Cesta nožů

13 Jako sníh ve větru

Severní obzor zpurpurověl prudkým lijákem, jenž na východ od Illianu zuřil celou noc. Po ranní obloze se hrozivě převalovaly mraky a vál silný vítr, až v jeho poryvech praporce na hřebeni práskaly jako biče, bílý Dračí praporec a karmínový Praporec Světla a zářivé zástavy šlechticů z Illianu, Cairhienu a Tearu. Šlechtici se drželi u svých, tři oddělené hloučky zlacené a stříbřené oceli, hedvábí, sametu a krajek, ale všichni se stejně nepokojně rozhlíželi kolem sebe. Dokonce i nejlépe cvičení koně házeli hlavami a podupávali v blátě. Vítr byl studený, působil ještě studeněji díky vedru, jež tak náhle nahradil, a stejně jako déšť byl po tak dlouhém suchu překvapením. Bez ohledu na národnost se všichni modlili, aby vedro skončilo, jenže nikdo nevěděl, jak má brát nekonečné bouře, kterých se jim v odpověď na modlitby dostalo. Někteří se dívali po Randovi, když si mysleli, že si toho nevšimne. Možná si říkali, jestli jim tak snad neodpověděl on. Z toho pomyšlení se Rand hořce zasmál.

Rukou v bojové rukavici poplácal po krku svého vraníka a byl vděčný, že Tai’daišar nedává najevo nervozitu. Mohutný valach mohl být sochou, jak tu čekal na povel otěží či kolen. Bylo dobře, že kůň Draka Znovuzrozeného vypadal stejně chladně jako on sám, jako by se v prázdnotě vznášeli společně. Dokonce ani s jedinou silou, jež v něm bouřila jako oheň, led a smrt, vichr téměř nevnímal, i když mu škubal za zlatem krumplovaný plášť a pronikal i zeleným hedvábným kabátcem, hustě vyšívaným zlatou nití a naprosto nevhodným do takového počasí. Rány v boku bolely, stará i nová, která se táhla přes ni, rány, které se nikdy nezahojí, ale i to vnímal jen vzdáleně, jako tělo jiného muže. Koruna z mečů mohla do spánků bodat jiného muže ostrými hroty maličkých čepelí mezi zlatými vavřínovými lístky. Dokonce i špína propletená v saidinu mu připadala méně vlezlá než dřív. Stále byla hnusná, odporná, ale už nestála za povšimnutí. Zato oči šlechticů na svých zádech cítil téměř hmatatelně.

Posunul si jílec meče a předklonil se. Viděl těsný shluk nízkých zalesněných kopečků půl míle na východ stejně jasně, jako kdyby používal dalekohled. Tady byla krajina naprosto plochá, z vřesu vystupovaly jedině ty kopce a dlouhý hřeben. Další houština dost hustá, aby si to jméno skutečně zasloužila, byla skoro deset mil daleko. Na kopcích byly vidět jedině bouří otrhané stromy zpola bez listí a mlází, ale on věděl, co se v nich skrývá. Dva, možná tři tisíce mužů, které Sammael shromáždil, aby se mu pokusili zabránit dobýt Illian.

Vojsko se rozpadlo, jakmile vešlo ve známost, že muž, jenž je povolal, je mrtvý, že Mattin Stepaneos zmizel, možná také v hrobě, a že Illian má nového krále. Mnozí z vojáků utekli domů, ale stejně tolik jich zůstalo pohromadě. Obvykle jenom dvacet tady a třicet támhle, avšak kdyby se někdy dali zase dohromady, bylo by z nich slušně velké vojsko, a jinak bezpočet ozbrojených tlup. V každém případě jim nemohl dovolit, aby se potloukali po kraji. Čas ho tížil na ramenou jako olovo. Nikdy neměl dost času, ale možná pro jednou... Oheň, led a smrt.

Co bys dělal ty? pomyslel si. Jsi tam? A potom, pochybovačně, přičemž se za ty pochyby nenáviděl: Byl jsi tam vůbec někdy? Odpovědělo mu jenom mlčení, hluboké a mrtvé v prázdnotě, jež ho obklopovala. Nebo se tam někde v koutcích mysli rozléhal šílený smích? Představoval si to, jako pocit, že se mu někdo dívá přes rameno, někdo, kdo se ho téměř dotýká? Nebo barvy, které mu zavířily těsně mimo dohled, a víc než barvy, a vzápětí byly pryč? Šílenství. Rukou v rukavici přejel po řezbách ovíjejících Dračí žezlo. Dlouhé zelené a bílé střapce pod leštěnou hlavicí oštěpu povlávaly ve větru. Oheň, led a smrt, která přijde.

„Půjdu si s nimi promluvit sám,“ ohlásil. Což vyvolalo značnou zuřivost.

Urozený pán Gregorin, se zelenou šerpou rady devíti šikmo přes zdobně zlacený kyrys, pobídl bílého valacha s útlými spěnkami z řady Illiánců. Těsně za ním následoval Demetre Marcolin, první kapitán rytířů, na rozložitém hnědákovi. Marcolin byl jediný, kdo tu neměl hedvábí, ani kousíček krajky, jediný muž v prosté, leštěné zbroji, i když na kónické přilbě, položené na vysoké sedlové hrušce, měl tři tenké zlaté chocholy. Urozený pán Marac zvedl otěže a pak je nejistě spustil, když viděl, že se nikdo další z rady nepohnul. Byl to rozložitý muž klidné povahy, v radě nový, a často působil spíš jako řemeslník než urozený pán, i přes hedvábí pod bohatou zbrojí a záplavu krajek přes ni. Vznešení páni Weiramon a Tolmeran společně vyrazili od Tairenů obložení zlatem a stříbrem, stejně jako kdokoliv z rady devíti, a s nimi Rosana, nově povýšená vznešená paní, s kyrysem, na kterém měla vyobrazeného jestřába a hvězdy svého rodu. Polovina ostatních nejdříve chtěla vyjet také, avšak potom se ustaraně zdržela. Aracome, štíhlý jako čepel, modrooký Maraconn a holohlavý Gueyam byli mrtví muži. Ještě to nevěděli, ale jakkoliv chtěli být v centru moci, báli se, že je Rand zabije. Z Cairhienu přijel jenom urozený pán Semaradrid na šimlovi, který zažil lepší časy, s otlučeným kyrysem s oprýskaným zlacením. Byl vyzáblý a tvrdý, čelo měl oholené a napudrované jako obyčejný voják a tmavé oči se mu leskly opovržením k vyšším Tairenům.

Kolem byla spousta opovržení. Tairenové a Cairhieňané se navzájem nenáviděli. Illiánci a Tairenové se nesnášeli. Jenom Cairhieňané a Illiánci spolu do jisté míry vycházeli, ačkoliv i tady bylo dost trnů. Dějiny jejich dvou států možná nebyly plné zlé krve, jako dějiny Tearu a Illianu, nicméně Cairhieňané byli na illiánské půdě stále ozbrojenými cizinci, přinejlepším jen zpola vítanými, a jenom proto, že následovali Randa. Ale přes všechno mračení, ježení a mluvení najednou, jak se tak motali kolem Randa za pleskání plášťů, teď měli společný cíl. Jistým způsobem.

„Veličenstvo,“ vyhrkl Gregorin spěšně a uklonil se ve zlatem obloženém sedle, „prosím, nech mne jít místo sebe nebo prvního kapitána Marcolina.“ Díky hranaté bradce a vyholenému hornímu rtu vypadal jeho kulatý obličej ustaraně. „Tito muži musejí vědět, že jsi král - vyhlášení právě čtou v každé vsi, na každé křižovatce - ale nemuseli by tvé koruně prokazovat příslušnou úctu.“ Marcolin, hladce oholený, s vystouplou bradou, si Randa prohlížel tmavýma zapadlýma očima, aniž by dal najevo, co si myslí. Rytíři byli věrní Illianu a Marcolin byl dost starý, aby si pamatoval, že Tam al’Thor mu velel v hodnosti druhého kapitána, ale jen on sám věděl, co si myslí o Randu al’Thorovi jako o králi.

„Můj pane Draku,“ ozval se s úklonou Weiramon, aniž by čekal, až Gregorin domluví. Vždycky při řeči zpíval, a dokonce i na koňském hřbetě jako by se naparoval. Samet, pruhy hedvábí a záplava krajky málem cele zakrývaly jeho zbroj a ze špičaté šedé bradky byl cítit voňavý olej. „Tahle chátra je příliš bezvýznamná, aby se jí věnoval urozený pán Drak osobně. Pošli psy, aby pochytali psy, říkám já. Ať je vyřídí Illiánci. Ať shoří moje duše, zatím ti sloužili jen hubou.“ Dalo se na něj spolehnout, že souhlas s Gregorinem změní v urážku. Tolmeran byl dost hubený, aby vedle něj Weiramon vypadal rozložitý, a dost vážný, aby to zastínilo jásavé barvy jeho oblečení. Nebyl žádný trouba a navíc s Weiramonem soupeřil, přesto pomalu kývl na souhlas. On taky neměl Illiánce dvakrát v lásce.

Semaradrid nad Taireny ohrnul nos, avšak sám oslovil Randa, jen co Weiramon zmlkl. „Tohle shromáždění je desetkrát větší než všechna, co jsme zatím potkali, můj pane Draku.“ Na králi Illianu mu nijak nezáleželo a jen o málo víc na Draku Znovuzrozeném, až na to, že cairhienský trůn mohl někomu vydat jen Rand, a Semaradrid doufal, že ho dostane někdo, za kým by mohl jít, místo aby s ním bojoval. „Musejí být věrní Brendovi, jinak by jich pohromadě nezůstalo tolik. Obávám se, že mluvit s nimi bude plýtvání časem, ale jestli už s nimi mluvit musíš, dovol mi je obklíčit kruhem oceli, aby věděli, jaká je cena za překročení čáry.“

Rosana se na Semaradrida zamračila. Byla hubená, ale ne tak vysoká jako on, s očima jako modrý led. Taky nečekala, až domluví, a oslovila Randa. „Zašla jsem příliš daleko a vložila do toho příliš, abych tě teď viděla umřít pro nic za nic,“ pronesla neomaleně. Nebyla o nic hloupější než Tolmeran a své místo v radě vznešených pánů si vydupala, třebaže to tairenské vznešené paní dělaly málokdy, ale rozhodně se k ní hodil výraz neomalená. Přesto, že většina šlechtičen nosila zbroj, své ozbrojence do boje vodily málokdy. Rosana však měla u sedla palcát, a Rand si myslel, že by ho velice ráda použila. „Pochybuji, že těmhle Illiáncům scházejí luky,“ pokračovala, „a na zabití dokonce i Draka Znovuzrozeného stačí jediný šíp.“ Marcolin zamyšleně našpulil rty a kývl, než se vzpamatoval, a pak si s Rosanou vyměnili polekané pohledy. Jeden dávný nepřítel byl překvapenější než druhý, že se na něčem shodli.

„Tito rolníci by nikdy nenašli dost kuráže zůstat ve zbrani, kdyby neměli oporu,“ podotkl úlisně Weiramon a Rosany si nevšímal. Byl velmi dobrý v tom, jak ignorovat to, co nechtěl slyšet či vidět. On byl hlupák. „Smím mému pánu Drakovi navrhnout, aby se po zdroji poohlédl mezi touto takzvanou devítkou?“

„Já protestuji proti urážkám toho tairenského prasete, Veličenstvo!“ vybuchl Gregorin a hmátl po meči. „Důrazně protestuji!“

„Tentokrát jich je příliš mnoho,“ pronesl zároveň Semaradrid. „V každém případě se většina obrátí proti tobě právě ve chvíli, kdy se k nim otočíš zády.“ Významně se zamračil, takže mohl mluvit o Tairenech stejně jako o mužích na zalesněných vršcích. Možná i mluvil. „Lepší je pobít a mít je z krku!“

„Ptal jsem se snad na vaše názory?“ vyštěkl Rand drsně. Blekotání zmlklo, jen praporce dál práskaly ve větru. Náhle měl před sebou tváře bez výrazu, nejednu prošedivělou. Nevěděli, že drží jedinou sílu, ale znali ho. Ne všechno, co o něm věděli, byla pravda, ale stejně bylo dobře, že tomu věřili. „Půjdeš se mnou ty, Gregorine,“ řekl Rand normálním hlasem. Ale stále dost tvrdě. Oni rozuměli jen oceli. Kdyby změkl, oni by se proti němu obrátili. „A ty, Marcoline. Ostatní zůstanou tady. Dashivo! Hopwile!“

Všichni nejmenovaní okamžitě obrátili koně a odjeli, než se oba asha’mani stačili připojit k Randovi. Oba Illiánci černě oděné muže sledovali, jako by byli také raději zůstali zde. A Corlan Dashiva se mračil a mumlal si pod fousy, jako to dělával často. Všichni věděli, že saidín dříve či později dožene muže k šílenství, a obyčejně vyhlížející Dashiva rozhodně vypadal, že už má na kahánku. Zplihlé nestříhané vlasy mu vlály ve větru, olizoval si rty a potřásal hlavou. Vlastně i Eben Hopwil, jemuž bylo teprve šestnáct a stále měl na tvářích několik rudých skvrn, se mračil do prázdna. Aspoň Rand věděl proč.

Když se asha’mani přiblížili, Rand naklonil hlavu na stranu, i když naslouchal jen hlasu ve své hlavě. Samozřejmě tam byla Alanna. A v nejmenším se nezměnila ani prázdnota, ani jediná síla. Díky velké vzdálenosti si ji jen uvědomoval - že žije, že je někde daleko na severu - avšak dnes tady bylo i něco víc, něco, co v poslední době několikrát ucítil, nejasně, těsně na hranici vnímání. Šeptnutí šoku, možná rozhořčení, maličko čehosi ostrého, co nedokázal pořádně zachytit. Ona to musela cítit velmi silně, aby si to uvědomil i na takovou vzdálenost. Možná jí scházel. Trpká představa. Nescházel jí. Nevšímat si Alanny bylo snazší než kdysi. Byla tam, ale ne ten hlas, který křičíval o smrti a zabíjení, kdykoliv se na dohled objevil některý z asha’manů. Luis Therin byl pryč. Pokud ten pocit, že mu někdo hledí na temeno hlavy, otírá se mu prstem o lopatky, nebyl on. Slyšel hluboko v mysli šílencův drsný smích? Nebo to byl jeho vlastní? Ten muž tam byl! Byl!

Uvědomil si, že na něj zírá Marcolin a Gregorin se usilovně dívá stranou. „Ještě ne,“ sdělil jim trpce a málem se zasmál, když bylo zřejmé, že ho okamžitě pochopili. Úleva se jim ve tváři zračila příliš jasně. Není šílený. Zatím. „Pojďte,“ vybídl je a pobodl Tai’daišara klusem dolů ze svahu. Cítil se osamělý i přes to, že ho muži následovali. Přes jedinou sílu se cítil prázdný.

Mezi hřebenem a kopci rostlo křoví a tráva, nyní uschlá, lesklý koberec hnědé a žluté barvy, pomlácený deštěm. Ještě před pár dny byla půda tak vyprahlá, až si myslel, že by mohla vypít řeku, aniž by se změnila. Pak přišel příval, seslaný Stvořitelem, jenž se konečně slitoval, nebo to možná způsobil Temný v záchvatu černého humoru, nevěděl, co z toho. Nyní koním pod kopyty při každém druhém kroku mlaskalo bláto. Doufal, že to nepotrvá dlouho. Měl trochu času, ale podle toho, co hlásil Hopwil, ne moc. Snad pár týdnů, bude-li mít štěstí. Potřeboval měsíce. Světlo, potřeboval roky, které nebude mít!

Jak měl sluch posílený jedinou silou, slyšel, co si za ním muži povídají. Gregorin a Marcolin jeli vedle sebe, snažili se udržet pláště u těla a tiše se spolu bavili o mužích před nimi, o tom, jak se bojí, že by ti muži mohli bojovat. Ani jeden nepochyboval, že pokud se postaví na odpor, budou rozdrceni, ale báli se, jaký účinek to bude mít na Randa a jaký účinek bude mít on na Illian, jestli s ním budou teď, když je Brend mrtvý, Illiánci bojovat. Stále se nedokázali přimět říkat Brendovi jeho pravým jménem, Sammael. Samotná představa, že v Illianu vládl jeden ze Zaprodanců, je děsila víc než to, že tam nyní vládne Drak Znovuzrozený.

Dashiva, zhroucený v sedle svého šimla jako někdo, kdo ještě nikdy koně neviděl, si rozzlobeně brumlal. Ve starém jazyce, jímž mluvil a četl v něm plynně jako učenec. Rand z něj trochu znal, třebaže ne dost, aby mu rozuměl. Nejspíš si stěžoval na počasí. Přestože byl Dashiva sedlák, chodil po venku jen nerad, pokud nebyla obloha bez mráčku.

Jenom Hopwil jel mlčky a mračil se na něco za obzorem. Tmavé vlasy a plášť mu vlály stejně divoce jako Dashivovi. Občas mimoděk sevřel jílec meče. Rand musel promluvit třikrát a nakonec ostře, než sebou Hopwil polekaně trhl a pobídl hubeného šedáka blíž k Tai’daišarovi.

Rand si ho prohlížel. Mladý muž - už dávno ne chlapec bez ohledu na skutečný věk - se od chvíle, kdy ho Rand viděl poprvé, hodně spravil, i když nos a uši stále jako by patřily mnohem většímu muži. Drak, červený smalt ve zlatě, nyní vyrovnával stříbrný meč na jeho vysokém límci, stejně jako tomu bylo u Dashivy. Kdysi by se byl smál celý rok, že je drak jeho, ale teď na Randa hleděl, jako by se díval skrz něj.

„To, co jsi zjistil, jsou dobré zprávy,“ sdělil mu Rand. Jenom s námahou se udržel a nerozdrtil Dračí žezlo v pěsti. „Vedl sis dobře.“ Čekal, že se Seanchané vrátí, ale ne tak brzy. Doufal, že to nebude tak brzy. A ne že vyskočí jako ďasík z krabičky a spolknou naráz celá města. Když zjistil, co kupci v Illianu věděli již několik dní, než někoho z nich napadlo zpravit o tom devítku - Světlo chraň, aby náhodou nepřišli o šanci na zisk, protože by příliš mnoho lidí vědělo příliš! - málem město srovnal se zemí. Ale zpráva to byla dobrá, tedy tak dobrá, jak jen za daných okolností šlo. Hopwil odcestoval do Amadoru, do krajiny za městem, a Seanchané zřejmě vyčkávali. Možná stravovali to, co si ukousli. Světlo dej, aby se tím udávili! Povolil stisk na vyřezávaném Dračím žezle. „Jestli Morr přinese aspoň z poloviny tak dobré zprávy, budu mít čas uklidnit Illian, než vyřídím je.“ A taky Ebú Dar! Světlo spal Seanchany! Rozptylovali ho ve chvíli, kdy to nepotřeboval, a nemohl si dovolit si jich nevšímat.

Hopwil neříkal nic, jen se díval.

„Zlobíš se, protože jsi musel zabít ženy?“ Desora, Musara Reyn a Lamelle, Miagoma z Kouřové vody a... Rand instinktivní litanii zarazil ve chvíli, kdy vplula do prázdnoty. Na seznamu se objevila nová jména, jména, na něž si nevzpomínal, že by je tam přidával. Laigin Arnault, červená sestra, která zemřela, když se ho snažila odvést jako zajatce do Tar Valonu. Určitě do seznamu nepatřila, ale vyžádala si v něm místo. Colavaere Saighan, jež se raději oběsila, než by přijala spravedlnost. Další. Muži na jeho rozkaz či jeho rukou umírali po tisících, avšak ve snech ho strašily obličeje žen. Každou noc se přinutil čelit mlčenlivému obvinění jejich očí. Možná poslední dobou cítil právě jejich oči.

„Vykládal jsem ti o damane a sul’dam,“ řekl klidně, ale uvnitř zuřil, po prázdnotě se rozběhla ohnivá pavučina. Světlo mě spal, zabil jsem víc žen, než se vleze do nočních můr! Ruce mám zčernalé krví žen! „Kdybys tu seanchanskou patrolu nezničil, byli by tě jistě zabili.“ Neřekl, že se jim měl Hopwil vyhnout, vyhnout se tomu, aby je musel zabít. Na to bylo příliš pozdě. „Pochybuji, že ta damane vůbec věděla, jak odstínit muže. Neměl jsi na vybranou.“ A bylo dobře, že jsou všichni mrtví, než aby některý unikl se zprávou o muži, který je na výzvědách a dokáže usměrňovat.

Náhle si Hopwil sáhl na levý rukáv, kde černá barva zakrývala ohořelou látku. Seanchané neumírali snadno ani rychle. „Naházel jsem těla do dolíku,“ pravil hluše. „Koně, všechno. Všechno jsem to spálil na popel. Bílý popel, který vítr roznášel jako sníh. Vůbec mi to nevadilo.“

Rand poznal, že lže, avšak Hopwil se musel učit. Koneckonců se učil. Byli, čím byli, a to bylo vše. Vše. Liah, Cosaida Chareen, jméno zapsané ohněm. A Moirain z Damodredů, další jméno, jež se mu do duše přímo vpálilo. Bezejmenná temná družka, zastoupená pouze tváří, kterou zabil mečem u...

„Veličenstvo,“ ozval se Gregorin a ukázal dopředu. Z lesíka na nejbližším kopci vyšel pěšky osamělý muž a vzdorně na ně čekal. Měl luk, špičatou ocelovou přilbu a přepásaný hauberk, který mu visel skoro ke kolenům.

Rand pobídl Tai’daišara blíž a jediná síla z něj sálala. Před muži ho saidín mohl ochránit.

Zblízka nevypadal lučištník tak hrozivě. Přilbu i hauberk měl rezavé a vypadal jako zmoklá slepice, bláto měl až na stehnech a na obličej se mu lepily mokré vlasy. Dutě zakašlal a hřbetem ruky si otřel dlouhý nos. Ale tětiva na luku vypadala pevná, jak ji chránil před deštěm. A opeření na šípech v toulci bylo taky suché.

„Ty to tady vedeš?“ chtěl vědět Rand.

„Dalo by se říct, že za něho mluvím,“ odpověděl opatrně muž. „Proč?“ Když ostatní docválali za Randem, přešlápl a jeho tmavé oči připomínaly oči jezevce zahnaného do kouta. Jezevci zahnaní do kouta byli nebezpeční.

„Dej si pozor na jazyk, člověče!“ štěkl Gregorin. „Mluvíš s Randem al’Thorem, Drakem Znovuzrozeným, Jitřním pánem a králem Illianu! Poklekni před svým králem! Jak se vůbec jmenuješ?“

„Tak on je Drak Znovuzrozený?“ pronesl chlapík pochybovačně. Prohlédl si Randa od hlavy k patě a zdržel se u pozlaceného Draka na přezce opasku, načež potřásl hlavou, jako by čekal někoho staršího nebo velkolepějšího. „A Jitřní pán, povídáš? Náš král si tak nikdá neříkal.“ Nezdálo se, že by chtěl klekat nebo sdělit své jméno. Gregorinovi nad jeho tónem, a možná taky nad tím, jak okatě popíral, že je Rand králem, potemněla tvář. Marcolin nepatrně kývl, jako by víc nečekal.

V podrostu mezi stromy to zašustilo. Rand dobře slyšel a náhle cítil, jak Hopwil uchopil saidín. Už nezíral do prázdna, nýbrž pozorně prohlížel okraj lesa a oči se mu divoce leskly. Dashiva si se znuděným výrazem mlčky shrnul tmavé vlasy z obličeje. Gregorin se v sedle předklonil a rozzlobeně otevřel ústa. Oheň a led, ale zatím ne smrt.

„Mír, Gregorine.“ Rand nezvedl hlas, ale spletl prameny, aby se jeho hlas nesl, vzduch a oheň, takže jeho slova zahřměla pod stromy. „Mám velkorysou nabídku.“ Muž s dlouhým nosem se při tom zvuku zapotácel a Gregorinův kůň poskočil. Poschovávaní muži museli jasně slyšet. „Odložte zbraně a ti z vás, kteří se chtějí vrátit, můžou. Ti, kteří chtějí jít za mnou, můžou. Já vím, že většina z vás jsou dobří muži, kteří poslechli volání svého krále a rady devíti a šli bránit Illian, ale teď jsem já vaším králem, a já nedovolím, aby se z vás stali loupežníci.“ Marcolin ponuře kývl.

„A co tví Dračí spřísahanci, kteří vypalují statky?“ zavolal z lesa jakýsi ustrašenec. „To jsou zatracení loupežníci!“

„A co tví Aielové?“ křikl jiný. „Slyšel jsem, že unášejí celé vesnice!“ Připojili se další ukrytí muži a všichni křičeli totéž, Dračí spřísahanci a Aielové, vraždící banditi a divoši. Rand skřípal zuby.

Když křik utichl, muž před nimi řekl: „Vidíš?“ Zarazil se, odkašlal si a odplivl, možná chtěl svým slovům dodat důraz. Byl to na pohled ubožák, mokrý a rezavý, avšak páteř měl stejně pevnou jako tětivu. Randova podmračeného výrazu si nevšímal stejně jako Gregorinova. „Žádáš nás, abychom se neozbrojení vrátili domů. Pak bychom nemohli bránit sebe ani své rodiny, zatímco tví lidé pálí, kradou a vraždí. Prý se blíží bouře,“ dodal, a zřejmě ho to překvapilo, překvapilo a na okamžik zmátlo.

„Aielové, o nichž jste slyšeli, jsou mí nepřátelé!“ Tentokrát se po prázdnotě nerozběhla žádná ohnivá pavučina, nýbrž pruhy vzteku, které prázdnotu pevně obalily. Jeho hlas však zněl jako led. Hřměl jako třeskutá zima. Že se blíží bouře? Světlo, on byl bouře! „Mí Aielové je honí. Mí Aielové honí Shaidy a oni, Davram Bashere a většina rytířů, honí loupežníky, ať si říkají jakkoliv! Já jsem králem Illianu a nikomu nedovolím, aby v Illianu rušil mír!“

„I kdyby to, co říkáš, byla pravda,“ začal muž.

„Taky je!“ vyštěkl Rand. „Máte čas do poledne, abyste se rozhodli.“ Muž se nejistě zamračil. Jestli se mračna nerozejdou, mohl by mít s určováním poledne potíže. Rand mu nepomohl. „Rozhodněte se moudře!“ dodal. Otočil Tai’daišara a pobídl ho do cvalu k hřebeni, aniž by čekal na ostatní.

Váhavě propustil jedinou sílu a přinutil se neviset na ní jako někdo, kdo se zuby nehty drží své spásy, jak z něj vyprchával život a špína. Na okamžik viděl dvojitě, svět jako by se bláznivě naklonil. To nebyl nový problém, bál se, že to souvisí s nemocí, jež zabíjí muže, kteří dokážou usměrňovat, avšak závrať nikdy netrvala dlouho. Litoval jen toho, čeho se musel vzdát. Svět mu připadal jednotvárný. Ne, on se stal jednotvárným a jaksi méně zajímavým. Barvy vybledly, obloha byla níž ve srovnání s tím, co tu bylo předtím. Zoufale chtěl znovu uchopit pravý zdroj a vymačkat z něj jedinou sílu. Tak tomu bylo vždy, když ho jediná síla opustila.

Avšak saidín ještě pořádně nebyl pryč a místo něj už zabublal vztek, doběla rozžhavený a spalující, skoro tak žhavý, jako byla jediná síla. Seanchané nestačili, ještě banditi, schovávající se za jeho jméno? Nebezpečné rozptýlení, jež si nemohl dovolit ignorovat. Natahuje se Sammael z hrobu? Rozesel Shaidy, aby rostli jako trní, kamkoli Rand položí ruku? Proč? Ten člověk nemohl věřit, že zemře. A jestli byla pravdivá alespoň polovina příběhů, které Rand slyšel, tak další Shaidové byli v Murandy a Altaře a Světlo ví kde ještě! Mnoho Shaidů, které již zajali, mluvilo o Aes Sedai. Mohla do toho být nějak zapletená Bílá věž? Copak ho Bílá věž nikdy nenechá na pokoji? Nikdy? Nikdy.

Jak se snažil ovládnout, nevšiml si, že ho zatím dojeli Gregorin a ostatní. Když se dostali na hřeben mezi čekající šlechtice, Rand náhle přitáhl otěže, takže se Tai’daišar postavil na zadní a zahrabal kopyty, až mu od nich odletovalo bláto. Šlechtici couvali před jeho valachem, před ním.

„Dal jsem jim čas do poledne,“ oznámil jim. „Hlídejte je. Nechci, aby se rozdělili do padesáti menších tlup a vyklouzli. Budu ve stanu.“ Nebýt větru, který jim škubal za pláště, mohli být z kamene, vrostlí do země, jako by řekl, že chce, aby na les dohlíželi, osobně. V té chvíli mu bylo úplně jedno, jestli tam zůstanou stát, dokud nezmrznou nebo se nerozpustí.

Bez dalšího slova odklusal z hřebene, následován oběma černě oděnými asha’many a illiánskými korouhevníky. Oheň, led a smrt se blížily. Ale on byl z oceli. Z oceli.