Cesta nožů

15 Silnější než psaný zákon

V chladné temnotě uprostřed noci se Egwain omámeně probrala z neklidného spánku a znepokojujících snů, které ji znepokojovaly o to víc, že si je nepamatovala. Sny pro ni vždy byly otevřená kniha, jasné, jako by byly zapsané v knize, ale tyhle byly kalné a děsivé. Poslední dobou jich bylo příliš. Když se probrala, chtěla utíkat, uniknout, ale nikdy si nevzpomněla před čím, jen byla vždy nejistá a zmatená, dokonce se třásla. Aspoň ji nebolela hlava. Aspoň si vzpomněla na sny, o nichž věděla, že musejí mít nějaký význam, třebaže netušila, jak je má vyložit. Rand nosící různé škrabošky, až náhle jedna z těch falešných tváří již nebyla maskou nýbrž jím. Perrin a nějaký cikán si sekerou a mečem zuřivě prosekávali cestu ostružiním, aniž by tušili, že přímo před nimi začíná propast. A ostružiní křičelo lidskými hlasy, které ti dva neslyšeli. Mat, vážící dvě Aes Sedai na obrovských vážkách, a na jeho rozhodnutí závisí... Netušila co. Něco velkého. Snad svět. V nedávné době byly sny o Matovi bezbarvé a plné bolesti, jako stíny vrhané nočními můrami, téměř jako by Mat sám nebyl skutečný. Kvůli tomu se o něj začala bát. Zůstal sám v Ebú Daru a ona si zoufala, že ho tam poslala, nemluvě o chudákovi starém Tomovi Merrilinovi. Byla si však jistá, že nejhorší jsou ty sny, které si nepamatuje.

Probudily ji tiché, hádající se hlasy. Měsíc byl v úplňku a vrhal dost světla, aby ve vchodu do stanu rozeznala dvě ženy.

„Tu chudinku bolí celý den hlava a v noci si skoro neodpočine,“ šeptala zuřivě Halima s rukama v bok. „Nechej to na ráno.“

„Já se s tebou nehodlám dohadovat.“ Siuanin hlas byl jako sama zima, a když si rukou v rukavici odhodila plášť přes rameno, jako by se připravovala k boji. Měla na sobě zimní oděv, pevné sukno, nepochybně přes tolik spodniček, kolik jich pod šaty dostala. „Teď uhni a rychle, nebo si nadělám návnadu z tvých vnitřností! A oblíkni si něco slušnějšího!“

Halima se se smíchem narovnala a postavila se Siuan do cesty. Bílá noční košile jí lnula k tělu, ale byla docela slušná. I když byl div, že v tom tenkém hedvábí nezmrzne. Uhlíky v ohřívadle na trojnožce již dávno vyhasly a ani spravované stanové plátno, ani vrstvy koberců na zemi teplo nezadržely. Oběma ženám stoupala od úst pára.

Egwain odhodila pokrývky a unaveně se na úzkém lůžku posadila. Halima byla venkovanka s nátěrem kultivovanosti a často si neuvědomovala, že se má vůči Aes Sedai chovat uctivě, nebo si možná myslela, že uctivá nemusí být k nikomu. S přísedícími mluvila jako s hospodyňkami z rodné vesnice, se smíchem se jim dívala do očí a mluvila s otevřenou zemitostí, která je šokovala. Siuan zase ustupovala ženám, jež ještě před rokem skákaly, jak ona pískala, a téměř na všechny sestry v táboře se usmívala a klaněla se jim. Mnohé jí stále dávaly za vinu potíže ve Věži a myslely si, že za to ještě zdaleka netrpěla dost. To stačilo, aby byl naježený každý. Společně byly ty dvě jako zapálená lucerna hozená do vozu ohňostrůjce, ale Egwain doufala, že se jí podaří zabránit výbuchu. Kromě toho by Siuan nepřišla uprostřed noci, pokud by neměla na srdci něco důležitého.

„Vrať se do postele, Halimo.“ Potlačila zívnutí a sklonila se pro střevíce a punčochy, jež měla pod postelí. Neusměrnila, aby zapálila lampu. Bude lepší, když si nikdo nevšimne, že amyrlin je vzhůru. „Běž, potřebuješ si odpočinout.“

Halima odporovala, možná víc, než by měla odporovat amyrlin, ale brzy se vrátila na úzkou palandu, kterou pro ni do stanu nacpali. Se stojanem s umyvadlem, stojacím zrcadlem a skutečným křeslem, navíc velkými truhlami naskládanými na sebe, tady moc místa nezbývalo. V truhlách byl neustálý příliv šatů od přísedících, které si stále neuvědomily, že jakkoliv je Egwain mladá, rozhodně není dost mladá, aby ji oslnilo či rozptýlilo nějaké hedvábí a krajky. Halima ležela stočená do klubíčka a dívala se, zatímco si Egwain chvatně pročísla vlasy slonovinovým hřebenem, natáhla si teplé rukavice a přes noční košili si přehodila liščinou podšitý plášť. Noční košili měla ze silné vlny, ale nevadilo by jí, kdyby byla ještě silnější. Haliminy oči jako by chytaly slabé měsíční světlo, až se temně leskly.

Egwain si nemyslela, že by žárlila na její postavení mezi Aes Sedai, jak bylo neurčité, a Světlo ví, že neroznášela drby, ale měla v sobě jakousi nevinnou zvědavost, ať už to byla její věc, či nikoliv. Což byl dostatečný důvod, aby Siuan vyslechla jinde. Každý už věděl, že se Siuan spojila s Egwain, třebaže si mysleli, že neochotně a zarputile. Vyvolávala občas pobavení, jindy lítost. Siuan Sanche, která se musela přidat k ženě nosící titul, jenž kdysi patříval jí, a kterážto žena nebyla víc než loutkou, jakmile se sněmovna přestane dohadovat kvůli tomu, kdo bude tahat za její provázky. Siuan byla natolik člověkem, aby občas zalitovala, ale zatím se jim dařilo uchovat v tajnosti, že rady nedává nijak zdráhavě. A tak snášela lítost i opovržení, jak nejlépe to šlo, a všichni věřili, že ji její zážitky změnily stejně, jako se změnila její tvář. A toto přesvědčení bylo třeba udržovat, jinak by si Romanda, Lelaine a nejspíš i zbytek sněmovny našly způsob, jak ji - a její rady - od Egwain oddělit.

Zima venku udeřila Egwain do obličeje a zajela jí pod plášť. Noční košile ji příliš nechránila. Přes dobré střevíce i punčochy měla pocit, že jde bosa. Kolem uší se jí kroutily pramínky mrazivého vzduchu a vysmívaly se husté kožešině na kapuci. Toužila po posteli a nevšímat si mrazu vyžadovalo veškeré její soustředění. Oblohou se hnaly mraky a přes třpytící se bělostnou pokrývku, přerušenou jen tmavými hromádkami stanů a vyššími obrysy povozů s plachtami, které již dávno měly dřevěné sanice místo kol, letěly stíny. Mnohé povozy již nestály stranou od stanů; zůstaly prostě přímo tam, kde je vyložili, protože nikdo neměl srdce nutit vozky, aby večer ještě vynakládali takovou námahu. Kromě stínů se nikde nic nehýbalo. Široké pěšiny, které byly vyšlapané skrz tábor, byly prázdné. Bylo tak hluboké ticho, až Egwain skoro litovala, že ho musí porušit.

„Co se děje?“ zeptala se potichu a ostražitě se podívala na malý stan, kde bydlely její komorné Chesa, Meri a Selame. Byl stejně tichý a tmavý jako ostatní. Vyčerpání tábor zahalilo stejně jako sníh. „Doufám, že to není další odhalení jako s rodinkou.“ Rozčileně mlaskla. Byla utahaná, dlouhé dny mrzla v sedle a v noci se dost nevyspala, jinak by to neřekla. „Promiň, Siuan.“

„Nemusíš se omlouvat, matko.“ Siuan rovněž mluvila potichu a rozhlížela se, aby se ujistila, že je nikdo nepozoruje ze stínů. Žádná nechtěla skončit tím, že bude muset o rodince povědět sněmovně. „Vím, že jsem ti to měla říct předem, ale vypadalo to jako maličkost. Nečekala jsem, že s nimi ty holky vůbec prohodí slovo. Je toho tolik, co bys měla vědět. Musela jsem vybrat to, co je důležité.“

Egwain s jistou námahou potlačila povzdech. Siuan se jí předtím omlouvala téměř stejnými slovy. Několikrát. Snažila se do Egwain nacpat dvacet let zkušeností, jež měla jako Aes Sedai, a víc než deset let jako amyrlin, a to vše během několika měsíců. Občas měla Egwain pocit, že je husa, kterou vykrmují na posvícení. „No, tak co je důležité dneska?“

„Ve tvé pracovně čeká Gareth Bryne.“ Siuan nezvedla hlas, ale vkradlo se jí do něj napětí jako vždycky, když mluvila o urozeném pánu Bryneovi. Rozzlobeně pohodila hlavou a mluvila jako prskající kočka. „Ten člověk přišel celý zasněžený, vytáhl mě z postele a málem mi nedal čas se oblíknout, než mě vysadil za sebe do sedla. Neřekl mi nic, jen mě shodil na kraji tábora na zem a poslal si mě pro tebe jako nějakou služku!“

Egwain rázně potlačila stoupající naděje. Zažila příliš mnoho zklamání, a ať už Brynea přivedlo v noci cokoliv, nejspíš to bude zase nějaká hrozící pohroma a ne to, co by si přála. Jak je to ještě daleko k andorské hranici? „Tak půjdeme zjistit, co chce.“

Vyrazila ke stanu, jejž všichni nazývali amyrlininou pracovnou. Sice se netřásla, ale i když si horko či chlad nepřipouštěla, ještě to neznamenalo, že zmizí. Mohla si je nepřipouštět až do chvíle, kdy jí úžeh uvaří mozek či jí umrznou ruce a nohy. Promyslela si, co jí sdělila Siuan.

„Ty jsi nespala ve svém stanu támhle?“ zeptala se opatrně. Siuan vlastně byla služkou urozeného pána Brynea, jistým velmi složitým způsobem, ale Egwain doufala, že umíněná pýcha druhé ženy mu neposkytuje výhodu. Neuměla si to představit, ale nedávno by si vůbec neuměla představit, že Siuan takovou situaci přijme. Stále nechápala, proč tomu tak je.

Siuan si hlasitě odfrkla a kopla do sukní, přičemž uklouzla a málem spadla. Udupaný sníh se rychle měnil v ledovici. Egwain si velice opatrně vybírala cestu. Každý den musely unavené sestry léčit nějaké zlomené kosti. Egwain popustila plášť a nabídla Siuan rámě, jak pro to, aby ji podepřela, tak aby se sama opřela o ni. Siuan s remcáním přijala.

„Než jsem mu dočistila náhradní holínky a druhé sedlo, už bylo příliš pozdě vracet se. Ne že by mi nabídl víc než pokrývky v rohu, ne Gareth Bryne! Nechal mě najít si je v truhlách, zatímco on si šel Světlo ví kam! Muži jsou potvory a tenhle je z nich nejhorší!“ Bez nadechnutí změnila téma. „Neměla bys nechávat Halimu spát ve svém stanu. Je další, na koho by sis měla dávat zvlášť dobrý pozor. Kromě toho máš štěstí, že ses zatím nevrátila a nenašla ji, jak baví nějakého vojáka.“

„Jsem moc ráda, že Delana může Halimu v noci postrádat,“ prohlásila Egwain rázně. „Potřebuju ji. Leda si myslíš, že příště mi Nisao to bolení hlavy vyléčí líp.“ Haliminy prsty jako by vytahovaly bolest. Bez ní by vůbec nedokázala usnout. Nisaina námaha neměla žádný účinek, a to byla jediná žlutá, za níž se Egwain se svým problémem odvážila zajít. Co se zbytku týkalo... Promluvila ještě rázněji. „Překvapuje mě, že pořád nasloucháš těm klepům, dcero. Když se muži na ženu rádi dívají, neznamená to ještě, že ona to vítá, jak bys měla dobře vědět sama. Viděla jsem nejednoho, jak po tobě pokukuje a zubí se přitom.“ Mluvit tímhle tónem bylo snazší než dřív.

Siuan po ní polekaně loupla okem a po krátké chvíli omluvně zamumlala. Mohla to myslet vážně. Egwain to stejně přijala. Urozený pán Bryne měl na Siuaninu vzteklou povahu poměrně špatný vliv, a když v tom byla ještě Halima, byla Egwain nakonec ráda, že nemusí zaujmout ještě přísnější postoj. Siuan sama jí řekla, že nemá snášet hlouposti, a v žádném případě si nemohla dovolit snášet je od Siuan.

Mlčky, ruku v ruce, pokračovaly v cestě a zima jim pronikala pod kůži. Sníh byl prokletím a lekcí. Stále slyšela Siuan, jak žvaní o tom, čemu říkala zákon nechtěných následků, který byl podle ní silnější než jakýkoliv psaný zákon. Ať už to, co uděláš, má účinek, jaký jsi zamýšlela, bude mít kromě něj nejméně tři nečekané následky a jeden z nich je obvykle nepříjemný.

První deštíky byly překvapením i přes to, že Egwain již sněmovně sdělila, že Větrná mísa byla nalezena a použita. Víc se jim o tom, co jí Elain pověděla v Tel’aran’rhiodu, neodvažovala prozradit. Příliš mnoho věcí, které se udály v Ebú Daru, by jí podrazilo nohy, a její postavení bylo již tak dost vachrlaté. První přepršky vyvolaly výbuch radosti. V poledne se celá kolona zastavila a v mrholení byla uspořádána oslava. Sestry pronášely děkovné modlitby a sloužící a vojáci tancovali. Vlastně některé Aes Sedai křepčily též.

O pár dní později se z lehkého deštíku staly lijavce a pak zuřící bouře. Teplota klesala a z bouří se staly vánice. Teď vzdálenost, již dříve urazili za den, a Egwain přitom skřípala zuby kvůli tomu, jak pomalu postupují, překonali za pět, když byla obloha jen pod mrakem, a když padal sníh, tak zůstávali na místě. Bylo snadné přijít na tři nechtěné následky, i víc, a sníh z nich mohl docela dobře být nejméně nepříjemný.

Když dorazily až k malému záplatovanému stanu, nazývanému amyrlinina pracovna, pohnul se u vysokých vozů stín a Egwain se zadrhl dech v hrdle. Ze stínu se stala žena, a když si shrnula kapuci, ukázalo se, že je to Leana. Vzápětí se zase stáhla do tmy.

„Bude hlídat a dá nám vědět, kdyby se někdo přiblížil,“ vysvětlovala Siuan.

„To je dobře,“ zamručela Egwain. Taky jí to mohla říct předem. Prve se lekla, že je to Romanda nebo Lelaine!

V amyrlinině pracovně byla tma, ale urozený pán Bryne trpělivě čekal uvnitř, zabalený do pláště, jenom stín mezi stíny. Egwain uchopila pravý zdroj a usměrnila, ne světlo do lampy visící na tyči uprostřed, ani do některé ze svíček, ale do malé koule bledého světla, kterou zavěsila do vzduchu nad skládací stolek, jejž používala jako psací stůl. Byla to velice malá kulička a světlo vskutku bledé. Zvenčí si ho nejspíš nikdo nevšimne a mohla ho rychle zhasnout. Odhalení si nemohla dovolit.

Některé amyrlin vládly silou, jiným se podařilo nastolit rovnováhu sil se sněmovnou, a také byly amyrlin, které měly stejně málo moci jako ona, při vzácných příležitostech ještě méně, což patřilo mezi dobře utajené historie Bílé věže. Několik jich svou moc promarnilo, spadly z moci a vlivu, ale za tři tisíce let se jenom skutečně několika velmi málo podařilo propracovat opačným směrem. Egwain si tuze přála vědět, jak to Myriam Copan a ostatní z té hrstky dokázaly. Pokud někdy někoho napadlo tohle zapsat, příslušné stránky se ztratily již dávno.

Bryne se uctivě uklonil a její opatrnost ho zřejmě nijak nepřekvapila. Věděl, co riskuje, když se s ním tajně schází. Ona tomuto hřmotnému, silně prošedivělému muži s nezajímavou, ošlehanou tváří hodně důvěřovala, a nejenom proto, že musela. Měl na sobě plášť z rudého sukna podšitý kuninou a s vyšitým plamenem Tar Valonu, dar od sněmovny. Přesto dal v minulých týdnech jasně najevo, že ať už si sněmovna myslí cokoliv - a nebyl natolik slepý, aby mu tohle uniklo! - on patří amyrlin a následuje amyrlin. Ach, nikdy to neřekl přímo, jen opatrnými náznaky, jež však nezanechávaly pochyb. Čekat víc by ale znamenalo čekat příliš. V táboře bylo téměř tolik spodních proudů, kolik tu bylo Aes Sedai, a některé byly natolik silné, že ho mohly potopit. Několik jich bylo dost silných, aby do nich zabředla ještě hlouběji, než byla, pokud by se sněmovna o téhle schůzce doslechla. Věřila mu víc než komukoliv kromě Siuan a Leany či Elain a Nyneivy, a možná víc než kterékoliv jiné sestře, jež jí potají odpřisáhla věrnost, a přála si, aby měla odvahu věřit mu víc. Koule bílého světla vrhala slabé, ubohé stíny.

„Máš zprávy, urozený pane Bryne?“ optala se potlačujíc naději. Napadla ji desítka možných zpráv, které by ho mohly přivést v noci, a každá měla vlastní nástrahy a pasti. Rozhodl se snad Rand přidat si k illiánské další koruny, nebo Seanchané dobyli další město, či se Banda Rudé ruky náhle pohnula dál, místo aby sledovala Aes Sedai, nebo...

„Před námi na severu stojí vojsko, matko,“ odpověděl klidně. Ošlehanou rukou spočinul na jílci meče. Vojsko na severu, další sníh, všechno vyšlo nastejno. „Hlavně Andořané, ale je tam i hodně Muranďanů. Zvědové mi tu zprávu přinesli teprve před hodinou. Vede je Pelivar a je s ním Arathelle, hlavy dvou nejsilnějších andorských rodů, a přivedli si nejmíň dvacítku dalších. Asi spěchají na jih. Jestli budeš pokračovat jako doposud, což rozhodně neradím, srazíme se s nimi ve dvou dnech, nejvýš třech.“

Egwain si podržela nehybnou tvář a potlačila úlevu. To, v co doufala, nač čekala. To, čeho se začala bát, že nikdy nepřijde. Po dechu kupodivu zalapala Siuan a příliš pozdě si plácla ruku v rukavici na ústa. Bryne zvedl obočí, ale ona se rychle vzpamatovala a nasadila aessedaiovskou vážnost tak silnou, až člověk málem zapomněl na její mladistvý vzhled.

„Tobě nevadí bojovat s krajany Andořany?“ chtěla vědět. „Tak mluv, člověče. Tady nejsem tvoje pradlena.“ No, v té vážnosti byla malá prasklinka.

„Jak přikazuješ, Siuan Sedai.“ V Bryneově tónu nebyl ani náznak posměchu, přesto začala Siuan tisknout rty a zdánlivý chlad rychle vyprchával. Bryne se jí uklonil, lehce, ale bylo to přijatelné. „Samozřejmě budu bojovat, s kýmkoliv si matka bude přát.“ Ani v této chvíli nebyl vstřícnější. V přítomnosti Aes Sedai se každý rychle naučil mít se na pozoru. Ať muži, či ženy. Egwain si říkala, že se pro ni opatrnost stala druhou přirozeností.

„A když nebudeme pokračovat v cestě?“ zeptala se. Tolik plánování, jenom ona, Siuan a občas Leana, ale stále musela našlapovat opatrně, stejně opatrně jako na zledovatělých pěšinách venku. „Když zůstaneme tady?“

Neváhal. „Jestli znáš způsob, jak je obejít bez boje, tím líp, ale zítra dorazí na pozici, kde se budou moct skvěle bránit, na jednom křídle budou mít řeku Armahn, na druhém velké rašeliniště a před sebou malé potůčky, které rozbijí přímý útok. Pelivar se tam usadí a bude čekat. Zná svou práci. Pokud dojde k vyjednávání, Arathelle se toho zúčastní, avšak píky a meče nechá na něm. Nemůžeme se tam dostat dřív, a když je on na severu, tamější terén by nám stejně nebyl k ničemu. Jestli chceš bojovat, tak ti radím vrátit se na ten hřeben, který jsme překročili předevčírem. Jestli vyrazíme hned za úsvitu, můžeme se tam v pořádku dostat, a Pelivar by si musel pořádně rozmyslet, jestli na nás bude chtít zaútočit, i kdyby měl třikrát víc lidí.“

Egwain zavrtěla téměř zmrzlými prsty v punčochách a podrážděně vydechla. Byl rozdíl mezi tím, nenechat na sebe zimu působit a necítit ji. Pečlivě volila slova a nenechávala se rozptylovat chladem, když se zeptala: „Budou vyjednávat, když dostanou příležitost?“

„Pravděpodobně ano, matko. Na Muranďanech příliš nezáleží. Ti tam jsou jen kvůli výhodám, které z té situace dokážou vyzískat, stejně jako jejich krajané pod mým velením. Důležití jsou Pelivar a Arathelle. Kdybych si musel vsadit, řekl bych, že ti jenom chtějí zabránit vstoupit do Andoru.“ Ponuře potřásl hlavou. „Ale budou bojovat, když budou muset, možná i kdyby to mělo znamenat čelit kromě obyčejných vojáků i Aes Sedai. Čekám, že slyšeli tentýž příběh co my o té bitvě někde na východě.“

„Rybí střeva!“ zavrčela Siuan. Tolik k tomu, jak byla klidná. „Nedopečené povídačky a klepy nejsou důkazem, že k nějaké bitvě vůbec došlo, ty hňupe, a jestli ano, sestry by se do ní určitě nezamíchaly!“ Ten muž pro ni skutečně znamenal důvod k hřešení.

Bryne se kupodivu usmál. To dělával často, když Siuan vybuchla. Kdekoliv jinde a u kohokoliv jiného by Egwain ten úsměv považovala za laskavý. „Lepší pro nás by bylo, kdyby tomu věřili,“ sdělil Siuan mírně. Tvář jí potemněla tak, až by si člověk mohl myslet, že nad ní ohrnuje nos.

Proč si tato normálně rozumná žena nechávala zalézt Brynea tak pod kůži? Ať už byl důvod jakýkoliv, dneska v noci na to Egwain neměla kdy. „Siuan, vidím, že někdo zapomněl odnést svařené víno. V tomhle počasí určitě nemohlo zkysnout. Ohřej nám ho, prosím.“ Nelíbilo se jí stírat druhou ženu před Brynem, ale bylo třeba jí přitáhnout otěže, a tohle vypadalo jako nejmírnější způsob. Vážně neměli nechávat ten stříbrný pohár na stole.

Siuan sebou sice necukla, ale z toho, jak se zatvářila, by člověk nikdy nevěřil, že mu pere spodky. Bez řečí trochu usměrnila, aby víno ve džbánu ohřála, rychle nalila víno do dvou čistých číší z tepaného stříbra a první podala Egwain. Druhou si nechala, civěla na urozeného pána Brynea, srkala víno a nechala ho, ať si nalije sám.

Egwain si o číši ohřívala prsty a pocítila záchvěv podráždění. Snad to patřilo k velmi opožděné reakci Siuan na smrt jejího strážce. Stále se každou chvíli rozbrečela, aniž pro to měla nějaký viditelný důvod, a potom se to snažila skrývat. Egwain toto pomyšlení zahnala. Dneska v noci byl tento problém jako mraveniště mezi horami.

„Chci se vyhnout bitvě, jestli to půjde, urozený pane Bryne. Vojsko je určeno pro Tar Valon, ne aby bojovalo ve válce tady. Pošli posly a zařiď co nejdřív setkání amyrlin s urozeným pánem Pelivarem a urozenou paní Arathelle a každým, o kom si myslíš, že by měl být u toho. Ne tady. Náš odrbaný tábor by na ně moc velký dojem neudělal. Hlavně ať je to co nejdřív. Kdyby to bylo možné, hodilo by se mi to zítra.“

„To je dřív, než zvládnu, matko,“ namítl mírně. „Když vyšlu posly, hned jak se vrátím do tábora, s odpovědí se nejspíš nevrátí dřív než zítra večer.“

„Tak to by ses měl rychle vrátit.“ Světlo, byla jí taková zima. A stahoval se jí žaludek. Ale hlas udržela klidný. „A chci, abys tu schůzku a také existenci jejich vojska udržel co nejdéle v tajnosti před sněmovnou.“

Tentokrát ho žádala, aby podstoupil stejně velké riziko jako ona. Gareth Bryne byl jedním z nejlepších současných generálů, avšak sněmovnu rozčilovalo, když vojsku nevelel tak, jak se jí to hodilo. Zpočátku byly přísedící vděčné za jeho jméno, protože pomáhalo přilákat k jejich věci vojáky. Teď měly ve vojsku víc než třicet tisíc ozbrojenců a další přicházeli od chvíle, kdy začal padat sníh, takže si nejspíš myslely, že už urozeného pána Garetha Brynea nepotřebují. A samozřejmě tady byly takové, které si myslely, že ho nepotřebovaly nikdy. Za tohle by ho jen neposlaly pryč. Kdyby se sněmovna rozhodla jednat, mohl by docela dobře skončit na popravčím špalku za zradu.

Ani nemrkl a vůbec na nic se neptal. Zřejmě věděl, že by mu neodpověděla. Nebo si možná myslel, že odpovědi zná. „Mezi mým a vaším táborem nejsou zrovna velké styky, jenomže už to ví příliš mnoho lidí, aby to zůstalo tajemstvím dlouho. Udělám však, co půjde.“

Tak prostě. První krok na cestě, která skončí tím, že usedne na amyrlinin stolec v Tar Valonu nebo uvízne v sevření sněmovny a bude moci rozhodovat jen o tom, jestli poslechne Romandu nebo Lelaine. Takový klíčový okamžik by měly provázet fanfáry nebo aspoň hromobití. V příbězích to tak bývalo vždycky.

Egwain nechala kouli světla zmizet, ale jakmile se Bryne otočil k odchodu, uchopila ho za loket. Bylo to jako sevřít silnou větev. „Chtěla jsem tě o něco požádat, urozený pane Bryne. Určitě nechceš muže ztrhat tím, že napochoduješ přímo k obléhání Tar Valonu. Jak dlouho budou muset odpočívat, než začneš?“

Poprvé neodpověděl hned a ona by mu byla moc ráda viděla do obličeje. Měla dojem, že se zamračil. „I když z toho vynechám lidi v žoldu Věže,“ začal nakonec pomalu, „zprávy o vojsku létají rychle jako sokol. Elaida to zjistí v den, kdy dorazíme, a nedá nám ani chvilku oddechu. Víš, že posiluje věžovou gardu? Zřejmě má už padesát tisíc mužů. Ale měsíc, pokud to půjde, na odpočinek a osvěžení. Deset dní bude stačit, ale měsíc by byl lepší.“

Kývla a pustila ho. Ta nedbale položená otázka o věžové gardě zabolela. Věděla, že jí sněmovna a adžah říkají jenom to, co chtějí, aby věděla, a nic víc. „Asi máš pravdu,“ řekla vyrovnaně. „Jakmile dorazíme k Tar Valonu, na odpočinek nebude čas. Vyšli nejrychlejší jezdce. Nebudou mít žádné potíže, že ne? Pelivar a Arathelle je vyslechnou?“ Tu úzkost nepředstírala. Kdyby museli bojovat hned, mohlo by to narušit nejeden její plán.

Bryneův hlas se ani na okamžik nezměnil, ale nějak ji uklidňoval. „Pokud bude dost světla, aby viděli bílé peří, poznají příměří a budou poslouchat. Měl bych jít, matko. Je to daleko i na muže s náhradními koňmi.“

Jakmile za ním spadla stanová chlopeň, Egwain si dlouze vydechla. Byla napjatá a čekala, že ji každým okamžikem začne bolet hlava. S Brynem se obvykle cítila uvolněná, nasávala jeho jistotu. Dnes v noci s ním musela manipulovat a myslela si, že on to ví. Na muže byl pozoruhodně všímavý. Avšak v sázce bylo příliš mnoho, aby mu věřila víc, dokud otevřeně neprohlásí, na čí straně stojí. Možná by mohl složit přísahu jako Myrelle a ostatní. Bryne šel za amyrlin a vojsko šlo za Brynem. Kdyby si začal myslet, že hodlá zbytečně zahodit životy jeho mužů, stačilo pár slov a předal by ji sněmovně připravenou jako prase na pekáči. Zhluboka se napila a cítila, jak jí v žilách koluje teplo ze svařeného vína.

„Bylo by pro nás lepší, kdyby tomu věřily,“ zamumlala. „Kéž by to bylo něco, čemu by mohly věřit. Když už neudělám nic jiného, Siuan, tak doufám, že nás aspoň osvobodím od tří přísah.“

„Ne!“ štěkla Siuan a znělo to pohoršeně. „Už pokoušet se o něco takového by mohlo znamenat pohromu, a kdybys uspěla... Světlo nám pomáhej, kdybys uspěla, zničila bys Bílou věž.“

„O čem to mluvíš? Snažím se přísahami řídit, protože je máme na krku - prozatím - ale přísahy nám proti Seanchanům nepomůžou. Když sestry musí být v nebezpečí života, než můžou začít bojovat, tak je pouze otázkou času, než budeme všechny mrtvé nebo s obojky.“ Na okamžik znovu ucítila kolem hrdla a’dam, který ji změnil ve psa na vodítku. Skvěle vycvičeného a poslušného psa. Byla ráda, že je tma, takže není vidět, jak se třese. Siuaninu tvář halily stíny, bylo jen vidět, jak pohybuje ústy.

„Nedívej se na mě tak, Siuan.“ Jednodušší bylo zlobit se než bát, a snadné zamaskovat strach hněvem. Už nikdy jí nikdo obojek nenasadí! „Co ses od přísah osvobodila, plně toho využíváš. Kdybys v hrdlo nelhala, byly bychom všechny v Salidaru, bez vojska, seděly bychom na zadku a čekaly na zázrak. No, vy byste tam byly. Bez tvých lží o Logainovi a červených by mě nikdy za amyrlin nepovolaly. Elaida by vládla neomezeně a do roka by si nikdo ani nevzpomněl, jak se amyrlinina stolce zmocnila. Ona by Věž určitě zničila. Víš, že zvorala všechno, co se týkalo Randa. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se ho už pokusila unýst, nebýt toho, že má na krku nás. No, možná ne unýst, ale něco by už určitě podnikla. Aes Sedai by dneska nejspíš bojovaly s asha’manama a bylo by jim úplně fuk, že za obzorem číhá Tarmon Gai’don.“

„Lhala jsem, když mi to připadalo nutné,“ supěla Siuan. „Když to bylo účelné.“ Svěsila ramena a mluvila, jako by se přiznávala ke zločinům, které si ani sama nechtěla připustit. „Občas mám dojem, že až příliš snadno všechno považuju za nutné a účelné. Lhala jsem už skoro každému. Kromě tebe. Ale nemysli si, že mě to nenapadlo. Pošťouchnout tě k rozhodnutí, nebo naopak. A nezastavilo mě to, že jsem si chtěla udržet tvou důvěru.“ Natáhla prosebně ruku. „Světlo ví, že tvá důvěra a přátelství pro mě moc znamenají, ale kvůli tomu to nebylo. Ani to, že vím, že bys mě nechala stáhnout z kůže nebo mě poslala pryč, kdybys to zjistila. Uvědomila jsem si, že alespoň u někoho se přísah musím držet, jinak se úplně ztratím. Takže nelžu tobě a Garethu Bryneovi, ať to stojí, co to stojí. A jakmile to jen trochu půjde, matko, zase na hůl přísah tři přísahy složím.“

„Proč?“ zeptala se Egwain potichu. Siuan že napadlo, že jí bude lhát? Za to by ji stáhla z kůže. Nicméně hněv ji přešel. „Neschvaluju lhaní, Siuan. Aspoň normálně ne. To jenom že občas je to vážně nutné.“ Hlavou jí prolétla doba strávená u Aielů. „Pokud jsi za to ochotná zaplatit. Viděla jsem sestry konat pokání za menší prohřešky. Jsi jedna z prvních z nového druhu Aes Sedai, Siuan, volná a nespoutaná. Věřím ti, když říkáš, že mi nebudeš lhát.“ Nebo urozenému pánu Bryneovi? To je tedy podivné. „Proč se chceš té svobody vzdát?“

„Vzdát se?“ Siuan se zasmála. „Ničeho se nevzdám.“ Narovnala se a hlas jí zesílil, mluvila vášnivě. „Přísahy z nás dělají víc než jen skupinku ženských, které se pletou do všeho na světě. Nebo sedm skupin. Nebo padesát. Přísahy nás drží pohromadě, je to vyjádření přesvědčení, které nás spojuje, jedno vlákno, které prochází každou sestrou, živou i mrtvou, až k té první, která položila ruce na hůl přísah. To ony z nás dělají Aes Sedai, ne saidar. Usměrňovat může každá divoženka. Lidé se možná dívají na všechno, co řekneme, ze všech stran, ale když sestra řekne: ‚Je to tak,‘ vědí, že je to pravda, a věří tomu. Kvůli přísahám. Kvůli přísahám se žádná královna neobává, že jí sestry zpustoší města. Nejhorší zločinec ví, že si se sestrou může být jistý svým životem, pokud se jí nepokusí ublížit. Ach, bělokabátníci to nazývají lží a někteří lidé mají podivné představy o tom, co přísahy obsahují, ale kvůli přísahám je jenom velmi málo míst, kam by Aes Sedai nemohla zajít a kde by ji nevyslechli. Tři přísahy jsou to, co dělá Aes Sedai Aes Sedai, jsou srdcem Aes Sedai. Zahoď je a bude z nás písek smývaný příbojem. Vzdát se něčeho? Já získám.“

Egwain se zamračila. „A Seanchani?“ Co dělá Aes Sedai Aes Sedai. Téměř ode dne, kdy poprvé dorazila do Tar Valonu, pracovala na tom, aby se stala Aes Sedai, ale nikdy skutečně nepřemýšlela o tom, co ženu dělá Aes Sedai.

Siuan se znovu zasmála, a tentokrát poměrně trpce a unaveně. Potřásla hlavou a i ve tmě vypadala značně utahaně. „Já nevím, matko. Světlo mi pomáhej, nevím. Ale přežily jsme trollocké války a bělokabátníky a Artuše Jestřábí křídlo a všechno mezi tím. Najdeme způsob, jak vyřídit tyhle Seanchany. Aniž bychom sebe zničily.“

Egwain si nebyla jistá. Mnoho sester v táboře si myslelo, že Seanchané znamenají tak velké nebezpečí, že boj s Elaidou zatím může počkat. Jako by čekání neupevnilo Elaidino postavení na amyrlinině stolci. Mnoho dalších si zřejmě myslelo, že když prostě znovu sjednotí Bílou věž, za jakoukoliv cenu, Seanchané zmizí. Zůstat naživu ztratilo něco ze své přitažlivosti, když to znamenalo život na vodítku, a Elaida by je neutiskovala o nic méně než Seanchané. Co znamenalo být Aes Sedai?

„Není třeba Garetha Brynea udržovat v uctivé vzdálenosti,“ promluvila náhle Siuan. „Je pravda, že je chodící trápení. Jestli on nestačí jako pokání za mé lži, tak by nestačilo ani stažení z kůže zaživa. Brzo ho ztřískám jednou ráno a dvakrát večer, čistě ze zásady, ale jemu se můžeš svěřit se vším. Pomůže to, když pochopí. On důvěřuje tobě a je z toho celý nesvůj, jak si říká, jestli víš, co děláš. Nedává to najevo, ale já to vidím.“

Náhle se Egwain v hlavě složily jednotlivé kousky jako kovářský hlavolam. Šokující kousky. Siuan je do toho muže zamilovaná! Nic jiného nedávalo smysl. Zamilovaná žena často odkládala mozek na polici, když se ocitla v blízkosti dotyčného. Jak si sama velmi dobře uvědomovala. Kde vůbec je Gawyn? Je v pořádku? Je v teple? Už toho bylo dost. Až moc, ve světle toho, co musela říci. Nasadila svůj nejlepší amyrlinovský hlas, jistý a velitelský. „Můžeš urozeného pána Brynea ztřískat, nebo se s ním vyspat, Siuan, ale budeš se s ním mít na pozoru. Nenecháš si uklouznout věci, které se ještě nesmí dozvědět. Rozumíš mi?“

Siuan se prudce narovnala. „Nemám ve zvyku plácat jako utržená plachta, matko,“ odsekla.

„To moc ráda slyším, Siuan.“ Přesto, že vypadala jenom o málo starší, byla Siuan dost stará, aby mohla být její matkou, se Egwain v této chvíli cítila být tou starší z nich. Tohle možná bylo poprvé, kdy se Siuan musela vyrovnat s mužem ne jako Aes Sedai, ale jako žena. Pár let jsem si myslela, že miluju Randa, říkala si Egwain trpce, a pár měsíců chodím po špičkách kolem Gawyna a vím všechno, co je potřeba vědět.

„Myslím, že jsme skončily,“ pokračovala a zavěsila se do Siuan. „Skoro. Pojď.“

Stěny stanu sice příliš nechránily, ale když vyšly ven, zima na ně zaútočila s obnovenou silou. Měsíční světlo bylo tak jasné, že se v něm skoro dalo číst, jak se odráželo od sněhu, ale bylo to chladné světlo. Bryne zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Leana, jejíž štíhlou postavu halilo několik vrstev vlny, se objevila jen na tak dlouho, aby jim sdělila, že nikoho neviděla, načež odspěchala do noci. O spojení mezi Leanou a Egwain nikdo nevěděl a všichni si mysleli, že Leana a Siuan jsou spolu málem na nože.

Egwain si přitáhla plášť k tělu, jak to jen jednou rukou šlo, se Siuan se vydala na opačnou stranu než Leana a snažila se nevšímat si mrazu. Ne že by byl venku někdo pouhou náhodou.

„Urozený pán Bryne měl pravdu,“ řekla Egwain, „o tom, že by bylo lepší, kdyby Pelivar a Arathelle těm příběhům věřili. Nebo aspoň kdyby si nebyli jistí. Aspoň natolik, aby se jim nechtělo bojovat, aby byli ochotní si nejdřív promluvit. Myslíš, že by uvítali návštěvu Aes Sedai? Siuan, posloucháš mě vůbec?“

Siuan sebou trhla a přestala zírat do dálky. Šla, aniž by klopýtla, ale teď uklouzla a málem se posadila na zledovatělou cestu, a rovnováhu získala právě včas, aby nestrhla Egwain s sebou. „Ano, matko. Ovšemže poslouchám. Možná je neuvítají přímo s otevřenou náručí, ale pochybuju, že by sestry odmítli přijmout úplně.“

„V tom případě vzbuď Beonin, Anaiyu a Myrelle. Do hodiny vyrazí na sever. Jestli urozený pán Bryne očekává odpověď zítra večer, nemáme moc času.“ Škoda že nezjistila, kde přesně to vojsko táboří, ale kdyby se byla Brynea zeptala, mohlo to u něj vyvolat podezření. Najít je by pro strážce nemělo být těžké a tyto tři sestry jich měly dohromady pět.

Siuan mlčky poslouchala. Nejenomže ty tři bylo třeba vytáhnout z postele, avšak s rozbřeskem Sheriam, Carlinya, Morvrin a Nisao zjistí, co mají vykládat při snídani. Bylo třeba zasít semínka, která nebylo možné zasadit dříve ze strachu, aby nevyrašila příliš brzy, teď však měla příliš málo času vyrůst.

„S potěšením je vytáhnu z pokrývek,“ prohlásila Siuan, když Egwain skončila. „I kdybych měla dupat kolem v tomhle...“ Pustila Egwaininu ruku a otočila se, ale ještě se zarazila a nasadila vážný, skoro ponurý výraz. „Vím, že chceš být druhou Gerrou Kishar - nebo možná Sereille Bagand. Máš to v sobě, aby ses vyrovnala oběma. Ale dej si pozor, aby se z tebe nevyklubala druhá Shein Chunla. Dobrou noc, matko. Spi sladce.“

Egwain se za ní dívala, jak odchází, celá zabalená v plášti. Občas uklouzla a vztekle nadávala tak hlasitě, že ji bylo slyšet.

Gerra a Sereille patřily mezi největší amyrlin v dějinách. Obě pro Bílou věž zajistily vliv a věhlas, jakým se od dob Artuše Jestřábí křídlo těšila málokdy. Obě také ovládaly samotnou Věž, Gerra tím, že obratně štvala jednu frakci ve sněmovně proti druhé, Sereille čirou silou vůle. Shein Chunla byla něco jiného, mocí amyrlin plýtvala a odcizila se většině sester ve Věži. Svět byl přesvědčen, že Shein zemřela ve svém úřadě před čtyřmi sty lety, ale dobře utajenou pravdou bylo, že byla sesazena a poslána do vyhnanství na doživotí. O jistých věcech se příliš nezmiňovaly ani tajné historie, ale bylo docela jasné, že když bylo odhaleno čtvrté spiknutí na její znovudosazení na amyrlinin stolec, sestry strážící Shein ji ve spánku udusily polštářem. Egwain se zachvěla a přesvědčovala sama sebe, že to je zimou.

Otočila se a pomalu se vydala zpátky ke svému stanu. Spi sladce? Měsíc visel nízko nad obzorem a do východu slunce ještě zbývalo pár hodin, ale ona si byla jistá, že už nedokáže usnout.