Cesta nožů

2 Rozplétání

Jakmile Elain prošla průchodem, ihned ustoupila stranou, ale Nyneiva předusala mýtinu, cestou ze suché trávy skopávala hnědé luční kobylky a rozhlížela se na všechny strany, jak hledala strážce. Tedy jednoho strážce. Nad mýtinou přeletěl jasně červený pták a zmizel. Nikde se nic nehýbalo. Kromě sester. Kdesi na stromě téměř bez listí zašvitořila veverka, pak se rozhostilo ticho. Elain považovala za nemožné, aby ti tři prošli, aniž by po sobě nechali stopu stejně širokou jako Nyneiva, a přesto nenašla jedinou stopu ani po tom, že tu byli.

Cítila Birgitte někde nalevo, zhruba na jihozápadě. Byla docela spokojená, nebezpečí očividně nehrozilo. Careane, část ochranného kruhu kolem Sareithy a mísy, naklonila hlavu, skoro jako by poslouchala. Cieryl byl zřejmě na jihovýchodě. Což znamenalo, že Lan je na severu. Zvláštní, poněvadž Nyneiva se rozhodla pozorovat sever, a celou dobu si cosi brumlala. Možná svatba znamenala, že ho teď dokáže taky vycítit. Spíš si ale všimla nějaké stopy, která Elain unikla. Nyneiva byla stejně zkušený zálesák jako kořenářka.

Z místa, kde Elain stála, viděla průchodem Aviendhu, která studovala palácové střechy, jako by čekala útok. Podle postoje mohla docela dobře držet oštěpy a být připravená vrhnout se do boje i v jezdeckých šatech. Elain se usmála, Aviendha zakrývala potíže s průchodem a byla o tolik odvážnější než ona. Ale zároveň si dělala starosti. Aviendha byla kurážná, a nikdo, koho Elain znala, nedokázal lépe zachovávat chladnou hlavu. Mohla by se rozhodnout, že ji’e’toh vyžaduje bojovat i tam, kde kromě útěku nezbývala žádná šance. Světlo kolem ní zářilo tak jasně, že určitě nemohla natáhnout víc saidaru. Kdyby se objevil některý ze Zaprodanců...

Měla jsem s ní zůstat. Elain tu myšlenku okamžitě zavrhla. Ať by se vymluvila na cokoliv, Aviendha by pravdu uhádla, a občas byla stejně nedůtklivá jako muž. Většinou. Zvlášť když se to týkalo její cti. Elain s povzdechem couvla od průchodu, aby měly místo Atha’an Miere, které právě přicházely. Držela se však blízko, aby z druhé strany uslyšela křik. Dost blízko, aby mohla Aviendze okamžitě přispěchat na pomoc. A ještě z jiného důvodu.

Hledačky větru prošly podle hodnosti a snažily se zachovat klidnou tvář, ale i Renaile se uvolnila, jakmile bosou nohou došlápla na suchou trávu. Některé se otřásly nebo se ohlížely s vykulenýma očima na otvor ve vzduchu. Všechny do jedné se cestou kolem podezíravě koukly po Elain a dvě tři otevřely pusu, snad aby se zeptaly, co dělá, možná aby ji požádaly - či jí nakázaly - aby uhnula. Elain byla docela ráda, že spěchají, když jim to Renaile stroze přikázala. Brzy budou mít příležitost říkat Aes Sedai, co mají dělat, a nemusely začínat zrovna u ní.

Z toho se jí stáhl žaludek a nad mnoha z nich potřásala hlavou. Měly znalosti o počasí, aby mísu správně použily, ale dokonce také Renaile přiznala - byť neochotně - že čím víc jediné síly se do mísy usměrní, tím větší je naděje, že se jim povede napravit počasí. Ale bylo třeba usměrnit s přesností, na niž se vzmůže pouze sama žena nebo kruh. Musel to být plný kruh třinácti. Do těch třinácti bude jistě patřit Nyneiva, Aviendha i sama Elain a možná pár žen z rodinky, jenže Renaile očividně hodlala trvat hlavně na splnění té části dohody, která říkala, že jim bude dovoleno naučit se všemu, čemu je Aes Sedai mohou naučit. Průchod byl první a vytvoření kruhu druhá věc k učení. Byl div, že Renaile nepřivedla všechny hledačky větru z přístavu. Co by dokázaly, kdyby tu byly tři čtyři stovky těchto žen! Elain v duchu děkovala, že jich je jenom dvacet.

Ale nestála tady, aby je přepočítala. Když hledačky větra procházely, jedna za drahou, Elain zjišťovala, jak jsou silné. Doposud měla čas dostat se jen k hrstce, jak měly potíže přesvědčit Renaile, aby vůbec přišly. Získání hodnosti mezi hledačkami větra očividně nemělo nic společného s věkem ani silou. Renaile nebyla zdaleka nejsilnější, nepatřila ani k předním třem čtyřem, zatímco jedna žena téměř na konci zástupu, Senine, měla vrásčitou tvář a silně prošedivělé vlasy. Zvláštní, ale podle jizev na uších to vypadalo, že Senine kdysi nosívala víc než šest náušnic, a silnějších, než měla teď.

Elain si přiřazovala tváře ke jménům a byla stále spokojenější. Hledačky větru si sice zajistily, že měly navrch, a ona s Nyneivou možná budou mít vážné potíže jak u Egwain, tak u věžové sněmovny, jakmile vejdou podmínky smlouvy ve známost, ale žádná z těchto žen by jako Aes Sedai nestála příliš vysoko. Rozhodně ne nízko, ale vysoko taky ne. Elain si říkala, že se nesmí cítit samolibě - nezměnilo to nic na tom, na čem se dohodly - ale bylo to těžké. Vždyť tu byly nejlepší ženy, které mohli Atha’an Miere poskytnout. Alespoň tady v Ebú Daru. A kdyby to byly Aes Sedai, tak všechny, od Kurin s černýma očima po Renaile, by poslouchaly, když by ona promluvila, a vstaly by, kdykoliv by vstoupila do místnosti. Kdyby to byly Aes Sedai a chovaly se tak.

Pak, na konci řady, se objevila hledačka větra z jedné z menších lodí, kulatolící žena v prostém modrém hedvábí jen s půltuctem ozdob na řetízku v nose. Jmenovala se Rainyn, a Elain sebou trhla, když kolem ní procházela. A úplně nakonec spěchaly obě učednice, chlapecky štíhlá Talaan a Metarra s velkýma očima, a tvářily se uštvaně. Ještě neměly ani kroužek v nose, natož řetízek, v levém uchu jim visel jeden tenký zlatý kroužek a tři v pravém. Elain je sledovala a málem civěla. Možná ne málem.

Atha’an Miere se znovu shlukly kolem Renaile a většina z nich hladově zírala na Aes Sedai s mísou. Poslední tři ženy stály vzadu a učednice se tvářily nejistě, jako někdo, kdo neví, zda má vůbec právo tu být. Rainyn zkřížila ruce v nápodobě Renaile, avšak nic jiného neudělala. Hledačka větru ze škuneru, nejmenšího z plavidel Mořského národa, se málokdy dostala do společnosti hledačky větru paní vln svého klanu, nemluvě o hledačce větru paní lodí. Rainyn byla stejně silná jako Lelaine nebo Romanda a Metarra se vyrovnala samotné Elain, zatímco Talaan... Talaan tak pokorná v červené lněné blůze, s očima stále sklopenýma, se téměř rovnala Nyneivě. Téměř. Navíc Elain věděla, že ještě nedosáhla svého plného potenciálu, a Nyneiva také ne. Jak blízko sebe byly Metarra a Talaan? Začínala si zvykat na to, že jen Nyneiva a Zaprodanci jsou silnější než ona. No, Egwain taky, ale ona byla nucena, a její potenciál, i Aviendžin, se Egwaininu vyrovnal. Tolik k uspokojení, říkala si lítostivě. Lini by byla řekla, že si to zasloužila, když bere věci za předem dané.

Elain se tiše zasmála a obrátila se, aby zkontrolovala Aviendhu, ale šicí kroužek stál jako vrostlý do země před průchodem a třepal se pod studeným pohledem od Careane a Sareithy. Všechny až na Sumeko, a ona se taky nehýbala, i když se sestrám dívala do očí. Kirstian se málem rozplakala.

Elain potlačila povzdech a odehnala rodinku z cesty, aby mohli štolbové přivést koně. Šicí kroužek šel jako ovce - ona byla ovčák a Merilille a ostatní vlci - a nebýt Ispan, pohnuly by se ženy rychleji.

Famelle, jediná ze čtyř členek šicího kroužku bez bílých vlasů, a Eldase, žena s ohnivýma očima, pokud se zrovna nedívala na Aes Sedai, držely Ispan za ruce. Zřejmě se nemohly rozhodnout, jestli ji mají držet vzpřímenou, nebo ji moc nemačkat, tudíž se černá sestra pohupovala, klesala na kolena, když ji pustily, a pak ji zase narovnaly, než upadla.

„Odpusť, Aes Sedai,“ mumlala Famelle k Ispan se slabým tarabonským přízvukem. „Mrzí mě to, Aes Sedai.“ Eldase sebou trhla a tiše zaúpěla pokaždé, když Ispan zakopla. Jako by Ispan nepomohla zabít dvě členky jejich rodinky a Světlo ví, kolik dalších. Byly nervózní kvůli ženě, která brzy zemře. Zabíjení v Bílé věži, na němž se Ispan podílela, docela stačilo, aby ji odsoudily.

„Vezměte ji někam támhle,“ nařídila jim Elain a ukázala od průchodu na mýtinu. Hned poslechly, udělaly pukrle a málem upustily Ispan, omluvily se Elain i vězeňkyni se zakrytou hlavou. Reanne a ostatní přiběhly a nejistě se dívaly na sestry kolem Merilille.

Vzápětí zase začala válka zamračených pohledů, Aes Sedai se mračily na rodinku, šicí kroužek na hledačky větru a Atha’an Miere na každého, kdo jim padl do očí. Elain zaťala zuby. Nebude na ně křičet. Aspoň Nyneiva vždycky měla lepší výsledky, když ječela. Ale ona s nimi nechtěla třást, dokud nepřijdou k rozumu, třást s nimi, až by jim cvakaly zuby. Včetně Nyneivy, která měla všechno zorganizovat, místo aby čučela do lesa. Ale co kdyby měl zemřít Rand, pokud by nenašla nějaký způsob, jak ho zachránit?

Náhle ji v očích začaly pálit slzy. Rand zemře a ona tomu nemohla nijak zabránit. Loupej jablko, které držíš v ruce, holka, ne to, co ještě visí na stromě. Jako by jí Lini šeptala do ucha. Slzy jsou až napotom, předtím jsou jen plýtvání.

„Děkuji, Lini,“ zamumlala Elain. Její stará chůva byla někdy protivná a nikdy si nepřipustila, že některé z dětí do její péče svěřených již dospělo, ale rady dávala vždycky dobré. To, že Nyneiva polevovala ve svých povinnostech, nebyl důvod, proč by to měla dělat i Elain.

Hned za šicím kroužkem probíhali sloužící s koňmi, a začali s nákladními zvířaty. Na žádném z prvních nebylo naloženo nic tak frivolního jako šaty. Kdyby bylo třeba ostatní zvířata opustit, mohly jít pěšky, pokud by přišly o jezdecké koně, a nosit to, co měly na sobě, pokud by tu zůstala nákladní zvířata, ale náklad na prvních koních se nesměl dostat do rukou Zaprodanců. Elain pokynula ženě vedoucí prvního koně, aby ho odvedla stranou, z cesty ostatním.

Rozvázala a odhodila pevný plátěný kryt na širokém proutěném koši, takže se objevila velká hromada na pohled harampádí. Věci byly do koše nacpané bez ladu a skladu až po vršek a některé byly zabalené v rozpadající se látce. Větší část nejspíš opravdu bylo harampádí. Elain uchopila saidar a začala je třídit. Na zem rychle letěl rezavý kyrys spolu s ulomenou nohou od stolu, prasklý talíř, zprohýbaný cínový korbel a štůček zetlelé látky neznámého původu, která se jí málem rozpadla pod rukama.

Skladiště, v němž našli Větrnou mísu, bylo plné. Byly tu krámy, které měly přijít na smetiště, stejně jako předměty využívající jedinou sílu, jako třeba mísa, červotoči prožrané kazety a truhly, naskládané bez jakéhokoliv řádu. Stovky a stovky let rodinka ukrývala všechny předměty, které našla a které měly nějaké spojení s jedinou silou. Ženy se je bály používat a bály se je předat Aes Sedai. Až do dnešního rána. Teď měla Elain poprvé příležitost podívat se, co stojí za schování. Světlo dej, aby ty temné družky neunikly s ničím důležitým. Něco sebraly, včetně krámů, ale nedostaly ani čtvrtinu toho, co bylo v místnosti. Světlo dej, aby našla něco užitečného. Kvůli tomu, aby tyto věci dostali z Rahadu, umírali lidé.

Elain neusměrňovala, jen držela jedinou sílu a brala jednotlivé předměty do rukou. Naštípnutý hliněný hrnek, tři rozbité talíře, odmolů prožrané dětské šatičky, stará holínka s dírou, to všechno letělo na zem. Kamenná řezba o něco větší než její ruka - na pohmat to byl kámen, mohla to být řezba, ačkoliv to z nějakého důvodu nevypadalo přesně jako řezba - samé tmavomodré křivky zhruba připomínající kořeny. Na dotek byla teplá, jaksi... odpovídala... na saidar. Lepší výraz ji nenapadal. Neměla tušení, co to má dělat, ale nepochybně to byl ter’angrial. Ten položila na druhou stranu mimo smetí.

Hromada odpadků dál rostla, ale druhá hromádka taky, byť pomaleji. Byly tu věci, které neměly nic společného kromě toho, že byly na dotek teplé a ona z nich cítila ozvěnu síly. Malá krabička, zdánlivě ze slonoviny, pokrytá zvlněnými červenými a zelenými proužky, tu sem opatrně položila, aniž by otevřela víčko. Nikdy se nedalo poznat, co ter’angrial spustí. Černá hůlka, silná jenom jako malíček, dlouhá půldruhého lokte, pevná, ale ohebná, až ji málem ohnula do kruhu. Malá zazátkovaná lahvička, snad z křišťálu, s tmavě červenou tekutinou. Soška podsaditého vousáče s přívětivým úsměvem, držícího knihu, byla loket vysoká a na pohled ze starého bronzu. Musela ji zvednout oběma rukama, jak byla těžká. A další věci. Většina ale patřila do smetí. A nic z toho ji příliš nezaujalo. Zatím.

„Je na to teď vhodná chvíle?“ zeptala se Nyneiva a spěšně se narovnala od hromádky ter’angrialů, udělala obličej a otřela si dlaně do sukně. „Ta hůl působí... bolest,“ zamumlala. Žena s tvrdou tváří, držící nákladního koně, zamrkala na tyč a couvla.

Elain si tyč také prohlížela - Nyneiva občas z předmětů cítila něco užitečného - ale nepřestala se probírat ostatními věcmi. Poslední dobou tu rozhodně bylo hodně bolesti, než aby potřebovali další. Ne že by to, co Nyneiva cítila, bylo vždy tak přímočaré. Hůl se mohla ocitnout na místě, kde bylo způsobeno hodně bolesti, aniž by sama byla její příčinou. Koš už byl téměř prázdný. Něco z věcí v koši na druhé straně bude třeba přendat, aby byl náklad rozložen stejnoměrně. „Jestli je tu někde nějaký angrial, ráda bych ho našla, než nám Moghedien poklepe na rameno.“

Nyneiva kysele zabručela, nicméně do koše se podívala.

Elain zahodila další nohu od stolu - celkem tu byly tři a ani dvě nebyly stejné - a obhlédla palouk. Všichni nákladní koně už byli tady a teď sem štolbové přiváděli jezdecké koně. Všude panoval zmatek. Merilille a ostatní Aes Sedai již seděly v sedlech a jen stěží skrývaly netrpělivost. Pol se zatím spěšně probírala sedlovými brašnami své paní, ale hledačky větru...

Půvabné na zemi, půvabné na lodích, avšak na koně zvyklé nebyly. Renaile se snažila nasednout ze špatné strany a mírná hnědá klisna, kterou pro ni vybrali, tancovala v malých kruzích kolem muže v livreji, který ji jednou rukou držel za uzdu a druhou si zoufale rval vlasy a marně se snažil opravit hledačku větru. Dva štolbové se pokoušeli vyhodit do sedla Dorile, sloužící jako paní vln klanu Somarin, zatímco třetí, držící běloušovu hlavu, se tvářil jako někdo, kdo se snaží nevyprsknout smíchy. Rainyn seděla na hřbetě dlouhonohého hnědého valacha, ale nohy se jí už nedostaly do třmenů, ani ruce k otěžím, a obojí se marně snažila najít. A tyto tři na tom zřejmě byly nejlépe. Koně ržáli, tancovali a kouleli očima, a hledačky větru hulákaly nadávky hlasem, který byl slyšet i přes vichřici. Jedna z nich srazila štolbu pěstí a tři další stájníci se snažili pochytat zvířata, jež utekla.

Také si všimla výjevu, který čekala, že uvidí, když už Nyneiva nehlídala u lesa. Lan stál vedle svého vraného válečného oře Mandarba a sledoval zároveň les, průchod a Nyneivu. Z lesa vyšla Birgitte a vrtěla hlavou a vzápětí přiklusal Cieryl, ale nepůsobil znepokojeně. Nebylo tu nic, co by je ohrozilo nebo znepokojovalo.

Nyneiva se na Elain podívala se zdviženým obočím.

„Nic jsem neřekla,“ vyhrkla Elain a sevřela ruku kolem něčeho, co bylo zabalené do kdysi bílé nebo snad hnědé, nyní zetlelé látky. Okamžitě poznala, co je uvnitř.

„Jedno ti přiznám,“ zavrčela Nyneiva nepříliš potichu. „Nesnáším totiž ženský, co strkají nos do věcí jiných lidí.“ Elain to nechala být bez poznámek. Byla pyšná, že se ani nemusela kousnout do jazyka.

Sundala poničenou látku a uviděla malou jantarovou brož ve tvaru želvy. Tedy vypadala jako jantarová a kdysi to možná i jantar byl, ale když se skrze ni otevřela pravému zdroji, naplnil ji saidar, hotový proud ve srovnání s tím, co dokázala natáhnout sama. Nebyl to zvlášť silný angrial, ale lepší něco než nic. S ním zvládla tolik jediné síly jako Nyneiva, a Nyneiva sama by na tom byla ještě lépe. Propustila nadbytečnou sílu a s potěšeným úsměvem dala brož do kapsáře. Pak se vrátila k hledání. Kde byl jeden, mohly být další. A když teď měla jeden k prostudování, mohla by přijít na to, jak vyrobit angrial. Po něčem takovém již dlouho toužila. Měla co dělat, aby brož nevyndala a neprozkoumala hned na místě.

Vandene si je už chvíli prohlížela a teď k nim pobídla valacha s propadlými boky a sesedla. Služce u hlavy nákladního koně se podařilo slušné, byť neohrabané pukrle, víc, než udělala pro Elain nebo Nyneivu. „Jsi opatrná,“ řekla Vandene Elain, „a to je dobře. Ale ještě lepší by bylo, kdybys tyhle věci nechala na pokoji, dokud nebudou ve Věži.“

Elain stiskla rty. Ve Věži? Spíš dokud je neprozkoumá někdo jiný. Někdo starší a údajně zkušenější. „Já vím, co dělám, Vandene. Nakonec jsem vyrobila ter’angrial. Nikdo jiný živý tohle nedokáže.“ Učila sestry základům, ale než odjela do Ebú Daru, žádná to nezvládla.

Starší zelená kývla a plácla se otěžemi do dlaně. „Jak jsem slyšela, Martine Janata taky věděla, co dělá,“ prohodila nedbale. „Byla poslední sestra, která se skutečně věnovala studiu ter’angrialů. Studovala je skoro čtyřicet let, od chvíle, kdy získala šátek. Prý byla taky opatrná. Pak ji jednoho dne našla její komorná v bezvědomí na podlaze obývacího pokoje. Spálenou.“ Dokonce i pronesené tím nedbalým tónem to slovo zaznělo jako facka. Vandene však tón nezměnila ani o vlásek. „Její strážce zemřel šokem. To se v takových případech stává. Když po třech dnech Martine přišla k sobě, nemohla si vzpomenout, s čím pracovala. Nemohla si vzpomenout na celý týden. To bylo před víc než pětadvaceti lety a nikdo od té doby neměl odvahu sáhnout na některý z ter’angrialů, co měla u sebe v pokoji. Do poznámek si zapsala vše do nejmenších podrobností a všechno, co objevila, bylo neškodné, nevinné, dokonce frivolní, ale...“ Vandene pokrčila rameny. „Našla něco, co nečekala.“

Elain se podívala na Birgitte a zjistila, že Birgitte hledí na ni. Nepotřebovala vidět její ustaraný výraz, byl zrcadlovým odrazem jejího v tom malém kousku její mysli, jenž byl Birgitte. Birgitte cítila její starosti a ona cítila Birgittiny, až bylo občas obtížné poznat, které pocity patří komu. Riskovala víc než jen sebe, ale věděla, co dělá. Alespoň víc než ostatní. A i kdyby se neobjevil žádný Zaprodanec, potřebovaly všechny angrialy, které dokáže najít.

„Co se stalo s Martine?“ zeptala se tiše Nyneiva. „Teda potom.“ Když slyšela, že je někdo chorý, většinou ho taky chtěla vyléčit. Chtěla vyléčit všechny.

Vandene se ušklíbla. Sice o Martine začala mluvit sama, ale Aes Sedai nerady mluvily o ženách, které se spálily nebo byly utišeny. Nerady si je připomínaly. „Zmizela, jakmile na tom byla dost dobře, aby se dostala z Věže,“ vyhrkla. „Podstatné je nezapomínat, že byla opatrná. Nikdy jsem se s ní nesetkala, slyšela jsem však, že s každým ter’angrialem zacházela, jako by nevěděla, co by mohl udělat vzápětí, i s těmi, ze kterých se vyrábějí pláště strážců, a ten nikdo nikdy nepřinutil dělat něco jiného. Byla opatrná, ale stejně jí to bylo k ničemu.“

Nyneiva objala rukou téměř prázdný koš. „Možná bys měla,“ začala.

„Ne-e-e-e-e!“ zavřískla Merilille.

Elain se otočila a instinktivně se znovu otevřela skrze angrial. Jenom mimoděk si uvědomovala, že saidar proudí i do Nyneivy a Vandene. Záře jediné síly se objevila kolem všech žen na mýtině, které mohly usměrňovat. Merilille se předkláněla v sedle, oči vytřeštěné, a ukazovala do průchodu. Elain se zamračila. Kromě Aviendhy tam nic nebylo a poslední čtyři strážci, překvapení cestou od průchodu, pátrali po hrozbě se zpola vytaženými meči. Pak si Elain uvědomila, co Aviendha dělá, a šokem málem saidar pustila.

Průchod se chvěl, jak Aviendha pečlivě rozebírala tkanivo, které jej tvořilo. Chvěl se a napínal, okraje se vlnily. Poslední pramen se uvolnil, ale otvor, místo aby zmizel, se zamihotal a výhled na nádvoří se ztrácel, až se vypařil jako mlha na slunci.

„To je nemožné!“ vydechla Renaile nevěřícně. Hledačky větru užasle souhlasily. Rodinka civěla na Aviendhu s otevřenými ústy.

Elain pomalu kývla. Očividně to bylo možné, ale jedna z prvních věcí, jež se jako mladší novicka dozvěděla, bylo, že se nikdy za žádných okolností nemá pokoušet o to, co právě Aviendha udělala. Rozebrat tkanivo, jakékoliv tkanivo, místo aby se prostě nechalo rozplynout, nejde, tvrdily jí, ne bez katastrofálních následků. Katastrofálních.

„Holka hloupá!“ vyjela Vandene s tváří jako bouřkový mrak. Zamířila k Aviendze a valacha vlekla za sebou. „Uvědomuješ si, co jsi málem udělala? Jedno uklouznutí - jediné! - a nedá se říct, do čeho se to tkánivo změní ani co udělá! Mohla jsi úplně zničit všechno na sto kroků kolem! Pět set! Všechno! Mohla ses spálit a -“

„Bylo to nutné,“ přerušila ji Aviendha. Aes Sedai na koních kolem ní a Vandene začaly blekotat, avšak Aviendha se na ně zamračila a zesílila hlas. „Znám nebezpečí, Vandene Namelle, ale bylo to nutné. Je to snad další věc, kterou vy Aes Sedai neumíte? Moudré říkají, že každá žena se to dokáže naučit, pokud ji má kdo učit, některá líp, jiná hůře, ale zvládne to každá žena, která umí vypárat výšivku.“ Neohrnovala nos. Ne úplně.

„Tohle není výšivka, holka!“ Merilille měla hlas jako led v zimě. „Ať už jsi mezi svými lidmi získala jakýkoliv výcvik, nemůžeš ani tušit, s čím si tu hraješ! Slíbíš mi - odpřisáhneš mi! - že to už nikdy neuděláš!“

„Její jméno by mělo být v knize mladších novicek,“ prohlásila rázně Sareitha a mračila se přes mísu, již si tiskla k hrudi. „Pořád to říkám. Měla by se tam zapsat.“ Careane kývla a přísným pohledem si Aviendhu přeměřovala, jako by jí měřila na bílé šaty.

„To v této chvíli nebude nutné,“ řekla Aviendze Adeleas a předklonila se v sedle, „ale musíš se od nás nechat vést.“ Hnědá sestra mluvila mnohem mírněji než ostatní, ale nebyl to návrh.

Před měsícem by Aviendha pod nesouhlasnými pohledy všech těchto Aes Sedai možná splaskla, ale ne teď. Elain se rychle protlačila mezi koňmi, dřív než její kamarádka vytáhne nůž, který hladila. Nebo udělá něco horšího. „Možná že by se měl někdo zeptat, proč si myslela, že je to nutné,“ prohlásila Elain a objala Aviendhu kolem ramen, jak aby jí udržela ruce u boků, tak aby ji utěšila.

Aviendha se rozčileně dívala po sestrách. „Tohle nenechává žádné zbytky,“ vysvětlovala trpělivě. Příliš trpělivě. „Zbytky tak velkého tkaniva by byly vidět ještě za dva dny.“

Merilille si odfrkla, od tak útlé ženy to byl hodně silný zvuk. „Tohle je vzácné nadání, holka. Nemá ho Teslyn ani Joline. Nebo se to vy aielské divoženky taky učíte?“

„Několik to zvládne,“ přiznala Aviendha klidně. „Já ano.“ Teď se na ni dívaly jinak, i Elain. Bylo to velmi vzácné nadání. Aviendha si toho zřejmě nevšimla. „Tvrdíte snad, že to nedokáže žádná Duše Stínu?“ pokračovala. Napětí svalů pod Elaininou rukou prozrazovalo, že není tak klidná, jak předstírá. „Jste snad tak hloupé, abyste za sebou nechaly stopy, které můžou sledovat vaši nepřátelé? Každý, kdo dokáže najít zbytky, dokáže taky udělat průchod na tohle místo.“

To by chtělo značnou obratnost, hodně velkou, ale už pouhý náznak stačil, aby Merilille zamrkala. Adeleas otevřela ústa a pak je beze slova zavřela. Vandene se zamyšleně mračila. Sareitha se tvářila ustaraně. Kdo věděl, jaká nadání Zaprodanci mají, co znají?

Zvláštní, Aviendhu zcela přešel vztek. Sklopila oči a uvolnila se. „Možná jsem to neměla riskovat,“ zamumlala. „Ale když mě ten muž pozoroval, nemohla jsem jasně myslet, a když zmizel...“ Nálada se jí trochu spravila. „Nemyslím, že by muž dokázal přečíst moje tkanivo,“ řekla Elain, „ale kdyby patřil k Duším Stínu nebo to byl dokonce gholam... Duše Stínu vědí víc než kdokoliv z nás. Jestli jsem se mýlila, mám velké toh. Nemyslím však, že jsem se mýlila. Nemyslím si to.“

„Jaký muž?“ chtěla vědět Nyneiva. Klobouk měla na stranu, jak se tlačila mezi koňmi, a díky tomu, k čemuž se přidával zamračený výraz, vypadala připravená se rvát. Možná byla. Careanin šedý valach přešlápl a šťouchl do ní plecí a ona ho plácla přes nos.

„Sluha,“ prskla Merilille opovržlivě. „I když Tylin vydala rozkazy, altarští sloužící jsou nezávislá cháska. Nebo to možná byl její syn, ten kluk je zvědavý jako veverka.“

Sestry přikyvovaly a Careane řekla: „Zaprodanec by těžko jen stál a díval se. Sama jsi to řekla.“ Poplácávala valacha po šíji a po Nyneivě vrhala obviňující zamračené pohledy - Careane patřila k těm lidem, kteří svému koni věnují náklonnost, již má většina ostatních vyhraženu pro nemluvňata.

„Možná to byl sluha a možná to byl Beslan. Možná.“ Odfrknutí prozrazovalo, že tomu Nyneiva nevěří. Nebo aspoň chtěla, aby si myslely, že tomu nevěří. Byla schopná člověku do obličeje říci, že je slepý pitomec, ale kdyby to o něm řekl někdo jiný, byla ochotná dotyčného bránit až do ochraptění. Samo sebou ještě nebyla rozhodnutá, jestli má Aviendhu ráda, avšak ostatní Aes Sedai rozhodně v lásce neměla. Zatahala za klobouk, až ho téměř narovnala, a přelétla Aes Sedai zamračeným pohledem. „Ať to byl Beslan nebo Temný, nemá smysl tu kvůli tomu prostát celý den. Musíme se připravit a odjet na statek. No? Tak pohyb!“ Zatleskala a dokonce i Vandene sebou trhla.

Když sestry poodjely, nezbývalo už mnoho práce. Jakmile si Lan a ostatní strážci uvědomili, že žádné nebezpečí nehrozí, neseděli na zadku. Někteří sloužící se vrátili průchodem, než ho Aviendha zavřela, ale zbytek stál se třemi tucty nákladních koní, pokukovali po Aes Sedai a očividně si říkali, jaký zázrak by mohly udělat teď. Hledačky větru už všechny seděly na koních, byť neohrabaně, a držely otěže, jako by čekaly, že se koně každou chvíli splaší nebo jim možná narostou křídla a odletí. Stejně tak šicí kroužek, byť jeho členky seděly v sedlech půvabněji a nezáleželo jim na tom, že mají sukně a spodničky vyhrnuté nad kolena. Ispan byla stále svázaná, s pytlem na hlavě, a přivázaná na sedlo jako pytel. Na koni by nejspíš vzpřímeně sedět nedokázala, ale dokonce i Sumeko kulila oči pokaždé, když se jí dotkly.

Nyneiva se kolem sebe zamračila a byla zřejmě připravená dohnat všechny k tomu, aby udělali, co již udělali, ale jen do té doby, než jí Lan předal otěže její bachraté hnědky. Umíněně odmítala přijmout lepšího koně od Tylin. Když se dotkla Lana, ruka se jí trochu třásla a ve tváři měnila barvu, jak spolkla hněv, který hodlala vypustit. Když jí nabídl, že jí pomůže do sedla, chvíli na něj zírala, jako by nevěděla, co má v plánu, a pak zrudla znovu, když ji zvedl. Elain mohla jenom vrtět hlavou. Doufala, že až se vdá, nezmění se v úplnou husu. Pokud se vdá.

Birgitte přivedla její stříbřitě šedou klisnu a žluťáka, na němž měla jet Aviendha, ale zřejmě pochopila, že si Elain chce s Aviendhou promluvit o samotě. Kývla, skoro jako by to Elain řekla, vyhoupla se na svého myšího šedáka a popojela k místu, kde čekali ostatní strážci. Kývli jí na přivítanou a pak se začali potichu bavit. Podle toho, jak se dívali na svou sestru, bavili se o tom, že o Aes Sedai je třeba se starat, ať už chtějí či ne. Včetně jí, všimla si Elain ponuře. Teď na to ale nebyl čas. Aviendha stála a hrála si s otěžemi. Na zvíře koukala jako novicka na kuchyň plnou mastných hrnců. Nejspíš mezi drhnutím hrnců a jízdou na koni viděla jen nepatrný rozdíl.

Elain si natáhla zelené jezdecké rukavičky a navedla Lvici tak, aby přes ni ostatní neviděli, a pak položila Aviendze ruku na rameno. „Možná by pomohlo, kdybys s Adeleas nebo Vandene promluvila,“ navrhla jemně. Musela být velmi opatrná, jako kdyby zacházela s ter’angrialem. „Jsou dost staré, aby věděly víc, než tušíš. Musí tu existovat nějaký důvod, proč máš s cestováním... potíže.“ Mírně řečeno. Aviendze se z počátku téměř nepodařilo tkanivo udělat. Opatrně. Aviendha byla mnohem důležitější než nějaký ter’angrial kdy mohl být. „Mohly by ti pomoct.“

„Jak by mohly?“ Aviendha zírala na sedlo na svém valachovi. „Nedokážou cestovat. Jak by mohly vědět, co dělat?“ Náhle svěsila ramena a podívala se na Elain. Zelené oči se jí leskly zadržovanými slzami. „To není pravda, Elain. Ne celá pravda. Nemůžou mi pomoct, jenže... Ty jsi má skoro-sestra. Máš právo to vědět. Ony si myslí, že jsem zpanikařila kvůli sluhovi. Kdybych je požádala o pomoc, muselo by vyjít všechno na světlo. Že jsem kdysi cestovala, abych utekla před jedním mužem, a v duchu jsem doufala, že mě dohoní. Utíkat jako králík. Utíkat a doufat, že mě dohoní. Jak bych jim mohla prozradit takovou hanbu? I kdyby mi skutečně mohly pomoci, jak bych mohla?"

Elain by to taky ráda věděla. Aspoň to o tom honění. O tom, že ji Rand dohonil. Rychle potlačila žárlivost, která se jí zmocnila. Pak po ní chvíli dupala, jen aby se neřeklo. Když se nějaká žena chová jako hlupačka, hledej za tím muže. To bylo jedno z Lininých oblíbených rčení. A další: Kotě ti zamotá klubko, muž rozum, a pro oba je to snadné jako dýchání. Zhluboka se nadechla. „Ode mě se to nikdo nedozví, Aviendho. Pomůžu ti, jak jen to půjde. Jen jestli přijdu na to jak.“ Ne že by se podle ní dalo něco dělat. Aviendha byla pozoruhodně rychlá, když se dívala, jak se vytváří tkanivo, mnohem rychlejší než ona sama.

Aviendha pouze kývla a neohrabaně se vyškrábala do sedla, jen o málo obratněji než Mořský národ. „Nějaký muž nás pozoroval, Elain, a nebyl to žádný sluha.“ Podívala se Elain do očí a dodala: „Vyděsil mě.“ Něco takového by nejspíš nepřiznala nikomu jinému na světě.

„Teď jsme před ním v bezpečí, ať to byl kdokoliv,“ řekla Elain, obrátila Lvici a za Nyneivou a Lanem vyjela z palouku. Vlastně to nejspíš byl sluha, ale ona by to nikomu neřekla, a už rozhodně ne Aviendze. „Jsme v bezpečí a za pár hodin, až se dostaneme na statek rodinky, použijeme Větrnou mísu a svět bude zase v pořádku.“ No, aspoň trochu. Slunce vypadalo níž než na nádvoří, ale ona věděla, že je to jen její představivost. Pro jednou na Stín získali navrch.

Moridin se zpoza bílé železné mříže díval, jak průchodem mizí poslední koně, pak vysoká mladá žena a čtyři strážci. Bylo možné, že nějak odnášeli předměty, které by mohl využít - třebas angrial vyladěný na muže - ale nebylo to příliš pravděpodobné. Zbytek byly ter’angrialy, a z největší pravděpodobnosti se zabijí samy, až se budou snažit přijít na to, jak je používat. Sammael byl hlupák, když se tolik snažil získat sbírku kdovíčeho. Ale Sammael taky nikdy nebyl ani z poloviny tak chytrý, jak si o sobě myslel. Moridin sám nehodlal přerušit své plány jen kvůli náhodné příležitosti, aby se podíval, jaké vejškrabky civilizace by mohl najít. Sem ho přivedla pouhá zvědavost. Rád věděl, co ostatní považují za důležité. Ale byl to jenom šmejd.

Už se chtěl otočit, když se náhle obrysy průchodu začaly chvět a natahovat. Ohromeně se díval, dokud se otvor prostě - neroztavil. Nikdy neměl rád sprostá slova, ale teď ho pár nadávek napadlo. Co to ta ženská udělala? Tyhle barbarské venkovanky měly schovaných příliš mnoho překvapení. Způsob, jak vyléčit odříznutí, jakkoliv nedokonale. To bylo nemožné! Až na to, že ony to dokázaly. Bezděčné kruhy. Ti strážci a pouto, které měli s Aes Sedai. O tom již věděl hodně dlouho, ale pokaždé, když už si myslel, že je zná, odhalili mu tito primitivové něco nového, něco, o čem se nikomu v jeho vlastním věku ani nesnilo. Něco, co neznal ani vrchol civilizace! Co to ta holka udělala?

„Veliký pane?“

Moridin jen pootočil hlavu od okna. „Ano, Madiku?“ Ať její duše shoří, co to udělala?

Plešatějící muž v zelenobílé, který vstoupil do malé místnosti, se hluboko poklonil, než padl na kolena. Madik byl jedním z vrchních palácových sloužících, měl protáhlý obličej a choval se s nadutou důstojností, kterou se snažil zachovat i nyní. Moridin už viděl lidi, kteří stáli mnohem výš a vedli si mnohem hůř. „Veliký pane, zjistil jsem, co Aes Sedai dopoledne přinesly do paláce. Prý našly veliký poklad, který byl ukrytý za starých časů, zlato, šperky a srdcekámen, artefakty ze Shioty a Eharonu a dokonce z věku pověstí. Prý mezi tím byly věci, které používají jedinou sílu. Jedna prý dokáže ovládat počasí. Nikdo neví, kam jdou, veliký pane. Paláce kypí mnoha klepy, ale deset jazyků ti sdělí deset různých míst.“

Když Madik promluvil, Moridin začal zas studovat dvůr. Směšné povídačky o zlatě a cuendillaru ho nezajímaly. Nic nemohlo zařídit, aby se průchod choval takhle divně. Leda... Mohla ve skutečnosti síť rozplést? Smrti se nebál. Chladně zvážil možnost, že se dostal na dohled k rozplétající se síti. Té, která byla rozpletena úspěšně. Další holá nemožnost, již mu nedbale předvedly tyhle...

Jeho pozornost upoutalo něco z toho, co Madik vykládal. „Počasí, Madiku?“ Stíny palácových věží se příliš neprodloužily, ale smažící se město nezastínil jediný mráček.

„Ano, veliký pane. Jmenuje se Větrná mísa.“

Jméno mu nic neříkalo. Ale ter’angrial ovládající počasí... V jeho věku bylo počasí pečlivě řízeno právě s pomocí ter’angrialů. Jedním z překvapení tohoto věku - zřejmě jedním z těch menších - bylo, že tu byli tací, kteří dokázali ovládat počasí do takové míry, jež by si měla vyžádat použití jednoho z ter’angrialů. Jedno takové zařízení by však nemělo stačit k tomu, aby ovlivnilo byť větší část kontinentu. Ale co by s tím mohly tyto ženy udělat? Co? Kdyby použily kruh?

Bez přemýšlení popadl pravou sílu a černé vločky saa mu zcela zamlžily zrak. Zaťal prsty do litinové mříže v okně. Kov sténal a kroutil se, ne z jeho sevření, ale z chapadel pravé síly, natažené od samotného Velikého pána, jež se ovíjela kolem mříže a zatínala se, jako on v hněvu zatínal prsty. Veliký pán nebude mít radost. Snažil se ze své věznice dotknout se světa dost na to, aby napravil roční doby. Netrpělivě toužil dotknout se světa víc, rozbít prázdnotu, která ho držela, a nebude mít radost. Moridina popadl vztek, krev mu bušila v uších. Před chvilkou mu nezáleželo na tom, kam ty ženy odešly, ale teď... Někam daleko odsud. Prchající lidé utíkali, jak nejdál a nejrychleji mohli. Někam, kde se cítili v bezpečí. Nemělo smysl posílat Madika, aby se zeptal, nemělo smysl tady kohokoliv zmáčknout. Nebyly by tak hloupé, aby za sebou nechaly naživu někoho, kdo by znal jejich cíl. Nešly do Tar Valonu. Co k al’Thorovi? K té bandě vzbouřených Aes Sedai? Na všech třech místech měl špehy, z nichž někteří ani nevěděli, že mu slouží. Než to skončí, budou mu sloužit všichni. Nedovolí, aby mu teď náhodné uklouznutí pokazilo plány.

Náhle zaslechl cosi jiného než dunivé bušení vlastní zuřivosti. Bublání. Zvědavě se podíval na Madika a couvl od šířící se louže na podlaze. Ve svém hněvu popadl s pravou silou víc než jen mříž v okně. Pozoruhodné, kolik krve se dá vymáčknout z lidského těla.

Nechal lidské pozůstatky bez výčitek spadnout. Vlastně ho napadlo, že až Madika najdou, obviní z jeho smrti Aes Sedai. Malý dodatek ke zmatku, šířícímu se světem. Protrhl díru do látky vzoru a s pomocí pravé síly cestoval. Musel najít ty ženy dřív, než použijí svou Větrnou mísu. Nezvládne-li to... Neměl rád, když se mu lidé pletli do pečlivě vymyšlených plánů. Ti, kteří to udělali a přežili, přežili jen proto, aby za to zaplatili.

Do místnosti ostražitě vstoupil gholam a chřípí se mu chvělo z pachu ještě horké krve. Rudá spálenina na jeho líci připomínala řeřavý uhlík. Gholam vypadal jako obyčejný štíhlý muž, o málo vyšší než průměrní muži tohoto věku, a přesto se doposud nikdy nesetkal s něčím, co mu mohlo ublížit. Dokud nepotkal muže s medailonkem. Ohrnul rty, mohl to být úsměv či škleb. Zvědavě se rozhlížel po místnosti, ale nic tu nebylo, jen rozmáčknutá mrtvola na podlaze. A... pocit... něčeho. Ne jediné síly, ale něčeho, z čeho ho začalo... svědit tělo, byť ne stejně. Přivedla ho sem zvědavost. Kus okenní mříže byl rozmačkaný a celá mříž byla uvolněná. Gholam si zjevně vzpomněl na něco, z čeho ho svrbělo tělo stejným způsobem, ale vzpomínky měl nejasné a zamlžené. Svět se očividně změnil mrknutím oka. Původně tu byl svět válek a vraždění ve velkém, se zbraněmi, které zabíjely na míle, na tisíce mil, a pak tu bylo... tohle. Ale gholam se nezměnil. Stále byl nejnebezpečnější zbraní ze všech.

Znovu roztáhl chřípí, třebaže ty, kdo dokázali usměrňovat, nesledoval čichem. Jediná síla byla použita někde dole a míle na sever. Má ji sledovat, nebo ne? Muž, jenž ho zranil, s nimi nebyl. Ten, kdo mu velel, chtěl mít muže, který gholama zranil, mrtvého možná stejně tolik jako ženy, ale ženy byly snazší cíl. Ženy byly také určeny za cíl, a gholam měl rozkaz. Celý svůj život musel poslouchat toho či onoho člověka, ale ve své mysli měl i představu, že ho nic nepohání. Musel sledovat ženy. Chtěl je sledovat. Chvíle smrti, když cítil, jak schopnost usměrňovat vyprchává spolu se životem, pro něj byla extází. Vytržením. Gholam však měl i hlad, a měl čas. Ony mohly utíkat, ale on je mohl sledovat. Ladně klesl ke zničenému tělu a začal se krmit. Čerstvá krev, horká krev byla nezbytností, ale lidská krev byla vždy nejsladší.