Cesta nožů

10 Změny

Když Perrin odešel ze stanu moudrých, napadlo ho, že si sundá kabát, aby se podíval, jestli má ještě kůži vcelku. Možná ne uvázaná koza, ale jelen se šesti vlčicemi za patami, a nebyl si jistý, co svýma rychlýma nohama získá. Zcela jistě žádná moudrá nezměnila názor a jejich sliby, že samy nic nepodniknou, byly přinejlepším nejasné. Ohledně Aes Sedai nedaly žádné sliby, ani mlhavé.

Podíval se po sestrách a našel Masuri. Mezi dvěma stromy byla přivázaná šňůra a přes ni přehozený červenozelený koberec s třásněmi. Štíhlá hnědá ho vyklepávala praklem, až prach odletoval. Zrníčka prachu se leskla v dopoledním slunci. Její strážce, robustní muž s tmavými vlasy, které mu ustupovaly z čela, seděl opodál na padlém kmeni a zachmuřeně ji pozoroval. Rovair Kirklin byl obvykle docela veselý, ale dnes byl úsměv pryč. Masuri zahlédla Perrina, a aniž by přestala klepat, loupla po něm pohledem plným tak zmrzlé zloby, že si mladý muž povzdechl. A ona uvažovala stejně jako on. Alespoň pokud dokázal zjistit. Nad nimi přeletěla rudoocasá káně, vznášející se na proudech horkého vzduchu mezi kopci, aniž by musela pohnout křídly. Bylo by krásné od všeho prostě odletět. Čekalo ho železo, ne sny o stříbře.

Kývl Sulin a Děvám, které pod kalinou nejspíš zapustily kořeny, obrátil se a ztuhl. Do kopce šplhali dva muži, jeden Aiel v šedohnědozeleném cadin’soru, s lukem v pouzdře na zádech a toulcem ježícím se šípy u pasu a oštěpy a puklířem v ruce. Gaul byl přítel a jediný muž mezi Aiely, který nenosil bílou. Jeho společník, o hlavu menší, v klobouku se širokou střechou a prostém matně zeleném kabátci a spodcích, nebyl Aiel. Také měl u pasu plný toulec a nůž ještě delší a těžší než Aiel, avšak luk si nesl, luk mnohem kratší než dvouříčský dlouhý luk, třebaže byl delší než rohovinové luky Aielů. Přes svůj oděv nevypadal na sedláka ani na městského člověka. Možná to byly šedé vlasy, svázané do culíku a visící muži do pasu, či vousy rozložené na prsou, nebo možná způsob, jakým se pohyboval, docela jako muž po jeho boku, kdy míjel křoví tak, aby si byl jistý, že mu pod nohou nepraskne ani ta nejmenší větvička či býlí. Perrin ho neviděl už velmi dlouhou dobu.

Když Elyas Machera dorazil na kopec, pohlédl na Perrina a ve stínu pod kloboukem se mu lehce zaleskly zlaté oči. Tuhle barvu získaly mnohem dřív než Perrinovy. Vždyť Elyas Perrina představil vlkům. Tenkrát byl oblečený v kůžích. „Moc rád tě zase vidím, chlapče,“ pravil tiše. Obličej se mu leskl potem, ale jenom trochu. „Tak ses konečně zbavil tý sekery? Nemyslel jsem si, že ji někdy přestaneš nenávidět.“

„Pořád ji nenávidím,“ odtušil Perrin stejně tiše. Kdysi dávno mu bývalý strážce řekl, ať si tu sekeru nechá, dokud nepřestane nenávidět, co s ní dělá. Světlo, pořád to nenáviděl! A nyní k tomu měl další důvod. „Co děláš v tomhle koutě světa, Elyasi? Kde tě Gaul našel?“

„On našel mě,“ ozval se Gaul. „Nevěděl jsem, že je za mnou, dokud nezakašlal.“ Mluvil poměrně hlasitě, aby ho slyšely i Děvy, a mezi nimi se náhle rozhostilo ticho málem hmatatelné.

Perrin čekal alespoň pár kousavých poznámek - aielský humor zacházel až ke krveprolévání a Děvy využívaly každé příležitosti, aby mohly do zelenookého muže zarýt - ale místo toho některé popadly oštěpy a puklíře a pochvalně jimi tloukly o sebe. Gaul souhlasně kývl.

Elyas nejasně zahučel a stáhl si klobouk víc do čela, ale byl cítit potěšením. Aielům na této straně Dračí stěny se hned tak něco nelíbilo. „Rád jsem v pohybu,“ řekl Elyas Perrinovi, „a čistě náhodou jsem byl v Ghealdanu, když mi pár společných přátel řeklo, že tudy putuješ s celou parádou.“ Společné přátele nejmenoval. Nebylo moudré otevřeně hovořit o mluvení s vlky. „Řekli mi hodně věcí. Řekli mi, že větří blížící se změnu. Nevědí jakou. Možná to víš ty. Slyšel jsem, že běháš s Drakem Znovuzrozeným.“

„Já nevím,“ řekl Perrin pomalu. Změna? Nenapadlo ho ptát se vlků na víc, než kde jsou velké skupiny lidí, aby se jim mohl vyhnout. Dokonce i tady v Ghealdanu cítil, že mu někteří kladou za vinu vlky zabité u Dumajských studní. Jaká změna? „Rand rozhodně věci mění, nevím však, co měli na mysli. Světlo, celej svět metá kozelce, i když jeho vynecháš.“

„Všechno se mění,“ prohlásil Gaul zamítavě. „Dokud se neprobudíme, sen pluje ve větru.“ Chvíli si prohlížel Perrina i Elyase. Perrin si byl jistý, že porovnává jejich oči. Ale nic k tomu neřekl. Aielové považovali zlaté oči jenom za další zvláštnost mokřiňanů. „Nechám vás, abyste si mohli promluvit o samotě. Přátelé, kteří se dlouho neviděli, si potřebují popovídat. Sulin, jsou tady někde Chiad a Bain? Včera jsem je viděl na lovu a napadlo mě, že bych jim mohl ukázat, jak napínat luk, než se navzájem zastřelí.“

„Překvapilo mě, když ses dneska vrátil,“ odpověděla bělovláska. „Šly líčit oka na králíky.“ Děvy se zařehtaly a rychle pohybovaly rukama v posunkové řeči.

Gaul si povzdechl a okatě vyvrátil oči. „V tom případě je zřejmě musím jít odříznout.“ Nato se zasmálo skoro stejně tolik Děv včetně Sulin. „Kéž dnes najdeš stín,“ řekla Perrinovi, což byl nedbalý pozdrav mezi přáteli, ale Elyasovi obřadně sevřela předloktí a pravila: „Má čest je tvou, Elyasi Machero.“

„Moc divný chlapík,“ zabručel Elyas a díval se, jak Gaul kluše z kopce. „Když jsem zakašlal, otočil se a byl připravený mě zabít, myslím, ale pak se místo toho rozesmál. Nemáš námitky, když půjdeme někam jinam? Tu sestru, která se snaží zabít koberec, sice neznám, ale s Aes Sedai nechci riskovat.“ Přimhouřil oči. „Gaul říkal, že s sebou máš tři. Nečekáš, že přijdou další, že ne?“

„Doufám, že ne,“ odtušil Perrin. Masuri se po nich koukala při prášení. Brzy zjistí, jak je to s Elyasovýma očima, a bude se snažit vyčenichat, co ještě ho s Perrinem spojuje. „Pojď. Už je načase, abych se vrátil do svého tábora. Bojíš se, že potkáš Aes Sedai, která tě pozná?“ Elyas jako strážce skončil, když zjistil, že dokáže mluvit s vlky. Některé sestry to považovaly za značku Temného, a on musel zabít jiné strážce, aby vyvázl živý.

Starší muž počkal, dokud nebyli dál od stanů, než odpověděl, a i pak mluvil potichu, jako by měl podezření, že někdo za nimi by mohl mít stejně dobré uši jako oni. „Jedna, která zná moje jméno, by byla dost špatná. Strážci neutíkají často, chlapče. Většina Aes Sedai osvobodí muže, který skutečně chce odejít - většina ano - jenže i pak tě dokáže vystopovat, ať utečeš sebedál, pokud se rozhodne po tobě jít. Ale každá sestra, která najde odpadlíka, tráví volné chvíle tím, že pracuje na tom, aby si přál, aby se nikdy nenarodil.“ Lehce se zachvěl. Nebyl cítit strachem, ale očekáváním bolesti. „Pak ho předá jeho Aes Sedai, aby tu lekci dokončila. Po tom už muž nikdy není stejný.“ Na kraji svahu se ohlédl. Masuri se zřejmě skutečně snažila koberec zabít, všechen svůj vztek soustředila do toho, jak se do tkaniny snažila vytlouct díru. Elyas se znovu otřásl. „Horší by bylo vrazit do Riny. To bych radši uvízl v lesním požáru se zlomenýma nohama.“

„Rina je tvá Aes Sedai? Ale jak bys do ní mohl vrazit? Pouto ti přece prozradí, kde je.“ To zavadilo o jednu vzpomínku, ale Elyasova odpověď ji zase zahnala.

„Hodně jich dokáže pouto rozmazat, abych tak řekl. Možná to uměj všecky. Nevíš víc, než že je pořád ještě naživu, a to já vím, neboť jsem se nezbláznil.“ Elyas viděl otázku v jeho očích a vyštěkl smíchy. „Světlo, člověče, sestra je i z masa a kostí. Většina z nich. Zamysli se nad tím. Chtěl bys mít někoho v hlavě, zatímco se mazlíš s hezkou holkou? Promiň. Zapomněl jsem, že už jsi ženatý. Nechtěl jsem se tě dotknout. Překvapilo mě ale, že sis vzal Saldejku.“

„Překvapilo?“ Perrin o poutu strážce nikdy neuvažoval takhle. Světlo! Vlastně takhle ještě nikdy nepřemýšlel ani o Aes Sedai. Připadalo mu to stejně pravděpodobné jako... jako muž mluvící s vlky. „Proč tě to překvapilo?“ Vydali se mezi stromy dolů, nespěchali a nadělali jen málo hluku. Perrin byl vždycky dobrý lovec, v lese se vyznal, ale Elyas skoro neobrátil lístek, klouzal podrostem bez toho, že by pohnul větví. Luk si sice pověsil na záda, ale stále ho měl po ruce. Byl opatrný, zvlášť v přítomnosti lidí.

„Protože jsi byl takový tichý, tak jsem si myslel, že si vezmeš nějakou podobnou. No, už víš, že Saldejci nejsou právě nejklidnější. Zvlášť s cizinci. Jednu chvíli můžou zapálit slunce a vzápětí všechno odvane a je zapomenuto. Vedle nich vypadají Arafelané neteční a Domanci úplně tupí.“ Elyas se náhle zazubil. „Jednou jsem žil rok se Saldejkou a Merya na mě řvala pět dní v týdnu a občas mi i házela nádobí na hlavu. Avšak pokaždé, když jsem začal uvažovat o odchodu, chtěla mi to vynahradit, a já se nějak nedostal ke dveřím. Nakonec mě opustila. Prý jsem byl na její vkus moc mírný.“ Chraplavým smíchem vzpomínal, ale také si jako na připomenutí zamnul starou vybledlou jizvu na bradě. Vypadala jako po noži.

„Faile taková není.“ Ten muž mluvil, jako by se byl Perrin oženil s Nyneivou! Nyneivou s bolavým zubem! „Teda, ne že by se občas nenavztekala,“ přiznal neochotně, „Jenomže nekřičí a neháže věcma.“ No, nekřičela nijak často, a místo aby její hněv vzplál a zmizel, začínala horce a pokračovala, dokud nevychladla.

Elyas po něm úkosem koukl. „Jestli jsem někdy cítil člověka, co se snaží vyhnout krupobití... Celou dobu s ní mluvíš mírně, viď? Mírně, jako když másla ukrajuje, a nikdy nepřitáhneš uši k hlavě, co? Nikdy na ni nezvýšíš hlas?“

„Ovšemže ne!“ bránil se Perrin. „Miluju ji! Proč bych na ni křičel?“

Elyas si začal mumlat, i když Perrin samozřejmě slyšel každé slovo. „Ať shořím, když si chce chlap sednout na červenou zmiji, tak je to jeho věc. Mně není nic do toho, jestli si chce chlap ohřívat ruce, když mu hoří střecha nad hlavou. Je to jeho život. Poděkuje mi? Ne, zatraceně, ani mi nepoděkuje!“

„O čem to mluvíš?“ chtěl vědět Perrin. Popadl Elyase za paži a zastavil ho pod zimoní, jejíž ostnaté lístky byly ještě většinou zelené. V jejich blízkosti byly jen nějaké zvlášť odolné plazivky. Došli jenom do poloviny svahu. „Faile není červená zmije ani střecha v plamenech! Počkej, až ji uvidíš, než začneš mluvit, jako bys ji znal.“

Elyas si podrážděně prohrábl vousy. „Znám Saldejce, chlapče. Ten rok nebyl jediný, co jsem byl mezi nimi. Za celý život jsem potkal nejvýš pět Saldejek, co bych nazval pokorný, nebo aspoň s mírnou povahou. Ne, ona není zmije, spíš leopard, to bych se vsadil. Nevrč, Světlo tě spal! Vsadím svý boty, že by se usmála, kdyby mě teď slyšela!“

Perrin rozzlobeně otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Neuvědomil si, že vrčí. Faile by se usmála, kdyby ji někdo nazval leopardem. „Nemůžeš tvrdit, že chce, abych na ni křičel, Elyasi.“

„Ale ano. Z největší pravděpodobnosti. Možná je ale ta šestá. Možná. Jenom mě vyslechni. Většina žen, když na ně zvýšíš hlas, buď vykulí oči, nebo zmrznou, a vzápětí se hádáš kvůli tomu, že se zlobíš, a je úplně jedno, co to vyvolalo. Když si ale dáváš pozor na jazyk před Saldejkou, tak jí říkáš, že není dost silná, aby se ti postavila. Takhle ji urazíš a budeš mít štěstí, když ti ke snídani nepředloží tvý vlastní vejce. Není to žádná holka z Far Maddingu, která čeká, že si chlap sedne, kam mu ukáže, a skočí, když luskne prsty. Ona je leopard, a čeká, že její manžel bude rovněž leopard. Světlo! Co to tu dělám. Dávat muži rady ohledně jeho ženy je nejlepší způsob, jak přijít o kejhák.“

Teď vrčel Elyas. Zbytečně si posunul klobouk a zamračeně se rozhlížel kolem sebe, jako kdyby uvažoval, jestli nemá raději zase zmizet v lese. Pak Perrina šťouchl do prsou. „Koukni. Vždycky jsem věděl, že jseš víc než zatoulaný štěně, a když jsem si dal dohromady to, co mi řekli vlci, s tím, že máš namířeno za tím prorokem, napadlo mě, že by se ti třeba hodil přítel, co by ti hlídal záda. Ovšem vlci se nezmínili o tom, že tyhle roztomilé mayenské kopiníky vedeš. A Gaul rovněž ne, dokud jsme je neuviděli. Jestli chceš, abych zůstal, zůstanu. Jestli ne, je tu hezký kus světa, který jsem ještě neviděl.“

„Přítel se mi hodí vždycky, Elyasi.“ Mohla Faile skutečně chtít, aby na ni křičel? Vždycky věděl, že by mohl někomu ublížit, kdyby si nedával pozor, a vždy se pečlivě ovládal. Slova mohla ublížit stejně tvrdě jako pěsti, špatná slova, slova, která člověk ani nemyslel vážně, vyřčená v hněvu. To prostě nebylo možné, vůbec to nedávalo smysl. Žádná žena by to nesnesla, od manžela ani od jiného muže.

Jeho pozornost upoutalo pípání modřinky, až ho píchlo v uších. I pro něj to bylo na hranici slyšitelnosti, ale vzápětí se trylek ozval blíž a pak ještě blíž. Elyas zvedl obočí. Volání hraničního ptáka by poznal. Perrin se to naučil od Shienarců, například i Masemy, a naučil to Dvouříčské.

„Máme návštěvu,“ sdělil Elyasovi.

Blížili se rychlým klusem, čtyři jezdci, dorazili dřív, než s Elyasem sešli na úpatí kopce. Berelain v čele projela rychle potokem s Annourou a Gallennem těsně za sebou a ženou ve světlém prachoplášti s kapuci po boku. Bez ohlížení projeli táborem Mayenerů, otěže přitáhli, teprve když se dostali před červenobíle pruhovaný stan. Cairhienští sluhové ihned přiběhli převzít koně a podržet třmeny a Berelain a její společníci byli ve stanu dřív, než se usadil prach.

Jejich příjezd vyvolal docela slušný zmatek. Mezi Dvouříčskými se ozval šum hlasů, který působil rozhodně vyčkávavým dojmem. Nevyhnutelné shromáždění Faileiných mladých hlupáků se škrábalo na hlavách a civělo na stan a vzrušeně mezi sebou rozprávělo. Grady a Neald se dívali na stan od lesa a občas se k sobě naklonili a něco si řekli, i když nikdo nebyl dost blízko, aby slyšel, co říkají.

„Vypadá to, že tví návštěvníci nejsou zrovna obyčejní,“ poznamenal Elyas tiše. „Dávej pozor na Gallenneho, mohl by dělat potíže.“

„Ty ho znáš, Elyasi? Rád bych, abys zůstal, ale jestli myslíš, že by mohl sestrám prozradit, kdo jsi...“ Perrin odevzdaně pokrčil rameny. „Možná bych dokázal zarazit Seonid a Masuri,“ - myslel si, že by mohl - „ale myslím, že Annoura udělá, co bude chtít.“ A co si o Masemovi doopravdy myslí ona?

„Á, Bertain Gallenne nezná takové, jako je Elyas Machera,“ odtušil Elyas s trpkým úsměvem. „‚Víc hlupáků zná Jaka Blázna než Jak Blázen jich.‘ Ale já ho znám. Nepůjde proti tobě a neudělá nic za tvými zády, ale Berelain má mozek za oba. Držela Tear dál od Mayene tak, že štvala Taireny proti Illiáncům od svých šestnácti. Berelain umí manévrovat. Gallenne umí jen útočit. Je v tom dobrý, ale nikdy nevidí nic jinýho a občas se nezastaví, aby si to promyslel.“

„To mi došlo,“ podotkl Perrin. Berelain určitě přivedla posla od Alliandry. S novou komornou by tak nespěchala. Jedinou otázkou bylo, proč Alliandra potřebuje odpovídat přes posla. „Zřejmě bych měl zjistit, jestli to jsou dobrý zprávy, Elyasi. Potom si promluvíme o tom, co se děje na jihu. A můžeš se seznámit s Faile,“ dodal, než se otočil.

„Na jihu leží Jáma smrti,“ zavolal za ním druhý muž, „nebo tak blízko, jak se jen dá čekat jižně od Morny.“ Perrin měl dojem, že na západě zase slabě zahřmělo. To by tedy byla příjemná změna.

Ve stanu roznášela Breana na stříbrném podnose mísu s růžovou vodou a ručníky na opláchnutí obličejů a rukou a cestou dělala ztuhlá pukrlata. A Maighdin, s ještě ztuhlejšími úklonami, nabízela podnos s poháry vinného punče - vyrobeného podle vůně z posledních sušených borůvek - zatímco Lini skládala jejich pláště. Faile a Berelain stály každá po jedné straně nově příchozí a jejich postoj byl divný. Annoura se držela za nimi a pozornost upírala na novou ženu. Ta byla ve středních letech, tmavé vlasy, které jí spadaly skoro do pasu, jí přidržovala zelená síťka, a mohla by být i hezká, nemít tak dlouhý nos. A kdyby ho nenosila tak nahoru. Byla menší než Faile či Berelain, ale přesto se jí dařilo dívat se na Perrina svrchu, chladně si ho prohlédla od hlavy k patě. Při pohledu do jeho očí ani nemrkla, což udělala většina ostatních.

„Veličenstvo,“ řekla Berelain formálním hlasem, jakmile Perrin vstoupil, „toto je urozený pán Perrin Aybara z Dvouříčí v Andoru, osobní přítel a vyslanec Draka Znovuzrozeného.“ Žena s dlouhým nosem opatrně, chladně kývla a Berelain pokračovala dál. „Urozený pane Aybaro, pozdrav a přivítej Alliandru Marithu Kigarin, královnu Ghealdanu, Světlem požehnanou, obránkyni Garenovy stěny, která tě s potěšením přijímá osobně.“ Gallenne, stojící u stěny, si upravil klapku přes oko, s vítězoslavným úsměvem se podíval na Perrina a zvedl pohár.

Faile z nějakého důvodu loupla po Berelain očima. Perrinovi málem spadla brada. Alliandra osobně? Napadlo ho, jestli snad nemá pokleknout, ale pak se po příliš dlouhé odmlce spokojil s úklonou. Světlo! Neměl tušení, jak jednat s královnou. Zvlášť když se zjeví z čista jasna a bez doprovodu, bez jediného šperku. Tmavozelené jezdecké šaty měla z prostého sukna bez jediné výšivky.

„Po posledních zprávách,“ pravila Alliandra, „jsem si řekla, že bych za tebou měla přijít, urozený pane Aybaro.“ Mluvila klidně, tvářila se vyrovnaně, v očích měla nadutost. A byla všímavá, nebo pocházel z Tarenského Přívozu. Nejlepší bude mít se na pozoru, dokud nezjistí, kudy vede cesta. „Možná jsi to neslyšel,“ pokračovala královna, „ale před čtyřmi dny padl Illian do rukou Draka Znovuzrozeného, požehnáno budiž jeho jméno ve Světle. Přijal Vavřínovou korunu, i když jsem slyšela, že teď se jí říká Mečová.“

Faile si vzala od Maighdin pohár a zašeptala: „A před sedmi dny Seanchané dobyli Ebú Dar.“ Toho si nevšimla dokonce ani Maighdin.

Kdyby se již Perrin nedržel, skutečně by byl valil oči. Proč mu to Faile říká takhle, místo aby počkala, až to vyjeví žena, která jí to musela povědět? Tak, aby ho slyšel každý, její slova zopakoval. Tvrdým hlasem, ale jinak by se mu třásl. Ebú Dar taky? Světlo! A před sedmi dny? Ten den viděli Grady a ostatní jedinou sílu na obloze. Možná shoda okolností. Ale byl by raději, kdyby to byli Zaprodanci?

Annoura se zamračila do poháru a stiskla rty, ještě než domluvil, a Berelain se na něj polekaně podívala. Věděly, že když odjížděly do Bethalu, o Ebú Daru nic nevěděl.

Alliandra jenom kývla, ovládala se stejně jako šedá sestra. „Jsi pozoruhodně dobře zpravený,“ pronesla a popošla blíž. „Pochybuji, že by už první řeči dorazily na říčních bárkách do Jehannahu s obchodem. Já sama jsem to zjistila teprve před pár dny. Několik kupců mne informuje o tom, co se děje. Myslím,“ dodala suše, „že doufají, že se za ně přimluvím u proroka pána Draka, bude-li to nutné.“

Konečně ji ucítil a jeho názor na ni se změnil, i když ne k horšímu. Navenek byla královna ztělesněné chladné sebeovládání, ale byla z ní cítit nejistota spolu se strachem. Perrin nevěřil, že kdyby se cítil jako ona, dokázal by zachovat tak chladný výraz.

„Vždycky je nejlepší vědět, co se dá,“ řekl jí roztržitě. Ať shořím, říkal si, o tomhle musím dát vědět Randovi!

„V Saldeii jsou taky kupci užiteční kvůli informacím,“ podotkla Faile. Naznačovala, jak Perrin ví o Ebú Daru. „Zřejmě zjistí, co se stalo tisíc mil daleko, o celé týdny dřív, než se začnou šířit klepy.“

Na Perrina se nedívala, ale on věděl, že to říká i jemu, nejen Alliandře. Rand věděl, co říká. A stejně neexistoval způsob, jak mu to dát vědět potají. Skutečně po něm Faile chce, aby...? Ne, to bylo nemyslitelné. Zamrkal a uvědomil si, že mu ušlo něco, co říkala Alliandra. „Omlouvám se, Alliandro,“ řekl zdvořile. „Přemýšlel jsem o Randovi - o Draku Znovuzrozeném.“ Ovšemže to bylo nemyslitelné!

Všichni na něj civěli, dokonce i Lini, Maighdin a Breana. Annoura vytřeštila oči a Gallennemu spadla brada. Pak mu to došlo. Právě oslovil královnu jménem. Vzal si od Maighdin pohár a ona se z pukrlete zvedla tak rychle, že mu pohár málem vyrazila z ruky. Nepřítomně ji odehnal a utřel si mokrou ruku do kabátu. Musel si dávat pozor, ne nechat myšlenky toulat devíti různými směry. Nezáleželo na tom, co si Elyas myslel, že ví, Faile by nikdy... Ne! Soustředit se!

Alliandra rychle získala ztracenou rovnováhu. Vlastně byla asi ze všech nejméně překvapená a její pach ani na okamžik nezakolísal. „Říkala jsem, že přijít k tobě potají mi připadalo nejrozumnější, urozený pane Aybaro,“ pronesla tím svým chladným hlasem. „Urozený pán Telabin si myslí, že jsem v soukromí v jeho zahradě, kterou jsem opustila málo používanou brankou. Z města jsem vyjela jako komorná Annoury Sedai.“ Ometla si sukni jezdeckých šatů a zasmála se. I to na ní bylo chladné, v rozpora s tím, co mu říkal jeho nos. „Viděla mne spousta mých vojáků, ale když jsem měla kapuci staženou, žádný mě nepoznal.“

„V takovýchto časech je to nejspíš nejmoudřejší,“ řekl Perrin opatrně. „Ale dřív nebo později budeš muset vyjít na veřejnost. Ať tak či tak.“ Zdvořile a k věci, tak to bylo správně. Královna by nechtěla plýtvat časem se žvanilem. A on nechtěl zklamat Faile tím, že by se zase choval jako křupan, co mu čouhá sláma z bot. „Proč jsi vlastně přišla? Stačilo poslat dopis nebo odpověď vzkázat po Berelain. Přihlásíš se k Randovi, nebo ne? V každém případě se nemusíš bát o svůj bezpečný návrat do Bethalu.“ To bylo dobré. Ať už se bála čehokoliv, jistě ji muselo děsit, že je tu sama.

Faile ho pozorovala a předstírala, že to nedělá, popíjela punč a vrhala úsměvy na Alliandru, ale on zachytil, jak po něm mrkla. Berelain ani nic nepředstírala, otevřeně ho pozorovala, přimhouřené oči ani na okamžik neodtrhla od jeho tváře. Annoura byla stejně napjatá a stejně zamyšlená. Copak všechny věřily, že zase škobrtne?

Místo aby Alliandra odpověděla na důležitou otázku, pravila: „První mi o tobě hodně vyprávěla, urozený pane Aybaro, a o pánu Draku Znovuzrozeném, požehnáno budiž jeho jméno ve Světle.“ Poslední slova byla bezmyšlenkovitá, přídavek, o němž už ani nemusela uvažovat. „Nemohu se s ním setkat dřív, než učiním rozhodnutí, a tak jsem chtěla vidět tebe, abych si tě prohlédla. O muži se dá hodně zjistit podle lidí, kteří za něj mluví.“ Sklonila hlavu a dívala se na něj přes řasy. Od Berelain by to bylo koketování, Alliandra však pozorně sledovala vlka, jenž tu stál před ní. „Viděla jsem taky tvoje prapory,“ dodala tiše. „První se o nich nezmínila.“

Perrin se zamračil ještě dřív, než se stačil zarazit. Tak Berelain jí o něm hodně vyprávěla? Co asi řekla? „Prapory mají být vidět.“ Hněv dodal jeho hlasu drsnost, musel ho potlačit násilím. Právě Berelain byla žena, která potřebovala, aby na ni někdo řval. „Věř mi, nikdo nechce znovu pozvednout Manetheren.“ Tak, mluví stejně chladně jako Alliandra. „A co tvé rozhodnutí? Rand tu může mít mrknutím oka deset tisíc, sto tisíc vojáků.“ A taky by mohl. Seanchané v Amadoru a Ebú Daru? Světlo, kolik jich vlastně je?

Alliandra se napila vinného punče, než promluvila, a znovu se otázce vyhnula. „Kolují snad tisíce klepů, jak musíš vědět, a když se Drak znovu zrodil, lze věřit i těm nejdivočejším z nich. Objevují se cizinci, kteří tvrdí, že se vrátila vojska Artuše Jestřábí křídlo a Věž rozbila vzpoura.“

„To je věc Aes Sedai,“ vyjela Annoura. „Nikomu jinému do toho nic není.“ Berelain po ní rozčileně loupla okem, což ovšem nemělo žádný vliv.

Alliandra sebou trhla a otočila se k sestře zády. Královna nekrálovna, nikdo nechtěl poslouchat takový tón od Aes Sedai. „Svět je vzhůru nohama, urozený pane Aybaro. Dokonce jsem dostala hlášení, že Aielové vyplenili vesnici přímo tady v Ghealdanu.“ Náhle si Perrin uvědomil, že tu je víc než úzkost, že urazila Aes Sedai. Alliandra ho pozorovala a čekala. Ale na co? Na ujištění?

„Jediní Aielové v Ghealdanu jsou se mnou,“ sdělil jí. „Seanchané jsou možná potomci vojsk Artuše Jestřábí křídlo, jenže Jestřábí křídlo je tisíc roků mrtvý. Rand už je jednou vyhnal a udělá to zase.“ Na Falme si vzpomínal stejně jasně jako na Dumajské studny, i když se snažil zapomenout. Tam jich určitě nebylo dost, aby dokázali zabrat Amador a Ebú Dar, dokonce i s těmi svými damane. Balwer tvrdil, že jsou s nimi i tarabonští vojáci. „A mohlo by tě potěšit, že ty vzbouřené Aes Sedai podporují Randa. Teda brzo budou.“ Tohle Rand říkal, hrstka Aes Sedai, které nemají kam jinam jít než k němu. Perrin si tím nebyl tak jistý. V Ghealdanu se povídalo, že ty sestry s sebou mají celé vojsko. Samozřejmě tytéž řeči v té hrstce zároveň napočítaly víc Aes Sedai, než jich bylo na celém světě, ale stejně... Světlo, tak rád by něco věděl jistě! „Co kdybychom si sedli?“ navrhl. „Zodpovím všechny tvé otázky, abych ti pomohl se rozhodnout, ale můžeme si zatím udělat pohodlí.“ Přitáhl si skládací stoličku a v poslední chvíli si vzpomněl, že na ni nesmí padnout, ale i tak pod ním zaskřípala.

Lini a ostatní dvě služky přiběhly a přitáhly stoličky do kruhu, ale žádná žena se neposadila. Alliandra se dívala na něj a ostatní na ni. Kromě Gallenneho, který si jen nalil ze stříbrného džbánu další punč.

Perrinovi došlo, že Faile neotevřela pusu od chvíle, kdy promluvila o kupcích. Byl vděčný Berelain, že mlčí, stejně jako za to, že na něj před královnou nemrká, ale právě teď by se mu její pomoc hodila. Malá rada. Světlo, o tom, co by tu měl říkat a dělat, věděla desetkrát víc než on.

Napadlo ho, jestli by snad neměl stát s ostatními, a tak odložil punč na menší stolek a požádal ji, aby promluvila s Alliandrou. „Jestli ji někdo dokáže přimět, aby poznala správnou cestu, tak jsi to ty,“ pravil. Faile se potěšeně usmála, ale mlčela dál.

Najednou Alliandra pohár bez dívání odložila stranou, jako by čekala, že tam bude podnos. Jeden tam byl, jen tak tak včas, aby zachytil pohár, a Maighdin, jež ho držela, zamumlala cosi, o čem Perrin doufal, že to Faile neslyšela. Faile byla jako pes na sluhy, kteří používali takový jazyk. Když k němu Alliandra přistoupila, začal se zvedat, ale k jeho zděšení před ním královna půvabně poklekla a uchopila jeho ruce do svých. Než věděl, co dělá, otočila ruce tak, že je měla hřbety k sobě mezi jeho dlaněmi. Držela ho tak pevně, že ji ruce musely bolet. Určitě, protože on by se jí jistě nedokázal zbavit, aniž by ji poranil.

„Pod Světlem,“ řekla rázně a dívala se na něj, „já, Alliandra Maritha Kigarin, slibuji svou věrnost a službu urozenému pánu Perrinu Aybarovi z Dvouříčí, teď a navždy, s výjimkou toho, kdy by se rozhodl mne propustit o své vlastní vůli. Mé země a trůn jsou jeho a já mu je vkládám do rukou. Tak přísahám.“

Na okamžik bylo ticho přerušené jen Gallenneho zalapáním po dechu a tlumeným zaduněním jeho vinného poháru, když dopadl na koberec.

Pak Perrin uslyšel, jak Faile zase šeptá tak tiše, že jí nikdo kromě něj nemohl rozumět. „Pod Světlem já přijímám tvůj závazek a budu bránit a chránit tebe i všechno, co je tvé, ve válečných bědách i v kruté zimě a ve všem, co časy můžou přinést. Země a trůn Ghealdanu ti dávám jako své věrné lenici. Pod Světlem já přijímám...“ To musel být saldejský způsob přijetí. Díky Světlu měla plno práce, jak se soustředila na něj, a nevšimla si tudíž, jak na něj Berelain zuřivě kývá a vybízí ho, aby udělal totéž. Ty dvě se tvářily, jako by právě tohle čekaly! Avšak Annoura, s pusou otevřenou, se tvářila stejně ohromeně jako on, jako ryba, okolo níž náhle zmizela všechna voda.

„Proč?“ zeptal se mírně a nevšímal si Faileina vzteklého syčení ani Berelainina rozčileného vrčení. Ať shořím, říkal si, jsem jen zatracenej kovář! Kovářům nikdo neskládá přísahy věrnosti. A královny neskládají přísahy věrnosti nikomu! „Řekli mi, že jsem ta’veren, tak by sis to možná měla rozmyslet.“

„Doufám, že jsi ta’veren, můj pane.“ Alliandra se zasmála, ale nikoliv pobaveně, a sevřela mu ruce ještě pevněji, jako by se bála, že se jí vytrhne. „Z celého srdce v to doufám. Obávám se, že nic menšího Ghealdan nezachrání. K tomuto rozhodnutí jsem došla v podstatě ve chvíli, kdy mi první sdělila, proč jsi tu, a setkání s tebou mne v tom jenom utvrdilo. Ghealdan potřebuje ochranu, kterou mu já dát nemohu, takže povinnost žádá, abych ji našla. Ty ji můžeš poskytnout, můj pane, ty a pán Drak Znovuzrozený, požehnáno budiž jeho jméno ve Světle. Vlastně bych odpřisáhla věrnost přímo jemu, kdyby tady byl, avšak ty jsi jeho člověk. Přísahám-li tobě, přisahám zároveň jemu.“ Zhluboka se nadechla a vyrazila ze sebe ještě: „Prosím.“ Bylo z ní cítit zoufalství a oči se jí leskly strachem.

Přesto váhal. Rand mohl doufat ve víc, ale Perrin Aybara byl jenom prostý kovář. Kovář! Bude si tak moci říkat, i když tohle udělá? Alliandra k němu prosebně vzhlížela. Napadlo ho, zda ta’veren pracují i na sobě. „Pod Světlem já, Perrin Aybara, přijímám tvůj závazek...“ Než dořekl slova, která mu Faile našeptávala, vyschlo mu v krku. Bylo příliš pozdě přestat a zamyslet se.

Alliandra si oddechla úlevou a políbila mu ruce. Perrin si nemyslel, že by se někdy v životě cítil tak trapně. Rychle vstal a královnu zvedl taky. A uvědomil si, že neví, co má udělat teď. Faile, zářící pýchou, už mu neradila. Berelain se také usmívala a její úleva byla tak zřejmá, jako by ji právě vytáhl z ohně.

Byl si jistý, že promluví Annoura - Aes Sedai toho vždycky tolik namluvily, zvlášť když měly příležitost ujmout se velení - jenomže šedá sestra natáhla ruku s pohárem, aby jí ho Maighdin dolila, a Perrina pozorovala s nečitelným výrazem. Vlastně Maighdin se tvářila stejně, třebaže dál dolévala punč, až vyšplíchl Aes Sedai na zápěstí. Annoura sebou trhla a zírala na pohár v ruce, jako by zapomněla, že ho drží. Faile se mračila a Lini se mračila ještě víc. Maighdin hned odběhla pro ručník, aby sestře utřela ruku, a celou dobu si cosi mumlala. Faile dostane záchvat, jestli ji někdy takhle uslyší.

Perrin věděl, že mu to trvá. Alliandra si nervózně olízla rty. Čekala víc, ale co? „Když už jsme to tady vyřídili, musím najít toho proroka,“ řekl a trhl sebou. Příliš unáhlené. Neměl pro jednání se šlechtou cit, natož pro jednání s královnami. „Asi se budeš chtít vrátit do Bethalu, než někdo zjistí, že jsi pryč.“

„Když jsem o něm slyšela naposledy,“ řekla mu Alliandra, „byl prorok pána Draka v Abile. To je větší město v Amadicii, asi čtyřicet leguí na jih odsud.“

Perrin se proti své vůli zamračil, avšak hned se uklidnil. Takže Balwer měl pravdu. To, že měl pravdu v jedné věci, ale ještě nemuselo znamenat, že měl pravdu ve všem, nicméně by mohlo stát za to poslechnout si, co všechno mu ten muž může povědět o bělokabátnících. A Seanchanech. Kolik Taraboňanů?

Připlula k němu Faile, položila mu ruku na paži a hřejivě se usmála na Alliandru. „Nemůžeš ji poslat pryč hned, srdce moje. Vždyť právě přijela. Nech nás, promluvíme si tady ve stínu, než bude muset odjet zpátky. Vím, že musíš zařídit spoustu důležitých věcí.“

Podařilo se mu necivět jen s malou námahou. Co by mohlo být důležitější než ghealdanská královna? Rozhodně nic, co by mohl vzít do rukou. Očividně si chtěla promluvit s Alliandrou bez něj. S trochou štěstí mu později poví proč. S trochou štěstí mu to poví všechno. Elyas si možná myslel, že Saldejky zná, ale Perrin sám zjistil, že jenom hlupák se snaží vyzvědět všechna tajemství své ženy. Nebo mu poví aspoň o těch, která již vyzvěděl.

Odchod by měl určitě být stejně obřadný jako setkání, ale podařilo se mu uklonit se a požádat o prominutí, že odchází. Alliandra se hluboce poklonila a zamumlala, že jí prokazuje velkou čest, a to bylo všechno. Perrin jen ještě kývnutím hlavy vyzval Gallenneho, aby jej následoval. Pochyboval, že by Faile poslala pryč jeho a chtěla, aby tu druhý muž zůstal. O čem chtěla mluvit o samotě?

Venku jednooký muž poplácal Perrina po rameni tak silně, že by menší muž než on zakolísal. „Ať shořím, nikdy jsem nic takového neslyšel! Teď můžu říct, že jsem skutečně viděl práci ta’veren. Co jsi chtěl?“ A co měl říci na tohle?

V té chvíli se z tábora Mayenerů ozval křik, hádka dost hlasitá, aby dvouříčtí muži vyhlíželi mezi stromy, i když kopec všechno zakrýval.

„Nejdřív zjistíme, co se děje,“ poznamenal Perrin. Tím by měl získat čas k přemýšlení. O tom, co řekne Gallennemu, i o dalších věcech.

Po Perrinově odchodu Faile ještě chvíli počkala, než řekla služkám, že se o sebe s ostatními postarají. Maighdin byla natolik zaneprázdněná civěním na Alliandru, že ji Lini musela zatahat za rukáv, než se pohnula. To vyřídí o něco později. Faile odložila pohár a následovala trojici žen ke dveřím stanu, jako by je chtěla popohnat, ale u východu se zastavila.

Perrin a Gallenne odcházeli lesem k táboru Mayenerů. Dobrá. Většina Cha Faile dřepěla opodál. Faile upoutala Pareleanovu pozornost a mávla rukou ve výši pasu tak, aby to nikdo jiný neviděl. Byl to rychlý krouživý pohyb následovaný zatětím pěsti. Tairenové a Cairhieňané se okamžitě rozdělili na skupinky po dvou po třech a rozešli se. Zdaleka to nebylo tak složité jako posunková řeč Děv, ale stačilo to. Ve chvilce stan obklopil roztroušený kruh jejích lidí, zdánlivě náhodou, a všichni si nedbale povídali nebo hráli kolíbku. Ale nikdo se nepřiblíží na dvacet kroků, aniž by se jí dostalo varování, než se vetřelec dostane ke vchodu.

Největší starosti jí dělal Perrin. Jakmile se tu Alliandra objevila osobně, čekala něco významného, byť ne to, co nakonec přišlo, ale její přísaha ho úplně ohromila. Kdyby si vzal do hlavy, že se vrátí a udělá další pokus, aby se Alliandra se svým rozhodnutím cítila lépe... Á, pořád myslel srdcem, když měl myslet hlavou. A hlavou, když měl používat srdce! Při tom pomyšlení se cítila provinile.

„Zvláštní služky sis to našla u cesty,“ řekla vedle ní Berelain s hraným soucitem a Faile sebou trhla. Neslyšela ji přicházet. Lini a ostatní mířily k vozům a Lini šermovala prstem pod nosem Maighdin. Berelain se za nimi podívala. Mluvila potichu, ale posměšný tón zůstal. „Nejstarší aspoň zná své povinnosti, místo aby o nich jen slyšela, ale Annoura mi řekla, že ta nejmladší je divoženka. Velmi slabá, podle Annoury, zanedbatelná, ale divoženky vždycky vyvolávají potíže. Ostatní o ní budou šířit klepy, pokud to zjistí, a dříve nebo později uteče. Divoženky prý vždycky utíkají. To vzejde z toho, když komorné sbíráš jako zaběhlé psy.“

„Mně se docela líbí,“ odpověděla Faile chladně. Přesto Lini potřebovala, aby si s ní déle promluvila. Divoženka? I tak slabá by mohla být užitečná. „Vždycky jsem si myslela, že se hodíš pro najímání služebnictva.“ Berelain zamrkala, nebyla si totiž jistá, co to znamená, a Faile si dala pozor, aby na ní nebylo vidět uspokojení. Otočila se a řekla: „Annouro, vytvoříš nám soukromou ochranu proti odposlouchávání?“

Nebylo příliš pravděpodobné, že Seonid nebo Masuri najdou příležitost odposlouchávat s pomocí jediné síly - když Perrin zjistil, jak pevně mají moudré ty dvě svázané, čekala výbuch - a přesto by se mohly učit i moudré samotné. Faile si byla jistá, že Edarra a ostatní vymačkávají Seonid a Masuri dosucha.

Šedá sestra kývla, až jí zachřestily korálky v copech. „Je to hotovo, urozená paní Faile,“ řekla a Berelain krátce stiskla rty. Uspokojivé. Ta smělost, ukázka přímo ve Faileině vlastním stanu! Zasloužila si víc, než aby se někdo postavil mezi ni a její rádkyni, ale bylo to uspokojivé.

Dětinsky uspokojivé, přiznávala si Faile, když by se měla soustředit na naléhavější problémy. Málem se mrzutě kousla do rtu. Nepochybovala o manželově lásce, ale nemohla s Berelain zacházet, jak si ta ženská zasloužila, a to ji, proti její vůli, nutilo hrát s Perrinem příliš často hry, jako by byl hrací deskou. A taky cenou, jak si myslela Berelain. Kdyby se jen Perrin občas nechoval, jako by jí mohl být. Rázně to pomyšlení vyhnala z hlavy. Bylo třeba konat práci manželky. Z té praktické stránky.

Alliandra se zamyšleně podívala na Annouru, když padla zmínka o ochraně - musela si uvědomit, že to znamená vážný rozhovor - ale řekla pouze: „Tvůj manžel je pozoruhodný muž, urozená paní Faile. A nemíním to jako urážku, když řeknu, že za jeho drsně upřímným zevnějškem se ukrývá bystrý mozek. Když máme na prahu Amadicii, my v Ghealdanu hrajeme daes dae’mar z nezbytí, ale nemyslím, že jsem někdy dovedena tak rychle nebo tak obratně k rozhodnutí, jako to dokázal tvůj pán. Náznak hrozby tady, zamračení támhle. Velice pozoruhodný muž.“

Tentokrát dalo Faile dost práce skrýt úsměv. Tito jižané do hry rodů vkládali hodně víry a podle ní by Alliandra jen nerada zjistila, že Perrin prostě říká, čemu věří - a v polovině případů příliš otevřeně - a lidé s prohnanou myslí v jeho upřímnosti vidí vypočítavost. „Strávil nějaký čas v Cairhienu,“ řekla. Ať si to Alliandra přebere sama. „Tady mluvíme otevřeně, v bezpečí za ochranou Annoury Sedai. Je jasné, že se zatím nechceš vrátit do Bethalu. Copak tvá přísaha Perrinovi a jeho tobě nestačí, aby ho k tobě připoutaly?“ Někteří tady na jihu měli pěkně divné představy o tom, co znamená věrnost.

Berelain se mlčky postavila po Faileině pravici a o chvíli později zaujala Annoura místo nalevo, takže všechny tři stály proti Alliandře. Faile překvapilo, že se Aes Sedai připojila k jejímu plánu, aniž by ho znala - nepochybně pro to měla Annoura své důvody, a Faile by dala hodně, aby je znala - ale nepřekvapilo ji, že to udělala Berelain. Jedna nedbalá posměšná věta mohla všechno zničit, zvlášť o tom, jak dobře Perrin ovládá velkou hru, nicméně ona si byla jistá, že nepřijde. Jistým způsobem ji to podráždilo. Kdysi Berelain opovrhovala. Stále ji nenáviděla, hezky od srdce, ale opovržení nahradila zdráhavá úcta. Ta žena věděla, kdy je třeba tu jejich „hru“ odložit stranou. Nebýt Perrina, usoudila Faile, mohla by ji mít vlastně ráda! Na chvíli, aby zahnala tu odpornou představu, si představila, jak Berelain holí hlavu. Je to přece mrcha a běhna! A Faile si teď nemohla dovolit, aby ji to rozptylovalo.

Alliandra si střídavě prohlížela ženy před sebou, ale nebyla na ní vidět žádná nervozita. Vzala si pohár s vínem, nedbale upila a mluvila s povzdechy a lístostivými úsměvy, jako by slova nebyla ve skutečnosti zdaleka tak důležitá, jak zněla. „Hodlám svou přísahu samozřejmě dodržet, ale musíš pochopit, že jsem doufala ve víc. Jakmile tvůj manžel odejde, budu na tom stejně jako předtím. Možná hůř, dokud nepřijde nějaká hmatatelná pomoc od pána Draka, požehnáno budiž jeho jméno ve Světle. Prorok by mohl zničit Bethal nebo dokonce samotný Jehannah, jako zničil Samaru, a já ho nedokážu zastavit. A kdyby se nějak dozvěděl o mé přísaze... Říká, že nám přišel ukázat, jak sloužit pánu Draku ve Světle, ale on je ten, kdo nám tu cestu ukazuje, a já si nemyslím, že by ho potěšilo, kdyby někdo našel jinou.“

„Je dobře, že svou přísahu dodržíš,“ sdělila jí Faile suše. „Jestli chceš od mého manžela víc, možná bys měla sama udělat víc. Možná bys ho měla doprovodit, až vytáhne na jih, aby se setkal s prorokem. Samozřejmě že s sebou budeš chtít své vlastní vojáky, ale já radím, abys nebrala víc, než má první. Neposadíme se?“ Vzala si židli, kterou opustil Perrin, a pokynula Berelain a Annouře, aby si sedly vedle ní. Teprve pak ukázala Alliandře, ať si taky sedne.

Královna si sedala pomalu a vykulenýma očima zírala na Faile. Nebyla nervózní, jen ohromená. „Proč bych to, ve Světle, dělala?“ vyjekla. „Urozená paní Faile, děti Světla využijí každou záminku, aby ještě víc Ghealdanu uškodily, a král Ailron by se taky mohl rozhodnout poslat na sever své vojsko. To není možné!“

„Žena tvého leního pána to od tebe žádá, Alliandro,“ pronesla Faile rázně.

Původně se nezdálo možné, že Alliandra může oči vykulit ještě víc, ale stalo se to. Podívala se na Annouru a našla jenom chladnokrevnou Aes Sedai. „Jistě,“ řekla po chvíli. Její hlas zněl dutě. Polkla a dodala: „Jistě, udělám, co... žádáš... má paní.“

Faile skryla úlevu za velkorysé kývnutí, že přijímá. Čekala, že se bude Alliandra cukat. To, že Alliandra odpřisáhla věrnost, aniž by si uvědomila, co to znamená - že považovala za nezbytné říkat, že hodlá přísahu dodržet! - jenom Faile utvrdilo v tom, že tu ženu nemůžou nechat tady. Podle všeho to Alliandra vyřídila s Maseraou tak, že se mu podřídila. Pomalu, to zcela určitě, ačkoli neměla moc na vybranou, a jen když musela, ale podvolování se mohlo stát zvykem. Když se v Bethalu navenek nic nezmění, za jak dlouho se rozhodne poslat Masemovi varování? Pocítila váhu své přísahy, teď by jí Faile měla břemeno odlehčit.

„Jsem ráda, že nás budeš doprovázet,“ řekla vesele. A taky byla. „Můj manžel nezapomíná na ty, kteří mu prokážou službu. Jednou takovou službou by mohlo být, kdybys napsala svým šlechticům, že jistý muž na jihu zvedl prapor Manetherenu.“ Berelain překvapeně trhla hlavou a Annoura dokonce zamrkala.

„Má paní,“ vyhrkla Alliandra, „polovina z nich pošle zprávu prorokovi, jakmile dostanou můj dopis. K smrti se ho bojí a jen Světlo ví, co by mohl udělat on.“ Právě v takovou odpověď Faile doufala.

„Proto napíšeš i jemu a řekneš, že jsi sebrala pár vojáků, abys to s tím mužem vyřídila osobně. Nakonec prorok pána Draka je příliš důležitý, aby svou pozornost věnoval každé takové maličkosti.“

„Velmi dobré,“ zamumlala Annoura. „Nikdo nebude vědět, kdo je kdo.“

Berelain se zasmála, s potěšením návrh schvalovala, Světlo ji spal!

„Má paní,“ vydechla Alliandra, „řekla jsem, že můj pán Perrin je pozoruhodný. Smím dodat, že jeho žena taktéž, a to v každém směru?"

Faile se snažila netvářit se příliš nadšeně. Teď musí poslat zprávu svým lidem do Bethalu. Jistým způsobem toho litovala. Vysvětlit to Perrinovi by bylo mnohem těžší, ale ani on by se nejspíš neovládl, kdyby unesla královnu Ghealdanu.

Většina okřídlených gardistů se zřejmě shromáždila na kraji tábora kolem deseti svých mužů na koních. Jelikož neměli jezdci kopí, museli to být zvědové. Opěšalí muži se motali a strkali kolem a snažili se dostat blíž. Perrin měl dojem, že znovu slyší hrom, a ne tak daleko, ale vnímal to jen okrajově.

Jak se připravoval protlačit se mezi nimi, Gallenne zařval: „Udělejte cestu, vy špinaví psi!“ Muži se otáčeli a ustupovali, takže vytvořili úzký průchod. Perrina napadlo, co by se stalo, kdyby špinavými psy nazval muže z Dvouříčí. Nejspíš by si tím vysloužil jednu pěstí do nosu. Mohlo by to stát za pokus.

Nurelle a další dva důstojníci byli u zvědů. Stejně tak sedm opěšalých mužů s rukama svázanýma za zády a smyčkami kolem krků. Všichni přešlapovali, hrbili se a vzdorovitě nebo ustrašeně se mračili, někdy obojí. Šaty měli ztvrdlé starou špínou, i když některé byly kdysi drahé. Zvláštní, byli silně cítit kouřem ze dřeva. A vlastně někteří z vojáků na koních měli na obličeji saze a jeden dva dokonce popáleniny. Aram si zajatce zamračeně prohlížel.

Gallenne se rozkročil, ruce dal v bok a jedním okem odváděl stejně dobrou práci jako většina mužů dvěma. „Co se stalo?“ vyptával se. „Mí zvědové mají přivážet informace, ne hadráře!“

„Nechám Ortise podat hlášení, můj pane,“ pravil Nurelle. „Byl tam. Rytmistře Ortisi!“

Voják ve středních letech slezl ze sedla, aby se uklonil s rukou v rukavici přitisknutou na prsa. Barbutu měl prostou, bez tenkých chocholů a křídel, jaké měly na přilbách důstojníci. Pod okrajem mu byla vidět živá spálenina. Na druhé líci měl jizvu, která mu stahovala koutek úst. „Můj pane Gallenne, můj pane Aybaro,“ začal chraplavým hlasem. „Narazili jsme na tyhle tuřínožrouty asi dvě legue na západ, mí pánové. Zapalovali statek, když byli ještě vevnitř místní lidi. Jedna žena se snažila dostat ven oknem a jeden z těch prevítů ji praštil po hlavě. Věděli jsme, jaký na to má urozený pán Aybara názor, tak jsme je zarazili. Přišli jsme moc pozdě, abychom ještě někoho zachránili, ale chytili jsme těchhle sedm. Zbytek utekl.“

„Lidi to často svádí, aby sklouzli zpátky do Stínu,“ vyhrkl jeden z vězňů náhle. „Musí se jim připomínat, jaká je za to cena.“ Byl vysoký, hubený, se vznešeným chováním, s klidnou a vzdělanou mluvou, ale kabát měl špinavý stejně jako ostatní a dva tři dny se neholil. Ani nemyl. Se svázanýma rukama a provazem kolem krku své věznitele pozoroval bez sebemenšího strachu. Na všechny se díval spatra a vzdorovitě. „Tví vojáci na mě dojem nedělají,“ prohlásil. „Prorok pána Draka, budiž jeho jméno požehnáno ve Světle, zničil mnohem větší vojska, než je ta tvoje tlupa. Můžeš nás zabít, ale budeme pomstěni, až prorok vyleje vaši krev na zem. Nikdo z vás nás dlouho nepřežije. On zvítězí v ohni a krvi.“ Dokončil zvučným hlasem, záda vzpřímená, jako by spolkl železnou tyč. Poslouchající vojáci si začali mumlat. Velmi dobře věděli, že Masema zničil větší vojska, než bylo to jejich.

„Oběste je,“ řekl Perrin. Znovu uslyšel hromobití.

Když vydal rozkaz, přinutil se zůstat. Přes mumlání tu nebyl nedostatek ochotných rukou. Někteří zajatci začali vzlykat, když muži přehodili provazy přes větve stromů. Kdysi tlustý chlap, jemuž visela kůže pod bradou v záhybech, křičel, že lituje, že bude sloužit každému pánovi, kterého si řeknou. Holohlavý chlapík, který vypadal tvrdě jako Lamželezo, se zmítal a ječel, dokud ho oprátka neumlčela. Jen ten vzdělaný muž nekopal a nebojoval, ani když se mu smyčka stáhla kolem hrdla. Do konce se vzdorně mračil.

„Aspoň jeden z nich věděl, jak umřít,“ zavrčel Gallenne, když znehybnělo poslední tělo. Zamračil se na muže zdobící stromy, jako by litoval, že se víc nevzpírali.

„Jestli tihle lidi sloužili Stínu,“ začal Aram a zaváhal. „Odpusť, urozený pane Perrine, ale schválí tohle pán Drak?“

Perrin sebou trhl a zděšeně na něj zazíral. „Světlo, Arame, slyšel jsi, co udělali! Rand by jim ty oprátky nasadil sám!“ Myslel si, že by to Rand udělal, doufal, že by to udělal. Rand se upínal na to, že semkne státy před Poslední bitvou, a nehleděl na to, co to bude stát.

Muži zvedali hlavy, když hrom zaduněl dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli, a další se ozývaly stále blíž. Zvedl se vítr, pak utichl a znovu zavál a zatahal Perrina za kabát. Po bezmračné obloze sjel blesk. V táboře Mayenerů začali koně řičet a vzpínat se. Hrom duněl nepřetržitě a oblohou létaly modrostříbrné blesky a pod pálícím sluncem padal déšť, řídké velké kapky, jež tam, kde dopadly na holou zemi, vyhazovaly fontánky prachu. Perrin si jednu setřel z tváře a užasle se díval na vlhké prsty.

Bouřka ve chvilce přešla, hrom a blesky se přesunuly k východu. Žíznivá půda vpila kapky deště a slunce pražilo stejně prudce jako předtím. Jen blesky na obloze a slábnoucí hromobití svědčily o tom, že se něco stalo. Vojáci se po sobě nejistě dívali. Gallenne s očividnou námahou sundal ruku z jílce meče.

„To... to nemůže být Temného práce,“ vydechl Aram a škubl sebou. Nikdo nikdy takovou bouřku neviděl. „To znamená, že se počasí mění, urozený pane Perrine? Počasí se zase spraví, že?“

Perrin otevřel ústa, aby mu řekl, že mu tak nemá říkat, ale s povzdechem je zase zavřel. „Já nevím,“ prohlásil. Co to ten Gaul říkal? „Všechno se mění, Arame.“ Jenom ho nikdy nenapadlo, že se sám bude muset také změnit.