Cesta nožů

16 Nečekaná nepřítomnost

Než se slunce dostalo nad obzor, Egwain svolala věžovou sněmovnu. V Tar Valonu by to doprovázely značné obřady a i po odchodu ze Salidaru se některých držely, i přes obtíže doprovázející cestování. Teď Sheriam prostě chodila od jednoho stanu přísedící k druhému, ještě za tmy, a ohlašovala, že amyrlin svolala zasedání sněmovny. Vlastně to ani zasedání nebylo. V šeru těsně před rozbřeskem stálo osmnáct žen v půlkruhu na sněhu, aby vyslechlo Egwain, a všechny byly dobře zabalené před zimou, která jim srážela dech před ústy.

Za nimi se objevovaly další sestry, aby si to taky poslechly, nejdříve jenom pár, ale když jim nikdo neřekl, že mají odejít, houf se zvětšil a ozýval se tu i tichý hovor. Velmi tlumený hovor. Jen málokterá sestra by se odvážila obtěžovat byť jedinou přísedící, natož celou sněmovnu. Přijaté v šatech s pruhy a pláštích, jež se objevily za Aes Sedai, byly samozřejmě tišší, a ještě tišší byly mladší novicky, jež zrovna neměly žádné povinnosti, třebaže těch bylo mnohem víc. V táboře nyní bylo asi o polovinu víc novicek než sester, tolik, že jen málokterá měla správné bílé šaty a většina se musela spokojit s obyčejnou bílou sukní místo se šaty novicky. Některé sestry stále věřily, že by se měly vrátit ke starým časům a nechat dívky, aby si je samy našly, ale většina litovala ztracených let, kdy počty Aes Sedai klesaly. Egwain sama se téměř zachvěla, kdykoliv si pomyslela, jaká Věž mohla být. Proti této změně nemohla nic namítat dokonce ani Siuan.

Uprostřed schůze se za rohem stanu vynořila Carlinya, a když uviděla Egwain a přísedící, ztuhla na místě. Bílé sestře, obvykle až do konečků prstů klidné, spadla brada a bledá tvář jí zrudla, než odběhla. Egwain potlačila grimasu. Ostatní se příliš věnovaly tomu, co měla dnes ráno za lubem ona, aby si toho všimly, ale dřív nebo později to některé dojde a začne se divit.

Sheriam si odhrnula složitě vyšívaný plášť, aby byla vidět úzká modrá štóla kronikářky, a udělala před Egwain natolik formální pukrle, kolik její oděv dovoloval, než zaujala místo po jejím boku. Žena s ohnivými vlasy, zabalená ve vrstvách jemného sukna a hedvábí, byla zosobněním vyrovnanosti. Když Egwain kývla, popošla dopředu a jasným, vysokým hlasem pronesla starobylou formuli.

„Přichází, přichází! Strážkyně pečetí, plamen Tar Valonu, amyrlin. Dávejte pozor, protože ona přichází!“ Tady to bylo trochu nevhodné a kromě toho tu už Egwain byla, nepřicházela. Přísedící jen mlčky čekaly. Několik se jich netrpělivě mračilo či si neklidně pohrávalo s plášti a sukněmi.

Egwain si rovněž odhrnula plášť a odhalila sedmipruhou štólu, kterou měla kolem krku. Tyto ženy potřebovaly co nejvíc připomínat, že ona je amyrlin. „Všichni jsou unavení z cestování v tomhle počasí,“ oznámila ne tak hlasitě jako Sheriam, ale dost hlasitě, aby ji všechny slyšely. Měla podivnou předtuchu, téměř se jí zatočila hlava. Bylo to stejné, jako když jí bylo špatně od žaludku. „Rozhodla jsem se zastavit tu na dva, možná na tři dny.“ To upoutalo pozornost. Doufala, že mezi posluchačkami je i Siuan. Snažila se držet přísah. „Koně si taky potřebují odpočinout a příliš mnoho vozů nutně potřebuje opravit. Kronikářka zařídí vše nezbytné.“ Skutečně to začalo.

Nečekala hádky ani debaty a taky k žádným nedošlo. To, co řekla Siuan, nebylo nijak přehnané. Příliš mnoho sester doufalo v zázrak, doufalo, že nebudou muset táhnout na Tar Valon, když je při tom pozoruje celý svět. Dokonce i mezi těmi, které byly do hloubi duše přesvědčené, že Elaidu je třeba pro dobro Věže vystrnadit, tak přese všechno, co udělala, se jich příliš mnoho chytí jakékoliv příležitosti celou věc oddálit, jakékoliv příležitosti, že se jejich zázrak stane.

Jedna z nich, Romanda, ani nepočkala, až Sheriam pronese závěrečnou formuli. Jakmile Egwain domluvila, Romanda, jež i přes těsný šedý drdol zakrytý kapuci vypadala docela mladě, se prostě otočila a odešla. Magla, Saroiya a Varilin se rozběhly za ní, i když při každém druhém kroku zapadly po kotníky do sněhu. Ale stejně běžely. Přísedící nepřísedící, bez Romandina svolení málem ani nedýchaly. Když Lelaine viděla, že Romanda odchází, vytáhla si z půlkruhu Faiselle, Takimu a Lyrelle a bez ohlížení vyrazila pryč, jako labuť se třemi nervózními housaty. Pokud je snad neměla tak pevně v rukou jako Romanda ty svoje tři, bylo to těsné. Vlastně ani ostatní přísedící skoro nepočkaly, než Sheriam splyne ze rtů konečné, „Nyní odejděte ve Světle.“ Když se Egwain otočila k odchodu, její sněmovna se již rozprchávala na všechny strany. Ta předtucha byla silnější. A rozhodně jí nebylo dobře.

„Tři dny,“ zamumlala Sheriam a podala Egwain ruku, aby jí pomohla na ušlapanou pěšinu. Tázavě mhouřila šikmé zelené oči. „Já jsem překvapená, matko. Odpusť, ale skoro vždy, když jsem chtěla zastavit déle než na den, postavila sis hlavu.“

„Promluvíme si znovu, až si pohovoříš s koláři a podkováři,“ sdělila jí Egwain. „Když nám budou koně kapat v postraňcích a vozy se nám budou rozpadávat za jízdy, daleko se nedostaneme.“

„Jak říkáš, matko,“ opáčila druhá žena ne zrovna pokorně, ale přijala nevyhnutelné.

Cesta nebyla o nic lepší než v noci a občas uklouzly. Zavěšené do sebe postupovaly pomalu. Sheriam jí byla lepší oporou, než Egwain vyžadovala, ale dělala to potajmu. Amyrlin by neměla spadnout na zadek, aby ji při tom vidělo padesát sester a stovka sloužících, ale také nebylo vhodné podpírat ji jako mrzáka.

Většina přísedících, jež přísahaly věrnost Egwain, včetně Sheriam, to udělaly čistě ze strachu a pudu sebezáchovy. Kdyby sněmovna zjistila, že poslaly sestry do Tar Valonu, aby tam přetahovaly Aes Sedai na jejich stranu, a hůř, že to utajily před sněmovnou ze strachu z temných družek mezi přísedícími, určitě by strávily zbytek života ve vyhnanství a pokáním. A tak ženy, které si myslely, že by mohly s Egwain mávat jako s loutkou, poté co se rozplynula většina vlivu, který měly na sněmovnu, místo toho přísahaly, že budou poslouchat ji. To bylo vzácné i v tajných historiích. Od sester se čekalo, že budou poslouchat amyrlin, ale přísahat jí věrnost bylo něco jiného. Většinu to stále ještě vyvádělo z míry, i když poslouchaly. Jen málokterá se chovala tak hrozně jako Carlinya, ale Egwain slyšela, jak Beonin cvakají zuby, když poprvé od chvíle, kdy jí přísahala, viděla Egwain s přísedícími. Morvrin se tvářila užasle, kdykoliv se na Egwain podívala, jako by tomu stále nemohla uvěřit, a Nisao se nepřestávala mračit. Anaiya mlaskala nad tím utajováním a Myrelle sebou cukala, i když ta k tomu měla víc důvodů než jen tu přísahu. Ale Sheriam se prostě vžila do role Egwaininy kronikářky, nejenže tuto funkci vykonávala jen podle jména.

„Smím navrhnout, že bych využila této příležitosti a zjistila, co zdejší krajina nabízí za jídlo a krmivo, matko? Docházejí nám zásoby.“ Nervózně se mračila. „Zvlášť čaj a sůl, i když to tady těžko najdeme.“

„Udělej tedy, co půjde,“ řekla jí Egwain uklidňujícím hlasem. Zvláštní, když si pomyslela, že v ní Sheriam kdysi vzbuzovala bázeň, a nemálo se bála, že ji rozčílí. Jakkoliv to vypadalo podivně, když už teď nebyla správkyní novicek a nesnažila se Egwain postrkovat, aby udělala vše, co si přeje, vypadala Sheriam šťastnější. „Mám v tebe plnou důvěru, Sheriam.“ Ta se nad tou poklonou zcela jasně rozzářila.

Slunce se ještě nedostalo nad stany a vozy, ale v táboře to již kypělo činností. Jistým způsobem. Kuchaři připravili snídani a teď poklízeli za pomoci hordy novicek. Podle toho, s jakou vervou se do toho pustily, bylo zřejmé, že mladé ženy drhnutí kotlů sněhem zahřívalo, ale kuchaři se teď pohybovali těžce, narovnávali hřbety, vzdychali a nešťastně civěli do sněhu. Třesoucí se sluhové, kteří na sobě většinou měli veškeré šatstvo, jež vlastnili, začali automaticky bourat stany a nakládat vozy hned poté, co do sebe naházeli jídlo, a nyní se snažili stany zase postavit a vyložit truhly. Zvířata, která prve zapřáhli, teď odváděli unavení koňáci, kráčející se sklopenými hlavami. Egwain zaslechla několik nadávek od mužů, jimž uniklo, že jsou v doslechu sestry, ale víc jich zřejmě bylo příliš vyčerpaných, aby si stěžovali.

Většina Aes Sedai, jež měly postavené stany, zmizela uvnitř, ale hodně jich ještě pobízelo dělníky a další spěchaly po vyšlapaných cestičkách. Na rozdíl od ostatních na nich nebyla únava patrná, což platilo i o strážcích, jimž se nějak dařilo vypadat, jako by se na tento krásný jarní den dosyta vyspali. Egwain tušila, že takhle sestry získávají sílu od svých strážců, kromě toho, co dokázaly s poutem. Když si strážce nepřipustil, že je mu zima a je unavený a hladový, musela to sestra prostě snášet taky.

Na jedné křižovatce se před nimi objevila Morvrin držící za ruku Takimu. Snad se podpíraly, i když Morvrin byla dost kulatá, aby vedle ní menší žena vypadala ještě drobnější, než ve skutečnosti byla. Snad se snažila Takimě zabránit v útěku. Když se Morvrin do něčeho pustila, byla neoblomná. Egwain se zamračila. Dalo se čekat, že Morvrin půjde najít nějakou přísedící za své adžah, hnědé, ale Egwain by spíš napadla Janya nebo Escaralde. Ty dvě zmizely z dohledu za vozem s plachtou na sanicích. Morvrin se skláněla a něco své společnici vykládala. Nedalo se poznat, zda jí Takima věnuje pozornost.

„Stalo se něco, matko?“

Egwain nasadila úsměv. „Jen jako obvykle, Sheriam. Jen jako obvykle.“

U amyrlininy pracovny se Sheriam odporoučela, aby zařídila, čím ji Egwain pověřila, a Egwain vstoupila a zjistila, že je vše připraveno. Opak by ji byl překvapil. Selame na psací stůl právě kladla podnos s čajem. Byla hubená jako tyčka a na živůtku a rukávech měla výšivku z jasně barevných korálků. Nosila se pěkně nadutě a na první pohled nevypadala jako služka, ale zařídila, co bylo potřeba. Dvě ohřívadla plná žhavých uhlíků stan trochu vyhřála, i když většina tepla unikala dírou pro odvod kouře. Sušené bylinky, nasypané na uhlíky, dodávaly příjemnou vůni kouři, který neunikl, a knoty lucerny a lojovic byly přistřižené a zapálené. Nikdo nehodlal otevírat vchod natolik, aby sem mohlo světlo zvenčí.

Siuan už tu byla také, se štosem papírů v rukou, uštvaným výrazem ve tváři a šmouhou od inkoustu na nose. Úloha sekretářky jim poskytovala další důvod, proč by spolu měly hovořit, a Sheriam vůbec nevadilo se této práce vzdát. Siuan sama však často remcala. Na ženu, která od té doby, co do ní vstoupila jako novicka, jen zřídka opouštěla Věž, měla pozoruhodnou nechuť k tomu, pobývat uvnitř. V téhle chvíli byla obrazem ženy, která je trpělivá a chce, aby to všichni věděli.

Přes všechno nafoukané vystupování se Selame usmívala a klaněla tolik, že prostý úkol pomoci Egwain z pláště a rukavic se změnil ve složitý malý obřad. Pořád žvanila, jak by si měla matka dát nohy nahoru, snad by jí měla donést župan a možná by měla zůstat pro případ, že by matka chtěla ještě něco jiného, až ji Egwain nakonec doslova vyhnala. Čaj chutnal po mátě. V tomto počasí! Selame byla otravná a stěží se dala považovat za věrnou, ale rozhodně se snažila!

Na lenošení a popíjení čaje nebyl čas. Egwain si urovnala štólu a zaujala místo za psacím stolem, přičemž nepřítomně trhla za nohu od židle, aby se pod ní nesložila, jak se to často stávalo. Siuan se usadila na rozvrzané stoličce naproti ní a čaj chladl. Nemluvily o plánech, o Garethu Bryneovi ani o nadějích. To, co se dalo udělat zde, už udělaly. Hlášení a problémy se nahromadily během cesty a únava jim bránila je řešit, a když se teď zastavili, bylo třeba je projít. Vojsko před nimi na tom nic nezměnilo.

Občas si Egwain říkala, jak je možné, že se dá najít tolik papíru, když všechno ostatní vypadalo tak složité. Na hlášeních, které jí Siuan podávala, byly seznamy věcí, jichž byl nedostatek, a téměř nic jiného. Ne jen nedostatek toho, o čem se zmínila Sheriam, ale chybělo také uhlí, hřebíky a železo pro podkováře, kůže a naolejované provazy pro sedláře, olej do lamp a svíce a stovka dalších věcí, dokonce i mýdlo. A to, co nedocházelo, dosluhovalo, od střevíců po stany. Seznam byl psán Siuaniným rozmáchlým rukopisem, který byl tím agresivnější, čím potřebnější ta která věc byla. Když psala, kolik jim ještě zbývá peněz, málem v bezmocném vzteku protrhla papír. A nedalo se s tím vůbec nic dělat.

Mezi Siuaninými papíry bylo několik připomínek od přísedících s radami, jak vyřešit problémy s penězi. Nebo spíš v nich sdělovaly Egwain, co hodlají přednést sněmovně. Žádný plán však nepřinášel větší výhody, spíš pravý opak. Moria Karentanis navrhovala přestat vyplácet žold vojákům, avšak sněmovna si, podle Egwain, již uvědomila, že to by znamenalo, že se vojsko rozplyne jako rosa na slunci. Malind Nachenin přišla s prosbou k okolním šlechticům, která působila spíš jako požadavek a docela dobře proti nim mohla obrátit celý kraj, stejně jako nápad Sality Toranes vypsat pro městečka a vesnice, jimiž procházeli, daně.

Egwain všechny tři připomínky zmačkala a zamávala pěstí Siuan pod nosem. Mnohem raději by v té chvíli držela pod krkem ony tři přísedící. „To si všechny myslí, že všechno musí jít tak, jak si ony přejí, aniž by braly na vědomí skutečnost? Světlo, to ony se chovají jako děti!“

„Věži se dost často dařilo změnit svá přání ve skutečnost,“ podotkla Siuan smířlivě. „Nezapomínej, že některé tvrdí, že ty skutečnost taky nebereš na vědomí.“

Egwain si odfrkla. Naštěstí, ať už bude sněmovna hlasovat jakkoliv, ona k ničemu z toho dekret nevydá. Dokonce i za těchto tísnivých okolností měla trochu moci. Velmi málo, ale bylo to víc než nic. „To se sněmovna chová vždycky takhle hrozně, Siuan?“

Siuan kývla a poposedla si, aby našla rovnováhu. Stolička neměla ani dvě nohy stejné. „Ale mohlo by to být horší. Což mi připomíná, že bych ti měla povědět o roce čtyř amyrlin. Bylo to asi sto padesát let po založení Tar Valonu. Za těch časů se normální fungování Věže dost podobalo tomu, co se děje dneska. Kdekdo se snažil zmocnit kormidla. Část toho roku ve Věži v Tar Valonu existovaly dokonce dvě soupeřící sněmovny. Skoro jako teď. Nakonec skoro všechny litovaly, včetně těch pár, které si myslely, že Věž zachrání. Některé z nich to i mohly dokázat, kdyby nešláply do pohyblivého písku. Věž však stejně přežila, jak jinak. Ona vždycky přežije.“

Tři tisíce let, to už je nějaká historie, ale značná část jí byla před většinou světa ukrytá. Přesto Siuan jako by měla všechny podrobnosti v malíčku. Za léta, co pobývala ve Věži, musela hodně dlouhou dobu strávit zahrabaná v těch tajných historiích. Jednou věcí si byla Egwain jistá. Pokud to půjde, hodlala se vyhnout Sheininu osudu, ale nezůstane na tom tak jako teď, jen o málo lépe než Cemaile Sorenthaine. Dávno před koncem její vlády se nejdůležitější rozhodnutí, které jí bylo ponecháno, týkalo toho, co si má obléknout. Požádá Siuan, aby jí povykládala o tom roce čtyř amyrlin, ale netěšila se na to.

Paprsek světla, jenž sem dopadal dírou pro odchod kouře, se posunul k poledni, avšak Siuanin štos papírů se na pohled moc nezmenšil. V té chvíli by bylo vítané každé vyrušení, dokonce i předčasné odhalení. No, to možná ne.

„Co tam máš dál, Siuan?“ zavrčela.

Pozornost Aran’gar upoutal pohyb, když vyhlížela mezi stromy k táboru vojska, jehož stany tvořily kruh kolem stanů Aes Sedai. K východu se pomalu sunuly vozy se sanicemi, doprovázené jezdeckou eskortou. Bledé slunce se odráželo od zbroje a hrotů kopí. Nemohla si pomoci, musela ohrnout nos. Oštěpy a koně! Primitivní chátra, jež se nedokázala pohybovat rychleji než krokem, vedená mužem, jenž netušil, co se děje o sto mil dál. Aes Sedai? Mohla je všechny zničit, a dokonce pak by nikdo z nich netušil, kdo je zabíjí. Ona by je ovšem dlouho nepřežila. Z toho pomyšlení se zachvěla. Veliký pán poskytl jenom málokomu druhou šanci v životě, a ona tu svou nehodlala zahodit.

Počkala, až se jezdci ztratí z dohledu v lese, a zamířila zpátky do tábora, přičemž uvažovala o tom, co se jí zdálo. Uhlazený sníh zakryje, co tu zakopala, až do jarního tání, což bude bohatě stačit. Pár lidí v táboře si jí konečně všimlo, muži se narovnávali od práce a pozorovali ji. Proti své vůli se usmála a uhladila si suknice. Bylo těžké si vzpomenout, jaké to bylo, když ještě byla mužem. Skutečně tehdy byla taky takový snadno manipulovatelný hlupák? Projít tím rojem s mrtvolou, aniž by ji někdo zahlédl, bylo obtížné, dokonce i pro ni, ale cestou zpátky se bavila.

Dopoledne pokračovalo zdánlivě nekonečným papírováním, až se stalo to, o čem Egwain věděla, že se stane. Určité denní události byly jisté. Bude mrazivá zima, bude sníh, budou mraky, zatažená obloha a vítr. A budou návštěvy Lelaine a Romandy.

Egwain již sezení unavilo, a tak si právě protahovala nohy, když se do stanu vřítila Lelaine s Faolain za patami. S nimi dovnitř vnikl ledový vzduch, než stanová chlopeň zase spadla. Lelaine se nesouhlasně rozhlédla kolem sebe, stáhla si kožené modré rukavice a dovolila Faolain, aby jí sundala rysinou podšitý plášť. V tmavomodrém hedvábí byla štíhlá a důstojná, oči měla pronikavé a chovala se, jako kdyby stan patřil jí. Na nedbalý posunek se Faolain uctivě stáhla do rohu i s pláštěm a ten svůj si zase přehodila přes ramena. Zjevně byla připravená na další sestřin pokyn odejít. Tvářila se odevzdaně a pokorně, což se jí příliš nepodobalo.

Lelainina rezervovanost na okamžik popraskala, když se na ni Siuan překvapivě mile usmála. Kdysi, před mnoha lety, bývaly kamarádky, a Lelaine jí nabídla něco jako záštitu, již přijala i Faolain, ochranu sestry před opovržením a obviněními ostatních sester. Lelaine jemně pohladila Siuan po tváři a cosi soucitně zamumlala. Siuan zrudla a zatvářila se překvapivě nejistě. Egwain si byla jistá, že to nepředstírá. Pro Siuan bylo dost těžké vyrovnat se s tím, co se v ní skutečně změnilo, a víc, s tím, jak snadno se tomu přizpůsobovala.

Lelaine se podívala na stoličku před psacím stolem a jako obvykle tak nestabilní sedátko zavrhla. Teprve tehdy vzala na vědomí Egwain a jen nepatrně sklonila hlavu. „Musíme si promluvit o Mořském národě, matko,“ pronesla tónem poněkud příliš rázným na to, že hovořila s amyrlin.

Teprve když Egwain kleslo srdce z krku zase na správné místo, uvědomila si, že se bála, že Lelaine ví, co jí řekl urozený pán Bryne. Nebo o setkání, které připravoval. Vzápětí jí srdce zase vyskočilo zpátky do krku. Mořský národ? Sněmovna se přece nemohla dozvědět o té šílené dohodě, kterou uzavřely Nyneiva a Elain. Neuměla si představit, co je k takové katastrofě vedlo ani co s tím sama provede.

Žaludek se jí stahoval, když se posadila za stolek, ale nedávala nic najevo. A ta hloupá stolička se složila, takže se málem svalila na koberec, než se jí podařilo zase narovnat. Doufala, že není rudá jako rak. „O Mořském národě v Caemlynu, nebo v Cairhienu?“ Ano, to znělo dostatečně klidně a ovládaně.

„V Cairhienu.“ Romandin vysoký hlas zněl jako zvon. „Rozhodně v Cairhienu.“ Vedle ní Lelaine vstupovala téměř nedbale, síla Romandiny osobnosti náhle vyplnila stan. Romanda se rozhodně neusmívala. Jakkoliv byla pohledná, úsměvy se k ní nehodily.

Za ní přišla Theodrin. Romanda si shodila plášť z ramen a hodila ho štíhlé sestře s tvářemi jako jablíčka s velitelským gestem, po kterém Theodrin odběhla do rohu naproti Faolain. Faolain byla podrobená, ale Theodrin měla šikmé oči vykulené, jako by byla neustále polekaná. Stejně jako Faolain, i její správné postavení v hierarchii Aes Sedai vyžadovalo lepší zaměstnání, ale žádná ho hned tak nedostane.

Romanda spočinula neúprosným pohledem na Siuan, jako by zvažovala, že ji taky pošle do kouta, ale pak prošla kolem Lelaine a zastavila se před Egwain. „Zdá se, že ten mladý muž vede hovory s Mořským národem, matko. Špehové žlutých v Cairhienu jsou z toho úplně pryč. Máš nějakou představu, co ho může zajímat na Atha’an Miere?“

Přes oslovení to neznělo, jako by Romanda hovořila k amyrlin, jenže ona tak nemluvila nikdy. Nebylo pochyb, kdo je ten „mladý muž". Každá sestra v táboře přijala, že Rand je Drak Znovuzrozený, ale každý, kdo by je slyšel, by si myslel, že mluví o nevychovaném mladém hulvátovi, který by mohl přijít opilý k večeři a pozvracet stůl.

„Těžko může vědět, co má ten kluk v hlavě,“ vyjela Lelaine, než Egwain stačila otevřít ústa. Tentokrát se neusmívala mile. „Jestli lze najít odpověď, Romando, tak v Caemlynu. Tam nejsou Atha’an Miere uzavření na lodi, a já silně pochybuju, že by vysoce postavení příslušníci Mořského národa vypluli tak daleko od moře kvůli různým věcem. Nikdy jsem neslyšela, že by to někdy vůbec udělali. Je možné, že se o něj zajímají. Už přece musejí vědět, kdo je.“

Romanda se na ni taky usmála a na stěnách stanu by se z jejího úsměvu měla objevit námraza. „Není třeba mluvit o tom, co je nasnadě, Lelaine. První otázkou je, jak to zjistit.“

„Právě jsem se k tomu dostávala, když jsi sem vrazila, Romando. Až se příště matka sejde s Elain či Nyneivou v Tel’aran’rhiodu, může jim předat rozkazy. Merilille může zjistit, co Atha’an Miere chtějí, nebo možná co chce ten kluk, až dorazí do Caemlynu. Škoda že holky nenapadlo zařídit pravidelné schůzky, ale musíme to nějak vyřešit. Merilille se může v Tel’aran’rhiodu sejít s některou přísedící, až to bude vědět.“ Lelaine mávla rukou, tou přísedící očividně hodlala být sama. „Říkala jsem si, že Salidar by na to mohl být vhodný.“

Romanda si pobaveně odfrkla. Ani v tom však nebylo nic milého. „Jednodušší je Merilille něco nařídit než dohlédnout na to, aby poslechla, Lelaine. Čekám, že ví, že ji čekají ostré otázky. Tu Větrnou mísu měly nejdřív přinést nám, abychom ji mohly prostudovat. Žádná ze sester v Ebú Daru toho podle mě o tančení v mracích moc neví, a tady vidíte výsledek, všechnu tuhle vřavu a spěch. Napadlo mě svolat slyšení před sněmovnou ohledně všech, jež se toho zúčastnily.“ Šedovlasá žena náhle mluvila úlisně, jako když másla ukrajuje. „Jak si vzpomínám, volbu Merilille jsi podporovala ty.“

Lelaine se prudce narovnala a blýsklo se jí v očích. „Já podporovala tu, kterou navrhly šedé, Romando, a nic víc,“ vrčela vzdorně. „Jak mě mohlo napadnout, že se rozhodne použít mísu tam? A zahrnout do kruhu i divoženky Mořského národa! Jak si mohla myslet, že o počasí vědí tolik co Aes Sedai?“ Hněv ji náhle přešel. Bránila se před svou nejzuřivější protivnicí ve sněmovně, vlastně svou jedinou protivnicí. A z jejího hlediska bylo nepochybně horší, že s ní souhlasila ve věci Mořského národa. Nebylo pochyb, že souhlasí, ale vyslovit to nahlas bylo něco zhola jiného.

Jak Lelaine zbledla vzteky, Romanda se usmála ještě víc. Přepečlivě si urovnávala sukně bronzové barvy, zatímco Lelaine hledala způsob, jak situaci obrátit. „Uvidíme, jak si stojí sněmovna, Lelaine,“ řekla nakonec. „Dokud nebude svoláno slyšení, nejlepší podle mě bude, když se Merilille nesejde s žádnou z přísedících zodpovědných za její zvolení. Dokonce i na náznak tajné dohody se bude pohlížet s nevolí. Určitě se mnou budeš souhlasit, že bych s ní měla mluvit já.“

Lelaine zbledla jinak. Nebála se, alespoň to na ní nebylo vidět, ale Egwain skoro viděla, jak počítá, kdo by mohl stát na její straně a kdo ne. Tajná dohoda byla skoro stejně vážná jako obvinění ze zrady a vyžadovala jen menší konsenzus. Nejspíš se tomu dokáže vyhnout, ale námitky budou k věci a rozhořčené. Romandina frakce by mohla získat větší moc. To by vyvolalo nečekané problémy, ať už Egwaininy plány přinesou ovoce, či nikoliv. A ona to nemohla nijak zarazit, pokud by rovnou neodhalila, co se skutečně v Ebú Daru stalo. Klidně by je mohla žádat, aby ji nechaly přijmout stejnou nabídku jako Faolain a Theodrin.

Nadechla se. Aspoň by mohla zabránit tomu, aby používaly Salidar jako místo schůzek v Tel’aran’rhiodu. Tam se teď totiž scházela s Elain a Nyneivou. I když to neudělala už několik dní. Jak se tak přísedící zjevovaly ve světě snů, najít místo, kde by se určitě neukázaly, bylo těžké. „Až se příště setkám s Elain nebo Nyneivou, předám jim vaše příkazy ohledně Merilille. Můžu vám dát vědět, kdy bude připravená se s vámi sejít.“ Což nebude nikdy, jakmile jí ty příkazy předá.

Přísedící otočily hlavy a upřely na ni oči. Ony zapomněly, že tu je! Snažíc se udržet neutrální výraz, uvědomila si, že podrážděně podupává, a nechala toho. Bude muset ještě chvíli hrát podle toho, co si o ní myslely. Ještě chvíli. Alespoň se jí už nedělalo zle od žaludku. Jenom byla rozlícená.

Do chvíle ticha vrazila Chesa s Egwaininým obědem na podnose zakrytém plátnem. Chesa byla tmavovlasá a hezká, ve středních letech, a dařilo se jí chovat s příslušnou úctou, aniž by se pokořovala. Předvedla pukrle stejně prosté, jako byly její tmavošedé šaty jen s kouskem krajky u krku. „Odpusťte, že ruším, matko, Aes Sedai. Mrzí mě, že jdu pozdě, matko, ale Meri se zřejmě někam zatoulala.“ Rozčileně mlaskla, když kladla podnos před Egwain. Potulky se Meri moc nepodobaly. Ta zakyslá ženština neschvalovala žádné chyby jak u jiných, tak u sebe.

Romanda se zamračila, ale neříkala nic. Nakonec ji těžko mohla zajímat jedna z Egwaininých komorných. Zvlášť když pro ni ta žena špehovala. Právě jako Selame špehovala pro Lelaine. Egwain se vyhýbala pohledu na Theodrin a Faolain, které obě stály poslušně v rohu jako přijaté místo jako rovnoprávné Aes Sedai.

Chesa otevřela pusu, avšak zase ji zavřela, snad ji přísedící zastrašily. Egwain se ulevilo, když udělala další pukrle a odešla se „s tvým dovolením, matko". Chesiny rady byly vždycky nepřímé, byla-li u toho jiná sestra, ale v této chvíli poslední, co by Egwain chtěla, by byla zastřená připomínka, že má jíst, dokud je to teplé.

Lelaine pokračovala, jako kdyby k žádnému přerušení nedošlo. „Důležité je,“ pronesla rázně, „zjistit, co Atha’an Miere chtějí. Nebo co chce kluk. Třeba se chce stát i jejich králem.“ Natáhla ruce a dovolila Faolain obléci jí plášť, což tmavovlasá mladá žena opatrně učinila. „Budeš si pamatovat, že mi máš dát vědět, pokud tě k tomu něco napadne, matko?“ Nebyla to zrovna žádost.

„Budu usilovně přemýšlet,“ řekla jí Egwain. Což neznamenalo, že se o své nápady podělí. Přála si, aby odpověď aspoň tušila. Na rozdíl od sněmovny věděla, že Atha’an Miere věří, že Rand je jejich předpovězený Coramoor, jenže co od nich chtěl, nebo co oni chtěli od něj, to si neuměla ani představit. Podle Elain to Mořský národ, který byl s nimi, taky netušil. Alespoň to tvrdil. Egwain si skoro přála, aby v táboře byla jedna z hrstky sester, jež od Atha’an Miere přišly. Skoro. Ať tak nebo tak, ty hledačky větru působily potíže.

Romanda mávla rukou a Theodrin přiskočila s jejím pláštěm. Podle toho, jak se Romanda tvářila, ji Lelainino sebeovládání nepotěšilo. „Budeš si pamatovat, že máš Merilille vyřídit, že s ní chci mluvit, matko,“ řekla a rozhodně to nebyla žádost.

Obě přísedící se na sebe chvíli koukaly a ve vzájemném nepřátelství na Egwain opět zcela zapomněly. Odešly bez dalšího slova a málem se strkaly ve vchodu, než se Romanda prodrala napřed a Theodrin odtáhla s sebou. Lelaine vycenila zuby a Faolain doslova vystrkala ze stanu před sebou.

Siuan si od srdce vzdychla a nepokoušela se zakrýt úlevu.

„S tvým dovolením, matko,“ zamumlala Egwain posměšně. „Jak si přeješ, matko. Smíte odejít, dcery.“ Vydechla si a zase se posadila. Stolička se s ní okamžitě složila na koberec. Egwain se pomalu zvedla, trhnutím si narovnala sukni a urovnala štólu. Aspoň že se to nestalo před těmi dvěma. „Běž se najíst, Siuan. A přines něco k jídlu. Ještě nás čeká dlouhý den.“

„Některé pády bolí míň než jiné.“ Siuan jako by mluvila k sobě, než odešla. Ještě že zmizela tak rychle, jinak by jí Egwain vrazila pohlavek.

Ale brzy se vrátila a společně jedly tvrdé rohlíky a dušenou čočku s tvrdou mrkví a kousky masa, na něž se Egwain raději moc nekoukala. Když začaly předstírat, že probírají papíry, došlo jen k několika vyrušením. Chesa přišla pro podnos a později přinesla další svíčky, i když kvůli tomu reptala, což se jí nepodobalo.

„Kdo by čekal, že Selame zmizí taky?“ mručela. „Určitě se někde muchluje s vojáky. To je ten Halimin špatný vliv.“

Hubený mladý muž s nudlí u nosu rozdmýchal již vyhaslé uhlíky v ohřívadlech - amyrlin měla větší teplo než většina ostatních, ale stejně to za moc nestálo - a mladík si zakopával o vlastní nohy a civěl na Egwain způsobem, který byl po přísedících velmi příjemný. Zaskočila sem Sheriam, aby se zeptala, jestli Egwain nemá, ze všech věcí, nějaké další příkazy, a potom zřejmě chtěla zůstat. Těch pár tajemství, která znala, ji zřejmě vyvádělo z míry a pořád uhýbala pohledem.

To bylo vše, a Egwain si nebyla jistá, jestli je to proto, že amyrlin nikdo neobtěžuje bez příčiny, nebo proto, že všichni věděli, že skutečná rozhodnutí dělá sněmovna.

„Nevím, co s tím hlášením o vojácích jižně od Kandoru,“ řekla Siuan, jakmile za Sheriam zapadla stanová chlopeň. „Je jenom jedno a Hraničáři zřídka odcházejí dál od Morny, ale to ví každý hlupák, takže to nevypadá jako něco, co by si někdo vymyslel.“ Teď nečetla.

Siuan se zatím dařilo ovládat amyrlininu síť špehů a měla stálý přísun hlášení, klepů a drbů, které s Egwain probraly, než se rozhodly, co z nich sdělí sněmovně. Leana měla vlastní síť a přidávala další zprávy. Většinu z nich předaly dál - některé věci se sněmovna musela dozvědět a ony neměly záruku, že adžah oznámí to, co zjistí od svých agentů - ale všechno bylo třeba probrat, protože některé věci by mohly být nebezpečné nebo by mohly odvrátit pozornost od skutečného cíle.

Poslední dobou ale zprávy nebyly nejlepší. Z Cairhienu přicházely řeči, že se Aes Sedai spojily s Randem, a hůř, že mu slouží, ale aspoň ty bylo možné zavrhnout. Moudré toho o Randovi ani nikom, kdo s ním byl ve spojení, moc neřekly, ale podle nich Merana čekala, až se Rand vrátí, a sestry ve Slunečním paláci, kde měl Drak Znovuzrozený svůj první trůn, byly jistě semínkem, z něhož tyto příběhy vyrostly. Jiné bylo těžší nebrat vážně, i když bylo těžké se v nich vyznat. Jeden tiskař v Illianu tvrdil, že má důkaz, že Rand vlastníma rukama zabil Mattina Stepaneose a jedinou silou zničil jeho tělo, kdežto dělnice z doků říkala, že viděla, jak bývalého krále odnášejí, spoutaného, s roubíkem a zabaleného v koberci, na loď, která odplula do noci s požehnáním kapitána přístavní hlídky. To první bylo určitě pravděpodobnější, ale Egwain doufala, že žádný agent adžah podobnou povídačku nezachytil. U Randova jména bylo v knihách sester už tak příliš mnoho černých teček.

A tak to šlo dál. Seanchané se zřejmě usazovali v Ebú Daru za nepatrného odporu místních. To se dalo čekat v zemi, kde královnina skutečná vláda končila jenom pár dní cesty od hlavního města, ale nebylo to zrovna povzbudivé. Shaidové zřejmě byli všude, i když zprávy od nich pocházely vždy od někoho, kdo to slyšel od někoho, kdo to někde slyšel. Většina sester zjevně věřila, že roztroušení Shaidů je Randovo dílo, i přes to, že to moudré popíraly, což vyřizovala Sheriam. Pochopitelně nikdo nechtěl údajné lži moudrých probírat příliš podrobně. Objevily se stovky výmluv, ale nikdo kromě sester odpřisáhlých Egwain se s nimi nechtěl v Tel’aran’rhiodu setkat, a i ony to musely dostat rozkazem. Anaiya tato setkání suše nazývala „dost důraznými lekcemi v pokoře", a netvářila se u toho nijak pobaveně.

„Tolik Shaidů být nemůže,“ prskala Egwain. V druhé dávce dřevěného uhlí, které nyní dohasínalo, žádné bylinky nebyly a ji pálily oči z kouře, jenž visel ve vzduchu. Kdyby usměrnila, aby se ho zbavila, zahnala by i zbývající teplo. „Něco z toho musí být i práce banditů.“ Nakonec kdo pozná, zda lidé vesnici opustili, když prchali před bandity, nebo před Shaidy? Zvlášť z třetí či páté ruky. „Kolem je rozhodně dost banditů, aby za něco z toho mohli být zodpovědní.“ Většina z nich si říkala Dračí spřísahanci, což rozhodně nepomáhalo. Pohnula rameny, aby uvolnila zatuhlé svaly.

Najednou si uvědomila, že Siuan zírá do prázdna tak upřeně, až málem spadla ze stoličky. „Siuan, ty usínáš? Většinu práce jsme už udělaly, ale ještě je světlo.“ Světlo bylo vidět dírou pro kouř, i když sláblo.

Siuan zamrkala. „Promiň. Poslední dobou o něčem přemýšlím a nemůžu se rozhodnout, jestli ti o tom mám povědět. Týká se to sněmovny.“

„Sněmovny! Siuan, jestli víš něco o sněmovně -!“

„Já nevím nic,“ skočila jí Siuan do řeči. „Mám jenom podezření.“ Rozčileně mlaskla. „Vlastně ani podezření. Aspoň nevím jaké. Ale vidím jistý vzor.“

„Tak to bys mi o tom měla povědět,“ nakázala jí Egwain. Siuan byla velmi obratná, když měla najít nějaký vzor tam, kde ostatní viděli jenom zmatek.

Siuan si poposedla a napjatě se předklonila. „Jde o tohle. Kromě Romandy a Morie jsou přísedící zvolené v Salidaru... příliš mladé.“ Siuan se hodně změnila, jenže mluvit o věku jiných sester se očividně zdráhala. „Escaralde je nejstarší, a jsem si jistá, že jí není moc přes sedmdesát. Nemůžu to zjistit bez knihy novicek v Tar Valonu nebo pokud nám to sama neřekne, ale jsem si skoro jistá. Sněmovna málokdy mívá víc než jednu přísedící mladší sta let, a my jich tu máme devět!“

„Avšak Romanda a Moria jsou nové,“ podotkla Egwain mírně a opřela se lokty o stůl. Byl to dlouhý den. „A žádná není mladá. Možná bychom měly být vděčné, že ty ostatní jsou, jinak by mě asi těžko zvolily.“ Mohla poukázat na to, že Siuan sama byla zvolena amyrlin, když jí byla polovina toho co Escaralde, ale to by bylo kruté.

„Možná,“ trvala Siuan umíněně na svém. „Romanda byla jasná, jakmile se objevila. Pochybuju, že by se některá žlutá odvážila namítat něco proti tomu, aby křeslo přísedící získala. A Moria... Nedrží se Lelaine, ale Lelaine a Lyrelle si nejspíš myslely, že bude. Nevím. Ale dej na mě. Když je žena pozvednuta příliš mladá, má to určitě nějaký důvod.“ Zhluboka se nadechla. „Jako když pozvedly mě.“ V očích se jí mihla bolest z té ztráty, určitě ze ztráty amyrlinina stolce a možná i ze všech ostatních ztrát. Ale byla to jen chvilička. Egwain nejspíš ještě nepoznala jinou ženu tak silnou jako Siuan Sanche. „Tentokrát tu byl dostatek sester vhodného věku, ze kterých se dalo vybírat, a já nevidím důvod, proč by je mělo pět adžah vynechat. Je v tom nějaký vzor, a já hodlám přijít na to jaký.“

Egwain nesouhlasila. Změna visela ve vzduchu, ať už to Siuan chtěla vidět nebo nikoliv. Elaida porušila zvyklosti, téměř porušila i zákon, tím, že se zmocnila Siuanina postavení. Sestry uprchly z Věže a dopustily, aby se to svět dozvěděl, a něco takového se rozhodně ještě nikdy nestalo. Změna. Starší sestry byly spíš svázané se staršími způsoby, jenže dokonce i některé z nich musely vidět, že se všechno mění. To byl jistě důvod, proč byly zvoleny mladší ženy, vstřícnější k novotám. Neměla by nařídit Siuan, aby na tohle přestala plýtvat časem? Siuan měla spoustu jiné práce. Nebo by bylo laskavé, kdyby ji nechala pokračovat? Tolik chtěla dokázat, že ke změnám, jež vidí, vlastně nedochází.

Než se Egwain stačila rozhodnout, vrazila do stanu Romanda a zůstala stát v otevřeném vchodu. Po sněhu venku se táhly dlouhé stíny. Rychle se stmívalo. Romanda měla tvář stejně temnou jako stíny. Upřela na Siuan přísný zrak a štěkla jediné slovo. „Ven!“

Egwain nepatrně kývla, ale Siuan už byla na nohou. Klopýtla a potom doslova vyběhla ze stanu. Sestra v Siuanině postavení by měla poslechnout jakoukoliv sestru Romandiny síly v jediné síle, nejen přísedící.

Romanda spustila chlopeň a popadla pravý zdroj. Obklopila ji záře saidaru a spletla ve stanu ochranu proti odposlouchávání, aniž by aspoň předstírala, že se Egwain ptá na dovolení. „Jsi hlupačka!“ zachrčela. „Jak dlouho sis myslela, že to utajíš? Vojáci mluví, dítě. Muži vždycky mluví! Bryne bude mít štěstí, jestli sněmovna nenarazí jeho hlavu na kůl.“

Egwain pomalu vstala a uhladila si sukni. Tohle čekala, ale musela jednat opatrně. Hra ještě zdaleka nebyla dohraná a všechno se pořád ještě mohlo obrátit proti ní. Musela předstírat nevinu, dokud si nebude moci dovolit skončit s předstíráním. „Nemusím ti snad připomínat, že hrubost vůči amyrlin je zločin, dcero,“ řekla tedy. Předstírala už dlouho a byla blízko.

„Amyrlin.“ Romanda došla na dosah ruky k Egwain a podle toho, jak se mračila, zřejmě chtěla udělat víc. „Jsi nemluvně! Tvůj zadek si pořád ještě pamatuje poslední setkání s proutkem, když jsi byla novicka! Po tomhle budeš mít štěstí, jestli tě sněmovna nestrčí do rohu s několika hračkami. Jestli se tomu chceš vyhnout, tak si mě poslechneš a uděláš, co ti řeknu. Teď si sedni!“

Egwain v duchu zuřila, ale posadila se. Bylo ještě příliš brzo.

Romanda spokojeně kývla a dala si ruce v bok. Civěla na Egwain jako přísná teta poučující zlobivou neteř. Velmi přísná teta. Nebo popravčí s bolavým zubem. „Ta schůzka s Pelivarem a Arathelle musí proběhnout, když už byla domluvena. Očekávají amyrlin a taky ji uvidí. Zúčastníš se toho se vší pompou a důstojností, jaké si tvůj titul zaslouží. A povíš jim, že za tebe budu mluvit já, a pak už budeš držet zobák! Dostat je z cesty bude chtít pevnou ruku a někoho, kdo ví, co dělá. Lelaine tu nepochybně bude každou chvíli a bude se snažit protlačit do popředí, ale ty nesmíš zapomenout, do jakých potíží se dostala. Celý den jsem hovořila s ostatními přísedícími a je vysoce pravděpodobné, že zodpovědnost za neúspěchy Merilille a Merany ponese Lelaine, až se sněmovna příště sejde. Takže jestli doufáš, že získáš zkušenosti, které budeš potřebovat, abys dorostla do té své štóly, tak budeš poslouchat mě! Rozumíš?“

„Rozumím,“ řekla Egwain, jak doufala, pokorně. Kdyby za sebe nechala mluvit Romandu, nezůstaly by žádné pochybnosti. Sněmovna a celý svět by se dozvěděly, kdo drží Egwain z al’Vereů za krk.

Romandiny oči se jí zavrtávaly do hlavy, pak žena stroze kývla. „Doufám, že ano. Hodlám odstranit Elaidu z amyrlinina stolce a nedovolím, aby mi to zkazilo nějaké dítě, co si myslí, že ví dost, aby samo přešlo přes ulici.“ S frknutím si odhrnula plášť a vyletěla ze stanu. Ochrana vzápětí zmizela.

Egwain se posadila a zle se zamračila na vchod do stanu. Dítě? Světlo ji spal, ona je amyrlin! Ať už se jim to líbí nebo ne, ony ji pozvedly a ony s tím budou muset žít! Nakonec. Popadla kalamář a hodila ho na stěnu stanu.

Lelaine se sehnula a jen tak tak se vyhnula inkoustu. „Vzteklá, vzteklá,“ plísnila ji.

Nepožádala o dovolení, stejně jako Romanda, popadla pravý zdroj a spletla ochranu, takže nikdo neuslyší, co řekne. Romanda byla vzteky bez sebe, Lelaine pak vypadala spokojená sama se sebou, mnula si ruce v rukavicích a usmívala se.

„Asi ti nemusím říkat, že tvé malé tajemství je venku. Smůla pro urozeného pána Brynea, ale myslím, že je příliš cenný, aby byl zabit. Což je pro něj dobré. Tak se podíváme. Romanda ti asi řekla, že dojde k setkání s Pelivarem a Arathelle, ale mluvit máš nechat ji. Mám pravdu?“ Egwain se ošila, ale Lelaine jenom mávla rukou. „Nemusíš odpovídat. Znám Romandu. Naneštěstí pro ni jsem se o tom doslechla dřív než ona a místo toho, abych s tím ještě zatepla běžela za tebou, jsem svolala ostatní přísedící. Chceš vědět, co si myslí ony?“

Egwain zaťala v klíně pěsti a doufala, že to není vidět. „Asi mi to řekneš.“

„Nejsi v postavení, abys se mnou mluvila tímhle tónem,“ upozornila ji Lelaine ostře, ale vzápětí se už zase usmívala. „Sněmovna je s tebou nespokojená. Velmi nespokojená. Ať už ti Romanda vyhrožovala čímkoliv - a je snadné si to představit - dokážu to taky. Romanda, na druhou stranu, si svým zastrašováním mnoho sester znepřátelila. Takže pokud nechceš mít ještě míň autority, než máš teď, Romanda bude zítra pěkně překvapená, až za svou mluvčí jmenuješ mě. Je těžké uvěřit, že Arathelle a Pelivar byli natolik hloupí, aby něco takového podnikli, ale až s nimi skončím, utečou s ocasem hezky staženým mezi nohama.“

„Jak mám vědět, že ty hrozby stejně nesplníš?“ Egwain doufala, že hněv v jejím hlase zní spíš jako rozmrzelost. Světlo, ale že ji to už unavovalo!

„Protože říkám, že ne,“ štěkla Lelaine. „Copak už nevíš, že doopravdy neřídíš nic? Sněmovnu máme rozdělenou s Romandou. Tak za sto let bys mohla do té štóly dorůst, ale prozatím tiše seď, založ si ruce a nech někoho, kdo ví, co dělá, svrhnout Elaidu.“

Když Lelaine odešla, Egwain tam jen seděla a zírala. Tentokrát se nevztekala. Mohla bys do té štóly dorůst. Skoro stejná slova použila Romanda. Někdo, kdo ví, co dělá. Klame sama sebe? Dítě, které zničí to, co by zkušená žena snadno zvládla?

Siuan vklouzla do stanu a tvářila se ustaraně. „Gareth Bryne mi právě přišel sdělit, že to sněmovna ví,“ pravila suše. „Pod rouškou toho, že se ptal na své košile. On a ty jeho zatracený košile! Setkání je dohodnuto na zítra ráno u jezera asi pět hodin jízdy na sever. Pelivar a Arathelle už jsou na cestě. Aemlyn taky. To je třetí silný rod.“

„To je víc, než se Lelaine nebo Romanda namáhaly mi říct,“ vrčela Egwain suše. Ne. Když se sto let nechá vodit za ručičku a postrkovat za krk, nebo padesát, nebo i pět, nebude se už hodit k ničemu jinému. Jestli má dorůst, tak musí dorůst hned.

„Ach, krev a zatracenej popel,“ sténala Siuan. „Už to nevydržím! Co ti řekly? Jak to probíhalo?“

„Asi tak, jak jsme čekaly.“ Egwain se usmála. „Siuan, nemohlo to být lepší, ani kdybych jim řekla, aby mě předaly sněmovně.“

Poslední světlo sláblo, když Sheriam mířila ke svému maličkému stanu, ještě menšímu, než byl ten Egwainin. Kdyby nebyla kronikářka, musela by se o něho dělit. Vstoupila a měla jen čas si uvědomit, že není sama, když ji někdo odstínil a hodil na kavalec. Ohromeně se pokoušela vykřiknout, ale kdosi jí do úst nacpal roh její vlastní pokrývky. Šaty a spodnička z ní sjely jako prasklý puchýř.

Kdosi ji pohladil po hlavě. „Měla jsi mě informovat, Sheriam. Ta holka má něco za lubem a já chci vědět, co to je.“

Tazatelku bylo třeba chvíli ujišťovat, že už jí pověděla všechno, co ví, že si pro sebe nenechala jediné slovíčko, ani šeptnutí. Když byla konečně zase sama, ležela schoulená, fňukala nad svými podlitinami a hořce si přála, aby nikdy v životě nepromluvila s jedinou sestrou ve sněmovně.