že neutečou zas, když budou životy jiných záviset na tom, aby zůstali. A taky jim nebylo možné dovolit jít si po svých. Kdyby utekli všichni vzbouřenci tam v kopcích, byli by méně nebezpeční než jeden jediný muž cvičený v Černé věži. Zrádcovský strom? Taim uměl skvěle pojmenovávat věci. Ale muži potřebovali ozdoby, symboly a jména, černé kabáty a špendlíky, aby je pomáhaly udržet pohromadě. Dokud nepřijde čas zemřít. „Až příště navštívím Černou věž, chci vidět hlavy všech zběhů.“

Druhý kousek cukrové hrušky, v polovině cesty k ústům, vypadl Torvalovi z prstů a ušpinil mu skvostný kabátec. „Taková práce by mohla narušit verbování,“ namítl pomalu. „Zběhové se schovávají.“

Rand se mu díval do očí, dokud druhý muž neuhnul pohledem. „Jaké jsou ztráty při výcviku?“ otázal se. Asha’man s ostrým nosem zaváhal. „Tak jaké?“

Narishma se předklonil a napjatě se na Torvala zahleděl. Hopwil také. Sloužící pokračovali v tichém tanci a nabízeli podnosy mužům, kteří je již nevnímali. Boreane využila toho, že je Narishma zaujat jinde, a nalila mu do poháru víc horké vody než svařeného vína.

Torval pokrčil rameny, ale bylo to příliš ledabylé. „Dohromady padesát jedna. Třináct jich vyhořelo a dvacet osm na místě zemřelo. Zbytek... M’Hael jim přidá něco do vína a oni se už neprobudí.“ Náhle mluvil potměšile. „Může to přijít kdykoliv a náhle. Jeden muž začal druhý den křičet, že mu pod kůží lezou pavouci.“ Záludně se usmál na Narishmu a Hopwila a téměř i na Randa, ale hovořil k prvním dvěma. „Chápete? Nemusíte se bát, že zešílíte. Neublížíte sobě ani své duši. Usnete... navždy. Je to laskavější než zkrocení, i kdybychom věděli, jak na to. Laskavější než nechat vás šílené a odříznuté, že?“ Narishma jeho pohled opětoval, napjatý jako struna, a na pohár v ruce docela zapomněl. Hopwil se znovu mračil na něco, co viděl jen on.

„Laskavější,“ pronesl Rand tiše a postavil pohár na stůl. Něco ve víně. Má duše je zčernalá krví a zatracená. Nebyla to obtížná představa, pouze prosté konstatování faktu. „Po takové milosti by mohl ledaskdo toužit, Torvale.“

To Torvalovi smazalo jeho krutý úsměv z tváře, jenom tam stál a ztěžka dýchal. Bylo snadné to spočítat: jeden muž z deseti byl zničen, jeden z padesáti zešílel a další určitě přijdou. Bylo ještě brzy a do dne, kdy muž zemřel, netušil, zda osud porazil. Až na to, že osud nakonec vždycky porazí jej, ať tak nebo tak. Bez ohledu na ostatní, totéž hrozilo i Torvalovi.

Náhle si Rand uvědomil Boreane. Chvíli mu trvalo, než poznal její výraz, a pak musel potlačit chladná slova. Ona se opovažovala cítit lítost! Copak si myslela, že Tarmon Gai’don lze vyhrát bez krve? Dračí proroctví žádala přímo déšť krve!

„Nechte nás,“ řekl jí, a ona tiše sehnala sluhy, ale i když je vyháněla ven, tvářila se soucitně.

Rand se rozhlédl, hledaje způsob, jak by změnil náladu ve stanu, ale žádný nenašel. Lítost oslabovala stejně jistě jako strach a oni museli být silní. Aby čelili tomu, čemu museli čelit, museli být všichni jako z oceli. Jeho výtvor, jeho zodpovědnost.

Narishma, zcela ztracený v myšlenkách, hleděl do páry stoupající z jeho vína a Hopwil se stále snažil prohlédnout skrz stěnu stanu. Torval po Randovi vrhal kosé pohledy a snažil se znovu nasadit opovržlivý výraz. Jenom Dashiva vypadal nezaujatě, paže měl zkřížené a prohlížel si Torvala, jako by to byl kůň nabízený k prodeji.

Do nepříjemně se natahujícího ticha vrazil mohutný ošlehaný mladý muž v černém, s mečem a drakem na límci. Fedwin Morr byl v Hopwilově věku, což znamenalo, že na většině míst by nebyl dost starý ani na to, aby se oženil, a nosil napětí jako košili. Chodil po špičkách a v očích měl výraz kočky na lovu, která ví, že je taky kořistí. Kdysi, ne tak dávno, býval jiný. „Seanchané brzy vyrazí z Ebú Daru,“ hlásil, jakmile zasalutoval. „Příště chtějí zamířit do Illianu.“ Hopwil sebou cukl a zasupěl, vytržen ze svých chmur. Dashivovou odpovědí byl opět smích, tentokrát neveselý.

Rand kývl a zvedl Dračí žezlo. Koneckonců ho nosil jako připomínku. Seanchané tancovali na vlastní muziku, ale nebyla to píseň, kterou by chtěl.

Rand přijal hlášení mlčky, Torval však ne. Znovu našel své opovržení a pohrdlivě zvedl obočí. „To ti všechno pověděli?“ zeptal se jízlivě. „Nebo ses naučil číst myšlenky? Něco ti povím, chlapče. Já bojoval proti Amadičanům i Domancům, a žádné vojsko nedobude město jen proto, aby se pak sbalilo a táhlo tisíc mil daleko! Víc než tisíc mil! Nebo si snad myslíš, že umějí cestovat?“

Morr mu čelil klidně. A pokud ho to snad nějak zneklidnilo, jedinou známkou bylo, že palcem pohladil jílec meče. „S některými jsem mluvil. Většinou to byli Taraboňané, a další připlouvají každý den.“ Prošel kolem Torvala ke stolu a na Taraboňana se jenom klidně podíval. „Každý zrychlí krok, kdykoliv někdo, kdo šišlá, otevře pusu.“ Starší muž tu svou otevřel, rozzlobeně, ale mladší honem pokračoval, mluvě k Randovi. „Posílají vojáky do celých Venirských hor. Pět set, občas jich je tisíc naráz. Už jsou až u Arranské Hlavy. A kupují nebo zabavují všechny vozy a káry na dvacet leguí od Ebú Daru a tažná zvířata k nim.“

„Káry!“ vzkřikl Torval. „Vozy! Myslíš, že chtějí uspořádat jarmark? A co za hlupáka by poslal vojsko skrz hory, když tu má slušné silnice?“ Všiml si, že ho Rand pozoruje, a zamračeně se odmlčel, náhle vyvedený z míry.

„Řekl jsem ti, ať se držíš při zemi, Morre.“ Rand do hlasu vpustil hněv. Když seskočil ze stolu, mladý asha’man musel couvnout. „Ne, aby ses šel vyptat Seanchanů na jejich plány. Měl ses koukat a být nenápadný.“

„Byl jsem opatrný. Nenosil jsem špendlíky.“ V očích měl stále stejný výraz, výraz lovce i loveného. Něco v něm vřelo. Kdyby to Rand nevěděl určitě, byl by si myslel, že Morr drží jedinou sílu a snaží se přežít saidín, i když mu dodával desetkrát víc života. Málem se potil. „Jestli někdo z těch, se kterými jsem mluvil, věděl, kam mají namířeno, tak to neřekl, a já se neptal, avšak nad pivem byli ochotní fňukat, že pořád pochodují a nikdy nezůstanou na místě. V Ebú Daru všichni nasávali pivo, jak nejrychleji to zvládali, poněvadž říkali, že musejí již velice brzy zase vyrazit. A shánějí vozy, jak jsem říkal.“ To všechno z něj vyletělo naráz, až nakonec zaťal zuby, jako by chtěl zadržet slova, která se mu drala na jazyk.

Rand se náhle usmál a sevřel mu rameno. „Vedl sis dobře. Ty vozy by byly stačily, ale vedl sis dobře. Vozy jsou důležité,“ dodal a obrátil se k Torvalovi. „Když se vojsko krmí v krajině, tak jí, co najde. Nebo nejí, pokud nic nenajde.“ Když Torval uslyšel o Seanchanech v Ebú Daru, nehnul brvou. Pokud se ta zpráva dostala do Černé věže, proč se o tom Taim nezmínil? Rand doufal, že jeho úsměv nevypadá jako úšklebek. „Je těžší zařídit zásobovací trény, ale když je máš, víš, že je dost krmení pro zvířata a fazolí pro muže. Seanchané mají všechno zorganizované.“

Chvíli se probíral mapami, než našel tu, co hledal. Rozložil ji, na jedné straně zatížil mečem a na druhé Dračím žezlem. Měl před sebou pobřeží mezi Illianem a Ebú Darem, lemované většinou kopci a horami, poseté rybářskými vískami a městečky. Seanchané si potrpěli na organizaci. Ebú Dar byl jejich stěží týden, ale kupečtí špehové psali o probíhajících opravách škod vzniklých během dobývání města, o čistých ošetřovnách zřízených pro nemocné, o jídle a práci pro chudé a ty, jež z domovů ve vnitrozemí vyštvaly nepokoje. V ulicích a okolí města hlídkovali vojáci, takže se nikdo nemusel bát loupežníků a banditů, ve dne ani v noci, a třebaže kupci byli vítaní, pašování bylo téměř udušeno. Poctiví illiánští kupci byli kvůli pašování překvapivě zachmuření. Co organizují Seanchané teď?

Zatímco Rand hloubal nad mapou, ostatní přistoupili ke stolu. Podél pobřeží vedly silnice, ale nijak dobré a označené spíš jako vozové cesty. Široké obchodní silnice byly dál ve vnitrozemí, vyhýbaly se nejhoršímu terénu a tomu nejhoršímu, co mohlo Bouřlivé moře nabídnout. „Nájezdy z těch hor by mohly znesnadnit cestování po vnitrozemských silnicích,“ řekl nakonec Rand. „Tím, že ovládnou hory, zabezpečí silnice, jako by to byly ulice ve městě. Máš pravdu, Morre. Míří do Illianu.“

Torval, opírající se o pěsti, se na Morra zlobně mračil, protože měl pravdu, když on se zmýlil. V Torvalových očích to nejspíš byl vážný zločin. „Přesto potrvá pár měsíců, než nám začnou dělat potíže tady,“ zavrčel mrzutě. „Stovka asha’manů, padesát, v Illianu dokáže zničit každé vojsko na světě dřív, než jediný muž dokáže překročit most.“

„Pochybuju, že vojsko s damane zničíš tak snadno jako Aiely, které překvapíš, když se soustředí na útok,“ pronesl Rand potichu a Torval ztuhl. „Kromě toho musím chránit celý Illian, ne jenom město.“

Přestal si ho všímat a prstem sledoval čáry na mapě. Mezi Arranskou Hlavou a městem Illian leželo sto leguí otevřené vody ústí Kabalské hlubiny, kde, jak říkali kapitáni v Illianu, ani nejdelší olovnice už míli od pobřeží nenarazí na dno. Vlny tam dokázaly předhonit loď, jak se hnaly k severu a deset, patnáct sáhů vysoké narážely na břeh. A za takového počasí to mohlo být ještě horší. Cesta kolem Hlubiny do města byla dvě stě leguí dlouhá, ale kdyby Seanchané vyrazili z Arranské Hlavy, na hranici by se i přes bouře dostali za dva týdny. Možná dřív. Lepší zřejmě bude bojovat na místě, které si zvolí on, ne oni. Prstem jel podél jižného pobřeží Altary, podél Venirského pohoří až k místu, kde se pohoří vytrácelo v pahorcích kolem Ebú Daru. Pět set tady, tisíc támhle. Lákavá šňůra korálků rozhozených podél pohoří. Prudký útok by je mohl zatlačit zpátky do Ebú Daru, dokonce by je tam mohl udržet, zatímco se budou snažit přijít na to, co má za lubem. Nebo...

„Bylo tam ještě něco,“ promluvil náhle Morr. „Mluvilo se o nějaké aessedaiovské zbrani. Zjistil jsem, kde ji použily, pár mil od města. Kus země tam byl celý vypálený, uprostřed úplně sežehlý, ten kruh měl dobře tři sta kroků v průměru a za ním byly ještě zničené sady. Písek se přetavil ve skleněné plotny. Tam byl saidín nejhorší.“

Torval jenom opovržlivě mávl rukou. „Když město padlo, mohly tam být Aes Sedai, ne? Nebo to možná udělali sami Seanchané. Jedna sestra s angrialem by mohla -“

Rand mu skočil do řeči. „Co jsi myslel tím, že tam byl saidín nejhorší?“ Dashiva se pohnul, divně se na Morra podíval a natáhl ruku, jako by chtěl mladíka chytit. Rand ho drsně odstrčil. „Co jsi tím myslel, Morre?“

Morr na něho civěl, rty stisknuté, a palcem hladil jílec meče. Vnitřní žár jako by chtěl prorazit navenek. Teď se mu na čele skutečně zaperlil pot. „Saidin byl... divný,“ zopakoval chraplavě. Slova přímo vyrážel. „Nejhorší to bylo tam - bylo to... cítit... ve vzduchu všude kolem mě - ale divný byl všude kolem Ebú Daru. Ještě dobře sto mil daleko. Musel jsem s ním bojovat. Ne jako obvykle, jinak. Jako kdyby ožil. Občas... Občas neudělal, co jsem chtěl. Občas... udělal něco jiného. Vážně. Nejsem šílený! Udělal to!“ Poryv větru s vytím zapleskal stěnami stanu a Morr se odmlčel. Narishmovy zvonečky zacinkaly, jak trhl hlavou, pak utichly.

„To není možné,“ zamumlal do ticha Dashiva, ale skoro ho nebylo slyšet. „To není možné.“

„Kdo ví, co je možné?“ opáčil Rand. „Já ne! Ty ano?“ Dashiva překvapeně zvedl hlavu, Rand se však již obrátil k Morrovi a zmírnil tón. „Neboj se.“ Nemluvil vyloženě mírně - to nedokázal - ale doufal, že to zní aspoň povzbudivě. Jeho dílo, jeho zodpovědnost. „Budeš se mnou až do Poslední bitvy. To ti slibuju.“

Mladý muž kývl a přejel si dlaní obličej, jako by ho překvapilo, že ho má zvlhlý. Podíval se na Torvala, který tu stál nehybně jako socha. Věděl Morr o tom víně? Vzhledem k ostatním možnostem to bylo milosrdenství. Malé a hořké milosrdenství.

Rand zvedl Taimův dopis, přeložil ho a strčil do kapsy kabátce. Jeden z padesáti již zešílel a ostatní to čekalo. Je Morr další na řadě? Dashivovi k tomu rozhodně moc nechybělo. Hopwilovy pohledy získaly nový význam, stejně jako Narishmův obvyklý klid. Šílenství neznamenalo vždy, že člověk křičí o pavoucích. Jednou se, opatrně, zeptal tam, kde věděl, že dostane pravdivou odpověď, jak očistit saidín. A jako odpověď dostal hádanku. Herid Fel tvrdil, že hádanka znamená „rozumné principy jak vyšší, tak přírodní filozofie", ale neviděl žádný způsob, jak ji aplikovat na jejich problém. Zabili Fela kvůli tomu, že mohl hádanku rozluštit? Rand získal náznak odpovědi, nebo si to aspoň myslel, nicméně jeho domněnka mohla být nebezpečně mylná. Náznaky a hádanky nebyly odpověďmi, přesto musel něco udělat. Jestli se té špíny nějak nezbaví, Tarmon Gai’don by mohl přijít na svět již zničený šílenci. Muselo se udělat, co bylo potřeba.

„To by bylo skvělé.“ Torval téměř šeptal. „Ale jak by mohl někdo kromě Stvořitele nebo...?“ Nejistě se odmlčel.

Rand si neuvědomil, že něco vyslovil nahlas. Narishmovy, Morrovy i Hopwilovy oči jako by patřily jedinému obličeji, jak v nich náhle zazářila naděje. Dashiva vypadal, jako by dostal ránu mezi oči. Rand doufal, že neřekl příliš. Některá tajemství bylo třeba uchovat. Včetně toho, co udělá příště.

Zakrátko se již Hopwil hnal ke svému koni, aby zajel na hřeben s rozkazy pro šlechtice, Morr a Dashiva šli najít Flinna a ostatní asha’many a Torval odcházel, aby odcestoval zpátky do Černé věže s rozkazy pro Taima. Narishma byl poslední, a Rand, myslící na Aes Sedai, Seanchany a zbraně, ho také poslal pryč s přesnými příkazy. Mladík jen pevně stiskl rty.

„S nikým nemluv,“ dokončil Rand mírně a pevně mu sevřel ruku. „A nezklam mě.“

„Já nezklamu,“ odtušil Narishma bez mrknutí oka, rychle zasalutoval a byl pryč.

Nebezpečné, zašeptal Randovi v hlavě hlas. Ach ano, velmi nebezpečné, možná příliš. Ale mohlo by to fungovat. Mohlo. V každém případě musíš Torvala zabít hned teď. Musíš.

Do poradního stanu vstoupil Weiramon a cestou odstrkoval Gregorina a Tolmerana a o totéž se pokoušel s Rosanou a Semaradridem, jak všichni dychtili povědět Randovi, že vzbouřenci v lese se nakonec rozhodli zachovat moudře. Když Randa našli, smál se, až se mu po tvářích koulely slzy. Luis Therin se vrátil. Nebo už sám opravdu zešílel. Ať tak nebo tak, byl to důvod k smíchu.